načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dračí cejch - Ilka Pacovská

Dračí cejch

Elektronická kniha: Dračí cejch
Autor: Ilka Pacovská

Existuje škola, kde si draci vychovávají lidi pro své služby a potřeby. Je neuvěřitelné, kolik lidí touží drakům, kteří lidmi opovrhují, sloužit. Do tohoto místa - Pasteku - pošlou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 479
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Jan Patrik Krásný
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-3937-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Existuje škola, kde si draci vychovávají lidi pro své služby a potřeby. Je neuvěřitelné, kolik lidí touží drakům, kteří lidmi opovrhují, sloužit. Do tohoto místa - Pasteku - pošlou Hanku ochránci s posláním chránit Lídu Laridonovou. Hanka prochází mnoha nebezpečími, ale naštěstí má své přátele, kteří ji nikdy nenechají na holičkách. Ani osmý díl Sedmého smyslu nezklame čtenáře: napětí a dobrodružství se střídá se scénami, které potvrzují, že dobří a věrní přátelé jsou nad zlato. Osmá část fantasy série pro čtenáře od 12 let.

Popis nakladatele

Osmý díl oblíbené série Sedmý smysl Existuje škola, kde si draci vychovávají lidi pro své služby a potřeby. Je neuvěřitelné, kolik lidí touží drakům, kteří lidmi opovrhují, sloužit. Do tohoto místa – Pasteku – pošlou Hanku ochránci s posláním chránit Lídu Laridonovou. Hanka prochází mnoha nebezpečími, ale naštěstí má své přátele, kteří ji nikdy nenechají na holičkách. Ani osmý díl Sedmého smyslu nezklame čtenáře: napětí a dobrodružství se střídá se scénami, které potvrzují, že dobří a věrní přátelé jsou nad zlato.

Zařazeno v kategoriích
Ilka Pacovská - další tituly autora:
Ostrov zasvěcení -- Sedmý smysl 1. díl Ostrov zasvěcení
Měsíce Měsíce
Zlodějíček z pátých hradeb -- Sedmý smysl 7. díl Zlodějíček z pátých hradeb
Dračí cejch -- Sedmý smysl 8. díl Dračí cejch
Bez práva na život -- Sedmý smysl 9. díl Bez práva na život
DivergentCzech DivergentCzech
 
K elektronické knize "Dračí cejch" doporučujeme také:
 (e-book)
Průvodce ztracených Průvodce ztracených
 (e-book)
Syn Syn
 (e-book)
Bez práva na život Bez práva na život
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

S

E

D

M

Ý SMY

S

L

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+++

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

S

E

D

M

Ý SMY

S

L

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+++

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

S

E

D

M

Ý SMY

S

L

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+++

+

+

+

+

+

+

+

+

+

+

S

E

D

M

Ý SMY

S

L

I lka Pacovská

DRAČÍ CEJCH

S

E

D

M

Ý SMY

S

L

9 788000 038278

ISBN 978-80-00-03827-8

Albatros

Ilka Pacovská

DRAČÍ CEJCH

Existuje škola, kde si draci vychovávají lidi pro své služby a potřeby.

Je neuvěřitelné, kolik lidí touží drakům, kteří lidmi opovrhují, sloužit.

Do tohoto místa – Pasteku – pošlou Hanku ochránci s posláním chránit

Lídu Laridonovou. Hanka prochází mnoha nebezpečími, ale naštěstí má

své přátele, kteří ji nikdy nenechají na holičkách.

Ani osmý díl Sedmého smyslu nezklame čtenáře: napětí a dobrodružství se

střídá se scénami, které potvrzují, že dobří a věrní přátelé jsou nad zlato.


2

Dračí cejch

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

Ilka Pacovská

Dračí cejch – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


1


3

Sedmý smysl

DR AČÍ CEJCH


4


5

Albatros

Dračí cejch

ILKA PACOVSKÁILKA PACOVSKÁ

Ilustroval Jan Patrik Krásný

S

E

D

M

Ý SM

Y

S

L


6

© Ilka Pacovská, 2015

Illustrations © Jan Patrik Krásný, 2015

ISBN tištěné verze 978-80-00-0393-4

ISBN e-knihy 978-80-00-05592-3 (1. zveřejnění, 2019) 1. díl – Ostrov zasvěcení 2. díl – Smrt kouzelného džina 3. díl – Únosce draků 4. díl – Vrať drakovi, co je jeho 5. díl – Průvodce ztracených 6. díl – Otrocká krása 7. díl – Zlodějíček z pátých hradeb Tvrdohlavá vnučka

M

ěla by změnit školu. Ta v Pasteku už není bez

pečná.“

„No vida. Konečně jsi přišla k rozumu. Dost

na tom, že truchlím pro syna. Nerad bych po

hřbíval i vnučku.“

„Já vím, já vím... Táta jí chybí. A mně taky... Od jeho smrti je strašně paličatá. Nic nechce slyšet. Nedokázala jsem ji přesvědčit, aby šla jinam. Jenomže teď se začalo diskutovat i o tom druhém případu...“

„A já měl pocit, že mě neposloucháš, když o něm mluvím.“

„Vždycky poslouchám, co říkáš. Ale teprve teď se neštěstí přetřásá na veřejnosti, a mně došlo, co Lídě hrozí. Je oběma dívkám tolik podobná... Mám o ni strach.“

Starý plešatý muž si prohrábl vousy a přistoupil k mladé ženě. Jemně ji pohladil po skráni: „Nemáš to s tou naší divoškou snadné. Myslíš, že se ti podaří ji přemluvit?“

„Pokusím se...“

Dveře do pokoje, které byly do této chvíle jen nepatrně pootevřené, se rozlétly dokořán a v nich stála dvanáctiletá blondýnka s jiskrnýma očima. Obvyklé veselé jiskřičky ale právě teď sršely zlostí.


8

„Copak si tu za mými zády domlouváte?!“

„Slyšela jsi nás?“ povytáhl obočí děda.

Dívka ignorovala jeho otázku a obrátila se na matku: „O co jde, mami?“

„Miláčku,“ usmála se na ni žena, „budeš si muset vybrat jinou školu. Do Pasteku už se nevrátíš.“

„To říká kdo?“ vzpurně zvedla bradu Lída a na tváři se jí usadilo bouřkové mračno.

„To říkáme oba. Já i děda.“

Blondýnka velice zvolna otočila hlavu a zabodla pohled do očí svého dědy.

„I ty?“ zeptala se téměř výhružně.

„Ale, Liduš, my to s tebou přece myslíme dobře.“

„A co naše dohoda? Zapomněl jsi? Co tvoje slovo, že si mohu vybrat školu, jakou chci? Přestalo snad po dvou letech platit?“

„Změnily se okolnosti.“

„Aha! Dané slovo se mění podle okolností?!“

„Liduš, měj přece rozum. V Pasteku bys mohla přijít k úrazu.“

„Nesmysl! Ta smrt, o které se mluví, byla jen nešťastná náhoda! To ví přece každý, kdo tam tenkrát byl. Já na žádnou jinou školu nechci.“

„Jenže budeš muset,“ pokusila se o nekompromisní postoj matka.

„Ne,“ pohasly jiskřičky v dívčiných očích, když zavrtěla hlavou, „já na jinou školu nepůjdu. Pokud nebudu smět do Pasteku, nepůjdu nikam. Zůstanu doma.“

„V ýb o r n ě. Z ůs t a n e š d o m a . N a j m u t i s o u k r o m é h o u či t e l e .“

„Ani náhodou! Nebudu se učit!“

„Ale budeš!“

„Zkus mě donutit,“ uraženě se otočila k matce zády a vyčítavě se koukla na dědu.

„Tak jí přece něco řekni!“ zaútočila na dědu i matka.

„Přestaňte křičet! Obě! Co kdybychom se dohodli na kompromisu?“ sehnul se k vnučce a upravil jí neposedný pramen vlasů. „Dovolíme ti vrátit se do Pasteku, ale pod jednou podmínkou. Musíš souhlasit s ochrankou.“

„Ochrankou?“ podezřívavě po něm loupla očima Lída a nebyla si jistá, zda se má či nemá radovat.

„Bude s tebou bydlet jedna mladá žena, která bude zodpovídat za tvůj život a zdraví. Ty ji budeš poslouchat a nebudeš se snažit jí zmizet z očí. Chci tvůj slib, že dodržíš pravidla. Dáš-li mi ho, dovolím ti studovat v Pasteku.“

Lída naštěstí neviděla, jak matka za jejími zády protočila oči v sloup. Usilovně přemýšlela nad dědovým návrhem. Nelíbil se jí, ale do Pasteku se v každém případě chtěla vrátit. Nakonec došla k závěru, že nic lepšího neusmlouvá. Odevzdaně pokrčila rameny a přikývla: „Slibuju.“

„Neboj se. Azuela se ti bude líbit.“

„Jenže do areálu školy ji nepustí. Tam smějí vstoupit jen žáci,“ upozornila s kapkou zlomyslnosti dědu.

„Já vím,“ podrbal se na pleši, „ale na školních pozemcích snad budeš v bezpečí.“

Když Lída opustila místnost, její matka přistoupila ke tchánovi a zapíchla mu ukazováček do prsou: „Jestli se ostatní doslechnou, jak snadno tě vnučka ukecá, tak se s kandidaturou na Bdělého rozluč. Přijdeš o autoritu rychleji než o těch pět vlasů, co ti ještě zbyly na pleši.“

„Nejmíň o tři z nich jsem přišel právě teď. Moje vnučka je paličatější, než býval můj syn.“

„Tak proč jsi jí Pastek prostě nezakázal?“

„Nemohu jí přece sebrat jediný sen, který má.“

„Máš na mysli ten bláznivej nápad, že bude nejlepší ze všech a díky tomu se proletí na drakovi?“

„Třeba bude opravdu nejlepší.“

Mladá žena si zkoumavě změřila svého tchána a v jejích očích nebyla ani stopa po humoru. „Jestli se jí něco stane, zapíchnu tě prvním kuchyňským nožem, který mi přijde pod ruku. Prokoukla jsem tě. Tys vůbec neplánoval, že by odešla ze školy, jen jsi jí chtěl vnutit tu svou ochranku.“

„Vidím, že mě máš přečteného. Promiň.“

„Tohle tvoje manipulování s lidmi mi zatraceně brnká na nervy!“ Konkurz

H

anku probudil zpěv ptáků. Otevřela oči a slast

ně se protáhla. Koruny stromů lehounce šumě

ly vánkem a vůně známého lesa ji políbila na

uvítanou do nového dne. Tady snad ani nebylo možné mít špatné sny. Ještě malou chvíli pozorovala hru světel a stínů v listoví staré lípy a zhluboka vdechovala svěží vzduch. Nikde jinde nebyl tak lahodný.

Vstala a vydala se ke svému oblíbenému jezírku. Dřív bý

valo docela malé, ale otec nejspíš zjistil, že ráda plave, takže se od jejího posledního pobytu doma roztáhlo skoro na dvojnásobnou velikost. Část břehu pokrývalo rákosí, kde se uhnízdili ptáci. Zde na území jednorožců nejevili před lidmi strach. Shodila oblečení a pomalu vstoupila do vody. Plavala tak dlouho, až se pohybem v chladné vodě příjemně rozehřála. Na břehu se magicky usušila, vklouzla do šatů a pěšky se vydala za svou rodinou. P’ujibo ji už vyhlížel a spolu s ním i L’gala.

„Kde je otec?“ podivila se, protože se nestávalo, aby tu

R’íhan po ránu chyběl.

„Byl přizván k nějakému jednání. Nám doporučil, aby

chom zatím nasbírali drahé kameny,“ odpověděla L’gala, „prý abychom byli připraveni, kdybys je náhodou potřebovala.“

„A k čemu by je H’anaríja mohla potřebovat?“ projevil P’ujibo na jednorožce až nemístnou zvědavost.

„Ještě nenastal čas otázek a odpovědí, můj milý,“ napomenula ho matka vlídně. Hance bylo jasné, že nemá cenu vyzvídat, a bez připomínek následovala L’galu ke břehům říčky. Byl krásný teplý den, takže jim sběr kamenů připadal víc jako zábava než jako práce. Osvěžovali se ostružinami a pozdními malinami. Užívali si klidné a příjemné dopoledne, dokud L’gala nevyhlásila čas oběda a odpočinku. Mladý jednorožec se zaběhl na louku napást a před Hankou se objevil velký list. Na něm byla naservírována čerstvá očištěná zelenina, několik tenkých kukuřičných placek, které L’gala uměla tak báječně vykouzlit, malá miska s medem a jablko. Opřela se o kmen stromu a mhouřila oči před poledním sluncem, které místy jasnými záblesky paprsků pronikalo korunami buků.

Ještě ani nedojedla, když přišel R’íhan. Jeho syn zanechal pastvy, přiběhl blíž a všichni se napjatě zadívali na statného jednorožce s tmavou skvrnkou na krku.

„Ta k c o , j a k d o p a d l o j e d n á n í ? “ p o b í d l a h o L’g a l a k r o z - hovoru.

„Naše dcera poslala ochráncům dopis, v němž protestuje proti zamítavému postoji týkajícího se jejího zařazení do výcviku. Pozvali si mě, aby se zeptali na můj názor.“

„Doufám, žes mě doporučil,“ nedočkavě přešlápla dívka.

„Ať posoudí tvé schopnosti a znalosti sami,“ mrkl na ni jednorožec, „nebudu ti udupávat cestičku, ani bránit tvému rozletu.“

„A co oni?“ nebyla z jeho odpovědi moudrá.

„Možná by ses, dcero, měla vrátit do Santareny. Třeba už ti tam dorazil důležitý dopis.“

„Oni mě vezmou?“ zazářily Hance oči.

„Možná ano, možná ne. Stojíš na křižovatce osudu. Kterou cestou se vydáš, bude záležet jenom na tobě, milá H’anaríjo.“

„A co bys mi doporučil ty, otče? Máš pro mě nějakou radu?“

„Jdi za svými sny a za svým srdcem.“

No jasně! Že jsem se vůbec ptala, pomyslela si v duchu Hanka.

„Víš, dcero, něco už jsem se vedle tebe naučil. Ty obvykle nemáš ve zvyku poslouchat rady zkušených. Je lépe dávat ti místo rad jen lásku a důvěru.“

„Jsi báječný táta.“

„Vezmi s sebou kameny, co jste dnes nasbírali, a běž zjistit, co ti ochránci napsali.“

K čemu tolik kamenů, pomyslela si zvědavě, ale nahlas se nezeptala. Jistě se všechno v pravou chvíli dozví. Raději neztrácela čas.

S trochou lítosti se rozloučila s jednorožci. Nejsmutnější byl její bráška P’ujibo. Těch pár dní, co tu spolu strávili, uteklo příliš rychle.

Sotva se vrátila do Kouzelných zahrad v Santareně, hned ji vyhmátl Zachariáš. Trpaslíkovy vousy Hanku napůl poškrábaly, napůl pošimraly při uvítacím objetí. Hned byla zavlečena do kuchyně a nakrmena šťavnatou pečení.

„Jsi jako bledule,“ rozčiloval se trpaslík, „čím tě ti kopytnatci vlastně krmí?“

„Ale, Zachu, přece víš, že pro mě chtějí jen to nejlepší.“

„Jasně, to si umím představit! Nevyhnali tě na pastvu?“

Se smíchem nad jeho brumláním mávla rukou.

„A nepřišla mi nějaká pošta?“ zeptala se hned po moučníku.

„Hmm,“ zamručel a sáhl do jedné z mnoha kapes.

Dopis byl psaný na úředním papíře, jako každé důležité ofi ciální oznámení. Netrpělivě odstrčila prázdnou misku a rozložila list na stole. Trpaslík se jí naklonil přes rameno a četl spolu s ní. Vážená žadatelko, po Vašem protestu jsme znovu pečlivě zvážili své rozhodnutí. Máme-li ho změnit, potřebujeme posoudit Vaše schopnosti při osobním kontaktu. Tímto Vás zveme k pohovoru na čtvrtek ráno v osm hodin do našeho centra v Dubovníku. Vaše případná neúčast bude chápána jako souhlas s původním rozhodnutím.

S pozdravem...

Hanka se ani nenamáhala číst do konce.

„Čtvrtek je přece už zítra. Co kdybych pozvání nedostala do ruky včas?!“ zamračila se.

„No a? Zase bys šla normálně do školy,“ pokrčil rameny trpaslík.

Hanka se nemohla dočkat rána. Několikrát se vzbudila s děsivou představou, že právě zaspala.

„Uklidni se, sestřičko,“ konejšilo ji něžné Plamovo broukání v její mysli, „ještě máš dost času. Neboj se, nenechám tě zaspat.“

Probudila se o hodinu dřív, než potřebovala. Trpaslík ji donutil sníst několik sušenek. Když byla Hanka nervózní, jídlo do sebe soukala jen s krajní nechutí.

V Dubovníku zjistila, že není sama, kdo byl pozván k pohovoru. Jakmile se propracovala do první kanceláře, zeptala se na počet zúčastněných přímo.

„Ano, pozvali jsme si pět mladých žen, protože se jedná o neobvyklou misi,“ odpověděl jí starší muž, „rádi bychom dnes vybrali tu nejvhodnější kandidátku.“

„I ostatní se ucházejí o zařazení mezi ochránce?“ zajímalo Hanku.

„Ne. Zbylé čtyři dobrovolnice už patří mezi ochránce a absolvovaly na rozdíl od vás základní kurz i přísahu. Vy jste se mezi nimi ocitla jen shodou okolností, neboť váš protest proti zamítavému rozhodnutí přišel v okamžiku, kdy jsme začali hledat plnoletou ženu, která by vypadala mladší, než je ve skutečnosti. Rozhodli jsme se vám poskytnout možnost uplatnění, prokážete-li dostatečné schopnosti.“

„Oč půjde?“

„Povím vám, slečno, totéž, co všem ostatním. Potřebujeme, abyste v prostředí schopných kouzelníků předstírala, že je vám o tři roky méně, že školu berete jen jako nudnou okrajovou záležitost, které se člověk dost dobře nemůže vyhnout. Důležité je vypadat co nejlépe v očích největších darebáků ve škole. Lákají vás i pokusy s nepovolenou magií. Není pro vás problém chodit za školu a utahovat si z učitelů, i kdyby tím učitelem byl drak.“

„Cože? Dračí učitel?“ vykulila oči Hanka.

„Máte s draky nějaký problém? Ve vaší složce stojí, že mluvíte slušně drakonsky.“

„Ne, ne, žádný problém! Jen mě ta představa překvapila.“

Muž přikývl a pokračoval: „Za chvíli předstoupíte před komisi a pokusíte se ji přesvědčit, že jste právě taková, jak jsem vám naznačil. Budou vás pozorně sledovat všemi smysly, včetně sedmého. Máte deset minut na přípravu. Jakmile se budete cítit připravená, vstupte těmito dveřmi.“

Muž ukázal příslušným směrem a Hanka se zamyslela nad podivnými požadavky. Na přípravu jí stačila minuta. Zhluboka se nadechla a vtrhla do označené místnosti.

Bylo přítomno víc lidí, než čekala. Tři starší muži u stolu si hned od prvního okamžiku dělali poznámky. Nejsilnější magická sonda k ní ale dorazila z nejvzdálenějšího kouta, kde seděl mladý mág zabořený do velkého křesla. Bez sentimentu jeho magii zlostně odrazila a odbojně vystrčila bradu. Jestli má hrát roli problematické žačky, dopřeje jim svéráznou holku se vším všudy.

Muži u stolu se začali vyptávat na jméno, bydliště, datum narození, rodiče a další věci. Odpovídala stručně na půl úst a snažila se lhát co nejméně.

„Takže vy, slečno Vronová, tvrdíte, že rodiče už nemáte...“

„Jestli mě někdy někdo vychovával, tak co si pamatuji, rodiče to rozhodně nebyli. Copak bych skončila v děcáku, kdybych je měla?“

„Ale navštěvujete prestižní školu, někdo vám přece musel platit studia a dělat poručníka.“

„Jak jinak,“ ušklíbla se, „vždycky se najdou dobrodinci, co chtěj dát zanedbanejm sirotkům šanci. Přece bych jim nezkazila radost. Chcete jména těch, co mě živili a šatili?“

„Proč i nadále chodíte, slečno, do magické školy, vždyť už máte ukončené základní vzdělání?“ zeptala se žena v pozadí. Hanka zaznamenala, jak na ni zkouší kouzlo na odhalení lži.

„Některé znalosti jsou užitečné. A pak. Člověk se seznámí se spoustou zajímavých lidí. Když někdo platí školné, proč bych se měla hrnout do práce?“

„Už jste někdy proti někomu použila kouzlo z temné magie?“

Hanka se ženě podívala přímo do očí a otevřela částečně svou mysl: „Ano, použila. Bylo to, bylo to... neuvěřitelně opojné.“ Hned vzápětí mysl obrnila proti narušení, aby si nemohli přečíst, jak ji tenhle pocit tenkrát vyděsil.

„Chtěla byste se naučit i mocnější kouzla z oblasti temné magie?“

„Jak už jsem řekla, znalosti se vždycky mohou hodit,“ zamyslela se dívka, „není na škodu se orientovat i v méně propagovaných oborech.“

„Považujete růžové draky za podřadný druh?“ zeptala se drakonsky další žena.

„A mám na otázku odpovědět jako člověk nebo jako černý drak?“ rovněž použila zřetelnou drakonštinu Hanka.

Chvíli bylo ticho a muž od stolu kývl na dívku: „To je prozatím všechno. Můžete jít, slečno Vronová. Vyrozumění o výsledku pohovoru obdržíte do dvou dnů.“

Lehce se uklonila a opustila zkušební místnost. Dost ji rozčilovalo, že jí nikdo nic konkrétního neřekl. Dva dny! Kdo má tak dlouhé čekání vydržet?!

Nakonec se dočkala.

V pátek večer se v Kouzelných zahradách objevil Nik a nechal se pozvat do stromového domečku na večeři. Hanka byla z jeho návštěvy trochu v rozpacích. Jeho jiskřivá osobnost výrazně pohasla – částečně po událostech kolem aberilů, a hlavně poté, co s Paulou přišli o dítě, které čekali. Nebylo divu, že vypadal zasmušile.

Nejdřív vyprávěl, co je nového doma, vyřídil pozdravy od Pauly i Sidi, a teprve když dojedli, ukázalo se, že sem nedorazil náhodou, ale pracovně.

„Co bys říkala tomu, kdybys místo Santareny strávila rok na jiné magické škole?“

„Cože? A proč?“ rychle zkontrolovala jeho výraz, aby si ověřila, zda si z ní neutahuje.

„Včera jsi byla na pohovoru v Dubovníku. Mám ti sdělit, že jsi byla jednoznačně nejlepší ze všech uchazeček. Máš-li pořád zájem působit v řadách ochránců, nabízím ti účast na jedné naší akci.“

„A to už se jako stanu ochráncem?“ rozzářily se Hance oči.

„Zatím složíš jen přísahu spolupracovníka. Ochráncem se můžeš stát až po absolvování základního výcviku. Ale na ten teď nebude čas. Tahle akce dost spěchá.“

„Tak honem povídej! O co půjde?“

„Nejdřív tu přísahu. Opakuj po mně: přísahám, že jako spolupracovník ochránců... budu ze všech svých sil napomáhat tomu..., aby všechny poctivé, spravedlivé a mírumilovné bytosti... mohly žít v klidu a míru.“

Když Hanka postupně zopakovala slova přísahy, uchopil Nik její levou ruku a dotkl se svým prstenem jejího prstenu a jeden z maličkých rudých odlesků se zbarvil bíle.

„Nyní jsi spolupracovníkem ochránců. Kdyby se někdy ta bílá skvrnka na tvém prstenu zbarvila zase doruda, bude to znamenat, že jsi nejednala v duchu přísahy.“

„A co by se potom stalo?“

„Pokud bys o slyšení požádala sama, komise ochránců by přezkoumala tvé skutky. Vždycky vyzní lépe, když provinilý uzná svou chybu. Stejně se nelze projednávání před komisí vyhnout.“

„A co ty? Ty už jsi někdy něco takového zažil?“

Nik poposedl na židli a sk lopil oči, ale vzápětí je zase zdvihl a beze stopy úsměvu se zadíval na Hanku: „Ano. Naletěl jsem na jeden starý kouzelnický trik a pronásledoval nevinného. Mé chování ho hodně poškodilo v očích sousedů. Kromě toho, že jsem se zodpovídal ochráncům, mě pak z terénu přeložili na úřednické místo a navíc jsem musel obejít všechny sousedy dotyčného chlapíka a všem vylíčit, jak jsem byl neschopný. Zatím jsem nenašel sílu to někomu vyprávět, ani Paule. Ty jsi první...“

„Díky za důvěru. Buď bez obav. Nechám si to pro sebe. Jen jsem byla zvědavá.“

„No, počítej s tím, že zodpovědnosti se nevyhneš.“

„A k čemu jsem se vlastně zavázala?“

„Škola, kam tě chceme poslat, je území spravované draky a lidmi, co jim slouží. Bdělí se tam nedávno dostali s draky do konfl iktu a pár týdnů vzájemné vztahy nepříjemně drhly. Nakonec se obě strany dohodly na kompromisu. Draci dovolili Bdělým monitorovat území, kde bydlí lidé, ale bez jejich souhlasu ochránci nesmí do ničeho zasahovat.“

„Opravdu draci na svém území provozují magickou školu pro lidi?“

„Ano. Draci si ve své škole vychovávají sluhy a spolupracovníky. Navíc od žáků vybírají neuvěřitelně vysoké školné.“

Hanka nevěřícně vrtěla hlavou: „Chceš mi tvrdit, že boháči platí za to, aby mohli sloužit drakům? Nejsou náhodou padlí na hlavu?“

Dívka ve své mysli ucítila Plamův kontakt. Drak byl zvědavý, co ji tolik překvapilo. Pozvala ho tedy do svého mentálního krystalu, aby mohl rozhovor s Nikem sledovat spolu s ní. Jestliže má strávit školní rok na dračím území, měl by o tom Plam vědět. Možná ani on zatím neslyšel o škole pro dračí sluhy. Kdo by něco podobného pro své děti plánoval? Znovu obrátila pozornost k tomu, co Nik říká.

„Uvědom si, Hanko, že ne každý má možnost poznat draky do hloubky jako ty. Jsou lidé, kteří k nim vzhlížejí a dali by první poslední za příležitost dostat se k nim blíž. Neuvědomují si, nakolik draci pohrdají lidským plemenem. Draci navíc každoročně slibují nejlepšímu studentovi možnost se proletět na jednom z nich.“

„Vážně? Drak že by chtěl někoho veřejně vozit na hřbetě? To fakt zírám,“ nevycházela Hanka z údivu.

„Nejdražší je v téhle škole první ročník. Hlavně kvůli tomu, že většině dětí spadnou klapky z očí a dojde jim, že sloužit drakům není ve skutečnosti žádný med. Když navíc odmítnou dračí cejch, začnou se na škole potýkat s nepříjemnými problémy.“

„Co je dračí cejch?“

„Označení dračího služebníka.“ Nik ve vzduchu vytvořil obrazovou iluzi ruky, která měla nad loktem nenápadný zelený ornament.

„Nechceš po mně, doufám, abych něco takového nosila,“ změřila si ho Hanka nesouhlasným pohledem.

„Je tu ještě druhá možnost,“ změnil Nik iluzi, která teď místo ornamentu zobrazovala jakousi vytetovanou hvězdici v rudé barvě, „tohle je cejch dračího spolupracovníka. Ten získáš poté, co si tě konkrétní drak vybere přímo jako svého osobního úředníka.“

„Úředníka? “

„Nevím, jak bych měl zmíněnou funkci lépe pojmenovat. Děláš drakovi při styku s lidmi tlumočníka. Když má nějaké úřední potíže, tak je za něj v yřídíš, a hlavně se staráš, aby lidé v jeho službách náležitě plnili své povinnosti. Cejch má vždy stejnou barvu jako kůže dračího zaměstnavatele.“

„Mohou mě ocejchovat bez mého souhlasu?“

„Ne. Ale mohou ovlivnit tvůj úsudek kouzlem. To se u draků nepovažuje za prohřešek.“

„A dá se pak toho cejchu zase zbavit?“

„Jestliže ve škole přijmeš dračí cejch, zůstane ti napořád. Ocejchovaný nemůže drakovi oznámit, že už ho služba nebaví. I pokud by jeho drak zemřel, označený člověk dál zůstává dračím služebníkem a do služby ho může povolat některý z příbuzných zemřelého draka.“

„Pořád nechápu, co by mělo lidi motivovat, aby drakům dobrovolně sloužili. Z tvého líčení jsem pochopila, že se víceméně stanou otroky.“

„Draci se na oplátku starají o bezpečnost svých služebníků a jejich rodin.“

„To je všechno?“

„Služba u některých draků je docela příjemná a lukrativní záležitost. Lidé, kteří k nim vzhlížejí, vnímají svůj závazek jako poctu.“

Hanka vzdala snahu pochopit zvrácený způsob lidského uvažování a rozhodla se raději soustředit na samotný úkol.

„Dobře. Dejme tomu, že u nich budu rok studovat a předstírat, že mi teprve bude patnáct. Co ode mě ochránci očekávají?“

„Hlavně to, že budeš mít oči všude. Budeš drzá, zvědavá a pokud možno ohlídáš bezpečnost svých spolužaček na půdě školy.“

„Co jim hrozí?“

Nik zakroužil dlaní a přivolal obrazy dvou dívek. Obě byly blondýnky s udivenýma očima. Hanka si je pozorně prohlédla a tázavě upřela zrak na svého přítele. Drobným gestem zrušil iluzi a vzdychl: „Jedna z těch dvou zemřela a druhá utrpěla těžký šok. Aby přežila, bylo nutné na ni bezodkladně použít zapomínací kouzlo. Pořád ještě se léčí z úzkosti a nočních můr. Nebylo dost dobře možné zjistit, co zažila, ale její trauma souvisí s nepovolenou magií.“

„A jak umřela ta první? Smrt ve škole se přece vyšetřuje, ne?“

„Draci událost vyhodnotili jako nešťastnou náhodu. Rodina dostala vysoké odškodné a Bdělé o podrobnější šetření nepožádala.“

„Vám se zdá její smrt podezřelá? Jak jste se o ní vlastně dozvěděli?“

„Díky Laridonovi. V Pasteku studuje jeho vnučka. Právě on požádal Bdělé, aby o případech zjistili víc. Což se ovšem nepodařilo, protože nás draci na své území nepustili.“

„A neměli byste náhodou varovat rodiče všech dětí, které tam chodí?“

„Přesně to jsme udělali. Asi třetina žáků změnila školu. Ostatní berou událost na lehkou váhu. Laridon najal pro svou vnučku mladou ženu, aby ji chránila. Do areálu školy však nemá přístup nikdo kromě studentů. Proto jsme narychlo hledali někoho, kdo by na zdejší škole studoval a zároveň byl natolik zdatný, aby odhalil a zvládl nebezpečné situace.“

„Mám hlídat všechny spolužáky, nebo jen vnučku toho chlapa?“

„Vyhmátla jsi podstatu problému,“ vzdychl Nik, „Laridon je důležitá osoba. Pravděpodobně už letos v zimě vystřídá Demita ve funkci Bdělého. Projde-li jeho vnučka školou bez úrazu, vyhneme se možnosti, že se z titulu své funkce otevřeně postaví proti drakům.“

Hanka nevěřícně rozhodila ruce: „Chceš říct, že na ostatní se můžu vykašlat?!“

„Co tě rozčiluje?“ zarazil se Nik.

„Proč má mít dvojitou ochranku jenom ona? Copak nejsou ostatní děti stejně důležité?“

„Jestli dokážeš zařídit, aby se ve škole nikomu nic nestalo, klobouk dolů,“ rozzlobil se mladý ochránce, „ale uvědom si, že nemůžeš být všude! A taky si uvědom, že smrt téhle holky by mohla závažně narušit příměří mezi draky a lidmi. Kdyby došlo k otevřenému konfl iktu, kdo potom bude počítat lidi, co na něj doplatili životem? Neříkám, že je to vůči ostatním studentům spravedlivé, ale prostě to tak je!“

Chvíli bylo ticho. Z Nikovy kapsy se vysoukal ven tulík, vyšplhal k jeho krku a obtočil kolem něj svůj dlouhý ocásek. Hanka se zarazila. To, že se s ní Lotranda nepřišla přivítat, ji zamrzelo. Že by Nikovi něčím ublížila? Podívala se na něj pozorněji. Vypadal napůl smutně a napůl naštvaně.

„Promiň,“ řekla tiše, a aby zakryla rozpaky, přinesla na stůl sušenky. Otevřela je a přistrčila blíž k hostům. Lotranda se ani nepohnula. Možná má na sušenky jiný názor než Plavík, pomyslela si Hanka.

Nik sáhl do kapsy a vylovil hodinky. „Jestli ten úkol bereš,“ řekl unaveně, „sundej si ty santarenské a vezmi si tyhle. Máš v nich údaje o škole v Pasteku.“

Tázavě se na Hanku zadíval a přistrčil hodinky směrem k ní. Teprve teď měla pocit, že stojí na osudové křižovatce. Jakmile si je vezme, udělá krok do řad ochránců. Budou ji školit a bude dostávat další a další úkoly a některé z nich se jí možná nebudou líbit. Jako ochránce se bude muset starat o ohrožené a chytat lumpy. Opravdu chce tuhle práci dělat celý život?

Sáhla po nových hodinkách a nasadila si je místo těch, které nosila šest let. Ty původní s dráčkem teď držela v dlani a nevěděla, co s nimi.

Nik zavrtěl hlavou, když mu je chtěla podat. „Nech si je zatím schované u Zachariáše. Kdybys měla v Pasteku potíže, vždycky se můžeš vrátit sem a pokračovat ve studiu v Santareně.“

„Ještě mi pověz, jak se dostanu do Pasteku,“ požádala ho. „Kdy tam začíná školní rok a kde vlastně budu bydlet?“

„Na všechny organizační otázky by ti měly odpovědět hodinky. Začátek školního roku je v úterý. Měla bys tam dorazit den předem. Do města tě dopraví veřejná brána v Dubovníku. Hlavně si s sebou vezmi co nejvíc fi nančních prostředků. Pečlivě si zapisuj výdaje, ochránci ti je pak podle tvého seznamu uhradí.“

„A narazím-li na něco podezřelého? Komu dám vědět?“

„Vron tě bude navštěvovat každé dva týdny. Kdyby něco, vím, že se s ním dokážeš domluvit na dálku. Ale pro jistotu dračí komunikací používej pouze v nezbytné míře. Nemůžeme vyloučit, že ji draci dovedou odposlouchávat. Čím méně se dozví o tvých zvláštnostech, tím lépe. Klidně si hraj na drzou hloupou holku, co o sobě nechce mluvit.“

„A co když před nimi své schopnosti neutajím?“

„Stoupneš u nich v ceně a budou tě chtít ocejchovat. Buď bez obav, už zdaleka nejsi tak čitelná jako dřív.“

„V í š, N i k u , z a čí n á m b ýt n e r v ó z n í . N e b u d e s n a d n é b ýt v cizím prostředí úplně sama.“

„Chápu. A le zkus se vcítit do role žáka. Jedeš tam především studovat. Být tebou, zaměřil bych se na iluze a neviditelnost. Učitelé v Pasteku jsou mimořádně dobří. Jsou mistři v opracovávání drahých kamenů a to nejen ve tvarování, ale hlavně v jejich magickém vylepšení. Podle mých zpráv jsou šikovnější než ti v Santareně. Využij příležitost a uč se.“

„Dobře. Udělám, co bude v mých silách.“

Hanka ani nepostřehla, kdy Lotranda zmizela ze svého místa na Nikově rameni. Teprve když jí začaly padat drobky za krk, všimla si, že tulík dřepí na opěradle její židle a chroustá sušenku.

„Ještě se chceš na něco zeptat?“ zdvihl se Nik k odchodu.

„Jak jim odůvodním, že jsem se zničehonic rozhodla právě pro jejich školu?“

„Přímé odpovědi se snaž vyhnout. Nebo jim řekni, že jsi tam na přání Karmaneuduny, která ti právě za tímto účelem odkázala prostředky na studium. Abys mohla sloužit jejímu synovi. Klidně předstírej, že ses rozhodla jen kvůli penězům.“

„A protože jsem hamoun,“ usmála se sama pro sebe Hanka, „musím pochopitelně splnit její podmínku. Jo, jasně! To dává smysl. Ale co povím kamarádům? Můžu jim říct pravdu?“

„Kamarádům pověz, že tě ochránci poslali studovat iluze a proměny, abys mohla za rok požádat o přijetí do jejich řad. Pravdu bude znát jenom Vron a smíš zasvětit Plama.“

„No, aspoň že tak,“ ušklíbla se Hanka. O tom, že drak od začátku naslouchá jejich rozhovoru, se z opatrnosti nezmínila.

„Takže zlom vaz. Hezky studuj a měj oči otevřené.“

Nik odchytil tulíka a rozloučil se.

Hanka horečně přemýšlela, co všechno potřebuje během soboty a neděle stihnout. Musí zabalit věci, rozloučit se s přáteli a vyzpovídat hodinky o poměrech na pastecké škole.

Hned začala realizovat plány od posledního bodu. Při aktivaci hodinek se nad nimi zavlnil had s dračí hlavou a odpovídal na její otázky. Nejdřív ji zajímala škola. V roli vyučujících zde působilo několik lidských profesorů a profesorek a tři draci. Z popisu předmětů příliš moudrá nebyla, proto se raději začala ptát přímo na město Pastek. S nelibostí zjistila, že skoro na všechny činnosti ve městě potřebuje speciální povolení. Dokonce i na kouzlo brány. Jako nejvhodnější ubytování hodinky označily malou soukromou kolej pro studenty. Obrázková podoba Pasteku kupodivu nebyla k dispozici. Podobně jako Santarena se město rozrůstalo souběžně se založením školy. Pastek však vypadal o hodně menší. Uprostřed městské zástavby bylo prostorné tržiště, které ožívalo třikrát týdně.

Ve skalách nedaleko města se nalézalo poměrně velké a proslulé dračí zábavní a léčebné středisko, kde občas studenti školy vypomáhali nebo předváděli umělecká vystoupení pro pobavení dračího obecenstva. Hanku pochopitelně zajímalo, co o místě říkají sami draci. Zeptala se Plama.

„Lázně v Pasteku?“ syknul drak opovržlivě. „To je taková snobárna pro zelené a růžové.“

„Snobárna?“ nepochopila Hanka, co tím její přítel myslí.

„Znudění draci, co nemají dostatek sebevědomí, tam cpou své poklady do chřtánu vykukům, kteří tvrdí, že jim vylepší kvalitu života. Prý dovedou posílit dračí dech až o padesát procent. Takový nesmysl! V životě bych se nezapletl s někým, kdo by mi chtěl prodat tak zjevně podezřelou iluzi. Však tam taky o žádného černého draka ani nezakopneš.“

„Vážně mají i draci potíže se sebevědomím?“ připadalo Hance zvláštní, že by tihle arogantní tvorové mohli trpět něčím podobným.

„Co já vím... Neznám dost dobře zelené ani růžové. Budeš se jich muset zeptat sama.“

„No, to bych tomu dala,“ zasmála se Hanka při představě, jak důvěrně zpovídá cizí draky.

Chvíli diskutovali o tom, jak v nastávajícím školním roce upravit vzájemnou komunikaci, aby je pokud možno někdo nepřistihl.

„Opravdu hrozí, že by nás někdo odposlouchával?“ ujišťovala se Hanka. „Myslela jsem, že dračí komunikace je naprosto bezpečná.“

„Nevím. Tohle téma jsem s mámou ani s Horem nikdy neprobíral. Myslím, že na přímé odposlouchávání bychom asi přišli. Ale magicky citlivý jedinec si může právě probíhající dračí komunikace všimnout. U nás jde o běžnou záležitost, u člověka by však mohla být nápadná.“

„To znamená, že bych ji v dračím městě neměla požívat příliš často...“

„Ani si vzájemně lézt do krystalů. To je pro mága ve tvé blízkosti obzvlášť zjevná aktivita. Dost se divím, že ji Nik nevycítil. Možná jen proto, že není drakem.“

„Ach jo, být na všechno sama mě znervózňuje,“ vzdychla nešťastně dívka. Trochu ji zarazilo, že se od Plama nedočkala souhlasné odezvy.

„Víš, Hanko, asi se přestěhuju zpátky do mámina hnízda,“ řekl pomalu její dračí přítel.

„Co to povídáš? Hor už tě u sebe nechce?“

„Hor je v pohodě. Ale prohlásil, že mi prospěje, když se ještě na nějaký čas začlením mezi své vrstevníky a naučím se všechno, co mi hnízdo může nabídnout. Osobně mi domluvil návrat do školy.“

„Možná má pravdu. Jak jsem znala tvoji matku, jistě by s ním souhlasila.“

Oba se na chvíli odmlčeli a věnovali smutnou vzpomínku Karmaneuduně. Plamovi velice scházela a Hanka ho zatím nedokázala utěšit. I jí přítomnost moudré dračice chyběla.

„Co kdybychom se zítra ještě na chvíli sešli u jezírka?“ navrhl Plam.

„Položíme na matčin hrob pár vzpomínkových kamenů,“ souhlasila Hanka.

Následující dva dny strávila obcházením přátel. Jakmile se rozloučila s Plamem, navštívila útulek pro magická zvířata a všechny, kdo bydleli poblíž.

V neděli večer se unavená vrátila do Santareny. Ještě měla v plánu před spaním vytáhnout z hodinek další várku informací. Její plány však narušil Rafanův příchod.

„Dostal jsem volno na začátek školního roku a spěchám za tebou. Prý se chystáš někam odjet,“ vpadl do stromového domku jako velká voda. Hance bylo hned jasné, že na klidný večer může zapomenout. Rafan její předpoklad vzápětí potvrdil sdělením, že se chystá společná večeře se Zachariášem a Vronem. Se smíchem rezignovala a doufala, že jí nedostatek informací v Pasteku nezpůsobí potíže.

Potlačila narůstající nervozitu a snažila se zachovat bezstarostný výraz. Akorát jídlo jí zase nějak nelezlo do krku.

„Copak? Nechutná ti?“ podezřívavě si ji změřil trpaslík, když Hanku přistihl, jak se rýpe v talíři, místo aby žvýkala.

„Ale ne, Zachu, večeře je výborná jako vždycky. Jenom mi vrtá hlavou, co je se Sváťou. Všichni tvrdí, že si něco zařizuje. Jakmile se s ním chci spojit, odpálkuje mě, že momentálně nemá čas, a přijde mě vyprovodit až zítra. Co může mít za starosti?“

„Když říká zítra, určitě se objeví, nelam si s tím hlavu,“ mávl rukou Rafan.

„Něco mi tajíte?“

„Dočkej času, Sváťa jenom chystá malé překvapení.“

„Byla bych radši, kdyby nic nevymýšlel a seděl u stolu s námi. Bude se mi po vás stýskat.“

„Už jsi velká holka, však ty si poradíš,“ usmál se Rafan.

„A tohle máš od nás,“ pověsil Vron Hance kolem krku jemný zlatý peníz s reliéfem dvou tisknoucích se rukou, „dobře ho opatruj, obsahuje pojistku pro případ nejvyšší nouze.“

„A tvoje původní hodinky a přívěsek ti schovám,“ sundal jí trpaslík z krku kámen, který poslední dobou nosila a v němž Vron ukrýval svou paměť. Nový šperk byl lehčí než paměťový kámen.

„Je krásný. A magický...“ zjistila, sotva se ho dotkla. „Co umí?“

„Posílí tvou uzavřenou mysl proti zvědavým šmírákům,“ usmál se Vron.

„Ale říkal jsi něco o pojistce.“

„Právě kvůli ní ti ho s sebou dáváme,“ podrbal se ve vousech Zachariáš, „pokud ho sevřeš v dlani a poručíš mu: odnes mě pryč, přemístí tebe i vše, co budeš právě držet, sem do Kouzelných zahrad bez ohledu na jakékoliv myslitelné překážky, které by tě snad mohly ohrožovat nebo ti bránit v přemístění.“

„Páni,“ pokýval obdivně hlavou Rafan a jeho pohled se přesunul z amuletu zpět na Hanku, „ale být tebou, raději bych se během přemisťování nedržel velkých budov.“

„Užitečný amulet,“ pohladila prstem svůj nový přívěsek, „kde jste ho tak rychle sehnali?“

„To víš, máme dobré známé,“ neprozradili svůj zdroj.

„Snad ho nebudu potřebovat,“ usmála se vděčně Hanka, „každopádně moc děkuji. Je to od vás milé.“

„Spíš prozíravé vzhledem k tvému sklonu přivolávat potíže,“ podotkl Rafan.

Vzápětí převedl řeč jinam a pustil se do vyprávění, co si užil po svém návratu do výcvikového tábora ochránců. Protože byl požádán, aby o událostech v Quinwalu nikde a nikomu nevyprávěl, ocitl se v centru posměšků a dohadů, co asi v průběhu mise dělal. Dobírali si ho, že Helaře čistil boty, česal drdol nebo brousil nože. Musel strpět celý příval poťouchlých a nevybíravých žertů a jen tiše doufal, že to kamarády z tábora brzo přestane bavit. Problémy s ubytováním

R

áno Vron Hance přišel pomoct se zavazadly. Moc

jich neměla, jen tolik, aby je sama unesla. Přes

její protesty je muž popadl a přemístil se spolu

s dívkou přímo do Dubovníku. Jako vždy museli

projít parkem a vmísit se do davů kolem veřejné brány. Začátkem školního roku tu bývalo nadmíru živo.

Náhle Hanka zahlédla, jak se zástupem lidí prodírá štíhlá postava.

„Á, tady jste,“ přiřítil se k nim Sváťa, „už vás nějakou dobu vyhlížím.“

Přivítání trochu odbyl a hned je táhl do klidnějšího místa v jedné z bočních chodeb, kde mohli na chvíli odložit zavazadla na zem.

„Už jsem se na Pastek informoval. Na přesun si musíme ještě asi dvacet minut počkat,“ oznámil jim.

Hance se ulevilo, že Sváťa jejich rozloučení přijímá v dobrém rozmaru. Neměla ráda jeho smutné vyčítavé pohledy. Vděčně uvítala, když vyrukoval s historkou, jak jeho sestřička zlobí při jídle a neustále vymýšlí další a další záminky, proč odbíhat od stolu. Hance začalo vrtat hlavou, kde kamarád ukrývá překvapení, o kterém mluvil Rafan.

Konečně nastal čas přesunout se do kabinky. Trasa do Pasteku byla málo v yužívaná, takže se ani nenamáhali ji zprovoznit jako průchozí. V určitých časových intervalech byla přenesena vždy celá kabina. Vron odložil Hančina zavazadla ke stěně, kde už bylo naskládáno několik kufrů.

„Kdo jede s námi?“ zeptala se. Mezitím už průvodce za nimi zavřel dveře a spustil přesun. Za malý okamžik byli na místě.

Hanka popadla jedno své zavazadlo dřív, než po něm hmátl Vron, a jako první se hrnula z kabiny do malé čekárny. Nedočkavě z ní vyběhla ven a rozhlédla se. Rozevřel se před ní pohled na louku, kde se právě zamihotal vzduch a z vykouzlené brány vystoupili lidé, rovněž obtěžkaní množstvím zavazadel.

Chvíli po ní z čekárny vyšel i Vron a Sváťa, prohýbající se pod váhou kufrů. Co v nich asi je?

„Prozradí mi už někdo, čí jsou ta zavazadla?“ uhodila na ně Hanka a měla strach, že budou její a ukrývají ono avizované Sváťovo překvapení. Odpovědi se však nedočkala.

„Vida, i tady je živo,“ položil Sváťa jeden kufr na zem, aby mohl ukázat na další příchozí, kteří se na louce zhmotnili pomocí osobní magické brány.

„Měli bychom co nejdřív vyrazit k ubytovně,“ kývl bradou Vron směrem k zavazadlu na zemi, „já tady brány otvírat nesmím a mám jen omezené povolení k pobytu. Navíc jsou v Pasteku pokuty za porušení pravidel zatraceně drahé a úřední osoby mimořádně arogantní a nevlídné.“

Sváťa se natáhl pro kufr a Hance ulpěl zrak na jeho ruce. Jak to že si toho ještě nevšimla? I on měl jiné hodinky! Nemohla si pomoct a v úžasu na ně zírala. Když kamarád postřehl směr jejího pohledu, roztáhla se jeho tvář v širokém úsměvu.

„No, víš,“ pokrčil jakoby omluvně rameny, „ve zdejší magické škole se nabízejí obory, které mě fakt zajímají.“

„Jak jsi zjistil, kam jedu?“ pátravě se zahleděla do jeho obličeje.

„To P l a m , u p o z o r n i l R a f a n a i m ě, a b y c h o m s e d o s t a v i l i do Santareny už v neděli, jinak že se s tebou nestihneme rozloučit. Oslovil jsem R’íhana, abych byl v obraze, co se děje.“

„R’íhan ti prozradil, do jaké školy mě poslali?“

„Povídal, že ti ochránci doporučili zdejší kurz iluzí a neviditelnosti. Hned jsem začal shánět o Pasteku informace. Táta mi žádost o přijetí podepsal, protože si myslel, že mě odradí mimořádně vysoké fi nanční nároky. Jenže to se přepočítal. Poprosil jsem Vrona, zda by mi nepomohl.“

„Vidím, že pomohl...“

„Ano... ale jenom s fi nancemi,“ vyčítavě se mladík koukl na staršího přítele, „řekl, že jestli si dokážu obstarat přeložení a všechna povolení, je ochoten mi výdaje uhradit. Umíš si přestavit, kolik běhání a zařizování jsem absolvoval?“

Všichni se chopili zavazadel a vyrazili na cestu. Vron je vedl.

„Nejspíš si myslel, že neuspěju,“ mumlal napůl pro sebe Sváťa, „ale to mě podcenil.“

Hance se na jednu stranu ohromně ulevilo, že nebude v cizím městě sama. Co tomu však řeknou ochránci? Má kamarádovi naznačit, proč tu je, nebo sehrát svou úlohu i před ním? Usoudila, že bude vhodnější prozatím mlčet a časem se uvidí. Akorát...

„Hele, abych se sem dostala, musela jsem do papírů napsat, že mi ještě není patnáct, tak ne aby ses prokecnul,“ otočila se na Sváťu.

„Vždyť já vím. Vron už mě na tvé mladší já upozornil,“ nadhodil si těžký kufr a měl co dělat, aby s Hankou udržel krok.

Konečně došli do ulice, kde měli zamluvené spaní. Složili zavazadla u správce ubytovny a rozhodli se Vrona doprovodit zpátky k přemisťovací stanici. Použití osobních bran tu sice bylo možné, ale jedině na zvláštní povolení, které nevlastnili.

„Měli bychom si ho obstarat,“ drbal se ve vlasech Sváťa, „jinak budeme celý rok chodit do školy pěšky.“

„Aby tě neubylo!“ smála se Hanka.

Poté, co se Vron odtransportoval domů, beze spěchu obešli celou přemisťovací louku, aby se mrkli, co je za ní. Od dalšího průzkumu je odradila neobyčejně hluboká kamenitá strž. Dolů už se jim šplhat nechtělo. Raději nabrali kurz směrem k městečku. Ulici lemovaly jednoduché účelné domy postavené jeden vedle druhého a bez zbytečných ozdob. Narazili na ubohý, špatně udržovaný park, jinak byly zahrady obehnány ploty, u bohatších sídel dokonce mohutnými vysokými zdmi.

„Nevidíš nějakou hospodu, kde bychom se mohli najíst?“ vrtěl hlavou Sváťa, když ani v další široké ulici nenarazili na žádné pohostinné místo. Nakonec z hodinek vydolovali informaci o veřejné jídelně a vydali se ji hledat. Vypadala zvláštně. Přímo na ulici stály dva hrubé stoly a tvrdé lavice, nikde ani stopa po prostírání či ubrusu. Sotva se posadili, přiběhl chlap a s úsporným gestem před ně hodil dvě misky s hustou polévkou a dva skrojky chleba. Dvě lžíce vytáhl z náprsní kapsy a každému podal jednu.

„Vždyť jsme si ještě nic neobjednali,“ podivil se Sváťa.

„Nejste zdejší?“

„Právě jsme přijeli. Budeme tu studovat.“

„V tom případě se rychle naučte naše pravidla. Jakmile totiž usednete k mému stolu, platíte oběd, ať už ho sníte, nebo ne. Objednáte-li si něco jiného, musíte zaplatit předem.“

„A kolik stojí tohle?“ nedůvěřivě točila v misce lžící Hanka.

„Tisíc tolejrů.“

„Cože?“ poklesla dívce brada.

„Za jednoho pochopitelně. Jídla na objednávku se pohybují v rozmezí sedmi až dvaceti tisíc.“

Hanka jen nevěřícně zalapala po dechu. Sváťa sáhl do kapsy a vyndal zářivý polodrahokam. S tázavým pohledem ho přistrčil blíž k číšníkovi.

„Jo,“ kývl, „tohle bude stačit. Přinesu vám každému ještě sklenici vody.“

Zatímco je obsluhoval, sledovali ho s vykulenýma očima, dokud nezmizel ve dveřích přilehlé budovy. Hanka zdvihla sklenici a napila se.

„Aspoň je vychlazená,“ prohodila sarkasticky, „hádám, že bude tak nejmíň za dvě stovky.“

„Nemají v polévce ani kousíček masa,“ postěžoval si Sváťa mezi sousty.

Hanka ochutnala. Mírně nakyslá, málo teplá, ale jíst se dala. Snědla sotva půlku a odstrčila misku. Její kamarád ji hbitě vyměnil za svoji prázdnou.

„Přece mu tak drahý jídlo nevrátíme,“ zašklebil se uličnicky.

„No, tady se rozhodně stravovat nebudeme,“ prohlásila Hanka, když se zvedli.

Zamířili ulicemi směrem ke škole. Byli zvědaví, jak vypadá, a zajímalo je, za jak dlouho se od ní dostanou ke své ubytovně.

Škola nepůsobila ani veselým, ani vlídným dojmem. Byla ohraničena vysokou zdí. K jejich překvapení umocňoval nedostupnost pozemku ještě příkop a silná magická ochrana. Za zeď nebylo pořádně vidět.

„Jste tu noví, co?“ ozval se za nimi pobavený hlas. Mladík, asi tak v Hančině věku, nesl dvě zavazadla a procházel kolem nich. „Ani se nezkoušejte podívat blíž. Kdybyste narušili poplachovou čáru, napařili by vám pokutu.“

Poslechli ho a vydali se podél zdi. Táhla se snad donekonečna. Areál školy byl pravděpodobně větší než samotné město. Vstupní brána byla otevřená a prázdná. Když se pokusili vstoupit, jakási magická smyčka je odhodila zpět na chodník ulice a způsobila jim nepříjemné bolení hlavy.

„Fajn,“ otřepala se Hanka, „bližší zkoumání necháme až na zítra.“

Vydali se k ubytovně. Cestou potkávali další a další studenty se zavazadly. Město začalo ožívat školním ruchem. Nikdo ale nebloumal ulicemi a nerozhlížel se jako oni. Jako by lidé rovnou mířili za svým cílem bez touhy se procházet.

Konečně dorazili k ubytovně, kde Vron složil jejich zavazadla. Na žádný velký luxus nevypadala. V místnosti správce visela cedulka, aby čekali, že přijde hned. Slůvko „hned“ zřejmě vymezovalo časově neohraničený interval. Netrpělivě přešlapovali, pak začali nahlížet dál do chodby. Dveře jedné místnosti se otevřely a oni zahlédli natěsnané kovové palandy a zavazadla nastrkaná do polic za nimi. Nikde žádná židle ani křeslo. O soukromí ubytovaných se rozhodně mluvit nedalo.

„Vzdáleně mi zdejší kolej připomíná Útulný domov. Tobě ne?“ zašeptala Hanka.

„Co tady děláte?“ zahřměl za nimi zlostný hlas. Skoro nadskočili leknutím. Dívka se vzpamatovala jako první.

„Máme u vás zamluvené ubytování a čekáme, až se nás někdo ujme.“

„Jak se jmenujete?“

„Dundar a Vronová.“

„Jo, to jste vy! Přišli jste pozdě.“

„Cože? Přece jsem zaplatili...“

„Ale pouze rezervační zálohu. A jelikož jste nenárokovali postele do dvou hodin, propadla její platnost. Vaše místa jsem mezitím prodal někomu jinému. A teď si sbalte své saky paky a koukejte mazat jinam.“

Muž luskl prsty, a než stačili vznést sebemenší námitku, vynořil se z chodby chlap jako hora a oni jen bezmocně přihlíželi, jak jejich kufry a vaky vyhazuje na ulici. Oba byli z jednání správce v takovém šoku, že je ani nenapadlo protestovat. Nyní na ulici shrabovali vše, co se vysypalo z rozpadlého kufru, a bezradně hleděli jeden na druhého.

„No nazdar, a co teď?“ rozhodil rukama Sváťa, když konečně nastrkali všechny věci a knihy do poškozeného zavazadla.

„Najdeme si jiné ubytování.“

Hanka ťukla do hodinek, aby se zeptala na možnosti bydlení v Pasteku. Mnoho jich nebylo. Znovu vyrazili do ulic, tentokrát obtěžkaní spoustou zavazadel. Všude ale vrtěli hlavou a tvrdili, že mají plno. Už obešli půl města a ocitli se v hodně zchátralé čtvrti. Poslední místo, které hodinky označily jako ubytovací noclehárnu, se jim dvakrát nezamlouvalo. Hanka si všimla, jak ženě stojící před vchodem pochodují po vlasech vši. Nejspíš ani neměla sedmý smysl, aby se obtížného hmyzu zbavila. Dívka neměla chuť zkoumat její schopnosti.

„Ano, dvě místa bych našla, ale musíte si sehnat vlastní polštáře a deky,“ oznámila jim a pozvala je dovnitř. Měli pocit, že se ocitli ve stodole. Podlaha vystlaná slámou byla hustě obsazena různorodými provizorními lůžky. Na některých se povalovala pochybná individua. Pod dírou ve střeše, kde byla sláma nasáklá vodou (Hanka doufala, že opravdu jen vodou), byl prázdný plac. Na něj zanedbaná žena ukázala a dívka s kyselým úsměvem kývla místo díků.

„Vodu a záchody najdete vzadu na dvoře,“ zamumlala ta podivná osoba, když jí Sváťa zaplatil sumu, o kterou by si neodvážil říct ani Zachariáš v Kouzelných zahradách.

„Pojďme ještě na chvíli ven,“ navrhla Hanka, aby tu nemusela trávit ani o minutu víc, než bude nutné. Ucítila, jak Sváťa magicky zabezpečil jejich zavazadla. V duchu ho za jeho prozíravost pochválila.

Na čerstvém vzduchu pookřála. Chvilku kráčeli mlčky, až došli k zpustlému parčíku. Posadili se do olysalé trávy a opřeli se o kmen starého stromu.

„To nám to pěkně začíná, co? Skoro by se líp spalo tady než v té zavšivené stodole,“ vzdychla Hanka.

„Neboj se. Slámu před spaním usušíme, střechu magicky vyspravím a zítra se zkusíme poohlédnout po něčem lepším,“ utěšoval ji Sváťa a vylovil z kapsy rozměklou čokoládu. Hanka si místo nabízené půlky vzala jen malý kousek.

„Hej vy dva! Co tu tropíte?“ objevil se v jejich blízkosti muž v šedé uniformě. Rázným krokem zamířil k nim a natáhl ruku s velkým prstenem. Hančiny i Sváťovy hodinky zablikaly.

„Uděluji vám pokutu ve výši dvou tisíc pro každého za neoprávněné obsazení veřejného prostranství,“ zahřímal přísně.

„Ale my jsme jen odpočívali,“ rychle se zvedl Sváťa a Hanka ho neochotně následovala.

„Jste tu noví?“

„Ano prosím,“ nasadil svůj nejzkroušenější obličej Sváťa.

„Kde bydlíte?“

„No,“ mihl se v mužově obličeji výraz soucitu a pohrdání, když mu sdělili adresu noclehárny, „pro tentokrát vám pokutu prominu, ale rychle si nastudujte řád města. Tady žádné povaleče nestrpíme.“

„Poněkud nevlídný kraj,“ zamumlala Hanka znechuceně. „Skoro se začínám bát, jaká bude škola.“

„Víš co? Asi bychom se měli na zítřek pořádně vyspat,“ usoudil Sváťa.

Oklikou se loudali ke své noclehárně a jedinou útěchou jim bylo, že mají aspoň jeden druhého. Začínalo se šeřit a okna v ulici problikávala světly. Tu a tam pár lidí spěchalo domů, ale jinak byl všude až nezv yklý klid. Nikde žádné hloučky kamarádů, bavících se sousedů. V Pasteku vládl podivný přísný řád a nikdo se neodvažoval ho narušovat.

Náhle chytil Sváťa Hanku za loket a stáhl ji do stínu.

„Koukni,“ zašeptal sotva slyšitelně, „támhle se někdo plíží.“

Hanka upřela zrak do tmy a zahlédla postavu v tmavém, jak podél zdi přebíhá k dalšímu baráku. Tam se postava shýbla a hodila do rozsvíceného okna kamínek. Musela svůj manévr ještě jednou zopakovat, než z okna vyhlédla černovlasá dívka.

„Naomi, to jsem já,“ zašeptala zahalená postava.

„No konečně, Lído, už jsme ani nedoufali, že dorazíš. Pojď nahoru.“

Lído? Hanka zpozorněla a dění u domu ji začalo zajímat.

„Pssst,“ zašermovala rukama postava dole, „tentokrát nemůžu.“

„Tak počkej, já sejdu dolů,“ mávla na ni dívka v okně.

„Co je s tebou? Jak můžeš zmeškat naši poslední prázdninovou oslavu?“ zahalekala, sotva vyšla ze dveří.

„Mám letos dohled,“ přestala záhadná postava šeptat a hned bylo jasné, že to není žádný zloděj, jak si původně Sváťa myslel, ale jen kamarádka.

„Jakej dohled proboha?“

„Hlídá mě jedna protivná ženská a odmítá mě pouštět ven samotnou. Právě jsem jí na chvíli zdrhla,“ zasmála se dívka, „až mě najde, bude mazec.“

„Tak to ti nezávidím, holka.“

„Do školy naštěstí nesmí.“

Ulicí právě přibíhala další nezřetelná postava. Hanka se Sváťou se vmáčkli ještě hlouběji do stínu. Ve světle otevřených dveří se rýsovaly obě dívčí postavy. V jejich těsné blízkosti se ze tmy vynořila svalnatá ozbrojená žena.

„Tak tady jsi,“ zasyčela zlostně a smýkla zahalenou postavičkou tak rázně, až dívka neudržela rovnováhu a přistála na dláždění.

„Nechte ji,“ strčila do bojovnice neohroženě Naomi. Podala kamarádce ruku a neobratně se ji snažila vtáhnout do domu. Žena jejich ruce roztrhla a natlačila černovlásku na zeď baráku. Chytila ji pod krkem a výhružně se na ni zadívala.

„Pomóc, pomozte mi někdo,“ zavřískla dívka a zkoušela ženu kopnout.

Vtom zasáhl do konfl iktu Sváťa. Vystartoval k ozbrojené ženě, chytil ji zezadu za opasek, prudce trhl a zároveň jí nechtěně podrazil nohy. Nečekaný útok v y vedl bojovnici z rovnováhy. Pustila Naomi a při pádu dozadu se přetočila do kotoulu. Na nohou byla dřív, než se Sváťa stihl ohlédnout. V ruce svírala nůž. Při pohledu na zbraň Hanka zaútočila magicky. Žena magii lehce odrazila a do její druhé ruky skočil štíhlý meč.

„Ne, počkejte! Nechte toho!“ zdvihla se z dláždění zahalená dívka, strhla si z hlavy šátek a odhrnula rukou dlouhé blonďaté vlasy. „Ona nám nechce ublížit.“

Skočila mezi zbraně a Sváťu. Zářivě se na chlapce usmála: „Dík za pomoc, ale už ji nechte. Všechno je jinak.“

Hanka se několika úkroky přesunula ke Sváťovi a nespouštěla ženu z očí. Ta zastrčila zbraně zpět za opasek. Tvářila se značně naštvaně.

„Hele, Lído, tohle si laskavě vyřiď sama,“ ohmatávala si roztřesenýma rukama krk Naomi a urychleně zacouvala ke vchodu. Protáhla se do chodby a práskla za sebou dveřmi.

„Já se omlouvám,“ schlíple po nich přejela pohledem blondýnka.

„To bych ti radila,“ zavrčela ozbrojená žena, „a bylo by slušné jim vysvětlit, oč tu běží.“

Dívka nervózně žmoulala šátek a s povzdechem se obrátila na Sváťu a Hanku.

„V í t e , t o h l e j e A z u e l a a m á m ě h l í d a t . M á p r á v o b ýt n a - štvaná, ale určitě neměla v úmyslu ublížit ani mně, ani mojí spolužačce. Je od vás velice statečné, že jste se mě a mé kamarádky zastali. Je skvělé někoho takového poznat. Díky.“

„To by stačilo.“ Žena nevrle postrčila dívku k odchodu.

„Počkej,“ uhnula



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist