načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dokument - Pavel Toufar

Dokument

Elektronická kniha: Dokument
Autor:

Vtipně pojatá science fiction je inspirována havarijním letem Apolla k Měsíci v roce 1970. Autor přejal z tohoto letu základní data a informace, které rozvinul zdánlivě správně ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MAFRA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 142
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vtipně pojatá science fiction je inspirována havarijním letem Apolla k Měsíci v roce 1970. Autor přejal z tohoto letu základní data a informace, které rozvinul zdánlivě správně historicky, ve skutečnosti však zcela vymyšleným způsobem.
Vypravěč se čtenáři představuje jako člověk, který pobyl ve střediscích americké kosmonautiky relativně dlouhou dobu, během níž se seznámil s některými čelnějšími představiteli NASA. Jeden z nich mu umožnil nahlédnout do dokladů o letu Apolla 13 včetně těch, které byly částečně „odtajněny“. Na základě těchto „dokumentů“ rozvíjí vypravěč svou vlastní verzi zmíněného kosmického letu.

Související tituly dle názvu:
Toufar - dějepisné sešity Toufar - dějepisné sešity
Činátl Kamil, Chomová Juliána, Maha Jiří, Pýcha Čeněk
Cena: 126 Kč
Krok do tmavé noci Krok do tmavé noci
Doležal Miloš
Cena: 419 Kč
Jako bychom dnes zemřít měli Jako bychom dnes zemřít měli
Doležal Miloš
Cena: 244 Kč
Vrátíme se do otcovské náruče Vrátíme se do otcovské náruče
Doležal Miloš, Toufar Josef
Cena: 75 Kč
3x DVD - Válečný dokument 3. 3x DVD - Válečný dokument 3.
neuveden
Cena: 133 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Pavel Toufar, 1977

ISBN:

978-80-87970-76-8 (PDF)

978-80-87970-77-5 (ePub)

978-80-87970-78-2 (mobi)


TOTO JE DOKUMENT

JEDNOM KOSMICKÉM LETU,

O LIDECH KOLEM KOSMONAUTIKY

I ODVÁŽNÝCH MYŠLENKÁCH


Obsah

ÚVOD ................................................................................................. 5

NOČNÍ PŘISTÁNÍ ........................................................................... 12

SPOR O ASTRONAUTA ................................................................ 23

PROVĚŘOVÁNÍ .............................................................................. 33

MODELOVÁNÍ ASTRONAUTA ................................................... 44

VÝCVIK ........................................................................................... 55

TŘETÍ MÍSTO V KABINĚ .............................................................. 61

HODINY PŘED STARTEM ............................................................ 67

START.............................................................................................. 76

POPLACH VYHLÁŠEN.................................................................. 86

VÝCHODISKA .............................................................................. 105

ZNIČIT APOLLO? ......................................................................... 112

PŘIŠLI OD JINÝCH SLUNCÍ? ..................................................... 122

NÁVRAT........................................................................................ 134

POZNÁMKA.................................................................................. 142


5

ÚVOD

BYLO TO ZVLÁŠTNÍ SETKÁNÍ. Vlastně dodnes nevím, proč se tenkrát plukovník Keith Grays tolik rozpovídal. Asi půl roku po našem posledním setkání, o kterém jsme určitě oba byli přesvědčeni, že v žádném případě není poslední, nezvládl plukovník ostrouzatáčku na jedné texaské silnici (někde u výcvikového střediska nedaleko Houstonu) a vyletěl se svým vozem tak nešťastně, že když ho našli k ránu pod ostrým srázem, nemohli v první chvíli poznat, o jakou značku automobilu vlastně šlo. Člověk by řekl, že šrotovací stroj zůstal bez práce, kdyby s tím ovšem nebyla spojena vzpomínka na plukovníka Grayse. Podsaditý menší chlap s hustým černým obočím vypadal, jako by se neustále mračil, takže všichni noví zaměstnanci se mu na chodbách jeho pracoviště raději vyhýbali. Opak byl ovšem pravdou, ani snad nespočítám, kolikrát jsme za těch mých pár návštěv ve Státech natáhli ve veselé společnosti noc až do rána, někdy o něco déle. Vraceli jsme se tenkrát večer od pobřeží na MerritIslandu, proti nám se do červeného západu zvedaly mohutné stavby,kterým vévodila obrovská krychle, připomínající mamutí dlažebníkostku pohozenou do močálovité krajiny. Tam se montovaly kosmické lodi Apollo, tam svezli součástky prvního raketoplánu. Prostě hangár jak se patří pro vesmír. Byl večer a na kosmodromu ten časnechystali žádnou kosmickou výpravu. Poslední Apollo přistálo na Měsíci už před dlouhou dobou, pětice kosmonautů končila trénink pro chystaný společný let v dalekém Houstonu a mys osiřel. Jen ze staré základny se čas od času ozvalo dunění, jak k oblakům vzlétla nosná raketa s nějakou družicí, kterou už ani noviny nezaznamenávaly, a když tak jen ve sloupci krátkých denních zpráv.

Plukovník Grays měl na sobě košili s krátkými rukávy aneobyčejně mi připomínal orangutana, měl chlupaté paže a černé chlupy se mu prodíraly z košile rozepnuté u krku. Pletenou vázanku odložil hned ráno, jak jsme dorazili k pobřeží, a začal vytahovat z autarybářské pruty a další náčiní, o jehož účelu jsem většinou neměl ani tušení. Znal jsem z domova bambusové pruty, podběrák, naviják s pár desítkami metrů silonové šňůry, háčky, ale tady bylo všechno v docela jiném provedení, pro nás suchozemce ze staré dobré Evropy, zvyklé třeba na šumavské potoky anebo jihočeské rybníky, pořádně zvětšené, přesně na míru mořským obludám.

Pobřeží Floridy je z rána nádherné, hlavně když svítí slunce a vy víte, že máte před sebou úplně volný den s ledabylým klábosením, se zvednutými vlnami slané mořské vody a s bručením silného motoru štíhlého člunu. Večer už to bylo jiné. Grays nadával na komáry, lepili se v houfech na přední sklo auta jako pobláznění kamikadze, kteří se rozhodli obětovat svůj život pro zničení bitevní lodi. Ještě že vlincolnu plukovníka Grayse byla dost slušné klimatizace. Jinak bychom se za zavřenými okénky určitě pořádně zpotili. Když jsme všakzastavovali u bistra, smontovaného z velkých čtverců umělé hmoty, překvapil mě příjemně chladný vítr, který k nám zalétal od moře.

– Víš, Paule, chci ti něco říci - - - a nepřerušuj mě, i když to bude vypadat jako přihlouplé blábolení, zapálil si plukovník cigaretu. Ani nevím, proč ke mně našel takový vztah. Byl jsem o hodně mladší, seznámili jsme se docela náhodou na jednom z mnoha večírků, které jsem musel ve Státech absolvovat.

Věděl jsem už tenkrát od jednoho z mých amerických přátel, že plukovník Keith Grays patří mezi vedoucí pracovníky kosmického programu a zodpovídá Pentagonu za některé experimenty, prováděné v součinnosti s NASA během jednotlivých kosmických letů. Stál na kraji terasy, pod níž se černala večerní zahrada, poslouchal povídání staršího muže, občas zakýval hlavou, ale mě zaujalo, jak přejíždí očima ze strany na stranu, nenápadně se ohlíží do stran. Nejdřív jsem si myslel, že někoho hledá, ale jak se mi o hodně dní později přiznal (když už jsme se víc poznali), neobyčejně se nudil. Nemyslím, že bych byl oživením v jeho večerní nudě, která byla nutnou daní,polatnou společenskému postavení, ale v každém případě se nejprve zatvářil značně kysele, když zjistil, že i já se už pár let starám oastronauty a jejich příběhy, ale po čtvrthodině jsme se už hádali nad jakýmsi nesmyslem, který nám však dovolil odlétnout do volného vesmíru z té zatracené terasy u honosného moderního domu vzahradě, od uvzdychaného ruchu a nijakého tlachání.

Co tenkrát večer nedaleko Kennedyho kosmodromu plukovník Grays povídal, mi doslova vyrazilo dech. Určitě viděl, jak jsemnadskočil na nepohodlné židličce, přistrčené v bistru k pošpiněnému stolu, na kterém stály naše dvě sklenice. Popel z cigarety jsme klepali na špinavou podlahu, protože tam to bylo zřejmě zvykem.

– Já vím, že se ti to zdá být přehnané, můžeš si dokonce myslet, že vtipkuji, můžeš se proto na mě zlobit, mávl rukou a já na němvisel očima. – Jenže tentokrát mluvím až příliš vážně. V NASA se hodně věcí dělá často jinak, než jak potom vypadají ve skutečnosti, ale to je stejné na celém světě. Vezmi si třeba takového Carpentera...

O tom případu jsem něco věděl. Vyštrachali ho reportéři zeSunday Times. Když Carpenter, astronaut s tváří filmového hrdinywesternů, létal jako druhý Američan po oběžné dráze kolem Země vkabině Mercury, mysleli si v řídicím letovém středisku, že se snaddočista pomátl. Odmítal plnit stanovený program, nadšeně povykoval, pokaždé když uviděl východ Slunce nad obzorem anebo naopak jeho západ, natáčel svou kabinu do všech možných směrů, jen aby sipřivezl co nejlepší snímky. Jenže takové fotografie mohl vlepit dorodinného alba anebo je ukazovat omdlévajícím dámám na vznešených večírcích. Specialisté z NASA chtěli úplně jiné fotky, připravili pro ten let docela jiný program výzkumů. Převážnou většinu úkolůCarenter nesplnil.

– Mám tady nádherný západ Slunce, počkejte, až si ho vyfotím, povykoval do mikrofonů, když po něm z řídicího střediska chtěli, aby si změřil tlak. Jenže potom se karta obrátila. Blížil se čas návratu a na Zemi jen lakonicky konstatovali, že jedna nádrž pracovní látky pro orientační trysky kabiny Mercury je prázdná a druhá je naplněna už jen z patnácti procent. Zbytek Carpenter vypotřeboval na zbytečné manévry. Před zapálením brzdících motorů, které měly jeho kabinu Mercury snést na sestupovou dráhu, se musely zapnout orientační trysky a nasměrovat kabinu do správné polohy. Carpenter propadl panice, pokoušel se řídit kabinu ručně a přitom měl zapnutéautomatické řízení, nesklopil průhledný kryt ochranné přílby svéhoskafandru, až ho na to museli z řídicího střediska upozornit. Zatímco se kabina Mercury řítila k Zemi, slyšeli v řídicím střediskuCarponterovo vystrašené blekotání:

Doufám, že mám dost paliva.

Hlas mu rozčilením přeskakoval. Nakonec přistání proběhlocelkem dobře, až na to, že Mercury dosedla do vln Atlantiku sodchylkou 465 kilometrů od středu plánované oblasti. Vedoucí pracovníci NASA se však s Carpenterem rozloučili, přestože nadšený astronaut prohlašoval v každém novinovém i televizním rozhovoru, že jepřiraven letět znovu do vesmíru. Na veřejnost se o tom případu mnoho nedostalo, protože v NASA vydali zákaz cokoli vyprávět. Oficiální zpráva s politováním sdělovala, že Carpenter musel z týmuamerických astronautů odejít pro nepříjemný úraz. V létě 1964 si totižzlomil na motorce ruku. Jenže na druhé straně proč vlastně o takových případech příliš vyprávět, když tehdy kosmonautika o své místo na slunci teprve bojovala. Určitě by jí to uškodilo, škarohlídi by senahlas divili, na co všechno nedávají peníze, a že by hned také oni sami podnikli podobný kosmický výlet.

Kulová kabina Gagarinova Vostoku 1 se v dubnu 1961 dostala při návratu do hustých vrstev zemské atmosféry na krátkou chvíli do rotace. Pokud by se rotace zvyšovala, mohlo to být pro prvníhokosmonauta dost nebezpečné. Gagarin tu chvíli později připomněl ve svých vzpomínkách, ale proč dělat z každého podobného případu obrovskou bublinu, proč vytahovat často příliš zbytečné strašáky...

Plukovník Grays na mě ten večer vybafl s docela jinou věcí:

Jestli si myslíš, že s Apollem 13 bylo všechno normální, že tobyla sice pořádná havárie, ale jen havárie se šťastným koncem a nic víc, tak jsi na velkém omylu.

Zřejmě jsem na obličeji vykouzlil nádherně přihlouplý výraz. Hlavou mi prolétly dálnopisy, které jsem tenkrát v sedmdesátém s napětím sledoval, pár záblesků z přímých televizních přenosů, nad nimiž jsme se scházeli v záznamové místnosti.

S námahou jsem vykoktal:

Mohl bys mi to ještě jednou zopakovat, zřejmě jsem...

Plukovník mě přerušil prudkým mávnutím ruky. Vyštěkl:

Jak jsem si ověřil, základy angličtiny jsi už docela zvládl, takže se nevymlouvej! Rozuměl jsi dobře: S Apollem 13 to bylo trochu jinak, než jsi dostal naservírováno v novinách a časopisech.

Celé vyprávění samozřejmě zabralo mnohem víc času než tenjeden jediný večer. Seděli jsme potom ještě mnohokrát, měl jsemmož

9

nost udělat si spoustu poznámek, nahrál jsem si hromadumagnetofo

nových pásků, listoval jsem v dokumentech, rekonstruoval události a

rozhovory. Události, které v knize popisuji, se v mnohém mohou

zdát neskutečné, v mnohém i výmyslem pro ukrácení dlouhé chvíle.

Jsem však přesvědčen, že případ Apolla 13 musíme poznat, kolem

něj se odehrálo mnoho drobných, a přitom většinou závažnýchepi

zod, které dokazují, kam až může člověka dohnat jeho nezdraváza

slepenost a poblouzněnost vědou, která prožívá dnes svůj vynikající

rozmach. Výsledky soudobé vědy a techniky se od našeho běžného

života mnohokrát vzdalují, vytvářejí hlubokou propast, která může

být lidstvu nebezpečná. Nesmíme přeceňovat, ale nesmímesamozře

jmě ani podceňovat své schopnosti. To první v případě nekritického

obdivu nad vlastními skutky, které se nám často zdají srovnatelné s

legendárními božskými činy, to druhé v případě využití možností a

schopností každého z nás.

Následující rukopis mohl vzniknout jen díky nezměrné ochotě

pracovníků dokumentačního střediska americké NASA (Washington

D. C.), kteří mi na doporučení plukovníka Grayse umožniliprolisto

vat stovky stran záznamů. Při této práci bych neměl zapomenout na

zástupce vedoucího střediska dr. P. S. Robinse, Jr. a jeho asistenta

W. N. Christophera, kteří mi obětovali i svůj volný čas a pomohli mi

orientovat se v záplavě informací. Jsem zavázán rovněž vedoucímu

oddělení elektronických počítačů pro třídění dat dr. G. P.McDivitto

vi, který pomohl při výběru materiálů, plukovníkovi W. P.Patrickso

novi ze základny Edwards, vedoucímu pilotního výcviku oddílu

kosmonautů (L. B. Johnson Space Flight Center – Houston),Charle

sů B. Scherrerovi z tiskového oddělení NASA (Washington D. C),

prof. G. S. Mathewsovi z Ústavu pro letecké zdravotnictví (US

NAVY), majoru E. Givensovi, řediteli letů programu Apollo (NASA

Headquarters), plukovníku J. O’Learymu z vedení pilotovaných letů

programu Apollo (Houston), K. S. Donovanovi, řediteli operacíleto

vých posádek (Houston), dr. P. N. Stonovi z vedení lékařskýchope

rací a výzkumu (Houston), P. Williamsovi, manažerovi letovýchope

rací (Kennedyho kosmické středisko), dr. E. N. Woodovi, řediteli

startovacích operací (Kennedyho kosmické středisko, komplex 39).

Jsem vděčen členům posádky kosmické lodi Apollo 13/AS-508 astronautům z týmu NASA (Houston), podplukovníku Jamesi C. Howellovi (USN), majoru Fredu Wallacovi (US AIR FORCE) aJohnu B. Shawnovi, Jr. Věnovali mi velmi mnoho svého volného času, přestože jsou dnes zaměstnáni v civilním životě a na svou funkci příslušníků týmu astronautů NASA rezignovali, obětavě mi vysvětlili všechny závažné okolnosti svého nedokončeného měsíčního letu. Měl jsem možnost konzultovat s nimi přesné záznamy jejichrozhovorů s pozemním řídicím střediskem v Houstonu, zejména pakkritické pasáže, které byly z rozhodnutí vedení NASA a řediteleprogramu Apollo po uzavření rozborů dočasně uloženy do trezoru NASA ve Washingtonu D. C. Tyto materiály, které se stalypodkladem pro mou knihu, jsou dnes opět přístupné, čas však na ně navál závěj prachu, přes kterou se mnoha lidem nechce a nechtělo prodírat. Od letu Apolla 13 uplynulo pár let a přiznávám, že nebýt plukovníka Grayse a jeho nezměrného přátelství, které ke mně choval, nikdy bych se asi o problémech třetí měsíční výpravy nedozvěděl. Materiál k letu Apolla 13 a rozbory událostí představují mnoho tisíc stránek rukopisu, dodatkem jsou snímky z pozemních zkoušek a rozborů, magnetofonové pásky s podstatnými záznamy, originály i kopieprotokolů a závěrečných zpráv.

Nebyla to snadná práce, od letu Apolla 13 udělala kosmonautika obrovský krok vpřed, získali jsme statisíce dalších poznatků,elektronické počítače byly doslova zahlceny novými informacemi avýsledky vědeckých měření. Vrátil jsem se k minulosti jen proto, abych podal záznam jednoho neobyčejného kosmického letu, který sepřitom zdál být docela obyčejnou havarijní událostí ve vesmíru. Často jsem chtěl rezignovat a vzdát se další práce, ale v této souvislosti patří můj dík většině z těch, kteří se mnou o letu Apolla 13diskutovali, kteří mě utvrzovali ve snaze podat zprávu o dosud neznámých podrobnostech třetí měsíční výpravy, o situaci, která vzbuzuje možná až příliš fantastické otázky, které ještě nedávno (dokonce v minulém století) byly považovány za kacířské a neslučitelné s názoremčlověka, podle božské vůle odsouzence k životu na Zemi. Protože jsem životně přesvědčen, že v příběhu lidstva se skrývá mnoho závažných otázek, které mnohé z nás inspirují k další práci, předkládám jednu z takových otázek ve své knize.

Pokusil jsem se v literární formě shrnout všechny dostupnédokumenty, s nimiž jsem se setkal, zveřejnit záznamy rozhovorů,názory i postřehy lidí kolem kosmonautiky, poukázat na pesimismus, ale také na zdravý optimismus lidí, kteří se věnují modernímuvědeckému výzkumu, varovat před odvrhováním myšlenek, jež se neslučují se všeobecně přijímanými představami a názory. Vždyť i slavná francouzská Akademie kdysi prohlásila na adresu meteoritů, žekameny z nebe padat nemohou, protože tam žádné nejsou!

Škoda jen, že plukovník Grays už tuto knihu číst nebude, že už nestačil přečíst první rukopis, který pošta právě přepravovala k němu za oceán, když on zahynul při nesmyslné automobilové havárii.Čekal jsem, že jeho případné kritické poznámky rukopisu jen pomohou. Dnes nemohu už nic jiného, než tuto knihu, na níž má sám jakoinspirátor velkou zásluhu, připsat jeho památce. NOČNÍ PŘISTÁNÍ

V KABINĚ LETADLA bylo tlumené světlo. Řada prázdnýchsedadel vypadala naprosto nezvykle. Doktor Patrick Detrick otevřel oči. Nemohl usnout, i když před chvílí odložil obrázkový časopis (do odborného textu se ten večer nemohl už ani podívat) a pokoušel se o to. Letadlo se zvolna zhouplo. Neletěl poprvé, proto poznal, žeklesají. Za kulatým okénkem s dvojitým sklem proudového DC-9 bylo šedivé šero a pohled dolů na zemi zahaloval závoj mraků. Vstal, aby zamířil k pilotní kabině, vedle dveří se rozsvítila upozornění„Připoutejte se! Nekuřte!“. Další zakolísání letadla s Detrickem smýklo na opěradlo křesla v přední řadě. Nespokojeně zabručel. Dva další muži, jeden z Marshallova kosmického střediska a druhý od NorthAmerican Rockwell, spali. Už na letišti, kde se všichni tři setkali, si všiml jejich unavených očí.

Stiskl kliku a otevřel dveře do tmavé kabiny. Z levého křesla se otočil kapitán. Nakrátko zastřižené šedivé vlasy, těžko odhadnutelný věk, do tváře mu neviděl; předtím se jen zběžně představili.

Pojďte dál, doktore, ukázal kapitán na sklopnou sedačku. DC-9 se poslušně naklonila a opět srovnala, když druhý pilot pohnul řídicí pákou.

Jak dlouho, osmělil se Detrick položit otázku. Nedostal odpověď. Jen kapitán začal:

- šest, sedm minut...

Přerušil ho druhý pilot hlášením:

Kontrolní středisko Mys, tady je NASA DC-9 863! Jsme napřibližovacím paprsku, máme výšku 12 000 stop.

NASA DC-9 863, máte povolení k přiblížení na levou dráhu dva pět.

Detrick se posadil na úzkou sedačku. Letadlo se sklonilo nosem mírně dolů, bylo to docela jasně cítit. Klesali. Pod nimi se hnaly mraky. Oba piloti se soustředili na přístroje, které zelenavěsvětélkovaly, kabinou se mísilo cvakání relé a přepínačů se strohými údaji, které druhý pilot sděloval kapitánovi. Ten mezitím převzal řízení.

Kontrolní středisko Mys, tady je NASA DC-9 863, výška 9000 stop, klesáme.

NASA DC-9 863, rozumím. Dráhová dohlednost, skoro klid.

Letadlo se znovu zhouplo, motory zahučely. Detrick na okamžik zaregistroval úsměv druhého pilota. Napjatě sledoval práci obou mužů. Pokaždé, když měl příležitost a dostal se do kabinydopravního letadla, sehranost i automatické pohyby pilotů ho doslovafascinovaly. Obdivoval je a oni se usmívali; považovali většinou svézaměstnání za běžnou práci řidiče autobusu, který pojíždí po vyjetých linkách.

NASA DC-9 863, dráhová dohlednost, začíná pršet!

Po střeše letadla přelétlo zašumění, jako kdyby kdosi neviditelný spustil nad trupem vodu ze sprchy. Proletěli mraky, viditelnostnebyla nejlepší, okna se zaplnila drobnými kapkami deště. Napravo inalevo byla tmavá noc.

Kontrolní středisko Mys, tady je NASA DC-9 863, máme tisíc šest set...

Podvozek!

Klapky!

Kapitán posunul plynové páky dopředu. Zvýšený odpor letadla se vyrovnal.

NASA DC-9 863. Dráha dvě pět levá volná. Prší. Brzdný účinek dobrý.

Kontrolní středisko Mys, tady je NASA DC-9 863, rozumím.

Letadlo se zhouplo a pokračovalo v klesání. Druhý pilot se otočil na Detricka a ukázal vlevo na rozsvícenou přistávací dráhu. Přes sklo, vytrvale čištěné stěrači, bylo vidět rozsvícenou naváděcí řadu světel.

Dole se objevila další mihotavá světla, pár budov, ostré záblesky od reflektoru jedoucího automobilu.

Klapky třicet!

Světla se najednou začala rychle přibližovat. Mířili přímo na ně, příď letounu se lehce kývala, jak kapitán opravoval kurs.

Klesání.

Čtyřicet stop pod nimi prolétla světla prahu přistávací dráhy. Už byli velmi nízko.

Druhý pilot ohlásil rychlost. Stále se snižovala, kapitán stáhl plyn na minimum.

Škrtnutí podvozku.

Znovu!

Letadlo se zhouplo.

Brzdy!

Držte se doktore, ať nejste rychlejší než my! zasmál se kapitán.

Detrick svíral opěradla nouzové sedačky. Vzepřel se nohama. Světla podél dráhy se rozlétla do stran, letadlo se chvělo podnáporem brzd, proudové motory se rozhučely, výtokový proud plynů se obrátil. Pravidelný zvuk spár v betonové dráze se prodlužoval,rychlost se zpomalovala, už bylo vidět rozsvícenou nízkou budovu letiště, světla uhánějícího automobilu, pár osamocených letadel, lesknoucích se pod odrazy světel a deště na mokré betonové letištní ploše.

Doleva podél řady modrých světel, rovně a znovu doleva.Kapitán pojížděl s letounem na stojánku, kam současně dojel širokýautomobil s rozsvícenými červenými majáky na střeše. Detrick zvědavě sledoval dva muže, kteří vystoupili z vozu. Čekají na něj a jeho dva spolucestující?

Čekali!

– Doktor Detrick? zeptal se jeden z nich, když sestoupili ponamoklých schůdcích z letadla. Z pilotní kabiny je zvědavě sledoval kapitán, ošlehávaný pravidelnými záblesky červeného světla z výstražných majáků automobilu.

Přisvědčil. Jeho dva spolucestující (jeden z nich ještě pořádospale zíval a druhý se znuděně rozhlížel po prázdném nočním letišti, zřejmě znali. Nebyli asi na Mysu poprvé. On sice také ne, ale v úloze nezvyklého cestujícího nepravidelné noční linky to byl debut.

Podali si ruce. Nasoukal se do automobilu. Chlápek zMarshallova střediska, takový drobný s tenkým knírem pod nosem a ospalýma očima, ještě o čemsi diskutoval venku před automobilem. Detrick sledoval, jak jeden z mužů, kteří na ně na letišti čekali, sáhl dokabiny pod přístrojovou desku pro telefonní sluchátko. Natáhl ruku a zmáčkl tlačítko na panelu pod čelním sklem. Spirálová šňůra ktelefonnímu sluchátku se protáhla přes větrací okénko. Detrick napínal sluch, ale z rozhovoru nic neslyšel. Chlápek od Marshallůpoodstouil se sluchátkem ke kapotě, ten druhý si zapálil cigaretu (Detrick zpozoroval záblesk zapalovače) a přitáhl si límec nepromokavého kabátu.

Mrňous s knírem byl divný patron. Zřejmě dal přednost moknutí na prázdné letištní ploše před vlhkým vzduchem v automobilu.Detrick se na něj díval, jak pomalu odchází k letištnímu baráku, ale to už zatočili za roh jakési protáhlé budovy, bylo slyšet, jak od kol auta odstřikuje voda. Před zavřenou červenou závorou stiskl řidič nazlomek vteřiny ostrou výstražnou sirénu, pokynul komusi, koho nebylo ve tmě vidět, a potom vjeli do té tmy také oni, aby se za chvíli ztratili v závoji deště.

Byl to uspěchaný let. Detrick pracoval ve výzkumné laboratoři s poměrně nezajímavým názvem „kosmický život“, za nímž se mohlo skrývat ledacos. Některá oddělení se zabývala shromažďovánímdostupných informací o výsledcích pilotovaných kosmických letů, a informací z americké strany měli dost, protože laboratoř bylapřičleněna k výzkumnému středisku leteckých sil US NAVY. Oproblémech Apolla 13 se dozvěděl stejně jako pár jeho spolupracovníků od hochů z informačního střediska, kde celé dny i noci klepalydálnopisy. Noviny se trochu zpozdily, televize a rozhlas jakbysmet.

Podívejte, Patricku, povídal mu to odpoledne šéf ve své kanceláři, kam ho zavolal a kde mu sekretářka Alice, co jí všichni návštěvníci pošilhávali po nohách (člověk nemusel být žádný odborník, abypoznal, že jsou to zatraceně pěkné nohy), přistrčila šálek s kávou, a když nalévala bourbon (proč ho turisti z Evropy tak pomlouvají?), schválně jí ujela ruka, aby měl ve skleničce víc.

Hoši z Mysu vám už na místě všechno vysvětlí. Potřebujete jen co nejrychleji vypadnout na letiště, dole na vás čeká služebníautomobil. Všechno, co budete potřebovat, vám na Mysu půjčí.

Šéf měl pomačkanou tvář jako splasklý starý balón na horký vzduch, ale pečlivě sčesané šedivé vlasy. Jeho skoro dva metrydlouhá postava se ztrácela v křesle s masívním opěradlem. Jak bych v něm asi vypadal já, napadlo Patricka, ale na přemýšlení neměl moc času.

Chtějí vás, protože jste prý schopen diskutovat o reakcíchkosmonautů trochu jinak než z hlediska výcvikového instruktora, prostě mi před chvílí dálnopisovali, a tak se seberte a leťte. Navíc prý s nimi máte nějaké otevřené účty.

Detrickovi se moc nechtělo. Na večer si smluvil rande s Jane, za kterou pálil už skoro čtrnáct dní a teprve včera se skála rozpadla jako po odstřelu v lomu a ona svolila, že se s ním sejde. V duchuněkolikrát proklel svou práci, ale když viděl, že to nijak nepomáhá,soustředil se raději na šéfovo povídání.

Uslyšel ještě pár vět o důležitosti úkolu, ale vysmíval se tomu až do té doby, než uviděl, jak ho strkají na letišti do nasácké speciální DC-9. Dva chlápci, kteří nastoupili s ním, padli do křesel a za chvíli spali. Patrick se rozhlížel, jestli mu dají nějaké papíry, aby se vlastně dozvěděl, co bude dalších pár hodin a v nejhorším případě i dalších pár dní dělat.

Jde o AS-508, už určitě víte, že tam mají hoši nějaký malér,proichoval ho šéf očima.

Nadzvedl obočí, ale šéf ho přerušil:

Nedělejte udiveného, neříkejte mi, že jste nic neslyšel. Nesměl bych vědět, že náš ústav je klepárna nad všechny klepárny. Až budu mít čas, tak těm žvanilům z informačního přišlápnu krk, nedají si pokoj, dokud nebudou mít průšvih!

Chápu, podotkl Detrick. – Mohl byste mi ale raději vysvětlit účel mé cesty než organizaci podniku, ve kterém dělám. Tu mám před sebou každý den a musím přiznat, že nepatří právě mezi mé oblíbené koníčky.

Jindy by si podobnou drzost nedovolil, protože šéf byl vztekloun a při sebemenší příležitosti vyskakoval jako hadrová loutka. Jak jistě uznáte, sedět proti dvoumetrovému obrovi, který se tváří vztekle, vybuchuje jako atomová bomba pořádného kalibru a ještě přitom vyskakuje a rozhazuje rukama, není právě nejpříjemnější.

Teprve z dálnopisu poznal Detrick, že vlastně nejde o šéfovunáladu nebo přízeň (či právě v ten den nepřízeň – když uvážíme slibné naděje ze schůzky s věčnou odmítalkou Jane), ale o čertovský úpis, který podepsal už před dvěma roky v Houstonu, kde tenkrát pracoval na svém doktorátu a zaměřil se na výzkum chování astronautů ve stressových situacích. Pár hochů z NASA se o jeho dizertačcevyjádřilo příznivě, jenže Patrickovi se víc zamlouvalo pozvání na výroční sympozium lékařské a biologické asociace, kde na žádostviceprezidenta asociace přednesl ze své práce krátký referát. Bylo to jednak určité uznání za kus výzkumu, který musel v Houstonu i v laboratoři udělat, ale hlavně naděje na možnou změnu místa – lepšího jakfinančně, tak i pracovně. Stalo se to druhé. Financemi mariňáci šetřili. A jestliže se Patrickovi nechtělo vstupovat do armády, aby dostával hodnostní přídavky, musel se spokojit s tím, co měl.

Text dálnopisu byl docela stručný:

ZAČÁTEK ZPRÁVY

TAJNÉ

ZADAME OKAMŽITÝ PŘÍJEZD DR. P. S. DETRICKA DO KENNEDYHO KOSMICKÉHO STŘEDISKA, USEK B, KOMPLEX 39, PODLE VZAJEMNE DOHODY Z 19. 2. 1968. KOD NASA (USA NAVY) 4/14/75, 8, 46, ZVLÁŠTNÍ LETADLO NASA, 10.30 MÍSTNÍHO ČASU

TAJNÉ

KONEC ZPRÁVY

NASA/4/14/75/8, 46/ DEW 81/78/9087/1171/2

NASA/4/14/75/8, 46

Detrick znovu tiše proklel den, kdy přistoupil na smlouvu s NASA a na funkci asistenta zvláštního poradce pro zajištěníkosmických letů. Upsal se vlastně s veškerou zodpovědností, že se okamžitě dostaví do příslušného střediska NASA, jestliže k tomu bude vyzván. Když slyšel o potížích posádky Apolla 13, vlastně ho ani nenapadlo, že by se ho ten případ mohl nějak dotknout. Jenže tenkrát slíbil, že přijede, i kdyby byl na druhém konci Států. Díky tomu úpisudostával spoustu jinak neveřejných materiálů, které si mohl v klidustudovat. Bylo to vlastně nádherné pohodlí, ale teď bude skládat za takové pohodlí daň. Nevěděl, jakým způsobem může přispět k řešenísituace, která překvapila Apollo 13, ale bylo mu jasné, že se té cesty už nezbaví. Na druhé straně ho ovšem (a to si musel přiznat)popichovala zvědavost, až nakonec usoudil, že večer s Jane mohl skončit zcela mimo všechna jeho očekávání a představy (alespoň její naprosto chladné chování tomu dost napovídalo, i když na druhé straně... zahnal ty pochybovačné úvahy), a že zábava na Mysu anebo vHoustonu bude třeba zajímavější.

V letadle se příšerně nudil, do ruky mu nedali jediný papír, letci v uniformách s odznakem NASA a lidé z letiště i automobilu, který ho k malé DC-9 dovezl až na pár kroků, se k němu chovali tak uctivě, že si za chvíli připadal jako nadmíru důležitá osoba.

Teprve v autě na Mysu mu jeden z promoklých mužů předal složku s popsanými papíry. Řidič rozsvítil zadní světlo a Detrick začal složkou listovat. Čím dál listoval, tím víc kroutil hlavou.Chláek z předního sedadla to zřejmě postřehl, protože se ozval:

– Nesmíte se divit, prostě je to mašinka, jakou jste už určitědávno chtěl. Nemám pravdu?

Musel s ním souhlasit, ale odpověděl jen cosi, co vypadalo jako zahuhlání amazonského Indiána, když poprvé spatří letadlo. Hlasový detektor, tu povedenou mašinu, kterou našel popsanou a rozkreslenou v informačních schématech ve složce, si přál mít už nějakýpátek. Teď ji viděl poprvé.

Člověk pri letu v letadle i v kosmické lodi docela normálněkomunikuje, povídá do mikrofonu, poslouchá hlasy z řídicího střediska anebo z operačního dispečinku ve sluchátkách. Kolega zhoustonského centra žvýkal sendvič a koukal na Patricka s výrazem ve tváři, který mu pokaždé hýbal žlučí. Jenže Frank Bower byl snad už od narození flegmatik s neustále nasazenou maskou nezájmu na obličeji, za níž se však skrýval neobyčejně činorodý duch, až to většinu lidí překvapovalo.

Už dlouho se pokoušíme vymyslet, jak využít řeči nikoli kekomunikaci, ale jako ukazatele stavu člověka, pokračoval Patrick.

Ani na to Frank nezabral. Přesunul sousto sýrového sendviče z jedné strany na druhou, znovu přežvýkl a polkl, až mu nadskočil ohryzek. Líně se protáhl:

Jak si to ale představuješ?

Frank byl neobyčejně zručný inženýr, který dokázal sestrojitkdeco, s tím Patrick počítal, proto se ho snažil přibrat do party.

Moc jasné mi to zatím není, přiznával. – Teoreticky na celé věci není nic divného. Jakmile se člověk dostane do stavu vzrušení, začne se to projevovat na jeho řeči a hlavně na hlasu. Z toho musíme vyjít, jenže...

Frank ho doplnil:

Každý jsme jiný! To chceš říci?

Ano.

Takže bys musel udělat model hlasu sledované osoby a přístroj na něj nařídit.

Patrick ožil:

Přesně tak! Můžeme si ho představit jako nějaké sítko, kterým hlas v běžném projevu projde, ale zadrží se hlas za změněné situace. Abychom mohli říci: něco není v pořádku, něco se děje!

Frank odstrčil talířek a usrkl z papírového pohárku kávu.Poškrábal se na nose [také jeden z jeho zlozvyků) a dodal:

Budeš hledat sítko?

Počítám s tvou pomocí, doplnil ho Patrick.

Jenže nakonec ze všeho sešlo. Detrick dokončil v Houstonu svou práci, dohodl se s Frankem, že se musí určitě sejít v laboratořimariňáků, tam mají alespoň spektrální analyzátor hlasu, poměrně slušně zařízenou zvukovou laboratoř (stála pořádných pár desítek tisícdolarů), ale objevily se nové úkoly. Program Apollo pohltil beze zbytku inženýrskou kvalifikaci Franka Bowera a Detrick se s ním při svých návštěvách v Houstonu setkával stále méně a méně.

Teď měl Patrick Detrick svou představu i svůj plán v ruce.Pravda, nebyl jeho původním autorem, o podobném hlasovém detektoru se už diskutovalo pár let, ale o jeho zkonstruování nepřinesl odborný tisk dosud ani zmínku. Vysvětlení dala doktoru Detrickovi hnedprvní stránka spisu. Bylo tam napsáno:

TAJNÉ

Seznámit se s obsahem spisu mohou pouze oprávněné osoby. Předání ve spisu uvedených informací neoprávněným osobám jeposuzováno jako trestný čin –

Pod tímto výhružným upozorněním byla změť čísel, nepochybně kódová značka spisu:

kd/qew: 18/1970/6754/NC/DDEF/10/9/9/711-19

Tím stránka z jasně modrého papíru končila, na tuhých hnědých deskách nebylo nic. Detrick se usmál nad nádhernou hrou nautajování, ale až do té doby, než v nejasném světle přečetl na stránce označené v horním pravém rohu číslicí 2 naprosto jasnou řádku a za ní pak celý text:

NASA/DEPARTMENT of DEFENSE

projekt:

autonomní analyzátor normality hlasu osob při pobytu vextrémním prostředí kódové označení:

AAN/157/KU

použití:

složky NASA/US AIR FORCE/US NAVY /Dept. of Defense

kategorie spisu:

tajné

připraveno:

C. L. Stelter, Jr., Book manager

schváleno:

Maj. Gen. P. S. Godfrey

datum:

2. března 1970

Tento spis je 26. ze 70 exemplářů.

Informace:

S veškerými otázkami, návrhy a připomínkami, které se týkajítohoto dokumentu, se obracejte na oddělení NASA/CB72, Building 2, room 51, MSC – Houston.

Distribuci dokumentu zajišťuje oddělení NASA/ CB021 nebo DEPARTMENT of DEFENSE, zkušební laboratoře 45, oddělení C, po předchozím schválení NASA/CB021.

Další stránka obsahovala vysvětlení, které Detrickovi připomnělo jeho dávnou diskusi s Frankem Bowerem:

SHRNUTÍ:

– Informace, které získáváme dosavadním způsobemprostřednictvím telemetrie, nejsou dostačující, abychom si udělali přesnoupředstavu o chování posádek kosmických lodí. Přenosové možnostiinformačních kanálů jsou omezené a telemetrie přenáší pouze údaje o teplotě těla, srdeční činnosti, frekvenci dechu, napětí svalů, krevního tlaku apod.

O dalších podstatných parametrech nejsme informováni. Řešení problému: řeč jako ukazatel stavu člověka a nikoli pouze prostředek přenosu informace, je shrnuto v projektu AAN/157/KU.

Lidský hlas, který se k nám dostává v rámci komunikace při kosmických letech, můžeme podrobit spektrální analýze. Všechny složky hlasu můžeme od sebe oddělit a udělat je nejen slyšitelnými, ale viditelnými. S pomocí aparatury visuable-speach a aparatury AAN/157/KU analyzujeme složky hlasu (konkrétně pátouharmonickou) a podle získaného modelu z klidové situace sledovanéhoobjektu kontroluje detekční zařízení aparatury změny v přijímanémhlasovém materiálu.

V jednotlivých kapitolách dokumentu jsou rozebrány způsoby techniky sledování psychického stavu zkoumaného objektu zapomoci spektrální skladby hlasu, ale také s pomocí dalších faktorů,zejména muzikálních. Viz podkapitoly: Využití výsledků výzkumu tempa řeči, intonace a melodie pro účely AAN/157/KU ve srovnávacíelektronické analýze z daného příkladu. Zpoždění pro analýzupřijímaného hlasu se pohybuje řádově v desetinách vteřiny. Detekční hladina je stanovena přímkou normality, odchylky v rozmezí plus a minus jsou signalizovány prostřednictvím detekčního zařízení azpracovávány elektronickým autonomním počítačem.



Pavel Toufar

PAVEL TOUFAR


13. 7. 1948

Pavel Toufar je spisovatel,novinář, propagátor kosmonautiky.

V roce 1973 ukončil právnická studia na pražské Universitě Karlově. Téma jeho diplomové (také rigorozní) práce "Mezinárodně právní postavení kosmických orbitálních stanic" bylo tehdy první prací tohoto druhu z kosmonautiky na čs. vysokých školách. S poukazem na tuto práci byl vyzván k referátu na XXIV. kongresu Mezinárodní astronautické federace (IAF), kterého se zúčastnil jako tehdy nejmladší řádný účastník a byl přijat za řádného člena Mezinárodního institutu kosmického práva (IISL) při IAF.

Od roku 1973 pracoval ve svobodném povolání jako spisovatel a novinář, v letech 1978-1981 scénárista Filmového studia Barrandov, v roce 1982 redaktor nakladatelství Panorama, v období 1983-1990 opět jako spisovatel ve svobodném povolání. Od poloviny 80. let spolupracuje s redakcí Televizních novin České televize (ČT), nyní Zpravodajství ČT, jako komentátor některých kosmonautických událostí. V letech 1991-1992 byl šéfredaktorem týdeníku Signál, v letech 1992-1994 byl zaměstnán ve vydavatelství Ringier, v letech 1995-1997 v nakladatelství Integra, od roku 1998 opět spisovatelem ve svobodném povolání.

Autor především knih literatury faktu, ale také beletrie, a rovněž knih populárně naučného charakteru, několika tisíc časopiseckých a novinových článků, autor filmových, televizních a rozhlasových scénářů. Od roku 1965 až do nuceného odchodu v roce 1977 byl stálým externím spolupracovníkem deníku Svobodné Slovo, v němž vybudoval a pravidelně zajišťoval zpravodajství z kosmonautiky (mimo jiné roku 1969 napsal největší počet článků v různých československých časopisech, v nichž popularizoval program Apollo a zejména historický let Apolla 11). Také spolupracoval s časopisy Reportér, Mladý svět, VTM a mnoha dalšími.

Působil jako aktivní účastník některých experimentů spjatých s kosmickým výzkumem - zkoumání sociální izolace a senzorické deprivace skupiny výzkumníků: I. - 20 osob, 5 dní, červen 1978, II. - 18 osob, 5 dní, květen 1979, III. - celosvětově první multidisciplinární experiment Štola ´88 k Marsu - 7 osob, 18 dnů (vedoucí skupiny pokusných osob), září 1988 Byl nominován do širšího výběru mezinárodního experimentu SFINCSS-99.

Od roku 2008 se aktivně podílí na podpoře české vědecké účasti UTB v mezinárodním experimentu Mars-500 (ESA a IMBP RAN) jako člen týmu vedeného předním světovým odborníkem PhDr. Jaroslavem Sýkorou.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist