Kniha: Dopisy z dáli (1940-1943) – Josef Jan Kratochvíl; Věra Kratochvílová

18

Německý dopis z Mnichova

21. II. 1941 – Zelle 490

Name: Krat.Jos.Gef.B.Nr.Z:490 abt III/4 München 9 Stadelheimerstr.12.

Oznamuje na úředním blanketu, že smí každých 14 dní psát, příbuzní jemu taktéž. Jídlo se posílat nesmí. Oblečení mají ústavní. Lepí sáčky papírové. Žádá fotky dětí, protože mu je odebrali – pár drobných přes kancelář na mýdlo atd. a zasílání novin. Smějí se posílat jen povolené a přímo z redakce – ne z domova. A bylo přiloženo tištěné upozornění, co se smí a nesmí – vše německy. Obálky zelené, úřední, se jménem a číslem vězně – jimi v kanceláři vyplněné.

Další dopis z Mnichova

19. III. 1941 – Zelle 490

Byl psán česky a ne za 14 dní, ale za měsíc (a tak i další). A zas vše na úředním papíře s německou „hlavičkou“, číslem a jménem. Z tohoto dopisu se dozvídáme další podrobnosti z jeho denního vězeňského života:

... došel dopis z Prahy. Pošta jde asi 7 dní. To víš, že na všechny vzpomínám a  každý dopis, který přijde, pohladím. Foto jsem dostal a mám z  nich velkou radost. Noviny jsem dosud nedostal, asi jsi neudala přesnou adresu v  administraci. Dnes ti napíši něco o sobě, ač se toho nedá mnoho říci, protože celý můj obzor je má cela a dvůr, kam chodíme obden na hodinovou procházku. Jsem rád, že začíná jaro, je veseleji, slunce i ptáci. Náš ústav je za městem a proto slyším pěnkavy, kosy i kukačku volat kuku. Kosa slyším hlavně před 7. hodinou, kdy vstávám a uklízím nepořádek, to vyvětrám a vynášíme naše velké „nočníčky“. Ústav je modernější než Pankrác (až na klosety) a bezpochyby teprve asi několik málo let postaven, protože nebyl ještě vůbec opravován. Přes den se naše líbezné postýlky zamykají. Postel se sklopí a nožičky zamknou.

Všechnu práci dělám co nejpořádněji, takže dostávám spíše zodpovědnější práce. Teď dělám sáčky pro nejdobřejší pečivo a cukroví. Sáčky děláme denně. Za den je jich koš dosti veliký, 300 denně, jen já sám (lepené i skládané). Práce se zapisuje do denní knihy. Za to má každý plat. No, řekni, nesnažím se? Učím se němčině, jenže nemohu s nikým mluvit, protože jsem sám v cele, jako všichni. Tak to uběhne čas až do oběda – v  11 hod., na který se již upřímně těším. Snídaně je v  ½ 8 a večeře v 17 h. K snídani dostaneme vždy bílou kávu a chléb. K obědu zase chléb a porci zelí bílého, červeného, zapražený tuřín, mrkev ap. a k tomu asi 6 vařených bramborů ve slupce do ruky. Denně ještě maso nebo salám, nebo sýr. K večeři přinesou bramborovou kaši, ságovou polévku ap. K těmto dvěma jídlům je též chléb. Jídlo je chutné

19

a velmi dobře upravené, takže se člověk nají. V neděli se chodí do kostela, já zatím

nesmím, až později. Ostatně půjčují nám knihy zábavné i poučné, dvě až tři ob tý

den. Posledně jsem dostal obrázkovou knihu o Bavorsku, předtím cestopis o Číně

ap. To víš, musím se v  každý knize prokousávat a spíš mnohá slovíčka domýšlet.

Podívej se sama, zdali jsem poslal červený svetr a modrou bundu. Nezapomeň mi

poslat známku na dopis. Teď žijete ve znamení svateb a jmenin. Však se mi zdálo,

že Vláďa s Božkou jeli na svatební cestu do Drážďan a na svatbě jedli jsme mazaný

chléb, perník a buchty. Vidíš, jak i ve snu jsem skromný. Ivoušek měl 10. III. rok,

přeji mu zdraví jako Jarušce. Sám dnes jsem užil svůj svátek dobře. Dostávám teď

denně ½ černého piva (2.50). Jsem zdráv. Když jsem byl předposledně u lékaře, vážil

jsem se, spadl jsem se o 4 kg. Buď však zcela klidná. Na návštěvu snad sem nejezdi,

z takové dálky a na pár minut, konečně vlaky např. o svátcích jezdí omezeně a musí

být zvl. lístek. Markétka ať se ještě lépe učí s Květou, ať i ty trojky nemá. Jsou tři hod.

a sluníčko se mi dere do cely. Zdravím a líbám vás všechny jeho paprsky.

Tá t a

Takto z dopisu by to vypadalo obstojně. Ve skutečnosti si představme vězně v sa

movazbě, ostříhané, v ústavních šatech, kteří si nesmějí přes den ani odpočívat a jen

lepit a lepit sáčky – to se počítalo a zapisovalo. Jídlo bylo tak vodnaté, nemaštěné,

toho „masa“ jen asi 2 sousta, že za měsíc spadli

12

o 4 kg, (tj.) 1 kg za týden. Měli usta

vičný pocit hladu, a jak jsem se později dozvěděla, dávali si lepidlo (byla to škrobová

moučka), kterým lepili sáčky do „polívky“, aby se udrželi na živu. A na vzduch jen

ob den a jen na hodinu. Chodit pod dozorem v kruhu po dvoře a nemluvit. V celách

bylo zima. Chodili stále ve svetru (svém) a Pepa, jak mi později vypravoval, lepil si

z papíru „deku“, kterou se přikrýval... Po měsíčním pobytu směl pak psát častěji a to

každých 14 dní.

A manželky v Praze...

... zatím horečně pátraly jak pomoct, jak ulevit. V  Bredovské ulici na gestapu v „Peč

kárně“ jsem často stávala ve frontě před kanceláří mezi ostatními postiženými ženami,

když jsem šla žádat o „mimořádný dopis, protože potřebuji radu o...“, nebo o dovolení

posílat noviny, lék, prosit o povolení návštěvy atd. a tam jsem se seznámila s  několika

manželkami, které měly též manžela ve Stadelheimu, Truksovou, Tomasovou, Wünscho

vou aj. Scházívaly jsme se na různých, předem určených místech a předávaly si navzájem

12

rozuměj: zhubli (pozn. ed.) zprávy, motáky, předčítaly došlé dopisy, radily jsme se navzájem a jezdívalo nás vždy několik společně na vyžádanou a po dlouhé době povolenou návštěvu do Mnichova.

Cesta nebyla snadná. Musela jsem ve škole prosit o dovolenou (obyčejně na 2 dny) kolegové i ředitel měli naštěstí pochopení. Obyčejně jsem vyprosila i podporu na škole u Pepy (sami mi to tak nabídli – a kde to sehnali nevím – snad mezi sebou vybrali). Stávalo to 700 K. Už nevím dobře. Bylo i dost nebezpečí cestou z náletů. My jsme to u nás (v Čechách) neznali. V tu dobu zde žádné nálety nebývaly, jen houkání sirén a  poplachy a někdy jsme viděly ve strašlivé výšce i přelety, ale jinak nic. Němci už ničivé nálety znali. A tak se nám při cestě do Mnichova stalo, že lidé v kupé najednou vylítli, popadali svá zavazadla a kufry a chtěli se  řítit ven. My seděly klidně a nechápavě dál. Pak se ukázalo, že to způsobilo svištění při jízdě pojízdného vozíku pro zavazadla – lidem ten tón nějak připomněl nálet.

V  Mnichově jsem také poprvé uviděla, jakou spoušť bomby natropí. Na některých místech byly domy zbořené zcela, v okruhu pak zpola a dál s trhlinami na zdech a vysypanými okny. Na víkend lidé z měst ujížděli raději houfně do přírody. Vybrat si „bezpečné“ místo, bylo zcela nemožné.

Sháněla jsem i jména a adresy dozorců ve vězení a posílala jim dárky: Pepovy košile, kravaty a co se dalo. Vše bylo vzácné, vše bylo jen na lístky, jak šaty, tak obuv, tak i jídlo a všeho samozřejmě málo.

Sehnala jsem i jména a adresy některých Čechů, kteří byli trvale v Mnichově, aby mi pomohli vypátrat, vyzvědět atd. Popřípadě také, aby u nich našel Pepa útočiště, kdyby snad někdy při náletu byl zmatek a mohl prchnout...

Návštěva ve věznici Stadelheim v Mnichově

Jely jsme elektrikou na předměstí Stedelheimu – až na okraj města. (Bylo pro mne novinkou, že všude pracují ženy. Jako řidičky, průvodčí, prostě všude. Muži byli na frontě. U nás v Čsl. tehdy ještě tolik žen v zaměstnání nebylo a muži samozřejmě nebyli na frontě – leda mladí lidé na nucených prácích v Říši.) Pak jsme šly podle hřbitova a polí k velkému komplexu budov, k věznici. Ohlásily jsme se a prokázaly povolením k návštěvě, doklady a pasem a šly čekat do čekárny. Byly jsme rozechvělé, jak své muže shledáme zas pohublé, zda se nám podaří propašovat zprávy, jídlo, vyzvídaly jsme opatrně různé možnosti.

Pak nám je přivedli do vedlejší místnosti – za přepážku jako někde na poště, dole dřevo, nahoře mříže až ke stropu. Pana Čížka, Dr. Fukátku a Pepu. Každého vedl bachař – dozorce a u každého zůstal také v  těsné blízkosti po celou dovolenou dobu 10-ti minut stát. Muselo se mluvit německy. My jsme jeden o druhém vlastně ani nevěděli, jak kdo umí německy hovořit, takže to bylo úplně groteskní, jak na sebe koktáme němčinu jako dva cizinci. Samozřejmě jsme si skrz ty dráty nemohli podat ani ruku. Než jsme se vlastně trochu vzpamatovali, už bachaři napomínali: „ Konec návštěv – ukončit hovory.“ Marně jsme žádaly o výjimku, že jedeme z velké dálky. Nic na ně neplatilo.

Tak jsem tedy zas po dlouhé době uviděla Pepu. Byl klidný, usmíval se, vyptával

se na všechno doma. Na rodiče. Na sestry. Chtěl, abych odvezla některé části oděvu domů (věděla jsem, že v nich mám hledat motáky) – a skutečně jsem ve vrátnici měla svetr aj. ve švech ukryté zprávy. Mne se Pepa ptal, zda jsem mu přivezla bačkory a německý slovník. Věděl, že zas on tam najde maličká psaníčka. Dala jsem u ševce na Hanspaulce vlepit dvojitou vložku a u známého knihaře lepit dvojitý hřbet atd. Bylo to vše vždy se strachem, ale dobře to dopadlo. Pepu hlavně zajímalo, jak to dál vypadá v ilegalitě. – Paní Čížková se při odchodu jen tak, jakoby náhodou ještě vrátila, jestli může nechat manželovi hrstku šumáků, že si je rád dává do vody. Bachař je milostivě předal, aniž tušil, jak je paní Čížková v napětí, zda to dobře dopadne, protože v každém „šumáku“byly zprávy.

My jsme pak ještě dobu postávaly ve vrátnici, usmlouvaly jsme ještě nějaké to

odevzdání balíčků s jídlem, výměnu prádla atd.

Na zpáteční cestě před branou se k nám připojili starší manželé – když uslyšeli

naši češtinu – a kus cesty až ke hřbitovu nás vyprovodili. Byli chudáci jak dva ptáčci, kteří poletují kolem vypleněného hnízda. Měli prý jediného syna a tady ve Stadelheimu jim ho popravili – chodili jen tak kolem místa, kde jejich syn naposled dýchal, hledali po hřbitově.

Nemohla jsem to poslouchat, zůstala jsem raději 10 kroků pozadu. Úzkostí se

svíralo srdce. Jedna z mladých Češek, která také byla na návštěvě, se dozvěděla, že tam na pole chodí její muž a ostatní okopávat řípu. Tak se plížila a rozházela v poli plno cigaret, aby je tam našli a měli radost.

Přinesla jsem si propašovaná psaníčka. Mezi nimi byla i tato „báseň či úvaha“:

IV. 1941; Jaké to ve vězení

Jeden se zblázní, jiný zas

v bázni „Přispějte Boží“

k modlení třetí i k předsevzetí

v mříž pěstí hrozí.

Prvý den slzy, nechce žít brzy,

útěchy není. Nemoc, hlad leká.

Půl roku čeká, není to k vydržení.

Půlrok se převalí, duše se zocelí

rok si dáš za čepici – zvykáš

i šibenici – jen věčná čekání –

sezení –

také to vězení.

Dopis

Bílý pták přiletěl,

na mříže sedl si,

„Pojď blíže“ šveholil

stísněným hlasem

(štempl mám s X

13

podpisem)

Protože nemám tu chleba,

lákám ho, drobím mu slova.

Viděl, že nemám naň léčku,

jen v koutě hromadu sáčků.

Od dětí, mé paní dal tři

pusinky jak se patří.

Pak zašeptal, doma, že zdraví.

„Furt na mě čekají“ – praví.

Pak na mě zamrká očkem

doma, že píší mi brčkem.

Všeho, že dostatek máme

chleba i perník i salám dáme.

A kdybys domů mě určil?

Drbal se. Ještě je Churchil.

Do vánoc pravda je čistá,

do jara možnost je jistá.

„Weiter tun“ krákají vrány

amnestie otevřem brány.

Od 24. IV. jim prý už přestali topit. Je jim zima. Dává na sebe vše, co má, i ruční

ky. Těší se, že bude brzy červen a snad i jim tepleji. V noci slýchávají nálety, někdy jen přelety. Vězně samozřejmě nikam do krytů nevodí. 13

To X bylo označení odsouzených – určených k smrti. (pozn. Věra Kratochvílová)