načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Dominika na cestě Jižní Amerikou - Dominika Gawliczková

Dominika na cestě Jižní Amerikou
-15%
sleva

Kniha: Dominika na cestě Jižní Amerikou
Autor:

10 měsíců, 8 zemí, 11 237 kilometrů, 5 píchnutí, 2 návštěvy nemocnice, 1 pád, 1 přepadení, 1 porucha, 1 opravený zub a nekonečno zážitků. Metr a půl vysoká Dominika s ještě ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  349 Kč 297
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-05-31
Počet stran: 344
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 326 stran : barevné ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788026418542
EAN: 9788026418542
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

10 měsíců, 8 zemí, 11 237 kilometrů, 5 píchnutí, 2 návštěvy nemocnice, 1 pád, 1 přepadení, 1 porucha, 1 opravený zub a nekonečno zážitků. Metr a půl vysoká Dominika s ještě menší motorkou se vydává sama napříč Jižní Amerikou. Setkává se s padouchy, sněhem i rozzuřenými psy, zažívá poruchu motorky i pobyt v nemocnici, ale pořád pokračuje, až to všechno po desíti měsících dobře dopadne. Kdyby to byla fikce, čtenář by si pomyslel, že to autor s intenzitou zážitků přehnal a Dominika je neohrožená cestovatelka, kterou nic nezastaví. Ve skutečnosti se ale Dominika bojí úplně všeho a jede dál jen proto, že si myslí, že už se to bude jen zlepšovat. Nezlepšuje. A čím hůře je, tím více je jasné, že jedinou obranou je dělat si z toho všeho srandu. Dominika Gawliczková (1992) Česká cestovatelka, která na motorku nasedla ve 13 letech. Má za sebou nejdelší českou ženskou sólo motovýpravu do Kyrgyzstánu i expedici z Austrálie do Asie se žlutými trabanty. Vystudovala strojní inženýrství, a i když toho o motorkách a cestování pořád moc neví, zvládla na nich projet 33 zemí. Jejím zatím nejnáročnějším dobrodružstvím byla Jižní Amerika.

Předmětná hesla
Gawliczková, Dominika, 1992-
* 20.-21. století * 2011-2020
* 2016-2017
Cestovatelky -- Česko -- 20.-21. století
Cesty a pobyt -- Jižní Amerika -- 2011-2020
Mototuristika -- Jižní Amerika -- 2011-2020
Jižní Amerika -- Reálie -- 2011-2020
Cestopisné monografie
Kniha je zařazena v kategoriích
Dominika Gawliczková - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Dominika na cestě Jižní Amerikou" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 214 –


„Jé, ty jsi hezkej!“ nenapadne můj mozek nic jiného, když se se mnou dá

do řeči asi třicetiletý argentinský celník s širokým úsměvem. Asi už jsem

na cestě prostě moc dlouho. Potetovaný svalnatý blonďák není zrovna můj typ, ale najednou mi přijde jako nejpřitažlivější chlap na světě.

Možná to ale ani není samotný jeho vzhled, jako že jsou mi jeho rysy

evropsky povědomé, a jeho styl komunikace není bolivijský, je takový

můj. A hezky se na mě směje, to zase jako jo.

„Ty kufry jdou sundat?“

„Nene,“ zamlžím, ne, že by to nešlo, ale nechce se mi a aspoň je nemůže strčit do rentgenu. Kufry mu tak jen otevřu, on si nasadí rukavice a začne se přehrabovat v mých kalhotkách. V tom kufru.

„Ale nemáte tam nic zakázaného, že? Drogy?“

„Nene,“ odpovím bezstarostně znovu, ale jsem trochu nervózní.Nechala jsem si navrchu zavazadel jeden banán a co já vím, kontrola se zdá dost striktní na to, aby se do Argentiny nesměly dovážet banány. Kontroluje druhý kufr a já si v napětí koušu rty. Ten banán jsem v Tupize náročně sháněla a těším se na něj! A teď mi ho to blonďaté pako určitě vezme!

„A co tady ten velký?“ ukáže na největší kufr plný techniky. Trochu neochotně mu otevřu i ten. Kontrola vypadá mnohem důkladněji, než

jsem doufala. Už to nevydržím, vysmeknu sáček s banánem zpodzavaza– 215 –


del, rychle ho vyndám a snažím se ho celá nervózní co nejrychleji nacpat

do pusy. Cha, a máš to, přelstila jsem tě! Blonďákovi je to, zdá se, ale

úplně jedno. Je s prohlídkou spokojený, můžu jet. Právě včas, zrovna mi

došlo, že banán byl hned vedle pytlíku plného koky.

Přiznávám, mám od první argentinské vesničky velká očekávání. Když

zjistím, že to tu vypadá úplně stejně jako v Bolívii, jen je všechno několikrát dražší, neskrývám zklamání. Přece jen jsou tu ale drobné rozdíly.

Jsou tu hned dva supermarkety. Supermarket, to je věc, to jsem vidělanaosled v La Paz. Vlezu do jednoho z nich a je to vzrušující, trochu jako jít

do Disneylandu. Prostě si vezmu košík a nakupuju úplně, co chci. Nikdo

mi nebrání ve vstupu, nejsou tu mříže, nemusím na supermarket zvonit,

nenakupuje se mnou pět psů a nemusím smlouvat. Fakt zvláštní.

Motám se po městě a všichni mě neustále oslovují. To mě dost děsí,

protože mi nechtějí nic prodat ani říct, že tam nesmím stát, ale jenpořát šťastnou cestu. A když vyjedu na hlavní silnici, stane se ještě něco

horšího. Uprostřed ničeho pod temnou oblohou spatřím tři lidi, kteří

horlivě mávají, ať zastavím. Mám strach. Hlavou mi běží všechnymožné poučky o přepadení, ale zároveň i ty, že nemám sedat do taxíku, ve

kterém už sedí někdo další. A držet se těchhle rad, tak se v Bolívii nikdy

nikam nesvezu. A tak zastavím, třeba mají nějaký problém a můžu jim

pomoct. Mračí se a vypadají fakt urputně.

Zvednu hledí a tázavě kouknu na muže, který mi podává svou vizitku

se slovy „Pokud pojedeš do Santa Fe, ozvi se, pomůžeme, šťastnou cestu“.

Beze slova na něj civím a rychle vytáhnu aspoň samolepku, abych mu ji

vrazila do ruky na oplátku. Poděkuju, rozloučíme se a já tam ještě chvíli

jen tak stojím a snažím se vzpamatovat. Tady to asi chodí trochu jinak

než v Bolívii.

Je mi sice hrozná zima, ale neprší a jedu po asfaltu, tak se snažím si na

nic nestěžovat. I když zmizí asfalt a objeví se bláto, klouže to a já jsem

– 216 –


celá od toho, pořád chci myslet pozitivně. Vlastně bych si to měla užívat,

podle všeho bych měla každou chvíli začít klesat dolů z hor. Nemůžu

tomu uvěřit, včera jsem to zjišťovala a vypadá to, že jsem ve výšce přes tři

kilometry konstantně už víc než deset týdnů. Je to vůbec možné, vždyť

tak vysoko se v Evropě pomalu ani nedá vyjet. A to jsem většinu času

strávila ještě daleko výš, přes čtyři kilometry nad mořem. Když jsemnáhodou zrovna ve třech, připadám si jak v naprosté nížině. Zkouším si tu výšku vzhledem k mořské hladině nějak vizualizovat, ale když sipředstavím malého Zoomera na těch obrovských vrcholcích, musím se smát, to je něco tak absurdního. Ale je pravda, že ty každodenní opary a potoky krve z nosu mi chybět nebudou. Ani si to už neumím představit, jaké to

asi je se ráno probudit bez bolesti, jaké to je každý den necítitnesnesitelné sucho a utírat krev. Jé, já jedu dolů!

ZELENÉ ŠTĚSTÍ

Nádech... výdech... nádech... výdech. Nemůžu se nabažit. Poneuvěřitelných 73 dnech jedu dolů. Jako bych 73 dní nežila, nefungovala, nedýchala.

S každým nádechem mě zaplaví další dávka štěstí, jako bych si znovu

a znovu píchala nějakou hodně příjemnou drogu, jako bych znovu a znovu

prožívala orgasmus. Mně je tak dobře! Úplně jsem zapomněla, jak může

být člověku dobře! Nebo vůbec že může být člověku dobře.

Jé, tady lidi mají u domu zahrádku, to je hezké. Ale copak v Bolíviinikdo neměl zahrádku? Jasně že měl! Proč mi to přijde tak divné a tak krásné,

když zahrádka je pro to roští přehnané slovo? Chvíli mi to nedochází, ale

pak konečně. No jo, zeleň! Vždyť tam nahoře nebyla žádná zeleň, jak mi

tohle mohlo uniknout. Co krev! Co opary! Když odbočím z hlavní silnice

na malou zakroucenou okresku mezi stromy, dojde mi, že zelená barva

je to, co nejvíc postrádám. Zeleně je čím dál víc, ne kaktusy, ne písek, ne

– 217 –


kameny, ale krásná zelená tráva a stromy! Nikdy jsem si ani pořádněne

uvědomila, jak je strom krásná věc. Vlastně jsem zeleň neviděla mnohem

déle, dochází mi postupně. Asi naposled v Ekvádoru. To jsou nějaké tři

měsíce. Miluju zelenou, chci se za ni provdat a mít s ní děti.

Užívám si tu nádheru, zhluboka dýchám a nechám se zaplavovatpo

citem maximální blaženosti. A nejsem v tom sama, Zoomer jede strašně

rychle! Neuvěřitelné, rozjet se po tak dlouhé době šedesátikilometrovou

rychlostí.

Takže mě hned zastaví policajt.

Má to ale blbé, myslím, že by na celém světě jen těžko pohledalněko

ho s lepší náladou. Vyžádá si ode mě řidičák, a i když by mi to jindy přišlo

mimořádně otravné, teď mu ho podávám s širokým úsměvem.

„Kam jedete?“

„Do Salty.“

„Vy tam pracujete?“ otáže se hned policista. Nakrčím obočí, podívám

se po své špinavé motorce a zabláceném oblečení a nakonec mu věnuju

udivený pohled.

„Ne.“

„Ne?“ odpoví ještě udiveněji, „a co tady děláte?“ nedá mu to.Rozho

dím rukama, aby si všiml, že sedím na zablácené motorce plné zavazadel.

„Tak co tady děláte? Čím se živíte?“

Mračím se na něj čím dál víc, trochu mi začíná vadit, že mi kazí můj

veselý zelený den.

„Vy v Saltě pracujete?“ jde do toho znovu.

„Jsem turista,“ stisknu rty k sobě na znamení, že už mi poněkud leze

krkem, a taky abych ho nepokousala.

„Turista??“ vyletí znovu udiveně, jako bych na sobě měla oblek nebo

přes rameno velký pytel s obrázkem dolaru.

Konečně mě nechá jet, ale o chvíli později zkrátka musím zastavit.

Nevím, jestli jsem někdy viděla nádhernější místo, je to prostě voda a les.

Stromy. Spousta stromů. Nejbáječnější věc na světě. A co víc, čeká mě

velké město, civilizace, kafe, dobré jídlo. Jo!

– 218 –


KOCOVINA

Sedím na barové židličce, svírám hnědý kelímek s cappuccinem

z McDonaldu a koukám přes sklo ven. Na náměstí je spousta lidí,ně

kteří přihlížejí tanečnímu vystoupení, jiní stojí frontu na superpancho

− místní nejlevnější jídlo, obří párek v rohlíku za pár korun. Vnímám

ty davy lidí, záplavu světel zářících z desítek kaváren a obchodů, tady to

žije, je tma a já si poprvé za strašně dlouhou dobu připadám bezpečně.

Ale to je celé. Ten tolik očekáváný příjemný pocit úlevy, oddechu nebo

vítězství se prostě nedostavuje. Nevím, co to je, cítím se, jako bych měla

kocovinu. Jako bych se celý den opíjela tou příjemnou a opojnoucivi

lizací, krásnou zelení, a teď střízlivěla. Je mi zle. Nehty jedné mojí ruky

se zarývají do té druhé a snaží se tím zbavit návalu úzkosti. Čím víc si to

ale všechno uvědomuju, tím je to horší, nelíbí se mi tu, nepatřím sem

a nechci tu být.

Pokouším se uklidnit, ale moc mi to nejde. Všechna ta světla a zvuky

a davy lidí mě dohánějí k šílenství. Musím zpátky do hotelu. Proplétám

se mezi večerními prodavači barevných náramků i hraček pro děti, když

mi dojde, že si přece musím nakoupit. Vždyť nemám žádnou vodu ani

nic jiného na pití. Počkat, v Argentině by už měla být voda z vodovodu

pitná. Nějak se ale nemůžu přinutit tomu uvěřit, pořád si stejně opatrně

čistím zuby, pořád si nedám ani lok. Vím, že je pitná, ale v hlavě mi běží

alarm, že nesmím, že mi bude špatně, a nejsem s to ho vypnout.

Doběhnu do supermarketu. Vlastně ani nevím, co chci, nemám extra

hlad a můj žaludek zoufale touží po nějaké útěše. Nebo spíš moje hla

va. Odcházím proto s pivem, obřím balením čokoládového mléka a pěti

druhy ovocných pitíček pro děti. Jo a třemi litry balené vody. Co kdyby!

Je mi jasné, že to nemůžu všechno teď večer vypít a že se z té kombinace

nejspíš poseru, ale je to hrozně fajn, vůbec mít tu možnost si to všechno

pořídit. K dokonalosti tomu chybí už jen dudlík.

– 219 –


Mmm, jablečné pitíčko. To je něco tak božského. Vzpomínám si, jak

jsem byla malá a rodiče domů přinesli obří karton jablečných pitíček.

A ta představa, že bych teď mohla jít a ten karton jablečných pitíček si

mohla celý koupit pro sebe, ach ano! Kupuju si taky žlutou látkovou

tašku s obrázkem červené lebky. Igelitky v Argentině totiž asi zavrhli,

není šance je pořídit dokonce ani za peníze. Podávám prodavačcepla

tební kartu, ale jsem zmatená, nikde nevidím žádný terminál. A fakt

ho nemají, dojde mi, když prodavačka nejdřív kartu neúspěšněposta

ru protahuje a nakonec musí všechny údaje přepsat ručně. Koukám na

to jako blázen a lidé v řadě za mnou začínají vypadat dost nevrle a na

chvilku dostanu strach, že tady budu muset to pivo, čokoládové mlíko

i pitíčka nechat, ale za chvíli už je vítězoslavně srkám v pohodlnéposte

li. Ach, to je slast.

Fuj, mně je blbě. A depresi to nezahnalo. Přepadají mě myšlenky, jestli

to má ještě cenu. Mám před sebou ještě zatraceně dlouhou cestu, ale stojí

to za to, když se přemáhám? Nemusím si přece nic dokazovat, možná

prostě pojedu rovnou na jih do Buenos Aires, to je nejpřímější cestou

a i tak dost daleko. Nebaví mě ta civilizace, nebaví mě ti lidi, světla, výběr

jídla, hluk, ale nechci ani zpátky do pustiny. Nechci nikam, nechci nic.

Právě jsem si dala jídlo z fastfoodu za v přepočtu asi 210 korun. Bez pití.

Bylo to to nejlevnější, protože v tom nebylo maso. Sedím hladově nad

prázdným talířem, ve kterém ještě před chvíli byla malá porce nedob

rých slaných nudlí. Copak je tady tak draho, nebo je u nás prostě levně?

Přiznejme si to, jsem z chudého kraje. Objevily se tady po strašlivědlou

hé době benzínky vybavené v evropském stylu, ale copak si můžu dát

kafe za stovku? Jak může být u nás tak levně? My máme přece být tadra

há vyspělá Evropa. A ta kosmetika, tři nekvalitní žiletky za čtyři stovky?

Asi holt budu chlupatá. Brusinky v lékárně za sedm set? No co, vždyť ten

poslední zánět močáku nebyl tak strašný.

– 220 –


Sedím na pumpě a užívám si drahé, zato hnusné kafe. To si najednou

vážím věcí. V ČR bych takové kafe s klidem nechala na stole. Ale ne, jsi

hnusné, drahé a vypiju tě! Asi mi hráblo. Nebaví mě to. Pokouším se

nedobré kafe přebít nějakým nedobrým občerstvením, ale když stojím

v řadě na zaplacení, slečna pokladní je ten nejzaseknutější tvor na světě.

Není ničím zaměstnaná, jen prostě asi nechce nic dělat. A tak tu stojí

a stojíme tu my, zákazníci, a čas plyne. Vědci mezitím nejspíš objevili

další tři planety a kambodžské děti stihly ušít celou jarní kolekci proEv

ropu. Konečně se prodavačka posune o jeden metr a vypadá, že mě snad

obslouží.

Jenže to by v řadě se mnou nesměl stát muž. Argentinští muži? Zatím

mi přijdou všechno, jen ne zdrženliví nebo galantní. Někteří jsou na mě

schopni naprosto nepokrytě zírat, jako bych byla jen program v televizi

a sama je nemohla vidět. A sice si nepotrpím na nějaké to podržení dveří

nebo tak něco, ale to, co se mi tady denně přihodí, nemůžu úplně strávit.

Otevřu pusu, když vtom se vedle mě vetře obtloustlý kamioňák vtíl

ku, které odkrývá porost, že by si někdo mohl myslet, že konečně našli

yettiho, a začne si poroučet, co všechno by rád. Pusu zase zavřu. Bohužel

toho má na srdci hodně a to způsobí, že se prodavačka musí pohnout

o další metry, což ji zřejmě definitivně vyčerpá. Konečně jsem znovu na

řadě. Nadechnu se a najednou začne mluvit jiný muž vedle mě. Hlasitě si

odkašlu a s očekáváním se na něj podívám. Také mi věnuje pohled, ale

ten jeho je mnohem jednoznačnější, jako by říkal, že bych raději neměla

mít žádný problém, a pokračuje v objednávce cigaret.

Venku mezitím dva pánové obdivují Zoomera. Koukají na něj sužas

lými výrazy, jako by to byl minimálně batmobil. Obcházejí ho kolem,

pomalu se víc a víc přibližují a ukazují na různé části a vše komentu

jí. Není to slyšet, ale vizuálně to připomíná diskuzi, jestli by ve sprintu

porazil ferrari. Fascinuje mě na ně koukat, kdyby byl na prodej, nejspíš

by ho hned koupili. Po deseti minutách konečně odcházejí, aby se hned

nato ještě vrátili, a celá scénka běží znova. Vypadá to ale, že už musejí jít,

jeden z pánů začal toho druhého tahat za rukáv a teď se ho skoro násilím

– 221 –




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist