načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dóm řetězů - Steven Erikson

Dóm řetězů

Elektronická kniha: Dóm řetězů
Autor:

V severní Genabakis vyrazila z hor do nížin na jihu skupinka divokých domorodých válečníků. Hodlají u nenáviděných lidí z nížin vyvolat strach a zmatek, avšak pro jejich vůdce Karsu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  275
+
-
9,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 784
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7258-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V severní Genabakis vyrazila z hor do nížin na jihu skupinka divokých domorodých válečníků. Hodlají u nenáviděných lidí z nížin vyvolat strach a zmatek, avšak pro jejich vůdce Karsu Orlonga je výprava začátkem neobyčejného osudu. O několik let později, po masakru u Arenu, přijíždí Tavore, nová pobočnice císařovny, do poslední malazské výspy v Sedmiměstí. Hodnost velitele je pro ni nová, a ona navíc musí z dvanácti tisíc vojáků, hlavně nových rekrutů, jen s hrstkou veteránů z Coltainova vojska, vytvořit sílu schopnou odolat výzvě, jakou představují hordy Smršti ša`ik, číhající v srdci Svaté pouště. Čekání však nikdy není snadné. Velitelé ša`ik bojují o moc a jejich zápas ohrožuje přímo srdce povstání, zatímco ša`ik sama trpí, pronásleduje ji pravda o vlastním osudu.
Takto začíná úžasná nová kapitola v Eriksonově oceňované Malazské knize padlých.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Steven Erikson

DÓM

ŘETĚZŮ

Příběh

z malazské Knihy Padlých

TALPRESS


Copyright © 2002 by Steven Erikson

Translation © 2005 Dana Krejčová

Cover © 2002 by Steve Stone

This edition is published by arrangement with Transworld Publishers,

a division of The Random House Group Ltd. All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-535-9


Marku Paxtonovi MacRaemu za ten knokaut.

Tohle celé patří pouze tobě, příteli.



Poděkování

Autor by rád poděkoval svým věrným čtenářům ChrisoviPoroz

nymu, Richardu Jonesovi, Davidu Keckovi a Marku Paxtonovi

MacRaemu. Clare a Bowenovi jako obvykle. Simonu Taylorovi

a všem v Transworldu. A úžasným (a trpělivým) zaměstnancům

Tony’s Bar Italia: Erice, Steveovi, Jessemu, Danovi, Ronovi,Or

villovi,Rhimpymu, Rhei,Cam, Jamesovi,Konradovi,Darrenovi,

Rustymu, Philovi, Toddovi, Marnii, Chrisovi, Leah, Adě,Kevi

novi,Jakeovi, Jamiemu, Graemovi a oběma Domům. Dále děkuji

Darrenu Nashovi (protože kvasnice vždycky vzejdou) a Peteru

Cromwtherovi.







O S O B Y

Urydský klan Teblorů

Karsa Orlong, mladý válečník

Bairot Gild, mladý válečník

Delum Thord, mladý válečník

Dayliss, mladá žena

Pahlk, Karsův děd

Synyg, Karsův otec

Vojsko pobočnice

pobočnice Tavore

pěst Gamet/Gimlet

T’jantar

pěst Tene Baralta

pěst Blistig

kapitán Keneb

Žrout, jeho adoptivní syn

admirál Nok

komandant Alardis, žena

Nil, záchlumský zaklínač

Nether, záchlumská čarodějka

Temul, Záchlumčan z Vraního klanu (přežil Psí řetěz)

Očko, voják z arenské gardy

Perel, Spár

Lostara Yil, důstojník Rudých čepelí, žena

Gall, vojevůdce chundrylských Spálených slz

Imrál, válečník chundrylských Spálených slz

Kabrňák, mistr Spáru

13


Mariňáci 9. setniny 8. legie

poručík Ranal

seržant Struna

seržant Gesler

seržant Borduk

kaprál Smola

kaprál Bouřňák

kaprál Ořech

Flaška, oddílový mág

Smíška, žena

Koryk, voják, setijský míšenec

Sépie, sapér

Pravda

Pella

Tavos Pond

Píska

Balgrid

Ibb

Snad

Lutes

Vybraní těžké pěchoty 9. setniny 8. legie

seržant Mosel

seržant Sobelon, žena

seržant Tugg

Bystrouš

Uru Hela

Šálek

Krátkonos

Vybraní příslušníci střední pěchoty 9. setniny 8. legie

seržant Balšám

seržant Moak

seržant Thom Tissy

kaprál SmraVoun

kaprál Přípal

14


kaprál Tulipán

Hrdlořez

NešWast

Galt

Lob

Kupoun

Ramp

Šikula

Další vojáci Malazské říše

seržant Šňůra, 2. setnina, Ašókův pluk

Ebron, mág, 5. oddíl

Pajda, 5. oddíl

Zvonek, 5. oddíl

kaprál Zlomek, 5. oddíl

kapitán Laskava, 2. setnina

poručík Pores, 2. setnina

Jibb, ehrlitanská garda

Pružník, ehrlitanská garda

Čmára, ehrlitanská garda

vrchní seržant Braven Zub, posádka města Malaz

kapitán Irríz, odpadlík

Sinn, uprchlice

Gentur

Blátomet

Hawl, žena

Nathiové

otrokář Silgar

Damisk

Balantis

Astabb

Borrug

15


Další v Genabakis

Torvald Nom

Klidnost, žena

Ganal

Vojsko sha’ik

sha’ik, vyvolená bohyně Smršti (kdysi Felisín z rodu Paranů)

Felisín mladší, její adoptivní dcera

Toblakai

Leoman S cepy

velemág L’orik

velemág Bidithal

velemág Febryl

Heborik Neviditelné ruce

Kamist Reloe, mág Korbolo Doma

Henaras, čarodějka

Fayelle, čarodějka

Mathok, vojevůdce pouštních kmenů

T’morol, jeho tělesný strážce

Corabb Bhilan Thenu’alas, důstojník v Leomanově kumpanii

Scillara, markytánka

Duryl, posel

Ethume, kaprál

Korbolo Dom, napanský odpadlík

Kasanal, jeho asasín

Ostatní

Kalam Méchar, asasín

Trull Sengar, Tiste Edur

Onrack, T’lan Imass

Řezník, asasín (též znám jako Kvítko)

Apsalar, asasín, žena

Rellok, otec Apsalar

Kotilion, patron asasínů

Poutník

Křižák, ohař stínu

16


Slepucha, ohař stínu

Darist, Tiste Andii

Ba’ienrok (Správce), poustevník

Ibra Gholan, klanový vůdce T’lan Imass

Monok Ochem, kostěj Logrov T’lan Imass

Haran Epal, T’lan Imass

Olar Shayn, T’lan Imass

Ropušník, démonický zmok

Apt, matrona démonů (aptorianů) stínu

azalan, démon stínu

Panek, dítě stínu

Mebra, špeh v Ehrlitanu

Iskaral Pust, kněz stínu

Mogora, jeho žena, d’ivers

Cynnigig, Jaghut

Phyrlis, Jaghut, žena

Aramala, Jaghut, žena

Icarium, Jhag

Mappo Poříz, Trell

Jorrude, senešal, Tiste Liosan

Malachar, Tiste Liosan

Enias, Tiste Liosan

Orenas, Tiste Liosan

17



Ú V O D

Na kraji Rodící se, 943. den lovu

1159. rok spánku Ohnice

Š

edá, nafouknutá a poVobaná těla ležela na bahnitémbřehu, kam až oko dohlédlo. Příliv je navršil jako vyplavené

dřevo a ta, jež zůstala ve vodě, se převalovala ve vlnách

a rozkládající se maso bylo pokryté černými desetinohými kraby.

Tvorečkové o velikosti mince se teprve začali prožírat štědrou

tabulí, kterou jim roztržení chodby poskytlo.

V moři se odrážely mraky. Nebe i moře měly barvu matněšedého cínu a jednolitý odstín narušovala jen tmavší šeV nánosů bahna a třicetzáběrů vesel od břehu rozmazané okrové tóny stěží viditelných svrchních částí zaplavených budov města. Bouřepominuly a vody mezi troskami potopeného světa se utišily.

Obyvatelé byli pomenší a zavalití, s plochým obličejem adlouhými, rozpuštěnými světlými vlasy. Jejich svět musel být chladný, vzhledem k tomu, jak teple se oblékali. Když však došlo kroztržení,všesevokamženízměnilo.Nyní tu bylo dusno a parno a nad mořem se nesl zápach rozkladu.

Moře mělo původ v řece z jiné říše, mohutné, široké tepně sladké vody plné bahna z planin, s povodím zabírajícím snad celý kontinent. Kalné hlubiny byly domovem obrovských sumců apavoukůvelkýchjakokoloodvozua mělčiny se hemžily kraby amasožravými rostlinami bez kořenů. Řeka vyprazdňovala svůjprudcetekoucíobsahdotétorozlehléroviny.Trvalotodny,paktýdny a nakonec měsíce.

Ječící větry bouří, vyvolaných srážkami divokých tropických vzdušných proudů s původním mírným klimatem, s sebou hnaly záplavy vody a před neúprosně stoupající hladinou přišel mor, jenž zabil ty, kteří se neutopili.

19


Trhlina se právě minulou noc nějak sama zavřela. Řeka z jiné říše se vrátila do svého původního koryta.

Pobřeží si již své jméno nezasloužilo, ale Trulla Sengara nic jiného nenapadlo, když se tak vlekl po jeho okraji. Pláž byla samé bahno navršené proti obrovské zdi, jež se táhla od obzoru kobzoru. ZeV odolala záplavám, třebaže nyní přes ni voda přetékala.

Nalevo byla těla a napravo prudký sráz, možná jako osm lidí postavených na sebe. Koruna hráze měla stěží třicet kroků našířku. To, že zadržela celé moře, šeptalo o magii. Široké, plochékameny na vrcholku zdi byly od bahna, ale to v horku již zasychalo a na jeho povrchu tancovalihnědošedí brouci a uskakovali Trullu Sengarovi a jeho věznitelům z cesty.

Trull mělstouto představou stálepotíže. Věznitelé. Slovo, s nímž dosud zápolil. Nakonec to byli jeho bratři. Rodina. Jejich tváře znal celý život, usmívali se, smáli a – občas – truchlili stejně jako on. Celoudobustálpojejichboku,aWsedělocokoliv,aWšlooslavná vítězství, nebo o zdrcující porážky.

Věznitelé.

Nyní se neusmívali. Nesmáli se. Ti, kteří ho chytili, se tvářili chladně.

Co se to znás stalo.

Pochod skončil. Někdo Trulla Sengara přitlačil, takže si musel kleknout, a nedbal na jeho modřiny, rány a škrábance, z nichž mu dosud tekla krev. Nyní mrtví obyvatelé tohoto světa kdysi zapustili do koruny zdi velké železné kruhy a upevnili je mezi obrovskými kamennými kvádry. Kruhy byly pravidelněrozmístěny po celé délce zdi asi patnáct kroků od sebe, kam až Trull dohlédl.

TeV našly kruhy nové využití.

Trull Sengar měl kolem těla ovinuté řetězy a na zápěstí akotnícíchokovy.Kolempasumělbolestněutaženýkovovýpás,jehož oky nyní jeho věznitelé protáhli řetězy a napnuli je, čímž hopřinutili lehnout si vedle jednoho železného kruhu. Na dolní čelist mu připevnili kovovou rozvorku, přiměli ho otevřít ústa a jazyk mu přitlačili kovovou destičkou.

Začalo stříhání. Dýka opsala kruh na jeho čele a pak kruh přeWala. Hrot se zaryl dost hluboko, aby rýpl do kosti. Do ran mu vetřeli popel. Odsekali mu dlouhý cop, až měl kůži v týle celou rozdrásanou. Do zbývajících vlasů mu vetřeli hustou mast, která

20


mu je přitiskla k lebce. Během několika hodin mu zbytek vlasů

vypadá, takže zůstane do smrti holohlavý.

Stříhání bylo konečné, nevratné oddělení. Nyní z něj bylvyvrženec. Pro své bratry přestal existovat. Nebudou pro něj truchlit. Jeho činy zmizí z jejich vzpomínek spolu s jeho jménem. Jehorodičejakobyzplodiliojednodítěméně.Tak to u jeholidíchodilo, ten nejpřísnější trest – mnohem horší než poprava.

A přece Trull Sengar nespáchal žádný zločin.

A jsme u jádra věci.

Stáli nad ním, a možná teprve teV pochopili, co udělali.

Tichopřerušilznámýhlas.„Nyníoněmpromluvíme,ajakmile odsud odejdeme, přestane být naším bratrem.“

„Nyní o něm promluvíme,“ zopakovali ostatní a jeden pak dodal: „Zradil tě.“

První hlas byl chladný a nezaznívala z něj škodolibá radost, o níž Trull Sengar věděl, že se skrývá vespod. „Pravíš, že mě zradil.“

„Ano, bratře.“

„Jaký důkaz máš?“

„Jeho vlastní jazyk.“

„Tvrdíš jen ty, že jsi ho slyšel, jak mluví o zradě?“

„Ne, já ho slyšel taky, bratře.“

„Já taky.“

„A co vám všem náš bratr řekl?“

„Řekl, že jsi oddělil svou krev od naší.“

„Že nyní sloužíš tajnému pánovi.“

„Že nás tvá ctižádost dovede ke smrti –“

„Náš celý lid.“

„Takže mluvil proti mně.“

„Mluvil.“

„Svým vlastním jazykem mě obvinil ze zrady našeho lidu.“

„To udělal.“

„A já? Zvažme toto obvinění. Jižní kraje jsou v plamenech. Nepřátelská vojska uprchla. Nepřítel před námi klečí a prosí, aby se mohl stát naším otrokem. Z ničeho jsme vykovali říši. A naše síly stále rostou. Zatím. Co musíme udělat, abychom zesílili, bratři moji?“

„Musíme hledat.“

„Ano. A až najdeme, co musí být nalezeno?“

„Musíme to odevzdat. Tobě, bratře.“

21


„Víte, proč je to nezbytné?“

„Víme.“

„Znáte oběW, kterou pro vás činím, pro náš lid a pro naši budoucnost?“

„Známe.“

„A přece, zatímco jste hledali, tento muž, náš bývalý bratr, brojil proti mně.“

„To dělal.“

„A horší je, že mluvil na obranu nových nepřátel, které jsme nalezli.“

„To udělal. Nazýval je čistokrevným rodem a tvrdil, žebychom je neměli zabíjet.“

„Pokud by vskutku byli z čistokrevného rodu, tak by...“

„Neumírali tak snadno.“

„Správně.“

„Zradil vás, bratři.“

„Zradil nás všechny.“

Rozhostilo se ticho. Aha, te& se s nimi podělíš o svůj zločin. A oni váhají.

„Zradil nás všechny, bratři, není tomu tak?“

„Ano.“ Znělo to drsně, potichu, mumlavě – sbor pochybující nejistoty.

Dlouho nikdo nepromluvil, pak, divoce, se stěží ovládaným hněvem: „Správně, bratři. Neměli bychom tedy věnovatpozornost tomuto nebezpečí? Této hrozbě zrady, jedu, moru, jenž se pokouší rozdělit naši rodinu? Nebude se šířit? Nebudeme se sem muset vrátit? Musíme být bdělí, bratři. Ve vlastním nitru. I ve společnostiostatních.TeV jsme o něm promluvili. A teV je pryč.“

„Je pryč.“

„Nikdy neexistoval.“

„Nikdy neexistoval.“

„OpusWme tedy toto místo.“

„Ano, odejděme.“

Trull Sengar poslouchal, dokud jejich kroky na kamenné zdi neutichly. Byl sám, nemohl se hýbat, viděl jen zablácený kámen pod železným kruhem.

Moře šustilo mrtvolami naplavenými podél pobřeží. Krabipobíhali.Vodadálpronikalamaltou,napouštělakyklopskouhradbu hlasem mumlajících duchů a přepadávala na druhou stranu.

22


Mezi jeho lidmi platila dávno známá pravda, možná jediná pravda na světě, že příroda bojuje v jediné věčné válce. S jediným nepřítelem.Žepochopittotoznamená pochopitsvět.Každýsvět.

Příroda má jediného nepřítele.

A tím je nerovnováha.

Hradba zadržovala moře.

Jsou v tom skryta dvě poselství. Bratři moji, copak nevidíte pravdu? Dvě poselství. Hradba zadrží moře.

Prozatím.

Této potopě nic neodolá. Záplavy teprve začaly – což jeho bratři nedokázali pochopit, možná to nikdy nepochopí.

Topení bylo mezi jeho lidmi běžné. Utopení se nikdo nebál. A tak se Trull Sengar utopí. Brzy.

A tušil, že zanedlouho se k němu připojí celý jeho lid.

Jeho bratři narušili rovnováhu.

A příroda to nestrpí.

23



K N I H A P R V N Í

T V Á Ř E V E S KÁ L E


Čím pomaleji řeka teče, tím je bahnitější.

Nathijské rčení


K A P I T O L A J ED N A

Děti z temného domu

šeré stezky si volí.

Nathijské lidové rčení

P

es roztrhal ženu, starce a dítě, než ho válečníci zahnali do

opuštěné pece na kraji vesnice. Zvíře ještě nikdynepochybilo. Se zuřivým zápalem strážilo urydské území spolu se

svými druhy, byla to pro něj drsná, ale řádná povinnost. Na těle

nemělo žádné rány, které by se mu mohly zanítit a tím dovolily

duchu šílenství vstoupit do jeho žil. Ani nebylo posedlé pěnivou

nemocí. Jeho postavení ve vesnické smečce nikdo nezpochybnil.

Vlastně tu nebylo nic, vůbec nic, co by mohlo ten náhlý obrat

vyvolat.

Válečníci přitiskli štěkající, kousající šelmu oštěpy ke kulaté zadní stěně hliněné pece a ubodali ji. Když skončili, viděli, žeratiště mají ohryzaná a kluzká slinami a krví. Železné hroty byly plné vrypů a škrábanců.

Věděli, že šílenství dokáže být skryto, pohřbeno hluboko pod povrchem, nepatrná příměs měnící krev v něco nenávistného. Všechny tři oběti prohlédli šamani. Dvě zemřely na svá zranění, ale dítě se zuby nehty drželo.

S okázalým průvodem ho jeho otec odnesl k Tvářím ve skále, položil ho na palouk před sedm teblorských bohů a tam hozanechal. Brzy nato zemřelo. Samo, v bolestech, před tvrdými obličeji vytesanými do skály. Na tom nebylo nic nečekaného. Dítě bylo nakonec příliš mladé, aby se mohlo modlit.

A to vše se pochopitelně událo před mnoha staletími.

Dávno předtím, než sedm bohů otevřelo oči.

27


Rok Urugala Tkalce

1159 spánku Ohnice

Byly to velkolepé příběhy. Domy v plamenech, děti vlečené celé

lígy za koňmi. Nízké stěny dlouhého domu jeho dědečka byly

přecpané trofejemi z onoho pradávného dne. Poškrábané lebeční

kosti, křehce vypadající sanice. Podivné útržky šatů z nějakéneznámé látky, nyní zčernalé kouřem a rozedrané. Malá ouškapřibitánakaždém volnémdřevěnémsloupkusahajícímažkdoškové

střeše.

Důkaz, že Stříbrné jezero je skutečné, že za zalesněnýmihorami, za hlubokými průsmyky, týden – možná dva – daleko od územíklanuUrydů,opravduexistuje.Cestatambylanebezpečná, vedla přes území, jež drželi Sunydové a Rathydové, sama pouW byla příběhem legendárních proporcí. Bojovník musel projítneřátelskými tábory, aniž by ho někdo zahlédl, přičemž tu a tam obrátil kameny kolem ohniště, což byla nejhlubší urážka, musel dnem i nocí unikat lovcům a stopařům, až dorazil na hranici, pak přejít přes hory – a čekal ho neznámý kraj s bohatstvím, o jakém se mu ani nesnilo.

Karsa Orlong dědečkovými příběhy žil a dýchal. Stály jako legie, vzdorné a divoké, před vybledlým, prázdným odkazem Synyga – Pahlkova syna a Karsova otce. Synyga, kterýza celý svůj život nic nevykonal, který se jen staral o své koně ve svém údolí a nikdy se nevydal na nepřátelské území. Synyga, který bylnejvětší hanbou svého otce i svého syna.

Pravda,nejednoubránilsvéstádokonípřednájezdníkyzjiných klanů, a bránil je dobře, s úctyhodnou divokostí a obdivuhodnou obratností. Jenže to se od někoho z urydské krve čekalo. Urugal Tkadlec byl klanovou tváří ve skále a Urugal byl považován za nejdivočejšího ze sedmi bohů. Ostatní klany měly důvod Urydů se bát.

Synyg však nebyl pro svého syna špatným učitelem, právě naopak, bojovým tancům ho naučil skvěle. Karsa to skrvodřevěnou čepelí uměl na svůj věk nadmíru dobře. Byl počítánmezinejlepšíválečníkyklanu.Urydovésiceopovrhovalilukem,zatoumě- li výtečně používat oštěp a atlatl, ozubený kotouč a černý provaz, a Synyg svého syna naučil působivě zacházet i s těmito zbraněmi.

Nicméně něco takového se prostě čekalo od každého otce

28


klanu Urydů. Karsa nemohl najít žádný důvod, proč by na to měl

být hrdý. Bojové tance byly nakonec pouhou přípravou. Sláva

bylateprvevtom,conásledovalo,vsoubojích,nájezdech,krutém

udržování krevní msty.

Karsa nehodlal žít tak jako jeho otec. Nehodlal nedělat... nic. Ne, on hodlal kráčet stejnou cestou jako jeho děd. A tosvědomitěji, než si kdo umí představit. Příliš mnoho z pověsti klanu mělo základ v minulosti. Urydové začali být spokojení se svýmpostavením předního klanu mezi Teblory. Pahlk tuto pravdu nejednou zabručel v noci, kdy ho bolely kosti kvůli starým zraněním ahanba, jakou znamenal jeho syn, pálila nejvíce.

Návrat ke starým způsobům. A já, Karsa Orlong, budu velet. Delum Thord je se mnou. I Bairot Gild. Všichni jsme v prvním roce jizvení. Vykonali jsme něco úžasného. Zabili jsme nepřítele. Ukradli koně. Obrátili kameny u ohniště Kellydů a Burydů.

A te&, s novým měsícem a v roce tvého jména, Urugale, utkáme cestu ke Stříbrnému jezeru. A zabijeme děti, které tam přebývají.

Zůstal klečet s hlavou skloněnou na palouku pod Tvářemi ve skále a věděl, že Urugalův obličej vysoko na útesu zrcadlí jeho divokou touhu. A že obličeje ostatních bohů, kteří všichni kromě ’Siballe, jež byla Nenalezená, měli vlastní klan, se na Karsuzávistivě a nenávistně mračí. Nakonec před nimi nepokleklo žádné z jejich dětí a nevyslovilo tak chrabrou přísahu.

Karsa došel k závěru, že spokojenost zamořila všechnyteblorské klany. Svět za horami je neobtěžoval, nepokoušel se o to už celá desetiletí. Do teblorských zemí se neodvážil žádnýnávštěvník.AanisamiTeblorovénepohlíželizahraniceshlademvočích, jako to činívala minulá pokolení. Poslední muž, jenž vedl nájezd na cizí území, byl jeho děd. Na břehy Stříbrného jezera, kde se jako muchomůrky krčily domky a děti kolem pobíhaly jako myši. Tenkrát tam byly dva statky a půl tuctustodol. Karsabylpřesvědčený, že teV jich tam bude mnohem víc. Tři, možná čtyři statky. Dokonce i den Pahlkova zabíjení vybledne ve srovnání s tím, co napáchají Karsa, Delum a Bairot.

Tak přísahám, milovaný Urugale. A přinesu ti tolik trofejí, kolik jich ještě nikdy nezakrylo půdu tohoto palouku. Možná dost na to, aby tě to osvobodilo ze samotného kamene, a ty budeš opět kráčet mezi námi a zabíjet naše nepřátele.

Já, Karsa Orlong, vnuk Pahlka Orlonga, tak přísahám. A pokud

29


o tom pochybuješ, Urugale, věz, že odcházíme již této noci. Cesta

se započne se západem slunce. A až se každý další den zrodí slunce,

uvidí tři válečníky urydského klanu, vedoucí své oře průsmyky do

neznámých zemí. A Stříbrné jezero se po více než čtyřech staletích

bude opět třást před Teblory.

Karsa pomalu zvedl hlavu a přelétl pohledem omšelý útes až k drsné, zvířecí tváři Urugalově mezi tvářemi ostatních bohů. PoVobaný pohled jako by se upíral přímo na něj, a Karsa měl dojem, že v tmavých tůních vidí ohromnou radost. Vlastně si tím byljistý,a Delumovi aBairotovitotakpopíše.AtakéDayliss,aby mu mohla požehnat, protože tuze toužil po jejím požehnání, po jejích chladných slovech... Já, Dayliss, která jsem ještě nenašla rodinné jméno, dávám požehnání tobě, Karso Orlongu, pronebezečný nájezd. Kéž zabiješ legii dětí. Kéž jejich křik naplní tvé sny. Kéž jejich krev vyvolá žízeň po další. Kéž tě po celý život provázejí plameny. Kéž se mi vrátíš s tisícovkou smrtí na duši a vezmeš si mě za ženu.

Mohla by mu opravdu požehnat. Byl by to první, zatonepopiratelný projev jejího zájmu o něj. Ne o Bairota – s ním si jenom pohrávala jako kterákoliv jiná neprovdaná žena, čistě jen pro zábavu. Jejínocinůžzůstávalpochopitelněvpochvě,protožeBai- rotovi scházela chladná ctižádost – což byla vada, již sice popíral, ale bylo pravdou, že nedokáže vést, jenom se podřídit, a s tím by se Dayliss nespokojila.

Ne, bude jeho, Karsova, až se vrátí, bude to vyvrcholení jeho triumfu po nájezdu na Stříbrné jezero. Pouze a jedině pro něj vytáhne Dayliss svůj nocinůž z pochvy.

Kéž zabiješ legii dětí. Kéž tě po celý život provázejí plameny.

Karsa se narovnal. Ani vánek nepohnul lístky bříz rostoucích kolem palouku. Vzduch byl těžký, vzduch z nížin, který se za pochodujícímsluncemvyšplhaldohorateV,kdyžsvětlaubývalo, zůstal lapen na palouku před Tvářemi ve skále. Jako dech bohů, jenž se brzy vsákne do tlející prsti.

Karsa v nejmenším nepochyboval, že Urugal tu je přítomen, že přebývá hned pod kamennou kůží své tváře. Že ho přitáhla moc Karsovy přísahy, příslib návratu ke slávě. A stejně tak ostatní bohové. BerokTichý hlas, Kahlb Kradmý lovec,Thenik Zničený, Halad Žebřinoš, Imrot Krutá a ’Siballe Nenalezená, všichni se opět probouzeli a dychtili po krvi.

30


A já se na tuto cestu teprve vydal. Právě jsem dorazil doosmnáctého roku života, konečně je ze mne opravdový válečník. Slyšel jsem staré pověsti, jen šeptané, o Jednom, který sjednotí Teblory, sváže klany, povede je do nížin a tak začne válku lidu. Tenhle šepot je hlasem příslibu a ten hlas je můj.

Neviditelníptáciohlašovalipříchodnoci.Bylčasodejít.Delum a Bairot na něj čekali ve vsi. A Dayliss, zatím mlčící, alerozhodnutá říci slova určená jemu.

Bairot bude vzteky bez sebe.

Teplý vzduch na palouku vydržel ještě dávno poté, co Karsa Orlong odešel. Měkká, rozmoklá půda jen pomalu vyrovnávala otisky jeho kolen a nohou v mokasínech a tmavnoucí záře slunce dál vrhala barvy na drsné rysy bohů, i když už byl palouk sám ve stínu.

Ze země se zvedlo sedm postav se svraštělou kůží, ztmavlou dohněda nad seschlými svaly a silnými kostmi, a z vlasů rudých jakotmavýokrjimkapala páchnoucíčernávoda.Některýmschá- zely končetiny, jiní stáli na roztříštěných či zmrzačených nohou. Jednomu chyběla dolní čelist, jiný měl rozdrcenou lícní kost a čelo a zničený oční důlek. Každý z těch sedmi byl nějakponičený. Nedokonalý. Vadný.

Někde za skalní stěnou byla uzavřená jeskyně, která byla po několik staletí jejich hrobkou, krátkodobou věznicí, jak seukázalo.Žádný svéoživenínečekal. Bylipřílišzničení,abymohlizůstat se svými druhy, a tak je nechali tady, jak bylo u jejich druhuzvykem. Trestem za nezdar bylo opuštění, věčná nehybnost. Pokud byl nezdar čestný, byly jejich vnímající pozůstatky umístěny na otevřené prostranství, na volný vzduch, před krásnou vyhlídku, aby mohli najít klid v pozorování, jak ubíhá čas. Jenomže nezdar těchto sedmi čestný nebyl, a proto byla jejich ortelem hrobka. Nebyli kvůli tomu nijak zahořklí.

Později ale, ze světa mimo jejich neosvětlenou jeskyni, přišel temnýdarasnímpříležitost.Stačilo jenom porušit slib aodpřisáhnoutvěrnostjinému.Odměnoujimbyloznovuzrozeníasvoboda.

Jejich příbuzní na posměch označili místo, kde je uvěznili –vytesali jejich podoby do skály nad krajinou, na niž pak mohlypohlížet jen slepé, kamenné oči. Vyslovili jejich jména, aby uzavřeli obřad poutání, jména, jež na tomto místě přetrvala s dostatečnou

31


mocí, aby pokřivila myšlení šamanů lidu, který našel útočiště ve

zdejších horách a na plošině se starobylým jménem Laederon.

Sedmička nehybně stála na palouku a šero houstlo. Šest z nich čekalo, až promluví sedmý, ale nebyl žádný spěch. Svoboda jim přinášela čirou radost, a i když se omezovala jen na malý palouk, přetrvávala. Avšak nepotrvá dlouho a praskne i poslední řetěz – omezené vidění z očních důlků vytesaných do skály. Službanovémupánovislibovalacestování,celýsvětčekalnaobjeveníabez- počet smrtí na doručení.

Urual, jehož jméno znamenalo Mechová kost a jehožTeblorové znali jako Urugala, konečně promluvil. „Bude stačit.“

Sin’b’alle – Lišejník na mechu – tedy ’Siballe Nenalezená,neskrývala nedůvěru. „Do těchto padlých Teblorů vkládáš příliš velké naděje. Teblorů. Nevědí nic, neznají ani své pravé jméno.“

„BuV ráda, že ne,“ zachrčel Ber’ok s rozdrceným hrdlem. Měl zlomený vaz a hlavu nakloněnou na stranu, takže musel otočit celétělo,abysemohlpodívatnaskáluzanimi.„Vkaždémpřípadě máš své vlastní děti, Sin’b’alle, které jsou nositeli pravdy. Uostatních je pro nás lepší, když ztracená historie zůstane ztracená. Jejich nevědomost je naší největší zbraní.“

„Suchý jasan mluví pravdu,“ pravil Urual. „Kdyby znali své dědictví, nedokázali bychom tak pokřivit jejich víru.“

Sin’b’alle opovržlivě pokrčila rameny. „Ten jménem Pahlktaky... stačil. Podletvéhonázoru, Uruale.Vypadal,žejehodenvést mé děti. A přece zklamal.“

„Naše chyba, ne jeho,“ zavrčel Haran’alle. „Byli jsme příliš netrpěliví, příliš sebevědomí. Zrušit přísahu nám sebralo příliš mnoho sil –“

„A kolik nám náš nový pán dal ze své síly,Parohu z léta?“ chtěl vědět Thek Ist. „Jenom pramínek.“

„A co jsi čekal?“ opáčil Urual mírně. „Sám se vzpamatovává ze svého utrpení, stejně jako my.“

Promluvila Emrot, hlasem jako hedvábí. „Takže ty, Mechová kosti, věříš, že nám Pahlkův vnuk vytesá cestu ke svobodě?“

„Věřím.“

„A když budeme znovu zklamáni?“

„Takzačnemeznovuodzačátku.BairotovodítějevlůněDayliss.“

Emrot sykla. „Dalších sto let čekání! AW jsou tihle dlouhověcí Teblorové zatraceni!“

32


„Sto let nic není –“

„Není to nic, a přece je to všechno, Mechová kosti! A víš přesně, co myslím.“

Urual si prohlížel ženu vhodně pojmenovanou Zubatá kostra a vzpomínal na její převtělenecké sklony i její hlad, který tenkrát bezpochybyvedlkjejichnezdaru.„Rokméhojménasevrátil,“řekl. „Kdo z nás kdy dovedl nějaký teblorský klan tak daleko po naší cestě jako já? Ty, Zubatá kostro? Lišejníku namechu?Kopinoho?“

Nikdo nepromluvil.

Pak konečně Suchý jasan vydal zvuk, jenž mohl být i tichým smíchem. „Jsme jako Rudý mech, mlčíme. Cesta se otevře.To nám náš nový pán slíbil. Nachází svou sílu. Urualův vyvolený válečník už na své zabijácké cestě získal dvě desítky duší. A navíc teblorských duší. Vzpomínám si, že Pahlk cestoval sám. Ale Karsa s sebou bude mít dva mocné válečníky. Jestli zemře, bude tupořád Bairot nebo Delum.“

„Bairot je příliš chytrý,“ prskla Emrot. „Podobá se Pahlkovu synovi, svému strýci. Horší je, že se zajímá pouze sám o sebe. Předstírá, že jde za Karsou, ale ruku drží za jeho zády.“

„A já zase za jeho,“ zamumlal Urual. „Už je skoro noc. Musíme se vrátit do hrobky.“ Obrátil se. „Zubatá kostro, zůstávej conejblíž dítěti v Daylissině lůně!“

„Už teV se krmí z mých prsou,“ ujistila jej Emrot.

„Dívčí dítě?“

„Jenom tělem. Já z něj dělám něco,conení ani dívka,ani dítě.“

„Dobře.“

Když se na noční obloze rozsvítily první hvězdy, sedm postav se vrátilo do země. Zamrkaly, probudily se a shlédly dolů napalouk,naněmžnepřebývaližádníbohové.Kdenikdyžádníbohové nepřebývali.

Vesnice stála na kamenném břehu Laderii, prudké horské řeky s vodou studenou jako led, která se na své cestě k nějakémuvzdálenémumořiprodíralaúdolímmezijehličnatýmilesy.Domyměly základy z balvanů, hrubě přitesané zdi z cedrového dřeva adoškové střechy hustě porostlé mechem. Podél břehu se zvedalydřevěné rámy, na nichž se sušily na proužky nakrájené ryby. Zapruhem lesa byly vykácené mýtiny, kde se pásli koně.

Když Karsa dorazil k otcovu domu a mezi stromy blikala mlhou

33


tlumenásvětýlka,namýtiněnehybněstálaasidesítkakoní.Jediné

nebezpečí pocházelo od nájezdníků, protože titokoně byli rození

zabijáci a horští vlci se obrovským kopytníkům už dávno naučili

vyhýbat.Občassesemdolůz hor vydal na lov medvěd s rezavězbarveným límcem, ale ten se obyčejně spokojil s táhnoucími lososy,

a koně, vesničtí psianineohroženíválečnícihoobvyklenezajímali.

Synyg byl ve výcvikové ohradě a hřebelcoval Ničitele, svého prvotřídního hřebce. Když se Karsa přiblížil, cítil teplo stoupající z koňského těla, třebaže z něj viděl jen černou skvrnu na pozadí tmy. „Rudé oko se stále potuluje volně,“ zavrčel Karsa. „Nic pro svého syna neuděláš?“

Otecdálhřebelcovalkoně.„Rudéokojenatakovoucestupříliš mladý, jak už jsem řekl –“

„Ale je můj, a tak na něm pojedu.“

„Ne. Není samostatný a ještě nikdy nejel s koňmi Bairota aDeluma. Zapíchl bys mu trn do nervů.“

„To mám jít pěšky?“

„Dám ti Ničitele, můj synu. Této noci se trochu proběhl a ještě má uzdu. Běž si posbírat věci, než příliš vychladne.“

Karsa neřekl nic. Byl opravdu ohromený. Otočil se a vydal se k domu. Synyg pověsil jeho tlumok na sloupek u vchodu, aby mu nenavlhl. Krvodřevěný meč byl zavěšen vedle, čerstvěnaolejovaný, a na široké čepeli byl namalován urydský válečný znak. Karsa zbraň sundal a připjal si ji, takže mu obouruční rukojeW meče ovinutá kůží vyčnívala nad levým ramenem. Tlumok pak přiváže Ničiteli na třmenový řemen a hodí si ho přes kolena.

Teblorskýpostroj neměl sedlo, jezdecseopíraldokrátkýchtřmenůasedělkonitěsnězakrkem.Mezitrofejemiznížinbylaisedla, a když je dali na menší koně z nížin, byl jasně vidět posun váhy dozadu. Avšak pravý jezdecký kůň potřeboval mít bedra volná, aby mohl lépe zvedat nohy. Navíc válečník musel chránit krk a hlavu koně svým mečemavpřípaděpotřebyirukamaskůrkami.

Karsa se vrátil k čekajícímu otci.

„Bairot a Delum tě čekají u brodu,“ sdělil mu Synyg.

„Dayliss?“

Karsa otci neviděl do obličeje, když hluše odpovídal: „Dayliss vyslovila své požehnání Bairotovi, když ses vydal k Tvářím ve skále.“

„Ona požehnala Bairotovi?“

34


„Ano.“

„Zřejmě jsem ji špatně odhadl,“ poznamenal Karsa a bojoval s neznámou křečí, z níž se mu stáhl hlas.

„To se u žen stává snadno.“

„A ty, otče? Dáš mi ty své požehnání?“

Synyg Karsovi podal otěž a odvrátil se. „Už to udělal Pahlk. Spokoj se s tím.“

„Pahlk není můj otec!“

Synyg zaváhal a zřejmě se zamyslel, pak řekl: „Ne, to není.“

„Tak mi tedy požehnej!“

„Pro co ti mám požehnat, synu? Pro sedm bohů, kteří jsou falešní? Pro slávu, která je prázdná? Budu mít radost, když budeš zabíjet děti? Z trofejí, které si přivážeš k pasu? Můj otec Pahlk by pořádjenleštilsvémládí,protožejevtomhlevěku.Jakznělojeho požehnání, Karso? Že překonáš jeho úspěch? Těžko. Zvaž dobře jeho slova. Řekl bych, že zjistíš, že jemu posloužila víc než tobě.“

„,Já, Pahlk, Nálezce stezky, po níž půjdeš i ty, ti žehnám na tvé cestě.‘ Tak zněla jeho slova.“

Synygchvílimlčel,akdyžpromluvil,poznalKarsazjehohlasu, že se zachmuřeně usmívá. „Jak jsem říkal.“

„Matka by mi byla požehnala,“ štěkl Karsa.

„To matky musí. Ale srdce by měla těžké. Jdi už, synu. Tvíspolečníci na tebe čekají.“

Karsa se s prsknutím vyhoupl hřebci na široký hřbet. Ničitel otočil hlavu k neznámému jezdci a zafrkal.

Synyg promluvil do šera. „Nerad vozí hněv. Uklidni se, synu.“

„Válečný oř,kterýsebojíhněvu,není k ničemu.Ničitelsebude muset naučit, kdo na něm jezdí teV.“ S tím Karsa natáhl dozadu nohu a otěží koně obratně otočil. Pohybem otěže pobídl koně do kroku.

Cestu do vesnice lemovaly čtyři krevní sloupky, každý zajednoho z Karsových obětovaných sourozenců. Na rozdíl odostatních, Synyg sloupky nijak neozdobil, jen na ně vyřezal značky se jmény svých tří synů a jedné dcery, kteří byli obětováni Tvářím ve skále po prolití krve, jež vydržela jen do prvního deště. Místo copů ovíjejících jako člověk vysoké sloupky až k čelence z peří, svázaných střívky na vrcholku, tady omšelé dřevo obtáčely pouze liány a vršek byl pokálený od ptáků.

Karsa věděl, že památka jeho sourozenců si zaslouží víc, aroz>35


hodl se, že ve chvíli útoku bude mít jejich jména na rtech, aby

mohl zabíjet s jejich křikem ostře se nesoucím vzduchem. Ažpřijdeta chvíle,jeho hlasbudejejichhlasem.Přílišdlouhotrpělitím,

jak je otec zanedbává.

Stezka se rozšířila a lemovaly ji staré pařezy a plazivý jalovec. Před sebou v kouřovém oparu Karsa viděl jasnou záři ohňů vnízkých, tmavých domech kuželovitého tvaru. Poblížjednohodomu čekali dva jezdci na koních. Třetí postava, opěšalá a zabalená v kožešinách, stála stranou. Dayliss. Požehnala Bairotu Gildovi a te& ho přišla vyprovodit.

Karsa k nim dojel pomalým klusem. On byl vůdce a dá jim to jasně najevo. Bairot a Delum nakonec čekali na něj, a kdo z nich tří odešel k Tvářím ve skále? Dayliss požehnala podřízenému. Nechoval se Karsa příliš nafoukaně? Jenže takové bylo břemeno velitelů. To musela chápat. Nedávalo to smysl.

Karsa zastavil Ničitele před nimi a mlčel.

Bairot z nich byl nejmohutnější, ač ne tak vysoký jako Karsa nebo Delum. Připomínal medvěda, což si už dávno uvědomil, a začal ho schválně napodobovat. TeV pohnul rameny, jako by si chtěl před jízdou uvolnit svaly, a zazubil se. „Smělý začátek,bratře,“ zabručel, „ukrást koně svému otci.“

„Neukradl jsem ho, Bairote. Synyg mi dal Ničitele i svépožehnání.“

„Dnešní noc je zřejmě nocí zázraků. A vystoupil i Urugal ze skály, aby tě políbil na čelo, Karso Orlongu?“

Dayliss zafrkala.

Kdyby opravdu vstoupil do země smrtelníků, uviděl by před sebou stát jen jednoho znás. Na Bairotův posměšek Karsanereagoval a pomalu se podíval na Dayliss. „Požehnala jsi Bairotovi?“

Přezíravě pokrčila rameny.

„Rmoutím se,“ pravil Karsa, „nad tvou ztrátou odvahy.“

Rozzuřeně se mu podívala do očí.

Karsa se s úsměvem obrátil na Bairota a Deluma. „,Hvězdy se točí. JeVme.‘“

Ale Bairot si ho nevšímal, a místo aby pronesl obřadníodpověV,zavrčel:„Nenídobrévybíjetsizraněnoupýchunaní.Dayliss seponašemnávratustanemouženou.Udeřitjijejakoudeřitmě.“

Karsa se nepohnul a jen tiše, úlisně řekl: „Ale Bairote, jáudeřím, kde se mi zlíbí. Nedostatek odvahy se může šířit jakonáka>36


za – nepadlo na tebe její požehnání jako kletba? Já jsemvojevůdce. Vybízím tě, abys mě vyzval hned, než opustíme domov.“

Bairot svěsil ramena a pomalu se předklonil. „Mou rukunezadržuje nedostatek odvahy, Karso Orlongu,“ zachraptěl.

„To rád slyším. ‚Hvězdy se točí. JeVme.‘“

Bairot se nad tím přerušením zamračil a chtěl ještě něco dodat, ale zarazil se. Usmál se a znovu se uvolnil. Podíval se na Dayliss a kývl, jako bypotvrzovalnějakétajemství,načež odříkal: „,Hvěz- dy se točí. VeV nás, vojevůdce, ke slávě.‘“

Delum, jenž vše mlčky, s bezvýraznou tváří sledoval, nyní také promluvil. „,VeV nás, vojevůdce, ke slávě.‘“

S Karsou v čele projeli tři válečníci celou vesnicí. Stařešinové kmene měli proti výpravě námitky, a tak se nikdo nedíval, jak odjíždějí. Nicméně Karsa dobře věděl, že je nikdo nemůžepřeslechnout, a věděl, že jednoho dne budou litovat, že se nestali svědky ničeho víc než tlumeného dusotu kopyt. Přesto toužil i po dalších svědcích kromě Dayliss. Ani Pahlk se neobjevil.

A přece mám pocit, že nás sledují. Možná sedmička. Urugal,vyzdvižený až mezi hvězdy, vezoucí se na proudu kola, na nás shlíží. Slyš, Urugale! Já, Karsa Orlong, pro tebe zabiju tisíc dětí! A tisíc duší ti položím k nohám!

Opodál zakníkl ze spánku pes, ale neprobudil se.

Na severní straně údolí nad vesnicí na samém kraji lesa stálo třiadvacet tichých svědků odjezdu Karsy Orlonga, Bairota Gilda a Deluma Thorda. V temnotě mezi širokolistými stromy byli jako duchové,nehybněčekaliještědávnopoté,cojimtrojiceválečníků zmizela z dohledu na východě.

NarodilisejakoUrydové.Urydovéjeobětovali.Bylitopokrev- ní příbuzníKarsy, Bairota i Deluma. Večtvrtémměsíciživotabyli odevzdáni Tvářím ve skále, za soumraku je na palouk položily jejich vlastní matky. Byli předloženi sedmičce a do východuslunce zmizeli. Všichni do jednoho byli věnováni nové matce.

Děti’Siballe,tehdyiteV.’SiballeNenalezené,jedinéhobožstva ze sedmičky, které nemělo vlastní kmen. A tak si jeden kmenvytvořila, tajný kmen odebraný ostatním šesti, a poučila je o jejich vlastních pokrevních svazcích – aby je spojila s jejichneobětovanými příbuznými. A také je poučila o jejich zvláštním úkolu,osudu, jenž bude patřit pouze a jenom jim.

37


Nazývala je svými Nalezenými a pod tímhle jménem se všichni navzájem znali, bylo to jméno jejich tajného kmene. Neviděni přebývali mezi svými příbuznými a nikdo v šesti kmenech neměl o jejich existenci nejmenší tušení. Věděli, že někteří snad mohou mít podezření, ale nic víc. Tací jako Synyg, Karsův otec, jenž s památečními krevními sloupy zacházel s lhostejností, když už ne s otevřeným opovržením. Ti obvykle neznamenali skutečné nebezpečí,ikdyžobčasbylotřebapodniknoutnějakátvrdšíopatření. Jako tomu bylo s Karsovou matkou.

Třiadvacet Nalezených, kteří se vskrytu mezi stromy na úbočí hory stali svědky počátku válečnické výpravy, byli pokrevními bratry a sestrami Karsy, Bairota a Deluma, a přece pro ně byli cizí, třebaže v této chvíli na tom zřejmě nezáleželo.

„Jeden to dokáže.“ To řekl Bairotův nejstarší bratr.

Delumova sestra-dvojčepokrčilavodpověVrameny.„Budeme tedy zde, až se vrátí.“

„To budeme.“

Další rys měli všichni Nalezení společný. ’Siballe své dětipoznačila ošklivou jizvou – na levé straně obličeje jim od spánku po bradu servala kůži i svaly, čímž výrazně omezila jejich schopnost vyjadřovat se výrazem. Rysy na levé polovině obličeje měliustrnuté v úšklebku, jako by byli neustále vyděšení. Jistým zvláštním způsobem je to zároveň zbavilo i schopnosti modulovat hlas – nebo je možná ovlivnila ’Siballe svou monotónností.

A tak jim slova o naději zněla falešně, což stačilo na to, aby mluvčí umlkl.

Jeden to dokáže.

Snad.

Když se otevřely dveře, Synyg dál míchal dušeným masem v kotlíku nad ohněm. Tiché sípění, šouravý krok, chrastění hole o práh.

„Požehnal jsi svému synovi?“

„Dal jsem mu Ničitele, otče.“

Pahlkovi se podařilo vložit do jediného slova pohrdání,znechucení a podezření zároveň. „Proč?“

SynygseaniteVneobrátil,jenposlouchal,jakjehootecpomalu míří k židli nejblíž u ohně. „Ničitel si zaslouží poslední bitvu a já vím, že mu ji nemůžu dát. Proto.“

38


„Jak jsem si myslel.“ Pahlk se se zachrčením posadil. „Bylo to kvůli koni, ne kvůli synovi.“

„Nemáš hlad?“ zeptal se ho Synyg.

„Tu nabídku neodmítnu.“

Synyg se hořce pousmál, natáhl se pro druhou misku a postavil ji vedle té svojí.

„Bylby strhl horu,“ zavrčel Pahlk, „aby viděl, jak vstávášzesvé slámy.“

„Co neudělá pro mě, otče, udělá pro tebe.“

„Je přesvědčený, že jedině největší možná sláva dosáhne toho, co je zapotřebí – smyje hanbu, kterou jsi způsobil ty, Synygu. Ty jsizakrslýkeřmezidvěmavysokánskýmistromy,dítětemnajedné a otcem na druhé straně. Proto se upnul na mě, natáhl ruku – trápíš se a rozčiluješ tam ve stínu mezi Karsou a mnou? Škoda že to byla vždy jen tvoje volba.“

Synyg naplnil obě misky a jednu podal otci. „Jizva nad starou ránou už nebolí,“ poznamenal.

„Nic necítit není ctnost.“

Synyg se s úsměvem posadil na druhou židli. „Vyprávěj mi, otče, jako kdysi. O dnech následujících po tvém triumfu. Pověz mi znovu o dětech, které jsi zabil. O ženách, které jsi sWal. Povídej o hořících domech, o řevu dobytka a ovcí lapených v plamenech. Ty ohně znovu uvidím, rozdmýchané v tvých očích. Prohrábni popel, otče.“

„Když mluvíš o těch dnech, synu, slyším jenom tu prokletou ženu.“

„Jez, otče, jinak urazíš mě a můj dům.“

„Hned.“

„Vždycky jsi byl pozorný host.“

„Pravda.“

Dál mlčeli, dokud nedojedli. Synyg odložil misku. Vstal,uchoil i Pahlkovu, a pak se náhle otočil a hodil ji do ohně.

Jeho otec vykulil oči.

Synyg se na něj zadíval. „Ani jeden z nás se nedožije Karsova návratu. Most mezi námi dvěma je pryč. Přijdeš-li ještě někdy k mým dveřím, otče, zabiju tě.“ Oběma rukama popadl Pahlka a zvedl ho ze židle. Odvlekl prskajícího dědka ke dveřím a bez cirátů ho vyhodil ven. Hůl hodil za ním.

***

39


Jeli po staré stezce vedoucí rovnoběžně s pohořím. Na cestě místy ležely napadané kameny, jak jedle a cedry strhl do údolí sesuv půdy, mezi nimiž nalezly vhodné prostředí keře a listnaté stromy, které ztěžovaly jízdu. Na území Rathydů to byly dva dny a tři noci cesty. Ze všech teblorských kmenů vedli Urydové nejvíc válek právě sRathydy.Nájezdyakrutévražděníopletlyobakme- ny sítí nenávisti táhnoucí se celá staletí zpátky.

Projet územím Rathydů, aniž by si jich někdo všiml, neměl Karsavúmyslu.Hodlalsipomstychtivoučepelíprosekatkrvavou cestuskutečnýmiivymyšlenýmiurážkamianasbíratnasvéjméno pár desítek teblorských duší. Velmi dobře věděl, že oba válečníci za ním jsou přesvědčení, že pojedou nenápadně a budou se mít na pozoru. Nakonec, byli jenom tři.

Ale je s námi Urugal, je to jeho čas. A my se ohlásíme jeho jménem a krví. Probudíme sršně v jejich hnízdě a Rathydovépoznají jméno Karsy Orlonga a naučí se ho bát. Stejně jako po nich Sunydové.

Váleční koně opatrně překračovali uvolněné kameny znedávného sesuvu. Minulou zimu napadlo hodně sněhu, víc, než Karsapamatoval. Dávno předtím, než se Tváře ve skále probudily a ve snech atransuohlásilystařešinům,žeporazilystaréteblorskéduchyanyní žádají poslušnost, dávno předtím, než sbírání nepřátelských duší začalobýthlavnítouhouTeblorů, vládli zemi ajejímu lidu duchové, kteří byli kostmi kamenů, tělem země, vlasy a srstí lesa a jejich dechbylvětremkaždéročnídoby.Zima vysokovhoráchpřicházela a odcházela v divokých bouřích, jak duchové zuřivě pokračovali ve své věčné válce proti sobě. Léto a zima byly stejné: nehybné asuché, ale léto se projevovalo vyčerpáním, kdežto zima přicházela s ledově křehkým mírem. Teblorové proto nahlíželi na léto sesoucitem s bitvou unavenými duchy, zatímco zimu nenáviděli kvůlislabosti ascendovaných bojovníků, protožeiluzemírubylabezcenná.

Z období jara zbývala jen dvacítka dní. Bouře ustupovaly, bylo jich méně a byly méně zuřivé. Ačkoliv Tváře ve skále již dávno zničily staré duchy a zřejmě je běh ročních dob nezajímal, Karsa sebe a své dva válečníky považoval za zvěstovatele posledníbouře. Jejich krvodřevěné meče budou mezi nicnetušícími Rathydy a Sunydy znít ozvěnou starého vzteku.

Projeli nedávným sesuvem. Stezka se stáčela domělkéhoúdolí, kde se do jasného odpoledního slunce otevírala větší louka.

40


Za Karsou promluvil Bairot. „Měli bychom se utábořit na druhé straně tohoto údolí, vojevůdce. Koně si potřebujíodpočinout.“

„Odpočinoutsimožnápotřebujetvůj kůň, Bairote,“ opáčilKarsa. „Máš v kostech příliš mnoho nočních oslav. Tato cesta z tebe, jak věřím, znovu udělá válečníka. Tvá záda za poslední dobu poznala příliš mnoho slámy.“ Kdy na tobě jezdila Dayliss.

Bairot se v odpověV jen zasmál.

Delum zavolal: „Můj kůň si taky potřebuje odpočinout,vojevůdce. V tom údolíčku před námi se můžeme utábořit. Jsou tu králičí doupata, nastražím oka.“

Karsa pokrčil rameny. „Takže mě tíží dva řetězy. Válečnýpokřik vašich žaludků mě ohlušil. Budiž tedy. Utáboříme se.“

Nemohli zapálit oheň, takže králíky, které nachytal Delum, jedli syrové. Kdysi by to bylo nebezpečné, protože králíci často přenášeli nemoci, jež bylo možné zničit jen převařením a z nichž většina byla pro Teblory smrtelná. Ale po příchodu Tváří ve skále tyto choroby vymizely. Pravda, stále je sužovalo šílenství, alenemělo nic společného s tím, co snědli a vypili. Občas, jakvysvětlovali stařešinové, jsou břemena, která na ně klade sedmička,příliš těžká. Mysl musí být silná a síla pochází z víry. Pro slabocha, pro někoho, kdo pochybuje, se pravidla a obřady mohou stát klecí, vězením vedoucím k šílenství.

Seděli kolem malé jamky, již Delum vyhrabal pro králičí kosti, a během jídla toho moc nenamluvili. Obloha pomalu ztrácela barvu a hvězdy se začaly otáčet. V houstnoucím šeru Karsaposlouchal, jak Bairot vycucává králičí lebku. Vždycky dojídalposlední,protoženicnenechal,azítradokonceokoušetenkouvrstvu tukupodkůží.Konečněodhodilprázdnoulebkudojamkyazačal si olizovat prsty.

„Trochu jsem přemýšlel,“ promluvil Delum, „o naší výpravě. Přes území Rathydů a Sunydů. Neměli bychom používat cesty na hřebenech ani jezdit na pozadí holé skály. Proto musíme zamířit dolů. Jenomže tak se dostaneme blíž k jejich táborům. Myslím, že odteV musíme cestovat v noci.“

„Ještělepší,“přidalseBairot,„jevykonat něco hrdinského.Obrátíme kameny kolem ohniště a ukradneme peří. Pár osamělých spících válečníků nám třeba dá své duše.“

41


Karsa řekl: „Když se budeme přes den schovávat, neuvidíme kouř, který by nám prozradil, kde jsou tábory. A v noci se vítr mění, takže nám nepomůže najít ohniště. Rathydové a Sunydové nejsou žádní hlupáci. Nezapalují ohně pod převisy ani u skal – nezahlédneme příhodný odraz světlana kameni. Anaši konětaké přes den líp vidí a jsou si jistější. Pojedeme ve dne,“ zakončil.

Bairot i Delum chvíli mlčeli.

Pak si Bairot odkašlal. „Vyvoláme válku, Karso.“

„Budeme jako lanydský šíp, když letí lesem a mění směr kolem haluzí, větví a kmenů. Budeme sbírat duše, Bairote, ve řvoucí bouři. Válka? Ano. Bojíš se války, Bairote Gilde?“

Delum podotkl: „Jsme jenom tři, vojevůdce.“

„Ano, jsme Karsa Orlong, Bairot Gild a Delum Thord. Čelil jsem dvaceti čtyřem válečníkům a všechny jsem je zabil. V tanci nemám sobě rovného – chcete to popřít? Dokonce i stařešinové promluvili s úctou. A ty, Delume, vidím u tvého bokupověšených osmnáct jazyků. Umíš číst stopy duchů a na dvacet kroků uslyšíš, když se převalí kamínek. A ty, Bairote, za časů, kdy jsi nosiljenom svaly –ty,Bairote,copak jsiholýma rukama nezlomil páteř tomu Burydovi? Nestrhl jsi k zemi válečného oře? Tadivokost v tobě jen dřímá, a na naší cestě se opět probudí. Jiní tři... ano, ti by klouzali po temných, klikatých cestičkách a obraceli kameny, trhali peří a drtili ohryzky spícím nepřátelům.Kterýmkoliv jiným třem válečníkům by to ke slávě stačilo. Ale nám? Ne. Váš vojevůdce promluvil.“

BairotsezazubilnaDeluma.„PodívejmesenahoruapohleVme na kolo, Delume Thorde, protože nás čeká jen málo takových pohledů.“

Karsa pomalu vstal.„Svého vojevůdce posloucháš,BairoteGil- de. Nepochybuješ o něm. Tvá slábnoucíodvaha nás může nakazit všechny. Věř ve vítězství, válečníku, nebo se hned teV vraW.“

Bairotpokrčilrameny,lehlsianatáhlnohy.„Jsivelkývojevůd- ce, Karso Orlongu, ale naneštěstí nepoznáš vtip.Věřím, žeopravdu najdeš slávu, kterou hledáš, a že my s Delumem budeme zářit jako menší měsíce, ale přesto budeme zářit. Nám to stačí. Můžeš o tom přestat pochybovat, vojevůdce. Jsme tady, s tebou –“

„Pochybujete o mé moudrosti!“

„O moudrosti jsme se tu nebavili,“ odtušil Bairot. „Jsmeválečníci, jak jsi řekl, Karso. A jsme mladí. Moudrost náleží starcům.“

42


„Ano, stařešinům,“ štěkl Karsa. „Kteří naší výpravě nechtěli požehnat!“

Bairot se zasmál. „To je naše pravda a my ji musíme nést, nezměněnou a hořkou v našich srdcích. Avšak po návratu,vojevůdce, zjistíme, že se ta pravda během naší nepřítomnostizměnila. Požehnání nám nakonec dají. Jen počkej a uvidíš.“

Karsa vykulil oči. „Stařešinové budou lhát?“

„Ovšemže budou. A čekají, že my jejich novou pravdupřijmeme, což my uděláme – musíme, Karso Orlongu. Sláva našeho úspěchu musí sloužit k tomu, aby náš lid stmelila – nechat si ji jen pro sebe je nejen sobecké, je to i nebezpečné. Zamysli se nad tím, vojevůdce. Do vesnice se vrátíme s naším příběhem. Ano,bezpochyby budeme mít na podporu toho příběhu i několik trofejí, ale pokud se o slávu nepodělíme, stařešinové zajistí, aby náš příběh poznal jed nedůvěry.“

„Nedůvěry?“

„Ano. Budou věřit, ale jenom pokud získají na naší slávě podíl. Budou nám věřit,ale jen tehdy,když my na oplátku budeme věřit jim – jejich pravdě o minulosti, o požehnání, které nám tehdy nedali a teV ano, o tom, jak se celá vesnice seřadila, když jsme odjížděli. Byli tam všichni, to budou tvrdit, a nakonec tomu sami začnou věřit a budou tu scénu mít vytesanou v mysli. Pořád tě to mate, Karso? Pokud ano, tak bychom neměli mluvit o moudrosti.“

„Teblorové nehrají klamavé hry,“ zavrčel Karsa.

Bairot si ho chvíli prohlížel, než kývl. „Pravda, nehrají.“

Delum do jámy nahrnul hlínu a kamení. „Je čas jít spát,“prohlásil a šel naposledy prohlédnout spoutané koně.

Karsa si prohlížel Bairota. Jeho mysl je jako lanydský šíp v lese, ale pomůže mu to, až budeme mít tasené krvodřevěné čepele a všude bude znít náš válečný pokřik? Takhle dopadneš, když se ti svaly změní ve špek a na zádech ti ulpívá sláma. Soubojem slovy nic nezískáš, Bairote Gilde, snad jen to, že ti jazyk neuschne tak rychle jako na opasku rathydského válečníka.

„Nejmíň osm,“ šeptl Delum. „Možná s jedním chlapcem. Jsou tam opravdu dva ohně. Lovili šedého medvěda, který žije vjeskyních, a nesou s sebou trofej.“

„Což znamená, že si o sobě myslí kdovíco,“ kývl Bairot. „To je dobře.“

43


Karsa se na něj zamračil. „Proč?“

„Jde o rozpoložení nepřítele, vojevůdce. Budou mít pocit, že jsou nezranitelní,a protobudouneopatrní.Mají koně,Delume?“

„Ne. Šedí medvědi znají zvuk kopyt až příliš dobře. Pokud si na lov přivedli psy, žádný se nedožil návratu.“

„Ještě lepší.“

Sesedlia nynísekrčilinakrajilesa.Delumsevydalnaobhlídku rathydského tábora. Při průchodu vysokou trávou mezi pařezy a křovím na svahu pod lesem nepohnul jediným stéblem čilístkem. Slunce stálo vysoko a vzduch byl suchý, horký a nehybný.

„Osm,“ zopakoval Bairot a zazubil se na Karsu. „A chlapec. Toho bychom měli dostat prvního.“

Aby ti, kdo přežijí, poznali hanbu. On čeká, že prohrajeme. „Nech ho mně,“ řekl Karsa. „Můj útok bude zuřivý a dostanu se na druhou stranu tábora. Válečníci, kteří zůstanou na nohou, se všichni obrátí za mnou. A tehdy zaútočíte vy dva.“

Delum zamrkal. „Ty po nás chceš, abychom zaútočili zezadu?“

„Abychom vyrovnali počty, ano. Potom budeme všichnibojovat muž proti muži.“

„Budeš během svého útoku uhýbat a uskakovat?“ zeptal se Bairot a oči se mu leskly.

„Ne, já udeřím.“

„Zadrží tě, vojevůdce, a ty se na druhou stranu nedostaneš.“

„Nenechám se zadržet, Bairote Gilde.“

„Je jich devět.“

„Tak se dívej, jak tančím.“

„Proč nepoužijeme koně, vojevůdce?“ chtěl vědět Delum.

„Mluvení už mě unavuje. Jděte za mnou, ale pomaleji.“

Bairot s Delumem si vyměnili nečitelný pohled a Bairotpokrčil rameny. „Budeme tedy tvými svědky.“

Karsa vytáhl krvodřevěný meč a oběma rukama sevřel kůží ovinutý jílec. Dřevo na čepeli bylo tmavě rudé, téměř černé, aválečnýznakvjejímdokonalémleskujakobysevznášelnašířku prstu nad povrchem. Ostří bylo téměř průsvitné, jak krevolej vtíraný do vláken ztvrdl a nahradil dřevo. Nebyly na něm žádné vrypy ani zoubky, jen mělké vlnky, kde se poškození samovyrovnalo, protože krevolej měl dobrou paměW a žádné vrypynepřiouštěl.Karsapodrželzbraňpředsebouapakvyraziltrávoudolů a cestou zrychloval.

44


Dostal se na kančí stezku vedoucí do lesa, kterou mu Delum ukázal, přikrčil se a bez zpomalení vykročil po udusané hlíně.Široký,zúženýhrotmečejakobyhovedl,jakobysivytesávalvlastní tichou, neomylnou cestu skrze stíny a paprsky světla. Postupně zrychloval.

Uprostřed rathydského tábora tři z osmi dospělých válečníků dřepěli nad kusem medvědího masa, jež právě vybalili z jelenice. Další dva seděli opodál, zbraně položené přes stehna a vtírali do nich krevolej. Zbývající tři stáli tři kroky od ústí kančí stezky zabráni do hovoru. Chlapec byl na opačném konci.

Když Karsa dorazil na palouk, hnal se tryskem. Na vzdálenost sedmdesáti kroků nebo méně dokáže teblorský válečník udržet krok s cválajícím koněm. Jeho příchod byl náhlý. V jedné chvíli na palouku odpočívalo osm válečníků a chlapec, vzápětí letěly na zem vršky hlav dvou stojících válečníků, uWaté jedinýmvodorovnýmsekem.ObličejtřetíhoRathyda pocákaly krev amozekskousky kostí a vlasy. Muž couvl a otočil se doleva, jen aby uvidělKarsův meč, právě když ho zasáhl pod bradu a zmizel mu z očí. Oči, stále ještě vytřeštěné, viděly, jak se zorné pole naklání, než je zastřela temnota. Karsa, stále v pohybu, vyskočil, aby se vyhnul padající válečníkově hlavě, jež se kutálela po trávě.

Rathydové, kteří olejovali meče, už stáli a připravovali sizbraně. Rozdělili se a chtěli Karsu napadnout ze stran. Karsa sezasmál, otočil se a vrazil mezi tři válečníky s noži v zakrvácených rukou. Sklonil meč a sehnul se. Tři malé čepele si našly cíleaprojely oděvem a kůží až do svalů. Rozběhnutý Karsa mezi nimiproletěl a nože vzal s sebou. V otočce prosekl dvě ruce a přespodažní jamku vytrhl meč ramenem ven. Lopatka šla s mečem – zakřivená plochá kost purpurové barvy protkaná žilkami a vazy, připojená k ještě se kroutící paži letící k obloze.

Kdosi se s vrčením vrhl Karsovi po nohou. Urydský vojevůdce se smál, když udeřil mečem dolů a rukojetí válečníkovi rozdrtil temeno hlavy. Ruce, které ho svíraly, odpadly. Zprava mu na krk zamířilmeč.Karsastáledrželzbraňnablízko,akdyžseoběčepele srazily, hlasitě to zazvonilo.

Karsa za sebou slyšel blížící se kroky Rathydů a cítil vzduch od čepele dopadající mu na levé rameno, než se okamžitě vrhl dolů a doprava. Sám otočil meč a při pádu natáhl ruce. Ostří se zvedlo a minulo protivníkův zuřivý sek shora, proWalo dvě silná zápěstí

45


a skončilo v břiše, hrot projel pupkem a mezi žebry až nad kyčel,

kde tělo opustil.

V pádu se Karsa ještě otáčel. Švih, který trochu zpomalilo nepřátelské tělo, znovu zrychlil. Karsa ohnul ramena a sledoval čepel,kdyžprojelapodníma paknadruhoustranu,načežpřejela nad zemí ve výšce, kde zasáhla kotník zbývajícího Rathyda. Pak Karsa dopadl pravým ramenem na zem. Překulil se, drže meč křížem přes tělo, a částečně odrazil sek shora – pravou kyčlí mu projela bolest. Vzápětí unikl z válečníkova dosahu a muž ječel a neohrabaně ustupoval.

Karsa se znovu zvedl na nohy a přikrčil se. Po noze mu tekla krev a v levém boku, pod pravou lopatkou a v levém stehně ho píchaly nože, které ještě vězely v ranách.

Ocitl se před chlapcem. Nemohlo mu být víc než čtyřicet, ještě nedosáhl plné výšky a měl štíhlé údy, jak bylo obvyklé unepřiravených. V očích měl děs.

Karsa mrkl a otočil se k jednonohému válečníkovi. Ten ječel stále víc a Karsa viděl, že k němu dorazili Bairot s Delumem a přidali se ke hře. Usekli mu druhou nohu a obě ruce. Rathyd ležel na zemi mezi nimi, trhal sebou a na udupanou trávu stříkala jeho krev.

Karsa se ohlédl. Chlapec prchal k lesu. Vojevůdce se usmál.

Bairot a Delum odsekávali zmítajícímu se rathydskémuválečníkovi další kousky končetin. Karsa věděl, že se na něj zlobí. Nic jim nenechal.

Nevšímal si jich ani jejich krutého zacházení s Rathydem avytáhl si ze stehna nůž. V ráně se objevila krev, ale netryskala, což mu prozradilo, že nebyla zasažena žádná větší tepna či žíla. Další nůž mu sjel po žebrech a uvízl naplocho pod kůží a několikavrstvami svalů. Karsa vytáhl i ten a odhodil ho. Poslední nůž měl zabodnutýhluboko,navícvzádech,kdenanějpořádněnedosáhl, a chvíli mu trvalo, než ho zkrvavenou rukou uchopil a vytáhl. Delší čepel by byla našla jeho srdce. Tohleto nejspíš budenejprotivnější ze tří nedůležitých zranění. Rána mečem do boku a přes zadek byla o něco vážnější. Bude si ji muset nechat pořádně zašít a jízda i chůze ho budou chvíli řádně bolet.

Zmrzačeného Rathyda umlčela buV ztráta krve, nebo smrtící rána,aKarsazasebouuslyšelBairotovytěžkékroky.Novývýkřik oznámil, že Delum vyřídil dalšího zraněného.

46


„Vojevůdce.“ Bairot měl v hlase v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist