E-kniha: Dokonalé stopy – Helen Fieldsová

Dokonalé stopy

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Helen Fieldsová

Dokonalé stopy – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

DOKONALÉ

STOPY

PŘELOŽILA NELA KNAPOVÁ PLUS

HELEN FIELDSOVÁ

DOKONALÉ

STOPY

Pro Davida, Gabriela, Solomona a Evangeline,

kteří mě nechávají psát ve stroji času,

kde už jen pět minutek v mém světě znamená,

že v tom jejich uběhnou vždy alespoň dvě hodiny.

9

Kapitola

PrvNí

S takřka otcovskou péčí položil tělo na zem a všechny končetiny doši

roka roztáhl, aby jí mohl po kůži volně proudit vzduch. Měla popela

vou barvu, ale vypadala pokojně, řasy se jí na sinalé tváři vyjímaly, rty

měla bezbarvé. Líbila se mu tak víc, než když ji viděl poprvé. Její roz

prostřená obnaženost byla odpudivá, ale nutná. Nemůže z  ní zůstat

nic. Žádná upomínka její minulosti, žádná spojitost se životem, který

opouštěla. V  mnoha ohledech ji tu očišťoval. Velice pečlivě šlápl na

horní polovinu levé paže a přenesl na ni celou svou váhu, až ucítil, jak

mu nohou projelo křupnutí, když se jí kosti roztříštily. Až když se ujis

til, že je hranice bezchybně připravená, vytáhl z kapsy u kalhot malý

hedvábný váček. Vysypal si ty bílé klenoty do dlaně, promnul je mezi

prsty, vychutnával si rozporuplnost mezi jejich hladkostí a  ostrostí

a  pak jí je všechny až na jeden nasypal do úst jako drobné do kašny

pro štěstí. Zdálo se mu škoda pálit něco tak dokonalého, ale nemohl

ušetřit ani kousek tkáně. Tělo nechal přes noc naložené v hořlavině,

marinádě, zavtipkoval si, pro případ, že by sem někdo zabloudil dříve,

než předpokládal, byť něco tak amatérského by se mu nemohlo stát.

Než z  kamenné chýše odešel, jako třešničku na závěr upustil na

podlahu cár zakrváceného hedvábného šátku. Zakryl ho těžkým ka

menem, který jej přišpendlil k  zemi. Škrtnutí zápalkou, zaskřípění

prastarých zrezivělých pantů, bafnutí plamenů pohlcujících kyslík

a bylo hotovo. Kovovou baseballovou pálku odnesl přiměřeně daleko

a zamaskoval ji kameny. Vyleštil ji tak, aby na ní nezbyly žádné otisky,

pouze na rukojeti nechal pro lidské oko neviditelnou, zato pod UV

Kapitola první

10

světlem odhalitelnou krvavou skvrnu. Ještě o pár kroků dál zanechal poslední zub, z  něhož visela lepivá vlákna dásně, a  potom přes něj kopl vrstvu zeminy. To bude stačit.

Zpátky musel pěšky. Nebylo to daleko, ale ve tmě musel jít opatrně, takže postupoval pomalu. Teplota se i v podhůří pohybovala pod bodem mrazu. Dechem zamlžoval ostré kontury hvězd nad sebou. Bylo to nádherné místo pro poslední odpočinek, pomyslel si. Měla štěstí. S takovým výhledem opustí svět jen málokdo. Za chvíli už oblé hřbety pohoří Cairngorms mizely za ním v mlze. Až na ně dopadne ranní světlo, zbarví se jejich holé kamenné vrcholky v kontrastu s oblohou do fialovošedého odstínu a  budou vypadat téměř jako měsíční krajina. Ve zpětném zrcátku sledoval, jak se obrovský masiv zmenšoval a měnil na nízké pahorky. Už nikdy se sem nevrátí, pomyslel si. Rozloučení se vydařilo. Opravdu to bylo dokonalé místo.

Do Edinburghu to stále ještě byla aspoň hodina cesty a předpověď ohlašovala déšť, ale ten plameny neuhasí. Až začnou padat první kapky, žár bude už tak silný, že by pustošení ohně dokázala zastavit jen potopa. Podstatné teď bylo, aby se dostal domů tak rychle, jak mu to okolnosti dovolí. Měl před sebou ještě spoustu práce.

Ta ženská to vzdala dříve, než předpokládal. Kdyby byl na jejím místě, bojoval by až do poslední chvíle, veškerý svůj vztek by vlil do odporu. Ona místo toho škemrala, žebrala a nakonec jen slabě vzlykala a  naříkala. Život nemá velkou cenu, přemítal, protože většina populace jeho hodnotu nedokáže docenit. On to dovedl. Soustavně se vydával až na pokraj svých schopností, ustavičně se zdokonaloval, překonával sám sebe. Lačnil po vědomostech tak, jako ostatní prahli po penězích, a proto měl potíže najít sobě rovného. Z toho důvodu ji byl nucen zabít. Bez její oběti by byl navždy obklopen ženami neschopnými uspokojit jeho intelekt.

Při řízení poslouchal jazykové CD. Každý rok si s  oblibou osvojil nový jazyk. Letos to byla španělština. Je oproti jiným jednodušší, připustil si provinile, ale koneckonců ho teď zaměstnává vyčerpávající

11

množství povinností. Nelze očekávat, že během tak zevrubného přípravného výzkumu a cestování pochytí něco složitějšího.

„Vždyť jsem doteď neměl volnou chvilku.“ Z  příkopu u  silnice vystřelil zajíc. Dupl na brzdu, ne kvůli tomu, aby se mu vyhnul, nýbrž proto, že ho pohyb na okraji zorného pole nečekaně překvapil. „Krucifix!“ Byl roztěkaný a  opět si mluvil pro sebe. To dělal, pouze když byl přetažený. A ve stresu. Večer předtím šel pozdě spát, protože se s ní dohadoval. Prý že přesvědčit inteligentní ženu, aby udělala, co je pro ni nejlepší, je snadná věc, to určitě. Bylo to náročné, a to i pro muže jeho schopností. Čím oduševnělejší, tím těžší je to práce. Ale nakonec mu to přineslo o to větší uspokojení.

Na kraji Edinburghu zastavil a napil se vlažné kávy z termosky. Kavárnu nemohl riskovat. Ačkoliv by mu patrně nikdo pozornost nevěnoval – kdo by chtěl civět na obstarožního plešatícího muže s povislým břichem –, bylo by od něj hloupé, nechat se zachytit na nějaké bezpečnostní kameře u silnice vedoucí z hor do města.

Hlas z  CD v  pozadí pořád něco španělsky hučel, až ho nakonec vypnul. Byl to skutečně mimořádný den, tak proč by si nemohl dopřát pauzu? Doma na něj čekala dáma, která potřebovala zvláštní péči a pozornost. Nějakou dobu nebude moct zřetelně mluvit, patrně bude potřebovat hodiny logopedie. Naštěstí pro ni ovládal řadu oborů a  mohl jí pomoct. Bude to pro něj potěšení i  pocta, stát se jejím učitelem.

12

Kapitola

Druhá

Inspektor Luc Callanach přemítal, za jak dlouho odezní jízlivé poznámky na jeho adresu, ačkoliv ještě ani nezačaly kolovat. Na kriminálním oddělení skotské policie v Edinburghu byl terpve druhý den. Sídlilo v postarší, depresivně šedé budově, která jako špičkové kriminalistické středisko ani za mák nevypadala. První den proběhl hladce, absolvoval jen informativní schůzky a setkání s nadřízenými, kteří příliš dbali na politickou korektnost, než aby se odvážili prohodit vtip na adresu jeho přízvuku či národnosti. Jeho podřízení už tak ohleduplní nebudou. Skotská policie asi sotvakdy dříve musela do svých řad přijmout napůl Skota a napůl Francouze.

Callanach měl pronést proslov na uvítanou, v rámci něhož vysvětlí, jak chce pracovat a co od mužů a žen pod svým velením očekává. Jakmile ho uvidí, bude zle – s nepoddajnými tmavými vlasy, hnědýma očima, olivovou pletí a orlím nosem vypadal jako typický Francouz. Až otevře pusu, bude to ještě horší. Mrknul na hodinky a moc dobře si uvědomoval, že si na něj už všichni brousí zuby. Nechat je čekat mu na bodech nepřidá, tedy ne že by mu nějak zvlášť záleželo na tom, co si o něm myslí, ale nechtěl si zadělat na zbytečné rozbroje.

„Ticho. Začneme,“ oznámil, napsal přitom svoje jméno na bílou tabuli a  ignoroval nevěřícné pohledy. „Teprve nedávno jsem se sem přestěhoval z Francie a všem nám bude nějakou dobu trvat, než si vzájemně zvykneme na svůj přízvuk, takže mluvte jasně a pomalu.“

Bylo ticho a pak se ze zadního rohu místnosti, kde se tlačilo příliš mnoho lidí na to, aby bylo možné určit mluvčího, ozvalo něco jako:

Kapitola druhá

13

„No to si snad dělá prdel!“ Okamžitě následovalo zasyčení, které bylo zřetelně ženského původu. Callanach si promnul čelo a ovládl touhu podívat se na hodinky, zatímco čekal na nevyhnutelný příval otázek.

„Prosím vás, inspektore, není Callanach skotský jméno? Já jen že jsme nečekali někoho tak... kontinentálního.“

„Narodil jsem se ve Skotsku a  vychován jsem byl bilingvně. To je všechno, co potřebujete vědět.“

„Bi-co? Je to tady vůbec legální?“ houkla jakási blondýna a osazenstvo tím značně pobavila. Callanach pozoroval, jak žena sleduje reakci svého okolí, a pochopil, že se na ně snaží udělat dojem, aby mezi mužské koleg y zapadla. S  kamennou tváří znuděně čekal, až smích opadne.

„Očekávám pravidelná hlášení. Všichni budou přísně dodržovat hierarchii velení. Pokud jeden článek nepředá informace dál, vyšetřování vázne. Vyšší hodnost vás neospravedlňuje k tomu, abyste vinu dávali těm pod vámi, a nezkušenost není omluvou pro neschopnost. Choďte za mnou, pokud budete chtít probrat vývoj v případu nebo nějaký problém. Jestli si budete chtít postěžovat, zavolejte svojí matce. V současné chvíli máme otevřené tři případy, svoje přidělené úkoly znáte. Otázky?“

„ Je pravda, že jste byl u Interpolu, pane?“ zeptal se nějaký konstábl. Callanach ho tipoval tak na pětadvacet, byl zvídavost a  zapálenost sama. V jeho věku byl stejný, ale zdálo se mu to už strašně dávno.

„Ano, je,“ odpověděl. „ Jak se jmenujete?“

„Tripp,“ řekl.

„Trippe, víte, jaký je rozdíl mezi tím, když spolupracujete na mezinárodním vyšetřování vraždy u  Interpolu a  když takové vyšetřování vedete ve Skotsku?“

„Ne, pane,“ odpověděl Tripp a oči mu vyděšeně těkaly zprava doleva, jako by to byl začátek nějakého přepadového testu.

„Vůbec žádný. U  obou máte mrtvolu, truchlící pozůstalé, víc otázek než odpovědí a tlak z vrchu, aby se to vyřešilo co nejdříve a s co

14

nejmenšími náklady. I přes rozpočtové škrty nebudu tolerovat nedbalost. V sázce je příliš mnoho, než abyste pod vlivem vlastní nespokojenosti s momentálním množstvím přesčasů ubrali na nasazení, s jakým do práce jdete.“ Odmlčel se, rozhlédl se po místnosti a  každému se upřeně podíval přímo do očí, aby svým slovům dodal ještě větší váhu. „Trippe,“ pronesl potom, „přijďte za mnou do kanceláře a  vezměte s sebou ještě jednoho konstábla.“

Callanach z  místnosti odešel bez rozloučení nebo zdvořilostního tlachání. Trippovi bezpochyby okamžitě dali sodu za to, že si ho takhle vybral, a  celý tým už nově přiděleného inspektora náležitě propíral a nadával, proč vedení nedosadilo někoho zevnitř. Policejní práce byla ale všude na světě stejná. Jen káva se dost lišila. Nijak ho neudivilo, že tady byla zatraceně hnusná.

Kancelář mohl nejlépe charakterizovat jako účelovou. Až s  povýšením se dočká přesunu do určitého pohodlí. Nicméně tam byl klid a dostatek světla a měl dokonce dva telefony, jako by se mohl rozpůlit a  vyřizovat dva hovory najednou. Na podlaze byly položené jen dvě krabice s osobními věcmi, které přijdou do zásuvek a na police. Ne že by mezi nimi bylo něco důležitého. Do Skotska přijel začít s  čistým štítem. Připadalo mu logické zapustit nové kořeny v zemi, kde se narodil, nehledě na to, že to bylo jedno z mála míst, kde se jako občan mohl ucházet o místo u policejního sboru.

Na dveře kanceláře zaťukal Tripp v závěsu s mladou ženou.

„Můžeme dovnitř, pane?“ zeptal se konstábl.

Callanach mávl rukou, ať vejdou. „A vy jste?“

„Konstábl Salterová, těší mě, pane,“ představila se, ale v půlce věty sklopila oči a zírala na svoje boty. Předvídatelnost jejích rozpaků ho namíchla. Ačkoliv by mu to nikdo nevěřil, Callanach pokládal svoji atraktivní tvář za hendikep, byl totiž pohledný takovým tím způsobem, který narušuje soustředění a dokáže zastavit dopravu (ověřeno). Málokdo chápal, že poslední dobou mu to bylo spíš ke škodě než k užitku.

15

„Salterová, popíšete mi postup od výchozí zprávy přes nařízení soudní pitvy po přípravu podkladů pro soudní řízení. Trippe, od vás chci kompletní informace k  protokolům, evidenci a  všemu kolem. Jasné?“

„Ano, pane, hned na to jdu.“ Tripp byl zjevně nadšen, že ho něčím pověřil. Salterová se zmohla jen na zamumlání do podlahy, což vzal jako souhlas.

„Konstáblové, nechali byste nás o  samotě?“ ozval se hlas za nimi. Ve dveřích stála policistka v uniformě. Salterová s Trippem si dali odchod, ona mezitím vešla a nohou za sebou zabouchla dveře.

„ Já jsem inspektorka Turnerová, a  jelikož máme stejnou hodnost, tak myslím, že si můžeme tykat. Ava.“ Zeširoka se na něj zašklebila a na rozdíl od Salterové neměla nejmenší potíže podívat se mu do očí. Měřila zhruba 165 cm, byla štíhlá a  kaštanové vlasy po ramena se jí kroutily, ačkoliv se je pokusila lapit do zajetí culíku. Nebyla krásná, ne podle měřítek soudobého marketingu, ale označit ji za hezkou by byla urážka. Měla jemné rysy a šedé oči posazené široko od sebe.

„Callanach. Podle tvého výrazu mi tady něco uniká. Chceš to rovnou vyklopit, nebo si musím tipnout?“

Ava Turnerová přešla jeho pohrdavý tón a bez rozpaků odpověděla. „No zaslechla jsem, jak se jeden seržant ptal, proč nám místo policisty poslali modela na spodní prádlo.“

„A jsme doma,“ podotkl.

„Hádám, že na to seš zvyklý. Jestli ti to pomůže, tak i když jsi frantík, vezmou tě na milost spíš než mě.“

„ Jsi z Anglie?“ zeptal se a přesouval přitom zásuvkový kontejner na sp i s y.

„ Jsem Skotka jak poleno, ale naši mě v sedmi letech poslali do anglického internátu, kde jsem chytla přízvuk. Takže by tu radši dostali drátem do oka než mě tady mít. Prostě si z toho nedělej hlavu. Kdyby ses jim hned z  kraje líbil, měl bys to spočítané. A  předpokládám, že jsi sem přijel s hroší kůží. Jestli budeš mít nějaký problém, tak se ozvi,

16

moje číslo máš na tom seznamu ve stole. Já se teď musím jít konečně převléct. Jdu z  udílení obecních cen a  tu uniformu nemůžu vystát. Tým máš fajn, jen se od nich nenech moc buzerovat.“

„Nemám v úmyslu se nechat buzerovat od nikoho,“ odvětil a zvedl přitom sluchátko jednoho z telefonů, aby se přesvědčil, že uslyší vytáčecí tón. Když opět zvedl hlavu, zjistil, že mluví do prázdna k otevřeným dveřím. Svalil se do křesla za stolem. Vytáhl mobil, uložil si do něj několik nejdůležitějších čísel ze seznamu kontaktů a začal zvažovat, že vybalí první krabici, když dovnitř vpadl Tripp.

„Pardon, že ruším, pane, ale zrovna volal strážník z Braemaru. Našlo se tam tělo a chtějí s vámi mluvit.“

„V jaké části města je Braemar?“

„Není to tady ve městě, je to v Cairngormských horách, pane.“

„Propánakrále, Trippe, neříkejte za každou větou ,pane‘ a vysvětlete mi, jak to vůbec může spadat do naší působnosti.“

„Mají podezření, že je to tělo pohřešované právničky Elaine Buxtonové, po které bylo před pár týdny tady v  Edinburghu vyhlášeno pátrání. Našli tam kus látky, co odpovídá šátku, který měla na sobě, když byla naposledy spatřena.“

„To je všechno? Jiná spojitost tam není?“

„Všechno ostatní shořelo, pane, teda, pardon. Prý si mysleli, že budeme chtít být zapojení hned od začátku.“

„Dobře, konstáble. Sežeňte mi všechno k případu Elaine Buxtonové a pak mě spojte s Braemarem. Do patnácti minut chci mít na stole podrobné hlášení. Jestli to je opravdu naše pohřešovaná, tak vrah má před námi už dva týdny náskok.“

17

Kapitola

TřeTí

Callanach zavěsil telefon a přepadla ho únava, což si vysvětloval tím, že musel vyvinout příliš velké úsilí na dešifrování skotského přízvuku. Na svého otce si téměř nevzpomínal, a  ačkoliv matka trvala na tom, aby se anglicky naučil stejně dobře, jako uměl mluvit její rodnou francouzštinou, nebyl na takový střet s realitou připraven. Seržantovi z Braemaru se povedlo zpěvný rytmus promluvy prošpikovat běžnou dávkou hovorových výrazů. Callanach měl podezření, že mu to dělá naschvál, a  po pár větách se už ani neobtěžoval ptát, co to všechno znamená. Ledabyle si poznamenal slovo „cancy“. Tripp mu bude muset dělat tlumočníka. Takže shrnuto a podtrženo, Callanach se upsal ke konzultaci na případu, který je technicky vzato mimo jeho působnost. Utrácet peníze a zaměstnávat personál něčím, čím by se vůbec nemusel zabývat, mu na popularitě nepřidá, ale opravdu to znělo tak, že tělo v horách patří jejich pohřešované.

Všiml si, že kolem kanceláře prošla Salterová, a vystrčil za ní hlavu do chodby.

„Který z aktuálních případů je nejblíž uzavření?“ křikl za ní.

„Vražda Brownlowa, pane. Pachatele jsme už zadrželi a teď jen dáváme dohromady složku pro státního zástupce. Předběžné projednání obžaloby je příští týden.“

„Dobře, takže vy, Tripp a dva další z toho týmu za deset minut v zasedačce. Postarejte se o to. A jak daleko jsou ty hory?“ Pohled, který mu Salterová věnovala, byl výmluvný až dost. Bude potřebovat věci na přespání.

Kapitola třetí

18

V  zasedačce bylo dusno. Tým převelený z  Brownlowova případu nebyl nadšený vidinou dvouhodinové cesty do hor ani novou porcí papírování, když teprve dokončovali tu předešlou. Konstábly Trippa, Barnese a  Salterovou měl na povel seržant Lively. Ten si Callanacha přeměřoval, jako kdyby zrovna vylezl z  kanálu. Callanach si ho nevšímal a co nejrychleji vysvětlil, co je čeká, a předal slovo strážníkovi, kterého poslali, aby je informoval o  probíhajícím pátrání po pohřešované.

„Elaine Margaret Buxtonová, třicet devět let, rozvedená, bezdětná, právnička zaměřující se na obchodní právo v jedné z největších advokátních kanceláří ve městě. Pohřešována je už šestnáct dní. Naposledy spatřena v  pátek večer, kdy odcházela z  fitka a  údajně mířila domů. Její matka ohlásila dceřino zmizení další den ve večerních hodinách potom, co nedorazila na domluvený oběd a  nebrala mobil ani pevnou linku. Auto zůstalo v garáži, nezmizelo žádné oblečení, kufry ani pas. V sobotu ráno si nezkontrolovala e-mailovou schránku, což jinak dělala vždycky. Klíče nalezeny ve společné chodbě domu. Charakterizována jako vysoce organizovaný člověk, hraniční workoholička, za poslední dva roky si nevzala ani den volna.“

„Nějaký přítel nebo zřejmý podezřelý?“ zeptal se konstábl Barnes.

„Exmanžel Ryan Buxton je pracovně v zahraničí a má neprůstřelné alibi. O žádném partnerovi nevíme. Všichni, se kterými jsme mluvili, se shodli na tom, že byla úplně posedlá prací. Byla buď v  kanceláři, doma, nebo na cvičení. Doteď jsme neměli žádnou stopu.“

„Proč jsou v  Braemaru tak přesvědčení, že je to ona?“ zeptal se Callanach.

„Poslední člověk, který ji viděl, ji ten večer vyfotil mobilem. V tom fitku se zastavila na baru, protože jedna kamarádka slavila narozeniny. Tu fotku jsme dali do oběhu a  detailně jsme oblečení popsali. Tak přišli na to, že bychom mohli mít shodu.“

„Dal už někdo vědět rodině?“ zeptal se Tripp.

Na to mu Callanach odpověděl sám. „Ne a nikdo ani necekne, než

19

sami prohlédneme tělo a místo činu. Na oficiální identifikaci potřebujeme mít potvrzenou DNA.“

„Tak možná to je naše pohřešovaná, ale není to naše vražda. Proč se potáhnem do hor, když ani není potvrzený, že je to vona?“ zeptal se seržant Lively. „ Jako by se nám tady ve městě nekupily vlastní případy a oni tam nahoře neměli inspektory, co by se toho případu mohli chopit stejně dobře jako kdejaká bejvalá hvězda z Interpolu.“

„Pokud se jedná o Elaine Buxtonovou, byla unesena z Edinburghu, takže existuje slušná šance, že ji tu také zavraždili. Nehodlám přijít o příležitost ohledat místo činu jen proto, že se vám tam nechce jet. Co se týče zbylé práce na Brownlowově případu – naučte se dělat víc věcí najednou.“ Callanach popadl ze stolu svoje poznámky. „Máme před sebou dlouhou cestu, tak sebou pohněte.“

V  kanceláři si Callanach hodil do tašky kartáček, nepromokavý plášť a holínky. Váhal, jestli seržanta Livelyho nenechat ve městě, aby se další dva dny nemusel koukat na jeho kyselý obličej, ale pak si to rozmyslel. Radši to přetrpí, než aby ho nechal vyhrát. Jeho lidi musí od začátku vědět, že nestrpí lenost ani neukázněnost. Bylo jedno, co si o něm mysleli. Stejně budou celý následující půlrok kritizovat jakékoliv jeho rozhodnutí, dobré nebo špatné, než si najdou zajímavější terč.

20

Kapitola

čTvrTá

S místní policií se setkali na venkovské služebně v Braemaru a do hor byli dopraveni čtyřkolkou. Aby se dostali až na místo činu, museli vyjet mimo cestu, a  počasí se rychle zhoršovalo. Cesta jim trvala další hodinu. Než Callanach zahlédl světla a  stany vyšetřovacího týmu, citelně se ochladilo. Jedinou výhodu místa představovalo to, že po médiích nebylo ani vidu ani slechu.

„Kdo tělo našel?“ zeptal se řidiče.

„Nějací turisté si těch plamenů všimli ze vzdáleného vrcholu, ale trvalo jim patnáct minut, než našli signál a ohlásili to. Než se k chýši dostali hasiči, už to bylo skoro vyhořelé. Moc toho neuvidíte, obávám se.“ Callanach si vytáhl foťák. Na místě činu si vždycky pořizoval vlastní fotky. Později si jimi vytapetuje stěnu v kanceláři.

Kamenná chýše, spíše přístřeší než příbytek, byla odemčená, aby se do ní mohli schovat turisté, které zastihla bouře, nebo v ní mohli přenocovat v  půlce výšlapu. Chýše sestávala z  jedné místnosti, jejíž zadní stěna přiléhala ke skále. Callanach hádal, že stavba tu stojí už pár set let. Teď jí chyběla střecha, která se propadla v okamžiku, kdy ji zachvátil oheň, takže forenzní šetření bude dost náročné. I velké balvany v základu zdi se tím extrémním horkem pohnuly. Callanach se rozhlédl po obzoru. Na tohle místo jen tak někdo nemohl narazit. Ať už sem tu ženu přivezl kdokoliv, byl v chýši už někdy předtím a vybral si ji pečlivě, mimo běžné turistické trasy.

„Kde je tělo?“ zeptal se.

„Kosti už posbírali, ale rozmístění je uvnitř označené,“ oznámil mu řidič.

Kapitola čtvrtá

21

„ Jen kosti? Nic jiného nezbylo?“

„Nezbylo. Veškerou měkkou tkáň to spálilo na popel. Nemáme přesnou představu o  tom, jak dlouho to hořelo, ale muselo to být v řádu hodin.“

Šli směrem ke dveřím přístřešku, které byly rozzářeny přenosnými reflektory, a sledovali, jak v zaprášené suti opatrně našlapují dva forenzní technici. Na tak ponurém místě by nechtěl zemřít. Představivost se mu už rozbíhala na plné obrátky, když vtom ucítil na rameni ruku.

„Inspektor Callanach? Já jsem Jonty Spurr, jeden ze soudních lékařů pro okrsek Aberdeenshire. Bohužel toho tady pro vás moc nezbylo.“

Callanach zavrtěl hlavou. „Bylo mi řečeno, že jste našli nějaký kus oblečení. Jak přežil ten oheň, když všechno ostatní shořelo?“

„Není to nic velkého, jen útržek šátku, ale ten vzor byl dostatečně výrazný, takže si ho jeden konstábl spojil s tou vaší pohřešovanou. Zachytil se pod kámen a  zachránil ho jen nedostatek kyslíku. Už je na cestě do laborky, abychom z něho dostali DNA. Vypadá to, že je na něm krev.“

Callanach se zamračil. „A to je všechno? Muselo tam být ještě něco.“

„To je všechno, co máme v rukách, inspektore. Oheň nadělá na místě činu největší paseku. Použitá hořlavina se většinou dá určit dost rychle. Jenže v téhle části hor je podloží pokryté rašelinou, která ten oheň ještě přiživila, je to palivo. Bez ní by to nehořelo tak dlouho a tak moc. Ty kosti jsou úplně zničené.“

„Co stopy po pneumatikách? Musely tu zůstat koleje.“

„Kéž by. Nejdřív zavolali hasiče, takže ti přijeli jako první a úplně to tu rozryli. Neměli tušení, co je vevnitř. Zítra vezmeme psy a důkladně to tu za světla pročešeme, ale teď večer už to nemá cenu.“

Callanach zase vytáhl svůj foťák a začal si dokumentovat šedočernou zuhelnatělou spoušť na zemi.

„Zemřela tady?“

„To vám neřeknu a vzhledem k tomu, že zbyly jen kosti, možná nebudu schopný přesně určit ani příčinu smrti, tedy pokud něco nena

22

jdu na lebce. Řada kostí je přelámaná, čelist je na padrť. Řekl bych ale, že vrahovi šlo o  to, zbavit se těla. Nechtěl, aby z  ní něco zbylo, a nejspíš doufal, že ji nebudeme moct identifikovat,“ uvažoval soudní lékař, zatímco si svlékal gumové rukavice a protahoval krk.

„Myslíte si, že ji zabil jinde a následně převezl sem?“

„Detektiv jste vy. Takže to nechám na vás. Jestli tady jste do zítra, tak se můžete ráno stavit na pitevně a uvidíte, co pro vás budu mít.“

„Budu tam,“ ujistil ho Callanach a  rozhlížel se po Trippovi. Objevil ho vedle seržanta Livelyho, z  jehož termosky právě srkal kávu. „Tr i p pe, vyzpovídejte ty turisty, zaneste jejich přesnou pozici na mapu a poznamenejte si, v kolik si ohně všimli. Chci si poslechnout ten jejich telefonát na tísňovou linku a vy budete muset jít na místo, odkud oheň viděli, a vyfotit mi, jaký výhled na tu chýši měli.“

Do řeči mu skočil seržant Lively. „Tady chlapi už se jich na to ptali, takže nechápu, na co to budeme dělat znova.“

Seržantův mazácký přístup Callanacha unavoval, ale nebylo to zdaleka poprvé, co se s  ním setkal. Potlačil nutkání ho pokárat a  místo toho se soustředil na případ.

„Počet hodin, během nichž oheň hořel, nám pomůže přesněji určit, kdy vrah místo činu opustil. Mohli bychom to možná stanovit také podle výšky a případně barvy plamenů, které turisté viděli. V návaznosti na to se pak budeme moct ptát místních, jestli v určeném časovém úseku neviděli nějaká cizí vozidla.“

„No šéf jste vy,“ zabrblal Lively a  ani se neobtěžoval skrývat svoji pohrdavost.

„A kde přespíme, pane?“ zeptal se Tripp, který podupával nohama a ruce bořil do kapes, co nejhlouběji to šlo. Přes veškeré svoje nasazení vypadal takhle ve volné přírodě a na mrazu značně nesvůj.

„Zjistěte od těch zdejších strážníků, co tu v okolí je. V rozumné blízkosti musíme nějaké ubytování najít. Řekněte Salterové, že se mnou ráno půjde na pitevnu, a Barnes zůstane tady, dokud to všechno nebude kompletně zdokumentované. Od všech čekám hlášení každé dvě hodiny.“

23

„A  co když to není Elaine Buxtonová? Celý to bude pěkná ztráta č a s u .“

Callanach probodl Livelyho pohledem. „Ať už je to tělo kohokoliv, seržante, oběť byla téměř jistě zavražděna, a pokud budeme moct k  vyšetřování přispět, tak jen hlupák by to považoval za ztrátu času. Takže jestli nám příště nebudete chtít sdělit něco pracovního, můžete si svoje osobní názory nechat pro sebe.“

24

Kapitola

PáTá

Zazvonila pevná linka. Než zvedl sluchátko, zadíval se na volající číslo. Mělo místní předvolbu.

„Doktor King,“ vyštěkl.

„Dobrý den, tady Sheila Kleinová z personálního. Volám, protože bychom rádi věděli, kdy vás můžeme čekat zpátky. V pracovním řádu univerzity stojí, že v případě pracovní neschopnosti delší než tři dny je povinností doložit potvrzení od lékaře.“

Reginald King si povzdechl. Nenáviděl malicherná pravidla a směrnice, které vyplývaly z  jeho tuctové pozice tam venku. Žena na telefonu zkrátka nebyla schopná pochopit, že určité aspekty Kingova života vyžadovaly více pozornosti než jeho nedostatečně honorované, nedoceněné a neuspokojivé zaměstnání.

„Podmínek své pracovní smlouvy jsem si vědom.“

„Takže už víte, kdy vás ve škole uvidíme, nebo máme čekat lékařské potvrzení?“ zeptala se Sheila a hlas se jí na konci věty vytratil do ztracena.

Mezitím co otravně kňourala, vytáhl z kapsy klíč. „Za pár dní,“ řekl. „Možná týden. Ten vir se mi dostal do plic, což způsobilo astmatickou reakci.“

„ Jémine, to zní hrozně. Ale víte, že u nás lze s vedením fakulty řadu záležitostí projednat. Určitě zavolejte, jestli na nemocenské budete muset zůstat déle. Paní děkanka vám jistě vyjde vstříc.“

Děkanka filozofické fakulty mu vycházet vstříc nebude muset, pomyslel si King. Ani nepostřehne, že tam není, ostatně jako nikdy ne

Kapitola pátá

25

postřehla, že tam byl. Byla jednou z těch, kteří ho přehlíželi, protože ho nedokázali docenit. Jen proto, že byl administrativním pracovníkem, a ne akademikem, že titul získal na univerzitě, jejíž legitimnost neuznávala, že se v kariérním žebříčku nešplhal nahoru prostřednictvím bratříčkování a  sbírání kontaktů, nezajímal ji. Tak ať mu tohle osobní volno filozofická fakulta pěkně zaplatí. Profesorka Natasha Forgeová, nejmladší děkanka v  rámci celé Edinburghské univerzity, si jeho absence bezpochyby ani nevšimne.

King telefon odpojil. Sestoupil po dvanácti schodech do sklepa, rozsvítil suterénní světlo a  na stěně posunul prkno, aby odkryl klíčovou dírku. Odemkl, vešel a  vystoupal dvanáct schodů zpátky nahoru, po stejném schodišti jako prve na druhé straně, ovšem s  tím rozdílem, že tohle bylo ukryté za vrstvou omítky, cihlové zdi a  zvukové izolace. V zadní části domu měl tajnou místnost bez oken, z níž se nikdy ne ozval ani zvuk a  v  níž neexistoval čas. Bylo to překrásné místo. Pochvaloval si, jak znamenitě pokoj zařídil, pastelové barvy na uklidnění, vážná hudba jemně v  pozadí, stěny zdobené uměleckými reprodukcemi. Na existenci zadní místnosti nikdy nikdo nemohl přijít, ledaže by dům prohledal a  obrátil vzhůru nohama. Byla to jeho oáza. Jak odemykal poslední dveře, odříkával si verše Johna Donnea. Velký básník měl pravdu. Dokud byl sám, nemohl být celý. Proto jedné šťastlivkyni daroval příležitost jej na jeho cestě doprovázet. Jakmile otevřel dveře, žena na posteli začala ječet.

Údajně mrtvá Elaine Buxtonová, jejíž kosti dle policie ležely vyrovnány na pitevním stole a jejíž DNA v kódovaných vláknech vířila kyberprostorem, aby mohla být její smrt oficiálně potvrzena, křičela do ochraptění.

„Dásně se ti hojí pěkně,“ poznamenal King. Mluvil na ni laskavě. Zakládal si na tom, že se nenechá dopálit, bez ohledu na to, jak moc povykovala. S tou druhou to bylo jiné. Když ji unesl, škrábala, kousala a  kopla ho tak silně, že měl slabiny celý týden v  jednom ohni. Ta si žádné zacházení v rukavičkách nezasloužila. Byla pod jeho úroveň.

26

„Profím, pufte mě,“ snažila se vyslovit Elaine a  oči se jí opět zalily slzami. To ho rozčilovalo, iritovalo by to každého muže na jeho místě, ale dalo se to prozatím očekávat. Než se naučí si ho vážit.

„Za týden to bude zacelené natolik, že ti budeme moct dát zubní protézu, a potom začneme s logopedií. Nepůjde to hned, ale jsi bystrá. Potřebuješ novou injekci antibiotik a  další steroidy. Neper se se mnou, prosím, jen se snažím uspíšit hojení.“

Elaine sebou začala cukat, ačkoliv ten pohyb neměl pražádný vliv na kovová pouta, která měla na zápěstích a kotnících a jimiž byla na krátkých řetězech připoutaná k posteli. King vytáhl dvě injekční stříkačky. Když se jí dotýkal, byl uctivý, nechtěl ji bezdůvodně zranit. Ještě to nechápala, zjevně věřila, že se jí kdykoliv může stát to samé, co její dublérce. Bylo politováníhodné, že tu ženštinu musel zabít před Elaine, ale celé to bylo součástí jejího vzdělávacího procesu. Musela vědět, že dokáže být přísný. Každému žákovi se musí dát vybrat mezi cukrem a bičem. Vědomí, že učitel nebude tolerovat neposlušnost, je pro žáka výtečnou motivací.

Bledou jemnou rukou ji pohladil po paži. Když se jejich kůže dotkly, zachvěla se, ale neřekla mu, aby přestal. Možná, pomyslel si, se už učí. Proto si ji vybral. Měsíce strávil tím, že ji sledoval, čekal na ni, celé dny a noci ji ze stínů hltal pohledem. Studoval ji. A jeho skutečně svědomité studium, a ne ta ubohá příprava, kterou dnešní univerzity schvalovaly jako dostatečnou, přineslo ovoce. Byla dokonalá. Přizpůsobitelná. Rychle. Bez rozptýlení v  podobě manžela a  dětí. Vídával, jak si v  šest večer vyzvedla pracovní dokumenty, celou noc na nich jen za asistence kofeinu pracovala a  ráno se přihnala k  soudu, jako kdyby spala deset hodin. Potom šla do posilovny a veškeré napětí tam ze sebe vybila. Nepodnikala žádné výstřednosti. Byla ctižádostivá jako on. Neustále se zdokonalovala.

Proto volba její dvojnice byla tak bizarní. Větší opak by nemohl najít. Všehovšudy potřeboval ženu zhruba stejného věku, výšky a postavy. Díky tomu, že to byla prostitutka, vyzáblá až na kost (pravdě

27

podobně následkem dlouholetého užívání drog ) a téměř neschopná poskládat dohromady koherentní větu, bylo mnohem jednodušší se jí zbavit. Býval na ni mohl být laskavější, ale neposlouchala ho, když se jí snažil vysvětlit, jakou službu mu prokazuje a že díky ní získá životní partnerku, jež se k němu dokonale hodí.

Na jméno se jí vůbec nezeptal. Ostatně už je rozhodnuto, navždy bude pohřešovanou Elaine Buxtonovou. A Elaine Buxtonová, odstraněná ze světa živých, teď patří zcela a pouze jemu.

„Mohl bych tě přejmenovat,“ podotkl. „Možná by to pro tvoji adaptaci bylo přínosné. Promysli to a  připrav si tak tři nebo čtyři jména. U každého mi můžeš vysvětlit, proč sis je vybrala, a já následně zvolím to, které se mi bude zamlouvat nejvíce. Bude to dobrý způsob, jak se společně posunout dál.“

„Fte bláfen,“ zašeptala, zatímco jí vytahoval jehlu z paže.

„Tak nízké výrazivo bys neměla používat. Ale jsi rozrušená, takže zatím budu shovívavý.“

„Fo fte f ní udělal?“

„Nemusíš si o ni dělat starost. Svojí obětí nakonec odčinila to, jak svůj život promarnila.“

Elaine zírala na podlahu, kam pečlivě rozprostřel velkou igelitovou plachtu a zabalil do ní tělo té druhé. K převozu použil staré auto pronajaté v  půjčovně dostatečně nevalné pověsti na to, aby s  policií nechtěla mít nic společného, a zaparkované v garáži daleko od místa, kde bydlel. Jednou v noci se rozjel do Glasgow, nabral ji na místě, kde svoje služby vždycky nabízela (byl tam předtím už několikrát, aby vybral tu pravou), a objel s ní několik ulic, než našel klidné místo, kde by si přislíbené peníze mohla vydělat. Ta představa mu připadala zábavná, ještě když jí k obličeji tiskl hadr namočený v chloroformu. Takhle si vydělávat. Mladé holky si dneska myslely, že to je nejsnadnější cesta, jak si přijít na pár liber, měly dojem, že muži tady jsou od toho, aby za ně platili, a že si jen stačí navléknout krátkou sukénku a namalovat si rty načerveno. Bylo to ubohé. A  tahle mu chtěla naúčtovat třicet

28

liber za to, že mu do kalhot strčí svůj špinavý jazyk. King zbavil svět špetky toho zhoubného neřádu. Dost možná zamezil šíření otřesné choroby, když na její bezvládné tělo rychle hodil celtu a odvezl ji pryč od dalšího zákazníka.

Dovléct ji do tajného pokoje bylo fyzicky nesmírně náročné. Plán zhotovit schodiště vedoucí dolů a zpátky nahoru se mu na začátku jevil jako geniální. Realita byla nicméně úmornější. Hlava jí několikrát praštila do schodů, na čemž ostatně nezáleželo. Nechal ji zabalenou do plachty, ale ujistil se, že může dýchat. Udušení nebylo na programu.

Elaine se nelíbilo, když ženu dopravil dovnitř. Možná se za tou přehnanou hyperventilací a vytřeštěným kroucením hlavou skrýval drobet žárlivosti, říkal si. Jak ji vůbec mohlo napadnout, že by jim domů vpustil tak ohavné a mizerné stvoření?

King přivedl ženštinu zpátky k  vědomí, jen aby získal informace o utrpěných zlomeninách. Prodělaná zranění dokážou vyprávět. Zesílení kostí dlouho po zhojení mohlo napovědět cosi nevhodného i  v  případě, že veškerá DNA byla zničena. Žena byla nevídaně nápomocná. Musel jí jen slíbit, že ji nechá naživu, když mu řekne, co chce slyšet.

Ukázalo se, že si z tohoto hlediska nemusí dělat velké starosti. Prst zabouchnutý do dveří auta a vykloubené rameno, což nebude poznat. Daleko podstatnější bylo, aby měla levou paži roztříštěnou jako Elaine, která v  pubertě spadla z  kola. Kdyby tu kost nechal neporušenou a soudní lékař byl pečlivý, veškerá jeho tvrdá práce by přišla vniveč.

Jakmile měl všechno potřebné, nařídil Elaine, aby se dívala a neuhýbala pohledem. Když si nasadil ochranné brýle, prostitutka se zatvářila jen pátravě. Jakmile si navlékl gumové rukavice a masku na obličej, začala žadonit. Elaine konečně na chvíli ztichla. Sotva vzal do ruky baseballovou pálku, cosi se stalo. Elaininu reakci si nedokázal vybavit. Poprvé v životě zažil zúžení zorného pole, alespoň tak by to pojmenoval. Byl to dechberoucí prožitek. Všechno kolem něj se rozplynulo a zbyla jen vřeštící, naříkající, umolousaná a opuchlá hromada živého

29

masa před ním. Neviděl nic jiného než ji. Neslyšel nic jiného než její divoký křik. Byl to ten nejsilnější pocit, jaký kdy zažil. Prozření.

Procitl a zjistil, že stojí s pálkou sevřenou pevně v ruce nad ní a srdce mu zběsile buší, jako kdyby právě uběhl maraton. Byl to solidní nával adrenalinu. Okamžik bylo ticho, které po chvíli postupně prolomil Elainin přerývaný, štkavý pláč. Tvář té ženštiny byla k nepoznání, jak zamýšlel. Musel jí vytlouct všechny zuby i s kořeny a rozbít čelist natolik, aby ji nemohli srovnat s rentgenovými snímky a záměna totožnosti prošla. Nepředvídal, že se nechá unést, cítil, jak se v něm rozlévá stud, že tak hřešil, když prohlížel svoje dílo na podlitinách, které měla na krku a prsou, a hádal, že podobné stopy má i na břichu a nohách, ale nebyl ochoten na její bezpochyby zamořené oblečení sahat, aby se podíval. Přestal se ovládat – na což pyšný vůbec nebyl –, ale nezasloužil si trochu upustit páru? Jistě bylo lepší, aby tomu dal průchod s ní než s Elaine. Nehodlal svoji výhru jakkoliv poškodit.

King se vytrhl ze vzpomínek a upřeně se zadíval na ženu, jejíž totožnost si prostitutka po smrti přisvojila.

„ Jak jsme na tom s těmi nahrávkami? Musíš být ráda, že se máš čím zabavit. Vím, že už umíš francouzsky, tak jsem si říkal, že ruština by pro tebe mohla být zajímavým zpestřením. Až budeš zase řádně mluvit, budu tě zkoušet, a to teprve uděláme pokroky.“

Zmáčkl tlačítko na přehrávači a  hlas začal vyslovovat slova, jež Elaine nehodlala poslouchat ani opakovat. King ji jemně políbil na čelo, postavil vedle ní proteinový nápoj a odešel.

30

Kapitola

šeSTá

Pitevní stůl vypadal pohodlněji než postel, ve které spal. Tedy než na něm skončily pozůstatky, které údajně zbyly z kostry Elaine Buxtonové. Byla to hrozná noc. Callanach by si nejradši otevřel lahev dobrého červeného, ale jediné dostupné víno mělo vinětu, která napovídala, že se jedná o  břečku druhé kategorie ve slevové akci. Braemar byla lehce turistická, ale příjemná vesnička bez velkého výběru ubytování a lepší možnosti už byly plně obsazené. Místo dobrého vína se musel spokojit s chatrnou televizí se zrnitým kolísavým příjmem, polévkou, o níž by na první pohled netipoval, že může být tak odporná, a průměrnou kávou.

Soudní lékař Jonty Spurr během práce nemluvil. Callanach za to byl vděčný. Ostatky ho neznepokojovaly, na to se zúčastnil už příliš mnoha pitev. Co ho zneklidňovalo, byla nucená bujarost pitvajících lékařů. Příliš upovídaní, příliš odhodlaní uvolnit atmosféru. Spurr pracoval pomalu, ale zbytečně se nezdržoval, zkrátka nespěchal a bylo znát, že ani pod tím největším tlakem se nenechá rozhodit.

„Obětí je dospělá žena, věk zhruba třicet až čtyřicet let, výška sto šedesát sedm centimetrů.“

Callanach se ohlédnul na Salterovou. Byla mladá, ale už tu práci nějakou dobu dělala, takže vůbec nevypadala, že by ji pohled na pozůstatky nějak rozrušil.

„Už jste identifikovali to palivo?“ zeptala se.

„Na to budeme muset kosti podrobit dalším testům. Hasiči možná ještě něco našli na místě činu.“ Spurr vybral jeden úlomek a zvedl

Kapitola šestá

31

ho, aby se na něj Callanach mohl podívat zblízka. „Intenzita a délka požáru zničila jakoukoliv možnost, že bychom z kostní dřeně mohli dostat DNA. Lebka, čelist a  hrudník utrpěly poranění nesouvisející s ohněm. Jedná se o stejný typ zlomenin, což napovídá, že jsou všechna způsobená těžkým tupým předmětem. Musel se do toho pořádně opřít.“

„To byla příčina smrti?“ zeptal se Callanach.

„Vsadil bych právě na tahle zranění, k nimž došlo před smrtí. Dost možná vedla k poranění mozku a to ji nakonec asi zabilo. Bez jakékoliv tkáně vám nic lepšího nemůžu nabídnout. Vzhledem k tomu, jak si dal záležet na odstranění těla, neexistuje žádný rozumný důvod, proč jí zohavit tvář až po smrti.“

„Šmejd,“ vyrazila ze sebe Salterová.

„To jo,“ přitakal Spurr. „Zuby porovnáváme se stomatologickými záznamy Elaine Buxtonové. Některé mají plomby nebo korunky, takže by to mělo jít snadno.“

„Za jak dlouho to bude?“ Callanach už by nejraději šel. Přes jasné světlo a výkonnou klimatizaci ho na pitevnách přepadala klaustrofobie. Připomínalo mu to tam vězeňskou celu a těch si užil dost.

„Možná už zítra. Budete ještě tady?“

Další noc v tom ubytování nepřipadala v úvahu.

„Ne, to už budeme v Edinburghu. Teď se zajedeme podívat na místo činu za denního světla a pak se vydáme zpátky. Zavoláte mi, až budete mít víc informací?“

Spurr přikývl, svlékl si rukavici a podal Callanachovi ruku. Byla na dotek suchá a  pokrytá jemným práškem a  Callanachovi se ten stisk příčil, jako kdyby byla smrt nakažlivá.

„Dostala jste dneska ráno nějaké zprávy z místa činu?“ zeptal se Salterové, když už seděli v autě.

„Ne. Snažila jsem se zavolat konstáblu Trippovi, ale měli slabý signál. Se seržantem Livelym jeli ráno vyzpovídat ty turisty, ale až dorazíme, měli by už být zpátky na místě činu.“

32

„Nezabil ji tam,“ řekl Callanach.

„No v téhle chvíli si tím ještě nemůžeme být jistí,“ podotkla tiše.

„Proč se s  ní trmácet tak daleko a  až tam ji zabít? To je nesmysl. Možná to je dokonalé místo na odklizení těla, ale není to tam moc příhodné ani pohodlné na realizaci toho, jak si celou vraždu vyfantazíroval. Mezi jejím zmizením a objevením těla uběhla dlouhá doba a  tu vrah strávil s  obětí někde jinde. Osoba, která ji unesla, měla to místo vyhlédnuté týdny, možná i měsíce.“

Za hodinu se jim už chýše objevila v  dohledu. Technici na sebe pokřikovali a  na tvářích se jim zračilo vzrušení. Callanach vystoupil z auta dřív, než Salterová zatáhla ruční brzdu.

„Co se děje?“ zeptal se koleg y procházejícího kolem.

„Psi vystopovali zbraň, byla o  dost dál, zahrabaná pod hromadou šutrů.“ Callanach sledoval, jak se psovodi poplácávají po zádech.

Žádné otisky na ní nebudou, pomyslel si. Muž, který našel tak dokonalé místo na zničení těla, po sobě žádné otisky nezanechá.

„Skvělá zpráva, že jo, pane?“ ozval se mu za zády Trippův hlas.

„Řekněte mi, co máte,“ odvětil Callanach. Tripp se přestal usmívat a podíval se do svého notesu.

„Oba zopakovali to, co uvedli ve svých výpovědích. Oliver Deacon a Tom Shelley, oba lehce po dvacítce, na cestě byli asi tři hodiny, došli do poloviny svojí túry a,“ rozhlédl se, našel konkrétní vrcholek a ukázal na něj do dálky, „odtamtud uviděli plameny. Měli dalekohled a vyfotili si to na telefon, ale na těch fotkách není vidět nic jiného než oranžová tečka v dálce. Nakreslil jsem mapu jejich trasy.“

Callanach přikývl. „Vracíme se do Edinburghu,“ oznámil. „ Jestli vám dám ještě nějaký přesčas, dostanu padáka a nebudu se už muset vracet vůbec.“

O dvě hodiny později už zápolili s městským provozem.

„Něco není v pořádku, pane?“ odvážil se zeptat Tripp, když vysadili Salterovou doma.

„Podle mě není,“ odpověděl Callanach. „ Jen ještě nevím co.“

33

„Ten případ ale převezmeme, že jo, jestli se potvrdí, že je to tělo Elaine Buxtonové?“

„ Jakmile to proberu s šéfinspektorem. Dovezte mě rovnou na stanici.“

V  kancelářích kriminálního oddělení nebylo ani živáčka. Callanach měl samotu rád. Mohl se soustředit, nerušilo ho práskání dveří, syčení a zurčení nápojových automatů a neustálé hlasy v pozadí. Ticho bylo jednodušší. A oddaloval tak odchod domů. Když totiž odemykal dveře svého bytu, vždycky na něj nějak dolehlo vědomí toho, že se doopravdy přestěhoval do Skotska. Prahnul po Francii, po kultuře, která mu proudila v žilách. Jeden z rodičů původem ze Skotska a  plynulost v  jazyce mu nemohli nahradit zemi, která mu byla kromě prvních čtyř let domovem celý život. Ani špína, do níž byl na konci zatažen, mu vzpomínky na Lyon neposkvrnila.

Rozbalil jednu krabici a začal její obsah přehazovat do zásuvek.

„Tak vyplatil se ti výlet do hor za ten sprdunk, co dostaneš?“ ozvalo se ode dveří. Callanach se polekal a upustil jakousi složku, což koleg yni rozesmálo. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Nevěděla jsem, že se agenti z Interpolu dají tak lehko zaskočit.“

Callanach zvedl složku z podlahy a zachmuřeně si papíry rovnal.

„Inspektorka Turnerová. Předpokládal jsem, že jsem tu sám.“ Podíval se na hodinky. „ Je skoro jedna ráno.“

„Nejlépe se papírování vyhýbám v noci. Není tu nikdo, kdo by mě s  tím uháněl. A  navíc dělám tolik nočních, že můj mozek už dávno přestal rozlišovat mezi světlem a  tmou,“ vysvětlila mu. „Na co se vymlouváš ty?“

„Říkal jsem si, že si ještě vybalím, než mě vyrazí,“ odpověděl.

Usmála se. „Mám v kanclu whisky. Můžeme si připít na přivítanou a  rozloučenou zároveň.“ Callanach si jednou rukou zmáčkl kořen nosu, pomalu se nadechl a byl si vědom toho, že skřípe zuby, zatímco se snažil vymyslet, jak ji urazit co nejméně. „Nech to plavat,“ řekla Ava. „Měl jsi toho teď hodně. Někdy jindy.“

34

„ Já si prostě jen myslím, že stýkání s koleg y mimo práci není dobrý nápad. Měli bychom si zachovávat určité profesionální hranice.“

„Žádný problém.“ Usmála se. „V tom případě jsi začal skvěle. Možná ale nech to vybalování až na ráno.“

Prohrábl si vlasy a protáhl si krk. „Nebo víš co, je fakt, že ten drink potřebuju.“

„Ne, měl jsi pravdu. V jednu už tady nemáme co dělat. Jdu domů. A ty bys měl jít taky, když na tebe tak koukám. Dobrou noc.“ Dveře za ní pomalu zaklaply a Callanach tiše zaklel. To se mu moc nepovedlo. Bylo načase jít čelit svému bytu a přijmout, že život jde dál, a on musí jít s ním.

35

Kapitola

SeDmá

Edinburgh měl podle Callanacha z  celého Skotska k  Lyonu nejblíž.

Přes svoji velikost a  řadu podniků měl charakter menšího města

a  historii, jíž si místní vážili. Zamilovat si Edinburgh bylo snadné,

metropole v sobě zajímavě mísila starou a novou architekturu a oby

vatelstvo, které zahrnovalo lidi různého rasového původu a kulturní

ho zázemí, ale zachovávala si i  vlastní dědictví. Jenom kdyby mohli

trochu regulovat vítr a  chlad, pomyslel si, bylo by to tam naprosto

ideální. Callanach si pronajal byt na Albany Street. Před sto lety to

byl řadový dům na úrovni, kde ve čtyřech poschodích žila rodina

náležející k  edinburghské smetánce. Dnes ho obývali pracovně vy

tížení jedinci, kteří se občas potkali na společné chodbě a  blízkost

svého soužití projevili tím, že zvedli obočí na pozdrav nebo utrousili

„brýden“. Přišlo mu škoda, jak málo se spolu sousedé baví. Výsledkem

bylo, že na mrtvoly se přicházelo až tehdy, kdy se z nich začal linout

neúnosný zápach, a  že k  domácímu násilí docházelo opakovaně bez

toho, aby tomu někdo zabránil. Dobré sousedské vztahy napomáhaly

policii v práci.

Nalil si velkou sklenici červeného vína a otevřel knihu. Čtení před

spaním bylo zvykem, který dodržoval, kam až mu paměť sahala. To

jediné mu dokázalo odvést myšlenky od práce. Ale dnes večer se na

čtení soustředit nedokázal. Na každé stránce se mu objevoval obrá

zek nehostinných, mrazivých a drsných Cairngormských hor. Blížila

se zima. Barman v  Braemaru jim řekl, že jakmile začne sněžit, měs

to se okamžitě naplní lyžaři a snowboardisty. Ještě si pár týdnů musí

Kapitola sedmá

36

počkat, ale v  prosinci už na vrcholcích sníh napadne. Davy letních pěších turistů byly dávno pryč, až na pár nejodolnějších všechny odrazoval prudký vítr a déšť. Vrah to tedy celé buď dokonale načasoval, nebo měl nevídanou kliku.

Callanach se vzbudil brzy, zjistil, že doma nemá nic k  jídlu, a  zatoužil po kavárničce na rohu ulice poblíž svého starého bytu, kde si mohl dát čerstvě upečené croissanty a  přečíst francouzské noviny. Místo toho si skočil do jediného podniku, který byl v blízkosti a měl otevřeno, obchodu se zdravou výživou naproti na Broughton Street, kde ho příjemně překvapila milá obsluha a kde si koupil sušené ovoce, jogurt a žitný chléb.

Během snídaně zapnul počítač a  přemítal, co najde mezi  soukromými e-maily, které se mu ve schránce hromadily celý týden. Byl v pokušení je všechny bez přečtení vymazat.

Byly tam e-maily z Interpolu týkající se správních záležitostí spojených s jeho odchodem, žádost o zaslání nové korespondenční adresy, nic důležitého. Potom novinky o  událostech a  akcích v  Lyonu, kterých se obyčejně účastnil – vinobraní, sportovní rallye, otevření nové restaurace. S  pocitem určité odevzdanosti je vymazal. Velkou část tvořilo takové to elektronické smetí, ale pak si ho všiml. Mezi nabídkou na předplatné vinného klubu a zpravodaji z jeho staré posilovny se schovávalo automaticky zasílané upozornění o nedoručení zprávy, které přišlo z e-mailové adresy jeho matky. Zjevně jeho zprávy nehodlala už jen zarytě ignorovat a úplně si změnila adresu, jak to již dříve udělala s  telefonním číslem. Dopisy se mu vracely neotevřené, jeho pokusy dovolat se jí na pevnou linku byly blokovány. Calla nach vyhodil zbytek snídaně do koše a s třísknutím notebook zavřel, ale okamžitě si vyčítal, že se nechal tak rozhodit. Vztekání mu nepomůže. Takhle se teď věci mají. Na srdci mu momentálně musí ležet jen jedna osoba, Elaine Buxtonová. Nikdo jiný. Musí na tom novém začátku zapracovat. Urážkou inspektorky Turnerové nezačal zrovna hvězdně a z taktického hlediska to byla chyba, kterou bylo nutné napravit spíš

37

dříve než později. Jelikož měl v plánu dozařídit si kancelář, převlékl se z tepláků do košile a kalhot a zamířil na stanici.

Před kanceláří na něj čekal Tripp, vypadal nabuzeně a  odpočatě. Bylo mu něco přes dvacet, takže měl výhodu v  tom, že mu nevadil nedostatek spánku a nepřipouštěl si stres. Callanach byl na pár vteřin v pokušení poslat ho zpátky do Braemaru. Bezcitné, pomyslel si. Aspoň na něj nečeká seržant Lively.

„Chce s  vámi mluvit seržant Lively, pane.“ Callanach obrátil oči v sloup. „A já jsem si říkal,“ pokračoval Tripp, „že vzhledem k tomu, co jsme zjistili v Braemaru, se dneska asi budete chtít podívat do bytu Elaine Buxtonové, takže jsem to zařídil na poledne a  číslo jejího exmanžela máte na stole.“ Tripp se činil. Callanach si v duchu vynadal, že ho chtěl poslat zpátky do Braemaru. Mladý konstábl si vůbec neuvědomoval, že by mohl působit až příliš horlivě, což bylo milé. U policie se to moc často nevidělo.

„Děkuju. Kde je seržant?“

„V zasedačce. Mám pro něj dojít?“

„Ne, zajdeme za ním. Cestou si dáme kafe.“

Jak se blížili k zasedací místnosti, Callanach uslyšel přesně ten rozhovor, který tam dle jeho podezření probíhal. Dveře nechali otevřené, na taktnosti nikomu nezáleželo. Hřímal odtamtud Livelyho hlas.

„ Jak si to sem moh, do prdele, jen tak nakráčet a rovnou dostat inspektorský frčky, co? To bych teda rád věděl. Jako bysme tady neměli hromadu jinejch kandidátů, co znaj město a rozuměj místním. Prej se sem dostal přes pořádnou tlačenku. A vokouněl tady jen deset minut a už nás vláčel mimo rajon k případu někoho jinýho.“

„To do toho netahejte, seržante, dělal jenom to, co považoval za správný kvůli oběti,“ ozvala se jakási žena. Callanachovi chvíli trvalo, než poznal konstábla Salterovou. Tripp se hrdinně snažil Callanacha o pár kroků předběhnout a debatu zastavit, ale Callanach natáhl ruku a zabránil mu v tom.

„Nechte to být, Trippe.“

38

„Ale, pane,“ zaprotestoval Tripp, než Lively zase začal.

„No jasně, Salterová, tak nám pověz, co si o  něm myslíš. Že on je to nějakej génius, když přišel z Interpolu, co? Se nabízí otázka, proč se sem přestěhoval. Možná na tu vysokou ligu pan inspektor neměl a myslel si, že tady to bude větší zívačka?“

Callanach kopl do dveří, až se úplně rozletěly, a mrsknul kávu na stůl.

„Chtěl jste se mnou mluvit, seržante. Máte nějaké nové informace?“ Callanach Livelyho probodával pohledem a přehlížel zbytek.

„Našli krev na tý baseballce a  měkkou tkáň na zubu nedaleko. U obojího byla potvrzená DNA Elaine Buxtonový. Její případ se překvalifikoval z pohřešování na vraždu. Dneska během dne dorazí i pitevní zpráva. A chce s váma mluvit šéf.“

„Salterová, udělejte tabuli. Mapy, fotky, forenzní, všechno, co máme,“ nařídil Callanach po cestě ke dveřím.

„ Ještě pořád to není náš případ, inspektore,“ zavolal Lively.

„Každou chvíli to můj případ bude. Jestli nechcete, aby byl i váš, tak mám v kanceláři velký prázdný stůl, na kterém mi můžete nechat svoji výpověď,“ vyštěkl na něj Callanach.

Lively se postavil. Callanach věděl, že by to měl dát k ledu a nechat zklidnit vášně, ale rozhovor, který si z chodby vyslechl, mu pořádně hnul žlučí.

„Ty se mě chceš zbavit, kámo, jo? No aby ne, vždyť já slyšel, cos udělal. Mám ti říct, co děláme s týpkama, jako seš ty, tady ve Skotsku? Vy zasraný žabožrouti to možná pokládáte za normální...“ Lively k němu přišel a posledních pár slov zdůraznil tím, že ho dloubnul do ramene. K ničemu jinému se nedostal. Callanach do něj strčil tak prudce, že Lively letěl nazad do náručí svých kolegů, kteří ho zachytili a uchránili od zlomeniny kostrče. Lively zamaskoval stud smíchem, který jako napjatá ozvěna proběhl davem.

„Měl byste si na tu horkokrevnost dávat bacha, inspektore,“ pronesl Lively a na tváři měl tvrdý úšklebek. „Dostane vás do maléru. I když na to jste zvyklej...“

39

Callanach k němu a jeho posile udělal krok vpřed, pěsti ho svrběly nutkáním mu ten samolibý pošklebek rozbít a čelisti svíral tak drtivě, že v ústech cítil krev.

„Pane, čeká na vás šéfinspektor Begbie.“ Trippův hlas zněl slabě a  nejistě, ale uvolnil trochu napětí v  místnosti. Bojovnost už Livelyho opustila. Svoje si řekl a publiku bude určitě svoje říkat i nadále v hospodě po konci směny. Tripp popadl Callanachovu kávu a složky a podržel mu dveře.

Callanach si to razil tak dlouhými, rychlými kroky, že Tr