načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dobří sousedé - A.J. Bannerová; Pavel Černovský

Kniha: Dobří sousedé
Autor: ;

Psychologický thriller, který navždy změní pohled na lidi, jež jsou vám nejblíže Shadow Cove je městečko, ve kterém by snad chtěl žít každý – má malebné uličky, obklopují ho ...


Titul je skladem >10ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  247
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  339 Kč
27%
naše sleva
8,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-03-01
Počet stran: 248
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 242 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The good neighbor ... přeložil Pavel Černovský
Vazba: vázaná s potahem z jiného materiálu
Doporučená novinka pro týden: 2017-10
ISBN: 9788074735226
EAN: 9788074735226
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Psychologický thriller, který navždy změní pohled na lidi, jež jsou vám nejblíže Shadow Cove je městečko, ve kterém by snad chtěl žít každý – má malebné uličky, obklopují ho husté lesy a žijí v něm dobří sousedé. To si alespoň myslí spisovatelka Sarah, když se sem přistěhuje za svým čerstvým novomanželem, doktorem Johnnym McDonaldem. A pak ji jednoho říjnového večera, když je Johnny zrovna pryč, připraví náhlá tragédie o veškeré štěstí. Otřesení a zdrcení manželé se za pomoci sousedů snaží vybudovat si nový život. Když Sarah pátrá po střípcích jejich minulého života, odhalí šokující tajemství, které ji přiměje pochybovat o všem, co dosud považovala za neotřesitelné základy svého života – o svých sousedech, přátelích, a dokonce i o svém manželství. S každým dalším odhalením se Sarah musí znovu a znovu ptát sama sebe, jestli dokáže rozeznat pravdu od lži a jestli vůbec může doopravdy poznat ty, které miluje.

Kniha je zařazena v kategoriích
A.J. Bannerová; Pavel Černovský - další tituly autora:
De Nirova hra De Nirova hra
Černovský, Pavel; Hage, Rawi
Cena: 220 Kč
Japonsko za zrcadlem Japonsko za zrcadlem
Macfarlane, Alan; Černovský, Pavel
Cena: 245 Kč
Dobří sousedé Dobří sousedé
Bannerová, A.J.
Cena: 168 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Dobří sousedé" mají také často zájem o tyto tituly:
Noční lov Noční lov
Bryndza, Robert
Cena: 339 Kč
Abája Abája
Wenzelová, Kerstin
Cena: 239 Kč
Manželé odvedle Manželé odvedle
Lapena, Shari
Cena: 239 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DOBŘÍ SOUSEDÉ
A. J. Bannerová





Tento příběh je smyšlený. Jména, postavy, organizace, místa,
události a děje jsou buď výtvorem autorčiny představivosti,
nebo jsou použity velice obezřetně.
Copyright © Anjali Banerjee, 2015
This edition made possible under a license arrangement
originating with Amazon Publishing, www.apub.com.
Translation © Pavel Černovský, 2017
ISBN 978-80-7473-522-6





9
PROLOG
Topím se. Proud řeky mnou smýká do všech stran. Boty
jsem odkopla, ale ztěžklé džíny mi svazují nohy. Hoří
mi v plicích, potřebují vzduch. Kam se poděla? Ztratila
jsem ji – ne, tamhle je, moc blízko vodopádu. Hlava
vyjede na hladinu, bledou tváří vzhůru. Rty má modré.
Vyrazím za ní, ale proud mě znovu stáhne do hlubin,
polykám doušky vody. Probojuju se vzhůru, prorazím
hladinu, plivu bláto a kal. Hukot vodopádu zesiluje až
do ohlušujícího řevu.
„Plavu k tobě!“ zakřičím. „Chytni se něčeho!“ Je
při vědomí? Je vůbec ještě naživu? Volám o pomoc,
ale můj jekot zaniká v bouřce. Pravá, levá, popadnout,
přitáhnout. Prsty ztratily cit. Ani nohy necítím. Oblo -
hu ozáří blesk, zahřmí a pak ke mně z výšin útesu, na
kterém se rýsuje pohybující se černá silueta, dolehne
křik povědomého hlasu.
„Bon voyage,“ zavřeští vítězně. „Konečně mám od vás
pokoj.“





11
KAPITOLA JEDNA
O dva měsíce dříve
Toho večera na počátku října bylo v ulici Sitka Lane
ještě všechno perfektní. Nebe se zbarvilo rudým sou -
mrakem, místy přecházelo v růžové a zlaté odstíny.
Přes trávník se hnaly první spadané listy, cedry a olše
se kývaly v mírném větru vanoucím od oceánu. Tehdy
ještě plná síly a zdraví jsem narovnávala obraz myšky
Divotvorky zavěšený na stěně. Ta chlupatá detektivka
seděla na štosu knížek, na bystrých očkách měla
nasazené brýle.
Potřebovala jsem napsat její další dobrodružství, ale
od té doby, co Johnny odjel, jsem jen okusovala tužku
a zírala do prázdna. Pokaždé, když mi zazvonil telefon,
jsem si hned představila, jak mě objímá, jak mě hladí
dlaní na krku a krouží níž. I po třech letech manželství
jsem se pořád cítila jako rozechvělá novomanželka.
V duchu jsem ho viděla na konferenci v San
Francisku, představovala jsem si ho zcela pohlceného
nejnovějšími poznatky v léčbě akné a ekzémů, zatímco já si
tu v ospalém městečku Shadow Cove ve státě
Washington lelkuju a vylepšuju náš dům snů. Technicky vzato
spíš Johnnyho dům snů, protože ho koupil ještě
předtím, než jsme se poznali.





12 13
„Jeden šálek denně,“ radila Natalie. „Nebo pij bez -
kofeinový.“
„Jasně, jasně. Přestáváš někdy mluvit jako odbornice
na výživu?“
„Jenom když spím. Dej tomu svému chlapákovi
pusu i za mě.“
„Nápodobně.“ Zavěsila jsem a už teď se mi po
Natalii stýskalo. Dokončila jsem úklid stolu, jenže její slova
mi neustále zněla v hlavě. Přepadl mě takový divný pocit...
Za pár minut mi telefon zazvonil znovu, tentokrát
obrazovku ozářila hranatá bílá písmenka jména Johnny.
„Stýská se mi po vás celý den, doktore McDonalde,“
řekla jsem a usmála se.
„Mně se stýskalo víc,“ odpověděl svým klidným
barytonem. „Vězím tu až po uši v hidradenitis
suppurativa – “
„Suppura- co?“
„Souvisí to s vysokou morbiditou.“
„To slovo nesnáším, morbidita. Zní mi to jako smrt.“
„Taky se to týká smrti. Už abych byl doma.“
„Chceš jako říct, že tě ty vzrušující přednášky
o bakteriích požírajících tkáně nerozpalujou?“
„Rozpaluješ mě jenom ty. Co máš na sobě?“
„To krajkové prádlo, co jsi mi dal k Vánocům,“
zalhala jsem a podívala se na svoje tričko a džínové lacláče.
„Hmm... Co takhle, však víš... po telefonu.“
„Počkej chvilku. U Kimballových někdo je.“ Z cesty
vedoucí k sousedům se ozval motor přijíždějícího auta,
vzápětí utichl.
„Můžou si přeci pozvat hosty.“
Pustila jsem se do úklidu své pracovny, která nesla
zřetelné stopy mého vytíženého života – krabice plné knih
určených jako dar knihovně, rozvrh autorských čtení,
připomínky od ostatních autorů z kritické skupiny.
V šest třicet mi zabzučel telefon, na displeji se
rozsvítila písmena BFF. Stiskla jsem tlačítko odpovědět.
„Neměli jste už s Danem sedět v letadle do Indie?“
„Letí nám to za čtyři hodiny,“ odpověděla Natalie,
zatímco v pozadí znělo něco od Milese Davise.
„Přepadl mě takový divný pocit, týkalo se to tebe.“
„A copak je to tentokrát?“ Natalie byla královnou
bizarních předtuch. Před deseti lety na univerzitě, kde
jsme se poznaly, předvídala katastrofu před každou
zkouškou.
„Mám strach, že vám jeden z těch vysokých stromů
spadne na střechu.“
„To je tou cestou,“ uklidňovala jsem ji.
„Já vím, jenže ty jsi tam sama, v tom gigantickém
domě, a – “
„Není zas tak gigantický.“ Byla to pravda, ale stejně
jsem se trochu zachvěla. Vítr venku zesílil a proháněl
se mezi větvemi. „Pořád nemůžu uvěřit, že budeš půl
roku pryč.“
„Klinika chtěla Dana na rok, jenže pacienti ho
potřebují tady. Přivezu ti hedvábí a santalové dřevo.“
„A darjeeling,“ doplnila jsem.
„Zelený čaj je zdravější, když zkoušíš přijít do jináče.“
„Piju radši černý, to přeci víš.“ Pocítila jsem drobné
bodnutí pod žebry. O těhotenství se s Johnnym
pokoušíme už skoro rok.





12 13
„Jeden šálek denně,“ radila Natalie. „Nebo pij bez -
kofeinový.“
„Jasně, jasně. Přestáváš někdy mluvit jako odbornice
na výživu?“
„Jenom když spím. Dej tomu svému chlapákovi
pusu i za mě.“
„Nápodobně.“ Zavěsila jsem a už teď se mi po
Natalii stýskalo. Dokončila jsem úklid stolu, jenže její slova
mi neustále zněla v hlavě. Přepadl mě takový divný pocit...
Za pár minut mi telefon zazvonil znovu, tentokrát
obrazovku ozářila hranatá bílá písmenka jména Johnny.
„Stýská se mi po vás celý den, doktore McDonalde,“
řekla jsem a usmála se.
„Mně se stýskalo víc,“ odpověděl svým klidným
barytonem. „Vězím tu až po uši v hidradenitis
suppurativa – “
„Suppura- co?“
„Souvisí to s vysokou morbiditou.“
„To slovo nesnáším, morbidita. Zní mi to jako smrt.“
„Taky se to týká smrti. Už abych byl doma.“
„Chceš jako říct, že tě ty vzrušující přednášky
o bakteriích požírajících tkáně nerozpalujou?“
„Rozpaluješ mě jenom ty. Co máš na sobě?“
„To krajkové prádlo, co jsi mi dal k Vánocům,“
zalhala jsem a podívala se na svoje tričko a džínové lacláče.
„Hmm... Co takhle, však víš... po telefonu.“
„Počkej chvilku. U Kimballových někdo je.“ Z cesty
vedoucí k sousedům se ozval motor přijíždějícího auta,
vzápětí utichl.
„Můžou si přeci pozvat hosty.“
Pustila jsem se do úklidu své pracovny, která nesla
zřetelné stopy mého vytíženého života – krabice plné knih
určených jako dar knihovně, rozvrh autorských čtení,
připomínky od ostatních autorů z kritické skupiny.
V šest třicet mi zabzučel telefon, na displeji se
rozsvítila písmena BFF. Stiskla jsem tlačítko odpovědět.
„Neměli jste už s Danem sedět v letadle do Indie?“
„Letí nám to za čtyři hodiny,“ odpověděla Natalie,
zatímco v pozadí znělo něco od Milese Davise.
„Přepadl mě takový divný pocit, týkalo se to tebe.“
„A copak je to tentokrát?“ Natalie byla královnou
bizarních předtuch. Před deseti lety na univerzitě, kde
jsme se poznaly, předvídala katastrofu před každou
zkouškou.
„Mám strach, že vám jeden z těch vysokých stromů
spadne na střechu.“
„To je tou cestou,“ uklidňovala jsem ji.
„Já vím, jenže ty jsi tam sama, v tom gigantickém
domě, a – “
„Není zas tak gigantický.“ Byla to pravda, ale stejně
jsem se trochu zachvěla. Vítr venku zesílil a proháněl
se mezi větvemi. „Pořád nemůžu uvěřit, že budeš půl
roku pryč.“
„Klinika chtěla Dana na rok, jenže pacienti ho
potřebují tady. Přivezu ti hedvábí a santalové dřevo.“
„A darjeeling,“ doplnila jsem.
„Zelený čaj je zdravější, když zkoušíš přijít do jináče.“
„Piju radši černý, to přeci víš.“ Pocítila jsem drobné
bodnutí pod žebry. O těhotenství se s Johnnym
pokoušíme už skoro rok.





14 15
šedé oči a husté dlouhé řasy. Pleť měla lehce opálenou
a tváře pokropené hrstkou pih. Ovanul mě slabý pach
cest – letadla, potu a drahého parfému.
„Vrátili jste se brzy,“ uvítala jsem ji. „Nestalo se nic?“
Vyčerpaně se usmála. „Je to komplikované. Ale
nepřišla jsem, abych si stěžovala. Mohla bych si půjčit
pytel dřevěného uhlí?“
„Pojď dozadu. Máme ho na terase.“
Monique vešla do domu a následovala mě vstupní
halou. Když jsme procházely obývacím pokojem, nad -
šeně hvízdla. „O la lá! Tys to tu krásně předělala. Ta
modrá pohovka je nová?“
„Tu starou černou příšernost jsem vyhodila. Úplně
z ní křičelo ‚mládeneckej bejvák‘.“
„Vážně to tu prokouklo.“
„Díky. Zařizovat dům mě baví.“ Když jsem se sem
nastěhovala, obohatila jsem to tu o hedvábné
polštářky, sáčky s levandulí a vonná mýdla. A také o pár
kousků nábytku z ekologicky káceného dřeva, včetně
komody v hale.
Židli na terase převrátil vítr a spadly i zahradní
hrábě. Vzala jsem malé balení dřevěného uhlí a podala jí
ho. „Určitě má smysl dělat v tomhle počasí barbecue?“
„Znáš mého muže. Rád zdolává překážky.“ Monique
sevřela sáček pod paží. Cestou přes halu ještě na
chvilku zaváhala. „A Jules je v pořádku? Šel dneska brzy
spát?“ Podívala se vzhůru do schodů, jako by si snad
byla ráda vypůjčila i Johnnyho. Občas jsme mu říkali
„Jules“ a jejímu muži „Jim“ podle postav
z francouzského filmu Jules a Jim, na který jsme se kdysi všichni
„Jenže Kimballovi jsou na Havaji. Prosili mě, jestli
bych jim na dům nedohlídla. Vydrž.“ Došla jsem do
kuchyně a vytáhla žaluzie. V houstnoucím šeru jsem
rozeznala dvě postavy vystupující z kombíku. Naše domy
odděloval pouze tenký proužek trávy. Poznala jsem
Chada Kimballa, podsaditého a robustního, měl
figuru hráče amerického fotbalu, až na ta svěšená ramena.
Monique, která svými bujnými křivkami a neutuchající
energičností nápadně připomínala Marilyn Monroe,
pleskaly o nohy blýskavé modré šaty.
Ale kde je Mia? Asi ještě spí v sedačce v autě. „Tak
jsou to oni,“ oznámila jsem Johnnymu a zase žaluzie
spustila. „Vrátili se dřív. Možná je Mia nemocná. Ráno
se Monique zeptám.“
Johnny zívl. „Dobrou, zlatíčko. Miluju jen tebe.“
„Já taky. Miluju jen tebe.“ Zavěsila jsem a uklidila
poslední nepořádek na stole. Ze stěny mě sledovala
myška Divotvorka. Ten obrázek mi namalovala
babička, láska byla patrná z každého tahu na šedivém myším
kožíšku. Darovala mi ho, když mi v nakladatelství
přijali k vydání první záhadu myšky Divotvorky. Teď už
tu s námi babička nebyla, ale vzpomínky na ni
ožívaly v pronikavých očkách na obraze. Než jsem šla spát,
jako obvykle jsem zlehka pohladila Divotvorku po
čumáčku.
Cestou do schodů jsem uslyšela melodické tóny
domovního zvonku. Na verandě stála Monique
Kimballová, vítr ji šlehal po tvářích jejími takřka
vybělenými blond vlasy. Takhle zblízka byly její rysy filmové
hvězdy už zcela nepřehlédnutelné – plné rty, pronikavé





14 15
šedé oči a husté dlouhé řasy. Pleť měla lehce opálenou
a tváře pokropené hrstkou pih. Ovanul mě slabý pach
cest – letadla, potu a drahého parfému.
„Vrátili jste se brzy,“ uvítala jsem ji. „Nestalo se nic?“
Vyčerpaně se usmála. „Je to komplikované. Ale
nepřišla jsem, abych si stěžovala. Mohla bych si půjčit
pytel dřevěného uhlí?“
„Pojď dozadu. Máme ho na terase.“
Monique vešla do domu a následovala mě vstupní
halou. Když jsme procházely obývacím pokojem, nad -
šeně hvízdla. „O la lá! Tys to tu krásně předělala. Ta
modrá pohovka je nová?“
„Tu starou černou příšernost jsem vyhodila. Úplně
z ní křičelo ‚mládeneckej bejvák‘.“
„Vážně to tu prokouklo.“
„Díky. Zařizovat dům mě baví.“ Když jsem se sem
nastěhovala, obohatila jsem to tu o hedvábné
polštářky, sáčky s levandulí a vonná mýdla. A také o pár
kousků nábytku z ekologicky káceného dřeva, včetně
komody v hale.
Židli na terase převrátil vítr a spadly i zahradní
hrábě. Vzala jsem malé balení dřevěného uhlí a podala jí
ho. „Určitě má smysl dělat v tomhle počasí barbecue?“
„Znáš mého muže. Rád zdolává překážky.“ Monique
sevřela sáček pod paží. Cestou přes halu ještě na
chvilku zaváhala. „A Jules je v pořádku? Šel dneska brzy
spát?“ Podívala se vzhůru do schodů, jako by si snad
byla ráda vypůjčila i Johnnyho. Občas jsme mu říkali
„Jules“ a jejímu muži „Jim“ podle postav
z francouzského filmu Jules a Jim, na který jsme se kdysi všichni
„Jenže Kimballovi jsou na Havaji. Prosili mě, jestli
bych jim na dům nedohlídla. Vydrž.“ Došla jsem do
kuchyně a vytáhla žaluzie. V houstnoucím šeru jsem
rozeznala dvě postavy vystupující z kombíku. Naše domy
odděloval pouze tenký proužek trávy. Poznala jsem
Chada Kimballa, podsaditého a robustního, měl
figuru hráče amerického fotbalu, až na ta svěšená ramena.
Monique, která svými bujnými křivkami a neutuchající
energičností nápadně připomínala Marilyn Monroe,
pleskaly o nohy blýskavé modré šaty.
Ale kde je Mia? Asi ještě spí v sedačce v autě. „Tak
jsou to oni,“ oznámila jsem Johnnymu a zase žaluzie
spustila. „Vrátili se dřív. Možná je Mia nemocná. Ráno
se Monique zeptám.“
Johnny zívl. „Dobrou, zlatíčko. Miluju jen tebe.“
„Já taky. Miluju jen tebe.“ Zavěsila jsem a uklidila
poslední nepořádek na stole. Ze stěny mě sledovala
myška Divotvorka. Ten obrázek mi namalovala
babička, láska byla patrná z každého tahu na šedivém myším
kožíšku. Darovala mi ho, když mi v nakladatelství
přijali k vydání první záhadu myšky Divotvorky. Teď už
tu s námi babička nebyla, ale vzpomínky na ni
ožívaly v pronikavých očkách na obraze. Než jsem šla spát,
jako obvykle jsem zlehka pohladila Divotvorku po
čumáčku.
Cestou do schodů jsem uslyšela melodické tóny
domovního zvonku. Na verandě stála Monique
Kimballová, vítr ji šlehal po tvářích jejími takřka
vybělenými blond vlasy. Takhle zblízka byly její rysy filmové
hvězdy už zcela nepřehlédnutelné – plné rty, pronikavé





16 17
Vždycky byla taková ochotná a upřímná. Ale kdo může
znát skryté myšlenky teenagerů?
Dům napravo od Jessiina nesvítil. Takže Felix a Mau -
de Calassisovi šli dnes nejspíš brzy spát, i když jindy se
Felix rád chodíval za soumraku projít.
Za Calassisovými, v prázdném domě na rohu ulice,
svítilo na terase světlo. Asi tam zapomněla zhasnout
realitní makléřka Eris Coghlanová. Starší ceduli Na
PRODEJ teď překryl nápis PRODÁNO.
Nalevo od Jessiina domu, na konci slepé uličky za
hustým živým plotem stál perfektně udržovaný dům
Frenkelových. Lenny Frenkel zrovna vyšel na verandu
s telefonem přilepeným na ucho. Lenny byl ten
hubenější z dvojčat Frenkelových, takový okouzlující
mluvka. Na maturitní večírek ho zvalo už několik holek.
Lukas, ten tlustší, se podobal svému otci Vernovi – byl
statný a plachý.
V ulici, jako je Sitka Lane, kde stálo jenom šest
stejných velkých domů, bylo těžké – ale ne nemožné –
udržet si jakékoliv tajemství. Sousedy jsem vídala
přicházet i odcházet. I když co se doopravdy dělo uvnitř,
to nevěděl nikdo.
Ložnice v patře voněla Johnnyho borovicovou
vodou po holení a jeho oblíbeným mýdlem s karité.
Převlékla jsem se z džínů do jednoho z Johnnyho extra
dlouhých triček, a než jsem si lehla, ještě jsem
otevřela okno. Zvenčí zavanuly vůně noci – slaný mořský
vzduch, intenzivní vůně cedrů, medová vůně květů
ploštičníku pod oknem. Zkusila jsem se soustředit
na Vaše zdravé těhotenství, ale slova na stránce se mi
čtyři společně dívali. Vypráví o dvou mužích
zamilovaných do jedné ženy. Jen jsme se s Monique chvíli
dohadovaly, která z nás víc připomíná filmovou femme fatale
Catherine.
„Odjel zase na konferenci,“ vysvětlila jsem. „Jak se
vede Jimovi?“
„Je unavený a spálený. Má moc citlivou pokožku.“
Vypadalo to, že Monique ještě něco dodá, ale pak se
místo toho otočila a úzkým okénkem vedle
vchodových dveří vykoukla ven. Naproti přes ulici seděla na
schodech svého domu Jessie Ramirezová v mikině
a džínech, černé vlasy ji bičovaly do tváří. Vedle ní
seděl vysoký kluk s kapucí a cigaretou – její nový přítel
Adrian, jehož černý buick s nízkým podvozkem
parkoval na příjezdové cestě.
Monique se zamračila. „Proč se tahá zrovna s ním?“
„Je jí sedmnáct, to je věk rozbouřených hormonů.
Jinak je to dobrá holka.“
„O dům se nám stará dobře, když jsme pryč, ale...“
„Ale co?“
„Měla jsem u telefonu zlaté pero a teď ho nemůžu
najít. Třeba jen zapadlo za lednici.“
„Myslíš, že ho Jessie ukradla?“
„Určitě se někde objeví. Prosím, nezmiňuj se jí o tom.“
„Bez obav. Mám pusu na zámek.“
Monique rychle přešla přes úzký pruh trávy ke
svému domu a ladně přitom vlnila boky. Jessie s tím
jejím klukem ji sledovali. Dokud se nedala dohromady
s Adrianem, byla Jessie vzorná studentka. Ani teď jsem
si neuměla představit, že by ta holka cokoliv ukradla.





16 17
Vždycky byla taková ochotná a upřímná. Ale kdo může
znát skryté myšlenky teenagerů?
Dům napravo od Jessiina nesvítil. Takže Felix a Mau -
de Calassisovi šli dnes nejspíš brzy spát, i když jindy se
Felix rád chodíval za soumraku projít.
Za Calassisovými, v prázdném domě na rohu ulice,
svítilo na terase světlo. Asi tam zapomněla zhasnout
realitní makléřka Eris Coghlanová. Starší ceduli Na
PRODEJ teď překryl nápis PRODÁNO.
Nalevo od Jessiina domu, na konci slepé uličky za
hustým živým plotem stál perfektně udržovaný dům
Frenkelových. Lenny Frenkel zrovna vyšel na verandu
s telefonem přilepeným na ucho. Lenny byl ten
hubenější z dvojčat Frenkelových, takový okouzlující
mluvka. Na maturitní večírek ho zvalo už několik holek.
Lukas, ten tlustší, se podobal svému otci Vernovi – byl
statný a plachý.
V ulici, jako je Sitka Lane, kde stálo jenom šest
stejných velkých domů, bylo těžké – ale ne nemožné –
udržet si jakékoliv tajemství. Sousedy jsem vídala
přicházet i odcházet. I když co se doopravdy dělo uvnitř,
to nevěděl nikdo.
Ložnice v patře voněla Johnnyho borovicovou
vodou po holení a jeho oblíbeným mýdlem s karité.
Převlékla jsem se z džínů do jednoho z Johnnyho extra
dlouhých triček, a než jsem si lehla, ještě jsem
otevřela okno. Zvenčí zavanuly vůně noci – slaný mořský
vzduch, intenzivní vůně cedrů, medová vůně květů
ploštičníku pod oknem. Zkusila jsem se soustředit
na Vaše zdravé těhotenství, ale slova na stránce se mi
čtyři společně dívali. Vypráví o dvou mužích
zamilovaných do jedné ženy. Jen jsme se s Monique chvíli
dohadovaly, která z nás víc připomíná filmovou femme fatale
Catherine.
„Odjel zase na konferenci,“ vysvětlila jsem. „Jak se
vede Jimovi?“
„Je unavený a spálený. Má moc citlivou pokožku.“
Vypadalo to, že Monique ještě něco dodá, ale pak se
místo toho otočila a úzkým okénkem vedle
vchodových dveří vykoukla ven. Naproti přes ulici seděla na
schodech svého domu Jessie Ramirezová v mikině
a džínech, černé vlasy ji bičovaly do tváří. Vedle ní
seděl vysoký kluk s kapucí a cigaretou – její nový přítel
Adrian, jehož černý buick s nízkým podvozkem
parkoval na příjezdové cestě.
Monique se zamračila. „Proč se tahá zrovna s ním?“
„Je jí sedmnáct, to je věk rozbouřených hormonů.
Jinak je to dobrá holka.“
„O dům se nám stará dobře, když jsme pryč, ale...“
„Ale co?“
„Měla jsem u telefonu zlaté pero a teď ho nemůžu
najít. Třeba jen zapadlo za lednici.“
„Myslíš, že ho Jessie ukradla?“
„Určitě se někde objeví. Prosím, nezmiňuj se jí o tom.“
„Bez obav. Mám pusu na zámek.“
Monique rychle přešla přes úzký pruh trávy ke
svému domu a ladně přitom vlnila boky. Jessie s tím
jejím klukem ji sledovali. Dokud se nedala dohromady
s Adrianem, byla Jessie vzorná studentka. Ani teď jsem
si neuměla představit, že by ta holka cokoliv ukradla.





18 19
chvíli se spustil i vysoký zvuk požárního alarmu – piš -
tění. Noc prořízly vyděšené dětské výkřiky. Mia.
Zůstala uvězněná v pokojíčku v prvním patře, přímo nad
běsnícím ohněm.
rozmazávala. Nevěděli snad už pravěcí rodiče i bez
knížek, jak na to? Nedůvěřovali raději instinktům?
Přeci nevysedávali v jeskyních a nepročítali kolem ohně
příručky. Jenže tehdy, před nástupem moderní
medicíny, zase musela spousta novorozeňat umírat...
Od Kimballových ke mně doléhaly nesrozumitelné
hlasy, které se mísily s vůní grilovaných párků. Po
nějaké chvíli se odsunuly dveře na terasu a zase se zavřely.
Nastalo ticho. Ve vzduchu se vznášela tíže, jako by
hrozila přicházející bouřkou.
Ležela jsem na zádech, oči zavřené, spánek však
nepřicházel. Vítr se proháněl větvemi jedlí a přes jeho
hluk se najednou ozvalo hluboké dunění motoru auta
sunoucího se ulicí. Pak motor vypnul a znovu zavládlo
ticho. To si asi omladina užívá. Už by měli dávno spát.
A já taky.
Konečně mě přemohla neklidná dřímota, ale jen
abych se zase probudila do tmy. Oknem cloumaly
poryvy větru a v uších mi zněla ozvěna nějaké rány – snad
výšlehu z výfuku. Hodiny na nočním stolku ukazovaly
1:17. Na stěnách se mihotalo rozptýlené oranžové
světlo, vzduchem vanul zápach kouře.
Rozsvítila jsem lampičku a světlo vmžiku odhalilo
celý pokoj: mou milovanou svatební fotografii na
prádelníku, mikinu přehozenou přes židli, lahvičky krémů
na toaletním stolku. Všechno bylo, jak má, ale mně se
stejně divoce rozbušilo srdce. Vstala jsem a vykoukla
z okna. Ospalému mozku chvilku trvalo, než venkovní
výjev zpracoval. Z přízemních oken protějšího domu,
od Kimballových, stoupal dým a šlehaly plameny. V tu





18 19
chvíli se spustil i vysoký zvuk požárního alarmu – piš -
tění. Noc prořízly vyděšené dětské výkřiky. Mia.
Zůstala uvězněná v pokojíčku v prvním patře, přímo nad
běsnícím ohněm.
rozmazávala. Nevěděli snad už pravěcí rodiče i bez
knížek, jak na to? Nedůvěřovali raději instinktům?
Přeci nevysedávali v jeskyních a nepročítali kolem ohně
příručky. Jenže tehdy, před nástupem moderní
medicíny, zase musela spousta novorozeňat umírat...
Od Kimballových ke mně doléhaly nesrozumitelné
hlasy, které se mísily s vůní grilovaných párků. Po
nějaké chvíli se odsunuly dveře na terasu a zase se zavřely.
Nastalo ticho. Ve vzduchu se vznášela tíže, jako by
hrozila přicházející bouřkou.
Ležela jsem na zádech, oči zavřené, spánek však
nepřicházel. Vítr se proháněl větvemi jedlí a přes jeho
hluk se najednou ozvalo hluboké dunění motoru auta
sunoucího se ulicí. Pak motor vypnul a znovu zavládlo
ticho. To si asi omladina užívá. Už by měli dávno spát.
A já taky.
Konečně mě přemohla neklidná dřímota, ale jen
abych se zase probudila do tmy. Oknem cloumaly
poryvy větru a v uších mi zněla ozvěna nějaké rány – snad
výšlehu z výfuku. Hodiny na nočním stolku ukazovaly
1:17. Na stěnách se mihotalo rozptýlené oranžové
světlo, vzduchem vanul zápach kouře.
Rozsvítila jsem lampičku a světlo vmžiku odhalilo
celý pokoj: mou milovanou svatební fotografii na
prádelníku, mikinu přehozenou přes židli, lahvičky krémů
na toaletním stolku. Všechno bylo, jak má, ale mně se
stejně divoce rozbušilo srdce. Vstala jsem a vykoukla
z okna. Ospalému mozku chvilku trvalo, než venkovní
výjev zpracoval. Z přízemních oken protějšího domu,
od Kimballových, stoupal dým a šlehaly plameny. V tu






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.