načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dobrodružství české rodiny v Austrálii - Jana Gottwaldová

Dobrodružství české rodiny v Austrálii

Elektronická kniha: Dobrodružství české rodiny v Austrálii
Autor:

V říjnu 1980 jsme se vydali s manželem a třemi dětmi do míst odkud nebylo v té době návratu. Byl to kontinent na druhém konci světa o němž jsme takřka nic nevěděli.Jediná dostupná ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  95
+
-
3,2
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 90
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2120-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V říjnu 1980 jsme se vydali s manželem a třemi dětmi do míst odkud nebylo v té době návratu. Byl to kontinent na druhém konci světa o němž jsme takřka nic nevěděli.
Jediná dostupná literatura z knihoven měla název: " A ZNALI JEN KÁMEN ".
Všechno to tajúplné neznámo nás najednou pohltilo a tím také začalo naše nové životní dobrodružství.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Jana Gottwaldová

DOBRODRUŽSTVÍ ČESKÉ

RODINY V AUSTRÁLII


3

Copyright:

Autor: Jana Gottwaldová

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2015

ISBN:

978-80-7512-118-9 (ePub)

978-80-7512-119-6 (mobipocket)

978-80-7512-120-2 (pdf)


4

SYDNEY

Jmenuji se Jana a píše se rok 1980. Mám narozeniny...jaká sláva! Je mně 26 let a

tento den 22. 10. je vlastně jeden z nejvzácnějších narozeninových dnů mého

života.

Ocitám se ve výšce 10 000 metrů nad zemí v největším letadle toho času

Jumbo Jet /Australian airline. Neletím sama, sedí vedle mne můj manžel

Vladimír a mé tři ratolesti – pětiletý Daniel, čtyřletý David a tříletá Diana.

Kromě nás je letadlo plné a to převážně uprchlíků z komunistického

Československa a Polska. Cítím se unavená, vyčerpaná, ale blažená, že vše, co

jsme si předsevzali, naplánovali, se vydařilo. Nebude dlouho trvat a

přistaneme v Sydney. Nahlas si stěžuji, že mám vlastně narozeniny a ani

nemám peníze, abych si koupila nějaký mok na zapití oslavy. Paní „polského

původu“, která sedí přes uličku, se ke mně nakloní a polsky mně vysvětluje, že

pití je zahrnuto v letence a že je třeba zavolat letušku. Rozumím jí napůl díky

podobnosti slovanských jazyků, ale smysl toho, co říká, mi to dalo.

Už tedy horlivě mačkám červený knoflík nad sebou a okamžitě u mě stojí

usměvavá, krásná australská letuška a ptá se, co si přeji. Anglicky zatím

neumím skoro nic. Něco málo slov je mně srozumitelných, avšak větu ještě

složit neumím. Vyhrknu tedy na ni: „Whisky, please“ a ještě jí mávám dvěma

prsty před očima, aby pochopila, že nejenom jednou, ale dvakrát... i pro mého

Vladimíra. Copak by to bylo za oslavu sám se sebou!

Dětičky nám krásně spí a my připíjíme na nový život v nové zemi, na moje

narozeniny, na nové poznatky. Nemůžu se dočkat na největší dárek mého

života – „Austrálii“.

* * *


5

DO MELBOURNE SE UŽ NELETÍ

V Rakousku, kde jsme tři měsíce čekali na přijetí do Austrálie, jsme do

dotazníku uvedli „Melbourne“, místo, kde se chceme usadit. Vladimír si už

z Československa s Gočem a Lenkou dopisoval. Chodili s Gočem spolu do školy.

Zdálo se nám, že by začátky v Melbourne, kde už někdo z vlasti žije, byly

jednodušší.

Člověk míní, osud mění. Po přistání v Sydney až na letišti jsme pocítili velké

zklamání. Australští úředníci s českými a polskými překladateli na nás čekali,

seřazovali a usazovali do autobusů čekajících na nás emigranty. Přes

překladatelku jsme se dověděli, že Sydney je pro nás konečná stanice a do

Melbourne se už neletí. Prý je tam na hostelu plno lidí a vybírat si už není

možné. Dělá se pro nás, co je v jejich silách, a co jsme mohli tedy dělat?

Museli jsme se smířit s tím, že začátky nás tedy čekají v Sydney. Byla již tma,

když nás autobus s uplakanými, přetaženými dětmi dovezl na hostel ve čtvrti

„Maroubra Junction“. Projížděl takovými škaredými ulicemi, kde byly dřevěné

domky a okolo plno harampádí, na co jsme nebyli z Československa zvyklí, a

Vladimír, jak na to koukal, měl z toho smutek v očích. Začal se mi omlouvat, že

netušil, kam nás to dovedl.

Na hostelu nás rychle roztřídili do ubytoven. Tím, že jsme měli tři děti, byla

nám přidělena ubytovna se dvěma ložnicemi, kuchyňka (malá

linka)s obývákem dohromady a záchod. Sprchy na chodbě byly společné pro

všechny spolubydlící. Nemohli jsme uvěřit, že tak velké prostory nám byly

přechodně přiděleny, než se osamostatníme. Některé rodiny v Československu

neměly ani to. Malá kuchyňská linka sloužila na to, abychom si uvařili čaj nebo

kafe. Jídelna sloužící pro všechny bydlící v hostelu byla umístěna při vstupu

přes kancelář a informační středisko. Hostel mimo této vymoženosti měl

zdravotní středisko, školu pro emigranty s výukou angličtiny a školku pro

malé děti do pěti let. Prádelna byla společná na podlaží. Také sportovní

nadšenci mohli do sytosti hrát tenis nebo volejbal.


6

Na všechno ti Australani mysleli, aby se nám emigrantům v té jejich zemi

dařilo a líbilo.

Vyčerpaní jsme ulehli a spali v jednom kuse asi šestnáct hodin. Divili jsme se,

jak je to možné, že ani jeden z nás se během té doby neprobral. Zaspali jsme

schůzku pro Čechy, kde nám připomínali povinnosti, závazky, informace a

různé výhody. Dodatečně jsme vše získávali od českých spolubydlících, anebo

na informačním středisku, kde jsme čekali na překladatelku, která měla denně

vyhrazeny určité hodiny pro nás novousedlíky.

V Evropě, když jsme odlétali, se už chystalo k zimě, a zde v Sydney koncem

října bylo krásné slunné počasí. Moc se nám to líbilo. Měli jsme dojem, že to

tak bude pořád. Jak jsme se však mýlili, když přišlo australské léto a hodně

vlhkosti ve vzduchu.

* * *


7

BAČKŮRKY

Když jsme se konečně rozkoukali kolem hotelu, chtěli jsme poznat něco víc a

kousek dál. Měli jsme nějaké kapesné ještě z Rakouska, a protože se mně

zdálo, že děti potřebují bačkůrky, aby se mohly v ubytovně přezouvat, vydali

jame se asi druhý den pěšky na nákup. Neznalost angličtiny a neznalost

vzdáleností nás trochu vytrestala. Ještě v Československu jsme se v jedné

knížce dočetli, že nejvyšší budova v Sydney (kulatý mrakodrap) se jmenuje

„Summit“. Od hostelu, který byl situován na mírném kopečku, jsme zahlédli

kulatý věžák, a tak jsme usoudili, že to bude asi ono a to byl náš vytoužený bod.

Vyšlápli jsme vesele a plni optimizmu pro bačkůrky. Šli jsme dost dlouho

všelijakými dlouhými ulicemi, všechny domy se nám zdály skoro stejné.

Zahnuli jsme do další podobné ulice a za chvíli jsme ztratili hostel z očí, avšak

naše kulatá budova (náš bod k cíli) se vůbec nepřibližoval. Od hostelu se

nezdál náš Summit ani tak daleko. Vše bylo jako „fata morgána“. Když už jsme

měli asi hodinu cesty za sebou, došli jsme do ulice, kde bylo obchodní

středisko a v prvním obchodě jsme koupili tři páry bačkůrků. Měli jsme z toho

– i děti – takovou radost, že jsme zapomněli na bolest nohou a že se musíme

zase do večera vrátit na hostel. Ještě jsme si prohlédli pár dalších, zbožím plně

nabitých obchodů. Oči jenom přecházely. Už jsme se sice trochu rozkoukali

v Rakousku, zde však bylo zboží úplně jiné. Přizpůsobené podmínkám a počasí

Austrálie.

Najednou mne mrzelo, že jsem trochu déle nepočkala, neboť ty samé bačkůrky v jiném obchodě stály o 20% méně a ve třetím o 30% méně. Ceny u nás ve vlasti byly všude jednotné, tak kdo to mohl vědět? Nikdo nás o tomto triku nepoučil. Jak je vidět, tak nejlepší škola života je, když si vše člověk v praxi prožije sám na sobě. Nemělo tedy smysl lamentovat nad cenou bačkůrků, ale otočit se a vrátit se do našeho nového domova.

To už jsme nešli tak nadšeně. Únava se projevila nehledě na to, že jsme stále měli „jet lag“. Najednou se nám všechno pomotalo. Nenašli jsme ani jeden směrový bod, jako si pamatujeme z Evropy. Například hospoda tam a támhle, kostelíček, kaplička atd. to už jsem začala kulhat a musela jsem sundat boty a jít bosa.

8

„Copak v takových vysokých kramflecích se chodí tak daleko?!“ posteskl si

Vladimír. No jo, chodí, nechodí... měla jsem namožený kotník a po další hodině

chůze, když jsme se motali z ulice do ulice a hostel stále nikde, jsem odmítla jít

dál, a že ať se děje, co se má dít. Moje noha by dál stejně nedošla.

Protože děti jsou citlivé a vycítí, když se něco děje a stres rodičů se na ně

okamžitě přenáší, začaly pofňukávat, a tak na naši zoufalost byla asi pěkná

podívaná. Usedla jsem na zídku u jednoho nenahozeného cihlového domu,

který vypadal stejně jako všechny ostatní, kam jen oko dohlédlo. Děti usedly

vedle mne, a protože jsme v té ulici neviděli ani živáčka, přemýšleli jsme, co

budeme podnikat dál.

Na vysvětlení – tady v Austrálii se všude, díky vzdálenostem, jezdí v autech.

V Evropě jsou ulice plné lidí. V Austrálii jsou plné jenom kolem obchodních

středisek anebo institucí, kde se konají nějaké akce. Lidé zaparkují kolem

dokola a pak se ulice lidmi hemží, jak jsme na to byli zvyklí. Tam jsme se také

cítili bezpečněji.

Jak tak sedíme na té zídce a přemýšlíme, co dál, přichází nějaký pán. Hned

jsme dávali dohromady slova, kterýma bychom mu naznačili, aby nám poradil,

jak se dostat zpět na hostel. Vladimír, odvážný mluvčí naší rodinky, mu ukázal

na kousku papíru napsanou adresu, kde bydlíme. Pán se smál, gestikuloval,

vysvětloval a ukazoval za sebe k jednomu domku. Snažili jsme se ho pochopit,

což nebylo tak lehké. Dívali jsme se, co bude, a on vyjel ven s autem. Ukázal

nám, ať nasedneme, a díky tomuto hodnému pánovi jsme byli natotata zpět,

utrmáceni, ale spokojeni, že si můžeme zase odpočinout a posílit se na další

nečekané zážitky, které nás čekají a o kterých nemáme zatím ani ponětí.

Noha se léčila týden a studené obklady jí moc nepomáhaly. Když jsem však

viděla, s jakou láskou děti hopsají v nových bačkůrkách, zdálo se mi, že ta

oteklá noha je prkotina na zasmání.

Další výlety jsme podnikali v autobusech, které se v určitých intervalech

střídaly kolem hostelu, a tak návštěvy obchodních středisek už byly veselejší a

snadnější.

* * *

9

ANGLICKÁ VÝUKA

Týden jsme tak bloumali a zkoumali kolem hostelu, než nás oficiální

zaměstnanci zařadili podle znalosti angličtiny do správných tříd. S Vladimírem

a se mnou to moc valné nebylo. Začít jsme museli od té nejnižší třídy

začátečníků a to pouze na půl úvazku (part time). Nevíme proč, ale usoudili

jsme, že asi aby naše mozky nepřetěžovali hned na začátku. Byla to zřejmě

pravda, co jsme si mysleli.

Hned první hodinu výuky, když přišla učitelka (speciálně připravená na práci

s emigranty) do třídy, postavila nás do řady a začala vykřikovat anglické fráze.

My jsme museli opakovat všechno po ní, až se mně dělalo mdlo. Proč takhle a

hned tak zhurta a ještě když ani nevím, co to povídám? Zoufale jsem sledovala

Vladimíra. Zdálo se, že mu to nevadí. Že je mu to úplně jedno. Ať si ta paní

učitelka křičí co a jak chce. Od více zkušených, co je hned zařadili na plný

úvazek (full time) angličtiny, jsme se dozvěděli, že je to nová metoda. Prý

nemusíš vědět, co říkáš. Ty fráze se zakódují do zadního mozku.

Jméno paní učitelky si nepamatuji, byla energická a do učení dávala všechno.

Jednoho dne nás vzala do obchodního střediska a tam jsme museli panáčkovat,

co nás tak pěkně naučila. Sem tam nám zastavila kolemjdoucí osobu a někdo

ze třídy se musel zeptat, jak se jde tam či onam. Předváděla nám to názorně.

Tak jsme zase opakovali po ní. Jedna z prvních frází, na kterou snad do smrti

nezapomenu: Could you tell me, where is Maroubra Junction, please? Čtvrť,

kde byl hostel situovaný.

„Could you tell me, please“ se mi ozývalo v uchu několik nocí, kdy jsem

nemohla rozrušením usnout. Jak jsme se s učitelkou angličtiny domlouvali,

nevím, nesměli jsme si donést ani slovník, ani papíry, prostě nic. To údajně její

metodu učení zdržovalo.

Tak s touto frázovou křiklounkou jsme vydrželi dva měsíce – čtyři hodiny

denně!

10

Třída měla zajímavé složení lidí z různých koutů světa. Bylo nás ve třídě kolem

třiceti. Převládali v té době Poláci, Češi, Vietnamci, Italové a Jihoameričané.

S jednou takovou Jihoamerickou rodinou jsme se seznámili. Elena, George a

dcera Kateřina. Pocházejí z Urugvaje. Moc jsme si rozuměli a s odstupem času

ani nevím jak. Angličtinu jsme lámali, jak se dalo, a ty fráze naší paní učitelky

moc nezabíraly.

Dva měsíce utekly jako voda a začaly tedy hodiny plného úvazku. Školka

sloužila výborně a o děti bylo postaráno. Nemuseli jsme se o ně bát. Tento kurz

probíhal tři měsíce, osm hodin denně.

Měli jsme nárok na státem placený jeden part time a dva kurzy full time.

Úžasná vymoženost pro nové obyvatele této štědré země. Kurz plného úvazku

byl jiný. Slovníky jsme mohli používat a střídali se nám dva učitelé. Iljana

(původem Ruska) a David – Australan s modrýma očima, urostlé postavy a

tmavých vlasů. Měl speciální auru a šarmantní vystupování. Každá žena na

něm mohla oči nechat. Nevím, jak to David zvládal, ale tři svobodné

emigrantky se do něho zamilovaly a očividně to dávaly najevo.

Iljana si na přízeň taky nemohla stěžovat. Svobodní mládenci se mohli strhat

úslužností.

Oba tito zajímaví učitelé měli úplně jiný přístup k učení než předešlá učitelka.

David si oblíbil učení při písničkách. Donesl do třídy magnetofonový

přehrávač... vložil pásku s jeho oblíbenými písničkami a teď to začalo. Pustil

tedy jednu píseň, nechal ji dvakrát přehrát. Poté již byl připravený s křídou u

tabule a začaly otázky. 'Kdo z vás jste si zapamatoval nebo zachytil nějaká

slova z písně?'

Hlásili jsme se jako malí školáčci. Cokoli kdo věděl, David napsal na tabuli

v tom pořadí, jak píseň pokračovala. Za nějakou chvíli se již tabule plnila slovy

a pomlčkami v místech, kde ještě slova chyběla. Když jsme již všichni byli u

konce sil a nikdo si již na nic nemohl vzpomenout, zapnul se znovu

magnetofon a písnička zněla sladce třídou. Byla úplná radost se na nás

všechny podívat. Oči nám zářily radostí, když bylo dílo dokonáno a my všichni

jako jeden sbor zpívali píseň s magnetofonem.

To je jenom další ukázka metody v učení.

11

Iljana, ta zase strašně ráda vyprávěla. Moc jsme jí stejně nerozuměli, ale když

došlo k zápletce a nedorozumění, hodila se nám naše znalost ruštiny.

Jiná metoda učení, kterou Iljana používala, se nám docela líbila. Rozdělila nás

do dvojic a museli jsme vyzvídat vzájemné informace. Jako například – Odkud

jste? Líbí se vám v Austrálii? Jak jste se sem dostali, máte rodinu, kolik dětí...?

atd. po pár hodinách jsme jeden o druhém všechno věděli.

V hodinách angličtiny jsme se s Elenou sblížily a sedávaly jsme vedle sebe. Její

muž George navštěvoval jinou třídu. Poznali jsme ho více, když jsme se mimo

školní povinnosti soukromě navštěvovali.

Kateřina si hrála s našimi dětmi a my se snažili konverzovat ochuzenou

angličtinou, kterou jsme zatím doposud znali.

* * *

12

MEDÚZA

Tři měsíce uběhly opět rychle a Iljana usoudila, že by bylo hezké se nějak

rozloučit. Nejlepší prý bude, když si uděláme párty na Bondi pláži! Je to velice

známá a oblíbená sydneyská pláž. Nevím už proč se stalo, že náš syn Daniel jel

s celou třídou s námi. David a Diana museli být v té době ve školce.

Párty byla úžasná. Fotografovali jsme se, uždibovali jídlo, které Iljana v tašce

dovezla. Měla pro nás pro všechny dokonce i šampaňské na přípitek. Náš

Daniel, v té době pětiletý, neposeděl ani chvilku. Stále chtěl něco poznávat.

Vzala jsem ho blíže k moři, aby se mohl koupat, nebo si v písku trochu pohrát.

To, že kousek od pobřeží trčely vlajky a že byla pláž plná lidí, ale nikdo se

nekoupal, mně vůbec nedošlo!

Daniel do moře vlezl a za pár minut vyskočil s křikem a s hrůzou v očích. Když

jsem viděla, jak ho jakési modré šlahouny obtáčejí (jakási medúza), spustila

jsem křik také a začala mu šlahouny z nožiček odtrhávat. Hrozně to pálilo a

oběma nám naskákaly puchýře. Mně na rukou a jemu na nohou. Pálilo to jako

po opaření vařící vodou. Lidé kolem nás chodili a jako by náš nářek neslyšeli.

Určitě slyšeli, ale nijak nereagovali.

Běželi jsme k plavčíkovi, kterému trčela z koutku pusy cigareta, a on lážo plážo

přinesl kbelík, ve kterém měl ocet a žínku. Začal nás tím potírat. Ulevilo se mi.

Tak to asi nebude na umření, jak jsem si myslela. Tady v Austrálii si člověk

není ničím jistý. Než jsme se naučili rozeznávat, co je jedovaté a čeho se

nemusíme bát, vyhýbali jsme se raděj všemu neznámému.

* * *

13

ŠVÁBI A PAVOUCI

Také vám přiblížím naše první setkání s australským švábem. Je aspoň třikrát

větší než v Evropě, hnědé barvy a má dlouhá tykadla. Jednou v noci, když jsem

šla na toaletu, mě neočekávané seznámení s ním pěkně vystrašilo. Rozsvítím

světlo a vykřiknu nad obrovským broukem, který rychlostí blesku zalezl za

záchod do škvíry za potrubím. Výkřikem jsem vzbudila celou rodinu. Další

minuty jsme číhali, než se objeví, a když se šváb v plné kráse ukázal, utloukli

sme ho pánví a spláchli do záchodu.

Několik dalších dní po této epizodě jsem měla obavy sednout si na záchodovou

mísu. Moje fantazie pracovala úžasně. Nechci ani líčit, co se v mých

představách rodilo za nesmysly.

Pavouci jsou další v pořadí našich zážitků. Zabíjeli jsme všechny, kteří

překřížili naši cestu. Strach byl hlavně o děti, aby se jim nic nestalo. Pavouk,

z kterého šla největší hrůza, se jmenuje Huntsman. Má silné tělo a tlusté

chlupaté nožky a jeho velikost nás děsila. Později jsme se dozvěděli, že zrovna

tento pavouk je užitečný, neškodný a někteří lidé jsou rádi, že ho v bytech mají.

Aspoň se stará o mouchy, kterých je v Austrálii nespočet. Takovou populaci

much jsme nikde jinde nezažili. Pavouky, kterých je nutno se obávat, jsme se

naučili rozeznávat v krátké době.

V Československu jsme se pavouků ani hadů nemuseli bát. Zde nám jich bylo

v knize předloženo několik, na které se musí brát zvláštní ohled. Několik

druhů pavouků i hadů patří mezi nejjedovatější na světě.

* * *



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist