načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Doktor Mráz – Denisa Fulmeková

Doktor Mráz

Elektronická kniha: Doktor Mráz
Autor: Denisa Fulmeková

Rodina právníka Alberta Mráze žije svůj poklidný život přesně do okamžiku vzniku tzv. první Slovenské republiky neboli Slovenského štátu. Bezpečí jeho rodiny je silně otřeseno a tak se hlavní hrdina snaží najít úkryt, ve kterém budou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 229
Rozměr: 19 cm
Vydání: V českém jazyce vydání první
Spolupracovali: přeložila Stanislava Moravcová ml.
Skupina třídění: Slovenská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0454-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rodina právníka Alberta Mráze žije svůj poklidný život přesně do okamžiku vzniku tzv. první Slovenské republiky neboli Slovenského štátu. Bezpečí jeho rodiny je silně otřeseno a tak se hlavní hrdina snaží najít úkryt, ve kterém budou všichni schopni přežít válku. Autorka odkrývá pochybné charaktery jednotlivých postav. Stejně tak i hrdinství obyčejných lidí, kteří nehleděli jenom na vlastní zájmy a byli ochotni pomoci druhým.

Popis nakladatele

V roce 1939 se právníku Albertu Mrázovi dostane do rukou článek z prorežimních novin Gardista, v němž je hlavní postavou. Anonymní autor píše o pokřtěném židovském advokátovi, jenž si změnil jméno na Mráz, aby mohl dál bohatnout na úkor Slováků. Mráz okamžitě pochopí, že to je začátek honu na jeho rodinu. Jistota domova, prosperující advokátní kancelář i rutina všedních dní jsou náhle otřeseny. Začíná boj o přežití, stejný, jaký vedly deseti­tisíce rodin s podobným osudem během trvání fašistického Slovenského státu.

Autorka Denisa Fulmeková se inspirovala skutečnými událostmi a sugestivně zachytila zvrácené poměry nově vzniklé republiky, kde se oddanost nacistickému Německu projevila i protižidovskými zákony a úřady aktivně organizovaly transporty do koncentračních táborů.  

Román se odvíjí ve dvou rovinách; vyprávění autorky se prolíná se vzpomínkami Mrázovy dcery, která citlivě vnímala nebezpečnou situaci a současně prožívala osudovou lásku.

Kniha je svědectvím o temné kapitole slovenských dějin a holokaustu. 

 

 

 

Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze.

 

 

 

Dopisy od Janka mi chodily vzácně, i když se občas stávalo, že přišly i dva najednou. Chvíli jsem je vždycky nosila nerozlepené, schválně jsem oddalovala okamžik, kdy ke mně prostřednictvím trochu kostrbatých řádků promluvil muž, kterého jsem milovala. Dlouho jsem ty milostné dopisy z války opatrovala a dodnes lituji, že jsem je později… No prostě… Víte co? Nikdy nevyhazujte starou milostnou korespondenci, je to škoda.

(…)

„Nevěřím pohádkám, že tam Židé začnou nový život!“ opakoval ženě a zoufale přemýšlel, co by se ještě dalo podniknout, aby jeho sestru pustili domů.

„Ano, Němci je jistě zapřáhnou do té nejtěžší práce,“ přikývla Alžbeta Mrázová a cítila se mírně provinile. To ona manželovi urputně rozmlouvala pomoc sestře s tím, že ta si přece poradí, že má vlastní rozum, že by se měla o svůj osud a vyřizování výjimky starat hlavně ona sama, a jestli chce být u sebe v Belcích, Albert ji zbytečně tahá do Himberan. Teď se však po mužově sestře slehla zem a v Alžbetě, stejně jako v jejím muži, ačkoli ani jeden z nich to nevyslovil nahlas, se usadilo nepříjemné tušení, že se s Ester už nikdy nesetkají.

(ukázka z knihy)

 

Další popis

Jednoho dne v dubnu 1939 si advokát Albert Mráz přečte útočný článek v týdeníku Gardista o sobě samém. V textu anonymní autor uvádí, že přednedávnem si židovský advokát Albert Marton, z jehož jména jde v kraji hrůza, změnil jméno na Mráz, aby dál mohl ožebračovat a vysávat slovenský lid. Článek vyzývá k tomu, aby byla znemožněna další advokátská praxe tohoto židovského vykořisťovatele. Od této chvíle se rozehrává příběh o záchranu rodiny, nejprve zaměstnání a majetku, později holé fyzické existence. Zkušená slovenská prozaička se ve svém románu vrací do doby tzv. slovenského státu v letech 1939–1945 a sleduje osud jedné smíšené židovsko-slovenské rodiny, respektive její zápas o přežití. Autorka tak zpracovává téma, které je ve slovenské literatuře stále živé a aktuální – téma slovenského antisemitismu a podílu slovenské společnosti na holokaustu. Vrománu se střídají pasáže zachycující přímo dění v dané době, tedy vypravěčovo líčení, a vzpomínky jedné z postav – dcery hlavního hrdiny doktora Mráze, nyní již pětadevadesátileté Anny. Toto umožňuje autorce konfrontovat dva přístupy – pohled zevnitř dění a doplňující a obecnější pohled někoho, kdo už ví, kam vše vedlo a jak to historicky dopadlo. Oba pohledy se váží k témuž příběhu, jejich střídání vhodně stanovuje rytmus četby a nenásilně umožňuje i čtenáři, který není obeznámen s dějinami tzv. slovenského státu, vnímat konkrétní historický kontext. Mrázovi se s vynaložením značného úsilí a prostředků, jakož i s pomocí slušnějších lidí zpočátku daří udržet status Nežida, ale smyčka okolo jeho rodiny se nezadržitelně stahuje. Autorce se podařila čtivá, pronikavá a působivá sonda do života jedné malé společnosti v tragické historické době.


Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Denisa Fulmeková - další tituly autora:
Magická síla bylin Magická síla bylin
 (e-book)
Magická síla bylin Magická síla bylin
 (e-book)
Magická sila bylín Magická sila bylín
 (e-book)
Topánky z papiera Topánky z papiera
 (e-book)
Doktor Mráz Doktor Mráz
Doktor Mráz Doktor Mráz
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3

Denisa Fulmeková

Doktor Mráz

PROSTOR


4


5

přeložila Stanislava Moravcová ml.

PROSTOR | PRAHA | 2020

DenisA Fulmeková

DOKTOR

MRÁZ


6

© Denisa Fulmeková, 2018

Translation © Stanislava Moravcová ml., 2020

© PROSTOR, 2020

ISBN 978-80-7260-454-8

Kniha vychází s finanční podporou Komisie SLOLIA,

Literárne informačné centrum, Bratislava

Knihu finančně podpořilo

Ministerstvo kultury České republiky


7

1

Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.

„Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.

„Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“

Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.

„Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.

„Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“

„Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.

„Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.

„Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“

„Takže další, co čtou to svinstvo...“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.

Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:

„Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.

„Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“

Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.

„To je všechno?“ zvedl k ní pohled.

„Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“

Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“

„Podepsal se autor?“

Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“

„Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.

„Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.

„To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“

2

Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.

Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže... Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľ kých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.

Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské

12

rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hrani

ci. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské ar

bitráži, když připadly jižní části slovenského úze

mí Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy,

kterým se automaticky připisovala promaďarská

orien tace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyveze

ni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, tak

že se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodi

ny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan,

neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je

to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím,

kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských

Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo,

že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně

vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledo

val, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit

jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem

se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No

a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad

tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastí

rám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou

úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je

jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé za

čalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem při

šla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav

v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitel

ky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli krat

ší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli

13

mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpo

mínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych

přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krát

ce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase

jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální,

takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu

byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno po

schodí a nacházelo se v něm několik samostatných

bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dět

mi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec,

a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se,

pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka

Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan

a měla to přes dvě ulice.

Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den

jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou,

která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem

se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazi

la jsem domů později. Všimla jsem si, že mamin

ka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli

mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo ně

co horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem

se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když

šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si

sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtě

la mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná

jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatín

kovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych

14

se připravila, že na to budou lidé dělat narážky,

a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na

učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale

ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala.

Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, ta

kový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení,

ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte.

My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek

se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme

měli to nešťastné příjmení.

3

Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi

si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl

i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně

před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné infor

mace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný

text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas ře

šit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach

nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci

chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo

se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!

Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď

svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy

v Himberanech, kterým se stala moderní budova

místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.

Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“

„Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“

Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“

„Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“

Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“

„Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“

„Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.

„Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před...“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“

Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“

Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“

„Děkuji... Praxe,“ zopakovala poslední slovo.

„Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.

„Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.

„Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“

Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“

4

Jestli měl otec nepřátele? Ale určitě! Měl zavedenou juristickou praxi, tedy advokátní kancelář, tehdy se advokátům říkalo také juristé. Slušně vydělával,

19

neměli jsme se špatně. Před první světovou válkou

žil v Německu i ve Francii, procestoval kus světa, da

řilo se mu na co sáhl. Takové věci vždycky vzbuzují

závist, nebo ne? Především u konkurence. Vlastně

ano, říkalo se, že když si otevřel živnost mladý Rár

bocký, tak si prý oběhl skoro půlku Himberan, že od

teď můžou lidé využívat i jeho služby a levněji než

u židáků. Byl o dost mladší než můj otec, počítám

i o takových patnáct dvacet let. Tatínek se narodil

roku 1884, takže v devětatřicátém mu bylo... pěta

padesát! Já ani nevím, kdy se stal mladý Rárbocký

hlavním gardistou. Mě to nezajímalo, nebrala jsem

je jako problém. Občas pochodovali po Himberanech,

ale dříve jsme se jim smáli, takoví paňácové.

Zapomněla jsem říct, že v tom dubnu v devěta

třicátém, když psali o tatínkovi v Gardistovi, vy

šla první vládní vyhláška, která určovala, kdo je

považován za Žida. Zlomovým datem byl stanoven

30. říjen 1918, takže když se někdo dal pokřtít až po

tomhle datu, už se to nepočítalo. A tatínkova smůla

spočívala v tom, že ačkoli svou víru opustil už v ro

ce 1909, k luteránům se údajně přidal až v únoru

1919. Co se přesně stalo v jejich rodině a proč opustil

židovské náboženství, to nevím, neměli jsme ve zvy

ku se o tom bavit, ale jednou se zmínil, že se to v je

ho rodině setkalo s velkou nevolí, vždyť to bylo ještě

za Rakouska-Uherska. Je zvláštní, že když poznal

moji mámu, opravdovou katoličku, nestal se také katolíkem, ale evangelíkem. A přitom se nakonec usadil v rodném kraji na Závrší, které bylo většinou katolické. Ačkoli v severnějších obcích, včetně otcova rodiště Veľ kých Grešlí, žila i početnější evangelická společenství. Ale podrobněji jsem se ho na to nikdy neptala... Vidíte, měla jsem.

No ale ten apríl, tedy myslím to dubnové vládní nařízení, měl i další části, například o advokacii. Snažili se z ní Židy vytlačit, i když tuším, že tam byly povoleny nějaké malé výjimky. Kromě toho mohl Žid zastupovat jen Žida, takže na otcovu početnou klientelu se teď těšil Rárbocký. A byla tam omezení i pro jiné profese, ale podrobnosti už nevím. Stále jsme doufali, že tatínka se to týkat nemůže a všechno zůstane při starém. Totiž kdyby mu neuznali tu výjimku, ten zákon by se byl dotkl i mě a maminky. Stačilo mít jednoho rodiče Žida anebo mít Žida za manžela.

Ale když jsem v ty dny našla maminku několikrát bezútěšně smutnou, trápila jsem se také. Tatínek to postřehl a v neděli při obědě přímo slavnostně prohlásil, že všechno bude jistě v pořádku, protože nějaký známý, kterého měl na obecním úřadě, ho nechal tajně nahlédnout do kopie posudku, který o něm posílali do Bratislavy na vyšší místa, a tam prý stálo, že tatínek je morálně i politicky bezúhonný člověk a nikdy se neangažoval v politice, což byla koneckonců pravda. „No kéž by! Kéž by to tak bylo, Alberte,“ sýčkovala maminka a teatrálně vzpínala ruce k lustru, jako kdyby Bůh seděl úplně blízko, přímo pod naším stropem.

5

Alžbeta Mrázová necestovala do Bratislavy často, přestože to z Himberan neměla daleko. Ano, žil tam její starší bratr, ale moc se nemusely s Agnešou, její švagrovou, a tak byly návštěvy spíš řídké. Teď se však vypravila za synovcem Jožkem, bratrovým synem, který pracoval jako redaktor ve společenském týdeníku Slovenský úsmev. Zvažovala, jestli má synovce poprosit, aby se o její návštěvě Bratislavy nezmiňoval rodičům, hlavně nechtěla, aby do toho strkala nos Agneša. Nakonec jí bylo trapné o něco takového žádat dospělého muže, teď už váženého redaktora, kterému dokonce vyšla i básnická sbírka.

Alžbeta se z nádraží vydala směrem do centra. Jožko ji poprosil, aby se setkali v kavárně Luxor, z redakce v Lazaretské to bude mít blízko.

S mírnými rozpaky vešla do zakouřeného podniku, synovec už na ni naštěstí čekal. O jejím plánu nevěděl ani Albert. O cestě do Bratislavy mu sice řekla, ale co tam jede zařídit, to si zatím nechala pro sebe. Vymluvila se na nákupy a vyšetření u zubaře, protože k dentistovi jezdívala do hlavního města. A potom, nevěděla, zda vůbec u Jožka pochodí, a ani si nemohla být jistá, jestli by její manžel tenhle druh pomoci přivítal.

Letmo se objala se synovcem a posadila se ke stolku. Když si objednali kávu, zeptala se ho na rodiče, ale spíš ji zajímala jeho mladá manželka, protože Jožko se sotva před rokem oženil. „Očekáváme přírůstek, teto Betko!“ pochlubil se a Alžbeta mu upřímně poblahopřála.

„Kdy, milý Jožko?“

„Někdy kolem Nového roku.“

„Ach, krása. A jak se daří Magdušce, je všechno v pořádku?“

Synovec přikývl. Jeho manželku zatím neviděla, protože Mrázovi nebyli na svatbu pozváni. Alžbetin bratr to zdůvodňoval tím, že mladí nechtějí velkou svatbu a on to respektuje. No, spíš asi respektoval svoji ženu, která se k ní chovala vždycky trochu zvláštně, jakoby s mírným pohrdáním. Alžbeta jí nemohla zapomenout slova, která vyřkla už kdysi dávno: „A to si chceš opravdu vzít židáka?“

Jožko vytáhl z aktovky výtisk Slovenského úsmevu a podal jí ho. „Pro tebe! Nové číslo našeho magazínu!“ Na titulní straně byl pohled na jarní město, v popředí rozkvetlá větev stromu, za ní panoráma staré Bratislavy a nad vším jasná bezmračná obloha. Alžbeta poděkovala a mechanicky časopis prolistovala. První strany patřily politickému zpravodajství,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.