načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Dokonalý rodič neexistuje - Isabelle Filliozat

Dokonalý rodič neexistuje
-15%
sleva

Kniha: Dokonalý rodič neexistuje
Autor:

Staňte se rodičem, jakým chcete být! Kdo by nechtěl být dokonalým rodičem! Tento bestseller vás provází výchovou, místy, která se dotýkají křehké dětské duše (neznevažujeme třeba někdy pocity svého ... (celý popis)
229
Kniha teď bohužel není dostupná.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2011-03-09
Počet stran: 192
Rozměr: 167 x 225 mm
Úprava: 192 stran : ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: překlad Zdeňka Ondrášková
Vazba: brožovaná lepená
ISBN: 9788025133170
EAN: 9788025133170
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Staňte se rodičem, jakým chcete být! Kdo by nechtěl být dokonalým rodičem! Tento bestseller vás provází výchovou, místy, která se dotýkají křehké dětské duše (neznevažujeme třeba někdy pocity svého dítěte?), i místy, která odhalují naše rodičovské slabiny. Jedním zcílů této poutavé knihy je lépe pochopit, co se v nás odehrává, když na naše děti křičíme nebo jim nedokážeme nic odmítnout. Příčiny svých výchovných selhání naleznete ve své minulosti, ve výchovných chybách vašich rodičů, ale díky této knize se naučíte nad svýmchováním získat kontrolu a chyby napravovat. V knize dále najdete:
Jaké jsou nejčastější výchovné potíže a proč se k našim dětem nechováme často tak, jak bychom chtěli.
Příčiny našich přehnaných reakcí a výbuchů.
Jak se vyznat sám v sobě, pročreagujeme, jak reagujeme.
Jaké jsou problémy s dětmi v jednotlivých věkových obdobích.
Vývoj našich dětí od narození po ranou dospělost.
Praktická cvičení průvodce každodenním životem aneb jak napravit, co se nám nepodařilo.

IsabelleFilliozat pracuje jako klinická psycholožka a psychoterapeutka již od roku 1982. Je autorkou několika knih, které u čtenářů sklidily velký úspěch. V roce 2005 založila Školu vztahové a emoční inteligence, kde se věnuje vzdělávání v oblasti mezilidských vztahů a práci semocemi.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Pořád jen provokuje Pořád jen provokuje
Filliozat Isabelle
Cena: 212 Kč
Zkoušeli jsme všechno! Zkoušeli jsme všechno!
Filliozat Isabelle
Cena: 212 Kč
(Ne)gramotný rodič (Ne)gramotný rodič
Königová Lucie
Cena: 303 Kč
Můj (téměř) dokonalý život Můj (téměř) dokonalý život
Kinsella Sophie
Cena: 169 Kč
Golf - Dokonalý průvodce hrou Golf - Dokonalý průvodce hrou
Alliss Peter
Cena: 296 Kč
Ke knize "Dokonalý rodič neexistuje" doporučujeme také:
Jak být dobrým rodičem -- Krůpěje výchovných moudrostí Jak být dobrým rodičem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

36 | Dokonalý rodič neexistuje Urážky a ponižování „Tak co, metráčku?“ „To je ale nula!“ „Hehe, pojď už, ty slůně!“ „Pozor, přijíždí buldozer!“ „Ten debil dostal zase čtyřku z matiky!“ „Ty jsi tak škaredá, nemysli si, že se budeš někomu líbit!“ „Za koho se máš, ty paní důležitá?!“. Šokují vás ty výrazy? Bohužel jsem si je nevymyslela. Je málo dětí, které rodiče nikdy neuráželi. Toto ponižování je jako emoční výprask. Zraňuje mladé dívky a chlapce, kteří mu jsou vystaveni, dospělé, kteří je pronášejí, i jejich vztah. Díky své vlastní minulosti věříme, že jsou tyto slovní útoky neškodné. Nadávky pronikají také do škol. Když se do toho vloží dospělý, uslyší námitku: „Ty ničemu nerozumíš, to nevadí, už jsem zvyklý, všichni tak mluví.“ Ale když se některý z dospívajících objeví u psychologa nebo v nějaké skupině, kde se může svěřit, mluví úplně jinak. Když někdo uráží, bolí to a přispívá ke zhoršení vztahů s ostatními. Soudy a ponižování vytvářejí zhoubné klima. Ve třídě, kde může urážka vyjít z úst dospělého nebo dítěte, aniž by byla odsouzena jako nepřijatelná, se nikdo necítí v bezpečí. Ani oběť, ani pasivní svědci, dokonce ani ten, kdo ji vyslovil. Dochází k určité vnitřní změně, která je opravdu nepatrná a většinou nevědomá. Nikdo už nechce riskovat, že by se vyjadřoval svobodně. Všichni přistoupí na určitou roli. To se děje také v rodinách. Každý si na sebe vezme svůj kostým a hraje svou roli, aby byl akceptován. Někdo se se svou rolí ztotožní a věří, že „je“ takový, že to je opravdový život. Projevy pohrdání a pomluvy bolí, když přicházejí od kamarádů, a bolí ještě víc od vlastních rodičů. Nadávky mohou být jakkoliv banalizovány, ale bolí daleko víc, než jsme ochotni věřit.

Z tenisového kurtu je slyšet komentář rodiče: „No tak, dělej, pohni trochu tím

svým tlustým zadkem.“ Deborah dělá, co může. Každý míček, který skončí v síti,

vyvolá další jedovatou poznámku: „Seš levá, fakt, chudinko moje.“ Když otce

oslovím, ospravedlňuje se: „Já ji neponižuji, já ji škádlím, aby se nedala. Povzbuzuji

ji, protože vím, že na to má. Jinak bych nic neříkal.“ Věří tento táta tomu, co říká?

Tímto způsobem redukuje kognitivní disonanci, ale musí zavřít oči! Jeho dcera


Rodič versus dítě | 37

se schovala do krunýře, aby už nic necítila. Uzavřela se před sebou, zahalila se

vrstvou pěkně tlustého tuku, aby utlumila ty rány... Samozřejmě, že tenisu brzy

poté nechala. Zbožňuje svého otce a nezpochybňuje ho. Raději zničí svůj vlastní

obraz. Chybí jí sebedůvěra, ale nespojuje si to s postojem svého otce. On je jinak

tak skvělý, tak zlehka proplouvá životem, je vždy tak ochotný a velkorysý. Musí být neustále dominantní? Nemá rád psychology a odmítá na sebe vzít svůj podíl zodpovědnosti za narušenou vnitřní jistotu své dcery: „Je prostě taková.“ Co má tedy z toho, že ji tak trápí? Udržet moc. Zabránit emocím v projevu. Byl stejně tak podřízen svému otci, zahanbován a ponižován. Je rád, že teď může být jízlivý zase on, a za žádnou cenu nechce pustit své emoce. Za ovládáním jeho dcery se ve skutečnosti skrývá jen snaha o ovládnutí vlastních emocí a o jejich trvalé potlačení. Dopad urážek se někdy projeví až mnohem později. Marie ke mně přichází, protože nikdy nepociťuje touhu po svém manželovi a milování jí nic neříká. Společně hledáme, co ji v minulosti mohlo zranit v její sexualitě. Poslouchám ji. Svěřuje se mi, že se jí neustále vrací jedno slovo, které její matka použila, když si ve čtrnácti letech „dovolila“ jít s jedním chlapcem do kina: děvka. Jak může matka tohle říct své dceři? Tuto nadávku můžeme bohužel slyšet z úst matek i otců dost často. Marii zasáhla opravdu hluboce. Prudkost napadení její matky ji vyvedla z míry, věřila jí a vyvodila z toho: „Pokud jsem s chlapcem, jsem děvka.“ Takže potlačila všechny sexuální vjemy v nevědomé iluzi, že si tak uchová úctu a lásku své matky. Protože je poslušná holčička, ještě teď si zakazuje jakékoliv potěšení, jakoukoliv touhu, a vystavuje tak nebezpečí svůj partnerský vztah. Ve skutečnosti ta nadávka nebyla adresovaná jí, ale jak to mohla vědět? Děti věří svým rodičům. A její matka se jí za to nikdy neomluvila. Odkud k nám přicházejí tyto urážky? Často jsme je slyšeli a byly nám adresovány, když jsme byli menší. Vymazali jsme jejich agresivní stránku, zvnitřnili jsme je a potlačili utrpení. Je to obranný proces. Urážka je směřována druhému ve snaze umlčet vlastní vnitřní bolest. Za urážkou je vždy naše vlastní minulost, bolest, kterou stále cítíme, emoce a potřeby. Naše nadávky nejsou neškodné. Jsou adresovány našim dětem, ale nic o nich neříkají. Vypovídají o našich vlastních bolestech. Natálie porodila Marii, když jí bylo dvacet let a byla svobodná. Trpěla odsouzením ostatních, osaměním a odmítnutím rodičů. Pociťovala tedy obrovskou tíseň. Všechny tyto emoce se přihlásily o slovo, když se dozvěděla, že si její dcera vyšla s chlapcem. Nechtěla je znovu slyšet, znovu je prožít, takže zaútočila: „Jsi jen obyčejná děvka!“ Aby se jich zbavila, nemusela jim čelit, vrhla tato strašná slova do tváře své dcery.


38 | Dokonalý rodič neexistuje

Urážet, ponižovat, odsuzovat a nadávat nepatří k výchovným metodám, jde

o násilí, dokonce i tehdy (nebo spíš hlavně), když urážky vycházejí z úst rodičů.

Prostřednictvím soudů získáváme moc nad druhými, abychom se nemuseli zabývat

sami sebou. Ne nadarmo se říká: „Každý ať si zamete před vlastním prahem!“

Když jsem vysvětlovala tento proces jednomu otci, který přišel kvůli svému synovi,

vzepřel se: „Ale vždyť je to pravda, že za nic nestojí, já jenom říkám pravdu, nebudu

mu přece říkat, že je geniální, podívejte se na ty známky!“

Trpělivě jsem mu vysvětlila rozdíl mezi konstatováním a interpretací. Zdůraznila

jsem, že „je geniální“ je také hodnocení, a ne objektivní konstatování. Objektivní

realita by byla „známky jsou podprůměrné“. „Nestojí za nic“ je zevšeobecňující

interpretace, charakteristika žáka, a ne známek. Interpretace je subjektivní, závisí

na našich prožitých zkušenostech, na našem úhlu pohledu, a ne na jeho realitě.

Máme často problém tyto věci rozlišovat, natolik se nám zdá naše interpretace

jediná možná. Navíc podřízené dítě má sklon se přizpůsobit tomu, co o něm

říkáme. Tato jeho potřeba se ztotožnit s názorem druhého byla zkoumána

9

a nese

název „sebenaplňující proroctví“. Myslíme si o dítěti, že za nic nestojí, a on se tedy

sám (naprosto mechanicky?) utvrzuje ve svém neúspěchu: nestojím za nic, je tedy

zbytečné, abych se snažil vyřešit tento problém, stejně se mi to nepodaří. Podřídí

se této charakteristice ve svých myšlenkách a v chování. Čím dál víc se podobá

představě, kterou o něm jeho rodič má, a tím mu potvrdí jeho názor.

Máme tendenci zapomínat, že děti dělají to nejlepší, co můžou. Jestliže se jim

nepodaří uspokojit naše očekávání, je to proto, že to, co po nich chceme, nemají pod

kontrolou, nebo to je v rozporu s našimi nevědomými očekáváními.

Co nás navzdory všemu nutí hodnotit? Vždyť i my jsme byli dětmi, a měli bychom

si tedy pamatovat to prožité utrpení, když nás naši vlastní rodiče takto negativně

charakterizovali. Nevzpomínáme si na to, protože jsme se cítili vinni, přijali jsme

tuto svou charakteristiku a uzavřeli jsme své emoce ve svém srdci. Prošli jsme si

touto zkušeností, přesně víme, jak jsou tato hodnocení antipedagogická, neboť

o tom máme důkaz. Tato hodnocení nás zranila a nepomohla nám rozvinout naše

schopnosti. A my je přesto šíříme. Proč? Protože jsme se vlivem onoho hodnocení

cítili vinni, méněcenní, ponížení. Vzali jsme si ho k srdci a považovali za správné.

Kolik dospělých se samo při vzpomínkách na minulost odsuzuje: „Byl jsem pěknej

lump, byl jsem slaboch, byl jsem nesnesitelný...“ a zapomíná přitom, že jejich chování

bylo jen důsledkem, a ne příčinou.

9

Robert A. Rosenthal – Lenore Jacobson, Pygmalion in the Classroom: Expectation and Pupil’s

Intellectual Development, Irvington Publishers, 1968, 1992.


Rodič versus dítě | 39

Naše symptomy nejsou problémem, problémem je řešení nebo spíše způsob, jakým se naše problémy pokoušíme řešit. Pokud jednání dítěte nezjitří naše staré rány, jsme si většinu času schopni uvědomit, že toto jeho nestandardní chování má své důvody a že často pramení z nějaké hlubší obavy. Zaměřujeme se na pochopení problému a potom na hledání řešení více než na obviňování dítěte. Například při pohledu na katastrofální žákovskou knížku zareagujeme: „Co se stalo?“ Vyslechneme si dítě, uvážíme různé možné důvody: nedostatečná příprava, nepozornost, špatné pochopení, nějaké zvláštní potíže, blok týkající se daného tématu, nebo pokud jde o profesora... Poslechneme si, jaký je vztah mezi naším dítětem a jeho učitelem. Zkrátka zasadíme známky do určitého kontextu a budeme mít přitom na paměti, že jde jen o příznaky a že musíme odhalit obtíž, která brzdí naše dítě. Kdybychom dítěti naměřili teplotu 39,5 stupně, ani by nás nenapadlo požádat jej, aby se snažilo a teplotu snížilo. Víme, že jde o příznak a že je třeba diagnostikovat problém, aby se začal léčit. Stejně tak pokud nemá dítě dobré známky, je to proto, že se děje něco, co mu v tom brání. Jestli se nám na to nepodaří přijít, máme malou šanci, že by se známky mohly zlepšit. Jenže vztek nás oslepuje. Zapomínáme na všechno a na děti křičíme. Naše zuřivost ve skutečnosti nevypovídá o známkách dítěte, ale o našem vlastním nevědomém prožitku, o našich bolestech. Proto je to pro dítě nejen bolestivé, ale pokud ho chceme podpořit v rozvoji, pak i neúčinné. Urážíme dítě, abychom mohli lépe potlačit vlastní emoce. Pravda je ale úplně jinde, týká se nás a říká:

„Když dostaneš nějakou špatnou známku, necítím se dobře, je to jako bych tu špatnou

známku dostal já sám.“

Nebo:

„Mám vztek, protože moje image je poškozena, a mám strach z toho, co o mně řeknou

ostatní.“

„Dostal jsem jako malý hodně špatných známek, cítil jsem se jako nula, pořád jsem

cítil tu hanbu. Kvůli tobě znovu cítím to ponížení.“

„Když jsem přišel se špatnou známkou, dostal jsem pořádně nařezáno. Nepřipomínej

mi to!“

„Vždy jsem měl jen samé jedničky, a kdybys věděl, co všechno jsem tomu obětoval,

jak jsem se kvůli tomu nadřel... Nesnesu, abys měl život lehčí.“

„Tvrdě pracuji, abys mohl chodit do školy. Když vidím tvé výsledky, pociťuji

nespravedlnost...“


40 | Dokonalý rodič neexistuje Ponižovat znamená ovládnout druhého, ale hlavně snažit se ovládnout rány z naší vlastní minulosti. Jde o neobratný pokus osvobodit dítě, kterým jsme byli, od pocitu ponížení, ve kterém je uvězněno. Avšak pokaždé, když někoho ponižujeme, spíše než osvobození dosahujeme dalšího uzavírání. Je zbytečné se obviňovat, pokud se přistihneme při odsuzování dítěte. Spokojme se s tím, že přestaneme, že se dítěti omluvíme a pak se budeme soustředit na to, jaké emoce v nás toto hodnocení vyvolalo. Co říká o nás? Je to vstupní brána k naší minulosti.

Vztek nás oslepuje. Zapomínáme na všechno a křičíme. Naše zuřivost ve

skutečnosti nevypovídá o tom, co děti provedly, ale o nás. O našich skrytých

emocích a bolestech z minulosti. Urážíme dítě, abychom mohli potlačit vlastní

emoce.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist