načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Doktore, fofrem, jde o život! - Patrick Taylor

Doktore, fofrem, jde o život!

Elektronická kniha: Doktore, fofrem, jde o život!
Autor:

DOKTORE, FOFREM, JDE O ŽIVOT je poutavý kaleidoskop komických příběhů plných laskavého humoru a životní moudrosti, irská obdoba francouzských ZVONOKOS.Barry, čerstvý majitel ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 69.5%hodnoceni - 69.5%hodnoceni - 69.5%hodnoceni - 69.5%hodnoceni - 69.5% 73%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » LEDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 382
Rozměr: 20-21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Irish country doctor
Spolupracovali: přeložila Věra Klásková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-733-5205-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Barry, čerstvý majitel univerzitního diplomu, získal první zaměstnání... nic zlého přitom netuše. Bude asistentem praktického lékaře v Ballybucklebo! Tuhle vesničku málem nenajde na mapě, ale na místě zjistí, že nechce žít nikde jinde než tady - v srdci smaragdových kopců a údolí severního Irska. Pak se však poprvé setká se svým šéfem, doktorem O´Reillym. Tenhle starší muž, jehož základním ponaučením je „nikdy pacientům nedovol, aby ti přerostli přes hlavu!“, má velmi svérázné metody. Je prchlivý O´Reilly šarlatán, anebo naopak ten nejlepší učitel, od kterého Barry získá mnohem víc, než se kdy naučil na fakultě? Ať už tohle dopadne, jak chce, po seznámení s pacienty - mezi nimiž se najdou opravdu rázovité figurky - je mu jasné, že minimálně o životě, a nejspíš i o lásce se tady dozví víc, než kdy doufal. Poutavý kaleidoskop komických příběhů plných laskavého humoru a životní moudrosti, irská obdoba francouzských Zvonokos.

Popis nakladatele

DOKTORE, FOFREM, JDE O ŽIVOT je poutavý kaleidoskop komických příběhů plných laskavého humoru a životní moudrosti, irská obdoba francouzských ZVONOKOS.
Barry, čerstvý majitel univerzitního diplomu, získal první zaměstnání... nic zlého přitom netuše. Bude asistentem praktického lékaře v Ballybucklebo! Tuhle vesničku málem nenajde na mapě, ale na místě zjistí, že nechce žít nikde jinde než tady – v srdci smaragdových kopců a údolí severního Irska. Pak se však poprvé setká se svým šéfem, doktorem Fingalem O´Reillym. Tenhle starší muž, jehož základním ponaučením je „nikdy pacientům nedovol, aby ti přerostli přes hlavu!“, má velmi svérázné metody.
Je prchlivý O´Reilly šarlatán prvního řádu, anebo naopak ten nejlepší učitel, od kterého Barry získá mnohem víc, než se kdy naučil na fakultě? Ať už tohle dopadne jak chce, po seznámení s O´Reillyho pacienty – mezi nimiž se najdou opravdu rázovité figurky – je mu jasné, že minimálně o životě, a nejspíš i o lásce se tady dozví víc, než kdy doufal.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Doktore, fofrem, jde o život!" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



LK 2018-01-02 hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%
nic moc to není - nepostrádá to trapná klišé... přečetla jsem všechny díly, které zatím vyšly (kupuji to matce) a je to čím dál chabší, tak doporučuji spíš zkusit najít něco jiného - tento první díl je nicméně nejlepší; s Herriotem se to absolutně nedá srovnávat! no a jestli jste někdo četli Zvonokosy, tak ano, podoba by tu byla - bohužel
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Věra Klásková

Copyright © 2004, 2007 by Patrick Taylor

Translation © Věra Klásková, 2009

ISBN 978-80-7335-351-3


S láskou věnuji Kate, Sarah a Davidovi



7

PODĚKOVÁNÍ

Doktor Fingal Flahertie O’Reilly se poprvé objevil před

deseti lety. Na jeho postupný vývoj laskavě dohlížel Simon

Hally, redaktor časopisu Stitches.

O’Reillyho podporovaly v  dospívání tři pozoruhodné osoby:

Carolyn Batemanová, která všechny moje rukopisy před vydáním rediguje, pulíruje a poskytuje mi ohledně nich cenné rady.

Adrienne Weissová, redaktorka torontského nakladatelství Insom niac Press, jež tuto knihu poprvé vydalo v roce 2004 pod názvem Učňovská léta doktora Lavertyho (Th e Apprenticeship of Doctor Laverty).

Natalia Aponteová z  nakladatelství Tor/Forge Books, New York, která měla neochvějnou víru v  obyvatele Ballybucklebo, a v jednom ku se mě povzbuzovala.

Bezvýhradné díky pak spolu s O’Reillym vyslovuji vám všem!



9

AUTOROVA POZNÁMKA

Doktor Fingal Flahertie O’Reilly a obyvateléBallybucklebo poprvé spatřili světlo světa v roce 1995 v mémpravidelném měsíčním sloupku v časopise Stitches: Th e Journal

of Medical Humour (Stehy: Žurnál lékařského humoru).

Dostal jsem návrh, že by se tyto postavičky mohly státzákladem pro román.

Právě jsem dokončil knihu Modli se za nás hříšné (Pray for Us Sin ners) a váhal jsem, zda se mám znovu pohroužit do neradostné problematiky Ulsteru, a  nápad, že bych mohl napsat něco trochu lehčího, mě zaujal. A tak začala kniha Doktore, fofrem, jde o život! nabývat jasnějších obrysů.

Stejně jako díla Nic než rány (Only Wounded) a Modli se za nás hříšné (Pray for Us Sinners) se i tato knihaodehrává v severovýchodním koutě Irska, ale na rozdíl od těch předchozích, v nichž jsem se snažil o co největšíhistorickou věrnost, tenhle příběh zachází s geografi í a časemponěkud lehkomyslně.

Jeho dějištěm je fi ktivní vesnice, jejíž název pochází od mého středoškolského učitele francouzštiny: v  záchvatu vzteku, vyvolaném mou neschopností vyčasovatnepravidelná slovesa, na mě jednou zařval: „Taylore, vy jstetakový trouba, jako byste pocházel z Ballybucklebo!“ Ti z vás, kdo se zajímají o etymologii, budou chtít asi vědět, jaký


má tohle jméno význam. Bally (irsky baile) je výraz pro

městskou půdu, což je středověký zeměpisný pojem zahrnující i  malou vesnici a  okolní farmy; slovo buachaill

znamená chlapec a  bó je kráva. V  Bailebuchaillbó čili

v Ballybucklebo – na městské půdě chlapcovy krávy – je

čas i místo vychýlené jako v bájné vesnici Brigadoon.

Na Severu se irsky mluví jen málo, avšak já jsem sesnažil použít ulsterské nářečí. Je velice bohaté a  barvité, leč mnohdy nesrozumitelné těm, kdo zrovna nepocházejí z této části světa. Doufám však, že umocní čtenářskýzážitek z knihy.

Mluvené řeči jsem věnoval maximální pozornost, ale puntičkáři jistě podotknou, že v  roce 1964 připadl dvanáctý červenec na neděli, nikoliv na čtvrtek, a  Seamus Heaney že vydal svou první sbírku v roce 1966. Severní části hrabství Down neprotéká žádná lososová říčka zvaná Bucklebo. Nejblíž teče řeka Shimna v Mourneskýchhorách. Všechno ostatní je však tak přesné, jak jen todovoluje rozsáhlá četba a moje paměť.

Zemědělský Ulster, jejž jsem zde vykreslil, už zmizel. Farmy a vesnice sice pořád vypadají víceméně stejně, ale prostotu života na venkově rozvrátily nepokoje a všudyřítomný vliv televize. Úcta ke vzdělání, kterou všichni automaticky prokazují těm, kdo stojí v hierarchii vesnice nahoře – lékaři, učiteli, pastorovi a knězi –, je dnes dávno pryč, ale v období, kdy jsem byl právě takovým mladým doktůrkem, byli muži podobní O’Reillymu vidět celkem běžně. A  na tomto místě bych ještě rád doplnil, nač se mě často táží čtenáři mého sloupku v  časopise Stitches: Barry Laverty a Patrick Taylor nejsou jedna a tatáž osoba. Doktor F. F. O’Reilly je výplod mé choré mysli přesveškeré úsilí některých mých přátel, rodem z Ulsteru, kteří by ho rádi viděli jako úctyhodného, byť neortodoxního 10


praktického lékaře své doby. Lady Makbeth má svůjpřed

obraz v  naší kočce Minnie, posedlé démony, a  Arthur

Guinness vděčí za své zpodobnění jistému černémulab

radorovi, který už je dnes dávno mrtev, ale který trpělne

úkojnou žízní po Fosterově ležáku. Všechny ostatní po

stavy jsou složeniny, stvořené jednak z mé fantazie, jednak

ze zkušeností, jež jsem udělal já sám coby venkovskýprak

tický lékař.

PATRICK TAYLOR



13

1

VODSÁĎ SE TAM

NEDOSTANETE

Barry Laverty, doktor Barry Laverty – právě siodpraco

val svůj rok na stáži jako mladší sekundář a  sotva mu

oschl inkoust na diplomu – zajel se svým volkswage

nem typu brouk ke kraji silnice a upřel pohled do mapy

ležící na vedlejším sedadle. Křižovatka zvaná Six Road

Ends zde byla označena dobře. Skrze přední sklo poseté

muškami se zadíval ven. Podle bludiště úzkýchvenkov

ských silniček, které se navzájem splétaly, usoudil, že

vesnice Ballybucklebo leží kdesi na konci jedné z těch

postranních cest. Jenomže po které z  nich by se měl

pustit? A  připomněl si, že se tahle otázka netýká jen

zeměpisu.

Většina jeho spolužáků, kteří zrovna vycházeliz lékař

ské fakulty Královské univerzity v  Belfastu, měla v pro

fesních plánech jasno. On však neměl ani tušení, co dál:

bude z  něj praktický lékař? Nebo specialista? A  jestli to

druhé, pak v  jakém oboru? Barry pokrčil rameny. Bylo

mu dvacet čtyři, byl svobodný, bez závazků. Věděl, že na

to, aby hloubal o  své budoucnosti v  medicíně, má tolik

času, kolik se mu zlíbí, ale že jeho bezprostřední vyhlídky

asi příliš nevylepší, pokud dorazí pozdě na tuhle schůzku


14

v pět, a ačkoliv hledání směru vlastního života nejspíš má

svůj význam, daleko naléhavější teď je vydělat si tolik, aby

mohl splatit půjčku na auto.

Kabonil se nad mapou a znovu sledoval silnici, po níž přicestoval z  Belfastu, ale Six Road Ends leží na samém kraji papíru. Po Ballybucklebo už na mapě nebylo anistoy. Co teď?

Vzhlédl a  ve zpětném zrcátku přitom postřehl vlastní obličej. Z  hladce vyholené oválné tváře se na něj dívaly modré oči. Kravatu měl nakřivo. Ať už si tu věc uvázal sebepečlivěji, uzel mu pokaždé doputoval až kamsi pod jednu špičku límce. Chápal, jak důležitý je první dojem, a nerad by vypadal jako vandrák. Popotáhl si uzel zpátky, pak se pokusil uhladit si na temeni své pěkné vlasy, ale ta neposlušná kadeř se stejně zkroutila podle svého. Pokrčil rameny. Bude to holt muset takhle zůstat. Nechystá se přece na soutěž krásy – zkoumání budou podrobeny jeho znalosti medicíny. Aspoň že je ostříhaný nakrátkoa nenosí účes ve stylu té nové kapely, Beatles.

Poslední pohled do mapy mu potvrdil, že při hledání cíle cesty mu tenhle cár papíru nebude nic platný. Inu, pomyslel si, možná tady na křižovatce bude nějakýukazatel. Vystoupil z vozu, až péra zaskřípěla. To Brunhilda, jak své autíčko nazýval, protestovala proti váze veškerého Barryho světského majetku: měl dva kufry, z nichž jeden obsahoval jeho skrovnou garderobu a ve druhém bylynaěchované lékařské knihy; pod kapotou měl zasunutoulékařskou brašnu a na zadním sedadle ležel muškařský prut, proutěný košík na ryby a vysoké rybářské boty. Načlověka s lékařským diplomem toho tedy moc nemám, řekl si v  duchu, ale když budu mít trochu kliku, stav mých fi - nancí zaznamená obrat k lepšímu – tedy samozřejmějestli najdu Ballybucklebo.


15

Opřel se o dvířka vozu, přičemž si uvědomoval, že jeho subtilní, pět stop osm palců vysoká postava mu taktak dovoluje dohlédnout přes Brunhildinu střechu, a  i  když se postavil na špičky, žádný ukazatel neviděl. Třeba bude schovaný za tím živým plotem.

Došel ke křižovatce a rozhlédl se, aby zaznamenalburcující nedostatek ukazatelů. Možná je Ballybucklebo jako ten bájný Brigadoon, napadlo ho, a  objevuje se jen jednou za sto let. Radši bych si měl začít broukat Jakpak je dnes v Glocca Morra? a doufat při Všemohoucím, že se tu zjeví třeba někdo z malého lidu a ukáže mi cestu.

V  parném ulsterském odpoledni došel zpátky k  autu a  z  políček po obou stranách silnice přitom vdechoval vůni hlodaše. Zaslechl melodický zpěv kosa, skrývajícího se ve fuchsiích, jež zplaněly v  živém plotu a  jejichž purpurové a nachové květy se skláněly v letním vzduchu. V kontrapunktu s vysokými tóny kosí písničky kdesibasově zabučela kráva.

Barry si ten okamžik vychutnával. Co se týčebudoucnosti, v tom sice jasno nemá, ale jedno je jisté: nikdy ho nic nepřesvědčí, že by kdekoliv, naprosto kdekoliv nacelém světě, našel místo, kde by žil radši než tady v Severním Irsku.

Žádná mapa, žádný ukazatel, žádní človíčkové, pomyslel si, když došel k autu. Prostě si jednu z těch cest musím vybrat a... Radostně ho překvapilo, když spatřil, jak se na vršek nízkého kopce vyhoupla postava na bicyklu a důstojně si to šinula po silnici, opírajíc se do pedálů.

„Promiňte...“ Barry vkročil přijíždějícímu cyklistovi do cesty. „Promiňte prosím.“ Cyklista se zakymácel, šlápl na brzdu a zastavil s jednou nohou na zemia druhou na šlapce. Barry chviličku uvažoval, jestli se náhodou


16

nesplnila jeho naděje na to, že potká leprikóna. „Dobré

odpoledne,“ řekl.

Oslovil vyčouhlého mládence s  nevinnou tváří napůl skrytou pod fi lcovou hučkou, která však nedokázala zamaskovat zuby trčící kupředu – zuby, jež by mu mohlzávidět kdejaký zajíc ze všech šesti hrabství, usoudil Barry. Mladík měl přes rameno vidle a na sobě černou přízovou vestu, zpod níž vykukovala košile bez límečku. Tvídové kalhoty měl přivázané ke kolenům koženými řemínky, kterým místní říkali zářezky.

„Pěknej den,“ podotkl.

„To je.“

„Ba jo, pěknej. Sena pudou dobře, baže tak.“ Mladík se chvíli dloubal v nose.

„Říkám si, jestli byste mi nemohl pomoct.“

„Jo?“ Cyklista si nadzdvihl klobouk a poškrábal sev ryšavých vlasech. „Může bejt.“

„Hledám Ballybucklebo.“

„Ballybucklebo?“ Svraštil čelo a podrbal se na hlavěještě energičtěji.

„Mohl byste mi říct, jak se tam dostanu?“

„Do Ballybucklebo?“ Našpulil rty. „Panečku, to je vám ale pěkný místečko, to teda jo.“

Barry se snažil nedat najevo rostoucí podrážděnost. „Tím jsem si jistý, ale teď se tam musím do pěti nějak dostat.“

„Do pěti? To jako dneska?“

„Hmm.“ Barry potlačil slova: „Kdepak, v roce dvatisíce.“ Vyčkával.

Mládenec zašmátral v kapsičce u vesty, vytáhl z níhodinky a s náramným mračením a brbláním se na něpodíval. Koukl na Barryho. „V pět? To vám teda moc času nezbejvá.“


17

„To vím. Kdybyste mi jen mohl...“

„Ballybucklebo?“

„Prosím vás.“

„No jo.“ Ukázal na silnici, která mířila rovně. „Vemte to po týhle cestě.“

„Takže tudy?“

„Jo. Jeďte rovnou za nosem, dokáď nepřijedetek červený stodole Willyho Johna McCoubreyho.“

„Červená stodola. Prima.“

„No, tak tam nezahejbejte.“

„Ach...“

„Ani kapku. Jeďte furt pryč rovně. Na poli uvidítečernobílou krávu – teda pokáď ji Willy John nezahnal do tý červený stodoly kvůli dojení. No, tak projeďte kolem ní a vemte to po tý silnici, co máte po pravý ruce.“ Při těch slovech mladík ukázal na levou stranu silnice.

Barryho to drobet zmátlo. „První napravo za toučernobílou krávou?“

„Ba, to je vona,“ řekl a  přitom stále ukazoval doleva. „Vocáď už je to, co by kamenem dohodil. Vědí, pane...“ Začal šplhat na svůj rezavý stroj. Potom s velebnostíkněze udělujícího požehnání dořekl zbytek věty: „...já bejt váma, v  prvý řadě bych se ani nepokoušel dostat se do Ballybucklebo vodsáď.“

Barry se na svého společníka zostra podíval. Mládencova tvář neprozrazovala ani náznakem, že by to myslel jinak než vážně.

„Děkuju vám,“ řekl Barry, který potlačoval smích. „Mockrát vám děkuju. A  mimochodem, neznáte náhodou tamějšího doktora?“

Mladíkovo obočí vystřelilo vzhůru. Oči se mu rozšířily, a  než promluvil, vydal dlouhé tiché hvízdnutí: „To jako jeho? Doktora O’Reillyho? Proboha, to jo, pane. Na mou


18

duši, to teda jo.“ S těmito slovy se vyhoupl do sedlaa zu

řivě šlapaje do pedálů odjel.

Barry vlezl do Brunhildy a uvažoval, proč se jehorád

ce dal tak najednou na útěk při pouhé zmínceo doktoro

vi O’Reillym. Inu, pomyslel si, jestli bude kráva Willyho

Johna na tom správném poli, brzy to zjistím. Tu schůzku

v pět totiž neměl s nikým jiným než s doktorem Fingalem

Flahertiem O’Reillym.


19

2

LÉTÁ VZDUCHEM

S PLAVNOSTÍ NEJVĚTŠÍ

MUDr. F. F. O’Reilly, RNDr., PhDr.

Lékař a chirurg

Ordinační doba: pondělí až pátek, 9–12 hodin

Barry si přečetl řádky na mosazné destičce přišroubované

na zdi vedle zelených předních dveří třípodlažního domu.

Bleskový pohled na hodinky mu sdělil, že díkyblahovůli černobílé krávy Willyho Johna McCoubreyho semdorazil s pětiminutovou rezervou. Sevřel držadlo své zbrusu

nové brašny z černé kůže, o krok ustoupil a rozhlédl se.

Po obou stranách dveří čnělo ze šedivé, oblázky poseté zdi arkýřové okno. Skrze sklo napravo byl zřetelně vidět nábytek v  jídelně. Takže podobně jako většina venkovských praktických lékařů musí doktor O’Reilly vykonávat praxi doma, pomyslel si Barry. A  podle zvýšeného mužského hlasu, který se panovačně linul zpoza zatažených závěsů okna na levé straně, Barry usoudil, že doktor je uvnitř a v pilné práci.

„Ty jsi ale hovado, Seamusi Galvine! Ode dne, kdy ses vylíhl, jsi kus hovada zatracenýho, užvaněnýho. Co má tohle jako bejt?“


20

Odpověď Barry nezaslechl. Kdesi uvnitř práskly dveře o stěnu. Ucouvl a vrhl kvapný pohled přes rameno naštěrkovou cestičku vedoucí od předních vrat, kterou lemovaly růžové keře. Vycítil pohyb, a když se obrátil zpátky, stanul tváří v tvář velikému, vpravdě obrovitému muži, jenž stál na rozkročených nohou ve dveřích. Obrův zahnutý nos byl alabastrově bílý, zatímco zbytek obličeje mu hrál do hnědofi alova – podle všeho proto, napadlo Barryho, že se unavil tím, jak nesl jakéhosi menšího muže za límeckabátu a sedlo moleskinových kalhot. Když se mužík ošila vyrazil ze sebe vysoké zapištění, zamával přitom levou nohou, která byla, jak Barry postřehl, dočista bosá.

Veliký muž toho menšího rozhoupal, pak ho pustil. Barry civěl s otevřenou pusou, jak malá oběť vylétlavzhůru a jak ten vznosný oblouk končí rychlým sestupem do nejbližšího růžového keře.

„Tupče jeden!“ zaryčel obr a mrštil za vyhozeným ještě botou a ponožkou.

Barry sebou škubl. Přidržel si před sebou černou brašnu.

„A příště, Seamusi Galvine, ty ouchcapku špinavá,zakrslá... Až sem příště zase přijdeš mimo ordinačníhodiny a  budeš chtít, abych se ti podíval na bolavej kotník, koukej si ty zatracený haksny umejt! Slyšels mě, Seamusi Galvine?“

Barry se otočil, připraven dát se na ústup, ale v cestě mu stál mizející Galvin, jenž třímal svůj kus obuvi, kulhal ke vratům a  přitom mumlal: „Ano, pane doktore O’Reilly. Umeju, pane doktore O’Reilly.“

Barry si vzpomněl na cyklistu, který ho instruoval, kudy do Ballybucklebo, a který při pouhé zmínceo doktorovi O’Reillym vzal do zaječích. Dobrý Bože, pokud chování, jehož je teď Barry očitým svědkem, představuje běžnou ukázku toho, jak lékař zachází s pacientem...


21

„A co tu, u všech rohatých, chcete vy, že tady takstojíte a tváříte se jak opařená kočka?“

Barry se rychle otočil k tazateli čelem.

„Doktor O’Reilly?“

„Ne. Zatracenej archanděl Gabriel! Copak si neumíte přečíst, co stojí na tý tabulce?“ Ukázal na stěnu.

„Já jsem Laverty.“

„Laverty? Hele, vodprejskněte. Já nic nekupuju.“

Barry byl v pokušení vzít si jeho radu k srdci, alenakonec trval na svém. „Jsem doktor Laverty. Odpověděl jsem na váš inzerát ve Věstníku britských lékařů. Měl jsem se dostavit na pohovor kvůli místu asistenta.“ Nedám se od toho tyrana zastrašit, řekl si v duchu.

„Jo tenhleten Laverty! Ježiš, člověče, proč jste to, pro všechno na světě, neřekl hned?“ O’Reilly mu podal ruku zvíci polévkového talíře. Jeho stisk by sloužil ke cti jednomu z těch strojů, které umějí zmenšit auto dovelikosti cestovního kufříku.

Barry ucítil, jak mu praskají klouby, ale když zachytil pohled doktora O’Reillyho, odmítl sebou cuknout. Zíral do hluboko zasazených hnědých očí, ukrytých v huňatém obočí. Všiml si vrásek od smíchu, jež se táhly kolem nich, a uviděl, že O’Reillymu už se vytratila bledost z nosu, což byl vlastně zahnutý chobot, ukončený vzhůru obrácenou ploškou. Tenhle nos nyní nabyl stejné švestkové barvy,jakou měly líce, mezi nimiž trůnil.

Tlak na Barryho ruku povolil.

„Pojďte dál, Laverty.“ O’Reilly ustoupil stranou a počkal, až Barry vejde před ním do haly pokryté tenkýmkobercem. „Ty dveře nalevo.“

Barry, který stále ještě hloubal o tom, jak odsud Galvin letěl, vstoupil do té místnosti se zataženými závěsy.U jedné zelené stěny stál otevřený stůl se zatahovací roletou.


22

Na něm se ve velkolepém nepořádku válely haldy receptů,

lejster a čehosi, co vyhlíželo jako dokumentace pacientů.

Nad tím se na rezavém hřebíku klinkal O’Reillyhozarámovaný diplom. Barry na něj kradmo mrkl: „Kolej svaté Trojice, Dublin 1936.“ Před stolem stálo točicí křesílko

a obyčejná dřevěná židle.

„Vemte místo.“ O’Reilly spustil svůj masivní trup do otočného křesla.

Barry se posadil, brašnu si nechal na klíně a chvatně se rozhlédl. U  další stěny se tísnil vyšetřovací stůl, skládací zástěna a skříňka na nástroje. Na zdi byl upevněnzaprášený tlakoměr. Nad ním šejdrem visela tabule natestování zraku.

Doktor O’Reilly si na zahnutý nos vtiskl brýlepůlměsícovitého tvaru a zazíral přes ně na Barryho. „Takže vy mi chcete dělat asistenta?“

Inu, tohle si alespoň Barry původně myslel, ale poté, co se stal svědkem násilného odchodu Seamuse Galvina, už si tím nebyl tak jistý.

„Víte, já...“

„Jasně, že jo,“ řekl O’Reilly; z kapsy saka vytáhl bryerku a u kalíšku dýmky vzápětí přidržel hořící sirku. „Promladého muže je to šance k nezaplacení.“

Barry postřehl, že klouže ze židle stále víc kupředu. Ať dělal, co dělal, musel se nohama pevně zapřít o koberec a přitlačit zadek k opěradlu.

O’Reilly zahrozil ukazováčkem. „Praxe tady v Ballybuck le bo! Nejpříjemnější věc pod sluncem! Přímo si to zamilujete. Možná, že se z  nás nakonec stanou partneři. Samosebou: dokud nezjistíte, jak to tady chodí, budete muset chvilku dělat, co vám řeknu.“

Barry se opět posunul zády po opěradle vzhůru a rychle se rozhodl: ano, pokud se mu ta práce nabízí, asi ji vezme,


23

ale má pocit – ba ne, on ví –, že když tady na fl ekunevyhlásí nezávislost, doktor O’Reilly by mu zakrátko šlaal po hlavě.

„To znamená, že musím házet pacienty do růží?“

„Cože?“ Velkému muži zase povážlivě zbledl nos. Že by to byl příznak vzteku? zauvažoval Barry.

„Ptal jsem se, jestli to znamená...“

„Já vás předtím slyšel, chlapče. Poslechněte, mátenějaké zkušenosti s venkovskými pacienty?“

„Ne že bych neměl zku-...“

„Já si to hned myslel,“ řekl O’Reilly a vypustil oblaktabákového kouře, což budilo dojem, jako když nakrálovské poštovní parolodi Queen Mary vybuchnou kotle. „To se teda máte hodně co učit.“

Barry ucítil v levém lýtku křeč. Vysunul se na židlinahoru. „Já vím, ale stejně si myslím, že lékař by nemělházet pacienty...“

„Kecy!“ prohlásil O’Reilly a vstal. „Viděl jste, jak jsem mrsknul Galvinem do růží. Lekce číslo jedna: nikdy, nikdy, nikdy...“ při každém slově nikdy učinil proti Barrymu výpad náustkem dýmky, „...nikdy si nenechte přerůstpacienty přes hlavu. Pokud to připustíte, stáhnou vás z kůže.“

„Nemyslíte ale, že doslova vyhodit člověka do zahrady je trochu...“

„Myslíval jsem si to... Dokud jsem se neseznámil se Seamusem Galvinem. Jestli to místo vezmete a  poznáte toho budižkničemu tak dobře jako já...“ O’Reilly zavrtěl hlavou.

Barry se zvedl a masíroval si zadní část stehna. Hodlal pokračovat v  diskusi o  Galvinovi, O’Reilly se však rozesmál – ozval se hlučný hrdelní rachot.

„Ztuhlá noha?“

„Ano. Tahle židle je nějak porouchaná.“


24

O’Reillyho řehot zaburácel ještě temněji. „Kdepak, není. Já ji opravil.“

„Opravil?“

„No jo. Zdá se, že někteří z  těch bolestínů, co se po Ballybucklebo plouží pěšky, se domnívají, že když už se sem ke mně dohrabou, nemám na práci nic jiného než poslouchat jejich lamentace až do alelujá. Vesnickýpraktický lékař, jednoruký felčar z venkova, tolik času nemá.“ Pošinul si brýle výš po nose. „Právě proto jsem si dalinzerát, že sháním asistenta. Tady je tý zatrápený prácesetsakra moc.“ O’Reilly se přestal smát. Upřel na Barryhohnědé oči a  řekl tiše: „Vezměte ten fl ek, chlapče. Potřebuju píchnout.“

Barry zaváhal. Skutečně chce pracovat pro tohle veliké drsné chlapisko, které tu sedí s dýmkou vraženou v široké papule? Barry se díval na O’Reillyho ruměné tváře,květákovité uši, které dozajista dobře znaly boxerský ringzevnitř, a kštici černých vlasů, podobající se nedbalepostavenému stohu sena, a rozhodl se hrát o čas. „Co jste s tou židlí provedl?“

O’Reillyho obličej se rozsvítil v rošťáckém šklebu, který – jak Barryho napadlo – bylo možno popsat jedině jako démonický. „Spravil jsem ji. Přední nohy jsem o  coul zkrátil.“

„To snad ne!“ řekl Barry a opět se na židli volkynevolky posadil.

„Moc dlouho se vám tady zůstávat nechce, co?“

Barry si pomyslel: Nejsem si jist, zda se mi tady chce zůstávat vůbec.

„Pacientům taky ne. Přijdou a zase vypadnou jakonamydlenej blesk.“

Jak může odpovědný lékař vůbec stihnout udělat solidní anamnézu, jestliže se mu pacienti střídají v ordinaci


25

jako panáčci na orloji? položil si Barry otázku. Zvedl se.

„Nejsem si jistý, zda tu skutečně chci pracovat...“

Místností zahlaholil O’Reillyho smích. „Ale no tak, synku! Nesmíte brát sám sebe tak vážně.“

Barry ucítil, jak se pod límečkem začíná červenat. „Dok tore O’Reilly, já...“

„Laverty, tady je pár opravdu nemocných lidí, kteří nás fakt potřebujou, víte?“ O’Reilly se už nesmál.

Barry uslyšel to nás a s překvapením shledal, že ho to po těšilo.

„Potřebuju pomoc.“

„Dobrá, já...“

„Paráda!“ řekl O’Reilly, přiložil k dýmce další zápalku, pak se zvedl a mašíroval ke dveřím. „Tak, ordinaci jste už viděl... Zůstává mi rozum stát nad tím, proč tomu naši američtí bratránci tak urputně říkají pracovna... Ukážu vám zbytek živnosti.“

„Jenže já...“

„Brašnu si nechte tady. Zítra ji budete potřebovat.“

S těmito slovy O’Reilly zmizel v chodbě, takžeBarrymu nedal moc na vybranou – nezbylo mu než odložit brašnu a vydat se za ním. Hned naproti uviděl jídelnu, ale O’Reilly se řítil dál halou okolo schodištěs vyřezávaným mahagonovým zábradlím. Pak se zastavila rozrazil dokořán jakési dveře. Barry si přichvátl, aby mu stačil.

„Čekárna.“

Barry spatřil rozlehlou místnost vytapetovanoustrašlivým květinovým vzorem s růžičkami. Podél zdí stály další židle. Na jediném stolku uprostřed místnosti se vršilystaré časopisy.

„Nechávají je tu samotní pacienti.“ O’Reilly ukázal na dveře na protější straně. „My sem přijdeme z  ordinace,


26

vezmeme toho, kdo je na řadě, vyřídíme ho a  ukážeme

mu cestu k východu.“

„Doufám, že jde po svých.“ Barry pozoroval O’Reillyho nos. Bledost veškerá žádná.

Veliký muž se zachichotal. „Vy jste ale pěknej buldozer, co, Laverty?“

Barry zachoval mlčení, zatímco O’Reilly pokračoval: „Je to dobrý systém – zabráníme tím všelijakýmnemakačenkům, aby si navzájem sdělovali symptomy nebo sedožadovali stejné medicíny, jakou dostal předchozí klient. Tak...“ Otočil se jako na obrtlíku a zamířil ke schodišti. „Jde se dál.“

Barry došel za ním po schodišti až na široké odpočívadlo. Na stěnách visely zarámované fotografi e válečného křižníku.

„Támhle je obývák.“ O’Reilly ukázal na dvoukřídlé dveře s masivními výplněmi.

Barry přikývl, ale přitom se podíval zblízka na křižník. „Promiňte, doktore O’Reilly, není to náhodou loď Jeho Veličenstva Válečná zloba?“

O’Reillyho noha se zarazila na prvním stupni dalšího křídla schodiště.

„Jak to víte?“

„Sloužil na ní můj táta.“

„Tisíc hromů, Matičko Boží! Laverty? Snad nejste... snad nejste kluk Toma Lavertyho?“

„Ano.“

„To mě teda podrž!“

No, to mě teda taky, pomyslel si Barry. Otci, který o svých zážitcích z války mluvil jen málokdy, čas od času ujela narážka na jistého chirurga kapitána O’Reillyho, jenž byl boxerským přeborníkem Středomořské fl otily ve welteru – tohle by vysvětlovalo ty O’Reillyho květákovité


27

uši a  křivý nos. Podle tátova názoru byl O’Reilly nejlepším lékařem důstojníkem, co se kdy ocitl na palubě.

Tenhleten chlap?

„To mě teda podrž – Lavertyho kluk!“ O’Reilly napřáhl ruku. Jeho stisk byl pevný, nikoliv drtivý. „Ty jsi pro tuhle práci ten pravý! Pětatřicet liber týdně, každou druhousobotu volno, k tomu bydlení a strava.“

„Třicet pět liber?“

„Ukážu ti tvůj pokoj.“

* * *

„Co si dáš?“ O’Reilly stál před příborníkem, kde bylyvyrovnány broušené karafy a řady skleniček.

„Malé šery, prosím.“ Barry se posadil do velké lenošky. Obývák doktora O’Reillyho v prvním patře bylzařízen velmi pohodlně. Stěnu nad širokým krbem zdobily tři Millikenovy akvarely lovného ptactva. Dvě další stěny zakrývala od podlahy ke stropu knihovna. Barryrychle přelétl očima tituly: od Platónovy Republiky, Ceasarova spisu De bello gallico, Medvídka Pú a jeho latinskéhopřekladu Winnie Ille Pu až po sebrané spisy W. Somerseta Maughama a knihy Grahama Greena, Johna Steinbecka, Ernesta Hemingwaye a titul Svatý od Leslieho Charterise – co se knih týkalo, O’Reilly měl široký záběr.

Podobně různorodá byla i  jeho sbírka desek, halabala nakupená u  černého skříňového gramofonu Phillips. Mezi starými osmasedmdesátkami s Bixem Beiderbeckem a  Jellym Roll Mortonem byly zastrkané Beethovenovy symfonie a také nejnovější elpíčko Beatles.

„Tady máš.“ O’Reilly podal Barrymu sklenku, ztěžka usedl do vedlejšího křesla a nohy ve fortelných botách si položil na kávový stolek. Pak pozdvihl vlastní skleničku,


28

která by podle Barryho klidně mohla sloužit jakopožární vědro, kdyby ovšem nebyla po ráfek plná irské whiskey. „Já osobně šery moc nemusím,“ prohlásil O’Reilly,

„ale proti gustu žádnej dišputát.“

„Říkal jsem si, že na whiskey je ještě trochu brzo.“

„Brzo?“ opáčil O’Reilly a dal si hlt. „Na kapku něčeho dobrýho není nikdy dost brzo.“

Proboha, pomyslel si Barry, když se zahleděl na O’Reillyho ruměné tváře víc zblízka, snad to nenívzteklej ožrala!

O’Reilly, kterému bylo zjevně úplně fuk, že ho Barryho zkoumá, pohodil hlavou směrem k oknu s malebnýmvýhledem. „Koukáš na tohle?“

Barry se podíval na šikmou věžičku kostela porostlou mechem, jež se tyčila na druhé straně silnice hned naproti O’Reillyho domu, shlédl na střechy řadových domkůkolem ballybuckleboské hlavní ulice a  pak upřel zrak ještě dál, přes písečné duny pobřeží až tam, kde mořev belfastském zálivu, kobaltově modré s  bílými čepičkami pěny, oddělovalo hrabství Down od vzdálených Antrimských vrchů, které se mlhavě rýsovaly proti obloze modré jako chrpy.

„Ježišmarjá,“ řekl O’Reilly, „slintat blahem mi tady nemusíš.“

„Je to nádhera, doktore O’Reilly.“

„Říkej mi Fingale. Jsem Fingal, chlapče. Jako Oscar.“ O’Reilly se strýčkovsky usmál.

„To jako Oscar Fingal?“

„Kdepak. Žádnej Oscar Fingal. Wilde.“

„Takže Oscar Fingal Wilde, Fingale?“ Barrymu bylo jasné, že se mu to nějak vymyká. Na O’Reillyho nosezahlédl náznak bledosti.

„Oscar... Fingal... O’Flahertie... Wills... Wilde.“


29

Barry potlačil nutkání poznamenat, že by se to dalo zpívat jako árie.

„Vypadáš zmateně, synku.“

Byl zmatený, popletený, vyvedený z  konceptu, dočista vedle.

Bledost se ztratila. „Pojmenovali mě po něm. Po Oscaru Wildeovi.“

„Aha.“

„Jo, jo,“ řekl O’Reilly. „Můj otec měl klasické vzdělání, a jestli si myslíš, že já jsem to schytal, měl by ses seznámit s mým bratrem: ten se jmenuje Lars Porsena O’Reilly.“

„Propána! Podle Macaulayho?“

„Přesně tak. Zpěvy ze starého Říma.“ O’Reilly si dal po řádný lok. „My doktoři z  venkova nejsme úplní neandrtálci.“

Barry cítil, jak se znovu začíná červenat. Jeho prvnídojmy z  toho velkého muže sedícího naproti asi nebudou tak docela přesné. Sklonil hlavu a ucucl šery.

„No, Laverty,“ řekl O’Reilly, který zjevně ignoroval Barryho rozpaky. „Tak jak to bude? Chceš tu práci?“

Než Barry stačil odpovědět, kdesi dole zařinčel zvonek.

„Hergot!“ řekl O’Reilly, „další pacient! Jdeme.“ Vstal. Barry také.

O’Reilly otevřel přední dveře. Na schodě stál Seamus Galvin. V každé ruce třímal živého humra. „Dobrej večír, pane doktore,“ řekl a  vrazil humry O’Reillymu. „Umyl jsem si nohu, a tak jsem tady.“

Barry si vzpomněl, jak umouněná Líza Doolittleová říká profesoru Higginsovi: „Než jsem se sem vypravila, umyla jsem si ruce a ksicht.“

„Vážně? No nepovídej!“ pravil O’Reilly přísně a předal zmítající se živočichy Barrymu. „Tak to pojď dál a já se ti na tu zadní tlapku kouknu.“


30

„Děkuju vám, pane doktore, děkuju vám nastotisíc - krát.“ Galvin zaváhal. „A kdopá je tenhle mladejdžentlmen?“

Barry se tak soustředěně snažil vyhnout se cvakajícím klepítkům korýšů, že málem přeslechl O’Reillyhoodpověď: „Tohle je doktor Laverty. Je to můj nový asistent. Zejtra mu ukážu, jak to tady chodí.“


31

3

ROZBŘESKLO SE JITRO

JASNÉ

Barryho probudilo drnčení budíku. V jeho podkrovním

pokojíku bylo právě tolik místa, aby se sem vešla postel,

noční stolek a skříň. Včera večer si vybalil, uložil těch pár

kousků šatstva a  rybářský prut strčil do kouta u střešního okna.

Vstal, roztáhl záclony a vyhlédl ven na O’Reillyhozadní zahradu. Pak sebral z nočního stolku taštičkus toaletními potřebami a  zamířil do koupelny. Když se oholil, vzpomněl si na to, co se dělo včera večer. O’Reillyzafáčoval Seamusi Galvinovi kotník, humry odložil dokuchyňské výlevky, odvlekl Barryho zpátky do obýváku a  nalil další drink. Vysvětloval mu, že první měsíc budou pracovat společně, aby se Barry naučil znát pacienty, chod praxe a geografi i Ballybucklebo a okolí.

Večer utekl jako nic, a  přestože si O’Reilly bez ustání naléval whiskey Old Bushmills, bylo to, jako by pil vodu – nejevil žádné známky opilosti. Zato Barrymu se po dvou sklenkách šery začínala podlamovat kolena a nabývalpřesvědčení, že má hlavou plnou vaty, takže ho potěšilo, když


32

mu doktor ukázal komůrku ve druhém patře a popřál mu

dobrou, fakt dobrou noc.

Opláchl břitvu a podíval se do zrcadla: oči mělpodlité krví jen maloučko. Že by šery tak silně ovlivnilo jeho úsudek? Rozhodně si nevzpomínal, že by výslovně souhlasil s  tím, že tohle místo vezme, ale zdálo se, že když si O’Reilly něco umane, ubohému smrtelníkovi nezbývá, než se podřídit jeho vůli. Inu, když už člověk řekne a... Utřel si obličej, vrátil se do svého pokoje a oblékl se. Božíhodové kalhoty, nejlepší boty, čistá košile...

„Hejbni kostrou, Laverty! Nemáme na to celej den!“ zařval O’Reilly pod schodištěm.

Barry ten rozkaz ignoroval. Tohle je lékařská praxe,žádné loďstvo, a čím dřív si doktor Fingal Flahertie O’Reilly, chirurg kapitán ve výslužbě, uvědomí, že se Barrynenechá komandovat jako nějaký mariňák první třídy, tím lépe. Zavázal si univerzitní kravatu, hodil na sebe sportovní sako a vykročil ke schodům.

* * *

„Jen se našťouchněte, i když to není nic extra, drahejdoktore Laverty.“

Barry vzhlédl od talíře, kde se skvěly obvyklé ulsterské grilované dobroty – slanina, klobásky, jelito, smaženávejce, rajčata, jehněčí kotleta a topinky –, a zadíval se doveselé tváře paní Kincaidové. Spatřil stříbrem prokvetlévlasy načesané do drdolu, oči jako leštěné gagáty a  růžové líce. Nad třemi bradami se usmívala ústa.

„Vynasnažím se.“

„Hodnej kluk! Tady se u  snídaně musíte činit,“ řekla a položila talíř před O’Reillyho. „Tady pan doktor jenáramnej ctitel dobrý bašty, ba!“


33

Barry v  jejím hlase zachytil slabounký přízvuk lidí z Corku – a stejně jako tamější lidé měla ve zvykuzakončit větu slůvkem ba.

„Jděte si po svejch, Kinky!“ O’Reilly zdvihl příbor a se zjevnou chutí se pustil do jídla.

Paní Kincaidová odešla.

O’Reilly cosi zahuhlal s pusou plnou jelita.

„Co prosím?“

O’Reilly polkl. „Zapomněl jsem tě před Kinky varovat. To je ženská jako kyrysar. Je u mě už léta.“

„Ano?“

„Hospodyně, kuchařka a zdejší Kerberos.“

„Střeží vchod do podsvětí?“

„Trojhlavý pes hadr! Pacienti se musejí vylámatz postele setsakra časně, aby ke mně přes Kinky pronikli. Však uvidíš. A teď zčerstva spucuj ten dlabanec – za čtvrthodiny musíme být v ordinaci.“

Barry se najedl.

Znovu se objevila paní Kincaidová. „Ještě čaj, doktore?“

„Děkuju vám.“

Nalila mu z konvice z biskvitového porcelánua čiperně přesunula své stokilové tělo k O’Reillymu, kterýtopinkou vytíral z talíře zbyteček vejce. Nalila čaj i jemua podala mu list papíru.

„Tohle jsou dnešní odpolední návštěvy, doktore,“pronesla. „Maggie chtěla, abyste k ní zaskočil, ale já jí řekla, ať přijde do ordinace.“

„Maggie MacCorkleová?“ O’Reilly vzdychl a pokusil se otřít si z kravaty vajíčko. „Dobrá. Děkuju, Kinky.“

„Ať radši přijde ona sem, než abyste se trmácel těchdeset mil k ní domů.“ Paní Kincaidová se napřímilaa zkoumala skvrnu na doktorově vázance. „A sundejte si tušpínu, já vám to vyperu, ba.“


34

K Barrymuho překvapení doktor O’Reilly pokorně roz - vázal uzel a  podal kravatu paní Kincaidové, která si odfrkla, udělala čelem vzad a odpochodovala s poznámkou: „A né abyste si zapomněl vzít čistou!“

O’Reilly dopil čaj, vstal a řekl: „Za pět minut jsemzpátky. A pak pěkně ke strojům!“

* * *

„Ježišmarjá,“ šeptl O’Reilly, „chceš něco vidět? Tenhlezatracenej dav bys pěti bochníky chleba a  dvěma rybičkama nenasytil!“

Barry, který ani v nejmenším nepochyboval, že O’Reilly by se s ohromnou radostí pasoval do role Krista, se vy táhl na špičky a přes obrovu hlavu zabrejlil do čekárny škvírou ve dveřích, které O’Reilly pootevřel. Mezi lidmi by už ani špendlík nepropadl. Proboha, jak chce O’Reilly vyšetřit před polednem tolik pacientů?

O’Reilly otevřel dveře dokořán.

„Brejtro.“

Čekárnou se rozlehl sbor hlasů mumlajících: „Brejtro, doktore O’Reilly!“

„Chci vám představit doktora Lavertyho,“ řekl O’Reilly a popostrčil Barryho dopředu. „Svého nového asistenta.“

Barry se na tu masu zvědavých obličejů chabě usmál.

„Doktor Laverty přijel sem k nám z Královskéuniverzity, aby mi pomohl.“

Jakýsi hlas zabrblal: „Je ale příšerně mlaďounkej, to teda jo!“

„To je, Jamesi Guiggane! Je to ten nejmladší doktor, kterej kdy na univerzitě vyhrál první cenu za učení!“

Barry se snažil namítnout, že nic takového nedokázal, ale jeho tlumené protesty utonuly ve sborovém „Ó!“


35

a „Á!“ Ucítil, jak mu O’Reillyho ruka pevně stisklapředloktí, a zaslechl šepot: „Pamatuj na pravidlo číslo jedna.“

Nikdy si nenech přerůst pacienty přes hlavu, ozvalo se Barrymu v hlavě, zatímco O’Reilly řekl: „Dobrá. Kdo jde na injekci životabudiče?“

Zvedlo se několik lidí.

O’Reilly počítal. „...pět, šest. Vás vezmu jako první. Minutku počkejte.“ O’Reilly se otočil a zašel doordinace. Barry za ním.

Pozoroval, jak O’Reilly vytáhl šest injekčních stříkaček, z  lahvičky s  gumovým uzávěrem do nich natáhl jakousi růžovou tekutinu a vyrovnal je do řady na roušku, ležící na malém pojízdném vozíku.

„Co to je, doktore O’Reilly?“

O’Reilly se zakřenil. „Vitamin B

12

.“

„B

12

? Ale to přece není...“

„Šmarjá, člověče, já přece vím, že to není žádnejživotabudič... Nic takového neexistuje! Ty to víš taky, ale...“ teď už se usmíval od ucha k uchu, „...oni to nevědí! A teď je sem přiveď.“

„Všechny naráz?“

„Všechny jedním vrzem.“

Barry zamířil do čekárny. Dobré nebe, tohle se tedy ani za mák nepodobalo medicíně, které se učil! Vyhnul sepohledům, jež ho uvítaly, a  řekl: „Pacienti na životabudič, pojďte prosím za mnou!“

Šest obětí ho mlčky a pokorně následovalo.

Malé procesí vpochodovalo do ordinace, kde už O’Reilly čekal u vozíku.

„Ke kanapi!“

Tři muži a tři ženy se poslušně otočili čelemk vyšetřovacímu lůžku.

„Předklonit!“


36

Ukázaly se tři zadnice v  kalhotách a  tři v  bavlněných šatech.

Barry s otevřenou pusou sledoval, jak O’Reillypopojíždí s vozíkem na začátek fronty. Zastavil a pak popadl do jedné ruky injekci, do druhé polštářek vaty nasáklé denaturovaným lihem. Vatou oťupkal bavlnu na prvnípanímandě. „Dezinfekce proti listerii,“ zazpíval, když do toho místa píchl jehlu.

„Au!“ vyjekla kostnatá žena. Totéž se rychle opakovalo – ťuk, ťuk, pích, au, ťuk, ťuk, pích, au –, dokud O’Reilly nestanul před poslední obětí, ženou barokních tvarů. Otřel příslušné místo a  bodl. Injekční stříkačka prolétla místností, jako by ji vymrštil olbřímí katapult, a zapíchla se do zdi, podobná přesně vržené šipce.

O’Reilly zakroutil hlavou, naplnil další injekci a  řekl: „Proboha, Cissie, kolikrát jsem ti povídal, aby sis nebrala korzet, když jdeš na životabudič?“

„Promiňte, pane doktore, já zapo-... Au!“

„Hotovo,“ řekl O’Reilly. „Můžete jít. Až ten sajrajtzačne působit, budete jako čečetky!“

„Děkujeme vám, pane doktore!“ řeklo unisono šest hlasů. Pacienti vyšli husím pochodem z domu předními dveřmi.

O’Reilly vytáhl ze zdi zapíchnutou injekci, položil ji k  ostatním, obrátil se na Barryho a  řekl: „Netvař se tak pohoršeně, hochu. Jim to nijak neublíží a polovina z nich se bude cítit líp. Vím, že je to jen placebo, ale my jsme tu přece od toho, aby se lidem ulevilo.“

„Ano, doktore O’Reilly.“ Sice na tom něco je, alestejně... Barry pokrčil rameny. V  tuto chvíli si nechal svůj názor pro sebe.

„Tak,“ řekl O’Reilly, když se zahnízdil v otáčecímkřesílku a  nasadil si půlměsícovité brýle, „buď tak hodnej, poskoč a zahalekej: ,Další!‘“


37

* * *

Barry strávil dopoledne běháním mezi čekárnou a ordinací a mezitím seděl na vyšetřovacím lůžku a poslouchal,

jak se O’Reilly vypořádává se zástupem mužů s bolavým

hřbetem, se ženami s  usoplenými ratolestmi v  náručí,

s kašlem, posmrkáváním a bolestmi ucha, zkrátka s celou

tou pestrou škálou drobných chorob, které se dědív lidském pokolení. Čas od času se O’Reilly zeptal na Barryho

názor a  vždycky se s  největší vážností zařídil podle jeho

rady, alespoň před pacienty.

Barry si všiml, že O’Reilly zná každého pacienta jménem, a ačkoliv se jen zřídkakdy se dívá do dokumentace, má encyklopedické znalosti o jeho zdravotním stavu.

Konečně! Čekárna byla prázdná.

O’Reilly se rozvalil na křesílku a Barry se vrátil na své vysezené místečko na vyšetřovacím lůžku.

„Tak,“ řekl O’Reilly, „co si o tom myslíš?“

„O tom, jak dáváte lidem injekce přes šaty, si nic moc nemyslím a  taky jsem na univerzitě nevyhrál žádnou cenu.“ Barry přelétl očima O’Reillyho nos: bledostveškerá žádná.

O’Reilly vytáhl dýmku a zapálil si ji. „Máš se hodně co učit, Laverty.“ Vstal z  křesílka a  protáhl se. „Venkovani jsou pěkně konzervativní banda. Ty jsi mladej chlap. Proč by ti měli věřit?“

Barry ztuhl. „Protože jsem doktor!“

O’Reilly se rozchechtal na celé kolo. „To se uvidí! Tady nejde o tom, co o sobě říkáš, doktore Laverty – záleží na tom, co uděláš. Já jsem ti jen dal náskok na startu.“

„Předpokládám, že totéž jste dělal pokaždé, když jste mě žádal o radu.“

O’Reilly se na Barryho podíval přes brýle a neřekl nic.


38

Někdo zaklepal na dveře.

„Koukni se, kdo to je, ano?“

Barry šel toporně ke dveřím. Náskok na startu,pomyslel si. Jako bych neměl kompletní vzdělání! Otevřel dveře a za nimi stála asi šedesátiletá žena. Tvář měla ošlehanou jako kus suché mořské chaluhy. Její horní ret se pyšnil úhledným hnědým knírkem. Nos měla orlí, braduvytrčenou vzhůru jako Kašpárek, a když se usmála, viděl, že zubů má asi tolik jako ústřice. Zamrkala ebenověčernýma očima.

Hlavu jí zdobil slamák, který měl za stuhou vetknuté dvě zvadlé pelargonie. Horní část trupu jí halilo několik vlněných svetrů různých barev a  zpod lemu rezavě hnědé sukně, dlouhé až po kotníky, vykukovaly špičkypoctivých farmářských botek.

„Von je vevnitř?“

Barry cítil, že za ním někdo stojí.

„Maggie!“ uslyšel O’Reillyho hlas. „MaggieMacCorkleová, pojď dál!“

Barry si vybavil, že paní Kincaidová tohle jménozmínila u  snídaně. Nově příchozí se protlačila kolem něj. O’Reilly jí pokynul, ať se posadí na židli pro pacienty, a sám se uvelebil na vyšetřovacím lehátku.

„Tohle je můj asistent doktor Laverty. Rád bych, aby tě dneska prohlédl on, Maggie. Nic člověku tak nepomůže jako názor jiného odborníka.“

Barry se na O’Reillyho upřeně zahleděl, kývl a  přešel k otáčecímu křesílku.

„Dobré ráno, paní MacCorkleová.“

Odfrkla a uhladila si sukni. „Já jsem slečnaMacCorkleová, tak je to!“

Barry mrkl na O’Reillyho, který tam seděl sezkříženými pažemi. A naprosto bez výrazu.


39

„Promiňte, slečno MacCorkleová. Co vás trápí?“

Teď byla řada na ní, aby šlehla pohledem po O’Reillym. Teprve potom řekla: „Bolení hlavy.“

„Aha. Kdy to začalo?“

„Pro Ježíše Krista, to bolení je akutní furt, ale včera večír to začalo bejt chronický, tak je to. Byla to hrůza!“ Naklonila se k němu a slavnostně pronesla: „Skoro bych řekla, že je to křivice.“

Potlačil úsměv. „Aha. A  kde přesně to bolí?“ Barry se držel klasického postupu při určování diagnózy jakopodřízený ouředníček, který úzkostlivě lpí na předpisechvšeho druhu.

Spiklenecky zašeptala: „Tady.“ Jednou rukou ukázala nad temeno klobouku ozdobeného květinami.

Barry sebou v křesílku škubl. Není divu, že si O’Reilly povzdechl, když paní Kincaidová oznámila, že se sem Mag gie chystá. Zauvažoval, kde má O’Reilly příslušné formuláře, aby mohli vydat potvrzení o nepříčetnosti.

„Nad hlavou?“

„No jo. Dobrý dva couly.“

„Aha.“ Sepjal prsty. „A  neslýcháte poslední dobou hla sy?“

Ztuhla. „Co tím chcete říct?“

„Víte, já...“ Pohlédl bezmocně na O’Reillyho, který sklouzl z lůžka.

„Doktor Laverty tím myslí, jestli ti kapku nezvoní v uších, Maggie.“

„Cink cink, anebo drrrrr?“ zeptala se Maggie, pošinula se vzhůru po sedadle svažující se židle a  obrátila se k O’Reillymu.

„To mi pověz ty,“ řekl.

„Cink cink, můj milej doktore.“

O’Reilly se na ni usmál přes brýle.


40

Zjevně ji to povzbudilo, takže pokračovala: „Jo, je to cink cink. Cinky linky cink.“

Výstižný popis celé té praštěné báby, napadlo Barryho.

„Hmmm,“ řekl O’Reilly a vyhlížel přitom velmimoudře. „Hmmm... Cink cink a dva couly nad hlavou... Máš bolesti uprostřed nebo na jedné straně?“

„Trochu nalevo, tak to je.“

„To označujeme jako excentrické, Maggie.“

Takhle bych označil vás oba, pomyslel si Barry.

„Excentrické? Panečku! Je to zlý, doktore?“

„Vůbec ne,“ opáčil O’Reilly a položil jí konejšivě ruku na rameno. „To spravíme jedna dvě!“

Napětí v jejích ramenou polevilo. S úsměvem vzhlédla ke svému lékařskému poradci, avšak pohled, který upřela na Barryho, byl ledový jako zimní vítr nad zátokou.

O’Reilly se naklonil přes Barryho a vzal ze stoluumělohmotnou lahvičku s  vitaminovými tabletkami. „Tohle bude stačit.“

Maggie se zvedla a lahvičku si vzala.

O’Reilly ji mírně postrčil směrem ke dveřím. „Tyhle prášky jsou to pravý, Maggie.“

Přitakala.

„Musíš je brát přesně tak, jak ti řeknu.“

„Ano, pane doktore. A jak je mám brát?“

O’Reilly jí přidržel dveře.

„Půl hodiny.“ Následující slova pronesl s veškerýmdůrazem a  vážností: „Nachlup přesně půl hodiny předtím, než ta bolest začne.“

„Ach, děkuju vám, můj milej doktore!“ Její úsměv byl přímo oslnivý. Udělala lehké pukrlátko, obrátila se k Barrymu, ale mluvila přitom na O’Reillyho. To, cořekla na rozloučenou, bodlo jako vosí žihadlo. „Víte,“ řekla, „tenhleten mladej Laverty... ten se má hodně co učit!“


41

4

V PRASEČÍM UCHU

Barry se blaženě opřel o  opěradlo židle v  jídelně a odsunul prázdný talíř od oběda. Samosebou, pomyslel

si, O’Reillyho klinickým metodám snad lze leccos vytknout, ale – lehce říhl – já jsem ochoten tomu člověku

promíjet jeho výstřednosti, dokud si kuchařský um paní

Kincaidové uchová stávající úroveň.

„Návštěvy doma,“ řekl O’Reilly od protějšího konce stolu. Studoval jakýsi kus papíru. „Každý, komu je příliš zle na to, aby se dostavil do ordinace, zavolá zrána Kinky a ta mi předá seznam.“

„Ten, co vám dala u snídaně?“

„Jo; a poví mi taky, jestli ještě někdo nevolal běhemdooledne, abych si ho připsal.“ O’Reilly složil papíra zastrčil si ho do postranní kapsy tvídového saka. „Dneska máme kliku – jen jedna návštěva. U  Kennedyových.“ Vstal. „Ať to vodsejpá! Dnes večer běží v telce ragbyovej zápas. Na výkop chci být zpátky.“

Barry ho následoval do haly a do kuchyně, kde je paní Kincaidová, po lokty v mýdlové vodě ve dřezu, přivítala úsměvem a slovy: „Chtěl byste ty humry dneska k večeři, doktore drahej?“

„To by byla paráda, Kinky.“

Barry si tu radostnou vyhlídku vychutnával.


42

O’Reillyho postup vpřed se zarazil. „Kinky, copak vy dneska večer nemáte schůzku ženského spolku?“

„Ale jo, ba.“

„Tak nám ty humry udělejte nastudeno. Nachystejte nám k nim trochu salátu a jděte si ven dřív.“

A řítil se dál, aniž si všímal díků paní Kincaidové,otevřel zadní dveře a provedl Barryho domem ven.

Barry se ocitl v  rozlehlé zahradě obehnané plotem, v té, na kterou se díval z okna svého pokoje. Nazáhonku u živého plotu vlevo rostla zelenina. Nad dobřeudržovaným trávníkem se sklánělo pár jabloní, obtěžkaných ranými jablky – rozpoznal odrůdy Cox’s Orange Pippin a  Golden Delicious. Vysoký kaštan na protějším konci měl větve svěšené přes plot a  v  jeho stínu se schovávala psí bouda.

„Arthure!“ zařval O’Reilly. „Arthure Guinnessi!“

Z boudy se vyřítil ohromný černý labrador, přehnal se po trávě, a zatímco vrtěl ocasem tak usilovně, až muzadek rejdil sem tam v  úhlu devadesát stupňů, skočil na O’Reillyho.

„No to je ale hodnej kluk!“ řekl O’Reilly a  popleskal psa po boku. „Říkám mu Arthur Guinness, protože je Ir, je černej a je po něm řádská kocovina... Přesně jako po tom našem ležáku.“

„Rrruaff !“ pravil Arthur.

„Arthure Guinessi, seznam se s doktorem Lavertym.“

„Haf,“ řekl Arthur a vmžiku přenesl svou náklonnost na Barryho, který se zoufale snažil zvíře odstrčit. „Hauaff !“

„Arthur Guinness je sakra nejlepší honicí pes v Ulsteru.“

„Chodíte střílet, doktore O’Reilly?“

„Říkej mi Fingale, hochu – Fingale. Ano. Den na lovu kachen nám s Arthurem vždycky spraví náladu, co, Arthure?“


43

„Blaf,“ podotkl Arthur, když zaklesl přední packy kolem Barryho stehna a začal přirážet jako pominutéberanidlo. No, ještě chvilku vydrž, psisko, pomyslel si Barry, zatímco se marně pokoušel udržet zpitomělé zvířev patřičných mezích. Chvilku vydrž a  tvoje příští potomstvo budou kříženci labradora s manšestráky. „Lehni, Arthure!“ Vůbec si nemusel třepit pusu, protože zvířezdvojnásobilo své úsilí.

„Hele, pane, už se na to vykašlete,“ řekl O’Reillya ukázal na boudu. „Marš domů!“

Arthur Guinness si ještě naposledy vrznul, odmotal se z Barryho nohy a odšoural se přibližně směrem ke svému obydlí.

„Moc srdečný zvířátko,“ řekl Barry, zatímco sebezúspěšně snažil očistit z nohavice svých nejlepších kalhot bláto.

„Když mu padneš do voka, tak jo,“ odvětil O’Reilly, když vykročil dál, „a že tys mu do voka evidentně padnul!“

„No, to bych byl jaktěživ neřekl.“ Barry si v duchupoznamenal, že se má obloukem vyhýbat zadní zahradě.

„Garáž máme tady venku,“ řekl O’Reilly a otevřelzadní branku. Přešel úzkou cestičkou mezi živými plotyk polorozpadlé kůlně a trhnutím zvedl vyklápěcí vrata nahoru. Barry se zadíval dovnitř a uviděl černého rovera s dlouhou kapotou, jedno z těch aut, která už se alespoň patnáct let nevyráběla.

O’Reilly nastoupil a nastartoval. Motor zachrchlal,odlivl si a vystřelil do karburátoru. Barry naskočil nasedadlo spolujezdce. O’Reilly zařadil rychlost a  vyjel na cestičku. Barrymu se zahoupal žaludek: auto smrdělo po mokrém psu a tabákovém kouři. Stáhl okénko dolů.

O’Reilly odbočil doleva na silnici, minul svůj dům, kostel s  nahnutou věžičkou a  projel celou hlavní ballybuck leboskou ulici. Barry se rozhlížel. Cestu lemovaly


44

řa dové přízemní domky s bílou omítkou, z nichž některé

měly doškovou střechu, kdežto jiné byly pokryté břidlicí.

Dojeli na křižovatku a zastavili u semaforu na červenou.

Na protějším rohu stála jako poněkud zbytnělé vývěsní

znamení holičské ofi cíny veliká májka, na které seloupala barva a která se kácela mírně doleva.

„O  Beltanu tady bývá legrace – to je stará keltská oslava prvního máje,“ řekl O’Reilly a  ukázal na májku. „Oslavné hranice, tanec, honba na mladé panny... Tedy pokud se tu ještě nějaká najde. Když se naskýtá šance na prima mejdan, místní si moc nezadají se svými pohanskými předky.“ Začal túrovat motor a ukázal nasilnici vedoucí doprava. „Když to vezmeš tudy, skončíš na pobřeží; ta cesta vlevo tě zavede do ballybuckleboských kopců.“

Barry přisvědčil.

Světla se změnila: na semaforu se objevila žlutá. O’Reilly sešlápl spojku a  auto vyrazilo s  řevem vpřed. „Zelená je jen pro turisty,“ podotkl. Nevěnoval pozornost traktoru, který přijížděl v opačném směru a nyní se zastavil tak, že jeho přívěs úplně zahrazoval křižovatku. „Musíme sedostat domů včas na ten zápas.“ Rukou udělal neurčitégesto. „Hle, tepající srdce Ballybucklebo!“ řekl.

Teď pro změnu patrové domy. Zelinář, řezník, tisková kancelář a  větší budova s  vývěsním štítem, kde stálo: U Černé labutě. Barry postřehl povědomou postavus ovázaným kotníkem, jak pajdá ke dveřím.

„Galvin,“ řekl O’Reilly. „Ježiš, ten by vychlastal celý moře, kdyby v něm byl místo vody guinness!“

Barry se otočil, aby mohl sledovat, jak Galvin štráduje do Černé labutě.

„Na něj kašli,“ řekl O’Reilly, když s  mocným skřípěním přeřadil na vyšší rychlost. „Chci ti ukázat okolí. Tak.


45

Po téhle silnici se dostaneš do Belfastu, a když mrkneš na

pravobok... vidíš? Můžeš jet i vlakem.“

Barry se podíval napravo a uviděl motorák, šinoucí se zvolna po zvýšeném náspu. Zajímavé, řekl si. To bych fakt mohl udělat, až budu mít volno. Bude to levnější než jet autem a on by rád navštívil jednoho kamaráda z fakulty, protože...

Hodilo to s  ním dopředu, protože O’Reilly dupl na brzdu. „Zatracená kráva!“ zavrčel.

Barry uviděl osamělou černobílou krávu s  něžnýma očima, v  nichž se zračila dokonalá prázdnota: loudala se prostředkem silnice a s jemnocitnou rozšafnostímlela hubou.

O’Reilly stáhl okénko. „Huš, ty jedna! No tak uhni, huš!“

Zvíře sklonilo hlavu, jedinkrát žalostně zabučelo –a nehnulo se ani o píď.

Barry se opřel a  koukl po O’Reillym právě v okamžiku, kdy mu došla trpělivost, které ostatně moc neměl, což před chviličkou předvedl. O’Reilly vystoupil, přibouchl dveře a došel ke krávě. „Hele, malá, já mámdocela naspěch.“

„Búú,“ odvětila kráva.

„Jak myslíš,“ řekl O’Reilly. Uchopil ji jednou rukou za roh a  zatáhl. K  Barryho úžasu zvíře popošlo o  dva kroky vpřed, poněvadž zjevně nedokázalo odolat síle, působící na jeho hlavu. „Pohni tím svým zatraceným zadkem!“

Kráva zapleskala ušima, sklonila hlavu a  odkymácela se ke straně silnice. O’Reilly vlezl do auta, drsně zařadil rychlost a se zasvištěním gum po asfaltu vyrazil. „Panenko skákavá, zvířata!“ řekl. „Jedna z  největších rozkoší, které s sebou nese praxe na venkově. Musíš si holt zvyknout na to, jak s nimi zacházet.“


46

„Dobrá,“ řekl Barry. „Fajn.“ Vůbec netušil, jak záhy se slova doktora O’Reillyho naplní.

* * *

O’Reilly zanadával a  pak přidal plyn. Barry uslyšel, jak

motor rachotí, zatímco zadní pneumatiky kvílejía otáčejí se a... otáčejí se naprázdno.

„Hergotfi x!“ řekl O’Reilly. „Budeme muset pěšky.“Natáhl se na zadní sedadlo, popadl svou černou brašnua farmářské boty wellingtonky. „Ven!“

Barry vystoupil – a zapadl až po kotníky do bláta.Vyrostil z toho marastu postupně obě nohy a dočvachtal na travnatý kraj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist