E-kniha: Dobyvatel světa -- Válečná anabáze Alexandra Velikého - Karel Richter

EDICE

Polozapomenuté

války

Ediční rada edice Polozapomenuté války prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK, Technická univerzita Liberec) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, vedoucí katedry Marketingové komu

nikace a PR) doc.  PhDr.  Martin Kovář, Ph.D.  (FF UK, ředitel Ústavu světových dějin na

FF UK) doc.  PhDr.  František Stellner, Ph.D.  (FF UK a  VŠE, ředitel Ústavu světových

dějin na VŠE) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin) doc. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (Univerzita Hradec Králové) PhDr. Karel Richter, CSc.

EDICE

KAREL RICHTER

VÁLEČNÁ ANABÁZE

ALEXANDRA VELIKÉHO

Dobyvatel

světa

Copyright © Karel Richter, 2010

Cover © Karel Kárász, 2010

Illustrations and fi eld sketches © Markéta Sandanusová, 2010

Maps © Jiří Martínek, 2010

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2010

ISBN 978-80-87027-81-3

OBSAH

„Máš syna, pane!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Makedonské výboje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

Kdo vůbec byli Makedonci? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

Nástup nových časů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

Chlapec Alexandr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

Expanze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

V úloze regenta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

Korintský spolek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

Rodinná roztržka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82

Krvavá svatba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

Nástup mladého krále . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .100

Balkánské tažení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .110

Invaze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .126

Bitva na Gráníku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .135

V roli osvoboditele Řeků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .148

Bitva u Issu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .177

Kdo s koho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .190

Dobývání Tyru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .195

Nástupce faraonů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .205

Bitva o perský trůn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .214

Na trůně krále králů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .235

Tažení do Médie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .262

Spiknutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .273

Zúčtování s Béssem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .283

Poslední výspa odporu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .290

Na prahu velkých událostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .303

Pochod do Indie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .315

Kde jsou hranice světa? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .337

Únava ze slávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .349

Obnova královské moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .377

Co ještě zbývá vykonat? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .383

Kde končí moc a sláva? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .394

Boj o dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .407

Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .421

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .424

Ediční poznámka

V případě zápisu osobních a místopisných jmen a názvů se redakce i autor

řídili transkripcí uplatněnou v  knize: Arriános Tažení Alexandra Make

donského vydané nakladatelstvím Svoboda.

„Máš syna, pane!“ 9

„MÁŠ SYNA, PANE!“ Neví se to zcela přesně, ale dvacátého července (nebo někdy kolem toho dne) roku 356 př. n. l. v  královském paláci v  Pelle Filipova manželka Olympias porodila syna, jemuž bylo dáno jméno Alexandr. Král dlel v té době u  armády, která právě pod jeho velením dobyla město Poteidaiu. Zaprášený kurýr z  hlavního města Pelly se přiřítil do  tábora králových vojsk na  uříceném koni. Krále zastihl ve  velitelském stanu v  rozhovoru s  důstojníky jeho štábu. Sedmadvacetiletý vladař a  vrchní velitel se od nich nijak nelišil oblečením ani žádnými odznaky moci, leda robustní postavou a mužně sličnou, plnovousem obrostlou tváří. Seděl v ozdobném křesle a  rozmáchlými gesty objasňoval, jak má v  úmyslu ztrestat dobyté město. Athénští klérúchové budou vykázáni a poteidajští občané prodáni do otroctví. Území obce odevzdá chalkidickému spolku.

Když strážný rozhrnul hedvábný vchod stanu, aby dovnitř vpustil udýchaného a potem zbroceného kurýra, Filip povstal v obavě, že se vzápětí dozví nějakou neblahou zvěst, ale kurýr, podávaje mu kožený vak s listinami, zářil širokým úsměvem.

„Máš syna, pane! Narodil se ti syn! Zdravý a statný jako ty!“ Filip hlasitě zajásal: „Za  tu zprávu zasloužíš odměnu!“ Nedočkavě rozevřel vak a spěšně z něj vyndával svitky listin.

Radostných zpráv z  Pelly se dozvídal víc: Na  olympijském stadionu v  jezdeckých závodech zvítězil jeho kůň. Generál Parmenión na  hlavu porazil vojsko dědičných nepřátel Illyrů, ale co je hlavní a ze všeho nejdůležitější – má syna, následníka trůnu, budoucího krále Makedonie, pokračovatele vládnoucí dynastie Argeovců! (Antická jména či názvy uvádíme ve shodě s českým akademickým pojetím, necháváme však podobu jmen Filip a Alexandr, nikoli Filippos a Alexandros. Pozn. red.)

Narození prince Alexandra v budoucnu obestře řada legend, jejichž reálný základ lze těžko prokázat. Té noci, kdy jej Olympias povila, zachvátil požár svatyni Artemidy v Efesu. Založil jej úmyslně jistý Hérostratos chorobně prahnoucí po slávě. Byla to děsivá podívaná. Plameny sice neohrozily město, ale zatínaly se rudě do  noci jako krvavé pařáty dravce. Když pak vojáci dopadli žháře a podrobili ho mučení, přiznal rovnou, že se dopustil tohoto zločinu, aby byl navždy slavný v celém světě. Říkalo

10 Dobyvatel světa se také, že před sňatkem měla Olympias sen, že do jejího lůna vstoupil bůh a  vyšlehl odtud plamen, který se rozšířil do  všech stran, a  trvalo dlouho, než se ho podařilo uhasit. Měsíc či dva po  svatbě měl údajně i Filip podivný sen: zapečetil poševní otvor své ženy a na vosku se objevil obraz lva. Několik palácových jasnovidců se shodně vyslovilo, že Filip musí svou ženu pilněji obšťastňovat. Aristandros z  Telmissu (pozdější účastník Alexandrova tažení do  Asie) nabídl Filipovi jiný výklad jeho snu: „Olympias je těhotná a porodí ti syna, který bude pravým mužem. Nemělo by přece smysl pečetit prázdný džbán.“

Zpráva o  narození syna přiměla makedonského krále Filipa, aby se svými druhy tuto velkolepou událost nad jiné významnou nejenom pro něj, ale i pro celou Makedonii náležitě oslavil. V dusném velitelském stanu i v celém táboře se nezřízeně pilo, zpívalo, hulákalo, křepčilo a posléze divoce smilnilo s otrokyněmi a znásilňovanými zajatkyněmi z dobytého a v ožehlé trosky proměněného města Poteidaie, ale i s mladíky, jak bývalo v antickém Řecku dosti rozšířeným návykem.

Ráznost Filipova počínání již v  době, kdy se ujímal vlády, připomínala procitání tygra. Během několika měsíců smetl z  kolbiště všechny své odpůrce a s nástupem zimy roku 359/8 přikročil k usilovné výstavbě

Makedonský král Filip II.

„Máš syna, pane!“ 11

a výcviku své armády, která ho provolala králem. Vládce sousední Illyrie Bardylis pochopil, že invaze do Makedonie, kterou chystal, by mu v dané chvíli mohla přijít hezky draho. Proto ji uvážlivě odložil na příhodnější dobu.

Smrt krále sousední Paionie na  počátku nového roku 358 přiměla makedonského krále Filipa k  rozhodnému kroku. Dříve než následník zesnulého vládce stačil usednout na trůn, Filip s vojskem přes své severní hranice vpadl do Paionie a rychlou porážkou jejího vojska, které se mu pokoušelo postavit na odpor, donutil paionské představitele, aby uznali nadvládu Makedonie.

Snadným úspěchem se nedal ukolébat k spokojenému vyčkávání s rukama v klíně. Povolal do zbraně všechny tělesně zdatné muže a s desetitisícovým sborem pěchoty a víc než šesti stovkami jezdců vytáhl na západ do Lynkéstidy. Illyrský král Bardylis se začal obávat Filipovy zjevně narůstající síly a rozhodnosti. Nabídl mu uzavření mírové dohody, kterou si chtěl pojistit územní zisk z bojů s vojsky krále Perdikka.

Filip však nemínil Illyrům ponechat ani píď makedonského území, které uchvátili v  nedávné krvavé válce. Mírovou dohodu proto odmítl a rozhodl se změřit si s nimi síly, i když si uvědomoval, že jsou protivníky, kteří v boji neznají slitování. Byl odhodlán neznat ho také.

Obě armády na  sebe narazily na  pláni poblíž dnešního Monastyru u  Ochridského jezera. Jejich síly byly početně vyrovnané. Makedonci však měli lepší velení, výzbroj i výcvik. Králi Filipovi se naskytla příležitost v roli vojevůdce svést velkou bitvu s rozhodujícími důsledky.

Vojska se sešikovala proti sobě. Filip v  plné zbroji, na  hlavě lesklou přilbu, hruď krytou plechovým krunýřem, osobně objížděl falangu pěchoty a pomáhal ji řadit do bitevního čtverhranu. Jezdce umístil na pravé křídlo s  úkolem v  průběhu boje na  jeho pokyn obchvátit a  rozrazit levé křídlo nepřítele. Střed a levé křídlo své vlastní bojové sestavy posunul o něco zpět, takže vznikl doprava vysunutý šikmý výstupek. Byla to sestava, kterou s oblibou používal jeho velký učitel Epameinóndás.

Illyrský král Bardylis postřehl nebezpečí jezdeckého obchvatu zleva, a tak sešikoval své pěší jednotky do tvaru protáhlého obdélníku s volným středem. Jeho pravé křídlo se však při zahájení bitvy za  postupu proti šikmé formaci Makedonců prohnulo jako luk. Šik illyrské pěchoty se tím zároveň roztáhl do šířky, takže se jeho souvislá linie potrhala. Přibližně

12 Dobyvatel světa uprostřed šiku, kde sám král Bardylis, obklopen elitním oddílem, sledoval z  válečného vozu rozvinutí bitvy, vznikla široká trhlina. V  té chvíli vyslal Filip kurýra na pravé křídlo s rozkazem pro jízdu k obchvatnému úderu do  boku a  týlu potrhaného illyrského tvaru. Sám vyrazil vpřed proti nejsilnějšímu uskupení nepřítele, následován v celé šíři bojové sestavy sevřenými falangami pěšáků, krytými velkými podlouhlými štíty a ježícími se dlouhými sarissami, pětimetrovými kopími s dvojdílnými, uprostřed kovovou objímkou spojenými žerděmi. Rozpoutala se krvavá několikahodinová lítá řež, na  jejímž konci leželo na  zdupaném bojišti přes sedm tisíc mrtvých či těžce raněných Illyrů.

Král Bardylis prchal se zbylou čtvrtinou svých vojsk. Bitva, kterou král Filip rozhodl útokem na nejsilnější místo nepřátelského šiku, skončila. Po nezbytném odpočinku, ošetření ran a pochování padlých nastal čas mírového jednání obou vladařů.

Schlíplý Bardylis přistoupil na Filipův nekompromisní požadavek, aby Illyrové vyklidili všechna západomakedonská území dobytá v minulé válce, zaplatili válečnou náhradu a zřekli se napříště válečných výbojů proti Makedonii. Čtyřiadvacetiletý Filip II., vědom si své nabyté síly a  převahy, jednal jako sebevědomý vítěz, který smetl z cesty všechny své rivaly, pomstil smrt svého bratra a plně odčinil nedávné pokoření makedonské královské moci. V  očích makedonského lidu se stal rázem největším ze všech dosavadních makedonských králů. Vítězství nad illyrským králem si pojistil jeho souhlasem s uzavřením sňatku s jeho dcerou Audatou.

Manželství již tehdy vladaři uzavírali nikoli z lásky, nýbrž především k  utvrzení mocenských vztahů a  zajištění potomstva pro spolehlivé trvání dynastie. Neznamenalo také pro manžele žádné omezování sexuálních choutek. V  zemích, jako byla tehdejší Makedonie, Illyrie nebo Th rá kie, bývalo zvykem mít podle potřeby nebo milostné chuti i několik manželek, které ovšem musely v  sobě potlačit sklon k  žárlivosti. Filip jich bude mít během své vlády, kromě příležitostných milostnic, celkem sedm. Dokonce se tehdy na jeho účet žertovalo, že si před každým tažením zajistil spojence nějakým novým sňatkem. Požadavek věrnosti se přísně naplňoval pouze u  žen, aby si muži mohli být jisti svým otcovstvím, což ovšem neznamenalo, že ženy již tehdy nedokázaly, stejně jako v každé době, současnost nevyjímaje, najít způsob, jak věrnost věrohodně předstírat a důsledky nevěry více nebo méně přesvědčivě zastírat.

„Máš syna, pane!“ 13

Filipovo manželství s illyrskou princeznou Audatou bohužel netrvalo dlouho. Již na jaře roku 357 zemřela, nejspíš při porodu. Místo syna, po kterém Filip z dynastických důvodů přednostně toužil, mu zanechala dcerušku Kynanu. Za  svou novou manželku si zvolil Filu, dceru svého oddaného knížete Derdata, vládnoucího pohraničnímu kmeni Elimiótů. Byla to rozhodně dobrá volba, jenže i  Fila v  létě roku 357, krátce po sňatku, zemřela. Filipovi nezbylo, než aby se opět poohlížel po vhodné nevěstě. Zatím si krátil noci s  novou milenkou Filinnou, tanečnicí z Lárissy, sídla dynastie Aleuadů z Th essalie, kam zavítal s vojskem, aby vyhověl prosbě thessalských aristokratů a pomohl jim učinit přítrž krvavému teroru, který po zavraždění Alexandra z Fer rozpoutala jeho žena se svými bratry. Byla to pro něj vítaná příležitost k uplatnění svého vlivu v sousedním státečku. Využil jí úspěšně. Z jeho vášnivých spojení s Filinnou se narodil chlapec Arridaios, levoboček, který bohužel postrádal dynastický význam, neboť byl patrně vinou opilosti rodičů v okamžiku zplození postižen mentální zaostalostí.

V  té době si král Filip vybral již svou třetí manželku. Volba padla na princeznu Myrtalé z épeirské královské dynastie Molossů, nazývanou Olympias. Byla sestřenicí krále Épeiru Arryba, takže sňatek s ní sliboval králi Filipovi skrze příbuzenský svazek zajistit si spojenectví s Épeirem posilující jeho pozici proti vpádům z Illyrie.

Olympias, manželka krále Filipa

14 Dobyvatel světa

S  ohnivou osmnáctiletou krasavicí Olympiadou se Filip poznal již jako mladičký princ před nějakými čtyřmi pěti lety, v  době svého zasvěcování do  náboženských mystérií na  Samothráce. Jeden druhému, podle Plútarcha, už tehdy padli do oka, ale oba byli příliš mladí, než aby se z jejich probuzené vášně vyvodilo nějaké závažnější rozhodnutí. Tím spíše, že Filip měl dost jiných starostí, než aby mohl ještě myslet na ženění s patnáctiletou dívenkou, i když se mu líbila. Nyní byla situace jiná, a tak zatoužil trvale sdílet lože s oslnivě krásnou épeirskou princeznou, vyznačující se tváří i postavou božské Afrodity.

Na podzim roku 357 ji se souhlasem épeirského krále a za účasti nejvznešenějších hostí v  Pelle slavnostně pojal za  manželku. Na  svatební hostině v audienční síni královského paláce s mozaikovou podlahou se nestřídmě hodovalo za jásavých tónů píšťal a drnkotu strunných nástrojů, s  produkcemi artistů, zápasníků a  polonahých tanečnic. Nezřízeně se přitom popíjelo víno, na  rozdíl od  řecké zvyklosti neředěné vodou, takže narůstalo všeobecné rozjaření a mnozí z mužů rozvaleni na lehátkách nevázaně hlučeli a  vyzpěvovali a  při odchodu za  tělesnou úlevou se zjevně potáceli a  nestoudně chňapali chtivýma rukama po  stehnech a klínech otrokyň roznášejících podnosy s rozmanitou pečení a džbány.

Novomanžel Filip s květinovým věncem ve vlasech, zrudlý a zpocený účinkem nemírného pití, pozdě v  noci, když většina hostů se už zpila do němoty a upadla do mrákotného spánku, odvlekl Olympiadu do ložnice, kde ji povalil na široké kožešinové lože, strhal z ní šat a bez nejmenší snahy po  něžnostech, jaké by měly předcházet milostnému splynutí těl, jí rozpáčil stehna a  brutálně mezi ně s  chrčivým zasupěním vrazil svůj ztopořený úd. Olympias v  propukajícím vzrušení hlasitě zaúpěla a zkušeně mu sevřela boky pokrčenýma nohama. Filip v návalu rozkoše nepostřehl, že není první, kdo pronikl k  tajemství jejího nádherného těla, které se s  hlasitými vzdechy vlnilo a  zmítalo pod ním. Mlhou opilosti v jeho vědomí proráželo nekonečné uspokojení, že se zmocňuje této božsky půvabné a nad jiné žádoucí ženy, již nyní dravě a bezohledně dychtil oplodnit, aby mu zrodila kýženého syna, následníka makedonského trůnu. S výkřikem vrcholné blaženosti pocítil výron semene tryskajícího do měkké, horké hloubky jejího slastného klínu.

Možná ještě nevěděl, že v žilách jeho ženy Myrtale, která si sama zakládá na  vznešeném jménu Olympias, koluje žhavá krev vášnivé ženy,

„Máš syna, pane!“ 15

celou duší oddané kultu boha Dionýsa. V  čele bakchantek, ozdobena

věncem z břečťanu a vinné révy, se dává ovíjet hady, s nimiž se naučila

zacházet již jako dítě v Dódoně, a provozuje smyslné tance v divoké ex

tázi při dionýských slavnostech, kdy se bohu přinášejí oběti koz, jejichž

krev se zachycuje do misek a pohárů a ještě horká se pije jako zdroj ži

votních sil. Na rožni se pak opékají poražená zvířata a sousta pečeně se

náruživě zapíjejí vínem až do  podroušenosti, v  níž se bakchantky beze

studu páří s  opilými a  prostopášně rozdychtěnými muži v  nechutných

orgiích.

Byla-li Olympias pravidelnou účastnicí těchto neřestných slavností,

králi Filipovi to nevadí. Rozhodně ne dnes a  v  této noční chvíli. Usnul

na  zmuchlaném loži, černou kučeravou hlavu s  hustou bradou polože

nou na nahých ňadrech své stejně zemdlené a tvrdě spící choti. Jeho sval

natá, osmahlá paže spočívala majetnicky na jejích bocích.

16 Dobyvatel světa MAKEDONSKÉ VÝBOJE Královy dobyvatelské plány nutně vyžadovaly spolehlivé fi nanční zajištění. Rozhodl se proto zmocnit se území kolem hory Pangaios, východně od řeky Strymónu, kde se nacházela bohatá ložiska zlata, stříbra a jiných důležitých kovů. Přivlastňovali si je Th rákové a Filip dlouho váhal, zda má podniknout tažení do těchto končin. Obával se, že ho řecký svět odsoudí jako agresora. Vhodnou záminku mu poskytlo město Krenides, ležící severovýchodně od  Pangaiu a  tvořící součást makedonské kolonie Tazos. Jeho obyvatelé (možná i na Filipův podnět) se na něj obrátili s prosbou o pomoc proti thrácké nadvládě. Filip na jaře roku 356 Krenides vojensky obsadil a přejmenoval je na Filippoi. Poté se postaral, aby se tam přistěhoval větší počet kolonistů, hlavně odborníků na těžbu rud. Zanedlouho do královské pokladnice začal přitékat proud zlata. Jeho celoroční přírůstek vzrostl o 1000 talentů, což znamenalo hodnotu 300 000 zlatých prutů. (Stříbrný řecký talent obnášel 100 min nebo 6000 drachem. Dvě až tři drachmy se v té době rovnaly denní mzdě dělníka. Mít tři nebo více talentů už znamenalo být boháčem.) Přírůstek Filipových příjmů přesahoval celoroční výnos celého athénského námořního impéria. Král si proto mohl dovolit ve velkém množství razit hodnotnou zlatou minci, zvanou fi lippeios, a  stříbrnou siglos. Valnou část Filipových příjmů ovšem pohltily výdaje na armádu, která byla pilířem království, a úplatky zahraničním politikům a státníkům. Sám jednou chlubivě prohlásil: „Já jsem své království rozšířil spíše zlatem než zbraněmi.“

Značné výdaje si vyžádala jeho rozmařilost, která se stala v  celém Řecku příslovečnou. Hospodářské úspěchy Filipovy vlády samozřejmě nelze oddělit od úspěchů vojenských.

Obojí mu zajišťovala armáda, jejíž výzbroji, organizaci a výcviku věnoval prvořadou péči. V  jejím čele stál on sám jako vrchní velitel, obklopený zhruba stovkou poradců a  generálů z  řad dolnomakedonské i hornomakedonské šlechty, pro něž se ujal Homérův řecký název „hetairoi“, druhové. Patřili k nim jeho přední makedonští vojevůdci, z nichž nejpřednější byl Parmenión, a  také několik význačných řeckých stratégů. Kromě vysoce postavených „druhů“ si velice zakládal na tradičním jezdectvu, zvaném „jízdní druhové“, složeném z  Makedonců i  najatých

Makedonské výboje 17 Řeků. Jeho první eskadrona plnila v boji úkol královy tělesné stráže. Jezdectvo se z původního počtu osmi set mužů postupně rozrůstalo.

Základem Filipova vojska byla těžká pěchota, vybavená kovovými přilbami a  ochrannými hrudními krunýři a  pláty na  pažích a  nohou. Vyzbrojena byla krátkými meči, štíty a pětimetrovými i delšími kopími složenými ze dvou rozdělitelných částí. Tato pěchota v boji utvořila těsně sevřený čtverhranný šik, falangu o šestnácti řadách do šířky i hloubky. Postupovala stejným, rytmizovaným krokem s napřaženými kopími, opřenými o ramena předních řad jako obrovitý ježek, chráněný zepředu i z boků krunýřem štítů umožňujícím chránit falangu i proti šípům a kamenům padajícím shora. Falanga byla vycvičena tak, aby mohla na bojišti podle potřeby provádět organizované obraty k  pochodu do  stran nebo zpět, rozčlenit se k individuálnímu boji muže proti muži a seskupit řady k dalšímu postupu nebo ústupu.

Pro pěchotu se bojovníci verbovali v jednotlivých krajích v celé monarchii podle územní příslušnosti. Členila se na  prapory v  síle 1500 mužů, které se opět skládaly z menších jednotek, setnin, čet a družstev. Vedle řadové pěchoty Filip zformoval elitní pěší sbor takzvaných štítonošů v síle tří praporů po tisíci mužích. Zařazoval do nich zvlášť vybrané urostlé, tělesně zdatné muže, vybavené kratšími štíty a lehčí výzbrojí, usnadňující rychlý pohyb za  pochodu i  na  bojišti při plnění zvláštních bojových úkolů, pro něž byli speciálně cvičeni.

Navíc ještě král Filip zřídil oddíl „královských pážat“, jehož příslušníky se stávali synové šlechticů do věku dvaceti let. Konali službu královské tělesné stráže a vojenské asistence při dvorských obřadech, slavnostech a vítání cizích diplomatů a vznešených hostí. Procházeli přitom průpravným vojenským výcvikem, takže tato služba byla jakousi kadetní školou velitelského dorostu. Zároveň byli pro krále zárukou, že jejich otcové mu spolehlivě budou zachovávat věrnost.

K armádě patřily dále oddíly lučištníků, obsluhy obřích praků, šípometů a  strojů k  vrhání ohně a  také pomocné oddíly otroků určených k úpravě cest, stavbě mostů a k opevňovacím pracím. Filip měl i své loďstvo, i  když se počtem a  kvalitou lodí a  zdatností osádek nevyrovnalo mohutnému loďstvu Athéňanů.

Celou svou armádu podrobil tvrdému výcviku, jakým neprošla žádná z  armád řeckého světa, spartskou nevyjímaje. Celková síla Filipovy

18 Dobyvatel světa armády se pohybovala v  rozmezí 35 až 50 tisíc mužů. Její početní růst armády obrážel prokazatelnou populační explozi v  Makedonii, která byla důsledkem politické stability a hospodářského rozkvětu za Filipovy vlády. Počet obyvatel Makedonie včetně podrobených kmenů, zejména thráckého původu, lze odhadovat v té době až na půl milionu, což činilo dvakrát více, než kolik vykazovaly Athény.

Armáda byla pro Filipa nejenom nástrojem rozšiřování říše, ale i základem vzniku a upevňování nové národní jednoty. Vojsko také tradičně hrálo důležitou roli při nástupu nového krále k moci tím, že jej hromadným souhlasem schvalovalo a  potvrzovalo jako svého velitele a  vládce. Rovněž manifestačně potvrzovalo rozsudky a schvalovalo tresty nad velezrádci.

Makedonské zřízení bylo ovšem samovládnou monarchií, v  níž se král více či méně dělil o moc s urozenými vládci provincií, s nimiž se snažil udržovat vzájemný vztah prvního mezi rovnými. Měl nad nimi tolik moci, kolik si jí s  pomocí vojska, úplatků a  všemožných výhod dokázal vynutit a udržet. Filip byl ovšem zřejmě nejsilnějším a také nejschopnějším králem v dosavadní historii Makedonie, který ovládal armádu autoritou vítězného vojevůdce a své odpůrce odklízel z cesty s nelítostnou důsledností. Po vzoru svého dávného předka z rodu Argeovců Alexandra I. usiloval o helénizaci, pořečťování života v Makedonii, což se mu nikoli bez námahy jakž takž dařilo v kruzích aristokratů, zatímco lid se nadále houževnatě, s vžitou setrvačností držel svých obyčejů. Královský palác v  Pelle dal král vyzdobit malbami a  sochami význačných řeckých umělců. Nelitoval peněz na  chrámy a  divadla, cvičiště, lázně, půvabná sloupořadí, prostorná náměstí, stromové aleje a parky na břehu jezera...

Ještě v roce 356, pro Filipa tak radostném a mimořádném, vzplanul ostrý spor mezi Th ébami a  Fókidou, když její bojovníci vtrhli do  Delf a obsadili část posvátného areálu s Apollónovou svatyní. Th ébané je obvinili z hrubého porušení nedotknutelnosti posvátného místa a dosáhli toho, že Fókis byla odsouzena k  vysoké pokutě, kterou však nebyla schopna zaplatit. Sdružení států ochraňujících delfskou věštírnu, zvané Delfskou amfi ktyonií, přes nesouhlas Athén a Sparty vypovědělo Fókidě svatou válku, jejíhož vedení se ujaly Th éby. Fókové jim však uštědřili porážku, zmocnili se Apollónovy svatyně a z ukořistěného zlatého pokladu

Makedonské výboje 19 si najali silnou žoldnéřskou armádu v čele s velitelem Filoménem a vtrhli s  ní roku 354 do  Th essalie. Žoldnéři tu začali plenit města a  dopouštět se bestiálních násilností. Na obyvatelstvo Th essalie i spojeneckých Th éb padl strach. Jejich představitelé požádali o pomoc Makedonii.

Králi Filipovi jejich žádost přišla vhod. Dokončil právě vojenské zajištění makedonského pobřeží dobytím města Methóné, poslední řecké obce při Th ermajském zálivu, která odolávala jeho mocenské expanzi, takže měl nyní volné ruce. Při jejím obléhání, když na koni vedl útok pěchoty, ho postihla věštbou předvídaná nehoda. Šíp vystřelený z hradeb jej zasáhl do pravého oka. Mnoho nechybělo, aby prorazil kost očního důlku a  vnikl do  mozku. Šťastnou náhodou Filip těžké zranění přežil. Oko však bylo navždy ztraceno. Město bylo nakonec dobyto, obyvatelé, kteří zůstali naživu, vyhnáni a  budovy pobořeny a  vypáleny v  odvetě za odpor, při jehož zdolávání přišel o oko.

A  tak se svou dobře vyzbrojenou a  vysoce bojeschopnou jízdou a  pěchotou se jednooký král Filip po  důkladných několikaměsíčních přípravách vydal roku 353 do  Th essalie sužované vpádem fóckých žoldnéřů. Rozhořela se vleklá, tzv. svatá válka, která se protáhla na celý rok. Ve dvou velkých bitvách s fóckým vojskem, jehož padlého vrchního velitele Filoména nahradil obratný stratég Onomarchos, se Filipovi nepodařilo dosáhnout rozhodného úspěchu. Až na  jaře následujícího roku 352 si konečně na tvrdošíjných fóckých žoldnéřích řádně zchladil žáhu. V rozhodující bitvě ve Fthíótské Achaii nepřítele rozdrtil. V krvavé řeži padly tisíce Fóků i  s  vrchním velitelem Onomarchem. Zajaté předáky města i  hlavní velitele vojska Filip nařídil jako chrámové lupiče za vyrabování Delf potrestat ukřižováním. Na tři tisíce zajatců dal mimo to utopit v moři.

Hned poté obsadil nedaleký důležitý přístav Pagasai. Dobyl i  město Ferai, které Fókům pomáhalo. Své postavení v Th essalii si Filip upevnil milostným vztahem s  Nikésipolidou z  Fer, která se tak stala jeho konkubínou. Olympiadě svou nevěrou, vzdor obvyklosti takovýchto vztahů, jistě pohnul žlučí. Získala však důvod pro své vlastní mimomanželské radovánky, jimž se, jak se zdá, nijak nevyhýbala. Filip skrze svou milostnici získal ovšem přízeň Th essalů. Jmenovali ho vládcem Th essalie s titulem archonta a jako takový nabyl rozhodujícího postavení v Delfské amfi ktyonii.

20 Dobyvatel světa

Olympiadě se doneslo, že manželova konkubína Nikésipolis ovládá tradiční umění proslulých thessalských čarodějek míchat rozličné magické lektvary. Byla přesvědčena, že krále očarovala. Pozvala ji k  sobě do  Pelly. Zjistila, že je to žena nejenom krásná, ale i  chytrá a  důvtipná a také dobře vychovaná. Nalezla v ní zalíbení.

„Nic nedám na pomluvy, má milá,“ ujistila ji. „Ty sama působíš největším kouzlem.“ Obě ženy prý uzavřely trvalé přátelství. Po Nikésipolidině předčasné smrti Olympias vychovávala její dcerku Th essaloniku, narozenou z  Nikésipolidina spojení s  Filipem a  provdanou později za Kassandra, syna makedonského šlechtice Antipatra, o němž ještě bude řeč v souvislosti s Alexandrem. Její vztah k Nikésipolidě je důkazem, že vzdor své vášnivé povaze, která by nezaváhala ani před vraždou, pokud by bylo ohroženo její postavení královny nebo následnictví jejího syna, souložnice svého manžela v  duchu tehdejší morálky brala koneckonců bez žárlivé zloby prostě na vědomí. Ostatně sama si v extázi dionýských slavností rovněž dopřávala sexuálních rozkoší plnými doušky bez výčitek svědomí, ovšem na rozdíl od Filipa v přísné tajnosti.

Po úspěšném tažení v Th essalii zamýšlel Filip proniknout do hloubi středního Řecka, ale když jeho zvědové zjistili, že spojenci Fóků Sparťané, Achajové a  Athéňané zaujali obranné postavení v  Th ermopylách, rozhodl se pro návrat. Tažení i tak splnilo svůj účel. Dobyl si jím uznání jako ochránce Delf, nejvýznamnější helénské svatyně. Makedonie se jeho zásluhou stala členem Delfské amfi ktyonie a byla poctěna pověřením organizovat pýthijské hry. Makedonci byli nyní díky jeho zásluhám uznáni za Řeky s právem účastnit se olympijských her.

S  uspokojením si uvědomoval, že při spojenectví s  Th ébami má už v  dané chvíli jeho monarchie v  Řecku jediného protivníka, který se jí vyrovnal silou, Athény. Začal proto usilovat o jejich oslabování. Penězi i hrozbami přiměl řadu thráckých měst, aby s Athénami zrušila své spojenecké úmluvy. Získáním Byzantia na  Bosporu dostal pod svou kontrolu athénský obchod s  Černomořím. Povážlivě jej narušoval přepady athénských lodí.

V  roce 352 Athéňané vypravili invazní loďstvo na  thrácký Chersonésos, aby vojensky zajistili své politické a  obchodní zájmy v  této oblasti. Vojsko, které tu vylodili pod velením admirála Charéta, postupovalo s  odstrašující krutostí. Po  dobytí Séstu dal admirál všechny muže

Makedonské výboje 21 schopné boje popravit a zbytek obyvatelstva prodal do otroctví. Th rácký Chersonésos pak obsadily athénské posádky.

V  odpověď na  athénskou iniciativu se koncem roku vypravil i  král Filip s mohutným vojskem do východní Th rákie a postupně ovládl celé území podél Egejského moře kromě thráckého Chersonésu a poloostrova Chalkidy.

Nedlouho poté, snad v  roce 350, možná i  o  rok později, jeho vojsko dobylo a zpustošilo město Stageiru ve východním cípu Chalkidy, rodiště velkého fi lozofa Aristotela, kterého král Filip v budoucnu učiní vychovatelem svého syna. Na jeho počest a z úcty k jeho vědění dá poničené město znovu vybudovat. Mezitím však v  letech 349 a  348 zahájil makedonský král válečné tažení proti chalkidickému spolku vedenému Olynthem, který s  ním před delší dobou uzavřel spojenectví. Důvodem k  Filipovu nepřátelství bylo, že Olynťané poskytli útočiště dvěma Filipovým nevlastním bratřím z  nemanželského lože, Arridaiovi a  Meneláovi, kteří proti Filipovi svého času podněcovali odboj v zápolení o trůn. Filip poslal nyní Olynthu ultimátum požadující vydání obou uprchlíků. Olynťané však místo odpovědi uzavřeli spojenectví s Athénami v očekávání jejich vydatné podpory proti Makedonii. Ta však nestála za řeč, neboť Athéňané byli v  dané chvíli zaměstnáni řešením situace na  ostrově Euboii, kde nebezpečně ztráceli vliv. Filip obratnými nabídkami mírového jednání, za něž se přimlouvali i zástupci Euboie, udržoval Athény v nečinnosti a přitom dobýval jedno chalkidské město za druhým. Když jeho vojsko dorazilo až k  hradbám Olynthu, podařilo se mu za  tučný úplatek získat dva zrádce ochotné ve chvíli útoku otevřít Makedoncům bránu. To se skutečně událo, jakmile Filipovo obléhací vojsko vyrazilo na zteč. Olynthos padl a Filip nařídil zničit jej tak, aby už nikdy nevstal z trosek a popela. Obyvatelé byli pozajímáni a určeni k prodeji do otroctví. Makedonští exulanti Arridaios a  Meneláos včas uprchli do  Athén, jejichž politikové se nyní neúspěšně pokoušeli slátat koalici řeckých států proti makedonské rozpínavosti.

Počátkem roku 346, po  předchozí neochotě jednat o  míru, vyslali do Pelly desetičlenné poselstvo v čele s agilním, možná i podplaceným stoupencem dohody Filokratem. Členem poselstva byl i věhlasný řečník Démosthenés, který byl Filipovým nesmiřitelným odpůrcem.

Nakonec se při druhém setkání athénských vyslanců s  makedonským králem ve  Ferách podařilo uzavřít mír zvaný Filokratův. Athény

22 Dobyvatel světa

i  Makedonie navzájem uznaly své mocenské zájmy na  řeckém území.

Makedonský král si však výslovně vyhradil právo zakročovat proti ja

kémukoli odporu v  oblasti své mocenské působnosti. Athéňané uzna

li ztrátu všech svých měst na  severu včetně přístavu Amfi pole, kdežto

král Filip se naproti tomu zavázal, že nebude ohrožovat athénská města

na  Chersonésu. S  využitím smlouvy, která potvrzovala jeho doživotní

vladařství v Th essalii získal Filip vliv v Megaře a na Euboii, vytvořil pro

tispartskou koalici a velkým válečným tažením do Illyrie posunul hrani

ce makedonského království až k Jadranu.

Démosthenés

Makedonské výboje 23

Po  uzavření míru s  Athénami se král Filip vrátil k  svému záměru podniknout výpravu do  středního Řecka. Bez nesnází tentokrát prošel se svým vojskem Th ermopylským průsmykem. Zlomil odpor Fóků v Boiótii a  pronikl do  Fókidy, odkud vytlačil fócké žoldnéřské vojsko pod velením Falaika, které se mu ani nepokusilo klást vážnější odpor. Jako představitel Delfské amfi ktyonie uložil Fókidě pokutu za  uloupení pokladů v delfské svatyni. Zároveň nařídil zničit fócká města, takže jejich obyvatelům nezbylo než se uchýlit do  venkovských osad. Filip se nyní, po úspěšném dokončení zákroku, stal řádným členem amfi ktyonie, v níž mu připadly oba hlasy vyloučených Fóků. Zároveň byl pověřen předsednictvím delfských pýthijských her, které patřily k  nejvýznamnějším helénským kulturním a sportovním slavnostem.

Athéňané ovšem s  přísným potrestáním Fóků stejně jako s  Filipovým členstvím v amfi ktyonii odmítali souhlasit. Na protest odřekli svou účast na  olympijských hrách. V  Athénách totiž nabyli převahy Filipovi odpůrci. Odhlasovali zrušení Filokratova míru, a  dokonce rozhodli o trestu smrti pro jeho iniciátory. Filipův nezdar v bojích se Skythy povzbudil jeho athénské nepřátele k tomu, že uzavřeli proti němu spojenectví s Th ébany, kteří se mu pokusili znemožnit nábožensky zdůvodněné tažení proti Amfi sse, odhlasované delfským spolkem. Filip však důsledně splnil usnesení a  Amfi ssu bezohledným útokem dobyl a  zpustošil. Démosthenés na shromáždění v Athénách nenávistně vyzýval k odboji proti makedonskému králi: „Vždyť ten Filippos nejenže není Helénem, k Helénům nepatří, ale není ani barbarem z těch končin, které lze jmenovat se ctí, nýbrž je to ničema z Makedonie, odkud dříve nebylo možné koupit ani pořádného otroka! Opravdu, do které krajnosti ještě nezašel ve  své zvůli? Což nepořádá při současném vyhlazování měst pýthijské hry, společnou slavnost všech Helénů? Což neposílá do Delf, nechce-li se mu tam osobně, jako pořadatele závodů své otroky? Neposílá své nájezdníky jednou do Porthmu, aby vyhnali eretrijský lid, podruhé k Orei, aby nastolil tyrana Filistida? A přesto se Helénové vydrží na to dívat. Jako by to bylo jen něco jako krupobití, každý se modlí, aby to nepostihlo jeho, ale nikdo se nepokouší něco proti tomu udělat. Nejenže nikdo nespěchá na pomoc, když znásilňuje Helladu, nebrání se ani když je utiskován sám. Tady už přestává všechno... A tak tedy my, mužové athénští, dokud jsme tady, dokud máme svůj velký stát, dostatek prostředků, všeobecnou

24 Dobyvatel světa

vážnost, jak je naší povinností se zachovat? Sami nejdříve schystejme

obranu, to jest lodě, peníze a vojsko. Vždyť i kdyby ostatní byli ochotni

otročit, musíme alespoň my zápasit o svobodu...“

Dějiště starořecké historie

Kdo vůbec byli Makedonci? 25

KDO VŮBEC BYLI MAKEDONCI? Jeden z řeckých kmenů, který na úsvitu dějin obýval lesy a planiny na vrcholcích hor severně od  Olympu na  pomezí Épeiru. Postupně ovládl svahy až k  úpatí pohoří, z  jehož hřebene se rozvíral pohled do  lákavě zeleného, úrodného údolí, kam stékaly vodopády průzračných horských bystřin, a ještě dál až k obzoru na modré moře, které se tehdy Th ermajským zálivem hluboko zakusovalo do pobřeží (zatímco dnes je přibližně o  dvacet kilometrů zatlačeno dál od  původního břehu naplavenou zeminou z hor). Na samém okraji pohoří makedonští pastevci, lovci a zemědělci založili nedaleko dnešní Soluně město Aigai (pozdější Edessu), které se nadlouho stalo jejich metropolí, sídlem vládců z rodu Argeovců odvozujících svůj původ od mytického hrdiny Héraklea, syna Diova. Jejich dávný praděd Témenos, jak se zapřísahal makedonský král Alexandr I. před kněžími Diova chrámu v Olympii, byl jeho přímým potomkem, který přesídlil do  Makedonie z  Peloponnéského Argu. (Ve  skutečnosti šlo nejspíš o vesnici Argos v makedonských horách.)

Aby Argeovci obstáli jako vládci kmene, museli prokazovat, že jsou statečnými bojovníky, úspěšnými vojevůdci, obratnými vyjednávači, výmluvnými řečníky, zdatnými lovci a  nezdolnými pijáky. Opírali se o kmenovou šlechtu, která neuznávala za muže toho, kdo na lovu nezabil divočáka a v boji alespoň jednoho nepřítele.

Pod vedením panovnického rodu Argeovců začali Makedonci pronikat na  sever do  okrajových oblastí za  Th ermajským zálivem a  poté i na východ za řeku Axios. Přitom si podmaňovali spřízněné kmeny Elimiótů, Orestů, Lynkestů, Tymfanů a Pelagonů. Od konce 6. století před naším letopočtem se tak rodila bojovná makedonská říše zřetelně se dělící na nížinnou dolní provincii, rozkládající se kolem Th ermajského zálivu, a  vysoko položenou provincii horní. Na  severozápadě a  západě Makedonie sousedila s  územím divokých illyrských kmenů (sídlících v  oblasti dnešní Albánie a  Srbska), s  nimiž se střetala v  nepřetržitých pohraničních půtkách. Na severu a severovýchodě musela čelit loupeživým nájezdům výbojných Th ráků, obývajících území dnešního Bulharska. Obtíže začaly makedonským vládcům působit i rozmáhající se řecké městské státy, především mocensky dravé Th éby...

26 Dobyvatel světa

První z  makedonských králů Alexandr I., který vládl po  většinu 5. století před naším letopočtem, se v řeckém světě netěšil příliš velké úctě a  vážnosti. Posměšně byl nazýván Helénofi lem (Řekomilem), neboť se snažil ze všech sil co nejvíce připodobňovat Makedonii řeckým městským státům, pokládajícím Makedonce za obhroublé, neotesané barbary, kteří se oblékají do kůží, náruživě se opíjejí a nedá se jim věřit. Nedovolovaly jim z toho důvodu účast na olympijských hrách, dokud se jejich vládce nevykázal vyspekulovaným rodokmenem prokazujícím pokrevní příbuzenství dynastie Argeovců s králi Argu.

Jestliže se Alexandr I. navzdory svým vladařským úspěchům nedomohl úcty v řeckém světě, o nic lépe se Řekům nejevil ani jeho syn a nástupce Perdikkás II. V peloponnéské válce střídal své spojenectví hned se Spartou, hned s Athénami podle okamžitého prospěchu. Oběma válčícím stranám dodával dříví na stavbu lodí a výrobu vesel a oštěpů. Bez rozpaků porušoval úmluvy a  úspěšně se snažil vyhýbat se přímé účastí Makedonie v  bojích. S  mocnými Athénami uzavřel smlouvu o  míru a  přátelství, kterou obě strany dodržovaly, ale i  bez okolků porušovaly, jak se jim zrovna hodilo. Athéňané si navykli vměšovat se do  správy Makedonie a přisvojovali si právo rozhodovat, s kým smí Perdikkás být zadobře a komu může dodávat suroviny, kterými jeho země oplývá. Makedonský vládce neměl na  výběr jiné možnosti, jak by se dalo čelit hrubému nátlaku, než neupřímnost, lest a neplnění slibů a úmluv. Země nebyla tehdy ještě tak silná, aby se mohla postavit Athénám otevřeně na odpor s vyhlídkou na úspěch.

V roce 413 př. n. l. nebo možná o rok později usedl na makedonský trůn Perdikkův syn Archeláos, když postupně zlikvidoval svého strýce, bratrance i vlastního bratra a oženil se s vdovou po zemřelém otci, tedy se svou macechou. Nutno mu přiznat, že nejlépe ze všech předchůdců vystihl, co je třeba učinit pro rozvoj Makedonie: zvětšit územní rozlohu země a  povznést její kulturu. Především bylo zapotřebí zabezpečit hranice před neustálými nájezdy bojovných sousedů. To vyžadovalo pevné sjednocení Horní i  Dolní Makedonie v  nerozborný celek a  vytvoření silné a  vysoce bojeschopné armády. Jejím základem po  vzoru děda Alexandra učinil jezdectvo složené z příslušníků urozených rodů oddaně sloužících králi jako jeho druhové či bratři ve zbrani (hetairové). Kromě toho však vytvořil pěchotu jako jezdcům rovnocenný sbor

Kdo vůbec byli Makedonci? 27

druhů bojujících pěšmo (pezetairové). Postaral se zároveň o dokonalé

vyzbrojení bojovníků meči, oštěpy, štíty, ochrannými krunýři a přilba

mi. Zajistil pro vojsko dostatek koní, vozů i  válečného materiálu. Dal

vybudovat síť cest a  pevností. Zdokonalil tak dosažitelnost kterékoli

oblasti svého státu. Zpevnil zároveň správu celé země a závislost okra

jových podrobených kmenů na  své ústřední moci. Na  rozhraní stole

tí byl již schopen podnikat válečné výboje k rozšíření územní rozlohy

svého království, když dobyl Th essalii a  podrobil si chalkidický kme

nový svaz.

Archeláos zároveň pochopil, že v zájmu rozvoje země je třeba její he

lénizací prohloubit všestranné sepětí s řeckým světem. V Díonu dal zbu

dovat devíti múzám zasvěcené stadiony pro olympijské atletické a kultur

ní soutěže. Štědře podporoval literaturu, vědu i umění. Slavného malíře

Zeuxida přizval k výzdobě svého paláce v Aigách. Někdy kolem roku 410

se rozhodl přestěhovat svou rezidenci do rozlehlé, nadmíru úrodné, mís

ty mokřinaté nížiny blíže k mořskému pobřeží. Tady z jeho vůle vzniklo

Zbytky královského paláce v Aigách

28 Dobyvatel světa nové hlavní město Pella, přibližně na půl cesty mezi Edessou a osmdesát kilometrů vzdálenou Soluní. (Z někdejšího lidnatého města ovšem dnes zbyly divokou vegetací zarostlé ruiny, které teprve v  roce 1956 začaly odkrývat krumpáče a lopaty archeologů. Vykopávky dokazují, že město bylo budováno plánovitě podle helénského vzoru, s  pravidelně vytyčenou sítí pravoúhle se protínajících ulic. Byly objeveny zbytky důmyslné kanalizace a keramické trubky přivádějící vodu do nádrží v jednotlivých čtvrtích. Odkryté sloupy a mozaikové podlahy svědčí o výstavnosti rozlehlého královského paláce.)

Archeláův dvůr proslul okázalým přepychem a  rozkošnickou nevázaností. Jen málokdo z  význačných osobností, které sem byly zvány, si dokázal odepřít příjemnosti, které tu každého z hostí čekaly.

Makedonie se pod Archeláovou vládou zdála být na  nejlepší cestě k tomu, aby zaujala úctyhodné místo mezi předními řeckými státy. Avšak ve chvíli, kdy byl Archeláos zavražděn, celá jeho mocenská konstrukce se zhroutila. Provinční kmenoví vládci se dychtivě stavěli na vlastní nohy.

Zbytky královského paláce v Pelle

Kdo vůbec byli Makedonci? 29

Přestali dbát o pořečťování svých kmenů a vraceli se k svým barbarským návykům. Jména Agathón ani Eurípidés jim nic neříkala. Vyžívali se v lovech a nevázaných pitkách, při nichž pili víno z buvolích rohů a oddávali se sexuální orgiím.

Po Archeláově smrti nadešlo čtyřicetileté období anarchie a mocenských intrik. Nedospělý Archeláův syn Orestés byl svěřen výchovné péči Airópa, knížete z Lynkéstidy. Zpočátku vládli společně, ale roku 396 se Airópos Oresta zbavil a  chopil se vlády sám. Za  dva roky však zemřel a na trůně ho nahradil jeho syn Pausániás. Toho však vzápětí svrhl právoplatný následník trůnu Amyntás z argeovské dynastie, vnuk Alexandra I. Již před třiceti lety se neúspěšně pokusil zmocnit se trůnu, na němž se tehdy usadil jeho strýc Perdikkás. Nyní mu táhlo již na šedesátku, ale jeho nástup k moci se ani tentokrát neobešel bez potíží. Šlechtici z Lynkéstidy pod vedením Pausániova syna s pomocí bojovníků z Illyrie zaútočili na hlavní město a donutili Amynta k útěku z Makedonie. Uprchlík se však v  roce 392 v  čele vojska složeného z  Th essalů vrátil a  chopil se s  konečnou platností vlády jakožto Amyntás III. Na  stará kolena zplodil ještě tři syny z manželského lože, kteří spolu s třemi nemanželskými potomky tvořili dosti početnou řadu uchazečů o trůn. Nejmladší z nich, Filip, se narodil roku 383/2. Vzhledem k otcovu pokročilému věku 65 let se šuškalo, že snad ani není královým synem stejně jako oba jeho rodní bratři.

Pro mocnosti, jakými byly Athény nebo Sparta, měla Makedonie tehdy význam pouhého nárazníkového státu, zachycujícího přívalové vlny loupeživých nájezdů divokých hord ze severu, Triballů, Th ráků či Chalkiďanů. Král Amyntás byl pro ně obyčejným pěšcem na šachovnici jejich mocenských rozehrávek sledujících zabezpečení obchodní cesty k Černému moři. Když Sparta podnikla válečné tažení proti Olynthu, neučinila tak na podporu makedonských zájmů, ale aby ochromila sílící moc chalkidického svazku, jemuž stál Olynthos v čele. Vítězství Sparty v roce 379 také vzápětí přivodilo rozpad svazku. Sparťané to mylně pokládali za svůj veliký úspěch. Teprve vzdálená budoucnost ukáže, že zničili společenství států, které bylo schopné jako jediné zadržet bleskový vzestup makedonské moci.

Až do  té doby si většina vládců Makedonie z  rodu Argeovců ničím nezískala obdiv řeckého světa. Amyntás jejich bídnou reputaci ještě

30 Dobyvatel světa zvýraznil. Uzavíral bez ladu a  skladu s  kdekým spojenectví a  hned je zase porušoval a nahrazoval jiným, které nezřídka degenerovalo ve vztah bezpáteřné vazalské závislosti, v jakou se zvrhávalo spojenectví s Athénami, kterým se vůčihledně stárnoucí král snažil zachraňovat svou říši.

Mocenský i  morální úpadek makedonského dvora vyvrcholil královraždou, kterou měl na  svědomí mladý aristokrat Ptolemaios, milenec Amyntovy manželky královny Eurydiky, který toužil po královské koruně. Usednout na násilně uprázdněný trůn však pro Ptolemaia nebylo tak snadné, jak se domníval. S oprávněným nárokem na převzetí vlády totiž vystoupil nejstarší ze tří Amyntových legitimních synů, Alexandr II.

Právoplatnost jeho následnictví se nedala popřít, avšak dopustil se vážné chyby, když se zapletl do  ozbrojeného zápolení dvou uchazečů o  moc v  sousední Th essalii. Jeho nepřítomnosti v  zemi využil zhrzený Ptolemaios k pokusu zmocnit se koruny. Narazil však na tak silný odpor šlechty, že musel být do země pozván proslulý thébský státník Pelopidás, aby rozhodl, kdo má právo ujmout se vlády. Výrok arbitra vyzněl ve prospěch Alexandra. Ptolemaios se tvářil, že se tomuto rozhodnutí podřizuje, avšak jen do chvíle, než Pelopidás opustil zemi. Pak ihned povolil uzdu své zákeřné úskočnosti. Mladý král Alexandr II. byl na jeho příkaz úkladně zavražděn. Zároveň se Ptolemaios ujal vlády jako regent zastupující nedospělého Alexandrova bratra Perdikka, kterému nyní příslušelo následnické právo. Ve snaze zajistit si zahraniční podporu sjednal spojenectví s  Th ébami, které nedávnou porážkou Sparty v  bitvě u  Leukter (371) vyvrátily pověst její neporazitelnosti a staly se nejmocnějším městským státem v Řecku. Na důkaz dobré vůle poslal do Th éb skupinu vysoce urozených rukojmí, vybraných nejspíš z nepohodlných jedinců, které potřeboval odklidit ze své blízkosti. Byl mezi nimi i  tehdy patnáctiletý Filip, nejmladší a poslední živý z manželských synů krále Amynta, právoplatný následník trůnu.

Nástup nových časů 31

NÁSTUP NOVÝCH ČASŮ V Th ébách se k princi Filipovi chovali s náležitou úctou a ubytovali jej v  honosném domě thébského vojevůdce Pammena, který mu umožnil zdokonalovat se v  ovládání zbraní a  v  technice boje pěchoty i  jezdectva. Seznámil se tu i se slavným thébským vojevůdcem Epameinóndem, snad největším tehdejším řeckým stratégem, strůjcem nedávného velkolepého vítězství nad obávanými spartskými voji u Leukter. Generál si tělesně zdatného a bystrého prince oblíbil a začal ho soustavně zasvěcovat do tajů vojenského umění. Brával ho s sebou na cvičení vybraného elitního pluku thébské pěchoty, a poučoval ho o taktice boje pěší falangy v promyšlené a dokonale nacvičené součinnosti s oddíly jezdectva. Vštěpoval mu, jak je důležité, aby základ vojska tvořil stálý, neustále cvičený a k boji pohotový ozbrojený sbor. Objasňoval mu i důležitost propojení velitelů všech bojových součástí a jejich jasné předchozí domluvy s vrchním velitelem a  plnění jeho rozkazů, jejichž předávání během boje zajišťují příslušníci velitelského štábu používající k jejich doručování koní anebo zvukových či viditelných signálů. Prozradil mu i tajemství svých vítězných bitev: „Musíš nepřítele překvapit něčím, co rozhodně nečeká. Udeřit rychle všemi použitelnými prostředky, s vynaložením veškeré síly, a hlavně úder vést nikoli na nejslabší článek jeho bojové sestavy, ale naopak prudkým náporem rozbít jeho šik tam, kde je nejsilnější.“

Princ Filip si pečlivě ukládal do  paměti poučky velkého stratéga. Za  mnoho let je s  úspěchem uplatní v  řízení svých vlastních vítězných bitev. Všímal si i slabin thébské demokracie: neustálých intrik politických seskupení, nedostatku silné výkonné moci, nemožnosti prosadit rychlé účinné rozhodnutí v  případech jeho naléhavé potřeby, nepředpokládaných obtíží při dosahování nezbytné všeobecné shody, nemožnosti dlouhodobého plánování vinou každoročních změn vyplývajících z  voleb. Pochopil, že makedonský „feudalismus“ s absolutní mocí krále, který je v očích řeckých států předmětem pohrdání jako zaostalá forma státního zřízení, může být při účelném a rozumném použití zdrojem síly a vitality.

V době, kdy se princ Filip v Th ébách pilně vzdělával ve vojenství a pýthagorovské fi lozofi i, narůstal v  Makedonii odpor proti Ptolemaiově vládě.

32 Dobyvatel světa

Nikdo přitom nebral ohled na  prostředního z  trojice královských bratří Perdikka, v té době ještě nezletilého jinocha. Pokládali ho za neškodného snílka, který po  dědovi Archeláovi zdědil zálibu v  literatuře a  fi lozofi i. To byla vážná chyba v  kalkulaci. Perdikkás dokázal trpělivě vyčkávat. V okamžiku, kdy dosáhl plnoletosti (roku 365/4), začal jednat jako král. Především nařídil odklidit Ptolemaia. Z historické scény zmizela zároveň i jeho manželka Eurydika, Perdikkova matka. Zařídil propuštění nebo možná i útěk mladšího bratra Filipa z thébského rukojmí. Bratru Filipovi se v  zájmu udržování dobrých vzájemných vztahů rozhodl svěřit vládu nad některou z provincií s pravomocí najímat a cvičit vojsko k její obraně.

Filip bratrovu nabídku s  radostí přijal. Poskytovala mu příležitost uplatnit v praxi své rozsáhlé vojenské znalosti získané za pobytu v Th ébách od  velkého Epameinónda. V  severní provincii Makedonie začal organizovat vojsko podle svých představ, dobře a  účelně vyzbrojené, pohyblivé, důkladně vycvičené, fyzicky otužilé, vytrvalé a  stmelené železnou kázní. Kázeňské přestupky trestal s nesmlouvavou tvrdostí. Velitel, který si dovolil vykoupat se v teplé lázni, což bylo dovoleno pouze ženám po porodu, byl okamžitě zbaven velení. Mladého důstojníka, který si odběhl z šiku k potůčku, aby se napil, potrestal veřejným výpraskem bez ohledu na jeho urozený původ.

Své vojsko Filip podroboval namáhavým taktickým cvičením v  sevřených bitevních formacích i pochodům na vzdálenost padesáti i více kilometrů v  plné zbroji, s  nasazenými přilbami, nohy zatížené holenicemi, přes rameno na  řemenu zavěšené štíty, v  rukou dvoudílná kopí, sarissy, rozložená na dvě stejně dlouhé části, na zádech tlumoky s osobní výbavou a  přídělem potravin. K  zvýšení pohyblivosti a  bojeschopnosti vojska omezil počet otroků přidělených jednotkám pro pomocné, nebojové úkony, na jednoho přibližně pro každých deset mužů či nejspíš pro základní jednotku zvanou dekas, čítající deset až šestnáct mužů. Přísně dbal na každodenní nácvik ovládání mečů, oštěpů, luků a z