načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dobré zprávy pro špatné dny - Paul Keenan

Dobré zprávy pro špatné dny

Elektronická kniha: Dobré zprávy pro špatné dny
Autor:

Krátké duchovní úvahy prokládané příběhy ze života newyorského kněze a rozhlasového moderátora Paula Keenana jsou svědectvím o radosti ze života, v jehož centru stojí lidská duše. ... (celý popis)


hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5% 100%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PORTÁL
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 182
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-262-0662-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Krátké duchovní úvahy prokládané příběhy ze života newyorského kněze a rozhlasového moderátora Paula Keenana jsou svědectvím o radosti ze života, v jehož centru stojí lidská duše. Žádné trápení, nepřízeň osudu, bolest a zklamání nemohou otřást člověkem, který umí ze všech maličkostí života sbírat světlo, jež září v jeho duši a vede k pokoji. Keenanovy příběhy jsou plné konkrétních lidí s jejich obyčejnými životy a starostmi, které se ale mění v hluboké příklady o smyslu „oduševnělého“ života, okořeněné Keenanovým laskavým humorem a shovívavým nadhledem. Otec Paul Keenan byl ředitelem radiového vysílání pro newyorskou arcidiecézi. Deset let uváděl pořad „As You Think“, kde vedl neformální rozhovory o spiritualitě a inspiraci s řadou osobností.

Související tituly dle názvu:
Dobré zprávy pro špatné dny Dobré zprávy pro špatné dny
Keenan Paul
Cena: 200 Kč
Na cestách duše Na cestách duše
Keenan Paul
Cena: 191 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Původní anglické vydání:

Good News for Bad Days

This edition published by arrangement with Grand Central Publishing,

New York, USA. All rights reserved.

© 1998 by Father Paul Keenan

České vydání:

Translation © Julie Žemlová, 2014

© Portál, s. r. o., Praha 2014

ISBN 978-80-262-0608-8


OBSAH

KAPITOLA PRVNÍ

Můžete se tam dostat ......................................................7

KAPITOLA DRUHÁ

Duše je tam, kde jsi ty ..................................................17

KAPITOLA TŘETÍ

Proč já? .......................................................................25

KAPITOLA ČTVRTÁ

Napněte plachty ...........................................................35

KAPITOLA PÁTÁ

Kdo vstoupí dovnitř, bude tam obcházet .......................45

KAPITOLA ŠESTÁ

Učitel se objeví ............................................................53

KAPITOLA SEDMÁ

Dovolte si nevědět ........................................................57

KAPITOLA OSMÁ

Kouzlo nudy .................................................................67

KAPITOLA DEVÁTÁ

Tomu říkáte práce? .......................................................73

KAPITOLA DESÁTÁ

Zastav se, dívej se a poslouchej ...................................87 KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Jazyk duše ....................................................................99

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Duchovní volba .......................................................... 109

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Umíte se modlit, věřte mi ........................................... 119

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Dar prostoty .............................................................. 131

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Láska je zázrak .......................................................... 139

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Jste přitažliví ............................................................ 151

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Zázrak odpuštění ....................................................... 167

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Najít svou duši ........................................................... 175

PODĚKOVÁNÍ


77

KAPITOLA PRVNÍ

MŮŽETE SE TAM DOSTAT

„Mám úspěch. To, co nemám, je život.“ Mladík s oslnivou kariérou,

který seděl u stolu naproti mně, byl ztělesněním prosperity. Byl

mladý, pohledný a překypoval zdravím. Zdálo se, že žije dobrý

život a užívá si ho plnými doušky. Nikoho z jeho nejbližšíchpřátel či kolegů by ani ve snu nenapadlo, že zrovna on něcotakového řekne. Jistě mu mnoho z nich závidělo. Přesto teď seděl

naproti mně a upřímně přiznával, že mu něco velmi podstatného

schází. To, čeho se mu nedostává, je – jak řekl – život.

Poslouchal jsem ho a věděl dobře, o čem mluví. Byly doby, kdy

jsem sám pozoroval, jak mi v kolotoči schůzek, termínů, vlaků,

které jsem musel stihnout, programů, které jsem muselpřipravit, a věcí, které jsem musel zařídit, vlastní život unikal. Tehdy

jsem si, stejně jako můj společník toho večera, říkal: „Kam se

poděl můj život?“

Kdykoliv tato otázka vystrčí své neblahé růžky, mám pocit,

že jsem se ocitl v jednom z těch zlých snů, kdy se člověkhorečnatě snaží dostat ven z domu, aby unikl před ohněm nebonestvůrou, ale nemůže najít kliku a otevřít. Čím usilovněji se snaží

dostat ven, tím větší má strach. I já se zoufale toužím dostat do

bezpečí, ale pronásleduje mě poselství toho snu: „Odsud se tam

nedostaneš.“

Jak může člověk dojít na místo, kterému říkáme „duše“,jestliže je uvězněn ve svém životě?


8

PAUL KEENAN / DOBRÉ ZPRÁVY PRO ŠPATNÉ DNY

Jedním z nejdůležitějších objevů, které jsem v dospělostiučinil, bylo zjištění, že mám možnost volby. Myslím, že mi bylo něco přes třicet let, když jsem si poprvé uvědomil, že trvalezažívám pocit porážky a že tento můj prožitek pramení zeskutečnosti, že se cítím uvězněný. Dlouhou dobu jsem to nedokázal vyjádřit slovy – zkrátka jsem to tak cítil. Jak čas plynul, byl jsem bez jakéhokoliv zjevného důvodu stále podrážděnější anaštvanější. Když jsem konečně dokázal slovy vyjádřit, co se ve mně odehrává, uvědomil jsem si, že jsem celý život dělal to, co ode mě chtěli ostatní, a ne to, co jsem chtěl já. Jenže co jsemvlastně chtěl? To jsem nevěděl. Opravdu jsem to nevěděl. Jediné, co jsem věděl, bylo, že nejsem šťastný.

Když se na tu zkušenost dívám z odstupu patnácti let, dokážu

snadno rozpoznat, kam to celé směřovalo. Dnes vidím, že jsem

měl opustit sny o akademické dráze i život jezuity, abych se

mohl stát farním knězem v newyorské arcidiecézi, abych začal

psát a veřejně promlouvat, abych vstoupil do světakomunikace a rozhlasu, abych získal skutečnou svobodu. Ale tehdy jsem

o ničem z toho neměl nejmenší tušení.

Kdybych vlastně tenkrát ve své nejasné a neurčiténespokojenosti změnil svůj život a začal žít, jako žiji teď, stejně bych svoji duši nenašel. Ke skutečné proměně muselo dojít uvnitř. A jak vidím dnes, o patnáct let později, muselo k tomu dojít velmi specifickým způsobem, nikoliv tak, že bych všechno nahodile obrátil naruby.

V té době jsem to ovšem tak jasně neviděl. Zdálo se mi, že tápu v neprostupné mlze. Zažíval jsem pocit selhání a cítil jsem,

Mů ŽETE SE TAM DOSTAT

že i ostatní se na mě dívají, jako bych zklamal. Dostanu se z toho někdy? Vzchopím se vůbec k něčemu?

Klíčem, který mi otevřel dveře k vlastní duši, bylo poznání,

že mám možnost volby a mohu se rozhodovat. Teď to zní jako

ta největší hloupost na světě. Samozřejmě že jsem se rozhodoval

celý život. Nikdo za mnou neběhal a nemířil mi pistolí na hlavu.

Ale snaha přesvědčit sebe sama, že mé pocity jsou pošetilé,nevedla k tomu, že bych se cítil lépe. Potřeboval jsem čas, abych

zjistil, co mi mé pocity mají sdělit.

Když jsem začal naslouchat svým pocitům, uvědomil jsem si,

že jsem si postupem let vypěstoval nedůvěru k vlastní schopnosti

rozhodovat se a že jsem se naučil dělat rozhodnutí spíše nazákladě toho, co pro mě za správné považovali ostatní než na základě

čehokoliv jiného. Dospěl jsem do bodu, kdy jsem kdesi hluboko

uvnitř cítil, že nemohu změnit svůj život, že jsem k němupřipoutaný a vlastní přání musím potlačit. Neměl jsem jasnoupředstavu o tom, jaká přání mám.

Nejdůležitější pro mne bylo zjištění, že téměř v každéživotní situaci mám na výběr z několika možností, které mohu

vzít v úvahu. Jsem-li požádán, abych udělal nějakou konkrétní věc, mohu vždy odpovědět celou řadou různých způsobů. Zjistil jsem, že pokud si nechci připadat uvězněný, musím se nachvilku zastavit a zeptat se sám sebe: „Jaké možnosti v tomhlepříadě mám?“ a pak hledat dva tři různé způsoby, jak na žádost

reagovat. Tato strategie mi později velmi pomohla při důležitém

rozhodování, zda mám opustit jezuitský řád a stát se knězem

v newyorské arcidiecézi. Dříve bych byl v určitých situacíchnaPAUL KEENAN / DOBRÉ ZPRÁVY PRO ŠPATNÉ DNY štvaný a uražený, a buď bych vytrvale zachovával status quo,

anebo bych naopak podlehl naprosté frustraci a na všechno se

vykašlal. Dnes umím v těchto situacích zpomalit a nikamnespěchat. V klidu prozkoumám, jaké možné varianty řešení daná

situace má, a nakonec se v klidu rozhodnu, co udělat.

Výsledkem je, že jsem se naučil lépe rozhodovat. A po delší

době se stalo ještě něco mnohem úžasnějšího. Namísto zloby

a hořkosti začal mou duši zaplavovat pokoj.

Když v životě ustrneme v nějakém bodě, cítíme se uvězněni,

máme vztek a jsme naštvaní, můžeme se sami sebe zeptat: „Jaké

mám v téhle situaci možnosti?“ Uděláme-li to, můžeme ve svém

životě objevit nové obzory. Navíc se dotkneme toho, co kdesi

hluboko hýbe naší duší.

Je smutné, že mnozí z nás si neuvědomují, že duše má hlas,

kterým k nám promlouvá a provází nás životem. Potěšující však

je, že se stále více lidí obrací do sebe, aby průvodce životem

hledali ve vlastní duši. Duše je božskou jiskrou v nás, díky ní

můžeme říci, že jsme byli stvořeni k obrazu Božímu. Jestliže

se cítíme uvězněni a zaseknuti na mrtvém bodě, jsou tytopocity často voláním o pomoc. Jsou to výkřiky duše, která se dusí. Máme-li pocit, že nás opustil Bůh i všichni ostatní, není to často nic jiného než pláč duše, která touží po osvobození.

Jaké jsou některé z příznaků tohoto volání duše?

Jedním z nich je únava. Člověk je unavený a vyčerpaný. Jeho

energie je zaměřena špatným směrem nebo se pohybuje vbludném kruhu. Po nějaké době člověk vyhoří. Jeho energie sezablokuje. Takový člověk mívá problémy se spaním a nedokáže


11

Mů ŽETE SE TAM DOSTAT

během spánku načerpat dostatek energie. Aby doplnil vyčerpané

zdroje, uchyluje se obvykle k umělým stimulačním prostředkům.

Dalším příznakem je zloba. Stav, kdy uvízneme vkoloběhu činností, zvyků či potřeb, může vyvolávat velkoufrustraci. V člověku může narůstat pocit, že velmi těžce pracuje, ale

nikam to nevede. V člověku sílí pocit, že zatímco ostatnísnadno dosahují svých cílů, jemu ty jeho stále unikají. Snadno pak může začít své neúspěchy dávat za vinu ostatním a nejspíš si brzy všimne, že slova a skutky druhých se ho přehnaně dotýkají a reaguje na ně zbytečně podrážděně. Může mít pocit, že je život nespravedlivý, nastavuje mu odvrácenou tvář a i lidé jsou proti

němu zaujatí. Člověk se zlobí, a pokud má jeho zloba hluboké

kořeny, může se změnit v slepou zuřivost.

Dalším znakem je nepokoj. Říkáváme, že „jsme jako na

jehlách“ nebo že „nevíme kudy kam“. Člověk je unášen životem

a neví, kterým směrem se obrátit. A protože zoufale touží pobezečí, uchyluje se k látkám či lidem, kteří pro něj z dlouho dobého

hlediska nemohou být prospěšní. Člověk zažívá ztrátu orientace,

jako by nevěděl, odkud jde a kam.

Jsme-li uvěznění, býváme ustrašení. Člověk se bojí, že ztratí

to, co má. Bojí se, že nezíská to, co chce. Bojí se, co si o něm

druzí myslí. Bojí se úspěchu. Bojí se selhání. Po nějaké době se

začne bát i vlastního stínu. Strach nás drží ve vyjetých kolejích.

Bojíme se změny a bojíme se, že změny nejsme schopni.

Pokud člověk uvízne ve vyjetých kolejích, po čase nejspíš

zjistí, že se začíná nudit. Je-li člověk takhle „zaseklý“, jsou jeho

obzory omezené a po čase si uvědomí, že nemá, kudy by se PAUL KEENAN / DOBRÉ ZPRÁVY PRO ŠPATNÉ DNY vydal. Ať se bude rozhlížet sebevíc, nikde neuvidí žádný východ ani únikovou cestu. A co je horší, začne se mu zdát, že ani nemá cenu, aby o něco usiloval. Takové znudění vede k depresi.

To jsou pocity uvězněné duše, ale jaké mohou být naše reakce

na ně? Prvotní reakcí je popření. Duše, stejně jako fyzicképředměty, má svou setrvačnost. Nechceme si připustit, že jsme se

ocitli ve slepé uličce. Poté, co jsme tak dlouho a těžce pracovali

na tom, abychom se dostali tam, kde jsme, rozhodně nechceme

slyšet, že všechno naše úsilí skončí na mrtvém bodě. „Je to jen

přechodná záležitost,“ namlouváme si. „Je to nepříznivé období.

Každý tím prochází. Za pár dní se to zlepší.“ Udělali bychom

téměř cokoliv, jen abychom nemuseli náš zajetý vzor dohloubky měnit.

Dříve či později popření ustoupí a uvolní cestu nejasnému,

pochmurnému pocitu a podivnému neklidu. Cítíme, že něco není

tak docela v pořádku. Je to zvláštní – přestože děláme tytéž věci

jako dřív, nepřinášejí nám už žádné uspokojení, nebo alespoň

podstatně menší. Nepokojně se poflakujeme životem od ničeho

k ničemu. A právě nyní jsme dospěli do bodu, kdy se musíme

rozhodnout, co dál. Můžeme zachovat status quo a dál se potýkat

s neklidem a nespokojeností, anebo se rozhodneme něcopodniknout. Nespokojenost a neklid v duši nakonec vedou k cynismu,

nebo dokonce depresi, k pocitu, že nám život nepřeje. „Naplnění

života a uskutečnění tužeb, které nosím v srdci, není určeno mně.

Je to něco, co se stává jen druhým.“ Pokud tomuhle člověk uvěří,

po čase otupí a bude mít pocit, že ho chce život srazit na kolena.

Dlouhou dobu to může být jen neurčitá představa, s níž člověk


13

Mů ŽETE SE TAM DOSTAT

žije. Ale nakonec se změní v pevné přesvědčení, které si člověk

bude vědomě bránit. „Jednou vyhraju v loterii,“ bude si říkat.

Ale věřit tomu nebude.

V této fázi má člověk dvě možnosti. Buď přijme svůj neklid

jako setrvalý stav, anebo jako pozvání ke změně. Samozřejmě

jsou tu ty vyjeté koleje. Pokud člověk zjistí, že uvízl vevyjetých kolejích, musí nakonec přemýšlet, kam ho takové koleje

dovedou. Zůstane ve vyjetých kolejích, nebo bude hledat jiné

možnosti?

Pokud se rozhodne naslouchat signálům, které k němu vysílá jeho duše, a bude si všímat toho, jakým způsobem na tytosignály reaguje, vyvstanou před ním různé možnosti. Místo aby se plácal na místě, stále dokola dělal jedno a totéž a byl z tohozoufale unavený, zbaví svou duši pout a osvobodí ji.

Když se tak stane, dojde k podivuhodné změně. Napříznaky, které doposud vnímal jako překážky, jež k ničemu nevedou,

bude nahlížet jako na důležité vzkazy, kterým je třeba věnovat

pozornost, neboť jsou důležitými nositeli smyslu naší životní

cesty.

V knize Genesis je příběh o tom, jak Jákob zápasí sneznámým cizincem. Když neznámý viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu kyčelní kloub. Neznámý pak Jákoba prosil, aby ho pustil, ale Jákob mu odpověděl: „Nepustím tě, dokud minepožehnáš.“ Později se Jákob dozvěděl, že zápasil s Bohem.

Na Jákobově příběhu jsou pozoruhodné dvě věci. Jednaknesmírná síla, s níž se Jákob brání, síla, která neustoupí ani tehdy, když Jákob trpí. Jsme-li vystaveni utrpení, často v sobě objevíme

PAUL KEENAN / DOBRÉ ZPRÁVY PRO ŠPATNÉ DNY

sílu, o které jsme neměli ani tušení. Druhou zajímavou věcí je, že

Jákob odmítá ve svém zápase a utrpení polevit, dokud nedostane

požehnání od toho, s kým zápasí.

Nemáme i my, když se s námi život potýká, bojovat celou

svou silou a žádat požehnání od toho, s nímž zápasíme? Když

Viktor Frankl procházel hrůzami koncentračního tábora, nalézal

útěchu v Nietzscheho slovech: „Každý, kdo má ‚proč‘ žít,dokáže snést téměř jakékoliv ‚jak‘“ a dokázal sám nalézat smysl

i v největších hlubinách temnoty. Když na roštu upalovalisvatého Vavřince, řekl uprostřed mučení svým trýznitelům: „Proč

mě neobrátíte? Myslím, že z téhle strany jsem už upečený“ –

v plamenech dokázal nalézt nejenom svatost, ale také smysl pro

humor.

Ať už je to rodič, který na sebe vzal závazek láskyplněvychovávat své malé děti, nebo manželka, která dlí u lůžkaumírajícího manžela, nebo zaměstnanec, který svou každodenní prací

zajišťuje obživu pro svou rodinu a přitom usiluje o zachování cti a poctivosti – v kterékoliv situaci se objeví trápení, jež vyžaduje oběť, tam zápasí Jákob, a dříve než ukončí svůj boj, dožaduje se požehnání.

Nejméně jednou za život, třeba i na nesnesitelně dlouhou

dobu, zabředneme v trápení a můžeme se osvobodit pouze tak,

že pohlédneme utrpení do tváře, přijmeme je jako posla, kterým

je, a požádáme je o požehnání.

Podíváme-li se na věc z perspektivy duše, pak utrpení má

v lidském životě zvláštní místo a význam. Učí nás, že pokudzískáme správný náhled, mohou příznaky a duše pracovat společně.

Mů ŽETE SE TAM DOSTAT

Situace, v nichž jsme uvízli až po uši, nejsou příležitostí k pa - nice a ztrátě odhodlání, ale jsou tím, co přinášíme na oltářživota. Jsou to údaje o našem životě – nic víc, nic míň. Ocitnout se ve slepé uličce je důležitá zkušenost, která nám dává příležitost zastavit se, zhodnotit a zmapovat cestu, po které jsme se vydali, a hledat možnosti. A to je velmi zásadní věc. Zjistíme-li, ženevíme kudy kam, pak místo abychom vykopávali stále hlubšízákopy, můžeme se zastavit a prozkoumat, co jsme již v životěprožili, a zeptat se sami sebe, zda před sebou máme nové možnosti. Nezatěžkali jsme svou duši zbytečným nákladem? Jsou v našem životě věci, lidé či místa, jež bychom měli opustit? Zvykli jsme si na určité vzorce chování, které by bylo dobré změnit? Jaké nové podoby života leží před námi?

Pocit uvěznění a bezradnosti nemusí být nutně destruktivní. Sám o sobě není ničím víc než záznamem o tom, co se v našem životě stalo, a voláním budoucích příslibů. Můžeme tutopříležitost využít, abychom se sami sebe zeptali, jaké hranice chceme překročit, jakými novými směry se chceme vydat. Může to být povolání k dobrodružství, novým obzorům a novému životu. Je možné se tam dostat. Odtud ano.

1717

KAPITOLA DRUHÁ

DUŠE JE TAM, KDE JSI TY

Nalézt duši znamená dostat se k jádru života a poznání. Znamená

to dostat se za hranice povrchních věcí, které nás obklopují,do

konce i za hranice „moudrosti“, podle níž „každý ví“, jak by se

mělo žít. Znamená to dostat se k nejhlubšímu základu života. Ale

jak do této roviny naší zkušenosti získáme přístup?

Jakmile si uvědomíme, že náš život má hlubší dimenzi, kterou je

místo nazývané duše, často se začneme přespříliš zaobírat tím,

jak bychom duši definovali, snažíme se ji najít, zachytit,lokali

zovat. Zvláště dnes, v informačním věku, máme rádi, kdyžmů

žeme věci opatřit definicí a zařadit je na správné místo. A stejně

tak toužíme po přesné definici duše.

Ano, existují samozřejmě různé filozofické výklady duše.

Mů že me říci, že duše je principem života, nebo ji můžemena

zvat pramenem lásky a poznání. Tyto definice jsou bezpochyby

užiteč né tím, že pomáhají našemu porozumění. Když ale chceme

mluvit o tom, jak bychom uprostřed všech našich rozmarů měli

duši hledat a jak bychom měli duchovně žít, pak nás k podstatě

duchovnosti nijak nepřibližují. Duši, stejně jako většinu života,

můžeme sice nějak definovat, ale duše do přesné definice nikdy

nezapadne. Duši je vlastní neuchopitelnost, je zároveňfascinu

jící i znepokojivá.

18

PAUL KEENAN / DOBRÉ ZPRÁVY PRO ŠPATNÉ DNY

Líbí se mi metafora, kterou k popisu duše používá Victor

Hugo. „Nic,“ říká Hugo, „se nepodobá duši tak jako včela. Včela

létá z květu na květ jako duše z hvězdy na hvězdu a sbírá pyl,

jako duše sbírá světlo.“ Duše je ta část člověka, kteráshromaž

ďuje světlo. V tomto smyslu je duše podobná oku. Nevykonává

však tutéž práci. Zatímco oko zachycuje sluneční či umělésvět

lo, duše shromažďuje světlo vnitřní.

„Oko – do duše okno,“ říkáváme. Každý víme, jaký je rozdíl

v tom, jestli má člověk oči živé a bystré, nebo naopak bezvýrazné,

netečné a znuděné. V obou případech oči zachycují totéž vnější

světlo, ať už sluneční, či umělé. Rozdíl v pohledu vzniká uvnitř,

v nitru člověka. Oči oduševnělých lidí mívají vnitřní jas. Platí to

dokonce i o zvířatech. Jednoho podzimního večera jsem v náručí

držel umírající kočku. Byla to kočka, kterou jsem měl deset let

a za tu dobu se mi stala přítelkyní. Držel jsem svou Kitty Tailor

na klíně, hladil ji a mluvil na ni konejšivým hlasem a ona se na

mne z ničeho nic podívala a svým pohledem mě zahrnula přívalem

čisté lásky. Už dříve jsem se s takovým pohledem setkal. Dívali

se tak na mne někteří pacienti, za kterými jsem docházel done

mocnice a které jsem měl rád, a dívala se tak moje máma těsně

před svou smrtí. Stejný pohled jsem zahlédl v očích matek, když

mluvily o tom, jaké pokroky dělají jejich děti, a také v očích svého

přítele Alberta, který se živí tím, že vybírá rámy pro umělecká díla

a na tuto svou práci je neskonale hrdý. Pohled, v němž se zrcadlí

duše, je vždycky stejný. Ačkoliv životy těchto lidí jsou úplně jiné,

každý z nich dokázal nalézt vnitřní světlo. Myslím, že u milenců

se říká, že na sebe hledí zamilovanýma očima. To jsou oči duše.

DUŠE JE TAM , KDE JSI Ty

Vzpomínám na Gabrielle, svou drahou přítelkyni z doby, kdy

jsem se přestěhoval na Lower East Side v New yorku. Gabrielle,

vynikající německá lékařka, se nějak – přesné okolnosti jsem

nikdy úplně nepochopil – ocitla na ulici a nakonec začalapřebývat v charitních zařízeních Catholic Worker. Chodila do našeho

kostela a já jednoho dne řekl něco – Bůh ví, co to tenkrát bylo –,

co ji velmi oslovilo. Přišla za mnou a já se jí podíval do očí. Byla

skoro slepá, takže sama mi do očí neviděla, ale díky něčemu

kdesi hluboko uvnitř se z nás navždy stali přátelé.

Pamatuji si na dlouhé večery, kdy jsme spolu seděli vprostorách Catholic Worker, buď v hale, nebo u kuchyňského stolu, nebo

jen někde v koutě, a já se zaujetím poslouchal, jak Gabrielle se

silným německým přízvukem vypráví o koncentračních táborech

a o svém manželovi a milovaném chlapečkovi, které tam ztratila.

A také o tom, jaké to je držet v rukách kostku mýdla a vědět, že

byla vyrobená z těl umučených lidí. A i když si rakovina začínala

dělat nárok na její na kost vyhublé tělo, při každém vtipu se její

chraplavý hlas roztřásl smíchem. Den nezávislosti pro ni alenebyla žádná legrace. Gabrielle zalezla pod postel a tam, schoulená,

křičela hrůzou, protože ohňostroj vybuchoval stejně jako bomby

během náletů, na které nikdy nedokázala zapomenout.

A pak tu byl Mahler, Bach a Mozart. Nikdy jsem nezjistil, jak

to dokázala, ale čas od času se objevila s nahrávkou – dárkem

pro mě, abych si mohl poslechnout a vychutnat hudbu, na kterou

sama tak ráda vzpomínala. Vždycky to byly úplně nové kazety,

které mi přinesla rovnou z obchodu, a vždycky to byly ty nejlepší

nahrávky, které se daly sehnat. Jen si to představte!


20

PAUL KEENAN / DOBRÉ ZPRÁVY PRO ŠPATNÉ DNY

Gabrielle byla čistá duše. Neviditelná včela kdesi uvnitř nísedmdesát čtyři let paběrkovala světlo ze strašlivé temnoty, která

provázela vyhlazování jejího lidu. „Já jsem svědek, a teď jsisvědek i ty,“ řekla mi. „Nesmíš nikdy zapomenout.“

Jistě, Gabriellina duchovnost spočívá v její schopnostipamatovat si. Ale ta by sama o sobě neznamenala nic, kdyby její duše

po celý život pilně nepracovala a nesbírala pyl z každéhookamžiku, z každé krásy, z každé nevyslovitelné tragédie tak, jak se

před ní objevovaly. Pozornost je charakteristickým znakem duše.

Kouzlo duše spočívá v tom, že dokáže shromažďovat světlo

i ve chvílích nevyslovitelné bolesti. Když se dnes, ve věkuvyspělých technologií, snažíme zbavit bolesti a různě své životy opravujeme a napravujeme a vůbec děláme všechno, co je vnašich silách, abychom se vyhnuli hlubinám života, pak obrazně řečeno zabíjíme včelu, která může vyrobit ten jediný med, jenž má skutečnou hodnotu.

Jednou v sobotu večer zavolala do mého rozhlasovéhoprogramu mladá žena (říkejme jí třeba Marie) a svěřila se, že trpí

těžkými depresemi. Bylo jí čtyřicet pět let, dříve pracovala jako

zdravotní sestra, ale posledních devět let pečovala o svou starou

matku, která před nedávnem zemřela. Po smrti matky upadla

Marie do tak těžké deprese, že nebyla schopná ani vstát zpostele. Nedokázala se přimět k tomu, aby podala daňové přiznání, aby vyřídila matčinu pozůstalost, aby si nakoupila nebo sesetkala se svou sestřenicí, která jí nabízela pomoc. Pokusil jsem se Marii navrhnout, aby přijela do mé kanceláře, protože měnaadlo, že pokud bych ji k tomu přiměl, znamenalo by to alespoň

DUŠE JE TAM , KDE JSI Ty

částečné vítězství nad její momentální neschopností. Zbytečně.

Z Long Islandu to bylo na Manhattan do mé kanceláře pro Marii

„moc daleko“, a navíc to znamenalo jet vlakem, na což Marie

neměla ani pomyšlení.

V ten moment mi došlo, že jsem Marii nejspíš poradil přesně

totéž, co mnoho lidí přede mnou: Řekl jsem jí, že by neměla být

tam, kde je. Ale co kdybych ji místo toho povzbudil, aby naopak

zůstala přesně tam, kde je, a přijala to se vší vážností.

„Kolik mátě peněz?“ zeptal jsem se jí.

Ta otázka ji zarazila.

„Kolik máte peněz? Máte dost na to, abyste nemuselapracovat?“

„No, ano,“ odpověděla. „Nemohu si dovolit zůstat bez práce

do konce života, ale na nějakou dobu mi peníze vystačí.“

„Inu,“ řekl jsem, „zdá se mi, že jste tam, kde chcete být. Jste

v situaci, kdy děláte přesně to, co chcete. Nechcete chodit do

práce a jste ve finanční situaci, která vám umožňuje zůstat celý

den doma a ležet v posteli. Spousta lidí by to strašně rádaudělala, ale nemohou si to dovolit. Vy si můžete dovolit luxus toho,

žít život, který chcete. Můžete zůstat doma a oplakávat svou

matku. Je to skvělá příležitost k tomu, abyste s úctou přijala vaši

naprosto pochopitelnou touhu truchlit. Proč toho tedy jednoduše

nevyužít?“

„No, ale z postele bych přece jen vstát měla.“

Jak už tomu často bývá, ukončili jsme náš rozhovor bez toho,

abychom došli k nějakému pevnému rozhodnutí, co dělat. Ale

přišlo mi zajímavé, že v okamžiku, kdy Marie získala souhlas

PAUL KEENAN / DOBRÉ ZPRÁVY PRO ŠPATNÉ DNY

s tím, aby zůstala tam, kde je, začalo jí samotné docházet, že

chce možná něco jiného. Marie mi čas od času zavolá a nyní je

na cestě k tomu, aby se v životě pohnula kupředu.

Přístup, který jsem k Marii zvolil, mnohé v dnešní době„rychlých oprav“ šokuje. Očekáváme rychlá a jednoduchá řešení,rychlou opravu. Myslím, že i Marie chtěla, abych jí poskytl něco, co

ji přiměje vstát z postele. Já jsem jí ale místo toho řekl, aby tam

zůstala a naslouchala tomu, co se v ní děje. Kdybych se ji pokoušel

„opravit“, myslím, že by to jen prodloužilo proces jejíhouzdravení. Raději jsem ji požádal, aby se zabydlela v situaci, ve které byla.

Zvykat si na nové boty může být příšerně bolestivé, ale může

to být i příslib nového začátku a chvíle klidu. Chceme-li prožít

život v plnosti, růst a rozvíjet se, musíme začít tím, že si na své

boty zvykneme. Abychom překonali depresi, osamocení, pocit

selhání – cokoliv, co nás zasáhlo, musíme se tomu umětpodívat do očí. Musíme si prohlédnout své boty, ale nesmímeztratit ze zřetele toho, kdo je nosí. To je myšleno rčením, že v kaž -

dém neštěstí je ukryté semínko stejného nebo ještě většího štěstí.

Neúspěch nepovede k dalším neúspěchům, ale k úspěchu. Ale

aby se to mohlo stát, musíme nezdaru pevně pohlédnout do očí

a prohlédnout jej.

Má přítelkyně, umělkyně J. J. Foley, mi jednou řekla, že při

malování obrazů nezačíná náčrty, ale tím, že nejprve hodiny

a hodiny jen tak zírá na prázdné plátno, splývá s ním a nechává k sobě obrazy přicházet. Teprve pak je připravena začít pracovat. Stejným způsobem musíme i my upřeně hledět na plátno, které

máme právě teď před sebou... a prohlédnout je.


23

DUŠE JE TAM , KDE JSI Ty

Hledat duši znamená začít tam, kde jsem. Začít u svýchsoučasných starostí, obav, radostí i lásek, u všech svých myšlenek,

zmatků a morálních ponaučení z toho plynoucích a dovolit, aby

mě všechno tohle dovedlo do světa tajemství, do světa Božího.

Job ve známém biblickém příběhu prošel utrpením, kterénesneslo srovnání s utrpením nikoho z ostatních, a musel se odvrátit

od zaběhnuté moudrosti, která ho vedla k obviňování druhých,

sebe samého i Boha. Nakonec mu bylo navráceno vše, coztratil, protože dokázal přijmout tajemství toho všeho a podvolit se

mu. Námořník se musí naučit řídit loď za každého větru a bouře, do nichž ho osud zavede, a mít z toho radost a žasnout nad tím. Matka se musí naučit reagovat na nekonečné potřeby svých dětí, které se s přibývajícím věkem stále mění. Musí se naučitnejenom zvládat neustálé fyzické, psychické, emocionální ispirituální nároky dětí, ale také umění každý den žasnout nad zázrakem,

který se před ní odehrává. Moderátor rozhlasového pořadu se

musí naučit vypořádat s nejrůznějšími lidmi, kteří mu do rádia

volají – někteří jsou milí, jiní nepříjemní –, a musí žasnout nad

spletitostí toho všeho. Tohle je cesta duše. To je to, co Gabrielle

dokázala nasbírat za léta svého nesmírného neštěstí. To je to, co

Marie právě teď začíná sbírat ve svém žalu.

Místo zvané duše je tu pro nás. Duše nás neustálepozoruje, neustále shromažďuje světlo, neustále nabourává povrchnost našeho každodenního života i myšlenek. Můžeme se dostat

k medu, onomu světlu, pokud budeme pozorní a najdeme si čas na rozjímání.25 KAPITOLA TŘETÍ PROČ JÁ? Nikdo nemá rád pocit, že zklamal. Pocit selhání je tennejnepříjemnější pocit na světě. Jak často jsem jen tenhle pocit zažíval ve škole! Pamatuji si na hodiny zeměpisu v prvním ročníku střední školy, kdy nás učil trenér Byard. Pokaždé to bylo stejné. Dick Byard byl mladý chlapík a tohle bylo jeho první zaměstnání. Byl výborný učitel, a i když to byl zelenáč, naivní rozhodně nebyl. Navíc trénoval americký fotbal a byl obrovský, nebo tak mi to alespoň tenkrát připadalo. Já byl naproti tomu jen malý hloupý kluk a ne zrovna sportovní typ.

Pokaždé, když jsem zaslechl, že vyslovuje to obávané slovo

„Keenan“, měl jsem chuť schovat se pod lavici, stát sebezejmennou součástí anonymního davu. Nic jsem si nepřál víc, než aby mě země – ta země, o které jsem se měl učit, pohltila apřede všemi skryla. „Proč já?“ říkal jsem si. Proč nemůžu mít klid jako všichni ostatní? Dal bych nevím co za to, kdyby si měnevšímal.

Když o tom přemýšlím, uvědomuji si, že ve chvílích, kdy

do mého života vstoupí utrpení jakéhokoliv druhu, tenhle pocit

„proč já?“ se hned vynoří. Proč právě já? Proč nemohl učitelvyvolat někoho jiného? Všichni se tváří tak sebejistě, proč jen já musím být jiný?

PAUL KEENAN / DOBRÉ ZPRÁVY PRO ŠPATNÉ DNY

To, co tyto krizové a bolestivé okamžiky spojuje, je –myslím – pocit osamocení. Když křičím „proč já?“, je to proto, že

mám strach, jsem ztracený, bez pevné půdy pod nohama, úplně

sám. Protestantský teolog Paul Tillich v souboru kázánínazvaném Otřeseni v základech zkoumal moderní svět a způsoby,kterými lidé na úzkosti tohoto světa reagují. Otřeseni v základech –

přesně tak se cítíme ve chvílích krize. Ať už je to každodenní

úzkost nepřipraveného školáka nebo zdrcující zármutek azmatek po tragické ztrátě, utrpení s sebou vždycky přináší pocit, že

se nám v životě nedaří, a to natolik, že jsme úplně ztratili směr. „Proč já?“ ptáme se.

Někdy se snažíme s utrpením vypořádat tak, že svalujeme vinu

na druhé. Když se nám stane něco nečekaného, máme téměřvrozenou potřebu najít viníka, někoho nebo něco, kdo za to může.

Znal jsem jednoho kněze, byl to starý pán, velmi zkušený aostřílený pastor, který sám sebe nazýval „oddělením stížností“. Když

jsem se ho zeptal proč, řekl mi, že největší část svého času stráví

nasloucháním stížností farníků, kteří si stěžují na to, co on nebo

někdo jiný měl či neměl udělat.

Často obviňujeme Boha. Vždyť je koneckonců všemohoucí,

rozumujeme, tak když může udělat cokoliv, proč neudělá něco

v téhle mojí záležitosti? To, jak často ze všeho obviňujeme Boha, mi došlo jednoho dne, kdy jsem přijel na návštěvu za svýmpřítelem do ústavu pro choromyslné. Jak jsem vcházel dovnitř, srazil

jsem se u vchodu s klukem, kterému nemohlo být víc než deset

let. Divně se díval a mně neuniklo, že si prohlíží můj kněžský

kolárek. Celou cestu po chodbě šel za mnou, až těsně předsesPROČ JÁ?

ternou mě předešel a zeptal se, jestli by se mnou mohl mluvit.

Požádal jsem ošetřovatelku o svolení. Souhlasila a zavedla nás

do malé místnosti, kde jsme mohli být o samotě. „Když jsem sem

přišel,“ začal chlapec, „myslel jsem si, že jsem Bůh. Víte, jak

strašná práce to je, když si myslíte, že jste Bůh?“ Toho chlapce

jsem už nikdy neviděl, ale často jsem přemýšlel o tom, jakstrašně těžké musí být nejenom žít s myšlenkou, že člověk je Bůh, ale i skutečně být Bohem.

Ten malý kluk měl pravdu: Bůh má strašně těžkou práci,uvážíme-li množství odpovědnosti, kterou se mu snažíme naložit

na bedra. Tváří v tvář tragédii upínáme často pozornost k tomu,

proč Bůh nezasáhl a neštěstí neodvrátil. Když člověk svá trápení

a neštěstí dává za vinu Bohu nebo druhým, snaží se tímvyrovnat s vlastními otřásajícími se základy. Člověk obviňuje druhé,

protože potřebuje místo, kam by své trápení odložil. Když na

člověku leží tíha celého světa a má pocit, že už to déle nevydrží,

uleví si alespoň trochu tím, že se pokusí tíhu odpovědnosti za

to, co se stalo, přesunout na někoho jiného. Jako strategie, jak se

se situací vyrovnat, to z krátkodobého hlediska může dobřefungovat a je to v pořádku. Umožní to člověku nabrat dech v době,

kdy mu teprve dochází, co se skutečně stalo. Ale pokud sičlověk zvykne svalovat vinu na ostatní vždycky, poškodí své vztahy s lidmi a sám sebe bude jen obelhávat.

Jak stárnu, zjišťuji, že když se mi do cesty postaví nějakábolestná událost, stále stejně se ptám: „Proč já?“ Odpověďnepřijde vždycky hned. Ale zjistil jsem, že když mám dosttrpělivosti čekat, nakonec vždycky přijde. Zjistil jsem, že každé utrpení


28

PAUL KEENAN / DOBRÉ ZPRÁVY PRO ŠPATNÉ DNY

mi přináší zvláštní obohacení. A pokud jsem obzvláště trpělivý,

zjišťuji, že tím obohacením, kterého se mi dostává, je dar žítduchovním životem. Když zažívám nepřízeň, často se mi zdá, že

si přeji, aby k události, která mé trápení způsobila, vůbecnedošlo, nebo abych ji mohl dát za vinu někomu jinému, třeba Bohu.

To by přece byla dobrá zpráva. Ale když chvíli čekám, pozoruji

a naslouchám, když připustím, že existuje něco mnohemlepšího a šlechetnějšího než obviňování, pak zjišťuji, že tou skutečně

dobrou zprávou je, že jsem darem získal probuzení k plnějšímu

životu.

Dodnes jsem se nesmířil se skutečností, že má přítelkyně

Maura spáchala sebevraždu. Seznámili jsme se po telefonu, když

jednoho dne zavolala na faru a já to zvednul. Během několika

měsíců se z nás stali přátelé. Maura (její skutečné jméno jsem

změnil) se vždycky cítila dost mizerně a otevřeně o tom mluvila,

ale zdálo se mi, že se jí postupně začíná dařit dávat svému životu

nový směr. Začala se zajímat o rozhlasové vysílání a nezištně mi pomáhala s rozhlasovým programem Jak myslíte. Začala každou neděli chodit do kostela. Naposledy jsem s ní vlastně mluvil po mši dva dny předtím, než umřela. Když mi domovník u Maury v domě řekl, že si vzala život, byl jsem zoufalý. Okamžitě měnaadlo, že to je moje vina. Kdybych byl pozornější a lépeposlouchal, co mi říká, mohla teď možná ještě žít. Cesta ze studia, ve

kterém jsme společně připravovali vysílání, vedla kolem domu,

v němž Maura bydlela, a mě pokaždé, když jsem se tudy vracel

domů, zaplavil smutek a pocit viny.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist