načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dokážeš udržet tajemství? – Sophie Kinsella

Dokážeš udržet tajemství?

Elektronická kniha: Dokážeš udržet tajemství?
Autor: Sophie Kinsella

Mladá asistentka úspěšné americké společnosti se snaží dokázat příteli a příbuzným svou samostatnost a pracovní zdatnost, ale příliš se jí to nedaří. Naděje upíná ke své první služební cestě, která ale skončí fiaskem. Navíc na zpáteční ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 331
Rozměr: 22 cm
Vydání: Čtvrté vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Ludmila Havlíková
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5300-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mladá asistentka úspěšné americké společnosti se snaží dokázat příteli a příbuzným svou samostatnost a pracovní zdatnost, ale příliš se jí to nedaří. Naděje upíná ke své první služební cestě, která ale skončí fiaskem. Navíc na zpáteční cestě stroj prolétá hrozivými turbulencemi a dívka, která se odjakživa bojí létat v přesvědčení, že nastala poslední chvíle jejího života, propadne hysterii a nekontrolovaně vybreptá všechna svá malá soukromá tajemství neznámému spolucestujícímu. Druhý den v práci zjistí, že oním mužem je obávaný šéf společnosti, který přiletěl zkontrolovat britskou filiálku. Od této chvíle běží řetězec zmatků, citových zvratů i trapasů, na nichž se podílí i samotný velký šéf, okouzlený dívčinou bezprostředností v prostředí podlézavých kariéristů. Následuje očekávaný happy end.

Popis nakladatele

Každý má svá zamčená osobní tajemství, která neřekne ani té nejlepší kamarádce.

Emma, ale v návalu alkoholu a paniky z turbulencí vyklopí všechny své tajnosti a intimní pocity neznámému muži na vedlejším sedadle v letadle.

Kdyby se už nikdy nepotkali, nic by se nestalo…

 

Optimistické, ale smůlou pronásledované Emmě Corriganové se začíná dařit. Už skoro rok má stálé zaměstnání v podniku Panther Cola, po boku jí stojí skvělý přítel, a dokonce se před ní rýsuje naděje na pracovní postup. Všechno se ale zvrtne po schůzce s jedním nespokojeným klientem. Naprosto zničená se vrací z jednání letadlem a cestou se v hrozivé situaci během turbulencí svěří se svými nejintimnějšími pocity pohlednému muži na vedlejším sedadle. Když pak nazítří přijde do práce, ke svému zděšení zjistí, že její tajuplný společník je sám velký Jack Harper, šéf americké společnosti Panther Cola, který se vydal na týdenní návštěvu britské filiálky podniku. Toto zjištění odstartuje celou sérii chaotických, citově vyčerpávajících a komických situací, které zavádějí Emmu, její nejlepší přítelkyni – workoholičku Lissy a jejich příšernou spolubydlící Jemimu do světa bláznivých příhod, tajností a krkolomných náhod, v němž i Jack, do kterého se Emma zamiluje, má svá tajemství.

Je to svět nabitý komickými epizodami a svěžím humorem.

Zařazeno v kategoriích
Sophie Kinsella - další tituly autora:
Můj (téměř) dokonalý život Můj (téměř) dokonalý život
Jak mě překvapíš? Jak mě překvapíš?
 (e-book)
Jak mě překvapíš? Jak mě překvapíš?
Láska na splátky Láska na splátky
 (e-book)
Láska na splátky Láska na splátky
Báječné nakupování o Vánocích Báječné nakupování o Vánocích
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dokážeš udržet tajemství?

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Sophie Kinsella

Dokážeš udržet tajemství? – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Přeložila Ludmila Havlíková


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2019

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2003 Sophie Kinsella

All rights reserved.

Z anglického originálu Can You Keep A Secret?

(Published by Black Swan Book in 2003 in Great Britain)

přeložila © 2006, 2019 Ludmila Havlíková

Redakce textu: Hana Pešinová

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

Čtvrté vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-759-5300-1 tištěná kniha

ISBN 978-80-759-5302-5 ePub

ISBN 978-80-759-5303-2 Mobi

ISBN 978-80-759-5304-9 PDF


PRO H. – ČLOVĚKA, PŘED NÍMŽ

ŽÁDNÉ TAJEMSTVÍ NEMÁM.

NO, VLASTNĚ SKORO ŽÁDNÉ.



PODĚKOVÁNÍ

Vřele děkuji Marku Hedleymu, Jenny Bondové, Rosii Andrewsové

a Olivii Heywoodové za jejich četné rady.

A jako vždy patří můj vděk Lindě Evansové, Patricku Plonking

ton-Smytheovi, Aramintě Whitleyové i Celii Hayleyové, a také mým

chlapcům a celému vedení.



Jedna

[

SAMOZŘEJMĚ že mám svá tajemství.

Přirozeně. Každý jich má aspoň pár. Je to naprosto normální.

A určitě jich nemám víc než všichni ostatní.

Nemluvím teď o žádných převratných, ohromujících tajemstvích.

Jako třeba že prezident se chystá svrhnout bombu na Japonsko a je

diný, kdo dokáže spasit celý svět, je Will Smith. Jenom o normálních,

běžných tajemstvích.

Jako například o těchto několika, která mě teď jen tak namátkou

napadají:

1. Moje kabelka značky Kate Spade je imitace. 2. Zbožňuju sladké sherry, což je to nejstaromódnější pití v celém

vesmíru. 3. Nemám ponětí, k čemu je NATO. A dokonce ani netuším, co

to je. 4. Vážím osmapadesát kilo, a ne dvaapadesát, jak si myslí můj pří

tel Connor. (Na svou obranu ale musím uvést, že když jsem mu

to řekla, právě jsem chtěla začít držet dietu. A upřímně řečeno,

šest kilo není až tak velký rozdíl.) 5. Vždycky jsem si myslela, že Connor vypadá tak trochu jako

Ken. Ten od Barbie. 6. Někdy při vášnivém sexu, právě když jsme v nejlepším, je mi

zčistajasna do smíchu. 7. O panenství jsem přišla s Dannym Nussbaumem v ložnici pro

hosty, zatímco se mamka s taťkou v přízemí dívali na Bena Hura. 8. Vypila jsem víno, které chtěl taťka nechat dvacet let odležet.

9


9. Zlatá rybička Sammy není tatáž zlatá rybička, kterou mi dali

taťka s mamkou na starost, když odjížděli do Egypta.

10. Když mě moje kolegyně Artemis naštve, upíjím jí obohacený

pomerančový džus. (Což se stává skoro každý den.)

11. Kdysi se mi zdál podivný lesbický sen o mé spolubydlící Lissy.

12. Tanga mě škrtí.

13. Odjakživa jsem byla skálopevně přesvědčená, že jsem naprosto

jiná než ostatní a že na mě hned za rohem čeká úžasně vzrušu

jící nový život.

14. Nemám ponětí, s čím mě začne otravovat ten chlap v šedém

obleku.

15. Kromě toho jsem stejně zapomněla, jak se jmenuje.

Poprvé jsem ho viděla teprve před deseti minutami.

„Věříme v logistické formativní aliance,“ hučí zastřeným hlasem, „na všech úrovních.“

„To rozhodně,“ přitakávám mu rozzářeně, jako bych tím chtěla říct: Cožpak to vůbec někdo může vidět jinak?

Logistické. Co to vůbec znamená?

Oh, bože můj. Co když se mě na to někdo zeptá?

Nechovej se jako idiot, Emmo. Nikdo se na tebe přece hned nevytasí s otázkou: „Co znamená slovo logistický?“ Jsem přece marketingový profík, ne? Samozřejmě že mám tyhle věci v malíčku.

A kdyby s tím náhodou někdo vyrukoval, prostě změním téma. Taky bych mohla vtipně poznamenat, že logistika se už na mně vyřádila nebo něco v tomhle smyslu.

Nejdůležitější je zachovat si zdání důvěryhodnosti a pracovní zdatnosti. Dokážu to. Je to moje životní příležitost a nemíním ji zpackat.

Sedím na ředitelství společnosti Glen Oil v Glasgow, a jak se tak dívám na svůj obraz, který se odráží v okně, vypadám jako nesmírně výkonná, podnikavá žena. Vlasy mám vyžehlené, v uších nenápadné náušnice, jaké se doporučují v článcích na téma „Jak získat to pravé zaměstnání“, a na sobě nový elegantní kostýmek z butiku Jigsaw. (Vlastně je skoro jako nový. Koupila jsem ho v charitativním bazaru

10


ve prospěch výzkumu rakoviny a jenom přišila chybějící knoflík, ale skoro vůbec byste to nepoznali.)

Jsem tady jako zástupce společnosti Panther Corporation, kde pracuju. Na téhle schůzce mají zástupci firem Panther a Glen Oil dokončit přípravy reklamní kampaně k propagaci energetického nápoje Panther Prime s brusinkovou příchutí a já jsem sem dnes ráno speciálně kvůli tomu přiletěla z Londýna. (Firma mi zaplatila letenky i všechno ostatní!)

Jakmile jsem dorazila na místo, mládenci z marketingového oddělení Glen Oil se začali předvádět a vypočítávat, kdo je z nich nejzcestovalejší; oháněli se přitom kilometry strávenými ve vzduchu i nenadálými lety do Washingtonu. Mám za to, že jsem jim v tom chvástání docela věrohodně sekundovala. (Až na jednu maličkost – když jsem jim vylíčila svůj let concordem do Ottawy, ukázalo se, že concordy do Ottawy vůbec nelétají.) Mám-li však přiznat pravdu, je to vůbec poprvé, co jsem letěla na služební cestu.

Fajn. A mám-li přiznat skutečnou pravdu, je to vůbec poprvé, co jsem měla dojednat nějaký obchod. Ve společnosti Panther pracuju jedenáct měsíců jako asistentka v oddělení marketingu a až doteď jsem směla jenom opisovat na počítači různé dokumenty, zajišťovat pracovní schůzky pro ostatní zaměstnance, obstarávat obložené chlebíčky a vyzvedávat z čistírny svršky svého šéfa.

Takže tohle je pro mě vlastně průlom v kariéře. A kojím v sobě skromnou naději, že pokud odvedu kvalitní práci, možná mě povýší. V pracovní smlouvě mám dodatek „po roce možnost přeřazení do vyšší funkce“ a v pondělí se mám dostavit ke svému šéfovi Paulovi ohledně zhodnocení svého dosavadního působení. Našla jsem si slovo „hodnocení“ ve firemním manuálu a dočetla jsem se, že podobná audience skýtá „ideální příležitost k rozhovoru o dalším služebním postupu“.

Služební postup. Při pouhém pomyšlení na povýšení cítím, jak se mi kolem srdce rozlévá důvěrně známá touha. Taťkovi bych tak dokázala, že nejsem úplný ztroskotanec. A mamce. A Kerry. Kéž bych tak mohla zajet domů a jen tak nenuceně prohodit: „Mimochodem, povýšili mě na obchodní manažerku.“

11


Emma Corriganová, obchodní manažerka.

Emma Corriganová, viceprezidentka obchodního oddělení.

Pokud teď ovšem všechno vyjde tak, jak má. Paul tvrdil, že smlouva je dojednaná a dokonale ošetřená, takže už stačí jen přikyvovat a potřásat si s přítomnými pravicí, což svedu dokonce i já. A mám dojem, že prozatím se skutečně všechno vyvíjí dobře.

Je sice pravda, že devadesáti procentům z toho, o čem se tu debatuje, nerozumím, ale při závěrečných zkouškách z francouzštiny na střední škole jsem taky ničemu nerozuměla, a přece jsem nakonec dostala chvalitebnou.

„Inovace... analýza... rentabilita...“

Muž v šedém obleku neustále monotónně hučí o tom či onom. Natahuju ležérně ruku a přitahuju si k sobě jeho navštívenku, abych si ji mohla přečíst.

Doug Hamilton. Dobrá. Fajn, tohle si dokážu zapamatovat. Doug. Je to snadné. Představím si Douglase. Michaela. S hamburgerem... Což je... ujetá představa... a...

Fajn. Zapomeňme na to. Prostě si to jméno poznamenám.

Zapisuju si do bloku „inovace“ a „Doug Hamilton“ a rozpačitě se vrtím na židli. Bože, ty kalhotky se mi vážně strašně zařezávají. Tanga jsou podle mě nepohodlná skoro pořád, ale tahleta zvlášť. Možná proto, že jsou o dvě čísla menší.

Možná proto, že mi je koupil Connor, který prodavačce v obchodu s dámským prádlem vysvětlil, že vážím dvaapadesát kilo. No a ta z toho vyvodila, že musím mít číslo osm. Osm!

(Upřímně řečeno mám pocit, že to od ní byla pěkná ničemnost, protože jí přece muselo sepnout, že jsem mu nepřiznala pravý stav věcí.)

Takže je tu Štědrý večer, vyměňujeme si dárky a já vybaluju tahle úchvatná světlounce růžová tanga. Číslo osm. A mám jenom dvě možnosti.

A. Přiznat pravdu: „Vlastně jsou moc malá, ve skutečnosti mám velikost dvanáct a mimochodem, nevážím dvaapadesát kilo.“ Nebo...

B. Narvat je na sebe.

Vlastně se tak moc nestalo. Ani mi potom nebyly vidět zarudlé

12


proužky na kůži. A stačilo jen pokaždé rychle odstřihnout značku s velikostí ze všech šatů a prádla, které jsem si kupovala, aby Connor nikdy nic nepoznal.

Nemusím zdůrazňovat, že od té doby tenhle kus prádla nijak často neoblékám. Ale čas od času se na tanga podívám a vidím, jak vypadají nádherně a draze, a pomyslím si: No tak, přece nemůžou až tak škrtit, a nějak se do nich nacpu. Což je přesně to, co jsem udělala dnes ráno. Dokonce mě napadlo, jestli jsem nezhubla, protože jsem se v nich nijak zvlášť zle necítila.

Jsem prostě nenapravitelná trubka.

„... bohužel vzhledem k inovaci... zásadní přehodnocení... máme za to, že je nutné zvážit další spolupráci...“

Až do této chvíle jsem jen seděla, přikyvovala a v duchu si libovala, že tohle pracovní jednání je úplná hračka. Jenomže teď se mi vrývá do mozku Hamiltonův hlas. Co to povídá?

„... dva výrobky vybočují... neslučují se...!“

Co se vlastně neslučuje? Co mělo znamenat to zásadní přehodnocení? Vyplašilo mě to. Třeba to není jenom jalové tlachání. Možná že skutečně něco říká. Tak si ho rychle poslechněme.

„Oceňujeme účelnou a efektivní spolupráci, která v minulosti spojovala firmy Panther a Glen Oil,“ prohlašuje Doug Hamilton. „Ale budete souhlasit s tvrzením, že se teď nepochybně ubíráme opačným směrem.“

Opačným směrem?

Mluví snad celou dobu právě o tomhle?

Žaludek mi vysílá znepokojené signály.

To snad nemůže –

Snaží se z té dohody vycouvat?

„Promiňte, Dougu,“ ozývám se co možná nejnenucenějším hlasem. „Celou dobu jsem vás přirozeně bedlivě sledovala.“ Vysílám k němu přátelský úsměv ve stylu „jsme tady přece všichni profesionálové“. „Ale kdybyste mohl... ehm... abychom si všichni mohli...“

Přeloženo do normálního jazyka: prosím, aby mi to ještě jednou zopakoval.

13


Doug Hamilton si s tím druhým člověkem vyměňuje významné pohledy. „Poněkud nás mrzí vaše hodnoty.“

„Moje hodnoty?“ Propadám panice.

„Hodnoty, které propaguje váš výrobek,“ odpovídá Hamilton a provrtává mě zvláštním pohledem. „Jak tu právě vysvětlujeme, v naší firmě Glen Oil se právě odehrává bouřlivý inovační proces a chceme se prezentovat jako společnost, která vyrábí benzin šetrný k životnímu prostředí, jak ostatně naznačuje naše nové logo – květ narcisu. A máme dojem, že energetický nápoj Panther Prime, jehož prezentace je založena na sportovním klání a soutěživosti, prostě působí příliš agresivně.“

„Agresivně?“ Nevěřícně na něj zírám. „Ale.. vždyť je to... ovocný nápoj.“

Nedává to smysl. Glen Oil je firma, která vypouští do vzduchu čmoud a zplodiny a ničí přírodu na celém světě. A Panther Prime je nevinný ovocný nápoj s brusinkovou příchutí. Co na něm může být agresivního?

„Hodnoty, které propaguje,“ opakuje a ukazuje na hromadu propagačních letáků na stole. „Energie, elitářství, mužnost. Už sám reklamní slogan ‚Zachovej tempo!‘ mluví sám za sebe. Upřímně řečeno, zdá se mi trochu staromódní.“ Krčí rameny. „Prostě máme za to, že společný postup nepřipadá v úvahu.“

Ne. Ne. Je to jen zlý sen. Přece nebere zpátečku.

Všichni v naší firmě usoudí, že je to moje vina. Pomyslí si, že jsem všechno zmršila já, a budou se na mě dívat jako na totálního idiota.

Srdce mi buší jako o závod. Tváře mi hoří. Nic takového nesmím připustit. Ale co jim mám říct? Nic jsem si nepřipravila. Paul tvrdil, že je všechno dohodnuté a že mám jen jediný úkol – potřást si s nimi pravicí.

„Než dospějeme ke konečnému rozhodnutí, rozhodně to ještě probereme,“ pokračuje Doug a vrhá na mě letmý úsměv. „A jak už jsem řekl, rádi bychom zůstali se společností Panther ve styku, takže naše nynější setkání můžeme každopádně považovat za přínosné.“

Odsunuje židli od stolu.

Takhle to nemůžu nechat! Musím se pokusit všechny je přesvědčit. Musím vyvinout veškeré úsilí a tu smlouvu dotáhnout do konce. Uzavřít ji.

14


„Počkejte!“ slyším vlastní hlas. „Jenom... okamžik! Musím se zmínit o několika věcech.“

O čem to mluvím? Neexistuje nic, o čem bych se mohla zmínit.

Na stole stojí plechovka s energetickým nápojem Panther Prime. Beru ji do ruky pro inspiraci. Hraju o čas. Vstávám, přecházím doprostřed místnosti a zvedám plechovku vysoko do vzduchu, takže ji všichni mají na očích.

„Panther Prime je... nápoj pro sportovce.“

Následuje pauza a ostatní zdvořile mlčí. Tváře mě brní.

„Je to... ehm... velmi...“

Proboha, co to provádím?

Pokračuj, Emmo. Přemýšlej. Mysli na nápoj Panther Prime... mysli na drink Panther Cola... mysli... mysli...

Ano! Samozřejmě!

Fajn. Takže pěkně od začátku.

„Od té doby, kdy se v osmdesátých letech objevila na trhu novinka Panther Cola, se nápoje firmy Panther staly symbolem energie, vzrušení, povzbuzení a dokonalosti,“ říkám naprosto plynule.

Díky bohu. Je to standardní reklamní upoutávka na limonádu Panther Cola. Opisovala jsem ji nejmíň milionkrát, takže bych ji dokázala odříkat i ve spánku.

„Nápoje značky Panther jsou na našem trhu pojmem,“ pokračuji. „Naše logo je jedním z nejuznávanějších na světě a slogan ‚Zachovej tempo!‘ vstoupil do učebnic. Nabízíme společnosti Glen Oil naprosto ojedinělou příležitost připojit se k této prvotřídní, světově proslavené značce.“

Sebevědomí mi stoupá, takže začínám rázovat po místnosti a mávat rukou, ve které třímám plechovku. „Zákazník, který si koupí zdravý nápoj Panther, dává na srozuměnou, že ho uspokojí pouze prvotřídní kvalita.“ Klepu volnou rukou do plechovky. „Očekává od tohoto energetického nápoje to nejlepší, podobně jako očekává to nejlepší od benzinu, který si kupuje, a to nejlepší očekává i sám od sebe.“

Připadám si, jako by mi narostla křídla! Jsem fantastická! Kdyby mě teď viděl Paul, z fleku by mě povýšil!

Přistupuju ke stolu a dívám se Dougu Hamiltonovi přímo do očí.

15


„Když zákazník firmy Panther otevírá tuhle plechovku, dává tím celému světu jasně najevo, jaká je jeho volba. Žádám Glen Oil, aby učinil totéž.“

Končím svůj projev a stavím plechovku doprostřed stolu, beru za přivařený kroužek a s chladně vyzývavým úsměvem jím trhám a plechovku otevírám.

Připomíná to erupci sopky.

Šumivý nápoj s brusinkovou příchutí vybuchuje a valí se z plechovky, rozlévá se po stole jako odpudivá červená břečka, vsakuje se do rozložených papírů a... proboha, ne... rozstřikuje se po košili Douga Hamiltona.

„Do pytle,“ vyhrknu a lapám po dechu. „Chci říct, že mě to nesmírně mrzí...“

„Ježíši Kriste,“ vzdychá Doug Hamilton nevrle a vytahuje si ze saka kapesník. „Půjdou ty skvrny vyčistit?“

„Eh...“ Bezmocně sahám po plechovce. „Nevím.“

„Přinesu nějakou utěrku,“ nabízí se druhý muž a zvedá se od stolu.

Dveře se za ním zavírají a místnost se topí v tichu, přerušovaném jen zvukem kapek brusinkového nápoje pomalu dopadajících na podlahu.

Civím na Douga Hamiltona, tváře mi hoří a oči se mi podlévají krví.

„Prosím vás...“ soukám ze staženého hrdla a odkašlávám si. „Neříkejte to mému šéfovi.“ Tak přece. Zbabrala jsem to.

Vleču se napříč halou glasgowského letiště a cítím se totálně zničená. Doug Hamilton se nakonec zachoval docela mile. Ujistil mě, že ty skvrny určitě půjdou vyprat, a slíbil mi, že se o tom Paulovi nezmíní. Názor na tu smlouvu ale nezměnil.

Moje první významné služební jednání. Moje první obrovská příležitost. A stane se tohle. Nejradši bych ode všeho utekla, zavolala do kanceláře a oznámila: „Takhle to prostě dopadlo, už mě nikdy neuvidíte; a jen tak mimochodem, tu kopírku jsem tehdy ucpala já.“

Jenomže to nejde. Za poslední čtyři roky je to moje už čtvrté zaměstnání. Prostě to musí vyjít. Abych neztratila hrdost. Abych neztratila sebeúctu. A taky proto, že taťkovi dlužím čtyři tisíce liber.

16


„Co vám můžu nabídnout?“ ptá se mě australský mladík a já zvedám zmateně hlavu. Přijela jsem na letiště o hodinu dřív a zamířila přímo do baru.

„Ehm...“ V hlavě mám úplně vymeteno. „Ehm... bílé víno. Ne, vlastně vodku s tonikem. Děkuju.“

Když se ode mě odvrátí, usedám na barovou židličku. Vtom přichází nějaká letuška s vlasy spletenými do francouzského copu a sedá si o dvě stoličky dál. Usmívá se na mě a já jí odpovídám mdlým zvlněním rtů.

Nemám tušení, jak svou kariéru budují ostatní, vážně to nevím. Jako moje nejstarší přítelkyně Lissy. Odjakživa se chtěla stát právničkou – a teď, tramtadadá! Pracuje jako obhájkyně a specializuje se na majetkovou kriminalitu. Já neměla ponětí, co budu dělat, ani když jsem končila vysokou školu. První zaměstnání jsem si našla v realitní kanceláři, a to jenom kvůli tomu, že jsem si vždycky ráda prohlížela nejrůznější domy, a navíc jsem ve zprostředkovatelně práce narazila na tu dámu s rudě nalakovanými nehty, která mi tvrdila, že si tam vydělává obrovské peníze a ve čtyřiceti letech bude moct odejít na odpočinek.

Jenomže jsem tu práci začala nenávidět, hned jak jsem nastoupila. Nesnášela jsem všechny ostatní nováčky v branži. Nesnášela jsem, že musím vyslovovat takové výrazy jako „nádherná poloha“. A nesnášela jsem takové praktiky, jako například když někdo řekl, že si může dovolit bydlení za 300 000 liber, museli jsme mu vylíčit všechny přednosti domu za 400 000, a pak se na něj dívat spatra, jako bychom mu chtěli říct: „Vy máte jen 300 000? Bože, vy jste ale ztroskotanec!“

A tak jsem doma po půl roce oznámila, že se chci vrhnout naprosto jiným směrem a stanu se místo toho fotografkou. Byl to naprosto úžasný okamžik, jako scéna z nějakého filmu. Taťka mi půjčil na kurz pro fotografy a na fotoaparát a já spřádala sny o nové, úžasné, tvůrčí kariéře, která mi od základu změní život...

Jenomže se nic takového nestalo.

Předně bych se vás ráda zeptala: Máte ponětí, kolik si takový asistent fotografa vydělá?

Nic. Vůbec nic.

17


Což by mi tehdy až tak moc nevadilo, kdyby mi někdo takové asistentské místo vůbec nabídl.

Zhluboka vzdychám a zírám na svůj obraz v zrcadle za barovým pultem. Kromě všeho ostatního se mi vlasy, které jsem si ráno tak pečlivě narovnala žehličkou, zase zkadeřily. Jako obvykle.

Aspoň že jsem nebyla jediná, kdo to nikam nedotáhl. Z osmi lidí, kteří se mnou navštěvovali kurz pro fotografy, uspěl jen jeden, který teď dělá pro Vogue a tak. Další fotí svatby, jedno děvče se zapletlo s vyučujícím, jiná se dala na cestování, jedna skončila ve fotolabu Snappy Snaps a jedna v bance Morgan Stanley.

Mezitím jsem stále hlouběji zabředávala do dluhů, takže jsem hledala spásu a začala se poohlížet po takových zaměstnáních, kde se daly vydělat trochu slušné peníze. Nakonec jsem se tedy před jedenácti měsíci uchytila jako asistentka v marketingovém oddělení firmy Panther Corporation.

Barman přede mě staví vodku s tonikem a provrtává mě tázavým pohledem. „Hlavu vzhůru!“ povzbuzuje mě. „Přece to není až tak zlé!“

„Děkuju,“ odpovídám vděčně a upíjím ze sklenky. Cítím se trochu líp. Když zvedám drink k ústům podruhé, zvoní mi mobil.

Z nervozity se mi obrací žaludek. Jestli mi volají z kanceláře, budu předstírat, že neslyším.

Ale není to nikdo z práce. Na maličkém displeji naskakuje naše domácí číslo.

„Nazdar,“ hlásím se, jakmile stisknu zelené tlačítko.

„Čau!“ slyším Lissyin hlas. „To jsem jenom já! Tak jak to šlo?“

Lissy je moje spolubydlící a moje nejstarší přítelkyně na světě. Má tmavé nepoddajné vlasy, IQ kolem 600 a je to ten nejmilejší člověk, jakého znám.

„Byla to katastrofa!“ přiznávám zmučeně.

„Co se stalo? Ty tu smlouvu nemáš?“

„Nejenže nemám žádnou smlouvu, ale navíc jsem tím brusinkovým nápojem polila marketingového ředitele Glen Oil.“

Vidím, že letuška o kus dál u barového pultu dusí smích, a polévá mě horko. Bezva. Teď už to ví celý svět.

18


„Propána.“ Skoro cítím, jak se Lissy snaží vymyslet něco, čím by mě utěšila. „No, aspoň jsi upoutala jejich pozornost,“ říká nakonec. „Určitě jsi v nich zanechala nesmazatelný dojem.“

„Asi jo,“ připouštím nerudně. „Hele, nesháněl se po mně někdo?“

„Počkej! No... ne. Vlastně ti volal taťka, ale... hm... víš... nebylo to...“ vytáčí se.

„Lissy. Co chtěl?“

„Mám dojem, že tvoje sestřenice získala nějaké ocenění,“ vysvětluje Lissy omluvně. „Chtějí to v sobotu oslavit spolu s narozeninami tvojí mamky.“

„Aha. Bezva.“

Bořím se ještě hlouběji do barové židličky. Přesně tohle jsem teď potřebovala. Sestřenici Kerry třímající v ruce nějakou stříbrnou vázu pro nejlepšího majitele cestovní kanceláře na světě a v přilehlém vesmíru.

„A volal taky Connor. Chtěl vědět, jak ti to dopadlo,“ kvapně dodává Lissy. „Byl miloučký, tvrdil, že ti nechce volat na mobil, aby tě náhodou nevyrušil během jednání.“

„Vážně?“

Poprvé za celý den mi něco trochu pozvedlo náladu.

Connor. Můj přítel. Můj báječný, pozorný přítel.

„Je to vážně zlatíčko,“ pokračuje Lissy. „Říkal, že celé odpoledne sedí na nějaké důležité poradě, ale ten squash prý už kvůli tobě zrušil, takže jestli si s ním chceš vyrazit na večeři?“

„Och,“ vydechla jsem s náznakem potěšení v hlase. „Tak dobře, to bude fajn. Děkuju, Lissy.“

Zamačkávám telefon, znovu upíjím vodku a už se mi trochu zvedá nálada.

Můj přítel.

Julie Andrewsová to řekla přesně. Když mě pokouše pes nebo bodne vosa... prostě si vzpomenu, že mám přítele, a už mi nepřipadá, že všechno stojí za hovno.

Nebo jak to bylo přesně.

A ne jen tak ledajaký přítel. Ale vysoký, krásný a chytrý muž, který

19


je podle časopisu Marketing Week „jedním z nejbystřejších mozků v soudobém marketingovém výzkumu.“

Sedím, hledím si své vodky a dovoluju myšlenkám na Connora, aby se mi zahnízdily v mozku a uklidnily mě. Třeba na to, jak se mu ve slunci lesknou vlasy nebo jak se pokaždé usmívá. Nebo jak mi nedávno vylepšil počítač, aniž jsem se ho o to prosila, a jak... jak...

Najednou mám v hlavě prázdno. Je to divné. Vždyť Connor je báječný v tolika směrech. Počínaje... dlouhýma nohama. Ano. A širokými rameny. Až po to, jak se o mě staral, když jsem ležela s chřipkou. Napadá mě, kolik mužů by se zachovalo jako on? Přesně tak.

Mám ohromné štěstí, vážně.

Odkládám telefon, prohrabuju si rukou vlasy a zalétám pohledem k hodinám za barovým pultem. Do odletu mi zbývá ještě čtyřicet minut. Už se to blíží. Nervy se mi začínají ozývat a pociťuju mravenčení po celém těle, takže si ještě dopřávám vydatný doušek vodky a dopíjím sklenku do dna.

Budu v pohodě, dodávám si odvahu už po milionté. Budu naprosto v pořádku.

Nebojím se. Jenom... jenom...

Tak jo. Bojím se.

16. Děsně se bojím létat.

Nikdy v životě jsem nikomu nepřiznala, že mám strach z létání. Připadá mi to slabošské. A nejde vlastně o žádnou fobii. Že bych třeba vůbec nedokázala nastoupit do letadla. Jenom... prostě bych mnohem radši dala přednost pevné zemi.

Dřív mi to hrůzu nenahánělo. Ale během několika posledních let jsem postupně začala ztrácet nervy. Vím, že je to nesmysl. Uvědomuju si, že každý den létají tisíce lidí a že vám ve vzduchu hrozí menší nebezpečí, než když ležíte doma v posteli. Že pravděpodobnost letecké havárie je menší než... než že si třeba najdete v Londýně mužského.

Ale přesto. Prostě létání nemám ráda.

Možná bych si měla dát ještě jednu vodku.

20


[

Než zazněla výzva k nástupu do letadla, vypila jsem ještě dvě vodky a cítím se teď mnohem lépe. Myslím, že má Lissy pravdu. Aspoň jsem po sobě zanechala nesmazatelný dojem, ne? A určitě si mě budou pamatovat. Takže když rázuju k bráně a prsty pevně svírám příruční kufřík, skoro si už začínám znovu připadat jako sebevědomá, výkonná, podnikavá žena. Cestou míjím jiné lidi. Usmívají se na mě, já jim jejich široké úsměvy oplácím a ve skrytu duše mě ty nenadálé projevy přátelství těší. Tak to vidíte. Svět přece jenom není až tak špatný. Člověk si prostě musí zachovat optimistický nadhled. V životě se může stát cokoli, nemám pravdu? Nikdy nevíte, co vás čeká za nejbližším rohem.

Přicházím ke vchodu do letadla a vidím, že hned u dveří přebírá od cestujících palubní lístky letuška s francouzským copem, kterou jsem předtím viděla sedět u baru.

„Zdravím, ráda vás zase vidím,“ hlaholím s úsměvem. „To je ale náhoda!“

Letuška na mě jen mlčky zírá.

„Těší mě. Ale...“

„Co je? Proč ten rozpačitý pohled?“

„Promiňte. Jenom... víte, že...“ Váhavě ukazuje na mou halenku.

Hedvábná blůzka se mi cestou samovolně rozepnula. Tři horní knoflíčky vyklouzly z dírky a celý předek blůzy mám rozevřený.

Je mi vidět podprsenka. Růžová krajková podprsenka. Ta, která při praní trošičku pouští barvu.

Tak proto se na mě ti lidé tolik usmívali. Ne kvůli tomu, že svět je báječné místo k životu, ale proto, že viděli ženskou, které vylézala z výstřihu růžová podprsenka.

„Děkuju,“ mumlám, třesoucími se prsty si dopínám knoflíčky a tváře mi hoří ponížením.

„Dneska asi nemáte svůj den, viďte?“ Letuška se na mě soucitně usmívá a natahuje ruku pro můj palubní lístek. „Promiňte, ale nemohla jsem neslyšet, co jste předtím říkala do telefonu.“

„To je v pořádku.“ Vysílám k ní zkormoucený úsměv. „Ne, tenhle

21


den pro mě nepatřil k nejlepším v životě.“ Studuje můj palubní lístek a obě mlčíme.

„Něco vám povím,“ pokračuje po chvilce šeptem. „Nechtěla byste se teď trochu dát dohromady?“

„Co? Jak?“ Dívám se na ni nechápavě.

„Pojďte. Zasloužíte si malou vzpruhu.“

„Vážně? Ale... Vy tu jen tak snadno dokážete dát lidi do kupy?“

„Pokud máme volná místa, tak ano. Můžeme s nimi naložit, jak se nám zlíbí.“ Tajuplně se usmívá. „Jen to nikde nerozhlašujte, slibujete?“

Vede mě do přední části letadla a ukazuje na velké, široké, pohodlné sedadlo. Ještě nikdy v životě mi nikdo takhle nedobíjel baterky. Nechce se mi věřit, že mě tady skutečně nechá sedět.

„To je první třída?“ ptám se šeptem, protože na mě působí zdejší komorní luxusní prostředí. Po mé pravici sedí muž v elegantním obleku a ťuká do klávesnice notebooku a v rohu sedí dvě postarší dámy se sluchátky na uších.

„Byznys třída. V tomhle letadle první třída není.“ Přechází z šepotu na normální hlasitost. „Vyhovuje vám to takhle?“

„Dokonale! Mockrát vám děkuju.“

„To je v pořádku.“ Znovu se na mě usmívá a odchází a já si zasouvám kufřík pod sedadlo před sebou.

Jejda. Je tu skutečně úžasně. Velká, široká sedadla s opěrkami na nohy a tak. Tohle bude od začátku až do konce naprosto úžasný zážitek, utvrzuju se v duchu. Sahám po bezpečnostním pásu, nonšalantně si ho zapínám a snažím se nevnímat svíravý pocit kolem žaludku.

„Nedala byste si trochu šampaňského?“

Moje přítelkyně letuška ke mně vysílá zářivý úsměv.

„To by bylo skvělé,“ odpovídám. „Děkuju!“

Šampaňské!

„A vy, pane? Také šampaňské?“

Muž na vedlejším sedadle ještě neodtrhl oči od okénka. Má na sobě džíny a obnošenou mikinu a dívá se ven. Když se otočí, aby letušce odpověděl, vidím, že má tmavé oči, na tváři strniště a svraštělé čelo.

„Ne, děkuju. Jenom brandy. Díky.“

22


Hlas mu zní stroze a je v něm patrný americký přízvuk. Chci se ho zdvořile zeptat, odkud je, ale muž se okamžitě otáčí nazpátek a dál zírá z okénka.

Což je dobře, protože – popravdě řečeno – ani já nemám na nějaké tlachání náladu.

23


Dva

[

FAJN. Mám-li být upřímná, vůbec se mi to nelíbí.

Vím, že je to byznys třída, a vím, že sedím v luxusním prostředí. Ale žaludek mám stále sevřený strachem.

Při startu v duchu tiše počítám a oči mám zavřené. Vím, že mi to aspoň trochu pomáhá. Jenomže když se dostanu k číslu tři sta padesát, dochází mi energie. Takže teď už jen sedím, upíjím šampaňské a čtu článek nazvaný „Třicet věcí, které musíte stihnout před třicítkou“ v časopise Cosmo. Snažím se, seč mi síly stačí, vypadat nenuceně, jako pravá manažerka z marketingového oddělení cestující v byznys třídě. Ale bože můj, každý podezřelý zvuk mě děsí a sebemenší záchvěv letadla mi vyráží dech.

S předstíranou ležérností se natahuju pro laminované bezpečnostní pokyny a přejíždím po nich očima. Nouzové východy. Sed v předklonu s hlavou sehnutou, chráněnou zvednutými pažemi. Pokud bude zapotřebí obléknout si záchranné vesty, pomozte prosím nejdříve starým lidem a dětem. Bože můj –

Proč se na to vůbec dívám? Jak mi pomůže, když budu civět na obrázky kreslených lidiček, kteří skáčou do oceánu, zatímco jejich letadlo za nimi vybuchuje? Rychle zase pokyny zasunuju do kapsy na sedadle a upíjím šampaňské.

„Promiňte, madam.“ Letuška s francouzským copem se znovu objevuje vedle mě. „Jste na služební cestě?“

„Ano.“ Uhlazuju si vlasy a v mém pohybu je patrná jistá dávka hrdosti. „Ano, jsem.“

Podává mi leták nadepsaný „Služby pro vedoucí pracovníky“ a doplněný fotografií, na které nějací lidé debatují před vývěskou se zvlněným grafem.

24


„Tohle jsou informace o naší nové hale na letišti v Gatwicku, vybavené vším, co potřebují cestující v byznys třídě. Najdete tam konferenční sály i zasedací místnosti, pokud byste je potřebovala. Měla byste zájem?“

Fajn. Jsem vysoce výkonná pracovnice marketingového oddělení. Jsem marketingová manažerka mířící do závratných výšin.

„Je to dost pravděpodobné,“ odpovídám a nonšalantně si prohlížím propagační leták. „Ano, možná bych mohla některou z těch zasedacích místností využít a uspořádat v ní... poradu se svým týmem. Mám pod sebou spoustu lidí a často pro ně pořádám školení. Pracovní.“ Odkašlávám si. „Většinou... logistická.“

„Nechtěla byste si některou z těch místností hned teď rezervovat?“ navrhuje mi letuška ochotně.

„No... ne, děkuji,“ oznamuju po krátké odmlce. „Moji kolegové jsou teď... doma. Dala jsem všem na celý den volno.“

„Dobrá.“ Letuška na mě vrhá nechápavý pohled.

„Ale možná někdy jindy,“ dodávám kvapně. „A když už jste tady – jen tak mě napadlo –, ten zvuk je normální?“

„Jaký zvuk?“ Letuška natahuje krk.

„Tenhle zvuk. To kvílení, které vychází od křídla.“

„Nic neslyším.“ Zadívá se na mě s chápavým úsměvem. „Býváte v letadle nervózní?“

„Ne!“ okamžitě oponuju a krátce se zasměju. „Ne, nejsem nervózní! Jenom... mě to tak napadlo. Prostě mě to zajímá.“

„Pokusím se o tom něco zjistit,“ odpovídá laskavě. „Tohle je pro vás, pane. Informace o našich nových prostorách na letišti v Gatwicku.“

Američan si od ní beze slova bere leták, pokládá si ho do klína, aniž se na něj podíval, a letuška odchází. V tu chvíli letadlo nadskočí a ona se trochu zakymácí.

Proč to letadlo poskakuje?

Proboha. Tělem mi bez varování projede vlna strachu. To je šílené. Šílené! Sedět v téhle obrovské těžké krabici, několik tisíc metrů nad zemí, bez možnosti úniku...

25


Sama to nezvládnu. Přemáhá mě nutkání s někým si promluvit. S někým, kdo by mi dodal odvahu. S někým, s kým bych se cítila v bezpečí.

S Connorem.

Instinktivně vytahuju mobil, ale okamžitě je u mě letuška.

„Z mobilního telefonu bohužel na palubě volat nemůžete,“ upozorňuje mě s přívětivým úsměvem. „Můžete si prosím zkontrolovat, že je skutečně vypnutý?“

„Oh. Já... promiňte.“

Samozřejmě že nemůžu volat z mobilu. Nejméně milionkrát nás na to upozorňovali. Jsem naprostý idiot. Vždyť se nic neděje. Nevadí. Jsem v pořádku. Ukládám telefon nazpátek do kabelky a snažím se soustředit na starý díl televizního seriálu Hotýlek, který běží na obrazovce.

Třeba bych zase mohla začít počítat. Tři sta čtyřicet devět. Tři sta padesát. Tři sta –

Sakra. Hlava mi třeští. Proč to letadlo tak nadskočilo? Vrazili jsme snad do něčeho?

Klid. Žádnou paniku. Bylo to jen takové drncnutí. Možná do nás narazil holub nebo něco podobného. Kde jsem skončila?

Tři sta padesát jedna. Tři sta padesát dva. Tři sta padesát –

A je to tady.

Teď to přišlo.

Jako by se všechno rozpadalo na kousky.

Ještě než si stačím uvědomit, co se děje, přelévá se mi nad hlavou vlna výkřiků.

Ach bože. Ach bože, ach bože, ach, bože...ach...ACH... NE. NE. NE.

Padáme. Ach bože, padáme.

Řítíme se dolů. Letadlo se propadá vzduchem jako kámen. Jeden muž o kus dál vyletěl vzhůru a udeřil se hlavou o strop. Krvácí. Lapám po vzduchu, křečovitě se držím sedadla a snažím se, aby se mi nepřihodilo totéž, ale vtom cítím, jak mě nějaká síla táhne nahoru, jako by gravitace najednou začala působit opačným směrem. Na přemýšlení není čas. Mozek se brání... Kolem dokola poletují zavazadla, nápoje se rozlévají, jedna letuška se skácela na zem a přidržuje se sedadla...

26


Ach bože, ach bože. Fajn, teď se to všechno zpomaluje. Je to... je to lepší.

Zatraceně. Já prostě... prostě nemůžu... já...

Podívám se na svého amerického souseda, který se drží sedadla stejně usilovně jako já.

Zvedá se mi žaludek. Mám pocit, že začnu zvracet. Ach, bože.

Fajn. Teď... je to... už zase je skoro všechno normální.

„Dámy a pánové,“ ozývá se hlas z pilotní kabiny a všichni zbystří pozornost. „Mluví k vám kapitán letadla.“

Srdce mi buší tak silně, až mám pocit, že mi vyletí z hrudi. Nemůžu to poslouchat. Nedokážu myslet.

„Právě prolétáme silnou turbulencí, takže ještě nějakou dobu bude letadlo nestabilní. Prosím vás proto, abyste se urychleně vrátili na místa a připoutali se, jak vám naznačují světelné pokyny –“

Stroj se znovu mohutně otřásl a pilotův hlas přehlušily výkřiky a jekot pasažérů v celém letadle.

Připomíná mi to zlý sen. Nějakou příšernou počítačovou animaci.

Stevardi a letušky usedají na místa a připínají si bezpečnostní pásy. Jedna z žen si stírá z tváře krev. Ještě před chviličkou všichni poklidně rozdávali cestujícím pražené buráky obalené v medu.

Tohle se stává jiným lidem v jiných letadlech. Lidem na instruktážních videonahrávkách. Ne mně.

„Zachovejte klid,“ ozývá se kapitánův hlas. „Jakmile budeme mít víc informací...“

Uklidnit se? Nemůžu ani dýchat, natož zachovat klid. Co budeme dělat? To tady máme jen tak sedět a přihlížet, jak se letadlo vymyká kontrole jako splašený kůň?

Slyším, jak někdo za mnou odříkává „Zdrávas Maria, milosti plná...“, a propadám dalšímu záchvatu paniky. Lidé se modlí. Nezdá se mi to.

Zemřeme.

Zemřeme.

„Prosím?“ Američan na vedlejším sedadle se na mě upřeně dívá. Je bledý a ve tváři se mu zračí napětí.

27


Řekla jsem to nahlas?

„Zemřeme.“ Dívám se mu do obličeje. Třeba je to poslední člověk, kterého v životě vidím. Pozoruju vrásky kolem jeho tmavých očí a výraznou bradu porostlou strništěm.

Vtom se letadlo znovu propadá níž a mně se z úst dere bezděčný výkřik.

„Myslím, že nezemřeme,“ oponuje mi. Ale stejně jako já se pevně přidržuje opěradel. „Tvrdili, že je to jen turbulence –“

„Samozřejmě!“ Z hlasu mi zaznívá hysterie. „Přece nám neřeknou: ‚Fajn, lidičky, je s vámi amen!‘“ Letadlo se znovu propadá o kus níž a já vyděšeně chytám svého souseda za ruku. „Tohle určitě nezvládneme. Vím to. Je to tak. Je mi pětadvacet, proboha. Nejsem na to připravená. Vždyť jsem doteď nic nedokázala. Ještě jsem nepřivedla na svět děti, nikomu jsem nezachránila život...“ Oči mi ulpívají na titulku článku „Třicet věcí, které musíte stihnout před třicítkou“. „Nevyšplhala jsem na vysokou horu, nenechala jsem se potetovat, dokonce jsem ani nezjistila, kde mám bod G...“

„Prosím?“ ozývá se muž překvapeně, ale skoro ho nevnímám.

„Celá moje kariéra je k smíchu. Vůbec nejsem výkonná špičková manažerka.“ Plačtivě ukazuju na svůj kostýmek. „Žádnému pracovnímu týmu nevelím! Jsem jen ubohá asistentka a první pracovní jednání, které jsem absolvovala, skončilo naprostou katastrofou. Polovinu času jsem neměla ponětí, o čem ti lidé mluví. Nevím, co znamená výraz ‚logistický‘, nikdy mě nepovýší, taťkovi dlužím čtyři tisíce liber a v životě jsem nebyla bláznivě zamilovaná...“

Násilím se přinutím zmlknout. „Promiňte,“ omlouvám se s hlubokým vzdechem. „Proč byste měl tohle všechno poslouchat.“

„To je v pořádku,“ ujišťuje mě můj soused.

Proboha. Vůbec to nezvládám.

A kromě toho nemluvím pravdu. Protože Connora miluju. Ta výška mi asi zatemnila mozek.

Nervózně si odhrnuju vlasy z čela a snažím se trochu vzpamatovat. Dobrá, zase se vrátíme k počítání. Tři sta padesát... šest. Tři sta –

28


Bože můj. Ach, bože. Ne. Prosím. Letadlo se zase otřásá. Znovu klesáme.

„Nikdy jsem nedokázala nic, na co by mohli být moji rodiče hrdí.“ Slova se mi ženou z úst ještě dřív, než je dokážu zastavit. „Nikdy.“

„Určitě se mýlíte,“ namítá muž laskavě.

„Nemýlím. Dřív na mě možná byli pyšní. Ale od té doby, co se k nám nastěhovala moje sestřenice Kerry, se mi zdá, jako by mě rodiče nesnášeli. Mají oči jenom pro ni. Když s námi začala bydlet, bylo jí čtrnáct a já si myslela, že to bude skvělé. Jako bych měla starší sestru. Jenomže to dopadlo úplně jinak...“ Nemůžu se zastavit. Prostě to nedokážu.

Pokaždé když letadlo nadskočí nebo se zatřese, vyřine se mi z úst doslova vodopád slov.

Prostě buď mluvím, nebo kvílím. „... byla šampionka v plavání, ale také ve všem ostatním, a já jen... ve srovnání s ní vlastně nicka...“

„... fotografický kurz a upřímně jsem věřila, že mi to změní život...“

„... osmapadesát kilo. Ale chtěla jsem začít držet dietu...“

„... ucházela jsem se snad o všechna zaměstnání na světě. Byla jsem tak zoufalá, dokonce jsem žádala o...“

„... jedna příšerná holka, jmenuje se Artemis. Pak přišel ten nový psací stůl a ona si ho prostě přivlastnila, i když já měla jen takový ubohý stoleček...“

„... občas jí zaliju ten její filodendron pomerančovým džusem, abych se jí pomstila...“

„... ta miloučká Katie, která pracuje v osobním oddělení. Máme domluvený tajný kód – když vstoupí dovnitř a zeptá se: ‚Můžu si s tebou zkontrolovat pár údajů, Emmo?‘, ve skutečnosti to znamená: ‚Zaskočíme si do Starbucks na kafe...‘“

„... příšerné dárky, ale musím předstírat, jak jsem z nich nadšená...“

29


„... káva v práci je ta nejhnusnější břečka na světě, doslova jed...“

„... v životopise jsem napsala, že jsem závěrečnou zkoušku z matematiky udělala na výbornou, i když jsem ve skutečnosti dostala dobrou. Vím, že je to podvod a že jsem to neměla dělat, ale když já tolik stála o to zaměstnání...“ Co se to se mnou stalo? Normálně mám uvnitř jakýsi filtr, který mi brání, abych ze sebe vychrlila všechno, co se mi dere na jazyk, a pomáhá mi držet se na uzdě.

Jenomže teď se nějak porouchal. Všechny moje myšlenky se vylévají ven v mohutném nekontrolovaném proudu, který nejsem s to zastavit. „Občas si myslím, že věřím v Boha, protože jak jinak bychom se tu vlastně ocitli? Ale pak si vzpomenu na všechny možné války a další věci...“

„... nosím tanga, protože se nerýsují pod oblečením jako normální kalhotky, ale jsou tak strašně nepohodlné...“

„... číslo osm, ale nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem jenom řekla: ‚No ne, jsou vážně fantastické...‘“

„... pečené papriky, což je moje úplně nejoblíbenější jídlo...“

„... stala jsem se členkou čtenářského klubu, ale nedokázala jsem se prokousat Dickensovými Nadějnými vyhlídkami. Tak jsem jenom přeletěla anotaci na zadní straně obálky a předstírala, že jsem to přečetla...“

„... nasypala jsem jí všechno krmení pro zlaté rybičky, ale vážně netuším, co se stalo...“

„... stačí, když zaslechnu tu písničku Close to You od skupiny Carpenters, a hned se rozbrečím...“

„... opravdu bych si přála větší prsa; ne zrovna čtyřky, ne nějak obrovská, ale víte, prostě trochu větší. Jen abych věděla, jaký je to pocit...“

„... dokonalé rande by mělo začít šampaňským, které by se zčistajasna objevilo na stole, jako kdyby ho tam někdo vykouzlil...“

„... div jsem nepraskla, protože jsem si tajně koupila obrovský kbelík zmrliny, slupla ho, a Lissy jsem se o tom vůbec nezmínila...“

30


[

Vůbec nic kolem nás nevnímám. Celý svět se v mých očích omezil jenom na mne, neznámého Američana a má ústa, ze kterých se řinou veškeré mé nejintimnější myšlenky a tajemství.

Už si vůbec neuvědomuju, co všechno na sebe prozrazuju. Vím jenom to, že mě to uklidňuje.

Vypadá snad takhle terapie? „... jmenoval se Danny Nussbaum. Mamka s taťkou se dole dívali na Bena Hura a já si pamatuju jenom to, jak jsem si v duchu říkala, že jestli jsou všichni u vytržení kvůli tomuhle, pak se svět musel zbláznit...“

„... ležet na boku, protože tak ňadra díky žlábku vypadají větší...“

„... pracuje v průzkumu trhu. Pamatuju si, že když jsem ho viděla úplně poprvé, zdál se mi moc hezký. Je vysoký a světlovlasý, protože je napůl Švéd, a taky má nádherné modré oči. No a pozval mě do restaurace...“

„... než jdu na rande, vždycky si dám skleničku sherry, jen tak na uklidnění...“

„... je skvělý. Connor je naprosto úžasný. Mám obrovské štěstí. Všichni mi tvrdí, jak je skvělý. Je milý, hodný a úspěšný a všichni nás považují za dokonalý pár...“

„... tohle bych nikdy nikomu nepřiznala, ani za milion let. Ale občas mi připadá až příliš krásný. Tak trochu jako ta druhá panenka od Barbie. Jako Ken. Jako nějaký blonďatý Ken.“ Takže jsem se dostala až ke Connorovi a říkám věci, s kterými jsem se nikdy nikomu nesvěřila. Věci, které jsem měla uložené v podvědomí, aniž bych si uvědomovala, že tam jsou. „... dala jsem mu k Vánocům takové nádherné hodinky s koženým páskem, ale on nosí ty svoje oranžové digitální, protože z nich dokáže vyčíst, jakou teplotu právě mají v Polsku nebo nějakou podobnou zbytečnost...“

31


„...vodí mě na všechny možné jazzové koncerty a já ze zdvořilosti předstírám, že se mi to líbí, takže teď si o mně myslí, že miluju jazz...“

„... zná zpaměti všechny filmy Woodyho Allena a každou repliku vysloví ještě předtím, než zazní ve skutečnosti, ale já z toho šílím...“

„... a jenom na mě zírá, jako kdybych mluvila nějakým cizím jazykem...“

„... byl odhodlaný najít můj bod G, takže jsme celý víkend nedělali nic jiného než zkoušeli nejrůznější polohy. Jenomže jsme dosáhli jenom toho, že mě celé tělo bolelo jako rozlámané a toužila jsem po jediném – po pizze a televizi, kde právě dávali Přátele...“

„... pořád se mě vyptával, jaké to je – no tak jaké? Nakonec jsem tedy sebou škubla, prohlásila, že je to naprosto úchvatné a že mám pocit, jako kdyby celé moje tělo bylo květina, která se právě otevírá, a on se mě zeptal, jaká květina, tak jsem prostě jen tak plácla, že begonie...“

„... nedá se čekat, že prvotní vášeň vydrží navěky. Ale jak má člověk tomu druhému říct, že už po něm netouží? Zapříst s ním vážný zodpovědný hovor, anebo jen tak mezi řečí prohlásit, že už se prostě navzájem nepřitahujeme...?

„... je nepravděpodobné, že se objeví nějaký rytíř v nablýskané zbroji. Ale podvědomě toužím po úchvatné romantické lásce. Po vztahu nabitém vášní. Po takovém, kdy se člověku podlamují kolena. Chci zažít zemětřesení nebo... nevím... smršť... prostě něco vzrušujícího. Občas mám pocit, že mě někde čeká nový, vzrušující život, že jenom stačí, abych –“

„Promiňte, slečno.“

„Cože?“ Zmateně zvedám oči. „Co se děje?“ ptám se a letuška s francouzským copem se na mě usmívá.

„Právě jsme přistáli,“ odpovídá a já na ni nevěřícně zírám.

„My jsme přistáli?“

Nechápu to. Jak to, že jsme přistáli? Rozhlížím se kolem – a skutečně, letadlo se nehýbe. Stojíme na pevné zemi.

Připadám si jako Dorotka z knížky Čaroděj ze země Oz. Ještě před chviličkou jsem vystrašeně kroužila ve vzduchu, a teď zase stojím na zemi a všechno se vrátilo do normálních kolejí.

32


„Už to nedrncá,“ říkám nesmyslně.

„Už je to dost dlouho, co to přestalo drncat,“ poznamenává Američan.

„Už... už neumřeme.“

„Ne, neumřeme,“ souhlasí.

Dívám se na něj, jako bych ho viděla poprvé v životě – a vtom mi to dochází. Celou hodinu jsem tohohle naprosto neznámého mužského nepřetržitě zasypávala svými bláboly. Jen bůh ví, co všechno jsem mu napovídala.

Mám chuť okamžitě vystoupit.

„Promiňte,“ koktám zaraženě. „Měl jste mě zarazit.“

„To by šlo dost těžko.“ Rty se mu vlní v úsměvu. „Nebyla jste k zastavení.“

„Hrozně se stydím!“ Pokouším se o úsměv, ale nedokážu se tomu člověku ani podívat do očí. Vždyť jsem mu vykládala o svých kalhotkách. Řekla jsem mu také o bodu G.

„Nic si z toho nedělejte. Všichni jsme byli vystrašení. To byl let!“ Sahá po batůžku, vstává ze sedadla – a pak se ke mně otáčí. „Jste v pořádku? Dokážete sama dojet domů?“

„Ano, je mi dobře. Děkuju,“ ujišťuju ho. „Hezky si to tady užijte!“ volám za ním, ale mám pocit, že už mě neslyší. Pomalu sbírám svoje věci a razím si cestu k východu z letadla. Připadám si upocená, vlasy mi padají do obličeje a hlava mi začíná třeštit.

Po napětí, které vládlo na palubě, mi letiště připadá klidné a tiché a betonová plocha se mi zdá velice pevná. Na chvilku si sedám do plastového křesla a snažím se získat ztracenou rovnováhu, ale když nakonec vstanu, zase se o mě pokouší závrať. Jdu dál, ale stále ještě nemám v hlavě jasno a nemůžu uvěřit, že jsem tady, živá a zdravá. Popravdě řečeno, už jsem nedoufala, že se ještě někdy ocitnu na pevné zemi.

„Emmo!“ slyším, když vycházím z prostoru pro přilétající cestující, ale ani nezvednu oči. Po světě běhá spousta mých jmenovkyň.

„Emmo! Tady!“

Nevěřícně zvedám hlavu. Je to...

33


Ne. To nemůže být –

Je to Connor.

Vypadá tak krásně, že by to člověku dokázalo zlomit srdce. Jeho opálená pokožka má typický zlatavý skandinávský nádech. Upírá ke mně oči modřejší než kdykoliv předtím a utíká mi naproti. Nechápu to. Co tady dělá? Dobíhá ke mně a pevně si mě tiskne na prsa.

„Díky bohu,“ vydechne chraplavě. „Díky bohu. Jsi v pořádku?“

„Connore, co – co tady děláš?“

„Volal jsem na aerolinky, abych se zeptal, kdy přesně přiletíš, ale řekli mi, že se letadlo dostalo do příšerné turbulence. Prostě jsem ti musel přijít naproti.“ Nespouští ze mě oči. „Emmo, díval jsem se, jak to letadlo přistává. Hned k němu poslali sanitku. A pak jsem tě neviděl vycházet. Myslel jsem...“ Ztěžka polyká. „Vlastně dost dobře nevím, co jsem si myslel.“

„Jsem v pořádku. Jenom... snažila jsem se trochu vzpamatovat. Ach bože, Connore, bylo to příšerné.“ Najednou se mi třese hlas, což je zvláštní, protože už jsem v naprostém bezpečí. „Ale v jednom okamžiku jsem si skutečně myslela, že to nepřežiju.“

„Když ses neobjevila u toho hrazení...“

Connor se zarazí a chvíli na mě jen mlčky zírá. „Asi jsem si úplně poprvé uvědomil, jak strašně mi na tobě záleží.“

„Vážně?“ Hlas mi zní nejistě.

Srdce mi buší jako zvon. Mám pocit, že se každou chvíli skácím.

„Emmo, myslím, že bychom se už měli...“

Vzít? Srdce mi poskočí strachem. Ach, proboha. Teď, hned tady na letišti, se mě zeptá, jestli bych si ho nechtěla vzít. Co mu na to řeknu? Nechci se vdávat. Jenomže když ho odmítnu, naštve se na mě. Zatraceně. Tak dobře. Odpovím mu: Ale no tak, Connore, potřebuju trochu času...

„... dohodnout na společném bydlení.“

Jsem nenapravitelný idiot. Samozřejmě že mě nemíní požádat o ruku.

„Co myslíš?“ říká a něžně mě pohladí po vlasech.

„No...“ Škrabu se na vysušené tváři. Hraju o čas, protože nejsem

34


schopná střízlivě uvažovat. Bydlet společně s Connorem. Na jednu stranu to dává smysl. Existuje nějaký důvod, proč bych na to neměla přistoupit? Připadám si zmatená. Něco mi vrtá hlavou, jakoby ve snaze cosi naznačit...

Vtom si vybavím slova, která jsem pronesla v letadle. O tom, že jsem vlastně nikdy nebyla pořádně zamilovaná. Něco v tom smyslu, že mi Connor nijak zvlášť nerozumí.

Jenomže... bylo to jenom takové nezávazné tlachání, nebo ne? Chci říct, vždyť jsem si proboha myslela, že přišla moje poslední hodinka. Nebyla jsem tak docela při smyslech.

„Connore, a co to tvoje důležité jednání?“ ptám se, protože jsem si vzpomněla, jaké měl původně plány.

„Zrušil jsem ho.“

„Zrušil?“ Měřím si ho nechápavým pohledem. „Kvůli mně?“

Sotva stojím na nohou. Kolena se mi podlamují. Nevím, jestli je to reakce na hrůzu, kterou jsem prožila v letadle, nebo láska.

Bože můj, jen se na něj podívejte. Je vysoký a krásný, a navíc zrušil důležité jednání, jen aby mě přišel zachránit.

Je to láska. Musí to být láska.

„Moc ráda s tebou budu žít, Connore,“ šeptám a překvapeně zjišťuju, že mi z očí tryskají slzy.

35


Tøi

[

KDYŽ SE nazítří probouzím, na víčka mi dorážejí sluneční paprsky a vzduchem se line báječná vůně kávy.

„Dobré ráno!“ slyším z dálky nad sebou Connorův hlas.

„Dobré ráno,“ mumlám se zavřenýma očima.

„Dáš si kávu?“

„Ano, prosím.“

Otáčím se a bořím hlavu do polštáře ve snaze poddat se ještě na pár minut spánku. Což mi jindy nečiní potíže. Jenomže dnes mi neustále cosi vrtá hlavou. Zapomněla jsem snad na něco?

Na půl ucha poslouchám Connora, který na mě neustále mluví z kuchyně, v pozadí slyším televizi a v duchu se snažím najít nějaké záchytné body. Je sobota ráno. Ležím v Connorově posteli. Byli jsme spolu na večeři – ach bože, ten příšerný let... přijel na letiště a řekl...

Stěhuju se k němu!

Sedám si právě v okamžiku, kdy ke mně Connor přichází s konvicí kávy a dvěma šálky. Má na sobě bílý froté koupací plášť a vypadá naprosto úchvatně. Cítím, jak mě zaplavuje pýcha, a natahuju se k němu, abych ho políbila.

„Nazdar,“ zdraví mě s úsměvem. „Opatrně,“ upozorňuje mě a podává mi šálek kávy. „Jak ti je?“

„Dobře.“ Odhrnuju si vlasy z tváře. „Jen si ještě připadám trochu nejistá.“

„Není divu.“ Connor zvedá obočí. „Ten včerejšek byl ale den!“

„To tedy jo,“ přikyvuju a upíjím kávu. „Takže... budeme bydlet spolu!“

„Jestli sis to nerozmyslela?“

„Samozřejmě že ne. Nerozmyslela!“ usmívám se rozjařeně.

36


A je to pravda. Skutečně jsem rozjařená.

Zdá se mi, jako bych přes noc dospěla. Stěhuju se ke svému příteli. Konečně se můj život začíná ubírat správným směrem!

„Budu to muset říct Andrewovi...“ Connor ukazuje na zeď, za níž se skrývá pokoj jeho spolubydlícího.

„A já zase Lissy a Jemimě.“

„Musíme si najít něco vhodného. A ty mi slíbíš, že tam budeš udržovat pořádek.“ Vyšle ke mně škádlivý pohled.

„Já si na pořádek potrpím,“ předstírám rozhořčení. „To ty máš miliony cédéček.“

„To je něco jiného!“

„Můžu se tě zeptat, co je na tom jiného?“ Dávám si ruku v bok, jako to dělají herečky v nekonečných televizních seriálech, a Connor se chechtá.

Pak se odmlčíme, jako bychom tím vyčerpali veškerou energii, a oba zároveň zvedáme k ústům šálek s kávou.

„Každopádně už musím jít,“ ozývá se zase Connor. „Tenhle týden mám počítačový kurz. Promiň, ale k vašim to dnes nestihnu, moc mě to mrzí,“ dodává ještě.

Myslí to skutečně vážně. Nejenže je naprosto dokonalý přítel, ale navíc skutečně rád chodí na návštěvu k mým rodičům.

„Nic se neděje,“ uklidňuju ho. „To nevadí.“

„Jo, ještě na něco jsem zapomněl,“ říká Connor s tajuplným úsměvem. „Sehnal jsem lístky. Hádej kam?“

„No,“ váhám vzrušeně. „No...“

Už mám na jazyku „do Paříže“.

„Na jazzový festival!“ vyhrkne vítězoslavně. „Dennissonův kvartet! Jejich poslední letošní koncert! Pamatuješ, jak jsme je slyšeli u Ronnieho Scotta?“

V první chvíli se nezmůžu na jediné slovo.

„Jejda,“ vyhrknu nakonec. „Ten... Dennissonův kvartet! Pamatuju.“

Hráli na klarinety. Kolem dokola, celé dvě hodiny bez odpočinku.

„Věděl jsem, že budeš mít radost.“ Connor mě něžně hladí po ruce a já se na něj mdle usmívám.

37


„Ach ano!“

Jednou tomu jazzu přece musím přijít na chuť. Vlastně jsem o tom přesvědčená.

Zálibně ho pozoruju, jak se obléká, čistí si zuby dentální nití a bere do ruky aktovku.

„Měla jsi na sobě můj dárek,“ všímá si potěšeně mého prádla pohozeného na zemi.

„Já... nosím je často,“ ujišťuju ho a v duchu se omlouvám za tu milosrdnou lež. „Moc se mi líbí!“

„Hezky si to s vašimi užij.“ Connor se vrací k posteli, políbí mě, ale potom se zarazí. „Emmo?“

„Ano?“

Sedá si na postel a dívá se na mě nesmírně vážně. Sakryš, má tak nádherně modré oči.

„Rád bych se ti s něčím svěřil,“ začne, ale pak se kousne do rtu. „Víš, jak jsme si slíbili, že spolu o svém vztahu budeme mluvit naprosto otevřeně?“

„No... ano,“ přitakávám a zaplavuje mě vlna úzkosti.

„Je to jen takový nápad. Třeba se ti nebude zamlouvat. Chci říct... záleží to jen a jen na tobě.“

Zmateně na něj zírám. Do tváře se mu nahrnula krev a vypadá rozpačitě.

Bože můj. Snad po mně nebude chtít žádné výstřednosti! Třeba abych se při tom navlékala do nějakých kostýmů!

Stejnokroj zdravotní sestry by mi vlastně ani tak moc nevadil. Nebo kdybych se měla převléknout za Kočičí ženu z Batma



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.