načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dobří sousedé – A.J. Bannerová

Dobří sousedé

Elektronická kniha: Dobří sousedé
Autor: A.J. Bannerová

Americký román o manželském páru, jehož snahu o vybudování nového domova naruší šokující odhalení. Městečko Shadow Cove působí na první pohled idylicky - okolní příroda, dobří sousedé. I proto si vybrala toto místo pro svůj domov ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9% 73%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 242
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The good neighbor ... přeložil Pavel Černovský
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3522-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Americký román o manželském páru, jehož snahu o vybudování nového domova naruší šokující odhalení. Městečko Shadow Cove působí na první pohled idylicky - okolní příroda, dobří sousedé. I proto si vybrala toto místo pro svůj domov spisovatelka Sarah a její manžel, doktor Johnny. Jeden večer však dojde k tragédii, která navždy změní život manželské dvojice. Na povrch vyplují tajemství, jež otřesou pevnými základy jejich společného života.

Popis nakladatele

Shadow Cove je městečko, o kterém každý sní – má malebné uličky, bujné lesy a dobré sousedy. To si alespoň myslí Sarah, když se sem přistěhuje za svým čerstvým novomanželem doktorem Johnnym McDonaldem. Brzy však objeví spodní proud klamu. A pak ji jednoho říjnového večera, když je Johnny zrovna pryč, připraví náhlá tragédie o veškeré štěstí. Sarah s Johnnym, otřeseni a zdrceni zármutkem, se pokouší znovu vybudovat roztříštěný život. Když se Sarah probírá kousky zničeného domova, odhalí šokující tajemství, které ji přiměje pochybovat o všem, co dosud považovala za skutečné – o svých sousedech, přátelích a dokonce i o svém manželství. S každým dalším odhalením se Sarah musí znovu a znovu ptát sama sebe: Můžeme vůbec kdy opravdu poznát ty, které milujeme?

Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Dobří sousedé" doporučujeme také:
 (e-book)
Noční lov Noční lov
 (e-book)
Manželé odvedle Manželé odvedle
 (e-book)
Abája Abája
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

A. J. BANNEROVÁ

DOBŘÍ SOUSEDÉ



A. J. BANNEROVÁ

DOBŘÍ SOUSEDÉ

DOBŘÍ SOUSEDÉ

DOBŘÍ

Copyright © Anjali Banerjee, 2015

This edition made possible under a license arrangement

originating with Amazon Publishing, www.apub.com.

Translation © Pavel Černovský, 2017

ISBN 978­80­7473­535­6 (PDF)

Tento příběh je smyšlený. Jména, postavy, organizace, místa,

události a  děje jsou buď výtvorem autorčiny představivosti,

nebo jsou použity velice obezřetně. PROLOG Topím se. Proud řeky mnou smýká do všech stran. Boty jsem odkopla, ale ztěžklé džíny mi svazují nohy. Hoří mi v plicích, potřebují vzduch. Kam se poděla? Ztratila jsem ji  – ne, tamhle je, moc blízko vodopádu. Hlava vyjede na hladinu, bledou tváří vzhůru. Rty má modré.

Vyrazím za ní, ale proud mě znovu stáhne do hlubin, polykám doušky vody. Probojuju se vzhůru, prorazím hladinu, plivu bláto a kal. Hukot vodopádu zesiluje až do ohlušujícího řevu.

„Plavu k  tobě!“ zakřičím. „Chytni se něčeho!“ Je při vědomí? Je vůbec ještě naživu? Volám o  pomoc, ale můj jekot zaniká v bouřce. Pravá, levá, popadnout, přitáhnout. Prsty ztratily cit. Ani nohy necítím. Oblohu ozáří blesk, zahřmí a pak ke mně z výšin útesu, na kterém se rýsuje pohybující se černá silueta, dolehne křik povědomého hlasu.

„Bon voyage,“ zavřeští vítězně. „Konečně mám od vás pokoj.“ KAPITOLA JEDNA O dva měsíce dříve Toho večera na počátku října bylo v  ulici Sitka Lane ještě všechno perfektní. Nebe se zbarvilo rudým soumrakem, místy přecházelo v  růžové a  zlaté odstíny. Přes trávník se hnaly první spadané listy, cedry a olše se kývaly v mírném větru vanoucím od oceánu. Tehdy ještě plná síly a zdraví jsem narovnávala obraz myšky Divotvorky zavěšený na stěně. Ta chlupatá detektivka seděla na štosu knížek, na bystrých očkách měla nasazené brýle.

Potřebovala jsem napsat její další dobrodružství, ale od té doby, co Johnny odjel, jsem jen okusovala tužku a zírala do prázdna. Pokaždé, když mi zazvonil telefon, jsem si hned představila, jak mě objímá, jak mě hladí dlaní na krku a krouží níž. I po třech letech manželství jsem se pořád cítila jako rozechvělá novomanželka.

V duchu jsem ho viděla na konferenci v San Francisku, představovala jsem si ho zcela pohlceného nejnovějšími poznatky v léčbě akné a ekzémů, zatímco já si tu v ospalém městečku Shadow Cove ve státě Washington lelkuju a vylepšuju náš dům snů. Technicky vzato spíš Johnnyho dům snů, protože ho koupil ještě předtím, než jsme se poznali.

Pustila jsem se do úklidu své pracovny, která nesla zřetelné stopy mého vytíženého života – krabice plné knih určených jako dar knihovně, rozvrh autorských čtení, připomínky od ostatních autorů z kritické skupiny.

V  šest třicet mi zabzučel telefon, na displeji se rozsvítila písmena BFF. Stiskla jsem tlačítko odpovědět. „Neměli jste už s Danem sedět v letadle do Indie?“

„Letí nám to za čtyři hodiny,“ odpověděla Natalie, zatímco v pozadí znělo něco od Milese Davise. „Přepadl mě takový divný pocit, týkalo se to tebe.“

„A  copak je to tentokrát?“ Natalie byla královnou bizarních předtuch. Před deseti lety na univerzitě, kde jsme se poznaly, předvídala katastrofu před každou zkouškou.

„Mám strach, že vám jeden z těch vysokých stromů spadne na střechu.“

„To je tou cestou,“ uklidňovala jsem ji.

„Já vím, jenže ty jsi tam sama, v  tom gigantickém domě, a – “

„Není zas tak gigantický.“ Byla to pravda, ale stejně jsem se trochu zachvěla. Vítr venku zesílil a  proháněl se mezi větvemi. „Pořád nemůžu uvěřit, že budeš půl roku pryč.“

„Klinika chtěla Dana na rok, jenže pacienti ho potřebují tady. Přivezu ti hedvábí a santalové dřevo.“

„A darjeeling,“ doplnila jsem.

„Zelený čaj je zdravější, když zkoušíš přijít do jináče.“

„Piju radši černý, to přeci víš.“ Pocítila jsem drobné bodnutí pod žebry. O těhotenství se s Johnnym pokoušíme už skoro rok.

„Jeden šálek denně,“ radila Natalie. „Nebo pij bezkofeinový.“

„Jasně, jasně. Přestáváš někdy mluvit jako odbornice na výživu?“

„Jenom když spím. Dej tomu svému chlapákovi pusu i za mě.“

„Nápodobně.“ Zavěsila jsem a už teď se mi po Natalii stýskalo. Dokončila jsem úklid stolu, jenže její slova mi neustále zněla v hlavě. Přepadl mě takový divný pocit...

Za pár minut mi telefon zazvonil znovu, tentokrát obrazovku ozářila hranatá bílá písmenka jména Johnny.

„Stýská se mi po vás celý den, doktore McDonalde,“ řekla jsem a usmála se.

„Mně se stýskalo víc,“ odpověděl svým klidným barytonem. „Vězím tu až po uši v hidradenitis suppurativa – “

„Suppura- co?“

„Souvisí to s vysokou morbiditou.“

„To slovo nesnáším, morbidita. Zní mi to jako smrt.“

„Taky se to týká smrti. Už abych byl doma.“

„Chceš jako říct, že tě ty vzrušující přednášky o bakteriích požírajících tkáně nerozpalujou?“

„Rozpaluješ mě jenom ty. Co máš na sobě?“

„To krajkové prádlo, co jsi mi dal k Vánocům,“ zalhala jsem a podívala se na svoje tričko a džínové lacláče.

„Hmm... Co takhle, však víš... po telefonu.“

„Počkej chvilku. U Kimballových někdo je.“ Z cesty vedoucí k sousedům se ozval motor přijíždějícího auta, vzápětí utichl.

„Můžou si přeci pozvat hosty.“

„Jenže Kimballovi jsou na Havaji. Prosili mě, jestli bych jim na dům nedohlídla. Vydrž.“ Došla jsem do kuchyně a vytáhla žaluzie. V houstnoucím šeru jsem rozeznala dvě postavy vystupující z kombíku. Naše domy odděloval pouze tenký proužek trávy. Poznala jsem Chada Kimballa, podsaditého a robustního, měl figuru hráče amerického fotbalu, až na ta svěšená ramena. Monique, která svými bujnými křivkami a neutuchající energičností nápadně připomínala Marilyn Monroe, pleskaly o nohy blýskavé modré šaty.

Ale kde je Mia? Asi ještě spí v  sedačce v  autě. „Tak jsou to oni,“ oznámila jsem Johnnymu a  žaluzie zase spustila. „Vrátili se dřív. Možná je Mia nemocná. Ráno se Monique zeptám.“

Johnny zívl. „Dobrou, zlatíčko. Miluju jen tebe.“

„Já taky. Miluju jen tebe.“ Zavěsila jsem a  uklidila poslední nepořádek na stole. Ze stěny mě sledovala myška Divotvorka. Ten obrázek mi namalovala babička, láska byla patrná z každého tahu na šedivém myším kožíšku. Darovala mi ho, když mi v nakladatelství přijali k  vydání první záhadu myšky Divotvorky. Teď už tu s námi babička nebyla, ale vzpomínky na ni ožívaly v pronikavých očkách na obraze. Než jsem šla spát, jako obvykle jsem zlehka pohladila Divotvorku po čumáčku.

Cestou do schodů jsem uslyšela melodické tóny domovního zvonku. Na verandě stála Monique Kimballová, vítr ji šlehal po tvářích jejími takřka vybělenými blond vlasy. Takhle zblízka byly její rysy filmové hvězdy už zcela nepřehlédnutelné – plné rty, pronikavé šedé oči a husté dlouhé řasy. Pleť měla lehce opálenou a tváře pokropené hrstkou pih. Ovanul mě slabý pach cest – letadla, potu a drahého parfému.

„Vrátili jste se brzy,“ uvítala jsem ji. „Nestalo se nic?“

Vyčerpaně se usmála. „Je to komplikované. Ale nepřišla jsem, abych si stěžovala. Mohla bych si půjčit pytel dřevěného uhlí?“

„Pojď dozadu. Máme ho na terase.“

Monique vešla do domu a  následovala mě vstupní halou. Když jsme procházely obývacím pokojem, nadšeně hvízdla. „Oh là là! Tys to tu krásně předělala. Ta modrá pohovka je nová?“

„Tu starou černou příšernost jsem vyhodila. Úplně z ní křičelo ‚mládeneckej bejvák‘.“

„Vážně to tu prokouklo.“

„Díky. Zařizovat dům mě baví.“ Když jsem se sem nastěhovala, obohatila jsem to tu o  hedvábné polštářky, sáčky s  levandulí a  vonná mýdla. A  také o  pár kousků nábytku z  ekologicky káceného dřeva, včetně komody v hale.

Židli na terase převrátil vítr a spadly i zahradní hrábě. Vzala jsem malé balení dřevěného uhlí a podala jí ho. „Určitě má smysl dělat v tomhle počasí barbecue?“

„Znáš mého muže. Rád zdolává překážky.“ Monique sevřela sáček pod paží. Cestou přes halu ještě na chvilku zaváhala. „A  Jules je v  pořádku? Šel dneska brzy spát?“ Podívala se vzhůru do schodů, jako by si snad byla ráda vypůjčila i Johnnyho. Občas jsme mu říkali „Jules“ a  jejímu muži „Jim“ podle postav z  francouzského filmu Jules a Jim, na který jsme se kdysi všichni čtyři společně dívali. Vypráví o dvou mužích zamilovaných do jedné ženy. Jen jsme se s Monique chvíli dohadovaly, která z nás víc připomíná filmovou femme fatale Catherine.

„Odjel zase na konferenci,“ vysvětlila jsem. „Jak se vede Jimovi?“

„Je unavený a  spálený. Má moc citlivou pokožku.“ Vypadalo to, že Monique ještě něco dodá, ale pak se místo toho otočila a  úzkým okýnkem vedle vchodových dveří vykoukla ven. Naproti přes ulici seděla na schodech svého domu Jessie Ramirezová v  mikině a džínech, černé vlasy ji bičovaly do tváří. Vedle ní seděl vysoký kluk s kapucí a cigaretou – její nový přítel Adrian, jehož černý buick s nízkým podvozkem parkoval na příjezdové cestě.

Monique se zamračila. „Proč se tahá zrovna s ním?“

„Je jí sedmnáct, to je věk rozbouřených hormonů. Jinak je to dobrá holka.“

„O dům se nám stará dobře, když jsme pryč, ale...“

„Ale co?“

„Měla jsem u  telefonu zlaté pero a  teď ho nemůžu najít. Třeba jen zapadlo za lednici.“

„Myslíš, že ho Jessie ukradla?“

„Určitě se někde objeví. Prosím, nezmiňuj se jí o tom.“

„Bez obav. Mám pusu na zámek.“

Monique rychle přešla přes úzký pruh trávy ke svému domu a  ladně přitom vlnila boky. Jessie s  tím jejím klukem ji sledovali. Dokud se nedala dohromady s Adrianem, byla Jessie vzorná studentka. Ani teď jsem si neuměla představit, že by ta holka cokoliv ukradla. Vždycky byla taková ochotná a upřímná. Ale kdo může znát skryté myšlenky teenagerů?

Dům napravo od Jessiina nesvítil. Takže Felix a Maude Calassisovi šli dnes nejspíš brzy spát, i když jindy se Felix rád chodíval za soumraku projít.

Za Calassisovými, v prázdném domě na rohu ulice, svítilo na terase světlo. Asi tam zapomněla zhasnout realitní makléřka Eris Coghlanová. Starší ceduli NA PRODEJ teď překryl nápis PRODÁNO.

Nalevo od Jessiina domu, na konci slepé uličky za hustým živým plotem stál perfektně udržovaný dům Frenkelových. Lenny Frenkel zrovna vyšel na verandu s telefonem přilepeným na ucho. Lenny byl ten hubenější z dvojčat Frenkelových, takový okouzlující mluvka. Na maturitní večírek ho zvalo už několik holek. Lukas, ten tlustší, se podobal svému otci Vernovi – byl statný a plachý.

V ulici, jako je Sitka Lane, kde stálo jenom šest stejných velkých domů, bylo těžké  – ale ne nemožné  – udržet si jakékoliv tajemství. Sousedy jsem vídala přicházet i odcházet. I když co se doopravdy dělo uvnitř, to nevěděl nikdo.

Ložnice v  patře voněla Johnnyho borovicovou vodou po holení a jeho oblíbeným mýdlem s karité. Převlékla jsem se z  džínů do jednoho z  Johnnyho extra dlouhých triček, a než jsem si lehla, ještě jsem otevřela okno. Zvenčí zavanuly vůně noci  – slaný mořský vzduch, intenzivní vůně cedrů, medová vůně květů ploštičníku pod oknem. Zkusila jsem se soustředit na Vaše zdravé těhotenství, ale slova na stránce se mi rozmazávala. Nevěděli snad už pravěcí rodiče i  bez knížek, jak na to? Nedůvěřovali raději instinktům? Přeci nevysedávali v  jeskyních a  nepročítali kolem ohně příručky. Jenže tehdy, před nástupem moderní medicíny, zase musela spousta novorozeňat umírat...

Od Kimballových ke mně doléhaly nesrozumitelné hlasy, které se mísily s vůní grilovaných párků. Po nějaké chvíli se odsunuly dveře na terasu a zase se zavřely. Nastalo ticho. Ve vzduchu se vznášela tíže, jako by hrozila přicházející bouřkou.

Ležela jsem na zádech, oči zavřené, spánek však nepřicházel. Vítr se proháněl větvemi jedlí a přes jeho hluk se najednou ozvalo hluboké dunění motoru auta sunoucího se ulicí. Pak motor vypnul a znovu zavládlo ticho. To si asi omladina užívá. Už by měli dávno spát. A já taky.

Konečně mě přemohla neklidná dřímota, ale jen abych se zase probudila do tmy. Oknem cloumaly poryvy větru a v uších mi zněla ozvěna nějaké rány – snad výšlehu z výfuku. Hodiny na nočním stolku ukazovaly 1:17. Na stěnách se mihotalo rozptýlené oranžové světlo, vzduchem vanul zápach kouře.

Rozsvítila jsem lampičku a  světlo vmžiku odhalilo celý pokoj: mou milovanou svatební fotografii na prádelníku, mikinu přehozenou přes židli, lahvičky krémů na toaletním stolku. Všechno bylo, jak má, ale mně se stejně divoce rozbušilo srdce. Vstala jsem a  vykoukla z okna. Ospalému mozku chvilku trvalo, než venkovní výjev zpracoval. Z  přízemních oken protějšího domu, od Kimballových, stoupal dým a šlehaly plameny. V tu

19

chvíli se spustil i vysoký zvuk požárního alarmu – piš

tění. Noc prořízly vyděšené dětské výkřiky. Mia. Zů

stala uvězněná v pokojíčku v prvním patře, přímo nad

běsnícím ohněm. KAPITOLA DVĚ Sebrala jsem ze stolku telefon a vytočila 911. Prsty se mi třásly, bála jsem se, abych neomdlela. Na lince se ozval nosový hlas operátora. „Tísňová linka Shadow Cove, můžete mluvit.“

„U sousedů hoří! Rychle! Jejich holčička – “

„Jak se jmenujete, madam?“

„Sarah Phoenixová. Sousedi jsou Kimballovi, Chad a Monique. Jejich dcera, Mia, jsou jí teprve čtyři roky. Křičí z pokojíčku – “

„Jaká je adresa, madam?“

„Jejich Sitka Lane 595. Naše 599, hned vedle. Pospěšte si.“

„Pomoc už vyráží.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Posíláme k vám posádku z centrální stanice.“

Ta je patnáct minut odsud. Zavěsila jsem, vytočila číslo Kimballových, ale ozval se obsazovací tón.

Nemohla jsem jenom nečinně postávat. Hodila jsem na sebe tepláky a tenisky, telefon strčila do kapsy a seběhla do haly. V  půlce schodů jsem zakopla, spadla a  přistála jak široká tak dlouhá v  mezipatře. Úplná hloupost. Takhle se zakopává jenom ve filmech.

Ve vteřině už jsem zase stála na nohou a  ze zvyku ještě ze stolku vzala kabelku, kterou jsem si cestou ze dveří přehodila přes rameno.

V bouřlivé noci se kymácely vysoké cedry. Oheň praskal a  burácel, jako by byl živý. Osvícené okolí připomínalo jakési naoranžovělé tablo stínů, vzduch ztěžkl štiplavým pachem hořícího dřeva a  spalovaných plastů. Alarm stále vřeštěl a Miin nářek se nesl skrz mračna kouře. Z  druhé strany ulice se ozýval křik, bylo slyšet bouchání dveří.

Plameny už zachvátily celé přízemí. Přibíhali Jessiini rodiče Don a  Pedra Ramirezovi, ještě v  pyžamech. Jessie běžela hned za nimi, v džínech a v mikině s kapucí. Na trávníku před domem se sbíhali i další sousedé: Felix a  Maude Calassisovi i  Frenkelovi s  oběma syny v pyžamech. Don zkusil vstupní dveře, ale byly zamčené. Lukas Frenkel vyběhl po schodech na verandu, kopl do dveří, zavrávoral a  s  kašlem se vrátil. Lenny pustil zahradní hadici a vystřelil do plamenů proud vody.

„Volala jsem 911,“ snažila se ten hlomoz překřičet Orla Frenkelová, jejíž ostře řezaná tvář byla stažená strachy. Tenké hedvábné negližé se třepetalo ve větru.

„Já taky,“ zakřičela jsem. „Musíme se dostat dovnitř!“

„Předem to nejde,“ oznámil Lukas, který pořád kašlal.

„Ale co Mia!“ řekla jsem. „A Chad s Monique – kde jsou?“

„Jsou pořád v domě!“ zakřičel Don. S Vernem Frenkelem běželi dozadu za dům. Lenny dál stříkal vodu na přední dveře, ale tenký pramínek jako by plameny jen přiživoval.

Přeběhla jsem na zadní terasu a  škubla posuvnými skleněnými dveřmi. Zamčeno. Mžourala jsem dovnitř úzkými mezírkami žaluzií. Obývák byl plný plamenů a kouře. Jako skrz mlhu jsem uviděla kuchyňské okno. Vypadalo, že je rozbité, jako kdyby sklem někdo prohodil kámen.

„Nechoď dovnitř!“ varovala mě za zády Orla a tahala mě za rukáv. „Je to nebezpečné.“

Pádily jsme zpátky k boční zdi, která sousedila s naším domem a v níž bylo okno do Miina pokoje v patře. Přidala se k nám Pedra Ramirezová ve vzdouvajícím se bílém županu a v růžových pantoflích. „Dios mío. Kde jsou Kimballovi? Sarah! Kde je Johnny?“

„V  San Francisku,“ sotva jsem popadala dech. Od čeho mám tak mokré tepláky?

Jessie pustila vodu i  z  našeho kohoutku, přetáhla hadici přes příjezdovou cestu a marně namířila proud vody na oheň.

Přiběhl Don s očouzenou a zachmuřenou tváří. „Nemůžeme najít žádnou bezpečnou cestu do domu. Znova jsem zavolal 911. Budou tu za osm minut.“

Jak mohlo uběhnout tak málo času? Ukázala jsem na Miino okno. „Přineste žebřík. Rychle!“

„Nemůžeš přeci jít nahoru,“ vyvalila Pedra polekaně oči.

„Vezmeme náš,“ zakřičel Don a už s Jessie běželi přes ulici.

Vytáhla jsem z  kapsy telefon a  zavolala Johnnymu. Žádná odezva, tak jsem přes informace vytočila číslo hotelu. Ozvala se čilá recepční. „Dejte mi doktora Johnnyho McDonalda, prosím. Je to naléhavé.“

„Chviličku. Zkusím vás spojit.“ Ale telefon v Johnnyho pokoji jen zvonil. Na lince se znovu ozvala recepční. „Nezvedá to. Přepojím vás na hlasovou schránku.“

Nechala jsem mu zmatený vzkaz a zavěsila zrovna ve chvíli, kdy se Don s Jessie vraceli se žebříkem. Don ho opřel o dům těsně pod Miiným oknem. Kolem se shluklo několik sousedů, ostatní tahali přes ulici další hadice a v křížících se obloucích stříkali vodu na plameny.

„Držte žebřík,“ vykřikla jsem a srdce mi bušilo jako o  závod. Telefon jsem šoupla do kabelky a  podala ji Pedře.

„Ty nahoru nepůjdeš,“ protestoval Don.

„Okýnkem se nikdo jiný neprotáhne,“ řekla jsem.

„Já jo,“ ozvala se Jessie.

„Ty zůstaneš tady. Bez debat.“ Protlačila jsem se k žebříku, popadla z trávníku kámen a cestou vzhůru po žebříku si ho strčila do kapsy od kalhot.

„Počkej!“ vykřikla Pedra. „Ať jde místo tebe Don.“

„To zvládnu!“ křikla jsem pod sebe. „Podívejte se, jestli se tam nejde dostat ještě někudy, jestli nám něco neuniklo.“

„Jdeme na to,“ řekl Don a znovu vyrazil okolo domu. „Držte to pevně,“ řekl ještě.

„Dávejte pozor,“ vykřikla Jessie.

„Nepouštějte ten žebřík.“ Zírala jsem nahoru. Kolena se mi pomalu proměňovala v gumu, dlaně jsem měla celé zpocené. Zatnula jsem zuby a snažila se ignorovat strach z výšek. Kouř byl čím dál hustší, štípal mě do očí a nutil kašlat.

Miino okno bylo na pár centimetrů pootevřené, ale bylo zajištěné západkou. Dětské noční světlo odhalovalo obrysy prádelníku, houpacího křesla a  postýlky. Ale Mia nikde. Alarm mezitím umlkl. Škvírou kolem dveří procházelo světlo. Na druhé straně zuřil oheň, nestvůra, která se snažila proniknout dovnitř.

„Mio, jsi tu?“ zakřičela jsem přes síťku na okně.

Zpod postele se vyplazila malá postavička. „Jsem tady. Chci maminku!“

„Nehýbej se. Jdu pro tebe.“ Vyškubla jsem síťku. „Pozor tam dole!“ Hodila jsem ji na trávník. „Teď se schovej, zlatíčko.“

Mia se skrčila a zalezla zpátky pod postel.

Levou rukou jsem se pevně chytila žebříku, v pravé sevřela kámen a švihnutím rozbila okno. Kámen jsem odhodila na podlahu do Miina pokoje, pak jsem protáhla ruku sklem a  odjistila západku. Za vteřinku už jsem stála v ložnici. Narazila jsem na stěnu horka, přistoupila k  Mie a  zvedla ji do náručí, pod nohama mi křupalo sklo. Zdála se mnohem těžší než na svých třináct kilo. „Chyť se mě kolem krku. Nepouštěj se.“

Stiskla mě tak pevně, až mě málem uškrtila. Ještě dva kroky a stály jsme u dveří vedoucích z ložnice. Vlna vedra za dveřmi nás málem porazila. „Chade! Monique!“ zakřičela jsem. Žádná odpověď. „Mám Miu!“ Pořád nic.

Zamířila jsem zpátky k oknu a vyšplhala na parapet. S dítětem v náručí to nebyl snadný manévr. „Mám ji!“ vykřikla jsem. „Jdu dolů!“

„Jistíme tě!“ uslyšela jsem Verna. „Pospěš si.“

Cestou dolů po žebříku Mia každým krokem těžkla, přestože byla na svůj věk drobná.

„Maminko,“ vzlykala. „Co mé popelkovské střevíčky?“

„Koupíme ti nové,“ uklidňovala jsem ji. Kde jsou Chad s Monique? Doufala jsem, že je Don našel, že se jim podařilo utéct.

„Mám strach,“ špitla Mia a podívala se mi do očí.

„Já taky. Ale zvládneme to.“ Stiskla jsem ji ještě pevněji a doufala, že ji neupustím. Vzduchem zavanul odporný pach hořících chemikálií a  pak najednou něco nahoře explodovalo. Z kouře se na nás snesla smršť sutin. Z Miina okna vyšlehly plameny, vítr zachytil jiskry a zanesl je na naši střechu, kde zapálily šindele.

Jessie se dole dala do křiku. „Váš dům hoří. Sarah, pospěšte si!“

Vmžiku mi hlavou proběhly pošetilé myšlenky. Můj rukopis, fotky ze svatby, můj deník, doklady, pasy. Obraz myšky Divotvorky. Kambanské dřevěné rytiny z Keni od maminky, která je tam u mírových jednotek. Snubní prstýnek na stolku. Vždycky jsem si ho na noc sundávala. Musím se tam vrátit, ale teď nemůžu spěchat.

Ještě pět příček a stály jsme na zemi. Když jsem Miu předávala do náručí Pedře, zdálky se ozvaly přijíždějící sirény. Oheň se mezitím rozšířil na celou naši střechu. Ložnice už zářila zevnitř, osvěcovaná jakýmsi snovým

26

jasem, který procházel střešním oknem. Seshora se

snesla další sprška trosek, a  když jsem vzhlédla, jaký

si velký černý předmět se jako ve zpomaleném záběru

řítil přímo na mě  – meteor, roztočený úlomek rakety,

který padal níž a níž, a pak už jsem neviděla vůbec nic. KAPITOLA TŘI Probudila jsem se ve fádním šedém pokoji, na obličeji přitisknutou masku, která mi dodávala vlhčený kyslík. Zvedla jsem ruku k  bolavému čelu a  prsty nahmataly hrubé tkanivo obvazu. Hlava mi pulzovala bolestí, jako by mi na ni spadl celý panelák. Za zvednutou ruku mě cosi zatahalo  – kapačka s  nitrožilní výživou. Na sobě jsem měla nemocniční košili z jemné bavlny a pod naškrobenou přikrývkou teplé ponožky. Kde mám svoje oblečení? A kabelku? Dávala jsem ji přeci Pedře.

Všimla jsem si dveří otevřených do maličké koupelny, okna s  výhledem na lesy a  nerezového stolku, na kterém stála káva v  papírovém kelímku s  potiskem. Bylo na něm modré logo Shadow Café.

V jaké nemocnici to jsem? Na jak dlouho jsem ztratila vědomí? Podle sklonu bledých slunečních paprsků muselo být odpoledne. V dálce se z nemocničního rozhlasu ozval jakýsi hlas, kolem pokoje prošly pískavé kroky gumových podrážek, a  dokonce i  přes kyslíkovou masku jsem cítila dezinfekci a další nemocniční pachy.

Hned za dveřmi promluvil povědomý, hluboký hlas. Zkusila jsem se posadit, ale ruce i nohy jsem měla jako z olova. Pár slov dolétlo až ke mně.

„... tu s ní zůstat,“ říkal muž. „Nevím jak dlouho. Je to přeci moje žena.“

Stáhla jsem si z  pusy masku a  zavolala: „Johnny!“ Můj hlas zněl chabě a chraplavě, ale Johnny mě přesto zaslechl. Když vcházel do pokoje, zasouval mobil do kapsy u  saka. Na sobě měl pomačkanou bílou košili a černé kalhoty. Vlasy měl rozcuchané, tvář bledou a  staženou. Vypadal docela neupraveně, ale přesto z  něho sálala energická mužnost a  podmanivé charizma. Když se skláněl nad mou postelí, aby mě objal, naplňovala jeho zářivé modré oči obava.

„Sarah.“ Políbil mě na tvář a na rty a já jsem ho sevřela oběma rukama kolem krku. Jak strašně mi chyběl ten dotyk, jak se mi stýskalo po borovicové vůni jeho kůže.

„Kde to jsem?“ zašeptala jsem mu do ucha.

„V nemocnici Cove. Máš otřes mozku. Zasáhl tě padající trám.“

Naposledy jsem si pamatovala, jak Pedře předávám Miu. „Jak dlouho tu ležím?“

Podíval se na hodinky, stříbrný pásek se zablýskl ve slunci. „Jsou skoro dvě odpoledne.“ Posadil se na židli u postele, mou ruku nepouštěl.

Cítila jsem se jako uschlý list, který co nevidět odfoukne vichřice. „Co Kimballovi? Chad a Monique?“

„Kimballovi...“ Slova mu odumřela na rtech a oči se zaplnily bolestí.

„Co říkáš?“

Zavrtěl hlavou a stiskl mi ruku. Jeho zbědovaný výraz mi pověděl všechno. Úplně mě to ochromilo. Paměť lapala po obrazu Monique – po jejím elektrizujícím úsměvu, třpytivých šatech, po tom, jak se všechno kolem ní dávalo do pohybu. „Ne. To nemůže být pravda.“

„Je mi to hrozně líto,“ zašeptal Johnny.

Celá rozechvělá jsem se nadechla, po tvářích mi klouzaly slzy. Vybavila se mi úplně obyčejná vzpomínka na Chada, jak seškrabuje pepř z lososa, kterého před grilováním Monique nakládala. Chad pepř nesnášel. Jak je možné, že oba umřeli? „A Mia?“

„Mia je v pořádku.“

„Ale teď je sirotek. Teď –“

„Je u babičky.“ Johnny si vlezl ke mně na postel, tenká nemocniční matrace se pod jeho vahou prohnula. Sevřel mě v náručí.

„A co ostatní?“

„Sousedi? Nikomu se nic nestalo. Poslal jsem vzkaz tvojí mamince. Je na cestě do Nairobi, k telefonu.“

„Nechci, aby si dělala starosti – “

„Víš, že stejně bude.“ Vytáhl z kapsy zmačkaný papírový kapesník. „Co se proboha stalo?“

Otřela jsem si tváře. „Nemám ponětí. Všechno bylo v pořádku... Pak mě probudila nějaká rána.“

„Jaká rána?“

„Jako exploze nebo tak něco. Co je s naším domem?“

Propletl své prsty s  mými. „Je dost poškozený. Ne. Je zničený.“

„Celý? Ale požárníci právě přijížděli – “

„Patro už bylo v plamenech. Nemohli ho zachránit. Dům už prostě není obyvatelný.“

Vzpomněla jsem si na jiskry rozfoukané větrem. Ale jak jsme mohli přijít o celý dům? Jak mohli Monique s  Chadem umřít? Stěny pokoje jako by se kolem mě svíraly, hlasy z chodby mě bodaly do uší. „Kdy se tam můžeme vrátit? Chci se podívat – “

„Pár dní musíš zůstat tady. Zajedeme tam, teprve až se budeš cítit fajn.“

Vydala jsem suché, neradostné zasmání. „Já už se nikdy nebudu cítit fajn, nikdy.“

„Strašně mě to mrzí.“ Z kapsy se mu ozvalo tiché zabzučení. Vytáhl telefon, mrkl na displej a telefon zase schoval. „Pojišťovna. Zavolám jim později.“

„Ty už jednáš s  pojišťovnou?“ Samozřejmě že ano. Johnny nikdy neztrácel čas. Myslel dopředu, což byla vlastnost, kterou jsem na něm obdivovala.

„Musel jsem zajistit pokrytí nájmu na přechodné ubytování,“ vysvětlil. „I  elektřinu a  vodu už jsem nechal odpojit. Všechno je pryč.“

Ale ne všechno, všechno ne. Naše vzpomínky ne, ani ta chvíle, kdy jsem poprvé překročila práh Johnnyho domu. Na naší druhé schůzce mě pozval na večeři. Koupil mi moji oblíbenou venkovní květinu  – tyrkysovou hortenzii v  květináči. Zapomněl sundat cenovku. Ale obměkčil mě svojí snahou udělat na mě dojem  – hlavně když spálil lasagne. Nakonec jsme se při světle svíček dělili o sendviče s burákovým máslem. Jeho vtipy mě rozesmávaly; vyprávěla jsem mu o myšce Divotvorce. Zaujatě mě poslouchal, díval se mi na rty, v očích s dlouhými řasami se mu zračila pozornost a mnou procházely vlny horka. Konverzaci byl pak už brzy konec. Teď se těch vzpomínek budeme muset držet – o nic jiného se opřít nemůžeme. KAPITOLA ČTYŘI Podle neurologa potřebovaly moje tělo i  mozek ještě nějakou dobu na zotavenou. Byl to takový drobný mužíček s  obrovskými brýlemi a  řídnoucími vlasy. Opakoval, co jsem už věděla od Johnnyho: že jsem utrpěla otřes mozku, lehčí formu. Zůstanu několik dní na pozorování. Můžu trpět bolestmi hlavy, závratěmi nebo dočasnými výpadky krátkodobé paměti.

Té noci jsem spala lehkým, neklidným spánkem. Pokaždé, když jsem se celá zpocená probudila, vytrácející se sny se ještě chvíli vznášely na okrajích mysli. Ne, ne sny. Noční můry. Záblesky ohně, bortící se trámy, zář lemující dveře do Miina pokojíčku. Jindy se mi zdálo, že jsme zase doma, ploštičníky září v  měsíčním svitu, Monique stojí na terase a vítr jí vhání vlasy do tváře.

Johnny truchlil svým vlastním tichým způsobem. Přespal na nemocniční posteli vedle mě s tělem přitisknutým k mému a ignoroval přistýlku pro hosty, kterou mu rozložila sestřička. Ráno vstal brzy a v miniaturní koupelně se osprchoval. Kufr si položil na rozkládací stolek  – stále v  něm ještě měl oblečení z  konference: obleky, kravaty, černé ponožky.

Pak vyrazil zařizovat potřebné záležitosti, a když se vrátil, přinesl mi toaletní potřeby, pár časopisů a nějaké nepadnoucí oblečení. Já jsem s radostí, že můj telefon zůstal nepoškozený, kontrolovala hlasovou schránku a  odpovídala na vzkazy přátel, včetně uplakané Natalie, která zrovna přistála v  Novém Dillí. „Vracím se zpátky,“ oznámila mi. „Nevarovala jsem tě snad, že se to stane? No řekni?“

„Žádný strom nám na dům nespadl,“ mírnila jsem ji.

„Ale něco tě uhodilo do hlavy. To mohla být větev.“

„Třeba, ale – “

„Pořád to neskončilo. Cítím, že přijde ještě něco horšího. Jen tentokrát nic jako strom ani oheň. Nebude to tak nápadné, spíš záludnější.“

„Neměla by ses tolik dívat na horory,“ namítla jsem. „Koukejte si s Danem užít Indii. My dvě se uvidíme za pár měsíců.“ Zavěsila jsem dřív, než stihla protestovat. Potom jsem zavolala svému vydavateli, ale když jsem tvrdila, že jsem naprosto v pořádku, promlouval skrze mě někdo jiný, nějaká jiná Sarah, jakýsi stínový zástupce stvořený, aby ošálil svět.

Máma volala o pár hodin později, když konečně dorazila do Nairobi. Její hlas se ozýval přes celé kontinenty. „Mám o tebe strach.“

„Nic mi není,“ zalhala jsem. Hlava mě bolela a myšlenky stále jako by přicházely z mlhy.

„Nechceš jít domů? Můžeš tam zůstat, jak dlouho budeš chtít. Tvůj pokoj je připravený. Klíč najdeš pod kamennou želvou.“

Tu šedivou kamennou želvu si koupila těsně předtím, než se od nás odstěhoval otec. Mně bylo tehdy devět. V tomtéž portlandském domě v Oregonu – byla to dřevěná vilka ve stylu třicátých let – jsme pak s máti zůstaly bydlet samy, dokud jsem se v osmnácti neodstěhovala. Teď jsem najednou zatoužila po svém dětském pokojíčku i s jeho poklidným výhledem na zalesněné údolí.

„Jsi hodná, díky,“ řekla jsem. „Ale je to moc daleko. Najdeme něco tady poblíž. Chvilku to potrvá, než se zase postavíme na nohy.“

„Přiletím za vámi.“

„To není potřeba. Zvládneme to.“ Máma by se nám tu jenom pletla. Snažila by se být užitečná, ale já bych stejně cítila její touhu cestovat, a kromě toho byla mnohem platnější tam v té vesnici v Keni, kde učila hluché děti znakovou řeč.

„Mám tě ráda,“ loučila se stísněným hlasem.

„Já tebe taky.“ Zavěsila jsem se slzami v očích.

Následovalo několik návštěv, včetně Pedry Ramirezové s  Jessie, které mi přinesly vázu plnou barevných květin se vzkazem na pohlednici s Wonder Woman: Laskavá a milá a taky strach neznáš, zachránilas Miu. To všechno v sobě máš! Přání podepsali skoro všichni z ulice. Brzy se nám vrať. Jsi naše hrdinka. Máme tě rádi. Rozplakala jsem se. Jako hrdinka jsem si rozhodně nepřipadala. Co kdybych po tom žebříku vyšplhala dřív? Mohla bych bývala zachránit i Chada s Monique? Ale co bylo, bylo. A  tak jsme s  Pedrou a  Jessie plakaly všechny spolu v nemocničním pokoji, objímaly se, děkovaly za to, co se podařilo zachránit, a  truchlily pro to, co bylo nenávratně pryč.

–-–

Druhý den odpoledne, když byl Johnny pryč, za mnou naposledy před propuštěním zašel doktor. Provedl rychlé neurologické vyšetření, prověřil reflexy a vnímání – hmat, sluch, čich, chuť a zrak.

Přestala jsem snad být fyzicky sama sebou? Neměla bych už snad důvěřovat svým smyslům? Možná že ne. Minulou noc jsem se najednou vzbudila a  uviděla ve dveřích jakousi mužskou siluetu, ale Johnny ležel vedle mě a tiše chrápal. Celá vyděšená jsem pevně stiskla víčka, a když jsem oči za chvilku zase otevřela, ten člověk zmizel. Možná to byl jen sen. Nebo halucinace.

Když doktor prověřil i rovnováhu a koordinaci, podepsal mou propustku. „Ale musíte odpočívat,“ varoval mě. „Nějakou dobu se vyhýbejte namáhavé práci, fyzické i psychické.“

„Chystá se vydání mé další knihy. Mám už naplánované autogramiády – “

„Zrušte je.“

„Jenže já se tím živím.“ Nedokázala jsem vypnout mozek. Neurony a synapse jako by dokonce byly čilejší než obvykle.

„Alespoň na pár týdnů.“ A  pak odešel, zrovna ve chvíli, kdy se Johnny vracel s nákupními taškami, které postavil na pult vedle hromady dárků od přátel.

„Jsem volná,“ oznámila jsem. „Pojeďme se podívat na náš dům.“

Jeho pohled potemněl. „Nezapomínej, že to jako dům už ani nevypadá.“

„I tak, chci ho vidět.“

„Jak myslíš. Nikam nechoď. Hned jsem zpátky.“ Nechal telefon na stolku, zašel na záchod a zavřel dveře. Telefon téměř vzápětí zabzučel. Neznámé číslo, blikalo na obrazovce. Zvedla jsem ho: „Haló? Tady žena doktora McDonalda –“

Do ucha se mi zařízl oznamovací tón. Obrazovku rudě ozářila slova HOVOR UKONČEN. Uslyšela jsem splachování a vyšel Johnny. „Kdo volal?“ ptal se a oplachoval si ruce v umyvadle.

„Nevím. Ten člověk zavěsil.“

Svěsil koutky a svraštil obočí. „To je divné. Poslední dobou už se to stalo víckrát.“ Odtrhl papírový ubrousek a osušil si ruce.

„Někdo tě pronásleduje?“ Položila jsem mobil zpátky na pult.

„I  to se stává. Nakonec toho nechají.“ Odhodil ubrousek do koše, postavil se za mě, objal mě oběma rukama kolem pasu a oba jsme se zadívali do zrcadla. Vypadal přepadle, kolem očí se mu objevily nové ustarané vrásky. Moc pracoval a pořádně se nevyspal.

„Teď už je mi líp, můžu ti pomáhat,“ řekla jsem a natáhla ruku, abych pohladila jeho strniště na tváři. „Nemusíš být na všechno sám.“

„Mně to nevadí. A podle doktora potřebuješ odpočívat.“

„Ale přemýšlet můžeme spolu.“ Jenže Johnny měl pravdu. Stěží jsem se v  odraze poznávala  – pobledlá kůže, zapadlé oči, zplihlé vlasy. Na fotografii z obálek mých knih se mi kolem ramen vlnily zářivé lokny a působila jsem živě a energicky.

„Musíme vymyslet, kam půjdeme,“ řekl Johnny.

„Domů. Já chci jet domů.“ Opřela jsem se mu o hrudník, bolestivá nostalgie mi pronikala až do kostí.

Johnny mě políbil na temeno. „Přeci nemůžeme spát v těch troskách.“

Jenže já jsem chtěla. Čistě silou vůle přinutím popel povstat a znovu se poskládat do tvaru známých domácích předmětů.

Otočila jsem se tak, abych mu viděla přímo do očí. „Vím, že to bude těžké, ale – “

„Můžeme začít znovu na nějakém novém místě,“ přerušil mě Johnny. „Mohli bychom se přestěhovat do toho města, jak tam celý rok jenom prší. Do Forks, kde se točily všechny ty upíří filmy. Tam je tak mokro, že už nám nikdy nic nechytne.“

„Máš závazky tady. Na klinice.“

„Kliniku můžu přesunout.“

„Ale pacienti se s tebou přestěhovat nemůžou. A ti se na tebe spoléhají.“

„Pššš.“ Johnny mi zlehka přitiskl prst na rty. „Probereme to později. Prozatím jsem nám pronajal domek na opačném konci města.“

„Takže tam jsi byl celý den.“

„Ne celý den.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.