načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Doprovázení v ošetřovatelství I -- pomáhající profese, doprovázení a systém podpor pro pacienty - Lenka Špirudová

Doprovázení v ošetřovatelství I -- pomáhající profese, doprovázení a systém podpor pro pacienty

Elektronická kniha: Doprovázení v ošetřovatelství I
Autor: Lenka Špirudová
Podnázev: pomáhající profese, doprovázení a systém podpor pro pacienty

Kniha také obsahuje metody a techniky, jejichž smyslem je zlepšení a efektivita doprovázení pacienta sestrou, podpora nemocného, rozvoj a ochrana jedince při poskytování aktivní
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 143
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Patologie. Klinická medicína
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5710-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha také obsahuje metody a techniky, jejichž smyslem je zlepšení a efektivita doprovázení pacienta sestrou, podpora nemocného, rozvoj a ochrana jedince při poskytování aktivní ošetřovatelské péče. V předkládané publikaci naleznou české zdravotní sestry klíčové dovednosti, které potřebují k tomu, aby mohly správně poskytovat kvalitní péči, podporu a doprovázení pacientů.

Popis nakladatele

Klíčové dovednosti, které české zdravotní sestry potřebují, aby mohly správně poskytovat kvalitní péči, podporu a doprovázení pacientů. (pomáhající profese, doprovázení a systém podpor pro pacienty)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Lenka Špirudová - další tituly autora:
Doprovázení v ošetřovatelství I -- pomáhající profese, doprovázení a systém podpor pro pacienty Doprovázení v ošetřovatelství I
Doprovázení v ošetřovatelství II -- doprovázení sester sestrami, mentorování, adaptační proces, supervize Doprovázení v ošetřovatelství II
 (e-book)
Doprovázení v ošetřovatelství II -- doprovázení sester sestrami, mentorování, adaptační proces, supervize Doprovázení v ošetřovatelství II
Multikulturní ošetřovatelství I Multikulturní ošetřovatelství I
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lenka Špirudová

Doprovázení

v ošetřovatelství I

pomáhající profese, doprovázení

a systém podpor pro pacienty

Doprovázení v ošetř

ovatelství I

Lenka Špirudová

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz

Doprovázení v ošetřovatelství II

doprovázení sester sestrami, mentorování,

adaptační proces, supervize

Lenka Špirudová

ISBN: 978-80-247-5711-7


Tuto publikaci věnuji svým rodičům. Své mamince, která celý život pracovala jako zdra

votní sestra a sama musela překonávat mnoho různých pracovních i osobních překážek

a problémů, jež jí život v sesterské profesi přinesl. Svoji profesi má dodnes v úctě, ráda

na ni vzpomíná. Pomáhání druhým považuje za své celoživotní poslání. Je mi vzorem

ve své trvalé činorodosti. Svému tatínkovi, stavebnímu technikovi, který péči o rodinu

věnoval celý svůj život a doprovázel maminku, jež až do penze pracovala v třísměnném

provozu v nemocnici. Díky jemu jsme se sestrou jako děti nikdy nepocítily, že nám něco

nebo někdo chybí. Stejnou oporu jsem našla ve svém životním partnerovi. Přála bych

všem sestrám, aby se mohly opírat o své nejbližší, kteří je budou doprovázet životem

stejně trpělivě, nezištně a s láskou.

Lenka Špirudová


GRADA Publishing

Lenka Špirudová

Doprovázení v ošetřovatelství I

pomáhající profese, doprovázení

a systém podpor pro pacienty

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena

v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití

této knihy bude trestně stíháno. Mgr. Lenka Špirudová, PhD. Ústav ošetřovatelství, Fakulta veřejných politik, Slezská univerzita v Opavě DOPROVÁZENÍ V OŠETŘOVATELSTVÍ I pomáhající profese, doprovázení a systém podpor pro pacienty Recenze: doc. PhDr. Gabriela Vörösová, PhD. PhDr. Jaroslava Králová Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Photo © allphoto, 2015 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 5995. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Počet stran 144 1. vydání, Praha 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění však pro autory ani pro nakladatelství nevyplývají žádné právní důsledky. ISBN 978-80-247-9963-6 (ePub) ISBN 978-80-247-9962-9 (pdf ) ISBN 978-80-247-5710-0 (print)

Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

1 Vymezení ošetřovatelství jako profese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

2 Pomáhající profese a jejich charakteristiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

2.1 Definování pomáhajících profesí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 2.2 Kompetence a profesionalita v pomáhajících profesích . . . . . . . . . . . . .22 2.3 Pomáhající vztah a jeho atributy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .25 2.4 Koncept prosociálního chování v pomáhajících profesích . . . . . . . . . . . 27

3 Ošetřovatelství – pomáhající profese, sestra – pomáhající profesionál –

odůvodnění systému podpor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .34 3.1 Definice ošetřovatelství jako pomáhajícího oboru a profese sestry . . . . . .34 3.2 Ošetřovatelství v pojetí sester a zdravotnických asistentů . . . . . . . . . . .40 3.3 Požadavky na sestry – pomáhající profesionály . . . . . . . . . . . . . . . . .42 3.4 Vztahy mezi pomáhající sestrou a její klientelou . . . . . . . . . . . . . . . . 51

4 Podpůrný systém v ošetřovatelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .65

4.1 Metodologická východiska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .67 4.2 Bazální dovednosti pro práci s metodami

a technikami podpůrného systému . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .68

4.2.1 Kritické myšlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .68

4.2.2 Reflexe. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .88

5 Doprovázení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .94

6 Systém podpor od sester pro jejich pacienty/klienty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .98

6.1 Role advokáta pacienta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .98

6.1.1 Definování pojmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .99

6.1.2 Základní principy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100

6.1.3 Možnosti využití – příklady z české praxe . . . . . . . . . . . . . . . 101 6.2 Edukace jako podpůrná intervence sestry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105

6.2.1 Definování pojmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105

6.2.2 Základní principy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .106

6.2.3 Možnosti využití, limity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108

6.2.4 Vybrané metody a techniky edukační práce s klienty . . . . . . . . 109 6.3 Supervize sestra–pacient . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

6.3.1 Definice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

6.3.2 Základní principy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

6.3.3 Možnosti využití. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

6.3.4 Vybrané techniky práce s pacienty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 6.4 Krizová intervence – psychická první pomoc . . . . . . . . . . . . . . . . . 130

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131


6

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .132

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

Souhrn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143

Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143


7

Předmluva

Předmluva Ošetřovatelství je obor, kterým se  aktivně zabývám již 33 let. Za  tu dobu se  v  něm změnilo mnohé, ale nijak zásadně se nezlepšily pracovní podmínky výkonu sesterské služby. Sestry jsou nespokojené s pracovními podmínkami, cítí se nedoceněné, mají problémy v interpersonálních vztazích, vytvořila se mezigenerační a vzdělanostní bariéra a diskontinuita v oboru. Před asi 6 lety jsem se setkala s výpovědí několika sester o tom, že musí na pracovišti absolvovat supervize, které jim nic nedávají, jen berou čas. Navíc na ně supervizorka donáší jejich nadřízené, což způsobuje nové konflikty na pracovišti, situace je pro ně už neúnosná a nevědí si s ní rady. Protože jsem sama neměla žádné informace, natož zkušenosti se supervizemi, začala jsem se problémem supervizí v ošetřovatelství intenzivně zabývat. Postupně jsem zjišťovala, že sestry mají velmi malé, ne-li žádné zkušenosti se supervizemi, že si pod tímto pojmem každá představuje něco poněkud odlišného. Ukazuje se, že supervize může být pro sestry přínosná, pokud se respektuje několik základních pravidel, ale stejně tak může být neefektivní ohrožující komplikací. Díky spolupráci s řadou profesionálů z oboru ošetřovatelství i mimo něj mohla nakonec vzniknout i tato dvoudílná publikace, která nepojednává jen o supervizích pro sestry, ale otevírá celý prostor moderního doprovázení v pomáhající sesterské profesi s bohatou nabídkou metod a technik, jež by jim mohly přinést tolik potřebnou podporu a nabízejí i určitou korekturu nevhodných praktik či možné alternativní volby. První díl je věnován doprovázení pacientů/klientů sestrami. Druhý díl se zabývá metadoprovázením, tedy doprovázením sester sestrami.

Rozpracování problematiky doprovázení, a zejména pak klinických ošetřovatelských supervizí, nebylo možné bez spolupráce s řadou odborníků. Moje osobní poděkování náleží zejména paní PhDr. Jaroslavě Králové z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci za její dlouhodobou pomoc a podporu, vlastně i za moje profesní a osobní doprovázení v časech poklidných i velmi vypjatých. Děkuji také paní náměstkyni pro ošetřovatelskou péči ze Slezské nemocnice v Opavě Mgr. Lence Hankové a jejím 17 staničním a vrchním sestrám, s nimiž jsme realizovaly první testovací cyklus supervizí. Dále bych velmi ráda poděkovala všem kolegyním, které přijaly účast v diskuzi u kulatého stolu na téma supervize v ošetřovatelství a následně byly ochotné v diskuzi a tříbení názorů pokračovat i korespondenčně. Jsou to paní Jaroslava Pečenková z oddělení ošetřovatelství LF UK Hradec Králové, Mgr. Dagmar Švecová, vrchní sestra kliniky onkologie a radioterapie, Mgr. Iva Šlaisová, vrchní sestra psychiatrické kliniky, obě z FN Hradec Králové, PhDr. Jaroslava Králová z LF UP v Olomouci, Mgr. Lenka Hanková, náměstkyně pro ošetřovatelskou péči Slezské nemocnice v Opavě, paní Jana Kremserová, Marie Kadličková a Alice Matějková – staniční sestry ze Slezské nemocnice v Opavě, Mgr. Milena Vaňková ze 3. LF UK v Praze a také doc. PhDr. Dagmar Mastiliaková, PhD., Mgr. Jiřina Hosáková, Mgr. Zuzana Hlubková, Mgr. Jana Kačorová, Ph.D., PhDr. Jana Haluzíková, PhD., všechny z Ústavu ošetřovatelství Slezské univerzity v Opavě.

Oboru ošetřovatelství v ČR přeji, aby si dokázal vyprofilovat takový systém podpor, který bude sestrám i pacientům/klientům vyhovovat, bude plnit svůj účel a všem doprovázeným poskytne potřebnou úlevu, dá pocit bezpečí, kompetentnosti a osobní důstojnosti.

Lenka Špirudová


8

Doprovázení v ošetřovatelství I

Úvod „Lékař se svým pacientem žije jeho budoucností. Sestra ho krok za krokem provází současností.“ Profese sestry je profesí spadající do  kategorie pomáhajících profesí a  již samotnou svojí podstatou je předurčena k ošetřování a k doprovázení lidí ve zcela specifických životních situacích. Sestry své pacienty/klienty (dále P/K) doprovázejí ve zdraví i nemoci, od dětství až po stáří a smrt, v institucích, ale také v jejich přirozeném domácím prostředí. Doprovázení je obecné pojmenování vysoce humánní sociální (rozumějte mezilidské) aktivity, která není zaměřena jen na podporu a doprovázení umírajících a jejich blízkých, jak pojmu prozatím běžně rozumíme v českém ošetřovatelském kontextu. V ošetřovatelství se doprovázení obecně týká vztahu sestra–pacient/klient, ale také rozlišujeme doprovázení na metaúrovni, ve kterém je doprovázeným samotná sestra. Naše dlouhodobé studie a práce se původně zabývaly pouze problémem implementace klinické ošetřovatelské supervize do českého prostředí. Postupně se ale ukázalo, že je potřebné ošetřovatelskou supervizi zakomponovat do širšího kontextu, a ten zde vyprofilovaný zatím není. Rozhodli jsme se tedy zmapovat celý prostor, který se oboru ošetřovatelství a sesterské pomáhající profesi otevírá v oblasti doprovázení. Naše zjištění a možnosti, které jsme získali řadou dílčích kvalitativních i kvantitativních studií, zveřejňujeme v této publikaci určené zejména pro sestry, pedagogy, management, studenty a všechny zájemce, kteří podporu sestrám či P/K v rámci oboru ošetřovatelství poskytují. V jednotlivých kapitolách zájemci naleznou konkrétní podpůrné metody a techniky, které je možné se v rámci doprovázení i metadoprovázení učit a využívat je. Některé podpůrné metody – např. uvádění do praxe nových pracovníků nebo edukace P/K – jsou v českém ošetřovatelském prostředí známé a jsou v něm dlouhodobě nějak praktikované. S jinými si obor zatím moc neví rady a neumí je správně používat – např. mentoring, ošetřovatelskou klinickou supervizi – a některé metody a techniky zatím dokonce nezná vůbec – např. koučink, supervizi sestra–pacient/klient.

Tento první díl, který se vám dostal do ruky, se v úvodních kapitolách věnuje definování profese sestry jako plnohodnotné samostatné profese a následně jejímu profilování jako pomáhající profese úhlem pohledu teoretiků i samotných českých sester. Významný prostor je věnován kvalitě vztahu mezi pomáhajícím profesionálem a jeho klientem, a to jak v obecné rovině pomáhajících profesí, tak v rovině ošetřovatelské. Kvalita a intenzita vzájemného vztahu mezi pečující (doprovázející) osobou a P/K (doprovázenou osobou) jsou určujícími faktory kvality a efektivity doprovázení (viz např. Rogers, 1998; Kopřiva, 2006; Vávrová, 2012; Schmidbauer, 2008 aj.).

Aby sestry mohly porozumět doprovázení a jeho technikám, aby je dokázaly ve svůj prospěch maximálně využívat a také aby měly nezbytné základy pro rozvoj své profesní autonomie a odpovědnosti, je potřebné je naučit kritickému myšlení a reflexi jako obecným klíčovým dovednostem. Zmíněn je také princip fuzzy množin, vysvětlující nejednoznačnost řešených problémů v ošetřovatelství a z toho plynoucí potřebu rozvoje odolnosti sester proti nejednoznačnosti (je to vysvětlení, proč v ošetřovatelství nefungují jednoduché „kuchařky na všechno“, proč např. klinický standard nemusí platit za všech okolností a u všech pacientů stejně a proč „stejná péče pro všechny“ není až tak úplně stejná).

Úvod

Další kapitoly jsou věnovány doprovázení P/K sestrami. Zařazeny jsou pouze vybrané strategie a metody, které podporují P/K, aby zvládli obtíže spojené s nemocí či úrazem, a pomáhají jim v dosahování jejich zdravotních cílů. Sestry se učí ošetřovatelský proces, intervence, asistenci, edukaci, ale neučí se metody a techniky moderního doprovázení a práce s P/K. S ohledem na limitovaný rozsah této publikace řadu ošetřovatelských podpůrných metod k doprovázení P/K, které jsou obsaženy v ošetřovatelských konceptuálních modelech a teoriích, zmiňujeme jen rámcově a čtenáře odkazujeme na jinou ošetřovatelskou literaturu. Ani doprovázení umírajících v této publikaci není rozpracováno a je potřebné v tomto ohledu pracovat s jinou literaturou (např. prof. Haškovcové, dr. Špatenkové či společnosti Cesta domů).

Tato naše dvoudílná publikace je prvním uceleným materiálem v rámci českého oboru ošetřovatelství, který se systémem doprovázení a podpor v ošetřovatelství zabývá. Nečiní si nárok na úplnost ani na detailnost zpracování. Smysl vidíme v otevření relativně nového prostoru v českém ošetřovatelství a v jeho základním zmapování.

Doprovázení v ošetřovatelství I1

1 Vymezení ošetřovatelství jako profese Ošetřování nemocných je činnost pomáhající, pečující, zaopatřující a historicky byla povinností žen v rodinách, a to za podpory osob zabývajících se léčitelstvím či pod vedením lékařů. Později to byla spíše než samostatná profese altruistická činnost, kde se angažovaly zejména řeholní osoby, která vycházela z jejich poslání „pomáhat a modlit se“. Postupně se z této činnosti vyvinula převážně „pomocná ženská role a práce“ (Plevová, 2008). Jako klíčový problém, se kterým se současné ošetřovatelství a profese sestry vypořádává globálně, se jeví dokončení procesu emancipace a dosažení plné autonomie oboru ošetřovatelství i profese sestry v mnoha zemích světa, včetně České republiky. Tento proces byl velmi zintenzivněn v 80. letech 20. století, v České republice je to spíše období od 90. let 20. století.

Abychom se mohli zabývat doprovázením v ošetřovatelství jako specifickou oborovou humánní podpůrnou aktivitou, ukážeme si, že ošetřovatelství – respektive profese sestry – je skutečnou profesí (nejen poloprofesí, jakousi asistenční službou nebo jen „ženskou rolí“) a že sestry svoji profesi jako pomáhající skutečně vnímají.

K tomu, zda ošetřovatelství v současnosti je nebo není samostatnou profesí, se zpravidla nevyjadřují samotné sestry, ale problém diskutují např. sociologové. Ze sociologického hlediska je možné profesi nazvat také povoláním či odborností (např. Bártlová, 2007, s. 255). Uvedené pojmy se vztahují především k pracovním rolím. Pro pracovní role je typický omezený a regulovaný přístup k jejich výkonu. Znaky charakterizující profesi ze sociologického hlediska rozpracovává několik autorů, zmíníme zde dva – Kellera a Freidsona. Vymezení sesterské profese podle charakteristik Kellera Podle Kellera jsou pro profesi důležité tyto charakteristiky (2002 in Bártlová, 2007, s. 255): ■ existence systematické teorie, o kterou se opírá stránka výkonu profese ■ profesní autorita, jež vychází z ovládnutí vědomostí, jimiž běžný laik nedisponuje ■ systém profesních asociací plnících více funkcí, především pečujících o růst kva

lifikace svých členů ■ profesní etika normující vztahy odborníka vůči klientům i vzájemné vztahy mezi

kolegy v profesi

Profese sestry náleží v kontextu evropských norem k profesi uznávané a regulované.

1

Také v zemích mimo Evropu je výkon profese sestry upraven speciálními zákony

a normami. V ČR je profese regulovaná jak v rovině akreditací sesterských vzdělávacích 1 K povoláním v oblasti zdravotnictví (lékař, zubní lékař, porodní asistentka, zdravotní sestra, oše-

třovatel odpovědný za všeobecnou péči a farmaceut) se vztahují směrnice 93/16/EHS, 78/686/EHS,

78/687/EHS, 80/154/EHS, 80/155/EHS, 77/452/EHS, 77/453/EHS, 85/432/EHS a 85/433/EHS, které

byly v  ČR transponované do  zákona č. 95/2004 Sb., o  podmínkách získávání a  uznávání odborné

způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního léka

ře a farmaceuta, ve znění zákona č. 125/2005 Sb. a zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání

a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností sou

visejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelé

kařských zdravotnických povoláních), ve  znění zákona č. 125/2005 Sb., a  „malé novely“ – zákona

č. 105/2011 Sb., vyhlášky č. 55/2011 Sb., nařízení vlády č. 31/2010 Sb. (http://www.msmt.cz/uploads/

uznavani_kvalifikaci_a_vzdelani/DUVODOVA_ZPRAVA_12.11..doc).

1Vymezení ošetřovatelství jako profese

programů (pregraduálních i postgraduálních), tak v rovině samotného výkonu profese sestry, a to systémem opakovaných individuálních profesních registrací.

Profese se opírá o systematickou teorii oboru ošetřovatelství (demarkační oborové metaparadigmatické koncepty, oborové konceptuální modely a  teorie), metodologii a metody, je naplněna specifickými vědomostmi a dovednostmi, kterými laik nedisponuje (jsou to např. posouzení stavu potřeb zdravých i nemocných jedinců [ale také rodin i komunit], péče o potřeby zdravých, ale zejména nemocných jedinců i skupin, ošetřovatelské intervence a  aktivity, specifika práce a  komunikace s  různými kategoriemi P/K apod.). Profesní autorita vyplývající ze specifických vědomostí a dovedností je na území České republiky diskutabilní kategorie, protože zdravotnická péče, a tedy také ošetřovatelská péče o P/K je v primární sféře rozhodování stále výhradní doménou lékařů. Sestry de facto nejsou považovány za kompetentní rozhodovat. Jako příklad můžeme uvést oblast edukace. Lékař ji má hrazenou od zdravotních pojišťoven, ale nejčastěji ji provádí sestra. Také indikace ošetřovatelských výkonů v domácí či v  hospicové ošetřovatelské péči stále náleží do  kompetence lékaře, nikoliv sestry. Sestry jako by formálně neměly žádnou specifickou samostatnou kompetenci, byť by měly i magisterské vzdělání, platnou registraci, včetně potřebných let praxe. Situace se mění jen velmi pozvolna a za výrazného nesouhlasu a neochoty lékařského stavu (viz např. dohadování v roce 2013 o samostatných výkonech pro sestry, které by jim zdravotní pojišťovny proplácely přímo). Je potřebné ale také uvést, že řada sester nemá zájem jakoukoliv odpovědnost přebírat. Je pro ně pohodlné neustále odkazovat na lékaře („to musíte řešit s panem doktorem, to já vám nemohu říct – dát – povolit...“, „já nevím, to vám řekne paní doktorka“ apod.). Čeští P/K opakovaně v různých šetřeních uvádějí jako důvěryhodnější zdroje informací lékaře než sestry. Domníváme se, že základní problém, proč se autorita oboru ošetřovatelství a sester jako jeho výkonných profesionálů nedaří rozvíjet a stagnuje na úrovni 90. let 20. století, je nesoulad mezi požadavky na vzdělání a na profesní dovednosti a v praxi pak přetrvávající totální lékařská subordinace. Situace ve světě je v tomto směru rozmanitá, ale pokud se chceme porovnávat se sestrami z vyspělých zemí, pak můžeme jako vzor vybudované, konti- nuálně rozvíjené a kultivované profesní autority vzpomenout např. na sestry v Kanadě, USA, Velké Británii – i zde je ale potřebné brát v úvahu typ jejich vzdělání, druh vykonávané praxe i lokalitu, ve které svoji praxi vykonávají.

Obor má profesní organizace, které pečují o kontinuální rozvoj svých členů – praktikujících profesionálů. Na území ČR je nejvýznamnější Česká asociace sester (ČAS), která je součástí Mezinárodní rady sester (ICN). Členství v těchto organizacích je dobrovolné, organizace fungují jako strategická, poradní či připomínková místa. Jejich metodiky a doporučení nemají plošnou, závaznou, vynutitelnou platnost. Ošetřovatelství v ČR má vybudovaný systém regulací – akreditace a registrace.

Obor má svůj etický regulativ – Etický kodex sester. Mezinárodní etický kodex sester byl poprvé přijat Mezinárodní radou sester v roce 1953. Od té doby byl několikrát revidován a opětovně schválen. Poslední revize byla provedena v roce 2005. Novelizace byla v ČR přijata Etickou komisí ČAS a prezidiem ČAS a je platná od 11. února 2012.

2

Obor ošetřovatelství je dlouhodobě budovaný a významně mezinárodně provázaný (nadnárodní odborné sesterské společnosti, nadnárodní standardy, kodexy, možnosti studia v zahraničí, mezinárodní výzkumné týmy apod.). 2 Aktuální znění http://www.cnna.cz/docs/tiskoviny/eticky_kodex_icn_2012.pdf.

Doprovázení v ošetřovatelství I1

Z výše uvedeného lze vyvodit, že požadavky podle Kellera obor v podstatě naplňuje až na rezervy v oblasti profesní autority. Také Bártlová (2007, s. 255) přímo konstatuje: „Lze říci, že povolání sestry splňuje všechny znaky.“ Pro naši další práci přijmeme tedy fakt, že současné ošetřovatelství splňuje kritéria stanovená Kellerem pro jeho uznání jako plnohodnotné profese i v ČR a již nejsou opodstatněné důvody pro udržování pohledu na ošetřovatelství jako na poloprofesi, na obslužný a pomocný podobor lékařství. Vymezení sesterské profese podle charakteristik Freidsona Freidson (1988 in Bártlová, 2007) definuje profesi úhlem pohledu skupiny lidí vykonávajících soustavnou aktivitu, která je hlavním zdrojem jejich obživy. Tyto odborné aktivity provádějí za odměnu. Znaky profese podle něho jsou: ■ odborné znalosti získané vyšším vzděláváním a kvalifikací ■ monopol na určité úkoly a procedury ■ autonomie – řízení pracovních podmínek a přístupů k profesi ■ vlastní etický kodex nebo pravidla chování

Sestry v  ČR svoji profesi vykonávají jako soustavnou aktivitu, jež je hlavním zdrojem jejich obživy. Za svoji práci dostávají mzdu, mají odborné znalosti získané vyšším vzděláváním. Kvalifikaci získávají na vysokých školách neuniverzitního či univerzitního typu, nebo na vyšších odborných zdravotnických školách. Ze zákona mají sestry stanoveny své profesní kompetence

3

, které jsou na profesi vázané a ne

může je vykonávat osoba, jež nemá odpovídající vzdělání a praxi. Problém do jisté míry přetrvává v oblasti autonomního řízení pracovních podmínek a přístupů k profesi. Je to historicky determinovaná skutečnost, která se mění velmi pomalu. Stále je zachytitelná snaha jiných oborů vstupovat na pole ošetřovatelské profese a rozhodovat za ni. Např. na úrovni jednotlivých zdravotnických zařízení podmínky sestrám v mnohém stále nastavují lékaři. Pozice sester-manažerek není vždy stejně silná jako pozice lékařů, právníků, ekonomů a  manažerů v  daném zdravotnickém zařízení. Sestry, zejména ty v provozních manažerských pozicích, v převážné většině nemají manažerské vzdělání a organizace, které je do těchto postů dosadí, často ani nemají zájem na tom, aby takové vzdělání získaly. Pro mnoho zdravotnických zařízení je stále ještě důležitější, aby byly tyto pozice obsazeny spíše loajálními sestrami než sestrami profesionálně a manažersky zdatnými, které jsou schopny také nezávislého rozhodování a nesení osobní odpovědnosti. Dalším příkladem může být i problém transformace vzdělávání sester a trvající snahy některých ředitelů zdravotnických škol zvrátit trend vzdělávání sester na vysokých školách a vrátit ho na střední školy.

4

V ČR se vzdělávání sester stává opakovaně předmětem nevhodného politikaření, ze- 3 Vyhláška č. 55/2011 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných od bor

ných pracovníků, v platném znění. Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uzná vání

způsobilosti k  výkonu nelékařských zdravotnických povolání a  k  výkonu činností souvisejí

cích s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelé

kařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších právních předpisů. 4 Příkladem je článek v časopisu Sestra č. 1/2013 Je potřeba tolik vysokoškoláků? (Štix, 2013) a od

pověď na  něj v Sestře č. 3/2013 v  článku Reforma vzdělávání je nutná (Šmídová, 2013). Článek

v Mladé frontě ze dne 15. 8. 2014 Chybí sestry, které jsou schopné si s pacienty povídat byl otevře

ným a nevybíravým útokem na vysokoškolsky vzdělané sestry. Vyvolal výraznější protireakci než

články předešlé.

1Vymezení ošetřovatelství jako profese

jména v předvolebním období. Důvodem je neřešená transformace jejich vzdělávání. To bylo ponecháno i na vyšších zdravotnických školách a nebylo jednoznačně převedeno pod vysoké školy. O chybějící autonomii sester vypovídá i následující citace od Andyho Gibbse – experta na implementaci Boloňského procesu a systému ECTS do vzdělávání sester ve 26 zemích světa, který působí také v ČR

5

: „Tyto body odráže

jí skutečnost, kterou jsem pozoroval v mnoha zemích Evropy, kde byla nejen patrná dominance lékařské problematiky ve zdravotnických systémech, ale také přetrvávající podřízenost sester zakotvená již v organizaci ošetřovatelských vzdělávacích soustav. Často si všímám, že ošetřovatelské obory jsou dodnes zaklíněny do celku především lékařských fakult a že pedagogická obec sester má jen malý vliv na řízení, strategické směřování a distribuci zdrojů na fakultě. Ošetřovatelská kurikula jsou navíc akreditována komisemi, kde převažují lékaři trvající na  dominanci medicínské tematiky v učebních plánech. Někdy je tento postup zahalen do roušky laskavých rad lékařů jednotlivým sestrám ohledně rozvoje, vzdělávání a podpory odborného růstu. Takový stav je ovšem fixován jen potud, pokud na něj sestry přistoupí a budou přispívat k udržování rolí sester v mezích nastavených lékaři. Sestry by měly definovat ošetřovatelství autonomně, což je ovšem v medicínském modelu obtížné, a tak bývá ošetřovatelství v některých případech marginalizováno.“

Obdobným příkladem nedostatku autonomie, která zatím není v českém ošetřovatelství dostatečně naplňována, je také rozhodování na poli oborové supervize. V ČR je supervize do ošetřovatelské profese vnášena „zvenčí“. Současné supervizní vzdělávání a praxe v ČR jsou formálně i obsahově řízeny skupinou supervizorů – psychoterapeutů a  psychoanalytiků. Takto kodifikovaná supervize se  primárně orientuje na  potřeby a  problémy psychoterapeutů. Důkazem je např. požadavek na  5letý sebezkušenostní trénink nebo ukončený výcvik v  psychoterapii, který musí absolvovat zájemci před zahájením studia supervize.

6

Supervize v oboru oše

třovatelství v zahraničí takový požadavek nezná. Pouze pro ošetřovatelské supervizory v oboru duševního zdraví je podmínkou jejich specializace a praxe v oboru, v rámci níž absolvují i psychoterapeutický výcvik. Supervizi v zahraničí poskytují sestrám jak sestry, tak i  jiní profesionálové – vždy se  vychází z  potřeby supervidovaného (jedince či organizace). Ten si supervizora volí a formuluje supervizní kontrakt (např. Bond a Holland, 2010 aj.) – podrobně viz kapitola 6.3. Supervize poskytované sestrám v ČR jsou zatím ojedinělým úkazem, orientují se nejčastěji na komunikaci v týmech, na osobnostní rozvoj s akcentem na zvládání stresu nebo na  řešení konfliktních vztahů, což jsou oblasti, které do  kompetence psychologů a psychoterapeutů běžně (i mimo supervizi) náleží a mohou v nich efektivně a kvalifikovaně pomáhat komukoliv, nejen sestrám. Nejedná se ale o oborovou klinickou ošetřovatelskou supervizi, která má zahrnovat zejména řešení problémů s  ošetřováním klienta, ošetřovatelskou práci s  jeho blízkými, problémy s  metodikami a s naplňováním etických ošetřovatelských norem, která má pomáhat dosáhnout dovedností, jež sestry považují pro sebe za důležité a nemají možnost je získávat ve vzdělávacích kurzech (např. adaptace na práci na novém pracovišti a v novém týmu, efektivní doprovázení konkrétní rodiny pacienta dlouhodobou či terminální 5 Citováno z přednášky, která zazněla 9. 9. 2013 na konferenci v Opavě. 6 Konkrétní požadavky viz např. Český institut pro supervizi Praha – http://www.supervize.eu/wp-

-content/uploads/2011/11/Vycvik_vstup.pdf).

Doprovázení v ošetřovatelství I1

ošetřovatelskou péčí v domácím prostředí atd.). Práce s emocemi, které v souvislosti s výkonem profese vyvstávají, do oblasti supervize jak u sester, tak u pacientů náleží také, ale nikoliv jako fenomény samy o sobě, ale jako průvodní jevy prožívání reálných situací v rámci výkonu profese. Je důležité, aby také české sestry získaly profesní sebevědomí, vědomě si řídily podporu, kterou pro sebe považují za  potřebnou, a  nenechaly se  jednoduše manipulovat a  zúzkostňovat něčím, co je jim vnucováno a čím se cítí ohroženy či manipulovány. Je ale potřeba také intenzivněji pracovat na tom, aby sestry byly lépe připraveny v rovině sebereflexe a reflexe své práce a aby uměly efektivní pomoc pro sebe přijímat i žádat.

Pro posilování autonomie sester je důležité, zda a jak dalece jsou v daném zdravotnickém systému uznány za nezávislé a kompetentní profesionály. Prvky autonomie oboru ošetřovatelství a sester, které lze v ČR doložit ■ Na  Ministerstvu zdravotnictví ČR byla od  1. listopadu 2013 znovu, po  několika

letech, obnovena pozice hlavní sestry MZ ČR, která hájí zájmy sester a jiných ne

lékařských zdravotnických profesionálů a jejich oborů.

7

■ V systému interních grantů MZ ČR byla před několika lety ustanovena kategorie

Ošetřovatelství a informační systémy ve zdravotnictví – je to první česká granto

vá instituce, jež akceptovala ošetřovatelství jako samostatný obor, který může

soutěžit o  finanční podporu svých výzkumných a  rozvojových aktivit. O  ak

ceptování oboru ošetřovatelství u Grantové agentury ČR se dlouhodobě usiluje

(dosud stále marně). ■ Významným prvkem autonomie je také systém oborové regulace. Registrace ses

ter je v ČR řešena od roku 1998. Rada pro rozvoj ošetřovatelství MZ ČR začala

připravovat systém centrální registrace ihned po schválení Koncepce ošetřovatel

ství v roce 1998 (Metodický pokyn č. 6/1998 Věstníku MZ ČR). Oficiální systém

registrace byl nastaven až zákonem č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnic

kých povoláních. Ten byl novelizován v roce 2011 tzv. „malou novelou“ – záko

nem č. 105/2011 Sb. (registrační období bylo prodlouženo na 10 let a byl snížen

registrační poplatek). ■ Sílu autonomie oboru je také možno posuzovat skrze jeho nezávislé kompetence

k rozhodování a k provádění odborných výkonů a péče v systému „poskytovatel – plát

ce – klient“. Práce sester je v ČR prozatím spíše financována tzv. paušální sazbou,

nebo v rámci vykázané lékařské péče, ale zejména v oblasti sociální, domácí a hos

picové péče je již několik výkonů, které mají sestry možnost vykazovat k proplacení

zdravotním pojišťovnám samostatně (vývoj lze pozorovat prostřednictvím vyhlášek

MZ ČR č. 101/2002 Sb., č. 620/2006 Sb., č. 472/2009 Sb., ve znění pozdějších předpi

sů, kterými se postupně mění vyhláška MZ č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam

zdravotních výkonů s bodovými hodnotami). Indikace sociální, domácí a hospicové

péče, která je podmínkou pro možnost proplácení výkonů sestrám, je ale stále vý

hradně v rukou lékaře. Sazebník výkonů pro práci sester lůžkových a ambulantních

zařízení není zpracován, i když stále probíhají jednání na MZ ČR, která ale pro 7 Poznámka: Hlavní sestra MZ ČR se svým týmem neřídí ošetřovatelství jako obor, ale jen jako

resortní službu.

1Vymezení ošetřovatelství jako profese

sestry nepřinášejí žádný významný posun.

8

V ČR přetrvává model zdravotnické

péče, ve kterém rozhoduje a nese odpovědnost lékař. Ostatní zdravotničtí pracov

níci se do péče o pacienta zapojují v rozsahu svých kompetencí podle rozhodnutí

lékaře. Oblast podílu sester na financované péči je výrazným politikem a mění se jen

velmi pomalu, protože je to pole nejostřejších střetů s lékařskou kompetencí a v ČR

zatím spíše převládá nezájem posilovat autonomii sester v této rovině. ■ Na území ČR se vydává několik odborných ošetřovatelských periodik, která jsou také

důkazem autonomie oboru a profese, např. Moderní ošetřovatelství – teorie a praxe

(UK Hradec Králové), Ošetřovatelství a porodní asistence (OU Ostrava). Problémem

řady tzv. ošetřovatelských periodik je, že nejsou vyhrazena pouze pro ošetřovatelství,

tedy pro sestry a event. porodní asistentky, ale deklarují se jako odborná periodika

pro všechny nelékařské profese (viz časopisy Kontakt, Profese online, Florence aj.).

Situace je ovlivněna ekonomickými a teritoriálními podmínkami v ČR.

Poslední Freidsonovu podmínku obor splňuje – má etický kodex a specifická pravidla chování a komunikace.

V  souhrnu lze konstatovat, že  obor, i  když s  určitou výhradou v  rovině autonomie, podmínky stanovené Freidsonem v mnohém naplňuje. Na základě prostudované literatury a znalosti oboru lze konstatovat, že atributy profese interní hodnotitelé z oboru ošetřovatelství nahlížejí jako v podstatě naplňované s ohledem na historické a politicko-ekonomické kontexty dané společnosti. V literatuře je ale možné najít také postoje externích posuzovatelů, a to poměrně skeptické (např. Freidson, 1988; Smith, 1993; Dingwall, 1986; Rafferty, 1996). Jmenovaní ošetřovatelství považují stále za poloprofesi, za podřízenou profesi, za relativně bezmocnou profesi. Tvrdí, že ošetřovatelství nemůže být plnohodnotnou autonomní profesí, protože vědomostní základna zůstává v kompetenci lékařského modelu (in Bártlová, 2007, s. 256). Při hlubší úvaze o  příčinách takových závěrů je možné zmínit následující: tito autoři psali své práce ke  konci 80. let a  v  90. letech 20. století, kdy emancipační snahy oboru ošetřovatelství ve  vyspělých společnostech kulminovaly (např. USA, Kanada, Austrálie). Obor již v té době měl vyvinutou systematickou, svébytnou metodu ošetřovatelské péče – ošetřovatelský proces – a definovány ústřední koncepty metaparadigmatu i oborové paradigma (konceptuální modely a teorie) z 50.–80. let. Je tedy možné, že v době, kdy se výše citovaní autoři skepticky vyjadřovali o ošetřovatelské poloprofesi – o podřízené, bezmocné profesi, obor sám byl teoreticky vyprofilovaný, ale běžná zdravotnická praxe a povědomí širší veřejnosti tyto změny ještě nestačily absorbovat. Veřejné povědomí se v tomto smyslu mění pomalu a komplikovaně, protože je potřebné nejdříve dosáhnout změny legislativních rámců a také profesních i provozních standardů, ale i  změnit postoje samotných praktikujících profesionálů v  oboru. Toto vše musí nakonec začít vnímat a pochopit také nezdravotnická veřejnost. Teoretické ošetřovatelské koncepty a nová metodika se v ČR dostávaly do vzdělávání sester velmi intenzivně právě v 90. letech 20. století a později. S odstupem dalších cca 20 let můžeme 8 Bc.  Dagmar Žitníková, předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a  sociální péče ČR, na

konferenci prezidia České asociace sester 23. 10. 2013 přímo sdělila, že vyjednat výkony proplácené

sestrám pojišťovnami se  nedaří. Konstatovala, že  se  ještě nesetkala s  tím, aby někdo práci dělal,

ale jiný ji dostával proplacenou, jak je tomu mezi sestrami a  lékaři. Sestry výkony provádějí, ale

proplacené jsou v souvislosti s vykázanou lékařskou péčí.

16

Doprovázení v ošetřovatelství I1

vidět významný posun např. v oblasti vědomostní i výkonu praxe v oboru, orientace

v mnoha specifických ošetřovatelských konceptech a konceptuálních modelech, lepší

zvládnutí práce s  ošetřovatelským procesem, s  propracovanějšími ošetřovatelskými

taxonomiemi – s diagnostickou taxonomií (NANDA), s definovanými výstupy péče

(NOC) a  s  intervenční ošetřovatelskou taxonomií (NIC). Významný je také rozvoj

metodologie výzkumu (kvantitativního, kvalitativního, integrovaného i akčního vý

zkumu), včetně implementace praxe založené na důkazech (EBP) a principů správné

praxe a excelence. Tento trend je možné vidět jak v oblasti výkonu přímé ošetřovatel

ské péče, tak zejména ve významně kvalitnějších publikovaných článcích v odborných

ošetřovatelských periodicích – ať už v recenzovaných či s impact faktorem. Je možné

také pozorovat rozvoj elektronických informačních databází oboru (např. CINAHL,

Best Evidence for Nursing+ aj.).

Specifickou oblastí diskuze o profesi či poloprofesi může být i genderová rovina.

Mírně se zvyšující počet mužů v oboru, který ve vzdělávání vnímáme (statistický dů

kaz, o  který bylo žádáno, registrační místo NCONZO údajně nemůže poskytnout,

i když bylo požádáno písemně s odůvodněním využít informaci v rámci oborového

výzkumu), by mohl být také signálem, že ošetřovatelství se významně profesionali

zuje, že umí vytvářet zajímavou celoživotní kariérní trajektorii a že ohodnocení práce

sester začíná být zajímavé i pro muže.

Závěr

Na základě provedených analýz lze konstatovat, že profesi sestry pro naše potřeby mů

žeme považovat za samostatnou, svébytnou profesi a sestru za svébytného profesionála

(i když v ČR vnímáme deficit v oblasti profesní autonomie).

2Pomáhající profese ařjejich charakteristiky

2 Pomáhající profese a jejich charakteristiky 2.1 Definování pomáhajících profesí Obecně pojem pomáhající profese můžeme vyložit jako pojem, který se vztahuje v nejširším slova smyslu k oblasti lidské činnosti primárně zaměřené na práci s lidmi (Vávrová, 2012, s. 7). V literatuře nenajdeme seznam všech dosud existujících pomáhajících profesí (Záškodná, Kubicová, 2008, s. 151).

Matoušek (2003) pomáhající profese vyčleňuje souhrnně – podle něj k pomáhajícím profesím patří ty, které vychází z medicíny, psychologie, pedagogiky a sociální práce. Kopřiva (2006) uvádí těchto sedm kategorií pomáhajících profesionálů: psychologové, sociální pracovníci, učitelé, vychovatelé, lékaři, zdravotní sestry, pečovatelé. I zde je výčet pouze hrubý, nepřihlížející k vnitřní členitosti každé z uvedených profesí, a ani nově vzniklé profese, ke kterým se lidé připravují speciálním studiem či zaškolením, zde nejsou podchyceny (např. supervize, ale ani tradiční porodní asistence, fyzioterapie aj.). Jeho výčet si však nečinil nárok na detailní zmapování pomáhajících profesí (ve svém díle se věnoval zejména sociální práci a psychoterapii, ostatní uváděl spíše okrajově nebo pro dokreslení situace).

Kraus a Poláčková (2001) do skupiny pomáhajících profesí řadí profese, které realizují diagnosticko-terapeutické, poradenské, kurativní, léčebné, paliativní, pečující či na sanaci zaměřené služby.

Analyzujeme profesi sestry, která spadá do okruhu služeb zdravotnických, konkrétně do ošetřovatelských služeb. V této kapitole se zabýváme pomáhajícími profesemi na  obecné úrovni a  generujeme faktory pro následnou analýzu ošetřovatelství jako svébytného oboru náležejícího k pomáhajícím profesím. Stručný výběr z historie pomáhajících profesí Historicky lze o  pomáhajících profesích hovořit v  souvislosti s  kněžími, řeholníky, věštci, šamany, porodními bábami. Ti svými znalostmi, ale také tradičními rituály udržovali kontinuitu společenství, vykládali význam různých událostí a symbolů, léčili nemocné, pomáhali potřebným. Historie pomáhajících profesí je vždy determinována kulturními tradicemi a socio-ekonomickou strukturou, v rámci které se pomáhání praktikovalo a  odehrávalo. Složité společensko-hospodářské procesy v  19. století a v první polovině 20. století s sebou přinesly vyšší potřebu pomáhajících profesí. Došlo k profesionalizaci a specializaci u mnoha služeb, a to díky industrializaci ve výrobě, změnám ve  struktuře a  fungování rodin, nárůstu významu vzdělání a  zaměstnání žen. K rozvoji lékařství a zdravotnických systémů a také sociálních systémů zaopatřujících potřebné došlo zejména v důsledku obou světových válek. Etablovaly se zcela nové pomáhající profese. V Evropě a v Americe se rozvinuly pomáhající profese jako poradenství, sociální práce a ošetřovatelství.

Na  konci 20. století se  v  postmoderních a  postindustriálních společenstvích vynořují nové požadavky a potřeby a zdá se, že pomáhající profese jako služby jsou stále na vzestupu, a objevují se dokonce nové, jako např. asistenční služba, poradenství, supervize, koučování aj.

Doprovázení v ošetřovatelství I2

Vývoj v pomáhajících profesích ve vztahu ke klientovi Pomáhající profese prošly vývojem od direktivního a autoritativního způsobu práce a jednání s klientem k nedirektivní kooperaci s klientem. V současné době je v pomáhajícím vztahu kladen důraz na autonomii klienta, snahou pomáhajícího je podpora a vedení směřující ke svépomoci a nezávislosti klienta.

Ve zdravotnických profesích to představuje odklon od paternalismu a snahu o partnerský vztah směřující k dosažení terapeutické aliance mezi zdravotníkem a klientem. Tento trend je reprezentován v ošetřovatelství např. rogersovským stylem komunikace a práce s klientem (Rogers, 1998), ošetřovatelským konceptuálním modelem Oremové, který do centra pozornosti ošetřovatelské péče staví dosahování sebepéče, soběstačnosti a nezávislosti pacienta (Halmo, 2015), modelem Royové, který staví do popředí adaptační procesy a za klíčové považuje umožnit P/K fungovat v jeho rolích a naplňovat je, kulturně uzpůsobenou ošetřovatelskou péčí vycházející z teorie Leiningerové (Špirudová a kol., 2006) usilující o kulturně citlivou péči, nebo primárním zaměřováním se na prevenci, aby se jedinec do problémů, které přináší nemoc, pokud možno ani nedostal apod. Vývoj v pomáhajících profesích ve vztahu k efektivitě a kvalitě Od 80. let 20. století do pomáhajících profesí pronikají prvky komerčního prostředí. Tento trend se  nazývá manažerismus nebo nový manažerismus

9

(Mlčák, Kubicová,

2006). Úsporná ekonomická opatření a  tlak na  vyšší efektivitu v  pomáhající práci s sebou přinášejí implementaci manažerských mechanismů a marketingu. Pomáhající osobu to staví do  role prodávajícího, klient reprezentuje kupujícího. Pomáhající proces podléhá standardizaci a schematizaci, aby monitorování a evaluace byly snazší a  výsledky kontroly průhlednější a  objektivnější (např. audity a  akreditace ve  zdravotnických zařízeních). Tyto postupy ale neslouží vždy k vyššímu dobru pro klienty. Řada studií dokládá, že klienti nejvíce potřebují a na pomáhajících si nejvíce cení jejich komunikační, interakční a osobnostní vlastnosti – toto platí také pro ošetřovatelství. „Kvalita hodnocení komunikačního stylu a efekty interakce se odvíjí zejména od hodnocení základních osobnostních dimenzí, jakými jsou přívětivost, otevřenost k novým zkušenostem, svědomitost a emocionální stabilita. Zásadní je tedy význam osobnostních vlastností pomáhajících“ (Mlčák, 2005). Tyto kvality ale manažerské systémy auditů a akreditací samozřejmě neměří. Zaměřují se výhradně na strukturální, formální a byrokratickou rovinu poskytování služeb v rámci konkrétní organizace. Tím přispívají k regulaci a zvyšování formálního standardu, k bezpečnosti, etické, právní a v konečném důsledku také k ekonomické validitě poskytovaných služeb. Problémem i v ošetřovatelství je rovina adekvátnosti odborných intervencí ve vztahu ke konkrétní kauze a vlivy „lidského faktoru“. Rovinu tzv. lege artis praxe zpravidla řeší odborné společnosti vydáváním standardů, protokolů, metodik a také příslušná oborová legislativa, ve  zdravotnictví také etické komise. Kvality lidského faktoru jsou řešeny formálně jednak v legislativě deklarovanými kompetencemi, jednak v rámci studia hodnocením 9 P ojem manažerismus je ve slovníku vyložen jako teorie řízení (ve vztahu ke státu, sociálním institu

cím apod.) vycházející z odbornosti a minimální závislosti na politických a ekonomických vztazích.

Jedná se  o  problém oddělení rozhodování a  vlastnictví (viz http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.

php/slovo/manazerizmus-manezerismus). V encyklopedii Malík Holasové (2013) je kapitola věno

vaná manažerismu a jeho důsledkům pro sociální práci.

*




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist