načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Doktore, teď to chce klid! - Patrick Taylor

Doktore, teď to chce klid!

Elektronická kniha: Doktore, teď to chce klid!
Autor:

Pokud vás Patrick Taylor už okouzlil knihou Doktore, fofrem, jde o život!, vracíte se do vesničky Ballybucklebo právem domovským. Teď to tam právě pod zdánlivě klidným povrchem jenjen ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » LEDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 511
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Irish country village
Spolupracovali: přeložila Věra Klásková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-733-5241-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další příhody vesnického lékaře z Irska, mladého doktora Barryho Lavertyho. Stejně jako v předchozí knize, i zde se setkáváme s milým a ne příliš průbojným lékařem, Barrym Lavertym, který sdílí domácnost se starším a trochu nabručeným doktorem O’Reillym. Oba čeká mnohá těžká chvilka při péči o jejich venkovské pacienty. Barry si však navíc musí získat nepříliš důvěřivé konzervativní vesničany, kteří si těžko zvykají na novou tvář. Jeho laskavost a humor mu však z občasných potíží pomohou.

Popis nakladatele

Pokud vás Patrick Taylor už okouzlil knihou Doktore, fofrem, jde o život!, vracíte se do vesničky Ballybucklebo právem domovským. Teď to tam právě pod zdánlivě klidným povrchem jenjen vře. Mladý doktor Barry Laverty začal u výstředního staršího kolegy Fingala Flahertieho O’Reillyho pracovat jako asistent teprve před nedávnem, ale už se v Ballybucklebo cítí jako doma. Čáru přes rozpočet mu však udělá náhlá smrt pacienta. Barryho pověst velmi utrpí a naděje, že by se mohl ve vesnici usadit jako uznávaný lékař, je silně ohrožena. Mladík si nyní musí znovu vydobýt důvěru svých pacientů, což ve venkovské komunitě, jejíž hybnou silou jsou klevety a předsudky, není snadné.

Zařazeno v kategoriích
Patrick Taylor - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Doktore, teď to chce klid!" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Patrick Taylor: An Irish Country Village

Přeložila Věra Klásková

© 2008 by Patrick Taylor

Translation © Věra Klásková, 2010

ISBN 978-80-7335-352-0


Věnováno všem venkovským praktickým lékařům

po celém světě



S

Hrabství Antrim Hrabství Antrim

a sever hrabství Downa sever hrabství Down

hrabství

Antrim

hrabství

Down

Bangor

Strangfordský záliv

Belfastský záliv

Severní kanál

The Kinnegar

Belfast

Portmuck

Whitehead

Carrickfergus

Newtownabbey

Ballybucklebo

Newtownards


M

a

p

a

B

a

l

l

y

b

u

c

k

l

e

b

o

Mapa Ballybucklebo

d

ů

m doktora

O’ReillyhoU

Č

erné labut

ě

domek MaggieMacCorkleovénádražípolicejní stanicekatolická kaplepresbyteriánský kosteldomyobchodysemaforželeznicekopce

Belfastský záliv

Sm

ě

r

Belfast

Sm

ě

r Craigantlet

obecní domky

Maypole

Ballybuckleboské vrchy

Sm

ě

r Bangor

ulice

Nádražní ulice

hlavní

S


9

PODĚKOVÁNÍ

Doktor Fingal Flahertie O’Reilly se poprvé objevil před

dvanácti lety. Na jeho postupný vývoj laskavě dohlížel Simon Hally, redaktor časopisu Stitches. O’Reillyho

podporovaly v  dospívání dvě další pozoruhodné osoby:

Carolyn Batemanová, která všechny moje rukopisy před

vydáním rediguje, pulíruje a  poskytuje mi ohledně nich

cenné rady, a  Natalia Aponteová z  nakladatelství Tor/

Forge Books, New York, jež měla neochvějnou víruv obyvatele Ballybucklebo, a v jednom kuse mě povzbuzovala.

Během přípravy na psaní této knihy jsem mělnesmírné štěstí, že jsem se mohl opřít o odbornost dvou lékařů, patologa dr. Jimmyho Sloana a  neurochirurga dr. Dona Griesdalea. Ochota, s níž pomáhali starému unavenému gynekologovi pochopit jemnější detaily ohledně infarktu myokardu a Parkinsonovy choroby, byla neocenitelná.

Bezvýhradné díky pak spolu s pány O’Reillyma Lavertym vyslovuji vám všem!


10


11

1

NĚCO OSUDNÉHO

HROZÍ STÁTU

*

Barry Laverty – doktor Barry Laverty – zaslechlcinknutí pánve o sporák a ucítil smažící se slaninu. Hospodyně

doktora O’Reillyho paní „Kinky“ Kincaidová právěchystala snídani a Barry si uvědomil, že už mu notně vyhládlo.

Po schodišti zadupaly kroky a  hluboký hlas pronesl: „Brejtro, Kinky!“

„Brejtro, doktore drahá!“

„Mladej Laverty už je vzhůru?“ Navzdory skutečnosti, že na zahrádce za domem doktora Fingala Flahertieho O’Reillyho se včera dlouho do noci veselila půlkavesnice Ballybucklebo, příslušící k hrabství Down v Severním Irsku, sám doktor O’Reilly, Barryho starší kolega, byl vzhůru a v plné polní.

„Už jsem slyšela, jak se tam motá, ba.“

Barry měl sice trochu v hlavě, když ale vycházel ze svého podkrovního pokojíku, usmíval se. Zvyk této ženyz Corku přidávat na konec většiny vět slůvko ba mu připadal roztomilý a  méně rozčilující než věčné „tak to je“ nebo * Shakespeare: Hamlet. K citacím z literatury srovnej poznámku na s. 507.

(Pozn. překl.)


12

„to teda jo“, jimiž zdůrazňovali svá tvrzení jeho vlastnírodáci ze severoirského Ulsteru.

V koupelně si vymyl spánek z modrých očí, jež na něho v  holicím zrcátku mžouraly z  oválného obličeje, zpod husté kštice, ze které na temeni trčela neposlušná štětička.

Dooblékl se a sešel dolů do jídelny. V přízemí minulsalonek, který O’Reilly užíval jakožto ordinaci – Barryvěděl, že lékař v  Americe by ji nazval kanceláří –, kde by v  budoucnu rád trávil hodně času. Zastavil se, aby do místnosti, jež mu už byla důvěrně známá, letmo nakoukl.

„Nestůj tam jak tvrdý Y!“ zavrčel odnaproti z  jídelny O’Reilly. „Pojď už dovnitř, ať nás Kinky může nakrmit.“

Barry vstoupil do jídelny a v srpnovém slunci, linoucím se do pokoje arkýřovými okny, jen zamrkal.

„Brejtro, Barry!“ O’Reilly, na sobě pruhovanou košili bez límečku a červené šle přidržující tvídové kalhoty,seděl v čele rozměrného mahagonového stolu a v jedné ze svých velikých rukou třímal hrnek čaje.

„Brejtro, Fingale.“ Barry se posadil a nalil si čaj.„Hezkej den, co?“

„S tím bych souhlasil,“ pravil O’Reilly, „nebýt silnýslabosti, která mě zmáhá.“ Zívl, počal si masírovat skráň a  vraštil přitom huňaté obočí. Barry viděl bělmo O’Reillyho hnědých očí, prokvetlé drobounkými žilkami. Drsný obrův obličej s  květákovitýma ušima a  zahnutým nosem se rozšklebil v  úsměvu. „Když jsem byl u  maríny, říkávali jsme tomu dobrovolné sebepoškozování. Včera to byl fakt mejdan jaksepatří.“

Barry se zasmál a zauvažoval, kolik pint guinessu jeho rádce včera večer porazil. Pití mělo na O’Reillyhozpravidla asi takový účinek jako čajová lžička vody na lesnípožár. Barry si stále nebyl jist, zda šlechetná nabídka, kterou mu kolega učinil uprostřed tak bujného mejdanu, byla


13

jen opilecký žvást, anebo vážně míněný návrh. Když se

probudil, nejdřív ho napadlo, že se mu to celé jen zdálo, ale teď si jasně vybavoval, že než večer položil hlavu na

polštář, umiňoval si, že dnes po ránu musí sebrat odvahu

a zeptat se O’Reillyho, jestli to myslel do opravdy.

Věděl, že by do toho šťourat neměl, že by měl radši počkat, až O’Reilly nabídku zopakuje ve stavu poněkud profesionálnějším, ale čert to vem – tohle je přecedůležité. Sklopil zrak ke stolu, vzápětí se zadíval O’Reillymu přímo do očí. „Fingale,“ řekl a odložil šálek.

„Co je?“

„Myslel jste to vážně, když jste mi nabídl na jeden rok asistentské místo na plný úvazek a  pak partnerství ve vaší praxi?“

O’Reillyho hrnek s čajem se zarazil na půl cestěk ústům. Linie vlasů sjela níž a nakrabatila mu kůži na čele. Na špičce zahnutého nosu se objevila bílá skvrna.

Barry se mimoděk otočil k  obrovi jedním ramenem, jak by to v dávných dobách nejspíš učinil účastníksouboje na pistole, aby pro svého protivníka představoval menší terč. Zbělelý nos byl spolehlivým znamením, žev O’Reillyho tělesné skořápce doutnají ohně, jež se užuž chystají vyvřít na povrch.

„Cože jsem?“ O’Reilly břinkl šálkem o  talířek. „Cože jestli jsem?“

Barry polkl. „Já chtěl jen říct –“

„Pro Kristovy drahý rány, já vím, cos chtěl říct. Proč máš krucinál dojem, že jsem to nemyslel vážně?“

„No...“ Barry se zoufale snažil vyjádřit se diplomaticky. „Vy... tedy my... měli jsme drobet pod čepicí.“

O’Reilly odstrčil židli od stolu, sklonil hlavu k  jedné straně, upřeně se na Barryho zadíval – a propukl v smích. Ozval se mocný hrdelní rachot.


14

Barry s očekáváním pohlédl O’Reillymu do tváře.Špička nosu znovu nabyla obvyklého zabarvení. Vrásky od smíchu v koutcích obrových očí se prohloubily.

„Ano, doktore Barry Laverty, myslel jsem to vážně. Ksakru, samosebou, že jsem to myslel vážně. Rád bych, abys tu zůstal.“

„Děkuju vám.“

„Mně neděkuj. Poděkuj sobě. Kdybych se nedomníval, že sem do Ballybucklebo pasuješ, a kdybys nepadl do oka pacientům, nic takového bych ti nenabízel.“

Barry se usmál.

„Zkrátka takhle pokračuj, ujednáno?“

„Ano.“

O’Reilly vstal a vykročil kolem stolu, až se nakoneczastavil nad Barrym. Napřáhl pravici. „Kdybychom bylipárek koňských handlířů, slušelo by se plivnout si do dlaní, než dohodu zpečetíme, ale mám pocit, že dva doktoři by mohli od plivanců upustit ve prospěch obyčejného stisku rukou.“

Barry se zvedl a přijal O’Reillyho ruku. S úlevoushledal, že nemá prsty ve svěráku – při O’Reillyho stiskulidem jinak většinou praskaly klouby. „Díky, Fingale,“ řekl. „Mockrát děkuju a vynasnažím se –“

„To ti věřím,“ opáčil O’Reilly a  pustil Barryho ruku, „ale z  týhle vážný rozpravy jsem dostal ukrutnej hlad, a dokud se nenasnídám, jsem asi tak milej jako levs bolavou hlavou. Kde je ta Kinky, krucisakra?“ Obrátil se a loudavě se vydal ke své židli.

Barry uslyšel, jak O’Reillymu hlasitě zakručelov žaludku. Neřekl ale: „Promiň.“ Barry už zjistil, že tenhle muž se nikdy neomlouvá; jeho dnešní přiznání, že je prchlivý, se asi nejvíc blížilo vyjádření lítosti nad tím, že na Barryho před chvilkou křičel. Jen zřídka někomu vysvětloval své


15

chování a zdálo se, že žije výhradně podle vlastníchpravidel, z nichž první znělo: Nikdy, nikdy, nikdy pacientůmnedovol, aby ti přerostli přes hlavu.

Barry za sebou zaslechl hluk, a  když se ohlédl, uviděl stát ve dveřích paní Kincaidovou. Přicházet ji neslyšel. Na ženu své váhové kategorie našlapovala překvapivě zlehka.

„Už jste nachystaný na snídani, páni doktoři?“ řekla a  přesunula se do místnosti. Na příborník položila tác, zvedla z něj talíře a jeden postavila před O’Reillyho,zatímco druhý přistrčila Barrymu. „Nechtěla jsem rušit. Vím, že rozprávíte vo důležitejch věcech, ba!“ V očích jí šelmovsky zajiskřilo a vzápětí mrkla na Barryho. „Alevobčas se necháte unýst, viďte, drahoušku doktore O’Reilly? Něco takovýho je prej moc škodlivý, co se tejče krevního tlaku.“

„Jsem unešen vámi, Kinky.“ O’Reilly se na ni zakřenil, ale přitom se na ni díval jako malý kluk na maminku, když ví, že ho přistihla při nějaké rošťárně.

Barry mezitím upřel pozornost na snídani. Na jehotalíři si ve společnosti vejce s  oranžovým žloutkem hověly dva plátky belfastské slaniny. Na křupavém trojúhelníčku opečeného domácího chleba trůnila polovina smaženého rajčete. Pokrm byl završen vepřovou klobásou,dvěma jelítky a jitrnicí. Když Barryho pošimrala v chřípí pára stoupající z talíře, ucítil, jak se mu sbíhají sliny. Kdyby ho tady neudržely profesionální důvody, převážit misku vah na stranu Ballybucklebo by dokázalo i jen samokuchařské umění paní Kincaidové. „Děkuju, Kinky,“ řekl. „Až se tímhle propracuju, budu moct jít sehnat krávy do stáje.“

Uviděl její úsměv. „Jen si dejte do lebedy, i když vámpovídám, že vařit není žádnej kumšt. A krávy nechtefarmářům, ba!“ Obrátila se k odchodu. Od stříbrného drdo lu se jí odrazily paprsky slunce, jež vklouzly dovnitř arkýřovým


16

oknem, zaleskly se jí ve vlasech a vykouzlily diamanty na

broušených skleničkách v příborníku.

„Díky, Kinky,“ řekl O’Reilly, založil si za výstřih košile lněný ubrousek a  zamával vidličkou. „Přisámbůh, dokázal bych zblajznout celýho koně, clydesdaláka i se sedlem a příslušenstvím,“ prohlásil vážně a nacpal si do úst větší část jednoho plátku slaniny.

Barry polkl kousek rajčete.

O’Reilly napíchl kus jelita a žvýkal ho s vervou, jež by sloužila ke cti vyhladovělému krokodýlovi hodujícímu na tučné gazele. „Bez snídaně nejsem v  stavu čelit novýmu dni. Až tohle spořádám, bude ze mě novej člověk.“

Když Barry rozkrojil slaninu, uslyšel zvonek u  dveří, Kinkyiny kroky a  mužský hlas. Kinky se vzápětí znovu objevila v jídelně. „To je mlíkař, Archibald Auchinleck.“

„V neděli ráno?“ zabručel O’Reilly pusou plnoudomácího chleba.

„Prej že se vomlouvá, ale –“

„No jo furt,“ zavrčel O’Reilly a  vyškubl si ubrousek zpod košile. „Uvážíme-li, jak mě ty zdržuješ od snídaně svejma otázkama, a  to, jak mě v  ní ruší pacienti,“ proklál Barryho pohledem, „je jasné, že uhynu hlady!“ Zvedl se a obešel stůl. Paní Kincaidová stůl obkroužila z protější strany. Jako tanečníci při slip gigu, pomyslel si Barry.

„Šoupnu vám to zpátky do trouby. Aby to bylo teplý, ba.“ Zvedla O’Reillyho talíř.

Barry přikývl a pustil se zase do jídla. Utěšené ránozničehonic roztříštil řev.

„Copak ty nevíš, co je sakra za den, ArchibaldeAuchinlecku, ty pitomá primitivní primadono? Copak ty tonevíš, ha?“ Při O’Reillyho zaryčení se Barrymu roztancoval šálek po talířku. „Odpověz, ty přiblblej, politováníhodnej parazite!“


17

Barry byl jen rád, že na příjmu tohoto vysílání není on sám. Snažil se sice natahovat uši, seč mohl, mlékařovuodověď však nezachytil.

V hlavě se mu opět ozvala ona věta. Nikdy, nikdy, nikdy pacientům nedovol...

„Neděle. Výborně! Učiněnej génius! Za tohle bys měl dostat Nobelovu cenu. Dnes není pondělí. Není ani pátek. Je neděle. Už chápu význam toho, co stojív Knize knih. Genesis, kapitola první, verš dvacátý pátý říká, že pátého dne Bůh ,učinil rozmanité druhy všelijakých zeměplazů‘. To budou bezpochyby tvoji příbuzný,Archibalde Auchinlecku! Ale co – co se píše v  kapitole druhé, ve druhém verši, o dni sedmém? To mi tedapověz!“

Přes chodbu se do jídelny doneslo tlumené mumlání.

O’Reilly dál vztekle hulákal. „Píše se tam – a ty měprosím oprav, jestli se pletu: ,Sedmého dne dokončil Bůh své dílo...‘ A odpočíval. Cože to dělal?“

Barry si domyslel neslyšitelnou odpověď: „Odpočíval, pane.“

Nikdy, nikdy, nikdy pacientům nedovol...

Barry slyšel, jak O’Reilly pokračuje v tirádě. „Ano,odočíval. Odpočíval, krucinál himlhergot! A  teď mi pověz, Archibalde Auchinlecku, jestli náš dobrý Pán mohlo šabatu složit ruce do klína, proč to, kurnikšopa, nemůžu udělat já? Co tě, ve jménu Všemohoucího, opravňuje k tomu, abys mě dneska, v neděli, otravoval s obyčejným bolením zad, který máš už celý tejdny?“

... aby ti přerostli přes hlavu. Tohle je první zákonO’Reillyho lékařské praxe, pomyslel si Barry se širokýmúsměvem, a  v  důsledku toho se O’Reillyho pacienti musejí řídit pravidlem číslo jedna, které zní: „Nepíchejrozzuřeného bulmastifa do oka tupým klackem.“


18

O’Reillyho hlas ztratil mezitím poněkud na sílea zdálo se, že zní klidněji. „Dobrá, Archie. Dobrá. To stačí. Já vím, že se z rozvážky mlíka můžeš utrhnout jen v neděli. Asi ti takhle dává zabrat právě to, jak se při rozvážení láhví věčně skláníš a ohýbáš, a taky tě určitě trápí, že máš kluka v britský armádě. Pojď mi povykládat o svých zádech a já se mrknu, co pro tebe můžu udělat.“

Barry vytřel vaječný žloutek soustem chleba. Ano, tohle je celý O’Reilly, řekl si v duchu. Prchlivostsrovnatelná se sopečnou činností druhého stupně, která se snoubí s encyklopedickými znalostmi o pacientech a pocitempovinnosti vůči nim, vedle nějž vypadá Hippokratovapřísaha stejně otřepaně jako průpovídky z  vánočních třaskavých žabek.

Odstrčil talíř, zvedl se od stolu a  vyhlédl oknem ven. Byl nádherný den, a  protože O’Reilly řekl, že si dneska může vzít volno, je osvobozen od všech povinností.

Dnes bude užívat svobody se vším všudy. A  zítřek už označuje počátek jeho asistentského období u  doktora Fingala Flahertieho O’Reillyho.


19

2

CO KRÁSNÝCH JITER MĚL

JSEM MOŽNOST ZAŽÍT

*

O’Reilly se s  brbláním vrátil do jídelny, aby dojedl přihřívanou snídani. Archibald Auchinleck, vyučený mlékař,

odcházel s receptem v ruce a stále ještě se hluboceomlouval velkému muži, že ho vyrušil o šabatu.

Než Kinky odešla na ranní bohoslužbu dopresbyteriánského kostela, který stál na protější straně silnice, předzrcadlem v hale si nasadila nedělní klobouk. „S tím novýmkazatelem to bude pošušňání! Slyšela jsem ho kázat v minulým tejdenku a člověk cejtil na šest stop, kam až doprskne.“

„Snad byste si měla vzít deštník.“

„Ále jděte, doktore Laverty! Kdybych napochodovala do kostela s parapletem, vypadala bych jako ouplnej blb,“ zahihňala se Kinky.

Při téhle představě se uchechtnutí neubránil ani Barry. „Jen si to užijte, Kinky,“ řekl. „Po uvaření takovépřepychové snídaně si zasloužíte trochu zábavy.“ Sedětv kostele, naslouchat nekonečnému kázání a uhýbat přitom před plivanci, to se jaksi neslučovalo s  jeho představou o radostném prožití svátečního nedělního dopoledne. * Shakespeare: sonet XXXIII. (Pozn. překl.)


20

„Tak zábavy, jo?“ řekla Kinky a  vypjala se, jako by se chystala pustit se s  ním do zápasu, ale pak jen vzdychla: „Vy mladý! Myslíte si, že všecko by mělo bejt jako ty Beatles dneska. Někdy si myslím, že jsou dojistapřesvědčený, že jsou populárnější než sám Ježíš. Hanba je to, ba!“

Znovu si narovnala klobouk a majestátně odkráčela.

„Máte pravdu, Kinky!“ křikl za ní Barry v naději, že ji neurazil. Žena, která je schopna zastávat od druhésvětové války místo hospodyně u  doktora Fingala Flahertieho O’Reillyho, se však neuráží tak snadno. Budenicméně moudré mít ji na své straně. Musí si promyslet, jak by jí to vynahradil. Pro všechny případy.

Teď ale ještě ne. Měl jiné plány.

Neprožívá sice dnešní den přesně tak, jak doufal, ale jak O’Reilly s oblibou říkával pacientům: „Co nelze vyléčit, musí se vydržet.“ Barry zauvažoval, jestli Fingal ví, žetenhle citát pochází od Roberta Burtona, mrzutéhoanglického vikáře, který napsal v sedmnáctém století knihus lákavým titulem: Anatomie melancholie. Nejspíš to ví, protože O’Reillymu toho moc neunikne.

Barry měl jiné plány, ale ty nezahrnovaly PatriciiSpenceovou, báječnou dívku, s níž se minulý měsíc náhodou seznámil při jízdě vlakem do Belfastu. Jedenadvacetiletá studentka stavebního inženýrství vtrhla do jeho vesmíru s  jasem supernovy, přestože ho před deseti dny varovala, že se vzhledem ke svému náročnému studiu rozhodně nehodlá do nikoho zamilovat. Od té doby ji neviděl, ale včera odpoledne se jakoby zázrakem bez ohlášeníobjevila na rozlučkovém večírku Galvinových. Později večer mu u sebe doma dokonce uvařila večeři a Barry si stále ještě pamatoval, jakou chuť měly jejich polibky na rozloučenou. A jak chutnaly ty lasagne! Na inženýrku nevařívůbec špatně.


21

Jenomže dnes jela Patricie na návštěvu k  rodičům do Newry, asi čtyřicet mil jižně od Belfastu. Slíbila, že mu co nevidět zavolá, a s tímhle slibem se musel spokojit,ačkoli už toužil po tom, aby jí mohl povědět, jaké vyhlídky se mu naskýtají tady v Ballybucklebo.

Je překrásný den, pomyslel si, tak proč bych nešel ven a  neužil si ho? Na procházku neměl čas už celé týdny a trocha pohybu mu prospěje.

Strčil hlavu do jídelny. „Vyběhnu si na chviličku ven, Fingale.“

„Cože si?“

„Vyběhnu ven. Říkal jste... včera jste říkal, že si dneska můžu vzít volno.“

„Kristepane! Před půlhodinou jsi povídal, že víš, že abys byl hoden stát se mým partnerem, budeš se muset snažit, abych byl spokojený. Jo, praxe není skautskej tábor!“

Barry potichu zamumlal: „Podle toho, jak se na todíváte dnes, pane O’Reilly, to vypadá spíš na koncentrák.“

„Co prosím?“

„Nic, nic.“ Barry se zhluboka nadechl. „Takže sinepřejete, abych měl dnes volno?“

Uviděl, jak O’Reilly vrtí hlavou. „Ne, to je v pořádku. Nechtěl jsem ti zkazit volnej den. Jenom mi přišel na mysl Archie Auchinleck.“

„Ten s bolavými zády?“

„Tohle aspoň říká.“

Barryho to přes veškerá předsevzetí zaujalo, a takvstouil do jídelny. „Myslíte, že se ulejvá?“

O’Reilly zakroutil velkou hlavou. „Kdepak, Archie ne. Ten neprošvihl z rozvážky ani den už bůhvíkolik roků.“

„Tak o co jde?“

„O jeho syna.“ O’Reilly zvedl oči od talíře. „Má kluka jedináčka a ten se dal k britské armádě.“


22

Barry si vzpomněl, že v televizi viděl pořad o nějakých britských jednotkách u  mírových sil Organizace spojených národů. „Není na Kypru, že ne?“

O’Reilly kývl. „Obávám se, že ano. A ti Turci neboŘekové nebo co je to za pitomce po nich střílejí. Chudák Archie je z toho celej nemocnej.“ O’Reilly vstal. „Neměl jsem na něj křičet. My doktoři nenaděláme ani prd,dokud se mu kluk nevrátí domů. Člověka tosetsakramentsky deptá.“

A když tebe něco deptá, tak se vztekáš, viď, Fingale?pomyslel si Barry.

„Tak už uháněj. Užij si volna co nejvíc. Škoda, že jeneděle.“

„Proč?“

„Jinak by sis mohl dát ostříhat vlasy.“

„Ale já nepotřebuju ostříhat.“

„Však se brzo dočkáš. Odteď budeš dřít jako mezek, takže nebudeš mít čas si ani k holiči zaskočit.“

Barry viděl, jak se O’Reillymu prohloubily vrásky od smíchu, které měl kolem očí, a  pochopil, že je to planá hrozba, ačkoli pokud budou pacienti chodit tak jakoposlední měsíc, budou s O’Reillym prací přímo zavalení – a on se na to docela těšil.

„Až mi začnou lézt přes límec, můžete aspoň klientům říkat, že se snažím držet krok s Beatles.“

O’Reilly se zasmál. „Hele, jestli se chystáš pustit donějaký práce, dělej ji radši pořádně, jinak to nech plavat. Když už, vem si spíš příklad z Rolling Stones. Viděl jsem je tuhle ve zprávách: vypadají jako parta stohů sena, co si vyšlápla na procházku.“

„O těch jsem nikdy neslyšel.“

„No, myslím, že o  nich brzo uslyšíš,“ řekl O’Reilly. „Mají docela zajímavej zvuk.“


23

Barry sledoval, jak si O’Reilly loupe pomeranč a nějak se mu daří vytvářet dlouhou celistvou spirálu. „Beru vás za slovo.“

„Klidně. A za slovo mě ber ještě v jedné věci.“O’Reilly se zakřenil. „Slíbil jsem ti na dnešek volno, takže hajdy ven a koukej si to užít!“

„Díky, Fingale.“

Barry vyšel předními dveřmi a vykročil poballybuckleboské hlavní ulici. Naproti přes silnici viděl dokořánotevřené dveře presbyteriánského kostela a na schodechkazatele v černém rouchu, který vítal své stádečko.

Srpnové slunce se přehouplo přes hřebenballybuckleboských vrchů a svítilo z oblohy modré jako čermáččívajíčko. Skloněná věž kostela naproti vrhala šišatý stín na tisy a náhrobní kameny na nevelkém hřbitůvku.

Barry pozoroval lidi chvátající hlavní ulicí ke kostelu: muže v černých oblecích, ženy v letních šatech, klobouku a rukavičkách, upravené a vymydlené děti. Podle toho, co si pamatoval ještě z dob, kdy ho jako kluka brávali neděli co neděli do kostela v Bangoru, spěchali všichni pro svou týdenní dávku síry a  plamenů pekelných. Presbyteriá ni dovedou být přísní – Jan Kalvín ani John Knox žádnélidské slabosti nestrpí.

Některé zbožné duše Barry poznal. Třeba JuliiMacAteer ovou s dlouhými blond vlasy, jež se jí houpaly podslamáčkem, mladou ženu z  Rasharkinu v  hrabství Antrim, která se sem přistěhovala teprve nedávno. Usmála se na něj: „Brejtro, doktore!“

„Brejtro, Julie.“

Maggie MacCorkleová, která se mu poprvé představila stížností, že ji bolí hlava dva palce nad temenem, mělabizarní klobouk. Barry na něj musel chtě nechtě zírat,protože Maggie si za stuhu zastrkovala každý den jiné květiny.


24

Dnes ji zdobily dva hnědé hledíky. „Brejtro, doktoreLaverty.“

„Brejtro, Maggie. Jak se vám dnes vede?“

„Hlava mě kapánek bolela,“ odvětila a ukázala namísto přesně dva palce nad hlavou. „Ale tím se nemusítetráit, pane doktore.“

„A co Sonny?“ řekl a v duchu si poznamenal, že se o svém volnu nemá ptát pacientů, jak se jim vede. Sonny sev bangorském sanatoriu zotavoval ze zápalu plic.

Maggie se zeširoka usmála bezzubými ústy. „Tomukozlovi starýmu už je líp, díky, doktore. Brzičko si ho vezmu domů.“ Třebaže se Sonnymu i Maggie už přehouplašedesátka, měli se zanedlouho brát.

„To rád slyším. Až ho zas uvidíte, pozdravujte ho ode mě.“

„Vyřídím.“

„A  že zdravím taky Generála!“ Generál sir Bernard Law Montgomery, Maggiin jednooký kocour s ušima natřásničky, byl stejně jako jeho slavný jmenovec Ulsteřan, liboval si v bohatýrských rvačkách a na důkaz toho byl samá jizva.

Barry se usmál. Skutečnost, že tyhle lidi zná nejenpodle jména a chorob, ale ví něco i o jejich životě, a oni že ho zdraví jako přítele, ho hřála víc než ranní slunce.

Jak se tak procházel a naslouchal zvukům vesnice,nemusel mít naspěch.

V korunách hřbitovních tisů zpívali kosové. Nad jejich písničkou se  vznášel pronikavý hlásek drozda, jenž opakoval každý tón dvakrát. Na telefonních drátech hřadoval párek hrdliček, které si vrkavě vyznávaly lásku. Ptačí zpěv soutěžil se slabým vyzváněním zvonů z věžekatolické kaple na druhém konci hlavní ulice.

Barry viděl, jak se blíží jakási dvojice. Muž v  černém obleku a v buřince byl spíš menší a obtloustlý. Produpal


25

kolem Barryho, provázen svou neméně zavalitoumanželkou, oblečenou do květovaných šatů. Kabonil se a ona, ve

snaze stačit jeho spěšnému kroku, zjevně lapala po dechu.

„Prokristapána, Flo, hejbni sebou!“

Radní Bishop a  jeho žena Florence, nejbohatší lidé v  Ballybucklebo. S  paní Bishopovou se Barry dosud nesetkal, ale jak už věděl z jednání s radním, Bishop byl ten nejchamtivější, nejintrikánštější chytrolín ze všech šesti hrabství severního Irska.

„Brejtro, paní radní, brejtro, paní Bishopová!“

Barrymu se dostalo odměny v podobě chabého úsměvu a  „Brejtro, pane doktore“ od paničky a  zavrčení od radního. No, pomyslel si Barry, O’Reilly měl pravdu: ne všichni pacienti budou člověka milovat – a radní Bertie Bishop měl dobrý důvod, proč ke svým lékařským poradcům nechová náklonnost. Do minulého týdne se snad považoval zanejmazanějšího lišáka ve vesnici. Nebyl však první a jistěnebude poslední, kdo podcenil prohnanost doktora O’Reillyho.

Barry zabočil za roh a prošel mezi bíle omítnutýmiřadami jednopatrových domečků, jež stály po obou stranách hlavní ulice. Některé měly na střeše došky, jinébřidlicové tašky, ale všechny se na sebe mačkaly a  zápolily o místo jako skupina sousedů tísnících se podél dopravní tepny, kudy má projít slavnostní průvod.

Došel na hlavní křižovatku uprostřed vesnice, kde se o  jediný semafor v  Ballybucklebo po celý rok družně opírala májka, ozdobená červenými, bílými a  modrými stuhami. Na zelenou zde čekal kůň zapřažený do vozu s  gumovými pneumatikami. Grošovanou kobylu před sluncem dobře chránily kožené klapky na očícha slaměný klobouk s dírami pro uši. Uždíbla si sena z ovesníku, který se jí houpal na šíji, zvedla ocas a vyhodilahromádku koblih, z nichž se na asfaltu začalo kouřit.


26

„Brejtro, doktore Laverty!“ pravil vozka, muž, jehož Barry dosud neznal. „Den jako malovanej!“

„To rozhodně,“ řekl Barry. Potěšilo ho, že ho poznal cizí člověk. „Rozhodně!“

Přešel přes ulici. Větřík, který z belfastského zálivupřinášel vůni slaných mořských řas, rozhoupal vývěsní štít nedaleké hospody U Černé labutě, známé mezi místními jako Ucouraná kačena. Závěsy zaskřípěly rzí.

Když prošel pod jediným obloukem železničníhomostu, uslyšel, jak mu nad hlavou rachotí vlak do Bangoru. Za studentských let jezdíval tímhle vlakem denně z domova do Belfastu na Královskou univerzitu. A když si před měsícem vyrazil do Belfastu na výlet, potkal se v témže vlaku čistě náhodou s Patricií Spenceovou. Měl důvod vzpomínat na tu železnici se stejnou něhou jako místní lidé, kteří tvrdili, že se o ní zmiňuje už knihaGenesis. Používali přitom stejný verš, jejž citoval dnes ráno O’Reilly: „A Bůh učinil rozmanité druhy všelijakýchzeměplazů.“

Vlak se opravdu loudal, ale copak to neodpovídalo tempu života na místě, jako je Ballybucklebo, na místě venkovském, ospalém a smířeném s vlastní existencí?Ballybucklebo byla vesnice, která nechtěla mít nic společného s  bratrovražednou nenávistí, jež dřímala pod povrchem Ulsteru.

Barry začal šplhat na nízkou dunu, která oddělovalapobřežní silnici od přílivového pásma. Věděl, že když v zimě zuří mocné vichřice od severovýchodu, pouze tyto duny brání vodám zálivu, aby neroztrhaly domy na pobřeží.

Sebral oblázek a hodil ho přes úzkou pláž do vody.

Samozřejmě, tady si naštěstí nemusel sektářským bojem lámat hlavu. Ujistil ho o tom O’Reilly a předložil mu i  důkaz. Katolík Seamus Galvin byl hlavním dudákem


27

v  ballybuckleboské horalské kapele. Dudáky viděl Barry

nedávno, dvanáctého srpna při průvodu oranžistů,a nezdálo se, že by Seamus nebo členové Oranžského řádu

proti tomuto uspořádání něco namítali. Vždyť místníkatolický kněz a  presbyteriánský kazatel spolu hrávali každé pondělí golf! Barry zapřemítal, zda kazatelovo prskání

dolétne až k ostatním golfistům v prostoru meziodrazištěm a jamkou.

Tato představa ho mírně rozesmála a probudila v něm vděčnost za to, že mu O’Reilly dává šanci, aby se usadil právě zde, kde zřejmě nezáleží na tom, kdo je oranžový a kdo zelený.

Prodloužil krok a dál se držel hřebene dun; mrzelo ho, že tu není Patricie, aby se s  ním toulala mezi pobřežními travinami a chumáči řas. Rozhodl se, že se budehodinu procházet a pak zamíří zpátky k O’Reillymu na oběd. Kdepak, opravil se. Musí přece ten dům ze šedéhokamene, číslo popisné jedna na hlavní ulici, začít považovat i za svůj domov. Doufal, že do roka tam bude vedlepředního vchodu viset další mosazná destička, tentokráts nápisem: MUDr. Barry Laverty, RNDr., PhDr., lékař a chirurg.

„Den jako malovanej,“ povídal ten neznámý chlapík na voze. Barry si zatančil kousek jigu. U  všech svatých, to tedy ano! Tohle je jeho domov. Tady, v zemědělském Bally - bucklebo, se cítil doma daleko víc než za studentských let v rušném Belfastu. Brzo se mu ozve Patricie, a co jeještě důležitější, Barry se už rozhodl, jakým směrem se bude ubírat jeho kariéra.

Nad hlavou zaslechl zakvílení; když se zastavil a  zvedl oči, spatřil, jak po větru plachtí rackové, křídla pevně rozpřažená. I  on jakožto novopečený asistent se teď smí těšit, až rozpřáhne svá profesionální křídla. O’Reilly to musí pochopit a dát mu ještě větší nezávislost, protože...


28

protože už za pouhý rok se Barry stane tady v Bally

bucklebo jeho rovnocenným partnerem.

Koneckonců, půlhodinka snad stačí, napadlo ho. Už

by se mohl vydat zpátky, poněvadž se doopravdy těší na

oběd a na lenivé odpoledne. Pokud se ovšem zničehonic

neschumelí něco neočekávaného, což nelze nikdy předem

vyloučit.


29

3

TO NEJKRUTĚJŠÍ

BYLA RÁNA Z VŠECH

*

Barry seděl v O’Reillyho salonku v patře s nohama na podnožce a  s  dalším z  Kinkyiných chutných jídel v žaludku. Už skoro doluštil šifrovanou křížovku v nedělních Timesech a uvažoval, kdy se vrátí O’Reilly. Málem se spolu srazili, když Barry vcházel do předních dveří a doktorpádil ven, přičemž bručel cosi o tom, že si to zase vyžral až do dna, a nadával, že se kvůli návštěvám opozdí i k obědu.

Ach, pomyslel si Barry, slasti venkovské praxe!A potěšení, že alespoň jednou nemusí držet pohotovost,zejména když se jedná o  jednoho z  O’Reillyho problémových pacientů. Barry krátce zapřemýšlel, kdo to asi je,a vzápětí se obrátil zpět ke křížovce.

Zamračil se na legendu u dvanáctého řádku: „Šířící se amok, působící velké ztráty na životech (6).“ Jeho soustředění příliš nepomáhaly pozornosti Lady Makbeth, O’Reillyho bílé kočky, která mu ležela na klíně a tlapkou pošťuchovala konec tužky.

Barry zíral na mřížku. Protože několik sloupců užvyluštil, měl nyní k dispozici tři písmena, M-SA--, ale zaboha * Shakespeare: Julius Caesar, v překladu J. V. Sládka, Praha 1962. (Pozn. překl.)


30

nemohl pochopit, k  čemu se tenhle hlavolam vztahuje.

V tom je s křížovkami ta potíž: člověk musí nějakproniknout do mysli toho, kdo je sestavil. Jako by se nepokoušel

o totéž i u doktora Fingala Flahertieho O’Reillyho.

„Šířící se amok...? Šířící se...?“

Poklid narušil zvonek u  předních dveří. Barry uslyšel Kinky otvírat a zezdola se ozvaly zvuky jejího hlasua dětské vzlykání. Barry smetl protestující kočku na podlahu, vstal a zamířil dolů.

Kinky potkal v  hale. „Je to malej Colin Brown s maminkou. Ten maličkej muirnin – to jako drahoušek,doktore – si pořezal ruku, ba. Paní Brownová povídá, žekrvácení zastavila, takže jsem je vodvedla do ordinace, ať počkaj, než se von vrátí. Řekla jsem jim, že vy dneska máte volno.“

Neočekávané už je tady. „Podívám se na ně,“ řekl.S vědomím, že O’Reilly by udělal přesně totéž, klusemzamířil do ordinace.

Paní Brownová ve svátečním klobouku a  kabátě klečela před O’Reillyho starým stolem se stahovací roletkou a snažila se utišit svého šestiletého syna Colina.Barry chlapečka poznal. Včera si šťastně hrál na O’Reillyho zahradě a zajíkal se smíchy. Dnes jeho křik provázely slzy a nudle řinoucí se mu z obou nosních dírek. Pravou ruku měl zabalenou v zakrvácené utěrce.

Barry poklekl vedle matky. „Copak se stalo?“

„Nejsem si jistá,“ řekla. „Myslím, že si hrál s  jedním z  Derekovejch nástrojů. Chudáček malá, přiběh z  dílny a  krev z  něj jenom crčela, tak jsem mu ruku zavázala,“ ukázala hlavou na utěrku, „a vodvedla ho rovnou sem, to teda jo.“

„Dobrá,“ řekl Barry a obrátil se k chlapci. „Můžu sepodívat, Coline?“


31

Chlapeček se nahrbil, hlavu naklonil ke straně a přitáhl si poraněnou ruku pevněji k hrudi. „Ne.“ Popotáhl a rychle se podíval na matku. „Moje maminka povídá, že nemusíte. Maminka povídá, že...“

„Nemohla by nám maminka pomoci?“ Barry čekal.

Paní Brownová přistoupila blíž. „Ale no tak, Coline! Hodnej pan doktor ti uleví, tak to je. Von ti nebudeubližovat.“

Barry si jen přál, aby její poslední poznámka bylapravdivá, leč podle množství krve na utěrce se dalo odhadnout, že řez šel hluboko a bude zapotřebí několika stehů. Při práci s  dětmi byl vždycky nesvůj, protože nenáviděl pocit, že nechápou, proč je trápí.

Colin si utřel horní ret rukávem košile a  pak nastavil ruku matce. Důvěra v dětských očích se zařízla Barrymu do mozku tak hluboko, jak musel nástroj zajet do ručičky.

Paní Brownová cosi konejšivě zabroukalaa pomaloučku rozbalila utěrku. „No tak,“ řekla, „ukaž to hodnýmu panu doktorovi.“

Colin zvedl ruku dlaní k Barrymu. Ten neviděl nic než krev. „Myslím,“ řekl, „že to budu muset vyčistit.“Postavil se a přešel k vyšetřovacímu lehátku, které bylopřiražené ke zdi. „Poprosím maminku, aby tě přenesla sem. Co ty na to, Coline?“

Počkal, až paní Brownová vezme hocha do náručía položí na lehátko. Alespoň ten chudák přestal plakat, řekl si v duchu. Přistrčil vozík ke stolu. Na vrchní ploše pokryté zelenou rouškou ležel balíček sterilních nástrojů. „Mohl bys dát ruku sem, Coline?“ Počkal, dokud chlapec paži nenatáhl. „Hodnej kluk!“

Barry otevřel vnější obal; uvnitř ležel vedle hromádky nástrojů a dvou lesklých ocelových kelímků sterilníručník a gumové rukavice. Z nižší poličky vozíku vzal láhev


32

s  fyziologickým roztokem, odšrouboval uzávěr a  nalil

trochu tekutiny do jednoho kovového kelímku. Přidal

dettol a získanou směs přelil do druhého. Chystal sedezinfekcí omýt ránu, ale zachvěl se při pomyšlení, jak bude

roztok štípat a pálit, pokud ovšem... Ano! To by mohlo

zabrat.

„Jenom si umyju ruce,“ řekl, přešel k umyvadlua otočil kohoutky. Zatímco si drbal ruce, cítil, jak se mu do zad zavrtává hochův pohled.

Barry za sebou zaslechl kroky, a když se ohlédl, uviděl, že se v místnosti objevil O’Reilly a přihlíží. Obr vypadal zarděle a čelo mu brázdily mračné vrásky, ale povzbudivě na Barryho kývl. „Nenechte se rušit.“

Barry se obrátil zpátky k umyvadlu, aby si domyl ruce. Zklamalo ho, že je O’Reilly tady a  dohlíží na něj, jako by Barry nebyl nic než studentík. Ale kdo ví, třeba bude nakonec potřebovat pomoc. Když už nic jiného, pak to, že je Barry v ordinaci a pracuje, O’Reillyho přesvědčí, že i přes ten vtipný šleh, jímž ho starší lékař ráno počastoval, si je doktor Laverty přece jen vědom, že není na skautském táboře.

Barry se vrátil k vozíku, osušil si ruce a vklouzl dogumových rukavic. „Tak,“ řekl, když rozbaloval nástroje a vybíral z nich vatové tampony a kleště, „teď tovyčistíme.“ Uchopil vatu do kleští, namočil ji ve fyziologickém roztoku a  jemně chlapci otřel dlaň. Bude to chtít stehy. Rána byla na dva palce dlouhá a  táhla se od kožní řasy mezi palcem a ukazováčkem až k zápěstí.

Barry se obrátil k  O’Reillymu. „Budu potřebovat pomoc.“ Udělal rychlý pohyb pravým zápěstím, jímžO’Reillymu beze slova naznačil, kde bude šít.

O’Reilly přisvědčil. „Lokální?“

„Ano, prosím.“


33

Barry si stoupl tak, aby tělem zakrýval injekci, a vytáhl píst, aby do nádobky vehnal vzduch.

„Tady to je,“ řekl O’Reilly. V jedné ruce držel lahvičku s  xylokainem; otřel gumový uzávěr tamponem namočeným v denaturovaném lihu, pak lahvičku obrátil a čekal, až Barry vrazí do gumové čepičky jehlu a vytlačí vzduch. Tlak vypudil lokální anestetikum z lahvičky a natáhl ho do injekce. Pak Barry stříkačku odložil na sterilní roušku.

Zvedl kovový kelímek. „Mohl byste mu tam nalíttrochu anestetika?“ Na tuhle techniku si před chvílí vzpomněl a jen doufal, že zabere.

Barry viděl, jak se O’Reilly chápe kelímku a  vraští u toho obočí. Vsadil by se, že jeho starší kolega tenhle trik nezná. Barry se ho sám naučil teprve před rokem odjednoho staršího specialisty na úrazovém oddělení. O’Reilly mlčky zvedl kelímek, naklonil ho a nalil pramínektekutiny přímo do rány.

Colin zakňučel a pokusil se odtáhnout ruku, jenomže matka ho pevně chytila za předloktí. „Jen minutku, zlato. Už jenom minutku!“

„To mě tedy podrž!“ řekl O’Reilly. „Divím se, proč nás tohle nenapadlo dřív. Hádám, že se lokálka vstřebávápřímo, ne?“

„Ano, a malej neucítí dettol ani...“ Barry něměnaznačil slovo jehlu.

„Jo, jeden myslel, až vymyslel trakař!“ prohlásilO’Reilly se širokým úsměvem. „Povídám,“ podotkl na adresu paní Brownové, „příchod doktora Lavertyho, to byl pro Ballybucklebo velkej den!“

Barry cítil, že ho polévá ruměnec. „Tak, Coline,“ řekl. Doufal, že se lokální anestetikum už stihlo vstřebat,takže se bude moci pustit do práce. „Nabarvíme ti ten šrám nahnědo.“


34

S  pomocí kleští namočil vatovou kuličku do  dettolu. Zaváhal, pak se rány zkusmo dotkl a obrnil se předúpěnlivým nářkem. Dettol v otevřené ráně pálí jako čert. Ani pípnutí! Umrtvení zabralo. Štědře na šrám naplácaldezinfekci – hnědá skvrna se zaleskla ve světle linoucím se od okna.

„Tak, Coline, maminka tě teď bude dál držet.“ Barry odložil kleště na stolek; zatímco dítěti stále bránil vevýhledu, chopil se injekce. Chirurgickými kleštěmi pakodchlípl rozšklebený okraj rány: pod pokožkou se objevil žlutý tuk a  červené pruhy svalstva. V  ráně sice byla trocha krve, což se dalo čekat, ale nepulzovala tam žádnávětší céva, žádná krev nestříkala. Dobře!

„Asi to bude trošku tlačit, Coline.“ Barry zajelinjekční jehlou pod vrstvu podkožního tuku na jednomokraji rány a vytrvale postupoval, dokud se špička jehlynedotkla druhého kraje. Pak jehlu zvolna vytahoval a zároveň mačkal píst. Když anestetický roztok vtekl do tkání, okraj rány se vyboulil a zbělal. Barry jehlu vyndal. A teďz druhé strany.

„Dobře,“ pronesl, když byl hotov. „Dvě tři minutypočkáme, aby to zabralo.“

Hřbetem předloktí si přetřel obočí. V  ordinaci bylo horko a on se začínal potit. Nepotil se však jen kvůli tomu teplu.

„V pořádku, Coline?“ otázal se chlapce.

„Ano, pane.“ Malý přestal plakat.

Barry se usmál na kloučkovu matku a  udělalo mu radost, když mu úsměv oplatila. „Dobrá,“ řekl a uchopilzahnutou jehlu, do níž navlékl černé hedvábné vlákno, do jehelce. Tento nástroj vyhlížel jako nůžky, ale měl krátké, silné čelisti s tupou špicí, jež se daly zamknout dozápadky na konci držadel.


35

Kleštěmi přidržel jeden okraj zranění a protlačiljehelcem vlákno skrze všechny vrstvy, dokud neviděl špičku jehly lesknout se v  hloubi rány. Pak kleště přemístil ke druhému okraji, ten rovněž přidržel a stejným pohybem zápěstí, jímž ukazoval O’Reillymu, že chlapec budepotřebovat pár stehů, protáhl jehlu tkání. Když její ostrá špička vylezla kůží ven, chytil ji kleštěmi a vytáhl.

Nyní měl Barry skrze ránu protažené černé vlákno.Volný konec chytil kleštěmi a přes špičku jehelce udělalsmyčku. Vzápětí kleštěmi umístil konec hedvábí do čelistíjehelce, zavřel je a protáhl koneček úvazku smyčkou. Když jemně zatáhl za oba konce, utáhl první uzlík. Celý postup zopakoval. V ráně nyní vězel ambulanční uzel a jejíspodní část byla čistě scelená. Konce hedvábí odstřihl nůžkami tak, aby nebyly příliš krátké – za pár dní bude třebastehy odstranit, takže konečky musejí být dost dlouhé, aby se smyčka dala přestřihnout a steh vytáhnout. „Už toskoro bude,“ řekl.

Ani ne za pět minut udělal Barry čtyři úhledné stehy, rána byla zavřená a  krvácení ustalo. „Hotovo!“ Odložil nástroje a usmál se na Colina.

„Vůbec nic jsem necejtil,“ řekl chlapeček, když si vykulenýma očima prohlížel ruku. „Počkejte, až dneskaodoledne v  nedělní škole povím Jimmymu Hanrahanovi a ostatním, že mám štychy!“

Barry v jeho hlase zaslechl pýchu a došlo mu, jakColinovi tohle zranění vylepší reputaci u  ostatních kluků. A jen žasl nad tím, jak jsou děti nezdolné.

„Děkuju vám moc, pane doktore – a  to dneska máte ještě volnej den!“ Paní Brownová uznale pomlaskávala. „Nechceme vás zdržovat. Už běžíme, to teda jo!“

Barry se usmál. „Ne tak rychle, musím to zavázat!“ Hrábl pod vozík pro krabičku s  proužky samolepicí


36

leukoplasti, jeden vytáhl a ránu přelepil. „Dva dnymůžete Colinovi dávat po šesti hodinách jeden aspirin. Ažlokální umrtvení odezní, bude to trochu štípat.“

Matka moudře pokývala hlavou. „Budu, jo, to já budu.“

„A  přiveďte ho sem v  pátek, vytáhneme stehy.“ Barry přistrčil vozík k umyvadlu a začal oplachovat špinavénástroje.

„V pátek? Jak říkáte. Budeme tu, viď, Coline?“

„Ano, mami. Můžu už dolů?“

Barry uslyšel lehké dupnutí, jak klouček spustil nohy na podlahu.

„Poděkuj hezky hodnýmu panu doktorovi, Coline!“

„Děkuju vám, pane doktore Laverty,“ vypískl chlapec. „A  já vám něco řeknu, jo? Až vyrostu, bude ze mě taky doktor.“

„Ale jdi ty,“ řekl Barry. Široce se usmíval a věděl, že ho tady v  Ballybucklebo nedrží jenom těch třicet pět liber, které mu O’Reilly týdně platí. „A dávej si příště na ruce pozor!“

Jakmile paní Brownová s Colinem odešli, Barry seotočil k O’Reillymu. Napůl čekal, že mu obr řekne, že od vedl pěkný kus práce, ale O’Reillyho obličej byl bez výrazu. Proč by se mi mělo dostat chvály za rutinní práci? zeptal se Barry v duchu sám sebe. Pokud mám převzít částpraxe, těch několik stehů se ode mne prostě očekává. Fakt, že se O’Reilly zdržel poznámek, ho po této úvaze začal těšit.

Domyl nástroje, sešlápl pedál koše a  zahodil použité kusy vaty.

O’Reilly se na své otáčecí židli obrátil k  oknu. „Zbytek nech na Kinky,“ řekl a vstal. „Musím s tebou mluvit, Barry.“ V jeho hlase zazněl řezavý tón. „Pojď nahoru do salonku.“

Barry začal mít nepříjemný pocit v  žaludku. Vykročil ke dveřím. „Oč jde?“


37

„O tu pohotovost, ke které jsem musel jít.“V O’Reillyho tváři se netajil sebemenší náznak úsměvu.

Byl to někdo, koho Barry nedávno prohlížel? Dopustil se nějaké chyby? Než měl čas se zeptat, uslyšelO’Reillyho zavrčení, ale pak si uvědomil, že nebylo určeno jemu.

„Co tady krucinál děláš, Donale Donnelly? A  jak ses sem dostal, když jsi nezazvonil u dveří?“


38

4

Z JINÉHO SOUDKU

Barry se otočil k  Donalovi Donnellymu, vyčouhlému

chasníkovi s kšticí ryšavých vlasů a veverčími zuby,který stál ve dveřích ordinace. O’Reilly ho zjevně zaskočil. V obou rukou žmoulal plátěnou čepici. Barry věděl,

že je zasnoubený s  Julií MacAteerovou a  že je to moc

dobře: Julie byla totiž těhotná a Donal coby nastávající

otec se z ní záhy chystal učinit počestnou ženu. V roce

1964 se v  některých vrstvách zemědělského Ulsteru

na těhotenství mimo manželské lože hledělo více než

nepřívětivě.

„Já čekám, Donale Donnelly, ale dlouho už čekatnebudu!“ zahřměl O’Reilly.

Donal polkl. „Omlouvám se, pane doktore. Nestůňu, nic takovýho. Jen jsem vám přišel položit jednuvotázečku. Dovnitř jsem vklouz, když vycházela paní Brownová.“

„No, tak to zas můžeš hezky fofrem vyklouznout ven. Ještě jsem neobědval a musím s doktorem Lavertymprobrat něco důležitýho.“

Růžové keře, pomyslel si Barry. Jestli si Donal nedápozor, poletí do nich obloukem jako onehdy Seamus Galvin. Poprvé Barry svého staršího kolegu uviděl ve chvíli, kdy zrovna házel Seamuse do růží. Kéž by se Donal ztratil!


39

Barry by nerad, aby se O’Reilly rozhněval. Ne teď. Teď,

když spolu musejí něco probrat – Bůh ví, co to bude.

„Já nestůňu, pane,“ vypískl Donal. O krok ucouvla držel přitom před sebou čepici. „Já přišel kvůli dostihům.“ Najednou mluvil o oktávu výš. „Moh bych pro Juliia malýho zahospodařit ňákej ten šilink.“

O’Reilly se zarazil. „Kůň?“ V jeho hlase Barry zaslechl zájem. „Že by kůň? Jakej kůň?“

„Arkle, pane,“ šeptl Donal.

Barry o takovém zvířeti jakživ neslyšel. O svět koňských dostihů se zajímal pramálo. Věděl, že Donal vlastnízávodního chrta jménem Šipka – O’Reilly na něj vyhrál čtyři sta liber –, ale co má Donal společného s koňskými dostihy?

„Arkle?! Ale houby s  octem! Vzpamatuj se, Donale! Možná dokážeš ošvindlovat dostih se psem, ale dostat se k Němu samotnému nemáš nárok – jako by ses pokoušel hvízdat s plnou chlebárnou.“

„Promiňte,“ řekl Barry, „promiňte, ale kdo je ten On sám?“

Překvapilo ho, když se Donal i  O’Reilly rozesmáli. O’Reilly vysvětloval: „Arkle je kůň na steeplechase, nejlepší zvíře, jaký se kdy v Irsku zrodilo. Patří Anne,vévodkyni z Westminsteru. Je v týhle zemi tak známej, že už se o něm mluví jen jako o Něm.“

Teď to bylo Barrymu jasné. „Není to ten kůň, co vyhrál letos na Paddyho den v Cheltenhamu zlatý pohár?“

„Jo,“ řekl Donal, „a třináct dní nato taky Velkou irskou národní.“

„Prima, Donale,“ zavrčel O’Reilly. „Upoutals moupozornost. O co jde?“

„Můžu dovnitř, pane?“

O’Reilly ustoupil stranou. Donal se vplížil do ordinace a zavřel za sebou dveře. Kradmo se rozhlédl a ztlumil hlas.


40

„Mám nápad, jak na Arkleovi trhnout pár liber, to teda jo.

Jako pro mě a pro Julii.“

„Pokračuj.“

Barry sledoval, jak Donal štrachá v  kapsách u  kalhot. Vytáhl stříbrnou minci. „Vidíte tady to, pane?“ Podalminci O’Reillymu. „Půlkoruna z Irský republiky, to teda jo.“

Tyhle mince Barry dobře znal. Na jedné straně bylobrázek harfy, rub zobrazoval koně známého pod názvemirský lovecký.

„Hádám, že až půjdu na dostihy, svedu je prodávatanglickejm sázkařům po libře za kus, to teda svedu.“

O’Reilly se zasmál. „Jak by se ti to, ksakru, mohlopovést?“

Barry pozoroval, jak Donal mhouří oči. „Povím jim, že v Dublinu se za jednu platí dvě libry. Lidi se dycinky daj napálit, když si myslej, že dělaj dobrej kšeft, a  s náramným gustem podfouknou blbečka z Ulsteru.“

Barryho napadlo, že tuhle roli Donal sehraje bez obtíží.

„Jenže proč by měl někdo platit dvacet šilinků za něco, co má cenu jen dva šilinky a šestipenci?“ vyptával se O’Reilly.

„Protože na těch mincích to je psáno irsky. Angličan to neumí rozluštit, ale zato uvidí toho koně.“ Barry uviděl, že Donal nadmul hubený hrudník. „Víte, pane, já jimpovím, že tyhle dvoušilinky jsou speciálně vydaný medaile s Arklem. Mám kámoše v ulsterský bance. Sežene mičerstvě ražený mince přímo z Irský národní banky.“

„Cože jsi říkal, že to je?“ O’Reilly povytáhl obočí.

„Medaile s Arklem, pane.“

Barry pozoroval, jak se obrovi roztřásly boky a oči sezalily slzami. „Propána!“ vypravil ze sebe nakonec. „To mě podrž!“ Hrábl do kapsy tvídových kalhot, vylovil kapesník, sundal si půlměsícovité brýle a otřel si oči. „To jesetsakra geniální! Máš bezmála pětisetprocentní marži – na


41

jedný minci vyděláš sedmnáct šilinků a šestipenci.Propána! Propánajána!“

„Jo. Tohle vím, pane, jenomže nevím něco jinýho – a na to jsem se přišel zeptat...“

O’Reilly se ještě pochechtával. „Jen do toho!“

„Myslíte, pane, že je to v mezích zákona?“

O’Reilly si posadil brýle zpátky na nos a upřel přes ně na Donala přísný pohled.

Barry se otázal: „Proč se nás na to ptáš, Donale?“

Donal zašoupal nohama. „Vy jste jediný, kterejm můžu věřit, že to udrží v  tajnosti. Však víte, jakým fofrem se tady šíří drby, pane.“

To Barry skutečně věděl.

„A navíc,“ zamrkal Donal a přidržel si jeden prstu nosu, „vy doktoři musíte chovat v tajnosti všecko, co vám pacienti povědí v ordinaci. To vím, to zas já jo,a řekněte: nejsem snad váš pacient? A nejsem snad u vásv ordinaci?“

„Rozhodně ano,“ řekl O’Reilly a vrhl na Barryhokvapný pohled.

„Takže se chci ptát, jestli to bude legální?“

O’Reilly zavrtěl hlavou. „Asi ne, Donale...“

„Ach...“ Donalovi poklesla ramena.

„...ale ať do mě hrom bací, jestli vím, jaký trest by těčekal, kdyby tě chytili.“

Donal se narovnal a Barry postřehl, jak mu na rtechzahrál úsměv. Jak se může O’Reilly chovat takhlenezodpovědně? To už by mohl Donala rovnou navádětk podvodu. „Fingale,“ řekl, „víte jistě, že je to dobrý nápad?“

„Nevím,“ odtušil O’Reilly, „ale připadá mi to jako úžasnej fór. Škoda, že jsem ho nevymyslel sám.“ Obrátil sek Donalovi a nasadil vážnější tón. „Doktor Laverty má pravdu,Donale. V tomhle tě nemůžu podporovat.“ Barry si všiml, jak


42

O’Reillymu pokleslo levé oční víčko – starší lékař při svých

slovech nenápadně mrkl.

„Děkuju vám nastokrát, pane,“ řekl Donal s úsměvem. „Už poběžím, to teda jo.“

„Uháněj,“ řekl O’Reilly, „a zavři za sebou dveře!“

„Ó jé!“ pronesl pak s  mírným úsměvem a  hlavou na stranu. „Říkám si, jestli bych dokázal vyvést takovoukulišárnu chudákovi Angličanovi, kterej nemá ani stín podezření.“

„Doufám, že ne,“ řekl Barry a  ihned si uvědomil, jak škrobeně to zní. „Jsem si ale zatraceně jistý, že Donalvyrazí na příští dostihy jako drak a bude tam ty svojepamětní medaile prodávat ostošest.“

„A proč si to myslíš?“ V té otázce zazněl vážný tón.

„Protože Donalův morální kompas je kapku na štíru s magnetickým polem.“

„To je fakt,“ řekl O’Reilly, „ale vychyluje se jen o  pár stupňů. Kdyby byl Donal opravdu darebák, nechodil by si k nám pro rozhřešení. Prostě by šel a udělal to. Proč si myslíš, že chtěl slyšet náš názor?“

„O tomhle jsem neuvažoval.“ Barry to bral jako otázku Donalovy důvěry, ale teď váhal. Taková odpověď mupřiadala trochu domýšlivá.

„Protože Donal je sice jednoduchej chlap, ale má úctu ke vzdělání. Stejně jako všichni místní.“ O’Reilly sepředklonil. „A hádám, že si myslí, že může věřit i tobě –a právě o  tuhle důvěru tady budeš muset zabojovat. Minulej měsíc jsem tě pozoroval a povím ti, co si myslím...“

„Pokračujte.“

„Vedeš si dobře, synu.“ Usmál se sice, leč byl to úsměv poněkud smutný.

Barry měl pocit, jako by zrovna obdržel zlatou medaili, možná tu speciálně raženou s Arklem. „Děkuju vám,Fingale,“ řekl tiše.


43

„Jenomže máš před sebou ještě dlouhou cestu... Musím si s tebou promluvit, Barry.“ Do hlasu se mu opět vloudil onen řezavý tón.

Barry se zhluboka nadechl. Díky tomu malémudramatu s Donalovým plánem na celou záležitost pozapomněl. O’Reilly však zřejmě nikoli.

„Byl jsem dnes za jedním naším starým pacientem. Jeho manželka totiž propadla panice a telefonovala.Svého doktora nemohla sehnat... Doktora Bowmanaz Kinnegaru.“

„Fotheringhamovi?“

„Obávám se, že ano.“

Major Fotheringham a jeho žena byli starší příslušníci popanštělé anglo-irské střední vrstvy, jejichž hypochondrie zapříčinila O’Reillymu celou řadu vstávání k nočním poplašným telefonátům.

Barry si živě vzpomínal, jak k  nim jel, když si major stěžoval na ztuhlý krk. Barry tenkrát spěchal za Patricií a usoudil, že ztuhlost je pouze další z majorovýchvymyšlených chorob, takže se ukvapil s diagnózou.

„Našimi pacienty už nejsou,“ řekl Barry, ale okamžitě toho litoval. O’Reilly by neodmítl prohlédnout žádného nemocného – vlna přece také neodmítne plesknout o  břeh. A  přece si Barry přál, aby tam Fingal nebyl jezdil. Barrymu tehdy ušlo, že major Fotheringham krvácí do mozku z prasklé tenkostěnné žilky, takže másubarachnoidální krevní výron. Tato chyba majora téměř stálaživot. Není proto divu, že se spolu s manželkou svěřili do péče jiného lékaře. Barry řekl (a jen doufal, že mápravdu): „Předpokládám, že chudinka paní Fotheringhamová trpí dalším návalem hysterie.“

„Kdepak,“ pravil O’Reilly, „netrpí. Posaď se, Barry.“Ukázal na otočné křesílko.


44

Barry usedl, zvedl oči k O’Reillymu a snažil se přitom rozluštit výraz na jeho tváři.

„Telefonovala, že ho prý nemůže probudit.“ O’Reilly se odmlčel. „Když jsem tam dojel, byl už major mrtvý.“

„Mrtvý?“

„Dočista. Mrzí mě to.“

„Ježíšikriste!“

„Jo,“ odtušil O’Reilly. „Myslím, že my dva si o tomhle musíme promluvit... o tom, co tě čeká, když budeš tady se mnou pokračovat v práci. Slyšels přece, co říkal Donal, jakým fofrem se tu šíří drby.“

Barry nedokázal z  O’Reillyho hlasu odhadnout, co to znamená. Hodlá snad vzít svou nabídku zpátky? Svěsil hlavu a čekal.

„Ale no tak!“ řekl O’Reilly. „Asi by ti přišel vhod panák. Mně ostatně taky, takže to dořešíme nahoře.“ Otočil se a vyšel z ordinace.

Barry vstal a vykročil za ním. Cítil se jako žáčekz Cambellova gymnázia, jeho staré internátní školy, kterého si pan ředitel pozval na kobereček, aby mu uštědřil výprask.

Bez zjevného důvodu mu v  hlavě velice jasně vytanulo řešení křížovky, na které předtím nebyl schopen přijít. „Šířící se amok, působící velké ztráty na životech.“Odpověď zní: masakr.


45

5

DŮVĚRA JEST BYLINOU

RŮSTU ZDLOUHAVÉHO

*

„Na!“ O’Reilly podal Barrymu napůl plnou skleničku –podle vůně rašeliny v ní byla irská whiskey. „Posaď se u nás!“

Přestože by Barry dal přednost malému sherry, chopil se sklenice a sedl si na kraj lenošky. Z okna dohlédl přes věž kostela a střechy až k belfastskému zálivu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist