načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dobrovolní otroci - Mik Peterman

Dobrovolní otroci

Elektronická kniha: Dobrovolní otroci
Autor:

Kolik facek od života potřebuje dnešní člověk na to, aby se probral? Kéž by bylo pravdou, že nejmoudřejší je poučení z životních facek cizím lidem, jenže… Mladý ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  66
+
-
2,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Better-M, s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 321
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-881-2700-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kolik facek od života potřebuje dnešní člověk na to, aby se probral? Kéž by bylo pravdou, že nejmoudřejší je poučení z životních facek cizím lidem, jenže… Mladý pár Daniel a Elena se za dramatických okolností seznamují s vysoce postaveným manažerem a otevírá se jim nový svět. Život plyne nádherně, na nebi není mráčku. Úspěch, bohatství, sex. S odstupem času ale začne hřmět. Mladí hrdinové jdou proti proudu, nevnímají varovné signály. Ze všech sil překonávají překážky, dopují se alkoholem, antidepresivy, drogami. Daniel i Elena musí dostat facku přes celá ústa, aby pochopili smysl svého života… Román velice poutavě poodkrývá zoufalé pracovní podmínky kariérních zaměstnanců i těch, kterým mzda umožňuje jen obyčejné přežívání. Kniha přináší čtenáři mimořádně dobře propracovanou psychologii hlavních postav ve velice čtivém příběhu dnešních dnů.

Zařazeno v kategoriích
Mik Peterman - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mik

Peterman

DOBROVOLNÍ OTROCI

společenský román

UFITA 2015


– 4 – Daniel byl ve svém živlu, když palmovým hájem dorazili na jihovýchodní stranu ostrova, kde se břeh prudčeji svažoval do moře. Na prašnou cestu navazovalo dřevěné molo ve tvaru písmene T a na jeho konci se v mírném vánku vyzývavěpohupovalo – modrožluté letadlo na mohutných plovácích, stříbrný nápis Air Maldivian na trupu.

„Piper Seneca,“ špitnul Daniel s hrdostí v hlase, že může udivit svou dobrou znalostí malých letadel.

„Na tom jsi lítal?“

„Ne ne, já přece lítám na jednomotorové Cesně. Tohle už je hodně slušné letadélko. Dvoumotorák pro šest až sedm osob,“ odpověděl pyšně a trochu i obdivně. Použil přítomný čas lítám – už je to ale dva roky, kdy za pilotním kniplem seděl naposledy. Pracovní povinnosti ho hodně často odvádějí od koníčků, kterým se věnoval před tím, než se po zásluze došplhal na pozici finančního manažera ve společnosti GODAL.

Nevědomky zrychlil chůzi, odloučil se od Eleny a už zblízka okukoval majestátně se tyčící hydroplán. Když byli s leteckým klubem na posledním výletě ve Francii a ve Španělsku a z

25


hlouposti se předháněli, kdo si podvozkem škrtne o vzedmuté

mořské vlny, představoval si, jak by bylo úchvatné vzlétat apřistávat přímo z vodní hladiny. Teď se mu to splní – Zlatá Elenka

moje...

Ohlédl se po partnerce. Ta už stála u malé budky na molu a studovala podmínky vyhlídkového letu.

„Je to na hodinku. Máme štěstí, poletíme za chvíli, další let už by byl pro nás příliš pozdě.“

„No prima, takže opravdu letíme?“

„Ano, mají tři poslední místa.“

„Super, perfektní, udělala jsi mi radost, broučku,“ zářil Daniel a vděčně pohladil Elenu po vlasech. Ruka ještě hýčkala partnerku a oči se už rozhlížely po molu.

Nahlédl i do budky, přesvědčil se, že mimo úřednici v ní nikdo jiný není.

Poodešel a neomaleně nakukoval do letadla.

Rozpačitě se otočil a díval se ke břehu, stál a pohupoval se na špičkách.

„Co se děje? Na – tady jsou tikety.“

„Co? Ale nic. Jenom – hledám pilota. Víš?“

Chvíli se bezmyšlenkovitě procházeli kolem letadla, spolu s nimi ještě párek Němců v důchodovém věku – Spolucestující...

„Tamhle je,“ utrousil Daniel a necitlivě odstrčil Elenu.

Rychlým krokem vyrazil po molu naproti starému muži s kapitánskou kšiltovkou a v modré košili s výložkami.

Potkali se uprostřed, chvíli poklidně gestikulovali a pak spolu vykročili k letadlu.

Daniel měl očividně svěšenou hlavu.

„Přemlouval jsem ho, abych si mohl sednout na místokopilota.“

„Nedovolil to, že?“

„Ne. Nedovolil. Prý je to proti předpisům, dědek jeden. Prý to místo je jen pro služební účely.“

„Tys mu vysvětlil, že taky lítáš...“

„To víš, že jo. Stejně to s ním nehnulo...“

26


„Ale brouku, přece si tím nenecháš zkazit tenhle výlet,“ řekla posmutněle Elena a bylo vidět, že by ji mrzelo, kdyby nalánovaná pěkná chvilka měla vyznít do vytracena.

„Hmmm...“ Daniel jenom neutrálně zavrčel. Roztržitě mrkl na hodinky – Pět minut... Nasupeně se podíval na neoblomnéhopilota, jak uprostřed trupu neohrabaně vyklápí schůdky pro nástup pasažérů.

Dobře mu tak – řekl si Daniel, když si všiml, že mu asi hrana rámu spadla na nohu a starý pilot se prudce vzpřímil, sundal si čepici a chvějící rukou si dvakrát přejel opocené čelo. Zavrávoral a zhluboka se nadechl. Pak se křečovitě otočil na mladou úřednici v budce a se strojeným úsměvem dal pokyn k nástupu.

Panstvo, můžete na palubu prosím – zašvitořila slušnouangličtinou dívčina z budky. Čtyři natěšení výletníci se kvapněvydali ke schůdkům. Daniel chytil Elenu za ruku a taktně dal přednost německému páru – Nechvátej...

Elena se usmála.

Pochopila, že partner nechce sedět na zadních sedačkách, že chce z prostředních křesel alespoň přes rameno nakukovat pilotovi do řízení – Ať si to užije...

Pilot se svědomitě připoutal čtyřbodovými pásy a okénkem dal pokyn asistentce, aby zaklopila schůdky a zavřela hlavnídveře do letadla.

Daniel seděl vedle Eleny na dvousedadle hned za pilotem a natahoval krk, aby mu neunikly žádné předletové úkony. Cítil příjemné vzrušení. Vděčně se podíval na partnerku. Usmáli se na sebe – dva spokojení výletníci.

Třísk – prásk.

Najednou se ozvaly dvě tupé rány do zavřených nástupních dveří.

Všichni čtyři pasažéři se ukrutně lekli.

Překvapený pilot rozezleně otevřel svoje boční dvířka a oněčem se vzrušeně dohadoval s asistentkou. Jejich ďábelskému jazyku nebylo možno vůbec rozumět. Vedle diskutující dívkystáli dva noblesní turisté, luxusně oblečení jako zazobaní Američané.

27


„O co jde? Vidíš tam něco?“ zeptal se Eleny, která seděla u bližšího okénka.

„Nevím. Řekla bych, že ti dva se ještě chtějí dostat do letadla, ale oni už jim to nechtějí dovolit. Asi, že je tady jenom jedno místo... Hele – teď ten mafián cpe nějaké bankovky asistentce.“

Daniel ze své pozice viděl, jak se pilot rozčiluje a razantně kroutí hlavou, otírá si čelo z vzrušení a vypouští přívalnesrozumitelných výkřiků v domorodém jazyce.

Nakonec se ale ukázalo, kdo je v tomto podniku rozhodujícím šéfem a asistentka si prosadila své.

„Asi už konečně dostala dost peněz.“

Američani se začali soukat do letadla. Štíhlá blondýna se vecpala dozadu ke dvěma německým manželům, naškrobenýpadesátník v bílém obleku se usadil na sedadlo vedle pilota.

Cože?!...

Najednou to jde, to bylo keců...

„No, to je neskutečné,“ posteskl si Daniel nasupeně.

„Milionáři, co bys od nich čekal,“ reagovala Elena polohlasně. „Nech to být.“

Pilot začínal startovat.

Američan na vedlejším sedadle se otočil dozadu a kriticky si přeměřil Elenu s Danielem.

„Myslíš, že nám rozuměl?“ zašeptala partnerovi do ucha.

„Těžko,“ pokrčil Daniel rameny, usadil se pohodlněji ve své sedačce a už zase bedlivě sledoval pilotovy úkony.

Letadlo zvýšilo obrátky motoru, hluk v kabině zesílil, nebylo rozumět vlastnímu slovu. Vrtule se roztočily do nevázanézběsilosti a proudem odvalujícího vzduchu mocně čeřily hladinu pod křídly. Molo se začalo zvolna vzdalovat, plováky klouzaly poneklidné vodě. Po pár metrech řev ještě zesílil a letadlo začalonatahovat nos dopředu a nahoru. Rychlost se zvyšovala a zvyšovala. Daniel těkavě sledoval ubíhající pevninu vlevo, mořskou hladinu vpravo, hned zase průhled čelním sklem na modravý obzor.Letadlo se ještě více nadzvedlo, trhavě poskočilo, jak se velké plováky vymanily ze svazující vodní přitažlivosti.

Nádhera...

28


Letadlo začalo stoupat v předpisovém úhlu. V bezpečné výšce pilot stáhl klapky a dal mírný náklon vpravo. Po chvíli se pod křídlem znovu začínal objevovat ostrov Kaashidhoo. Pilot dostoupal zhruba do tří set metrů a vyrovnal letadlo dovodorovna, pak stáhl otáčky a zamířil na severozápad.

„Letíme nad náš atol,“ znalecky zakřičel Daniel Eleně do ucha, „dívej se, jestli poznáme náš ostrůvek.“

Kouzelné okamžiky...

Nebe bylo vymetené a skvostně se odráželo ve vodní hladině, která místy přecházela od světle modré po tmavou šmolku, jindy zase až do zelena.

Daniel se kochal tou barevnou krásou.

„Tady někde jsme pluli ve člunu,“ poznamenal hlasitě a ukázal pod sebe do neurčita.

Elena pochopila, mlčky přitakala.

Za chvíli se už v dálce před přídí letadla začínaly rýsovat kontury desítek ostrůvků.

„Náš atol Baa...“

Souhlasně přikývla.

Doletěli nad atol a pilot točil letadlo vlevo. Velikým obloukem opisoval oválný tvar atolu s nádhernými ostrůvky plnými zeleně a přehršlí droboučkých chatiček. Nad jednou skupinkou ostrovů pilot potlačil knipl a snížil otáčky. Letadlo začalo plavně sklesávat až do výšky sotva jen padesáti metrů. Už bylo možno rozeznat veškeré detaily na palmách i na chatičkách. Lidi zvedali hlavu, tu a tam někdo mával na pozdrav.

„Je to ráj... úplně jiné než ze země...“

Elena se usmála – To jsem ráda...

V nízké výšce udělal pilot táhlé esíčko nad drobnými ostrůvky.

„Kde je náš ostrov?“

Daniel se zbrkle rozhlížel. „Ještě jsme se k němu nedostali. Řekl bych někde tímhle směrem,“ mávl rukou napříč nadsedadlem kopilota.

Letadlo zase zvýšilo otáčky a zvedlo nos, aby vystoupalo na svou původní letovou hladinu.

„Támhle. Támhle to bude náš Kihaadhuffaru. Vidíš to?“

29


Elena se naklonila vpravo, mezi desítkou zelených perel obkroužených světlounce modrým lemem, ale jejich ostrov stále nepoznávala.

Opustili atol Baa a letadlo se stočilo východněji.

Po malé chvilce letu nad blankytným mořem se vpředuvynořoval sousední atol s kompaktním obloukem nízko ponořené pevniny.

„Tady je těch ostrůvků méně.“

„Hmm...“

Obkroužili atol a pilot opět udělal nízký průlet nad skupinou sporadických ostrovů utopených ve škále všemožných odstínů modře a zeleně.

Elena pohladila Daniela po stehně a usmála se na něj.Bezprostředně vnímala jeho nadšení.

Pilot dokončil dlouhý oblouk, proťal záplavu slunečních paprsků, vystoupal do výšky tří tisíc stop a vydal se nad širé moře.

„Už se vracíme.“

Elena si přitáhla Danielovy hodinky. „Čas máme dobrý.“

„Perfektní.“

Spokojený Daniel se k ní naklonil a krátce ji políbil. Vděčnost z něj sálala. Ta tam byla šedočerná nuda z prvního týdne lenošení. Všechno mdlé bylo smazáno.

Co to?...

Najednou se letadlo prudce naklonilo vlevo a přešlo dotáhlého sestupného oblouku.

Co se děje?...

Daniel se odstředivou silou přilepil na partnerku.

Co to vyvádí ten blázen?...

Vyčítavě se zahleděl na starého pilota.

V ten moment zesinal.

Pilotova ramena byla v sedačce bezvládně svěšená dopředu, brada se mrtvolně opírala o prsa.

On zkolaboval!...

Daniel jednal instinktivně. Ráz na ráz.

Jedním pohybem palce a ukazováku rozepnul svůj bezečnostní pás.

30


Pevně se chopil obou sedaček před sebou a s námahou sezvedl.

Američan na sedadle kopilota vyjeveně civěl co se to děje.

Přihrbený Daniel se nacpal do mezery mezi sedadly a snažil se pravou rukou zachytit berany kniplu.

První pokus se nezdařil, zpocená ruka mu sklouzla.

Natáhl se ještě více.

Druhý pokus.

Pevně sevřel knipl. Mírně ho přitáhl a zvolna ho stáčel vpravo.

Křídla se začala vracet do vodorovné polohy.

S vypětím všech sil dosáhl na přípusť plynu a o malý kousek ji zasunul. Motor nabral vysvobozující zvýšené otáčky. Letadlo začalo stoupat.

Daniel, křečovitě přehnutý přes rameno pilota, se zhurta osopil na vedle sedícího Američana.

„Vypadni!... Get out of here. Right now. Do you understand? Get out of here.“

Vyděšený turista teprve teď pochopil, co se to děje.

Roztržitě šátral po přezce.

Pásy mu nešly rozepnout.

Dělej...

Našponovaný Daniel s námahou ještě více přitáhl knipl, aby letadlo nabíralo bezpečnou výšku.

Přesunul se nad levé rameno pilota a knipl uchopil levourukou.

Vypadni...

Bledý Američan se neobratně vysoukal ze sedadla a protáhl se mezerou na uvolněné místo vedle Eleny.

Konečně...

Daniel zase přeručkoval přes záda pilota a pravý roh kniplu sevřel v levačce.

Škvírou se nasoukal na sedadlo kopilota a pravou rukou hmátl po druhém kniplu.

Ufff...

Oddechl si.

Počáteční hrůza z něj spadla, teď si připadal jako statečnýzáchrance – jako ve filmu. Prakticky při každém letu velikýmileta>31


dly si představoval tu dramatickou scénu, že on jediný z desítek a

stovek pasažérů na palubě dokáže alespoň trochu ovládat letadlo,

že dostává přesné pokyny z řídící věže a nakonec za bouřlivého

potlesku celé osádky přistává na Kennedyho letišti.

Nyní ale vůbec nevnímal, co se děje za ním.

Soustředil se jen na přístrojovou desku, řídicí páku a nožnípedály.

Neznal úplně přesně tenhle typ Piperu, ale až tak odlišnépřístroje od menší Cesny tu na něj nevykukovaly.

Pozorně se rozhlížel po budíkách a uklidnil se, že nikde není ukazatel v červeném poli, nikde nesvítí červená kontrolka.

Ufff – odfrkl si.

Seděl pevně v sedačce, oběma rukama svíral knipl, nohy měl položené na pedálech kormidla.

Pocítil někdejší jistotu.

Elena...

Ohlédl se přes rameno.

Elena hleděla vyjeveně, celá zelená.

Pokusil se o úsměv.

„To bude v pořádku...“

Slyšet ho nemohla, ale určitě pochopila.

Kde jsem?...

Slunce...

Teď už bylo odpoledne – mělo být někde na jihozápadě.

Aha...

Natáhl krk více k bočním okénkům a rozhlížel se doprava, doleva.

Moc toho neviděl.

Sluchátka...

Podíval se na nemohoucí tělo pilota. Na hlavě měl sluchátka s mikrofonem. Mohl by se spojit s řídící věží.

Ale se kterou?...

Na ostrově Kaashidhoo si ničeho takového nevšiml.

Možná je tenhle let monitorován až z Male... Jsme daleko.Dosáhne vysílačka až tam?...

Myšlenky mu probleskávaly jedna za druhou.

Budou vůbec umět anglicky?...

32


Nebyl si jistý. Nechtěl se zdržovat složitou operací sesluchátky a ještě složitější komunikací s řídící věží. Měl své zkušenosti se zoufalou angličtinou na některých malých letištích po Evropě – Natož tady...

Risknu to...

Musím k ostrovu Kaashidhoo. Jedině tam má pilot šanci, že se co nejdříve dostane alespoň k nějakému doktorovi...

Rozhodl se pro vlastní navigaci a pro samostatné přistání bez pomoci z venku.

Jednou se rozhodni a to pak neměň. Všechny další úkony už soustřeď jen a jen na cíl tvého rozhodnutí – vtloukal mu kdysi do hlavy zkušený instruktor při nácviku nouzových přistání.

Kde ale teď jsem?...

Znovu se rozhlédl.

Stočil letadlo doprava a udělal oblouk tři sta šedesát stupňů. V dálce zahlédl mlhavé obrysy atolu Baa a sousedního atolu.

Aha...

Zorientoval se podle polohy slunce.

Záď vyrovnal mezi oba vzdálené atoly.

Směr jihovýchod. Možná tak dvacet kilometrů...

Zkontroloval výškoměr – dvanáct set stop. Rychlost sto deset uzlů.

V pořádku...

Soustředěně hleděl přímo před sebe.

Tam někde asi bude ostrov Kaashidhoo, cíl nouzového letu...

Něco zahlédl.

Opatrně zatlačil na levý a pravý nožní pedál. Letadlo se mírně stočilo sem a tam ve vodorovné poloze.

Ne, není to čmouha na skle...

Byl si už jistý. Oči propichovaly bělavou tečku v modrémnekonečnu.

Nacvičeným pohledem přejel rychloměr, otáčkoměr avýškoměr. Levou rukou trochu povytáhl a nato hned zatlačil přípusť paliva. Otáčky se zmírnily a pak se zase vrátily na svou původní hodnotu.

Funguje to...

Sebejistě se zavrtěl v pohodlné sedačce.

33


Konečně si zapnul bezpečnostní pás.

Zachtělo se mu vychutnat si příležitost. Přidal výrazněji plyn a potlačil knipl. Rychlost vzrostla na sto čtyřicet uzlů.

To je paráda...

Po tváři mu přeběhl spokojený úsměv.

Znovu se ohlédl po Eleně. Už mu připadala klidnější, ale ne zas tak moc. Zdvihl palec pravé ruky a mávl pokojně dlaní – Buď v klidu. Dobře to dopadne...

Vzdálenost k ostrovu Kaashidhoo odhadl na pět šestkilometrů. Rychle se přibližoval.

Úkony před přistáním...

Dva roky už nepřistával. Vždycky se na tuhle operaci těšíval.

Vzlet není žádný kumšt, ale přistání – to už je umění...

Vůbec nevěděl, jak může reagovat letadlo při styku plováků s vodní hladinou. Nikdy nic takového neviděl, ani v televizi na to nedával pozor – ale teď ho to provokativně lákalo.

Asi budu muset víc zvednout nos...

Uměl přistávat jen na kolový podvozek.

Ostrov se přiblížil.

Danielovi se rozbušilo srdce, hrdlo se mu stáhlo vzrušením. Padla na něj odpovědnost za pět dalších cestujících a zazkolabovaného pilota. Teď absolutně nebyl prostor se pilotovi věnovat. Nic by nedokázal ani nikdo z rozklepaných pasažérů za ním, všichni měli smrt v očích – Ani se k němu nedostanou v téhle malé kabince...

Věřil si, že nějak obstojně by se mu mohlo podařit s tímhle Piperem přistát – Ale kdyby měl kola...

Co ty plováky?...

Co to se mnou udělá?...

Intenzivně přemýšlel, jak se asi letadlo může zachovat. Zda má opravdu nos zvednout více než u kolového podvozku.

Asi ano, víc se to zařízne do vody...

Představil si, jak u babičky přistávaly na hladině rybníka divoké kachny – nohy vytrčily před sebe.

Ostrov už byl nebezpečně blízko.

Kachny...

Stáhl rychlost na devadesát uzlů.

34


Najednou nebyl čas na nacvičené úkony. Ani se nezorientoval ve výšce a v rychlosti.

Takhle ne... Soustřeď se...

Zaplašil divoké myšlenky a koncentroval se na tolikrát opakované a zautomatizované úkony.

Výška sedm set stop...

Rychlost kolik? Kolik je na tomhle stroji tak přistávacírychlost?...

Porovnal situaci s menší Cesnou a odhadl potřebnou rychlost tak na sedmdesát osmdesát uzlů. Klapky dá na třicet, bylobezvětří – Ale až snížím rychlost...

Raději přeletěl ostrov dostatečně daleko nad moře. Začal se vracet a rovnal se jako do okruhu nad letištěm.

To je ono...

I po dvou letech se mu vybavovaly pozapomenuté postupy.

Výška dobrá...

Utáhl si pevněji pásy.

Ve třetí zatáčce pomyslného okruhu snížil rychlost nasedmdesát uzlů.

Začal sestupovat.

Čtvrtá zatáčka – klapky na třicet – vyrovnat předek do správného náklonu.

Aha – musím nos trochu zvednout...

Šel na finále.

V hlavě mu začalo hučet.

Výška sto stop.

Vzpamatuj se! Neznáš to...

Přestal pokukovat po přístrojích a rovnal let podle oka.

Průlet!... No jistě!... Já blázen...

Nejraději by si nafackoval. V rukách a nohách má teď šest možná sedm lidských životů.

Klesnul ještě níže, už už si myslel, že by se mohly plováky dotýkat hladiny. Držel chvíli tuhle nepatrnou výšku, alenepokoušel se o přistání. Přípusť plynu dal prudce naplno. Oba motory se rozeřvaly.

Klapky, klapky...

Zatáhl rychle klapky. Nos letadla se nádherně vznesl.

35


To je síla...

Otočil se do druhé zatáčky okruhu, srovnal výšku, stáhlobrátky, vyrovnal polohu.

Elena...

Otočil se na ní. Byla vyděšená.

Gestikuloval, že se nic neděje, že to byla plánovaná zkouška, že půjde na ostré přistání ještě jednou.

Třetí zatáčka, čtvrtá zatáčka a znovu na finále.

Všechny úkony pro přistání už teď dělal s větší jistotou.

Nadzvedl trochu více nos a šel na padesát stop.

Čtyřicet...

Třicet...

Táhl nos stále trochu nad obzor.

Dvacet stop...

Deset...

Teď!

Křach.

Letadlo se otřáslo. Rána vycházela ze zádě.

V momentu se ocas začal zvedat a letadlo jako kolébkazapichovalo do vody příď.

Ježišmarjáá!... To néé!...

Daniel nestačil vůbec reagovat.

Byl to strašidelný zlomek sekundy.

Letadlo se kolébavě zhouplo a plováky se odrazily od hladiny.

Stroj udělal dlouhý skok a plováky znovu plácly do vody a – znovu se odrazily.

Prokristapána...

Daniel automaticky vrazil přípusť plynu hluboko do přístrojové desky a motory se opět rozeřvaly.

Všem na břehu bylo už jasné, že se děje něco mimořádného.

Přitáhnout – klapky – druhá zatáčka – snížit rychlost – vyrovnat...

Ufff...

Další pokus.

Daniel se chvěl soustředěnou nervozitou.

Mozek mu šrotoval na plné obrátky.

36


Jak to, že se to takhle zakolébalo? Mohli jsme udělat smrtelný kotrmelec. Chybělo jen kousek...

Srovnal si všechny pocity při doteku plováků s vodou avymyslel jiný postup.

Protáhl si okruh a připravil se na dlouhé finále.

Snížil rychlost na pětašedesát.

Nezvedal nos.

Držel letadlo téměř ve vodorovné poloze. Jen mírně sepřibližoval k hladině.

Šedesát uzlů.

Riskl to ještě ubrat.

Pětapadesát.

Nos udržoval stále vodorovně.

Vyklenuté plováky začaly škrtat o zčeřenou hladinu moře.

Jemně, jemně, jemně...

Plynule více a více Daniel přitahoval knipl.

Rychlost klesala.

Centimetr za centimetrem se plováky bezpečně nořily donáruče Indického oceánu...

37


– 5 – Elena s Danielem seděli se svými novými přáteli u jídelního stolu v privátním hotelovém salonku a připadali si jako v jiném světě. Luxus na ně dýchal z každého detailu. Už hned ráno si pro ně k jejich bungalovu připluli Edgar se Sabrinou svou přepychovou jachtou. Kde by nás napadlo, že vy jste také Češi – přiznával se včera Daniel, když mu po dramatickém přistání s hydroplánem rozechvělý Edgar vřele děkoval a na revanš je pozval do jejich apartmánu v hotelu na ostrůvku Horubadhoo – Royal IslandResort. Dneska už to nebyl vystrašený pasažér hrající si na bohatého Američana. Strach z něj spadl. Ano – ještě jednou, a vskutku vroucně, poděkoval on i jeho půvabná mladá žena Sabrina, jakmile ale všichni seděli v honosné jachtě, byl už hrdinou dne Edgar. Znal všechno, všude byl, všechno má – anebo mít může.

Daniel ale poslouchal jen na půl ucha. Jeho smysly ani mozek ještě zcela nevstřebaly ten skvost oděný do ženského těla –nádherně štíhlá postava, ale vůbec ne vyzáblá, na opálených pažích bylo možno číst pravidelné lekce v posilovně, kde má mít půvabná žena plnější tvary, tak tam je Sabrina rozhodně měla, úchvatné byly její uzounce oblé boky, pevné hýždě a nebezpečně

38


přitažlivé nohy, které moc ráda ukazovala pod průsvitnými

sukněmi nebo v dlouhých rozparcích. První, co ale dnes Daniela

při setkání zaujalo nejvíc, byly její plavé vlasy. Úplně ho uhranul

obraz bohatě načechrané, zvlněné hřívy vznášející se nad

sebevědomě drženými rameny kolem ukázkově nalíčeného

obličeje, z něhož výrazně vystupovaly tři objekty – dvojice

smaragdově zelených očí orámovaná dlouhými řasami pod

nenápadným obočím a nepřehlédnutelná piha. Přesně taková piha

u levého koutku úst, jakou se honosí Cindy Crawford. Sabrinina

piha byla ovšem ještě mnohem vzrušivější. Daniel by si klidně

dokázal představit, jak by tenhle symbol krásy musel dráždit jeho

rty při vášnivém líbání. A ten vyzývavý úsměv...

Elena, Sabrina.

Daniel sváděl vnitřní souboj s laškovnou smyslností.Podvědomě porovnával dojem z obou přítomných žen.

Plavba naštěstí netrvala déle než dvacet minut.

Jsme skoro sousedi...

Byli sousedi, ale resort Royal Island and Spa byl jiná cenová kategorie, neskonale vyšší než si mohl dovolit Daniel. Čtyřchodový oběd na počest znovuzrození uzavřeli posledním přípitkem a vzájemným potykáním. Sabrině zajiskřily kočičí oči v její vypočítavé tvářičce a o momentík déle, než by byloobvyklé, tiskla Danielovi ruku.

Aaahhh...

Oči mohl nechat i na jejích éterických šatičkách, kterépodtrhovaly Sabrininu dokonalou postavu. Dlouhá široká sukně zprůsvitného tylu v měňavých odstínech zelené barvy jí svádivě vlála kolem boků a při každém kroku se rozevřela, aby ukázala dosněda opálenou štíhlou nohu, vrchní část šatů byla přiléhavá, zesvětle hnědého elastického materiálu, který byl dekorován ručněvyšívanými ozdobnými stehy ve tvaru dvou hadů ovíjejících sekolem ženiných prsou, jinak byl naprosto průhledný, sexuálnívzrušivost podtrhovala holá ramena.

Aaahhh...

„A teď jdeme do vířivky a budeme slavit a slavit. Je někdo proti?“

39


Nikdo proti nebyl, a tak se nechali uvést do uzavřeného relaxačního oddělení pro VIP klienty.

Edgar se nezapřel: „Přátelé, tak tomuhle říkám slušná úroveň. Tohle je, Sabrino, ta značka jacuzzi. Víš, jak jsme se dívali v tom katalogu.“

Elena se významně podívala na Daniela, jako že Edgarova nabubřelost nemá konců, ale neříkala nic. Oni by se tak mohli pochlubit jen svou prostou chatkou a falešným nadšením z ochutnávání domorodé stravy v putyce na ostrově Kaashidhoo.

Všichni byli až po bradu ponořeni v příjemně teplé vodě,nechávali se hladit osvěžujícími bublinkami menšími nežšpendlíkové hlavičky, usrkávali francouzské šampaňské a kochali sebarevnými gejzírky měnícími se v rytmu podmanivé hudby linoucí se z reproduktorů pod vodou.

„Ale drahý, takováhle vířivka se přece do naší koupelny nevejde.“

„Takováhle ne, to je jasné, menší ale ano. Nám bude klidně stačit vířivka jen pro čtyři osoby... Jacuzzi je vskutku špičkový výrobce,“ poznamenal Edgar namyšleně a otočil se k Danielovi, aby se dál předváděl, „už v polovině padesátých let Roy Jacuzzi vymyslel vodní trysky na bázi fyzikálního principu Ventrui. Byl úplně první na světě. Dneska má na svých vířivkách skoro tři stovky patentů... Celý svět se od něj učí. Je to špička, podle počtu hvězdiček odběratele dodává firma odpovídající kvalitu svých hydromasážních systémů...“

Tak si to užij – myslel si Daniel a dál už toho fouňuneposlouchal. Po očku mrknul na Elenu, ta jen pohrdavě semkla rty k sobě, až se jí udělaly půvabné dolíčky ve tvářích.

Vyrušil je úslužný číšník.

Velký tác si odložil na odkládací stůl u dveří, otevřel skříňku z bambusového dřeva a vytáhl čtyři nafukovací stolečky, šíleně strakaté. Položil je před každého rekreanta na jemně bublající hladinu bazénku. Vzápětí před dámy a posléze i před pánypředestřel donesené tácy s čerstvě upravenými mořskými plodyobloženými lákavě naaranžovanou směsí naporcovanéhoexotického ovoce.

40


Ten, ten a ten – ukazoval každý jednotlivě a číšník servíroval na nafukovací stolečky odpolední občerstvení.

„A co vy? Jak si vy užíváte pobyt na Maledivách? Jste tuporvé? My sem létáme každoročně, viď?“

Sabrina bez velkého zájmu přitakala a dál se věnovala prostřenému stolečku.

„Moc hezké, líbí se nám tu. My jsme tu poprvé. Hlavně Elena měla tenhle sen.“

Elena se trošinku zarděla. Vlastně ani hned nevěděla, jak by ona měla reagovat na banální otázku – nikdo přece nemůže říci, že se mu tady nelíbí. Byla docela ráda, že partner se jal sdělit hostitelům společné stanovisko: „Je to tady dost dobrý odpočinek... ideální pro toho, kdo nechce vůbec nic dělat...“

„Jak to myslíš?“

„No... připadá mi to... není tu moc aktivit na sportovní vyžití...“

„Ale to mi ani tak nepřipadá,“ oponoval nadřazeně Edgar, „vždyť si můžeš zahrát volejbal, tenis, stolní tenis, badminton, squash, nebo dát potápění, windsurfing, rybaření, zajít nadiskotéku, na masáže, aromaterapii, ajurvédu... Mně to nepřipadá až tak unuděně laděné. Na vašem ostrově takovéhle možnosti nejsou?“

„Ale jsou. Není tam tedy tenisový kurt ani volejbalové hřiště, badminton nebo squash, ale tak nějak...“ Daniel se krátceodmlčel. „Vždyť řekni sám, za jak dlouho obejdeš kolem dokola váš ostrov? Za čtvrt hodiny?“

„Asi tak. Ale je tu přece víc možností než jen ranní běhání a podvečerní procházky.“

Jo? A čemu se z těch nabízených aktivit se tu věnujete vy? – chtělo by se Danielovi zeptat. Věděl, že by dostal vyhýbavouodověď, že sem přijeli jenom odpočívat. Navíc z Edgara čišel silný neformální respekt. Včera si on sám vychutnal svých patnáctminut zasloužené slávy zachránce a byl i v očích hostitelů skutečným hrdinou, dnes už je to zapomenuto a vůdcovské otěže v této malé partě pevně třímá Edgar.

Zajímavý pár tvořil se Sabrinou. Ona – mladá, půvabná žena mírně přes třicet, dokonalá v každém detailu těla i vystupování,

41


on – nesmírně sympatický, seriózní padesátník, štíhlé sportovní

postavy s přitažlivě prošedivělými hustými vlasy a pěstěným, na

kraťoučko zastřihávaným šedivým plnovousem na bezvrásčité

tváři. Vyzařovala z něj rozhodnost, asertivita a sebedůvěra.

Daniel ho tipoval na úspěšného podnikatele s jasným cílem asystematickým tahem na branku.

„V čem podnikáš, Edgare?“

„Ne, ne, podnikání není úplně moje parketa. Na můj vkus je to příliš velké riziko. Já jsem generálním ředitelem v TENORAX GROUP, děláme hlavně do obchodu se zemědělskými produkty. Sabrina pečuje o domácnost. Viď, drahá?“ dodal Edgar a supřímným zalíbením se zahleděl na svou atraktivní ženu. „Co děláte vy?“

„Já jsem finančním manažerem v GODALu a Elena jesamostatnou ekonomkou ve FOXCORNY.“

„To je náhodička, pověz mi něco o tvojí práci,“ řekl Edgar s očividným zájmem a přisunul se blíže k Danielovi.

Zapředli nudný pracovní dialog.

Dámy se na sebe podívaly s pohrdavým odsudkem.

Sabrina jemně chytla Elenu za paži a odtáhla si ji více k sobě. „Máte děti?“

Elena zavrtěla hlavou. „Tak nějak jsme se rozhodli, že nejprve pevněji zakotvíme v zaměstnání, užijeme si trochu světa a až teprve ve vhodnou chvíli se usadíme rodinným životem.“ Mluvila pevným hlasem, přesvědčivě odpověděla tak, jak to často slýchávala od svých vrstevnic. Uvnitř se jí ale přece jenom i po těch letech trošinku sevřelo srdíčko. Nikdy by nahlas před těmito vlastně cizími lidmi nezmínila i ten nejpádnější důvod odsunování dětí na pozdější dobu – až je bude moci opravdu vzorně zabezpečit, až bude skutečně přesvědčená, že její děti nebudou v ničem, ale v ničem strádat. Na rozdíl od ní.

Sabrina si ve své namyšlenosti vůbec nevšimla Eleninýchzamžených očí.

„To ti schvaluju. My taky zatím neplánujeme potomstvo. Na rodinu je vždycky dost času, viď, Edgare?“

Manžel nevnímal, byl plně zabrán do vzrušené diskuse s novým přítelem.

42


„Jste s Danem sympatický pár. Už jste spolu dlouho?“

„Docela dost, vlastně jsme se dali dohromady už na vejšce, na ekonomce...“

Elena se zasnila, na tváři se jí vyloudil milý úsměv.

„Uchvátil mě svou hrou na kytaru, šlo mu to, chrlil jednu dylanovku za druhou.“

„Ale to je báječné, mohly bychom si udělat večírek.“

Elena usrkla šampaňské a vrátila sklenku na nafukovací podnos. Smutně si povzdychla a zakroutila hlavou. „Jo, jo... to bývávalo, na kytaru už mu teď čas nezbývá, bohužel...“

Sabrina se s potlačovanou koketností v očích zahleděla na mladého muže debatujícího s Edgarem.

Bezděčně se pousmála, zamyslela se.

Vzápětí se zpřítomnila a pozdvihla číši směrem k Eleně.

Ženy švitořily o marnivém životě, mužové si krok za krokem vyjasňovali budoucí spolupráci Daniela a Edgara ve firmě TENORAX GROUP.

Fatální spojení čtveřice lidí bylo naplněno...

43




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist