načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dopisy mrtvých – Luca Veste

Dopisy mrtvých

Elektronická kniha: Dopisy mrtvých
Autor: Luca Veste

Anglický krimithriller z Liverpoolu, kde sériový vrah provádí se svými oběťmi psychologické experimenty. Dvojice vyšetřovatelů, inspektor Murphy a seržantka Rossiová, se ho snaží zastavit. Liverpool děsí sériový vrah, který touží získat ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 356
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Dead gone
Spolupracovali: přeložil Jan Krist
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Brána, 2015
ISBN: 978-80-724-3761-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Anglický krimithriller z Liverpoolu, kde sériový vrah provádí se svými oběťmi psychologické experimenty. Dvojice vyšetřovatelů, inspektor Murphy a seržantka Rossiová, se ho snaží zastavit. Liverpool děsí sériový vrah, který touží získat více než jen těla svých obětí, snaží se ovládnout i jejich mysl. Unáší vhodné osoby a provádí na nich hrůzné experimenty. Navíc vše popisuje v dopisech, které zanechává u mrtvých těl. Vyšetřování se ujímá inspektor Murphy a jeho kolegyně, seržantka Rossiová. Zdá se, že vrah je velmi vzdělaný v oboru psychologie. Stopy vedou na univerzitu.

Popis nakladatele

Detektivové David Murphy a Laura Rossi vyšetřují vraždu studentky univerzity v Liverpoolu. U jejího těla najdou dopis od vraha s podrobnostmi o slavném neetickém psychologickém experimentu. Murphy je přesvědčen, že dopis je pokusem svést vyšetřovatele ze stopy, dokud však není nalezeno více těl s podobnými dopisy. V té době se na druhé straně města Rob Barker, administrativní pracovník univerzity, zabývá svou vlastní ztrátou. Jeho přítelkyně je pohřešovaná téměř rok. A hlavním podezřelým je právě on.
Když se dvě zdánlivě nesouvisející události protnou, začíná být zřejmé, že Murphy pronásleduje vraha, kterému už jednou čelil…

Zařazeno v kategoriích
Luca Veste - další tituly autora:
Farma smrti Farma smrti
Krvavé lži - Nic nezůstane utajeno Krvavé lži
Sběratel kostí Sběratel kostí
 
K elektronické knize "Dopisy mrtvých" doporučujeme také:
 (e-book)
Do vody Do vody
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Originální vydání:

DEAD GONE

Přeložil Jan Krist

Copyright © Luca Veste, 2014

Translation © Jan Krist, 2015

ISBN 978-80-7243-761-0


DOPISY MRTVÝCH 5

Bez podpory mnoha lidí by tato kniha nebyla vůbec možná. Jsem věčným dlužníkem a vděčný následujícím lidem.

Eve, Nickovi a Helen, kterým neustále stačilo zamailovat či zatelefonovat, aby mi poskytli vynikající radu a poučení. Podobně Steve, Stav a Neil, kteří mě inspirovali k mnohému, co se dočtete na těchto stránkách. Charlie Williamsovi, který stojí za tím, že jsem se vůbec odvážil psát, a pak mi poradil, jak pokračovat. Prvním čtenářům, Vicky Newhamovi a Lindě Moorové, kteří mi věnovali spoustu času a řadu neocenitelných podmětů.

Děkuji svému agentu Philipu Pattersonovi, který mi změnil život (a tuto knihu) jediným rozhovorem a od té doby mi nepolevujícím způsobem poskytoval podporu. A Isabelle a Lukovi Karjacqovým za jejich tvrdou a obtíž nou práci. Mému neuvěř itelnému redaktorovi v Avonu Sammie Rafiquovi, který předčil moje nejdivočej ší očekávání v tom, jak houževnat ě vedl tuto knihu. A děkuji t éž Keshini Naidoové a vůbec všem v Avonu a HarperCollins.

SallyAnn a Johnovi a Gině Kirkhamové za rady z oblasti policejní práce. Všechny chyby padají na můj vrub a jsou nejspíš úmyslné. Všem spisovatelům, kteří přispěli do charitativních antologií, s nimiž jsem měl tu čest pracovat, a všem, jež mi vyjádřili podporu na Facebooku a Twitteru. Colu Burymu za publikování mé první povídky – kdo tvrdí, že Liverpoolané a ostatní lidé spolu nemohou vycházet?

LUCA VESTE 6

Své rodině, která mi byla neustále zdrojem jak podpory tak inspirace. Rodičům Alanovi a Tracy Vestovým, Sue Kirkhamové a Johnu Briskovi a Carole a Alanovi Woodlandovým (bylo to skupinové úsilí). Svým prarodičům a všem mým osmi bratrům a sestrám (všechny vás vyjmenuji ve své následující knize!). Perry a Cath Haleovým, Miku a Jemmaně, Peteru a Izzybelle Vestovým.

A hlavně mé ženě Emmě, která mě nádherně podporovala, ti amo bella, a Abigail a Megan, které snášely nabručenost svého otce po ránu, když přes noc psal.

DOPISY MRTVÝCH 7

Pro Emmu, Ab a Mig

– mělo to smysl.

DOPISY MRTVÝCH 9

ČÁST PRVNÍ

Život je šťastný. Smrt je pokojná.

Což je změna, která je nepříjemná.

ISAAC ASIMOV

Už od raného věku nás učí, abychom se báli smrti, této nepoznatelné síly, ke které my všichni směřujeme, už jenom prostou skutečností, že existujeme. Ať tak nebo onak, o tomto aspektu lidské existence není v západní společnosti přirozené hovořit. Smrt není snadné téma, o kterém by se dalo otevřeně diskutovat, aniž bychom pocítili nejspíš zneklidňující strach nebo se cítili uraženi. Tento aspekt nás všechny svazuje dohromady, dotýká se nás všech, bez ohledu na rasu, pohlaví či směřování; je to jediná věc, kterou máme společnou, přesto je až příliš často považována za „temný“ předmět úvah. Hovořit o vlastní smrti je chápáno za něco morbidního a nespolečenského.

Avšak jedno zůstává. My všichni jednou umřeme. Každý živý organismus má zkušenost smrti. Skutečně se jedná podle Dr. Sigmunda Freuda „o cíl veškerého života“. Žijeme, abychom zemřeli. Homo sapiens jako druh vykázal v průběhu uplynulých několika málo staletí ohromný technologický pokrok. Přesto zde zůstává jedna věc, kterou nevlastníme a pravděpodobně jí ani nikdy nedosáhneme, totiž vytvoření způsobu, jak se vyrovnat se smrtí – v jednotném smyslu jako populace. Truchlíme různě, umíráme různě.

Smrt se dotýká nás všech. Měli bychom se obávat smrti a pokoušet se aktivně ji zahánět pokusy, jak prodloužit naše životy? Kdyby technologie dosáhla toho, že smrti se můžeme vyhnout a nekonečný život se stává možností, dokázali bychom opravdu kdy skutečně žít?

LUCA VESTE 10

Bez toho, abychom byli schopní zkoumat smrt a její následky pro mrtvé, je vůbec možné studovat smrt jakýmkoliv smysluplným způsobem, bez toho, že bychom ji byli schopni zažít?

Převzato z článku „Život, smrt a žal“ publikovaného v Psychological Society Review, 2008, ročník 72.

DOPISY MRTVÝCH 11

Experiment dva

Nebála se tmy.

Ne předtím.

Ne předtím, dokud nevstoupila do života bez jejího přičinění a nezahalila ji jako druhá kůže a nestala se součástí jejího já.

Nebyla klaustrofobická, ale pevné zdi ji svíraly ze všech stran. Drtily ji ke smrti, aniž vůbec věděla, že se nijak nepohnuly. Nevystrašily ji ani věci, které se jí plazily kolem prstů. Ani se nebála sedět sama v temné místnosti a uvažovat nad tím, jestli to, co se dotýká její tváře, je skutečné či jen výplod její představivosti.

Kdepak. Nikdy se předtím nebála.

Až teď.

Vinila sebe samu. Vinila svoje přátele. Vinila jeho. Neměla by tam být, tudíž někdo byl vinen.

Musel být.

Stala se odpovědným dospělým. Což byla správná věc. Nejspíš. Dávno byly pryč dny, kdy se potulovala městem, dvakrát, někdy třikrát za týden. Karaoke v pátek, který se občas natáhl do soboty. A pokud tam byli nějací decentní mládenci, protáhlo se to tajně až do neděle. Ale teď to byla ona, kdo první odcházel brzy v noci, když ostatní teprve začínali.

Neměla ráda pocit, že je opilá. Ztráta kontroly, ztráta citlivosti. Měla kocovinu mnohokrát. Ale pak se rozhodla, že to zodpovědný dospělý nedělá. Její matka hubovala, že jedné noci ji musela vzadu držet za vlasy, když se dvě láhve bílého vína a bůhví kolik vodky a limonády rozhodly, že chtějí ven.

Teď raději zůstávala doma, po denní práci sledovala televizi, obzvláště když to znamenalo, že blízko ní sedí on. Dokonce jí ani nevadilo, že

LUCA VESTE 12 měl pořád na klíně laptop a hrál na něm ten stupidní manažérský fotbal. Jako kdyby jí postačovalo, že je tam s ní.

Pořád se těšila z pití na konci pracovního dne, ze skleničky vína s jídlem a občas z plné láhve přes víkend. Ale s mejdany skoncovala. To bylo jistojisté.

Když jí do ruky vtiskla nějaká dívka, která tvrdila, že to miluje, sklenici koktejlu Cheeky Vimto, neřekla ne. Portské a vodka. Kdo by pomyslel, že je to něco špatného? Nestarala se. Chutnalo to zatraceně dobře.

Jedna sklenička vedla ke čtyřem dalším a než si to stihla uvědomit, ocitla se v nočním klubu, který byl inspirován osmdesátými lety a její srdce plesalo nad Chesney Hawkesem. Když udeřily dvě ráno, všem řekla sbohem. Všechny je milovala. Její děvčata. Pokaždé když odcházela, přemýšlela, proč ji nechtějí vídat častěji.

„Ještě nechoď, složíme se pak všechny na taxíka. Klub nebude zavírat ještě tak hodinu.“

„To je dobrý, budu v pořádku. Jsem hotová, potřebuju do postele. Je potřeba odejít... Ne, to je OK, půjdu pěšky k tunelu u muzea, jestli nějakýho nechytím.“

Hlas ochraptělý z překřikování rachotu hudby. Sliby, že brzy něco podniknou znovu. Pošle jim textovku, až dorazí domů.

Nakonec se dostala ven z klubu, z posledního schodu jí musel pomáhat vyhazovač. S plnou silou ji zasáhl čerstvý vzduch, spolu s uvědoměním si toho, že už dlouho nebyla tak opilá jako teď. Začala v kabelce hledat mobil, aby jej nakonec našla v kapse, ve které vždycky byl; chtěla si zavolat taxi, aby ji vyzvedlo.

„Do prdele.“

Pří li š hlasitě. U ž nebyla uvnitř klubu, ale její hlas si to ještě nestihl uvědomit. Vzhlédl k ní pár, co ji míjel; ona zápasila s pitomou baterií, kter á jí vybila jej í smart phone. A následn é rozhodnutí sundat si pohodlné boty, j í přišlo jako nejlepší na světě. Pak vyrazila ke stanovišti taxi na konci Matthew Street, doufala, že tam nebude muset čekat p ří li š dlouho. Proklopýtala kolem starého Cavern Clubu; z jeho dveří se ozval zvuk nějak é posran é kapely, prznící star é hity, zrovna když pár turist ů vypadlo ven na ulici.

Nemohla sehnat taxi, dolů po North John Street se táhly davy lidí. Vydala se dál od světel klubů v centru města a doufala, že nějaký vůz

DOPISY MRTVÝCH 13 chytí u tunelu. Když byla ještě mladší, nebylo nijak těžké se dostat domů nočním autobusem, bylo tam vždycky dost lidí, takže se cítila bezpečně. Ale teď měla po kapsách spoustu peněz a nemusela sedět v přecpaném autobusu a čichat zápach kebabů a nechávat si šaty nasáknout výpary z vodky. Mládenci, kteří pokřikovali jeden na druhého nebo to zkoušeli na jakoukoliv dívku, která měla puls. Ne, díky, může zaplatit osm liber a dostat se domů sama.

Stála na rohu u muzea a vyhlížela drožku, která by kolem ní projížděla a měla na střeše zapnuté světlo, že je volná. Objala se pažemi, trochu ji štípal studený vzduch, který se do ní opíral, když tam stála zády ke zdi St John’s Garden, po pravici měla muzeum. Vjezd a výjezd do tunelu Birkenhead byl přímo naproti ní. Kymácela se v rytmu tiché hudby.

Byla jí zima a přála si, aby si vzala teplejší kabát, když ráno opouštěla domov. Nazula si pravou botu; překvapující bylo, že to stačilo. Uplynulo deset minut, pak patnáct, než se konečně objevila drožka, zpomalila, když kolem ní projížděla.

„Hej!“

Taxík mířil směrem k městu, pak se rychle otočil do protisměru a vyrazil jejím směrem, aby pak zabrzdil přímo před ní. Otevřela dveře, sotva si všimla řidiče, zakřičela na něj svoji adresu a zabořila se do sedadla. Byla ráda, že je v teple vozu.

Když projížděli centrem města, začala se cítit poněkud nepříjemně, řidič hleděl přímo před sebe, jako by sotva registroval její přítomnost. Nevydal ani hlásku od okamžiku, kdy nastoupila. Musel to být jeden z těch nových řidičů ze zahraničí, kteří sem přicházeli z východní Evropy či odkud. Máma by o ní ráda věděla. Musí jí zítra zavolat, pomyslela si. Nemluvila s ní už dlouho a chtěla to dohonit.

Několikrát rychle za sebou zívla, rozmazané budovy míhající se kolem na ni působily uspávacím dojmem, jak taxík vyjížděl z centra a mířil k domovu. Bezúspěšně bojovala s únavou a přivřela víčka; oči zůstaly zavřené.

Což byla velká chyba.

Probudila se, když auto zastavilo, vzhlédla a viděla, jak řidič vystupuje. Se zakalenýma očima a zmatená náhlou nepřítomností pohybu, se narovnala.

LUCA VESTE 14

„Jsem vzhůru, to je v pořádku,“ pronesla. Ale to už řidič prošel kolem jejích dveří a zmizel z dohledu.

Panika ji nezachvátila ihned. Jako první se objevil zmatek.

„Kde to jsme?“ Okýnko mezi ní a řidičem zastřela mlha a ona udeřila rukou do jeho panelu. Na jedné stran ě spatřila stromy lemující štěrkopískovou pří jezdovou cestu. Pokusila se otevří t dveře, ale klika se ani nepohnula. Nahnula se přes druhé sedadlo a zkusila druhou kliku. Se stejným výsledkem. Znovu udeřila pěst í do okýnka, na druhé straně spatřila budovu. Cizí a podivný dům. Ne její dům. Do prdele, to není můj domov.

„Co se to děje?“ Slyšela mužovy kroky, jak skřípají po štěrku za vozem. Pak okýnko potemnělo. Rychle se natáhla zpět na svoje sedadlo. Sklonil se k okýnku, tvář mu nebylo vidět, protože na ní měl černou kuklu.

Teprve teď začala panika.

Skrz okno uslyšela jeho hlas. Pomalý, precizní.

„Jsme teď uprostřed ničeho. Takže jestli budeš křičet, nikdo tě neuslyší. Ale co je důležitější, jestli začneš křičet, zlámu ti prsty na pravé ruce. Zakřičíš znova, odříznu ti je. Rozumíš mi?“ V jeho hlasu ani stopa po přízvuku, ale bylo v něm něco zvláštního.

Začala se přemísťovat ze svého sedadla k protějším dveřím. Adrenalin se probudil. Potřeba dostat se pryč odtud převládla nad vším ostatním.

Avšak on byl rychlejší. Dveře za ní se otevřely a za rameno ji popadla ruka. Byl silný.

Bojovala s jeho rukou, bojovala o život, bojovala.

Aniž by zakřičela.

Zabušila pěstmi na protější okýnko a pak celou svou silou a váhou zatáhla za madla od dvířek, muž se ji zatím pokoušel vytáhnout ven.

Pevně ji uchopil za oděv a obtočil paži kolem jejího krku. Udeřila do něj, ale cítila, jak je pomalu vytahována z automobilu. Celou cestu do domu ji vláčel, paže obtočená kolem krku ji připravila o vzduch v plících. Oči upřela dolů a pak jimi přejela kolem. Kamenné schody s mramorovým zábradlím na obou stranách značily vstup do domu, ale neměla čas na něj pohlédnout, když ji dál táhnul temnou chodbou. Potřebovala se pořádně nadechnout. Viděla, jak jí z nohy sklouzla jedna z jejích tak

DOPISY MRTVÝCH 15 pohodlných bot a zmizela někde v temnotě. Natáhla se k podlaze, škrábala a prsty se pokoušela povolit sevření jeho rukou, ale všechno marně. Táhl ji dál po patách.

Zastavil se a posunul ruce tak, že se ocitla v sevření jako při řeckořímském zápasu. Ale už mohla aspoň trochu dýchat. Prošli dveřmi a pak najednou letěla dolů. Schodiště, hádala. Ale s jistotou to nemohla říct. Byla příliš velká tma.

Zastavili se. Povolil sevření kolem krku, ale ještě předtím, než měla šanci se pohnout, strčil do ní oběma rukama. Padala zády dolů a přistání bylo tvrdé.

Slyšela, spíše než viděla, jak se dveře zavírají.

Vyskočila na nohy, bolest z pádu se díky dýchání a přílivu adrenalinu ztratila.

„Nech mě jít, ty bastarde! Otevři ty dveře. Hned!“

Nacházela se ve tmě. Nahmatala dveře a pokoušela se najít kliku nebo cokoliv, čím by je mohla otevřít. Pak do nich začala vší silou bušit pěstmi. „Prosím, nenechávej mě tu.“

Bušila dál, dokud jí pěsti nezačaly bolet.

Sepnula ruce.

A pak to přišlo. Skrz zeď k ní přicházel hlas, zněl monotónně. Zarazila se a se vztyčenou hlavou pozorně naslouchala.

„Budeš krmena. Budeš dostávat vodu. Je tam poklop, který se dá otevřít jen zvenku. Přes něj budeš dostávat vše potřebné. V některých dnech bude v jídle přísada, aby ses pro mě pročistila. Ale nebudeš vědět, kdy to bude. Když se budeš chovat dobře, nebudu tě muset zabít.“

Poté hlas utichnul. Strnule stála a naslouchala, jestli neuslyší ještě nějaký zvuk, opatrně poodstoupila od dveří. Dala si ruce před sebe a pokoušela se je spatřit.

Neozýval se žádný zvuk, kromě jejího dýchání, funění, nádech a výdech. Začala rukama kolem tápat v temnotě a trochu sebou trhla, když rukou narazila na rovný povrch.

Zhluboka se nadechla a zápasila s tím, aby ji neovládla panika. Neviděla zdi kolem sebe, ale cítila je. Obkličovaly ji.

Byla sama. V temnotě.

LUCA VESTE 16

1.

Neděle 27. ledna 2013 – den první

Parkem Sefton a okolím vál ostrý mrazivý vítr a ranní mlha se zrovna začínala zvedat nad řadu stromů. Z jedné strany lemovaly ulici domy postavené dostatečně daleko od silnice a světla různých aut přitahovala zakalené zraky oněch nešiků, co museli vstávat časně. V ranním světle se pohybovali po chodnících. Většinou jeden ke druhému nedokázali pronést ani dvě slova, ale podráždění z brzkého rána, ve kterém museli ven, způsobovalo, že občas i vypukla čilá konverzace. Existovaly doby, kdy domy obývaly celé rodiny, ale teď se většina z nich proměnila v několik bytů a prodávaly se za šestimístné sumy.

Detektiv inspektor David Murphy zaměřil svoji pozornost zpět k parku. Nebyl to onen typ roztomilého, malého, rodinného a přívětivého parku plného houpaček a skluzavek pro děti. Namísto toho to byly akry zeleně s nádhernými starými stromy, bylo v něm dost zákoutí na to, aby v nich člověk objevoval pokaždé něco nového, když se do parku vydal na procházku.

Avšak prazvláštní mrtvé tělo, to bylo něco krajně neobvyklého a vskutku nového.

Vypadalo to na první pohled jako obyčejná sebevražda. Tělo visící ze stromu anebo nacpané hrstmi pilulek někde uprostřed pole. Lidé doufající, že je nikdo nenajde ještě předtím, než odejdou ze života.

Ale občas to bylo něco jiného.

V dálce zahlédl světla. Modré, červené, přesouvající se zleva doprava. Vypadalo to, že tento nijak nezvyklý úkaz přitahuje hypnoticky pozornost těch, co se tlačili, aby viděli, co se v parku děje. Murphy seděl ve

DOPISY MRTVÝCH 17 svém autě a vypnul motor, který se začal uklidňovat, jakmile propustil počáteční energii. Světla aut s blikající modrou a červenou před jeho Citroënem odrážela tmavý a prázdný interiér, což bylo dáno efektem přerušovaného světla dopadajícího na přístrojové desky.

Murphy si odepnul bezpečnostní pás a předklonil se, pokoušel se dohlédnout za světla a lidi míhající se kolem v parku. Pak se znovu opřel o opěradlo sedadla, protože pochopil, že neuvidí zhola nic.

Pročísl si bradku. Předchozí noc si ji upravil, zastřihl si její okraje a pečlivě vyholil tváře nad ní, protože se rozhodl, jak prohlásil, ukázat svoji dvojitou bradu v „celé kráse“, než aby ji dál skrýval. Potlačil zívnutí a otevřel dveře vozu, protáhl svoje dlouhé nohy, křečovitý pocit v lýtkách mu napověděl, že to možná večer přehnal na běžeckém trenažéru, když se pokoušel shodit oněch několik zbývajících kil nadváhy.

Nebyl vzhůru více než patnáct minut, když mu zavolala detektiv šéfinspektorka. A teď byla ještě hodina do rozednění a už si to vykračuje k tělu nějaké mrtvé dívky.

Takhle Murphy začínal den nerad, obzvláště když se jednalo o neděli. Měl telefon z práce ještě předtím, než měl šanci vypít svoje kafe. Nehledě na jeden opečený toast. Nasoukal se do čistého obleku. Smrt zkrátka dokáže být někdy neuvěřitelně sobecká.

„Murphy,“ řekl, když se mu konečně podařilo najít mobil, který se skrýval v kapse džín pohozených na podlaze ložnice. Probodával pohledem displej té stupidní věci.

„Davide?“

Murpyho ramena poklesla pod tíhou světa. Detektiv šéfinspektorka Stephensová. Což nevěstilo nic dobrého, obzvláště v tuto nenormální hodinu. „Co se stalo?“

„Tělo. Podezřelé okolnosti. Nalezeno v Sefton Park.“

„Sakra. Je to zlé?“

„V tuhle chvíli neznáme ještě všechny detaily.“

„Potřebuješ mě?“

„A proč bych ti jinak volala, Davide? Nejsem tvůj zatracenej budík.“

„Je to už nějaká doba, to je všechno. Už jsem začínal uvažovat, jestli nezůstanu dalších šest měsíců u vloupaček.“

„Fajn. Teď máš něco jiného.“

LUCA VESTE 18

„Kdo bude se mnou?“

„Rossiová nebo Tony Brannon. Je to na tobě.“

„Ohromný. Jenom další zasraná Sofiina volba.“

„Mluv slušně. Copak tě nenaučili, že bys neměl klít před dámou? A v každém případě – žebráci si nemůžou vybírat. Mimochodem, jak je to dlouho, cos na tom byl kvůli tomu opravdu zle?“

Murphy si vrazil mobil mezi rameno a ucho. Sklonil se a popadl kalhoty, které ležely na podlaze vedle džín. „Jaký konec?“

„Jaký konec čeho?“

„Parku.“ Ježíš by zaplakal.

„Aha. Aigburth Drive. Prostě se dívej po majáčcích. Vypadá to tady, jako by všechno bylo napůl od krve.“

Murphy si dopnul kalhoty a přičichl ke košili, kterou měl na sobě předchozí den. „Budu tam do dvaceti minut.“

O pět minut později byl z domu a zpátečkou vyjel po příjezdové cestě na silnici. Dvacet minut, to bylo poněkud optimistické prohlášení. Bude to pravděpodobně dvojnásobek doby v tuto ranní hodinu i přes to, že nepotká v tunelu zácpu, obvyklou v pracovní den. Zakroutil hlavou a kousl se zuby do spodního rtu. Zabočil vpravo, pryč z malé kroutící se silničky, vinoucí se kolem malé soukromé parcely; lamentoval při tom nad skutečností, že se už připravuje na to, kolik zameškaného bude muset dohonit, až se tam dostane.

Dojíždění do pravidelného zaměstnání je možná otrava, ale přinejmenším mu dávalo čas pořádně se probudit. Během pěti minut už byl na dálnici směřující do tunelu Wallasey, který odděloval Wirral od Liverpoolu.

Wirral nebyl odjakživa jeho domovem. Vlastně jej tak mohl označovat jen v posledních pár měsících. Wirral byl historicky znám jako oblast; v zásadě se jedná o část poloostrova, kterou od města odděluje řeka Mersey; vždycky žila ve stínu Liverpoolu, ale byl mnohem bohatší než většina Liverpoolu. Ale nyní už bylo spojení obou míst těsnější. Zatímco bohatší byl stále západ Wirralu, v místech jako West Kirby nebo Heswall, konec lodní dopravy a obchodu v Cammell Laird’s na východní straně poloostrova znamenal, že i Wirral měl nyní chudé čtvrti. Dokonce i děti zde mluvily s liverpoolským akcentem, byť se jednalo

DOPISY MRTVÝCH 19 o jeho bastardizovanou verzi. Murphy byl spokojený s tím, že tam žije; a to i přes jemné rozdíly, které se stávaly zjevnějšími každým dnem, což ho poněkud zneklidňovalo.

Miloval město Liverpool. Lidi, budovy, historii. Ale zrovna potřeboval nějakou dobu pobývat jinde. Pracovat v něm, to mu teď stačilo.

Murphy použil označení, které ho opravňovalo k rychlé jízdě, když dojel k mýtným budkám u ústí tunelu Wallasey, a překročil limit pětašedesáti kilometrů za hodinu, když projížděl pod řekou Mersey; ale i tak, když automobil konečně zastavil, uběhlo čtyřicet minut od telefonátu, který jej zburcoval.

Murphy vyšel ven do sychravého lednového rána a zapnul si kabát. Kr áč el k zábradlí, je ž ohraničovalo stezku, směř oval k policejním páskám, je ž narychlo natažen é ohraničovaly místo zločinu. Š irokou hlavn í cestu stínily vysoké stromy a skrývaly tak místo před většinou zvědavých pohledů. U vchodu do parku stálo několik uniformovaných policistů, ale stačil rychlý záblesk policejní průkazky a mohl přes hlídky projít.

Pár stovek metrů před sebou spatřil rušné mraveniště pracujících, blízko kamenné stezky, jež prořezávala trávu a vedla někam do dálky. Hlavní centrum aktivity se zdálo být koncentrováno na okraji travnaté plochy, jež se pak zvedala směrem k linii stromů. Murphy sklonil hlavu před větrem a zamířil k tomuto místu.

„Pane!“ Detektiv seržant Laura Rossiová, původem Italka ve druhé generaci. Dlouhé tmavé vlasy, vysoká skoro sto sedmdesát centimetrů. Vypadala silně a zavalitě, široká ramena, její rysy doplňoval ještě typicky římský nos. Většinou žila sama, pár ženatých mládenců na stanici to na ni zkoušelo – bezúspěšně. Ale Murphy nebyl jedním z nich. Vyšla Murphymu vstříc, odhrnula si z tváře vlasy a pár neposlušných pramenů si zastrčila za uši. „Jste v pořádku?“

„Tak co jsme to dostali?“ pronesl Murphy, když k ní došel.

„Také přeji dobré ráno, pane.“

Murphy k ní shlédl, byla o dvacet centimetrů nižší než on a vážila zhruba polovinu toho co on. Usmála se, když k němu zvedla hlavu, ale ihned si uvědomila, kde se nacházejí, a na tváři se jí opět objevil původní stoický výraz. Byl rád, že tam je ona. Jakýmsi podivným řízením osudu

LUCA VESTE 20 a naprosto bez kontextu neměl vlastní děti, a proto o ni chtěl pečovat, být pro ni takovou svého druhu otcovskou figurou.Abylanezkušená, jak předpokládal. Potřebovala nějaký dozor. Bez čehož, pokud to obzvlášť byl případ vraždy, by se ale teď rozhodně obešel. Zvláště když se vzalo do úvahy jeho poslední úsilí. „Pusťme se do toho. A přestaň mi říkat pane, kolikrát ti to mám opakovat?“

„Jistě. Promiňte, pane. Mladá žena, nalezená psem kolem šesté ráno. Plně oblečená. Nic než tělo pod stromem.“

Murphy se rozhlédl a spatřil muže, o kterém se zmiňovala, jak hovoří s uniformovanými policisty. Starší muž, asi pět let po šedesátce; pes seděl vedle něj, potichu a na vodítku.

„Má k tomu co říct?“ prohodil Murphy.

„Nic moc. Pes odběhl pod stromy, on ho šel hledat a našel dívku.“

„Je tady ta Guma?“

Rossiová vypadala zmateně. „Kdo je to Guma?“

Murphy se usmál, pořád mu přišlo směšné, jak se liverpoolský smysl pro humor a slang ohledně přezdívek míjely se středomořským pohledem na svět. „Brannon. Je tady někde?“

Rossiová si rychle dala dlaň před ústa a pokusila se potlačit pousmání. Murphy si povšiml jejích nehtů, poněkud si je kousala namísto toho, aby si je pěstovala. „Aha. Je na honu za vodítky. Jeho vlastní slova, ne moje.“

„Fajn,“ odvětil Murphy. „Aspoň si trochu zacvičí, ten tlustej parchant. Je tady už někdo z ohledání?“

„Přijeli asi dvacet minut před vámi.“

„Nějací další svědci?“

„V tuto chvíli ne.“

„Dobře. Dívala jste se už na tělo?“

Rossiová přikývla.

„Výborně. Pojďme, ať nečeká.“

Murphy si natáhl rukavice, extra velké, a vyrazil směrem k místu nálezu. Viděl nad stromy a v dálce Palm House, velkou budovu s kopulí, která představovala střed parku. Díky obrovským skleněným oknům vypadala v tomto mdlém ranním světle jako ohromný skleník, tupý a neživý.

DOPISY MRTVÝCH 21

Murphy a Rossiová vstoupili do stanu, který byl vztyčen nad tělem. Řada stromů zevnitř vypadala ještě hustší, tráva, která z kruté zimní noci ještě nestihla úplně rozmrznout, jim křupala pod nohama.

Cvakání fotoaparátů tvořilo jediný zvukový doprovod celé scény. Murphyho oči se zahleděly na dívku. Podle postavy asi dvacet. Běžně vypadající, konzervativně oblečená do černých kalhot a červeného svetříku s výstřihem do V. Jedna náušnice, což znamenalo, že se ta druhá buď ztratila, nebo už pro někoho představovala suvenýr.

Svoje myšlenky, jako obyčejně, nechal až na později. Vždycky první dojem ze smrti, byť morbidní. Férov ě řečeno, obvykle ho instinkt nezklamal.

Murphy se provlékl stranou, opatrně se při tom vyhnul všemu, co vypadalo důležitě, postavil se před dolní končetiny těla a soustředěně si je začal prohlížet.Tělo se vyznačovalo obvyklou zsinalostí mrtvých. Bledost způsobená tím, že krev přestala obíhat. Oblečení vypadalo nově, nenošeně; záhyby na halence pocházely spíše od toho, jak byla halenka zabalena, než od toho, že by byla používána.

Ležela tam roztažená jako orel, paže roztažené do V, nohy jakbysmet. Někdo ji do této pozice pečlivě naaranžoval. Vypadá to nepřirozeně, jako by nám pózovala, což byl nejspíš něčí záměr, pomyslel si Murphy. Ale jeho pohled okamžitě přitáhla tvář mrtvé. Oči napůl překryté víčky, zíraly přímo skrz něj někam daleko. Modré, skelné oči; v nich poslední obrázek toho, kdo ji tu takhle zanechal. Ústa lehce pootevřená, horní řada zubů se v poslední grimase šklebila jako na přehlídce. Ošklivé červené značky na jejím obnaženém hrdle.

Doktor Stuart Houghton, pro přátele jen Stu, se vedle těla přikrčil. Byl hlavním patologem města, přinejmenším po celou dobu, co v něm Murphy pracoval. Šedivé vlasy mu už řídly, zvedl se z pokleku a stál nahrbený. Jeho nízké a podsadité tělo zdůrazňovalo stále se zvětšující břicho, které si ve středu své bytosti pečlivě pěstoval. Obrátil se a pohlédl na Murphyho.

„Doktore Houghtone, co jsme zjistili?“

„Ale zabralo ti to dobu, Dave.“

Murphy vystřelil rukama ke svým ústům. „Pro č mi říkáš Dave, když víš , že to nemám rád? Nikdy si neodpustíš mě naštvat, že? A to všechno jenom proto, že j á věděl, že u ž tady budeš, až přijedu. Co jsi mi chtěl ří ct?“

LUCA VESTE 22

„Už jsi s tím skončil?“ prohodil Houghton.

Murphy si změřil patologa a pokrčil rameny. „Prostě jen dělám, co mi bylo řečeno.“

Houghton našpulil rty. „Fajn, ale teď ti nemůžu moc říct,“ poznamenal a rukama zagestikuloval k oběti. „Takhle jsme ji našli, ruce a nohy roztažené, jako by se chystala dělat hvězdu, jenomže leží na zemi. Kolem těla nic, žádné důkazy, může být mrtvá kolem dvanácti hodin. Ohledně dalšího si budeš muset počkat na ohledání postmortem. Hned si ji odvezeme.“

„Nějaké podezření?“ zeptal se Murphy, přestože už předem znal odpověď. Chtěl si jenom z doktora trochu vystřelit.

Houghton si něco zamumlal pod vousy. Pak pokračoval: „Jak sis už nepochybně všimnul, kolem hrdla má modřiny, což indikuje zardoušení. Prvn í zdravotník tady si toho musel všimnout, a proto zavolal nás, odborníky. Dle mého soudu správně.“

Murphy se pozorně zadíval na dívku. Velké modřiny pod bradou už černaly, jak ubíhal čas. Velké mateřské znaménko nebo pigmentová skvrna barvy silné černé kávy na spodní levé straně krku.

„Umřela tady?“

„Ještě to není jisté, ale jsem přesvědčený, že ne. Nikde kolem žádné známky zápasu. Tráva je slehlá pouze v bezprostřední blízkosti těla.“

„Žá dn é dal ší charakteristické rysy kromě znaménka, o kterých bych měl hned vědět? A dej nám zprávu, a ž bude ohledání postmortem hotové.“

Houghton přikývnul a vrátil se k práci.

Murphy opustil stan, Rossiová vyšla za ním. „Vezmeme si výpověď svědka a pak se pokusíme zjistit, kdo to je.“

Rossiová přikývla hlavou a vyrazila za svědkem. Murphy si začal sundávat rukavice a rozhlížel se kolem po prostoru, na místě spatřil pár známých tváří, které se vždycky vyskytovaly na místech kriminálních činů. Pokývnul a s některými si vyměnil pozdravy.

Ale nikdo se nezastavil, aby s ním poklábosil.

Murphyho to nijak nepřekvapovalo. Věnoval poslední pohled stanu a uniformovaným policistům kolem, kteří nahlíželi pod keře a propátrávali zem v okolí.

Zpátky do toho.

DOPISY MRTVÝCH 23

2.

Neděle 27. ledna 2013 – den první

„Tohle je Eddie Bishop,“ oznámila Rossiová, když přivedla pejskaře k Murphymu. Byl to muž se stříbřitě šedivými vlasy a shrbenou postavou, vypadal trochu jako Jack Russell teriér, který stál vedle něj. Na Murphyho se zacenily zažloutlé zuby, vrásčité ruce sevřely vodítko, když si starý muž přitáhl psa blíž k sobě.

„Jenom pár otázek, pane Bishope.“

„Stačí Eddie.“

„Fajn, Eddie,“ odvětil Murphy a zaznamenal v řeči svědka neslavně proslulý měkký liverpoolský akcent. Přízvuk, který v této době člověk slýchává opravdu už jen od starších obyvatel města. „Chodíváte na procházku touto cestou často?“ pokračoval.

„Dvakrát za den. Poprvé ráno a znovu večer, pane.“

Murphy pohlédl na Rossiovou, která si rozhovor usilovně zapisovala do svého zápisníku. „A pes našel oběť.“

Eddieho tvář opravdu zešedla, když popisoval, jak našel psa stojícího nad mladou ženou. „Hrozná smůla. Bude mi trvat dlouho, než se z toho vzpamatuju. Ale to vám asi říkám zbytečně.“

„A nevšiml jste si dneska ráno něčeho zvláštního nebo nezvyklého? Vůbec ničeho?“ naléhal Murphy.

Eddie zakroutil hlavou. „Všechno bylo jako obvykle. Jenom já a Floyd,“ odvětil a ukázal na psa.

Murphy skončil s Eddiem a ještě mu vysvětlil, že bude muset podat formální výpověď, a také ho informoval, že všechno, co jim řekl, musí

LUCA VESTE 24 udržet v tajnosti. Byť věděl, že je nepravděpodobné, že by to někomu vyprávěl.

„Ještě něco?“ zeptal se Murphy Rossiové, která končila se zapisováním rozhovoru do zápisníku.

„Někdo u brány říkal uniformovaným, že něco slyšel. Možná by nebylo špatné to zkontrolovat.“

„O.K. Uděláme to.“

Murphy se rozhlédl kolem. Park byl dost velký na to, aby se v něm člověk ztratil, rozlehlá oblast zeleně a malých lesíků, které ji obklopovaly.

„Za tmy tady člověk může být neviditelný,“ řekl Murphy, když se blížili k branám.

„To je pravda. Perfektní místo pro něco takového. Dovnitř a ven a nejspíš mě při tom ráno nikdo nemůže spatřit,“ odpověděla Rossiová, když zrovna podlézala policejní pásky, které od okolí oddělovaly místo činu. „Mám zpovídat svědka s vámi, ano? Chci říct, mám na tom pracovat s vámi?“

Murphy se zamyslel a udělal krátkou pauzu. „Uvidím. Pracovali jsme tak či onak spolu už kolem dvou let, že?“

Rossiová pomalu přikývla.

„Znáte mě, radši bych si měl vybrat na spolupráci Brannona?“

Zasmála se a z legrace mu přehnaně zasalutovala. „Jenom zajdu k autu a vezmu si nový zápisník.“

Murphy ji sledoval, jak kráčí přes silnici k zaparkovanému automobilu, držela se zpříma a sebejistě. Kalhoty, které měla na sobě, vypadaly nově.

„Pane. Pane!“

Murphy se zastavil a otočil. A aby to mělo větší efekt, hraně si povzdechl. „Co chceš, Brannone?“

Detektiv seržant se udýchaně zastavil a shrbil se, ruce až téměř u kolenou. „Já... se omlouvám...,“ opět se narovnal. „Jenom jsem přemýšlel, můžu ještě něco udělat?“

„Nemáš už nic na práci?“

„Jenom mě napadlo, jestli pro mě nemáte něco zajímavějšího. Jenom se tady zatím zbytečně plahočím blátem.“

DOPISY MRTVÝCH 25

„Na tomhle případu se mnou dělá Rossiová, Brannone. Možná příště. Pro teď chci výpovědi těch, kteří žijí v domcích, jež jsou obráceny ke vchodu do parku. Zorganizuj to.“

„Ale...“

Murphy se uvnitř sebe sama usmál a obrátil se zpět k silnici, jež vedla okolo parku. Brannon nebyl tak špatný, skutečně. Hodn ě sice člověka obtěž oval a rozčiloval, ale nebyl neschopný. No, vlastně jak kdy. Nebyl to jen tuk, co na něm viselo, ale na první pohled pří li š důvěry nevzbuzoval.

Uniformovaní policisté už byli otrávení z toho, jak je obtěžovali místní obyvatelé, kteří si zoufale přáli zjistit, co se to u jejich domovů děje. Murphy prošel davem a ignoroval otázky, které na něj vykřikoval starší muž s neupraveným účesem, oděný pouze do županu a pantoflí.

Murphy si vzal stranou uniformovaného konstábla, který se pokoušel uklidnit muže stojícího stranou. „Slyšel něco?“

„Jenom tlučhuba. Asi.“

Typické, pomyslel si Murphy. „Fajn, kde bydlí?“ Konstábl ukázal na dům, který stál přímo naproti vchodu do parku. „Ať se vrátí. Za chvilku tam budeme.“

Murphy uvažoval nad tím, že udeří na muže hned, když se blížili k domu, který se zdál být příliš velký pro jednu osobu. Ale když vstoupili dovnitř, pochopil, že dům je pro jednu osobu, takovou osobu, a všechno, co měla, příliš malý. V hale a chodbách se kupily noviny, svazky naskládané na sobě podél stěn vyrůstaly až do výšky jednoho a půl metru, držely pohromadě něčím, co vypadalo jako staré motouzy. Na schodišti nebyl žádný koberec, na okraji bylo zaplněno dalším papírem, tentokrát to nebyly noviny, ale různé časopisy. Když Murphy přicházel ke dveřím z kuchyně, udeřil jej do nosu silný zápach zkysaného mléka – teď byl rád, že se nestihl nasnídat. Rossiová kráčela pár kroků za ním. Murphy se otočil, aby zjistil, jestli si už také zápachu všimla. Stačil mu jediný pohled na její tvář, aby pochopil, že pach zaznamenala.

„Dovnitř nebo ven?“

„Dovnitř, anebo uteču,“ odpověděla Rossiová a ústa si zakryla dlaní.

Vešli do obývacího pokoje a Rossiová skoro narazila do svého šéfa, protože Murphy se uvnitř zastavil v polovině kroku.

LUCA VESTE 26

„Bože...“

Místnost byla přeplněná. Jediné místo, kde se dalo stát, bylo to, na kterém stál Murphy. Malá přenosná televize nejistě balancovala na mikrovlnce, která stála vedle dveřního rámu, v němž chyběly dveře. Na staré krbové římse byly hromady nádobí. O římsu byly opřeny chybějící dveře, bez vnitřní skleněné výplně. Vnitřek domu připomínal hru, při které stavíte věž z dřevěných špalíčků, a soutěžíte, kdo ji bude mít nejvyšší. Jenže tahle byla největší na světě a namísto špalíčků se používalo jakékoliv haraburdí.

„Kdo tam je?“

Hlas přicházel od jedné obrovské hromady, o které se Murphy původně domníval, že jsou to jen nakupené věci a špinavé hadry. Ale byl to zjevně člověk. Nicméně to nebylo poznat.

„Dobrý den, já jsem detektiv inspektor Murphy a to je detektiv seržant Rossiová,“ Murphy se obrátil, aby představil svou kolegyni, ale místo, kde měla stát, zelo prázdnotou.

Skvělé.

„Můžeme si trochu promluvit? Mohl byste se ukázat?“

Murphy sklonil hlavu a pokoušel se vypátrat zdroj, ze kterého přicházel hlas. A pak konečně spatřil v jedné díře v okolním bordelu záblesk. Čehosi hnědého. „Dokázal byste mi prozradit svoje jméno?“

Hlasitý povzdech. „Arthur Reeves.“

„Děkuju. Žijete tady sám?“

„Vidíte tady snad ještě někoho dalšího?“

Popravdě, Murphy neviděl vůbec nikoho. „Já nevidím ani vás, pane Reevesi.“

Ozvalo se krákavé zasmání. „Řekl bych, že je to správně. Nechme toho lovu. Slyšel jsem v noci auto. Popojíždělo sem a tam a probudilo mě. Vstal jsem z postele a podíval se oknem ven. Moc dobře jsem neviděl, protože na silnici je za tmy málo světla. Zastavilo u vchodu do parku. Předpokládal jsem, že chtěli zaparkovat. Ale pak se to znovu rozjelo, přímo do parku.“

Murphy se opět narovnal. „A nevšiml jste si něčeho? Jaké to bylo auto, barva, model, případně automobilová značka?“

„Ne. Jak říkám, byla tma. Možná bylo tmavě modré, možná tmavě

DOPISY MRTVÝCH 27 červené. Vypadalo jako normální auto. Nebo taxík. Nebo dodávka. Ano, malá dodávka. Nebo taxík?“

„Díky. A kdy to bylo?“

„Asi ve čtyři ráno. Myslím. Anebo tři, pět. Něco mezi tím. Řekl bych, že by to mohlo být důležité, že?“

Ale Murphy nepátral po přesném času. „Ještě něčeho jste si všiml?“

„Je mi líto. Zalezl jsem zpátky do postele. Teprve až se objevila policejní auta, vzpomněl jsem si na to.“

„Výborně, děkuju, pane Reevesi,“ odpověděl Murphy a pleskl se do stehna. „Moc jste nám pomohl.“

„Je to všechno?“

„Ano. Staví se tady ještě brzy policejní důstojník, abyste mu učinil formální výpověď. Ale teď už se můžete vrátit ke své práci.“ Murphy vycouval zpátky z místnosti, otočil se a stanul najednou tváří v tvář Rossiové. „Tady jsi.“

„Objevila jsem důvod toho smradu,“ zašeptala. „Kuchyně. Je tam asi dva tisíce prázdných flašek od mléka. Hrubým odhadem. Myslím, že se neobtěžoval je vypláchnout.“

„Pojďme odsud.“

Když vyšli z domu, řekl Murphy o rozhovoru Rossiové. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se, když jí vylíčil, co se dozvěděl.

„Jeden z těch křečků. Chorobné hromadění věcí. Myslím, že se té poruše říká Diogenův syndrom. Měli bychom zavolat na hygienu. To je nebezpečné takhle žít.“

Murphy něco souhlasně zamumlal. „Kde je tady nejbližší dopravní kamera?“

„Nahoře na křižovatce, která vede na Ullet Road. Asi kilometr a půl nahoru po silnici. Pojedeme tudy.“

„A z druhé strany?“

Rossiová si potichu hvízdla. „Spousta silnic. Pokud někdo přijede odtud, je tam spousta možností. Takže všechny kamery v té oblasti?“

Murphy přikývl. „Nejlepší bude, když všechno zkontrolujeme.“

„A co teď?“

Znovu se vrátili ke vstupu do parku. Ranní mlha se pročistila a vypadalo to, že se zimnímu slunci podaří prorazit skrz zbývající mraky.

LUCA VESTE 28 Murphy mohl zahlédnout nezřetelné obláčky páry, kdykoliv vydechnul. „Musíme zjistit, kdo to je. Zpátky na stanici a zkontrolovat v systému každou pohřešovanou osobu, u které je alespoň nějaký popis.“

„Dobře, potkáme se tam.“

Murphy se s autem obrátil v ústí nějaké slepé uličky a zamířil ke stanici. Jakmile zahnul na Ullet Road a pak dál jel po silnicích, které vedly ke stanici, kontrast nemohl být větší. V dálce se začaly objevovat rozestavěné budovy, krajinou se míhalo lešení a jeřáby. Řeka Mersey tekla po jeho levici, ale většinou zůstávala skryta za budovami sídlišť a skladišť.

Na protější straně Toxteth, stále zápasil s tím, aby se vzpamatoval z událostí, které se tam odehrály před třiceti lety.

Město kontrastů. Světlo a tma. Bohatí fotbalisté a děti vyrůstající v chudobě. Trosky opuštěných domů a kancelářské budovy s nablýskanými skleněnými fasádami.

Murphy to všechno prožíval. Bral si to domů a pokoušel se to pochopit. Najít nějaký smysl. Jak se v jednom městě může současně objevit tolik různých odstínů. Ale pak si uvědomil, že každé velké město trpí stejnými problémy. Nebyl to jen Liverpool, jeho obyvatelé nebyli nějakým mimořádným případem.

A jednoho dne se probudil a přišlo vyšetřování vraždy mladé ženy. A všechny pochybnosti a projevy rezignace se vrátily. Nit v goblénu jeho života, která se uvolnila. Roztřepila a natrhla. A hrozilo, že se přetrhne úplně. Divný pocit dole v žaludku. Nešlo o pocit nervozity, bylo to něco jiného. Něco horšího, něco těžšího, co se nedalo ignorovat.

Byl to – strach.

DOPISY MRTVÝCH 29

3.

Sobota 18. února 2012

Před jedenácti měsíci

Rob

Rob Barker byl naprosto průměrným mužem. Průměrného vzrůstu, průměrně stavěný, průměrný hráč amatérské fotbalové Nedělní ligy.

Nikdo by jej neoznačil za zvláštního člověka. Nikdy nevyhrál žádnou cenu ani nezískal žádný diplom.

Žil v domě průměrné velikosti, s průměrně velkou zahradou. I jeho automobil byl průměrný.

Když noviny a časopisy psaly „o průměrném muži mezi dvaceti pěti a čtyřiceti“, jednalo se o něj. Zapadal přesně do všech příslušných zásuvek.

Nic náhodného. Zoufale se snažil, aby si ho nikdo ani nepovšiml, nedělal nic zvláštního, ani když vyrůstal, ani když už byl dospělý, ústředního momentu svého života dosáhl někdy poté, co oslavil třicítku. A špatné věci se málokdy přihodí normálnímu průměrnému občanovi. Toto přesvědčení se mu usídlilo v hlavě už v raném mládí.

Nebyl domýš livý. Nesnažil se o víc, ne ž č eho mohl dosáhnout a získat.

Zlé věci se stávají lidem, kteří nějak vyčnívají, zvednou hlavu nad parapet a vyzvou život, aby na ně střílel zblízka. Avšak mnohem lepší je létat pod dosahem radaru a blízko při pobřeží života, šťastný a spokojený.

Ale existovala přece jen jedna oblast v jeho životě, kterou neměl plně pod kontrolou.

Ta milostná. Zamiloval se, ale hlavně šlo o to do koho.

LUCA VESTE 30

Byla inteligentní, krásná, vtipná. Jemma byla tímto v ší m a ještě něčím víc. Mnohem víc. Měla jasn ý a bystr ý mozek a byla nejhorší kuchař, jakého kdy Rob poznal. Jednou dala do mikrovlnky celý bal íč ek nudlí najednou. Co ž by mohlo být v po řá dku, pokud by napřed oddělala obal a přidala vodu.

Což neudělala.

A to byla jedna z jejích obvyklých chyb.

Roba ráno probudily zvuky hlasu bývalé skotské fotbalové hvězdy, která si stěžovala na červenou kartu, kterou někdo dostal ve fotbalovém zápase, který ex fotbalista ani neviděl. Ale cílem bylo užít si radost z toho, že se mluví o sportu. Pravidelně, když se probíral ze spánku, poslouchal rádio. Na zlomek vteřiny sice přemýšlel, kde zrovna je, ale pak se začaly vracet normální pocity. A normální okolí. A normální... Vždycky mu to chvilku zabralo, než se probudil, protože byl zdatný spáč, jak mu Jemma neustále říkávala. S ranní show v rozhlase, obzvláště když se týkalo fotbalu, bylo pravděpodobnější, že se ráno vzpamatuje dřív, a dřív bude připravený vyrazit do práce.

Před půlnocí mu napsala textovku, že se opozdí. Rob předstíral, že je to v pořádku, že to není velký problém. Ale uvnitř ho zachvátily obavy. Jak se dostane domů? V noci se jí mohlo přihodit cokoliv.

Ale starala se vůbec o to?

Nedůvěřoval jí. Nedokázal zapomenout na doby, kdy jí věřil. Všechno bylo v pořádku. Až příliš hezké. Zřídkakdy se hádali. Až se necítil skutečně. Protože vztahy nebývají ideální.

Avšak teď vedle něj v posteli neležela. Ale to ho nepřekvapovalo. Vlastně, byl na to připraven.

„Dole. Bude dole.“ Hlas mu zněl najednou cize, vystrašeně. Věděl, že tam není, ale chtěl ošálit sám sebe, že všechno je v normálu. V jeho hlavě začal znít poplašný zvon a neodbytně se dožadovat pozornosti; myslel na to, aby byla doma a v bezpečí. Ale nebylo to tak a on tomu nechtěl věřit.

Posadil se na posteli, zamával nohama a vklouzl do šatů, jež pohodil vedle v noci. Modré tepláky a tričko na fotbal. Červené.

Dům byl příliš klidný, zespodu se neozývaly žádné zvuky lehkého chrápání. Když Jemma popíjela, měla ve zvyku trochu chrápat a vyspá

DOPISY MRTVÝCH 31 vat. Rob doufal, že když vstoupí do obývacího pokoje, najde tam Jemmu vyspávající po těžké noci.

Ale teď už nebyl překvapený, když neslyšel nic než ticho.

Začala v něm vířit panika. Pomalu se šířila z žaludku a napadlo ho, jestli jim zůstalo nějaké Rennie proti pálení žáhy.

Jak se zachová pan Průměrný, když se jeho přítelkyně v noci nevrátí po tom, co si povyrazila? Zavolá rovnou na policii? Jejím kamarádkám... její matce? Potil se a najednou byl plný nervozity. Potřeboval si o situaci popřemýšlet.

Co má dělat?

„Uvolni se,“ zašeptal sám k sobě. „Klid.“

Uvařil si konvici vody a udělal hrnek kávy. Dvě a půl kostky cukru. A trochu mléka. Paprsky ranního slunce pronikaly do prázdné kuchyně a odrážely se od mikrovlnky, kterou jen málokdy používali. Kuchyň byla přesně ve stavu, v jakém ji zanechal, když večer odešel nahoru. Nic se nezměnilo. Všechno bylo na svém místě.

Sotva š la v noci ven, co se sem přistěhovali. Rob by jí to sice nikdy nezakázal, ale dávala přednost tomu být doma, sledovat film nebo nějakou hloupost v televizi, zatímco on seděl vedle ní a lopotil se na svém laptopu, který měl položen ý v klíně. A nikdy ani nevypadala nešť astně.

Ale teď začínal být přesvědčený, že přece jen nešťastná byla. Proč by jinak zůstávala pryč tak dlouho?

Pravda je, že ji trochu tlačil k tomu, aby se scházela se svými přáteli. Říkal jí, že si potřebuje občas povyrazit, rozpustit si vlasy, tančit na nějakou šílenou muziku a dát si pár panáků. Nechtěl, aby si ona sama přestala užívat. Ale musela být v bezpečí. To je všechno. Dávat si pozor, nevystavovat se zbytečnému riziku.

Ale v tomhle ho neposlouchala. Většinou. Do prdele, nikdy. V tom byl ten problém. Kdyby ho poslouchala, seděla by teď tady a snídali by spolu. Ale neposlouchala ho.

Byli spolu už čtyři roky, a dokonce občas vypustila narážku na svatbu. Mladší už přece nebudou.

Ale nemohlo ho to nenapadnout. Jednoho dne se nabaží života s ním. Odejde a najde si někoho víc zvláštního. A originálnějšího.

LUCA VESTE 32

Měl by obvolat známé. Vyzkoušet jej í kamarádky. Něco konečně udělat.

„Telefon.“

Prohrabal si kapsy a zjistil, že jsou prázdné. Když si vzpomněl, kde ho nechal, vzal schody útokem po dvou nahoru. Když vpadl do ložnice, znovu ho zasáhla její nepřítomnost. Prázdná strana postele. Její strana. Vždycky dávala přednost levé straně, třebaže to byla strana, na které spával on, když byl sám. Nakonec se na ni propracovala s tím, jak jejich vztah dál pokračoval, Rob ji rád pro ni uvolnil.

Natáhl se přes postel, aby dosáhnul na mobil, který tam večer nechal. Krátce pohlédl na displej, aby zkontroloval, jestli nemá nějaké zmeškané hovory či nedošla zpráva; ale zíral jen na prázdnou obrazovku. Zmáčkl tlačítko, číslo Jemmy bylo na prvním místě.

„Ahoj, tady je Jemma. Bohužel, nejsem teď na telefonu...“

Bylo to správně, že napřed zkoušel volat jí. Musí věci dělat řádně a popořádku. Ukončil volání, nenechal žádný vzkaz. Začal přejíždět uložené kontakty, aby našel číslo její nejlepší kamarádky. Zmáčkl zelené vyzváněcí tlačítko a čekal.

„Ano.“ Carlin manžel. Ne z Liverpoolu, ale s tím příšerným liverpoolským přízvukem. Rob stiskl rty.

„Andy? Tady je Rob. Je Carla doma?“

„Jo, kamaráde. V posteli. Nechala telefon tady dole. Co se děje – není trochu brzo?“

„Je tam Jemma?“

„Ehm, není. Měla by být?“

„Nepřišla domů. Nemůžeš se zeptat, jestli o ní Carla něco neví? Trochu začínám mít strach.“

„Jasně, Robe.“

Rob naslouchal, jak stoupá vzhůru a mumlavému vzdálenému rozhovoru, pak se Andy vrátil k telefonu. „Carla tvrdí, že odešla docela brzo. A říkala, že si domů vezme taxík,“ informoval ho Andy.

Robovi se zatajil dech. „To s ní nikdo nešel, aby se ujistil, že vystoupila v po řá dku? “ zeptal se Rob už zv ýš eným hlasem. Potřeboval vědět, jestli s ní někdo odešel. Pokud šla z klubu sama, mohlo se něco stát.

DOPISY MRTVÝCH 33

„Nemám tucha, kámo,“ odvětil Andy. „Jemma je dost velká holka na to, aby se o sebe dokázala postarat. Nestrachoval bych se o ni, zatím. Možná odešla někam jinam nebo tak něco.“

„S kým, Andy? Říkala přece, že jde domů. Dej mi prosím tě Carlu, potřebuju mluvit přímo s ní.“

„Ale, Robe. Nevstane brzo. Zaslouží si poležet, nebyla venku od doby, co se nám to narodilo.“

„Do prdele, Andy, Jemma nepřišla domů. Řekni Carle, ať si vezme ten zasranej telefon. Chci s ní mluvit.“ Jeho vlastní vztek ho překvapil. Lidé ho zkrátka neposlouchali. A tohle na něj působilo jako kohoutek, který spouští vztek. Potřebuje se uklidnit. Jestli bude takhle pokračovat, začne z něj mít ten blbec u druhého telefonu akorát tak srandu. Rob ztišil hlas. „Může být kdekoliv.“

„Já ti rozumím, kámo, ale je ještě trošičku brzo, měl by ses uklidnit. Ještě se nestrachuj. Dej jí pár hodin a uvidíš, že se všechno nějak vyvrbí. Už jsi volal její matce? Třeba šla k ní kvůli něčemu, co ani netušíš.“

Rob si povzdechl – úder číslo dva. „Ne. Budu to teprve zkoušet.“

„Klídek. Podívej, musím končit, zrovna krmím Leah. Dej mi vědět, jak to dopadlo, jo?“

„Jo.“ Ukončil hovor a zkusil znovu zavolat Jemmě. Musí jí tentokrát nechat vzkaz v hlasové schránce. Může to být důležité.

„Jemmo, tady je Rob. Zavolej mi.“

A ještě jí poslal textovou zprávu.

Miláčku, mám o tebe obavy. Kde jsi? x

Stiskl v paměti telefonu číslo na Jemminu matku. Poté, co se poprvé viděli, hovořívali spolu docela často. Volávala mu a často se vztekala, že Jemma má obsazeno.

Jemmina matka se ozvala po třetím zazvonění. „Dvacet čtyři šedesát jedna.“

„Ahoj, Helen. Tady je Rob. Není u tebe Jemma?“

„Ne. Měla by být?“ Rob zaslechl, jak potlačuje zívání.

„Netuším. Vyrazila si v noci s Carlou a dalšími. Ráno jsem se probudil a nebyla tady. Jenom jsem si říkal, že to zkontroluju, jestli neskončila u tebe namísto u mě.“

„Nějakou dobu jsem ji už neslyšela. Chceš říct, že je nezvěstná?“

LUCA VESTE 34

„Netuším. Jenom že to nemá ve zvyku, aby se neozvala.“

„Mluvil jsi s jejími kamarádkami? Možná něco vědí.“

„Jo, mluvil jsem už s Carlou, tedy spíš s jejím mužem. Odešla ještě před ostatními a šla na taxi.“

„To nezní dobře, Robe. Mám se stavit?“

„Ne, nemusíš. Určitě to bude v pořádku.“

„Myslím, že nejlepší bude, když tady zůstanu. Pro všechny případy. Zavolej mi, až se něco dozvíš.“

„Jasně.“

Rob stiskl červené tlačítko a zíral na telefon. Stál vedle postele a když skončil s telefonátem, posadil se na ni. Pokoušel se vymyslet, co se mohlo stát. Co jiného ještě může podniknout, než zavolá na policii.

Co by měl dělat? Jak správně postupovat?

Carla a její matka, ty byly jediný, se kterými Jemma pravidelně a víc mluvívala. Pohlédl na budík.

„Do prdele.“ Měl by odejít z domu a vyrazit do práce na univerzitě. Má přesčas. Ačkoli by nejraději nikam nešel. Seběhl po schodech dolů a vyhlédl ven. Ve skrytu duše doufal, že spatří Jemmu, jak stoupá po schůdcích ke dveřím. Ale nic. Stále jen v ponožkách vyhlížel ven. Kolem domu nic, jen vozovka a postranní alej s popelnicemi na okraji. Prázdnota. Kterou očekával. Rob se otřásl, hleděl ven na tichou ulici a rozhlížel se, jestli se někde nepohne alespoň záclona. Nikdo kolem ani neprošel, nikdo nezíral z okna. Jen domky kolem, průměrný blok. Tak to normálně má být.

Vrátil se zpátky do obývacího pokoje, rukou si pročísl vlasy, stále ještě slehlé spánkem. Přejel si dlaní přes tvář a třídenní strniště. Nemusel se v posledních dnech holit. Stál u okna, otevřel větrací okýnko a prsty bubnoval na okenní parapet.

Takže k tomu nakonec přece jenom došlo.

Odešla od něj a teď se bude muset vyrovnat s následky.

DOPISY MRTVÝCH 35

4.

Neděle 27. ledna 2013 – den první

Existují dva tunely, které jsou vyhloubeny pod řekou Mersey a vedou na poloostrov Wirral. Odděluje je jen dva a půl kilometru vody a představují jedinou cestu na Wirral z Liverpoolu – pokud si ovšem nechcete učinit okružní projížďku po dálnici a přes Runcorn v délce sto čtyřiceti čtyř kilometrů. Murphy sledoval, jak je spjatost obou míst stále těsnější, protože objem dopravy, který plynul oběma tunely, vyprávěl svůj vlastní příběh – neustále sílil. Pokud byste vyplnili Mersey betonem, většina lidí by rozdíl vůbec nepoznala. Bráno od centra města, jako na první byste narazili na tunel Birkenhead. Dál po široké silnici, Byrom Street, která míří přímo z centra města, zabočíte doleva a zakřivené přivaděče vás navedou k tunelu Wallasey. Pokud pojedete napravo, za několik minut se ocitnete na Scotland Road. Zabočíte na Hunter Street a za jednou ze čtyř univerzit ve městě vede St. Anne Street, která se táhne paralelně s příjezdem k tunelu. A tam, v půli cesty, za prohlubní ulice, uprostřed opuštěných skladišť, skladů přestavěných na kanceláře a malých sídlišť, leží policejní stanice, která slouží jako centrum Severoliverpoolské divize.

Murphy zastavil automobil na parkovišti za stanicí, ocitl se mezi označenými policejními vozy, neoznačenými vozy a soukromými auty. Špinavá čtyřpatrová červená cihlová budova, která před ním stála na druhé straně ulice, vypadala zlověstně – jako vždycky. Byla to vlastně stará kancelářská budova, předělaná na centrum policejních sekcí, obsluhujících sedm oblastí Liverpoolu.

K čertu, je teprve osm, pomyslel si Murphy. Kvůli finančním škrtům Severoliverpoolská divize převzala i pár částí, které dřív spadaly pod

LUCA VESTE 36 Liverpool Jih. Povzdechl si. Kdyby nebylo šetření, mrtvá dívka v Sefton Park by byla problémem někoho jiného. V hlavě si prošel posledních pár uběhlých hodin. Pořád nestihl nic sníst. Pro něj to ale bylo nejspíš požehnání, byť v nějakém převleku. Dokonce i po dvaceti letech služby to pro něj pořád byla rána, když viděl někoho, z koho jiný nenadále vysál život. Doposud fungoval na adrenalin, ale teď už přece jenom potřeboval něco sníst. A, pochopitelně, pokud člověk nechal adrenalin, aby brzy převzal velení, většinou to vedlo k chybám.

A jim se musel stůj co stůj vyhnout.

Murphy dorazil do hlavní operativní místnosti, přicházeli do ní lidé a opět vycházeli s tím, jak se množily případy, které s sebou přinášel den. Zahlédl detektiva šéfinspektorku Stephensovou, která štěkala rozkazy na řadu detektivů konstáblů. Vzadu spatřil Rossiovou. Hrbila se před obrazovkou počítače, stůl měla pokrytý listy papíru formátu A4, jednu propisku v ruce, druhou za uchem.

„Něco nového?“

Rossiová se k němu obrátila na otáčivé židli. „Nic. Za minulý měsíc byla ohlášena řada pohřešovaných žen. Pokouším se teď jejich seznam zúžit.“

„Fajn. Proženu Reevese systémem, abych se ubezpečil, že nemáme co dočinění s vrahem, abychom neudělali chybu.“

Přesunul se ke svému stolu a hned si všiml papírku, který měl přilepený vedle obrazovky monitoru.

VOLAT HOUGHTONA.

Zvedl sluchátko telefonu ležícího na stole a zavolal patologovi. Byl v nemocniční pitevně, která byla napěchována těly, čekajícími až na ně přijde řada s pitvou později.

„Našli jsme něco na těle, když jsme odstranili šaty. Dopis. Myslím, že by ses na něj měl přijít podívat.“

„Dobře,“ odpověděl Murphy, kterého potěšilo, že soudní lékař šel bez okolků rovnou k věci. „Je v něm něco zajímavého?“

„Řekl bych, že by ses měl sám přijít podívat.“

DOPISY MRTVÝCH 37

EXPERIMENT TŘI

Pro toho, koho se to týká.

Ještě vás neznám, ale brzy poznám. Předpokládám, že touha po oboustranném poznání je vzájemná. Budete se pokoušet zjistit moje jméno. Moje důvody. Všechno se vyjasní postupem času. Abyste věděl, dělám to všechno z dobrého důvodu. Abychom v tom měli jasno.

Mladá dívka, kterou jste našli, není první experiment, který jsem provedl.

A nebude ani poslední.

Když americká vláda provádí svoje experimenty na nic netušící veřejnosti, neobviňujeme ji stejně, jako budete obviňovat mě. Domnívám se, že s pořádnými experimenty je ale konec. Experimentátoři byli poslední svého druhu, ochotní jít až do úplných extrémů, aby studovali člověka.

To, co se stalo s dívkou, je moderní interpretace jednoho takového experimentu.

Část programu MK Ultra, operace Climax Midnight, byla prvním vědeckým zkoumáním působení LSD na nic netušící lidi. Například mužům, kteří si užívali s prostitutkou, bylo pod falešnou záminkou a bez jejich vědomí podáno LSD a byli při tom studováni. Prováděli experimenty na svých vlastních lidech, federálních šerifech, zaměstnancích CIA,...

Ale šlo to mnohem dál, než půjde toto.

Výsledky jsou ohromující. Co v šechno byla tato dívka ochotná dělat, jakmile byla nadopována drogami, to předčilo všechna moje očekávání. Proměnila se v úplně jinou osobu. Když dostávala stále další a další drogy, úplně to změnilo stav její mysli. Nikdy nekončící trip.

Chtěla umřít. Žadonila o konec. A ne proto, že by trpěla bolestmi nebo ze strachu. Věřila tomu, že nastane posmrtný život.

Nejsem jedním z těch, co věří hloupým pohádkám, takže z ní pravděpodobně promlouvaly drogy. Nejspíš. To je součást experimentu. Najít odpověď na tyto otázky. Následky poslední dávky byly fatální, bohužel pro ni.

LUCA VESTE 38

Po celou dobu historie se člověk pokoušel porozumět životu, tomu, jak je složitý. Proč jsme tady? Jaký je náš účel? Já se jen pokouším ukázat svoji odpověď na tyto otázky.

My všichni jsme tady jen proto, abychom umřeli.

Mysleme na to na každém pohřbu, kterého se zúčastníme. Zarmoucení lidé to ze sebe vyzařují. Spl ývá to s atmosférou, je to téměř hmatatelný pocit v ovzduší. Smrt je přirozená, ale lidé k ní jaksi přistupují jako k něčemu nenormálnímu. Říkají věci jako „ještě nenastal jeho čas“ či „smrt si ho vzala příliš brzy“, jako kdyby to mělo nějaký vztah ke skutečnosti, jestli se to týká jednoho roku či stovky let, ale výsledek zůstává pořád stejný.

Smrt je nevyhnutelná, ale lidi to pokaždé překvapí, když nastane.

Co zažíváme v okamžiku smrti? Jak o tomto pocitu vůbec můžeme vědět? Bez



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.