načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dobytí Měsíce – Tomáš Přibyl

Dobytí Měsíce

Elektronická kniha: Dobytí Měsíce
Autor: Tomáš Přibyl

– Psal se květen 1961, když americký prezident Kennedy vyhlásil za národní cíl příštího desetiletí přistání člověka na Měsíci. Šlo o zásadní rozhodnutí. Amerika za sebou v té době neměla žádný pilotovaný let na oběžnou dráhu, jen kratičký ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  369
+
-
12,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 252
Rozměr: 31 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Dopravní prostředky
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2626-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Psal se květen 1961, když americký prezident Kennedy vyhlásil za národní cíl příštího desetiletí přistání člověka na Měsíci. Šlo o zásadní rozhodnutí. Amerika za sebou v té době neměla žádný pilotovaný let na oběžnou dráhu, jen kratičký „skok“ Alana Sheparda. Bylo nicméně nutné reagovat na dosavadní úspěchy Sovětského svazu – vypuštění družice Sputnik a let Jurije Gagarina –, které již znepokojovaly americkou veřejnost, a za každou cenu obnovit americkou technickou i technologickou převahu. Let na Měsíc představoval zcela novou výzvu. Byl to cíl, který SSSR i USA stavěl na novou startovací čáru. Oba rivalové museli začít úplně od nuly. Vytvořit novou kosmickou loď, raketu, kosmodrom… a vůbec vymyslet, jak se na ten Měsíc vlastně dostat. Tak se zrodil program Apollo, plný překážek i nezdarů, ale i nezměrného úsilí a odhodlání překonávat hranice možného, na jehož konci stanul člověk na měsíčním povrchu. Dobytí Měsíce vám detailně představí tuto cestu. Strhující vyprávění provází přes 450 fotografií, které vám dají nahlédnout do zákulisí NASA a přenesou vás o půl století zpátky do největšího dobrodružství v lidských dějinách.

(příběh programu Apollo)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Tomáš Přibyl - další tituly autora:
Smutný žhář Smutný žhář
 (e-book)
Oči, které nevidí Oči, které nevidí
Pětidomí Pětidomí
 (e-book)
Pětidomí Pětidomí
333 největších záhad vesmíru 333 největších záhad vesmíru
Dobytí Měsíce -- Příběh programu Apollo Dobytí Měsíce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dobytí Měsíce

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Tomáš Přibyl

Dobytí Měsíce – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


CPRESS

2019

TOMÁŠ PŘIBYL

DOBYTÍ

MĚSÍCE

PŘÍBĚH PROGRAMU APOLLO


Markovi, Míšovi a jejich snům


OBSAH

PROLOG 6

U KOLÉBKY PROGRAMU APOLLO 11

APOLLO 1   CESTA NA MĚSÍC SE ZRODILA V OHNI  25

APOLLO 4   OBR LETÍ  33

APOLLO 5   ČLUN PRO CESTU NA MĚSÍC  41

APOLLO 6   KRŮČEK OD KATASTROFY  47

APOLLO 7   VZPOURA NA PALUBĚ  51

APOLLO 8   PRVNÍ LIDÉ U MĚSÍCE  61

APOLLO 9   NEJVĚTŠÍ A NEJPŘÁTELŠTĚJŠÍ PAVOUK  75

APOLLO 10   MLÁDEŽI NEPŘÍSTUPNO  91

APOLLO 11   DOBYTÍ MĚSÍCE  101

APOLLO 12   ZNOVU A PŘESNĚJI  145

APOLLO 13   HOUSTONE, MĚLI JSME PROBLÉM  165

APOLLO 14   BYLA TO DLOUHÁ CESTA  177

APOLLO 15   NA HRANICI SEBEOBĚTOVÁNÍ  193

APOLLO 16   NA DRASLÍKOVÉ DIETĚ  213

APOLLO 17   GEOLOG NA MĚSÍCI  231

APOLLO: DOKONÁNO JEST  247

EPILOG  253


Věřím, že tento národ by se měl zavázat k dosažení cíle dříve, než skončí toto desetiletí, a to k přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečnému návratu zpět na Zemi. Žádný jiný kosmický program uskutečněný v tomto období neudělá takový dojem na lidstvo nebo nebude tak důležitý z hlediska dlouhodobého průzkumu vesmíru. A žádný také nebude tak obtížné vykonat.

Navrhujeme urychlit vývoj vhodného lunárního plavidla. Navrhujeme vyvinout nové motory na kapalné a pevné pohonné látky, a to mnohem větší než dnes připravované, dokud nebudeme mít ty nejlepší. Navrhujeme přidat další finanční zdroje na vývoj nových motorů a na bezpilotní průzkum – na průzkum, jenž je obzvláště důležitý z jednoho důvodu, který tento národ nesmí nikdy přehlédnout: přežití člověka, který podnikne tento odvážný let.

Ve skutečnosti ale na Měsíc nepoletí jeden člověk. Pokud se pro tento krok rozhodneme, bude to celý národ. Každý z nás se bude podílet na tom, aby se tam dostal.

prezident Spojených států John Fitzgerald Kennedy, 25. května 1961

PROLOG

PROLOG



Když zpráva o letu prvního kosmonauta světa, sovětského pilota Jurije Gagarina, dorazila za oceán, bylo hodně po půlnoci 12. dubna 1961. Přesto si John Warner pracující pro agenturu UPI troufl zvednout telefon a zavolat s prosbou o komentář tiskovému mluvčímu NASA Johnu Powersovi. Ten neměl ani trochu náladu se vybavovat a do sluchátka jen zavrčel: „Všichni tady dole spíme!“ Warner ale dostal, co potřeboval: jako oficiální vyjádření NASA to stačilo. Titulní strany novin tak mohly informovat, že „Rusové jsou ve vesmíru a NASA přiznává, že zaspala“. Pro Ameriku představoval problém už start první družice světa, Sputniku. Do té doby vnímala Sovětský svaz sice jako protivníka, ale zároveň jako nepřítele zaostalého, nekulturního a neschopného. A najednou Sověti poslali do vesmíru družici. Tedy něco, co dosud bylo nejširší veřejnosti prezentováno jako vrchol techniky. Nešlo přitom jen o družici: malý bod na obloze (byť vlastní Sputnik viděl málokdo, to, co všichni pozorovali, byl mnohonásobně větší vysloužilý stupeň rakety, který se s ním dostal do vesmíru) přelétal kompletní kontinentální USA a též část Aljašky. Snad každý Američan

si tak pokládal otázku: „Co když to bude příště atomová

bomba?“ Není se tak čemu divit, že média hovořila

o „technologickém Pearl Harbouru“. Toto slovní spo

jení dodnes v amerických uších silně rezonuje. Natož

pak tehdy, jen pár let po skončení druhé světové války.

A aby toho nebylo málo, Sověti jen o měsíc poz

ději vyslali na oběžnou dráhu prvního živého tvora,

psa Lajku. Když se Amerika pokusila držet s nimi

krok a sezvala na mys Canavaral počátkem prosince

1957 desítky novinářů, raketa Vanguard s první dru

žicí „Made in USA“ uletěla jen pár desítek centimetrů,

pak jí selhal motor a v moři plamenů se zřítila na star

tovací rampu. Sarkastický tisk neváhal pokus překřtít

po vzoru Sputniku na „Kaputnik“.

SSSR pak poslal do vesmíru prvního živého tvora,

první sondu k Měsíci, poprvé ho zasáhli, získali fotogra

fii jeho odvrácené strany, vrátili družici z oběžné dráhy,

pak připravili i let Gagarina. Amerika musela polykat

jednu hořkou pilulku za druhou. V Bílém domě přitom

seděl John Fitzgerald Kennedy, který v průběhu své

volební kampaně (úřadu se ujal v lednu 1961, tedy tři

měsíce před Gagarinem) hřímal: „Zastavím ten cirkus

Mercury!“ V počátcích kosmické éry lidstva sbíral Sovětský svaz prvenství jako na běžícím pásu. „Pozval nás všechny do vesmíru,“ napsal o několik let později Neil Armstrong o Juriji Gagarinovi do pamětní knihy Hvězdného městečka.

Hovořil o pilotovaném programu NASA, který

měl za cíl dostat člověka do vesmíru, ale který se potýkal s nekonečnými technickými i finančními problémy. Kennedy plánoval zrušit celou kosmickou agenturu NASA.

Instituce podle něj jen dublovala práci armády

a odčerpávala lidské i materiální zdroje z důležitějších projektů. Přesto si historie Kennedyho pamatuje jako velkého zastánce kosmonautiky a muže, který vyhlásil let na Měsíc.

Když Kennedy usedl do prezidentského křesla,

změnil rétoriku, což ale neznamená, že změnil názor. Program Mercury mu byl trnem v oku a NASA pro něj stále byla zbytečnou institucí. Poradci mu ale doporučili, ať věci nechá být tak, jak jsou. Buď bude program Mercury završený úspěchem, a on bude při něm, anebo nezdarem, kdy nebude pro Kennedyho nic jednoduššího než prohlásit, že se jedná o selhání předchozí administrativy.

Tato politická vypočítavost se Kennedymu

vyplatila. Když Amerika žila krátkým letem svého astronauta Alana Sheparda (5. května 1961), pochopil skutečný propagandistický význam kosmonautiky. Stejně jako mnohem dříve sovětský vůdce Nikita Chruščov. Navíc již v této době zasedala skupina jeho poradců a řešila otázku, jak na další sovětský

veleúspěch – Gagarinův let – odpovědět. Zvažovaly

se různé možnosti, například nereagovat vůbec či

postavit velkou kosmickou stanici.

Nakonec experti dospěli k závěru, že kosmo

nautika je natolik citlivou oblastí pro americkou

veřejnost, že ji nelze ignorovat. A že je nutné obno

vit americkou technickou i technologickou převahu

za každou cenu. Ale jak?

Bylo potřeba najít program, který smaže veš

keré dosavadní úspěchy Sovětského svazu, neu

možní z nich těžit a který bude představovat výzvu,

již nebude možné odmítnout. Zkrátka něco, co SSSR

i USA postaví na novou startovací čáru, kdy budou

muset oba rivalové začínat úplně od nuly.

Jako takový plán se jevilo pilotované přistání na

Měsíci, které Kennedy stanovil za národní cíl příštího

desetiletí. Psal se květen 1961 a Amerika za sebou

neměla žádný pilotovaný let na oběžnou dráhu, jen

kratičký „skok“ Alana Sheparda. Mimochodem, právě

on, jako jediný z tehdejších astronautů, nakonec na

Měsíci stanul.

Let na Měsíc představoval zcela novou výzvu,

nikdo a nic nebylo připraveno. Bylo logické, že bude

potřeba vytvořit novou kosmickou loď. A raketu.

A kosmodrom. A vůbec vymyslet, jak se na ten Měsíc

vlastně dostat.

11

U KOLÉBKY

PROGRAMU APOLLO

Letět na Měsíc se zkrátka jednodušeji řekne, než udělá.

Žádný precedens tu nebyl. Tedy žádný použitelný:

o letech na Měsíc hovořily staré báje mnoha národů,

barvitě ji popsal Jules Verne a neméně barvitě vykreslil

belgický kreslíř Hergé v dobrodružství reportéra Tintina.

Inženýři se nicméně rozhodli spolehnout se sami na

sebe.

V úvahu připadaly tři základní scénáře označované

jako přímý let (Direct Ascent, DA), setkání na oběžné

dráze Země (Earth Orbit Rendezvous, EOR) a setkání na

lunární oběžné dráze (Lunar Orbit Rendezvous, LOR).

Každý měl své výhody a také zásadní nevýhody, žádný

nebyl dokonalý. Přímý let počítal se startem kompletní

lodi na jedné raketě, přistáním na Měsíci a cestou zpět

na Zemi. Žádné připojování nebo oddělování lodí: jen

odhazování vyhořelých stupňů. Teoreticky byl tento

model nejjednodušší, neb kosmonauti měli strávit celý

čas v jedné lodi. V čem byl háček? Výprava by vyžadovala

vpravdě obří raketu o startovací hmotnosti 8 až 15 tisíc

tun. Pro srovnání: nakonec realizovaný Saturn V neměl

při startu ani 3 tisíce tun, a to byl neskutečný obr, jakému

dodnes není rovno. Takováto raketa by představovala

ohromnou výzvu z hlediska výroby, testování, dopravy,

přípravy, startovních operací, spolehlivosti...

Návrh lunárního plavidla od konstruktéra Wernhera von Brauna z roku 1952 o výšce 48 metrů pro dvacetičlennou posádku.

Pro nastudování základních charakteristik manévrování u Měsíce a přistání na něm vznikl v Langleyově výzkumném středisku

NASA (stát Virginie) simulátor LOLA (Lunar Orbit and Landing Simulator) za na tehdejší dobu astronomické 2 mil. dolarů.

U KOLÉBKY PROGRAMU APOLLO

Pro lunární výpravu byla studována široká rodina nosných raket.

Jedna ze zvažovaných variant obří rakety neskutečných parametrů pro techniku přímého letu.

Proto byl favorizovaný druhý model, setkání na

oběžné dráze Země. Výsledná loď by byla opět stejná, ale neletěla by na jedné raketě. Postupně by ji kus po kusu na oběžnou dráhu dopravilo několik nosičů po sobě, ve vesmíru by se sestavila jako stavebnice. Výhodou bylo odbourání nepředstavitelně rozměrné rakety, nevýhodou pak nevyřešené otázky kolem setkávání ve vesmíru, sestavování kosmické lodi, skladování pohonných hmot na oběžné dráze či přistání na Měsíci s rozměrnou lodí. Varianta byla preferovaná i proto, že vrcholil vývoj rakety Saturn I. Ta měla startovat už za několik měsíců a mohla hned začít zkoušet technologie i manévry pro tento let.

Třetí varianta cesty počítala se setkáním na

oběžné dráze Měsíce. Letěly by vlastně dvě spojené lodě, které by začaly kroužit kolem Měsíce. Piloti by přešli do výsadkového plavidla, přistáli na Měsíci a zase se vrátili na oběžnou dráhu k mateřské lodi. V ní by pak letěli domů. Na Měsíc by tak s sebou nevláčeli tuny pohonných látek pro odlet k Zemi (což znamená, že další tuny by byly potřeba na jejich přistání na povrchu a na jejich start z povrchu), ale třeba i těžký tepelný štít, všechny zásoby a mnoho dalších systémů. Dvojlodí by bylo rozhodně nejlehčí. Čertovo kopýtko se skrývalo v onom setkávání lodí na oběžné dráze Měsíce. Bylo

to v době, kdy mnozí inženýři pochybovali o reálnosti

setkání dvou lodí na oběžné dráze Země. A teď si něco

podobného představte u Měsíce, bez dat z pozemních

radarů, bez pomoci řídicího střediska a s omezenými

komunikačními možnostmi (lodě budou polovinu času

při pohledu ze Země „za Měsícem“, tudíž bez rádiového

spojení).

Metoda setkání na oběžné dráze Měsíce tak byla

v rozhodování fakticky jen do počtu. Nešlo přitom

o žádnou novinku: historicky ji poprvé popsali nezávisle

na sobě Jurij Kondratjuk z Ukrajiny (1919) a Hermann

Oberth z Německa (1923).

V NASA se s ní ztotožnil inženýr John Houbolt.

Uvědomoval si, že nabízí obrovské hmotnostní, časové

a finanční úspory. Byť za cenu nutnosti zvládnutí tehdy

nepředstavitelného setkání u Měsíce. Všichni jeho

vizi označovali za riskantní až nepraktickou, někteří

přímo za nemožnou. Max Faget, uznávaný konstruktér

lodi Mercury, to dokonce nevydržel a na jedné debatě

vystoupil: „Nevěřte mu, jeho čísla lžou. Vůbec netuší,

o  čem mluví.“ Jiní se vyjadřovali v  posměšných

číslech: „Houbolt nám nabízí padesátiprocentní šanci

přistání člověka na Měsíci a jednoprocentní šanci jeho

návratu zpět.“

NÁRODNÍ ÚŘAD PRO LETECTVÍ A VESMÍR

NASA (National Aeronautics and Space Administration) alias Národní úřad pro letectví a vesmír je americká vládní agentura, která je zodpovědná za kosmický program a všeobecný výzkum v letectví. Vznikla 29. července 1958 přijetím zákona o vesmírném výzkumu, který u Kongresu USA protlačil tehdejší prezident Dwight Eisenhower. Reálně začala fungovat od 1. října téhož roku (v USA totiž rozpočtový rok nekryje kalendářní a začíná už 1. října). NASA převzala laboratoře, zaměstnance i program Národního poradního výboru pro letectví (NACA, National Advisory Committee for Aeronautics), který vznikl už v roce 1915. Jeho obor činnosti ale pochopitelně rozšířila, a to především právě o vesmír. Celkem má NASA v USA 155 různých středisek a zařízení.

Wernher von Braun

(1912–1977) ve své

pracovně; za povšimnutí

stojí jeden z návrhů

lunárního plavidla na

plakátu.

John Houbolt (1919–2014) technice setkání na lunární oběžné dráze od počátku plně věřil.

John Houbolt ale koncepci věřil, pracoval na ní

v NASA od roku 1959. Psal dopisy, počítal, přesvědčoval, riskoval kariéru. A postupně na svoji stranu získával jednoho zodpovědného činitele NASA či kosmického průmyslu za druhým. Vše mělo vyřešit setkání v Huntsville (Alabama) v červnu 1962, kde proti sobě stály vlastně jen tábory příznivců setkání na oběžné dráze Země a na oběžné dráze Měsíce. Přímý let byl už mimo hru. Nakonec si vzal slovo konstruktér Wernher von Braun, jinak skalní zastánce setkání na oběžné dráze Země. Patnáct minut hovořil právě o technice stavebnice kosmické lodi u Země. Neexistuje doslovný záznam schůzky a její účastníci se v přesné formulaci po letech rozcházeli, ale von Braun mluvil o technice setkání na oběžné dráze Země, jejích výhodách a výzvách. Svoji řeč ovšem uzavřel slovy: „A proto se domnívám, že jediný způsob, jak dostat člověka v dohledné době na Měsíc, je setkání na lunární oběžné dráze.“ Člověk, který ještě před chvílí přísahal na variantu setkání na oběžné dráze, přešel na druhou stranu barikády. Bylo rozhodnuto. Ač není uváděn po boku jiných významných dat, patří čtvrtek 7.  června  1962 k  nejdůležitějším mezníkům v programu Apollo. Kostky byly vrženy, přesto v následujících měsících strávilo 700 specialistů přes milión hodin výpočty, které výhodnost rozdělení mise do dvou lodí definitivně potvrdily.

Lunární program se nicméně rodil průběžně.

Už  28.  ledna  1960 NASA prezentovala Kongresu desetiletý plán vesmírného průzkumu. Počítal po misích Mercury s mnohem sofistikovanější lodí, v roce 1968 pasivním (tedy bez navedení na jeho orbitu) obletem Měsíce, a někdy po roce 1970 i přistáním na

jeho povrchu. Je zajímavé, že už tehdy program dostal

jméno Apollo.

Dávno před tím, než bylo rozhodnuto o podobě

cesty na Měsíc, byl už 9. srpna 1961 uzavřený historicky

první kontrakt v  americkém lunárním programu

s  Massachusettským technologickým institutem

(Massachusetts Institute of Technology, MIT). Jeho

předmětem byl počítačový systém lodi Apollo. Zněl na

4 mil. USD. Hlavním konstruktérem na straně MIT se

stal Charles Stark Draper. Systém měl zajišťovat vedení

lodi po vybrané trajektorii (Guidance), stanovovat její

přesnou polohu v prostoru ve vztahu k budoucímu cíli

(Navigation), směrovat pohyby lodi v klonění (roll),

bočení (yaw), klopení (pitch) i rychlost (Control).

O kontrakt na výrobu lodi Apollo se ucházela pětice

firem. Jako nejlepší byla výběrovou komisí doporučena

varianta předložená společností Martin Company. Stalo

se tak 24. listopadu 1961 a stejný den tato zpráva dorazila

do firmy, která byla vzápětí vyhlášena vnitropodnikovým

komunikačním systémem. Jenže druhý den Kosmická

pracovní skupina (Space Task Group, STG) coby

nadřízený orgán rozhodnutí zvrátila a rozhodla se zadat

kontrakt druhé firmě v pořadí. Tedy North American

Aviation (NAA). Důvodem byly předchozí zkušenosti

se spoluprací s NASA a větší dosavadní zkušenosti

s raketovou technikou (např. raketoplán X-15, okřídlená

raketa Navajo či křižující střela Hound Dog). Více než

půl roku před rozhodnutím o scénáři letu se tak začala

vyvíjet vlastní loď: vzhledem k rozdělení na velitelský

modul a servisní sekci bylo bráno, že velitelský modul

(jenž se začal vyvíjet přednostně) najde uplatnění, ať

bude zvolena jakákoliv varianta. Telegram, kterým NASA informovala o udělení kontraktu na počítačový systém lodi Apollo.

KOSMICKÁ LOĎ APOLLO

Loď se skládala ze tří hlavních částí: kuželovitého „velitelského

modulu“ (Command Module), pod ním se nacházejícího

válcovitého „servisního modulu“ (Service Module) a výrazné

trysky hlavního motoru SPS (Service Propulsion System). Tyto

části společně tvořily celek označovaný jako CSM (Command/

Service Module). Velitelský modul měl průměr 3,9 a výšku

3,5 m, uvnitř měl veškeré systémy a trojici křesel pro posádku:

v případě nouze ale mohl na svou palubu vzít až pět astronautů.

Této možnosti však nebylo nikdy využito. Měl hmotnost 5,5 t.

Jako jediný byl schopen návratu na Zemi (chránil jej 850 kg

těžký tepelný štít), přistával na trojici hlavních padáků (každý

o průměru 25,5 m). Servisní modul měl délku 7,6 m a průměr

3,9 m. Jeho prázdná hmotnost byla 6,1 t (z toho polovinu

tvořil motor SPS), přičemž do svých nádrží mohl pojmout až

18,4 t pohonných látek. Servisní modul zajišťoval především

motorické manévry, neb měl možnost změnit rychlost lodi

o téměř 3 km/s. To posloužilo především k navedení na lunární

oběžnou dráhu a následně na odlet zpět k Zemi. Krom toho

ale sloužil i jako podpůrný systém velitelského modulu, jemuž

dodával třeba elektrickou energii, vodu a kyslík pro posádku,

zajišťoval tepelnou regulaci, komunikaci a další služby. Tryska

motoru SPS pak měla délku 3,9 m a průměr 2,5 m.

V dílnách firmy Boeing vznikla nejprve rozměrová maketa prvního stupně S-IC rakety Saturn V.

Stejně tak byl rozdělen kontrakt na gigantic

kou raketu Saturn V, která mohla najít využití jak při metodě setkání na oběžné dráze Země, tak na oběžné dráze Měsíce. A kdyby nakonec přece jen došlo k variantě přímého letu a bylo třeba stavět gigantický nosič, Saturn V měl posloužit jako testovací mezičlánek. Každopádně smlouvy na raketu si odnáší pět průmyslových partnerů. Rocketdyne bude vyrábět všechny hlavní motory (F-1 pro první a J-2 pro druhý a třetí stupeň), IBM pak přístrojový prstenec Instrument Unit (IU) posazený na třetí stupeň a tvořící díky většině elektroniky „mozek“ celého systému.

Kontrakt na první stupeň S-IC získává v pro

sinci 1961 Boeing. První dva testovací a dva letové exem

pláře má vyrobit v Marshallově kosmickém středisku

(Alabama), sériové (plus další testovací) pak v továrně

Michoud Assembly Facility (Louisiana). I když o sério

vosti nemůže být tak úplně řeč, neb každý stupeň byl

unikátní a úpravy či modernizace probíhaly po celou

dobu provozu Saturnu V. Továrna Michoud každopád

ně měla výhodu přístupu vodní cestou do Mexického

zálivu, odkud bylo možné rozměrné stupně dopravovat

do Mississippi Test Facility (dnes Stennisovo kosmické

středisko NASA) a následně na kosmodrom na Floridě. Sériová výroba nosičů Saturn V se odehrávala v továrně Michoud Assembly Facility (Louisiana).

Výroba přístrojových prstenců IU

pro Saturn V: vpředu je pro raketu

výrobního čísla 504 (nakonec Apollo 9),

za ním pro 503 (Apollo 8).


Už v září 1961 získává North American Aviation

kontrakt na výrobu druhého stupně S-II. Ten se bude vyrábět v Seal Beach (Kalifornie), k testovacím stavům a na kosmodrom putuje lodní cestou skrze Panamský průplav. Kontrakt na třetí stupeň S-IVB získává v prosinci 1961 Douglas Aircraft Company, neboť už vyrábí podobný S-IV pro Saturn I. I tento vzniká v Kalifornii, kde je také u města Sacramento testován. Na kosmodrom ale putuje na palubě upraveného letounu Super Guppy.

Nakonec z celé lunární skládačky přichází na řadu

lunární modul. Je to logické, neb dlouho není jasné,

zdali se vůbec bude vyrábět. Ale zároveň je to absurd

ní, protože jde o naprosto neznámý článek řetězce. Jak

bude vypadat raketa, je jasné. Jak bude vypadat kos

mická loď, je jasné. Ale lunární modul nikdy nikdo dří

ve nedělal. Však se také výsledný produkt diametrálně

lišil od představy, na niž NASA podepsala kontrakt.

V červenci 1962 oslovila NASA jedenáct firem, zda

li by neměly zájem ucházet se o dodávku lunárního

modulu. Do uzávěrky v září reagovalo devět. V listo

padu 1962 pak bylo oznámeno, že kontrakt získává

Grumman Aircraft.

Výstavba testovacích stavů v Marshallově kosmickém

středisku (Alabama). Na snímku zařízení 4670 alias S-IC Test

Stand. Na něm pak 16. května 1965 došlo k prvnímu zážehu

svazku pěti motorů F-1.

Při manipulaci s rozměrnými stupni Saturnu V byla někdy

opravdu potíž. Na snímku testovací exemplář druhého

stupně putující ke zkouškám do kalifornské Santa Susany.

Příprava druhého stupně

Saturnu V S-II před zkouškami

v Mississippi Test Facility (dnes

Stennisovo středisko NASA).


Joseph Shea z NASA ukazuje zamýšlenou loď Apollo

s lunárním modulem; ten ji do značné míry zrcadlově

kopíruje (snímek byl pořízený v červenci 1962).

Takto byl prezentován lunární modul při návštěvě prezidenta

Kennedyho ve Středisku pilotovaných letů 12. září 1962.

Rozměrová maketa lunárního modulu dle návrhu společnosti General Dynamics.


V čem bylo tkvělo jejího návrhu? V rámci inter

ního výzkumu se už v padesátých letech zaobírala teoretickou podobou lehkého lunárního výsadkového plavidla – a poslední dva roky před udělením kontraktu práce zintenzivnila. A dospěla k názoru, že z hlediska hmotnosti bude nejlepším řešením dvoustupňový modul: jeden stupeň bude určený pro přistání a druhému stupni sloužícímu pro návrat na oběžnou dráhu zároveň poslouží jako vzletová rampa. Všichni ostatní konkurenti vycházeli z jednostupňového referenčního lunárního modulu, který obvykle prezentovala i NASA. Ten byl zobrazovaný coby menší loď Apollo: válcovitá

servisní sekce pro přistání i start, nahoře kuželovitá

loď à la Apollo, a to celé vybavené přistávacím podvoz

kem. Řešení sice bylo jednoduché, ale zároveň vychá

zelo hmotnostně nejhůře. Dvoustupňová koncepce byla

bezkonkurenčně nejlehčí.

Oficiální název zařízení zněl LEM (Lunar Excursion

Module). V červnu 1966 došlo na popud oddělení pro

vztahy s veřejností NASA k jeho přejmenování na LM

(Lunar Module). Slovíčko „Excursion“ totiž nemá jen

význam „expediční“, ale též „zájezdový“ či „výletní“ –

a někoho napadlo, že označení modulu jako „výletního“

by mohlo celý program letu na Měsíc znevažovat. Vítězný návrh lunárního modulu od firmy Grumman, který se ovšem ještě dočkal mnoha změn.

STŘEDISKO PILOTOVANÝCH LETŮ

Uprostřed bažin, rafinérií, v oblasti často sužované hurikány, daleko od průmyslových oblastí i od kosmodromů. V takovýchto

podmínkách začalo v šedesátých letech minulého století vyrůstat Manned Spacecraft Center (MSC, Středisko

pilotovaných letů) v Houstonu. „Nedokážete si představit méně vhodné místo,“ trpce poznamenal už tehdy jeden

z astronautů. Jak je možné, že špičkové středisko vzniklo v tak nepříhodné oblasti? Odpověď je poměrně jednoduchá:

s rozvojem pilotované kosmonautiky ve Spojených státech počátkem šedesátých let minulého století vznikla naléhavá

potřeba vytvořit centralizované středisko výcviku a přípravy astronautů. Samozřejmě, že zájem o vytvoření výcvikového

střediska, třešničky na dortu NASA, byl po celých Státech. A protože tehdy byl v čele kosmických programů USA

formálně viceprezident Lyndon Johnson a protože byl z Texasu, padla volba právě na Houston. Výběr byl oznámen v září

1961, stavba na území o rozloze 656 hektarů (pozemky věnovala Rice University) započala v dubnu roku následujícího.

Oficiálně středisko zahájilo provoz v září 1963 (ovšem první mise plně řízená odtud byla až Gemini 4 v červnu 1965).

Tehdy se středisko jmenovalo MSC. Svůj název změnilo 19. února 1973 na Lyndon B. Johnson Space Center (Kosmické

středisko Lyndona B. Johnsona) – čtyři týdny po smrti muže, který měl největší zásluhu na výběru jeho lokality.

NÁSTUP POSÁDKY DO LODI START RAKETY SATURN V

UVOLNĚNÍ A OTOČENÍ LODI APOLLONAVEDENÍ NA DRÁHU K MĚSÍCI

ODDĚLENÍ LUNÁRNÍHO MODULU OD MATEŘSKÉ LODIPŘECHOD DO LUNÁRNÍHO MODULU

SPOJENÍ S LUNÁRNÍM MODULEMNAVEDENÍ NA LUNÁRNÍ OBĚŽNOU DRÁHU

PŘISTÁNÍ METODOU SETKÁNÍ NA LUNÁRNÍ OBĚŽNÉ DRÁZE

VÝSTUP NA POVRCH MĚSÍCEPŘISTÁNÍ NA MĚSÍCI

NÁVRAT DO LUNÁRNÍHO MODULU VZLET STARTOVACÍHO STUPNĚ

ODHOZENÍ LUNÁRNÍHO MODULUSETKÁNÍ A SPOJENÍ S MATEŘSKOU LODÍ

NAVEDENÍ NA DRÁHU K ZEMI ROZDĚLENÍ VELITELSKÉHO A SERVISNÍHO MODULU

PŘISTÁNÍPRŮLET ATMOSFÉROU

APOLLO 1

CESTA NA MĚSÍC SE ZRODILA V OHNI

Americká NASA měla ve druhé polovině šedesátých let důvod spěchat. V nevyhlášených „kosmických závodech“ bojovala se Sovětským svazem o metu nejvyšší, o vyslání prvního člověka na Měsíc. Tomu ostatně odpovídal i rozpočet NASA: třeba v roce 1966 činil téměř 6 mld. dolarů, což bylo přibližně 4,4 procenta HDP! Zatímco Američané ale hráli s otevřenými kartami a scénář svého lunárního programu včetně jednotlivých postupných kroků zveřejnili, sovětský program byl zahalený rouškou tajemství. Není se tedy čemu divit, že američtí představitelé měli ze svého soka obavy. Sověti opakovaně předvedli, že dokážou překvapit.

Proto je pochopitelné, že první

pilotovaná loď Apolla byla „šitá horkou jehlou“. Původní plány počítaly s  jejím startem ještě v  průběhu roku 1966 (dokonce se podle jednoho plánu měla na oběžné dráze setkat s poslední kabinou Gemini), ale stovky technických problémů si vynutily posun do roku následujícího. Koncem ledna 1967 se počítalo s vypuštěním lodi 21. února, ale toto datum je potřeba brát jen jako orientační. Obrovské množství problémů přetrvávalo.

Abychom si udělali představu o tempu vývoje:

velitel letu Virgil Grissom se odmítl se svou posádkou připravovat na trenažérech, protože v lodi Apollo bylo provedeno tolik změn, že simulátory jí nebyly podobné. A tak v lednu 1967 zamířila trojice astronautů Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee na floridský mys Canaveral, aby se zde připravovala ve skutečné lodi umístěné na vrcholu rakety Saturn  IB. Jedním z takovýchto testů bylo 27. ledna 1967 simulované odpočítávání. To bylo shodné jako v případě ostrého startu, jen s tím rozdílem, že raketa nebyla natankovaná pohonnými hmotami. Z  tohoto důvodu nebyl test považovaný za riskantní, a tak nebyly po ruce kompletní

záchranné týmy. V rámci objektivity ovšem dodejme, že

i kdyby po ruce byly, na běhu událostí by nic nezměnily.

Už při vstupu do kabiny Apollo zaznamenali

astronauti zvláštní zápach. Proto byl ihned proveden

rozbor vzorků vzduchu; technici ale neshledali nic

mimořádného. S hodinovým zpožděním tak mohl být

zkušební test zahájen. Provázely jej ale potíže, krom

jiného zlobila komunikace. Po třech hodinách už to

velitel Grissom nevydržel: „Jak nás chcete poslouchat

na Měsíci, když nás neslyšíte na pár metrů tady

na zemi?“

Uplynuly další dvě a  půl hodiny,

když lékařské senzory detekovaly nárůst

srdečního tepu u Whiteho a zrychlený

dech. Zřejmě se mu něco nezdálo.

Této skutečnosti si ale samozřejmě

všimla až dodatečně vyšetřovací

komise – jinak je to nepodstatný

údaj, který není soustavně moni

torován. Zhruba ve stejné chvíli se

začal ve svém křesle na všechny

strany prudce otáčet Grissom. Ani to

nebylo nic divného: po šesti hodinách

v kabině prakticky bez pohnutí.

Vzápětí byl detekován prudký pokles

napětí v jednom elektrorozvodném okruhu

v lodi. Zkrátka někde na třiceti kilometrech kabeláže

v Apollu došlo ke zkratu. Po deseti sekundách ale přichází

Chaffeeho výkřik: „Požár! Máme požár na palubě!“

White nemeškal a začal otevírat vstupní průlez.

Neměl ale šanci: průlez se skládal ze dvou částí (vlastně ze

tří, ale třetí byla součástí pláště chránícího loď při případné

aktivaci „záchranné věžičky“ a nebyla instalována).

Vnitřní část průlezu se přitom otevírala dovnitř do lodi,

přičemž díky požáru rostl tlak na palubě a ten průlez

pevně „držel“. Navíc byl v lodi záměrně vyšší tlak, který

odpovídal 110 procentům tlaku pozemského. To nebyl

běžný provozní tlak na palubě Apolla, na tuto hodnotu

byl zvýšený pouze za účely tohoto testu. Zvýšený tlak

v kabině měl umožnit detekovat případné netěsnosti lodi. Spojování velitelského a servisního modulu první pilotované lodi Apollo.

APOLLO 1 V KOSTCE

Zamýšlený první pilotovaný let lodi Apollo.

Použitá loď Apollo CSM-012.

Tragický požár během testu na rampě 27. ledna 1967, během něhož zahynuli tři astronauti.

Posádka: Virgil Grissom (Command Pilot), Edward White (Senior Pilot) a Roger Chaffee (Pilot).

APOLLO 1   CESTA NA MĚSÍC SE ZRODILA V OHNI


První stupeň rakety Saturn IB pro premiérovou pilotovanou misi dorazil na kosmodrom.

Poslední fotografie astronautů

pořízená dne 27. ledna 1967 při

nastupování do lodi Apollo: Virgil

Grissom vpravo, za ním Roger Chaffee. Posádka pro první pilotované Apollo (zleva) Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee.

Grissom se snaží otevřít vyrovnávací ventil, pro

tože si dobře uvědomuje, že čistá kyslíková atmosféra je pro oheň opravdovým požehnáním. Doufá, že ventil vyrovná složení atmosféry uvnitř kabiny a vně. Oheň mu ale rychle blokuje přístup k ventilu.

„Máme tady hrozný požár! Dostaňte nás odtud!

Hoříme!“ To byl hlas Chaffeeho.

Uplynuly další tři sekundy, ozývá se zoufalý

výkřik. A pak už je v éteru jen praskání statické elektřiny. V tomto okamžiku je v Apollu díky spalinám tlak na hodnotě 200 až 275 procent běžného pozemského tlaku. Konstrukce lodi takovýto přetlak nevydržela a praská. Ven se vyvalila oblaka černého dýmu.

Následně požár sám vyhasíná, protože spo

třeboval veškerý kyslík v kabině. Astronauti jsou

v tomto okamžiku už v bezvědomí. Utrpěli popále

niny, ale ty nebyly smrtelné. Skafandry je poměrně

dobře ochránily, ale nemají co dýchat. O několik

sekund později jsou mrtví.

Technici na startovací rampě bojovali pět mi

nut v žáru a kouři, než se jim podařilo kosmickou

loď otevřít. Ani nemuseli použít hasicí přístroje: oheň

v kabině už sám vyhasl, přivítal je jen žár jako z pe

ce. Většina techniků za svou statečnost zaplatila

otra vou, nadýchali se jedovatých zplodin a skončili

v  nemocnici. Srovnání první generace vstupního průletu lodi Apollo, který měl dveře otevírané dovnitř i ven, s druhou generací s jednodílnými dveřmi ( jak demonstruje astronaut Walter Schirra).

NEJSEM ŽÁDNÝ ASSTRONAUT!

Muži, kteří usedali do prvních amerických lodí Mercury, byli označováni jako „astronauti“, byť jim samotným se to příliš nelíbilo. Chtěli být nadále titulováni jako piloti. Proč? Jasně to vysvětlil Gus Grissom: „Jsem pilot, nejsem žádný ASStronaut.“ „Ass“ je anglické slovíčko označující tu část těla, kde záda přestávají mít své slušné jméno. Když se ale toto označení stalo velmi prestižním, s titulem astronauta se rychle a rádi smířili. V lodích Gemini pak letěly dvoučlenné posádky, přičemž piloti si mezi sebe rozdělili titul „velitel“ a „pilot“ (tedy druhý pilot). V Apollech byly posádky tříčlenné. U verze lodi Block I (což měla být první dvě pilotovaná Apolla, ovšem nakonec nikdy neodstartovalo ani jedno z nich) bylo rozdělení funkcí „velící pilot“ (Command Pilot), „starší pilot“ (Senior Pilot) a „pilot“ (Pilot). U verzí Block II to byl „velitel“ (Commander), „pilot velitelského modulu“ (Command Module Pilot) a „pilot lunárního modulu“ (Lunar Module Pilot). Což bylo trochu proti logice u prvních dvou letů Apollo 7 a 8, která letěla bez lunárního modulu. Přesto se astronauti Walt Cunningham a William Anders touto funkcí mohli pyšnit.

DONALD „DEKE“ SLAYTON (1924–1993)

Málokterý člověk měl takový vliv na podobu pilotovaných kosmických misí v šedesátých letech jako právě on. Přesto ho to příliš netěšilo: byl vybraný k cestám do vesmíru, ale ze zdravotních důvodů se jich nemohl účastnit. Mezi astronauty NASA přišel v první legendární „sedmičce“ pro program Mercury (duben 1959) a měl se v květnu 1962 stát druhým Američanem na oběžné dráze. Jenže dva měsíce před tím byl z mise odvolaný kvůli problémům se srdeční fibrilací. Ta ovšem byla lékařům u Slaytona známá už dlouho, přesto jej nominovali ke kosmickému letu. Dodnes se spekuluje o tom, že v případě jeho odvolání šlo spíše o „pomstu“ vedení NASA, kterému oddíl astronautů začal poněkud přerůstat přes hlavu. A tak se Slayton stal prvním „šéfastronautem“ (jak se funkce neoficiálně nazývá, jinak jde o „šéfa kanceláře astronautů“). V popisu práce měl na starosti výběr astronautů, jejich přípravu, a především jmenování posádek. Sám ale po vesmíru toužil: nakonec se mu to povedlo, když ho lékaři vzali na milost. V červenci 1975 se zúčastnil mezinárodního letu Apollo-Sojuz. Bylo mu 51 let, stal se tehdy nejstarším člověkem ve vesmíru.

Takto vypadala hlavní

přístrojová deska lodi

Apollo po požáru.

Vedoucí rampy Donald Babbitt si krátce po požáru ještě na startovací rampě prohlíží vyhořelou loď Apollo.

Detailní pohled do kabiny Apollo po tragickém požáru.

Ze startovací rampy 34, kde zahynuli astronauti Grissom, White a Chaffee, dnes zůstala jen betonová pata

(v pozadí rampa 37 s raketou Delta IV).

Rozložené jednotlivé části lodi Apollo při vyšetřování příčiny požáru.

Příčinou požáru v lodi Apollo se údajně stala

drobná okuje. Tedy nečistota v jednom kabelu elektrorozvodu, která způsobila lokální zvýšení proudu a přehřátí kabelu. Kabina byla plná hořlavých látek, které se od přehřátého kabelu vznítily. Kabeláž byla zřejmě poškozená i odíráním kvůli nevhodnému umístění. A stejně tak bylo v lodi zaznamenáno už dříve několik úniků vysoce hořlavého glykolu používaného jako

chladicí kapalina. Kombinace těchto faktorů (přehřátí,

zkrat, hořlavina) vedla k tragédii.

Oběť posádky první lodi Apollo každopádně nebyla

zbytečná: kabina se dočkala kompletního přepracování,

stejně jako doznal mnoha změn celý lunární program.

Bezpečnost se začala konečně brát vážně a životy tří

astronautů byly daní za to, že se do konce desetiletí

podařilo na Měsíci přistát.

TAKOVÝ MALÝ SATURN

Pro program Apollo vznikla nejen obří raketa Saturn V, ale i dva menší nosiče Saturn I a  IB. Ty umožnily levnější, rychlejší

a snadnější realizaci testovacích misí – a také letové ověření mnoha technologií, které se pak staly základem pro obří

a úspěšný Saturn V. První stupeň Saturnu I a  IB byl shodný, přičemž vznikl zajímavým způsobem. Šlo totiž o svazek devíti

válcovitých nádrží poskládaných paralelně vedle sebe. Ve středu byla nádrž z rakety Jupiter, která nesla kapalný kyslík. Kolem

ní pak bylo osm nádrží z rakety Redstone: čtyři natřené bíle sloužily také pro kapalný kyslík, další čtyři natřené černě pak

pro kerosin (letecký petrolej). Obě rakety se lišily horními stupni: zatímco Saturn I v něm měl šest motorů RL10 na kapalný

vodík a kyslík, IB měl stupeň S-IVB s motorem J-2 (také na kapalný vodík a kyslík). Stupeň S-IVB byl přitom téměř identický

se třetím stupněm Saturnu V. Saturn IB posloužil k bezpilotním zkouškám lodi Apollo i lunárního modulu. Z pilotovaných

výprav měl vynést Apollo 1, pak letěl s Apollem 7 a na závěr své kariéry ještě čtyřikrát odstartoval s astronauty (třikrát letěl

s posádkami stanice Skylab, jednou s americkou lodí programu Apollo-Sojuz).

APOLLO 4

OBR LETÍ

Je 9. listopad 1967 a v mlžném oparu vycházejícího floridského slunce se k nebi majestátně tyčí první zkušební raketa Saturn V. Dnes se vydá na svou premiérovou a zároveň i derniérovou cestu. Celý mohutný kolos totiž zanikne v několika málo minutách po startu, zůstane po něm jen relativně malá kosmická loď.

Málokdo ale věří v úspěch na první pokus. Co

se dalo otestovat, bylo otestováno. Nicméně jsou věci, které prostě ani nejlepší zkoušky simulovat nedovolí. Rizikem je i to, že celá raketa hned napoprvé startuje plně funkční. Původně se počítalo s tím, že aktivní bude jen první stupeň a druhý i třetí budou jen makety. V této

konfiguraci měla být raketa vyzkoušena nejméně dvakrát.

Pokud by bylo všechno v pořádku, dostala by i druhý

stupeň a testy by se opakovaly. A pokud by i tentokráte

vše fungovalo, měla být pro další zkoušky sestava

doplněna i o stupeň třetí.

Jenže v roce 1964 rozhoduje George Mueller,

náměstek administrátora NASA pro pilotované lety,

jinak. Hned první Saturn V má letět kompletní. Je

to velká sázka: na jedné straně je riziko ztráty velmi

drahého hardwaru třeba v  případě selhání hned

prvního stupně, na druhé straně je možné ušetřit

nemalé finanční částky a mnoho času v případě, že vše

bude fungovat. První Saturn V nesl jen hmotnostní a rozměrovou maketu lunárního modulu.

Administrátor NASA Thomas Paine (vlevo) a ředitel Střediska pilotovaných

letů Robert Gilruth: mezi nimi je model názorně ukazující uložení lodi Apollo

a lunárního modulu na raketě Saturn V.

APOLLO 4 V KOSTCE

První test rakety Saturn V a kompletní lodi Apollo.

Start 9. listopadu 1967.

Krom lodi Apollo CSM-017 byl nákladem model lunárního modulu LTA-10R.

Délka letu 8 hodin 36 minut 59 sekund.

Loď byla bez posádky.

APOLLO 4   OBR LETÍ


Kontrakt na výstavbu obřího hangáru VAB (Vehicle Assembly Building) pro rakety Saturn byl podepsaný 9. července 1963 a ještě tentýž den se začalo stavět!

Na konstrukci hangáru VAB bylo spotřebováno 98 590 t

oceli. Vpředu je pak vidět břeh plavebního kanálu sloužícího

k zásobování stavby. Ten má šířku nejméně 38 m, hloubku

3 m, délku i s odbočkami 20 km a pro jeho vybudování bylo

přemístěno sedm miliónů tun zeminy.

Dokončená budova VAB je s výškou 160 m dodnes

nejvyšší jednopatrovou stavbou na světě.

Montáž trojice odpalovacích plošin, na nichž byly rakety

sestavovány a po převozu na rampu z nich i startovaly.

Testovací exemplář SA-500F rakety Saturn V.

Nyní tedy pro Muellera, především však pro samotný Saturn V, nastává okamžik pravdy. Odpočítání dosahuje času nula: motory už několik sekund nabíhají na plný výkon, jen na rozjezd z nuly na sto procent potřebují devadesát tun pohonných látek!

„Start!“

Tah motorů překročil hmotnost rakety a ta se líně odlepila od země. Nejprve nabírá výšku velmi pomalu: v první sekundě letu urazila vzdálenost jen dvou centimetrů!

Přesně 11 minut a 6 sekund po opuštění Země je Saturn V na oběžné dráze. Jeho skutečná rychlost se od plánované odlišovala jen o šedesát centimetrů za sekundu! Kolem naší planety nyní obíhá těleso vážící 127 tun. Nejtěžší zařízení, jaké kdy člověk poslal do kosmu.

Saturn V byl přitom gigantem, jakému dodnes není rovno. První stupeň rakety nesl technické označení S-IC. Má délku 42,5 metru a průměr 10,1 m. Jeho „suchá“ hmotnost (bez pohonných hmot) je 137 tun. Těch může natankovat až 2010 tun, z čehož 700 tun připadlo na letecký petrolej (kerosin) a zbytek na okysličovadlo. Tím se stal kapalný kyslík skladovaný o teplotě minus 183 stupně Celsia. Pohon prvního stupně zajišťovala pětice motorů F-1.

Poté, co první stupeň ukončil ve výšce 65 kilo- metrů po 160 sekundách práce svou činnost, přišel na řadu stupeň druhý označovaný S-II. Ten byl o poznání menší, vážil „jen“ 450 tun, z čehož devadesát procent připadlo na pohonné hmoty (kapalný vodík a kapalný kyslík). Stupeň měl délku 25 metrů (průměr stejný jako první) a poháněla jej pětice motorů J-2. Druhý stupeň pracoval šest a půl minuty a po jeho vyhoření se raketa nacházela ve výšce 186 km.

Ani tyto dva stupně nestačily k tomu, aby vynášený náklad (většinou kabina s tříčlennou posádkou plus lunární výsadkový modul) začal létat na oběžné dráze. Proto přišel ke slovu stupeň třetí, S-IVB. Měl délku 17,8 metru a průměr 6,6 m. Prázdný vážil 11,4 tuny a mohlo se do něj natankovat 104,5 tuny pohonných hmot. Ty byly stejné jako ve stupni druhém, přičemž byl použit i shodný motor J-2, avšak pouze v jednom exempláři. Stupeň S-IVB navedl loď na dráhu kolem Země a poté ji odesílal i k Měsíci, úhrnem mohl pracovat 520 sekund.

První letový exemplář Saturnu V na startovací rampě.

Je 9. listopad 1967, Saturn V poprvé startuje.

Výroba raketových motorů F-1 (bez nástavce

trysky, který měnil expanzní poměr z 10 : 1 na

16 : 1 a zvyšoval účinnost motoru).


V tunelech o průměru 63,5 cm bylo vedeno potrubí pro přívod kapalného kyslíku skrze nádrž kerosinu.

V nádrži kapalného kyslíku na prvním stupni Saturnu V byly čtyři

válcovité nádrže hélia, přičemž každá měla délku 5,5 m.

MILOVANÝ I NENÁVIDĚNÝ VODÍK

Druhý a třetí stupeň Saturnu V využíval jako pohonných

látek kapalný kyslík a vodík. O této kombinaci uvažovali

už Konstantin Ciolkovskij (1857–1935) i Robert Goddard

(1882–1945), ale oba jej svorně odmítli. Jediný z kosmických

pionýrů, který jej vzal na milost (byť toliko v teoretických

pracích), byl Hermann Oberth. Příčin odmítání vodíku

těmito i dalšími průkopníky raketové techniky bylo několik.

Především fakt, že je ho nutné skladovat při teplotě minus

253 stupňů Celsia. Pokud se ohřeje, velmi rychle expanduje.

Proto k jeho skladování i používání potřebujete systém

na podobné teploty stavěný plus velmi kvalitní izolaci

nádrží. Navíc hořením vodíku vzniká plamen o teplotě přes

3 000 stupňů Celsia. Tu žádný materiál nevydrží a motor je tak

nutné aktivně chladit (typicky právě částí vodíku odebíranou

z nádrže). O schopnosti vodíku difúzně pronikat přes mnoho

materiálů (kovy, plasty...), jeho vysoké reaktivnosti nebo

schopnosti měnit vlastnosti materiálů ani nemluvě. I „otec“

rakety Saturn V Wernher von Braun jej dlouho odmítal, neb

už ve třicátých letech byl na německé střelnici Kummersdorf

svědkem testů s malým vodíkovým motorem: „Největší

dojem na mě udělaly nekonečné úniky vodíku a obtíže

při manipulaci s ním.“ Jenže vodík má také výhody. Díky

vysoké teplotě spalování a vysoké výtokové rychlosti spalin

z motorů má neskutečnou účinnost. Ve strohé řeči čísel má

vodíkový raketový stupeň nosnost o 35 až 40 procent vyšší

ve srovnání s jinými palivy. Proto nakonec manažeři NASA do

Saturnu V kombinaci kapalný kyslík-vodík prosadili. Vyvinutý

motor J-2 měl délku 3,38 m, průměr 2,1 m a hmotnost 1,4 t.

Z J-2 později vznikl motor SSME (Space Shuttle Main Engine)

pro kosmické raketoplány, následně se měl vrátit v podobě

modernizované verze J-2X v programu nosičů Ares, který

byl ovšem zrušený. Nyní se zdá, že se comebacku přece

jen dočká, neb by měl najít uplatnění na horním stupni EUS

(Exploration Upper Stage) nově vyvíjené superrakety SLS.

MOTOR, JAKÉMU NENÍ ROVNO

První stupeň Saturnu V nesl pětici motorů F-1. Název

nemá nic společného se závody monopostů formule 1, ale

výrobce (Rocketdyne) své motory označoval abecedně. Na

tohoto obra tak náhodnou vyšlo právě písmeno „F“. F-1 je

dodnes nejvýkonnějším kdy používaným jednokomorovým

raketovým motorem. Jeho vývoj probíhal roce 1955 na

objednávku amerického letectva (nakonec ho pro lunární

program převzala NASA). První zkušební zážehy proběhly

již o dva roky později, o další dva roky později už byl na

testovacím stavu kompletní prototyp motoru. První letový

exemplář ale spatřil světlo světa v roce 1965. Motor F-1 měl

výšku 5,79 m a maximální průměr 3,76 m. Jeho hmotnost

byla 8 353 kg a tah 6,67 MN při hladině moře. V poměru

2,27 : 1 spaloval okysličovadlo (kapalný kyslík) a palivo

(kerosin). Uvedené hodnoty platí pro první v praxi použité

motory: protože se vývoj nezastavil, dosahovaly pozdější

jednotky ještě lepších parametrů.

Pohled do spalovací komory motoru F-1: kvůli stabilitě hoření byla vstřikovací hlava rozdělena přepážkami na třináct částí.

NASA A PŘÍPAD „ZTRACENÝCH“ 

LETŮ APOLLO 2 A 3

Pokud nepočítáme zkušební lety raket Sa

turn I s maketami lodí Apollo, pak první plno

hodnotnou letovou zkoušku v programu cesty

na Měsíc představovala mise označovaná

AS- 201. Šlo o suborbitální let uskutečněný

26. února 1966. Následoval další testovací let

rakety Saturn IB (AS- 203) bez nákladu a poté

mise AS- 202. Startovala  25.  srpna  1966

a šlo o suborbitální let lodi Apollo, tentokrát

i se zkouškou raketových motorů servisního

modulu. Pak měl přijít první pilotovaný let

Apollo, který byl pracovně označovaný jako

AS- 204. Ten měl po dosažení oběžné dráhy

získat označení Apollo 1.

Zajímavé je, že astronauti a část mana

ge mentu NASA prosazovali, aby se číslovat za

čalo už od bezpilotních zkoušek. Podobně tomu

ostatně bylo i v programu Gemini: „Jednička“

a „Dvojka“ letěly bez posádky, až do Gemini 3

usedli astronauti. Podle této logiky by první piloto

vaná loď dostala označení Apollo 3 nebo Apollo 4

(podle toho, jestli by se počítal i test AS- 203, kte

rý představoval jen zkoušku nosiče).

Nakonec po tragickém požáru získal

na přání pozůstalých test AS- 204 přece jen

označení Apollo 1. Zajímavé je, že následovala

zkouška Apollo  4 (první let obří rakety

Saturn V i s lodí Apollo), Apollo 5 (bezpilotní

test lunárního modulu) a Apollo 6 (druhý let

Saturnu V), ale nikdy neletělo žádné Apollo 2

a 3. V březnu 1967 se totiž objevil návrh, aby byly

mise AS- 201, AS- 202 a AS- 203 dodatečně

přejmenovány na Apollo  1A, 2  a  3. Proto

následující let dostal označení Apollo  4.

K přejmenování však nikdy nedošlo. Zřejmě

proto, že dodatečné označování letů jiným

způsobem by do něj vneslo chaos. V programu

Apollo už ovšem navždy zůstala mezera: žádné

„Apollo 2“ a „Apollo 3“ nikdy neexistovalo –

a  žádná mise takto nebyla ani dodatečně

označena.

Mezi třetím stupněm a vlastní kosmickou lodí byl

ještě řídicí systém rakety uložený v přístrojovém prstenci

IU o průměru 6,6 m, výšce 0,9 m a hmotnosti bezmála 2 t!

Tady se nacházel hlavní počítač IBM, elektrické baterie,

navigační přístroje, komunikační aparatura aj. Každou

půlsekundu odtud bylo vysíláno na Zemi 1 400 údajů

o technickém stavu jednotlivých částí rakety.

Podotýkáme, že tyto parametry stejně jako vý -

še uvedený popis startu platily jen pro první nosič.

Saturn V se průběžně modernizoval, prakticky každá

raketa se od své předchůdkyně lišila. Zvyšoval se

výkon motoru, prodlužovala doba jejich chodu, měnila

se hmotnost jednotlivých komponent. A nebyly to jen kosmetické změny: třeba doba hoření u prvního stupně se postupně prodloužila o 20 sekund, což je více než deset procent. Nebo první stupeň postupně „zhubl“ o devět tun.

Náklad prvního Saturnu V tvořila loď Apollo 4.

Po dvou obletech Země ji restart třetího stupně nasměroval na dráhu s hodnotou apogea 18 092 km, z níž pak vstoupila do atmosféry rychlostí 11,139 km/s. Tedy téměř stejnou jako při návratu od Měsíce. Apollo 4 hladce přistálo po letu dlouhém 8 hodin 36 minut 59 sekund.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.