načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dokonalý zabiják – Ward Larsen

Dokonalý zabiják

Elektronická kniha: Dokonalý zabiják
Autor: Ward Larsen

Pro mladou americkou lékařku Christinu měla být plavba přes Atlantik splněním snu o životním dobrodružství. Skutečnost je ale dramatičtější: v ledových vodách oceánu spatří muže, který z posledních sil zápasí o život. Když ho zachraňuje, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2% 83%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 496
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The perfect assassin ... přeložil Dalibor Míček
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8203-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pro mladou americkou lékařku Christinu měla být plavba přes Atlantik splněním snu o životním dobrodružství. Skutečnost je ale dramatičtější: v ledových vodách oceánu spatří muže, který z posledních sil zápasí o život. Když ho zachraňuje, ještě netuší, že brzy půjde o život i jí. David Slaton je totiž kidon, izraelský zabiják na nebezpečné misi. Christině nezbývá nic jiného, než se nedobrovolně stát partnerkou profesionálního vraha, protože brzy vyjde najevo, že se společně se Slatonem stala rukojmím ve vysoké hře o získání moci na Středním východě. Klíčem k vítězství je nalezení záhadně zmizelé lodi, která skrývala smrtonosný náklad. Slaton je odhodlán zjistit pravdu a s chladnokrevnou precizností se pouští do pátrání po muži, který by mohl přivést svět na pokraj nevratné katastrofy.Kráceno. Špionážní thriller odehrávající se v prostředí tajných služeb Izraele a Velké Británie. První kniha amerického autora v českém překladu.

Popis nakladatele

Pro mladou americkou lékařku Christinu měla být plavba přes Atlantik splněním snu o životním dobrodružství. Skutečnost je ale mnohem dramatičtější: v ledových vodách oceánu spatří muže, který z posledních sil zápasí o život. Když ho zachraňuje, ještě netuší, že brzy půjde o život i jí.
David Slaton je totiž kidon, izraelský zabiják na nebezpečné misi. Zmocní se plavidla a nasměruje je k novému cíli, pobřeží Cornwallu. Christině nezbývá nic jiného, než se nedobrovolně stát partnerkou profesionálního vraha, protože brzy vyjde najevo, že se společně se Slatonem stala rukojmím ve vysoké hře o získání moci na Středním východě.
Klíčem k vítězství je nalezení záhadně zmizelé lodi, která skrývala smrtonosný náklad. Kam zmizel? Slaton je odhodlán zjistit pravdu a s chladnokrevnou precizností se pouští do pátrání po muži, který by mohl přivést svět na pokraj nevratné katastrofy.

Zařazeno v kategoriích
Ward Larsen - další tituly autora:
Dokonalý zabiják Dokonalý zabiják
Zabijákova hra Zabijákova hra
 (e-book)
Zabijákova hra Zabijákova hra
Zabijákovo mlčení Zabijákovo mlčení
 (e-book)
Zabijákovo mlčení Zabijákovo mlčení
 
K elektronické knize "Dokonalý zabiják" doporučujeme také:
 (e-book)
Boží oko Boží oko
 (e-book)
Jezero Jezero
 (e-book)
Predátor Predátor
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017

DOKONALÝ

ZABIJÁK

Ward Larsen


Copyright © 2004, 2006 by Ward Larsen

Translation © 2017 by Dalibor Míček

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE PERFECT ASSASSIN,

vydaného nakladatelstvím Oceanview Publishing, Longboat Key 2013,

přeložil Dalibor Míček

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Martin Pilař

Korektura: Iveta Muchová a Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v březnu 2017

ISBN 978-80-7498-204-0


S mnoha omluvami L v B

Pro Elišku



7

PROLOG

KapSKé MěSto, JIžNí afrIKa

Přístavní dělníci pobíhali po  molu, aby dokončili úkol. Těch, kteří se nechali zlákat nabídkou trojnásobné mzdy – moc jich nebylo –, se začínaly zmocňovat obavy. Náklad dorazil pozdě a všichni měli dnes večer na práci důležitější věci. Na  operaci dohlížely reflektory upevněné na  vysokých stožárech, jejich sírová zář poskvrnila noční oblohu nezdravým nažloutlým odstínem a téměř neznatelný vítr nikterak nepomáhal zahnat smrdutý smog, který halil město. Pocházel většinou z ohňů mimo zástavbu, nyní však k němu podstatnou měrou přispívaly požáry, jak davy vzbouřenců plenily a vypalovaly poslední obyvatelnou enklávu Jihoafrické republ i ky.

Se svými pětapadesáti metry délky na čáře ponoru a výtlakem dvou tisíc tun patřila Polaris Venture k největším lodím, jaké během posledního týdne navštívily přístav v  Kapském Městě. Nyní však byla jediným plavidlem, které tam kotvilo, a díky tomu vypadala ještě větší. Původní rybářský trawler přestavěný loděnicí Sterkoder v  norském Kristiansundu měl výrazně hranaté linie naznačující, že se jedná o skutečně solidní plavidlo. Polaris Venture se u  mola zdržela osm hodin, což se nijak nevymykalo v  poslední době běžné délce pobytu lodí v  přístavu, avšak náklad již byl naložen a  bylo načase zvednout kotvy. Portálový jeřáb poodjel, nástupní můstky byly odtaženy a  party dokařských dělníků na  molu odhodily poutací lana do  vody. Lodní posádka přiskočila, aby vytáhla lana na palubu, jediný šroub se roztočil a plavidlo se pohnulo k ústí kanálu.

Loď se pomalu blížila ke  konci přístavní hráze a  otevřenému oceánu za ní. V úzkém kanálu vypadala jako bájný leviatan, ale zakrátko se změní v pouhou tečku na širém moři. Polaris Venture klouzala kolem světel na molu a její obrys se změnil v nejasnou siluetu. Když minula konce hrází a nabrala rychlost, poziční světla na bocích a matná zář bílého světla na  kapitánském můstku zůstaly jediným viditelným projevem života na jinak černé hladině. O několik minut později pohasly i ony, hezký symbolický konec celé záležitosti, neboť to velmi pravděpodobně byla na dlouhou dobu poslední loď, která tento přístav poctila svou návštěvou.

Ohavná smyčka apartheidu povolila již před deseti lety, ale ti, kdo očekávali rychlý vzestup nové a spravedlivé Jižní Afriky, byli nemilosrdně zklamáni. Jako u špatně postavené přehrady se nejprve objevily téměř neznatelné trhliny, které se pomalu rozšiřovaly. Na povrch vytanuly dosud jen doutnající spory o  půdu a  kmenová nevraživost. Zkorumpovaní politikové jen přilévali olej do ohně, až nakonec, zdánlivě jakoby přes noc, propuklo masové šílenství. Úřady přispěly k  jeho zvládnutí velmi chabě a  i  ony se začaly dělit a  polarizovat do  různých táborů. Polaris Venture zanechávala za svou brázdou učebnicovou občanskou válku, jejíž směřování a konce nebudou snadno předvídatelné.

Molo se zatím uprázdnilo a  mnozí dělníci mlčky přemýšleli, zda tady ještě někdy zavadí o práci. Druhá skupina mužů – ti, kteří do přístavu přivezli náklad pro Polaris Ven­ ture – nejistě obstoupila svého velitele. Vinou rasové nesnášenlivosti se v celé zemi rozkládaly poslední zbytky pořádku, proto bylo zahořkle paradoxní, že dva tucty vojáků byly rozděleny přesně rovnoměrně – dvanáct černých a dvanáct bílých. Jejich uniformy nesly hodnostní označení, ale insignie indikující druh zbraně, u  které sloužili, a  plukovní příslušnost si pečlivě odstranili. Byla to přísná součást rozkazu, jenž je na tuto noční akci vyslal. Znamenala však také jasné ukončení činnosti jednotky, jejíž jediná mise právě odplula s přílivem.

Jejich velitel v  hodnosti plukovníka neměl podřízeným co nabídnout. Několika slovy jim poblahopřál ke  splněnému úkolu a  pak svému oddílu rozpačitě zavelel rozchod, i když nikdo z nich pořádně nevěděl, kam a za čím by měl jít. Muži ještě pár minut otáleli, loučili se a pak se ve skupinkách po dvou po třech rozešli s vědomím, že se už nikdy neuvidí.

Plukovník odešel jako poslední. Zastavil se na  okraji mola a v myšlenkách pořád dlel u svých vojáků. Byl to čestný muž, a i když si na náboženství moc nepotrpěl, nacházel občas úlevu v žádosti o boží přispění. Krátce se zadíval do vody, pak zavřel oči a vznesl k nebi modlitbu za své podřízené, prostou prosbu, aby se jejich zrada ztratila v chaosu.

KAPItOLA

PRvNí

Christina Palmerová se zadívala na voskový srpek dorůstajícího měsíce, který se vyhoupl nad obzor. Svým způsobem jasný a  krásný stoupal ke  hvězdám jako předzvěst dalšího mistrovského díla nebe nad východním Atlantikem. Vždycky žasla, kolik hvězd tady může pozorovat, daleko od  světel a obvyklého znečištění ovzduší nad pevninou. Jemné vlny dutě pleskaly o laminátový trup jachty pojmenované Wind­ som. Kromě nich narušovaly velebné noční ticho jen zvuky lanoví a  plachtoví, které sténaly a praskaly úměrně síle větru.

Christina zvedla bradu a  nastavila tvář čerstvé jihovýchodní bríze. Znovu žasla, jak rychle se na širém moři mění povětrnostní podmínky. První noc plavby byla příjemná jako ta dnešní, lehký vánek a  klidná hladina. Druhá noc jí připravila obzvlášť nepříjemný zážitek. Silná tlaková fronta rozbouřila oceán do  silného vlnobití, k  němuž se přidal prudký nárazový vítr a  společně bičovaly šalupu vysokými vlnami. Christina nemohla dělat nic jiného než udržovat loď v kurzu. Stáhla plachty a nechala se šlehat prudkým deštěm a  slanou vodní tříští. Celou noc strávila na  palubě, promočená a promrzlá do morku kostí. Když se pozdě dopoledne bouře konečně uklidnila, zhroutila se v  kajutě na  palandu. Neměla ani tolik sil, aby si svlékla oblečení do špatného počasí, které ji mělo udržet v  suchu a  teple, ale bohužel zcela selhalo.

Bouřka ji postihla před čtyřmi dny. Od té doby počasí vesměs spolupracovalo a  Christina v  přílivu optimismu přesvědčila sama sebe, že tyto náročné zkoušky jsou nutné, aby si pak člověk vážil klidnějších okamžiků života. Byla to uspokojivá představa, i když se obávala, že ji příští nepřízeň počasí rychle vymaže.

Posadila se ke  kormidlu a  stáhla si vlasy dlouhé po ramena do ohonu, který prostrčila otvorem v zadní části baseballové čepice. Světélkující ručičky náramkových hodinek jí prozradily, že je půl šesté ráno. Slunce nevyjde ještě dobrou hodinu. Christina vždycky patřila k ranním ptáčatům a plavba na moři ji přiměla vstávat ještě dříve než obvykle. Za čtyři dny po bouři hladce vklouzla do ustálené rutiny. Lehnout si šla hodinu či dvě po západu slunce a nastavila budík na půlnoc, kdy kontrolovala plachty, autopilota a  počasí. Potom spala do  čtyř nebo do  pěti. Až na půlnoční vstávání tento režim dokonale vyhovoval přirozenému rytmu jejího těla. A umožňoval jí vychutnávat nejhezčí část dne.

Seběhla po schůdkách do lodní kuchyňky. Když se každé ráno vyhrabala z palandy, jejím prvním úkonem bylo vaření kávy. Teprve s hrnkem horkého nápoje v ruce mohla vyjít na palubu a  vypořádat se s  dalšími záležitostmi, například zkontrolovat, zda příď Windsom stále směřuje k  západu. Kávu pila z  velkého keramického hrnku, který dostala od otce k  posledním Vánocům. Nádoba měla podivný tvar, podobala se pyrexové kádince, kterou tak často používala v chemické laboratoři – široká u dna a k hrdlu se postupně zužovala do úzkého kruhového otvoru. Kolem dokola ji zdobily obrázky slavných škunerů a na dně byla vybavena gumovou neklouzavou vrstvou. Ve skutečnosti to byl přesně tentýž hrnek, jaký ke  stejným Vánocům sama koupila otci. Máma okamžitě zaregistrovala humornou shodu – dva námořníci opět uvažovali úplně stejně a s největší pravděpodobností objednali dárek ze stejného katalogu.

Vzpomínka na otce ji opět zabolela. Od jeho smrti uplynuly teprve tři měsíce a rána se ještě zdaleka nezacelila. Zármutek se pořád vracel, i když už ne tak často, a rychleji se vytrácel. Plavba na  jachtě zřejmě znamenala nejlepší povzbuzení. V  posledním roce na  ní rodina strávila spoustu šťastných chvil. Vloni v létě se s otcem přeplavili na východ do Evropy. Po  přistání v  Anglii se Christina letecky vrátila do Maine, kde dokončila třetí rok lékařské rezidentury. Potom se otci nějak podařilo přemluvit mamku k cestě na starý kontinent a z Anglie podnikli výletní plavbu po Středomoří. Byl to úžasný výkon, neboť matka se obvykle držela daleko od  každé větší vodní plochy. Christina dlouho netušila, jakých prostředků otec použil, aby ji zlákal na palubu, ale pak odpověď pomalu vyplula na povrch – neutuchající proud pohlednic ze všech navštívených evropských přístavů. Byla to jejich druhá svatební cesta, myslela si zprvu dcera, po osmadvaceti letech společného života více než zasloužená.

Bolest pomalu pominula a  Christina se usmála. Zpáteční plavba na západ se jí stala svým způsobem katarzí. Vůbec poprvé se pokusila překonat Atlantik sama, dva předchozí návraty absolvovala s tátou. Snažila se ho přemluvit jen pár týdnů před mozkovou mrtvicí k sólo plavbě z Francie během zimní dovolené. Ten nápad se mu moc nezamlouval a Christina se na něho zprvu zlobila, neboť se domnívala, že nedůvěřuje  jejím jachtařským schopnostem. Zcela neoprávněně, Christina se naučila plachtit už jako malé dítě a otec s dcerou strávili na palubě Windsom nekonečné hodiny. Usoudila, že jej zklamalo, když ho k plavbě nepřizvala. Anebo to možná chápal jako poslední důkaz, že jeho potomci nadobro vylétli z rodného hnízda. Christina byla nejstarší, ale nedávno se vydaly na samostatnou cestu životem i obě její sestry – jedna zamířila na vysokou školu a druhá k oltáři. Ovšem i po jejich odchodu je Ben Palmer nepřestával slepě milovat. Skutečnost, že „malá Christi“ odešla z domova již před devíti roky a  dnes ji lidé oslovovali „paní doktorko“, nic neznamenala, pro něho zůstávala jeho holčičkou. A teprve nyní si doktorka Palmerová uvědomila, jak moc se jí to líbilo.

Vrátila se na palubu a nezapomněla připnout bezpečnostní lanko k  postroji. Úzkostlivě dodržovala přísné pravidlo, že se nikdy nesmí pohybovat po palubě nepřipoutaná. I sebezkušenějšího a  sebesilnějšího námořníka může přetržené lano nebo zlomyslná vlna srazit do moře. Osamocený jachtař na širém moři by si bez připoutání podepsal vlastní ortel smrti.

Svou rychlost odhadla na čtyři uzly, optimální pro nehlídanou loď řízenou autopilotem. Nyní však mohla dávat na všechno pozor, a  tak rozvinula další plachty a  zrychlila na šest uzlů. Obešla šalupu kolem dokola a detailně zkontrolovala takeláž. Jedna zdviž potřebovala přitáhnout k hlavnímu stěžni. U dva a půl metru dlouhého laminátového záchranného člunu, který spočíval převrácený na levé straně paluby, se uvolnil úvazník. Kromě toho našla malou létající rybku, která uvázla na suchu teprve nedávno, neboť stále ještě pomalu pohybovala skřelemi. Opatrně ji zvedla a  hodila zpět do jejího živlu. Napjatě pozorovala, zda se dokáže pohybovat vlastním silami, ale s jistotou to nepoznala.

Ranní obchůzka jí zabrala půl hodiny a  po  ní se usadila v kokpitu s druhým hrnkem kávy. Svírala jej oběma rukama, aby nápoj vydržel co nejdéle horký. Potrvá ještě pár týdnů, než se vzduch díky nižší zeměpisné šířce a  pasátům trochu oteplí. Zadívala se na obzor za zádí a odhrnula si neposedné prameny vlasů, které jí vítr strhl do  obličeje. Jen nejasně rozeznala slabou záři, jež ohlašovala počátek nového dne, a fascinovaně pozorovala, jak se východní obzor projasňuje paprsky světla. Vtom se jachta po celé délce otřásla.

Instinktivně trhla rukou ke kormidlu, až z hrnku vysoko vystříkla vřelá káva. „Kristepane!“ vyprskla. Loď do čeho si narazila. Do  něčeho velkého. Christina vstala a  zadívala se dopředu, ale viděla jen zvlněnou mořskou hladinu. Těžký skřípavý zvuk přitáhl její pozornost k  levoboku. Naklonila se a  spatřila, jak kolem trupu proplouvá obrovský dřevěný trám, dlouhý jako polovina Windsom a silný jako telegrafní sloup. S  dalším tupým nárazem zaostal za  lodí a  houpal se ve zpěněné brázdě.

Christina okamžitě vypnula autopilot a  stočila loď proti větru. Plachty volně pleskaly a ona se zatím pozorně rozhlížela. Spatřila další plovoucí trosky. Prázdný čtyřlitrový kanystr a  menší kusy dřeva, žádné podobné monstrum, jaké do lodi před chvílí narazilo. Vrátila jachtu na původní kurz a stáhla většinu plachtoví, aby snížila rychlost.

Natáhla se do  kajuty a  našla dalekohled. Slunce vystoupalo nad horizont a  Christina prozkoumávala osvětlenou hladinu. Soustředila se zejména na  prostor před přídí. Rozeznala další drobné trosky, ale nic, co by jí dělalo starosti. Pravděpodobně nějaká velká loď vyhodila odpadky, nebo je bouře smetla z paluby. Každopádně teď bude nějakou dobu udržovat nižší rychlost, než si bude jistá, že nechala plovoucí překážky za sebou.

Znovu aktivovala autopilota, protože usoudila, že by měla zajít dopředu a  zkontrolovat poškození. Postupovala podél zábradlí na  levoboku a  pořád podezřívavě sledovala vlny před sebou. Když se dostala k přídi, spatřila, jak se na hladině daleko vpředu vpravo od šalupy pohupuje jakýsi hranatý, jasně červený předmět. Vypadal jako velký plastový chladicí box a  něco na  něm leželo. Zvedla dalekohled k  očím a  zaostřila. Otřásla se, když si uvědomila, co vidí. Přes box byla položena lidská paže. Toho kusu plastu se přidržoval člověk!

Odložila dalekohled, ale dál sledovala chladicí box a couvala ke kokpitu. Odvrátila zrak jen na okamžik, který potřebovala, aby otevřela poklop na ovládacím panelu a nastartovala malý naftový motor, jímž byla jachta vybavena. Stroj se spokojeně rozbublal a Christina stočila loď přímo k pohupujícímu se červenému bodu – dobře věděla, jak obtížně se na moři hledá to, co se vám byť jen na vteřinku ztratí z očí. Znovu zvedla dalekohled a  nad hladinou rozeznala hlavu a  ramena. Za chvíli se už přiblížila natolik, aby si mohla být jistá, že nemůže ztratit vizuální kontakt, a vztyčila více plachet, aby jachta lépe manévrovala.

Windsom připlula ještě blíž a Christina postřehla, že tro

sečník – byl to muž – otočil hlavu a ochable na ni zamával.


17

Zpomalila do pouhého ploužení a deset metrů od muže vypnula motor. Vlny nebyly příliš vysoké, ale ani tak se neodvažovala přiblížit těsně k trosečníkovi.

„Hodím vám lano a vytáhnu vás!“ křikla hlasitě.

Muž znovu zamával.

Christina stočila lano do smyčky a vrhla je přes mezeru. Muž se po  něm sice natáhl, ale nezachytil ho. Přitáhla lano zpátky, zkusila to ještě jednou a  tentokrát se trefila přesně, smyčka přistála trosečníkovi na  rameni. S  velkými obtížemi si je omotal kolem zápěstí. Christina opatrně přitahovala trosečníka k zádi Windsom, ale asi v polovině vzdálenosti mu došly síly – nejdřív sklouzl z  chladicího boxu a  vzápětí se pustil lana. Zmizel pod hladinou, ale hned se zase vynořil. Bez opory plastové bedničky sotva dokázal šlapat vodu. Když se ponořil podruhé, Christina už neměla na vybranou. Ujistila se, že má upevněný bezpečnostní postroj, a  skočila do vody.

Náhlé objetí mrazivé náruče ji téměř připravilo o  dech, avšak ráznými tempy zamířila k  trosečníkovi, který se mezitím znovu vynořil, otočený k ní zády. „Jsem za vámi!“ vykřikla. „Uvolněte se a já vás přitáhnu k lodi!“

Jeho tělo ochablo tak náhle, až Christinu napadalo, jestli neztratil vědomí. Chytila ho paží kolem hrudníku a přitahovala se za  bezpečnostní lanko k  jachtě. Modlila se, aby ten člověk byl natolik při smyslech a silný, aby vylezl po naloďovacím žebříku. Pomalu se blížila k zádi, která na vlnách ztěžka stoupala a zase klesala. Chytila se spodní příčle a ulevilo se jí, že trosečník udělal totéž.

„Fajn, jděte napřed. Pokuste se položit nohu na  spodní stupeň,“ řekla důrazně. Napadlo ji, že ten člověk možná vůbec neumí anglicky. Naštěstí jí rozuměl. Položil nohu na nejnižší příčel a Christina se ho pokusila postrčit výš, ale vyčerpaný muž se neudržel. Jako bezvládný pytel padl na záda a  zmizel pod hladinou. Christina bleskurychle hmátla do vody a  chytla ho za  košili. Vší silou zatáhla a  podařilo se jí vytáhnout prskajícího a kašlajícího nešťastníka nahoru.

Pobývala v ledové vodě jen pár horečných minut, ale už cítila, jak jí rychle ubývají síly. Věděla, že nemá šanci vytáhnout trosečníka na palubu shora. Je to zatraceně jednoduchý problém!

Oba se znovu chytli žebříku a Christina křikla: „Tentokrát to uděláme jinak! Až bude loď na vlně klesat, zkuste dostat na  žebřík obě nohy a  pokuste se vstát. Nechte ji, ať vás při stoupání zvedne, jasný?“ Ukázala na  spodní konec žebříku a muž přikývl, že jí rozumí.

Jak záď klesala do  prohlubně mezi vlnami, Christina se zapřela a  vší silou postrčila trosečníka nahoru. Opravdu se na  žebříku postavil a  s  dalším kyvadlovým pohybem stoupal vzhůru. Na hřebenu vlny se zakymácel, jako když dětská káča ztratí rotaci, ale pak naštěstí přepadl do  kokpitu jachty. „Jó!“ zaječela zlomek vteřiny předtím, než ji nemilosrdná vlna pleskla do tváře.

Postavila se na žebřík a při dalším stoupání se svalila přes hranu paluby. Zhroutila se vedle zachráněného muže ztuhlá chladem a lapala po dechu. Uměla si představit, jak se asi cítí on. Prozatím se vůbec nehýbal. Christina se zapřela rukama o podlážku a zvedla se do kleku. Naklonila se k trosečníkovi a  zkontrolovala mu pulz. Byl nitkovitý a  po  takové námaze příliš pomalý. Pokožku měl bledou, téměř bílou. Pak si Christina všimla krvavé skvrny na  jeho košili. Rozepnula knoflíky a  spatřila asi deseticentimetrovou tržnou ránu na levém boku mezi dvěma posledními žebry. Musel ztratit spoustu krve. S takovým zraněním nemohl v ledové vodě plavat moc dlouho.

Muž se zachvěl a  tupě se rozhlédl kolem sebe. Tvářil se jako omámený. Zkusil se posadit, ale do  jachty se z  boku opřela vlna a  náraz ho poslal s  bolestnou grimasou zpátky na palubu. Polohlasem zaklel, ale umlčel ho závoj slané vody.

Christina se rozhlédla po hladině, zda někde neplave ještě další trosečník. Pokud ano, věděl by o něm?

„Mluvíte anglicky?“ zeptala se.

Muž neodpověděl. Pomalu zavřel oči a Christina věděla, co bude následovat. Nadechla se k  nejpřísnějšímu tónu výcvikového seržanta – možná neporozumí slovům, ale jeho pozornost určitě upoutá. „Musíme vás dostat dolů na lůžko!“ Pootevřel oči a Christina máchla rukou ke kajutě. Zdálo se, že pochopil.

Pomohla mu vstát a on se o ni ztěžka opřel. Zjevně trpěl bolestmi. Dobelhali se ke  schůdkům, které zvládl s  roztřesenou precizností opilce. Christina se mu ze všech sil snažila pomoci, aby udržel rovnováhu. V hlavní kajutě se svalil na palandu. Podložila mu hlavu polštářem a rozhodla se, že mu musí svléknout promočené šaty. Co nejjemněji mu přetáhla potrhanou košili přes hlavu. Trup měl štíhlý a svalnatý a Christina podle množství jizev usoudila, že pravidelně navštěvoval velmi neschopné felčary. Zejména jedna, nedaleko nejnovější rány na hrudním koši, vypadala obzvlášť odpudivě. Dobře si prohlédla nejčerstvější zranění a  doufala, že je jen povrchové.

„Bolí vás, když dýcháte?“

Znovu žádná odpověď. Oči měl zavřené a pořád byl chorobně bledý, dech se mu však zpomalil, když si teď mohl lehnout. K  dovršení všeho se zdálo, že utrpěl těžké popáleniny od slunce, v obličeji a na pažích vystavených živlům mu naskočily puchýře. Christina si přinesla lékárničku a ovázala mu hrudník, pak ho celého prohlédla a hledala další zranění – řezné rány, otoky, podlitiny. Jemně mu prohmatala břicho a  hrudní koš, naštěstí však nezaregistrovala žádné zjevné komplikace. Neměl boty, ale když mu stáhla mokré ponožky, všimla si, že mu manžety nohavic těsně přiléhají ke kotníkům. Bližší pohled odhalil, že má nohavice svázané tkaničkami od  bot. To je ale divné, pomyslela si. Rozvázala je a svlékla zraněnému promočené kalhoty, takže zůstal jen v trenýrkách. Poté vzala ručník, utřela ho a nakonec pacienta přikryla dvěma těžkými dekami. Krátce se zavrtěl a  otevřel oči, v kterých však zhasl i poslední záblesk vědomí.

Christina zašla do  kuchyňky, nalila vodu do  sklenky a přiložila ji zraněnému ke rtům. „Zkuste se napít. Určitě jste dehydrovaný.“

Podařilo se mu polknout několik doušků, ale pak se dávivě rozkašlal.

„Pěkně pomalu, nikam nespěcháme.“

Jeho oči se projasnily a muž se rozhlédl po kajutě v zřejmé snaze pochopit, kde se ocitl. Dopil vodu a  znovu upadl do mrákot.

Christina zvažovala, co by pro něho ještě mohla udělat, když vtom jí to došlo. Zatraceně! Nezkontrolovala, zda Windsom utrpěla při nárazu nějaké poškození. Jestli se loď potopí, nikomu moc nepomůže.

Vyběhla na palubu, upevnila bezpečnostní lanko a vykročila k přídi. Naklonila se přes zábradlí na levoboku a uviděla místo, kde trám poprvé narazil do trupu – skvrna sedřeného nátěru pokračovala jako nepěkný škrábanec podél čáry ponoru k  zádi. Naklonila se co nejblíž, ale nezaznamenala žádné hloubkové poškození. Díkybohu za odolnost laminátu, blesklo jí hlavou, ale pro jistotu se rozhodla zkontrolovat trup ještě zevnitř. Znovu se naklonila přes zábradlí a snažila se odhadnout, jak daleko pod úrovní paluby se poškození nachází. S tímto obrázkem v mysli se vrátila zpátky. Právě se blížila ke schůdkům, když zespoda uslyšela zarachocení.

Seběhla dolů a našla cizince nataženého přes mapový stolek. V ruce držel prázdnou sklenku na vodu. Vtom si všimla, jak z mokré sady bzučících vysílaček stoupá proužek dýmu. Prudce se otočila a otevřela pojistkovou skříňku upevněnou na přepážce. Cvakla spínačem označeným NAV/COM a pro jistotu i  několika dalšími. Zařízení se vypnulo a  o  několik vteřin později se dým rozptýlil.

„To mi ještě chybělo!“ ušklíbla se. „Požár od zkratu jako třešinka na  dortu vydařeného rána.“ Zvedla pacienta a  odvedla ho k lůžku. Připadal jí ještě slabší než před chvílí.

„Jestli se chcete napít, řekněte a já vám podám vodu!“ napomenula ho. Káravý tón jistě překonal všechny jazykové bariéry. „Nesmíte vstávat!“

V omluvném gestu zvedl ruku dlaní napřed.

Christina si povzdechla. „No dobře, dobře,“ změkla. „Akorát nechte všechnu práci na mně.“

Doplnila sklenku a dala mu napít. Tentokrát vypil jen polovinu, lehl si a zavřel oči.

Christina se otočila k vysílačkám a sklesle si je prohlížela. Později je bude muset rozmontovat a pořádně vysušit všech

ny součástky. V mysli jí začaly vyvstávat otázky. Jsou ve vodě

další trosečníci? Jak přivolá pomoc, když ji zkrat alespoň do

časně odřízl od možnosti komunikovat se světem? Utřela stůl

a  rozložila na  něj mapu. Od  Madeiry ji dělily nejméně dva

dny plavby. Lisabon ležel ještě o něco dál opačným směrem.

I  kdyby se v  příštích hodinách někomu dovolala, pochybo

vala, že by skutečná pátrací a záchranná operace mohla začít

dříve než nazítří ráno. V  té době už bude jakékoliv hledá

ní zbytečné. V tak studené vodě by nikdo dva dny nepřežil.

V rámci těchto omezení sestavila Christina akční plán.

Po  zbytek dne bude pátrat, jestli ještě někdo přežil. Po

setmění se vydá směrem k Lisabonu a pokusí se opravit vysílačky. Ano, Lisabon leží o  něco dál, ale tento kurz ji povede napříč lodními linkami směřujícími do Gibraltarského průlivu a  existovala reálná šance, že by mohla přivolat pomoc třeba pouhým máváním. Pozorně si pacienta prohlédla. Klidně odpočíval a  zdálo se jí, že je sice velmi zesláblý, ale stabilizovaný. Bude na něj muset soustavně dávat pozor, a kdyby nastal obrat k horšímu, přeruší pátrání a zaveze ho přímo do pořádné nemocnice.

Zašla do přední části kajuty a dokončila kontrolu poško

zení, pak vyšla na palubu a v duchu si naplánovala pátrání. Jen co si ujasnila způsob, jak bude prohlížet mořskou hladinu, zvedla dalekohled a začala zrakem pročesávat nekonečnou modravou pláň. Časně ráno byl Atlantik jejím soukromým útočištěm. Nyní, pomyslela si, mi připadá jen obrovský.

KAPItOLA

DRuhÁ

Benjamin Jacobs se ocitl na pokraji zhroucení. Před necelými dvěma roky byl zvolen ministerským předsedou Izraele. Jeho platforma pro regionální mír se stala baštou vítězné volební kampaně, ovšem překovat sliby v realitu je úplně jiná věc, jak se ostatně v  politice často stává. Trvalo dvacet měsíců – dvacet měsíců bolestně pomalého stranického vyjednávání –, než konečně stanul před jasně se rýsujícím úspěchem. Od podpisu smlouvy v anglickém Greenwichi ho však dělily ještě dva týdny a  v  této části světa mohou dva týdny představovat celou věčnost. Jacobsův balíček ekonomických pobídek byl dávno odsunut stranou jako rukojmí mírového procesu. Ale na  něj přijde řada hned poté. Žádný mír nemůže obstát tváří v tvář čtrnáctiprocentní nezaměstnanosti, na palestinských územích ještě vyšší. Na obou stranách barikády se pohybuje příliš mnoho rukou a myslí, které nemají co dělat.

A potom zde byl ten americký problém. Spojené státy byly a  jsou nejvěrnějším spojencem Izraele, který je ovšem pro Ameriku tou nejzarytější osinou v zadku. Američané prodají židovskému státu další stíhačky F-15E pouze za  předpokladu, že zastaví výstavbu osad na Západním břehu. Taková příležitost. Tolik práce, kterou je třeba vykonat. A Benjamin Jacobs se zatím brodí ve sračkách hlubokých po kotníky. Tak to alespoň vypadalo před hodinou, když během dopoledního zasedání parlamentu navštívil toaletu v prvním patře.

Posadil se za svůj mohutný a těžký psací stůl a s odhodlanou trpělivostí naslouchal.

„Přenosné toalety, pane,“ řekl Lowens s  prkennou vážností.

Premiér byl rád, že tu Lowense má. Pochyboval, že by kdokoliv jiný z jeho vlády uměl tento problém předložit tak důstojně a s tak vyrovnaným výrazem. Lowens působil jako asistent náměstka rady pro to či ono, ale po dnešku, uvažoval Jacobs, bude navždy spojován se záchody. Zvláštní asistent ministerského předsedy pro toalety – možná nové kabinetní místo.

„Je to pouze dočasné řešení, pane, ale momentálně naše jediná možnost. Včera v  noci pracovala parta dělníků na hlavním přívodu vody přes ulici a  zřejmě ho omylem napojili na  kanalizační potrubí. Došlo ke  zpětnému proudu, s  nímž si zastaralá instalace v  budově neuměla poradit, jak by měla. Uklízeči pracují přesčas, ale potrvá několik dní, než dají všechno do  pořádku. V  dané chvíli představují naši jedinou možnost přenosné toalety. Ovšem jejich rozmístění bude problematické. Kdybychom je dali dozadu, ohrozili bychom tím bezpečnost. Proto zbývá jediné místo.“

„Neumím si představit které,“ opáčil Jacobs s kamennou tváří.

„Můžeme je umístit na  střechu. Zvednout je jeřábem. Nebo možná vrtulníkem.“

Ministerský předseda zavřel oči a  představil si ten spektákl, přičemž se v jeho přirozeně fotogenickém obličeji profesionálního politika objevil zmučený výraz.

„Uvědomuji si, že to asi bude vypadat dost bláznivě, až je tam budeme zvedat,“ naléhal Lowens, „ale kdybychom to provedli v noci... No, jakmile budou na místě, nikdo je neuvidí. Můžeme je schovat mezi schodiště a klimatizační jednotku. To by bylo optimální. Pokud se týká vzhledu.“

Jacobs během pauzy mlčel.

„Paní Weissová se domnívala, že bych měl zajít nejdřív za vámi, než s tím začneme něco dělat,“ dodal Lowens nakonec a jako každý kariérní vládní zaměstnanec se tím zřekl odpovědnosti. Betty Weissová byla vedoucí Jacobsovy kanceláře.

„Dejte ty toalety na střechu, pane Lowensi,“ řekl premiér vyčerpaně. „Ještě něco, o čem bych měl vědět?“

„Ne, pane ministerský předsedo.“ Lowens strávil dvanáct let ve službě politikům na nejrůznější úrovni a neomylně vycítil šanci k ústupu. „Budu vás nadále informovat,“ přislíbil, načež vstal a s příkladnou důstojností vyšel z místnosti. Bezpochyby doufal, že se nedopustil ničeho, co by ohrozilo jeho kariéru.

„Informujte mě, prosím,“ zamumlal Jacobs spíš sám pro sebe.

Jeho sekretářka jednou ťukla na otevřené dveře.

„Ano, Moiro?“

„Přišel Anton Bloch, pane. Prý je to dost důležité.“

Jacobs zvažoval bonmot cílený na důležitost své poslední schůzky, ale raději držel jazyk za zuby. „Pošlete ho dál.“

Anton Bloch byl ředitelem Mossadu, izraelské zahraniční rozvědky. Do premiérovy pracovny teď vstoupil s pochmurným zamračením, které ovšem pro něj bylo charakteristické. Byl to pevně stavěný urostlý muž, jehož hranatý obličej měl poněkud neotesaný výraz. Vlasy, jež mu lemovaly pleš na temeni, měl ostříhané velmi nakrátko.

Bloch se bez vyzvání posadil na židli, kterou Lowens právě opustil.

„Polaris Venture,“ oznámil stručně.

Jméno upoutalo Jacobsovu pozornost a  obrnil se proti špatným zprávám, zatímco Bloch prohrábl papíry položené na klíně.

„Ztratili jsme ji.“

Jacobs promluvil pomalu, aby mu bylo co nejlépe rozumět. „Chceš říct, že nevíte, kde je? Nebo se snad potopila?“

„Určitě to první, možná obojí... Domníváme se.“

Jacobs ve  svém křesle viditelně zvadl. Bloch zatím našel papír, který hledal, a začal uvádět detaily.

„Loď má dva satelitní navigační systémy, hlavní a záložní. Každou hodinu měly vysílat zašifrovaný údaj o poloze. Včera večer přestaly signály přicházet. Když jsme o ní naposled slyšeli, loď se nacházela západně od afrického pobřeží.“

„A nemyslíš, že by to mohl být technický problém?“

„Zprvu jsme v  to doufali. Celou noc jsme se snažili s  ní spojit, ale bezvýsledně. Komunikační spoje jsou nezávislé a  mají akumulátory jako záložní zdroj elektřiny. Pravděpodobnost, že by všechno selhalo, je mizivá, ale pro takový případ má náš člověk na palubě příkaz použít běžnou lodní vysílačku a odeslat nám zprávu – třeba i nešifrovanou, kdyby to bylo nezbytné.“ Bloch dokončil s neutěšenou určitostí: „Ne, mám pocit, že tohle je víc než problém se spojením.“

Ministerský předseda se opřel lokty o psací stůl a zabořil obličej do dlaní. Zhluboka se nadechl a vzpomněl si na poradu, která se konala v  předchozím týdnu. „Antone, když jsme probírali tuto misi, sestavili jsme i nejhorší možný scénář. Nastala tato situace?“

„Chvíli potrvá, než to zjistíme, ale ano, loď se mohla potopit. Anebo se jí zmocnili únosci.“

Premiér jako by se schoulil do sebe. Politické instinkty mu od počátku napovídaly, že tohle bude velmi riskantní podnik, ovšem Bloch a ostatní to podávali jako celkem snadnou operaci. Ale konečné rozhodnutí bylo samozřejmě jeho.

„Kolik našich lidí se zdržovalo na palubě?“

„Pouze jeden, z  mé sekce. A  patnáct členů posádky. Všechno Jihoafričané. Z vojenského námořnictva.“

„Mohli bychom se pokusit je zachránit? Jestli se loď potopila, někdo asi přežil, nemám pravdu?“

„Šance je vysoká. Britové a  Francouzi mají letadla a  jistě nám ochotně pomohou. Maroko leží blíž, ale pochybuju, že by jejich lidé dokázali zorganizovat pátrací a záchrannou operaci takhle daleko od pobřeží. Problém je...“

Jacobs mávl oběma rukama. „Já vím, v  čem je problém. Kdybychom je požádali o  pomoc, vynořila by se spousta otázek. Co to bylo za  loď? Kam směřovala? Co převážela? Všechno by se mohlo provalit.“ Při té představě se Jacobsovi zvedl žaludek. „Co bychom mohli udělat my?“

„Abychom je vypátrali? Musel bych si to upřesnit na ministerstvu obrany, ale ta loď je strašně daleko. Pro takové akce není naše letectvo a  námořnictvo běžně vybaveno. Možná disponujeme pěti šesti letadly, která by tam doletěla. A naše lodě, ta hrstka schopná skutečné zaoceánské plavby, se pohybují v blízkosti našich břehů. Jejich přesun do Atlantiku by vyžadoval několik dní.“

„Jak zjistíme, co se stalo?“

Tentokrát Bloch znal odpověď. „Musíme vyslat výzvědný letoun EC-130. Dohodnu tu akci s  obranou a  letadlo co nejdřív odstartuje. Můj tým dorazil do Jižní Afriky den před odplutím Polaris Venture. Kromě jiného na  ni nainstalovali dva nouzové rádiové majáky. Když se dostanou do  styku s mořskou vodou, nebo je někdo ručně překlopí, vysílají každou hodinu signál na určité frekvenci. Naše EC sto třicítka je vybavena zařízením na  detekci těchto majáků. Potrvá asi den, než se letoun dostane na  místo možného ztroskotání. Jestli tam potopenou loď najde, může přesně určit její polohu.“

„A jestli ji nenajde?“

„V tom případě ji někdo unesl. A my ji objevíme.“

Bloch mluvil s jistotou, kterou mu podle premiéra diktoval přílišný optimismus.

„No dobře, zavolej na  ministerstvo obrany, ať zapojí do pátrání všechny dostupné prostředky. Za dvě hodiny svolám jednání kabinetu,“ řekl Jacobs a podíval se na hodinky.

Bloch si psal poznámky do hromady papírů rozložených na klíně, pak vstal a odkráčel ke dveřím jako lokomotiva nabírající rychlost. Jacobs zavolal na Moiru a ta se okamžitě objevila na prahu.

„Zrušte můj program pro zbytek dne. Za  dvě hodiny se sejde vláda.“

„Právě dorazil francouzský ministr zahraničí. Čeká dole,“ upozornila ho sekretářka. „Za minutu je tady.“

Jacobs si povzdechl. Znovu ucítil ohavný zápach. Jeden z  jeho tělesných strážců se mu pokusil vyčistit boty po  té nešťastné příhodě na toaletách, ale smrad se zažral do kůže a nevyprchal.

„No dobře. Pár minut ho zdržte. A pošlete mi sem ihned Lowense,“ dodal.

„Lowense, pane?“

„Ano. Je asi stejně velký jako já a potrpí si na nóbl oblečení. Řekněte mu, že potřebuju jeho boty.“

Modré BMW. Yosefu Meierovi trvalo jen několik minut, než postřehl vozidlo, které sledovalo jeho taxík proplétající se hustým provozem v  londýnském West Endu. Měl ze své všímavosti dobrý pocit. Už nepůsobil jako operativec v  terénu, převzal funkci na  velitelství v  Tel Avivu, aby konečně poznal své dvě malé děti. Evii bylo sedm a Maxovi osm. Prvních pět let jejich věku si nechal proklouznout mezi prsty, potom však požádal o  přeložení. Nyní navzdory dvěma rokům u  postranní čáry byl rád, že neztratil nic ze svých dovedností.

Původní uspokojení z  odhalení pronásledovatelů rychle vyprchalo, když se Meier zamyslel, proč by ho vůbec kdo měl sledovat. Ať se snažil sebevíc, pokaždé dospěl ke  stejnému znepokojujícímu závěru.

Před sebou spatřil důvěrně známou fasádu izraelského velvyslanectví. V  dálce za  ní zahlédl pochmurnou budovu Kensingtonského paláce. Pootočil se, aby se podíval na BMW, které se už od letiště Heathrow drželo o několik vozidel zpátky. Taxík zastavil přímo před velvyslanectvím. Meier dal řidiči štědré spropitné a požádal ho, aby počkal. Odolal pokušení znovu se ohlédnout po svém doprovodu. Určitě byl někde poblíž.

Přiblížil se k hlavnímu vchodu do budovy a hledal po kapsách dávno propadlou průkazku s oprávněním ke vstupu do areálu ambasády. Skvěl se na  ní velmi nelichotivý vězeňský portrét Jásira Arafata, kanadský žertík, jímž před lety bavil ochranku velvyslanectví. Tehdy ho všichni osobně znali, takže po něm nikdo nechtěl průkaz. Dnes si ho přivezl, aby zopakoval starý trik, ale jediný pohled na  neznámé, vážně se tvářící obličeje, které stály ve vchodu, ho přiměl tento záměr přehodnotit. Ta představa najednou ztratila veškeré kouzlo. Předložil tedy průkaz pracovníka centrály, snesl tvrdé pohledy příslušníků ochranky, vešel do budovy a zapsal se do knihy. Sejde se jen s Davidem Slatonem, ať to má co nejrychleji za sebou.

Přistoupil k recepčnímu pultu a konečně spatřil známou tvář.

„Ahoj, Emmo.“

„Yosy!“

Emma Schroederová vstala a s rozpřaženou náručí obešla svůj stolek. Byla to mohutně stavěná žena s výraznými boky, jejíž záliba v  širokých, beztvarých šatech vůbec neumenšovala její osobnost. Yosy obdržel drtivé objetí, které si Emma vyhradila pro hrstku zaměstnanců velvyslanectví, jimž se podařilo nedostat se do její kolonky má dáti. Meier se spokojeně usmíval.

„Emmo, ty jsi to jediné, co se tady nikdy nezmění.“

Hrdelně se zasmála. „Ale to víš, že se měním. Jsem pořád větší a  větší. A  taky chytřejší,“ dodala spikleneckým šepotem.

„Stále se ještě chystáš napsat tu knihu?“

Znovu se radostně zasmála, leč neodpověděla, ponechávajíc uličnickou otázku nezodpovězenou. Emma byla kariérní vládní zaměstnanec a  u  recepčního pultu v  přízemí velvyslanectví v Londýně pracovala déle, než si kdokoliv pamatoval. V hlavě měla uloženou nepřekonatelnou knihovnu faktů, nezaručených zpráv i  vyložených výmyslů týkajících se toho místa a dlouhé roky vyhrožovala, že sepíše skandální knihu ze zákulisí a odejde do důchodu. Meiera občas napadlo, jestli to opravdu udělá.

„Tak co tě k nám přivádí z hlavního stanu? Nikdo mi neřekl, že se tu ukážeš.“ Očividně ji znepokojilo, že by její informační kanály mohly zklamat.

„Žádný strach, Emmo, nikdo ti nic nezatajil. Jsem na dovolené a  přišel jsem za  Davidem Slatonem. Máme si spolu vyjet na lov do té chaty v horách.“

„David tu není,“ odvětila pochybovačně. „Před čtyřmi dny se musel spakovat. Já ani nevím, kde se teď zdržuje.“

Meier pocítil, jak se mu sevřelo břicho. „Před čtyřmi dny?“ V  duchu rychle počítal. Se Slatonem mluvil v  neděli, to je šest dní. Byl to nezávazný rozhovor a  Meier se oklikou dozvěděl, že Slaton v  nejbližší době neplánuje žádnou akci. Jemu pak trvalo skoro týden, než byl připraven k odletu a  mohl navštívit Británii, aniž by vzbudil podezření. A  v  té době se David musel spakovat, což ve slangu Mossadu znamenalo okamžitý úkol – nic si nebal, nelíbej ženu, prostě jenom popadni cestovní pas a mazej na letiště.

„Slyšela jsi o něm od té doby?“

Zavrtěla hlavou. „Ani slovo. A nevím, kdy se vrátí.“

Meier horečně zvažoval, co dál.

Jeho ustaraný výraz Emmě Schroederové neunikl. „Co jste vlastně chtěli lovit?“

Meier její záludnou otázku ignoroval. Náhle zalitoval, že napřed nezavolal. „No dobře, Emmo. Každopádně děkuju. Kdyby se ti David ozval, pověz mu, že jsem ho tu hledal.“

„Kde bydlíš?“

„Ještě nevím,“ vyhnul se odpovědi, „ale dám ti vědět.“

Meier odešel doprovázený Emminým podezřívavým pohledem. Pomalu došel k  taxíku, stále ponořený v  myšlenkách. Když nastoupil, řidič se ho zeptal: „Kam to bude teď, šéfe?“

„Potřebuju si půjčit auto. Ve  Whitechapelu je pobočka Av isu.“

Řidič se mu snažil vyjít vstříc, bezpochyby pod dojmem štědrého spropitného, které již od  zákazníka dostal. „Jeden Avis je jen kousek odtud. Ušetřím vám dvacet liber za cestu přes celé město.“

„Ne,“ lhal Meier, „mám rezervovaný konkrétní vůz.“

„Jak si přejete,“ opáčil taxikář a zařadil se do proudu automobilů.

Cesta do Whitechapelu trvala půl hodiny a modré BMW se jich celou dobu drželo.

Pokud šlo o  pronajaté auto, měl Meier specifické požadavky. Vybral si malý červený fiat, pomalé a  snadno sledovatelné vozidlo. Vjel do hustého provozu a zamířil na západ, zpátky přes celé město. Pronásledovatelé se na něj hned přilepili a bez problémů se s velkým a silným německým sedanem proplétali hustou dopravou, aby ho neztratili.

O pětatřicet kilometrů dál vjel Meier na dálnici M3 a nechal za  sebou západní předměstí Londýna. Provoz zřídl a modrý bavorák, který se stále držel za  svou kořistí, musel prodloužit rozestup, až se z něj stala pouhá tečka ve zpětném zrcátku. Podle toho, jak se pronásledovatelé vzdalovali a kryli se za ostatními automobily, přičemž ovšem nikdy neztratili vizuální kontakt, Meier poznal, že proti němu stojí zkušení protivníci. Pronásledovanému to prozradilo dva důležité poznatky. Za prvé, sledování se neúčastnilo žádné další vozidlo, protože jinak by se s ním BMW občas vystřídalo a zmizelo by z dohledu. A za druhé nebyly zapojeny žádné jiné sledovací prostředky, letadlo, satelit ani naváděcí zařízení. Sledovali ho staromódně, dva chlapi, kteří ho nespouštěli z očí a snažili se, aby sami nebyli spatřeni. Ulehčovalo mu to taktickou situaci, ale také to potvrzovalo jeho obavy ohledně osazenstva automobilu, který se ho držel v závěsu jako klíště.

Meier zrychlil na sto dvacet kilometrů v hodině. Namáhaný motor malého fiatu kvílel ve  vysokých otáčkách. Yosy Meier vytáhl podrobnou automapu, kterou si obstaral v autopůjčovně, a rozložil ji na sedadlo spolujezdce. Pak se podíval na hodinky.

Trvalo to další dvě a půl hodiny. Ve zpětném zrcátku viděl, jak BMW zpomaluje a  sjíždí ze silnice. Podíval se na ukazatel stavu paliva – zbývalo mu něco přes čtvrt nádrže. Po všem tom popojíždění po městě a několika hodinách na M3 a  A303 musel velký sedan dojíždět na  benzinové výpary. Meier samozřejmě zaregistroval čerpací stanici hned za nájezdovou rampou a usoudil, že právě tam to pronásledovatelé risknou. Přimáčkl plynový pedál fiatu k podlaze. Ručička tachometru vyšplhala ke stočtyřicítce, kde však ustrnula, malý motor vytočený na maximum proti takovému zacházení hlasitě protestoval. Meier se zatím do mapy nedíval, teď potřeboval jen jedno – ztratit se z  dohledu. Za  pět minut dojel k dalšímu exitu. Sjel z dálnice a několikrát rychle odbočil na vedlejší silnice, než konečně spokojeně sundal nohu z plynu a nahlédl do mapy. Už za sebou nikoho neměl.

Christina stála u vařiče a ve velkém hrnci míchala slepičí polévku. Ohlédla se a viděla, že se pacient probudil.

„Ahoj,“ pozdravila vesele. „Jsem ráda, že vás mám zpátky. Už jsem se bála, že budete spát až do Portugalska.“

Muž vypadal zmateně. Christina si sedla vedle něho na palandu a obdařila ho zcela upřímným úsměvem. „Jak se cítíte?“ zeptala se.

Pomalu se zvedl na loktech a zkřivil obličej námahou.

„Jen klid.“ Natáhla pravici a představila se: „Christina.“

Vzal ji za ruku a zachraptěl: „Nils.“

„Nils? Švéd?“

Přikývl. „Ja, Svensk.“

Christina ukázala palcem na sebe a řekla: „Američanka.“ Překvapilo ji, že pacient zjevně nemluví anglicky. S  mnoha Skandinávci se nesetkala, ale všichni její mateřštinu jakžtakž ovládali. Trosečník se zvedal do sedu a ona mezitím zašla do kuchyňky a přinesla sklenici vody.

„Tohle teď budete hodně potřebovat.“

Vzal si od ní sklenku a okamžitě ji vyprázdnil. Christina mu rychle nabídla novou a zadívala se na něho. V hlavě se jí honila spousta otázek, netušila však, jak je položit.

„Jsem lékařka,“ zkusila to.

Ničím nenaznačil, že by jí rozuměl. Christina mu stáhla přikrývku zakrývající hrudník. „Lékařka,“ zopakovala.

Nezdálo se, že by mu vadilo, když ho začala prohlížet. Nej prve zkontrolovala ránu mezi žebry. Nevypadala hůř, ale vyžadovala převaz. Christina si najednou uvědomila, že mluví nahlas, svým nejlepším nemocničním hlasem. „Klidně ležte.“ Slovům možná nerozuměl, ale zdravotníci na celém světě mluví stejným antisepticky seriózním tónem, který určitě pochopil.

„Nezdá se, že by se do rány dostala infekce, což je dobře, protože místní lékárna není dobře zásobená.“

Strhla náplast, sundala starý obvaz a nahradila ho novým. Zalitovala, že nemá bohatší zásoby zdravotnického materiálu, a uvažovala, kde asi přišel k tak ošklivému poranění. Vyměnila obvaz a  pak se zaměřila na  spálenou kůži obličeje a paží. Nejraději by ta nejhorší místa pokrytá puchýři vyčistila, nedokázala by však zajistit sterilní prostředí, a mohla by tak pacientovi spíše uškodit než pomoci. Pokusila se představit si, jak to muselo bolet – slaná voda neustále zalívající taková zranění. Tvář mu pokrývalo několikadenní strniště, ale holení bude ještě muset nějakou dobu počkat. Kromě míst spálených sluncem byl pacient pořád bledý a vypadal vyčerpaně.

Jak si ho tak prohlížela, nemohla si nevšimnout jeho očí. Měly výraznou šedomodrou barvu a něco v nich prolomilo její soustředění. Z jejich pohledu vyzařovala intenzivní síla, jež protiřečila pacientovu fyzickému stavu. Christina najednou zjistila, že mu upřeně hledí do očí, a náhle znervózněla. Prudce se odvrátila a hledala slova, která by mohla říct tomu podivnému muži, s nímž ji nepojil společný jazyk.

„Když se to tak vezme, tak si myslím, že po pár týdnech odpočinku a rekonvalescence budete zase v pořádku.“

Podal jí prázdnou sklenici a  Christina se rozhodla, že čtvrt hodinku počká, než mu zase dá napít. Zašla do kuchyňky, z hrnce na plotně nalila do nízkého hrnečku slepičí polévku a  podala mu ji. Pacient opatrně ochutnal, vděčně se usmál a s chutí se najedl. Lékařku to povzbudilo. Zotavování bylo na dobré cestě. Její uspokojení narušovala pouze vtíravá možnost, že nebyl sám. Rozhodla se pro nový pokus.

„Byli na Polaris Venture další lidé?“

Nechápavě se na ni zahleděl a snažil se její slova napodobit. „Polars Venure?“

Povzdechla si. Předpokládala, že tak znělo jméno jeho lodi – bylo napsáno na chladicím boxu, jehož se přidržoval. Copak by je nepoznal v  kterémkoliv jazyce? Frustrovaně se zadívala na komunikační panel. Momentálně na jménu lodi vůbec nezáleželo, neboť nemohla nehodu ohlásit. Potřebovala vysílačku, ale jedinou sklenicí vody zkratovala polovinu přístroje. Neuvěřitelné. Dvoucestná vysílačka byla vyřazena z  provozu, čímž přišla o  možnost domluvy na  frekvencích určených pro mezilodní komunikaci. SAT-COM, satelitní telefon, byl rovněž mimo provoz. Jediné fungující rádio byl malý tranzistorák na baterky, určený pro příjem předpovědí počasí. S elektronikou si moc nerozuměla, přesto se dnes večer pokusí vysílačku opravit. Napadlo ji, že jeho loď možná před potopením vyslala nouzový signál, nezaznamenala však žádné náznaky pátrací operace. Neviděla jediné záchranné plavidlo, jediný letoun. Byli zde sami.

Dojedl polévku a vrátil jí hrnek. Zvažovala, zda mu nabídnout přídavek, ale než se rozhodla, padl na záda a zavřel oči. Nalila si do misky a zadívala se na pacienta. Během chvilky znehybněl, jen hrudník se mu zvedal pravidelnými nádechy. V průběhu dne ho každou hodinu kontrolovala. Na palubu se dostal ve vážném stavu a Christina si dělala starosti, že na tom bude ještě hůř. Nyní do něj dostala tekutiny a trochu se najedl. Puchýře na pažích a obličeji pořád mokvaly a určitě bolely, ale jinak se mu dařilo až pozoruhodně dobře. Přitáhla mu přikrývku k bradě. Připadal jí klidný, vtom si však vzpomněla na pohled jeho očí. Co na něm bylo tak zvláštního?

Jsi podivný člověk, pomyslela si. Ten nejpodivnější, jakého jsem kdy z moře vylovila.

Narychlo svolaná schůze izraelské vlády přivedla k  velkému mahagonovému stolu dvacet lidí, vyrovnanou směsici premiérových nejzarytějších politických příznivců a oponentů. Většina byla členy Knesetu, izraelského parlamentu, a díky partyzánským soubojům se dostala na vyšší, ministerskou pozici. Jedinou osobou, která neměla u stolu své pravidelné místo, byl ředitel Mossadu. Anton Bloch seděl na židli nepřítomného ministra telekomunikací, jenž pracovně odcestoval do Argentiny a s nímž nebylo možné navázat spojení. U zadní stěny seděl mezi dvěma prázdnými křesly, která zdůrazňovala jeho osamělost, další cizí člověk.

Když do místnosti vešel Benjamin Jacobs, všichni zůstali sedět. Jeho předchůdci by očekávali, že ministři povstanou, tento premiér si však na  formality nepotrpěl. Zaujal místo mezi ministryní zahraničí Sonjou Franksovou a  ministrem financí Ehudem Zakem.

„Dobré odpoledne, dámy a  pánové,“ pozdravil, přestože jeho tón naznačoval pravý opak. Mluvil anglicky. Jednání vlády obvykle probíhala v hebrejštině, ale všichni u stolu angličtinu dokonale ovládali a většina z nich správně usoudila, že ministerský předseda zvolil tento jazyk s  ohledem na jejich hosta. Jacobs tiše přehlédl shromážděné a uvědomil si, že jich polovina na schůzi kabinetu, při níž se projednávalo téma dnešního jednání, bohužel chyběla. Premiér věděl, že za to tvrdě zaplatí, byl však připraven.

„Jistě jste si všimli, že dnes mezi sebou máme cizince,“ ukázal Jacobs na muže u zadní stěny, který na sobě měl neznámou vojenskou uniformu.

„Dámy a  pánové, představuji vám generála Vilma Van Ruuta z Jihoafrických obranných sil.“

Jihoafričan se postavil do  pozoru a  formálně se uklonil. Byl to vysoký, vyzáblý muž s kostnatým obličejem a knírem, který vypadal jako řídítka. Van Ruut se beze slova posadil.

Jacobs naléhavě pokračoval: „Jsem si vědom, že účast někoho jako generál Van Ruut na jednání kabinetu je velmi neobvyklá, domnívám se však, že důvod jeho přítomnosti bude brzy všem jasný. Před týdnem se na mě obrátil ředitel Mossadu s žádostí o schválení jisté mise, výjimečné operace, abych se vyjádřil co nejopatrněji, pro jejíž provedení se otevíralo jen velmi úzké časové okno. Bylo s  ní spojeno značné riziko, ovšem nečinnost by představovala riziko neporovnatelně větší. Okamžitě jsem svolal schůzi vlády a po krátké diskusi dostala tato mise zelenou. Vzhledem k tomu, že někteří z vás nebyli tehdy přítomni, ponechám teď na  Antonovi, aby vás zasvětil do podrobností.“

Statný a urostlý ředitel Mossadu přešel k protějšímu konci stolu a všichni ho pozorně sledovali. Anton Bloch, operativec do morku kostí, politiky z duše nesnášel. Vypadal jako člověk, který míří na zubařské křeslo.

„Jak jistě víte, v  Jihoafrické republice panuje v  poslední době nezvladatelný chaos a stávající vláda zřejmě nepřežije. Generál Van Ruut se na nás minulý týden obrátil s informací, že se vojenské velení a vůbec celá armáda rozpadá, a zejména vyjádřil pochybnosti o řádném zabezpečení jaderného arzenálu své země.“ V  reakcích kolem stolu premiér rozhodně nezaznamenal nezájem.

„Domnívala jsem se, že Jižní Afrika odzbrojila,“ poznamenala Sonja Franksová.

Bloch jí vysvětlil, jak se věci mají. „Vláda Jihoafrické republiky zahájila veřejně kontrolovatelný projekt jaderného odzbrojení už před deseti roky. Týkal se šesti taktických hlavic středního doletu. Kritické součásti zbraní byly pod mezinárodním dohledem zničeny a  štěpný materiál se ocitl pod dohledem Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Byly zde však dvě... výjimky.“

Členové vlády, kteří se předchozí schůze nezúčastnili, se neklidně zavrtěli.

„V  posledním okamžiku byl vydán rozkaz zachovat dvě hlavice nedotčené. O důvodech, které k tomuto rozhodnutí vedly, generál Van Ruut nic neví, nikoho však zajisté nepřekvapí, že se to stalo přísně střeženým státním tajemstvím.“

Van Ruut důrazně přikývl a řekl: „Tyto zbraně hlídal více než deset let oddíl speciálně vybraných mužů. Hlavice jsou nechtěným dědictvím a  naši politikové se stále nemohou rozhodnout, zda si je máme ponechat, zničit je, nebo... Nu, v poslední době se mluvilo o jejich použití.“

O  slovo se přihlásil generál Gabriel, náčelník generálního štábu Izraelských obranných sil. „Jaderné zbraně by tak rozšířenou občanskou válku ani v  nejmenším neovlivnily. Nemluvíme tady o  tankových bitvách, mluvíme o  půltuctu vzbouřeneckých frakcí, z nichž některé jsou vyzbrojeny pouze oštěpy a mačetami. Odpálení jaderné zbraně by pouze poskytlo opozici popud ke sjednocení.“

„Souhlasím, pane, pokud se týká taktického hlediska,“ řekl Jihoafričan. „Ale naše vedení se rozpadá. Pokud dojde ke skutečnému kolapsu, nemusí jednat vojensky racionálně.“

Kdosi jiný se zeptal: „Takže se domníváte, že tyto zbraně představují hrozbu?“

„Ano,“ potvrdil Van Ruut. „Původně jsem doufal, že se je podaří zneškodnit, ale specialisté, kteří by to mohli provést, nepatří pod mé velení. Diskutoval jsem o  tomto problému s  několika nejbližšími kolegy v  armádní velitelské struktuře a shodli jsme se, že tyto dvě hlavice představují závažnou hrozbu. A  pak, před deseti dny, mi odpověď spadla přímo do klína. Dostal jsem rozkaz přemístit je ze skladiště v poušti Kalahari do  zbraňového komplexu nedaleko Kapského Měs ta. Napadlo mě, že bychom mohli tyto hlavice předat do úschovy jiné zemi, neutrální třetí straně. A jedinou vhodnou zemí je Izrael.“

Jacobs znovu pozoroval různé reakce kolem stolu. Někteří ministři působili uvolněně, byli zvědaví, ale již ne znepokojení. Jiní se neklidně ošívali, tušili, že to není všechno.

Bloch doplnil: „Před devíti dny se s  námi generál Van Ruut spojil, vysvětlil situaci a  požádal nás o  pomoc. Měl bych dodat, že to udělal za cenu obrovského osobního rizika a  s  vědomím, že jeho kariéra u  Jihoafrických obranných sil tímto končí. Rozhodující roli hrál pochopitelně čas. Návrh jsme obdrželi pouhý den předtím, než měly být zbraně přemístěny. Na  rozhodnutí jsme měli jen hodiny. Ministerský předseda svolal mimořádné zasedání kabinetu a na něm bylo rozhodnuto, že půjdeme do akce.“

Ariel Steiner, předseda Izraelské strany práce a  hlavní pre miérův protivník, přerušil ředitele Mossadu a  adresoval svou poznámku přímo ministerskému předsedovi: „Rád bych viděl zápis z toho jednání. Jak víte, pobýval jsem tehdy v zahraničí.“

Jacobs byl připraven. Předal zápis Steinerovi, který se do něj podezřívavě začetl. „Přečtěte si to později,“ vyzval ho Jacobs. „Teď si projdeme hlavní body, aby byli všichni v obraze.“

Steiner se nedal odradit a zkusil jinou taktiku. „Ve vší úctě ke zde přítomnému generálovi, jak můžeme vědět, že jeho cílem není odzbrojit vládu své země a  pomoci tak povstalcům?“

„Vědět to nemůžete,“ odsekl Van Ruut. Probodával politika pohledem, ale zachoval nezúčastněný výraz.

Zasáhl generál Gabriel: „Pane Steinere, generála Van Ruuta znám téměř dvacet let. Je to čestný a zásadový důstojník, jemuž leží na srdci osud jeho země.“

„Mně se spíš zdá, že své zemi zasazuje ránu do zad. Pokud rebelové vyhrají, stane se jejich hrdinou. Pravděpodobně z něj udělají náčelníka štábu nové armády.“

Van Ruut zrudl rozčilením.

„Pánové, prosím vás,“ uklidňoval je Ehud Zak, Jacobsova pravá ruka, který v  podobných situacích často sloužil jako nárazník.

Jacobs už slyšel dost. „Minulý



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.