načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Dobří sousedé - A.J. Bannerová; Pavel Černovský

Dobří sousedé
-40%
sleva

Kniha: Dobří sousedé
Autor: ;

Psychologický thriller, který navždy změní pohled na lidi, jež jsou vám nejblíže Shadow Cove je městečko, ve kterém by snad chtěl žít každý – má malebné uličky, obklopují ho ... (celý popis)
Titul je skladem >5ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  339 Kč 203
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-03-01
Počet stran: 248
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 242 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The good neighbor ... přeložil Pavel Černovský
Vazba: vázaná s potahem z jiného materiálu
Doporučená novinka pro týden: 2017-10
ISBN: 9788074735226
EAN: 9788074735226
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Americký román o manželském páru, jehož snahu o vybudování nového domova naruší šokující odhalení. Městečko Shadow Cove působí na první pohled idylicky - okolní příroda, dobří sousedé. I proto si vybrala toto místo pro svůj domov spisovatelka Sarah a její manžel, doktor Johnny. Jeden večer však dojde k tragédii, která navždy změní život manželské dvojice. Na povrch vyplují tajemství, jež otřesou pevnými základy jejich společného života.

Popis nakladatele

Psychologický thriller, který navždy změní pohled na lidi, jež jsou vám nejblíže Shadow Cove je městečko, ve kterém by snad chtěl žít každý – má malebné uličky, obklopují ho husté lesy a žijí v něm dobří sousedé. To si alespoň myslí spisovatelka Sarah, když se sem přistěhuje za svým čerstvým novomanželem, doktorem Johnnym McDonaldem. A pak ji jednoho říjnového večera, když je Johnny zrovna pryč, připraví náhlá tragédie o veškeré štěstí. Otřesení a zdrcení manželé se za pomoci sousedů snaží vybudovat si nový život. Když Sarah pátrá po střípcích jejich minulého života, odhalí šokující tajemství, které ji přiměje pochybovat o všem, co dosud považovala za neotřesitelné základy svého života – o svých sousedech, přátelích, a dokonce i o svém manželství. S každým dalším odhalením se Sarah musí znovu a znovu ptát sama sebe, jestli dokáže rozeznat pravdu od lži a jestli vůbec může doopravdy poznat ty, které miluje.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
A.J. Bannerová; Pavel Černovský - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Dobří sousedé" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DOBŘÍ SOUSEDÉ

A. J. Bannerová


Tento příběh je smyšlený. Jména, postavy, organizace, místa,

události a děje jsou buď výtvorem autorčiny představivosti,

nebo jsou použity velice obezřetně.

Copyright © Anjali Banerjee, 2015

This edition made possible under a license arrangement

originating with Amazon Publishing, www.apub.com.

Translation © Pavel Černovský, 2017

ISBN 978-80-7473-522-6


9

PROLOG

Topím se. Proud řeky mnou smýká do všech stran. Boty

jsem odkopla, ale ztěžklé džíny mi svazují nohy. Hoří

mi v plicích, potřebují vzduch. Kam se poděla? Ztratila

jsem ji – ne, tamhle je, moc blízko vodopádu. Hlava

vyjede na hladinu, bledou tváří vzhůru. Rty má modré.

Vyrazím za ní, ale proud mě znovu stáhne do hlubin, polykám doušky vody. Probojuju se vzhůru, prorazím hladinu, plivu bláto a kal. Hukot vodopádu zesiluje až do ohlušujícího řevu.

„Plavu k tobě!“ zakřičím. „Chytni se něčeho!“ Je při vědomí? Je vůbec ještě naživu? Volám o pomoc, ale můj jekot zaniká v bouřce. Pravá, levá, popadnout, přitáhnout. Prsty ztratily cit. Ani nohy necítím.Oblohu ozáří blesk, zahřmí a pak ke mně z výšin útesu, na kterém se rýsuje pohybující se černá silueta, dolehne křik povědomého hlasu.

„Bon voyage,“ zavřeští vítězně. „Konečně mám od vás pokoj.“

KAPITOLA JEDNA

O dva měsíce dříve

Toho večera na počátku října bylo v ulici Sitka Lane

ještě všechno perfektní. Nebe se zbarvilo rudýmsoumrakem, místy přecházelo v růžové a zlaté odstíny.

Přes trávník se hnaly první spadané listy, cedry a olše

se kývaly v mírném větru vanoucím od oceánu. Tehdy

ještě plná síly a zdraví jsem narovnávala obraz myšky

Divotvorky zavěšený na stěně. Ta chlupatá detektivka

seděla na štosu knížek, na bystrých očkách mělanasazené brýle.

Potřebovala jsem napsat její další dobrodružství, ale od té doby, co Johnny odjel, jsem jen okusovala tužku a zírala do prázdna. Pokaždé, když mi zazvonil telefon, jsem si hned představila, jak mě objímá, jak mě hladí dlaní na krku a krouží níž. I po třech letech manželství jsem se pořád cítila jako rozechvělá novomanželka.

V duchu jsem ho viděla na konferenci v SanFrancisku, představovala jsem si ho zcela pohlcenéhonejnovějšími poznatky v léčbě akné a ekzémů, zatímco já si tu v ospalém městečku Shadow Cove ve státěWashington lelkuju a vylepšuju náš dům snů. Technicky vzato spíš Johnnyho dům snů, protože ho koupil ještěpředtím, než jsme se poznali. 13

„Jeden šálek denně,“ radila Natalie. „Nebo pijbezkofeinový.“

„Jasně, jasně. Přestáváš někdy mluvit jako odbornice

na výživu?“

„Jenom když spím. Dej tomu svému chlapákovi

pusu i za mě.“

„Nápodobně.“ Zavěsila jsem a už teď se mi poNatalii stýskalo. Dokončila jsem úklid stolu, jenže její slova

mi neustále zněla v hlavě. Přepadl mě takový divný pocit...

Za pár minut mi telefon zazvonil znovu, tentokrát

obrazovku ozářila hranatá bílá písmenka jména Johnny.

„Stýská se mi po vás celý den, doktore McDonalde,“

řekla jsem a usmála se.

„Mně se stýskalo víc,“ odpověděl svým klidnýmbarytonem. „Vězím tu až po uši v hidradenitissuppurativa – “

„Suppura- co?“

„Souvisí to s vysokou morbiditou.“

„To slovo nesnáším, morbidita. Zní mi to jako smrt.“

„Taky se to týká smrti. Už abych byl doma.“

„Chceš jako říct, že tě ty vzrušující přednáškyo bakteriích požírajících tkáně nerozpalujou?“

„Rozpaluješ mě jenom ty. Co máš na sobě?“

„To krajkové prádlo, co jsi mi dal k Vánocům,“zalhala jsem a podívala se na svoje tričko a džínové lacláče.

„Hmm... Co takhle, však víš... po telefonu.“

„Počkej chvilku. U Kimballových někdo je.“ Z cesty

vedoucí k sousedům se ozval motor přijíždějícího auta,

vzápětí utichl.

„Můžou si přeci pozvat hosty.“

Pustila jsem se do úklidu své pracovny, která neslazřetelné stopy mého vytíženého života – krabice plné knih

určených jako dar knihovně, rozvrh autorských čtení,

připomínky od ostatních autorů z kritické skupiny.

V šest třicet mi zabzučel telefon, na displeji serozsvítila písmena BFF. Stiskla jsem tlačítko odpovědět.

„Neměli jste už s Danem sedět v letadle do Indie?“

„Letí nám to za čtyři hodiny,“ odpověděla Natalie,

zatímco v pozadí znělo něco od Milese Davise.„Přeadl mě takový divný pocit, týkalo se to tebe.“

„A copak je to tentokrát?“ Natalie byla královnou

bizarních předtuch. Před deseti lety na univerzitě, kde

jsme se poznaly, předvídala katastrofu před každou

zkouškou.

„Mám strach, že vám jeden z těch vysokých stromů

spadne na střechu.“

„To je tou cestou,“ uklidňovala jsem ji.

„Já vím, jenže ty jsi tam sama, v tom gigantickém

domě, a – “

„Není zas tak gigantický.“ Byla to pravda, ale stejně

jsem se trochu zachvěla. Vítr venku zesílil a proháněl

se mezi větvemi. „Pořád nemůžu uvěřit, že budeš půl

roku pryč.“

„Klinika chtěla Dana na rok, jenže pacienti hopotřebují tady. Přivezu ti hedvábí a santalové dřevo.“

„A darjeeling,“ doplnila jsem.

„Zelený čaj je zdravější, když zkoušíš přijít do jináče.“

„Piju radši černý, to přeci víš.“ Pocítila jsem drobné

bodnutí pod žebry. O těhotenství se s Johnnympokoušíme už skoro rok.


12 13

„Jeden šálek denně,“ radila Natalie. „Nebo pijbezkofeinový.“

„Jasně, jasně. Přestáváš někdy mluvit jako odbornice

na výživu?“

„Jenom když spím. Dej tomu svému chlapákovi

pusu i za mě.“

„Nápodobně.“ Zavěsila jsem a už teď se mi poNatalii stýskalo. Dokončila jsem úklid stolu, jenže její slova

mi neustále zněla v hlavě. Přepadl mě takový divný pocit...

Za pár minut mi telefon zazvonil znovu, tentokrát

obrazovku ozářila hranatá bílá písmenka jména Johnny.

„Stýská se mi po vás celý den, doktore McDonalde,“

řekla jsem a usmála se.

„Mně se stýskalo víc,“ odpověděl svým klidnýmbarytonem. „Vězím tu až po uši v hidradenitissuppurativa – “

„Suppura- co?“

„Souvisí to s vysokou morbiditou.“

„To slovo nesnáším, morbidita. Zní mi to jako smrt.“

„Taky se to týká smrti. Už abych byl doma.“

„Chceš jako říct, že tě ty vzrušující přednáškyo bakteriích požírajících tkáně nerozpalujou?“

„Rozpaluješ mě jenom ty. Co máš na sobě?“

„To krajkové prádlo, co jsi mi dal k Vánocům,“zalhala jsem a podívala se na svoje tričko a džínové lacláče.

„Hmm... Co takhle, však víš... po telefonu.“

„Počkej chvilku. U Kimballových někdo je.“ Z cesty

vedoucí k sousedům se ozval motor přijíždějícího auta,

vzápětí utichl.

„Můžou si přeci pozvat hosty.“

Pustila jsem se do úklidu své pracovny, která neslazřetelné stopy mého vytíženého života – krabice plné knih

určených jako dar knihovně, rozvrh autorských čtení,

připomínky od ostatních autorů z kritické skupiny.

V šest třicet mi zabzučel telefon, na displeji serozsvítila písmena BFF. Stiskla jsem tlačítko odpovědět.

„Neměli jste už s Danem sedět v letadle do Indie?“

„Letí nám to za čtyři hodiny,“ odpověděla Natalie,

zatímco v pozadí znělo něco od Milese Davise.„Přeadl mě takový divný pocit, týkalo se to tebe.“

„A copak je to tentokrát?“ Natalie byla královnou

bizarních předtuch. Před deseti lety na univerzitě, kde

jsme se poznaly, předvídala katastrofu před každou

zkouškou.

„Mám strach, že vám jeden z těch vysokých stromů

spadne na střechu.“

„To je tou cestou,“ uklidňovala jsem ji.

„Já vím, jenže ty jsi tam sama, v tom gigantickém

domě, a – “

„Není zas tak gigantický.“ Byla to pravda, ale stejně

jsem se trochu zachvěla. Vítr venku zesílil a proháněl

se mezi větvemi. „Pořád nemůžu uvěřit, že budeš půl

roku pryč.“

„Klinika chtěla Dana na rok, jenže pacienti hopotřebují tady. Přivezu ti hedvábí a santalové dřevo.“

„A darjeeling,“ doplnila jsem.

„Zelený čaj je zdravější, když zkoušíš přijít do jináče.“

„Piju radši černý, to přeci víš.“ Pocítila jsem drobné

bodnutí pod žebry. O těhotenství se s Johnnympokoušíme už skoro rok.


14 15

šedé oči a husté dlouhé řasy. Pleť měla lehce opálenou

a tváře pokropené hrstkou pih. Ovanul mě slabý pach

cest – letadla, potu a drahého parfému.

„Vrátili jste se brzy,“ uvítala jsem ji. „Nestalo se nic?“

Vyčerpaně se usmála. „Je to komplikované. Aleneřišla jsem, abych si stěžovala. Mohla bych si půjčit

pytel dřevěného uhlí?“

„Pojď dozadu. Máme ho na terase.“

Monique vešla do domu a následovala mě vstupní

halou. Když jsme procházely obývacím pokojem,nadšeně hvízdla. „O la lá! Tys to tu krásně předělala. Ta

modrá pohovka je nová?“

„Tu starou černou příšernost jsem vyhodila. Úplně

z ní křičelo ‚mládeneckej bejvák‘.“

„Vážně to tu prokouklo.“

„Díky. Zařizovat dům mě baví.“ Když jsem se sem

nastěhovala, obohatila jsem to tu o hedvábnépolštářky, sáčky s levandulí a vonná mýdla. A také o pár

kousků nábytku z ekologicky káceného dřeva, včetně

komody v hale.

Židli na terase převrátil vítr a spadly i zahradníhrábě. Vzala jsem malé balení dřevěného uhlí a podala jí

ho. „Určitě má smysl dělat v tomhle počasí barbecue?“

„Znáš mého muže. Rád zdolává překážky.“ Monique

sevřela sáček pod paží. Cestou přes halu ještě nachvilku zaváhala. „A Jules je v pořádku? Šel dneska brzy

spát?“ Podívala se vzhůru do schodů, jako by si snad

byla ráda vypůjčila i Johnnyho. Občas jsme mu říkali

„Jules“ a jejímu muži „Jim“ podle postavz francouzského filmu Jules a Jim, na který jsme se kdysi všichni

„Jenže Kimballovi jsou na Havaji. Prosili mě, jestli

bych jim na dům nedohlídla. Vydrž.“ Došla jsem do

kuchyně a vytáhla žaluzie. V houstnoucím šeru jsemrozeznala dvě postavy vystupující z kombíku. Naše domy

odděloval pouze tenký proužek trávy. Poznala jsem

Chada Kimballa, podsaditého a robustního, mělfiguru hráče amerického fotbalu, až na ta svěšená ramena.

Monique, která svými bujnými křivkami a neutuchající

energičností nápadně připomínala Marilyn Monroe,

pleskaly o nohy blýskavé modré šaty.

Ale kde je Mia? Asi ještě spí v sedačce v autě. „Tak

jsou to oni,“ oznámila jsem Johnnymu a zase žaluzie

spustila. „Vrátili se dřív. Možná je Mia nemocná. Ráno

se Monique zeptám.“

Johnny zívl. „Dobrou, zlatíčko. Miluju jen tebe.“

„Já taky. Miluju jen tebe.“ Zavěsila jsem a uklidila

poslední nepořádek na stole. Ze stěny mě sledovala

myška Divotvorka. Ten obrázek mi namalovalababička, láska byla patrná z každého tahu na šedivém myším

kožíšku. Darovala mi ho, když mi v nakladatelstvípřijali k vydání první záhadu myšky Divotvorky. Teď už

tu s námi babička nebyla, ale vzpomínky na niožívaly v pronikavých očkách na obraze. Než jsem šla spát,

jako obvykle jsem zlehka pohladila Divotvorku počumáčku.

Cestou do schodů jsem uslyšela melodické tóny

domovního zvonku. Na verandě stála MoniqueKimballová, vítr ji šlehal po tvářích jejími takřkavybělenými blond vlasy. Takhle zblízka byly její rysy filmové

hvězdy už zcela nepřehlédnutelné – plné rty, pronikavé


14 15

šedé oči a husté dlouhé řasy. Pleť měla lehce opálenou

a tváře pokropené hrstkou pih. Ovanul mě slabý pach

cest – letadla, potu a drahého parfému.

„Vrátili jste se brzy,“ uvítala jsem ji. „Nestalo se nic?“

Vyčerpaně se usmála. „Je to komplikované. Aleneřišla jsem, abych si stěžovala. Mohla bych si půjčit

pytel dřevěného uhlí?“

„Pojď dozadu. Máme ho na terase.“

Monique vešla do domu a následovala mě vstupní

halou. Když jsme procházely obývacím pokojem,nadšeně hvízdla. „O la lá! Tys to tu krásně předělala. Ta

modrá pohovka je nová?“

„Tu starou černou příšernost jsem vyhodila. Úplně

z ní křičelo ‚mládeneckej bejvák‘.“

„Vážně to tu prokouklo.“

„Díky. Zařizovat dům mě baví.“ Když jsem se sem

nastěhovala, obohatila jsem to tu o hedvábnépolštářky, sáčky s levandulí a vonná mýdla. A také o pár

kousků nábytku z ekologicky káceného dřeva, včetně

komody v hale.

Židli na terase převrátil vítr a spadly i zahradníhrábě. Vzala jsem malé balení dřevěného uhlí a podala jí

ho. „Určitě má smysl dělat v tomhle počasí barbecue?“

„Znáš mého muže. Rád zdolává překážky.“ Monique

sevřela sáček pod paží. Cestou přes halu ještě nachvilku zaváhala. „A Jules je v pořádku? Šel dneska brzy

spát?“ Podívala se vzhůru do schodů, jako by si snad

byla ráda vypůjčila i Johnnyho. Občas jsme mu říkali

„Jules“ a jejímu muži „Jim“ podle postavz francouzského filmu Jules a Jim, na který jsme se kdysi všichni

„Jenže Kimballovi jsou na Havaji. Prosili mě, jestli

bych jim na dům nedohlídla. Vydrž.“ Došla jsem do

kuchyně a vytáhla žaluzie. V houstnoucím šeru jsemrozeznala dvě postavy vystupující z kombíku. Naše domy

odděloval pouze tenký proužek trávy. Poznala jsem

Chada Kimballa, podsaditého a robustního, mělfiguru hráče amerického fotbalu, až na ta svěšená ramena.

Monique, která svými bujnými křivkami a neutuchající

energičností nápadně připomínala Marilyn Monroe,

pleskaly o nohy blýskavé modré šaty.

Ale kde je Mia? Asi ještě spí v sedačce v autě. „Tak

jsou to oni,“ oznámila jsem Johnnymu a zase žaluzie

spustila. „Vrátili se dřív. Možná je Mia nemocná. Ráno

se Monique zeptám.“

Johnny zívl. „Dobrou, zlatíčko. Miluju jen tebe.“

„Já taky. Miluju jen tebe.“ Zavěsila jsem a uklidila

poslední nepořádek na stole. Ze stěny mě sledovala

myška Divotvorka. Ten obrázek mi namalovalababička, láska byla patrná z každého tahu na šedivém myším

kožíšku. Darovala mi ho, když mi v nakladatelstvípřijali k vydání první záhadu myšky Divotvorky. Teď už

tu s námi babička nebyla, ale vzpomínky na niožívaly v pronikavých očkách na obraze. Než jsem šla spát,

jako obvykle jsem zlehka pohladila Divotvorku počumáčku.

Cestou do schodů jsem uslyšela melodické tóny

domovního zvonku. Na verandě stála MoniqueKimballová, vítr ji šlehal po tvářích jejími takřkavybělenými blond vlasy. Takhle zblízka byly její rysy filmové

hvězdy už zcela nepřehlédnutelné – plné rty, pronikavé


16 17

Vždycky byla taková ochotná a upřímná. Ale kdo může

znát skryté myšlenky teenagerů?

Dům napravo od Jessiina nesvítil. Takže Felixa Maude Calassisovi šli dnes nejspíš brzy spát, i když jindy se

Felix rád chodíval za soumraku projít.

Za Calassisovými, v prázdném domě na rohu ulice,

svítilo na terase světlo. Asi tam zapomněla zhasnout

realitní makléřka Eris Coghlanová. Starší ceduli Na

PRODEJ teď překryl nápis PRODÁNO.

Nalevo od Jessiina domu, na konci slepé uličky za

hustým živým plotem stál perfektně udržovaný dům

Frenkelových. Lenny Frenkel zrovna vyšel na verandu

s telefonem přilepeným na ucho. Lenny byl tenhubenější z dvojčat Frenkelových, takový okouzlujícímluvka. Na maturitní večírek ho zvalo už několik holek.

Lukas, ten tlustší, se podobal svému otci Vernovi – byl

statný a plachý.

V ulici, jako je Sitka Lane, kde stálo jenom šeststejných velkých domů, bylo těžké – ale ne nemožné –

udržet si jakékoliv tajemství. Sousedy jsem vídalapřicházet i odcházet. I když co se doopravdy dělo uvnitř,

to nevěděl nikdo.

Ložnice v patře voněla Johnnyho borovicovouvodou po holení a jeho oblíbeným mýdlem s karité.Převlékla jsem se z džínů do jednoho z Johnnyho extra

dlouhých triček, a než jsem si lehla, ještě jsemotevřela okno. Zvenčí zavanuly vůně noci – slaný mořský

vzduch, intenzivní vůně cedrů, medová vůně květů

ploštičníku pod oknem. Zkusila jsem se soustředit

na Vaše zdravé těhotenství, ale slova na stránce se mi čtyři společně dívali. Vypráví o dvou mužíchzamilovaných do jedné ženy. Jen jsme se s Monique chvílidohadovaly, která z nás víc připomíná filmovou femme fatale Catherine.

„Odjel zase na konferenci,“ vysvětlila jsem. „Jak se

vede Jimovi?“

„Je unavený a spálený. Má moc citlivou pokožku.“

Vypadalo to, že Monique ještě něco dodá, ale pak se

místo toho otočila a úzkým okénkem vedlevchodových dveří vykoukla ven. Naproti přes ulici seděla na

schodech svého domu Jessie Ramirezová v mikině

a džínech, černé vlasy ji bičovaly do tváří. Vedle níseděl vysoký kluk s kapucí a cigaretou – její nový přítel

Adrian, jehož černý buick s nízkým podvozkemparkoval na příjezdové cestě.

Monique se zamračila. „Proč se tahá zrovna s ním?“

„Je jí sedmnáct, to je věk rozbouřených hormonů.

Jinak je to dobrá holka.“

„O dům se nám stará dobře, když jsme pryč, ale...“

„Ale co?“

„Měla jsem u telefonu zlaté pero a teď ho nemůžu

najít. Třeba jen zapadlo za lednici.“

„Myslíš, že ho Jessie ukradla?“

„Určitě se někde objeví. Prosím, nezmiňuj se jí o tom.“

„Bez obav. Mám pusu na zámek.“

Monique rychle přešla přes úzký pruh trávy kesvému domu a ladně přitom vlnila boky. Jessie s tímjejím klukem ji sledovali. Dokud se nedala dohromady

s Adrianem, byla Jessie vzorná studentka. Ani teď jsem

si neuměla představit, že by ta holka cokoliv ukradla.


16 17

Vždycky byla taková ochotná a upřímná. Ale kdo může

znát skryté myšlenky teenagerů?

Dům napravo od Jessiina nesvítil. Takže Felixa Maude Calassisovi šli dnes nejspíš brzy spát, i když jindy se

Felix rád chodíval za soumraku projít.

Za Calassisovými, v prázdném domě na rohu ulice,

svítilo na terase světlo. Asi tam zapomněla zhasnout

realitní makléřka Eris Coghlanová. Starší ceduli Na

PRODEJ teď překryl nápis PRODÁNO.

Nalevo od Jessiina domu, na konci slepé uličky za

hustým živým plotem stál perfektně udržovaný dům

Frenkelových. Lenny Frenkel zrovna vyšel na verandu

s telefonem přilepeným na ucho. Lenny byl tenhubenější z dvojčat Frenkelových, takový okouzlujícímluvka. Na maturitní večírek ho zvalo už několik holek.

Lukas, ten tlustší, se podobal svému otci Vernovi – byl

statný a plachý.

V ulici, jako je Sitka Lane, kde stálo jenom šeststejných velkých domů, bylo těžké – ale ne nemožné –

udržet si jakékoliv tajemství. Sousedy jsem vídalapřicházet i odcházet. I když co se doopravdy dělo uvnitř,

to nevěděl nikdo.

Ložnice v patře voněla Johnnyho borovicovouvodou po holení a jeho oblíbeným mýdlem s karité.Převlékla jsem se z džínů do jednoho z Johnnyho extra

dlouhých triček, a než jsem si lehla, ještě jsemotevřela okno. Zvenčí zavanuly vůně noci – slaný mořský

vzduch, intenzivní vůně cedrů, medová vůně květů

ploštičníku pod oknem. Zkusila jsem se soustředit

na Vaše zdravé těhotenství, ale slova na stránce se mi čtyři společně dívali. Vypráví o dvou mužíchzamilovaných do jedné ženy. Jen jsme se s Monique chvílidohadovaly, která z nás víc připomíná filmovou femme fatale Catherine.

„Odjel zase na konferenci,“ vysvětlila jsem. „Jak se

vede Jimovi?“

„Je unavený a spálený. Má moc citlivou pokožku.“

Vypadalo to, že Monique ještě něco dodá, ale pak se

místo toho otočila a úzkým okénkem vedlevchodových dveří vykoukla ven. Naproti přes ulici seděla na

schodech svého domu Jessie Ramirezová v mikině

a džínech, černé vlasy ji bičovaly do tváří. Vedle níseděl vysoký kluk s kapucí a cigaretou – její nový přítel

Adrian, jehož černý buick s nízkým podvozkemparkoval na příjezdové cestě.

Monique se zamračila. „Proč se tahá zrovna s ním?“

„Je jí sedmnáct, to je věk rozbouřených hormonů.

Jinak je to dobrá holka.“

„O dům se nám stará dobře, když jsme pryč, ale...“

„Ale co?“

„Měla jsem u telefonu zlaté pero a teď ho nemůžu

najít. Třeba jen zapadlo za lednici.“

„Myslíš, že ho Jessie ukradla?“

„Určitě se někde objeví. Prosím, nezmiňuj se jí o tom.“

„Bez obav. Mám pusu na zámek.“

Monique rychle přešla přes úzký pruh trávy kesvému domu a ladně přitom vlnila boky. Jessie s tímjejím klukem ji sledovali. Dokud se nedala dohromady

s Adrianem, byla Jessie vzorná studentka. Ani teď jsem

si neuměla představit, že by ta holka cokoliv ukradla.


18 19

chvíli se spustil i vysoký zvuk požárního alarmu –pištění. Noc prořízly vyděšené dětské výkřiky. Mia.Zůstala uvězněná v pokojíčku v prvním patře, přímo nad

běsnícím ohněm.

rozmazávala. Nevěděli snad už pravěcí rodiče i bez

knížek, jak na to? Nedůvěřovali raději instinktům?Přeci nevysedávali v jeskyních a nepročítali kolem ohně

příručky. Jenže tehdy, před nástupem modernímedicíny, zase musela spousta novorozeňat umírat...

Od Kimballových ke mně doléhaly nesrozumitelné hlasy, které se mísily s vůní grilovaných párků. Ponějaké chvíli se odsunuly dveře na terasu a zase se zavřely. Nastalo ticho. Ve vzduchu se vznášela tíže, jako byhrozila přicházející bouřkou.

Ležela jsem na zádech, oči zavřené, spánek však nepřicházel. Vítr se proháněl větvemi jedlí a přes jeho hluk se najednou ozvalo hluboké dunění motoru auta sunoucího se ulicí. Pak motor vypnul a znovu zavládlo ticho. To si asi omladina užívá. Už by měli dávno spát. A já taky.

Konečně mě přemohla neklidná dřímota, ale jen abych se zase probudila do tmy. Oknem cloumalyporyvy větru a v uších mi zněla ozvěna nějaké rány – snad výšlehu z výfuku. Hodiny na nočním stolku ukazovaly 1:17. Na stěnách se mihotalo rozptýlené oranžovésvětlo, vzduchem vanul zápach kouře.

Rozsvítila jsem lampičku a světlo vmžiku odhalilo celý pokoj: mou milovanou svatební fotografii naprádelníku, mikinu přehozenou přes židli, lahvičky krémů na toaletním stolku. Všechno bylo, jak má, ale mně se stejně divoce rozbušilo srdce. Vstala jsem a vykoukla z okna. Ospalému mozku chvilku trvalo, než venkovní výjev zpracoval. Z přízemních oken protějšího domu, od Kimballových, stoupal dým a šlehaly plameny. V tu 19

chvíli se spustil i vysoký zvuk požárního alarmu –pištění. Noc prořízly vyděšené dětské výkřiky. Mia.Zůstala uvězněná v pokojíčku v prvním patře, přímo nad

běsnícím ohněm. rozmazávala. Nevěděli snad už pravěcí rodiče i bez knížek, jak na to? Nedůvěřovali raději instinktům?Přeci nevysedávali v jeskyních a nepročítali kolem ohně příručky. Jenže tehdy, před nástupem modernímedicíny, zase musela spousta novorozeňat umírat...

Od Kimballových ke mně doléhaly nesrozumitelné

hlasy, které se mísily s vůní grilovaných párků. Ponějaké chvíli se odsunuly dveře na terasu a zase se zavřely.

Nastalo ticho. Ve vzduchu se vznášela tíže, jako byhrozila přicházející bouřkou.

Ležela jsem na zádech, oči zavřené, spánek však

nepřicházel. Vítr se proháněl větvemi jedlí a přes jeho

hluk se najednou ozvalo hluboké dunění motoru auta

sunoucího se ulicí. Pak motor vypnul a znovu zavládlo

ticho. To si asi omladina užívá. Už by měli dávno spát.

A já taky.

Konečně mě přemohla neklidná dřímota, ale jen

abych se zase probudila do tmy. Oknem cloumalyporyvy větru a v uších mi zněla ozvěna nějaké rány – snad

výšlehu z výfuku. Hodiny na nočním stolku ukazovaly

1:17. Na stěnách se mihotalo rozptýlené oranžovésvětlo, vzduchem vanul zápach kouře.

Rozsvítila jsem lampičku a světlo vmžiku odhalilo

celý pokoj: mou milovanou svatební fotografii naprádelníku, mikinu přehozenou přes židli, lahvičky krémů

na toaletním stolku. Všechno bylo, jak má, ale mně se

stejně divoce rozbušilo srdce. Vstala jsem a vykoukla

z okna. Ospalému mozku chvilku trvalo, než venkovní

výjev zpracoval. Z přízemních oken protějšího domu,

od Kimballových, stoupal dým a šlehaly plameny. V tu




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist