načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dobře se dívej - James Carol

Dobře se dívej
-11%
sleva

Elektronická kniha: Dobře se dívej
Autor: James Carol

- Čeká na další vrahovy kroky, ty však nepřicházejí…. - Odpadlík z FBI a eso mezi světovými profilery Jefferson Winter je tentokrát postavený před nebývale složitý ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139 Kč 124
+
-
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 302
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Roman Lipčík
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7538-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý díl z anglické krimi série Jefferson Winter. Špičkový americký profiler zločinců je postaven specifické profesionální výzvě. Z videa s vraždou v přímém přenosu musí vyčíst stopy vedoucí k brutálnímu sériovému vrahovi. Děsivé video s člověkem upáleným zaživa Winterovi, esu mezi světovými profilery, přece jen poskytuje jisté indicie. Bohužel z nich vyplývá, že pachatel bude pokračovat ve vraždění dál a že se jedná o velmi narušenou, bohužel však i chladnokrevně systematickou osobu. Pátrání po sériovém vrahovi donutí Wintera otevřít Pandořinu skřínku jednoho zdánlivě poklidného a spořádaného maloměsta na americkém jihu.

Popis nakladatele

Čeká na další vrahovy kroky, ty však nepřicházejí….

Odpadlík z FBI a eso mezi světovými profilery Jefferson Winter je tentokrát postavený před nebývale složitý případ: nemá mrtvolu, nezná místo činu, přesto ví, že došlo k vraždě. To video s člověkem upáleným zaživa viděl nesčetněkrát. Obětí navíc není jen tak někdo, ale místní vážený, bohatý právník. Winterovi však jeho excentrická intuice i zkušenost s životem pod jednou střechou se zabijákem napovídají, že má co dělat se sériovým vrahem. Současně Winter ví, že odhalit ho znamená bolestně zasáhnout kořeny a tradice zdánlivě spořádaného maloměsta na americkém Jihu.

Policejní profiler Jefferson Winter pomáhá odhalit sériové vrahy, aby dokázal sobě i okolí, že nezdědil násilnické sklony po svém otci, který zabil patnáct žen. Další případ zavádí Wintera do Louisiany, kde má odhalit pachatele, jenž své oběti zaživa upaluje.

Carolova prvotina Polámané panenky (BB/art, 2015) si hned po vydání zajistila zájem klientů Amazonu, kde se vyhoupla na první místo žebříčku thrillerů. Všem těm, které neuspokojuje pracovní tempo autorů sérií o Jacku Reacherovi, Alexu Crossovi a dalších spřízněných postavách, přinesla před časem dobrou zprávu britská produkční společnost Sprout: zakoupila práva na Carolovy romány a chystá se podle nich natočit televizní seriál s pracovním názvem Winter.

 

James Carol se narodil a dětství prožil ve Skotsku, ale v osmdesátých letech se přestěhoval do Anglie. Bydlí v Herfordshiru s manželkou a dvěma dětmi. Než začal psát, živil se jako kytarista, zvukař, učitel hry na kytaru, novinář a instruktor jezdectví.

Autor sice píše své rom­ány jako sérii, ale každý lze brát jako samostatnou knihu zasazenou do jiného prostředí, v nichž kromě Jeffersona Wintera vystupují jiné postavy.

O tomto bývalém profilerovi FBI zatím napsal tři romány, po Polámaných panenkách následovaly Dobře se dívej a Prey. Kromě toho je Winter hrdinou dvou novel Presumed Guilty a Hush Little Baby vydaných jako e-knihy, jejichž děj se odehrává ještě v době hrdinova působení v FBI.

O autorovi a jeho knihách více na www.james-carol.com.

Zařazeno v kategoriích
James Carol - další tituly autora:
Dobře se dívej Dobře se dívej
Oběť Oběť
 (e-book)
Polámané panenky Polámané panenky
 (e-book)
Oběť Oběť
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2014 James Carol

All rights reserved.

Z anglického originálu Watch Me

(First published by Faber and Faber Limited, London 2014)

přeložil © 2016 Roman Lipčík

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky © 2016 Jan Matoška

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

První vydání v českém jazyce

ISBN (pdf) 978-80-7507-409-6


Pro Cam,

mou věrnou konspirátorku a spolupachatelku


1

Sam Galloway umíral pomalu a v bolestech. Jeho smrt byla v přímém protikladu k tomu, jak celý život žil, a v naprostém rozporu s tím, jak by měl zemřít. Lidé Samova ražení odcházejí poklidně ve spánku nebo je na deváté jamce golfového hřiště skolí infarkt; neumírají polití benzinem a zapálení. A zcela jistě naposledy nevydechnou do ušmudlaného hadru, zatímco se jim maso odděluje od kostí.

Bylo by snadné považovat Sama za oběť okolností, zařadit jej mezi ty, kdo se ocitli „v nepravou chvíli na nesprávném místě“. Situace k tak mylnému závěru, vycházejícímu ze strachu, často svádí. Tvrdit, že se Sam ocitl v nepravou chvíli na nesprávném místě, by znamenalo, že jeho vraždu lze svést na osud, na náhodu nebo rozmar bohů.

Pokud jeho vražda nebyla náhodná, pak se dalo mnohem snáz uvěřit, že to, co potkalo Sama, se může přihodit komukoli. Taková logika už nevyžadovala moc velkou extrapolaci, aby člověk uvěřil, že příště přijde na řadu on.

Jenže Sam se neocitl v nepravou chvíli na nesprávném místě. Na Samově vraždě nebylo nic nahodilého. Ten, kdo ji spáchal, si vybral jeho. Usmyslel si, co provede, a pak nalezl způsob, jak převést nápad ve skutek. Nejdéle a nejdůkladněji promýšlel, jak Sama upálit a vyváznout z toho.

Poslední okolnost byla stěžejní. Vyváznout. Tím se odlišují amatéři od profesionálů. Spáchat zločin je relativně prosté. Svede to každý trouba. Spáchat zločin a vyváznout, to už není jen tak.

Plán zatím vycházel. Sam zemřel a ten, kdo to udělal, byl volný a žil si, jako by se nic nestalo. Právě teď si nejspíš někde v restauraci pochutnává na slavnostní snídani. Sázená vajíčka s netknutým žloutkem,

7


štos palačinek nasáklých javorovým sirupem, slanina usmažená dokřupava a pořádný hrnek kafe, který to všechno spláchne.

Nebo možná zrovna přišel do práce, kde zařezává od devíti do pěti. Potřásá si rukama s kolegy, poplácávají se po zádech, slézají se kolem zásobníku vody, aby rozebrali fotbalové utkání včera večer, které neviděl, protože měl jinou práci. Utkání, s jehož podrobnostmi se seznámil v novinách.

Dokud mi v elektronické poště nepřistál ten e-mail, o Samu Gallowayovi jsem nevěděl nic. Od té chvíle jsem nemyslel na nic jiného než na něj, na to, co ho potkalo a kdo by to mohl mít na svědomí. Na to poslední obzvlášť.

Podíval jsem se na obrazovku laptopu a pak na kufr na posteli. Poslední dva týdny jsem strávil v Jižní Karolíně honbou za vrahem Carlem Tindlem, a jelikož ten už byl pod zámkem, přišel čas pustit se do dalšího případu.

Ještě před pěti minutami jsem za něj považoval sériová znásilnění, která kdosi páchal na šlapkách v Honolulu. Nešlo o prostitutky z noblesních podniků, ale o ty nejlacinější děvky, největší spodinu, nad kterou svět zlomil hůl. To neznamenalo, že si nezaslouží spravedlnost. Pokud jde o mě, záleží mi na každé oběti. Je jedno, jestli jste královské krve nebo drogami prolezlá běhna, já v tom nedělám rozdíl.

Měl jsem rezervované letenky i hotel, kufr sbalený a byl jsem připravený dát Charlestonu vale. Ne proto, že by mi Charleston něco zlého provedl. Vůbec ne. Jen jsem tu trčel už dva týdny, což pro mě v současnosti znamená pro pobyt na jednom místě právě tak akorát.

Znovu jsem se zadíval na laptop. Jedna z věcí, které jsem se za svého působení u FBI naučil nejrychleji, bylo stanovit si priority. Jelikož po světě se potlouká hromada gaunerů, kapacity jsou vždycky přetížené k prasknutí. Na Havaji našli poslední oběť zrovna teď, takže čas hrál pro nás. Potrvá nějakou chvíli, než pachatel opět udeří. Jenže v případě Sama Gallowaye hodiny odtikávaly hlasitě a běžely zběsilým tempem. Vyložil jsem si to tak, že když cestu na Havaj o pár dnů odložím, nijak tím tamní vývoj situace neovlivním.

8


E-mail mi poslal šerif Peter Fortier z okresu Dayton v louisianském Eagle Creeku. O Daytonu, Eagle Creeku ani o šerifu Fortierovi jsem předtím v životě neslyšel, což při bezmála deseti milionech čtverečních kilometrů, na nichž se rozkládají Spojené státy, a čtvrtině miliardy lidí, kteří je obývají, není nic překvapivého.

Video přiložené k e-mailu bylo pozoruhodné, protože málokdy mám příležitost sledovat vrahy při činu. Obvykle se setkávám až s konečným výsledkem. Někdy se najde mrtvola, někdy ne. Občas neznám ani místo činu. Za svého působení u FBI jsem mluvil s mnoha sériovými vrahy, takže znám spoustu svědectví z první ruky, jakkoli jednostranných. Nezáleželo však na tom, jak čerstvá byla mrtvola nebo jak podrobného vylíčení se mi dostalo, prožitek na vlastní oči nic nenahradí, byť to zažíváte jen prostřednictvím objektivu čísi kamery.

Před tímto pachatelem si i jiní vrazi natočili svůj čin a po něm se vyskytnou další. Přece však šlo spíše o výjimku než pravidlo. Všeobecně se ví, že sérioví vrazi si ponechávají trofeje, aby měli čím přiživovat svou představivost, zpravidla však šlo o bezvýznamné drobnosti, nevinně se tvářící připomínky, které měly význam pouze pro vraha: součást oděvu, pramen vlasů, případně náušnice. Natočit si vraždu tak obvyklé nebylo, protože to bylo nebezpečné. Uvidí to někdo nepovolaný – a teď takovou věc vysvětlujte.

Pustil jsem si záznam ještě jednou. Obraz byl ostrý a zřetelný. Netřásl se, což znamenalo, že kamera stála upevněná na stativu. Rovněž to znamenalo, že šerif Fortier pátrá po jediném pachateli. Kdyby byli dva, jeden z nich by si chtěl s kamerou hrát a já bych se teď díval na něco, co by připomínalo mizerně natočené domácí video. Záznamu scházel zvuk. Bez zvuku byl v jistém směru ještě znepokojivější, než kdyby byl ozvučený. Moje představivost pracovala naplno, zaplňovala si ticho a výsledný efekt byl možná horší než skutečnost.

Největší část záběru vyplňoval Sam Galloway. Ležel na podlaze, zápěstí a kotníky měl svázané za zády k sobě, v ústech roubík a byl bez sebe hrůzou. Tvář mu zrudla námahou, oči mu lezly z důlků. Oblek měl pomačkaný a znečištěný, límeček bílé košile umolousaný.

Nedalo se s určitostí soudit, kde ho drží. Ležel na špinavé betonové

9


podlaze a jediná stěna, na niž jsem viděl, byla ze škvárobetonových tvárnic. Dělalo to na mě dojem průmyslového, užitkového prostoru a současně jsem cítil, že jde o odlehlé uzavřené místo, spíš nějakou garáž nebo bunkr než sklad. Podle číselných údajů v pravém dolním rohu obrazovky video vzniklo včera večer krátce po jedenácté hodině.

Časový údaj na monitoru poskočil o minutu dopředu na 23.04 a chvíli nato se na obrazovce objevil další muž. Byl štíhlý, drobnější postavy, asi sto sedmdesát pět centimetrů vysoký.

V ruce nesl kanystr.

Hubeňour přikročil k Samovi a dával si přitom pozor, aby se držel stále zády ke kameře. Sam ho spatřil a strnul. Zíral na toho muže a na kanystr a pak sebou začal opět zmítat, ještě zoufaleji než dosud, ve snaze osvobodit se z pout.

Ten člověk odšrouboval víčko kanystru a jeho obsah rozlil na Sama. Benzin se rozstřikoval na všechny strany. Cákal Samovi do očí i do nosu, až se benzinem zalykal. Nasáklo jím jeho oblečení. Odkapával mu z vlasů. Hubený muž vytřásl z kanystru poslední kapky a odložil jej na zem. Potom vyndal krabičku zápalek, bílou a bez potisku, bez loga restaurace nebo jména baru. Škrtl sirkou, nedbale ji pohodil na Sama a potom vyšel ze záběru.

Trvalo přes dvě minuty, než Sam zemřel, a to bylo o dvě minuty delší utrpení, než si kdokoli zaslouží. Musel zakoušet nesnesitelnou bolest. Nikdo si nezaslouží takovou smrt.

Odkaz v šerifově e-mailu mě zavedl na nahrubo vyvedenou internetovou stránku. Na černém pozadí stály číslice: 13:29:23. Napravo od nich byl stylizovaný obrázek vytvořený ze špejlí jako ve hře oběšenec. Tohle kolo už se blížilo ke konci. Postavičce scházely už jen končetiny. Trojka se změnila na dvojku a ta vzápětí na jedničku. Objevily se paže a objevily se nohy. Píp, píp. Dvě končetiny s každou vteřinou. Poslední cifra přeskočila na nulu, obrázek zčervenal a pak zmizel.

Dvacítku nahradila devatenáctka a na obrazovce zablikala základna šibenice. S každou další vteřinou přibyla nová část. Vysoký zadní sloup, horní břevno, příčná vzpěra, oprátka. Hlava, tělo, paže, nohy. Poslední

10


číslice se změnila na nulu, obrázek zčervenal a pak zmizel; vzápětí začal desetivteřinový cyklus nanovo.

Přejel jsem myší po obrazovce, jestli neobjevím skryté odkazy. Už poprvé, když jsem to zkusil, jsem na žádný nenarazil a nenašel jsem jej ani teď. Webová adresa mi taky nic nenapověděla: www.violescent.com. Vyhledavač Google mě poučil, že „violescent“ je řídce používaný pojem značící zálibu ve fialové barvě.

Odhadoval jsem, že pachatel použil generátor náhodných slov. Já bych to tak udělal. Pokud se pokoušíte náhodné slovo vymyslet, nikdy doopravdy náhodné není, protože u toho pracuje podvědomí. Ještě bude třeba podívat se na internetovou doménu, ale vsadil bych se, že ani to k ničemu nepovede. Registrace domény pod vymyšlenou totožností je zcela jednoduchá záležitost.

Napadlo mě, že by mohlo jít o důmyslnou mystifikaci. Nenašla se mrtvola, místo činu ani jakýkoli hmatatelný důkaz. Policie má jen to video a internetovou stránku. K tomu, aby se měla od čeho odpíchnout, to moc nebylo, přesto jsem byl přesvědčený, že nejde o podvrh.

Jednak proto, že Sam Galloway se pohřešoval.

Za další, osoba na záznamu byla jednoznačně identifikovaná jako Sam.

Za třetí – a to byl podstatný argument: čeho by tím docílili? Nic neděláte bezdůvodně. I tady se hrálo na principu vyváženosti mezi úsilím a výsledkem. Nad množstvím vynaložené energie musí převážit prospěch, který z dané činnosti máte. Jestliže by chtěl Sam předstírat vlastní smrt, našla by se spousta schůdnějších způsobů.

Za čtvrté – a to pro mě mělo rozhodující váhu: bylo vyloučeno, že by to video bylo podvrh. Pokud by tomu tak bylo, potom by si herecký výkon, který jsem zhlédl, zasloužil Oscara.

Několik minut jsem seděl a zvažoval možnosti, zatímco obrazovku plnil nepřetržitý sled čísel a postavičky oběšence.

Tady v Charlestonu bylo půl dvanácté dopoledne. Dayton v Louisianě byl o hodinu pozadu, to znamená, že tam měli teprve půl jedenácté. Odpočet skončí úderem půlnoci tamního času. Za tu dobu sejde ze světa dalších 4860 postaviček ze špejlí.

Louisiana, nebo Honolulu?

11


Bažiny, nebo bikiny?

Nebylo to moc těžké rozhodování. Vždycky mě přitahovala dramatická gesta a tento pachatel cit pro dramatičnost bezesporu měl. Popravdě řečeno, ten chlápek mě dostal na první dobrou.

12


2

„Jefferson Winter?“

Otázka se odrazila ozvěnou po rozlehlém hangáru. Vysledoval jsem zvuk ke zdroji a spatřil jsem ohromného holohlavého černocha, jak stojí u schůdků do letadla Gulfstream G550. Obrovitost hangáru umenšovala soukromý letoun na velikost hračky, ten člověk však ve srovnání se strojem vypadal pořád obrovsky. Veškerá perspektiva se zdeformovala.

Zamířil jsem k letadlu a mé kroky se rozléhaly vysoko v nosnících. Zblízka byl ten černoch opravdový obr. Do dvou metrů mu scházely nanejvýš dva centimetry a na váhu představoval pomalu sto třicet kilo pevného svalstva. Já měřím jen stopětasedmdesát centimetrů, takže se nade mnou tyčil pomalu o čtvrt metru. Na prsou černé uniformy se mu blýskala zlatá hvězda a na obou rukávech měl nášivky Úřadu šerifa okresu Dayton. Obojí vypadalo zbrusu nové.

Byl mladší, než mi na první pohled připadal. Něco málo přes dvacet, možná dokonce ani ne dvacet. Měl takový ten dětský obličej, který všechny vybízí, aby mu důvěřovali. Uvažoval jsem, jak dlouho mu jeho otevřený a upřímný výraz vydrží. Tahle práce udolá každého, někoho rychleji, jiného pomaleji. Pochmurnost potřebuje jen dostatek času, aby se člověku usadila v duši.

Taky mi nešel do hlavy ten soukromý tryskáč. FBI si mohla dovolit gulfstream, klidně i dva, ale roční rozpočet FBI přesahuje osm miliard dolarů. Z letmých informací na internetu zřejmě vysvítalo, že Úřad šerifa okresu Dayton nedisponuje deseticiferným rozpočtem. Odhadoval bych to na řád statisíců, a pokud to má pokrýt každodenní provozní náklady, na nadstandardní přepych toho už moc nezbude.

Například na takový gulfstream.

13


Samo letadlo žádnou nápovědu neposkytovalo. Naleštěný bílý trup, pod kýlovou plochou číslo, a víc nic. Žádné logo, což bylo neobvyklé. Ten, kdo vlastní soukromý tryskáč, zpravidla chce, aby všichni věděli, komu patří. Chce stavět svůj majetek na odiv. Chce, aby se ta vlajka třepotala na špici nejvyššího stěžně, v tomhle případě ve výšce patnácti kilometrů. Vlastnit soukromý tryskáč nemělo nic společného s potřebou dostat se z jednoho místa na druhé, naopak to plně souviselo s touhou předvést světu vlastní důležitost. Právě proto prezident nelétá turistickou třídou, nýbrž svým vlastním Boeingem 747, a třebaže se nás tiskový odbor Bílého domu snaží přesvědčit o opaku, důvod nijak nesouvisí s pragmatismem.

Obr se uměl dobře ovládat. Pohyboval se, jako by byl pod proudem, a nepřestával vrhat pohledy do tmavých koutů, jestli se tam neskrývá někdo s bouchačkou. Nevěděl, co s rukama. Měl by mi jednu podat, abychom se pozdravili? Měl by mi vzít kufr? Usnadnil jsem mu rozhodování. Kufr jsem postavil na zem a natáhl k němu ruku. Zaváhal, pak mi jí potřásl. Moje ruka se v jeho dlani ztratila, úplně ji pohltil. Zároveň mě ale překvapila jemnost, s jakou se jí chopil.

„Máte dobré přibližovadlo,“ kývl jsem k letadlu.

„Kéž by nám říkalo pane.“

Znovu to hluboké zvučné medvědí zabručení, basové dunění, které mu vyvěralo odkudsi z hloubi bránice. Hlas měl ještě mladý, dost na to, aby nevzbuzoval autoritu, ale něco na tom klukovi napovídalo, že to se dostaví v pravý čas. Na uniformě neměl žádné hodnostní označení, což znamenalo, že je na nejnižším stupni služebního žebříčku. Inteligence, jež mu jiskřila v očích, napovídala, že ten stav nepotrvá dlouho.

Byl sice obrovský, ale v žádném případě hloupý.

„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.

„Taylor.“

„Dál nic? Jenom Taylor?“

Přisvědčil. „Jenom Taylor.“

„To znamená, že za křestní jméno se opravdu hodně stydíte.“ Usmál jsem se. „Teď už mi ho můžete prozradit. Stejně na to přijdu.“

„Kdepak, nepřijdete.“ Oplatil mi rovněž úsměvem.

14


Odkudsi se jako zázrakem vynořil letištní zřízenec a kouzelným hmatem mě připravil o kufr, který uložil do mimopalubního zavazadlového prostoru. Měl jsem v něm všechno, co potřebuju ke každodennímu životu. Od chvíle, kdy mi popravili otce, jsem trávil čas ježděním po světě a chytáním sériových vrahů, a cestoval jsem nalehko. Pronásledoval jsem vraždící stvůry v Paříži i v Sydney, v Los Angeles, v Londýně, v Johannesburgu i v Buenos Aires. Zlo nectí hranice.

Mým bydlištěm se v těchto časech stávalo vždy to hotelové apartmá, které mi zamluvili, a mně to tak vyhovovalo. Některé bylo pohodlnější než jiné, ale to mě netrápilo. I to nejběžnější apartmá slibovalo víc pohodlí než omšelý pokoj v motelu a můžete mi věřit, že těch jsem si užil víc než dost.

Patří mi dům. Stojí ve Virginii, kam se dalo z Quantika dostat snadno autem. Už jsem tam nezajel celé roky a v nejbližší době jsem to neměl v úmyslu, ale pořád jsem se nedokázal přimět k tomu, abych ho prodal. Psychiatr by mi vyjmenoval desítku pádných důvodů, proč jsem to neudělal, a jsem přesvědčený, že některé z nich by trefil. Soudím, že každý potřebuje místo, kterému může říkat domov, byť je to jen prázdné gesto.

Před odchodem od FBI jsem tam pracoval jako jejich hlavní profiler, nejmladší v dějinách Útvaru behaviorální analýzy. Nosil jsem oblek agenta, měl jsem naleštěné polobotky a pracoval jsem od svítání do soumraku pro anonymního zaměstnavatele, k němuž jsem s každým novým dnem cítil menší a menší respekt. Otcova poprava pro mě znamenala mou osobní cestu do Damašku. Pár dnů poté, co stát Kalifornie vstříkl mému otci do žil smrtící chemickou směs, jsem dal výpověď.

Kdykoli vzpomínám na otce, vidím ho pouze v popravčí komoře. Trvalo šest minut a třiadvacet vteřin, než zemřel, a většinu té doby strávil v bezvědomí. Na rozdíl od Sama Gallowaye se z toho vyvlékl lehce.

Až příliš lehce.

Prohlédl jsem si složku otcova případu. Viděl jsem fotky. Než ho chytili, zavraždil patnáct žen. Unášel je a odvlékal do hlubokých lesů Oregonu, kde je potom lovil vysoce účinnou puškou vybavenou nočním viděním.

15


Otec nechával ty dívky ležet tam, kde zemřely. Neobtěžoval se ani tím, aby jim vykopal třeba jen mělký hrob. Působení živlů urychlilo proces rozkladu. Na jejich tělech hodovala zvířata a hmyz. Je úžasné, jak rychle dokáže matka příroda zlikvidovat krásu, jak dovede být nemilosrdná.

Podle mého měli vynechat pentobarbital. Otec si zasloužil sejít ze světa při plném vědomí a v bdělém stavu, aby musel zoufale lapat po každém doušku vzduchu. Pořád by tím ještě neodčinil to, co napáchal, ale aspoň něco.

„Marion,“ napadlo mě. „Vaši rodiče zbožňovali Johna Waynea.“

„Samá voda.“

„Tak Chuck?“

Taylor se zasmál, gestem naznačil „až po vás“ a oba jsme vyšli po schůdcích. Letušce, která nás přivítala, když jsme se skloněnými hlavami vstoupili na palubu, bylo něco málo přes padesát. Šediny překrývala černou barvou, na nohou měla praktické boty bez podpatků. Vybrali ji pro její schopnosti, nikoli kvůli vzhledu, a to o majiteli letadla hodně vypovídalo. Někdy má přednost vzhled, jindy výkonnost. Pokud jde o stevardky, zásadně upřednostňuju výkonnost před vzhledem. Létání je obtížné i bez toho, aby se s ním pojila neschopnost.

Vnitřek gulfstreamu byl střízlivý a decentní a mně připomněl letadla FBI. Scházely tam efektní prvky, které si člověk spojuje s rockovými hvězdami nebo hollywoodskou smetánkou. Ani stopa po pozlátku.

Došli jsme do zadní části kabiny ke stolu s deskou z ořechového dřeva, kolem něhož stála čtyři kožená křesla. Uvelebil jsem se u okna ve směru letu a na stůl jsem položil pouzdro s laptopem. Taylor se poskládal naproti do křesla u uličky a natáhl nohy, jak nejdál to šlo. Letadlo začalo rolovat na start a Taylor sáhl po bezpečnostním pásu.

„Tím bych se neobtěžoval,“ doporučil jsem mu. „Let soukromým tryskáčem přináší mimo jiné tu výhodu, že si nemusíte zapínat pás.“

„Co když dojde k nehodě?“

„Jestli dojde k nehodě, zabijeme se. Bezpečnostní pás vás nezachrání. Pokud to pětadvacet tun kovu naboří rychlostí sedm set padesát kilo

16


metrů v hodině do země, opravdu si myslíte, že vám ten úzký proužek látky zachrání život?“

Taylor na mě vrhl nesouhlasný pohled. Mhouřil přitom oči, krabatil čelo a zíral na mě, jako by mi narostla druhá hlava. Byl jsem na takové pohledy zvyklý.

„Důvod, proč Federální letecký úřad trvá na zapnutých bezpečnostních pásech, souvisí s ovládáním davu,“ pokračoval jsem. „Pokud dojde ke kritické situaci, ze všeho nejméně touží po tom, aby tři stovky hysterických cestujících pobíhaly sem a tam uličkami. Stejný účel mají i kyslíkové masky. I tady jde o ovládnutí davu. Ta věc vám žene do plic čistý kyslík. Jakmile se ho nadýcháte, zmocní se vás euforie. Chtěl byste poslední chvilky života strávit v hrůze, nebo raději ve víře, že se stačí jen trochu natáhnout a podáte ruku pánubohu?“

Taylor mi věnoval další nespokojený pohled.

Minutu nato jsme zatočili na startovací dráhu a zastavili. Motory zakvílely a letadlo se vrhlo vpřed jako oblázek vystřelený z praku. Gulfstreamu stačil k odlepení od země jen zlomek vzdálenosti, jakou potřebuje osobní letadlo. Ozvalo se skřípění a vrzání, jak se zatáhl podvozek, a my jsme stoupali dál v mírném dvacetistupňovém úhlu. Ten, kdo stroj pilotoval, se vyznal. Zvedl nás jako podle instrukcí z příručky civilního létání. Bez efektů, bez povyku, nudná rutina.

Charleston za okénkem se scvrkl na velikost města pro panenky a na Carla Tindlea mi zůstala jen vzpomínka. Setkal jsem se s horšími gaunery, což však neznamená, že by Carl byl světec. To v žádném případě. Carl měl políčeno na vysokoškolačky, a jakmile se na nich vyřádil, s pomocí igelitového pytle a koženého pásku je udusil. Přizvali mě k případu, když jich měl na kontě už osm.

Identifikovat Carla nedalo moc velkou práci – první den navečer už jsem znal jeho totožnost. Problém byl dostat ho. Jižní Karolína oplývá volnou krajinou, skýtá spoustu možností, kde se schovat. Nakonec jsme Carla vystopovali v jedné odlehlé chatě poblíž pobřeží, a když zjistil, že jsme ho obklíčili, docela klidně se vzdal.

Na rozdíl od mého otce se Carl soudů, které budou rozhodovat o jeho odvolání proti vynesenému rozsudku smrti, nedočká. Carl

17


Tindle byl drobný mužík, chcípáček, chodící mrtvola. Nedožije se

konce roku. Se značnou pravděpodobností zemře ještě tento týden,

vlastní rukou nebo ho oddělají. Vězeňská spravedlnost je krutá a bru

tální a značně účinnější než její soudní obdoba.

Co se týče dotažení onoho případu do konce, věděl jsem, na co mohu

sázet.

18


3

Stevardka se ukázala krátce poté, co jsme se vyhoupli nad mraky. Podala nám dva jídelní lístky, zeptala se nás, co chceme k pití a co si dáme k jídlu, a potom zmizela v kuchyňce v zadní části letadla. S nápoji se vrátila, ještě když jsme stoupali. Znovu jsem dumal, komu gulfstream patří. Pokud bych vlastnil tryskové letadlo, byl bych dost háklivý na to, komu ho půjčuji. A úřad místního šerifa by figuroval na seznamu hodně nízko. Nejjednodušší by bylo zeptat se Taylora, ale zatím na tu otázku nenazrál čas.

Zapnul jsem laptop, spustil jsem videozáznam posledních okamžiků života Sama Gallowaye a otočil jsem počítač tak, aby Taylor viděl na obrazovku. Zezadu se k nám linula vůně hovězího po burgundsku. Pokud bych se měl řídit jen vůní, vybral jsem si dobře.

„Pozorně se dívejte a pak mi povězte, co jste viděl.“

Natáhl jsem se pro kafe a upil jsem. Pocházelo z Blue Mountains na Jamajce a bylo úžasně jemné. V té lokalitě panují pro pěstování kávy ideální podmínky. Půda bohatá na živiny, dobré odvodnění a mírné, mlžné a vlhké klima. Pospojujte to dohromady a dostanete jednu z nejlepších káv, jež lidstvo poznalo.

Taylor pil pepsi. Netušil, o co přichází.

Podíval jsem se na něj. Zář z obrazovky se mu blikotavě odrážela v očích. Z jeho výrazu se dalo vyčíst, jak je mu to nepříjemné, a několikrát zkřivil tvář, jako by to, nač se dívá, prožíval on sám. Zcela jistě si také patřičně domýšlel zvuk. Tomu se nedokázal vyhnout. Jeho představivost mu podsouvala zvukovou stopu pasující ke všem hororům, které kdy zhlédl, jen ne k hrůze, na niž se právě díval.

Černobílý odraz v jeho očích změnil barvu na oranžovou a žlutou

19


a Taylor opět zkřivil obličej. Zamnul si ruce, jako by mu vzplanuly špičky prstů a on se snažil oheň uhasit. Oranžová zčernala a on otočil laptop tak, že obrazovku jsem měl zase před sebou.

„Tak co?“ vybídl jsem ho.

Taylor zavrtěl hlavou. „Tak dobře mě neplatí, abych si udělal názor na něco takového, pane Wintere. To přesahuje moje platové zařazení.“

Předstíral jsem zívnutí. Dal jsem si na tom skutečně záležet.

„Heleďte, u policie dělám šest měsíců. Umím vyplnit pokutový blok. Stal jsem se tak nepostradatelnou součástí úřadu, že si mohli dovolit poslat mě až do Charlestonu, abych vás tu přivítal. Nevím, jestli jste si toho všiml, ale to, co mám na sobě, není uniforma šerifa.“

„Ze všeho nejdřív – říkejte mi Wintere. Další věc – zajímavá volba slov. Mohl jste si vybrat jakoukoli hodnost, ale vy jste si zvolil šerifa. Člověka na špici. To znamená, že v určité fázi, a nedošlo k tomu nejspíš jen jednou, jste se postavil před zrcadlo a představil si sám sebe ve zbrusu nové šerifské uniformě.“

Taylorovy tváře zalil hluboký ruměnec. Nevyvolal takový kontrast, jako když se začervená běloch, ale byl zřejmý. Na kratičkou chvíli proti mně neseděl stopětadvacetikilový obr, ale školák, který všude vyčníval, protože měřil o třicet čísel a vážil o pětačtyřicet kilo víc než ostatní děti ve třídě.

„A navíc,“ pokračoval jsem, „jste natolik chytrý, abyste věděl, že šance na něco takového máte v Louisianě nulové. Takže jste zvolil taktiku sklonit hlavu, usilovně makat a stoupat po hodnostním žebříčku, dokud nenasbíráte dostatek zkušeností, abyste se přestěhoval do nějaké rasově osvícenější oblasti naší země.“

Taylor sáhl po pepsi a napil se.

„Čekal bych, že se začnete ohrazovat,“ poznamenal jsem.

„Co je špatného na tom, když má člověk ambice?“

„Vůbec nic. Navíc vám můžu slíbit, že pokud na mou otázku odpovíte, nezačnu mezi vašimi kolegy roztrubovat, jak moc jste doopravdy mazaný.“

Opět se po mně dlouze podíval, ale znovu nic nenamítl.

„Vy jste ze sebe při vstupním pohovoru udělal trochu hloupějšího,

20


viďte? Zahrál jste to tak, abyste hladce prošel. Mohl jste skončit s vynikajícím výsledkem, možná nejlepším, jaký daytonský úřad šerifa pamatuje, ale to jste nechtěl, protože ze všeho nejméně potřebujete, aby se kolegové necítili ve vaší přítomnosti dobře. Odhaduju, že si hrajete na prosťáčka, dokonale zvládáte roli přátelského lamželeza.“

Taylor to nepopřel, ale to ani nemusel, protože ho prozrazoval provinilý výraz.

„George,“ střelil jsem.

„Jako Steinbeckův George?“ Taylor zavrtěl hlavou. „Myslel jsem si, že máte větší fantazii.“

Pokývl jsem k laptopu. „Tak zpátky k věci. Co tomu říkáte?“

Taylor povzdechl, chvíli si kousal ret, pak potřásl hlavou a pravil: „Takovou smrt si nikdo nezaslouží.“

To souhlasilo s mým prvním dojmem. Bohužel však odpověď založená na emocích byla k ničemu. „Zkuste to ještě jednou, teď se ale snažte odmyslet emoce.“

Taylor se chystal něco říct. Zaváhal a pak se usmál. „Emoce.“

„Pokračujte.“

„Soudě podle emocí, které na sobě dává znát, by ten vrah mohl být klidně robot. Vstoupí do záběru, poleje Sama Gallowaye celého benzinem, hodí na něj zápalku a odkráčí. Jako kdyby zapaloval zahradní gril. Je to psychopat. Úplně učebnicový.“

Zavrtěl jsem hlavou. „V jedné věci máte pravdu. Absence emocí je tady klíčová. Mýlíte se ale v domněnce, že ten žhář je psychopat. Není.“

„Samozřejmě že je. On Gallowaye prostě nezabil, on ho upálil. Mohl Gallowaye připravit o život deseti různými a k tomu i rychlejšími způsoby, například kulkou do hlavy, ale on to neudělal. On ho zapálil a něco takového si vyberete tehdy, když chcete, aby oběť trpěla.“

„A vy jste teď sečetl dvě a dvě a vyšlo vám pět. Občas je to dobrý postup, ale v tomto případě nikoli.“

„Jak tedy podle vás vypadá čtyřka?“

„Dobrá otázka.“

„Na kterou mi ale nedáte odpověď, že ne?“

„Zatím ne.“

21


Pár kliknutí mě zavedlo na onu webovou stránku.

10:42:08.

Nové kolo oběšence právě začalo. Zatím stála jen základna šibenice a vysoký zadní sloup. Po uplynutí vteřiny se objevilo horní břevno. V Daytonu bylo čtvrt na dvě a tři minuty. Čas kvapil, přibližovala se půlnoc, jeho hodina nula. Skutečnost, že pachatel si jako hodinu H vybral půlnoc, opět dokazovala jeho tendenci k dramatičnosti. Natočil jsem počítač, aby Taylor viděl na obrazovku.

„A co mi povíte k tomuhle?“

V Taylorových očích se mihotalo bílé světlo. Co vteřinu jeden záblesk, jako pomalý, pravidelný a uvolněný srdeční tep. Uběhlo deset vteřin, pak dvacet. Další dvě figurky ze špejlí se odporoučely na věčnost. Taylor fascinovaně zíral na obrazovku.

Uvažoval.

Pak s ponurým výrazem obrátil zrak ke mně. „To je slib. Sděluje nám, že Samem Gallowayem to teprve začalo. Že bude znovu zabíjet.“

22


4

„Chtěl bych se vás na něco zeptat,“ ozval se Taylor.

Vyndal jsem si pecky z uší a otevřel jsem oči. Druhá věta Mozartovy symfonie Jupiter rázem pozbyla hutnosti a zněla jako z plecháče. Sáhl jsem po laptopu a vypnul přehrávač. Měli jsme za sebou hodinu letu, od Louisiany nás dělila ještě jedna hodina. Patnáct kilometrů pod námi měla táhlé vylidněné pláně Alabamy zanedlouho vystřídat Mississippi. Hovězí po burgundsku cele splnilo moje očekávání. Chutnalo mi skoro stejně tak jako kafe, které přišlo po něm.

Taylor se tvářil vážně a já věděl, co přijde vzápětí. Slyšel jsem tu otázku už tisíckrát. Nebylo žádným tajemstvím, co provedl můj otec, a lidi to přirozeně zajímalo.

Dotaz přicházel ve dvou obměnách. První se pídila po tom, jak to, že jsem nic netušil. Jak jsem mohl žít v jednom baráku se sériovým vrahem a nevědět, co je zač?

Odpověď na tuhle otázku byla jednoduchá. Můj otec byl inteligentní, manipulativní a naprosto přesvědčivý. Na rozdíl od našeho žháře můj otec byl ukázkový psychopat. Učil matematiku na vysoké škole a studenti i kolegové ho měli rádi. Vytvořil zdání tak věrohodného života, že ho nikdo z ničeho nepodezíral.

Druhá varianta té otázky zjišťovala, jaké to bylo mít za otce sériového vraha. Obvykle jsem odpovídal rovněž otázkou. Jaké to je mít za otce lékaře, účetního nebo popeláře? Tazateli zpravidla připadala taková odpověď jako hrubá a rozhovor tak končil. Paradoxně, když dotyčný přestal rozebírat moje slova, zjistil, že odpověď na svou otázku dostal.

Pokud si odmyslíme, že páchal sériové vraždy, byl můj otec prostě obyčejný chlápek, který učil matematiku a doma měl manželku a dítě.

23


Usilovně se snažil působit normálně. Splynul s okolím. Na mně ani na mé matce se nikdy nedopustil fyzického nebo psychického násilí. Jeho nejhorším zločinem bylo, že se občas choval odtažitě a despoticky, ale otců, kteří spadali do jedné z těchto kategorií, by se našly miliony.

Než nám do života vtrhla FBI, byli jsme běžná rodina. O něco lépe fungující než jiná, o něco hůře než další. Hádali jsme se a usmiřovali, jezdili na prázdniny a měli jsme se fajn. Dost často jsme se měli i mizerně. Některé tahy do života naší rodiny nanášel štětcem Norman Rockwell, jiné Hieronymus Bosch. Občas jsme se nemohli ani cítit, občas jsme se snášeli a někdy jsme se měli rádi. Zkrátka normální rodina.

„Jasně. Ptejte se.“

Taylor zaváhal, což k takovýmto situacím rovněž patřilo. Zadíval se ven okénkem, dlouho vyhlížel do modrého a bílého oparu. Pak se ke mně obrátil a vážný výraz už neměl.

„Jak jste přišel k těm bílým vlasům?“

Rozesmál jsem se a potřásl hlavou. „Co je?“ nechápal Taylor. Už zase vypadal jako malý kluk uvězněný v těle obra. Zmatený, nejistý a úplně zakřiknutý.

„To nic. Jen jsem čekal jinou otázku.“

„Pokud nechcete odpovědět, pochopím to.“

Posunkem jsem mu naznačil, že o nic nejde. „Ty bílé vlasy, to je genetická záležitost. Můj otec zešedivěl před třicítkou. Děda taky. Mně se to stalo už v jednadvaceti.“

„Já měl spíš na mysli, proč si je neobarvíte. Vám musí být něco málo přes třicet, ne? To by se ještě dalo. Nikdo by si vás nespletl s nějakým zoufalcem, který honí ztracené mládí.“

Na tuhle otázku jsem mohl poskytnout tucet odpovědí, některé pravdivější než jiné. Pravda pravdoucí sahala do oné popravčí komory v San Quentinu. Svá poslední slova adresoval otec přímo mně. Pronikavě se na mě zahleděl skrz plexisklo a pak němě vyslovil čtyři slova: My dva jsme stejní. Věděl jsem, že si se mnou jen pohrává, ale lhal bych sám sobě, kdybych v těch čtyřech slovech nenacházel zrnko pravdy.

Existuje vysvětlení, proč jsem se stal jedním z nejlepších profilerů na světě. Částečně za to může výcvik, kterým jsem prošel v Quantiku, ale

24


ten na tom má jen malý podíl. Znám myšlení sériových vrahů. Tím se to ale ještě nevysvětluje. Rozumím sériovým vrahům. Šťáral jsem se v jejich mysli, navlékal si jejich kůži. Mám v DNA zakódované cosi, co mi umožňuje sblížit se a ztotožnit s těmi stvůrami, a tahle DNA se ve mně nevzala jen tak zčistajasna.

Tohle všechno jsem ale teď nemínil Taylorovi vyprávět. Méně výstižnou pravdu bych mu poskytl vysvětlením, že si vlasy nebarvím, protože si je barvil můj otec, ale ani do toho jsem ho nemínil zasvěcovat.

„Proč za chůze věšíte ramena? Proč stáčíte prsty do dlaní?“

„Nevím, jak to myslíte.“

„Většina lidí prochází životem vprostřed cesty, ale občas narazíme na někoho, kdo jej prožívá na okraji. Stojí mimo. Vy a já jsme si podobní víc, než si umíte představit.“

Taylor vyprskl v ironickém úsměšku. „Jasně, to určitě. Vy jste geniální profiler a já začínající polda. Vidím, jak nás můžou lidé v okolí klamat. A to ještě předtím, než jsem se zapojil do honby za kariérou.“

„Řekl jsem podobní, ne stejní. V tom je velký rozdíl. Vy vynikáte, protože jste chlap jako hora. Já vyčnívám tím, že jsem dobrý v tom, co dělám, a tím, že můj otec zavraždil patnáct ženských. Vy se s tím vyrovnáváte tak, že se pokoušíte vypadat menší. Proto chodíte se svěšenými rameny a skrýváte ruce.“

„A vy to řešíte nápadností. Proto si nebarvíte vlasy. A proto se oblékáte jako člen nějaké grungeové kapely.“

Zvedl jsem obočí. „Grungeové?“

„Víte dobře, o čem mluvím. Džíny luxusní značky, odřené boty, tričko, kožená bunda, účes.“ Taylor se zasmál. „Vypadáte, jako by vás vytáhli z popelnice, ale vytříbit si takový vzhled dá práci.“

Tím mě rozesmál.

„Dobře,“ pokračoval Taylor. „Mám ještě jeden dotaz. Máte tušení, kdo mohl tu sviňárnu spáchat?“

„Mám pár nápadů, ale nehodlám se s nimi svěřovat. A předejdu vaší otázce: nechávám si je pro sebe, protože chybný profil pachatele je jeden z nejlepších způsobů, jak zhatit vyšetřování případu. Dřív než se vyjádřím, potřebuju vidět místo činu.“

25


„Každopádně musí být chytrý. Vytvořit takovou webovou stránku není jen tak.“

„Přestaňte mu podkuřovat.“

Taylor to přešel a pokračoval: „Hledáme tedy někoho, kdo má nadprůměrné počítačové dovednosti. Pochopte, já bych webovou stránku s odpočtem dohromady nedal, nemluvě už vůbec o tom oběšenci.“

„Tak vy nedáte pokoj?“

Taylor jen zavrtěl hlavou.

„Na to si někoho najal,“ objasnil jsem mu a on se na mě tázavě zadíval.

„V jednom se nepletete: ten chlap je chytrý. Kolik lidí v Eagle Creeku se tak dobře vyzná v programování? Pravděpodobně nikdo. Pro potřeby této naší hypotézy dejme tomu, že dva nebo tři. Všechny je podchytíte, vyslechnete a nakonec to jeden z nich nevydrží, přizná se a případ je uzavřený. Kdepak, pokud se náš chlapík vyzná tak dobře v informatice, rozhodně se tím nebude chlubit. Na to je příliš mazaný.“

„Takže postupuje jako kdokoli jiný,“ chrlil ze sebe Taylor jedním dechem. „Najme si někoho zvenčí. Najde si nějakého programátora v Bombaji nebo na Filipínách nebo v Thajsku, aby mu tu stránku vytvořil. Udělají mu to za hubičku a my bychom mohli strávit rok v honbě za touhle stopou, a stejně by nás nikam nedovedla. Dobře, jen to řekněte: byla to pitomá úvaha.“

Taylor mi výrazem připomněl štěně, kterému vyhubovali za to, že rozkousalo pohovku.

„Nebuďte k sobě tak tvrdý. Život by se o hodně zjednodušil, kdyby náš pachatel byl nějaký počítačový megaloman jako vystřižený ze stránek komiksu. Bohužel, tak prosté to nikdy nebývá.“

Povídejte mi o tom, znamenaly Taylorovy oči obrácené v sloup a v té chvíli vypadal o dost starší, než ve skutečnosti byl. „A co když místo činu nenajdeme, Wintere? Co potom?“

„Místo činu najdete. Tenhle pachatel je exhibicionista. Rád se předvádí. Domnívá se, že je mazanější než my, a hodlá nám to dát sežrat.“

„Takže místo činu najdeme, protože on chce, abychom ho našli.“

„Kápl jste na to na první pokus. Co byste mi mohl povědět o Samu Gallowayovi?“

26


„Nic jiného, než co jste si přečetl v materiálech, které vám poslal šerif Fortier.“

Pohrdavě jsem odfrkl a potřásl jsem hlavou. „Materiály mají jednu zásadní vadu, která spočívá ve vrozené lenosti jejich autorů. Při psaní zprávy osekávají všechno, co přečuhuje. Dělá to tak každý. Napsat zprávu trvá nějakou dobu a den má málo hodin. Zprávám nikdy nevěřte, dejte na mě.“

„Dám.“

„Takže Sam Galloway,“ pobídl jsem ho.

„Galloway měřil sto sedmdesát osm centimetrů, bylo mu dvaačtyřicet a měl původně černé vlasy, teď už prakticky šedivé.“

Znovu jsem si ostentativně zívl. „Nuda. Nepotřebuju znát, jaké číslo košile nosil. Chci vědět, co byl za člověka. Co ho denně hnalo k tomu, že ráno vyskočil z postele.“

„Byl to právník. Dvacet let ženatý. Měl tři děti – syna a dvě dcery.“

„No vida, začíná přihořívat. Měl nepřátele? Nějaké pletky? Berou jeho děti drogy?“

„Jak to mám asi tak vědět?“

„Protože v Eagle Creeku žije slabých deset tisíc obyvatel a Sama právě někdo zavraždil. To znamená, že zrovna teď poletují v éteru rozličné klepy.“

„Policajti by měli vycházet z faktů, ne z drbů.“

„Tuhle poučku vám někdo vtloukl do hlavy, co? Fortier?“

Taylor přisvědčil.

„Dobře, tak na ni zapomeňte. Policajti nevycházejí z faktů, nýbrž z informací. Fakta jsou bezvadná, ale klepy mohou být stejně tak užitečné.“

Taylor o tom chvíli přemítal a pak potřásl hlavou. „O pletkách nic nevím. Žil ve spořádaném manželství. A přes děti se taky nikam nedostaneme. Jsou ve věkovém rozmezí od deseti do patnácti let a podle všeho jsou to hodná děcka. Žádné drogy, žádný konflikt se zákonem, žádné nečekané otěhotnění. Co se pracovní stránky týče, Galloway se věnoval fádní oblasti práva, rozvodům, závětím, majetkovým sporům a podobně. Nezabýval se trestním právem, kde by si nadělal spoustu nepřátel.“

„Jednoho ale měl i tak.“

27


„A co když to byla jen nahodilá vražda?“

„To nebyla. Ten, kdo to provedl, to měl velice dobře promyšlené. Takový sériový vrah nedělá nic nahodile.“

„Nemusíte zabít minimálně tři lidi, než dostanete nálepku sériového vraha?“

„To je nepodstatné. Věřte mi, tohle je sériový vrah. To video a odpočet to dokazují. Nikdo jiný si s tím nedá takovou práci, jenom sériový vrah. Mimochodem, to video přišlo jako příloha e-mailu, že? Zkusili jste zjistit, odkud byl e-mail odeslaný?“

„Já osobně sice ne, ale ano, i tím směrem se vedlo pátrání.“

„A nic?“

Taylor zvolna zavrtěl hlavou. „Nic.“

Spráskl jsem ruce a zamnul si je. „Tak, a co si teď užít trochu legrace. Na to byste se ale možná měl připoutat.“

Taylor přimhouřil oči. „Co máte za lubem?“

„Doporučte letušce, ať si taky zapne bezpečnostní pás.“

„Vy jste přece tvrdil, že bezpečnostní pásy jsou zbytečné.“

„Ne, já jsem jen řekl, že v případě nehody nám budou k ničemu. Ujišťuju vás, že k nehodě v nejbližší chvíli nedojde.“

Vyskočil jsem ze sedadla a zamířil do přední části letounu. Po 11. září se piloti osobních letadel izolovali od cestujících na palubě. Tohle však nebylo osobní letadlo. Platila tu jiná pravidla. Něčím se řídí bohatí, něčím jiným chudí. Ostře jsem zaklepal na dveře kokpitu a hned nato jsem je otevřel.

Pilotovi nescházelo moc let do šedesátky a z každého póru mu čišelo, že přišel z armády. Přes rameno si mě změřil a odhadoval, jestli jsem přítel nebo protivník. Pokoušel se zjistit, jestli mi přeskočilo.

„Máte nějaké přání, pane?“

„Vlastně ano. Vy řídíte vysněnou hračku každého kluka, je to tak? Tohle je povyražení v hodnotě přinejmenším padesáti milionů dolarů, ale vy s ním letíte, jako byste dopravoval partu obstarožních cestujících na Floridu. Musíte se příšerně nudit.“

Pilotův výraz se uvolnil. Ten muž se uvolnil celým tělem. Chápavě se na mě usmál. „Ano, pane, občas to bývá poněkud ubíjející.“

28


„A co kdybyste po zbývající dobu letu řídil tenhle stroj tak, jako by patřil vám.“

„To nemůžu.“

„Samozřejmě že můžete. A já se dokonce vsadím, že pokaždé, když usedáte do tohohle křesla, o ničem jiném nesníte. Ve srovnání s pilotáží bojových letadel musí tohle být strašná otrava.“

„Jak víte, že jsem pilotoval bojová letadla?“

„Mám na to čuch.“

Spiklenecky jsem se usmál. Pilot na mě chvilku zíral a pak se mu po obličeji pozvolna rozlil úsměv.

„Vraťte se zpátky na místo a připoutejte se. Houkněte na mě, až budete připravený.“

Rozběhl jsem se ke svému sedadlu, připoutal se a ušklíbl se na Taylora.

„Ani nevíte, kolikrát jsem ještě za doby svého působení u FBI toužil tohle podniknout.“

„Co u všech čertů zamýšlíte, Wintere?“ Taylor cukal za bezpečnostní pás ve snaze utáhnout jej co nejtěsněji.

„Uvidíte. Můžeme,“ křikl jsem na pilota. „Tady vzadu jsme připravení.“

První vývrtka mi vyrazila dech.

29


5

Pilot to vzal před přistáním nízko od severu, takže jsem si mohl prohlédnout daytonský okres v plné kráse. Hranici mezi Arkansasem a Louisianou jsme přeletěli v sotva tisícimetrové výšce. Dostatečně nízko na to, aby si člověk udělal obrázek, jak to dole vypadá, a současně bez jemných detailů, jaké skýtá let ve třech stovkách metrů. Rostly tu lesy, byla tu jezera i farmy a malá rozptýlená města spojovaly klikatící se dvouproudové silnice. Spousta volného prostoru, lidí pomálu.

Každý stát se chlubí jedinečností, ale některé jsou jedinečnější než druhé a Louisiana se každopádně nachází mezi prvními třemi. Tenhle stát se honosí svými odlišnostmi jako vyznamenáním. Stačí vzít už jen to, že je to jediný stát členěný spíše na farnosti než na okresy. Vznikl z kombinace španělských a francouzských osad a rozdělení na farnosti tyto římskokatolické kořeny odráží.

Francouzské a španělské vlivy se však zdaleka neomezují jen na zeměpisné hranice. Jsou znát na architektuře i jídle a na stovce dalších prvků, zásadních i podružných, díky kterým se Louisiana liší od zbylých devětačtyřiceti států.

První, co mě na Daytonu zarazilo, byla absence bažin. Když se řekne Louisiana, okamžitě se vám vybaví močály, aligátoři, cajunské jídlo a Mardi Gras. Farmy vás nenapadnou, jenže právě ty se teď hnaly pod námi ve směsici polí v rozmanitých odstínech zelené a hnědé.

Dayton ležel ve výšce šedesát metrů nad mořem, kdežto některé části New Orleansu se nalézají dva metry pod hladinou moře, a právě tahle skutečnost oddělovala sever od jihu. V zásadě jsme se mohli nacházet v jakémkoli jiném státě než v Louisianě, jak si každý myslí, že ji zná.

Eagle Creek se rozkládal na vzdáleném konci Daytonu, zhruba pat

30


náct kilometrů severně od I-20, šestiproudové mezistátní dálnice, která z východu na západ protíná nejzazší cíp okresu. Struktura města připomínala tisíce podobných maloměst. Kancelářské budovy, továrny a nákupní centrum se nalézaly ve vnějším prstenci, kde byly levné pozemky. Pokud jste se přemístili do středního okruhu, narazili jste na lidi. Obytné budovy a domy, školy a komunitní centra, parky a hřiště pro zápasy druhé ligy. Další posun k centru vás přivedl ke správním úřadům.

Na jih od dálnice se táhl nedozírný areál zpustlé ropné rafinerie. Šedý beton, vyprahlá půda a tuny železa. Závod se třpytil v letním slunci, změť rour, nádrží a vysokých kovových konstrukcí. Souběžně s dálnicí I-20 se táhla železniční trať, která rozdělovala město přesně na polovinu; k rafinerii z ní vedla nepoužívaná vlečka.

Velké rozmařilé domy se shlukly na severozápadě v moři zeleně, které patřilo jen jim. Stály v bezpečné vzdálenosti od hluku dálnice i od výhledu na vysloužilou rafinerii a autem odtamtud nebylo daleko na golfové hřiště.

Ostrý oblouk doprava, a už jsme klesali ke zdejšímu malému letišti. Chvíli jsme letěli tak nízko nad poli, že stačilo natáhnout ruku a sáhnout si na ně. V takových okamžicích člověk doufá, že pilot ví, co dělá. Potom se zčistajasna objevila přistávací dráha, na kterou jsme dosedli, a zpětný tah motorů stroj prakticky zastavil.

Rolovali jsme kolem řady soukromých vrtulových letadel, až jsme vjeli do hangáru, který stál stranou od ostatních budov. Stejně jako gulfstream byl i hangár bíle natřený a i zde scházelo označení, komu patří. Uvnitř stály jen dva další stroje: vrtulník a černý policejní hlídkový vůz s insigniemi daytonského úřadu šerifa. Gulfstream zastavil vedle automobilu, motory pracovaly chvíli naprázdno a pak umlkly.

Byly skoro tři hodiny odpoledne. Let z Charlestonu do Eagle Creeku zabral přesně dvě hodiny. Dokázal jsem si představit ty bílé číslice odpočítávající na černočerném pozadí čas k nule: 09:06:34.

U dveří jsme poděkovali pilotovi i stevardce, rozloučili se s nimi a sešli po schůdcích. Opřelo se do mě vedro. Jako bychom přiletěli do tropů. Stejně tak to tady bylo i cítit. Letecký petrolej a vegetace sežehnutá sluncem.

31


Usadil jsem se v hlídkovém voze na místě spolujezdce. Taylor se vměstnal za volant. Scházela v něm středová konzole a sedadlo řidiče bylo posunuté, jak nejdál to šlo, Taylor však přesto budil dojem, že se usazuje do autíčka pro děti. Můj kufr a tašku s laptopem jsme uložili na zadní sedadlo a Taylor nastartoval.

„Sue,“ napadlo mě. „Jste kluk jménem Sue.“

„O čem to proboha mluvíte?“

„Tak se jmenuje jedna písnička Johnnyho Cashe.“

„Moji rodiče radši poslouchají černý soul.“

„Takže co třeba Marvin? Jako Marvin Gaye. Marvin Taylor. To bych si uměl představit. Dobře to zní.“

Taylor se zasmál. Vyjeli jsme z hangáru a zvuk motoru se změnil z přidušeného pulzování ve vzdálený rachot. Vnitřek vozu zalilo prudké slunce. Nasadil jsem si sluneční brýle.

„Radši to vzdejte, Wintere. Stejně na to nepřijdete.“

„Mám rád takovéhle výzvy.“

„To není výzva. To je konstatování skutečnosti.“

„A co kdybychom se místo planých řečí vsadili? O padesát dolarů?“

„Jen o padesát? Co takhle o dvě stovky? Ať je to zajímavější.“

„Můžete si dovolit prohrát ze svého nástupního platu policajta dvě stě dolarů?“

Taylor dal průchod hlubokému niternému smíchu. „Jenže já tuhle sázku rozhodně neprohraju.“

„Dobře, domluveno. Pokud do odjezdu nezjistím, jak se jmenujete, s radostí vám dám dvě stovky.“

Natáhl jsem se k němu a podali jsme si ruce, přičemž ta moje se v jemné Taylorově tlapě úplně ztratila.

„Udělal byste nejlíp, kdybyste mi ty peníze dal hned, Wintere. Ušetříte si námahu.“

Usmál jsem se a zapřel se do opěradla. Slunce žhnulo předním sklem a hřálo mi kůži. „Zajímavé, právě jsem vám chtěl navrhnout totéž.“

32


6

Pět minut po odjezdu z letiště jsme vjeli na Hlavní ulici. Přiblížili jsme k městu od jihu a celou cestu jsme dodržovali předepsanou rychlost. Jako první budovu jsem zaregistroval kostel a první billboard mi přes metr vysokými písmeny rudými jako krev sděloval, že JEŽÍŠ ZEMŘEL ZA TEBE! ZEMŘEL BYS I TY ZA NĚJ?

Stačí se dostat do hloubi jižanské pustiny a vidíte triumf bídy. Malá města umírají. To je neoddiskutovatelné. Jako by je postihla morová rána. V krajině jsou roztroušené opuštěné, pobořené budovy, zabedněné obchody tady bývají spíše pravidlem než výjimkou. Převažují domy s udupanými dvorky a prorezlými ohrádkami pro drůbež.

To však nebyl případ Eagle Creeku. Kamkoli se člověk podíval, zářil na něj svěží nový nátěr a všechna okna se tu třpytila. Povrch silnice byl rovný, jako by ho položili právě včera.

Budovy obklopující park ve středu města se mihotaly v odpoledním vedru. Tyhle vznosné, důležitě vyhlížející šedé a bílé stavby kontrastovaly se sraženými jednopatrovými domy lemujícími zbytek Hlavní ulice. Soud, radnice, knihovna.

Velitelství místní policie se nacházelo hned vedle soudní budovy. Stálo před ním několik hlídkových vozů a pár terénních. Úřad šerifa se tady usadil dřív, takže si pro svá vozidla a uniformy vybral černou barvu, a na policii tudíž zůstala hnědá. Černé policejní auto bude vždycky vypadat o něco líp než hnědé. Vozy působily stejně nablýskaným dojmem jako všechno ostatní na Hlavní ulici a leskly se novotou, jako by byly právě sjely z výrobní linky.

Uprostřed parku stála vysoká bílá socha přísně se tvářícího muže. Vedle na stožáru visela americká vlajka. Nevanul vítr, aby ji roztřepetal,

33


a tak se jen splihle vinula kolem žerdi. Červená, bílá a modrá zářily tak, až z toho bolely oči. Pěstěný trávník byl zelený jako golfové hřiště.

Ujížděli jsme dál k severu a budovy kolem se opět snížily na jedno patro. V přízemí obchody, v poschodí byty. Šerifův úřad sídlil v prostorném baráku na samém severním konci Hlavní ulice.

Taylor zabočil dozadu na parkoviště a zacouval do mezery mezi dvěma auty. Na levé straně stála čtyři další, napravo jich parkovalo pět, směsice sedanů a terénních vozů, z nichž nejstarší sjel z pásu před několika málo roky. Takový vozový park svědčil o nedávné investici v řádu stovek tisíc dolarů.

Na protější straně parkoviště stály dvě řady vozů, které nepatřily ke služebnímu vozovému parku. Ty nevypadaly jako zbrusu nové. Většina z nich měla naježděno přinejmenším pět let a prakticky všechny byly americké výroby. Rozmanité značky a typy, rozmanitý technický stav. Některé jevily známky láskyplné péče, jiné trpěly těžkou zanedbaností.

Vylézt z auta bylo podobné jako vstoupit do žhnoucí výhně. Takhle vprostřed odpoledne se rtuť v teploměru vyšplhala dva tři stupně pod čtyřicítku. Žár byl doslova hmatatelný, dal člověku ránu a vyrazil z něj dech. Stačilo jen přejít parkoviště a tekl po mně pot. Utřel jsem si kapky z čela právě ve chvíli, kdy jsme vstoupili do klimatizovaného chládku stanice. Vedro bylo hrozné, ale vlhkost byla doslova smrtící.

Dozorčí u přijímacího pultu nám sdělil, že šerif Fortier nás očekává, a Taylor mě provedl bludištěm chodeb ke dveřím s výplní z kouřového skla a zlatým nápisem ŠERIF PETER FORTIER. Jednou na ně klepl a hlas zevnitř nás vyzval, ať vejdeme.

Podobně jako celá stanice i šerifova kancelář byla bez poskvrny. Místnosti vévodil uklizený dubový stůl s velkým koženým křeslem a otevřené přihrádky na lejstra, jež na něm stály, svědčily o průběžném vyřizování pracovní agendy. Nabílené stěny měly opravdu bílou barvu a baterii zářivek tady zjevně neumývali jen o Vánocích.

Jednu stěnu zdobily fotografie lodí a ryb. Fortier na žádné nescházel, buď stál u kormidla a na hlavě měl otřepenou kšiltovku s kotvou vyši

34


tou vepředu, nebo v téže čapce pózoval před objektivem s úlovkem. Mezi zachmuřeným člověkem za stolem a usměvavým opáleným rybářem na fotkách byl markantní rozdíl.

Fortier obešel stůl, aby mě přivítal, a oba jsme si potřásli rukama. Stisk měl jako medvěd a já cítil, jak mi drtí kosti. Změřil si mě od hlavy k patě a snažil se, aby to nepůsobilo moc okatě. Byl jsem zvyklý, že na mě lidé civí, a nevyvádělo mě to z míry.

Zatímco si mě šerif prohlížel, já jsem si ho kategorizoval. Mohlo mu být tak pětapadesát, měřil asi sto pětašedesát centimetrů, takže byl o deset čísel menší než já a Taylor ho převyšoval o celých třiatřicet čísel. Postavit nás do řady, vypadáme jako medvědí rodinka. Měl šedivé vlasy a pleť zdravě zarudlou v důsledku času tráveného na rybách. Na tvářích měl červený ruměnec a zdravě lesklou pokožku vypjatou. Jeho uniforma byla ve stejně vzorném stavu jako kancelář. Puky jaksepatří a boty vzorně vyleštěné.

Působil však unaveně a vyčerpaně, jako by ztratil chuť bojovat. Odhadoval jsem, že při příští volbě šerifa kandidovat nebude. Pokud už se k tomu nerozhodl předtím, to, co potkalo Sama Gallowaye, zhouplo misky vah. Stál přede mnou člověk, který zoufale toužil setřást ze sebe reálné problémy světa, muž, jenž celé dny sedí, zírá na fotky na stěně kanceláře a sní o tom, jak zasvětí zbývající roky rybaření a popíjení bourbonu.

„Díky, že jste dorazil tak rychle,“ pravil Fortier na uvítanou.

„Nemáte za co.“

„Musím přiznat, že mě překvapilo, že jste vůbec přijel. Napsal jsem vám, ale věděl jsem, že naději mám pramalou. Vím, že se zabýváte pouze sériovými vrahy, což tenhle náš pachatel není, ale sledoval jsem, na čem jste pracoval v Jižní Karolíně, a jelikož Charleston je odtud letadlem opravdu jen kousek, řekl jsem si, proč to sakra nezkusit. Za to nic nedám. Moc rádi si vyslechneme jakoukoli vaši radu. Cokoli budete potřebovat, stačí říct.“

Znělo to, jako když si uvítací řeč nacvičil, jako by si ji celé dopoledne opakoval. „Sériovými zločinci,“ opravil jsem ho.

„Prosím?“

35


„Zabývám se všemi sériovými zločinci. Únosci, násilníky, žháři, vyděrači, vrahy. A nerad vám beru iluze, ale tenhle pachatel je sériový vrah.“

„Z čeho tak soudíte?“

„Protože vražda Sama Gallowaye byla pouze divadélko. Položím vám otázku: co se podle vás stane, až ten časový odpočet dojde k nule?“ Z jeho výrazu jsem poznal, že už se nad tím zamýšlel a že došel ke stejnému úsudku jako já. „Pokud toho chlapa nechytnete, a to pěkně rychle, bude zabíjet zas a znovu. Bude v tom pokračovat, dokud ho někdo nezastaví. Věřte mi, sotva začal.“

„Vy si tedy nemyslíte, že jde o jednorázový případ?“

„Rozhodně ne.“

Fortier jako by se propadl sám do sebe. Zjevně chtěl slyšet jinou odpověď. Na druhou stranu ho však nic z toho, co jsem mu vykládal, nijak zvlášť nepřekvapilo. Pokud by šlo o jednorázovou vraždu, usnadnilo by mu to život. Už z jedné vraždy měl vrásky, ale vražedná série, to pro něj byla černá můra.

„Jak jste to zařídili s tiskem?“ zeptal jsem se.

„V tom směru panuje klid. Ve městě vychází týdeník Eagle Creek Courier. Harry Spindler, který ho vede i rediguje, raději pije, než píše. Nové číslo vyjde až příští týden. Pokud mu do té doby nabídneme něco, co by mohl dát na titulní stránku, nebude nám dělat potíže.“

„A co noviny odjinud?“

„Nejbližší velká města jsou Shreveport a Monroe. Jelikož v Eagle Creeku se nikdy nic neděje, pochybuju, že tamní novináři nás vůbec dokážou najít na mapě.“

„Nic se tu nedělo až dosud.“

„Jsem přesvědčený, že až se sem slétnou, zvládnu je.“

O tom jsem nepochyboval. Ze zkušenosti vím, že šerif je z pěti procent policajt a z pětadevadesáti politik. Fortier možná působil vyčerpaně, ale zároveň se zdálo, že tu práci dělá už natolik dlouho, aby si bez většího úsilí dokázal poradit s dotěrným tiskem.

„Bylo by dobré, kdyby se povedlo udržet to pod pokličkou co nejdéle,“ vysvětloval jsem. „Pachatel touží po publiku, a pokud se nám podaří mu ho upřít, mohl by se dopustit něčeho neuváženého, aby na

36


sebe upoutal pozornost. Čím nerozvážněji si počínají, tím větší máme šanci, že je dostaneme.“

Fortier se usmál a já na kratičký záblesk zahlédl člověka, jakým býval před třiceti lety, ambiciózního muže, jehož sny n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist