načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Doktor Proktor a prdicí prášek (1) – Jo Nesbo

Doktor Proktor a prdicí prášek (1)

Elektronická kniha: Doktor Proktor a prdicí prášek (1)
Autor: Jo Nesbo

Líza je docela opuštěná, její nejlepší kamarádka Anna se odstěhovala. Proto má radost, když zjistí, že má nového souseda - kluka Bulíka, který hraje na trubku, je stejně starý jako ona, ale docela malý. I Bulíkovi padne Líza hned do oka. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 212
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Spolupracovali: ilustrace Per Dybvig
překlad Jiří Váňa Stigen
Skupina třídění: Germánské literatury
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-766-2022-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Líza je docela opuštěná, její nejlepší kamarádka Anna se odstěhovala. Proto má radost, když zjistí, že má nového souseda - kluka Bulíka, který hraje na trubku, je stejně starý jako ona, ale docela malý. I Bulíkovi padne Líza hned do oka. Společně se seznamují se skoro šíleným doktorem Proktorem, který právě pracuje na vynálezu prdícího prášku. Původně to měl být jen veselý vynález pro děti, ale postupně se z něj stává důležitá součást ztřeštěného, ale i nebezpečného vyprávění. Tohoto vynálezu se totiž chce zmocnit rodina Tránova. Líza s Bulíkem mají špatné zkušenosti hlavně s kluky Tránovými: Trulsem a Trym. Tato zlotřilá dvojčata škodí nejen zvířatům (jako v mládí jejich tatínek), ale i dětem ve škole. V příběhu nechybí ani nebezpečná zvířata a Cela smrti.

Popis nakladatele

Báječné příhody doktora Proktora pobaví celou rodinu.

Po přestěhování do uličky Dělová začne Bulík chodit do nové školy a hledat si kamarády. Spřátelí se s Lízou, milou dívku ze sousedství, a brzy se stane asistentem svérázného, trochu šíleného profesora Proktora. Doposud zneuznaný vědátor vynalezl prdicí prášek, který není ani zdaleka tak neužitečný, jak se zprvu zdálo. Všichni společně začnou snovat plány, jak vyrobit silnější verzi prášku, která by posloužila celému lidstvu. Někdo jim ale začne házet klacky pod nohy…

Zařazeno v kategoriích
Jo Nesbo - další tituly autora:
Doktor Proktor a konec světa. Možná... Doktor Proktor a konec světa. Možná...
 (e-book)
Levhart Levhart
Žízeň Žízeň
Jo Nesbo box Jo Nesbo box
Království Království
 (e-book)
Království Království
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Doktor Proktor

a prdicí prášek

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

JO NESBØ

Doktor Proktor a prdicí prášek – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



JO NESBØ

DOKTOR PROKTOR

A PRDICÍ PRÁŠEK


JO NESBØ

D O K TO R

P RO K TO R

A

PRDICÍ PRÁŠEK

Ilustrace Per Dybvig

Překlad Jiří Váňa Stigen


Copyright © Jo Nesbø 2007

Illustrations copyright © Per Dybvig 2007

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Jiří Váňa Stigen, 2011, 2020

ISBN tištěné verze 978-80-7662-022-3

ISBN e-knihy 978-80-766-2032-2 (1. zveřejnění, 2020) (epub)

ISBN e-knihy 978-80-766-2033-9 (1. zveřejnění, 2020) (mobi)

ISBN e-knihy 978-80-766-2031-5 (1. zveřejnění, 2020) (ePDF)




1. kapitola

Nový soused

Byl květen. A když už slunce svítilo nějakou tu chvíli

na Japonsko, Rusko a Švédsko, vyšlo nad Oslem. Oslo

je docela malé hlavní město v docela malé zemi, která

se jmenuje Norsko. Slunce bez meškání ozářilo žlu

tý zámek, který není ani velký, ani malý, a kde bydlí

jeden král, který toho zas tak moc nenakraluje.

Slunce dopadalo také na pevnost Akershus, kde

svítilo na děla namířená do osloského fjordu, oknem

do velitelovy kanceláře a na první z mnoha dveří, za

nimiž se skrývala nejobávanější vězeňská cela z celé

ho města, Cela smrti, kam se zavírali pouze ti nejne

bezpečnější a nejhorší zločinci.

Cela byla vcelku prázdná, až na jednu rattus

norwegicus, malou norskou krysu, která si zrovna

dopřávala ranní koupel v záchodové míse. Slunce

vystoupalo ještě o chlup výš a svítilo na děti v jed

nom školním orchestru, který měl za sebou ná

cvik brzkého vstávání a navlékání se do kousav ých


10

stejnokrojů a který právě nacvičoval, jak pochodovat

a hrát téměř podle taktu. Neboť sedmnáctý květen,

státní svátek oslavující den výročí norské ústav y, byl

za dveřmi, a tehdy všechny školní orchestry v celé té

malé zemi vstanou velmi brzy, navlečou se do kousa

vých stejnokrojů a hrají téměř podle taktu.

A slunce vystoupalo zase o kousíček výš a sví

tilo na dřevěné přístaviště v osloském fjordu, kam

zrovna připlula loď z čínské Šanghaje. Na vrzajících

a houpajících se prknech bylo všechno na nohou

a pobíhalo sem a tam, aby byl vyložen náklad z lodě.

Mezi prkny proniklo několik slunečních paprsků až

k odpadnímu potrubí, které pod molem vyčuhovalo

do moře.

A jeden jediný sluneční paprsek pronikl tmou

odpadního potrubí a v něčem se zaleskl. V něčem bí

lém, vlhkém a velmi ostrém. V něčem, co se ošklivě

podobalo řadě zubů. A každý, kdo se aspoň trochu

vyzná v plazech, třebaže jinak moc rozumu nepobral,

by si mohl pomyslet, že má před sebou osmnáct te

sáků ze chřtánu největšího a nejstrašnějšího škrtiče

na světě, anakondy. Ale tak hloupý snad nikdo ani

není. Neboť anakondy patří do džungle, do řek, jako

je Amazonka v Brazílii, a ne do kanalizace, která

vede křížem krážem přes celé to malé a mírumilov

né město jménem Oslo. Anakonda a ve stoce? Osm

náct metrů svalstva, chřtán o velikosti nafukovací


11

ho kruhu a zuby jak obrácené zmrzlinové kornouty?

Cha, cha! Ta k to se teda povedlo!

A slunce právě začalo svítit na jednu poklidnou ulici,

která se jmenovala Dělová. Sluneční paprsky se opře

ly do červeného domku, kde snídal velitel pevnosti Akershus se svou ženou a dcerou Lízou. Paprsky

dopadaly i na žlutý domek naproti přes cestu, kde

dřív bydlela Lízina nejlepší kamarádka. Zrovna se

ale odstěhovala do města jménem Sarpsborg a Líza

12

se při pohledu na ten prázdný žlutý dům cítila ještě

o něco osamělejší, než když tu měla svou nejlepší ka

marádku. V Dělové ulici totiž nebyly žádné další děti,

s kterými by si mohla hrát.

Jedinými dětmi v sousedství byla dvojčata Truls

a Tr y m Tránov i. Byli o dva roky starší než Líza a by

dleli ve velké vile se třemi garážemi dole na konci

ulice. Vždycky v zimě házeli po té její malé zrzavé

hlavičce sněhové koule tvrdé jak kámen. A když se

jich zeptala, jestli si nechtějí hrát, vyváleli ji ve sně

hu. Do obličeje jí tvrdými a zmrzlými palčáky nacpa

li sníh a přitom ji překřtili na Prdolízu, Šprtkuprdku

nebo Dcerku Velitelku. A možná si teď pomyslí

te, že měla Líza pěkně povykládat rodičům Trulse

a Tr y ma, jak škaredě se k ní kluci chovali. To ale

neznáte jejich otce, pana Trána. Pan Trán byl tlustý,

vzteklý chlap. Byl ještě tlustší než Lízin otec a mno

honásobně vzteklejší. A nejmíň desetkrát bohat

ší. A protože byl tak bohatý, myslel si , že mu nikdo

nemá co mluvit do jeho věcí, a už vůbec ne do toho,

jak má vychovávat své kluky!

Pan Trán přišel ke svému bohatství tak, že kdysi

ukradl vynález jednomu nebohému vynálezci. Tím

vynálezem byl velmi tvrdý, záhadný a přísně tajný

materiál, který se kromě jiného používal k výrobě

vězeňských dveří, aby z vězení neproklouzla ani myš.

Za peníze, které pan Trán za vynález utržil, si nechal

13

postavit velikánský dům se třemi garážemi a jedním

hamrem. Hamr je hodně velké a uřvané auto, které

se vyrábí pro vojenské účely a které zabíralo skoro

celou cestu, když pan Trán projížděl Dělovou ulicí.

Ta kov ý hamr navíc strašně znečišťuje ovzduší. To

bylo ale panu Tránov i úplně jedno, protože jemu se

veliká a uřvaná auta líbila. Navíc mu bylo jasné, že

kdyby do někoho z vlastní neopatrnosti naboural, nic

by se mu nestalo, protože jeho auto je mnohem větší.

Naštěstí to bude nějaký ten pátek trvat, než zase

budou moct Truls a Tr y m pokřtít Lízu sněhem,

neboť v Dělové ulici už slunce dávno sníh rozpusti

lo a vrhalo teď své paprsky do hezky udržovaných

a zelených zahrad. Všechny ale tak pěkně udržované

nebyly. Jedna byla zarostlá, šedivá a celá rozcuchaná,

VZDUCHOVÁ PISTOLE

ZÁSOBNÍK NA STLAČENÝ

VZDUCH

14

ale přesto se usmívala, protože měla dvě hrušně

a malý křivý dům, který snad kdysi býval mod

rý a kterému teď na střeše chyběla nejedna taška.

A v tom domě bydlel jeden pán, kterého lidé z Dělové

ulice vídávali jen zřídka. Líza ho párkrát pozdravila

a on jí odpověděl úsměvem a vypadal při tom jako

jeho zahrada; zarostlý, šedivý a rozcuchaný.

„Co to zase je ?“ zabručel velitel, když do poklidné

ho rána zaduněl silný řev motoru. „Že on to bude ten

zatracený hamr pana Trána?“

Jeho žena natáhla krk a vykoukla z okna kuchy

ně: „Kdepak. To vypadá na stěhováky.“

Líza, jinak velmi slušně vychovaná dívka, se bez

dovolení zvedla od stolu, aniž dojedla nebo za jídlo poděkovala. Vyběhla ven na schody. A opravdu. Před

tím žlutým a prázdným domkem zaparkovalo ná

kladní auto, které mělo na boční straně nápis Rych

lík & Cvok. Z nákladního prostoru právě vynášeli

papírové krabice.

Líza sešla ze schodů až k té takzvané jabloni

u plotu, aby se podívala zblízka. Muži v pracovních

kombinézách nosili nábytek, lampy a velké ošklivé

obrazy. Všimla si , jak se dva z přístavních dělníků rozesmáli, když jeden ukázal tomu druhému promáčklou trubku, která ležela na jedné z papírových

krabic. Nic z toho, k čemu se upínaly její naděje, však neviděla; panenky, malá kola, pár krátkých lyží. No

a to mohlo znamenat jenom jedno; že ti , kteří se

přistěhovali, nemají děti, v každém případě ne holky

v jejím věku. Líza si povzdechla.


16

Vtom uslyšela něčí hlas:

„Ahoj!“

Celá zaskočená se rozhlédla kolem, ale nikoho

neviděla.

„Ahoj, ty tam!“

Podívala se vzhůru na strom, který měl být podle

tatínka jabloní, na němž ale ještě nikdo nikdy žádná

jablka nespatřil. Když už nic, tak teď aspoň začala

mluvit.

„Ved le jak ta jedle,“ ozval se hlas. „Tady jsem.“

Líza si stoupla na špičky a nakoukla dolů na dru

hou stranu plotu. Stál tam malý klučina se zrzavými

vlasy. Což o to, kdyby jenom zrzavými, ony ale byly

ohnivě zrzavé. A kdyby jenom malý, byl přímo mali

linkatý. Měl drobounkou tvářičku, v ní dvě malinká

očka a mezi nimi maličký vystouplý nosík. Jediné,

co bylo na jeho tváři velké, byly pihy.

„Jmenuju se Bulík,“ představil se. „Napadá tě

k tomu něco?“

„A k čemu jako?“ nechápala Líza.

„No, že se jmenuju Bulík. Není to

zrovna běžné jméno.“

Líza se zamyslela. „Nic mě nena

padá,“ odpověděla.

„Fajn,“ usmál se klučina. „Rýmuje

se to se slovem ťulík, ale to pusťme

klidně z hlav y.“


17

Líza přikývla. Klučina si strčil prav ý ukazováček

do levého ucha. „A jak říkají tobě?“

„Líza.“

Bulík kroutil ukazováčkem stále dokola a ne

spouštěl ji z očí. Nakonec vytáhl ukazováček z ucha,

mrkl na něj, spokojeně přikývl a utřel si ho do

kalhot.

„Žádný zajímav ý rým na jméno Líza mě nenapadá.

Máš kliku.“

„Stěhujete se do Annina domu?“

„Žádnou Annu neznám, ale stěhujeme se támhle

do té žluté barabizny.“ Bulík ukázal palcem přes ra

meno.

„Anna je moje nejlepší kamarádka. Odstěhovala se

do Sarpsborgu.“

„Páni, to je dálka. Zvlášť když je řeč o nejlepší ka

marádce.“

„Dálka?“ nechápala Líza. „Podle Anny to tak da

leko nebylo. Říkala, že když ji budu chtít navštívit,

stačí se vydat po dálnici na jih.“

Bulík zakroutil hlavou se zachmuřeným výrazem.

„S tím jihem měla pravdu. Jde spíš o to, jestli dálnice

vede tak daleko. Sarpsborg totiž leží na jižní polo

kouli.“

„Na jaké kouli?“ vyhrkla Líza vyděšeně.

„Na polokouli,“ zopakoval Bulík. „To znamená, že

leží na druhé straně zeměkoule.“


18

„Jej!“ zvolala Líza celá bez sebe. Zamyslela se a po

chvíli pokračovala: „Tatí nek říká, že na jihu je tep

lo celý rok, tak to se teď může určitě koupat v létě

i v zimě.“

„Kdepak,“ řekl Bulík. „Sarpsborg je tak daleko na

jihu, že už leží skoro na jižním pólu. Je tam kosa jak

z nosa. Ta m dole bydlí na střechách tučňáci.“

„To jako že je v Sarpsborgu sníh celý rok?“ zeptala

se s hrůzou v hlase Líza.

Bulík kývl a Líza se při tom pomyšlení otřásla.

Bulík sevřel rty k sobě, zároveň mezi nimi vytlačil

vzduch. Znělo to jako prdnutí. Líza si vzpomněla na

Prdolízu a vyskočily jí na čele vrásky.

„Děláš si ze mě srandu?“ zeptala se ho.

Bulík zavrtěl hlavou. „Cvičím. Hraju totiž na trub

ku. Ta ková trubka vyžaduje veškerý čas. Ať už ji má

člověk při sobě nebo ne.“

Líza dala hlavu na stranu a zadívala se na něj. Ne

byla si tak úplně jistá, jestli se jí nesnaží něco nabu

líkovat.

„Lízo, nezapomeň si vyčistit zuby, než půjdeš do

školy!“ zakřičel něčí hlas. To křičel Lízin otec, který

už byl oblečený do modré velitelské uniformy a ky

mácivě kráčel se svým břichem k brance. „Dnes ráno

dorazila loď ze Šanghaje. Přivezla střelný prach do

děl, takže přijdu domů později. Ta k ať jsi dneska

hodná holčička.“


19

„Ale jo, tati,“ ujistila ho Líza, která byla hodnou

holčičkou pořád. Věděla moc dobře, že den, kdy dora

zí střelný prach do děl, je vždycky něčím jiný než ty

ostatní. Museli ho přepravit lodí přes půl světa a za

cházet s ním s velkou opatrností a vážností, protože

měl být použit k vypálení té Veliké a Téměř Světově

Proslulé Královské Salvy z Děl v Pevnosti Akershus

v den státního svátku sedmnáctého května.

„Tati, věděls, že Sarpsborg leží na jižní... ehm, po

lokouli?“

Velitel se zastavil a svraštil čelo.

„A to ti řekl kdo?“

„Bulík.“

„Kdože?“

Ukázala prstem. „No přece Bul...“ zprudka se

v půlce věty zarazila, protože viděla, že ukazuje jen

na prázdnou Dělovou ulici, kde po Bulíkovi nebylo

ani památky.


2. kapitola

Kozy s mořskou nemocí

Když Bulík zaslechl Lízina otce, velitele, jak ji po

pohání do školy, uvědomil si , že by se tam měl vy

dat taky. Ať už byla kdekoliv. A že když sebou hodí,

stihne možná i posnídat, najít školní brašnu, vyčistit

si zuby a ještě se přidat k někomu, kdo zná cestu do

nové školy.

Mezi nohama stěhováků proklouzl do nového

domu, kde na chodbě uviděl v jedné z papírových

krabic svou trubku. Chňapnul po ní a s úlevou si

oddechl. Bulík, jeho sestra a matka dorazili s první

várkou věcí už včera večer a na srdci mu od té doby

neleželo nic jiného, než aby s sebou stěhováci neza

pomněli vzít krabici s trubkou.

Opatrně přiložil rty k nátrubku.

„Trubka se má políbit jako žena,“ říkával vždycky

jeho dědeček. Bulík v životě žádnou ženu nepolíbil,

rozhodně ne takhle na ústa. Popravdě řečeno taky

doufal, že toho bude ušetřen. Vtlačil vzduch do trub


21

ky . Ta zamečela jako koza s mořskou nemocí. Slyšet

mečení koz s mořskou nemocí se sice každému ne

poštěstí, ale tak to prostě znělo.

Kdosi zabušil do zdi a Bulík věděl, že máma ještě

není vzhůru. „Bulíku, ještě ne!“ křičela. „Je teprve

osm. My ještě spíme.“

Měla vždycky ve zvyku mluvit v množném čísle,

přestože byla v ložnici sama. Ta k, a teď si „půjdeme“

lehnout a teď si „uděláme“ kávu. Jako kdyby dělala,

že táta není pryč, ale že tam je pořád s ní. Jako by ho

schovávala v malé papírové krabici, kterou jednou za

čas vyndala, když zrovna Bulík nebyl nablízku. Do

cela maličká miniatura táty, která se podobala tomu

tátovi, kterého Bulík znal z fotek. Miniatura zna

mená něco velmi malého a to, že by Bulík měl mi

niaturního tátu, by přece nebylo tak úplně od věci.

Bulík totiž jaktěživ neviděl nikoho menšího, než byl

on sám.

Sešel dolů do kuchyně a udělal si snídani. Našel

všechno, co potřeboval, přestože se přistěhovali te

prve včera. Stěhovali se už tolikrát, že zhruba věděl,

kam máma věci uloží. Ta l í řk y ve skříni vlevo, příbo

ry ve vrchním šuplíku a chleba o šuplík níž.

Už se skoro zakousl do tlustého krajíce se salá

mem, když vtom mu ho někdo sebral z ruky.

„Jak se vede, skřete?“ zeptala se Eva a zakousla

se přesně tam, kam se před chvílí chtěl zakousnout




Jo Nesbo

JO NESBO


narozen 29. 3. 1960

Jo Nesbo je norský spisovatel, publicista a rocker.

Narodil se a vyrůstal v Molde, pobřežním městě v Norsku. Jako malý byl velkým fanouškem a vynikajícím hráčem fotbalu, pomýšlel i na profesionální sportovní kariéru. Tento sen ukončilo zranění kolene a Nesbo se obrátil k další své velké zálibě a tou je hudba. Zpočátku se věnoval skládání písní a hře na kytaru. Po komplikovaných počátcích založil skupinu Di Derre (s mladším bratrem) a dostavil se značný úspěch.

Nesbo – Jo Nesbo – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.