načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dokonalá Klára - Gabriela Futová; Martina Matlovičová

Dokonalá Klára

Elektronická kniha: Dokonalá Klára
Autor: ;

Většina dětí jde do školy s obavami, že jim něco nepůjde nebo nebudou něčemu rozumět. Ale Klára ne, je totiž dokonalá. Nebo si to aspoň myslí. Babička bývala učitelka, takže Klára ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 108
Rozměr: 21 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Dokonalá Klára
Spolupracovali: ze slovenského originálu ... přeložila Ivona Březinová
ilustrovala Martina Matlovičová
Skupina třídění: Slovenská literatura
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Albatros, 2014
ISBN: 978-80-000-3647-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Maminka, babička i prababička Klárku neustále utvrzují v tom, že je mimořádně nadaná a hezká jako princeznička. Navíc bývala babička učitelkou, takže ve škole to Klárka velmi dobře zná. Je si jistá, že bude nejlepší z celé třídy, paní učitelka ji bude mít nejradši a všechno vždycky bude tak, jak si bude Klárka přát. Ale ve skutečnosti je všechno ve škole trochu jinak, než v Klárčiných představách. Text doprovázejí veselé ilustrace M. Matlovičové. Vyprávění o holčičce Klárce, která začíná chodit do první třídy a je přesvědčená, že je ze všech dětí nejchytřejší a nejšikovnější. Pro mladší děti.

Popis nakladatele

Většina dětí jde do školy s obavami, že jim něco nepůjde nebo nebudou něčemu rozumět. Ale Klára ne, je totiž dokonalá. Nebo si to aspoň myslí. Babička bývala učitelka, takže Klára už zná školu i některé paní učitelky a má dojem, že ji nemůže nic překvapit. Jenže ouha. Paní učitelka už najednou není teta, Klára ve třídě není jediná, a navíc jsou tu kromě ní i jiné šikovné děti. A dělat úkoly o přestávce před hodinou se taky nevyplácí! Veselá knížka o jedné trochu rozmazlené holčičce a o tom, jak ji škola naučila nejen číst, psát a počítat.

Zařazeno v kategoriích
Gabriela Futová; Martina Matlovičová - další tituly autora:
Čauko, bengoši! Čauko, bengoši!
Štyri kosti pre Flipra Štyri kosti pre Flipra
Psí škola kocoura Rudochlupa Psí škola kocoura Rudochlupa
Dokonalá Klára Dokonalá Klára
Rozruch v škole na Kavuličovej ulici Rozruch v škole na Kavuličovej ulici
Brata musíš poslúchať! Brata musíš poslúchať!
Môj brat nemá brata Môj brat nemá brata
Panejo a strašidelná škola Elvíry Moudré Panejo a strašidelná škola Elvíry Moudré
Poškoláci Poškoláci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Gabriela Futová

Dokonalá Klára


2


3


4

© Gabriela Futová, 2008

Illustrations © Martina Matlovičová, 2014

Translation © Ivona Březinová, 2014

ISBN 978-80-00-03647-2


5

Dovolt e, abych se představila

Jmenuji se Klára a jsem dokonalá. Vím to, protože mi to všichni říka

jí. Mamka, taťka, babička i prababička. Vlastně... úplně všichni ne.

Mám totiž i dědu. A ten jediný se o mně v tomhle smyslu ještě nikdy

nevyjádřil. Ale to se nepočítá. Děda je starý mrzout, jak tvrdí babička,

a řeči mrzoutů zas tak moc neplatí.

V září jsem začala chodit do školy. Vůbec jsem se nebála, školu totiž

perfektně znám. Babička tam pracovala jako učitelka. Dokud nešla

minulý rok do důchodu, chodila jsem někdy do práce s ní. Ve školce

mě to už totiž přestávalo bavit.

Babička mě naučila číst i počítat. Kreslit umím odmalička, mamka

říká, že mám talent. Zpěv mi taky jde. Nejradši zpívám prababičce –

je sice trochu nahluchlá, ale můj zpěv určitě slyší. Pokaždé mi totiž

dlouho tleská. A moc mě chválí.

Do školy jsem tedy šla připravená na sto procent.

„No, nevím, nevím, k čemu ti ta škola bude, když už všechno víš,“

usmíval se na mě taťka v můj první školní den. V duchu jsem mu dala

za pravdu. Sama jsem byla zvědavá, co zajímavého mě ještě chtějí na

učit.

„Určitě budeš nejhezčí děvče z celé třídy,“ pokyvovala hlavou praba

bička.

I v tom jsem s ní musela souhlasit. Máma mě oblékla na jedničku.

„A taky nejchytřejší,“ přidala se babička.


6

„Jo,“ zabručel děda, „a jediná budeš mít s sebou takový průvod.“

Rozzlobeně jsem na něj pohlédla. Nevadilo mi, že mě celá rodina dopro

vází. Věděla jsem, že babička má ve škole kamarádky, se kterými se ráda

setká. Věděla jsem i to, že se chce svou vnučkou prvňáčkem pochlubit.

A přesně tak to bylo. Když jsme přešli přes školní dvůr, zastavili jsme

se ve sborovně. Babičku tam všichni objímali a líbali na tváře a obra

celi se i na mě. Jako bych to neříkala.

Zajímavější to bylo až ve třídě. Prohlížela jsem si svoje spolužáky

a připadali mi k smíchu. Někteří se báli, jiní se styděli. Jen já jsem se


7

cítila jako doma. Nevyvalovala jsem na učitelku oči jako ostatní. Teta

Magda k nám občas zašla na kávu, takže jsem ji znala.

„Umí už někdo z vás písmenka?“ zeptala se, když se s námi trochu

seznámila.

„Já!“ vykřikla jsem a zdvihla jsem ruku nejvýš, jak to šlo. To aby si mě

všimla. K mému velkému zklamání se rukou kolem mě zvedlo víc.

„A dovede někdo z vás už i číst?“

„Já!“ vyskočila jsem z lavice.

Teta Magda ke mně přistoupila a pohladila mě po vlasech.

„Dobře, děvčata. Zítra si to vaše čtení vyzkouším.“

Zůstala jsem zaraženě stát. Děvčata? Řekla děvčata? Rozhlédla jsem

se po třídě, a vtom jsem si jí všimla. Seděla v poslední lavici a pořád

ještě se hlásila.

„Můžeš si sednout, Klárko,“ upozornila mě teta Magda.

Poslušně jsem se posadila. Kradmo jsem se však stále ohlížela po dív

ce, která prý umí číst. Pche! To bych chtěla vidět.

Paní učitelka není teta!

A taky jsem viděla. Teta Magda na svoje slova o čtení nezapomněla.

Hned druhý den mi při první hodině podala knížku.

„Přečteš nám, Kláro, název této knížky?“

Než jsem stihla odpovědět, něčí hlas mě předběhl.


8

„To je Usměj se, srdíčko! Tu já znám, my ji máme doma!“ vykřikl kluk

z prostřední řady.

„To neplatí!“ vyhrkla jsem. „Já to přečtu sama... a ve škole se nevykři

kuje!“

„Klid, děti,“ zasáhla teta Magda. „Klárka má pravdu. Ve škole nevy

křikujeme. Ve škole se pěkně tiše hlásíme. Když chceš, Míšo, něco

říct, stačí zdvihnout ruku. Mluvit můžeš, až když tě vyvolám. Kdy

byste všichni vykřikovali, stejně bych vám nerozuměla a byl by tu

takový hluk, že by se vám z toho úplně zkroutily uši. A chodit venku

se zkroucenýma ušima není žádná velká zábava, to mi věřte. Klárko,

přečti nám tohle,“ otevřela teta Magda knihu a ukázala mi prstem řá

dek.

„Mi-lé děti,“ snažila jsem se číst co nejlépe. „Smě-jete se rá-dy?“

„Výborně, Klárko,“ pochválila mě teta. Pýchou jsem úplně povyrost

la. „A teď Barborka.“ Vzala knihu a podala ji té dívce vzadu.

„Co je to za směš-směšnou otá-otázku? Ti nej-největší čtveráci a ši-ši

-ba-šibalky mezi vámi ne-neu-neus-tá-le vy-vymýšlejí...“

Připadalo mi, že čte déle než já. A to se mi ani trochu nelíbilo. Rychle

jsem zvedla ruku. Teta Magda mě vyvolala, až když Barbora dočetla

větu úplně do konce.

„Klárko?“

„Teto Magdo, ona četla víc než já. Já chci taky ještě číst!“

Celá třída vyjekla. Teta Magda trochu zrudla.

„Ještě budeš mít příležitost, Klárko. Jen jsem vám chtěla ukázat, jak


9

to vypadá, když vám písmenka přestanou připadat cizí. Když se bu

dete snažit, brzy si dokážete napsaný text přečíst úplně sami. A víte

co? Za každý den, kdy se budete snažit, vám z téhle knížky přečtu jed

nu pohádku.“

„Teto Magdo, já znám jen některá písmenka!“ ozval se kdosi vzadu.

Otočila jsem se a bylo mi to hned jasné. Ríša ze školky. Ale nechápala

jsem, proč oslovil učitelku stejně jako já.

„Hm,“ podrbala se teta na nose. „Musíme si něco vyjasnit. Vy jste

žáci. A já jsem vaše učitelka. Tety necháme ve školkách, ano?“

„Ano,“ zahučela celá třída.

Naštvaně jsem pohlédla na Ríšu. Kdyby se po mně neopičil, nemuse

la teta Magda něco takového vůbec vysvětlovat.

„Teto Magdo, ale já...,“ zvedla jsem rychle ruku.

„Paní učitelko,“ opravila mě. „I pro tebe jsem paní učitelka.“

Zklamaně jsem stáhla ruku. Ten Ríša je fakt ťululum. Nespokojeně

jsem se zavrtěla na židli. Koutkem oka jsem švidrala po spolužácích,

jestli na mě neciví.

Necivěli. Za chviličku už jsem na tu trapnou situaci zapomněla a sou

středila jsem se na paní učitelku.


10

Včelky ke mně lítají rády

Za dv a dny jsem dostala svou první včelku. Měla jsem z ní opravdu

radost. Doma jsem ji ukázala úplně všem, dokonce i sousedce přes

plot. Aby včelka nebyla smutná, hezky jsem ji vybarvila. Brzy k ní

přibyla další a ještě další. Včelky ke mně přilétaly, jako bych byla ta

nejvoňavější kytička na světě.

Pravda je, že nelétaly jen ke mně. V krátké době měli skoro všichni

spolužáci nějakou včelku. Proto jsem se rozhodla, že si ty svoje spo

čítám. Jedna, druhá, třetí... Jen za první měsíc jsem jich napočítala

osmnáct. Nejvíc jich bylo z češtiny, ale i pár z matematiky se našlo.

Víc mě však začalo zajímat, kolik včelek mají ostatní.

„Já jich mám sedm,“ počítal Míša na prstech.

„To já mám víc! Heč!“ vytahoval se Ríša. „Mám jich patnáct!“

„Ale máš i jedno prasátko a za prasátko se musí pět včelek odečíst!“

namítla jsem.

„Jak to víš?“

„Řekla mi to babička a ona je učitelka, tak to musí vědět!“ odsekla

jsem.

Ríša svraštil čelo, jako by přemýšlel. Přemýšlení však dlouho netr

valo, protože ho kdosi trefil houbou na utírání tabule.

„Válka!“ vykřikl okamžitě, zdvihl houbu a hodil ji po Tomášovi.

„A co ty, Barborko? Kolik máš včelek ty?“ zastavila jsem se u její

lavice.


11

„Já? Nevím,“ pokrčila rameny. Pak z tašky vytáhla jakousi knihu,

otevřela ji a tvářila se, že čte.

„Nechceš je spočítat?“ dorážela jsem zvědavě. Barbora totiž byla

skoro tak šikovná jako já. Ale opravdu jen skoro.

„Tak dobře,“ přikývla, pomalu pootvírala sešity a pustila se do po

čítání. „Osmnáct,“ oznámila po chvíli.

„Kolik?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Říkám osmnáct!“ A znovu se začetla do knihy.

„Nemůžeš mít osmnáct včelek! Určitě ne!“ namítla jsem

rozhořčeně.

„Tak si je přepočítej, když chceš!“ odsekla a ani se

na mě nepodívala. Jako by ji to vůbec nezajímalo.

Mně to ale nedalo. Prohlédla jsem její sešity

a pozorně jsem všechny včelky sečetla. Bar

bora nelhala. Opravdu jich měla přesně

tolik jako já. V duchu mi to nešlo do hlavy.

Byla jsem přesvědčená, že jsem lepší, ale

včelky to nepotvrzovaly. Ani nevím jak,

ale najednou jsem se na Barboru začala

zlobit. Jen počkej, vyhrožovala jsem jí v du

chu, však ty ještě uvidíš, že jsem lepší!

Hned mi bylo fajn.


12

Zvířat a do domu nepat ří

Barbora vůbec netušila, že jsem s ní začala soutěžit. Jak jsme dostali

nějaký úkol, vždy jsem hned po očku sledovala, jestli se nechystá při

hlásit. Když jsme hráli nějakou hru, snažila jsem se za každou cenu

být první. Zatím se mi dařilo. Od paní učitelky jsem slyšela samou

chválu a doma to nebylo jiné. Nejlepší ale bylo to, že holky ve třídě

se o mě doslova rvaly. Každá se chtěla se mnou kamarádit. Teda až

na Barboru. Ona skutečně tolik kamarádek neměla. Asi proto, že si

o přestávkách většinou četla.

Jednoho dne nám paní učitelka dala neobvyklý úkol. Měli jsme si

doma připravit povídání o domácím zvířátku. Ti, kteří žádné zvířát

ko neměli, mohli mluvit o svých přáních: jaké zvíře by chtěli a jak by

se o ně starali.

My doma žádné zvíře nemáme. Babička má ráda všude čisto a po

řádek. Zvířata jsou podle ní špinavá a do bytu nepatří. Vlastně ani

já jsem doteď žádné zvíře nechtěla. Rozhodla jsem se tedy, že budu

vyprávět o tom, proč by doma zvířata neměla být. To mi poradila ma

minka.

Máme sice velkou zahradu, ale ani tam jsem si nedokázala předsta

vit něco živého. Babička a mamka jsou vyhlášené zahradnice. Jejich

květinám se žádné v okolí nevyrovnají. Zvířata na zahradě, to by byla

hotová katastrofa!

Druhý den bylo krásné počasí. Paní učitelka nás proto vzala na dvůr.


13

Sedli jsme si do kruhu a postupně jsme vyprávěli. Míša o tom, že by

chtěl koně, Tomáš o svojí kočce. Páťa se přihlásila mimo pořadí.

„Paní učitelko, támhle jde moje mamka. Můžu jít k ní?“

Učitelka se podívala směrem, kam Páťa ukázala, a přikývla. Páťa ra

dostně vyskočila a odběhla. Všichni jsme se za ní trochu závistivě dí

vali.

„Pokračujeme, děti. Na řadě je Klárka.“

Trochu jsem si odkašlala a spustila jsem.

„Doma nemáme žádné zvíře. Ani na zahradě nemáme zvíře. Zvířata

jsou špinavá a způsobují alergie. Mám radši květiny.“

Všimla jsem si, že paní učitelka trochu zdvihla obočí. Vtom se vrátila


14

Páťa. V rukou nesla něco chlupatého. Mělo to oči a čumák a děti na to

vykuleně zíraly.

„To je můj pejsek,“ položila ho Páťa do trávy.

„Jé!“ vyhrkli všichni skoro naráz. Rychle vyskočili na nohy a chtěli si

psa pohladit.

„Ten je roztomilý!“

„Nekousne mě?“

„Co mu dáváš jíst?“

„Počkejte, děti,“ zarazila je učitelka. „Vidíte, že se vás bojí. Zase si sed

něte!“

Děti neochotně poslechly.

„Páťo, povíš nám o něm něco?“

„Jmenuje se Laky, nemáme ho moc dlouho. Je ještě malý, takže sem

tam udělá loužičku i doma. Ale i tak ho mám moc ráda.“

Dívala jsem se na malé chlupaté psisko a potom na děti. Úplně všichni

si chtěli na psa sáhnout. A úplně všichni chtěli být s Páťou. S tou Páťou,

o které jsem ani pořádně nevěděla, že je v naší třídě. V té chvíli jsem se

rozhodla.


15

Taky chci psa!

„Mami, koupíš mi psa?“ přivítala jsem mamku, sotva přišla z práce.

„Prosím?“ vyvalila máma oči, jako by před sebou spatřila mimozem

šťana. „Psa? Sem? V žádném případě!“ zavrtěla rezolutně hlavou.

„Ale já ho nutně potřebuju!“ nedala jsem se.

„A řekneš mi na co?“

„Abych se měla o koho starat,“ odpověděla jsem přesvědčivě.

Máma se zaraženě odmlčela. Po chvíli vzdychla.

„Přece víš, jaký máme celá rodina na zvířata názor. Myslím, že to není

dobrý nápad.“

Na to jsem nic neřekla. Usilovně jsem přemýšlela, co udělat, a hned mě

to taky napadlo. Rozběhla jsem se za tátou.

„Tati? Co kdybychom měli psa?“

„Cože?“ Táta samým překvapením zapomněl zavřít pusu.

„No, měli bychom pejska a já bych se o něj starala.“

Táta se jen ušklíbl.

„Tohle ti, drahoušku, babička nedovolí. Nejde to!“

„Dovolí, nedovolí...,“ kousala jsem se do rtů. Babička byla opravdu

tvrdý oříšek.

Při večeři jsem svou prosbu vytáhla znovu.

„Já bych tak chtěla mít pejska,“ povzdychla jsem si nahlas a dospělí

zpozorněli.


16


17

„Opravdu?“ překvapil mě děda svým úsměvem. „A víš, že já taky?“

„Na to zapomeňte!“ prohlásila babička. „V tomhle domě pes nikdy

nebyl a nikdy taky nebude!“

„Nemusel by být uvnitř,“ namítl děda a já byla ráda, že se toho vyjed

návání ujal. „Postavil bych mu na zahradě kotec. Tam úplně vzadu,

v koutě.“

„Na moji zahradu nevkročí!“ odsekla babička nemilosrdně.

„Dobře víš, jak si potrpím na květiny. Pes by mi je hned zni

čil.“

„Jenže by ti je i hlídal. Vzpomínáš, minule... vyváděla jsi,


18

že ti někdo uřezal růže u plotu. Kdybys měla psa, nikdo by se něčeho

takového neodvážil.“

Po zmínce o zloději růží přestala babička dál cokoliv namítat. Děda

na mě vesele mrkl a já věděla, že je to na dobré cestě.

A taky bylo. Ještě ten večer jsme začali vybírat rasu psa. Mně to bylo

jedno. Našim ale ne. Nejdřív se pohádala máma s babičkou. A pak

babička s dědou. Máma totiž chtěla malého psa a na internetu našla

ratlíka. Babička se rozhodla pro vlčáka. Kvůli zlodějům. Dědovi se ale

vlčák moc nezdál, čímž babičku pořádně rozzlobil. Jen prababička se

nehádala. Asi pořádně neslyšela, o čem je řeč. Hádku nakonec vyřešil

táta. Naťukal něco do počítače a na obrazovce se objevil docela pěkný

pejsek.

„To je kokršpaněl,“ prohlásil. „Není ani moc malý, ani úplně velký

a babiččiny květiny by měl uhlídat bez problémů.“

A bylo rozhodnuto.

S plyšovými zvířátky je míň starostí

Ve škole jsem se s budoucím psem hned pochlubila. Ani to

jinak nešlo. Od té doby, co nám Páťa představila svého

pejska, měla víc kamarádek. Některé holky k ní kvůli psovi začaly do

konce chodit i domů.

„Taky budeme mít psa,“ oznamovala jsem důležitě.


19

„Kokršpaněla. Budeme ho s Páťou chodit venčit společně.“

„To by bylo super,“ nadchla se Páťa. „Jak se bude jmenovat?“

„To ještě nevím,“ pokrčila jsem nos. „Ale určitě bude mít nejhezčí

jméno na světě.“

Táta mezitím psa sháněl. Neustále prohlížel noviny i internet. Děda

se taky zapojil. Úplně ožil a opravdu zhotovil kotec. Trůnila v něm

dokonce i krásná bouda s červenou střechou. Nadšení zasáhlo ce

lou rodinu. A já, já jsem se nemohla dočkat toho, až půjdu se psem

na procházku.

Když táta po čase psa konečně přinesl, vítali jsme ho všichni. Malý

hnědý tvor se nejdřív bál. Když se ale trochu osmělil, vyčural se v obý

váku na koberec.

„Tak tohle ne!“ naježila se babička. „Pes má být venku! V domě už ho

nikdy nechci vidět!“

Děda nechtěl babičku moc dráždit, a tak milého pejska vzal a zavřel

ho do kotce.

„Už jsi mu vymyslela jméno?“

„Neměla jsem čas,“ vymluvila jsem se. Dívala jsem se na psisko, které

očichávalo svůj nový domov, ale nic mě nenapadalo. „Jméno vymys

lím později.“

V noci jsme vůbec nemohli spát. Pejsek venku skučel a naříkal, až to

uši trhalo. Když se to už vážně nedalo vydržet, oblékl si děda župan

a šel k němu. Pak už bylo ticho.

Druhý den jsem ze školy pospíchala, jak jen to šlo. V předsíni jsem jen


20

shodila tašku a utíkala jsem za psem. Děda si s ním na zahradě hrál.

„Tak vymyslela jsi mu jméno?“ ptal se mě už z dálky.

„Nevymyslela,“ škubla jsem rameny. „Nic mě nenapadlo.“

Děda nespokojeně zavrtěl hlavou.

„Tak vidíš,“ obrátil se k psovi. „Tolik tě chtěla, a na jméno ti kašle.“

Jeho hudrování jsem si nevšímala.

„Jdu s ním na procházku,“ oznámila jsem.

„Myslím, že to není dobrý nápad,“ namítl děda. „Pejsek si tu ještě ani

nezvykl, a už ho chceš tahat do nového prostředí? Bude se bát.“

„Jenže já už jsem se rozhodla!“ dupla jsem si. „A je to můj pes!“

„Jak chceš,“ zamračil se děda.

Popadla jsem psa do rukou a vyrazila pro vodítko.

Malí psi jsou hloupí

Nasadila jsem štěněti obojek a připnula ho na řemínek.

„Pojď,“ zatahala jsem vodítkem.

Pes si vystrašeně sedl.

„Tak pojď! Musím tě ukázat kamarádkám.“

Pejsek se asi rozhodl trucovat. Tlapkami se zapřel do země a ani se

nepohnul.

„Říkám ti po dobrém... pojď!“

Pes se zdvihl, ale za mnou nešel. Začal očuchávat zem a vrtět se. Po


21

tom se zakousl do řemínku a nespokojeně za něj tahal. Nervózně

jsem ho popadla do náruče a vyrazila jsem ven. U hřiště jsem psa opět

položila na zem. Štěně se na mě divně zadívalo a ani se nepohnulo.

„Takováhle procházka je úplně na houby,“ zahudrala jsem. Kamarád

ky, které mě právě zahlédly, se ke mně nadšeně rozběhly.

„Jé, to je krásný pejsek,“ snažila se ho každá pohladit. „Jak se jmenuje?“

Vzala jsem psa zase na ruku. „Zatím jméno nemá,“ řekla jsem důleži

tě. „Ale určitě nějaké dostane!“

Štěně se najednou celé roztřáslo.

„Chudáček, bojí se,“ litovaly ho spolužačky.

Vtom jsem na sobě ucítila něco teplého.


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je

možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist