E-kniha: Doupě – Jakuba Katalpa

d

o

u

p

ě

jakuba katalpa

host

Procházka

Polévka

Fotoaparát I

Bolest

Hádka

Vů n ě

Nákup

Fialky

Podlaha

Fotoaparát II

Hygiena

Nohy

Dětství

Dívka v puntíkatých šatech

Okno

Narozeniny

Píseň

Chemoterapie

Láska

Rovnováha

Dobře promazaný stroj

Oko hurikánu

Čistota

Brooklynský most

Dítě

Měkkost

doupě

jakuba katalpa

Brno 2017

d

o

u

p

ě

jakuba katalpa

Kniha vznikla s laskavým přispěním

Ministerstva kultury ČR, Pražského literárního domu

autorů německého jazyka, Visegrádského fondu

pro literáty a Českého literárního fondu.

© Jakuba Katalpa, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-260-2 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-261-9 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-262-6 (Formát MobiPocket)

7

Procházka

Odpoledne se jde Květa po těžké práci projít.

Je příjemný podzimní den. Slunce svítí, ale nepálí tak jako

v létě. Nad hlavou Květě stoupá letadlo, nechává za sebou dlou

hou bílou čáru.

Je září, měsíc, ve kterém pomalu umírá teplo a rodí se chlad.

Na procházku se Květa oblékla stejně pečlivě, jako kdyby šla

do divadla. Kostým s vypasovaným kabátkem (sukně končí pár

centimetrů pod koleny), punčochy tělové barvy, čisté střevíce

na nízkém podpatku.

Nalíčila se před velkým zrcadlem v hale. Nikdy se nelíčila

jinde, přestože v hale bylo šero a Jiří se jí kvůli tomu smál;

vlastně ne, opraví se v duchu, zpočátku to bylo jinak, tehdy

ještě chromovaný lustr, který v hale visel, uživil všech dvacet

žárovek a ona viděla každý pór na své kůži. Žárovky začaly

umírat postupně a Jiří je nejprve měnil, balancoval na vyso

kých štaflích, mezi prsty svíral křehkou skleněnou baňku, ale

potom na to začal být příliš starý, jeho tělo ztratilo pružnost

a každé stoupnutí na štafle bylo jako přímá výzva smrti. Hala

se proto postupně ponořila do tmy, zůstala v ní svítit jediná žá

rovka, bílá zářivka, kterou na jedno z ramen lustru neochotně

našroubovala Ukrajinka bydlící v podkroví.

Šero v hale Květě nevadí, uměla by se nalíčit i potmě. Svou

tvář dobře zná. Má zmapovaný každý kousek vlastního těla,

všechny žilky tepající pod kůží. Den co den se myje, do sucha

drhne ručníkem a natírá krémem a občas si před televizí ma

síruje lýtka nebo provádí gymnastiku prstů.

Je pyšná na to, že nevypadá na svůj věk.

Pýchu cítí i teď, když si svižně vykračuje Hanspaulkou, na ko -

nec Fetrovské ulice, kde zabočí doprava a mírným stoupáním

8 katalpa

se vydá ulicí Na Viničních horách k restauraci U Hadovky,

v níž si někdy dává tonik. Dnes na něj nemá chuť (přesto

že v krku ji trochu škrábe od toho, jak tahala balíky zapráše

ných novin, a hodilo by se něčím to spláchnout).

Chce být co nejdéle na slunci. Mine proto restauraci a po

kračuje kolem upravených zahrad a stromů, které zatím neza

znamenaly nadcházející podzim a koruny mají zelené.

Prochází se, dokud neucítí ve svalech únavu. Nechce se jí

domů, ví však, že kdyby procházku protáhla, druhý den by se

jí špatně vstávalo. Nejkratší cestou proto zamíří k vile. Ode -

mkne si zahradní branku a hlavní vchod. V hale se na chvíli

zastaví a naslouchá, jestli neuslyší Ukrajinku o dvě patra výš.

Přede dveřmi svého bytu se přezuje do pantoflí. Pak vejde do

vnitř a zamkne za sebou. V kuchyni si uvaří šálek čaje, posadí

se s ním do křesla v obývacím pokoji a natáhne nohy před sebe.

Zhluboka vydechne, je malátná a ospalá, ale miluje tenhle po

cit únavy po náročném dni, odpočinek chutná sladce, je to jako

zkoušet plavat v medu nebo v sirupu, dělat líná tempa a všude

kolem sebe cítit lepkavou tíhu, té slasti se nic nevyrovná.

Vypije čaj. Zamyslí se nad tím, zda by se neměla jít podívat

do sklepa, pokochat se vším, co dnes udělala. Nakonec tu myš

lenku zavrhne. Raději si dá další šálek čaje a nakrmí kocoura.

A na závěr dne, jako odměnu, si dopřeje cigaretu, vykouří ji

v koupelně (kouř při tom fouká do světlíku) a na sobě má jen

podprsenku a punčochy, které ze sebe později opatrně stáhne

a odloží do koše se špinavým prádlem.

9 doupě

Polévka

Hoang Thi Anhová připraví k večeři hueskou nudlovou po

lévku se směsí vepřového a kuřecího masa.

10 katalpa

Fotoaparát I

Z výrobní linky firmy Kodak v Rochesteru sjede soustava čo

ček, objektiv fotoaparátu Kodak Advantix F600, který si poz

ději koupí Hideki Ikeda.

11 doupě

Bolest

Akiko Ikedaovou bolí oba chybějící prsy, a tak spolkne dvě

tabletky Advilu.

12 katalpa

Hádka

Pošťák Bohumil Ptáček se hádá se svou ženou.

13 doupě

Vůně

Květa se probudí v dobré náladě, kolem deváté.

V noční košili přistoupí k oknu, den je jasný a zdá se, že

bude stejně pěkně jako včera. Květa ucítí lehké vzrušení, neví,

zda bude lepší věnovat se stavbě doupěte ve sklepě, nebo práci

na zahradě. Nakonec se rozhodne pro obojí, přes den bude na

zahradě a večer sestoupí do sklepa.

Vyzuje si pantofle a na okamžik si ještě lehne, postel nesta

čila vychladnout, Květa zhluboka natáhne nosem a vdechne

vůni vlastního spánku, zpocených lůžkovin a aviváže. Se zavře

nýma očima tápe po nočním stolku (pouzdro s brýlemi, roze

čtená kniha, sklenice s vodou), dokud nenajde lahvičku očních

kapek. V poslední době mívá tak suché oči, že jí lékař předepsal

umělé slzy. Vykape si postupně obě oči a podobně jako těch

skutečných je i umělých slz nadbytek, najdou si cestu ve vrás

kách na spáncích a zvolna stékají k uším.

Květa leží, dokud vlhkost na její tváři neuschne.

Oblékne se před zrcadlem. Volné kalhoty a blůza s potis

kem drobných květin. Řetízek, snubní a zásnubní prsten (před

prací na zahradě si je sundá). Kapka parfému do důlku mezi

klíčními kostmi a na zápěstí. Chanel číslo 5 (dostala ho od

dcery, protože Marilyn Monroe a tak dále).

Na závěr se Květa učeše, vlasy má husté a zdravé, nad čelem

a kolem uší stočené do tuhých vln. Mohla by si dovolit jaký

koliv účes, i ve svém věku by mohla experimentovat. Zůstává

ale věrná střihu, který objevila před mnoha lety, v době, kdy

se narodila Eva.

Napadne ji, že se stejným účesem ji nejspíš i pohřbí, a hned

tu myšlenku zažene, nechce myslet na smrt, rozhodně ne takhle

14 katalpa

brzy po ránu, navíc když má před sebou řadu úkolů, které čekají na splnění.

V kuchyni je chladno. Kocour Hrášek dočista vylízal misku

a stočil se na jedné z židlí. Na Květin příchod reaguje cuknutím ucha, oči však neotevře. Květa ho pohladí po hřbetě a on

blaženě zapřede, odněkud z hloubi spánku.

Květa si uvaří kávu a v troubě rozpeče dvě žemle, které na

maže máslem a marmeládou. Jí pomalu a listuje při tom v jednom z magazínů, které nechala v hale válet její ukrajinská podnájemnice. Časopis má tuhé lesklé stránky a Květa se podivuje nad množstvím módního zboží, které nabízí. Přemýšlí, jestli

si ho Ukrajinka (jmenuje se Lara) může ze svého platu lékařky

pořídit. Protože pokud ano, pokud má na rozhazování, mohla

by jí Květa zvednout nájem.

Potom časopis zaklapne a zbytek snídaně dojí vestoje, u ku

chyňské linky.

Hlína na zahradě je měkká a teplá.

Květa klečí na polstrované podložce a pleje. Plevel hází do

plastového kbelíku, který později odnese na konec zahrady

a vysype na kompost.

Na zahradě kvetou jiřiny, plaménky a hortenzie. Růže jsou

ošetřené postřikem proti mšicím a stále mají spoustu pou

pat. Květa pozorně provléká ruku mezi trny a ostrými zahradnickými nůžkami likviduje vlky, které na některých růžích

vyrážejí.

Myslí při tom na Jiřího. Pokaždé, když bylo pěkně, pomohla

mu na lavičku v zahradě, aby se nechal prohřát od sluníčka.

Dohlédla na to, aby měl po ruce dost vody a kousek ovoce. A no

viny, i když po druhé mrtvici už nedokázal přečíst ani titulky

15 doupě

hlavních zpráv. Ale vypadalo to tak normálně. Ona zahradni

čila a její muž odpočíval s čerstvým výtiskem novin.

Z úst mu takřka nepřetržitě vycházel pramínek slin. Květa

čas od času vstala, vylovila kapesník a otřela mu rty.

Mohla by takhle žít věčně.

Malý kousek vlastní země (železný plot natřený zelenou

barvou), sladce vonící tráva, ptáci peroucí se ve větvích jab

loně.

Ona a Jiří.

On je na ní závislý jako nemluvně.

Ona cítí sladké trnutí plynoucí z vědomí, že její život má

smysl.

Někdo ji potřebuje.

Ruce má pevné a rovná ramena; není pod tím břemenem

ani trochu schýlená.

Ráda pečuje o svého muže.

Druhá mrtvice ho zabije, řekl lékař. (A přijde? zeptala se ho

tenkrát a on pokrčil rameny, díval se někam za ni.)

Nezabila ho, ale udělala ho ještě bezmocnějším.

Špatně polykal, musela ho krmit tekutou stravou.

Nepoznával ji, a pokud ano, nedával to na sobě znát, tvář mu

ztuhla v neměnném šklebu, s jedním okem přivřeným a věčně

povoleným koutkem úst.

Ty můj miláčku, říkávala Květa každé ráno, když musela

převlékat polštář promočený slinami.

Eva jí radila, ať ho dá do ústavu. Eva byla se vším rychle

hotová.

Květa rázně vstane a zajde si do zahradního domku pro

nůžky na trávu.

Do ústavu!

Skloní se nad trávu, která je přerostlá a padá přes obrubník

na zahradní cestičku.

16 katalpa

Dokud budu mít zdravé ruce a nohy, dokážu se o tvého otce

postarat, řekla Evě. Cítila v sobě obrovskou sílu a odhodlání.

Dokážu to, říkala si pokaždé, když Jiřímu měnila pleny

a ošetřovala ho zásypem jako dítě.

Jako kdysi Evu.

Když Květa dojde na konec cestičky, narovná se.

Má vlhko v podpaží a mezi prsy.

Pot a Chanel 5.

Koštětem zametá ostříhanou trávu.

Z večerky naproti ji pozoruje stará Vietnamka.

Kocour, který celý den podřimoval na sluníčku, právě ulo

vil malého ptáčka.

A mandloň, stojící na konci ulice, jako první ucítí nadchá

zející podzim a lehce zašumí větvemi.

Pozdě odpoledne Květa pracuje ve sklepě.

Dobře si promyslela, jak by mělo doupě vypadat.

Sklep pod vilou je rozlehlý, rozdělený do několika částí.

Je tu místnost plná kompotů a zavařenin, kumbál sloužící

jako odkladiště nepotřebných věcí, kotelna. Kdysi tu by

dlelo služebnictvo. Kuchařka a panská. Obě nosily naškro

benou zástěru a  pohodlné, dobře vyšlápnuté boty. Okny,

která jsou vysoko a zároveň na úrovni země, se dívaly do za

hrady. Do služby je povolával elektrický zvonek, umístěný na

chodbě.

Jednou z místností, které ve sklepě zůstaly, je prádelna. Sto

jí v ní stará pračka a mandl. Oboje funguje, a přestože Květu

děsí zvuky, které přístroje při práci vydávají, nevidí důvod je

17 doupě

měnit. Pere každých čtrnáct dní a prádlo věší na drátěný su

šák postavený u zdi.

Balíky novin Květa nosí z komory, malé místnůstky na sa

mém konci sklepní chodby. Noviny jsou v ní vyskládané od

podlahy ke stropu, každý ročník v samostatném balíčku, pře

vázaném provázkem.

Noviny a časopisy skladovali už Jiřího rodiče, ve sklepě je

skoro celé dvacáté století, konzervované v papíře a tiskařské

černi; zapáchající revoluce a státní převraty křičí velkými pís

meny, módní vlny, od korzetů po podprsenky, se přelévají na

stránkách, které se Květě pomalu rozpadají v rukou. Žádné číslo

denního tisku nepřišlo nazmar (Květa na ně nesměla ani olou

pat brambory), všechno se archivovalo v podzemí.

Z komory do místnosti, ve které vzniká doupě, je to přesně

dvacet kroků. Květa tu vzdálenost překonává s pootevřenými

ústy a lehkou hlavou. Na nohou má pevné boty, které nosí na

zahradu. Pečlivě je očistila od hlíny.

Doupě je středně velká místnost naproti schodišti. Má malé

okno s dřevěným parapetem, z něhož se loupe barva. Podlaha

je betonová. Stěny jsou vymalované na bílo, u stropu visí lustr

s kovovým stínítkem. Dveře jsou bytelné a přesně doléhají

k zárubni.

Ve třicátých letech a ještě za války pokoj obývala služka.

Květa ji zná z vyprávění. Stínová postava, kterou navzdory všem

předpokladům potkalo nečekané štěstí: pár let po válce se pro

vdala za správného muže a stala se paní tajemníkovou. Složila

řidičské zkoušky a jednoho dne přijela před vilu svých bývalých

zaměstnavatelů, ze zadního sedadla lesklého černého auta vy

táhla škatuli s dorty a vnutila se do domu, do malé části, která

Jiřího rodičům zůstala po jeho vyvlastnění. Usadila se v ku

chyni a začala zeširoka vykládat o svém novém životě. Při tom

polykala rakvičky se šlehačkou a čokoládové trubičky.

18 katalpa

Nesundala si ani rukavice, vzpomínala se znechucením

Jiřího maminka. A dorty snědla všechny.

Balíky s novinami Květa pokládá ke stěnám místnosti. Jako

by stavěla cihlovou zeď. Nejprve ji má do výšky prsou, pak ra

men a nakonec očí. Oddaluje chvíli, kdy si bude muset přinést

štafle a začít noviny skládat těsně pod strop. Zatím obložila dvě

stěny. Každý den udělá malý kousek. Postupuje po krůčkách,

tak jako vždycky, a ví, že nakonec dosáhne svého.

Okno je pro ni oříškem. Vede do zahrady, k záhonu s mrkví,

cibulí a pórkem. Chrání ho hustá mříž, pevně zasazená ve zdech

domu. Přesto představuje riziko, slabinu v opevnění.

Během rozhodování, zda okno zakrýt, nebo nechat být,

Květa vypije několik šálků čaje. Vzpomene si na Jiřího. Často

mluvil o své práci. Říkal, že denní světlo a to, kam dopadá, je

pro strukturu budovy stejně důležité jako nosné zdi.

Květa se jde podívat, kam ve sklepní místnosti dopadá světlo.

Několik neduživých paprsků podzimního slunce se rozbíhá po

šedé podlaze.

Na Květu to neudělá žádný dojem.

Rozhodne se okno zakrýt.

Večer s tužkou a papírem v ruce počítá, co všechno bude po

třebovat.

Hřebíky.

Vruty a hmoždinky.

Vrtačku.

Petlici na dveře.

Strojní olej, aby mohla promazat zámek a klíč se v něm

lehce otáčel.

A potom vnitřní vybavení.

19 doupě

Přímotop.

Matraci.

Plastové nádobí.

Květa vstane a projde se po pokoji. Z toho, jak tahala balíky

s novinami, ji bolí ramena. Je unavená a současně plná energie,

poprvé od Jiřího pohřbu si připadá užitečná.

Nádobu na fekálie, napadá ji. Kbelík s víkem a bažanta.

Nebo zavařovačku.

Praktické záležitosti ji trochu znepokojují. Jak často bude

potřeba nádobu vynášet? A kolik váží takový kbelík plný...

Unese ho?

Nadechne se a zprudka vydechne. Nechce si teď lámat hlavu

věcmi, které může vyřešit později.

Cigaretu?

Možná.

Nejdřív zavolá kocoura.

Květa stojí na schodišti. Přes ramena si přehodila svetr, protože

venku už je zima. Volá Hráška. Tmavě mourovatý kocour se

vynoří z tavolníku u branky, s pyšně vztyčeným ocasem jde po

zahradní cestičce jako předvoj Ukrajinky Lary, která se odněkud

vrací domů. Za ruku vede svou dceru a Květa si pomyslí, že je

příliš pozdě na to, aby tak malé dítě bylo venku. Ustoupí, aby

kolem ní žena mohla projít, a pak co nejtišeji nasaje vzduch.

Lara voní.

Květě se její vůně líbí, ale nechce se ptát, jaký parfém

Ukrajinka používá. Místo toho k sobě tiskne kocoura, usmívá

se a myslí na doupě, které staví v podzemí vily, tak aby to Lara

nevěděla, aby neměla ani tušení, že prostor pod jejíma nohama

ožije, že bývalý služčin pokojík bude znovu obydlen.

20 katalpa

Nákup

Hobbymarket Květě připomíná moře. Chvíli nedává pozor,

a je v něm ztracená. Z reproduktorů se ozývá hudba, lesklé

vozíky naplněné zbožím sebevědomě křižují pravoúhlé

uličky.

Květa zůstane stát u vchodu, zamračeně se rozhlíží a pak se

odhodlaně vydá vpřed. Je čtvrteční dopoledne a ona předpokládala, že obchod bude prázdný. Už na parkovišti pochopila,

že se plete, většina míst byla zabraná.

Vozík, který Květa tlačí před sebou, má špatné kolečko, ne

ustále zatáčí doprava. Rozčiluje ji to. Nakonec se v oddělení

s koupelnovými doplňky skloní a pozorně kolečka prozkoumá.

Zjistí, že jedno je omotané špinavým kusem látky. Znechuceně

ji vezme do dvou prstů a táhne, dokud ji neodmotá. Odpadkový koš hledá marně, a tak látku pověsí na okraj vany. Doufá, že ji

při tom nikdo neviděl. S vozíkem, který díky jejímu zákroku jede tak, jak má, míjí nablýskaná zrcadla, chromované armatury a osušky srovnané do komínků.

Trpělivě vyhlíží oddělení s hřebíčky, šrouby a elektrickým

nářadím.

Kdykoliv v minulosti potřebovala něco v železářství, cho

dila do malého krámku v Dejvicích. S ochotným majitelem konzultovala průměr hmoždinek i délku řetízku ke špuntu od

vany. Také při budování doupěte jí jako první přišlo na mysl

dejvické železářství. Vzápětí si uvědomila, že to není dobrý ná

pad, že by bylo lepší udělat nákup anonymně.

V hobbymarketu na okraji Prahy si jí nikdo nevšímá. Mohla

by tu zůstat do večera, ohmatávat zboží vystavené v policích,

a nikomu by to nepřipadalo podivné. Kromě ní. Zvláštní osamocenost, kterou generuje dav, Květu skličuje.

21 doupě

Projde kolem kuchyní a sekaček na trávu. Potom stráví mi

lou půlhodinku v oddělení zahrady. Množství rostlin, které

obchod nabízí, ji ohromuje. Když narazí na sáčky s cibulkami

jarních květin, zasní se. Co všechno by mohla ještě zasázet na

zahradu! Rozšířit záhony nebo založit nové.

Donutí se sáček s cibulkami odložit. Přijela sem pro jiné

věci. Opět překypuje zodpovědností. Cílevědomě se chopí vo

zíku a konečně dorazí do oddělení se šrouby a hřebíčky.

Nakupuje podle seznamu. K výběru vrtačky musí přizvat

zaměstnance marketu. Je oblečený do zářivě červeného trička

a vysvětluje jí rozdíl mezi elektrickou a akumulátorovou vrtač

kou. K vrtačce, kterou si Květa vybere, jí přidá ještě sadu vrtáků.

Po dvou vyčerpávajících hodinách si Květa odváží nákup

k autu. Je spokojená, pořídila všechno, co potřebuje, včetně

dvou dřevěných desek, kterými v doupěti zakryje okno.

Ráda by si ještě před odjezdem dala cigaretu, ale nechce

kouřit na parkovišti. Posadí se za volant a pečlivě si zapne pás.

Zelený volkswagen zdědila po Jiřím a nikdy se s ním úplně

nesžila, je opatrná a loudavá řidička, blinkry vyhazuje daleko

před křižovatkou a složitější dopravní situace v ní probouzejí

zmatek.

Domů dojede bez úhony. Pár minut sedí v garáži a poslou

chá cvakání chladnoucího motoru. Pak odnosí nákup do skle

pa. A k obědu si dá kuřecí řízek, hodí ho na pánev a zprudka

opeče. katalpa

Fialky

V noci se Květě zdá o železářství v Dejvicích. Ve snu připomíná

cukrárnu, do které ji jako dítě vodila maminka. Na pultě se třpytí skleněné nádoby s bonbóny. Za pultem stojí v modrém

plášti pan Horák, který k maminčinu nákupu pokaždé přidal

cukrový špalek nebo lékořicový suk navíc.

Květa žádá pana Horáka o balíček hřebíků s kalenou špič

kou. Dostane je v hnědém papírovém kornoutu. Poděkuje a vyjde před krám. Místo na chodníku se náhle ocitne před vilou, kde prožila většinu svého dospělého života. Při pohledu na

velký šedivý dům se Květě sevře srdce. Ruka, v níž drží kornout

s hřebíky, ochabne. Ztuhlými prsty kornout rozbalí a překva

peně zjistí, že místo hřebíků jí pan Horák zabalil fialky, drobné

průsvitné bonbóny.

Dojme ji to.

Probudí se uprostřed noci. Posadí se na posteli a dlouho

jazykem v ústech hledá sladkost, kterou si pamatuje z dětství.

23 doupě

Podlaha

Zatímco její dcera počítá tržbu, Hoang Thi Anhová vytírá

podlahu obchodu.

Má na sobě zástěru a gumové rukavice, které jsou jí velké.

Když se narovná a hřbetem ruky si otře čelo, na vlasech jí zůsta

ne bílá pěna.

24 katalpa

Fotoaparát II

Kodak, který si později na Ridgewood Avenue koupí Hideki

Ikeda, je vyrovnán na paletu s ostatními fotoaparáty a připra

ven k odeslání.

25 doupě

Hygiena

Akiko Ikedaová si čistí zuby. Do umyvadla plive krev z podráž

děných dásní. Může za to chemoterapie.

26 katalpa

Nohy

Bohumil Ptáček si máčí nohy v lavoru s teplou vodou. Manžel

ka, která mu bude stříhat nehty, si připravuje nůžky.

27 doupě

Dětství

Květa vyrostla ve velkém bytě na Vinohradech.

Čtyři pokoje, malý pokojík pro služku, kuchyně s pastelově

vymalovanými stěnami a kachlovými kamny.

Slunce vcházející vysokými dělenými okny, teplé dubové

parkety, perská kočka, pro kterou má otec slabost a která líná

na vlněné koberce.

V jednom z pokojů tři postele pro tři sestry: Bělu, Annu

a Květu.

Běla je nejstarší, narodila se v době, kdy se tavily zvony

a odlévala se z nich děla.

Anna je prostřední. Ráda chodívá po špičkách a každý ve

čer zvedá přehozy na postelích a ujišťuje se, že pod nimi ne

jsou bubáci.

A na nejmladší Květu se často zapomíná. Je drobná a málo

kdy o sobě dává vědět.

Otec všech tří sester pracuje jako úředník. Nosí trojdílný

oblek a voní tabákem. Má klidný hluboký hlas a při čtení si

nasazuje cvikr. Doma si obouvá plstěné trepky, lehké jako pe

říčko. Kdykoliv se k tomu naskytne příležitost, Květa mu trepky

vezme a použije je jako postel pro své panenky a vycpaná zvířata.

Pan Svoboda odchází ráno do úřadu a domů se vrací na

oběd. Obědvá sám, protože dvě nejstarší dcery jsou ještě ve

škole a Květa se najedla spolu s maminkou a služkou v kuchyni.

Po obědě si Květin otec natáhne nohy a rozepne vestu. Z kapsy

vyloví hodinky, mračí se na ně a všelijak vzdychá; z toho Květa

pozná, že by se měl vrátit do práce a že se mu nechce.

Po otcově odchodu se v jídelně vznáší jeho vůně. Služebná

sklízí ze stolu a Květina maminka se posadí do výklenku u okna

s novinami.

28 katalpa

Květa je neklidná a chtěla by jít ven, obzvlášť když za okny

svítí slunce. Ví však, že musí počkat, dokud služebná nedomyje

nádobí, nebo matka nedočte noviny.

Procházka, na kterou se pak s některou z žen vydá, je ob

vykle krátká a neuspokojivá. Služebná nemá o pobyt na čerst

vém vzduchu zájem a svižným krokem žene Květu Riegrovými

sady, zatímco matka Květu neustále napomíná, aby chodila

rovně a nezapomínala zdravit.

Květa má mnohem raději nedělní výlety, při nichž se celá

rodina vydává za Prahu. Předchází jim důkladná příprava, při

které se sestry navléknou do silných punčoch a pevných bot.

Každá z nich dostane slaměnou kabelu, ve které je bílý chléb,

kousek pečeně a skleněná lahev s malinovkou. Otec si oblékne

soukenné šaty a na hlavu posadí klobouk. Květa a její sestry

vědí, že jedna z otcových kapes ukrývá karty, Černého Petra,

které pro ně nakreslil a vystříhal z tvrdého papíru.

Příroda, kam je otec bere, je jako otevřená kniha. Stromy

i ptáci mají svá jména a dívky se je učí znát. V zapamatování

jmen ptáků vyniká především Běla, je o třináct let starší než

Květa, a tudíž skoro dospělá. Po obrně, kterou prodělala v dět

ství, kulhá, a udává proto tempo celé procházky. Zpočátku to

Květě vyhovuje, jsou jí čtyři roky a chodí pomalu. Později, jak

mile jí nohy zesílí, si její chůze najde vlastní rytmus a Běla za

čne Květě připadat nesnesitelně pomalá.

Matka výlety za Prahu miluje stejně jako její tři dcery. Je

veselá a směje se mnohem víc, než když jsou doma. Květa má

pocit, jako by při odjezdu z Prahy opouštěl matčinu tvář nevi

ditelný šedý závoj, její oči jsou jasnější a ústa uvolněná.

Na výletě na Zbraslav Květa poprvé vidí maminku kouřit.

Sedí na lesní mýtině, kam je zavedla úzká pěšina, a otec si

právě zapálil krátký doutníček. Maminka se k němu nakloní

a něco mu pošeptá, on se usměje a podá jí ho. Květa s údivem

29 doupě

sleduje, jak si maminka vkládá doutníček mezi rty, zaklání

hlavu a vypouští k nebi proužek dýmu. Vypadá v tu chvíli jako

cizí žena a Květa se vyděsí, takhle svou maminku nezná. Něco

v Květiných vytřeštěných očích přitáhne maminčin pohled.

Věnuje Květě uklidňující úsměv, vrátí doutník otci a přitáhne

si Květu k sobě; Květa z ní cítí tabák a jemné toaletní mýdlo,

a to je tak zvláštní spojení, že se jí z toho udělá úzko. katalpa

Dívka v puntíkatých šatech

Stáří zatím není tak hrozné, jak se Květa obávala.

Z nevyčerpatelné škály příznaků, signalizujících úpadek, ji

ještě nepostihlo téměř nic.

Trochu se scvrkla a přišla o několik zubů.

Zešedivěla, naštěstí elegantně, do stříbrna, ne do ohavné

amoniakové žluti.

Občas ji bolí klouby a hůř slyší, což není žádná škoda, pro

tože málokdo dnes říká něco, co by stálo za pozornost.

Kdysi si myslela, že to bude horší.

Když jí bylo dvacet let, seděla v puntíkatých šatech a sla

máku na lodičce uprostřed Vltavy. Naproti ní nervózně popo

sedával mladík (na jméno si už Květa nevzpomíná, setkala se

s ním párkrát, ještě před Jiřím) a díval se na ni zbožňujícím

pohledem. Měl obrovský nos, dlouhý a zahnutý, a díky slunci, které měl v zádech, házela jeho tvář neobvyklý stín, nos jako tenké ukazovátko mířil přímo ke Střeleckému ostrovu. Květa

pozorovala ten stín a vodu (červencová řeka je pomalu a líně míjela) a věřila, že nikdy nezestárne.

Časem se to změnilo. Potkala Jiřího a poté, co jejím tělem

prošly tři děti (první dvě potratila), si všimla jistého opotře

bení. Píchalo ji v zádech. Čas od času jí otekly nohy. Břicho

ztratilo tvar.

Navíc tu byla sešlost, kterou viděla u svých rodičů; ti se ne

chali postupujícím věkem zcela vyplenit.

S nepříjemným zatrnutím si uvědomila, že stárnutí se

týká i jí.

Měla strach, že to bude jako ocitnout se v bouři. Že náhle

ohluchne a oslepne, ztratí jistotu. Stěny jejích cév se ztenčí

a srdce bude místo krve pumpovat obarvenou vodu.

31 doupě

Čekala, kdy se to zlomí, které z narozenin ji přenesou do

tolik obávané životní etapy.

A pak jednoho dne zjistila, že se to stalo postupně. Stár -

nout bylo jako ponořit se do proudu vody a nechat ze sebe

smývat vrstvu za vrstvou. Zůstávala sama sebou, a zároveň se

měnila.

Jiří stárl společně s ní.

To se jí líbilo. Že mají pořád stejnou cestu.

Mlčenlivé sepětí (když si našla první šedivý vlas, prozkou

mala Jiřího kštici a uviděla jich hned několik) a možnost o něj

pečovat.

Po přestálých mrtvicích ji Jiří potřeboval víc než kdykoliv

předtím. Měla v sobě dost síly, aby se o něj postarala. Každý

den mu vařila čerstvé jídlo, a protože většinu času trávil v po

steli, dohlížela na to, aby neměl proleženiny.

Když Jiří zemřel, připadala si podvedená. Opustil ji a ne

chal ji tu s plnou náručí citu, s nímž si nevěděla rady. Bylo to,

jako by se musela zastavit uprostřed rychlého běhu, svaly se jí

ještě chvěly a tělo volalo po dalším pohybu.

Co se mnou bude? pomyslela si na jeho pohřbu.

Obřadní síň voněla liliemi a Eva, která stála vedle ní, se

dívala na hodinky, jako kdyby chtěla otcovu kremaci urychlit.

Prázdnota, kterou cítila po odchodu svého manžela, byla ob

rovská. Hrozilo, že Květu do sebe vtáhne a úplně rozloží.

Chyběl jí jeho dech.

Vů n ě.

To, jak zalykavě a ochraptěle volal v posledních dnech její

jméno.

Měla pro sebe a pro Jiřího naplánovaný dlouhý život.

Stáří trvající několik desetiletí.

32 katalpa

Chtěla se s ním dívat na televizi a poslouchat rozhlas. Naučit

se bridž. Zajít do divadla. Poradit se o tom, co by bylo nejlepší

vysadit na zeleninový záhon.

Chtěla pokračovat v životě, na jaký byla zvyklá.

Prvními nocemi po Jiřího smrti se prokouřila. Musela něco dě

lat s rukama, třásly se jí. Zapalovala si jednu cigaretu od druhé.

Ticho, které kolem ní panovalo, ji znervózňovalo. Přála si, aby

Ukrajinka v podkroví uspořádala hlučnou diskotéku. Aby se

venku porvali psi. Aby přišla Eva a zapnula rádio.

Hučelo jí v uších. Jako kdyby seděla u vodopádu. Noc zvolna

přešla ve svítání (první, druhé, třetí) a ona dřímala v kuchyni

nad plným popelníkem.

Věděla, že by se měla vzchopit.

Nakrmit kocoura.

Opláchnout nádobí.

Umýt se.

Její smysl pro povinnost, vycvičený dlouhými roky man

želství, fungoval dokonale.

Nakonec ji donutil udělat všechno, co od ní lidé (Eva)

oče kávali: omezila kouření, vytřídila Jiřího věci a část jich

odnesla do charity, pravidelně uklízela a chodila na nákupy,

a začala dokonce vařit podle blbečka, který každou neděli šaš

koval v televizi.

Ještě toho máš hodně před sebou, řekla jí Eva.

A ona přikývla, přestože samota kolem ní se rozlévala jako

moře a škubala za každé vlákno jejího těla.

Od lékaře dostala předpis na antidepresiva. Den za dnem

polykala umělé štěstí a zapíjela ho sklenicí vody. Moc to nepo

máhalo. Připadala si vnitřně prázdná, jako vydlabaná.

Dívka v puntíkatých šatech, kterou v sobě navzdory věku

občas cítila, byla pryč.

33 doupě

Okno

Září je teplé.

Květa sklízí poslední rajčata, cukety a mrkev. Mrkev nosí

rovnou do kuchyně. Strouhá si ji s jablkem nebo z ní vaří po

lévku. Jednou, když prochází kolem vietnamské večerky naproti

svému domu, zajde ze zvědavosti dovnitř. Kilo mrkve tu pro

dávají za pětadvacet korun. Květě se to zdá nehorázné. Nic si

nekoupí. Prodavačka se na ni přesto usmívá a stará Vietnamka,

která sedí před obchodem, ji zdraví jako starou známou. Ze

svého místa na skládací dřevěné židličce má Květin dům a část

zahrady jako na dlani. Květa si to s nepříjemným mrazením

uvědomí a rozhodne se být ještě opatrnější než dosud.

Práce ve sklepě zdárně pokračuje. Novinami jsou obložené

všechny tři stěny; tu, ve které jsou dveře, Květa obkládat nebude.

Na konci září Květa překoná iracionální strach z vrtačky,

provrtá otvory do prken, kterými v budoucnu zakryje okno,

a předtím, než začne vrtat do zdi, si na ni tužkou udělá značky.

Zeď se vrtačce vzpouzí, Květa na ni musí tlačit vší silou a pří

sahala by, že od vrtáku odletují jiskry.

Odhodlaně a zarputile se dobývá do základů domu. Když

je hotová, vyčerpaně vrtačku odloží a otře si čelo. Chvíli odpo

čívá. Špinavým oknem se dívá ven, na záhon. Je zrytý a pečlivě

vypletý. Květa pocítí uspokojení. Všimne si, že na mříži chrá

nící okno se zachytila vlákna babího léta. Lesknou se na slunci

a Květa si představuje malé pavoučky, kteří je utkali.

Potom se vrátí k práci. Vezme hmoždinky a kladivem je

zatluče do děr, které vyvrtala u okna. Zadýchá se u toho a roz

kašle. Měla by být rozumná a zbytek dodělat zítra. Má však

chuť vypořádat se s oknem co nejrychleji, ucpat tuhle díru vy

trubující do světa, že za ní je prázdná místnost.

34 katalpa

Osm křížových šroubů, čtyři do každé desky. Proniknou do

hmoždinek a přichytí desky ke zdi. Květu, ohánějící se šroubo

vákem, rozbolí zápěstí.

Kašlu na to, řekne, ale šroubuje dál.

Konečně má hotovo. Místnost teď osvětluje jen žárovka

u stropu. Vypadá to tu jako v novinovém archivu. Chybí jen

badatelský stolek a židlička. Květa se ušklíbne. Naplňuje ji po

cit vítězství, který nemůže potlačit ani fakt, že ještě nesebrala

odvahu, aby s pomocí štaflí naskládala noviny úplně nahoru.

Večer si ve sprše zpívá. Úryvky z Bizetovy Carmen.

Toreadore smělý, pozor si dej.

V dobré náladě se maže tělovým mlékem a prsty se snaží

rozmasírovat vrásky kolem očí a úst.

Před spaním si vyluští křížovku.

Silný cit na pět.

Usne s rozsvícenou lampičkou a brýlemi na špičce nosu.

35 doupě

Narozeniny

Jedenáctého září slaví Květa sedmdesáté druhé narozeniny.

Jsou to už druhé narozeniny bez Jiřího. Když si to uvědomí,

pocítí smutek. Ráno si vypije kávu a pak se pustí do pečení bá

bovky. Odpoledne přijde Eva. Květa si je jistá tím, že přinese

dorty od cukráře, suché a drolivé korpusy plné rostlinného

tuku a kakaové polevy, které hned po Evině odchodu vyhodí.

Navzdory tomu, že má Květa narozeniny, se opět budou

přít o dům.

Čas pracuje v Květin neprospěch, každý rok navíc je munice

do Eviny zbraně; jednoho dne bude Květa tak stará, že Eviným

argumentům podlehne a nabídne vilu k prodeji. Zatím se však

cítí dobře. Nevidí důvod, proč by se nemohla postarat nejen

o sebe, ale i o dům.

Řekne to Evě.

Ukáže jí vypletou a dokonale obhospodařovanou zahradu.

Pořád mám dost sil, upozorní ji.

36 katalpa

Píseň

Hoang Thi Anhová leží na rozkládací pohovce a v duchu si

představuje jídla, která připravovala, když ještě žila v Hanoji.

Dušené hovězí na badyánu.

Jarní závitky cha gio.

Rybí karbanátky s koprem.

Bydleli v malém domku o dvou místnostech, ona s Tua nem

obývali větší místnost, která byla zároveň kuchyní, a děti, dcera

Suong a syn Thu, spaly v zadním pokoji s úzkým oknem za

krytým bambusovou roletou a s hliněnou podlahou.

Žili na samém okraji města, a tak v noci Hoang slýcha

la štěkot psů a  cupitání švábů, tichounký šelest, s  nímž

hmyzí nožičky překonávaly překážky, které se jim objevily

v cestě, bambusové rohože, sandály s gumovou podrážkou,

zapomenutý pařáček na rýži, prázdné vědro s kovovou na

běračkou.

Spát v kuchyni bylo uklidňující. Ve vzduchu se vznášela

vůně koření a z ohniště vycházelo teplo. Za úplňku dovnitř

pronikalo měsíční světlo a hrnce a pánve rozvěšené na zdech

se stříbrně leskly. Rýže rozsypaná na zemi zářila jako Suonginy

mléčné zoubky a zrcadlo v měděném rámu se potáhlo perle

ťovou blankou.

Během úplňkových nocí spal Tuan obzvlášť neklidně. Tvář

měl staženou a hlasitě vzdychal, převracel se na rohoži a někdy

se v polospánku posadil, takže mu Hoang musela položit ruku

na prsa a tiše prozpěvovat. Znala spoustu písniček a říka del,

většinu z nich ji naučila matka.

Nožičky jako knedlíčky.

Tvářičky jako dva nadýchané bochánky.

Zadeček jako kopeček rýže.

37 doupě

Hoanžina matka v dětství zažila hlad a skoro všechny její

ukolébavky obsahovaly zmínku o jídle.

Jazýček jako plátek zázvoru.

Hoang je za úplňkových nocí zpívala svému nepokojnému

muži a občas se stalo, že jí z toho začalo kručet v břiše. V tako

vém případě se zabalila do deky, posadila na stoličku k vy

chládajícímu ohništi a s myšlenkami zavinutými do sebe sou

středěně pojídala, co se jí podařilo ukořistit v kuchyňských

policích — zbytky sladkokyselé omáčky, bambusové výhonky,

nakládané sójové boby, sušené švestky.

Milovala chvíle samoty uprostřed noci. Dům se plnil od

dechováním spáčů a ona sama byla spokojená a šťastná, oli

zovala si z prstů sladkou šťávu z banánových placiček a cítila,

že vše je tak, jak má být. Tiše si broukala, ukolébavky patřily

k jejímu životu; když je přestala zpívat dětem, začala je zpívat

svému muži a on při nich opravdu usínal, jazýček jako plátek

zázvoru a ouška jako poupata pivoněk naložená v cukru.

O tři desetiletí později Hoang skončila v Praze, ve městě,

o kterém kdysi ani netušila, že existuje.

Hoang se převrací z boku na bok na měkce polstrované pohov

ce, kterou koupili v obrovském obchodním domě.

Stejně jako v Hanoji, i tady bydlí ve dvou pokojích, ale na

rozdíl od domku, ve kterém vychovala děti a který měl stře

chu z vlnitého plechu, pokoje v pražském domě mají podlahu

z naleštěných parket a vysoké stropy.

Místo měsíčního světla sem proniká oranžová záře lamp.

Tuan zemřel a jeho tělo zůstalo ve Vietnamu, Hoang sem

před deseti lety přiletěla jen se svou dcerou. Syn Thu už v Praze

nějakou dobu žil.

Přestože jsou noci v Praze jiné než ty, na které byla Hoang

zvyklá z domova, nepřipadá si smutná. Neustále má po ruce

38 katalpa

pytlíček kandovaného zázvoru. Sladce ji štípe na jazyku. A když

nemůže spát, stáhne si deku na zem a vyspí se na podlaze, ač

koliv dobře ví, že ji dcera, která si snadno zvykla na evropský

způsob spaní na vysokých postelích, druhý den vyplísní.

Jako pes, mami, řekne jí. Spíš na podlaze jako pes.

A Hoang se na ni usměje, kousek zázvoru si přidrží mezi

zuby, ty můj knedlíčku, řekne jí a zpod jazyka jí vyprýští pí

snička, kterou ji naučila matka, s veselou a lehkou melodií,

a vrásky, které má Suong na čele, se prohloubí o něco víc, pro

tože Suong si odjakživa se vším dělá starosti, zatímco Hoang

prochází životem spokojeně a s radostí.

I v Praze má chuť zpívat. doupě

Chemoterapie

Akiko Ikedaová váží čtyřicet pět kilogramů a měří metr šedesát.

Má oválnou tvář, rovné bílé zuby a před začátkem chemo

terapie měla husté černé vlasy; teď už déle než dva měsíce skrývá

pod šátkem holou hlavu.

V nemocnici, kam Akiko dochází, je prosklená kavárna

s výhledem na parkoviště.

Když ji sestry odpojí od kapačky, která jí čtyři hodiny přivádí

do krve jedy, Akiko se nedokáže nejmíň půl hodiny pohnout.

Hideki sedí u jejího lůžka, v ruce drží pohárek se sladkým ča

jem a neúspěšně se jí ho pokouší nabídnout. Akiko se mlčky

dívá na protější stěnu (bílá, několik grafik v plastových rámech)

a časem se něco pohne v jejím obličeji, škubne rty nebo rychleji zamrká, vydá jednoznačný a čitelný signál, takže Hideki

zvedne ze stolku kovovou misku ve tvaru ledviny a Akiko do

ní zvrátí všechno, co má v žaludku. Potom si otře ústa, ještě

chvíli sedí (Hideki mezitím vypije její čaj), a nakonec se zvedne,

vklouzne do bot a zavěšená do Hidekiho odchází.

Kavárna v přízemí bývá poloprázdná. Jsou v ní umělo

hmotné stolky a nepohodlné židličky. Na zdech visí barevné

reprodukce, které Akiko připomínají řez vnitřními orgány, na

snímaný elektronickým mikroskopem.

Na podlaze leží světle zelené linoleum a žena, jež v kavárně

obsluhuje, nosí boty s gumovou podrážkou, které při setkání

s podlahou hlasitě mlaskají.

Akiko si pokaždé objedná ovocný koláč a kávu. Na chemo

terapii chodí obden, jednotlivé kousky koláče tak od sebe od

děluje pouhých osmačtyřicet hodin.

Akiko koláč nikdy nesní celý, protože po chemoterapii má

úplně scvrklý žaludek. Pouze se v něm porýpe vidličkou, ale katalpa

většinou ho nechá nedotčený, tmavé borůvky přelité lesklým

želé a na okrajích připečené.

Hideki sedí sklesle vedle ní. Akiko ví, že by se jí nejraději

dotkl, ale netroufá si. Má strach, že by ho odbyla. Okamžiky

v kavárně patří jen jí. Zatímco Akičinými žilami koluje toxický

koktejl ničící přemnožené rakovinné buňky, ona se dívá z okna

a neznatelně se usmívá.

Nechodí do nemocnice na chemoterapii, ale do kavárny.

Podívej, řekne Akiko a ukáže na parkoviště, kde právě za

stavil červený cadillac z osmdesátých let.

Oběma se tahle auta líbí, Hideki dokonce kdysi uvažoval

o tom, že by si podobný vůz pořídil. Z nablýskaného cadillacu

vystoupí malý tlouštík, k zarudlému obličeji si tiskne kapesník

a dveře automobilu zavírá opatrně, jako by je hladil.

Akiko brzy ztratí o cadillac zájem. Hideki úzkostlivě pozo

ruje její tvář. V kapse saka má roličku igelitových sáčků, kdyby

se jí udělalo špatně a nestihla to na toaletu. Když v září začali do kavárny chodit, Akiko se několikrát pozvracela přímo u stolku.

Rakovina a její léčba je naučila počítat se vším, běžně s se

bou teď kromě igelitových sáčků nosí vlhčené ubrousky, toaletní papír, léky na bolest a obvazy, kterými si Akiko někdy

stahuje hruď.

Po odchodu z kavárny míjejí cestou k vlastnímu autu za

parkovaný cadillac. Hideki se ho dotkne, nejprve špičkou prstu

a potom na kapotu položí dlaň. Na zářivě červené barvě zůstane otisk vlhké ruky, Hideki se nejprve cítí provinile, ale o něco

později ho naplní škodolibá radost. doupě

Láska

Štafle jsou zacákané od barvy.

Jejich nohy spojuje tenký řetízek, Květa jeho pevnost vy

zkouší prstem.

Vzdychne. Ruce založí na prsou. Přimhouřenýma očima

štafle pozoruje.

Ráno je odvlekla do doupěte a potom si šla nahoru vypít

šálek čaje. Poslechla si rozhlasový pořad se známým kardio

chirurgem. Varoval před abdominální obezitou. To slovo ji zaujalo. Abdominální, opakovala si pro sebe. Jestlipak by Ukrajin ka bydlící v podkroví věděla, co to znamená? Květa usou

dila, že nejspíš ano, je přece lékařka. Moderátorka v rozhlase se

rozloučila s kardiochirurgem. Srdečně. Květa si vyhrnula svetr

a zkoumala své břicho. Pak se opřela o stůl. Pomyšlení na štafle ve sklepě ji deprimovalo. Uvažovala, že si dá další šálek čaje.

Udělala by cokoliv, jen aby odsunula chvíli, kdy bude muset

na štafle stoupnout. Nakonec si rázně zakázala čaj i další pesimistické myšlenky, převlékla se do kalhot a pracovní blůzy

a vydala se do sklepa.

Štafle, postavené u stěny obložené balíky novin, se na ni

šklebí jako rozjívené písmeno A. Květa k nim přistoupí. Ne

smím dát najevo strach, umiňuje si. Je to podobné jako se

psem. Zvíře vycítí, že se člověk bojí, a kousne. Květa odhodlaně položí nohu na první příčku štaflí. Krátce se zamyslí, dá nohu dolů. Zuje si boty a stáhne ponožky. Do ruky vezme balík novin a bosa vyšplhá na vrchol štaflí. Novinový balík se vejde

přesně do mezery pod stropem, nad ním zůstane necelý centimetr volného místa, který se Květa rozhodne neucpávat.

Opatrně sleze ze štaflí. Zahýbá prsty na nohou. Podlaha je

studená a hrubá, popraskaný beton ji škrábe do chodidel. Bude

42 katalpa

potřeba s tím něco udělat. Ale nejdřív se Květa musí postarat

o obložení stěn.

Celý den stráví lezením na štafle a cpaním novin do škvíry

pod stropem. V poledne si udělá krátkou přestávku na oběd,

na másle si opeče kousek lososa a k němu si dá bramborovou

kaši. S plným žaludkem se jí na štafle leze hůř, zlobí se na sebe,

že nepočkala, až její tělo potravu pořádně rozmělní a stráví.

Podvečer ji zastihne ve chvíli, kdy má hotové dvě třetiny

místnosti.

Je zadýchaná a má červené tváře. Srdce jí rychle buší, svaly

se chvějí únavou. Rozhodne se nechat si zbytek místnosti na

zítřek. Poplácá štafle jako starého věrného koně. S obouváním

se nenamáhá, ponožky zastrčí do kapsy a s botami v ruce vy

stoupá schody do haly. Překvapí ji, když v hale potká Ukrajinku

Laru. Něco zamumlá a pečlivě za sebou zamkne dveře do sklepa.

Pokud si Lara všimne Květiných bosých nohou, nedá nic na

jevo. Z botníku si vezme tašky s nákupem a zdvořile ustoupí,

aby Květa mohla ke dveřím svého bytu.

Dva dny štaflovo-novinového tělocviku se promítnou do Kvě ti

ných snů. Vlastně to nejsou přímo sny, ale zvláštní rozostřené

vidiny, které se dostavují na hranici spánku a bdění.

V pestré skrumáži Květiných představ, dojmů a myšlenek

se štafle tyčí vysoko k nebi, připomínají tykadlo osahávající

oblaka.

Petřínskou rozhlednu.

Vystoupali na ni s Jiřím, Květa tehdy čekala Evu. Večer,

v ložnici, Jiřího ztopořený penis zvedal peřinu, takže musel

přerušit přednášku, kterou ke Květě vedl, přednášku o roz

hledně na Petříně a pětkrát větší Eiffelově věži, a Květa se mu doupě nabídla; vzal si ji i s kulatým břichem, ve kterém zrálo jejich

dítě.

Květa se propadá do spánku jako do hluboké vody.

Její tělo se pomalu uvolňuje.

Vzpomínky na Jiřího se podobají malinkým závažíčkům,

která má připevněná na konci každého svalového vlákna. Ne

chává se jimi vtisknout do matrace.

Představa Jiřího stojícího na špičce rozhledny je tak živá,

že Květa téměř cítí jeho vůni. Ve spánku nakrčí nos a zači

chá; je tady Jiří a s ním i vertikála, kterou tehdy zdolali, ona

šťast ná a těhotná, on nedočkavý a plný sil, odhodlaný překo

nat všechno, co by mu mohlo stát v cestě.

Pokaždé, když si Květa uvědomí to šimrání mezi pupíkem

a bránicí, ví, že musí Jiřího chránit, že se o něj musí posta

rat; to šimrání je její láska k němu, a tak Květa ohlazuje hrany

a pečuje, plní domov vůní čerstvě upečeného závinu a naškro

beného prádla a Jiří se může věnovat, čemukoliv chce, může

plout s proudem, protože — a to on netuší — ho má přivázaného ke kolíčku ve svém srdci a kdykoliv chce, zatáhne za tenké lanko a přitáhne ho zpět, taková je její láska, pevná a určující.

44 katalpa

Rovnováha

Místnost ve sklepě je izolovaná, okno zatlučené.

Zbývá vnitřní vybavení.

Postel a stolek, židle.

Knihovnička.

Koberec na zakrytí studené betonové podlahy.

Malá lampička se žlutým stínítkem, která dovede vytvořit

příjemnou atmosféru.

Polštářky.

Plastový kbelík s víkem, bude sloužit jako toaleta.

Květa sedí u psacího stolu v Jiřího pracovně. Pročítá si se

znam, který právě napsala. Systematičnost je základ úspěchu,

říkal Jiří. Nad každou položkou v seznamu se Květa zamyslí.

Odhaduje, kolik sil ji bude stát. Postel přeškrtne. I kdyby ji

rozebrala, nikdy nebude mít dost sil na to, aby ji odtáhla do

sklepa. Matrace bude muset stačit.

Se stolkem a židlemi si poradí.

Knihovnička je nízká, tu také zvládne. Ve sklepě na ni po

loží háčkovanou dečku.

Kontrast bílé bavlny a tmavého dřeva.

Sošku? Květa si potrpí na rokokové pastýřky.

Ne. Soška není dobrý nápad. Mohl by ji použít jako zbraň.

Nebo ji rozbít a pořezat se s ní.

Květa poprvé myslí na budoucího obyvatele doupěte jako

na někoho, kdo má vlastní vůli. Kdo by ji mohl ohrozit. Zatím

ho vnímala pouze abstraktně. Jako neurčitou sílu, jíž se v pra

vou chvíli zmocní. Džina, kterého jedním tahem uvězní v lahvi.

Ucítí lehké pnutí na pažích. Zjistí, že se jí na nich postavily

chloupky. Možná se jí dokonce zježily vlasy v zátylku. Květa si

přejede rukou po šíji.

45 doupě

Je vzrušující myslet na to, že brzy nebude sama.

Vstane a dojde k rýsovacímu prknu v rohu pracovny. Do

upínacího mechanismu na prkně připne seznam věcí, který si

před chvílí napsala.

Malý lístek papíru na velké dřevěné desce.

Důkladná příprava.

Žádné překvapení.

Předvídavost.

Květa založí ruce za zády. Podlaha je v místě, kde stojí, ošla

paná od Jiřího bot; stával tu při rýsování, a ačkoliv o tom

mnoho krát mluvili, nikdy nenechali parkety zbrousit.

Květa o kousek popojde.

Jiří často mluvil o rovnováze. O příjmu a výdeji. O stabi

litě. Květa sevře rty. Teď je architektkou ona. Dlaní plácne

do rýsovacího prkna. Papírek se seznamem se uvolní z klipsu

a spadne na zem. Ohne se pro něj a sebere ho. Jemně se do ní

zahryzne vztek.

Kdybych něco špatně vypočítal, řekl jí Jiří, když se sezná

mili, dům spadne.

Studoval architekturu a Květě připadalo, že má obrovskou

moc. Počty, kterými se zabývala ona sama v účtárně mlékárny,

kde pracovala, jí připadaly malicherné.

Z Jiřího zbyl popel a ona teď rozčileně kope špičkou nohy

do mělkých škrábanců v parketách. Zůstala zaklesnutá v ne

rovnici, jejíž řešení by Jiří vzdal, s obrovskou touhou po dru

hém člověku a s řadou drobných úkolů, které musí splnit,

pokud chce, aby její život znovu dával smysl.

Večer Květě zavolá Eva. Telefonuje jí pravidelně, jednou za měsíc.

Zítra přijdu, oznámí.

46 katalpa

Její hlas ve sluchátku je stručný, úsečný.

Ano, řekne Květa.

Někdy kolem oběda, upřesní Eva.

Něco uvařím, řekne Květa.

Nemusíš.

Obě se na chvíli odmlčí. Pak si Eva odkašle.

Přijdu sama, řekne. Alici není dobře.

Alice je Evina přítelkyně. Žijí spolu už dva roky. Květa ji

viděla pouze jednou, na začátku jejich vztahu. Eva v každém

telefonátu zdůrazňuje, že Alice nepřijde, jako kdyby ji Květa

očekávala. Ve skutečnosti si Květa nedovede vybavit ani její

tvář. Trochu ji to mrzí, má dojem, že kdyby Eva žila s mužem,

zapamatovala by si ho líp.

Eva ukončí hovor a Květa chvíli stojí se sluchátkem v ruce.

Už se osprchovala, je oblečená v noční košili a na nohou má

trepky. Dá se do ní zima; dlaždice na zemi v předsíni studí

a bačkory mají tenkou podrážku.

Květa s povzdechem odloží sluchátko. Na zítřek měla jiné

plány, chtěla v doupěti položit koberec. Na půdě jich je sto

čených několik, měla v úmyslu je prohlédnout a vybrat ten

nejmíň poničený.

Pomalu jde do kuchyně. Přemýšlí nad zítřejším obědem.

Otevře lednici, pak spíž. Z mrazničky vytáhne kuře. Zítra ho

upeče s rozmarýnem a udělá k němu šťouchané brambory.

Jednoduchá chuť se bude dobře hodit k monotematickému

hovoru, který s Evou povedou.