načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dokonalost neznamená štěstí -- aneb Jak neztratit sám sebe – Beastess The

Dokonalost neznamená štěstí -- aneb Jak neztratit sám sebe

Elektronická kniha: Dokonalost neznamená štěstí
Autor: Beastess The
Podnázev: aneb Jak neztratit sám sebe

Doba na nás klade čím dál větší požadavky: měli bychom dosahovat nadprůměrných výkonů v práci, vydělávat co nejvíce peněz, být vzornými partnery a rodiči, vypadat jako ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  203
+
-
6,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 152
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání 1.
Skupina třídění: Vývojová psychologie. Individuální psychologie
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5728-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Doba na nás klade čím dál větší požadavky: měli bychom dosahovat nadprůměrných výkonů v práci, vydělávat co nejvíce peněz, být vzornými partnery a rodiči, vypadat jako vyretušované celebrity z obálek drahých magazínů. Když se nám to nedaří, neváháme si platit kouče či sebezlepšovací kurzy. Je to ale skutečně nutné? Opravdu chceme žít svůj život podle filmových hrdinů a psychologických příruček? To jsou otázky, na které vám odpoví tento průvodce do hlubin vlastního nitra. Lidem často chybí odvaha být sami sebou, najít si svou vlastní cestu. Co je tou hlavní ingrediencí, která dělá i nedokonalý život krásným, se dozvíte v této knize.

Popis nakladatele

Vydejte se spolu s námi hledat své opravdové já! Dokonalost neznamená štěstí, stejně jako obdiv neznamená lásku. Často nám chybí odvaha být sami sebou, najít si svou vlastní cestu. Co je tou hlavní ingrediencí, která dělá i nedokonalý život krásným?

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Beastess The - další tituly autora:
Jak (pře)žít se stárnoucími rodiči Jak (pře)žít se stárnoucími rodiči
 (e-book)
Na co se ptají muži -- O ženách Na co se ptají muži
Osamělost -- aneb Kolik máte přátel na Facebooku Osamělost
 (e-book)
Osamělost -- aneb Kolik máte přátel na Facebooku Osamělost
 (e-book)
Jak (pře)žít se stárnoucími rodiči Jak (pře)žít se stárnoucími rodiči
Dokonalost neznamená štěstí -- aneb Jak neztratit sám sebe Dokonalost neznamená štěstí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

The Beastess


Diamant s kazem má větší cenu

než ten nejdokonalejší kus štěrku.

Konfucius


The Beastess

DOKONALOST

NEZNAMENÁ

ŠTĚSTÍ

ANEB JAK NEZTRATIT

SÁM SEBE


The Beastess Dokonalost neznamená štěstí aneb Jak neztratit sám sebe Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6453. publikaci Odpovědný redaktor PhDr. Milan Pokorný Sazba a zlom Antonín Plicka Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 152 Vydání 1., 2017 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. © The Beastess, 2017 © Grada Publishing, a.s., 2017 ISBN 978-80-271-9574-9 (ePub) ISBN 978-80-271-9573-2 (pdf ) ISBN 978-80-247-5728-5 (print)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být repro

dukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Obsah

Obsah ÚVOD 9 Jak se v knize orientovat 11 1. CO JE VLASTNĚ DOKONALOST? 13 Barbie a Ken 13

Přirozené vnímání krásy 14

Kulturní normy 16

Proč se dětem líbí velké oči 18

Infantilní trendy ve společnosti 19

Komu se to vlastně chceme podobat? 20 Obchodníci s iluzemi 23

Reklamní pasti: sex... 23

... a děti 25

Vyvolení 26

Proměna dámy v divokou šelmu 29

Jak se nakazit bulvárními city 32

Poptávka, nebo nabídka šmejdů? 34 Souřadnice dokonalosti: místo, čas a způsob 38

Dokonalost v antice a křesťanství 40

Kulturní rozdíly 43

Dokonalá žena 21. století 45

Můžeme mít všechno? 49

Dokonalý život – nebo dokonalé divadlo? 54

Poslouchej žízeň – i když máš právě hlad 58

Selfie self 60 2. KDO JSTE? 65 Vývoj identity aneb Jak vzniká naše „já“ 68

Selfobjektní vztahy: „já“ versus svět 69

Richard Lví srdce 73

Vztahová vazba (attachment) a její poruchy 78

• Nezdravé typy vztahové vazby 80 Děti – květy našeho života 83

O neposlušném poníkovi 83

Vývoj „já“ v batolecím a předškolním období 86

• Infantilní narcismus 87

• Proč jsou narcisové nešťastní 89

• Rady rodičům batolat 91

• Malí čarodějové a velcí diktátoři 93

• Není narcis jako narcis 95

Zahrádka rodičovské ctižádosti 97

• Narcis stokrát jinak 98

• Tráva a jiný plevel 101 Kdo jsou ti druzí? 103

Co můžete uvidět v očích jiných lidí? 106

Co můžete vyhrát? 109

Obsah

Neplánovaná odbočka – noční můra všech obsedantů 111

Inženýrská odysea 113

• Jak prohrát závod s vlastní dokonalostí 116

Dokonalost na druhou 119 Hra ještě nekončí 121

Zrcadlové obrazy aneb „Peklo, to jsou ti druzí“ 123

Naše „druhé já“ 125

Zrcadlo v zrcadle 128 3. HONBA ZA DIAMANTEM 131 Potřebujete psychologa? 132

Koučuji, koučuješ, koučujeme 135 Člověk potřebuje něco milovat 139

Co je to úspěch? 141

Jak se žije slavným 143 Kde hledat své štěstí aneb Žijte in the zone 145

SHRNUTO DO PUNTÍKU 150



9

Úvod

Úvod

Otec přísným zrakem prohlíží proti světlu sklenici od hořčice, čerstvě

vyleštěnou kuchyňskou utěrkou, jako by šla na výstavu křišťálu. Kdesi

u samého dna nachází šmouhu o velikosti mravenčího tykadla. „Podívej

se!“ zvolá vítězoslavně. „Tomu ty říkáš umyté nádobí??“ Celá várka našeho

„Pikant servisu“ putuje zpátky do dřezu a já do něj liju starý dobrý Jar

spolu s vařící vodou v poměru 1 : 1, odhodlána vykartáčovat z těch pito

mých hořčičáků duši. Jednou s nimi totiž vytřu svému milému papínkovi

zrak: nenajde jedinou šmouhu, jedinou chybičku! Náš rodinný poklad ho

prostě jednoho krásného dne oslní naprosto dokonalou (a dokonale zby

tečnou) naleštěností – a on konečně uzná, že i já jsem dokonalá. Dokonalá

dívka, dokonalá žačka, dokonalá dcera a dokonalá umývačka nádobí...

Jen neříkejte, že to k ničemu není. Z takové bezchybně vycíděné sklínky

se mu totiž ta voda se šťávou bude jistě pít úplně jinak!

Zní vám to trochu povědomě? Asi jak komu. Hořčice Pikant se už, po

kud vím, nějaký ten pátek nevyrábí, Jar se přeskupil do tablet a o nádobí se

spolu s ním stará myčka. Klasický obrázek školního dítěte s utěrkou, které

doma „musí pomáhat“ (nebo ještě lépe dvou sourozenců, kteří se u toho

vždycky do krve pohádají, „kdo bude umývat a kdo utírat“), z českých

domácností pomalu mizí. Týká se to i jiných domácích prací, které ještě

za mých školních let bývaly nepsanou dětskou povinností, a především

prostředkem výchovy k žádoucím vlastnostem „slušného člověka“, jako je

pracovitost, pečlivost, svědomitost a vůbec tuhá morálka. Můj táta určitě

nebyl jediný, kdo výchovné úsilí popsaného typu koncem sedmdesátých

let tak trochu přeháněl. V 21. století se to už tolik nenosí. Nejde jen o to,

že práci za nás v čím dál větší míře zastávají elektrospotřebiče. Hodnoty

se všeobecně poněkud posunuly, takže nábožné pulírování sklenic již ne

patří k rodičovským prioritám. O takovou formu dokonalosti dnes nikdo


10

nestojí. Naopak. Každému bulíkovi je nad slunce jasné, že s  úslužnou přičinlivostí a sklopenýma ušima to v životě daleko nedotáhne.

Přesto nám vyrůstají generace doslova posedlé touhou po dokonalosti jiného druhu. Kde jsou ty časy, kdy vzorné žačce stačilo mít samé jedničky a  předpisově ustlanou válendu v  pokojíčku... Dnešní dívka musí mít především perfektní outfit, make-up, iPhone a posléze i sili kony. Prestižní školu by jistě také měla vystudovat. Své výsledky si však už neověří na nástěnce SSM, nýbrž v tvrdém konkurenčním boji. Samé jedničky? No, možná... Ale také průraznost, sebevědomí, sociální dovednosti... Do  pětadvaceti by měla vyhrát alespoň jednu missí soutěž, raketově nastartovat kariéru a objevit se na obálce bulvárního deníku se synem bývalého politika. V honbě za úspěchem samozřejmě nesmí zapomínat na osobní rozvoj. Nikoli ovšem podle Zápisníku třinácti bobříků, nýbrž podle stránek lifestylových časopisů, které je nutno sledovat minimálně obden, protože trendy se mění, a kdo není trendy, ten jako by nebyl vůbec. K tomu všemu myslet na „práci s emocemi“, a to zejména v tom smyslu, abychom je dávali tak nějak vhodně najevo (například prostřednictvím charity nebo na Facebooku). V neposlední řadě je tu i povinnost denně dosahovat úúúúžasných orgasmů pod vedením osobního kouče – a od rána do večera si ten život fakt pozitivně užívat. Tvrdá dřina!

Imperativ dokonalosti je navíc čím dál podobnější pro chlapce i dívky, muže i ženy. Nejenže je od něžného pohlaví kromě dokonalého vzhledu požadován i dokonalý výkon, obdobně i naše silnější polovičky musí mít v dnešní době nádavkem k platu a postavení též dokonale oholené nohy a  na tváři über cool hipsterský plnovous (tedy über cool je právě v  této chvíli – za týden už možná bude totálně out). Popravdě, když jsem před pár lety zjistila, že i muži si píchají do tváří botox a do zadních lící pěchují silikonové vycpávky, „aby se líbili svým partnerkám“, musela jsem se sama sebe ptát: Kam ten svět spěje??

To samozřejmě nikdo z  nás neví. Trochu se ale zdá, jako bychom všichni byli pod čím dál větším tlakem. Možná se nemusíme tolik na

11

Úvod

máhat s  pucováním sklenic, zato se však štveme, abychom vydělali na

myčku značky Bosch (a příští rok na Miele, poněvadž jí dává přednost

Victoria Beckham). Udělat radost tatínkovi, který si namísto poslušné

holčičky přeje vychovat Miss World s  vlastní mezinárodní firmou, je

čím dál složitější. To je jeden z důvodů, proč se pak v dospělosti necítí

me šťastní či šťastné ani v lodičkách Jimmy Choo. Když si totiž zdravé

sebevědomí neodneseme z  domova, ani ten sebevětší úspěch nám ho

později nenahradí. Můžeme hledat odpověď v  poradnách koučů nebo

tzv. sebe zdokonalovacích kurzech, má to nicméně jedno úskalí: z jejich

motivačních programů, včetně dobře míněného „mějte se rádi, jací jste“,

se nakonec může stát jen další bobřík, kterého je potřeba splnit. Těžko

se chytá zvláště tehdy, když ani nevíme, kdo vlastně jsme a koho bychom

tedy měli mít rádi... A  když nás „takové, jací jsme“ nikdy nikdo rád

neměl.

Tak schválně – jste-li žena – opravdu se sama sobě líbíte bez make-upu?

Já tedy ne. Jenže se stejně každý večer odlíčit musím. A každé ráno mě pak

při pohledu do zrcadla napadá, že toto přece nemůžu být doopravdy já –

takže si promptně začnu leštit obličej tvářenkou se stejnou důkladností,

s jakou jsem kdysi cídila hořčičáky. Budu se pak někomu líbit? Bude mě

za to mít někdo aspoň trochu rád? Toť otázka, na kterou budeme hledat

odpověď v této knize.

¦ Jak se v knize orientovat

V první části knihy si řekneme něco o tom, jak na naši představu o doko

nalosti působí doba a společnost, ve které žijeme. Zevrubněji se přitom

budeme věnovat mediálním iluzím a manipulacím, jež nás podvědomě

nutí být sami se sebou nespokojení. Tuto nespokojenost často kompen

zujeme nákupem čím dál většího počtu věcí, které nepotřebujeme, provo

zováním činností, které nás ve skutečnosti nijak netěší, a snahou podobat

12

se umělohmotným figurínám a  falešným ikonám. Částečné rozluštění

hádanky, proč to vlastně děláme, najdete ve druhé části knihy. Její sou

částí je docela náročná „psychologická hra“, která vám možná pomůže

vztáhnout si některé poznatky hlubinné psychologie přímo na sebe. Třetí

část nám napoví, kde hledat svou vlastní podobu štěstí. Poradí vám i je

den slavný kouč – a dozvíte se také, že nechat se koučovat není vždycky

ten nejlepší nápad. Knihu doporučujeme číst spíše „jak leží a běží“ než

na přeskáčku: k mnohým věcem se budeme opakovaně vracet v jiných

souvislostech a předchozí text by vám mohl chybět.

Pohled do sebe sama, který v  knížce nabízíme, nemusí být úplně

jednoduchý – ale určitě bude zajímavější než facebooková stránka Kim

Kardashian.

P. S. Připravte si blok a tužku!

13

Co je vlastně dokonalost?

1. Co je vlastně dokonalost?

¦ Barbie a Ken

Jakýmsi synonymem vzhledové dokonalosti v postmoderním světě může

být panenka Barbie a její mužský protějšek Ken: oba vysocí, extrémně

štíhlí, světlovlasí, modroocí, s poněkud nelidskými proporcemi těla i ob

ličeje. Ano – nelidskými. Podivně dlouhé končetiny, vosí pas a „balóny“

(v  případě Barbie) se příliš neslučují s  možností udržovat rovnováhu,

a navíc by u člověka z masa a kostí znamenaly neúměrnou zátěž právě

pro ty kosti. Pánové přes metr devadesát a dámy obšťastněné velikostí

DD a vyšší mi jistě dají za pravdu, že podobat se Barbie či Kenovi byť

v jednom tělesném znaku není ve skutečnosti žádná slast. I člověk s nor

mální šířkou pánve a  hrudního koše se při nadprůměrné výšce nebo

velikosti poprsí začne dříve nebo později hrbit, obratle se hroutí, ploténky

posouvají, břicho vyklenuje... a spotřeba ibuprofenu stoupá. Vypracovat

si dostatečný svalový korzet, který by takovou postavu udržel ve správné

poloze, stojí velkou námahu pravidelného cvičení a různých jiných opat

ření. Vzhledově to ve výsledku nemusí být nic moc.

Prazvláštní ovšem nejsou jen těla oněch ideálů krásy od Mattela, ale

i jejich obličeje. Barbie i Ken mají nepřirozeně velké oči a nosíky tak malé,

až má jeden strach, zda jimi proudí dost vzduchu k okysličení mozkové

tkáně. Jistě, jistě, já vím, že umělohmotné hračky žádný mozek nemají.

Chtěla jsem jen upozornit na to, že takzvaně krásné rysy našeho „do

konalého páru“ jsou vlastně jakousi přehnanou karikaturou toho, co je

ve skutečnosti považováno za přitažlivé. Malý pršáček je jistě roztomilý,

jenže v  reálu ho nikdo až tak miniaturní vzhledem k  ostatním rysům

obličeje nemá – a  kdyby měl, nelíbilo by se nám to. Stejně tak oči, jež

jsou u panenek zvětšeny tak, že odpovídají proporcím tváře miminka,

14

nikoli dospělého člověka. Dívka s  takovými kukadly by nás pohledem

z očí do očí spíše vyděsila.

„Dizajn“ těchto zdánlivě perfektních loutek by byl u  člověka nejen

nefunkční, ale dokonce neestetický. Můžeme se o tom částečně přesvěd

čit, prohlédneme-li si na internetu záplavu fotek a videí „živých Barbie

a Kenů“ – dívek a chlapců, kteří se snaží docílit panenkovského vzhledu

pomocí plastických operací. Přestože mají své fanoušky, abychom tak

řekli „z řad podobně postižených“, většině normální populace se dělá při

pohledu na jejich upravenou fyziognomii spíše lehce nevolno. Ne, není

to tím, že by plastický chirurg odvedl špatnou práci jako třeba v případě

mnohých stárnoucích celebrit, často přezdívaných „zombie“, „monstra“

apod. Problém není ani v tom, že by to „ještě trochu něco chtělo“ (ubrat

ještě dvě žebra, přidat ještě jeden nános bílé barvy do očního okolí...).

Spíše naopak. Čím více se všechny ty načančané Rusky a Ukrajinky Bar

bie podobají, tím jsou pro člověka s  přirozeně nastaveným vnímáním

odpudivější.

Přirozené vnímání krásy

Proč tomu tak je? Povězme si nejprve něco o  „přirozeně nastaveném

vnímání“ krásy. Míníme tím jakési filtry dané z větší části Matkou Pří

rodou, nebo chcete-li procesem evoluce, v  jehož důsledku jsou nám

určité tvary, barvy, vůně, zvuky atd. libé a  jiné zase ne. Vůně růží je

(skoro) všem přirozeně příjemná – vůně močůvky nikoli. Tvar malého

dítěte nebo mladé ženy v nás vyvolá podvědomou touhu po objetí – tvar

švába či krysy spustí sebezáchovný impulz zaječet a  vyskočit na stůl.

Tyto vrozené estetické preference se mohou časem měnit jak v důsled

ku biologického vývoje, tak vlivem kultury: vzpomeňme jen na rozdíly

mezi Věstonickou venuší, Venuší milóskou nebo třeba Botticelliho. Čili

neplatí až tak úplně stoprocentně, že všichni muži baží jen a pouze po

ženách s velkým rozdílem mezi pasem a boky, protože jim to signalizuje,

Co je vlastně dokonalost?

že dotyčná není těhotná s jiným. Takhle jednoduše to ve velké evoluční hře přece jen nefunguje.

Některé základní parametry přitažlivosti jsou však až na naprosté výjimky všem lidem společné. Přitažlivé je v zásadě to, co je potenciálně užitečné, ať už jako svačinka, či budoucí matka mých dětí. Odpudivé se nám zdají naopak věci ohrožující a  nebezpečné. Komputer našeho mozku vyhodnocuje rysy užitečnosti nebo naopak nebezpečnosti velice rychle. Než si to stačíme uvědomit, je mu jasné, že červeňoučké jablíčko právě ze stromu spadlé by se k zakousnutí hodilo – zatímco jeho plastová atrapa na výstavě světového kýče by nijak lahodně nechutnala. Na první pohled může být rozdíl jen minimální. Náš starý dobrý mozek však má své zkušenosti zděděné po předcích, a tak si ve zlomku vteřiny všimne, že ovoce dokonale naaranžované v galerii napodobenin mu jaksi... nevoní. Líbit se mu i může, což o to. Jako dekorace – ne jako potrava.

A  teď si představte trochu absurdní věc: že by se totiž to šťavnaté jablko z babiččiny zahrádky pokoušelo vypadat jako jeho umělohmotný bratranec. Zaplatilo by si šlechtitele a botaniky, aby mu přifoukli tvar do perfektní geometrické kulatosti, vytunili barvu do karmínové červeně bez jediné žluté šmouhy, vyleštili mu slupku jako zrcadlo a  zbavili ho přirozené vůně (dobrý je na to třeba deodorant s mnohoslibným názvem „Exotic Garden“ – spolehlivě přebije naprosto cokoli v dosahu dvou kilometrů). Máte chuť?

Vnímavý čtenář už jistě tuší, kam tím mířím. Idealizované, „perfektní“ rysy mohou našim smyslům do jisté míry lahodit na hračkách, obrazech, fotografiích a jiných umělých (či uměleckých) výtvorech – na živých tvorech nikoli. Přemrštěná snaha „opravovat přírodu“ k obrazu svému se ve skutečnosti setkává spíše s  odporem. Mnozí skalní komentátoři internetových diskusí to pod streamy „živých Barbín“ trefně vyjadřují slovy „tu potkat na ulici, vezmu kramle“, nebo ještě výstižněji „fuj, to jsem se lekl!“. Šestilitrová ňadra pohupující se nad pasem o průměru vodovodní trubky se totiž v  kombinaci s  kojeneckým nosíkem a dvaceticentimetrovými řasami v přírodě nevyskytují a velmi pravdě

16

podobně ani nikdy nevyskytovala. Naše centrální filtry tudíž neměly

pokdy nastavit se tak, aby v popsaném objektu spatřovaly něco, co by

mohlo poskytovat rozkoš nebo nedejbože potomky. Celé je to prostě

jakési divné – divné, tedy potenciálně nebezpečné, a tudíž podvědomě

odpudivé.

Kulturní normy

Představa jablka ve tvaru dokonalé koule bez stopky (a které navíc ani

nevoní) je samozřejmě směšná. Živé Barbíny sklízejí ve své extrémní

podobě momentálně také spíše posměch. Přesto však velká část žen

i mužů považuje pod vlivem médií za normální, nebo dokonce žádoucí

„vylepšovat“ svá těla různými podivnými hmotami, vyhlazovat je holítky

a zbavovat je přirozeného pachu „exotickou zahradou“ ve spreji. Mužů,

kterým při mazlení vadí spoje v  uměle napletených vlasech a  nemají

zájem líbat hyaluronovou výplň ve rtech svých partnerek, je čím dál

míň a  jejich věková hranice se posouvá do stále vyšších ročníků. Tak

jak to tedy je? Rozhoduje za nás stále příroda, co se nám má líbit, a co

ne? Nebo už opravdu poroučíme my jí?

Tak nějak napůl. Touha po dokonalosti totiž není nijak nová. Člověk

byl vůči svému Stvořiteli (ať už tím slovem myslíme cokoli) vzpurný a ne

poslušný už „od Adama“. Neustále něco nového vymýšlet a zdokonalovat

„dílo boží“ je nám vlastní od počátku světa. Vytváříme tím kulturu, která

nás zpětně ovlivňuje a  může za určitých okolností biologicky vrozené

vzorce vnímání a chování v našem mozku přepsat. Dosti často při tom

dochází k docela bizarním posunům měřítek krásy, jak se můžeme pře

svědčit z  vykopávek (už zmíněná Věstonická venuše) nebo u  zástupců

takzvaných přírodních kultur. Stačí se podívat, co se sebou provádějí

například některé kmeny v Africe – od vkládání dřevěných destiček do

rtů přes vykrmování děvčat do monstrózní obezity až k ženské obřízce...

V Číně bylo svého času v módě zmenšování dívčích chodidel, v Thajsku si

Co je vlastně dokonalost?

ženy prodlužují krk kovovými kroužky a mnozí Maoři na Novém Zélandu se dodnes tetují po celém těle tak, že připomínají tkané koberce. Zkrátka, nic nového pod sluncem. Oproti nim jsme se svou trochou silikonu pod kůží vlastně břídilové.

Aby se však takovéto odchylky od přirozeného pojetí krásy ujaly, je zapotřebí dlouhodobého a soustavného kulturního tlaku. Průměrného Evropana byste za normálních okolností jen těžko přesvědčili, aby toužil po Thajce s půlmetrovým krkem – anebo po Barbie. Nicméně pokud by byl přinucen strávit zbytek života v chýši kmene Paduang nebo kdyby se mu módní průmysl rozhodl prodat Barbínu jako nezbytný doplněk image, změnil by po čase názor. Totéž se například děje, když nám maminka od útlého věku vštěpuje, že vyholování těla je hezké a hygienické – a první žiletku nám pro jistotu koupí už ve dvanácti: příroda tu dostane jaksi na frak. Většině lidí, kteří na to od mládí nebyli zvyklí, to přitom připadá docela ošklivé. Vyholené osoby je nepřitahují jako sexuální partneři, nebo je dokonce považují za perverzní. Teprve když jsou v našem okolí takoví všichni, přestane to být „divné“ a stane se z toho norma krásy, případně kulturnosti a nevím čeho ještě.

Rozdíl mezi přirozeným nastavením a kulturním tlakem lze opět velmi dobře pozorovat na internetových fórech. Pod fotkami lehce oplácaných (tzv. plus size) modelek se muži vychovaní k obdivu vůči modelingové superštíhlosti předhánějí v hlasitých projevech znechucení. Ti odvážnější ovšem řeknou jednu důležitou pravdu: „do postele dobrý, ale na chození bych se styděl“. Mluvíme tu o holkách „krev a mlíko“, tj. maximálně do velikosti 40–42, nikoli o dámách nezpochybnitelně obézních či obludně tlustých, jež se na módních molech v  honbě za senzací rovněž čas od času objeví. Při pohledu na takovou jen velmi mírně oblou „šťabajznu“ pocítí tedy i mladík zpitomělý anorektickými idoly spontánní příliv temné atavistické vášně. Na rande by s ní ovšem nešel, poněvadž by se ztrapnil před kamarády. V mladém muži se v té chvíli sváří klasické nature versus nurture (příroda s výchovou či kulturou) a to, co by se mu normálně líbilo, pod tlakem módního diktátu zavrhne. Proč se dětem líbí velké oči Vraťme se na chvíli opět k  mattelovským panenkám. Proč se nám – a hlavně dětem – vlastně líbí? Vliv kultury, který jsme si právě vysvětlili, tu nehraje až takovou roli. Trik jejich přitažlivosti pro děti spočívá v tom, že vše, co je obecně považováno za hezké, je na nich zcela záměrně a především neúměrně přehnáno. Výrobci hraček a animátoři dětských filmů si všimli, že děti nejvíce zaujmou objekty s několika zjednodušenými a zvýrazněnými typickými znaky. Nemožně velké oči mají nejen kýčovité figurky západního střihu (Barbie a Kenem počínaje a Kačerem Donaldem konče), ale i  docela obyčejní plyšoví medvídci a  nám tak drahé ryze české postavičky jako Rákosníček, kocourek Modroočko či Spejbl s Hurvínkem. Na děti to zabírá, poněvadž jejich nezralá nervová soustava ještě není dost dobře schopna rozlišovat nuance (jemné rozdíly) a dříve se „chytí“ na to, co přímo „bije do očí“. Nabídneme-li předškolákovi fotku kotěte a obrázek Hello Kitty, vybere si většinou onu nechutně přeslazenou variantu „kočkovitosti“. Proč?

Mozek malého děcka správně vnímá, že mládě kočky má větší hlavu v poměru k trupu a větší oči v poměru k hlavě než dospělá micka. Na základě toho rozezná tyto znaky jako „roztomilé“, tj. patřící někomu, kdo není nebezpečný, potřebuje ochranu, lze si s ním pohrát apod. Nicméně dříve si „roztomilosti“ všimne, jsou-li poměry velikosti očí, hlavy atd. několikanásobně zveličeny. Z  obdobných důvodů jsou u  dětí v  oblibě výrazné až křiklavé barvy (také jste zoufalí z  neonově růžové výbavy vaší malé neteře?).

Většina lidí z  této vývojové fáze vyroste a  v  dospělosti začne dávat přednost přirozeným proporcím. Každý z nás si občas rád zavzpomíná na dětství u večerníčku s vílou Amálkou a někdy, když je mu obzvlášť smutno nebo má chřipku, možná i na chvíli ukradne plyšáka své ratolesti: hebký kožíšek a veliké bezelstné oči ho ukonejší podobně jako kdysi maminka. Za normálního života běhu se však dospělý člověk na efekt upravenou krásou dětských hrdinů příliš nedojímá. Naopak, v  závislosti na míře

*


19

Co je vlastně dokonalost?

a konkrétních okolnostech mohou takové projevy působit až trapně a být

ostatním nepříjemné. Tolerovat se do jisté míry dají jen u adolescentních

slečen do dvaceti let. O  růžové kabelčičce a  tričku s  obrázkem Mickey

Mouse (ano, už zase letí) si možná pomyslíme svoje – ovšem je-li holce

sladkých sedmnáct, mávneme nad tím rukou. Když se mi s  neonovou

mašlí ve vlasech a tetováním Hello Kitty na paži představila jistá čtyřiceti

letá žena jako moje sekretářka, jen jsem naprázdno polkla.

Infantilní trendy ve společnosti

Moje slečna sekretářka (snad mi odpustí, hlavně ale neumí česky a nikdy

se to o  sobě nedočte) byla jistě poněkud výstřední výjimkou – stejně

jako jí dosud jsou „živé panenky Barbie“. Svým vzezřením přestárlé hol

čičky vzbuzovala údiv a  leckdy i  špatně maskované zděšení. Nicméně

jakousi infantilizaci (zdětinšťování) módních trendů můžeme pozorovat

i  v  širším měřítku. Příkladem za všechny je móda čepic se zvířecími

oušky (případně i s obrovskými kukadly a malinkými čumáčky). Potkat

v  Londýně drobnou Korejku v  takové pandí čepici nechá jednoho na

pochybách, s jakým živočišným druhem má tu čest.

To ovšem stále nic není oproti módnímu šlágru s  nepřeložitelným

anglickým názvem onesie. Název má vyjadřovat, že oděv se skládá z toliko

jednoho kusu (one = jeden). Jde o kombinézu na zip ve stylu kojenec

kých dupaček s  kapucí – a  samozřejmě opět také s  oušky, čumáčkem,

skvrnami či pruhy podle toho, jaké zvíře má představovat. Často nechybí

ani ocásek. Toto oblečení není míněno jako pomůcka pro pedofilně

-zoofilní sexuální hrátky, nýbrž pro běžné nošení do města. Nejsem si

jista, nakolik se tento outfit ujal u nás, leč v Británii v něm lze (v době,

kdy píši tuto knihu) skutečně vidět na ulici lidi i dobře přes třicet. (Moje

drahá sekretářka si ho nepořídila jen proto, že koťátka se ve velikost 4XL

nevyrábějí). Onesie se jako domácí oblek nabízí i v zásilkových katalozích

pro střední věk (muže i ženy). Nikoli sice se zvířecím potiskem a oušky,




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist