načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dobrý práskač Švejk -- "prameny" StB mluví - Jiří Kostúr

Dobrý práskač Švejk --

Elektronická kniha: Dobrý práskač Švejk -- "prameny" StB mluví
Autor:

Kniha vychází ze svazků StB, které vedla na autora jako na nepřátelskou osobu (signatář Charty 77., redaktor undergroundového časopisu VOKNO)  a se kterými se seznámil až po 23 ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Jiří Kostúr
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 325
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-260-3310-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorovy komentáře k záznamům StB, které o jeho osobě vytvářela v době normalizace.

Popis nakladatele

Kniha vychází ze svazků StB, které vedla na autora jako na nepřátelskou osobu (signatář Charty 77., redaktor undergroundového časopisu VOKNO)  a se kterými se seznámil až po 23 letech.  "Prá ska čské" tema je už pojednáno se sarkastickým a ironickým zřetelem  humoristické burlesky, jak je patrné i z názvu knihy. Tu doprovází i seznam téměř 40 důstojníků StB s jejich služebními fotografiemi a perso-náliemi, kteří měli s autorem co dočinění.

Předmětná hesla
Kostúr, Jiří, 1942-
* 20.-21. století
* 1978-1989
Čeští spisovatelé -- 20.-21. stol.
Disidenti -- Československo
Archivy zpravodajských služeb -- Česko
Zařazeno v kategoriích
Jiří Kostúr - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Jiří Kostúr

DOBRÝ PRÁSKAČ

ŠVEJK

(„prameny“ StB mluví)


3

Jiří Kostúr

Dobrý práskač Švejk

(prameny StB mluví)

Vydáno na jaře 2015 jako elektronická verze

1 knižního rozebraného vydání z roku 2013

Nakladatelství Jiří Kostúr (jiri.kostur@seznam.cz)

© Jiří Kostúr, 2013 a 2015

Photography: archiv Jiřího Kostúr

Obálka: Jana Švecová

ISBN 978-80-906088-0-1 (PDF)

ISBN 978-80-906088-1-5 (EPUB)

ISBN 978-80-906088-2-8 (MOBI)


4

Obsah: Úvodem str. 4

I. část - O-StB Most a KS StB Ústí n/L str. 8

II. část – S-StB Praha a O-StB Mladá Boleslav str. 171

III. část – Jižní Čechy a Praha str. 272

Ještě závěrem str. 291

Seznam informací str. 294

Seznam důstojníků StB str. 313

5

Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat

(heslo ve vestibulu Ústavu pro studium totalitních režimů)

Úvodem:

Slovo pramen ve svém všeobecně známém významu označujevy

věrání vody z hlubin země. Tyto podzemní zásobárny ténejzáklad

nější životodárné tekutiny jsou v poetickém smyslu vnímány jako

symbol čistoty a svěžesti života jako takového.

Označení prameny se v širším pojetí používá také při rozmanitém

historickém bádání v lidských dějinách. U historických pramenných

materiálů spočívá jejich vypovídací hodnota v pravosti a původnosti

zachovaných informačních zdrojů, které jsou podroboványkritické

mu pohledu historických věd.

U torz materiálů, které nám po komunistické politické policii zbyly

při zametání jejich stop na konci roku 1989, se dost značná částve

řejnosti stále zaklíná nevěrohodností archiválií této bývalé mocenské

instituce. Operuje se nezákonnostmi a denunciačními slídilskými

praktikami StB, které údajně vedly i k „samovýrobě“ dokumentů a

protokolů, jak argumentují některé potrefené husy udavačskýchtaj

ných spolupracovníků.

Odbornost kádrů StB za normalizačních let po okupaciČeskoslo

venska v roce 1968 vykazuje sice značnou nezpůsobilost a obecně

rozšířený socialistický šlendrián, ale to není důvodem nebratneskar

tované dokumentační zbytky vážně. V sedmdesátých a osmdesátých

letech už to nešlo s tzv. „vnitřním“ nepřítelem tak po másle jako v

padesátých letech. Přes excesy jako smrt vězněného Pavla Wonky

nebo psychické a fyzické násilí v rámci akce „Asanace“, kterédo

hnalo řadu disidentů k vystěhování, se vyšetřovací metody a i trestní

postihy už nedají s touto dobou srovnávat. Faktem je, že se mi to

mluví, když jako NO, tj. nepřátelská osoba, jsem měl kliku, že jsem

se s husákovskými kriminály osobně neseznámil.

StB označovala v protokolárních záznamech svoje informačnízdro

je také pod legendou „prameny“. Tajný spolupracovník čili agent byl

„Pramen“, který „uvádí“, „se setkal“, „zjistil“ atd. Je jasné, že žádná

čirá, průzračná vodička nebo „Otevírání studánek“ BohuslavaMar

tinů se u těchto „pramenů“ nedá očekávat. Všichni sice nekalili„pra

6

men“ stejnou intenzitou, většina čvachtala ve svých charakterových

a morálních „loužích“, ale vyskytly se i takové „vývěry a zřídla“,

které nelze označit jinak než jako lidské hnojnice. A nemusel to být

jen agent, svázaný s estébáckým ďáblem podepsaným závazkem o

spolupráci, nýbrž i tzv. „aktiv“, který udavačskou roli hrál horlivě

pod svým občanským jménem bez tajného krytí.

S materiály, které na mě vedla StB, jsem se seznámil až po 20le

tech. Již dříve byla možnost zajet si „počíst“ do archivu Ministerstva

vnitra v Pardubicích, pokud nebyly skartovány na začátku prosince

1989 z rozkazu generála Aloise Lorenze, 1. náměstka federálního

ministra vnitra, pod něhož spadala StB. V 90 letech jsem se živilja

ko dřevorubec a bylo to pro mne dost z ruky, abych se tamdopra

voval vlakem nebo utrácel za benzín do zrezivělé škodovky 100

s propadlým techničákem z okresu Český Krumlov. Byl jsem sice

signatářem Charty 77, nicméně normalizační období a roli při vy

dávání undergroundového samizdatového časopisu VOKNO jsem

přečkal bez věznění na rozdíl od dalších zúčastněných aktérů. Na

počátku 90 let jsem se, pravda, dozvěděl, že na mě práskal jeden

přítel v severočeském Litvínově, avšak usoudil jsem, že nejspíš samé

neškodné blbosti, protože archiv z vyvlastněného baráku na Nové

Vísce a věci kolem VOKNA mi schovával u něho ve sklepě amo

stecká StB si mě přesto nevychutnala. Mávl jsem nad ním rukou, ale

jistě není teď pro nikoho tajemstvím, že předčasně. Jan Anděl už je

pod drnem nebo zpopelněn, ovšem to mi nebrání odplivnout si nad

jeho udavačským přátelstvím!

K odkrytí své „úředně dokumentované“ minulostí mě inspirovala

knížka Petra Placáka „Fízl“. Zakladatele Českých dětí znám zdisi

dentského období a řada dokumentů, které tam prezentoval, měpře

ce jen vybídla zjistit, co ta estébácká svoloč na mě vedla a jestli se

vůbec něco zachovalo. Ústav pro studium totalitních režimů prošel

parlamentem s odřenýma ušima kvůli socanům, kteří vyhrožovali, že

ho po vyhraných volbách zruší, a protože sídlí v Praze, kam zajíždím

párkrát za rok za vnoučaty, spojil jsem příjemné s užitečným dřív,

než bude pozdě.

Zjistit zdali se nějaké materiály StB zachovaly, nedá velektronic

kém věku žádnou práci. Stačí poslat emailem žádost do Archivu

bezpečnostních složek, sídlícího na Žižkově, a během měsíce přijde

odpověď. Já jsem měl už předem zprávu, že se můj svazek zachoval

a věděl jsem s předstihem i své krycí jméno napřed jako PO, tedy

7

prověřované osoby, a pak i na založeném signálním svazku, což bylo

pootevření vrat do krimu. Protože jsem se v hledáčku StB objevil s

tehdejším řidičským zaměstnáním u záchranky mostecké nemocnice,

vyfasoval jsem krycí jméno: „Řidič“ s registračním číslem svazku

napřed 20471, které se později změnilo na 38435.

Moje krycí jméno svědčí, že mostečtí estébáci neměli zrovna moc

vyvinutou fantazii. Mohli třeba použít: Kynolog, protože jsem byl

vlastníkem psí dvojice velkých plemen: novofundlandského psa a

slovenského čuvače. Téhle skutečnosti např. využil litvínovský

spisovatel Josef Volák, který po mém vzoru takhle vybavil hrdinu –

filmového promítače své normalizační sračky, jejíž název užneevi

duji v paměti. Mohl jsem být také přísně tajen pod krytím: Poeta,

když Volák redaktorsky spolupracoval na vyjití mé sbírečky přírodní

lyriky v Severočeském nakladatelství v roce 1973. Volák byl veden u

StB jako EO, tj. evidovaná osoba 3 kategorie a žádné práskačství na

sebe jsem od něho v materiálech nenalezl. Akorát jsem slyšel, že měl

čórnout litvínovskému spisovateli Josefu Jedličkovi, který v 68 roce

emigroval do Západního Německa, rukopis příběhu Ježíše Krista,

zpracovaného pro děti, což se dneska už těžko dá prokázat. Mo

stecké StB, jak jsem až nyní zjistil, jsem Josefem Jedličkou abás

níkem Ivanem Divišem značně motal hlavu, protože jsem se s oběma

znal a oba byli spolupracovníky Rádia Svobodná Evropa v

Mnichově. To ale předbíhám událostem.

Můj kamarád z Libri prohibiti mi k předběžné informaci ozacho

valých materiálech ještě sdělil, že v ulici Havelkově, dnesSiewie

cově, toho mám požehnaně, protože můj svazek vedla nejen StB v

Ústí na Labem, ale i okresní správa StB v Mladé Boleslavi, v Praze a

v Českých Budějovicích. Po internetu mi mejloval: „Můžeš teď jako

Placák napsat román.“ Před návštěvou v badatelně ABS mi nictako

vého pochopitelně nepřišlo na mysl, ale když jsem pak seděl po dva

dny u čtečky mikrofiší – originální svazek v papírové formě bylzni

čen – dost jsem zíral. Především nad práskačskými záznamy agenta

„Vavřince“, což bylo krycí jméno zmíněného Anděla, které jsem už

před tím našel v Cibulkových seznamech. Netušil jsem, že někdo s

příjmením Anděl může být takový udavačský hajzl. Co se ale divím,

vždyť i z Nebes museli padlé exempláře andělů svrhnout dopekel

ných hlubin...

Nad estébáckými „prameny“ jsem nekroutil pouze hlavou. V tichu

badatelny, kde se mimo zaměstnankyň vyskytovali ještě dva„minu

8

lostní“ zvědavci, jsem několikrát vyprskl nahlas smíchy. Paranoická

podezření a myslitelský výkon estébáckých referentů a vyšetřovatelů

z mé evidované a i předpokládané rozvratné protistátní činnosti

nabývaly v řadě případů neskutečných fantasmagorií. V padesátých

letech minulého století bych byl určitě kandidátem přinejmenším

vyfasovaných pětadvaceti roků v uranových dolech. V osmdesátých

letech by mě dvojka v první nebo druhé nápravné skupině neminula,

jenže státně bezpečnostní orgány svou práci odflinkávaly. Z X.sprá

vy StB, což byla předcházející správa pro boj s vnitřním nepřítelem

před 2. kontrarozvědným odborem a pak měla statistickoevidenční

zaměření, si jeden důstojník StB také stěžoval, že jsem společně se

svou ženou unikl trestnímu stíhání jen díky „nedůslednému plnění

stanovených úkolů“. Takže díky, soudruzi, za odfláknutou fachu!

Stále se najde řada těch, kdo jsou proti připomínání komunistické

minulosti a ohlížení se do klausovského „zpětného zrcátka“.Něko

mu připadne jako nevkusné vytahovat na světlo záležitosti těch, kteří

jsou už mrtví. Najdou se i tací, zvlášť je to pikantní upronásledova

ných disidentů, kteří jsou schopní omluvit práskačské elementy z tzv.

ušlechtilých lidských důvodů. Ke kauze s udavačstvímsvětoznámé

ho českého spisovatele Milana Kundery, který má na svědomí 14 let

kriminálu agenta chodce z padesátých let, jsem slyšel v rozhlase

známou socioložku a disidentku Jiřinu Šiklovou, že jeho činomlou

vá. Zajímalo by mě, jestli své odpouštějící omlouvání konzultovala s

postiženým panem Miroslavem Dvořáčkem, který se v té době

zotavoval ve Švédsku po těžké mrtvici, a co by říkala, kdyby byl na

něm vykonán trest smrti, jenž mu hrozil. Devastující účinekomluv

ných a odpouštějících „tlustých čar“ nebudu teď rozebírat, dostanu

se k tomu až závěrem. Předesílám, že nejsem zastáncem „věšení na

lucernách“, ale když už nic jiného, věci se mají pojmenovat pravými

jmény!

9

I. část:

OS-StB MOST a KS-StB ÚSTÍ N./LABEM

„Pramen“ Vavřinec

Jana Anděla jsem poznal na jaře v roce 1976. Věděl jsem ale už o

něm dříve, protože byl zaměstnán v Okresním muzeu v Mostě, kde

působil také Josef Jedlička před svým odchodem do emigrace. Ten

mi umožnil seznámit se s několika vrstevníky, když jsem se v roce

1966 přestěhoval z Prahy pod Krušné hory do Lomu u Mostu ke své

první ženě a ročnímu synovi. V severních Čechách jsem nikohone

znal, a protože jsem četl ještě v Praze Jedličkovu prózu, pro kterou si

zvolil název z Dantovy Božské komedie: „Kde život náš je v půli se

svou poutí“, přepadl jsem ho se svými literárními pokusy v jehobyd

lišti na litvínovském Koldomu.

K těm, se kterými jsem se dostal do přátelského kontaktu, patřil

především Míla Moucha, výtvarník litvínovské Osady. Pak to bylta

ké bývalý Pražák Ferdinand Čermák a i Josef Volák, mladýlitvínov

ský literát, jenž už publikoval v periodiku Sešity pro mladou

literaturu, což byl v polovině šedesátých let konkurent časopisu

Tvář, okolo kterého byl shromážděn okruh lidí kolem VáclavaHav

la, Jiřího Němce a dalších. Z Volákových povídek se pouze mlhavě

upomínám na tu, kde na nějakém mlýně figuroval sokol či jiný pták

se zraněním, anebo byl uvězněn v kleci, a příběh byl zasazen dodo

by únorových událostí v roce 1948. Jedlička v něm viděl nadějného

spisovatele a držel nad ním patronát. A nejen to:

* V průběhu nelegálního pobytu Josefa JEDLIČKY v NSR bylo

zjištěno, že navázal písemný styk s jistými: Josef VOLÁK narozen

2.2.1942, zaměstnanec Muzea v Mostě, bytem Litvínov I., Alešova

993. Uvedený měl klíče od bytu JEDLIČKY, zajišťoval mu majetek

a na pokyn JEDLIČKY některé věci z bytového zařízení převáděl do

zdejšího muzea do úschovy. Dále obdržel od JEDLIČKY plnou moc

k jednání s nakladatelstvím Československý spisovatel v Praze,

ohledně dalších výtisků a případně překladů knížky: „Kde život náš

je v půli se svou poutí“.

(Ze zprávy O-StB Most ze dne 7. září 1970)*

10

Tato zpráva je jediná, která se zachovala z objektových svazků,

které se týkaly Anděla, jenž možná agentem v té době ještě nebyl, i

když kdo ví. K tomu ale více později, napřed musím zmínit, žene

dávno mě Ferda Čermák informoval, že v začátku 70. let viděl uVo

láka židle nebo křesla, pocházející z bytu Jedličky. Já jsem takčas

tým návštěvníkem Koldomu, známé obytné funkcionalistické stavby,

u Jedličků nebyl, takže mi jejich bytové zařízení neuvízlo v paměti.

Proto můžu akorát ironicky poznamenat, že měl to ukrást někdo jiný,

tak se to zadřelo za nehty aspoň objektu uměleckého patronátu.„Ži

vot Pána Ježíše Krista“ jsem už zmínil. Možná k „převzatým“pí

semnostem ještě patří i Volákova detektivka „Vrah v šarlatu“, jejíž

zápletka měla pocházet z autorské dílny francouzského spisovatele

Sheridana le Fanu z 19. století. Třeba je to ale pouhý drb.

Když jsem začínal docházet na přátelské návštěvy k Andělovi ve

jmenovaných letech, žádný nábytek Jedličky jsem tam neviděl,pro

tože bych ho stejně nepoznal. Vyřídím tedy v tomto ohledudoku

ment objektového svazku stručně:

* Jan ANDĚL nar. 17.12.1941, zaměstnanec Muzea Most, bytem

Vrchlického 2008. Jmenovaný rovněž obdržel pokyn od JEDLIČ

KY, aby převzal části bytového zařízení do muzea, dále pak dal

souhlas k prodloužení pobytu v NSR, který ukončil 2.12.1968.*

Jaké měl úmysly Jedlička se svým nábytkem, zdali ho chtěl nechat

převézt do Německa, nebo ho v Československu prodat, to nevím.

Když jsem se u něho stavil v Mnichově v září 1969 po legálnímpůl

ročním pobytu ve Francii, tak jsem se o takové záležitosti nezajímal.

Nic jsem o tom ani nakonec nevěděl. Každopádně o nějakém návratu

do vlasti Jedlička neuvažoval, když byl zaměstnancem Svobodné

Evropy. Případnému kriminálu by se vyhnul jen tím, kdyby se stal

druhým kapitánem Minaříkem, o jehož statečnosti a odvaze pělos

lavnou ódu showbyznysmenský ubožák Josef Laufer. Jedlička bylji

ný Josef, ten na Svobodce vydržel pomalu až do jejího přestěhování

do Prahy. Po Listopadu ale poměrně brzy umřel na konci roku 1990.

Bohužel jsem se s ním od mnichovského setkání už nikdy neviděl.

Přečetl jsem akorát jeho rozsáhlou kronikářskou prózu o jeho rodu:

„Krev není voda“, vydanou pak v Česku. Než se pustím do cupování

11

Anděla (on se bude ale skrz své estébácké záznamy cupovat sám),

uvedu ze zprávy O-StB Most ještě „jistou“:

* MÁLKOVÁ Vilma, roz. Jirásková nar. 20.11.1924, hospodářská

pracovnice OÚNZ Most, bytem Litvínov, Alešova 773/7. Odeslala

JEDLIČKOVÉ do NSR výpočet odpracovaných let zde.*

Manželka Jedličky byla doktorka a měla zkraje nějaké problémy se

zaměstnáním v Německu. Paní Málková, kterou jsem neznal, jesvě

dectvím, že dobří lidé se vždycky najdou. Trochu jsem se bál, jestli jí

StB kvůli MUDr. Jedličkové neskřípla a nenajdu ji v agentskýchse

znamech. Měl jsem ale zbytečnou obavu. Pokud je paní Vilma ještě

naživu, hluboce se jí za svou podezřívavost omlouvám.

Zpráva pro KS SNB Správa Státní tajné bezpečnosti Ústí n./L, 2.

odbor, 3. oddělení není těmi „jistými“ pochopitelně vyčerpána a pro

zajímavost zdokumentuji zahraniční aktivity estébácké kontraroz

vědky:

*Zdejším oddělením byl pojat (to je skutečně bravurní formulace –

kurzivy v textu jsou pozn. autora) do rozpracování emigrantů Josef

JEDLIČKA nar. 16.3.1927 Praha, národnosti české, čsl. státní pří

slušnosti, ženatý, původním povoláním učitel, naposledy zaměstnán

jako etnograf muzea v Mostě, posledně bytem Litvínov, Koldům 96.

Jmenovaný vycestoval dne 31.8.1968 s celou rodinou na návštěvu

svého přítele Petra STERNA, bytem Camoridge – 83 Barton Road,

Velká Británie. Jeho návrat se měl uskutečnit 1.12.1968 včetněpro

dlouženého pobytu o který žádal. V uvedený termín se však nevrátil

a bylo zjištěno, že se nachází v NSR v Mnichově, kde je zaměstnán

jako redaktor Svobodné Evropy.

Tuto okolnost potvrzuje jistá SVEJKOVSKÁ Marie, nar. 10.6.

1918, bytem Litvínov, Anglická 339, která po příjezdu z NSR toto

sdělila spolupracovníkovi IGOROVI, tak i článek z Rudého Práva ze

dne 26.6.1970. SVEJKOVSKÁ spolupracovníkovi IGOROVI sdě

lila, že s JEDLIČKOU (velká písmena jmen StB používala, aby se

rychle zorientovala v textu...) mluvila v hovorně Svobodné Evropy v

Mnichově, dále pak, že zjistila, že jmenovaný má dva byty. Ojednom se JEDLIČKA vyjádřil, že jej má přidělený od SvobodnéEvropy a musel podepsat prohlášení, že o něm zachová mlčenlivost. /Zřejmě se bude jednat o konspirační byt./ (podtržení je od referenta StB).*

Jedlička si tedy pouštěl neprozřetelně ústa na špacír, ale třeba to byl provokační háček na rozvědnou činnost čs. kontrarozvědky.Každopádně estébáckého kapra řádně zasekl, když ten byl z té informace tak na větvi. Zajímalo by mě kolik konspiračních bytů bylo v NSR a kolik v tzv. ČSSR. Pokračujme ale dále: *Jeden byt se nachází na adrese: Mnichov, Augusteinstrasse 2. Zde nebydlí, avšak dopis adresovaný na tuto adresu, obdržel. Druhý byt se nachází na adrese: 8 Mnichov 23, Siegfriedstrasse 3. Tuto adresu sdělil svému příteli do Mostu a sem je odesílán i dopis od rodičů JEDLIČKOVÉ. /Viz záchyt/.

... V současné době byl získán úkonem K3 dopis odeslaný z Litvínova a podepsán „táta a máma“ na adresu Jakub JEDLIČKA, Mnichov, Siegfriedstrasse 3.* Úkon K3 spadá pod tzv. Zpravodajsko-technické úkony, zkráceně ZTÚ. Těch měla StB plné rukávy a používala pro ně krycí názvy. Např. pro různé druhy cenzury korespondence to byl NÁKUP,DOVOZ, KRYSTAL, VÁZA, RŮŽE. Později uvedu i další povedené názvosloví. *Adresát je synem Josefa JEDLIČKY. Z dopisu je patrno, že jistá Miluše z Litvínova emigrovala a jedná se zřejmě o známost Jakuba JEDLIČKY, u něhož se nyní nachází. (StB by špiclovala určitě i Romea a Julii...) V dopise se hovoří, že jí posílají věci po jistém Honzovi, který je na návštěvě u NOSKŮ. Prověřením byl ustaven VC (to není zkratka pro záchod, ale pro tzv. vizového cizince, což pro mladší ročníky bude dneska něco jako Marťan...) HÖHN Hanz Georg nar. 4.11.1946, bytem NSR 7616 BierbachBaden amSportlatz 2 – Wolfach, který zde byl osobním autem SPZ – Wol–T– 84. Hlášen k pobytu byl od 13.5 do 17.5.70, dále pak od 1.8. do 14.8.70 u jisté Moniky NOSKOVÉ nar. 15.9.1932, zaměstnaná jakosanitárka OÚNZ Most, vdova, bytem Most, Zd. Fibicha bl. 316/7. Kejmenované se nachází na zdejším O-StB poznatky, že již v roce 1965 byla rozpracována v souvislosti podezřelého styku s VC Karlem RINGWALDEM nar. 30.9.1949, bytem NSR, Bierbach /stejné místo pobytu jako VC HÖHN/. Rozpracování bylo tehdy ukončenovytěžením jmenované a spisy byly uloženy do spisovny.*

Nyní by mě skutečně zajímalo, který „nevěřící Tomáš“ bude stále tvrdit, že dokumenty StB jsou nevěrohodné, vymyšlené, nepravdivé. Po formální stránce si z nich lze dělat srandu, ale je jasné, že jenesali žádní spisovatelé. Z lidského hlediska byli estébáci hovada, ale byrokracie jim byla až absurdně vlastní. Samozřejmě i komunistická ideologie: *Z archivních materiálů k osobě JEDLIČKY bylo zjištěno, že se již v době, kdy studoval, jako člen KSČ zapojoval do trockistické skupiny, za což byl vyloučen z KSČ a vyakčněn z filosofické fakulty v Praze. Později působil v Litvínově jako učitel. Jeho myšlení aneřátelství vůči socialismu se nezměnilo, čemuž nasvědčuje i to, že při dějepisu dával dětem příklady jak se chovat, kdyby chtěly dělat revoluci. (To je tedy prča, silně pochybuji, že by cpal pan Josef školákům do ruky flinty, i když ty by během čtyřicetiletýchkomunistických časů byly dost často potřeba. Za sametového Plyšáku měly aspoň nějaký čas svištět biče a šlehat bejčáky. Neškodilo by to ani dnes!) Dále bylo zjištěno, že udržuje styky s osobami, které z dob studií v Praze vystupovaly nepřátelsky vůči našemu zřízení. S těmito osobami se navštěvoval a vedl s nimi protisocialistické rozhovory. Z těchto důvodů byl JEDLIČKA rozpracováván a případ byl ukončen profylakčním pohovorem. (Estébácká prevence ale na Jedličku nezabrala, viz další„diagnostické“ kydy).

Z celé situace vyplývá, že Josef JEDLIČKA je osoba nepřátelsky zaměřená proti socialistickému zřízení, že z těchto důvodů iEminoval a v NSR jako redaktor Svobodné Evropy společně s dalšímiemigranty typu Slávy VOLNÉHO, Antonína LIEHMA, se kterými je ve styku, se bude snažit škodit našemu zřízení a provádět případně další

14

nepřátelskou činnost. Jak je ze zprávy zřejmé, navazuje již písemné

kontakty s našimi občany a využívá i spojení přes VC. Z uvedených

důvodů je nutno provést hloubkové rozpracování JEDLIČKY a jeho

styků, včetně spojení.

Zprávu vám zasíláme na vědomí s tím, že na Josefa JEDLIČKU

bude založen operativní svazek s cílem prověřit jak osoby, sekte

rými je JEDLIČKA v písemném styku, tak i způsob spojení a tozej

ména přes VC, což je v současné době zachyceno na základě úkonu

K–3.

Vyřizuje: Kpt. ROKOS Náčelník O-StB Most:

Mjr. Heyduk Jiří *

Tahle dokumentační ukázka z objektového svazku severočeských

emigrantů byla jako rozehřívací kolo, které absolvují závodní vozy

Formule 1 pro pracovní přilnavost pneumatik k povrchu trati. Můžu

tedy startovní pole „pramenů“ odstartovat, protože Anděl alias„Va

vřinec“ nebyl jediný. Byl ovšem „pramenem“ nejzásadnějším a také

odvodil začátek mé archivní dokumentace na první pozici.

Jak jsem už uvedl, o „Vavřince“ jsem zakopl až na začátku druhé

poloviny 70 let. Stalo se to při mém dalším jarním nástupu do lesní

fachy na lomském polesí, kterou jsem každoročně střídal spodzim

ním odjezdem do Krkonoš. Jezdil jsem tam za Cyrilem, svýmsy

nem, jenž hned od první třídy začal chodit do školy v Peci podSněž

kou. Má první žena Táňa se tam při školách v přírodě zatoulala po

mém vzoru (Francii jsem již zmínil, předtím jsem pásl několik

měsíců ovce na salaši u mého strýce na Slovensku atp.) a přivodila si

tam nový srdeční „úraz“, takže se naše manželství rozpadlo. Ztrátu

Cyrila jsem nesl dlouho těžce a do Pece jsem jezdil, abych aspoňně

jaký čas mu byl nablízku. V Krkonoších jsem ovšem také proháněl

faldy zimním rekreantkám, které jsem lovil především na své za

městnání kočího na horských boudách: s kobylou Květou na Jeleních

loukách a pak s valachy Miškou a Míšou na Kolínské boudě.Křeh

kému pohlaví jsem se pochopitelně nevyhýbal ani za letních pobytů

na Litvínovsku, což způsobilo, že jsem si při tom upletl dceru Janu.

Moje „bezprizorné“ tuláctví to ale neovlivnilo, protože před jejím

narozením jsem její matku Silvestru nechal na holičkách právěod

jezdem na Kolínskou boudu. Po téhle stránce se nemám zrovna čím

chlubit.

15

Janě byl už rok, když jsem na jaře 1976 odjel z Malé Úpy, kde

jsem v jednom hotelu dělal přes zimu domovníka. V létě předtím

jsem se po výletu s Cyrilem do Rumunska rozvaloval na pláži jako

plavčík Grandhotelu Moskva v Jevanech a dovolenkových paniček a

rekroušského provozu jsem měl plné zuby. Někdy v dubnu neboza

čátkem května jsem opět zavítal do Horního Lomu na polesí, abych

vyfasoval motorovou pilu a kosil znovu chřadnoucí lesy Krušných

hor v Litvínovské oblasti. Polesný Kůrka mi mimo jiné řekl, že u

nich dělá Anděl, který mě zná. Kůrkovi jsem při některém letním

dřevorubeckém intermezzu dal jeden exemplář své poezie „Roční

doby“, která vyšla knižně v roce 1973 a na jejímž vzniku se polesný

podílel tím, že mi pronajal domek Litvínovského lesního závodu na

samotě v horách nad Mezibořím. O Andělovi věděl, že byl vmo

steckém muzeu a absolvoval nějakou střední novinářskou školu.

Kůrkovi nejspíš imponovalo, že má na polesí dva „intelektuály“,

makající manuálně...

K tzv. pracující inteligenci pokud mne se týká, já teda nepatřil.

Vyučil jsem se soustružníkem, po vyučení jsem s tím hned praštil a

abych vypadl z ČKD Trakce ve Vysočanech upsal jsem se na rok na

brigádu na šachtu na důl Nosek u Tuchoměřic. Na vojně v Lešanech

jsem ke konci prvního roku vyfasoval Sabinov, vojenské nápravné

zařízení, když jsem si pablb v Praze po taneční zábavě v Lucerně,

kam jsem se dopravil posázavským Pacifikem, „vypůjčil“ na ulici

zaparkovanou Vétřiesku a odfrčel s ní do kasáren. Tam jsem se

vejtaha pochlubil a dokonce chtěl druhý den s ostatními Pražáky –

ten rok vojsko experimentovalo s umístěním vojáku poblíž domova –

odjet čórnutým náklaďákem do vyhlášené trampské hospody „Na

Žampachu“. Z pojízdné vycházky na černo přes plot ale sešlo,pro

tože se skoro celou četou jsme zblejskli, že u Vétřiesky zaparkované

na polní cestě někdo postává. Kontrášové její odcizení měsíc vy

šetřovali, než na mě kápli, když nějaký průserář přitisknutý ke zdi

mě udal. S „prameny“ jsem měl tedy zkušenost coby voják a

Vetřieska navíc patřila stavebnímu odboru Ministerstva vnitra. S

příslušníky III správy StB, vojenskou kontrarozvědkou, jsem měl

kamarádčoft už na vojně.

Nějak jsem se rozpovídal, ale „Vavřinec“ má teď času dost a tak si

ještě chvíli počká. V Sabinově, kde nás neustále honili po cvičáku a

na pochoďáky, jsem vykoledoval k 12 měsícům čtyřměsíční nášup,

protože jsem nebyl práskač a neoznámil přípravu na útěk skupiny, ke

16

které jsem také sám předtím patřil. Když se však začalo plánovatvy

loupení muničního skladu pro ozbrojený přechod hranic, tak jsem se

trhnul. Šlo v podstatě jen o chlubivé řeči, nicméně mi už přeci jen

fungovala šedá kůra mozková, která prostřílení se čárou i beztako

vého personálního složení považovala za naprostou sebevraždu.Sa

mozřejmě to zase jeden hajzlík práskl, ale naštěstí nebyla padesátá

léta, tak ani ostatní „řečničtí“ kopečkáři neobdrželi u soudu tvrdé

tresty. Po měsíční vazbě v Prešově jsem byl převezen eskortnímau

tobusem do Čech na Pankrác, protože nejspíš i ve věznicíchexperi

mentovali bachaři s umisťováním vězňů v místě bydliště, cožmy

slím pochopitelně jako fór.

Stal se tedy ze mě otrkaný kriminálník. Kupodivu jsem se nenechal

strhnout mezi lotry babinské a dokonce u mě došlo k obrácení ze

Šavla na Pavla. Tím nemyslím, že by vězení na mě zapůsobiloná

pravně a ani jsem se nestal svatým, jen jsem se rozpomněl, že jsem

byl ve školáckém věku náruživým čtenářem. V prešovské vazbě se

mi dostala do ruky kniha „V carském selu“, která pojednávala o

mládí ruského básníka Puškina. Ta mě nakopla k tomu, že jsem se

rozhodl sebevzdělávat, aby ze mě nebyl jen pitomec, kterýprošu

struje tu zázračnou možnost, že se ocitl na světě. Ještě v Lešanech

mě už k tomu trochu přivedl Pražák Jarda Cibulka, který na vojně

četl Hegelovu Fenomenologii Ducha a poslouchal Svobodnou Ev

ropu, za což ho ještě přede mnou také zavřeli. Pak jsme oba společně

nasluhovali rok vojny u PTP v Litvínově, a proto jsem se na Severu

ocitl, když jsem zbouchnul místní slečnu ředitelku MŠ. Jarda brzy po

vojně emigroval do Kanady.

Do Lomu jsem napřed dojížděl, chtěl jsem absolvovatstředoškol

skou UPRUM na Žižkově, protože jsem také trochu kreslil. Ta

lentové zkoušky jsem sice zvládl, ale kvetla tady protekce. Přijat

jsem nebyl, i když jsem se odvolal, jelikož jsem potkal jednoho

přijatého, který při talentovce vyvedl portrétovanou tvář modelu

v legrační pěticentimetrové velikosti s třemi chlupy na bradavici jako

na dětské kresbě. Nepřijetí mě nerozhodilo, protože dělat návrhyná

lepek na sirky nebo plodit reklamní plakáty nebylo zrovna to, o co

bych stál. V Geologickém průzkumu mi také nedali doporučení pro

studium, tak jsem se soustružničením na celý život praštil a našel si

zaměstnání jako topič na Přírodovědecké fakultě na Albertově.Chys

tal jsem sfouknout dálkově během jednoho roku maturitu, když jsem

měl v kotelně spoustu času.

17

Tenhle nápad jsem ale brzy přehodnotil, protože jsem začaluva

žovat o psaní. Na Pankráci jsem z euforie nového rozzáření světa

zplodil dokonce malou sbírku vězeňské poezie, kterou jsem před

propuštěním přehodil v lahvi od mléka přes plot někde na stavbě na

budoucím Jižním Městě, když bachař se samopalem na špačkárněci

věl na druhou stranu. Tenhle zelenáčský počin, vykazujícípochopi

telně nedostatečnou průpravu literárního řemesla, mě přivedl k tomu,

že jako spisovatel nepotřebuji ztrácet čas s vědomostmi jako jema

tematika, chemie atp. Začal jsem u předoucích kotlů s naloženým

koksem objevovat svět knih a zorientovávat se v čase, kdy se kultura

osvobozovala ze stalinských obručí importovaného socialistického

realismu padesátých let. Se značnou zátěží pro mě doposudnezná

mých informací (např. Franz Kafka, James Joyce, Ladislav Klíma,

Jan Hanč atd.) jsem se musel vyrovnávat sám a mělo to i důsledek,

že jsem se v milionovém velkoměstě cítil naprosto osamělý aexi

stenciálně vykořeněný. To byla hlavní motivace, která mě přivedla

do krajiny pod Krušnými horami.

Hned z počátku jsem se v Lomu naladil na londonovskou notu a

šel dělat do lesa. Dřevorubeckou práci jsem si zamiloval především

proto, že mi umožňovala bezprostřední styk se základnímfenomé

nem skutečnosti: světem přírody. Rozmachování se sekerou v lesním

tichu, přepestrý kolorit biologického prostředí i rodinné zázemí pod

bukovými stráněmi Krušných hor mě zbavilo brzy melancholie a ne

zcela smysluplného vnímání života. Proto i pozdější normalizační

roky, které vykolejily řadu lidských existencí, na mě tolik nedolehly,

protože jsem se v nich i tak realizoval podle svého gusta. Na Li

tvínovsku se svět přátel emigrací dost zúžil, Míla Moucha zůstal ve

Francii, a tak jsem nebyl samozřejmě proti tomu, když jsem mohl při

lesní rachotě komunikovat s někým podobně založeným.

Než jsem se s Andělem seznámil nad kanystry s benzínem a olejem

a s motorovými pilami v prackách, viděl jsem ho už předtím v bufetu

na vlakovém nádraží v Litvínově. Nevzpomínám si však, jak jsem se

dostal ke znalosti, že je to on. Každopádně vím, že prvně jsem s ním

mluvil až na polesí v Lomu. Nejspíš mě někdy na něho upozornil

Ferda, který se s ním znal, a já jsem si zapamatoval, jak vypadá.

Na nádraží před bufetem seděl za stolem s partou dělníků z blízké

betonárky. Všichni byli u piva oblečeni v montérkách, takže kdybych

nevěděl, že je to Anděl, myslil bych si, že je to také jeden „lopata“.

Ve společnosti halekajících dělňasů Anděl hrál prim a bavil jeněja

18

kými fóry. Bylo vidět, že se cítí jako rovný mezi rovnými v poloze

drsného chlapáctví. Já mám zdrženlivější povahu, ale nedá se říct, že

bych to hodnotil negativně.

Naše setkání na polesí a první promluvy už si detailně nepamatuji.

Vím jen, že jsme měli oba v sobě očekávání a náklonnost kvůlizná

mosti s Jedličkou a také, že jsme spolu zapřádali přeci jen rozsah

lejší témata k hovoru než s ostatními lesními pracovníky. Anděl byl

založením vtipálek, sypal každou chvíli nějaké legrácky z rukávu,

jak politické fóry, tak i ty lascivní, což mě tedy moc nebralo. Snažil

se skládat i srandovní básničky, nad kterými jsem také nějakým

velkým potleskem nehýřil. Umělecky jsme byli každý na jiné rovině.

Při práci jsme si ale rozuměli, oháněl se s motorovkou vcelku

zdatně. Za nějaký čas jsme se dali dokonce dohromady jako parťáci

a dělili se finančně rovným dílem. Anděl byl ženatý, začal jsem ho s

jeho ženou Jitkou občas navštěvovat v Litvínově na Osadě u ko

nečné tramvaje. Chtěl jsem ho vytáhnout také ven třeba do Docela

malého divadla na koncert Hutky, ale on byl domácí pecivál, který si

lebedil se svým pivním mozolem a lahváči v trenýrkách ve fotelu a

poslouchal Svobodnou Evropu s bzučícími signály rušičky. Já vLo

mu si pouštěl nerušený Hlas Ameriky, v práci jsme pak dávali kdob

ru, co kdo slyšel ze zpráv a informací navíc. Anděl především, když

slyšel na Svobodce Jedličku nebo básníka Ivana Diviše, se kterým

jsem se před okupací také seznámil.

Takhle bych měl Anděla uchovaného v paměti, kdyby nepřišel

historický zlom, když KGB v moskevské Lubljance dospěla knáhle

du, že komunistický systém je reálně neudržitelný. Nehodlám zde

spekulovat o politickém pozadí 17. listopadu v roce 1989, pouze chci

podotknout, že ničení archivů StB naštěstí neproběhlo s absolutním

výsledkem prázdného informačního hrnce. Také ne všichni disidenti,

kteří nastoupili do reorganizovaných státních struktur, se podřídili

uplatňovanému havlovskému embargu na archivované „morálníkva

lity“ řady našich spoluobčanů.

Už jsem se zmínil, že Anděl se honosil krycím jménem „Vavřinec“.

Dozvěděl jsem se to v květnu v roce 1993 na knižním veletrhu, který

se konal v pražském Kulturním paláci. Nakladatelství Pragma mivy

dalo knížku autobiografických povídek „Satori v Praze“ a vydavatel

mě uvrtal k tomu, abych autogramiádou podpořil její prodej.

Nechtělo se mi jako v podstatě neznámému autorovi sedět připo

depisování knížek osaměle jako kůl v plotě, tak jsem na propagační akci pozval pár přátel. Než oficialita začala, vzal si mě stranou jeden z nich a řekl: „Znáš nějakého Anděla?“ Pak to na mě vybalil, a abych jeho informaci věřil, ukázal mi legitimaci zaměstnance BIS, tehdy ještě federální. Andělův agentský záznam figuroval ve svazku Jaroslava Hutky. Informoval tam o tom, že jsem mu říkal o koncertu známéhopísničkáře v Litvínově. Ten koncert byl legální, byť StB už delší čas měla Hutku v hledáčku a také mu brzy vystupování zarazila a on se pak vystěhoval do Holandska. Informace o Andělovi mě pochopitelně překvapila, ale jak jsem už zmiňoval, u tajného spolupracovníka StB jsem měl ve sklepě nějaký čas uskladněné čtyři plné kufrykompromitujících materiálů, které mohly být skvělými průvodci na cestě do kriminálu. V roce 1993 jsem už dlouhodobě žil v Jižních Čechách, kde jsem v okrese Český Krumlov koupil menší bývalou zemědělskou usedlost. Zajíždět do Litvínova vyrazit duši z „Vavřince“ jen kvůli tomu, že nahlásil lákání na koncert Hutky, to se mi zdálo malicherné, když nejspíš trousil estébákům samé podobné informační bobky. Vzpomněl jsem si také, že mu Jedlička posílal z Mnichova léky pro jeho ženu trpící cukrovkou, což ho mohlo při vydírání mosteckou StB přivést k úvaze zařídit se podle přísloví: aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Mrzelo mne ovšem, že nenašel v sobě takovéchlapáctví, aby se svěřil, jakou má zátěž na duši. To bylo víceméně jediné co mě po informaci, že byl agentem, skutečně štvalo. Neviděli jsme se ale už prakticky 10 let, tak jsem pouze zauvažoval, že mu pošlu pohled se slovy: Anděli, seš kokot! Nakonec jsem se i na to vykašlal. Letos v květnu jsem pak čuměl... * Součást: O-StB Výtisk čís. 3

0dbor: odd Most Počet listů: 2 Operat. pracovník: ppor. Komínek Přílohy: 0 Získal: * rezdident, agent, informátor, důvěrník, Rozdělovník: 5 x kandidát, styk oper. prac., ** cizinec č. 1 – sv. č. 18332/Šek

Č. svazku: 12983 kr. jméno: „Vavřinec“ č. 2 – sv. č. 18082/Šek

Č. Jednací. OS–O 15 /Ko–78 č. 3 – sv. č. 18096/Vy

( Pouze při odpovědi mimo odbor ) č. 4 – II. odb. Ústí n./L. č. 5 – VSEO Ústí n./L. V Mostě dne 28.12.1978

PŘÍSNĚ TAJNÉ

( po vyplnění )

ZÁZNAM číslo ........

navazuje na záznam č. .......

Stručně podstatu poznatku:

Kostúr Jiří, nar. 8.9.1942 – poznatky k jeho činnosti

Schůzka konaná dne 20.12. 1978 Popis. událost se stala dne: 4.12.1978

Místo schůzky: * Spoluprac. zprávu získal: * KB, PB, služební místnost, veřejná místnost, terén po úkolování, z vlastní iniciativy, náhodně Serioznost spolupracovníka: Zpráva se vztahuje: * prověřený, je prověřován, neprověř., podezřelý z k rozprac. v operat. svazku, k problematice, neserioznosti mimo problematiku, k ohlasům Pramen zprávy:* HIPPIES

Získal spoluprac. (pracovník) b) přečtením dokumentu

a) rozhovorem s osobou, která c) byl u popisované události se popis. událostí zúčasnila d) popis. události se aktivně účastnil se o události doslechla e) náhodně vyslechl* Dal jsem si tu práci a doslovně a i graficky (tedy bez rámečků, které na počítači neumím vyrobit) jsem přepsal na ukázkupředtištěný záznamový formulář, který StB používala. A to kvůli„škarohlídům“, co nejsou ochotni připustit věrohodnost estébáckých dokumentů. Příslušníci StB byli víc než hovězí hlavy, ale byli to iperfektcionalističtí ouřadové. U kauzy udavače Milana Kundery se mi líbí brilantní argument jeho obhájců o podvodnosti zprávy obvodní VNB v Praze 6, protože je napsána ve třetí osobě a není spisovatelempodepsána. Moje záznamy mají přes 300 stran a akorát dva výslechové protokoly jsou vyhotoveny v první osobě a mnou podepsány. Jasně, ty ostatní dokumenty jsou tedy falzum a veškerý archiv Ústavu pro studium totalitních režimů je akorát na vytření zadku... Než se pustím do textových částí záznamů a protokolů, stručnévysvětlení, co znamenají některé úřední zkratky. O KB jsem už uvedl, že je to konspirační byt, a PB je byt propůjčený. K němu se vztahuje kategorie spolupracovníků StB: držitelé propůjčeného bytu. Operat.

21

pracovník je důstojník StB, řídící svůj houfec roztomilých oveček –

agentů. Myslím, že je na čase dát slovo „Vavřincovi“, i když –zatro

leně – jen ve 3. osobě:

*1/ Pramen z rozhovoru s Čermákem a KOSTÚREM zjistil, že

KOSTÚR v současné době již pravidelně dojíždí do jisté společnosti

scházející se na Pruneřovsku, okr. Chomutov.

Dále při rozhovoru s KOSTÚREM, mu tento sdělil, že se chtěl

zúčastnit soudního přelíčení s Jiřím CHMELEM. Nebyl však jako

ostatní vpuštěn do soudní síně. Dle KOSTÚRA měl být spolu sostat

ními filmován před soudní budovou z opodál stojícího dodávkového

automobilu.

2/ Poznatky navazují na předchozí zprávy k osobě KOSTÚRA,

který je v operativním zájmu orgánů StB po linii II. odboru.

3/ Zpráva není dokumentována. (Safraporte, to je tedy průser,hni

dopyšní pečlivkové jí nebudou tím pádem věřit...)

4/ Poznatek bude postoupen orgánům StB po linii II.odboru,

KOSTÚR bude nadále pod agenturní kontrolou agenta „Vavřince“.

5/ ČERMÁK Ferdinand nar. 26.1.1941 Praha, trv. bytem Praha,

Ždanova 959, přech. bytem Litvínov, ul. Podkrušnohorská 1115/33,

zam. Okr. Muzeum Most.

KOSTÚR Jiří nar. 8.9.1942 Praha, trv. bytem Praha 7,

Přístavní 428/ 23, přech. bytem Lom, ulice Vrbenského 425, zam.

jako šofér OÚNZ Most.

CHMEL Jiří nar. 24.5.1954, bytem Korozluky 68, okr.

Most, zam. Geofyzika Brno jako měřič, nyní ve výkonu trestu pro tr.

čin § 100 tr. zákona.

6/ Zprávu považuji za seriozní a hodnověrnou, je získána odpro

věřeného spolupracovníka

Vypracoval: Náčelník O –StB Most:

ppor. Komínek Vlastimil npor. Ing. LABUŤ Milan*

Ta jistá společnost bylo osazenstvo baráku na Nové Vísce, vroz

troušené malé osadě nad motorestem Ušák, nacházejícím se párkilo

metrů před odbočením ze silnice č. 13 na Kadaň. K této skupiněmla

dých lidí se vztahoval zájem StB, kterou legračně zahrnula do tzv.

22

problematiky hippies. O nějaké „květinové děti“ vůbec ale nešlo,by

la to skupina severočeského undergroundu, žijící komunitnímzpůso

bem svobodného života, jenž StB nešel pod vousy. O generacimlad

ší kluky a holky než jsem byl já, vzešlé z beatnických kořenů,

nazývala StB „volnou, neorganizovanou mládeží“, která nebyla

ochotná se vměstnat do upachtěného a uskříplého žívoření vposrp

novém normalizačním Československu. Největším trnem v očích Stb

bylo však především to, že z těchto „závadových“ elementů serekru

tovala řada signatářů CH 77. O Nové Vísce jsem napsal text: „Na

Baráku“, který je součástí knížky „Satori v Praze“, takže není nutné

se nějak obšírněji o undergroundu rozepisovat.

Nová Víska (zleva doprava):

Kaťák, Šimako, Silvestra, Mašina, Čuňas, Bulharka, Skalák s dcerou Markétou,

nezn. mladík I, Lenka, nezn. mladík II, Vendelín, Saša, Ič.

dole: Jana, autor, psi: Cherry, Don, Vazelína

23

The Hever and Vazelína Band:

Skalák, Silvestra, Kocour, Timpo, Martina, autor

zády: Vendelín, Lenka

O Ferdovi Čermákovi jsem letmo už hovořil. Jeho tzv.„realizován

ní v akci Škorpion“, jak v estébáckém žargonu označovala StBuvě

znění, teprve nastane. Chmelák už ho vazebně „realizoval“ a soudní

jednání se konalo na Okresním soudě v Mostě. 18 měsícůnepodmí

něně vyfasoval za pobuřování dle § 100 tr.z., které mělo spočívat

v rozšiřování Prohlášení Charty 77. Patřil také do společenství na

Nové Vísce a později se vystěhoval do Rakouska.

Dodávka s černým sklem v zadních dveřích patřila ke sledovací

výstroji IV. Správy StB, tzv. „sledovačce“. Pamatuji se, jak jsme si s

Mostečákem Jardou Chnapkem – Šimakem dělali z tohoto „Ba

rrandova na kolečkách“ srandu, protože siluetu chlapa s kamerou

bylo za tmavým sklem zblízka vidět. Protože do soudní budovyni

koho nepustili, skupina solidarizující s Chmelákem sehrála pasivní

demonstrační roli aspoň na prostranství před ní.

Konstatování o předchozích zprávách k mojí osobě svědčí o tom,

že StB mě měla v operativním merku už dříve. Zachovaládokumen

tace má ale první dataci ve výše uvedeném 28. 12. 1978. Že byAn

děl na mě práskal i v době, kdy mi poslal po jedné zdravotní sestře

24

pytlík pomerančů do OÚNZ v Mostě, kde jsem ležel po úraze smo

torovou pilou, která neměla ještě brzdný mechanismus u rukojeti a

málem mi rozřízla hlavu vejpůl nebýt předního štítku na ochranné

přilbě?

Než to začnu řešit, dám si přestávku a přenechám slovo zase„Va

vřinci“ na záznamu ze schůzky, konané 30. ledna 1979:

* Pramen se sešel s KOSTÚREM, který mu při rozhovoru sdělil,

že téměř každý víkend tráví na onom baráku u Prunéřova. Popisoval

silvestrovský večer v uvedeném objektu, o němž hovořil, že to byl

vlastně hudební festival, trvající tři dny. Přestože byl od objektuod

pojen el. proud, opatřili si přípojku z kabelu zamaskovaným v zemi z

nejbližšího stavení. (Chomutovská StB zapojila do svých obstrukcí i

energetického distributora, i když na baráku žily i malé děti.)

KOSTÚR také hovořil o nespokojenosti úrovně společnosti, která

tam dochází. Převážná většina mladých lidí se zúčastňuje jen proto,

že se požívají alkoholické nápoje a jen několik jedinců se zajímá o

hnutí charty 77 a zná takové osoby, jako čs. zpěváka v emigraciKar

la Kryla. (Tady si Anděl nebo por. Komínek značně nadsadili,anal

fabeti a vejlupci se najdou všude. Třídenní festival byl perfektní, i

přes pokles teplot z 10° nad nulou na mrazivých -20° C...).

Dále hovořil o tom, že se domnívá, že je sledován orgány SNB,

stejně jako několik dalších osob z téže společnosti. Důvod k tétodo

mněnce má ten, že v den konání odvolacího soudu Jiřího CHMELA

v Ústí n./L. byli dva z nich údajně preventivně zajištěni v budově

SNB Most. (Šimako, na druhého si nevzpomínám.) Další z nich,kte

rý pracuje jako řidič v Chomutově a celou společnost vede (jednalo

se o Miroslava Skalického – Skaláka), byl na tento den vyřazenin

scenovanou nehodou. KOSTÚR měl na tento den se svým vozem

„dílnu“. Vůz byl v pořádku a v uvedený den mohl vyjet. Přesto bylo

KOSTÚROVI řečeno, že musí zůstat na „dílně“. Mechanici však s

vozidlem téměř nic nedělali, jen sejmuli kola a vyměnili závěsné

šrouby u kol, přestože byly v pořádku. (To fakt nevím, co technický

negramot „Vavřinec“ těmi závěsnými šrouby myslel...). KOSTÚR

sám byl prý každých deset minut kontrolován garážmistrem – zda je

na pracovišti. Tak se mělo zamezit, aby náhodou neujel do Ústí n./L.

Je přesvědčen, že byl nafilmován při pokusu dostat se do soudníbu

dovy v Mostě, když probíhal soud s Jiřím CHMELEM. Od té doby

25

se domnívá, že je sledován orgány SNB. (Ti dva: práskač a fízl si

jistě mnuli ruce spokojeni se svou prací!)

Dále se KOSTÚR zmínil před pramenem, že má v úmyslu změnit

zaměstnání i za předpokladu, že by se měl vrátit k lesní dřině. Má

zájem získat někde domek k samostatnému bydlení a tam pěstovat

ovce. K získání takového objektu se chce obrátit na několik lesních

závodů v republice. (S tím domkem to dopadlo samozřejmě bledě:

dva lesní závody mi odepsaly, že dům mají, ale v blízkosti po

hraničního pásma a musejí si mě prověřit. Jak se dalo čekat, už se

neozvaly, StB měla prsty všude. Na bydlení podobné jako nadMezi

bořím budu muset zapomenout. Prožil jsem tam skutečně parádní

chvíle se synem a pak i sám. O Barabě se ještě zmíním v souvislosti s

dalším „pramenem“...)*

Záznam končí obligátní poznámkou jako všechny další: Zprávu

hodnotím jako seriozní, podal ji prověřený spolupracovník.Hodno

nocení, aby nebylo stereotypní, je také občas střídáno: spolehlivý

spolupracovník. Jestli u „Vavřince“ zůstalo pouze u slovní pochvaly

a nebylo zohledněno i finanční odměnou, to už nikdy nezjistím. V

odpovědi z Archivu bezpečnostních složek stojí:

* Zde budete rovněž informován o skartovaných, příp. Archivem

bezpečnostních složek nepřevzatých svazcích, které byly bývalou

StB k některým výše uvedeným osobám vedeny. Jedná se o svazky:

k osobě Jana Anděla (nalezen i jako Jan Kotva) r. č. 10650 (Ústí nad

Labem), r. č. 13170 (Most), r. č. 12983 (Most) (svazek s krycímná

zvem „Vavřinec“) *

Anděl měl toho na hrbu víc, jak je patrno. Jestli byl také Janem

Kotvou, zůstane už záhadou. Mimo jednoho „pramene“ mají všichni

ostatní agenti, co na mě byli úkolováni, svoje svazky skartované.

Archiv BS mi sice sdělil jejich jména, ale ta mi nic neříkají, protože

jsem se s nimi blíž neznal anebo mi vypadla z paměti. Aspoňne

musím nosit v hlavě všelijaký hnůj.

Ze schůzky s „Vavřincem“ 30. ledna 1979 byl pořízen ještě jeden

záznam:

26

*Jiří KOSTÚR se před pramenem rozhovořil o současnýchpro

cesech s „chartaři“. Při té příležitosti pramen položil otázku, zda ví

bližší podrobnosti o případu Pavla ROUBALA, o němž se hovořilo v

relaci rádia Svobodné Evropy. KOSTÚR na tuto otázku odpověděl,

že momentálně neví nic, ale podívá se do materiálů, které tajněko

lují a poskytují bližší informace o jednotlivých případech. Pramen se

domnívá, že se jedná o dokumenty „charty 77“ a jednak o doku

menty tzv. „Čs. společnosti na ochranu nevinně odsouzených.

K těmto materiálům má mít přístup v objektu na Pruneřově, kamča

sto dojíždí. *

Předně žádná „Čs. společnost...“ neexistovala, ale byl to VONS,

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Také je dobrý, jak slovo

Charta 77 píší estébáci malým písmem, aby byl zlehčen její význam.

Rovněž je zajímavá „Vavřincova“ horlivost, když byl sepsán druhý

záznam o věci, na niž si dodatečně vzpomněl. Zatím se prakticky

jeho agentský zápal týká prkotin, později si budou s operativním

pracovníkem ppor. Komínkem připíjet určitě šampaňským. Naštěstí

předčasně...

V záznamu je ROUBAL Pavel neustanoven, protože neprocházel

evidencí okr. Most. Kterou evidencí procházel, už si nevzpomínám,

vím, že bydlel někde mimo Prahu. Každopádně jsem se později s

ním někdy viděl, StB ho měla dost často na tapetě. Nějaký časmy

slím strávil v kriminálu, ve zmíněném případě se přinejmenším

nacházel ve vazbě. Po Listopadu si moc svobody neužil, mělpsychi

cké problémy a spáchal sebevraždu.

Záznam ze schůzky „Vavřince“ ze dne 24. 2. 1979:

* V měsíci únoru 1979 pramen zjistil, že čsl. emigrant a pracovník

RFE München JEDLIČKA Josef měl v únoru 1979 vlastní komentář

v relaci RFE Mnichov k ediční politice československýchnaklada

telství a o situaci na čs. knižním trhu. Přičemž tuto situacipřirovná

val se situací v západních zemích, kde má být větší svobodapubli

kování. Ve své relaci hovořil i o pracně opisovaných sbírkáchbásní

ka, čsl. emigranta DIVIŠE v ČSSR.

Pramen se dozvěděl, že náklad Divišových publikací je minimální

(v Německu se nedivím, ale v Česku do roku 1990 nevyšlo naprosto

27

nic) a že KOSTÚR sbírky od Diviše rozmnožuje opisováním aje

jich obsah reprodukuje ve společnosti jeho přátel scházejících se na

objektu u Prunéřova. Publikace Divišovy tvorby se dostávají do

ČSSR ilegální cestou. *

To je tedy zpráva jako hrom: „Vavřinec“ měl úkolovány ušníbol

tce i na poslech Rádia Free Europe, nejspíš proto, aby kontroloval

monitorující oddělení StB pro zahraniční vysílání, jestli odvádířád

nou práci...

Ale vážně, II. správa StB, kontrarozvědka, působila ve dvousmě

rech: proti „vnějšímu nepříteli“, což byla činnost zahraničníchroz

vědek a jejich spolupracovníků, a též vedla boj proti „nepřítelivni

třnímu“, který zahrnoval všechny oponenty a odpůrce komunisti

ckého režimu na domácí půdě, což bylo souhrnně označovánopoj

mem „ideologická diverze“. „Vnějšího nepřítele“ měl v pácu I.Od

bor a „vnitřního“ odbor II. Jak z dalších záznamů schůzek„Vavřin

ce“ vysvitlo, referent ppor. Komínek ho vedl po linii I. odboru a na

mě ho II. odboru jen „půjčoval“. Jaké bylo tedy jeho úkolování na I.

odboru?

Když jsem dělal s Andělem ještě v lese, pochlubil se jednou, že

obdržel tzv. cestovní výjezdní doložku, která umožňovala držiteli

pasu výjezd do západní ciziny. Já byl tenkrát takový vůl, že mě ani

ve snu nenapadlo podezření, jak to, že mu byla povolena návštěva

NSR. Kdo by také nasazoval příteli psí hlavu, s nímž se dělí nejen o

své životní zážitky a názory, ale i o finanční výtěžek společné práce.

Po týdenní odmlce mi pak u poražených uschlých smrků vyřizoval

pozdravy od Jedličky a Diviše. Co to měl za náturu, že se těm dvěma

chlapům, kteří mu posílali léky pro jeho ženu, mohl v Mnichovědí

vat jako špicl do očí?

Udání „ideodiverzního“ éteru bylo nasměrováno především namo

je datlování na staré Underwoodce. Jakou sbírku Diviše jsem nade

seti průklepácích rozmnožoval, už se nepamatuji: Sursum, Thanatea

vyšly ještě před 68 rokem, snad Teorii spolehlivosti. Na Baráku jsem

předčítal Divišovy verše z důvodu, abych undergrounďákyoriento

val také jiným směrem, než je rocková muzika. Podvodnémuideo

diverzantovi „Vavřincovi“ jsem trouba jednu kopii také věnoval.

S Jedličkou, jak jsem už uvedl, jsem se naposled viděl v roce 1969.

Vyvezli mě společně s Divišem autem na mnichovskou výpadovku

28

směrem do Čech při mém stopu z Paříže do Prahy. S Divišem jsem

se ještě setkal v Praze na výstavě Míly Mouchy v Mánesu, konané v

roce 1998. Objali jsme se přátelsky, ale téma Anděl nepadlo. Nevím,

jestli o jeho spolupráci S-StB věděl. Když, tak určitě ne v takovém

rozsahu jako vím dneska já. „Vavřinec“ byl ale v NSR již předtím

několikrát, jak jsem se dozvěděl, a nedávno mi Míla Moucha sdělil,

že v šedesátých letech před okupací vycestoval také do Itálie. Díky

nezabráněnému ničení estébáckých svazků na konci roku 1989,zů

stane celkový rozsah jeho konfidentství neznámý...

Záznam „Vavřince“ z 10. 4. 1979:

*Začátkem měsíce dubna se sešel pramen s KOSTÚREM Jiřím,

který mu v rozhovoru sdělil mimo jiné, že jel nedávno na služební

cestu se svým garážmistrem, který mu konečně potvrdil, že v době

odvolacího soudu CHMELA byl KOSTÚR skutečně zdržovánúmy

slně pod záminkou opravy vozidla, aby se nemohl zúčastnit tohoto

soudu. (Za to garážmistr nebyl určitě pochválen...)

Dále pramenu sdělil, že měl možnost si přečíst obhajovací řeč

pravicového exponenta M. Šabaty a obhajovací řeč jeho advokáta při



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist