Kniha: Jindřich Plachta -- Se srdcem na dlani – Ladislav Tunys

1110

Jindřich Plachta | Se srdcem na dlaniLadislav Tunys

hlasovací právo... Ale bylo dost událostí, které k optimismu neopravňovaly. Vzrůstající nezaměstnanost a s tím související vystěhovalectví těch, kteří jím chtěli řešit své bezvýchodné postavení ve  společnosti. Nebo taková „maličkost“, jako bylo zavraždění Anežky Hrůzové a  zběsilé protižidovské tažení nedlouho před koncem devatenáctého století... a Masarykův boj.

Většina lidí měla jiné starosti, nejednou o  holou existenci.

To, co zcela jistě zajímalo občany rakousko-uherské monarchie, nemohlo jen tak prošumět Plzní. Jen stěží si dnes umíme představit, jak rychle a jak pravdivě byli tehdy lidé informováni o světodějných událostech. Nejčastějším místem, kde se muži pravidelně setkávali, byly hospody. V  Plzni zvlášť, byly tam přece proslulé pivovary a  dobré pivnice, v  nichž se tento „zkapalněný chléb“ v hojné míře čepoval. Zatímco ženy se staraly o domácnost, muži politizovali u své plzeňské dvanáctky.

JINDŘICH ŠOLLE

Říci se to nedá o  Jindřichu Šolleovi, který možná tu a  tam

zašel na  pivo do  hospůdky U  Salzmanů nebo U  Knoblochů, ale

v čase před koncem minulého století měl jiné starosti. Nedávno se

oženil. Jeho manželka Magdalena se právě v první polovině roku

1899 připravovala porodit své první dítě. A to měli novomanželé

o hladký chod domácnosti postaráno. Jindřich se dal cestou svého

otce Antonína, dávného spolupracovníka „starého pána“ Škody

ještě z doby, kdy pan továrník začal z bývalé plzeňské valdštejnské

strojírny budovat na svou dobu supermoderní továrnu, která už

tehdy patřila k  největším strojírenským podnikům v  monarchii.

Mladý budoucí otec Jindřich Šolle se nemusel obávat o zaměstná

ní. Byl vysoce kvalifikovaným strojníkem, jakých si v továrně vel

mi vážili. Však později projezdil ve službách Škodových závodů

jako špičkový montér snad celou Evropu a kus Asie. Byl v Rusku

za cara i za sovětů, ve Francii, Španělsku, Německu, Belgii, Itálii,

Turecku i Persii, pracoval na mnoha místech celé rakousko-uher

ské monarchie.12

Jindřich Plachta | Se srdcem na dlaniLadislav Tunys

Ale to jsme předběhli čas.

Novomanžel Jindřich Šolle se pečlivě připravoval na svou roli

otce. Těšil se, že se narodí syn, který bude pokračovat v rodinné tradici a bude také řemeslníkem od „černé“ profese jako dědeček a otec. Doba byla podobným rodinným tradicím nakloněna. Byl to čas převážně drobných řemeslníků, malých rodinných dílen, kde otec přidržoval svého potomka u  ponku, šicího stroje, verpánku či u  soustruhu už od  raného dětství. Fortel otcova umu a  rukou téměř přirozeně přecházel na  syny – spolu s  firemním štítem nad vchodem do dílny... PRVOROZENÝ

Syn se novomanželům Šolleovým narodil 1. července roku

1899. Otec Jindřich Karel Šolle, strojník v  Plzni, syn Antonína Šolleho, kováře v  Plzni, a  Kateřiny, rozené Veselé, z  Terešova v  okrese Rokycany; matka Majdalena, dcera Ferdinanda Rumla, zedníka v  Plzni, a  Anny, rozené Fencl (tak je psáno v  křestním listě), z Horní Břízy. Za kmotry vybrali Ferdinanda Rumla a jeho manželku Annu. Synek, narozený v domě číslo 15 v ulici Pod Třemi svatými, má proto v  křestním listě napsána jména Jindřich (po otci) a Ferdinand (po dědovi a kmotrovi).

Malý Jindra svého tátu moc neužil. Ten byl velmi často zrovna

tam, kde Škodovka zařizovala velké tovární komplexy. O  rodinu, do níž časem přibyla dvě děvčátka, Vilma a Hela, se starala matka. Tedy i o výchovu dětí. Jindřich už chodil do školy, když otec přijal místo ředitele cukrovaru v  dalekém carském městě

Bachmut v Jekatěrinoslavské gubernii. Tentokrát vzal s sebou ce

lou rodinu. Domů se vrátili naštěstí už v roce 1912. Jen stěží si

můžeme představit, jak by dopadli, kdyby je tam zastihla válka

a po ní občanská...

„Ty čtyři roky byly nejhezčí z našich dětských let,“ napsal asi

o pětatřicet let později syn Jindřich, už pod jménem Plachta.

Ruský pobyt byl pro celou rodinu velmi příjemný. Otec Jin

dřich jako velký šéf podniku poměrně významného v celém kra

ji měl dostatečný příjem, a  hlavně byl velmi vážen a  ctěn. Patřil

k místní honoraci. Matka Magdalena se mohla plně věnovat třem

dětem, možná měli i pomocnici v domácnosti. Patřilo to k samo

zřejmostem života místní honorace. Syn Jindřich chodil do  rus

kého gymnázia a  prý mu učení šlo víc než dobře. Ovšem ruské

školství bylo tehdy na nižší úrovni než české v Rakousku. Vytáhlý

Jindra junior přinášel dobrá vysvědčení.

Na  dobové skupinové fotografii se všichni příslušníci rodiny

pana ředitele cukrovaru tváří velmi spokojeně. A proč by také ne,

v podstatě jim tam kromě českého prostředí nic nechybělo. Otec

Jindřich byl reálně myslící a  jednající muž, který si byl vědom

své vysoké odbornosti a  podle toho také sebevědomě vystupo

val. Když se do Ruska vrátil v druhé polovině dvacátých let, když

už existoval Sovětský svaz, tak si po  skončení své práce vynutil

vyplacení platu v dolarech, jejich papírové červoňce odmítl. Ale

to jen pro ilustraci, jaký byl „pápa“, jak mu pod vlivem ruského

prostředí říkali až do jeho smrti, reálně myslící člověk.

Problémy se školou nastaly až po  návratu do  Plzně. Znalosti

nabyté na  ruském gymnáziu sotva stačily na  měšťanskou školu, 12

Jindřich Plachta | Se srdcem na dlaniLadislav Tunys

Ale to jsme předběhli čas.

Novomanžel Jindřich Šolle se pečlivě připravoval na svou roli

otce. Těšil se, že se narodí syn, který bude pokračovat v rodinné tradici a bude také řemeslníkem od „černé“ profese jako dědeček a otec. Doba byla podobným rodinným tradicím nakloněna. Byl to čas převážně drobných řemeslníků, malých rodinných dílen, kde otec přidržoval svého potomka u  ponku, šicího stroje, verpánku či u  soustruhu už od  raného dětství. Fortel otcova umu a  rukou téměř přirozeně přecházel na  syny – spolu s  firemním štítem nad vchodem do dílny... PRVOROZENÝ

Syn se novomanželům Šolleovým narodil 1. července roku

1899. Otec Jindřich Karel Šolle, strojník v  Plzni, syn Antonína Šolleho, kováře v  Plzni, a  Kateřiny, rozené Veselé, z  Terešova v  okrese Rokycany; matka Majdalena, dcera Ferdinanda Rumla, zedníka v  Plzni, a  Anny, rozené Fencl (tak je psáno v  křestním listě), z Horní Břízy. Za kmotry vybrali Ferdinanda Rumla a jeho manželku Annu. Synek, narozený v domě číslo 15 v ulici Pod Třemi svatými, má proto v  křestním listě napsána jména Jindřich (po otci) a Ferdinand (po dědovi a kmotrovi).

Malý Jindra svého tátu moc neužil. Ten byl velmi často zrovna

tam, kde Škodovka zařizovala velké tovární komplexy. O  rodinu, do níž časem přibyla dvě děvčátka, Vilma a Hela, se starala matka. Tedy i o výchovu dětí. Jindřich už chodil do školy, když otec přijal místo ředitele cukrovaru v  dalekém carském městě

Bachmut v Jekatěrinoslavské gubernii. Tentokrát vzal s sebou ce

lou rodinu. Domů se vrátili naštěstí už v roce 1912. Jen stěží si

můžeme představit, jak by dopadli, kdyby je tam zastihla válka

a po ní občanská...

„Ty čtyři roky byly nejhezčí z našich dětských let,“ napsal asi

o pětatřicet let později syn Jindřich, už pod jménem Plachta.

Ruský pobyt byl pro celou rodinu velmi příjemný. Otec Jin

dřich jako velký šéf podniku poměrně významného v celém kra

ji měl dostatečný příjem, a  hlavně byl velmi vážen a  ctěn. Patřil

k místní honoraci. Matka Magdalena se mohla plně věnovat třem

dětem, možná měli i pomocnici v domácnosti. Patřilo to k samo

zřejmostem života místní honorace. Syn Jindřich chodil do  rus

kého gymnázia a  prý mu učení šlo víc než dobře. Ovšem ruské

školství bylo tehdy na nižší úrovni než české v Rakousku. Vytáhlý

Jindra junior přinášel dobrá vysvědčení.

Na  dobové skupinové fotografii se všichni příslušníci rodiny

pana ředitele cukrovaru tváří velmi spokojeně. A proč by také ne,

v podstatě jim tam kromě českého prostředí nic nechybělo. Otec

Jindřich byl reálně myslící a  jednající muž, který si byl vědom

své vysoké odbornosti a  podle toho také sebevědomě vystupo

val. Když se do Ruska vrátil v druhé polovině dvacátých let, když

už existoval Sovětský svaz, tak si po  skončení své práce vynutil

vyplacení platu v dolarech, jejich papírové červoňce odmítl. Ale

to jen pro ilustraci, jaký byl „pápa“, jak mu pod vlivem ruského

prostředí říkali až do jeho smrti, reálně myslící člověk.

Problémy se školou nastaly až po  návratu do  Plzně. Znalosti

nabyté na  ruském gymnáziu sotva stačily na  měšťanskou školu, 14

Jindřich Plachta | Se srdcem na dlaniLadislav Tunys

však ji Jindřich absolvoval s  nemalými potížemi, „s  odřenýma ušima“, jak se říká. Mladého vytáhlého studentíka nezajímaly cifry, ba ani šroubky. Když dostal od otce úkol postavit králíkárnu, pozval si kamarády, uspořádal jim na dvoře „tyjátr“ a oni mu králíkárnu sbili. Kromě ministrování v kostele, které mu připomínalo divadlo a které prý bral velmi vážně, ho bavilo hrát kamarádům loutkové divadlo. A  byla to pravděpodobně maminka, která ho přivedla na hodiny houslí...

Ale začala válka. Říkáme jí první světová.

„Připadal jsem si tenkrát jak ten Nerudův strožok. Taky se to

všechno točilo kolem otázky kam s ním?“ vyzpovídal se po letech Jindřich Plachta svému kamarádovi Josefu Hlaváčovi a  ten si to nenechal pro sebe. Proto můžeme jeho slova citovat i dnes.

„Na  průmyslovku nebylo pomyšlení, rýsování mi nešlo.

Na  učitelák zavřelo mi dveře svaté náboženství. Velebníček na  měšťance, dej mu za  to pánbů nebe, si na  mě zalezl a  to se ví, že kvůli volovině. Jako obvykle jsem při jeho hodině nedával pozor, když on pojednou na  mě vybafl, jak se jmenovala hora, na  níž stanul Mojžíš. Řekl jsem Říp, tedy docela správně, jak mi to Pepík Malinů napověděl. Celá třída řvala smíchy a  já se taky smál. Bylo mi dost nápadné, že pan katecheta se nesmál. Ale patrně mě chtěl vykoupat, a proto mi dal ještě otázku, cože předčítal Mojžíš na té hoře? Měl jsem radost, že jsem klukům už prve tak kápnul do  nálady, a  tak mi vylítlo z  huby: Písně otroka. Musím se uznale pochválit, že to mi nenapověděl nikdo. Kdo neměl na vysvědčení jedničku z náboženství, musel být notoric

ký pitomec. A já měl z náboženství trojku! Tak mě na učiteláku

ani nepřipustili ke zkoušce...“

A  tak zbývaly další dvě možnosti – kadetka nebo obchodní

akademie.

„Kadetka stála moc peněz a  hodila se výhradně pro největší

omezence z  rodin zbohatlíků. Na  akademii se platilo dost vyso

ké školné, ale táta chtěl pro mé vzdělání něco obětovat. Počítal

i  s  tím, že žáci s  dobrým prospěchem mívali slevu na  školném.

Před zápisem se podrobovali obchodních věd lační aspiranti

zkouškám z češtiny a počtů. Málokdo zkoušku neudělal, ale k těm

málokterým jsem patřil já. Táta vždycky platil plnou taxu. Při

opravné zkoušce se mi podařilo prolézt a stal jsem se obchodním

akademikem. Do  školy jsem vstupoval jak do  gondoly k  první

mu letu s balonem. Slovo obchod mi připadalo jako hřebík v botě

a  stejně nepříjemné pocity mi působily ostatní předměty – os

novy ekonomických věd od kupeckých počtů, algebry, logaritmů

a  obchodních nauk až k  účtovědě. Ze směnečného práva jsem

si udělal nejasný obrázek, že to má něco společného s  podvody

a zlodějnou. Ovšem zlodějnou zákony chráněnou. Ale své názory

o užitečnosti nákupu zboží za směnky jsem si pro jistotu nechával

pro sebe. Měl jsem už zkušenosti ze svatého náboženství! Přece

na každou pitomost nenalítnu! Poněvadž jsem se řídil zásadou, že

moudřejší ustoupí, tak jsem při zkouškách většinou mlčel. Pro

to mi narůstala konta v notýskách mých profesorů a při čtvrtlet

ních uzávěrkách se posílaly zůstatky z  mého notýskového konta

na  ,špajzkách‘ (jak jsme po  študácku říkali cenzurám) rodičům

nebo odpovědným zástupcům. Byly to výkazy nedostatků, které 14

Jindřich Plachta | Se srdcem na dlaniLadislav Tunys

však ji Jindřich absolvoval s  nemalými potížemi, „s  odřenýma ušima“, jak se říká. Mladého vytáhlého studentíka nezajímaly cifry, ba ani šroubky. Když dostal od otce úkol postavit králíkárnu, pozval si kamarády, uspořádal jim na dvoře „tyjátr“ a oni mu králíkárnu sbili. Kromě ministrování v kostele, které mu připomínalo divadlo a které prý bral velmi vážně, ho bavilo hrát kamarádům loutkové divadlo. A  byla to pravděpodobně maminka, která ho přivedla na hodiny houslí...

Ale začala válka. Říkáme jí první světová.

„Připadal jsem si tenkrát jak ten Nerudův strožok. Taky se to

všechno točilo kolem otázky kam s ním?“ vyzpovídal se po letech Jindřich Plachta svému kamarádovi Josefu Hlaváčovi a  ten si to nenechal pro sebe. Proto můžeme jeho slova citovat i dnes.

„Na  průmyslovku nebylo pomyšlení, rýsování mi nešlo.

Na  učitelák zavřelo mi dveře svaté náboženství. Velebníček na  měšťance, dej mu za  to pánbů nebe, si na  mě zalezl a  to se ví, že kvůli volovině. Jako obvykle jsem při jeho hodině nedával pozor, když on pojednou na  mě vybafl, jak se jmenovala hora, na  níž stanul Mojžíš. Řekl jsem Říp, tedy docela správně, jak mi to Pepík Malinů napověděl. Celá třída řvala smíchy a  já se taky smál. Bylo mi dost nápadné, že pan katecheta se nesmál. Ale patrně mě chtěl vykoupat, a proto mi dal ještě otázku, cože předčítal Mojžíš na té hoře? Měl jsem radost, že jsem klukům už prve tak kápnul do  nálady, a  tak mi vylítlo z  huby: Písně otroka. Musím se uznale pochválit, že to mi nenapověděl nikdo. Kdo neměl na vysvědčení jedničku z náboženství, musel být notoric

ký pitomec. A já měl z náboženství trojku! Tak mě na učiteláku

ani nepřipustili ke zkoušce...“

A  tak zbývaly další dvě možnosti – kadetka nebo obchodní

akademie.

„Kadetka stála moc peněz a  hodila se výhradně pro největší

omezence z  rodin zbohatlíků. Na  akademii se platilo dost vyso

ké školné, ale táta chtěl pro mé vzdělání něco obětovat. Počítal

i  s  tím, že žáci s  dobrým prospěchem mívali slevu na  školném.

Před zápisem se podrobovali obchodních věd lační aspiranti

zkouškám z češtiny a počtů. Málokdo zkoušku neudělal, ale k těm

málokterým jsem patřil já. Táta vždycky platil plnou taxu. Při

opravné zkoušce se mi podařilo prolézt a stal jsem se obchodním

akademikem. Do  školy jsem vstupoval jak do  gondoly k  první

mu letu s balonem. Slovo obchod mi připadalo jako hřebík v botě

a  stejně nepříjemné pocity mi působily ostatní předměty – os

novy ekonomických věd od kupeckých počtů, algebry, logaritmů

a  obchodních nauk až k  účtovědě. Ze směnečného práva jsem

si udělal nejasný obrázek, že to má něco společného s  podvody

a zlodějnou. Ovšem zlodějnou zákony chráněnou. Ale své názory

o užitečnosti nákupu zboží za směnky jsem si pro jistotu nechával

pro sebe. Měl jsem už zkušenosti ze svatého náboženství! Přece

na každou pitomost nenalítnu! Poněvadž jsem se řídil zásadou, že

moudřejší ustoupí, tak jsem při zkouškách většinou mlčel. Pro

to mi narůstala konta v notýskách mých profesorů a při čtvrtlet

ních uzávěrkách se posílaly zůstatky z  mého notýskového konta

na  ,špajzkách‘ (jak jsme po  študácku říkali cenzurám) rodičům

nebo odpovědným zástupcům. Byly to výkazy nedostatků, které