načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dokud žijeme musíme se rozhodovat - Život po Osvětimi - Manfred Lütz; Jehuda Bacon

Dokud žijeme musíme se rozhodovat - Život po Osvětimi

Elektronická kniha: Dokud žijeme musíme se rozhodovat - Život po Osvětimi
Autor: ;

Není to kniha o Osvětimi. Tato kniha přináší zprávu o moudrosti člověka, který prožil hrůzy koncentračního tábora, ale nezlomilo jej to. Dříve než byl do Osvětimi deportován jeden ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 142
Rozměr: 19 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložil Tomáš Dimter
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4584-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Není to kniha o Osvětimi. Tato kniha přináší zprávu o moudrosti člověka, který prožil hrůzy koncentračního tábora, ale nezlomilo jej to. Dříve než byl do Osvětimi deportován jeden z jeho učitelů, vyprávěl jim, že v každém člověku žhne malá jiskra. Na ni ostravský rodák a malíř Jehuda Bacon vzpomínal, když nejprve do Terezína  a později do Osvětimi odvlekli i jeho.
V knižním rozhovoru s Manfredem Lützem Jehuda Bacon vypráví o tom, co prožil v koncentračním táboře, a o tom, co z děsivých událostí vytěžil pro sebe, svůj život a svou uměleckou tvorbu.

(život po Osvětimi)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Manfred Lütz; Jehuda Bacon - další tituly autora:
Blázon! Blázon!
Kdo je tu vlastně blázen? -- Zábavný úvod do psychiatrie a psychoterapie Kdo je tu vlastně blázen?
 (e-book)
Kdo je tu vlastně blázen? Kdo je tu vlastně blázen?
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DOKUD ŽIJEME,

MUSÍME SE ROZHODOVAT

Život po Osvětimi

Jehuda Bacon * Manfred Lütz

Mladá fronta


Přeložil Tomáš Dimter

Original title: „Solange wir leben, müssen wir

uns entscheiden.“ Leben nach Auschwitz

by Jehuda Bacon and Manfred Lütz

© 2016 by Gütersloher Verlagshaus,

a division of Verlagsgruppe Random House GmbH,

München, Germany.

Czech Edition © Mladá fronta, 2017

Translation © Tomáš Dimter, 2017

ISBN 978-80-204-4791-3 (pdf)


OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

1 Odkud se bere zlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

2 Moje obrazy mne zachránily . . . . . . . . . . . . 23

3 Ještě jsem necítil,

že antisemitismus je bolestivý . . . . . . . . . . . 31

4 Dum spiro, spero – dokud dýchám, doufám . . 39

5 Ta božská jiskra je v každém člověku,

dokonce i v takovém zločinci . . . . . . . . . . . . 51

6 V mezních situacích zůstane

jen vzdělání srdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

7 Největší pokušení mého života . . . . . . . . . . 79

8 Neboť jsem nechtěl, aby se nacistům

podařilo udělat ze mne malého nácka,

člověka plného záště . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

9 Každý umělec a každý člověk se modlí,

když něco dělá z celého srdce . . . . . . . . . . .105

10 Dokud můžeš, žij, proto abys u druhých

vyvolal úsměv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119

Biografi cká poznámka . . . . . . . . . . . . . . . .137


Předmluva * 7

PŘEDMLUVA

Jehudovi Baconovi vlhnou oči. Ne ve chvíli, kdy vy

práví o osvětimském pekle, o jehož nepředstavitelném

děsu podává střízlivé svědectví, ale když mluví o lidech,

kteří mu navrátili víru v  lidstvo. V  té chvíli pocítím

hluboké dojetí, které je ještě pohnutější, když se dozvím,

že Jehuda Bacon dlouhé roky nedokázal plakat. Osvětim

mu slzy vysušila.

Ještě nikdy jsem o  Jehudovi Baconovi nesly

šel. Právě jsem psal knihu, která proti povídačkám

o  snadno dosažitelném štěstí v  blahobytu hledala

opravdové štěstí právě v  nevyhnutelných krizových

situacích v životě. Může být člověk šťastný i v utrpení?

Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď, pře

devším žádná teoretická. A najednou v televizi vidím

Jehudu Bacona, drobného a přátelského muže se šedi

vými vlasy a neobyčejně živýma očima, a to, co říká, je

pozoruhodné. Člověk prý může najít smysl i v utrpení.

Zažít lásku a  dávat lásku prý vypovídá o  tom, co je

člověk zač. A to říká muž, který prožil to nejhorší, co

kdy mohl udělat člověk člověku. Tento laskavý starý

muž mi už nešel z hlavy.

Náhoda tomu chtěla, že jsem o několik měsíců poz

ději odjel s  50 mladými lidmi do Izraele. Krátce před

odletem nám ještě jedna matka sdělila, že má v Izraeli

pár kontaktů, kdybychom prý měli zájem. Jako příklad

vyřkla jen jedno jméno: Jehuda Bacon. Okamžitě jsem

byl elektrizován. Nikdy bych si nebýval pomyslel, že

se někdy setkám s Jehudou Baconem osobně. Přes den


8 * Dokud žijeme

jsme byli v  památníku holocaustu Jad vašem a  večer

jsem vyzvedl Jehudu Bacona taxíkem. Byl jsem dost

vzrušený. Ale už od prvního okamžiku mě uklidňoval

tím, jak byl bezprostředně přívětivý, zcela nekompli

kovaný, okamžitě nakloněný a  naplněný přímo pů

vabnou skromností a  radostnou pokorou. Takového

člověka jsem ještě nikdy předtím nepoznal. Den v  pa

mátníku Jad vašem nás zanechal rozrušené. Nebyl mezi

námi nikdo, kdo by nebyl otřesený. Ale v taxíku Jehuda

Bacon nemluvil o  Osvětimi nebo o  sobě, vyprávěl mi

o Přemyslu Pitterovi, muži, který jej po válce přijal do

sirotčince a jenž se o všechny tamní děti – Židy i bývalé

příslušníky Hitlerovy mládeže – staral s takovou láskou,

že opět pocítily důvěru. Už jsem si v obavách říkal, že

o Osvětimi vůbec nebude chtít vyprávět...

O Jehudovi Baconovi jsem toho věděl pramálo. Stal

se umělcem, dokonce profesorem umění. Jeho obrazy

visí ve velkých galeriích po celém světě a rozhodně ne

všechny mají něco společného s  Osvětimí. Opravdu

malovat přesto začal v koncentračním táboře, nejprve

v Terezíně a potom v Osvětimi, a jeho obrazy z koncen

tračního tábora byly tak působivé, že byly v  procesu

s Eichmannem v Jeruzalémě a v osvětimském procesu

ve Frankfurtu použity jako důkazní materiál. I v Jad va

šem visí jeho obrazy. V dýmu, který stoupá z krematoria,

zobrazil svého otce, který byl od něho násilím odtržen

a  vehnán do plynové komory. A  jiný obraz promítají

v Jad vašem na velkou stěnu: Na ní vleče jeden člověk

jiného ke světlu. A  tento člověk nebyl nikdo jiný než

Přemysl Pitter, o němž mi vyprávěl v taxíku.


Předmluva * 9

Zdvořile a téměř s úctou přijímali mladí lidé Jehudu

Bacona. A co se stalo pak, bylo mimořádně pozoruhodné.

Vlastně jsme plánovali diskusní večer, ale když Jehuda

Bacon začal vyprávět, byli všichni tak uchváceni, že ni

koho ani nenapadlo, aby ještě kladl otázky. Své vyprá

vění nezačal Osvětimí, nýbrž Přemyslem Pitterem a lidmi,

kteří jej opět vrátili do lidského života. Tím byl založen

existenciální fundament, jisté místo, z něhož nás mohl provést svým životem. Nic nám nedaroval. Jako laskavý

otec nás vzal za ruku a ukázal nám, čeho jsou lidé schopni,

v dobrém i zlém. Jeho vyprávění nikdy nesklouzlo k ru

tině, přestože už o svém osudu vyprávěl mnohokrát, stře

tával se s námi mimořádně intenzivním způsobem velmi

osobně, ale nikdy nepoučoval, nýbrž vždy s námi jednal jako s  rovnocennými partnery. Neexistuje nikdo, kdo

by přežil Osvětim. Kdo čte spousty zpráv, najde v  nich

všechny myslitelné lidské temperamenty a  reakce. Po

chopitelně jsou mezi nimi lidé zahořklí, kterým Osvětim jednou provždy vymazala světlo ze života, lidé hluboce

zklamaní nebo naplnění nenávistí, kteří již nikdy víc

nechtěli navštívit Německo ani podat ruku žádnému

Němci, ale také ti, kteří na sobě nedali nic znát, a nako

nec i lidé smíření. Přesto tahle hloubka, tato starostlivost

o posluchače, ta mimořádně vysoká citlivost, kterou jsem

zažil u Jehudy Bacona, byly něco zvláštního. Možná to byl

důsledek toho, že je umělec nebo že potkal tak působivé lidi nebo také to, že tak rád a s nadšením býval učitelem

na jeruzalémské Becalelově akademii umění a designu.

Každopádně bylo okamžitě jasné, že prožíváme něco zcela

jedinečného, na co nikdy nezapomeneme.

10 * Dokud žijeme

Na cestě zpět jsem se jej v  taxíku zeptal, jestli

v  němčině vyšla rozsáhlejší kniha o  jeho životě. Ne,

pravil vesele. A  když jsem se ho zeptal, zda by souhlasil, abych s ním udělal knihu rozhovorů, okamžitě přitakal. Následující den jsem s mým nakladatelem do

mluvil smlouvu a v lednu 2016 jsem s dcerou Antonií, která pořizovala video a  audiodokumentaci, odletěl

do Jeruzaléma, abychom projekt uskutečnili. Po čtyři

dny jsme se stýkali nedaleko Jehudova domu v Insti

tutu Leo Baecka a hovořili spolu 14 hodin. Přicházel

vždycky pěšky a  sám, nechtěl, abych ho vyzvedával,

a  než vešel do domu, pokaždé nás do okna, odkud jsme ho vyhlíželi, radostně zdravil. Poslední den nás provedl památníkem Jad vašem. Při rozhovorech měl

neuvěřitelnou výdrž. Opakovaně jsem mu navrhoval,

abychom si udělali přestávku. Ale on s veselou myslí

tvrdil, že to není nutné, když jsem naopak potřeboval pauzu já, nebyl to pro něho žádný problém. Hovořil tak

náramně živě, duchaplně a názorně čtyři až pět hodin

bez přestávky. Na otázky nikdy nereagoval netrpělivě,

vůbec byl vždy dojemně srdečný a  zdvořilý, přesto

nikdy formální, zato vždy plný vtipu a  humoru. Ne

aby přehrával vážnost Osvětimi, naopak: Tím, že se

choval tak otevřeně, zasáhl mě děs, který tento laskavý člověk, jenž přede mnou seděl, musel prožít, ještě

mnohem hlouběji.

O holokaustu a Osvětimi jsem toho přečetl spoustu,

o Jehudovi Baconovi jsem v řešerších našel všechno, co

se dalo, ale osobní setkání s ním bylo opravdu čímsi je

dinečným. Doufám, že to bude patrné i z této knihy.

Předmluva * 11

A  pak se stalo něco ještě mnohem pozoruhodněj

šího. Rozhovory jsme nahrávali a  poté je nechali pře

psat. Přesto byl výsledek zmatečný. Mnohé věty byly

útržkovité a při četbě stěží srozumitelné. Pohrával jsem

si s myšlenkou texty parafrázovat. Když jsem se pak opi

sem zabýval důkladně, zjistil jsem něco zajímavého: Bylo

třeba jednotlivé fragmenty jen správně poskládat a na

jednou se začal objevovat živější, dojemnější, a  někdy

dokonce poetičtější text. Výsledek této restaurátorské

práce je tedy zavázán autentickému textu Jehudy Bacona,

a my jsme zachovali i jeho jazykové zvláštnosti, laskavou

česko-židovskou melodii, především ale oscilaci mezi

přítomností a minulostí. Neboť bylo téměř vidět, jak se

mu bolestivé a dojemné události minulosti při vyprávění

stále znovu stávají téměř viditelnou přítomností.

Tato kniha není knihou o Osvětimi, o tom existuje

velmi mnoho působivých zpráv. Tato kniha přináší

moudrost muže, který zažil odporné věci, ale nezlo

milo ho to. Dříve než byl jeden z jeho učitelů depor

tován do Osvětimi, vyprávěl svým žákům o  tom, že

v každém člověku je prý nehasnoucí jiskra. Na tuto jis

kru si vzpomněl, když se sám ocitl v Osvětimi. A tuto

jiskru přivedl ve svém životě celou svou existencí

k tomu, že se rozzářila.

Od té doby, co jsem se setkal s Jehudou Baconem,

žiji jinak, můj život se stal o něco projasněnějším. Ne

že bych se na sebe nebo na jiné lidi už nezlobil. Ale

někdy se musím smát všem těm každodenním hlou

postem, které člověk bere tak vážně. A pak je mi lépe.

Především jsem se však v nejkratší době naučil velmi

12 * Dokud žijeme

mnoho o  lidech i  o  životě. A  proto, aby tutéž zkuše

nost mohlo udělat i mnoho jiných lidí, vydáváme teď

tuhle knihu.

Děkuji Jensi Oertelovi, blízkému příteli Jehudy Ba

cona, že knihu podpořil. Především ale děkuji Jehudovi

Baconovi za jeho čas, náklonnost a svědectví.

Bornheim 7. července 2016

Manfred Lütz

1

ODKUD SE BERE ZLO

14 * Dokud žijeme

Manfred Lütz: Pane Bacone, zažil jste, prožil jste Osvě

tim. Co to ve vás vyvolalo?

Jehuda Bacon: Především otázku – odkud se bere

zlo? Osvětim pro mne byla ztělesněním zla, nelidskosti.

To byla úplně jiná dimenze, která je pro takzvaný nor

mální život vlastně neuchopitelná. Jak se něco takového

může stát? Jak se může někdo takhle chovat? Tohle

téma mě po válce zajímalo nejvíc. A  protože nejsem

fi lozof, ale umělec, pokoušel jsem se to uchopit in

tuitivně jako umělec. Myslel jsem si, že někdo, kdo

Osvětim přežil, o  tom musí dál vyprávět. Chtěl jsem

všem ostatním židovským dětem vyprávět, co zažila

duše židovského dítěte, a přitom jsem naivně věřil, že

budu-li o tom vyprávět, stanou se lidé lepšími. A s tím

vyprávěním to bylo po válce také velmi těžké. Mnozí

nedokázali moje vyprávění snést a  já ani nevěděl, co

mám vyprávět a co nikoli.

Prožil jste hrozné věci, přesto nepůsobíte zahořkle...

To byl můj dárek shůry. Po válce jsem potkal skvělé

lidi, jejichž vliv sahá až dodnes. Tito lidé mi vrátili víru

v člověka. A to bylo také velmi potřeba. Neboť moji přá

telé a já jsme po všem, co jsme zažili, nikomu nevěřili.

Proč by nám měl někdo říkat pravdu nebo dělat pro nás

něco dobrého? Protože lidé, které jsme potkali, většinou

nebyli tak příjemní, nemám-li přímo říci, že byli zlí.

Kdo byl ten skvělý člověk?

Odkud se bere zlo * 15

Byl to například muž, který před válkou vedl sirot

čince a už před koncem války přemýšlel o tom, jak by

poté, co se jeho děti vrátí zpět, je mohl zase ubytovat

a poskytnout jim nejlepší péči. Bohužel se tyto děti už

nevrátily, ale přišly jiné. A  když mu ministerstvo so

ciálních věcí hned po válce předalo několik zámků pro

minentních Němců, proměnil je v dětské domovy. Ten

muž se jmenoval Přemysl Pitter a  byl to člověk, který

si nás získal nikoli kázáními a  mnoha proslovy, nýbrž

svou dobrotou a  láskou. Tehdy jsem ještě nevěděl, co

to znamená, ale dnes musím říci, že byl charismatický.

Všechny děti, které s ním přišly do styku, na něho do

dnes nezapomněly. Jeho zvláštností bylo, že po nás nic

nechtěl, ale dával nám veškerou svou lásku, oddal se

nám celou svou osobností. Najednou jsme viděli, že

existuje někdo, kdo nic nechce, ale dává všechno, pře

devším lásku, kterou jsme v  Osvětimi – a  ve válce už

vůbec – nikdy nepotkali. A náhle je tady člověk, který

se věnuje pouze této mládeži, těmto dětem.

Co to bylo za děti?

Nejen židovské děti, ale také děti, které patřily

k  Hitlerově mládeži. Pitter byl ministerstvem zahra

ničních věcí pověřen, aby se postaral o děti v táborech, kam byli zavřeni sudetští Němci před odsunem. A on se

vydal do těch táborů, vyhledal matky s malými dětmi,

které na tom byly nejhůř, a poskytl jim stejnou péči jako

nám. V  těch dobách to byl zázrak. Okamžitě po válce

se rozbujela ohromná nenávist vůči všem Němcům.


16 * Dokud žijeme

V Praze bylo životu nebezpečné mluvit německy. Němci

byli biti nebo se jim dělo ještě něco horšího. A najednou

se objeví nějaký Pitter, jde do táborů a vyvede z nich ty

nejpotřebnější a i pro ně, stejně jako pro všechny ostatní

děti požaduje lepší jídlo a ošacení.

Pamatujete si z té doby na Přemysla Pittera nějak přesněji?

Tehdy tam bylo takové malé děvče. Já jsem tenkrát

prosil každého: Sedni si, chci si tě namalovat! Prostě jsem chtěl každého využít jako kreslířský model. Velmi

sobecké! A  když jsem měl před několika lety v  Praze

výstavu, bylo tam ještě několik mých starých kreseb,

a  najednou jsem spatřil obraz té malé dívenky s  lok

nami a pod tím pár řádků: Tohle dítě se ještě podařilo

zachránit. Matka si podřezala žíly a holčičce taky, pro

tože už nedokázala vydržet tu strašlivou situaci. A tohle

německé dítě také přišlo k nám. Pitter přijímal i židov

ské děti z Polska, jelikož v Polsku docházelo okamžitě

po válce k takovým malým pogromům. Židovské děti, které se vrátily z  koncentračních táborů do svých do

movů a  řekly, že to byl jejich dům a  že tam žily, byly prostě zavražděny. Pitter byl báječný muž, který se staral

opravdu o všechny.

Za války, když ještě v Praze žili Židé, tam pochopi

telně byly i matky s kojenci, ale nemohly nikde sehnat

mléko. A co udělal Pitter? Shromažďoval mléko od českých rodin a dával je židovským rodinám s kojenci. Někdo ho udal a on byl předvolán k šéfovi gestapa. Obvykle

to znamenalo smrt nebo deportaci do koncentračního

Odkud se bere zlo * 17

tábora. Pitter byl na to připraven. A  co se stalo? Šéf gestapa se ho zeptal: „Je to pravda s  těmi židovskými

dětmi? Vy snad nevíte, že je to zakázané?!“ A Pitter řekl:

„Samozřejmě že jsem to věděl.“ – „Ale proč jste to tedy

udělal?“ – „Byla to moje lidská povinnost!“ – Takovou

odpověď šéf gestapa nikdy od nikoho předtím neslyšel.

A Pitterovo vystupování zapůsobilo na onoho nikterak

příjemného muže od gestapa tak mocně, že vzal udání, hodil ho do koše a  řekl: „Běžte!“ A  nejen to, po celou

válku Pittera chránil. Pitter nekázal proti fašismu...

Byl to kazatel českých bratří...

Ano, i  když neorganizovaný, ale žil v  jejich duchu.

A  také tak jednal, což bylo nejdůležitější. U  Přemysla

Pittera jsme mohli zažít, že existují lidé, kteří druhému

dávají všechno dobré a  chtějí jenom pomoci, aniž by

očekávali, že za to něco dostanou. Ukázal nám možnost lásky, lidství. A tak byl pro nás ztělesněním možnosti –

všichni nejsou zlí. To byla nová velká zkušenost. To

znamená, že jsme mohli tomu muži věřit, přestože jsme

měli zkušenost, že někomu věřit je velmi nebezpečné.

Vždyť to býval mohl být zrádce nebo mě mohl zmlátit.

A tady byl najednou člověk, který na nás působil svým

dobrým vlivem, tím, že nám jednoznačně ukázal: Jsou

také jiní lidé. Přemysl Pitter mi vrátil víru v  lidstvo.

Měl velké charisma a všichni jeho spolupracovníci byli

prodchnuti tímto duchem. Díky báječným lidem, které jsme kolem sebe měli, nedocházelo nikdy k projevům

msty mezi německými a židovskými dětmi, my jsme je

18 * Dokud žijeme

nikdy nechtěli ztlouct, protože jsme zkrátka byli obklo

peni jinou atmosférou.

Dokážete si vzpomenout ještě na nějaký typický zážitek

s Přemyslem Pitterem?

Ano! Představte si, poprvé sedíme v nějakém sále na

zámku a obědváme, a jak už tak bývá zvykem, u stolu se

sedí s nezakrytou hlavou. Jen jeden chlapec si na hlavě

nechal čepici. A  najednou vstoupí Pitter a  pomyslí si,

že je to nějaký uličník, který se neumí chovat, a sundá

mu čepici z hlavy. Ale pak mu jeden jeho židovský spo

lupracovník řekne, že to není nevychovanec, ale rabí

nův syn a  že v  jejich případě je zvykem mít na hlavě

pokrývku. Pitter mu okamžitě čepici vrátil a omluvil se.

O pětadvacet let později jsme my, bývalé děti, přestože

jsme byli chudí, našetřili něco peněz a pozvali Pittera

do Jeruzaléma, kde dostal medaili od izraelské vlády.

A něco se stalo. Když Pitter přišel k nám, svým bývalým

dětem – a to bylo po všech těch letech –, uviděl Wolfi ho,

toho rabínova syna, a zeptal se: „Ty jsi Wolfgang?“ A on

odpověděl: „Ano.“ A najednou Pitter řekl: „Mohl bys mi

odpustit, co jsem ti tehdy udělal?“ (Jehuda Bacon pláče.)

Trápila ho myšlenka, že ublížil někomu nevinnému.

Vím, že jste se stýkal s  fi lozofem náboženství Martinem

Buberem a  že vás velmi inspiroval. Martina Bubera jsem

obdivoval, protože velmi hluboce přemýšlel o člověku, o dia

logickém principu, existenciálním setkání mezi lidmi. Kdy

jste se s ním setkal poprvé?

Odkud se bere zlo * 19

Byla to nějaká přednáška krátce po válce. Až do

té doby jsem znal jen pár jeho knih. Jak už jsem řekl,

chtěl jsem vědět, odkud se bere zlo, a  právě o  tomhle

problému byla jeho přednáška. Buber vyprávěl, že do

stává dopisy z celého světa s otázkou – Jak ještě můžete

říct: Bůh buď pochválen, neboť jeho dobrota a úcta trvá

věčně. Kde byla ta dobrota, kde byla úcta v  Osvětimi?

A Buber odpověděl: Přese všechno je to možné! A já jsem

viděl, že tenhle paradox víry, jejž jsem vnímal už jako

dítě a jako dospívající, to je ta odpověď. Proto jsem se

cítil být mu velmi blízko. Nejsem sice spisovatel jako on,

ale jsem umělec. A on byl také umělec, měl intuici – a já

cítil, že máme něco společného.

Seznámil jste se s ním i osobně?

Ano. Pořádal večerní kurz o  žalmech. To mě velmi

zaujalo. Pochopitelně jsem žalmy četl, ale jako někdo,

kdo ještě nemá tušení. A teď najednou slyším, jak Mar

tin Buber probírá jedinou větu celé dva týdny. Ale co

se k  tomu dá říci? Hodně toho lze říct! V  jedné větě

jednoho žalmu mi mohl otevřít širé světy. Celá před

náška se točila kolem Jobovy otázky, a  ta mě zajímala

ze všeho nejvíc, neboť je to klíčová otázka: Proč dobrák

trpí a zlému člověku se daří dobře?

A co na to Buber?

Vlastně nic jako dobro a zlo neexistuje, to je jenom

lidský výklad. Existuje jenom dobro a dobro je cesta do

20 * Dokud žijeme

blízkosti Boží. A  to ukázal Martin Buber prostřednictvím žalmů, zejména slavným žalmem 73...

... z něhož si Martin Buber zvolil motto na náhrobní kámen...

Ano. Žalm 73 popisuje boj člověka, který si stěžuje

stejně jako Job: Proč? Proč? Na počátku vidí i on dobro a zlo, ale po určité, dnes bych řekl téměř mystické zku

šenosti už nevidí jen dobro a  zlo, nýbrž lidi, kteří se

přibližují k Bohu, kteří mu chtějí být nablízku nebo kteří

mu nablízku jsou, a lidi, zlé lidi, ty opravdu zlé, kteří sice o Bohu vědí, ale říkají ne, kteří trvají na svém egu, svém

Já, kteří stále říkají já, já a  jdou si svou vlastní cestou.

A tahle cesta vede vlastně do nicoty. Tato Buberova myš

lenka mi velmi pomohla, neboť jsem cítil neuvěřitelnou

blízkost. Buber nevidí zlo jako protiklad dobra, ale popi

suje ho úplně jinak. Člověk si může vybrat cestu k Bohu, nebo říci: Ne, jdu svou vlastní cestou. Tenhle výklad měl na mne ohromný vliv, protože obsahuje cosi mystického, neboť žalmista 73. žalmu už na začátku vysvětluje, že té

věci s dobrem a zlem nerozumí, ale když zakusí blízkost

Boží – dnes bychom řekli extázi – nakonec řekne: „Koho

bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení.“ Blízkost Boží mi dělá dobře. To znamená: V extázi se zříkáme všeho. Blízkost Boha, tahle

zkušenost, je to nejvyšší, čeho může člověk dosáhnout.

To je pěkné, jenže co pak? A pak přijde to nádherné, ta

poslední slova žalmu: „... proto vyprávím o všech tvých

činech“. To znamená, že po této zkušenosti pozná, že se

musí stát živoucím příkladem. Je svědkem Božím.

Odkud se bere zlo * 21

A proto tedy dobro a zlo nejsou na stejné úrovni...

Zlý člověk není prostě jen zlý, nýbrž je to někdo, kdo

se vzdaluje Bohu, a  tahle vzdálenost ústí v  Nic. Jako

když si Napoleon najednou všiml, že všechno, co dobyl,

se nakonec rozplyne v  Nic. Život umí být tak svůdný,

člověk si myslí, že něco má, že je někdo... Ale to všechno

pomine.

Co se z toho dá vzít pro život?

Jsou tři cesty, které popisuje už žalm 1. První cesta je

cesta spravedlivého, jenž kráčí po cestě k Bohu a o kte

rém se praví: Hospodin zná cestu spravedlivých. Zní to,

jako by Bůh vedl se spravedlivým dialog. A pak jsou tu

hříšníci, to jsme my všichni. Hřích ale znamená hebrej

sky něco docela jiného. Znamená to scestí: Hop, udělám

ten krok, onu chybu, ale stále jsem připraven se vrátit

k Bohu. Hřích není absolutní hřích, nýbrž spíše jakési

uklouznutí. A třetí cesta, to je cesta zlých, kteří o Bohu

vědí, ale říkají: Ne, já si budu dělat, co budu chtít!



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist