Dobrá tak akorát - Barbora Šťastná

5
M ějte se ráda, ale...
„Mějte se ráda taková, jaká jste!“
„Uvědomte si, že jste úžasná bytost!“
„Přestaňte se podceňovat.“
„Mějte sebevědomí!“
„Jste hvězda, chovejte se podle toho.“
„Milujte sebe samu i se svými nedostatky!“
Ani nevím, kolikrát jsem v různých časopisech
četla tyhle rady. A málem už bych jim, já naivka, uvěřila.
Jenže pak jsem otočila na další stránku. A tam jsem
našla návod na to, jak mít ploché břicho. Anebo přesnou
mapu, kde všude se máte nechat depilovat laserem, aby
tam už nikdy nic nevyrostlo. Anebo seznam módních
novinek v celkové hodnotě zhruba mého ročního
výdělku, které si údajně musíte pořídit, jinak budete totálně
out. Anebo přesný postup, co dělat, abyste neměla
zašedlou pleť a nevypadala staře a ztrhaně. Jenže
s dodržováním toho režimu musíte začít v osmnácti, jinak je
pozdě. Anebo dietu, která způsobí, že budete plná
energie. Jenže jsem neměla dost energie na to, abych si
každý den do práce připravovala grilovaného lososa
s kouskem avokáda a  dvěma lžícemi bulguru. Anebo návod,
jak zazářit na večírku, udělat oslnivou kariéru, překvapit
muže svého života neotřelými sexuálními nápady.
Zkrátka, pochopila jsem, že věta „Mějte se ráda
taková, jaká jste“, kterou tak často slýcháme, ve skutečnosti





6
není celá. Když ji dokončíte, zní asi takhle: „Mějte se
ráda taková, jaká jste, ale teprve až budete hubená jako
tahle modelka na fotce, depilovaná všude, kde to jenom
jde, až se zbavíte ztvrdlé kůže na patách, budete šéfk ou
vlastní superúspěšné fi rmy a s milujícím mužem budete
vychovávat dvě neuvěřitelně krásné a nadané děti.
A pozor, tím to nekončí! K tomu všemu musíte být v duševní
harmonii, každý den půl hodiny meditovat a radovat se
z každého přítomného okamžiku.“
Uf. Není divu, že průměrná žena se podle jednoho
výzkumu kritizuje osmkrát denně. Nejčastěji po ránu
před zrcadlem nebo v  převlékacích kabinkách v 
obchodě.
Tak jsem zjistila, že mít se ráda taková, jaká jste, je
pěkná fuška. Připomnělo mi to branný závod
Partyzánský samopal, kterého jsme se povinně účastnili ve
čtvrté třídě. Museli jsme uběhnout několik kilometrů a na
jednotlivých stanovištích během cesty plnit nejrůznější
úkoly: střílet ze vzduchovky na terč, házet granátem do
dálky, předvést masáž srdce a odpovídat na otázky typu
„Jak se zachovat při radiačním poplachu?“. Hrálo se na
čas i  na body. Jenže tenkrát se hrálo jenom o  diplom
s obrázkem partyzána, který běží skal a stepí divočinou,
hladový a roztrhán. V závodě, který vypisují tyhle
časopisy, si já sama připadám jako ten partyzán. Akorát že,
na rozdíl od něj, běžím skal a stepí divočinou
v lodičkách, které mě tlačí, s nákupem v jedné ruce a s taškou
na notebook v druhé.
Teď bych mohla říct, že jsem tedy přestala věřit
návodům z  časopisů, a  všechno se změnilo. Začala jsem
se mít ráda taková, jaká doopravdy jsem, přestala jsem
nosit ty tlačivé boty a  od té chvíle s  radostí kráčím ke
světlým zítřkům.





7
Jenže nic takového se nestalo. Ten hlas, který mi říká
„Můžeš se mít ráda taková, jaká jsi, ale teprve až budeš
úplně jiná, než jsi teď“, totiž není v žádném časopisu, je
v mojí hlavě. A neustále mě přesvědčuje o tom, že když
nasbírám ve všech disciplínách svého soukromého
Partyzánského samopalu maximum bodů, tak konečně
začne ten nový, úžasný život, ve kterém nikdy nebudu ve
stresu, nikdy si nebudu přip adat osamělá, nikdy nebudu
nikomu závidět a nikdy se nebudu ničeho bát.
Dlouho jsem tomu hlasu, té své osobní pionýrské
vedoucí, s  důvěrou naslouchala. Říkejme jí třeba Hilda.
Takže, věřila jsem Hildě každé slovo, když mi říkala:
„No tohle snad nemyslíš vážně!“
„Podívej se na sebe!“
„Fakt si myslíš, že takhle budeš někoho zajímat?“
„Ty to teda vedeš.“
„Už zase?!“
Byla jsem přesvědčená, že když nebudu Hildu
poslouchat, skončím špatně. (Ostatně, to je taky její
oblíbená hláška: „Kde bys beze mě byla?“) Věřila jsem, že bez
ní bych se celé dny jenom povalovala na gauči, koukala
na televizi anebo postávala před ledničkou. Kdyby mě
k tomu Hilda nedokopala, nešla bych ani do práce, natož
abych si zacvičila nebo zalila kytky. Protože Hilda je z nás
dvou jediná, která má rozum a která to se mnou
myslí dobře. Zatímco já jsem líná, nedisciplinovaná a  málo
cíle vědomá. Pod jejím vedením jsem vymyslela
spoustu plánů, jak se zlepšit. Jak se převychovat, abych nebyla
tak hrozná. A občas mě Hilda i za něco pochválila, ale
nikdy to nebylo nadlouho. A vždycky přitom šlo o to, že
musím svoje skutečné já nějak přeprat, ukáznit, postavit
do latě, aby Hilda byla spokojená.
Hilda mi říkala i jiné věci, jako například:





8
„Měla bys myslet víc pozitivně.“
„Měla by ses pořád cítit šťastná.“
„Měla by ses radovat z každého okamžiku.“
Ale nějak mi to nepomáhalo, abych se opravdu cítila
šťastnější, pozitivnější a rados tnější. Naopak:
vyvolávalo to ve mně výčitky svědomí proto, že taková v každém
okamžiku nejsem.
Až jednou mě napadlo zamyslet se nad tím, jak ta
Hilda vlastně vypadá. A zjistila jsem, že ji vidím asi
takhle: Blondýna s dokonale narovnanými vlasy. Má na sobě
nažehlenou bílou košili, zapnutou až ke krku,
a samozřejmě si ji nikdy nepokecá kafem, natož kečupem.
Pořád má trochu naštvaně stisknuté rty, jak se pohoršuje
nad mými poklesky. Má dlouhé nehty s  francouzskou
manikúrou. A pichlavé oči blízko u sebe.
Chtěla bych vypadat jako Hilda? Ne. Chtěla bych se
jí co nejvíc podobat? No, ani náhodou. Proč ji tedy
pořád tak poslouchám?
Už jen to, že jsem si ji představila, mi pomohlo, abych
jí přestala stoprocentně věřit.
Nebudu vám tvrdit, že od té doby se mi podařilo
Hildu ze své hlavy stoprocentně vyhnat. I tuhle knihu jsem
částečně psala pod jejím dohledem. Když jsem si
v deset večer v kuchyni nalila skleničku vína a zírala z okna,
místo abych psala, Hilda si sedla k mému počítači,
pročítala poslední rozepsanou kapitolu, houpala nohou
v lakované lodičce a říkala: „Zase se fl ákáš. A podívej se na
tohle. Vážně si myslíš, že to bude někoho zajímat?“
Přece jen se mi ale podařilo Hildu alespoň částečně zkrotit,
zbavit její všemocnosti. Pochopila jsem totiž, že nemá
vždycky pravdu.
Nejspíš asi nikdy nepovedu ten dokonalý, báječný
život, který pro mě Hilda naplánovala: život, ve kterém si





9
už nikdy nebudu připadat tlustá, už nikdy nebudu před
odchodem do práce hledat v koši na špinavé prádlo
jediné neděravé silonky, už nikdy nebudu ječet na svoje
děti a bát se fi nančního úřadu. Tohle všechno se mi
nejspíš ještě někdy stane. Ale taky mě nejspíš potkají
různé malé radosti, nečekaná setkání, drobné úspěchy, nad
kterými by Hilda ohrnula nos a nepřidělila by mi za ně
žádné body. Můžu zkrátka vést život, který není
dokonalý, ale je dobrý tak akorát.
Takhle kniha je tedy plná mých průšvihů, selhání,
trapných situací a nelichotivých srovnání. Ale taky těch
momentů, kdy jsem dokázala Hildě říct „Promiň, teď na
tebe fakt nemám čas“ a být dobrá ne podle ní, ale podle
sebe. Prostě být dobrá tak akorát.