načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Doktor vězeňských věd - Renata Kalenská

Doktor vězeňských věd

Elektronická kniha: Doktor vězeňských věd
Autor: Renata Kalenská

Jiří Stránský vzpomíná na prostředí, z něhož pochází, na svoji rodinu, politické pronásledování v době komunismu; těžištěm knížky je však reflexe české polistopadové ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 190
Rozměr: 21 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: barevné faksimile
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0822-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jiří Stránský vzpomíná na prostředí, z něhož pochází, na svoji rodinu, politické pronásledování v době komunismu; těžištěm knížky je však reflexe české polistopadové politiky. I přes dramatické životní osudy si uchoval Stránský nezlomný optimismus a životní nadhled. Knižní podoba rozhovorů, které vedla novinářka Renata Kalenská s českým spisovatelem a bývalým politickým vězněm Jiřím Stránským.

Popis nakladatele

Žije totiž s přesvědčením, že po světě zkrátka chodí lidé, jejichž jediným úkolem zde na zemi je škodit. Jiří Stránský se ale nedá otrávit nikým a ničím – na to si toho prožil už dost. Lágr v padesátých letech, další vězení v letech sedmdesátých, po revoluci neustálý tlak, aby konečně vstoupil do politiky… Nikdy to neudělal. Jiří Stránský každé čtyři měsíce, jak sám říká, umírá. Když se probere z nejhoršího, zapíše si: „Ještě jsem tady.“ S Jiřím se dá mluvit do nekonečna. Za svůj život toho prožil víc než drtivá většina z nás. A je dobré se jeho životním nadhledem trochu nakazit.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Renata Kalenská - další tituly autora:
Jan Saudek na útěku Jan Saudek na útěku
Evangelium podle Brabence Evangelium podle Brabence
Doktor vězeňských věd -- Rozhovor s Jiřím Stránským Doktor vězeňských věd
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Doktor

vězeňských věd

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Renata Kalenská

Doktor vězeňských věd – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Renata Kalenská

Doktor vězeňských věd

Praha 2017



– 5 –

Na úvod

Tolerance je strašně těžká disciplína a Jirka ji má zarytou

pod kůží. Kdykoli s ním mluvím, neuvědomuji si, že se mám

ještě co učit – prostě se mi jen uleví, že svět je jednoduš­

ší, než si ve své hlavě často představuji. V něčem mi Jirka

připomíná svého přítele Otakara Motejla, se kterým jsem

také strávila spoustu hodin nad společnou knihou. Jeden

čas jsem takhle sedávala v Mělnické u doktora Motejla, teď

jsem zase měla svoje křeslo po mnoho měsíců u „doktora“

Stránského... Byli velcí přátelé a měli mnoho společného.

Třeba optimismus a chuť si ze mě utahovat. Motejl jednou

řekl Stránskému: „Dělám s  Kalenskou knihu, musíte pak

spolu udělat druhý díl.“

Otakar Motejl zemřel a mně to bylo strašně líto. Když

jsem s  Jirkou před šesti lety dělala rozhovor pro časopis

Týden, nemohla jsem se právě na Otakara nezeptat.

Kdy jste se s Otakarem Motejlem viděli naposledy?

Tak tři neděle předtím, než odešel. Ale krátce před smrtí

jsme si volali. My jsme si volávali často.


Co jste si naposledy řekli, vzpomenete si?

Naposledy se mě ptal: „A kdy zase přijedeš do Brna, ty

vole?“ A já mu odpověděl: „Ano, bratře, brzo.“

Myslíte na něj někdy?

Nemyslím. Já s ním mluvím. Mám ho v sobě.

Jako Vilém svou ženu Milku ve vaší novele Stařec

a smrt?

Ano. Akorát že Otík není Milka a nehádám se s ním, že na

něj chci šmatat.

A to je Jirka a jeho lehkost, se kterou prožil svůj těžký život.

A ještě něco – s Jiřím Stránským je krásné se přátelit.

Renata Kalenská




– 9 –

1. října 2015

V jakém světě spolu začínáme dělat tuhle knihu?

O tom pojďme mluvit později. Protože abychom si říkali,

že si tu sedíme, nic nám vlastně nechybí a je nám dobře...

Relativně... Až na moje píchání do břicha a  vaše píchání

do břicha...

Spíš jsem to myslela tak, že tady v klidu sedíme, nic

nám nehrozí a na Evropu se valí vlna uprchlíků, neví

se, jestli to Evropa přežije... Že žijeme ve světě, kde

když má někdo strach, platí za xenofoba...

K  té vaší poslední větě − chystám se o  tom psát. Vždyc­

ky se držím zásady, že moje glosy a  fejetony mohou být

velice tvrdé, ale vespodu musí mít určitou laskavost a moji

jistotu, že tím vlastně lidem neotravuju život. A  když už

jsou otrávení, tak jim tím dávám najevo, že jsou blbci. Teď

jsem dostal od svého syna knížku, která se jmenuje Kniha


– 10 –

o  štěstí. Napsal to francouzský atomový fyzik a  moleku­

lární genetik Matthieu Ricard, který teď praktikuje bud­

dhismus a žije v klášteře a je pravou rukou dalajlámy. V té

knize jsou krásné věci. Třeba tahle  – a  to musím zavolat

Dominiku Dukovi, i když ten to asi bude vědět – on tam

říká, že buddhismus považuje pesimismus za jedno z nej­

větších zel. Samozřejmě o mně se říká: „No jo, Stránský, to

je takovej optimista, až je blbej.“ Vždyť i za bolševika jsem

byl přesvědčený, že se dožiju svobody. A k té knížce a Duko­

vi: na začátku je krásná věc. Autor vysvětluje, že buddhisti

neznají slovo štěstí. Oni znají slova blaho a neblaho. Blaho

je sukha, zatímco neblaho je dukha. To je přece úžasné! To

samozřejmě říkám s tím, že my jsme s Dominikem přátelé,

kamarádi muklové. Byl za mnou dokonce v nemocnici. Ne

proto, aby mi požehnal...

Ale trochu jste se lekl, když se objevil ve dveřích, že?

Vůbec ne! Ale jinak tam z toho byli všichni jurodiví a naku­

kovali do pokoje. Řekl jsem mu: „Ahoj Dominiku.“

„Ahoj Dominiku. Ještě ne.“

Tak to jsem mu mohl říct. Nicméně Dominik mi řekl, že

vypadám mnohem líp, než čekal. Potřeboval jsem od něj,

aby na zasedání kolegia v Českém rozhlase tlumočil moje

slova řediteli Duhanovi. Jinak říkat tam ty ostrý věci, to

je na mně, zatímco Duka sedí tiše vedle mě a jí chlebíčky.


– 11 –

Takže teď jsem mu řekl: „Tentokrát tam za mě všechno

musíš říct ty. A aby ses nemohl vymlouvat, žes to zapomněl,

tady jsem ti to napsal na kus papírku.“

Jaké to mělo pokračování?

Duhan mi napsal dopis, že mu to Duka tlumočil, ale že všech­

no, co po něm chci, plní. Chtěl jsem odepsat, ale mezitím si

mě pozvali na vyšetření – a zas si mě v nemocnici nechali.

Jen jsem zavolal jeho sekretářce, které jsem vysvětlil, co si

o jeho dopisu myslím, ale že už nejsem ochoten nic psát. A že

mu to řeknu do ksichtu. Tak uvidíme. Pořád zlobím.

A z čeho pramení váš věčný optimismus?

Asi z toho, že se nikdy nevzdám.

Ale když vidíte, jak je Evropa zmatená...

Nejsem programový optimista, to ne. Osobně moc nevěřím

tomu, že je bezradná a zmatená. Kdybych měl chuť a čas to

poslouchat a pozorovat, všude bych našel, že si každý hřeje

svoje politické polívčičky. Počínaje Orbánem. Ten na to ale

teď tak doplácí, že neví, kam dřív skočit. Vždyť ho i vlastní

lidi zradili. A není mu nic platné, že staví další zdi. Už na

CCN jsem poslouchal, že mu výrazně klesají preference,

takže on další volby prohraje.


– 12 –

Kdoví jestli Merkelová za tři roky obhájí svůj mandát.

Takhle můžeme vzít jednotlivé země popořadě, ale co

řeknete o České republice?

U nás je to krystalicky čisté. Nebrat! Nebrat nás jako nepro­

dejný vzorek! Celou tu dobu je pozoruju a  poslouchám.

Mrzí mě, že zmákli i Hurvínka...

Komu říkáte Hurvínek?

Přece Sobotkovi. Když se někdo pokouší tahat za jeho nitky.

Například Chovanec... Dienstbier taky pochopil, že nastal

čas hřát si svoji vlastní polívčičku, tak si ji hřeje... Kdyby­

chom to brali z tohoto pohledu, je to jasné. Poslechl jsem si

celého Junckera a ten tedy dal naší republice za uši. Za osma­

čtyřicátý, za osmašedesátý, za všechno. Přitom šlo o stati­

síce lidí. Tolik lidí, co tehdy uteklo od nás, tady rozhodně

ještě ani není. A nikdy nebude. Někteří politici by si tohle

měli uvědomit.

Možná i někteří emigranti. Mluvila jsem o tom

s ekonomem Petrem Robejškem, který z totality utekl

do Německa, kde dodnes žije, a ten je proti přijímání

uprchlíků.

No jistě! To jsme u  toho! Na tomhle tématu se dá dělat

parádní kariéra! Najednou i  další začínají říkat, že emi­

granti by vlastně mohli dělat práce, které už naši lidé dělat

nechtějí...


– 13 –

O tom nedávno zajímavě mluvila v rozhovoru

v Lidových novinách Petra Hůlová, která označila

za výraz rasismu, že bychom imigranty využívali na

práce, které sami dělat nechceme...

Ale to jsme zase u toho, že i tady u nás se intelektuálům tak

dobře daří, že si myslí, že jejich slova jsou spasitelná. Ale

Hůlová není sama...

Mně se zdálo, že mluvila dost rozumně...

Ano, bylo to rozumné. Ale tím je to nebezpečnější. Rád

bych jí připomněl, že v čase, kdy z Vietnamu utíkaly stati­

síce Vietnamců, aby jim severní Vietnamci neuřízli hlavy,

Švýcaři jich přijali dvacet tisíc a  na rovinu jim řekli: „My

vás můžeme přijmout jen na to a na to a na to. Pokud nejste

přímo třeba lékař...“ Od nás Švýcaři přijali dvanáct tisíc lidí.

A chtěli je na kvalitní práce, protože na ty horší práce měli

prostě Vietnamce. Ovšem ti tam teď kralujou! A ne že by

se zmocňovali vlády. To vůbec. Když jsem tu Hůlovou četl,

říkal jsem si: „Ano, ona říká své názory, ale ty názory nemají

žádný kontext.“ Kdyby se na to aspoň podívala z více stran,

když už si to teda nenastudovala. Na to, co ona říká a co

odsuzuje, se stačí dívat na televizní zprávy.

Jsme xenofobní národ, nebo ne?

My bychom možná tolik nebyli, ale ono se to hodí vlád­

noucí partaji. Oni potřebují porazit Babišovo ANO. Nikdy


– 14 –

tam není – a nerad to slovo používám – objektivní pohled

na věc.

Co třeba Jana Hybášková, když popisuje stav věcí

v Iráku?

Věci pravými jmény nazývá snad jen ona. Ale podívejte se,

nejsem ochoten nechat se ovlivňovat. Je mi dost let a zku­

sil jsem od režimů, před kterými uprchlíci utíkají, docela

hodně. A takových nás bylo mnoho.

Co tím chcete říct, že se nechcete nechat ovlivnit? Že

vás to nezajímá?

Ne. Ale když budu číst Hybáškovou, sice si budu říkat, že

je prima, jak věci nazývá pravými jmény, ale nebudu opa­

kovat, co ona říká. Prostě pořád na to budu mít svůj vlastní

názor. Přece jenom vím, jak vypadá geneze naší xenofobie.

Co tam dělají ty naše mindráky. Odkud se rekrutují ti, co

bijí cigoše? Kdysi jsem do knížky Naše malá česká xenofo

bie napsal příhodu o tom, jak jsem v ulici 28. října potkal

svého spolužáka z gymplu, který v osmačtyřicátém i s rodi­

či utekl. Domohli se obrovského majetku, on to po nich

zdědil a založil nadaci na potírání xenofobie. Potkali jsme

se, objali se a šli na frťana. Je to dvacet let zpátky. On mi

řekl: „No, prosím tě, ty mi ale musíš dát na tu moji nada­

ci nějaký peníze.“ Ta pointa byla úžasná. Dal mi zelenou

složenku a říkal: „No, nechci tě nějak nutit, ale napiš tam


– 15 –

nějakou sumu.“ Napsal jsem pět set, protože jsem pořád

platil podobné složenky... A on na mě: „Ty židáku jeden!“

Tak ten byl teda ukázkově xenofobní! Dostal jsem záchvat

smíchu, zatímco on křičel: „Já to takhle nemyslel, ty blb­

če!“ Dva starci...

Řekněte mi ale, jak se potírá xenofobie? Protože když

už jste zmínil knihu Česká xenofobie, nedávno jsem

ji četla a viděla jsem ten markantní rozdíl – lidé,

kteří v ní tepou české xenofoby, dnes křičí, že nás

uprchlíci chtějí okupovat. Zkrátka pokud nic nehrozí,

je jednoduché nebýt xenofob...

Tak to je. A co se týče potírání xenofobie, mně se nápad

toho mého kamaráda opravdu velice líbil. Šlo o to, že oni

si u  nás vyberou partu cikánských dětí a  udělají je uni­

verzitními profesory. Donutí je, aby se naprosto dokonale

naučily česky a aby se naprosto dokonale naučily českou

xenofobii. Z čeho pochází. Můžu vzpomínat na to, jak mě

cigoši ve vězení prohlásili za svoji cikánskuju inteligenci

ju, protože jsem je učil psát, aby to uměli, když přijdou do

ambulance. Tahle naprosto minimalistická pomoc zna­

menala, že když jsem po odsouzení přišel kamkoli, tak

se ke mně hlásil cigoš, jestli něco nepotřebuju. Oni mají

tamtamy. A dodnes o nich můžu mluvit jako o cigoších,

protože kdybych o nich mluvil jako o Romech, tak je vlast­

ně urážím.


– 16 –

Co je to ta česká xenofobie? V čem je jiná třeba oproti

té anglické?

K tomu vám ocituju větu, která není z mé hlavy. Sám bych

to neuměl takhle vymyslet, a hlavně je to staré několik set

let. Svatý František z  Assisi prohlásil, že nenávist je sest­

řička závisti. A na tom měli komunisté postavený celý svůj

režim!

Takže český xenofob závidí Romům dávky, pospolitost

a jejich způsob života?

Nejen to! Oni Romům závidí to, že cigáni za každých okol­

ností drží spolu. Což český xenofob neumí. Ten jen chodí

do hospody a nadává na cigány, na židy a na každého, kdo

ho zrovna napadne. To je jedna věc. A  druhá věc je ten

šílený mindrák. To jsou většinou lidé, kteří byli vychova­

ní v tom, že jakákoli iniciativa je zničující. To byla poli­

tika komunistů. Kdo byl iniciativní, byl nebezpečný. Ale

když nebyl, dobře se s ním manipulovalo. A to učili děti

už od školky. Co si budeme vykládat. Něco jiného je, že

mají kroužky na to, aby mohli dělat sochy a malovat. Ale

to není ta iniciativa, kterou mám na mysli. Tihle lidé mají

mindrák, že se nikdy nikam nedostali, byli vychovaní

k  pasivitě... Chybějící iniciativa je blízká sestra lenosti.

To všechno spolu úzce souvisí. A  aby oni tohle zakryli,

hulákají.


– 17 –

Zažil jste to na vlastní kůži?

Ještě když jsem bydlel na Ořechovce, zažil jsem nádher­

nou scénu v  metru. Vešel jsem do zadního vozu, všich­

ni seděli. Jediné volné místo bylo hned vedle dveří, pro

invalidy, a tam si sedl takovej nařvanej chlap s nařvaným

synem. Tomu mohlo být tak devět deset. A seděli. Ten malej

kluk do sebe něco cpal... Do toho přišla stará paní o dvou

holích. A nikdo nevstal. Nikdo! Jenže ten Jánošík ve mně

vyskočil a řekl jí: „Pojďte si sednout.“ Ostatně dodnes, když

někdo pouští mě, říkám: „Ne, děkuju, seděl jsem deset let.“

A podobné blbé řeči mám. Moje žena to nesnášela... Teď

už bych mohl, ale na její počest nechci. Mladému nařvanci

jsem řekl: „Mladej, myslím, že bys měl tuhle paní pustit.

Měl bys vidět, že je stará a o dvou holích, a navíc ty sedíš na

místě pro invalidy. Tam nemáš co dělat.“ V tu chvíli se ten

jeho fotr dopustil strašlivé chyby. Řekl: „Heleďte se, starej

pane. Vy mlčte. Vy těmahle svejma kecama omezujete naši

svobodu.“ Takže jsem na celé metro zahlásil: „Jo, vy jste

komunista! Musím říct, že vás ta strana dobře vychovala.“

Samozřejmě že utekli.

Je v pořádku věta „Nejsem rasista, ale...“? Nebo to má

být bezpodmínečné? Třeba romská aktivistka Saša

Uhlová, které si za její postoje a aktivity vážím, mi

velmi upřímně ve studiu Českého rozhlasu řekla, že

by vedle Romů bydlet nechtěla. Zkrátka proto, že jsou

strašně hluční. Zatímco mockrát jsem od někoho, kdo

ale na rozdíl od Saši pro Romy nedělá nic, četla nebo


– 18 –

slyšela, že k větě „nejsem rasista“ slovo „ale“ prostě

dál nepatří.

Saša Uhlová má samozřejmě pravdu. A  takhle si to srov­

nali i  v  Anglii. To není tak, že je nově postavený barák,

v jednom patře jsou černoši, v druhém Indové a ve třetím

cigošové, aby všichni dokazovali, že nejsou rasisti. To je

blbost. Blbost! Oni naopak žijí pohromadě. Šel jsem jednou

do Francouzského institutu, kde byla přednáška o  cigán­

ských ghettech ve Francii. Podle jejich zákona jim přizná­

vají kočovnost, ale nesmějí dělat bordel. Jen jim města ke

kočování musí poskytnout podmínky. Na jednom místě na

kraji města je zavedená voda a  elektřina, a  někteří z  těch

cigošů samozřejmě velmi protestují. Protože zas mezi nimi

jsou aktivisté, kteří chtějí čistej cigánskej život. Stejně se

nemůžete každému zavděčit! Byl jsem se podívat v ghettu

na Chodově, kde stavěli zeď. Něco jako Matiční. Celkem se

jim to tam podařilo zlikvidovat. A tehdy jsem napsal o chy­

bě, kterou tahle radnice dělá – někdo si tam myslí, že by to

cigošům pomohlo, a tak jim dá nové byty na nějakém síd­

lišti. Jenže oni si jednoho krásného dne, když se ty rodiny

sejdou, ten oheň v obýváku prostě udělají! A to sám za sebe

říkám, že v  sobě samozřejmě nemám xenofobii, protože

jsem si prošel tím kriminálem.

Vy asi nevěříte na nějaká politická řešení...

No protože to je celé složitější! Cigoši jsou rozděleni do tří

kast, neboť jsou původem Indové a kasty mají v krvi. Jed­


– 19 –

ni jsou ti, co jenom kradou. Nejbohatší jsou šlajfáros. Ti

mají vztah k  půdě a  k  řemeslu. Můj táta byl advokát a  já

si jako kluk pamatuju, jak nás vzal na svatbu, na kterou

ho pozval jeho klient cigoš. Ten měl velkostatek o dvě stě

padesáti hektarech. A jeho dcera dostala za první republi­

ky jako věno milion korun! A nikdo se neopovážil říct, že

to ukradl!

Takže jedni jen kradou, druzí jsou bohatí... A co ta

třetí skupina?

Okšinksi. To jsou ti, co kšeftovali s koňmi. A ti právě nejvíc

vandrovali po světě.

Jak byste ale vy řešil romskou problematiku? Jen si

vezměte – co nová vláda, to nová vládní strategie

romské problematiky. A každá vlastně končí

v šuplíku.

A to je ono! To je ten problém! Kdybych tomu velel, tak bych

se s nimi v první řadě sešel.

To velmi intenzivně zkoušel třeba Vladimír Mlynář.

Jo. Jenže neúspěšně. Oproti němu bych dnes měl výhodu.

Řekl bych: „Sejdu se s  vámi, ale jen s  těmi, co mají něco

v hlavě. Nechci, aby tam na mě někdo vyřvával nějaká blbá

rasistická hesla. My nechceme mluvit o  tom, jak vylepšit


– 20 –

vaši sociální situaci, ale o tom, jak vám přiřknout podmínky,

které vás budou těšit.“ A na tohle slovo se zapomíná. Poli­

tici zapomínají na to, že i cigoše může něco těšit. Oni jsou

pořád jenom politický argument. A když ne politický, tak

sociologický. A pořád se s tím papírem někde někdo ohání,

a cigoši jsou jim ve skutečnosti ukradení. Cigoši potřebu­

jí dostat práci. Dneska jsou už ale samozřejmě zhejčkaný.

Náš režim je zničil. Ten říkal: „Oni se nějak uživěj, a když

ne, tak jim přijedou pomoct příbuzný.“ Příbuzní přijeli, ale

zůstali. Cigošská komunita narůstala... Mně o tom hodně

vykládal sám Otík Motejl, který za nimi jezdil. Pamatuji

si, že ještě za hlubokého komunismu jeden z nejskvělejších

pražských policajtů dělal na křižovatce u Mánesova mostu.

A tam ti šoféři fungovali. Nikdo si nedovolil na něj zařvat

„černá hubo“. Ten velel způsobem: „Řek sem, že budeš stát,

tak stůj. Já taky musím!“ Toho jsem měl rád... Jak říkal Lud­

vík Vaculík...

Mimochodem, vy jste vyčítal Ludvíku Vaculíkovi,

že byl v KSČ...

Samozřejmě! A  on mi zas vyčítal, že jsem nepřišel nikdy

mezi disidenty. Načež jsem mu odpovídal: „No samozřej­

mě. Vždyť jste tam každej druhej byl bolševik.“ Karel Pecka,

Zdeněk Rotrekl a Zdeněk Kessler tím strašně trpěli. Proč

bych měl trpět ještě já? A oni skutečně trpěli! Když jel Karel

Pecka ke Kohoutovým na vilu, celou cestu vymýšlel, jak to

udělat, aby mohl utéct co nejdřív.


A co tehdy říkával Ludvík Vaculík?

Mně nic. Tahle témata mezi námi dvěma nevisela. On věděl,

že kdyby jen naznačil, co bych mu na to řekl...



– 23 –

15. října 2015

Minule jste říkal, jak Karel Pecka, Zdeněk Kessler

a Zdeněk Rotrekl trpěli tím, že disent byl plný

komunistů. Nedá se podle vás odpustit šlápnutí vedle?

Nezapomeňte na to, že všichni tihle, které jste jmenova­

la  – a  s  Peckou jsem dokonce byl skoro pět let na lágru,

takže jsme si tam často povídali, psali jsme si a taky jsme

tam zažili, jak bolševici s  velkou radostí vypustili odsou­

zené bolševiky ze Slánského aféry. Kdo se snažil a  doká­

zal je ochránit před tou pochopitelnou a logickou snahou

pomstít se aspoň těmhle hajzlům, byl Heřman Tyl. To byl

převor tepelského kláštera. Doktor triplex, který vypadal

jak Švejk od Lady. Každý vlas kolmo k hlavě, červený nos...

A ten s těmito lidmi chodil a všichni ho na lágru tak milo­

vali... Pořád se snažil někomu pomoct. Do filmu Bumerang

jsem napsal jeho slavný výrok. On jako jeden z mála fáral po

patrech a nahoru vozil z těch hajzlů fekálie. Jednou jsme se

potkali a já se ho zeptal: „Heřmane, tobě to nevadí?“ On se

na mě podíval, usmál se a řekl mi: „Představ si, jaká by to


– 24 –

byla nádhera, kdyby každý člověk mohl někam vyvézt svo­

je fekálie a měl to pak čisté.“ To nemá chybu! Jenže tohle

odpuštění nejde tak, že by to uměl každý.

A vy to umíte?

Už ano.

Když mluvíme o odpuštění a šlápnutí vedle, hned jsem

si vzpomněla na svou přítelkyni Jiřinu Šiklovou,

která toho dokázala udělat tolik... Nakonec skončila

ve vězení... A taky byla v padesátých letech v KSČ.

Taky jí to občas připomenu, ale jen a jen přátelsky. Podí­

vejte se třeba na Evu Kantůrkovou. Celou tu dobu, co byla

předsedkyní Obce spisovatelů, jsem s ní jako prezident PEN

klubu válčil. To ona zničila projekt, který jsme vymysleli

s Pavlem Dostálem. Pavel chtěl změnit knihovnický zákon,

o  kterém věděl, že je u  nás k  ničemu. Poctivě jsem kvůli

tomu objel Skandinávii, kde jsem čerpal zkušenosti. Pavel

mě poprosil, abych to sepsal – pořád za ním jezdily nebo

mu psaly šéfky velkých knihoven, že si myslí, že je naše

zákonodárství zničí. A  ony nemají žádné obranné systé­

my. Krátce nato byl na státní návštěvě – myslím, že v Dán­

sku – a tam ho okouzlil jejich knihovnický systém. Je velice

jednoduchý. Každý autor ve skandinávských zemích dostal

stipendium na to, aby tu knížku mohl napsat. A když pode­

pisoval smlouvu, musel podepsat, že část jeho honoráře


– 25 –

bude zadržena do té doby, než on objede stanovený počet

obcí, kde bude číst ze své knížky. Což mělo velice brzo za

následek, že i  do těch nejmenších obcí najednou jezdili

nejen spisovatelé, ale i muzikanti, dostávali na to peníze...

Na vlastní oči jsem viděl ty malé kulturáky. Ono to tam

prostě začalo kulturně fungovat! A nikoho to nestálo žád­

né peníze. Bylo to jen na zadržených honorářích. Prostě si

představte, že by u nás do Horní Dolní přijel Hemingway

číst Starce a  moře. Chtěl jsem, aby se u  nás taky takhle

vyvážela městská kultura.

A co s tím měla společného Eva Kantůrková?

V té době byla ředitelkou odboru knihoven paní, která to

celé zazdila. A jmenovala se – ano, Eva Kantůrková. Samo­

zřejmě jsem zuřil, ale daleko víc zuřil ten Pavel. Řekl jsem

mu, že to je na něm.

Jak jste se vlastně s Pavlem Dostálem seznámil?

Byl jsem „schovaný“ ve Státním souboru písní a tanců a jez­

dili jsme po posádkách. Hlavní velká posádka byla v Olo­

mouci. Po jednom představení na mě počkal s mou zakáza­

nou knihou Štěstí, jestli bych mu ji nepodepsal. Už tehdy si

s partou kamarádů psali divadelní hry a měli blízko k disi­

dentům. Takže já, který nikdy nechtěl vstoupit do disidentu,

a taky mě k tomu nikdy nedonutili, protože jsem naštěstí

měl ženu, která tohle hlídala, jsem pro něj byl disident...


– 26 –

S Václavem a Olgou jsme chodili se psy, protože oni byd­

leli kousek od nás. A když jsem byl v kriminále, musel Va­

šek mé ženě slíbit, že dohlédne na to, abych já už nikdy nic

nepodepisoval...

A co to vlastně znamená „vstoupit do disentu“?

Už to, že se v době totality scházíte s Havlovými,

by vám mohlo i přes váš odpor zajistit nálepku

disident...

Na to jsem ale trošku jinak vrtanej.

V jakou chvíli byste se tedy považoval za disidenta?

Kdybyste byl aktivní?

Ani to ne. To s mým disidentstvím nemá co dělat. Od samé­

ho začátku jsem byl rozhodnut, že nebudu v partě, kde jsou

bývalí komunisté. A tím to pro mě zmrzlo.

Kdy jste si sám řekl, že už tedy umíte odpouštět?

V tom mě dost brzo vyučil Jan Zahradníček, který na mě

poznal, že za to, co se mnou vyváděli ve vyšetřovací vaz­

bě, jsem si vzal za svou filosofii „mrtvý komunista, dobrý

komunista“. A pokud možno, tak tři metry pod zemí. Jinak

jsem to ale nikde nerozhlašoval. Jen jsem si nemohl pomoct.

Měl jsem tak strašlivý vztek... Moje máma byla taková


– 27 –

útlá paní, zažila tátovu Osvětim, jejího bráchu odsoudi­

li k  sekyře, přede mnou zavřeli mého bráchu... A  ona to

všechno odnášela. Veškerý majetek, všechno nám vzali.

Tak už kvůli ní jsem tohle všechno cítil! Sám za sebe jsem

měl tu zkušenost, že ať mě šoupnou kamkoli, tak si nějak

poradím. Kvůli ní jsem ale na ně měl tenhle vztek! Nešlo

o mě, i když mě dost mučili a bylo mi opravdu ouvej. Cho­

dil jsem v té vodě...

Měl jste někdy pocit, že jste už úplně na dně?

Měl. Opravdu. A teď se mi to vrátilo. V Doxu je výstava, kde

je Orwell, Bradbury a podobní –, a i když si o sobě myslím,

že jsem už intaktní, jsem tam vlezl do cely jen o metr menší

než ty cely, které pamatuju z Ruzyně. Ty cely, kde si člověk

nesměl sednout a musel jen chodit a chodit a chodit. A mně

se to po té výstavě v noci vrátilo! Nemohl jsem se z toho

dostat. Chodil jsem zas ve vodě šest dní a šest nocí, ještě

mě někdo rozřezával a tekla ze mě krev... A já nebyl scho­

pen se z toho snu probrat. Pak jsem tady seděl tři hodiny

před televizí, aby to odeznělo... Už je to dobrý. Každopádně

byl jsem za toho frajera, který si myslel, že dnes se ho to už

nemůže dotknout. A takhle mě to dostalo...

A Jan Zahradníček...

... ten si mě tehdy vzal stranou − člověk, který byl tak

postižený, že se druhý už jenom styděl, když ho viděl. On


– 28 –

neměl hrb jen vzadu, měl ho i  vepředu. Strašný dioptrie.

Pořád nemocný, ale s  obrovským smyslem pro srandu.

A tenhle Honza Zahradníček mi řekl: „Jiříku, já vím, že ani

nemám vlastně právo ti to říct, ale musím. Už když zdálky

přicházíš, vidím, jak z  tebe kape ta nenávist. A  musím ti

k tomu říct jen jednu věc a přeber si to, jak chceš. Čím dřív

se zbavíš své nenávisti a hlavně touhy se pomstít, tím líp

pro tebe. Protože první obětí své nenávisti budeš s napro­

stou jistotou ty sám.“

Přemýšlel jste někdy, nakolik osudové vlastně bylo

tohle setkání? Jak moc vás změnilo? Kde byste se bez

setkání s Janem Zahradníčkem ocitl?

Vlastně jsem na tohle nikdy neměl čas, abych byl upřímný.

Dělat dnes machra, když jsem vlastně ten spisovatel, který

může všechno pojmenovat, to ne. Pořád jsem jen měl vyva­

lené oči. Tohle mi řekl a víc než rok mi trvalo, než jsem si

to přežvejkal. Ne že bych si o  něm myslel, že je blbej. Já

věděl, že má pravdu. Ale taky jsem věděl, že na mě tohle

nemůže fungovat, protože jsem tak plnej tý nenávisti a sna­

hy pomstít se i za ostatní...

Měl jste chuť je zabít?

Ano, já bych je býval vraždil. A moji kamarádi mi taky pak

říkali: „To jsi měl, to jsi měl.“


– 29 –

Člověk si říká, že jste asi jeden z mála, který zažil to

skutečné dno...

Ano, opravdické dno. Ale ne jeden z mála – bylo nás hod­

ně. Fakt hodně.

Říkáte si někdy o lidech na ulici: „Vy nevíte vůbec

n ic...“?

Kdysi jsem něco takového řekl Klausovi v parlamentu. Ta

jeho parta si pečlivě hlídala, aby se nikdo z muklů do parla­

mentu nedostal. A to mezi nimi byla řada relativně mladých

lidí, kteří byli ochotni to dělat zadarmo jenom proto, aby to

k něčemu spělo! Ale Klaus se bleskově domluvil s ostatními

stranami, že žádná z partají si nikoho z nich nedá na kan­

didátku. A když už dala, tak na nevolitelné místo.

To myslíte vážně?

Naprosto.

Jak víte, že tohle zařídil Václav Klaus?

Dozvídal jsem se to od jednotlivých muklů. A jednou jsem

potkal Klause a řekl jsem mu, že si pořád lámu hlavu, proč

to dělají.


– 30 –

Co vám odpověděl?

„Ale prosím vás, těm už ujel vlak.“ A tak jsem mu konečně

tedy řekl: „Už to chápu. Vám by bylo nepříjemné, kdybyste

někoho z nich potkal na chodbě, a ten člověk se vás mohl

kdykoli zeptat: ‚Kdes byl, když hřmělo?‘“ Klaus moc dobře

věděl, co jsem zač.

Ještě jsem s ním zažil jeden incident. To bylo v době, kdy

byl parlament nad Václavským náměstím. Klause přivezl

šofér. Akorát jsem tam čekal na partu těch dětí, co děla­

ly vyšetřovací komisi k událostem 17. listopadu. Na Vlas­

tu Ježka, Šimona Pánka, Moniku Pajerovou a  další. Šofér

přivezl Klause a ptal se: „Pane ministře, kdy mám přijet?“

A Klaus mu odpověděl: „Vy tady na mě budete čekat, i kdy­

byste měl čekat osmačtyřicet hodin.“

To se rychle naučil.

To se moc rychle naučil. Stál jsem vedle a hned jsem měl

poznámku: „Nevadilo by vám, kdybych se k vám přihlásil

za šoféra?“

Václav Havel vždycky říkal, že dvacet let po revoluci

dojde ke generační výměně... A nedošlo. Možná se to

začíná dít teď?

Taky jsem si to myslel jako Havel. Ale pak jsem si uvědo­

mil, že tihle lidé jsou pořád ještě Husákovy děti. A až teď


– 31 –

se to stalo! Ještě než jsem ze zdravotních důvodů skončil,

jezdil jsem po školách. A děti mi tam vykládaly, jak říkají

rodičům: „Tati, ty do toho nemluv. Ty seš Husákovo dítě

a máš zničenej charakter.“ Tyhle děti na gymnáziích dělají

všechno pro to, aby o totalitě věděly co nejvíc. A vždycky

měly úžasné otázky.

Ptaly se někdy na něco, s čím jste si opravdu nevěděl

rady?

Občas jsem těm mladým třeba ani nerozuměl a musel jsem

si to nechat vysvětlit. A pak už to fungovalo. Před pár lety

jsem udělal jednu věc. Televize dělala takový pořad, jme­

novalo se to Vzkaz. Myslím, že to pořád ještě vysílá... Při­

šli za mnou, že by rádi, abych tam byl taky. Řekl jsem jim,

že určitě, ale až to zkrátí. Mělo to skoro pětadvacet minut

a ke konci to nutně šlo do háje. Za krátký čas se mi ozvali

znovu, že jim to zkrátili na patnáct minut, a jestli bych teda

už přišel. Tak co jsem měl říct... Připravili si na mě ještě

něco – musel jsem se vydrápat nad klášter ve Svatém Janu

pod Skalou, kde seděl můj táta i můj brácha. A ne že by se

ptali mě na mě. Řekli mi, jestli by mi nevadilo, kdybych oko­

mentoval způsobilost skautského zákona a slibu pro součas­

nost. Jestli to vůbec má pro mladé lidi nějaký smysl. První,

co jsem vyprávěl, byla historka, jak se mi z parlamentu při­

hlásila skautská skupina poslanců...


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist