načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dovolenkáři - Emma Straubová

Dovolenkáři

Elektronická kniha: Dovolenkáři
Autor:

Rodina Postových se s přáteli vypraví na vysněnou dovolenou. Příliš společného času a prostoru k přemýšlení rozvíří polozapomenuté lži, nevyřčené křivdy a drobná ponížení, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 303
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu The Vacationers ... přeložila Ema Stašová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5489-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dlouho očekávaná dovolená se často stane nevítaným katalyzátorem rodinných vztahů a plánované odpočinkové dny se pak mohou změnit v pěkné dusno. Rodina Postsových se blíží k podobnému zlomu ve chvíli, kdy hodlá oslavit rodinná výročí společně na slunném ostrově plném nádherných pláží a pohody. Jen už opustit hektický Manhattan! Na místě samotném však vysněná realita podstatně mění směr. Z minulosti se začnou nořit nejrůznější promlčená tajemství, staré křivdy a jiné radůstky. Ještě štěstí, že se tyto trapasy dají zachránit humorným nadhledem. Letní zábavný román o jedné ne/povedené rodinné dovolené, která odhalila více, nežli by si její účastníci přáli.

Popis nakladatele

Rodina Postových se s přáteli vypraví na vysněnou dovolenou. Příliš společného času a prostoru k přemýšlení rozvíří polozapomenuté lži, nevyřčené křivdy a drobná ponížení, které nabývají až absurdních rozměrů. Z idylické dovolené se tak může stát peklo pro všechny zúčastněné…

Zařazeno v kategoriích
Emma Straubová - další tituly autora:
Dovolenkáři Dovolenkáři
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dovolenkáři

EMMA STRAUBOVÁ


THE VACATIONERS Copyright © 2014 by Emma Straub Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2015 Z anglického originálu The Vacationers, vydaného v roce 2014 v nakladatelství Riverhead Books, přeložila Ema Stašová Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová Korektura Dana Řezníčková Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007 Obálka Jakub Karman, Art007 Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS v Praze roku 2015 jako svou 5895. publikaci Tisk CPI Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-247-5489-5

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí

být reprodukována a  šířena v  papírové, elektronické či jiné podobě bez před

chozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude

trestně stíháno. ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9808-0 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9809-7 (ve formátu EPUB)

EMMA STRAUBOVÁ

DOVOLENKÁŘI

7

Den první

ODJÍŽDĚNÍ vždycky přišlo z ničeho nic, bez ohledu na to, s ja

kým předstihem si do kalendáře zapsali platné termíny. Jim si

zabalil kufr už předešlého večera, ale teď, když ho od pláno

vaného odjezdu dělilo jen pár chvil, si přestal být jistý. Sbalil

si dost knih? Popocházel sem a tam před knihovnou ve své

pracovně, tahal romány za hřbet ven a hned je zase zatlačo

val nazpátek. Sbalil si boty na běhání? A co pěnu na holení?

Z  jiných částí domu slyšel, že jeho žena a  dcera procházejí

podobnou agónií cestovní horečky a  pobíhají nahoru dolů

po schodech s nějakou fakt úplně poslední nezbytností, kte

rou zapomněly přihodit na hromadu u dveří.

Kdyby to šlo, některé věci by Jim z  tašek nejradši úpl

ně vyházel: poslední rok svého života a  pět předtím, než

do toho spadl, pohled, který na něj Franny vrhla zpoza jídel

EMMA STRAUBOVÁ

8

ního stolu toho osudného večera; pocit, že byl poprvé po tři

ceti letech uvnitř nových úst, a strašnou touhu v nich zůstat;

prázdnotu čekání na zpáteční let, vyprázdněné dny, které se

bude muset naučit zaplňovat úplně jinak než dřív. Jim se po

sadil ke svému psacímu stolu a čekal, až mu přijdou říct, že

ho potřebují někde jinde.

ggg

Sylvia čekala před domem a ostřížím zrakem si měřila 75. uli

ci směrem k Central Parku. Oba její rodiče patřili k tomu typu

lidí, co věřili, že taxi se vždycky objeví ve správný čas, obzvlášť

pak o víkendu v létě, kdy byla doprava ve městě nejřidší. To

Sylvia považovala za vrchol debility. Jediná horší věc než do

volená s  rodiči zabírající dva z  posledních šesti týdnů před

nástupem na kolej, která se jí mohla stát, by totiž bylo zmeš

kat let a  strávit tak jednu z  těch zbývajících prázdninových

nocí spánkem vsedě v letištní čekárně na flekaté polstrované

sedačce, jež by představovala jediný zdroj pohodlí. To si radši

sežene taxík sama.

Ne že by chtěla celé léto trčet na  Manhattanu, který se

proměnil v tající betonové podpaží. Vidina Mallorky ji láka

la. Teoreticky vzato šlo o ostrov, který sliboval příjemné vln

ky a vánek, ale taky příležitost potrénovat španělštinu, zvlášť

když jí na střední tak šla. Její spolužáci z maturitního roční

DOVOLENKÁŘI

9

ku – všichni do jednoho – neměli přes léto do čeho píchnout,

a tak se akorát střídali v pořádání mejdanů podle toho, čí ro

diče zrovna odjeli do  Wainscottu, Woodstocku nebo zkrát

ka někam, kde se vyskytovaly domky s  dřevěnými šindeli;

čím omšelejší, tím lepší. Sylvii se jejich tváře za posledních

osmnáct let okoukaly, takže se nemohla dočkat, až konečně

vypadne. Jo, jasně, na  školu do  Brownu s  ní měli nastoupit

čtyři spolužáci, ale tam už se s nimi bavit nemusela, pokud

nechtěla, a přesně to taky měla v úmyslu. Najít si nové kama

rády. Začít nový život. Konečně se dostat někam, kde jmé

no Sylvia Postová nebudou doprovázet přízraky minulosti,

z doby, kdy jí bylo šestnáct, dvanáct nebo pět, v úctyhodné

vzdálenosti od rodičů a bratra, někam, kde si bude připadat

jako kosmonaut plující vesmírem ve stavu beztíže. Když nad

tím tak přemýšlela, vlastně by v  zahraničí nejradši strávila

celé léto. Takhle bude stejně muset přetrpět doma celý srpen,

kdy večírky dosáhnou vrcholu uslzenosti a čirého zoufalství.

Sylvia neměla v plánu ronit slzy.

Na rohu se vynořilo taxi s rozsvíceným světlem a pomalu

si to k ní šinulo přes výmoly na silnici. Sylvia vymrštila paži

do  vzduchu a  druhou rukou vyťukávala číslo domácí linky.

Zvonilo to a zvonilo a zvonit nepřestávalo, ani když taxi za

stavilo. Rodiče byli pořád ještě uvnitř a prováděli tam bůhví

co. Sylvia otevřela dveře taxíku a vklouzla na zadní sedadlo.

„Bude to jen chvilka,“ řekla. „Promiňte. Rodiče tu hnedka

budou.“ Odmlčela se. „Jsou děsní.“ To sice nebyla vždycky

EMMA STRAUBOVÁ

10

pravda, ale momentálně to sedělo a Sylvia se nerozpakovala

projevit své pohoršení nahlas.

Taxikář přikývl a  spustil taxametr. Evidentně by mu ne

vadilo prosedět tam klidně celý den. Auto by blokovalo do

pravu, kdyby tedy na místě nějaká byla. Momentálně se spíš

zdálo, že Sylvia je jediná bytost ve městě, která má naspěch.

Znovu vytočila volané číslo a  táta to tentokrát zvedl hned

po prvním zazvonění.

„Jedem,“ oznámila mu, aniž by ho pustila ke slovu. „Auto

už je tady.“

„Mámě to ještě chvíli potrvá,“ řekl Jim. „Za  pět minut

jsme tam.“

Sylvia típla telefon a zabořila se hluboko do zadního se

dadla.

„Už jsou na cestě,“ pronesla. Zaklonila hlavu a zavřela oči,

cítila, jak se jí pár vlasů zachytilo do  izolační pásky, která

držela sedadla pohromadě. Bylo víc než pravděpodobné, že

se z domu vymotá jen jeden z rodičů a konec zvonec; bude

to jako z nějaké uslintané telenovely, s oboustranně uspoko

jivým řešením v nedohlednu.

Taxametr odtikával a  Sylvia s  řidičem seděli v  tichosti

dlouhých deset minut. Když se Franny a Jim konečně vyřítili

ven, klaksony všech aut, nyní uvězněných v  koloně za  taxí

kem, jim vyhrávaly divoký marš plný nadávek. Franny se

napasovala vedle dcery, Jim se usadil vepředu a kolena v plá

těných kalhotách namáčkl na  palubní desku. Sylvia nebyla

DOVOLENKÁŘI

11

šťastná ani nešťastná, že má v taxíku oba dva rodiče, ale ule

vilo se jí, to zase ano, ačkoli nahlas by to nepřiznala.

„On y va!“ zavelela Franny a zabouchla za sebou dveře.

„To je francouzsky,“ řekla Sylvia. „My jedeme do Španělska.“

„Andale!“ Z Franny už se řinul pot, podpaží si ovívala pasy.

Měla na sobě svou cestovní uniformu, vycizelovanou za roky

cestování letadly a vlaky po celém světě: černé legíny, černá

bavlněná tunika sahající po  kolena a  vzdušná šálka, aby jí

v letadle nebyla zima. Když se Sylvia jednou matky na tyhle

neměnné cestovní návyky zeptala, odsekla jí: „Aspoň netraj

dám po světě s flaškou whisky jako Joan Didionová.“ Když

se jí lidi ptali, jaký typ autora její matka je, odpovídala jim

Sylvia většinou, že jako Joan Didionová, ale s apetitem, nebo

jako Ruth Reichlová, ale o  stupeň nevyzpytatelnější. Matce

to však nikdy neřekla.

Taxi vyrazilo vpřed.

„Ne, ne, ne,“ protestovala Franny a  namáčkla se celým

tělem na dělicí příčku z plexiskla. „Tady odbočte doleva, pak

znova vlevo na  Cetral Park West. Jedeme na  letiště, a  ne

do New Jersey. Díky.“ Zabořila se zpátky do sedadla. „Někte

ří lidi,“ zabrblala tiše a dál nepokračovala. Po zbytek cesty už

nikdo neřekl ani slovo, s výjimkou odpovědi na to, kterými

aerolinkami letí do Madridu.

Sylvia si cestu na  letiště vždycky užívala, protože vedla

úplně jinou částí města, odlehlou od  jejího rajonu asi tak

jako Havaj od  zbytku Spojených států. Tvořily ji řadové

EMMA STRAUBOVÁ

12

domky, drátěné ploty, zpustlé plácky a  děti drandící na  ko

lech ulicemi. Sylvii připadalo, že do těchhle zákoutí se dá do

stat jedině autem, a z toho byla úplně hotová. Mít auto znělo

jako z  filmu. Její rodiče vlastnili auto, když byla malá, ale

ta rozvrzaná ojetina, co věčně trčela v  garáži, se jim začala

prodražovat, a tak ji prodali dřív, než dorostla do věku, kdy

by ten luxus dokázala skutečně ocenit. Kdykoli od  té doby

Franny nebo Jim potkali někoho, kdo si v Manhattanu vydr

žoval auto, zračil se jim v očích němý děs, jako by se na nóbl

večírku stali svědky eskapády nějakého pomatence.

ggg

Jim vyrazil na zdravotní procházku kolem Terminálu 7. Kaž

dé ráno chodil nebo běhal hodinu a  ani dnes podle něj ne

byl důvod pro výjimku. To měl se synem společné, potře

bu rozhýbat tělo a  cítit se v  kondici. Franny a  Sylvia byly

schopné prozahálet se do bezvědomí, sedimentovat na gauči

s  knížkou anebo s  pokleslým televizním pořadem puště

ným na  plné pecky. Skoro slyšel, jak se jim zkracují svaly,

a přitom byly nějakým zázrakem pořád ještě schopny chůze,

a  dokonce se k  ní i  někdy odhodlaly, pokud pro to ovšem

měly pádný původ. Jimova obvyklá trasa vedla přes Central

Park směrem k přehradě, pak napříč východní stranou parku

a smyčkou zpátky domů kolem loděnice. Panoramata termi

DOVOLENKÁŘI

13

nálu nestála za řeč, natožpak její fauna, pomineme-li hrstku

zmatených opeřenců, co sem odkudsi proklouzli a  zůstali

na  Letišti JFK uvězněni už navěky, navzájem si štěbetajíce

o  letadlech a  jiných strastech. Jim dbal na  výši svých loktů

a  brysknost svého tempa. Pokaždé ho zarazilo, jak pomalu

se lidé na letištích pohybují – jako by je uhranulo nákupní

centrum, všechny ty rozložité zadky a  nepříčetné děti. Pár

jich bylo na  vodítku, což musel Jim ocenit, i  když za  nor

málních okolností by dal nejspíše za  pravdu Franny, která

tvrdila, že takové praktiky jsou ponižující. Díky nim se ale

zdejší rodiče mohli jedním škubnutím postarat o to, aby se

jejich dítka nepletla Jimovi pod nohy, a on si mohl nerušeně

vykračovat kolem trafiky Hudson News a sport baru pořád

dál až k pekárně Au Bon Pain a zpátky. Pohyblivé chodníky

byly přeplněné zavazadly, a tak Jim šlapal podél nich a jeho

dlouhé nohy si s motorem poháněným pásem nic nezadaly.

Jim v  minulosti navštívil Španělsko celkem třikrát:

v  roce 1970, když odmaturoval a  celé léto se s  nejlepším

kamarádem toulal Evropou; v  roce 1977, kdy byli s  Fran

ny novomanželé, tu cestu si skoro nemohli dovolit a kromě

nejlepších šunkových sendvičů na světě neměli vlastně nic;

a pak ještě v roce 1992, to bylo Bobbymu akorát osm, takže

museli chodit brzo spát, což znamená, že si za  celý týden

nedali pořádnou večeři kromě čehosi, co si objednali u po

kojové služby a co bylo asi tak původně španělské jako slo

vo hamburguesa. Kdo ví, jaké Španělsko je čeká teď, když

EMMA STRAUBOVÁ

14

je tamní ekonomická situace podobně křehká jako ta řecká.

Jim prošel kolem brány, odkud měli odlétat, a zahlédl Fran

ny a Sylvii. Seděly bok po boku ponořené do knih a mlčely

tak nenuceně, jak to dovedou jen rodinní příslušníci. Na

vzdory mnoha protiargumentům bylo dobře, že tuhle cestu

podniknou, shodli se s Franny. Na podzim už bude Sylvia

v  Providence na  Rhode Islandu, kde sídlí její univerzita,

kouřit hřebíčkové cigarety se spolužáky ze semináře o fran

couzské kinematografii, tak daleko od  rodičů, jako by se

nacházela v jiné galaxii. Její starší bratr, který momentálně

až po  uši vězí v  močálu floridského trhu s  nemovitostmi,

udělal totéž. Nejdřív se odloučení jevilo nepředstavitelné,

bylo to, jako by Jimovi měli useknout končetinu, a pak na

jednou byla prostě fuč a  život šel a  běžel dál. Dnes si Jim

jen stěží vybavoval, jaké to bývalo, mít Bobbyho pod jed

nou střechou. Doufal, že u  Sylvie nic podobného zažívat

nebude, ale tušil, že možné to je, a  to mnohem dřív, než

by si byl přál. Ještě víc se obával toho, že až Sylvia zmizí,

začne se mu hroutit celý svět, cihla za cihlou, a čas, který

spolu prožili, se bude jevit jako výplod bujné fantazie, jako

příjemně nedokonalý život někoho úplně cizího.

Na Mallorce budou všichni: on a Franny, Sylvia, Bobby

a Carmen, jeho koule u nohy neboli přítelkyně, a Frannin

milovaný kamarád Charles s Lawrencem, jeho partnerem.

Vlastně manželem. Přece už se vzali, Jim na  to občas za

pomínal. A všichni společně si pronajali dům třicet minut

DOVOLENKÁŘI

15

od Palmy, který patřil Gemmě Nevím Čí, Britce, již Franny

letmo znala, a  dávné Charlesově kamarádce. Na  fotkách,

co Gemma poslala e-mailem, vypadalo to místo úpravně.

Někdo s dobrým okem to tam spoře zařídil nábytkem: bílé

zdi, krbová římsa asymetricky obložená kamením, nízké

kožené sedačky. Ta žena se pohybovala ve  světě umění

stejně jako Charles a vetřelce do svého domu přijala s ty

picky evropskou ležérností, což celý proces usnadnilo. Jim

a  Franny jednoduše poslali šek, a  tím bylo vše ujednáno:

dům, zahrada, bazén i  místní španělský lektor pro Sylvii.

Charles jim prozradil, že Gemma by jim dům klidně po

skytla jen tak a nic si za to nevzala, ale takhle to bylo lepší

a milionkrát snazší než vypravit Sylvii na letní tábor. Ten

krát před lety samozřejmě.

Dva týdny je dlouhá doba, času víc než dost. Od  Jimo

va posledního dne v Gallantu uplynuly dva měsíce a dny se

vlekly, odkapávaly jako melasa, všechno v  dosahu oblepily

a nedaly se smýt. Dva týdny dovolené by mohly Jimovi do

dat pocit, že udělal změnu a vybral si nový, svobodný život

jako mnoho jeho vrstevníků. Na šedesátníka byl pořád ještě

štíhlý, velmi světlé blond vlasy zatím jakž takž odolávaly říd

nutí. Vždycky byly řídké, říkávala občas Franny, když Jima

přistihla u zrcadla. Svedl uběhnout stejnou vzdálenost jako

ve čtyřiceti a motýlka si uvázal za necelou minutu. Zkrátka

a dobře byl přesvědčený, že je v excelentní kondici. Dva týd

ny dovolené mu udělají dobře.

EMMA STRAUBOVÁ

16

Jim to stočil zpátky kolem odletové brány a klesl na se

dadlo vedle Franny, která se odsunula a pootočila se v bo

cích tak, že zkříženýma nohama mířila na  Sylvii. Franny

četla Dona Quijota do  čtenářského kroužku, což byla sku

pinka ženských, kterými pohrdala. Při čtení si odfrkávala,

jako by už předjímala ubohou diskuzi, která bude časem

následovat.

„Tys to fakt ještě nečetla?“ zeptal se Jim.

„Kdysi na vysoké. Ale kdo si to má pamatovat?“ proletěla

Franny další stránku.

„Mně to přišlo vtipné,“ pronesla Sylvia. Rodiče se na  ni

zadívali. „Četli jsme to na  podzim. Je to vtipné a  trapné.

Něco jako Čekání na Godota.“

„Mm-hm,“ odtušila Franny a vrátila se ke knize.

Jim navázal se Sylvií oční kontakt přes Franninu hla

vu a  obrátil oči v  sloup. Za  chvíli začne nástup do  letadla

a ve vzduchu ji čeká suspendování. Na to, že měl dceru, je

jíž společnost vyhledával, byl Jim obzvláště hrdý. Co se týče

plánování rodiny, všechno hraje v  neprospěch jednotlivce.

Nemůžete si vybrat, jestli se narodí kluk, nebo holka, nebo

že na vás bude viset na úkor druhého rodiče. Šlo se zkrátka

jen smířit s tím, co bylo dáno osudem, a to přesně ztělesňo

vala Sylvia, která přišla na  svět deset let po  svém bratrovi.

Bobby ji rád častoval slůvkem nehoda, ovšem Jim a Franny

dávali přednost termínu překvapení, něco jako narozenino

vá oslava se spoustou balonků. A že je to překvapilo, to byla

+

DOVOLENKÁŘI

17

naprostá pravda. Žena u brány si vzala mikrofon a ohlásila,

že začíná nástup do letadla.

Franny zavřela knížku a  hned začala sbírat své věci –

ráda vstupovala na  palubu jako jedna z  prvních, jako by si

musela své sedadlo vybojovat ostrými lokty. Šlo o  princip,

říkala Franny. Chtěla se dostat na místo určení co nejrychle

ji, ne jako ti loudové, kteří budili dojem, že by klidně dřepěli

na  letišti třebas do  skonání světa a  nakupovali tam předra

žené lahve vody a časopisy, které by nakonec stejně odložili

do sítěk sedadel.

ggg

Jim a  Franny seděli bok po  boku na  polohovatelných seda

dlech, které bylo možné sklopit do  téměř vodorovné polo

hy, Franny u  okýnka a  Jim v  uličce. Franny se nacestovala

dost na  to, aby ve  věrnostním programu nastřádala takové

výhody, že by se kvůli nim slabší povahy rozplakaly závistí,

ale ona by si za  prostornější sedadla klidně připlatila i  tak.

Sylvia seděla asi třicet řad za  nimi v  turistické třídě. Děti

a  mládež nepotřebují v  letadle nadstandard, neřkuli první

třídu – taková byla Frannina filozofie. Místo navíc patřilo

lidem, kteří ho dokázali ocenit, skutečně si ho vážit, a  to

ona dovedla. Sylvia měla mladé kosti – ty se snadno zkroutí

do pohodlné spací polohy. A tím to pro Franny haslo.

EMMA STRAUBOVÁ

18

Letadlo se nacházelo kdesi nad oceánem a strhující zá

pad slunce právě završil růžovo-oranžovou přehlídku. Svět

potemněl a Jim hleděl Franny přes rameno do nekonečné

nicoty. Franny si vzala prášky na  spaní, aby se probudila

odpočatá a  měla náskok před nevyhnutelným jet lagem.

Svůj prášek na  spaní spolkla dřív než obvykle, okamžitě

po  vzlétnutí, a  rychle usnula, chrápajíc s  pootevřenou pu

sou na  okno, s  vycpanou hedvábnou maskou na  vyšpono

vané gumě přes oči.

Jim si rozepl pás a vstal, aby si protáhl nohy. Došel na ko

nec oddílu první třídy a  odtáhl plentu, protože chtěl pro

zkoumat zbytek letadla. Sylvia byla tak daleko vzadu, že na ni

z místa, kde stál, ani nedohlédl, a tak kráčel dál a dál, dokud ji

mezi ostatními nerozeznal. Patřilo jí jediné rozsvícené světýl

ko v posledních řadách letadla a Jimovi nezbylo, než se k ní

prodrat mezi spícími cestujícími a jejich nohama v ponožkách.

„Nazdar,“ řekl a položil ruku na sedadlo před Sylvií. Měla

v  uších pecky a  pokyvovala hlavou do  rytmu, až se jí přes

otevřený bloček míhaly stíny. Zuřivě si něco zapisovala a ne

všimla si, že se k ní blíží otec.

Jim jí položil ruku na rameno. Polekaně vzhlédla a škub

la za  bílý kabel, čímž vytáhla sluchátka z  uší. Na  klín se jí

řinuly tenké pramínky hudby, které nedokázal identifikovat.

Sylvia stiskla neviditelný knoflík a muzika utichla. Zaklapla

blok a  pak přes něj ještě zkřížila zápěstí, aby otci zaclonila

výhled na své nejniternější myšlenky.

DOVOLENKÁŘI

19

„Čau,“ řekla. „Co je?“

„Celkem nic,“ odpověděl Jim a  přikrčil se do  nepoho

dlného podřepu, opíraje se zády o  protější sedadlo v  ulič

ce. Sylvia nerada viděla tátovo tělo v neobvyklých polohách.

Obecně nerada myslela na to, že táta nějaké tělo má. Za po

slední měsíce to nebylo poprvé, co si Sylvia přála, aby jejího

úžasného otce, kterého nepokrytě zbožňovala, zavřeli do že

lezné klece, takže by se hýbal jen tehdy, kdy by se nad ním

někdo slitoval a trochu ho povozil po okolí.

„Máma spí?“

„Jak jinak.“

„Už tam budem?“

Jim se usmál. „Ještě pár hodinek. To se dá vydržet. Mož

ná bys měla zkusit na chvíli usnout.“

„Jo,“ řekla Sylvia. „Ty taky.“

Jim ji znovu vzal za rameno a obemkl jej svými dlouhý

mi, čtvercovými prsty, až sebou trhla. Otočil se, aby se vy

dal na cestu zpátky ke svému sedadlu, ale vtom za ním Syl

via zvolala něco na způsob omluvy, i když ve skutečnosti si

vlastně nebyla jistá, jestli jí ho vůbec líto je.

„Bude to dobrý, tati. Uvidíš, že si to tam užijem.“

Jim přikývl a pokračoval ve své pomalé cestě zpět na se

dadlo.

Když byl v bezpečné vzdálenosti, Sylvia znovu otevřela

svůj blok a vrátila se k seznamu, který měla rozpracovaný:

Co stihnout před vysokou. Zatím sestával z  pouhých čtyř



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist