načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dopisy ztraceným – Brigid Kemmererová

Dopisy ztraceným
-35%
sleva

Elektronická kniha: Dopisy ztraceným
Autor: Brigid Kemmererová

– Řekli byste svá nejtemnější tajemství úplně cizímu člověku?. – Julietina maminka byla fotografka a cestovala po celém světě. Juliet si s ní vždycky psala dopisy. Dokonce i po její smrti jí na hrobě nechává psaníčka. Je to jediný způsob, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 110
+
-
3,7
bo za nákup

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 359
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Helena Šváchová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4752-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Řekli byste svá nejtemnější tajemství úplně cizímu člověku?.

Julietina maminka byla fotografka a cestovala po celém světě. Juliet si s ní vždycky psala dopisy. Dokonce i po její smrti jí na hrobě nechává psaníčka. Je to jediný způsob, jak se s tím dovede vyrovnat. Declan je ten typ kluka, na kterého nechcete narazit. Během veřejně prospěšných prací se pokouší uprchnout démonům své minulosti, a když si přečte dopis, který najde vedle hrobu, neodolá a odepíše. Netrvá to dlouho a už se svěřuje cizímu člověku a je jasné, že mají opravdu hodně společného...

Zařazeno v kategoriích
Brigid Kemmererová - další tituly autora:
Temné a osamělé prokletí Temné a osamělé prokletí
 (e-book)
Temné a osamělé prokletí Temné a osamělé prokletí
Statečné a zlomené srdce Statečné a zlomené srdce
Na co slova nestačí Na co slova nestačí
 (e-book)
Statečné a zlomené srdce Statečné a zlomené srdce
 (e-book)
Na co slova nestačí Na co slova nestačí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dopisy ztraceným

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Brigid Kemmererová

Dopisy ztraceným – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



DOPISY ZTRACENÝM

Brigid Kemmererová


Přeložila Helena Šváchová

Copyright © 2017 by Brigid Kemmerer

Translation © Helena Šváchová, 2019

Cover © Veronika Holá

ISBN tištěné verze 978-80-7544-752-4

ISBN e-knihy 978-80-7544-767-8 (1. zveřejnění, 2019)


Pro Michaela

Mám takové štěstí, že na téhle bláznivé jízdě frčíme spolu.

(Hlavně protože se navzájem hlídáme, abychom nevyskočili.)



Dopisy ztraceným | 7

Nemůžu vyhnat z hlavy jednu fotku. Malá

holčička v květovaných šatech vříská ve tmě.

Všechno je pocákané krví – její tváře, šaty,

země. Na polní cestu vedle ní někdo míří

puškou – člověk ho sice nevidí, ale vidí jeho

boty. Ukázala jsi mi tu fotku už před mnoha

lety a vyprávěla mi o fotografovi, který ji

pořídil, ale já si pamatuju jenom ten vřískot

a květy a krev a pušku.

Její rodiče špatně zabočili nebo tak

něco. Ve válečné zóně, asi. Bylo to v Iráku?

Myslím, že ano. Už je to dlouho a vybavuju

si ten příběh jenom matně. Špatně zabočili

a  nějací vylekaní vojáci na auto začali

střílet. Rodiče na místě zabili.

Holčička měla štěstí.

KAPITOLA PRVNÍ


8 | Brigid Kemmererová Nebo smůlu? Nevím. Nejdřív člověk spatří tu hrůzu, protože ji má ta holčička tak dokonale vrytou ve tváři. Potom si všimne detailů. Krve. Květů. Pušky. Bot. Některé tvoje fotografie jsou stejně působivé. Nejspíš bych teď měla přemýšlet o tvých dílech. Nepřipadá mi správné opírat se o tvůj náhrobek a přemítat o talentu někoho jiného. Ale nemůžu si pomoct. Člověk jí to vidí na obličeji. Někdo ji zrovna brutálně připravil o všechno, co znala, a ona to ví. Její matka je mrtvá a ona to ví. Z té fotky prýští agonie. Pokaždé když se na ni podívám, řeknu si: „Vím přesně, jak se cítí.“

Musím na ten dopis přestat zírat.

Zvedl jsem tu obálku jenom proto, že máme z náhrobků vždycky uklidit všechny osobní věci, než posekáme trávu. Většinou si dávám načas, protože osm hodin je osm hodin, a ne že by mi za to platili.

Zamazal jsem okraje papíru prsty od oleje. Měl bych ho vyhodit, než se někdo dozví, že jsem na něj sahal.

Ale pořád očima obtahuju ty tahy perem. Písmo je úh‑ ledné a stejnoměrné, ale ne dokonalé. Nejdřív nemůžu při‑ jít na to, co mě upoutalo, ale pak mi to dojde: ta slova na‑ psala třesoucí se ruka. Holčičí ruka, to poznám. Písmena jsou tak akorát zakulacená.


Dopisy ztraceným | 9

Podívám se na náhrobek. Je poměrně nový. Do lesklé žuly jsou vyrytá neporušená písmena. Zoe Rebecca Thorne‑ ová. Milovaná manželka a matka.

Datum smrti mě tvrdě zasáhne. Letos dvacátého pátého května. Ten samý den, kdy jsem do sebe naklopil celou la‑ hev whisky a napral tátův pick ‑up do prázdné kancelářské budovy.

Zvláštní, jak mám to datum vryté do mozku, ale má ho tam vryté i někdo jiný kvůli něčemu úplně jinému. Thorneová. To jméno mi něco říká, ale nedovedu ho ni‑ kam zařadit. Umřela teprve před několika měsíci a bylo jí pětačtyřicet, takže o tom možná mluvili ve zprávách.

Já měl určitě větší ohlas.

„Hej, Murphe! Co děláš, chlape?“

Leknu se a upustím dopis. Na hřebeni kopce stojí Me‑ louňák, můj „dohlížitel“, a otírá si čelo zpoceným kapes‑ níkem.

Nejmenuje se příjmením Melouňák o nic víc než já Murph. Ale protože si utahuje z Murphyho, tak s Melende‑ zem nakládám stejně.

Akorát já mu tak neříkám nahlas.

„Promiňte,“ křiknu. Sehnu se pro dopis.

„Myslel jsem, že tenhle úsek dosekáš.“

„Taky že jo.“

„Jestli to nestihneš, tak to bude na mně. A já chci jít domů, mladej.“

Chce jít domů vždycky. Má malou dceru. Jsou jí tři a je naprosto posedlá Disneyho princeznami. Už zná pís‑ menka i čísla. Minulý víkend měla narozeninovou oslavu, na kterou jí přišlo patnáct dětí ze školky a Melouňákova žena upekla dort.


10 | Brigid Kemmererová

Všechno je mi to samozřejmě úplně putna. Ten chlap

zkrátka jenom nezavře pusu. Nenabídl jsem jenom tak pro

nic za nic, že tenhle úsek posekám sám.

„Já vím,“ řeknu. „Já to udělám.“

„Jestli ne, tak ti dneska nepodepíšu docházku.“

Naježím se a připomenu si, že kdybych si na něj otvíral hubu, nejspíš by mě nahlásil soudkyni. A ta mě už teď ne‑ snáší. „Povídám, že to udělám.“

Pohrdavě mávne rukou, obrátí se ke mně zády a schází po druhé straně kopce. Myslí si, že s ním vydrbu. Jako ten předchozí kluk, možná. Nevím.

Za chvilku slyším, jak nastartoval sekačku.

Nejspíš bych měl ty dárečky douklidit, abych mohl sko‑ čit na vlastní sekačku, ale neudělám to. Do hřbitova pere zářijové slunce a já si musím odhodit z čela zpocené vlasy. Jeden by si myslel, že jsme někde na jihu, a ne v Annapoli‑ su v Marylandu. Melouňákův šátek na hlavě mi přišel sko‑ ro klišovitý, ale teď mu ho závidím.

Nesnáším to tady.

Měl bych být za veřejně prospěšné práce vděčný, já vím. Je mi sedmnáct a chvíli to vypadalo, že mě budou soudit jako dospělého – ale přece jsem nikoho nezabil. Jenom jsem způsobil škodu na majetku. A údržba trávníku na hřbitově není zrovna trest smrti, i když ji vidím všude kolem.

Stejně to tady nesnáším. Říkám, že je mi jedno, co si o mně lidi myslí, ale je to lež. Vám by taky nebylo jedno, kdyby všichni měli za to, že jste jenom časovaná bomba. Školní rok začal teprve před několika týdny, ale polovina učitelů asi odpočítává minuty, než to tam vystřílím. Už si umím představit svůj maturantský portrét v ročence. Declan Murphy: Nejspíš půjde sedět za vraždu.

Bylo by to k popukání, kdyby to nebylo tak depresivní.


Dopisy ztraceným | 11

Přečtu si ten dopis znova. Z každého slova stříká bolest. Taková bolest, co člověka dožene psát dopisy někomu, kdo si je nikdy nepřečte. Taková bolest, co ho izoluje. Taková bolest, kterou podle něj určitě ještě nikdy nikdo necítil.

Otálím na posledních řádcích. Člověk jí to vidí na obličeji. Někdo ji zrovna brutálně připravil o všechno, co znala, a ona to ví. Její matka je mrtvá a ona to ví. Z té fotky prýští agonie. Pokaždé když se na ni podívám, řeknu si: „Vím přesně, jak se cítí.“

Bez rozmyslu vylovím z kapsy špaček tužky a přitisknu ho k papíru.

Připíšu hned pod roztřesené písmo té holky dvě vlast‑ ní slova.


12 | Brigid Kemmererová

KAPITOLA DRUHÁ

Já taky.

Ta slova se třesou a já si uvědomím, že to není papí‑ rem – klepe se mi ruka. Cizí písmo mě skoro pálí do očí.

Někdo si přečetl můj dopis.

Někdo si přečetl můj dopis.

Rozhlédnu se, jako by se to stalo právě teď, ale hřbi‑ tov zeje prázdnotou. Nestavila jsem se tu od úterka. Teď je čtvrtek ráno, takže je zázrak, že je dopis pořád netknutý. Většinou obálka zmizí, padne za oběť počasí nebo zvířa‑ tům nebo možná zaměstnancům hřbitova.

Ale tenhle dopis tu nejenže zůstal, ale někdo cítil potře‑ bu připsat k němu komentář.

Papír se mi v pěsti pořád třese. Nemůžu...

Tohle je...


Dopisy ztraceným | 13

Co – kdo by – jak...

Chce se mi ječet. Ani mi to nemyslí v celých větách.

Vnitřnosti mi spaluje vztek.

Tohle bylo jen mezi námi. Jen mezi námi. Mezi mnou

a mámou.

Určitě to napsal kluk. Okraje papíru lemují mastné otis‑ ky a písmo je hranaté. Zavání to arogancí, takhle se vetřít do cizího žalu a zčásti si ho přivlastnit. Máma říkávala, že se do slov vždycky přenese trocha pisatelovy duše, a já div necítím, jak se ta jeho řine ze stránky.

Já taky. Žádné já taky. Nemá o tom ani ponětí.

Budu si stěžovat. Tohle nepřipustím. Vždyť jsme na hřbitově. Lidi sem chodí nerušeně truchlit. Tohle je moje místo. MOJE. Ne jeho.

Mašíruju po trávě a zakazuju studenému rannímu vzdu‑ chu, aby třeba jen trochu uhasil můj oheň. Bolí mě hrudník a mám nebezpečně blízko k pláči.

Tohle bylo naše. Moje a její. Máma už mi nemůže ode‑ psat a jeho slova pod mým dopisem mi to vmetla do tváře. Jako by mě tou tužkou probodl.

Když zdolám kopec, na řasách už mi visí slzy a přerýva‑ ně dýchám. Vítr mi zašmodrchal vlasy. Za chvíli budu vy‑ padat jako totální zoufalec. Přijdu pozdě do školy se zaru‑ dlýma očima a rozmazaným make ‑upem. Už zase.

Výchovná poradkyně se mnou dřív soucítila. Slečna Vickersová mě vždycky zatáhla k sobě do kanceláře a na‑ bídla mi krabici papírových kapesníků. Na konci třeťáku mě lidi plácali po ramenou a povzbudivě šeptali, ať si dám načas.

Teď máme půlku září a máma už je mrtvá celé měsíce.


14 | Brigid Kemmererová Co začala škola, všichni si říkají, kdy že se konečně sebe‑ ru. Slečna Vickersová mě v úterý zastavila, a místo aby se na mě vlídně podívala, našpulila rty a zeptala se, jestli pořád chodím každé ráno na hřbitov, a že bychom si možná měly promluvit o tom, jak s mým časem nakládat konstruktivněji.

Jako by jí po tom něco bylo.

Stejně nechodím každé ráno. Jenom když táta odchází dřív do práce – i když jsem napůl přesvědčená, že by si stej‑ ně ničeho nevšiml. Když je doma, udělá si dvě vajíčka a sní je s miskou hroznů, které jsem umyla a otrhala ze stopek. Sedí u stolu, zírá do zdi a nemluví.

Mohla bych zapálit dům a těžko říct, jestli by včas utekl.

Dnes bylo zrovna ráno, kdy chodí do práce brzo. Slun‑ ce, vánek, klid a mír hřbitova mi připadaly jako dar.

Ta dvě slova naškrábaná na dopise jsou jako kletba.

Hispánec středního věku fouká z dlážděné cesty listí a posekanou trávu. Když k němu přistoupím, nechá toho. Má na sobě nějakou údržbářskou uniformu a na hrudi mu přečtu jméno Melendez.

„Potřebujete pomoct?“ zeptá se s mírným přízvukem. Jeho oči nejsou nevlídné, ale vypadá vyčerpaně.

V hlase má ostražitý tón. Určitě se tvářím zuřivě. Čeká stížnost. Poznám to.

A taky že ji dostane. Tohle by měli mít nějak ošetřené. Sevřu dopis v pěsti, až ho zmačkám, nadechnu se a chci

promluvit...

A pak se zarazím. Tohle nemůžu. Ona by to nechtěla.

Ovládej se, Juliet.

Máma byla vždycky ta klidná. Rozvážná, v krizi zacho‑

vávala chladnou hlavu. Musela, když věčně létala tryská‑

čem z jedné válečné zóny do druhé.


Dopisy ztraceným | 15

Navíc budu znít, jako že mi kape na maják. Už tak vypa‑ dám. Co mu řeknu? Někdo mi napsal na dopis dvě slova? Na dopis, který jsem napsala někomu, kdo ani nežije? Mohl to udělat kdokoli. Mámin hrob lemují stovky dalších. Každý den sem musí chodit tucty lidí – možná i víc.

A co ten údržbář asi udělá? Bude mámin hrob hlídat jako chůva mimino? Nainstaluje bezpečností kameru?

Aby chytil někoho se schovanou tužkou?

„Vlastně nic,“ řeknu. „Omlouvám se.“

Vrátím se k jejímu hrobu a posadím se do trávy. Přijdu pozdě do školy, ale je mi to jedno. Někde v dálce pan Melen‑ dez zase zapne foukač na listí, ale tady jsem sama.

Co umřela, napsala jsem jí dvacet devět dopisů. Každý týden dva.

Když ještě žila, napsala jsem jich stovky. Díky své karié‑ ře měla přístup k nejvyspělejším technologiím, ale toužila po stálosti a preciznosti staromódních postupů. Ručně psané dopisy. Foťáky na film. Profesionální záběry vždycky pořizovala digitálně, aby je mohla kdekoli upravovat, ale nejradši měla film. I když třeba byla v nějaké africké poušti a fotila lidi umírající hladem nebo násilí nebo politické nepokoje, vždycky si našla čas, aby mi napsala dopis.

Samozřejmě jsme komunikovaly i normálně. Psaly jsme si e ‑maily a skypovaly jsme, když máma měla příležitost. Ale ty dopisy – ty doopravdy něco znamenaly. Papír přená‑ šel každou emoci, jako by inkoust a prach a zpocené šmou‑ hy máminým slovům dodávaly váhu, a já cítila její strach, naději a odvahu.

Pokaždé jsem odepsala. Někdy moje dopisy dostala až za několik týdnů, protože musely přes jejího šéfredakto‑ ra doputovat tam, kam byla zrovna přidělená. Jindy byla


16 | Brigid Kemmererová doma a já jí dopis mohla podat, když jsem vycházela ze dveří. Nesešlo na tom. Prostě jsme si sdělovaly myšlenky na papíře.

Když umřela, nedokázala jsem přestat. Jakmile dojdu k jejímu hrobu, většinou nemůžu dýchat, dokud nepřilo‑ žím pero k papíru a nezásobím ji svými myšlenkami.

Jenže co jsem spatřila tu odpověď, už jí nedokážu na‑ psat ani slovo. Připadám si příliš zranitelná. Příliš odha‑ lená. Ať řeknu cokoli, někdo si to může přečíst. Překrou‑ tit to. Odsoudit.

Takže jí dopis nenapíšu.

Napíšu ho jemu.


Dopisy ztraceným | 17

KAPITOLA TŘETÍ

Soukromí je iluze.

Tohle je ti očividně jasné, když sis přeče

tl můj dopis. Nebyl adresovaný tobě. Nebyl

pro tebe. Neměl s tebou co dělat. Byl jenom

mezi mnou a mojí mámou.

Vím, že je mrtvá.

Vím, že si ty dopisy nemůže přečíst.

Vím, že už můžu dělat jenom hodně málo,

abych měla pocit, že je mi nablízku.

A teď už nemám ani to.

Chápeš, co jsi mi vzal? Máš vůbec tušení?

Naznačil jsi svými slovy, že chápeš, co je to

utrpení.

Myslím, že nechápeš.

Kdybys chápal, tak bys do toho mého ne

strkal nos.


18 | Brigid Kemmererová

Moje první myšlenka je, že té holce hrabe. Kdo píše na hřbitově úplně cizímu člověku?

Moje druhá myšlenka je, že fakt nemám co házet kamenem.

Každopádně mě nezná. Neví, co chápu.

Ani bych tady neměl stát. Je čtvrtek večer, takže bych měl sekat na druhé straně hřbitova. Nedá se říct, že bych měl zrovna horu volného času na to, abych tu postával a četl si dopis od cizí holky. Melouňák se zamračeně podíval na ho‑ dinky, když jsem přišel do kůlny o pět minut později. Jestli mě načapá, jak se flákám, dá mi to pěkně sežrat.

Jestli mi ještě bude vyhrožovat, že zavolá soudkyni, tak ztratím nervy.

Po chvilce moje počáteční podráždění vyprchá a zby‑ dou po něm jenom výčitky. Stojím tady, protože jsem s mi‑ nulým dopisem cítil souznění. Chtěl jsem se podívat, jestli tu nenechala další.

Nečekal jsem, že si někdo přečte, co jsem napsal.

Jako bych dostal políček, ona to určitě měla stejně.

Prohrabu kapsy, jestli nemám tužku, ale najdu jenom klíče a zapalovač.

A  jo vlastně. O sedmé hodině ji potřeboval Rev. A ten půjčené věci zrovna moc nevrací, i kdyby to byla jenom hloupá stará tužka.

Třeba mi takhle osud naznačuje, abych si dvakrát roz‑ myslel, než něco řeknu. Nebo vlastně napíšu. To je fuk.

Složím její naštvaný výlev a strčím si ho do kapsy. Potom si navléknu rukavice a jdu si pro sekačku. Nesnáším to tady, ale po všech těch týdnech už jsem zjistil, že se při těžké práci dobře přemýšlí.

Budu pracovat a přitom si to promyslím.

A potom se vrátím a odepíšu.


Dopisy ztraceným | 19

Já myslím, že sama taky nechápeš, co je to utrpení. Kdyby jo, tak bys nestrkala nos do toho mého. Napadlo tě vůbec, že ty sis moje slova taky přečíst neměla? „Jules?“

Vzhlédnu. V jídelně skoro nikdo není a přede mnou sto‑ jí Rowan a netrpělivě se na mě dívá.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se. „Zvonilo už před pěti minuta‑ ma. Myslela jsem, že se sejdeme u mojí skříňky.“

Znovu složím potrhaný dopis, který jsem dneska ráno na‑ šla, vrazím si ho do batohu a škubnu zipem. Nevím, kdy ho napsal, ale muselo to být minulý týden, protože papír je zvrás‑ něný, jako by zmokl a zase uschl, a od soboty tady nepršelo.

Po dlouhé době to byl první víkend, kdy jsem na hřbitov nešla. Trochu mě rozčiluje, že tam tenhle dopis trčel něko‑

KAPITOLA ČTVRTÁ


20 | Brigid Kemmererová lik dní. Jeho spravedlivé rozhořčení už asi ochablo, kdežto mně v hrudníku plápolá jako čerstvě zapálený oheň.

Jsem ráda, že jsem tam dneska ráno zašla. V úterý večer tam sekají trávník a personál by dopis nejspíš vyhodil.

„Na co ses dívala?“ zeptá se Rowan.

„Na dopis.“

Už se nevyptává. Myslí si, že je to dopis pro mámu. Ne‑ chám ji při tom.

Nemám zapotřebí, aby někomu připadalo, že jsem ještě větší cvok, než za jakého už mě má.

Ozve se druhé zvonění. Musím sebou hodit. Jestli mi napaří další pozdní příchod, zůstanu po škole. Už zase. Jenom si to představím a přidám do kroku.

Znova už po škole být nemůžu. Nemůžu v té třídě pro‑ sedět další hodinu. Z toho ticha mě bolí uši a mám moc času na přemýšlení.

Rowan mi kluše po boku. Nejspíš mě doprovodí do tří‑ dy a bude učiteli mazat med kolem pusy tak dlouho, že mi ten pozdní příchod nenapíše. Sama si s pozdními příchody nebo sezením po škole nemusí dělat hlavu – učitelé ji mi‑ lují. Na každé hodině sedí v první lavici a visí jim na rtech, jako by se každé ráno budila s žízní po vědění. Rowan je jedna z těch holek, které člověk hrozně rád nesnáší: jemně hezká, pro každého má milé slovo a samé jedničky dostává zdánlivě levou zadní. Byla by oblíbenější, kdyby nebyla tak dokonalá. Říkám jí to v jednom kuse.

Abychom ale nazývali věci pravými jmény, byla by oblí‑ benější, kdyby nebyla nejlepší kamarádka s největším zou‑ falcem čtvrťáku.

Když jsem ten dopis dneska ráno našla, čekala jsem, že si ho přečtu a rozbrečím se. Místo toho chci toho bídáka


Dopisy ztraceným | 21

najít a dát mu pěstí. Pokaždé když dopis čtu, rozzuřím se trochu víc.

Napadlo tě vůbec, že ty sis moje slova taky přečíst neměla? Ta zuřivost mi pomáhá maskovat, že malilinko uvažuju, jestli nemá pravdu.

Chodby jsou prázdné, což naprosto nechápu. Kam se dneska poděl zbytek loudalů? Proč vždycky chodím všude pozdě jenom já?

Navíc tady přece jsem. Fyzicky se nacházím v budově. Přece se ze mě nestane vzorná studentka, jakmile začne učitel stepovat u tabule.

Když dorazíme do jazykového křídla, už napůl běžíme a řežeme zatáčky. Chňapnu se rohu zdi, aby mě popohnal poslední chodbou.

Cítím, jak to pálí, dřív než tu srážku zaregistruju. Hor‑ ká tekutina mi sežehne kůži a já vykřiknu. Na hrudníku mi explodoval kelímek kafe. Vrazím do něčeho pevného a do‑ stanu smyk, uklouznu, padám.

Vlastně do někoho pevného.

Jsem na zemi a v úrovni očí mám černé odřené pracovní holínky.

V romantické komedii by tohle bylo „roztomilé první setkání“. Ten kluk by byl sexy jako filmová hvězda, zadák ze základní sestavy fotbalového týmu a premiant, který na slavnostním předávání maturitních diplomů předne‑ se rozlučkový proslov. Podal by mi ruku a náhodou by měl v batohu náhradní tričko. Na záchodě bych se do něj převlékla a moje prsa by nějak vypadala větší, boky užší a on by mě doprovodil do třídy a zeptal se, jestli s ním nepůjdu na ples.

Ve skutečnosti je tím klukem Declan Murphy a praktic‑


22 | Brigid Kemmererová ky zuřivě vrčí. Košili a bundu má taky zmáčenou kafem a odlepuje si látku od hrudníku.

Jestli byl ten kluk z romantické komedie fotbalová hvěz‑ da, tak je Declan čtvrťácký psanec. Má zápis v trestním rejs‑ tříku a často zůstává po škole. Je velký a protivný, a i když jeho rudohnědé vlasy a ostrá čelist některé holky možná navnadí, temný pohled v jeho očích stačí, aby se držely dál.

Jedno obočí mu přetíná jizva a zřejmě není jediná. Vět‑ šina lidí se ho bojí a má proč. Rowan se mi zároveň snaží pomoct na nohy a odvléct mě od něj.

Declan se na mě dívá a opovržení z něj přímo kape. Pro‑ mluví hrubě a tiše. „Seš normální?“

Odtrhnu se od Rowan. Pastelově zelená košile se mi lepí na hrudník a on skrz ni zaručeně krásně vidí moji fialovou podprsenku. To kafe sice možná pěkně pálilo, ale teď jsem stejně celá mokrá a zmrzlá. Je to příšerně ponižující a ne‑ můžu se rozhodnout, jestli se chci rozbrečet, nebo se na něj rozkřiknout.

Skutečně se zajíknu, ale zatnu zuby. Nebojím se ho. „Ty jsi vrazil do mě.“

Z očí mu sálá zuřivost. „To ty jsi běžela.“

Potom prudce vyrazí vpřed. Instinktivně ucuknu.

Tak jo, možná se ho přece jenom bojím.

Nevím, co jsem si myslela, že chce udělat. On je pros‑

tě tak ostrý. Když vidí moji reakci, okamžitě se zarazí

a zamračí a potom se konečně sehne pro batoh, který mu

spadl na zem.

Aha.

Nejspíš vážně nejsem normální. Mám chuť se na něj

zase rozkřiknout, i když za to můžu já. Sevřu čelist.

Ovládej se, Juliet.


Dopisy ztraceným | 23

Vzpomínka na mámu mě zasáhne tak tvrdě a prudce a náhle, že je zázrak, že se na místě nerozbrečím. Nic mě nedrží pohromadě, stačí jedno špatné slovo a sesypu se.

Declan se napřimuje a pořád se mračí a já vím, že chce říct něco vážně odporného. Po tom sprdunku v dopise to možná bude stačit, abych se rozbulela jako malá.

Ale potom jeho oči najdou ty moje a něco, co tam vidí, mu ten temný výraz setře z tváře.

Vedle nás někdo zaskřehotá. „Declan Murphy. Vidím, že už zase jdete pozdě.“

Po Rowanině boku stojí pan Bellicaro, kterého jsem mě‑ la v prváku na biologii. Rowan se červená a skoro jako by panikařila. Musela tušit, že se schyluje k maléru, a odběh‑ la pro učitele. To se jí podobá. Nevím jistě, jestli mě to štve, nebo se mi ulevilo. Za učitelem jsou dokořán otevře‑ né dveře třídy a do chodby nakukují studenti.

Declan smete kapky kafe, které mu ulpěly na bundě. „Nešel jsem pozdě. To ona do mě vrazila.“

Pan Bellicaro našpulí rty. Je malý a má kulaté břicho, které zvýrazňuje růžová svetrovesta. Není zrovna moc ob‑ líbený. „Mimo jídelnu není dovoleno žádné jídlo...“

„Kafe není jídlo,“ řekne Declan.

„Pane Murphy, jistě víte, kudy se jde do ředitelny.“

„Jo, mohl bych vám nakreslit mapu.“ Hlas mu zostří a on se k učiteli zlostně nakloní. „Já za to nemůžu.“

Rowan sebou škubne, když slyší jeho tón. Div nezalomí rukama. Ani se jí nedivím. Na okamžik si říkám, jestli uči‑ tel nedostane pěstí.

Pan Bellicaro se vztyčí. „Mám zavolat ochranku?“

„Ne.“ Declan zvedne ruce a v hlase má hořkost. Oči má temné a zuřivé. „Ne. Už jdu.“ A taky že ano a přitom


24 | Brigid Kemmererová polohlasně kleje. Zmačká papírový kelímek a mrští jím do koše.

V lebce se mi odráží tolik emocí, že se sotva můžu roz‑ hodnout pro jednu. Hanba, protože jsem za to vážně mohla já, a přitom klidně dopustím, aby si to odskákal. Rozhoř‑ čení – kvůli tomu, jak se mnou mluvil. Strach – kvůli tomu, jak se choval.

Zaujetí – kvůli tomu, jak se mu temnota vytratila z tvá‑ ře, když se naše pohledy střetly.

Kéž bych si ho přímo v tom okamžiku mohla vyfotit. Nebo teď, jak odchází po šeré chodbě. Kdykoli projde ko‑ lem okna, světlo mu na okamžik zbarví vlasy do zlatova, ale na širokých ramenech a tmavých džínech mu pořád ulpívají stíny. Co máma umřela, nechtěla jsem sáhnout na foťák, ale zničehonic si přeju, abych ho držela v rukou. Úplně mě svrbí prsty.

„Pro vás, slečno Youngová.“

Obrátím se a pan Bellicaro mi podává bílý proužek papíru.

Jsem po škole. Už zase.


Dopisy ztraceným | 25

KAPITOLA PÁTÁ

Máš pravdu.

Já jsem do tvého smutku taky neměla str

kat nos.

Omlouvám se.

To ale neznamená, že jsi měl právo si pře

číst můj dopis. Pořád se na tebe dost zlobím.

Už tady tvrdnu čtvrt hodiny, zírám na

prázdný papír a snažím se vzpomenout si,

jaké to bylo jí psát, vědět, že tak svoje myš

lenky uchovávám trvaleji, než kdybychom si

jenom povídaly.

Místo toho pořád myslím jenom na tebe

a  na tvoje „Já taky“, a  co to znamenalo

a jestli ti něco způsobuje podobnou bolest,

jakou cítím já. Ne že by mi do toho něco

bylo.


26 | Brigid Kemmererová

Nevím, jestli si to někdy přečteš, ale po

třebuju se někomu omluvit. Už nějakou dobu

si připadám hrozně provinile.

Ne kvůli tobě. Kvůli někomu jinému.Dlu-

žím tomuhle „někomu“ omluvu, ale neznám

ho o  nic líp než tebe. Rozhodně nezačnu

psát vzkazy dvěma cizím lidem. Prozatím

zvládnu jenom tohle a budu prostě muset

doufat, že to ty výčitky utiší.

Slyšel jsi někdy o Kevinu Carterovi? Vy

hrál Pulitzera za fotografii umírající dí

venky. Je to hodně slavná fotka, takže jsi

ji možná někdy viděl. Jedna malá holčička

v Súdánu umírala hlady a snažila se dojít

do humanitárního tábora. Musela se zasta

vit a odpočinout si, protože byla sotva víc

než kostra, kterou drží pohromadě kůže.

Musela si odpočinout, protože už jí ne

zbývalo dost sil na to, aby si pro jídlo došla

na jeden zátah.

Takže tahle malinká dívenka odpočívala

na zemi a kousek od ní přistál sup a čekal.

Chápeš to? Čekal. Až umře.

Někdy na tu fotku myslím. Na ten moment.

Někdy se cítím jako ta holčička.

Někdy se cítím jako ten pták.

Někdy se cítím jako ten fotograf, co se na

to dokázal jenom dívat.

Kevin Carter se zabil, potom co dostal

toho Pulitzera.

Někdy mi připadá, že chápu proč.


Dopisy ztraceným | 27

Musím si dát cigaretu.

Kolem lampy na verandě poletují můry a pinkají o žá‑ rovku. Je čtvrtek, bude půlnoc a v sousedství je skoro ticho.

V domě za mnou ne. Alan, můj nevlastní otec, ještě ne‑ spí a máma si vyšla ven s kamarádkami, takže ještě nechci jít dovnitř.

Alan mě nemá moc rád.

Věřte mi, že je to oboustranné.

Suším si ten dopis v zadní kapse celý večer. Nemám tu‑ šení, kdy ho napsala, ale určitě během posledních osma‑ čtyřiceti hodin. V úterý večer tam nebyl, protože jsem se koukal. Melouňák se po mně vozil, protože jsem přišel pozdě, a moje výmluvy nikoho nezajímají.

„Byl jsem po škole,“ řekl jsem, když jsem se konečně ukázal.

Zrovna lil palivo do jedné sekačky v kůlně. Bylo tam pe‑ kelné horko a košile se mu lepila na kůži. Není tam moc místa a vždycky to tam voní směsí posekané trávy a benzí‑ nu. Líbí se mi to.

Zato se mi nelíbilo, jak znechuceně se na mě Melouňák podíval – jako bych byl prostě jenom další flákač.

„Můžeš si tu propásnutou hodinu nahradit v sobotu,“ řekl.

„Můžu si ji nahradit ve čtvrtek.“

„Ne, nahradíš si ji v sobotu.“

Zvedl jsem svou docházku. „Mám nařízeno pracovat je‑

nom v úterky a čtvrtky.“

Pokrčil rameny a obrátil se ke dveřím kůlny. „Máš na‑

řízeno pracovat od čtyř do osmi. Je pět deset. Můžeš si tu hodinu nahradit v sobotu.“

„Heleďte se, můžu tady zůstat do devíti...“


28 | Brigid Kemmererová

„Nechci tady kvůli tobě bejt do večera.“

Jasně že ne. Chtěl jít domů za ženou a dítětem, aby mě příště zase mohl nudit nějakými historkami. Bouchl jsem pěstí do zdi vedle sekačky a zaklel. „A já tady nechci bejt vůbec.“

Zarazil se ve dveřích a na chviličku jsem nevěděl, jestli se po mně neožene. Ale podíval se na mě a jeho tón se ne‑ změnil. „Měl bys bejt vděčnej, že tu jsi. Jestli chceš, abych ti na tý docházce podškrábnul osm hodin, tak v sobotu při‑ jdeš.“ Melouňák se užuž otočil, ale zastavil se. „A dávej si pozor na jazyk. Takhle se mnou mluvit nebudeš.“

Otevřel jsem pusu, že něco odseknu, ale on tam klidně stál, slunce v zádech, a já věděl, že jestli si nedám pokoj, tak zavolá soudkyni, než bys řekl švec.

Je to děs, že mi to může mlátit o hlavu. Vzpomínám si, jak jsem si na stanovení trestu říkal, že sekání trávy na hřbitově bude brnkačka, že mě nikdo nebude otravovat. Nevěděl jsem, že součástí programu bude chlap, který mě bude v jednom kuse sekýrovat, aby si zvedal ego.

Pomačkal jsem docházku v pěsti. „Nemůžete mě přinu‑ tit, abych pracoval v sobotu.“

„Jestli se ti to nelíbí, tak choď včas.“

Dneska jsem přišel dřív a doufal jsem, že za to dostanu zlatou hvězdičku a propustku. Ani to s ním nehnulo. Ale našel jsem dopis od té holky ze hřbitova.

Trošku si říkám, jestli by mi nebylo líp, kdyby se mi do rukou nedostal. Je depresivní, fascinující a děsivý zároveň.

Tu zmiňovanou fotku neznám. Tu první jsem taky ne‑ znal, s tím výkřikem a  květy a  krví a  puškou. Skoro to ani není potřeba, protože ta holka se zaměřuje na detaily s bolestnou přesností.


Dopisy ztraceným | 29

Ale když teď čtu její řádky o supovi a malé holčičce, tak si tu fotku chci najít.

Zařinčí postranní branka a já dopis složím a vsunu si ho pod stehno. Čekám mámu, ale potom uslyším popo‑ táhnutí a vím, že je to Rev. Je na všechno alergický, včetně většiny lidí.

„Jsi venku pozdě,“ poznamenám. Rev mě spíš vytáh‑ ne z postele v šest ráno, než aby přišel na návštěvu skoro o půlnoci.

„Dneska k nám přivezli malinkou holčičku. Nemůže us‑ nout. Máma říká, že má separační úzkost. Táta říká, že se to brzo srovná. Já jsem řekl, že se potřebuju projít.“ Není podrážděný. Je na to zvyklý.

Geoff a Kristin jsou pěstouni. Bydlí na druhé straně blo‑ ku, ale dvorek mají napříč od nás, takže jsme vždycky skvě‑ le viděli na děti, co jim procházejí domem.

Rev byl první. Přišel k nim před deseti lety, kdy byl sed‑ miletý hubeňour, měl brýle tlusté jako víka od popelnice a tak hrozné alergie, že skoro nemohl dýchat. Oblečení mu bylo malé, měl ruku v sádře a nemluvil. Geoff a Kristin jsou ti nejhodnější lidi na planetě – jsou hodní i na mě, a to už je co říct –, ale Rev od nich stejně utekl.

Našel jsem ho u sebe ve skříni, schouleného úplně vza‑ du v koutě, jak na mě vykukuje skrz rozcuchané vlasy a sví‑ rá potrhanou starou Bibli.

Měl jsem tam krabici lega, a tak jsem si myslel, že si při‑ šel hrát. Jako by se mi ve skříni běžně objevovaly děti nebo co. Nevím, co mě to napadlo. Nasoukal jsem se k němu a začal jsem stavět.

Ukázalo se, že se Geoffa a Kristin bál, protože jsou čer‑ ní. Jeho otec mu říkal, že černoši jsou zlí a seslal je ďábel.


30 | Brigid Kemmererová

Ironické je, že otec Reva děsně mlátil.

A obvykle přitom citoval Bibli.

Geoff a Kristin před pěti lety Reva adoptovali. Rev tvrdí, že to nebylo důležité, že už stejně celé roky považoval za rodiče jenom je a že to byl jenom kus papíru.

Ale důležité to bylo. Nějak ho to uklidnilo.

Přes den teď nosí čočky, ale vlasy má pořád delší. Moje sestra Kerry říkávala, že se za nimi schovává. Když bylo Revovi osm, pověděl Geoffovi, že nechce, aby mu ještě kdy někdo ublížil. Kristin ho hned druhý den přihlásila na bojová umění. Vydržel u toho dodnes, dovádí to skoro do extrému. Pokud ve vás snad ty brýle a alergie a nesmělost vyvolaly dojem, že je to nějaký trapák, do tváře byste mu to rozhodně neřekli. Má postavu jako bojovník MMA. Přidej‑ te k tomu nejlepšího kamaráda se zápisem v trestním rejs‑ tříku – mě – a většina děcek ve škole se od něj drží v uctivé vzdálenosti.

Což je taky ironické, protože Rev je agresivní asi jako starý zlatý retrívr.

Posunu se, abych mu udělal místo, a on se sveze na schod vedle mě.

„Cos to četl?“ zeptá se.

Musel mě vidět přes dvorek. Zaváhám, než odpovím.

A to je směšné. Zná všechna moje tajemství. Sledoval,

jak se mi rozpadla rodina i máminy pomýlené pokusy zase

slepit střepy. Dokonce ví, jak to doopravdy bylo s Kerry,

a to jsem si myslel, že si to v květnu vezmu do hrobu.

Stejně váhám. Připadá mi, že když o té holce ze hřbito‑

va někomu povím, tak možná zradím její důvěru.

Ne že bych vůbec sám věděl, kdo to je.

Ještě to chvilku zvažuju. Rev mlčí.


Dopisy ztraceným | 31

Konečně vytáhnu papír zpod nohy a podám mu ho.

Chvíli ho tiše čte a potom mi ho vrátí. „Co je to za holku?“

„Nemám tucha.“ Odmlčím se. „Dcera Zoe Rebeccy

Thorneové.“ „Cože?“

Obrátím dopis mezi prsty. „Minulej tejden jsem u jed‑

noho náhrobku našel dopis. Přečetl jsem si ho. Psalo se tam o...“ Znovu zaváhám. Ať už ví Rev cokoli, o životě a smrti se mi snadněji mluvilo s anonymní čtenářkou. Mu‑ sím si odkašlat. „Bylo to o tom, jaký to je, když někoho nečekaně ztratíš.“

„A tobě to připomnělo Kerry.“ Přikývnu.

Chvíli tiše sedíme a posloucháme, jak u žárovky tancují můry. Někde v ulici se spustí siréna. Stejně náhle se zase vypne.

Rev se zeptá: „Ale tohle je jinej dopis?“

„Jo. Na ten první jsem odepsal.“

„Ty jsi odepsal?“

„Nenapadlo mě, že si to ta holka přečte!“

„Jak víš tak jistě, že je to holka?“

To je dobrá otázka. Úplně jistě to nevím. Ale ze všeho nejdřív se přece zeptal: Co je to za holku? „Jak to víš tak jistě ty?“

„Protože na dopis od kluka by ses nekoukal tak zamilo‑ vaně. Ukaž mi ho ještě.“

Dám mu ho. Zatímco čte, přehrávám si v hlavě, co řekl. Nekoukal se tak zamilovaně? Já zamilovaně koukám? Vždyť ji ani neznám.

„‚Někdy se cítím jako ta holčička,‘“ cituje. „Přesně.“


32 | Brigid Kemmererová

„Je to papír ze sešitu,“ dodá.

„Já vím.“ Ten hřbitov je místní. Už mě napadlo, že mož‑ ná taky chodí na Hamiltonskou střední.

„Kámo. Vždyť jí může bejt třeba jedenáct.“

Fajn, to mě nenapadlo.

Zase mu dopis vyškubnu. „Zmlkni. To je jedno.“

Vystřízliví. „Tahám tě za nos. Nepřijde mi, že by jí bylo jedenáct.“ Mlčí. „Možná tam ten dopis byl pro tebe.“

„To ne, pěkně ji namíchlo, že jsem jí odepsal.“

Teď váhá on. „Nemyslím to tak, že ho tam pro tebe ne‑ chala ona.“

Vteřinu mi trvá, než rozluštím jeho tón. „Reve, jestli mi tady začneš dávat kázání, tak jdu domů.“

„Nedávám ti kázání.“

Ne, nedává. Zatím.

Pořád má tu starou Bibli, kterou k sobě tiskl, když jsem ho našel ve skříni. Patřila jeho mámě. Četl ji snad dvacet‑ krát. Diskutuje o teologii s každým, kdo projeví zájem – a já na tom seznamu nejsem. Geoff a Kristin s ním dřív chodili do kostela, ale Rev jim řekl, že se mu nezamlouvá, že se v životě nemůže řídit vlastní interpretací.

Neřekl jim ale, že koukat se na chlapa nahoře na kaza‑ telně mu až moc připomíná otce.

Ne že by Rev citoval verše z Bible, kudy chodí, nebo tak – teda většinou –, ale jeho víra je skálopevná. Jednou jsem se ho zeptal, jak může věřit v boží prozřetelnost, když ho vlastní otec málem zabil.

Podíval se na mě a řekl: „Právě proto, že mě nezabil.“

A na to se nedá nic namítnout.

Přeju si teď, abych mu o těch dopisech nebyl říkal. O žádnou náboženskou analýzu nestojím.


Dopisy ztraceným | 33

„Tak tomu neříkej Bůh,“ navrhne. „Říkej tomu osud. Ne‑ připadá ti zajímavý, že ze všech lidí, co ten dopis mohli na‑ jít, jsi to byl zrovna ty?“

Tohle je jedna z věcí, co mám na Revovi nejradši. Nikdy nikomu nic nevnucuje. Přikývnu.

„Chceš jí odepsat?“ „Nevím.“ „Lháři.“

Má pravdu. Chci jí odepsat.

Vlastně už si plánuju, co řeknu.


34 | Brigid Kemmererová

KAPITOLA ŠESTÁ

Řekl bych, že jsi docela temná, ale píšu holce,

která nechává dopisy na hřbitově, takže se to asi

rozumí samo sebou.

Psala jsi, že by tě zajímalo, jestli mi něco způ

sobuje podobnou bolest, jako cítíš ty.

To nevím. Nevím, jak na to odpovědět.

Ztratila jsi mámu. Já tu svoji ne.

Nepřipadá ti zvláštní, jak se říká „ztratit“,

jako bychom ty lidi jenom někam zašantročili?

Ale možná je to jiný význam slova „ztratit“, jako

že nevíme, kam šli. Můj nejlepší kamarád věří

v Boha a nebe a věčný život, ale já nevím jistě, co

si o tomhle všem myslím. Umřeme a naše těla se

zase vstřebají do země v nějakém biologickém cyk

lu, ne? A naše duše (nebo co to je) má žít navždy?

O čem jsem to předtím mluvil?


Dopisy ztraceným | 35

Můj kamarád by umřel, kdyby věděl, že si o tomhle s tebou píšu, protože s ním o těchhle věcech diskutovat nechci. Abych byl naprosto upřímný, mám sto chutí tenhle dopis zmačkat a začít znova. Ale ne. Jak jsi řekla, psát cizímu člověku je tak nějak bezpečné. Mohl bych zapnout počítač a vygooglit si jméno tvojí mámy a nejspíš bych se o tobě něco dozvěděl, ale zatím se mi to líbí takhle. Před čtyřmi lety mi umřela sestra. Bylo jí deset. Když lidi slyší, že umřela tak malá, vždycky mají za to, že jsme její poslední dny strávili mezi onkology a zdravotními sestrami. Tak to nebylo. Ani jsme nevěděli, že to její poslední dny jsou. Byla zdravá jako řípa. Nezabila ji rakovina. Zabil ji můj otec. Mohl jsem tomu zabránit, ale nezabránil. Takže když říkáš, že se cítíš jako ten fotograf, co se na to všechno dokáže jenom dívat, tak asi přesně vím, jak to myslíš.

Je neděle odpoledne a já už dvě hodiny sedím na slunci. Na hřbitově je to oblíbený den a já se celé odpoledne dí‑ vám, jak přicházejí a odcházejí truchlící.

Četla jsem jeho dopis sedmnáctkrát.

Přečtu si ho znova.

Ztratil svou sestru. Vzpomenu si na ten první dopis, kam připsal: Já taky.

Napadlo ho vyhledat si mě. Teda vlastně mámu. Vzhle‑ dem k tomu, že v podstatě hlídkuju u jejího hrobu, jestli se neukáže, mu to nemůžu zrovna vyčítat.


36 | Brigid Kemmererová

Ať klidně zkusí všechny vyhledávače – o mně toho moc nenajde. Než se máma vdala, vybudovala si už jméno jako fotožurnalistka, takže si ho rozhodně neměnila. Vygoog‑ lit si „Zoe Thorneovou“ k Juliet Youngové nikoho nepřive‑ de. Moje příjmení nezmiňují ani v nekrologu.

Zoe přežili její manžel Charles a dcera Juliet.

Přežili. Ten kluk má pravdu. Když mluvíme o smrti, zaobalujeme to do tak bizarních slov. Jako bychom něco skrývali.

Ten nekrolog by asi působil divně, kdyby se tam psalo něco jako: Zoe zemřela na cestě domů z letiště, po devíti měsí‑ cích práce ve válečné zóně, a zanechala svého manžela Charle‑ se a dceru Juliet s dortem na uvítanou, který bude měsíc trčet v ledničce, než se ho konečně odhodlají vyhodit.

Takže možná přece jenom něco skrýváme.

Teď už chápu, že naše bolesti nedokázal srovnat. Jsem jedináček, takže si neumím představit, jaké to je ztratit sou‑ rozence. Od máminy smrti mi připadá, jako bychom s tátou obíhali kolem dvou různých planet žalu, a skoro spolu ne‑ komunikujeme, pokud to není bezpodmínečně nutné. Přes‑ to vím ale dost jistě, že vražedné sklony táta nemá. Poslední dobou je sotva při vědomí.

Nezabila ji rakovina. Zabil ji můj otec.

Před čtyřmi lety. Usilovně se snažím vykutat z paměti, jestli ve zprávách nehlásili něco o otci, který zabil svou dce‑ ru. Před čtyřmi lety mi bylo třináct. Něco takového by táta zrovna nedával k dobru u večeře a máma měla lepší infor‑ mace spíš o událostech ze světa – pokud vůbec byla doma. Mohla klidně s hlavami států probírat geopolitické konflik‑ ty, ale místní zločin? Ani nápad. Říkala, že je to ztráta času. Počkat.


Dopisy ztraceným | 37

Před čtyřmi lety bylo jeho sestře deset. Takže teď by jí bylo čtrnáct.

Je ten Dopisák starší bratr – nebo mladší? Nedopisuju si náhodou s dvanáctiletým klučinou? Nebo s mužem, kte‑ rému je něco přes dvacet?

Naše konverzace jsou příliš vyzrálé na to, abych si dopi‑ sovala s dvanáctiletým chlapečkem. Napsal dopis na papír ze sešitu, zrovna jako já ten svůj. To ukazuje na střední školu nebo vysokou.

Píše tužkou, takže mám dojem, že chodí spíš na střed‑ ní. Ale jistě to nevím.

O dvacet stop dál pokládá nějaký starší muž k náhrobku růže. Od celofánu se odráží slunce.

Zbytečně utrácí, protože v úterý na tomhle úseku sečou trávu a jsem si dost jistá, že vyhazují všechny blbosti, co tu lidi nechávají povalovat. Proto sem vždycky nosím jenom dopisy.

Vyhazují všechny blbosti.

Dopisy. Údržbář. Jak že se to jmenuje, pan Melendez?

Znenadání si připadám odhalená, přestože je nedělní odpoledne a v neděli se tady tráva nikdy neseká.

A fuj. Vždyť je mu asi čtyřicet. On to být nemůže. Že ne? Nemám dojem, že by byl ten člověk, se kterým si dopisuju o tolik starší. Navíc by měli mezi sebou se sestrou neobvyk‑ lý věkový rozdíl. Stává se to, ale dost vzácně.

Muž s růžemi odchází. Možná si mě všiml, ale nikdo se na mě doopravdy nedívá. Já se na ně taky nedívám. Všech‑ ny nás spojuje smutek a zároveň nás taky rozděluje.

Moje sestra umřela před čtyřmi lety.

Jsem to ale hlupačka. Dopisák je nejspíš návštěvník – a v podstatě mi prozradil, jak najdu hrob jeho sestry. Určitě je pohřbená někde poblíž. Jak by moje dopisy jinak našel?


38 | Brigid Kemmererová

Začnu procházet mezi řadami hrobů, spirálovitě postu‑ puju dál a dál a dívám se po hrobech, které jsou trochu ošlehané větrem. Několikrát sedí rok úmrtí, ale ne věk ani pohlaví. Při chůzi mi křoupá tráva pod nohama a nakonec dojdu až k železnému plotu na okraji pozemku. Nastal podvečer a všichni odešli domů na večeři nebo za rodinou.

Zůstala jsem tu sama a obešla jsem okruh nejméně sta stop od mámina hrobu.

Což je mnohem dál, než odkud by mohl náhodný ná‑ vštěvník zahlédnout dopis, který někdo nechal pod kame‑ nem u náhrobku.

Hmm.

O stehno mi zavibruje mobil a já ho vylovím z kapsy a čekám zprávu od Rowan.

Ale, píše táta. Poslal mi nějakou fotku.

Zamračím se. Zprávu už mi neposlal, ani nepamatuju. A fotku? Přejedu prsty po displeji a odemknu telefon.

Je to kuchyňský stůl. Na okamžik nedokážu rozeznat, co je to na něm rozložené. Vtom se mi pohled zaostří a mně se zastaví srdce.

Její fotografické vybavení. Všechno.

Stejně dobře mohl vykopat její tělo a položit na kuchyň‑ ský stůl kostru a tohle mi poslat.

Umím pojmenovat každý kousek vybavení. Kdybyste mi ukázali nějakou její fotku, nejspíš bych vám dovedla říct, kterým foťákem ji pořídila. Přes opěradlo jedné židle visí její tašky a já cítím vůni kůže, která se doslova mísí s krví, potem a slzami z jejích pracovních úkolů. Pokaždé když přijela domů, pomáhala jsem jí vybalovat a tíhu těch foťáků a vůni jejích tašek mám ve vzpomínkách těsně spjatou.

Pokaždé, jenom naposled ne.


Dopisy ztraceným | 39

Od její smrti jsem se těch tašek nedotkla. Ani jsem se jich nedotkla.

Tohle jsou její věci.

Tohle jsou její věci.

Vždycky jsme je vybalovaly spolu. Vyprávěla mi tajné historky z cest, a když táta odešel do postele, zůstávaly jsme dlouho vzhůru a dívaly se spolu na holčičí filmy. V mrazá‑ ku pořád čeká nedotčený velký kelímek třešňové zmrzliny Ben & Jerry’s, pod ledovými krystaly skoro k nerozeznání. Koupila jsem ho, že se rozdělíme. Tu příchuť už nikdy jíst nebudu.

Tátu její historky nikdy nezajímaly. Nikdy ho nezajímaly.

A teď SAHÁ NA JEJÍ VĚCI.

Třesou se mi prsty. Potí se. Málem telefon neudržím.

Pod fotkou se objeví řádek textu. CY: Ian mi nabídl, že se toho ujme. Zrovna mi jede udělat na

bídku. Nechceš z toho něco, než mu to dám? COŽE.

Asi mám panickou ataku. Přiškrceně sípám.

Ani nevím jak, ale najednou mám telefon na tváři a v uchu slyším tátův hlas.

„Co to děláš?“ řeknu. Chci ječet, ale hlas mám tenký a pisklavý a těžkne mi slzami. „Nech toho! Vrať to zpátky!“

„Juliet? Jsi...“

„Jak jsi mohl?“ Teď už brečím. „To nesmíš. Nesmíš. Ne‑ smíš. Jak jsi mohl?“

„Juliet.“ Zní šokovaně. Je to první emoce, kterou jsem ho po její smrti slyšela projevit. „Juliet. Prosím. Uklidni se. Já nechtěl...“


40 | Brigid Kemmererová

„To jsou její věci!“ Padnu na kolena. Přitisknu čelo na tyč‑ ky plotu z tepaného železa. „Ty jsi nikdy – to jsou její věci...“

„Juliet.“ Mluví tlumeně. „Neprodám je. Neměl jsem tu‑ šení...“

Zabíjí mě. Bolest mě trhá na cucky. Sotva ten telefon udržím.

Nenávidím ho. Za tohle ho nenávidím.

Nenávidím ho. Nenávidímhonenávidímhonenávidímhonenávidímho‑ nenávidímho.

Ovládej se, Juliet.

Zamlží se mi zrak, svět se se mnou zatočí a až za poměr‑ ně dlouho si uvědomím, že ležím v trávě a jeho hlas křičí z telefonu v nakřáplé ozvěně.

Přitisknu si ho k uchu. Mám mžitky před očima.

„Juliet!“ Táta řve. „Juliet, ještě chvilku a zavolám poho‑ tovost. Odpověz mi!“

„Jsem tady,“ vypravím ze sebe přiškrceně. Vzlyknu. „To nesmíš. Prosím.“

„Neprodám je,“ zašeptá. „Dobře? Neprodám.“

Pořád do mě pere slunce a mění mi slzy na tváři ve svě‑ dící čáry. „Dobře.“

Měla bych se omluvit, ale nejde mi to přes pusu. Jako by se člověk omlouval, že se rozzlobil, protože mu někdo proklál hrudník železným bodcem. Pořád se zajíkám.

„Potřebuješ, abych pro tebe přijel?“ zeptá se. „Ne.“ „Juliet...“ „Ne.“

Musím tu ještě zůstat. Nemůžu jít domů a vidět na stole všechny její věci.

„Vrať to zpátky,“ řeknu.


Dopisy ztraceným | 41

Zaváhá. „Možná bychom si měli promluvit...“

Chce se mi zvracet. „Vrať to zpátky!“

„Vrátím. Vrátím.“ Znovu zaváhá. „Kdy budeš doma?“

Na tohle se mě nezeptal, co umřela. Je to pro mě první náznak toho, že vůbec ví, že ještě existuju.

Nejspíš bych měla děkovat hvězdám, že se mě vůbec ob‑ těžoval zeptat, jestli něco z jejích věcí chci.

Nejspíš pekelně lituje, že mi tu zprávu poslal.

„Až budu připravená.“

Potom zavěsím.


42 | Brigid Kemmererová

KAPITOLA SEDMÁ

Klidně si moji mámu najdi, jestli chceš. Když

si vyhledáš „Zoe Thorneová fotka ze Sýrie“,

vyjede ti jedna z jejích nejslavnějších foto

grafií. Na dvou houpačkách sedí vedle sebe

chlapeček a holčička a smějí se. Za nimi je

vybombardovaná budova a dva muži s auto

matickými puškami. Všichni mají špinavé

oblečení, celé propocené a zaprášené. Muži

se potí a jsou vyčerpaní a vyděšení. Nezbylo

tam nic než ty houpačky.

Nikdy jsem se nemohla rozhodnout, jestli

je ta fotka depresivní, nebo optimistická.

Možná obojí.

Mámino vybavení bylo po její smrti ulo

žené vzadu v koutě ve sklepě. Nikdo se ho

nedotkl – až dodneška. Můj táta se ho od


Dopisy ztraceným | 43

poledne chystal všechno prodat máminu bý

valému šéfredaktorovi.

Nepřijala jsem to dobře.

Toho vybavení je hodně a stálo hromadu

peněz. Tisíce dolarů. Nejspíš desetitisíce.

Nejsme bohatí, ale ani neobracíme každou

korunu. Táta říkal, že o peníze mu nešlo, což

bylo fakt na pěst. Jestli mu nešlo o peníze,

tak proč to teda dělal? Proč se chtěl zbavit

jejích nejdrahocennějších věcí? Jenže tohle

je mu fakt podobné. Zeptala jsem se, jestli

by takhle beze všeho prodal i její snubní

prsten. Řekl, že je s ním pohřbená. Pak se

rozbrečel.

Bylo to pěkně na hovno na houby. Pořád

si připadám děsně.

To je směšné, že jsem to přeškrtla. Asi

síla zvyku. Máma sprostá slova netolerova

la. Prý že utratila až moc peněz za to, aby

se naučila efektivně pracovat se slovy a ob

razy, a že by byla škoda mluvit jako dlaždič.

Že se táta chystá zbavit jejích věcí, jsem

se dozvěděla jenom proto, že se mě zeptal,

jestli z  nich něco nechci. Co umřela, tak

jsem na foťák nesáhla. Letos jsem ve ško

le měla chodit na fotografii pro pokročilé,

ale odepsala jsem si ji. Učitel mi nejmíň

šestkrát zopakoval, že se určitě můžu zase

zapsat, jestli si to rozmyslím, ale to je prav

děpodobné asi stejně, jako že máma vstane

z mrtvých. Nemůžu si přiložit foťák k ob


44 | Brigid Kemmererová

ličeji, aniž bych si na ni vzpomněla. Ani se

mi vůbec fotit nechce.

Ne. To není pravda.

Minulý týden jsem spatřila někoho, kdo

měl v očích tolik emocí, že jsem foťák v tu

ránu držet chtěla. Skoro ho neznám a vidě

la jsem ho jenom na chvilku, ale jako by mi

v mozku cvakla závěrka. Máma říkávala, že

nestojí za to fotit nic, co nevzbudilo reakci,

že to chce talent, aby člověk obrazem zachy

til pocit. Až do toho okamžiku jsem nikdy

pořádně nechápala, jak to myslela.

Ale foťák jsem neměla a člověk si přece

nemůže jenom tak namátkou vyfotit cizího

člověka, aniž by to vyvolalo pár otázek.

Vyhledej si tu máminu fotku ze Sýrie,

jestli budeš moct. Zajímalo by mě, co si o ní

budeš myslet.

Moje máma byla u toho, když ta bomba

vybuchla. Měla štěstí, že vyvázla živá.

Vím, že měla štěstí, protože jí to táta v jed

nom kuse opakoval. Většinou trochu podráž

děně. „Máš štěstí, že žiješ, Zo. Jednoho dne

všechno to svoje štěstí vyplýtváš. Nemůžeš

něco smysluplného fotit i ve Washingtonu,

D. C. nebo v centru Baltimoru?“

Vždycky se zasmála a prohlásila, že měla

štěstí, že tu fotku pořídila.

Ale táta měl pravdu. Svoje štěstí vyplýt

vala. Umřela při bouračce cestou domů z le

tiště, viník ujel.


Dopisy ztraceným | 45

Byla v tom taxíku jenom proto, že jsem ji moc prosila, ať si pospíší domů, a ona mě chtěla překvapit a chytila dřívější let. Někdy si myslím, že osud se proti nám často spikne. Nebo se možná spikne s námi. Vím, že víš, jak to myslím. Nemáš ohledně své sestry stejný pocit?

Melouňák tady není. Půl hodiny sedím opřený o dve‑ ře kůlny a začínám pochybovat, jestli se vůbec ukáže. Už mám praxi a mohl bych začít sekat bez něj, ale nemám klíč.

Vytáhnu telefon a vyhledám si fotku, co ta holka ze hřbitova popsala. Má pravdu – z těch dětí září jiskra op‑ timismu. Doširoka se usmívají a člověk cítí pohyb houpa‑ ček. Ti chlápci se zbraněmi vypadají, že už jim optimismu nezbyla ani špetka. Jednomu stéká ze zranění na spánku pramínek krve. Říkám si, proč by sakra někdo dovolil dě‑ tem houpat se na houpačkách, když je městečko rozstří‑ lené na cimprcampr, ale potom si uvědomím, že už je asi není kam schovat. „Ahoj!“

Vzhlédnu. Přes trávu běží holčička ve fialových letních šatech. Vlasy má tak černé, že se lesknou na slunci. Kudr‑ naté copánky jí s každým krokem poskakují a vypadá bez sebe vzrušením, že žije. „Ahoj!“

Z koho je tak na větvi? Vždyť jsem tu jenom já.

Potom uvidím Melouňáka. Pomalejším tempem jde za ní. Musí to být jeho dcera.

Vrazím si telefon do kapsy a postavím se. Nikdy s tímhle chlápkem nevím, ale jsem v pokušení mu vytmavit, že při‑ šel pozdě, když mě za to minulý týden tak sprdnul.


46 | Brigid Kemmererová

Potom mi holčička zaútočí na nohy. Leknu se a klopýt‑

nu o krok dozadu. Zahihňá se tomu, ale nepustí mě.

„Ahoj!“ řekne znovu a zaryje do mě prsty, jakože mě

tedy zaručeně nepustí. Zakření se na mě, pusu má plnou

mléčných zubů.

„Marisol!“ Melouňák posledních deset stop doběhne

a čapne ji, přetočí si ji přes paži a zachytí ji na rameni.

Z plna hrdla se rozesměje. „Nech toho, papi!“

„Promiň, Murphe.“ Melouňák vyloví z kapsy kroužek

na klíče. Zní unaveně. „Objímá každýho.“

Něco mi na tom připomíná tu bezstarostnou nevinnost

na fotce z rozbombardované vesnice. Ta holčička mě ne‑

zná. Nevidí to, co všichni ostatní.

Mám chuť ji varovat.

Ale Melouňák po ní nakonec skočil pěkně rychle, jako

bych jí něco provedl.

Zamračeně tam stojím, když vtom na mě zavolá z kůlny. Vyroluje dveře garáže, abychom mohli vyvézt sekačky. „Tak dáš se do toho nebo co, mladej?“

„Chtěl jsem se do toho dát už před půl hodinou.“

Čekám, že na mě vyjede, ale neudělá to. Hodí mi pra‑ covní rukavice. „Já vím. Omlouvám se. Carmen dělá přes‑ čas, takže si jeden z nás musel vzít Marisol. Myslel jsem, že to stihnu.“

Omluvu jsem nečekal – provrtá v mém podráždění díru. Navléknu si rukavice a popadnu pytel na odpadky, abych posbíral dnešní sbírku dárečků.

Melouňák vyleze na sekačku a zavolá na dceru. „Chceš řídit, cotorra?“

„Jo!“ Opustí zaprášenou stěnu, kam začala kreslit ky‑ tičky nebo strašidla nebo co to ty nelidské škrábanice mají


Dopisy ztraceným | 47

být. S trochou pomoci se vyšplhá na sekačku, usadí se před tátou a obtočí malinké ručičky kolem volantu.

Na chviličku jsem zase malý kluk a dívám se, jak se Ker‑ ry drápe do náklaďáku, aby tátovi „pomohla“ řídit. Vždycky jsme se hádali, na kom je řada, aby seděl vedle něj.

Musím odtrhnout oči. Vylezu na vlastní sekačku. Mož‑ ná je tohle dopisování špatný nápad. Už jsem toho prozra‑ dil moc a pokaždé, když přiložím tužku k papíru, je to jako vzít rypadlo a provrtat se ke vzpomínkám, které bych radši nechal pohřbené.

Melouňákův motor se ztěžka roztočí, potom nastartu‑ je. Za vteřinu chcípne. Melouňák něco španělsky zamumlá a zkusí to znova. Tentokrát se roztočí a zdá se, že nenastar‑ tuje vůbec, ale nakonec jo.

A pak okamžitě zase chcípne.

Zkusí to potřetí.

A počtvrté.

Jedna definice popisuje šílenství tak, že člověk dělá po‑ řád dokola to samé a čeká jiný výsledek.

„Hej,“ zavolám. Nevšímá si mě a zkusí to znova. Teď už nenaskočí vůbec.

Vypnu vlastní sekačku a slezu. „Hej!“

Pustí klíček a vzhlédne, tváří se netrpělivě. „Co?“

„Zní to jako palivový potrubí.“

„Co ty o tom víš?“

Tohle nesnáším. Nesnáším, když se ke mně lidi chovají jako k nějakému idiotovi, který sotva pozná, kolik je ho‑ din. „Vím, že to zní jako palivov



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.