načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dopisy Emilovi -- satirická novela - Milan Lasica

Dopisy Emilovi -- satirická novela

Elektronická kniha: Dopisy Emilovi -- satirická novela
Autor:

Milan Lasica je u nás znám snad každému nad dvacet jako velký komediální herec. Protože ale píše slovensky, jsou jeho texty v české slovesné kultuře přítomny mnohem méně, než si ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » LEDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 262
Rozměr: 20-21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Listy Emilovi
Spolupracovali: přeložil Rostislav Černý
ilustrace Miroslav Barták
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-733-5310-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fiktivní osmdesátník jménem Miro se v navazujících dopisech obrací na svého přítele Emila, líčí mu příhody z domova důchodců, jehož se stal novým obyvatelem, a vzpomíná na minulost vzdálenou i nedávnou. Vztahy mezi obyvateli domova, jejich dávné i nově vznikající lásky, nelásky i malicherné tahanice jsou častým zdrojem humorných situací. Každý má jinou minulost, mnohdy nelichotivou, mnohdy spojenou s nepěknými stránkami historie, což vnáší do jejich současných vztahů pochopitelné napětí i vážnější tón. Druhý oddíl knihy, nazvaný "Pokud jde o mě...", shrnuje řadu krátkých fejetonů, v nichž se populární slovenský komik znovu představuje jako moudrý, vlídně ironický glosátor nejrůznějších stránek našeho současného života s velkým nadhledem a smyslem pro inteligentní humor. Kniha humorných povídek, psaných formou dopisů fiktivního obyvatele domova důchodců, je doplněna sbírkou krátkých, úsměvných fejetonových zamyšlení.

Popis nakladatele

Milan Lasica je u nás znám snad každému nad dvacet jako velký komediální herec. Protože ale píše slovensky, jsou jeho texty v české slovesné kultuře přítomny mnohem méně, než si zasluhují. Laskavému čtenáři nyní předkládáme v českém překladu jeho satirickou novelu v dopisech. Anekdotickou formou zachycuje životní situaci starší generace, v níž přetrvávají světlé ozvěny budovatelského mládí – a občas dokonce vítězí nad smutně zábavnými absurditami svobodomyslné nevázané doby. Nic však není černobílé a nakonec se ukáže jako v detektivce, že vše bylo jinak.

"Po skončení prohlídky mi lékařka, velmi sympatická paní v nejlepších letech, řekla, že můj zdravotní stav je přiměřený mému věku. Z toho vyplývá, že je to docela vážné, ale s tím se asi nedá nic dělat. Trochu jsem si chtěl s tou doktorkou popovídat, jen tak nezávazně o zdravotnictví a o jiných věcech, ale když jsem se jí zeptal, co dělá večer kolem deváté, začala se smát a řekla, že v devět bych už měl být v posteli. Já jsem se zeptal, jestli ve svojí, a ona řekla, abych nemístně nevtipkoval, protože by to mohlo mít nepříjemnou dohru. … To ti mě tak rozhodilo, že jsem si musel zajít naproti do bistra a dát si dvě becherovky. Já vím, že můj zdravotní stav je přiměřený mému věku a že jiný už asi nebude, ale proč mi to doktorka připomíná, místo aby si se mnou aspoň zavtipkovala: Co děláte kolem deváté večer, paní doktorko? To už jsem v posteli a vy byste tam měl být taky. V tý samý, paní doktorko? Jestli vám nevadí, že tam bude i můj manžel… Takhle nějak inteligentně se to dá dělat a člověka by to hned trochu povzbudilo.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Rostislav Černý

Ilustrace Miroslav Barták

Copyright © Milan Lasica, 2012

Translation © Rostislav Černý, 2012

Illustrations © Miroslav Barták, 2012

ISBN 978-80-7335-357-5


DOPISY EMILOVI



( 7 )

Dopis č. 1

MILÝ PŘÍTELI,

posílám ti co nejsrdečnější pozdrav z domova důchodců, kam

jsem teď po osmdesátce nastoupil. Ne, že by to bylo jediné

východisko, mohl jsem klidně dál bydlet ve svojí garsonce

v centru, ale trochu mě trápila samota. Přátelé, například i ty,

jsou daleko, a vést staromládenecký život je poměrně fádní.

Vždycky jsem se rád pohyboval v kolektivu, jistě sipamatu

ješ, jak nám bylo veselo na Trati mládeže, moc jsme tam toho

nepostavili, ale o  to víc jsme se bavili. Dodneška mě mrzí,

že jsem nedotáhl do konce svůj románek s Martou, myslím,

že jsme se k sobě hodili. Marta byla šikovná, sportovněza

ložená a  taky dobře vychovaná. Asi proto jí tolik vadilo, že

jsem ji chtěl přeříznout pod tribunou během prvomájového

průvodu. Já to nepovažoval za nic výjimečného, ale Marty se

to nějak dotklo a bylo po vztahu. Zmiňuju se o ní taky proto,

představ si tu ironii osudu, ona už totiž delší čas taky bydlí

v  našem starobinci. Když mě uviděla v  jídelně, ukázala na

mě prstem, vykřikla: Sexuální maniak! a vyběhla ven. Myslel

jsem si, že takový začátek mě v  očích ostatních obyvatelek

našeho ústavu znemožní, ale stal se pravý opak, zájem dů

chodkyň o  mě je čím dál větší. Před dveřmi svého pokoje

nacházím různé pozornosti, někdy třeba i  květiny z  místní

zahrady. Předevčírem jsem pod rohožkou našel zastrčenýlís

tek. Stálo na něm: Jestli máš čas a chuť, přijď na pokoj č. 27.

Když jsem se  informoval u  svého souseda, kdo bydlí na

sedmadvacítce, rozhodl jsem se, že pozvání nepřijmu. Mám

přece svou hrdost. Bydlí tam naše bývalá kádrovačka, která

mě v  devětašedesátém chtěla vyhodit ze strany. Nepodařilo


( 8 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

se jí to, měli jsme na okrese Joža, a ten mě zachránil. Potom

vyhodili ji, protože kradla ve Vídni v samoobsluze, ale to ji

neomlouvá. Některé věci se prostě nedají zapomenout. Víš,

že jsem nikdy nebyl fanatický komunista, byl jsem ve straně

jen tak, protože to bylo v módě, ale kdyby mě vykopli, tak to

by byl průser. Existenční i lidský. Protože jsem se nezměnil

a mám dost sil, založil jsem tady v našem domově kulturní

úderku. Na začátku velký zájem nebyl, ale po té příhoděv jí

delně zájem vzrostl. Hlásila se hlavně děvčata. Děvčata - to je

trochu silný výraz, ale když je tak oslovím, dělá jim to dobře.

Nacvičujeme teď estrádní program pod názvem „Staré, leč

bujaré.“ Zpíváme oblíbené šlágry z padesátých let a k tomu

pár budovatelských písní. Holky zpívají, já je doprovázím

na harmoniku, to je ta, kterou jsem ukradl tomu Bulharovi,

když jsme byli na festivalu v  Sofi i, vždyť víš. Jinak se mám

dobře, všechno je v  pořádku, až na problémy s  močením,

ale to je tady běžné a  nepřipisuje se tomu zvláštní význam.

O hodně nepříjemnější je, že jsem tady na tanečním večírku

přišel o peněženku. Měl jsem ji v zadní kapse a moc dobře si

pamatuju, s  kým jsem tancoval. Jenomže to je velice chou

lostivá záležitost a  ty mě znáš, nechci rozbíjet kolektiv. Už

musím končit, za chvíli nám zapnou televizi, a tak chci chytit

dobrýho fl eka. Až půjdeš kolem, tak se zastav.

Tvůj kamarád Miro


( 9 )

Dopis č. 2

AHOJ EMILE,

u nás ve starobinci nic nového. Ženský po mně pořád jedou.

Připravujou na mě všelijaké nástrahy a pasti. Musím unikat.

Tuhle jsem jel výtahem (máme tu výtah!), a zničehonicvy

pnuli proud. Měl jsem s sebou mobil, tak jsem zavolal správci,

aby nahlásil v elektrárně, že je výpadek a že já jsem ve výtahu.

Správce zamumlal „ta Matulajová“ a položil to. Za chvilku se

výtah rozjel. Když jsem vystoupil, správce stál před výtahem

a řekl mi, abych řekl Matulajové, ať mi to už nedělá. Buďto

ji zpacifi kujte, řekl správce, anebo se s  ní ožeňte. Tak vyšlo

najevo, že mě chce Matulajová sbalit. Mně to bylo podezřelé

už dřív, protože si v jídelně pořád přisedávala blíž a blížk mé

mu stolu. Dokonce když jednou šla okolo s obědem, upadl

jí přesně vedle mě na zem kapesník. Všiml jsem si toho, ale

dělal jsem, jako by nic, protože kapesník byl použitý, takže

jsem to nepovažoval za znamení. Ale jak se ukázalo, znamení

to bylo, protože o dva dny později, když šla v jídelně kolem

mě, upadla Matulajová i s podnosem, na kterém mělapolív

ku, hlavní jídlo a  moučník. Polívka byla zeleninová, hlavní

jídlo byl smažený květák a moučník si nepamatuju. Pomohl

jsem jí vstát a přitom mi pošeptala: To se nemuselo stát,kdy

byste si všiml toho kapesníku předevčírem. Nevěděl jsem, co

na to říct, a ještě k tomu jsem měl plnou pusu. Tak jsem radši

mlčel. Mimochodem, víš, že nejsem žádný fi lozof, ale přece

jenom mám jakés takés životní zkušenosti. Když jsem semi

nule zamyslel, co že mě vlastně život naučil, přišel jsem na

takovouhle větu: Když nemáš co říct, neříkej nic. Já vím, zní

to dost jednoduše, ale věř mi, není tak lehký řídit se v životě



( 11 )

Dopis č. 2

touto pravdou. Kdyby to lidi dokázali, bylo by na světě nejen

veseleji, ale i víc ticha. Jak jsem naznačil, s Matulajovou už

na to mám zadělané a  stačilo by kývnout prstem. Ale ne

chci riskovat, musím si ji nejdřív oťuknout. A vůbec, na co

by mi teď byl nějaký vážnější vztah, řekni?! Když jsem to

vydržel až doteď, tak to těch pár roků ještě vydržím. Radši

než Matulajový se budu věnovat naší rozrůstající se kulturní

úderce, ve které je Matulajová taky, takže kontakt neztrácím.

Nacvičujeme teď voiceband, nevím, jestli ti to něco říká, je to

recitování spojené s brumendem. Co je brumendo, to určitě

víš. Skupina mužských basů a barytonů začne brumendovat

v  daném tempu a  do toho vstupujou soprány a  alty, tedy

ženské hlasy, no a najednou zazní výkřik: Mor ho! Brumendo

zesílí a mužský hlas pokračuje naléhavě: Mor ho, detvomôj

ho rodu! No a  potom zase sborově: Mor ho, mor ho, mor!

Zatím to máme nacvičené jen sem, ale je to efektní a bude

se to hodit na nějaké výročí. Emile, končím, jestli budeš mít

cestu kolem, zastav se. Mimochodem tu Martu, co jsem chtěl

přefi knout pod prvomájovou tribunou v padesátým prvním,

jsme včera pochovali. Měla pěkný pohřeb.

Tvůj Miro


( 12 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

AHOJ EMILE,

zas ti píšu. Jednak proto, že momentálně nemám co dělat,

protože společenskou místnost v  našem domově teď malu

jou, a taky proto, že jsi pěkná kurva. Minulý týden tě viděli

nastupovat do autobusu před městským úřadem, to zna

mená, že jsi byl tady nedaleko a  vykašlal ses na mě. Jistě,

budeš mi vykládat, že jsi měl hrozně naspěch, a  to ti taky

věřím, protože pořád ještě zařezáváš na pracovním úřadě. Já

to chápu, potřebujou výpomoc, zvlášť teď, když je pracov

ních příležitostí čím dál méně, ale i  tak, mohl jsi se stavit

aspoň na chvíli, nebo aspoň brnknout na mobil, měl bychra

dost. Zašli bysme si na skleničku naproti do bistra Adaggio,

mají tam prvotřídní becherovku, nějakou speciální přímo

z  Karlových Varů. Jinak, řeknu ti, je to sranda ty Karlovy

Vary. Kdysi za starého režimu tam měli Rusové vyhrazený

jeden hotel, tuším Imperial, a tam řádili i potom, když sem

přijeli na tancích. No a teď mají Karlovy Vary celé i beztan

ků. Takový je dneska svět. Nevyznáš se v tom. U nás Rusové

nejsou, ale my zas nemáme Karlovy Vary. Piešťany jim asine

voní. No, kdo ví, jestli je v Piešťanech pořád ještě tolik Arabů

jako kdysi. Prý se jim tam líbilo taky proto, že v Piešťanech

jsou normální stromy a oni v Arabsku mají jen takovýzákrs

ky. Zákrsky jsou na prd. Za zákrsek se nemůžeš ani schovat,

když je potřeba. A  zvlášť, když jsi Arab, ty jsou totiž větši

nou tlustý a ještě k tomu v bílém, takže jsou vidět i potmě.

Tuhle se tu zastavil Dodo Garaj, pamatuješ se na něho, byl

ředitelem dívčího internátu v Bernolákově, ale potom hovy

lili za zneužívání funkce. No to bych rád věděl, jak Dodo


( 13 )

Dopis č. 3

mohl zneužívat funkci, vždyť jsme o něm všichni věděli, že

je impotent. Asi v tom byla nějaká politika nebo co, protože

Dodo, asi si pamatuješ, se ocitl na těch Cibulkovýchsezna

mech, ale on rozhlašuje, že spolupráci jen podepsal a nikomu

neublížil. Jenomže já vím, že kvůli němu vyletěl z podniku

nějaký inženýr Fábry za to, že se na zájezdě v Jugošce setkal se

svým bratrancem, který emigroval do Západního Německa.

Dodo byl vedoucí toho zájezdu a nahlásil to. Jenženahlašo

vat, to měl přikázaný, protože byl vedoucí, takže já bych mu

to zas tak nezazlíval. Pravda, kdybych byl na místě inženýra

Fábryho, tak bych Doda nakopal do zadku. Ale v  podstatě

něco takového neschvaluju, protože představ si, kdybysme

se všichni, co na někoho něco máme, začali kopat do zad

ku, tak bysme celých těch dvacet roků, co máme za sebou,

nestihli dělat vůbec nic jiného. Například tady ve starobinci

žije jistý Katriňák, který byl ještě v listopadu v osmdesátém

devátém v  ústředním výboru strany. Měl prý krásnou vilu

ve Stupavě, ale děti mu ji zabavily a šouply ho sem. Tu vilu

prý získal po nějakém emigrantovi za symbolickou cenu. To

bych doopravdy rád věděl, jaká je to cena, když jesymbolic

ká. Nejspíš to dostal zadarmo. Takže může být ještě rád, že je

tady. Já proti němu nic nemám, zdravíme se. Já „dobrý den“,

on „čest“. Nedokáže si odvyknout. Musím už končit, protože

jdeme společně do kostela jako každou neděli. Katriňák jde

taky.

Ahoj, ozvi se.

Miro


( 14 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

ČAU EMILE,

promiň, že tě zdravím takhle moderně, ale tenhle pozdrav

se už ujal i  tady u  nás v  domově důchodců. Už nikdo ne

zdraví ahoj, nazdar nebo servus. Každý zdraví čau. Aspoň tak

se omlazujeme, když už to jinak nejde. Každé úterý máme

povinnou lékařskou prohlídku, která vypadá tak, že se nás

doktorka zeptá, jestli se cítíme dobře. A  když řekneme, že

se úplně dobře necítíme, předepíše nám aspirin a  řekne, že

to přejde. Hlavně si máme zachovat veselou mysl. To je fakt

dobrá rada, veselá mysl to je to, co člověk opravdu potřebuje.

Problém je ovšem v tom, že u nás ve starobinci všichnina

dávaj a  jako správní důchodci jsou takzvaně celoplošně na

sraní. Na všechno. Na počasí, na ceny, na stravu, na televizi,

jeden na druhýho. Projevuje se to kromě jiného i v tom, že na

pravidelných schůzkách, kde vedení starobince přijímá na

še připomínky a návrhy a potom se o tom diskutuje, nikdo

s ničím nesouhlasí. Katriňák, ten co pořád zdraví „čest“, byl

například minule proti tomu, aby mu opravili splachování

na WC. Řekl, že on si do svého hajzlu, teď ho cituju, ni

koho cizího pouštět nebude, protože nemá zájem, aby mu

tam namontovali odposlouchávací zařízení. Asi si vzpomněl

na staré časy, když byl v  ústředním výboru strany a  měl na

starosti bezpečnostní složky. Tehdy si ani na záchodě nemohl

být nikdo jistý, ale teď bych opravdu rád věděl, co by se tak

mohli dozvědět, kdyby ho odposlouchávali. A ještě k tomu

na hajzlu. Asi by se dozvěděli prd. To má logiku, žejo? Občas

si s  Katriňákem promluvím, i  když není moc mluvný, ale

minule jsem ho pozval do toho bistra Adaggio naproti a po


( 15 )

Dopis č. 4

třech borovičkách se mu rozvázal jazyk. Začal mi vysvětlovat,

proč komunismus padl, že to prý zavinila Praha, protožene

chtěli pustit k veslu Slováky. Když jsem mu řekl, žeu hlav

ního vesla byli Husák s Biľakem, řekl, že o tom se dápochy

bovat, jestli vůbec o něčem rozhodovali, anebo jestli tam byli

jenom tak, aby se neřeklo. Po šesté borovičce se rozbrečel.

Musel jsem ho domů skoro odnést a cestou pořád vykřikoval:

Slovenskó! Je to sice bývalý komunista, ale teď opravdu velký

národovec, a  jistě bude mít radost, až vystřízliví a  dozví se,

že ve školách budou v pondělí ráno pouštět žákům hymnu.

On by určitě přivítal i Internacionálu, ale cítí, že to už setěž

ko vrátí. U té hymny mě překvapilo, že navrhovatelé uvedli

v této věci jako náš vzor Spojené státy, že našli na těchzasra

ných Američanech taky něco dobrého. Protože doteď jsme se

krmili jenom těma jejich hamburgerama a hot dogy, které si

můžou strčit víš kam. Mimochodem, nedávno jsme si tady

dělali klobásy – znáš to, trochu hovězího, trochu vepřového,

aby nebyly suché, a k tomu všelijaké příchuťové koření. Za

chvíli budou vyuzené, máme známého řezníka, tak ti pošlu

na ochutnání. Zítra budeme mít schůzi osazenstva a chystám

se tam navrhnout, aby i  u  nás ve starobinci pouštěli každé

pondělí ráno hymnu. A  taky při jiných závažných příleži

tostech. Například když má někdo narozeniny anebo když

někdo umře. Bylo by to hned takové slavnostnější. Co říkáš?

Aspoň napiš.

Miro


( 16 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

EMILE,

neumíš si představit, jakou mám radost. Společenská míst

nost u nás v domově seniorů je zase oukej, jak se dneska říká.

Zpočátku mi to trochu vadilo – oukej mi připomínalo hokej,

ale nakonec jsem si zvykl a  připouštím, že je to stručnější,

když řekneš oukej, než kdybys řekl, je to v pořádku. Oukej je

o tři slabiky kratší a v dnešní rychlé a upachtěné době se to

víc hodí. Získáš tři slabiky k dobru, a jak s nimi naložíš, to

už je tvoje věc. Když jsme byli mladí, nepřicházelo v úvahu,

abychom používali oukej. To už spíš někteří říkali charašo.

A když jsem byl na vojně, náš velitel roty říkal místo děkuji

spasiba. Asi mu jako vojákovi připadalo nemístné děkovat.

Spasiba znělo exoticky a  hlavně, bylo politicky nezávadné.

Ještě jsme tam měli jednoho praporčíka, který nám přednášel

základy pořadového výcviku, a vždycky když něcodovysvět

lil, tak se nás zeptal: Nu, paňáli? Jako jestli jsme rozumě

li. A  my museli vždycky sborově odpovídat: Da, paňáli. Po

srpnu šedesát osm ho prý dodrbali a vyhodili z armády i ze

strany, protože když přijeli do jeho kasáren Rusové, ožral se

a šel proti nim polonahý a vykřikoval: Akamžítě idítě damój!

Paňáli? Dá se říct, že doplatil na to, že uměl rusky. Ale to

jsem odbočil. Začal jsem o té společenské místnosti, která už

je zase oukej, tedy vymalovaná a dokonce tam jsou nováok

na, jak se jim říká... Teď si nevzpomenu, ale ty to určitě víš,

tak mi to napiš, jestli mi budeš psát, protože se tady stydím

na to ptát, tady je člověk, který něco neví nebo zapomene,

hned každýmu pro smích. Přitom i oni zapomínají a všecko

popletou. Nedávno se mě jedna bába z  druhého bloku při


( 17 )

Dopis č. 5

obědě ptala, jestli nevím, kdy vysílají v  televizi Super stár.

Já se jí zeptal, co to je, a ona řekla, že ještě neví, ale že to asi

bude o  starých lidech, jak mezi sebou soutěží, a  že to chce

vidět. Ta stará..., víš co, nechci psát, co si o  ní doopravdy

myslím, a tak používám pomocné – víš co. Nechci to napsat

naplno, protože, nebudeš tomu věřit, tady se otevírají dopisy.

Kdo dostane dopis, má ho na vrátnici, říkají tomu vznešeně

recepce, ale je to klasická vrátnice. Vrátný, bývá to normálně

nějaký starý kozel, je tu ze všech nejmladší. No a on zezvěda

vosti otevírá dopisy, a potom má takové všelijaké poznámky.

A tak když někomu napíšeš, tak to můžeš nechat u něj, a on

to dá pošťačce. Ale napřed si to přečte. Minule když jsem

ti psal, že Katriňák stále zdraví čest, tak když jsem šeloko

lo vrátnice, zavolal na mě „čest!“ a  nahlas se chechtal. Ještě

k tomu Katriňákovi... Včera mi na chodbě pošeptal, abych

k němu přišel. Tak jsem přišel a on mi ani nenabídl židli, ale

ptal se, jestli půjdu volit a jestli si uvědomuju, že nemusím,

protože na to mám právo. Já jsem mu řekl, že půjdu, i když

nemusím, když jsem už za starých časů volil, protože jsem

musel. Síla zvyku, řekl jsem. Urazil se a už se se mnouneba

ví. Minule jsem přišel ke svým dveřím a bylo tam nachcáno.

Hlasitě jsem zaklel a z Katriňákova pokoje se ozval ďábelský

řehot. Takhle žijeme, volby nevolby.

Měj se,

Miro


( 18 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

EMILE,

děkuji ti za velikonoční pozdrav, i když jsi mi ho poslaltro

chu předčasně, protože do Velikonoc zbývá ještě pár dní, ale

i  tak mě potěšilo, že sis na mě vzpomněl, jenom nechápu,

proč jsi poslal pohlednici s nápisem Veselé velikonoční vejce!

Nevím, jak to dopadne u nás ve starobinci, myslím, že naše

děvčata očekávají důkladné vyšlehání a  taky něco napečou,

teda ty ženské, které nemají na Velikonoce kam jít, protože

pro ostatní si přijedou děti a odvezou je na pár dní k sobě.

Já osobně se nikam nechystám, protože nemám kam, alešle

hání a polívání mě nezajímá, naposledy jsem byl šlehat, když

mi bylo dvanáct, a tak jsem se opil, že jsem potom byl týden

nemocný, a otec se mi smál a každé ráno se mě ptal, jestli si

dám rum nebo slivovici. Jen co to vyslovil, hned se mi zas

udělalo zle. Po té události jsem dlouho nepil, začal jsem až na

vojně, tam se tomu nedalo vyhnout, tam pili všichni a nejvíc

chlastal náš velitel roty. Jednou pili v  jeho kanceláři až do

rána a ráno nečekaně přikvačil do kasáren nějaký generál na

takzvanou namátkovou kontrolu, nastoupili jsme nabuzer

plac, generál nás pozdravil Nazdar súdruhovia! a  náš rotný

odpověděl Na zdraví, soudruhu generále! Přeložili ho někam,

nikdo nevěděl kam, a už jsme o něm nikdy neslyšeli. Emile,

představ si, co se stalo minulý týden. Měli jsme celozávodní

schůzi, co to melu, vidíš, síla zvyku, zkrátka měli jsmeschů

zi, máme ji jednou měsíčně, a tam se nás ptají, jaké žemá

me připomínky a návrhy. Připomínek bylo neúrekom, tohle

slovo jsem ještě v životě nepoužil, ale napsané se mi docela

líbí, většinou byly stížnosti na malé důchody, protože většina


( 19 )

Dopis č. 6

osazenstva nechápe, že důchody nejsou v kompetenci(i to

hle je fajn slovo) správy starobince. Kromě toho si Katriňák

stěžoval, že si nahlas pouštím rádio, přičemž já rádio vůbec

nemám, on tomu ale nevěří. Čabajová zase navrhovala,aby

chom víc tancovali, protože je to prý zdravé na klouby. Nic

proti tomu, i když já nejsem bůhvíjaký tanečník, naposledy

jsem tancoval na plese okresního výboru KSČ v našemkul

turním domě, ale to taky jenom proto, že mi můj tehdejší

šéf nařídil, abych vzal na tango jeho ženu, že on si mezi tím

v  bufetu něco dá. Tak jsem s  ní tancoval celý večer, až tak

do dvou do rána, kdy jsme šéfa naložili do služebního auta,

které ho odvezlo domů. Jeho žena chtěla ještě tancovat, ale já

jsem se vymluvil, že si musím odskočit, a zdrhl jsem. Prýbě

hala ještě hodinu po budově a křičela: Súdruh Miro! Súdruh

Miro, poď si skočiť! Promiň, odbočil jsem. No, a na té schůzi

navrhl správce, abychom náš ústav, tak to nazval, nenazývali

starobinec, ale hospic. Mně osobně je to jedno, jak se tojme

nuje, protože výsledek je stejný, ale takovou kravinu, žehos

pic, to jsem teda ještě neslyšel. Kdybys věděl, co to znamená,

tak mi napiš. Musím už končit, protože mi Katriňák zase

bouchá na zeď a řve ticho! Minule přestal, až když jsem začal

zpívat z plných plic Píseň práce. Měj se a nezapomeň na mě.

Miro


( 20 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

MILÝ EMILE,

teď se podrž, protože padneš na zadek, když ti prozradím,

co se stalo. Už je to delší dobu, co se kolem mě začala motat

nějaká Pikulíková z bloku C. Občas jsem ji viděl na obědě,

občas jsem ji potkal v parku, seděla na lavičce, a když jsem

šel okolo, neřekla nic, jen se tak mile usmívala, vypadalo to,

jako bychom se už někdy potkali, a že já se jako nepamatuju

a ona mi to nechce připomínat, ale čeká, že si vzpomenu. Tak

jsem se rozhodl, že se jí přímo zeptám, třeba si mě s někým

plete, vždyť víš, jak si mě pletli s tím hercem, myslím, že se

jmenoval Lasica nebo tak nějak, zapomínám jména, kdysi

byl dost známý, ale teď nevím, co s ním je, možná už umřel,

ale to by asi napsali v  novinách. Pletli si mě s  ním poměr

ně často. Jednou jsi se mnou šel po Hviezdoslavově náměstí

a proti nám šel nějaký chlápek, a když nás míjel, takzašep

tal, ale abychom to slyšeli: „Svině,“ ty ses ještě za ním oto

čil a křiknul jsi: „Co jsi říkal?“ Ale on zrychlil krok a zmizel

v podchodu. Tak jsem se chtěl Pikulíkové zeptat, jestli si mě

s  tím Lasicou náhodou neplete, když se na mě tak usmívá,

protože někomu se ten Lasica možná líbil a  svině byl třeba

pro jiné. Minulý týden jsem byl na procházce a čekal jsem,

že Pikulíková bude vysedávat v parku na lavičce. A opravdu

tam seděla a zase se na mě mile usmívala. Nevím, jestli si mě

s někým nepletete, řekl jsem, a přisedl jsem si. Ona seusmí

vala dál a z tašky vytáhla nějaké letáky. Ukázalo se, že jejeho

vistka a že mě chce zagitovat k nim do holportu. Toho Lasicu

vůbec neznala, nevěděla, kdo to je, ale když jsem jí vysvětlil,

o koho jde, zeptala se, jestli nemám jeho adresu. Řekl jsem,


( 21 )

Dopis č. 7

že jsem o něm už dlouhé roky neslyšel, a ona se usmívala dál

a lákala mě na nějakou přednášku o konci světa. Když jsem se

zeptal, kdy bude ten konec, odpověděla, že to ještě není jisté,

ale že přednáška bude osmnáctého. Chtěl jsem si z  ní začít

dělat legraci, ale usmívala se tak neodbytně, že jsem řekl, že

osmnáctého možná přijdu, když mi do toho nic nepřijde. Na

druhý den jsem měl přede dveřmi další materiály a včera na

mě u vchodu Pikulíková čekala ještě se dvěma mladýmiděv

čaty. Všechny se usmívaly a  daly mi nějaké magnetofonové

pásky a jedno cédéčko. To je mi na prd, protože nemám ani

magnetofon, ani přehrávač CD, ale vzal jsem si to, protože

byly velmi milé a skutečně se pěkně usmívaly. Emile, řeknu

ti, na co jsem přišel. Že když se na člověka usmívají, takna

letí na leccos. Když jsem přišel domů, zapnul jsem si telku

a tam měl tiskovku nějaký chlapík, který se taky furt usmíval,

ale nebyl to jehovista, byl to podvodník, to se dalo zjistit za

půl minuty. A ta tiskovka trvala asi dvě hodiny, takže za tu

dobu na to museli přijít i ti, co mají delší vedení. Víš, jak to

myslím. To by se teda Pikulíkové nemohlo stát, při tom jejím

úsměvu bys jí uvěřil i  ty. Jediné, co bylo podezřelé, že ani

ona, ani ta děvčata ode mě nechtěly ani halíř. To jeprozradi

lo, protože dneska ti nikdo nedá nic zadarmo. Emile, končím

a uvidíme, jak to dopadne osmnáctého.

Měj se,

Miro


( 22 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

SERVUS EMILE,

osmnáctého jsem šel na tu přednášku o konci světa,předná

šel asi čtyřicetiletý chlápek a podobně jako Pikulíková se taky

pořád usmíval, takže jsem měl pocit, že se na konec světa

máme těšit, protože on podle toho, co říkal, se ho už ne

může dočkat, a  byl dost zklamaný, že ještě není defi nitivně

stanovené datum toho konce, ale nezadržitelně se to blíží,

a  máme být připravení, aby nás to nezaskočilo. Já teda ne

vím, jak bych se měl připravit na konec světa, jestli bych si

měl zabalit anebo jestli bych měl někomu něco odkázat, ale

proč, když konec světa platí pro všechny, takže všichni jsme

na tom stejně, nikdo nezůstane mimo. Po té přednášce jsem

za ním šel a zeptal se ho, jak to tedy bude. Dlouho se na mě

díval a potom povídá, abych neprovokoval. Tak jsem se vrátil

do starobince, teda do hospice, a  vykašlal jsem se na celou

záležitost, protože my ve starobinci, teda v  hospici, se dřív

nebo později i tak dočkáme a nemusíme kvůli tomu chodit

na všelijaké přednášky. Například Katriňák, ten komunista,

umřel minulý týden, spáchal sebevraždu. Teda není to úplně

jisté. Našli ho v  koupelně ve vaně a měl u sebe holicí strojek

zastrčený v elektrické zásuvce. Jenomže se zjistilo, že právě to

ráno už několik hodin nešla elektrika, byl výpadek proudu

v  celé čtvrti, takže se vlastně neví, jak to bylo doopravdy.

Katriňák asi dostal infarkt, zkrátka už se mu nechtělo žít, děti

se na něho vysraly, nechaly ho ve starobinci, teda  hospici,

i  na vánoční svátky, i  když je zvykem, že si děti rozeberou

i takové, na které jinak celý rok kašlou. Zajímavé je, žev je

ho pokoji našli pod polštářem poslední vůli, ale tu napsal



( 24 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

dávno před touhle událostí, protože tam bylo datum. Chtěl,

aby mu v krematoriu zahráli na začátek Internacionálu a na

konci Blíž k Tobě, Bože můj. Vidíš, Emile, i kovaníkomu

nisti nakonec zaváhají. Jinak v tom krematoriu jsem byl sám,

Katriňákovy děti přišly až den po obřadu a  hledaly v  jeho

pokoji vkladní knížky. Nenašly nic a tak podaly trestníozná

mení na neznámého pachatele. Teď bude vyšetřování a já si

to odskáču, protože bydlím vedle Katriňáka, takže budupo

dezřelý. Ale dost o  tom. Jsou i  veselejší věci. Například, že

jsme minule měli přednášku, že máme používat slovenštinu

i ve starobinci. Když byla diskuse, zeptal jsem se, proč sete

da starobinec přejmenoval na hospic a  správce mě zakřikl.

Řekl, že to je něco jiného. Přednášející byla šikovná pade

sátnice, podle všeho učitelka, a velmi ohnivě bránilasloven

štinu. Říkala, že například když někam poletíme, nemáme

si letenku zabukovat, když můžeme použít slovenský výraz

rezervovat. Všichni jsme se rozesmáli. Ne kvůli tomusloven

skému výrazu, ale rozesmála nás představa, že bychom měli

někam letět. Nedávno jsem viděl na ulici divadelní plakát,

prý hrajou Čekání na Godota nebo tak něco. Nevím teda,

kdo je ten Godot, ale čekání ovládám perfektně. Prakticky

už nedělám nic jiného.

Ahoj,

Miro


( 25 )

Dopis č. 9

MILÝ EMILE,

konečně jsem zase v našem starobinci dostal možnostpraco

vat s mým voicebandem. Původně jsem chtěl nacvičit něco

při příležitosti Katriňákova pohřbu, ale on byl bohuželv ko

lektivu tak neoblíbený, že se mi nepodařilo nikohopřesvěd

čit, abychom něco připravili. Chtěl jsem nastudovat píseň

Když mé srdce choré a  měl jsem v  úmyslu při druhé sloce

brumendem podbarvit recitaci Katriňákova životopisu, což

jsem chtěl svěřit Pikulíkové. Jenomže Pikulíková o tomne

chtěla ani slyšet. Děsilo ji, že Katriňák, kdykoli s ním začala

mluvit o  svém jehovistickém poslání, na ni zařval, aby mu

dala pokoj, že Ježíš byl taky komunista. No nerad bych to

dál komentoval, Ježíš komunista možná byl, ale rozhodně

nebyl ve straně, protože kdyby byl, určitě by ho vyhodili.

Jinak mezi komunistou a  členem strany je nebetyčný roz

díl, o  tom jsem se přesvědčil. Kdybych měl vyjádřit reálný

poměr mezi komunistou a  straníkem, tak je to minimálně

jedna ku sto tisícům a to jsem ještě dost velký optimista. Já

sám jsem v  životě potkal jenom jednoho opravdového ko

munistu. Po čtyřicátém osmém dostal dvacet let, z  toho si

deset odseděl, a když se vrátil z basy, byl pořád ještěkomu

nista. Katriňák nebyl žádný komunista, on byl jenomnasra

ný, že komunismus padl a jeho na to předem neupozornili.

Ale zpátky k voicebandu. Nacvičili jsme nádherný program

pro děti. Oblíbené, hudebně podmalované pohádky,napří

klad tu o Červené Čepičce. Když jsem byl malý, říkalo se jí

Karkulka. Pikulíková vypráví ten příběh, pod tím běží pís

nička Kukačko, kdes byla, žes tak dlouho nekukala, to jak


( 26 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

jde ta Karkulka po lese k babičce, a když se blížík chaloup

ce, zazní temné brumendo, které dává tušit, že něco není

v pořádku. Do toho začne textvlky-plky-vlkylky, a pak se

objeví vlk převlečený za babičku. Vlka hraje Bandy Oláh,

hodí se na to svojí fyziognomií a je taky trochu tmavšív ob

ličeji. Někteří říkají, že je částečně romského původu, jiní, že

tu barvu má od jater. Ať je to, jak je to, vlka dělá výborně.

Nejlepší bylo: Babičko, proč máš tak velké zuby? A  Bandy

vykřikne: Abysem tě mohla sežrat, Čepičko! Nedokáže se to

naučit spisovně, ale vlk může mluvit i  nářečím, aspoň já si

to myslím, protože kdyby vlk jako záporná postava mluvil

spisovně, mohlo by to vadit. V momentě, kdy tohle Bandy

zvolá, nastane tma, tady vypneme světlo a sbor zakvílí: “Hory

jsou černé, černé děsivě, Čepička mizí v dálavě.“ Tato pasáž

je recitovaná, protože hudba na to neexistuje, i když jsem se

snažil. Potom přijde lesník a tam jsme si vypomohli českou

písní Já jsem malý mysliveček. Snad to nebude vadit, projis

totu jsme to pojali trochu groteskně, jako že si děláme srandu

z Čechů. Pozvali nás s tím do dětského domova a skončilo to

fi askem. Ty puberťáci se řehtali už od začátku, pokřikovali na

Karkulku, aby ukázala kozy, a když se na ni vlk vrhnula na

stala tma, někdo strašně krknul a zařval: Chceme porno! Byli

jsme zoufalí až do chvíle, kdy nás ředitel domova ubezpečil,

že takový zážitek jejich chovanci už dlouho neměli, a  když

budeme mít něco nového, máme se ozvat. No, nevím, Emile,

ozvi se radši ty.

Miro


( 27 )

Dopis č. 10

AHOJ EMILE,

víš, kdo mi napsal? Nebudeš tomu věřit. Zkus hádat.

Neuhádneš. Karpíšková! Pamatuješ se na ni? Jak to, že sine

pamatuješ? Karpíšková s námi chodila na Večerní univerzitu

marxismu-leninismu. Doufám, že nechceš zatajovat, že jsme

chodili na večerní univerzitu marxleninismu. A dobrovol

ně! No... dobrovolně... prostě, když nám dali přihlášku,

podepsali jsme to. Věděli jsme dobře, že se z  toho nestřílí.

Zpočátku kontrolovali docházku, když nám přednášel ten

Čaniga z  krajského výboru. Ten si na to potrpěl, protože

to měl sám pořádně nahnuté. Po osmašedesátém naprověr

kách, když se ho ptali, jestli souhlasí se vstupem spřízněných

vojsk, nebo jak se tomu říkalo, prý řekl, že nesouhlasí a že

měl v padesátém třetím vlízt radši do hovna než do strany.

To byl tenkrát velký průser a byl by zle dopad, kdyby neměl

dělnický původ. Jeho táta byl totiž kotelníkem u  jednoho

podnikatele a po osmačtyřicátém tomu podnikateli firmič

ku zabrali, přiřadili ji do Stavokombinátu a jeho táta se tam

stal ředitelem. V šedesátém osmém už byl tatík v důchodu,

ale po vstupu se zapojil do normalizace a maloval na ploty

ty nápisy jako „Pravičáci pryč ze strany“ a podobně. Takže

toho Čanigu ze strany nevyhodili, jenom ho vyškrtli, a mohl

za trest přednášet na večerní univerzitě marxismu. Takový

tlustý, brejlatý, furt se potil a  furt se ohlížel, jako kdyby si

myslel, že ho někdo sleduje. A  možná ho sledovali, takže

si na docházku potrpěl a  vykřikoval, že kdo bude chybět,

musí donést omluvenku. Ty ses tehdy zeptal, pamatuješ,

jestli od rodičů, a  to toho Čanigu strašně naštvalo a  začal


( 28 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

soptit a tehdy tě zachránila Karpíšková, protože vstalaa řek

la hlasitě: Soudruhu přednášející (řekla přednášející, protože

Čaniga neměl žádný titul, přece jsme mu kvůli tomu říkali

Induš, jako inženýr lidských duší), tak ta Karpíšková povídá:

Soudruhu přednášející, Emil to tak nemyslel, jeho rodiče

ještě žijí a aktivně se zapojují do činnosti klubu důchodců

a  rádi by vás pozvali na přednášku o  vykořisťování a nad

hodnotě. Čanigu to obměkčilo a dal ti pokoj. Potom jsme se

dlouho třásli, aby na tu přednášku snad nechtěl jít, protože

Karpíšková si to celý vymyslela. Byla to prima holka. Proto

jsem si s  ní taky tenkrát tak trochu začal, myslím, že byla

rozvedená, já byl svobodný a párkrát jsme spolu někamza

šli, tehdy ještě hráli v  nočních podnicích muzikanti, třeba

v Jalta baru hrál Midleríni, pamatuješ? Takový vysoký,ten

ký, hrál na klavír ještě před tím, než přišli ostatní muzikanti

z  kapely, preludoval a  při tom komunikoval s přicházející

mi hosty: Dobrý večer, pane doktore, rukulíbám, milosti

vá paní. Zkrátka stará škola. Na úvod pokaždé zahrál směs

z Lehárových operet a uvedl to jako výběr z budovatelských

písní Františka Lehára. Tam jsme s Karpíškovou prožili pár

pěkných chvilek. Teď mi napsala, že konečně zjistila moji

adresu, a že, teď se Emile podrž, máme spolu čtyřicetiletou

dceru, která se jmenuje Mirka, což má být jako důkaz, že

je moje. No nevím. Byl to pro mě šok. Vždyť jsme tenkrát

spolu byli jenom asi tak třikrát, vždycky po té večerníško

le marxismu-leninismu. A  když přestali přísně kontrolovat

docházku, tak se tam Karpíšková už neobjevila. Říkalo se,

že emigrovala. A  teď tohle. Po víc než čtyřiceti letech! Do

hajzlu i s těma Rusákama, člověk byl tehdy celý rozhozený

z toho jejich vstupu, takže se mohlo stát, že jsem si nedával

pozor, vždyť to nebyly lehké časy a bylo přece třeba tak nějak

držet spolu. Ale s tímhle jsem nepočítal. Emile, co mámdě

lat? Karpíšková mi to jen oznámila, nic ode mě nechce, ale


( 29 )

Dopis č. 10

já jsem z toho hotový. Poslala mi taky fotku té Mirky. Mám

pocit, že se trochu podobá tobě. Takže Emile, jestli v  tom

máš prsty, přiznej se. O nic už nejde, ale stejně.

Čau,

Miro


( 30 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

MILÝ EMILE,

promiň, jestli jsem se tě dotknul, když jsem v minulémdopi

se vyjádřil podezření, že Mirka by mohla být tvoje dcera. Ale

uvědom si můj šok, když jsem se dozvěděl od její matky, že

otcem jsem já. V takové situaci člověk hledá nějakouzáchra

nu, jak se říká, topící se i stébla chytá, a já jsem se opravdu

cítil jako topící. Hlavně jsem nedovedl pochopit, proč naše

společná známá přišla s celou tou věcí až teď, proč mlčelace

lých čtyřicet let. Když jsem se jí na to v dopise zeptal (napsala

totiž zpáteční adresu, což mě pořádně vystrašilo), odepsala,

že se nechtěla na mě vázat, protože jsem byl nespolehlivý

nejenom lidsky, ale i  politicky. Že se dalo předpokládat, že

každou chvíli přijdu o  místo a  že mi nepomůže ani večer

ní škola marxleninismu. To mě trochu urazilo, přece jsem

byl ve straně, a  i  když jsem se do stranického života zvlášť

aktivně nezapojoval, byl jsem tam, platil příspěvky a  to se

nedá oddiskutovat. To bylo tehdy po šedesátém osmém. Po

osmdesátém devátém by se mi bývaly pochybnosti o mépo

litické spolehlivosti zase hodily, protože hned v prosinci jsem

vrátil stranickou knížku a svědectví paní K. by mě bylobýva

lo očistilo v očích nového establišmentu. Slovo establišment

píšu tak, jak se to čte, nevím přesně, jak se to píše. Paní K.

mi kromě toho napsala, že si tehdy našla přiměřenou partii,

dobře situovaného, politicky spolehlivého soudruha, který

uvěřil, když mu po třítýdenní známosti oznámila, že je ve

druhém měsíci a že je to jeho. Po osmdesátém devátém se dal

na podnikání, šlo mu to docela dobře, ale na neštěstí sezaple

tl s ukrajinskou mafi í, o všecko přišel, taky o dům, na který


( 31 )

Dopis č. 11

měl hypotéku, takže naše společná známá se na něhovykaš

lala, rozvedla se s ním a teď se soudí o majetek nabytý během

manželství. Myslím si, že by se spíš měli soudit o  majetek,

o který během manželství přišli, ale nechci radit. Trochu jsem

se vylekal, jestli se paní K. nechce pověsit na mě, když je

teď sama, ale když jsem jí napsal, že žiju ve starobinci (slovo

hospic jsem pro jistotu nepoužil), už se mi neozvala. Takže

máme pokoj. Já i ty. Nechtěl jsem tě do toho zatahovat, ale

to víš, kdyby šlo do tuhého, znáš to, topící se... Emile, teď od

tebe potřebuju radu, naprosto nezištně, znáš mě přece, ne?

Vedu tady ve starobinci ten hudební kroužek, nebo jak se to

dá nazvat, a přišel za mnou správce, jestli bych nebyl ochotný

něco nacvičit v  rámci předvolební kampaně. Když jsem se

ho zeptal, pro jakou stranu, podivně se na mě podíval a řekl:

Vy jste spad z měsíce? Kdo vám zvedne důchod? Tvářil jsem

se, že to vím, ale nevěděl jsem to. Víš, že do politiky jsem se

nikdy aktivně nemíchal, a přiznám se, skutečně nevím, kdo

by nám tak mohl zvednout důchod nějak podstatněji, i když

slibovat to můžou všichni. Mezi námi, člověk by ani nevěděl,

co s těmi penězi. Co potřebuju, to mám, nekouřím, nepiju,

nikam nejezdím, a kromě toho kdyby se zmedializovalo, že

nám zvýšili penze, mohla by přiklusat paní K. s  tou svojí

nebo „naší“ Mirkou a měl bych po chlebě. Jak vidíš, Emile,

život je pořád jedno velký dobrodružství.

Tvůj Miro


( 32 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

MILÝ EMILE,

píšu ti z nemocnice. Představ si, co se stalo. Ráno jsem si šel

koupit noviny do trafi ky, co je blízko u  našeho starobince.

Kupuju noviny každý den, je to takový zvyk, pročíst siden

ní tisk ještě před snídaní. Možná to není ani tak zvyk jako

zlozvyk. V  podstatě jsem se z  novin nikdy nic podstatného

nedozvěděl. Kdysi tam nepsali o tom, o čem měli psát, pořád

tam byly jenom všelijaké údaje, jak naše hospodářství roste

a jak jsme na tom čím dál líp a jak je strana neomylná, ale

na druhé straně si dokáže přiznat chyby, což zase svědčí o její

neomylnosti, a všelijaké takové kraviny. Vždyť víš, kdysi jsme

dokonce měli v práci takzvané desetiminutovky a jeden z nás

pokaždé musel ostatní upozorňovat prostřednictvím tisku,

co je nového ve světě, a řeknu ti, že nikdy nebylo toliknové

ho, aby to vydrželo na deset minut. Ale bylo nám líto vrátit

se dřív k práci, tak jsem dostal takový nápad, víš, že jsem měl

vždycky vztah k hudbě, že si ráno při desetiminutovce taky

zazpíváme. Napřed jsme si nacvičili Píseň práce, ta se dáper

fektně zpívat v trojhlase, má pěknou melodii a text taky není

k  zahození: Ó zazni písni vznešená..., je to taková trochu

hymnická záležitost, a tu jsme potom běhemdesetiminutov

ky zazpívali i několikrát, takže jsme desetiminutovku přetáhli

třeba o půl hodiny, ale nikdo nám nemohl nic vyčítat,pro

tože když se šéf zeptal, co tam tak dlouho děláme, vždycky

jsem odpověděl, že zpíváme Píseň práce, aby nám potom šla

práce lépe od ruky, a  on byl zticha, neřekl ani ťuk. Později

jsme rozšířili repertoár o Hej, slnko vychodí, ale to jsme pak

vyřadili, když se odhalily Stalinovy zločiny, protože tam je,


( 33 )

Dopis č. 12

že slunce vychází pod praporem Stalina, a Stalina pak nebylo

možné nikým v  textu nahradit. Tak jsme namísto toho na

cvičili Kdybych byla ptáčkem. Jinak s tím Stalinem to byla

dost velká sranda, hdyž umřel, vedoucí závodní jídelny tak

plakala, že ji museli odvézt do nemocnice. Nemohla přestat

a potom z toho pláče začala škytat, až jí museli dát nějakou

injekci. Na druhý den se vrátila do práce a  pár dní na to

umřel Gottwald a ona se bála plakat, přestože se jí chtělo, ale

bála se tý škytavky. Mezi námi, to byla pořádná sranda tašky

tavka, úplně znehodnotila ty smuteční chvíle. Jožo Majling

tehdy pravil, že doufá, že za pár dní neumře Široký, protože

ta vedoucí závodky by se uškytala k smrti. Vždyť sepamatu

ješ, Stalin, Gottwald, Široký, nech nám žijú na věky! To heslo

nějak nevyšlo, ale co naděláš. Ale trochu jsem si zavzpomínal,

promiň. Takže, šel jsem si koupit denní tisk, mimochodem

dnes je to zajímavější čtení než dřív, každý den se dočteš,

kdo co ukradl, a proč ho nemůžou zavřít. Většinou neporušil

zákon. Senzační zákony, to je fakt. Ale k věci. Koupil jsem si

noviny a najednou jsem ztratil vědomí. S novinami tonemě

lo nic společného, nic na omdlení tam nebylo. V nemocnici

to nejdřív vypadalo na infarkt, ale potom jeden starý zkušený

doktor zjistil, že jsou to zaražené větry. Doktorům se ulevilo,

ale mně moc ne. Nevím, proč se zaražené větry považujou

za něco menšího než infarkt, sestřičky se mi dokonce smály.

Takže tady teď ležím na pozorování a každé ráno při vizitě se

mě primář ptá: Tak co, větry jdou? A  já odpovídám: Jdou,

pane doktore. A on řekne: Ale daleko nedošly, otevřte siok

no! A to se opakuje každý ráno. Ale jinak je to tu fajn, až na

stravu.

Ahoj,

Tvůj Miro


( 34 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

SERVUS EMILE,

ještě pořád jsem v nemocnici, protože se to nějakzkompli

kovalo. Nevím přesně co, lékaři se tváří tajemně, ale upřímně

řečeno, je mi v podstatě fuk, jestli budu tady anebov staro

binci, protože strava je na nic tady jako tam. Tedy, zas tak

úplně jedno mi to není. Jednak mám v starobinci ještě nějaké

plány s tím voicebandem, a když ležíš v nemocnici, jako bys

přece jen byl o kousek blíž smrti, a já, to je vlastněneuvěři

telné, já bych tu rád ještě něco prožil. Vlastně čím jsi starší,

tím víc bys chtěl žít, i když v podstatě nemáš žádné speciální

důvody. A  co je nejhorší, čas běží jak splašený. Říká se, že

když jsi starý a nemáš co dělat a nikdo tě nepotřebuje, že se

čas zastavil. Prdy makový. Čas běží o moc rychleji než dřív.

Když jsem byl ještě kluk a jezdil v létě k babičce na vesnici,

tak ty dva měsíce prázdnin, to byla epocha, to bylo obdo

bí, celá éra, skutečně nevím, jak to mám líp nazvat, zkrátka

ty dva měsíce trvaly z  dnešního pohledu asi rok. A  potom

září, zase do školy, a  tam to šlo ještě pomaleji. Táhlo se to

jako nudle z  nosu, ne a  ne se dočkat vánočních prázdnin.

Naštěstí byly občas uhelné a chřipkové prázdniny, ty jsme si

užili. V životě jsem nebyl tak zdravý jak o těch chřipkových

prázdninách, vlastně jsme byli všichni zdraví, celá třída, takže

dodnes nevím, kvůli komu ty chřipkové prázdniny vlastně

byly. Ale byla to paráda, hráli jsme si na ulici, nevím, jestli se

pamatuješ na čutec, to byl vlastně takovej fotbal, kterejmoh

li hrát i  čtyři. Něco jako nohejbal, ale bez sítě. Hráli jsme

to před naším domem, tehdy to šlo, auto se tam objevilo

jenom sem tam. Často, když jsem neměl co dělat a byl jsem



( 36 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

doma za trest, protože jsem něco provedl, a  otec si nejdřív

odpásal řemen, zmlátil mě, a  musel jsem na balkoně klečet

v koutě a  potom jsem měl takzvané domácí vězení, díval

jsem se z  okna na ulici a  zapisoval si auta, která projížděla

kolem. Někdy, když byl provoz hustší, jsem si zapsal zaho

dinu i  čtyři. Většinou tatrovky. Čas plynul pomalu, nikam

nespěchal, měl zkrátka dost času. A když mi bylo jedenáct,

uvědomil jsem si, že do školy jsem začal chodit před pěti

lety a zdálo se mi to strašně dávno, jako by uplynulo století,

a zároveň jsem byl pyšný na to, že už jsem tak starý, že můžu

říct, že něco jsem zažil před pěti lety. Potom, nevím přesně

kdy, se to začalo zrychlovat a dospělo to až do stadia, jak řekl

jeden doktor tady v nemocnici, starší člověk, ale pořád ještě

pracuje, řekl, když jsem si mu stěžoval, jak to utíká: Ano,

Vánoce jsou čím dál častěji. Přesně tohle jsem měl na mysli,

ale já to tak neumím vyjádřit, přece jenom ti doktoři, to je

jiná kategorie. I když péče (o stravě jsem se už zmínil) tady za

moc nestojí. Prý nemají na péči o pacienty lidi. V podstatě by

bylo výhodnější, kdyby neměli tolik pacientů, ale nevím, jak

by se to dalo zařídit. Emile, přijď mě navštívit, a kdybyspři

šel, nenos kompoty, ale hajzlpapír a normální příbor, protože

tady mají jen takové ty umělohmotné. Končím s pozdravem,

který jsem slyšel v jednom starém českém fi lmu – Buď zdráv!

Možná se to podaří i mně.

Tvůj Miro


( 37 )

Dopis č. 14

MILÝ EMILE,

konečně jsem z  nemocnice doma. Nic mi nenašli. Ale nej

sem si ani jistý, že vůbec něco hledali, protože jsem tam jen

tak polehával, měřili mi teplotu ráno i  večer, a  potom mě

z  ničeho nic poslali domů. V  podstatě jsem rád. Ve staro

binci je to přece jenom lepší než v  nemocnici. Tady i  tam

čekáš, vždyť víš na co, ale v nemocnici k tomu máš takně

jak blíž. Měl jsem dost času na vzpomínání. A  tak jsem si

chtěl zavzpomínat, jak jsme byli v padesátém osmém spolu

v Budapešti a představ si, ani za svět jsem si nemohvzpome

nout, jak jsme tam jeli. Jestli vlakem nebo autobusem anebo

lodí, protože lodí to z Bratislavy taky šlo. Ale lodí jsme nejeli,

to bych přece jenom nemohl zapomenout, plavba lodí byl

můj sen a nejvíc jsem snil o tom, jak pluju do Ameriky a jak

už vidím Sochu svobody. Takže už vím. Do Budapešti jsme

jeli autobusem, asi si vzpomeneš, Ferovi Matějkovi spadl na

hlavu kufr, dost velký a  těžký, protože autobus kdovíproč

zničehonic zabrzdil. Všichni jsme mu s  tím kufrem pomá

hali, aby ho zase dostal tam, kde byly kufry, teda nahoru

nad sedadlo, a když jsme tam ten kufr dostali, tak za chvíli

autobus zase zabrzdil, a  kufr znova spadl Ferovi na hlavu.

Všichni jsme se lekli a Milka Forgáčová se Fera zeptala, jak

mu je, a  on jí odpověděl, že se mu vrátila paměť. On byl

vždycky velký srandista. Mimochodem, vzpomínáš si, ten

kufr byl těžký proto, že v něm měl asi pět převodovýchřetě

zů na motorku. Slyšel, že v Maďarsku to letí a že by je mohl

dobře prodat. Už nevím, jestli se mu to podařilo, ale vím, že

zpátky vezl asi třicet dámských mohérových čepic, což byl


( 38 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

tehdy poslední výkřik módy. Ty čepice se daly koupit na Váci

Utca, vzpomínáš, byly tam takové malé obchůdky, a pro nás

šok, patřily soukromníkům. Fero Matějka, jehož rodiče měli

v Hlohovci pekárnu a po Únoru o ni přišli, byl úplně hotový,

jako bez duše se potloukal po té Váci Utca a  pořád doko

la si šeptal: Proč oni ano a  my ne... Jara Potančoka, jehož

otec seděl v Ilavě za protistátní činnost, to nakonec naštvalo

a  povídá: Proto oni ano, protože v  padesátém šestém věšeli

komunisty. Řekl mu to dost potichu, jen tak polohlasně, aby

to neslyšela Rajtárová, která byla vedoucí zájezdu, a zaručila

se za Potančoka, aby mohl do Budapešti s námi, i když jeho

otce pustili na amnestii jen pár měsíců předtím. Nevím, jestli

měl Potančok pravdu, každopádně v Budapešti jsme se tehdy

cítili jako na západě, alespoň jsme si to mysleli, protože na

západě nikdo z nás nebyl. V kinech americký fi lmy,v knih

kupectvích knihy, o  kterých jsme jen slyšeli, v  kabaretech

si dělali srandu z režimu, bylo to neuvěřitelné. Já maďarsky

neumím, ale Béla Nagy mi to všecko překládal, on mě taky

zavedl do jednoho nočního podniku, kde byl striptýz, a na to

nikdy nezapomenu. Šli jsme tam tajně, aby se to Rajtárová

nedozvěděla, a  bylo to úžasné. Nejdřív všelijací kouzelníci

a  akrobati, a  potom přivázali dost lehce oblečenou dívčinu

řetězy ke sloupu a  začali ji bičem postupně svlékat. Nějaký

Turek švihl bičem a jí spadla například podprsenka. Byli jsme

u vytržení a říkali jsme si, že jestli tohle je výsledekkontrare

voluce, tak to rozhodně stálo za to. Vzpomínky. Jen ty nám

zůstanou. A někdy ani ty ne.

Tvůj Miro


( 39 )

Dopis č. 15

SERVUS EMILE,

v nemocnici jsem ležel víc než tři týdny, a jak už víš, nic mi

nezjistili. Představ si, že po tom všem, po těch prohlídkách,

rentgenech, gastroskopiích a kolonoskopiích (konečně vím,

co to je), mi předepsali anopyrin, prý pro jistotu. Takže se

dá říct, že jsem zdravý jako buk. Mimochodem, nikdy jsem

nepřišel na to, proč se říká zdravý jako buk nebo Slovákja

ko řípa. Vždyť by bylo hezčí, kdybys byl zdravý jako řípa

a  Slovák jako buk. Nemluvě o  tom, že úplně perfektní by

bylo, kdybys mohl být Slovák jako ropa, to by znamenalo,

že máme tolik ropy jako teď řepy. Emile, řeknu ti zajímavý

postřeh, ale možná sis už toho všiml. Teď je po ulicích plno

bilbordů – nevím, jak se to píše, ale vím, jak se to vyslovuje –

vyslovuje se to tak, jak to píšu. A na těch bilbordech teď před

volbami slibujou politické strany, co všechno udělají, když

je budeš volit. Sranda je, že všechny strany slibujou skoro

to samý. Lepší život, prosperitu, práci a hlavně, žezlikvidu

jou korupci. Takže kdybys volil kteroukoli stranu, tak se ti

to všechno splní. Je to těžké rozhodování. Kdyby například

některá strana napsala, že budou krást o  sto šest, tak hned

víš – tu stranu volit nebudu. Jenže oni nám to dělají těžké

a píšou na ty tabule jen takový věci, se kterými musíšsouhla

sit. A ještě tam daj svoje fotky a všichni vypadaj moc dobře.

Takové hezké lidi normálně ani nepotkáš, ty asi chovají na

nějaké farmě a potom je vypustí do politiky. Rád bych věděl,

čím je živí, to musejí mít kromě nějaké té speciální stravy

taky potravinové doplňky, teď je toho hodně, vidíš to v re

klamách, ale tihle krasavci z  bilbordů musejí dostávat ještě


( 40 )

Milan Lasica / Dopisy Emilovi

nějakou mimořádnou výživu, k jaké se my nedostaneme,ji

nak bychom všichni vypadali taky tak okrasně. Včera přisní

dani v našem hospici jsem seděl vedle nějakého Labudy, ten

se v jednom kuse vytahuje, že je příbuzný s tím slavnýmher

cem, a když se ho zeptáš, jestli se s ním často vidí, tak řekne,

že jsou jenom vzdálení příbuzní, takže jen zřídka. Nevěřím

mu ani slovo. A toho Labudy, tedy toho našeho, jsem seze

ptal, koho jako bude volit, a on se ohradil, že to je jeho věc

a co je mi do toho a že on se stejně rozhodne až za plentou.

Tak jsem mu řekl, že jestli se chce opravdu rozhodovat až za

plentou, bude tam tak dlouho, že ho odtamtud budoumu

set vyvést. Vždyť těch stran je tolik, co já vím, možnái dva

cet, a těch lidí na kandidátkách stovky, takže to bude těžké

rozhodování. Ale možná že Labuda, ten náš, jenom blafuje,

dobře ví, komu dá hlas, ale nechce to prozradit. Nevím, proč

se s tím tak patlá. Já bych klidně řekl, koho budu volit,kdy

by se mě zeptal. Ale nezeptal se. Mimochodem, měli jsme

schůzi obyvatel našeho hospicu a  tam jistý Fekiač navrhl,

abychom volili aklamativně, ale protože nikdo nevěděl, co to

znamená, svůj návrh stáhl. Emile, už se neulívej a přijď se na

mě podívat, dostaneš rajský. Mrázková jich pár vypěstovala

na předzahrádce.

Čau,

Miro


( 41 )

Dopis č. 16

EMILE,

co děláš? Já nic. A nic nevydělávám. Žiju z důchodu a to není

bůhví co, ale nestěžuju si. Konec konců – komu? Těchnece

lých 400 eur měsíčně postupně narůstá, protože je valorizace.

Když jsem s penzí začínal, bylo to 200, teda v přepočtu,pro

tože tehdá to bylo ještě v korunách. Takže teď je to dvakrát

tolik. Neboli – životní úroveň důchodců narostla za deset

roků o sto procent. To se asi zblázním radostí. Kdyby jsem si

ještě pár roků požil, za deset let budu brát 800 měsíčně a za

dvacet let 1600 a za třicet let... ale nechme toho, zatímzkrát

ka žiju. V  poslední době jsem se dal do čtení, mám v  tom

dost velké resty, jak víš, na čtení nebylo moc času a jakomla

dí jsme měli jiné starosti a potom nás zase zavalily všelijaké

povinnosti a funkce, já jsem se stal nejdřív velitelemdobro

volného požárnického sboru, protože to nikdo jiný nechtěl

dělat, a potom i zástupcem velitele Lidových milicí, protože

tam zas chtěli všichni dělat velitele a  nikdo zástupce. Jako

hasiči (tehdy se říkalo požárníc



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist