načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Dobře mi tak - Radka Třeštíková

Dobře mi tak
-15%
sleva

Kniha: Dobře mi tak
Autor:

Sebestředný a bezohledný malíř Boris se rozvádí se svou ženou a stěhuje se ze společného bytu ke kamarádu Viktorovi. Tento životní zlom ho nutí zamyslet se nad sebou samým a ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 212
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-12-08
Počet stran: 224
Rozměr: 115 x 185 mm
Úprava: 220 stran
Vydání: Vydání druhé
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Umístění v žebříčku: 258. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
Doporučená novinka pro týden: 2017-51
ISBN: 9788026709503
EAN: 9788026709503
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sebestředný a bezohledný malíř Boris se rozvádí se svou ženou a stěhuje se ze společného bytu ke kamarádu Viktorovi. Tento životní zlom ho nutí zamyslet se nad sebou samým a bilancovat. Boris si postupně uvědomuje všechny svoje selhání a poněkud neohrabaně se pokouší napravit chyby. Hledá cestu zpět ke svému dospělému synovi, minulost se mu ale vrací jako bumerang. V té chvíli mu navíc zkříží cestu šestnáctiletá Erika.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Radka Třeštíková - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Dobře mi tak" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

Rozvod

Kdosi se podivoval tomu,

jak lehce šel cestou věčnosti,

řítil se totiž po ní dolů.

Franz Kafk a

Když mi přijde Vanesa oznámit, že se chce rozvést, ani

mě ta informace příliš nepřekvapí. Sedím na bílékožené pohovce Natuzzi a na pětapadesátipalcové LCD

televizi značky Sony sleduju zprávy.

Pravidelně. Každý den. Sedm dní v týdnu. Pak si

dám pár kliků v pracovně – tajně, aby se mi Vanesa

nevysmála. Rychlou sprchu. Lehkou večeři. A dobrou

noc. S očima upřenýma do stropu čekám na sny.Obklíčen stereotypem se bojím o něco míň, že by v mém

životě ještě mohlo být něco jinak. Že bych senedejbože ještě měl o něco pokusit. Něco změnit. Přetočím

se na bok a usnu.

Vanesa má ruce pevně zaklesnuté ve svých dosud

docela štíhlých bocích. Stojí na tmavě hnědém koberci od Rothwellu v černých pantofl ích od ježíška

a upřeně mě sleduje. Čeká na moji reakci. Ve tvářipřitom nemá žádnou známku napětí. Nic. Jen rezignaci

a nejasně defi novatelnou nudu. Já se nejspíš tvářím

úplně stejně.


10

Mírně pozdvihnu obočí, natáhnu se pro ovladač a vypnu televizi. Cítím, že se chce Vanesa hádat, a není třeba, aby tu teď řvaly obě dvě.

Z dětského pokoje – bože, jak blbě tohle zní, když je vašemu dítěti už skoro třicet – se ozývá zvukkytary. Andrej cvičí. Sousedi zleva mu povolili hrát mezi sedmou a osmou. Mezi osmou a devátou sepřesouvá do naší ložnice, kde mu to hodinu tolerují sousedi zprava. Mě ani Vanesy se Andrej o dovolení neprosil. Je mi to vlastně jedno. O rodinné záležitosti jsem se přestal starat, když jsem zjistil, že o můj názornikdo nestojí. Už si ani nepamatuju, kdy přesně to bylo. Dovedl jsem k dokonalosti svoji lhostejnost. Ve všem a ke všemu.

„Slyšíš?“ ptá se Vanesa.

Neodpovídám. Scestné otázky nemám rád. Žijeme spolu třicet dva let. Jistě si všimla, že hluchý nejsem.

„Tohle je jeden z důvodů, proč už to nemůžuvydržet.“

Znovu mírně nadzdvihnu obočí. Přes znalostfaktu, že Vanesa tyhle grimasy nesnáší. Nebo spíš právě proto. Jestli jsem se v manželství něco naučil, tak to, jak Vanesu vytočit. Jak ji naštvat. Jediným výrazem, pohybem, slovem. Všechno jsou to neomylněmířené střely. Přesně na střed terče. Ona se to ostatněnaučila taky.

Ví, jak neskutečně mě štve, když při mluvení odděluje slabiky. „Ty mě neo-slou-cháš. Ni-kdy. Neo-slou-cháš. Říká a rázuje přitom podél stěny zjedné strany obývacího pokoje na druhou. Připomíná mi tygra z Troje. Já už teda nebyl v zoo ani nepamatuju, ale


11

pokud vím, vždycky tam takhle chodil těsně ve dlemříží a mně ho bylo k nesnesení líto. Možná proto jsem

tam přestal chodit. Vanesy mi líto není. Když dojdete

do stadia, ve kterém je vám líto cizího tygra, ale vlastní

ženy už ne, je rozvod jediným slušným řešením.

Po půlhodině výčitek, nadávek, opakovaných útoků a zbytečného vytahování starých, ještě starších i těch úplně nejstarších, skoro zapomenutých křivdopouštím v tichosti lavici obžalovaných a odcházím naterasu. Andrej mi k tomu hraje Mendelssohnův pochod. Kdyby mu bylo pět, dal bych mu pohlavek. Vlastně jsem ho nikdy nebil a on tuhle ironii stejně nejspíš zdědil po mně. Z parapetu beru krabičku cigaret.Jednu si zapaluju a skrz vydechovaný kouř zírám dolů na blikající semafory u železniční trati. Bydlíme tady čtyři roky. V luxusním mezonetovém bytě v nejvyšším poschodí. Měníme byty jako ponožky. Předražené přepychové fusekle. Naposled jsme se stěhovali,protože si Vanesa přála bydlet u parku. Za celou tu dobu, co jsme tady, v Riegrových sadech nebyla. Přisámbohu, ani jednou. Tvrdila mi, že stěhování námprospěje. S tím se dá souhlasit, ale jedině za předpokladu, že se každý odstěhujeme jinam. Měli jsme to udělat už dávno, ale tahle rozhodnutí většinou každý odkládá, jak to jen jde. Teď už to nejde.

Do popelníku odhazuju druhou cigaretu a doskleničky si dolévám Pinot Blanc 2007 z lahve, kterou jsem si přinesl z malé domácí vinotéky. Vanesa mi ji před lety koupila k narozeninám. Dost mě tím překvapila. Na okamžik jsem měl dokonce pocit, že jsem jí křivdil. Že možná ještě máme aspoň nějakou naději.


12

A ona pak na moji počest uspořádala večírek, nakterý schválně pozvala jen ty, co vyloženě nemám rád.

Svoje kamarádky. Svoji matku. Svoji starší sestru.Jejích pět dětí a děti těch dětí. Andrejova učitelehudby. Pošťačku, která místo balíku vždycky jenom hodí

oznámení do schránky. Mirka, který dole v garážích

parkuje jako vůl. Jeho ženu, kterou parkovat učilurčitě on. Ukecanou uklízečku. Protivného vrátného.Novináře, kteří o mně psali jenom samé lži. Nebo špatně

utajené pravdy. Na žádném večírku jsem nikdy neměl

tolik hostů jako tenkrát.

Když jsem míjel ložnici, stačil jsem si všimnout, že mi Vanesa skládá do kufru věci. Kalhoty na puky. Trika úhledně srovnaná. Ponožky zabalené jedna do druhé. A jí určitě žádná nechybí. Vanesa byla vždycky strašně pořádná. Až k vzteku. Budu to tedy já, kdo odejde. Momentálně mě to ale vůbec netrápí. Mírně přiopile koukám z terasy dolů a rozhlížím se po Praze. Najednou se mě dotkne nečekanámelancholie. Zlehka mi položí ruce na ramena. Kdysi to bylo moje město. Byl jsem jeho součástí. Dobrovolně jsem se z něj nechal vyhnat na tenhle luxusní hrad, zatyhle snobské hradby.

„Nasraaaaat,“ zakřičím nakloněný přes dřevěné zábradlí a zcela bezdůvodně ten výkřik ještě třikrát zopakuju.

„Drž už hubu,“ ozve se odněkud ze spodních pater nejspíš někdo, kdo byl tehdy taky na večírku.

Do tmy nad tím mávnu rukou a otočím se, abych si dolil víno. Za oknem se zjeví Vanesa. Silueta jejího těla s bledou tváří vypadá jako smotaný list se


13

vzkazem uvězněný ve skleněné lahvi a já už přitom

dávno stojím proti proudu. Když se naše oči střetnou, čtu v nich vzdor a předstíranou sílu. Obaděláme, že je nám to všechno jedno. Ani jednomu z nás

to ale jedno není. Není lehké namalovat si úplněnovou budoucnost. A nic na tom nemění ani fakt, že

jsem malíř.

Vlastně byl jsem. Nenamaloval jsem žádný obraz už skoro pět let. Získal jsem postavení, slávu, peníze a ztratil jsem chuť. Jsem fi nančně zajištěný, nešťastný a líný. Svoje sny, touhy, plány a talent jsem vyměnil za chatu na Orlíku, tenhle mezonetový byt, tři auta, jednu motorku, značkové oblečení, luxusní dovolené několikrát do roka, dobré jídlo a pití. Když si tovšechno naplno uvědomím, zatočí se mi z toho hlava. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Mosazné okapy podél stěn. Přepychový zahradní nábytek uprostřed nehorázně drahé zimní zahrady. Každá dlaždička, na kterou klepu popel, mě stála několik tisíc. A k čemu to všechno je? Jaký to má smysl?

Když jsem před víc než dvaceti lety stál s Vanesou na Václaváku a cinkal klíči, cinkal jsem za svobodu. Stál jsem tam tehdy jen v tričku, takové mi z tohovšeho bylo horko. Kdybych věděl, že svojí vinou budu míň svobodný než předtím, šel bych radši někam na pivo. Nechal jsem se těmi penězi dobrovolně svázat. Já. Bohém. Mánička. Umělec. Dobře mi tak. Sedím potmě ještě asi půl hodiny a pak se mizničehonic všechna ta zloba, co v sobě dusím, citelnězformuje do podivné tvůrčí potřeby, kterou jsem necítil


14

už léta. Odcházím z bytu a výtahem sjíždím dolů do

sklepa. Zpátky na terasu se vracím s malým plátnem

pod paží a krabicí s malířskými potřebami. Vanesa mě

vidí, ale na nic se neptá. Z ložnice se ozývá skladba

Wish You Were Here od Pink Floyd. Uvědomím si v tu

chvíli dvě věci – že ještě není ani devět a že má Andrej

skutečně talent.

Maluju až do svítání. Nedokončený obraznechávám na terase, beru svoje dva kufry složené vchodbě a odcházím. Vanesa i Andrej ještě spí. S nikým se neloučím. Nasedám do své nové stříbrné X6 dveřmi u spolujezdce, protože Mirek se mi čumákem navezl zase až k volantu. Vyjíždím z podzemních garáží avolám Viktorovi.

„Můžu u tebe pár dní zůstat?“ ptám se.

„No problem,“ hlesne Viktor a zavěsí.

Od té doby, co se vrátil z ročního toulavéhopobytu po východním pobřeží Spojených států, mábohužel pocit, že pokud v rozhovoru alespoň jednou neodpoví v angličtině, bude úplně mimo. Už mu to ani nevyčítám. Každý máme něco. V jeho zděděném bytě na Malé Straně jsem nakonec zůstal mnohem déle, než jsem chtěl. Mnohem déle, než jsem měl. Zpočátku jsem maloval každý den. Úplně hystericky a nenasytně. Nemohl jsem přestat. Skoro jsem nejedl ani nespal. Nezajímalo mě nic než barvy. Možná to byl jen únik. Možná to byl návrat. Viktor se doma vyskytoval sporadicky. Na rozdíl ode mě svůj bohémský styl života nikdy neopustil. Věčně někde flámoval a toulal se Prahou s foťákem a blokem plným


15

myšlenek načmáraných obyčejnou tužkou, které by

normálním lidem připadaly naprosto nenormální.

„No jo, jsi zpátky,“ řekl mi, když jsem svůj obraz dokončil. Stál u otevřeného okna s plechovkou piva v ruce a kouřil. Byla neděle půl páté ráno. Ze zadní kapsy ošoupaných džín vytáhl svůj zápisník.

„Podej mi tužku,“ vyzval mě a napsal:

Žádná cesta není slepá, když máš otevřené oči... Poznali jsme se v hospodě U Modré veverky. Nepamatuju si, kolikátého to bylo, přestože mi to Vanesa každý rok znovu a znovu vyčítala. Datum nebylodůležité. Byla zima. Venku sněžilo. Vstoupila do dveří, sundala si z hlavy pletený černý kulich, rukou siprohrábla dlouhé hnědé vlasy a šla si do rohu k oknupověsit kabát. Vidím to jako dneska. Její úsměv. Oči plné zájmu, které těkaly po místnosti. Živé. Zářivé.Zvědavé. Krásné.

Nalil jsem si do žil pět piv odvahy a pak ji požádal, jestli by se mnou nešla. A ona šla. Leželi jsme naválendě v mojí garsonce a koukali na strop. Projíždějící sedmnáctka a dvaadvacítka nám pravidelněrachotily pod okny.

„Jak v tomhle kraválu můžeš spát?“ smála se.Přišla i další večer a pak další a pak už u mě zůstala.Říkal jsem jí Veverko. Zvuk tramvají po nocíchpřehlušovaly její vzdechy.

Ráno jsem se na ni díval, jak leží v bílých peřinách


16

s modrými chrpami. Vlasy jí padaly přes tvář. Spa

la tak klidně. Bez ohledu na ten kravál venku. Občas

jsem se jí musel dotknout. Pohladit ji. Jen abychuvě

řil, že je skutečná. U mě doma. Mezi těmi špinavý

mi stěnami polepenými plakáty a skicami, s linem na

podlaze, zelenými závěsy v oknech, která nikdo nikdy

nemyl, vypadala jako růže v trní.

Jedli jsme rohlíky se salámem, pili laciné víno,kou

řili startky, milovali se na podlaze, poslouchali des

ky Bruce Springsteena a mluvili. Mluvili jsme hodiny

a hodiny, jako by všechna ta slova čekala na chvíli, kdy

se potkáme. Možná to zní až trapně poeticky, ale život

byl tehdy takový. Jako verše, které se za sebounená

silně skládaly.

Nerozumně.

Logicky.

My dva spolu, navždycky.

V noci jsme se procházeli zasněženými ulicemi adrže

li se za ruce. Bez rukavic. V zimě nám nebyla zima.

V létě nám nebylo horko. Čas běžel, ale my honepo

čítali. Utíkali jsme s ním. Neřešili jsme minulost ane

přemýšleli nad budoucností. Smáli jsme se konven

cím. Měli jsme pocit, že jestli nás někdo zastaví, tak

zemřeme. Nebo už aspoň nebudeme chtít dál žít.

Vanesa prodávala v lahůdkách. Voněla po vlašském

salátu a domů mi nosila v papíru zabalené pařížské

dorty. Občas si pro mě v pyžamu a v pantofl ích přišla

do hospody přes ulici.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist