načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Do třetího a čtvrtého pokolení - III - Jan Herben

Do třetího a čtvrtého pokolení - III

Elektronická kniha: Do třetího a čtvrtého pokolení - III
Autor:

Nakladatelstvím Carpe diem v roce 2000 poprvé publikovaný třetí díl románové kroniky z moravského venkova autora Jana Herbena přivádí na scénu nové postavy: pokrokové sedláky Ondřeje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  75
+
-
2,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 111
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-871-9554-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nakladatelstvím Carpe diem v roce 2000 poprvé publikovaný třetí díl románové kroniky z moravského venkova autora Jana Herbena přivádí na scénu nové postavy: pokrokové sedláky Ondřeje Kmenta a Vavřince Zkúmala. V jihomoravských Brumovicích, hlavním dějišti celého trojdílného románu, se začíná pátrat po příčinách, které z obce vyštvaly Jiřího Beneše.

Zařazeno v kategoriích
Jan Herben - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Herbenova románová trilogie Do třetího a čtvrtého pokolení (III.nedo

končený díl vyšel poprvé tiskem v roce 2000 zásluhou edice nakladatelství

Carpe diem) žije podnes mezi čtenáři jako obraz národního a mravního

obrození Moravy.

V původně dvoudílné kronice, jež náleží do zlatého fondu české literatury,

autor sleduje vývoj moravského venkova ve století, které zbavilo vesnicine

volnictví a pak roboty, a tím jí dalo možnost svobodného podnikání.Sou

střeďuje se hlavně na rub získávání svobod: na rozvrat pospolitosti, úpadek

obcí i rodin. „Všeobecná volnost převrátila se ve všeobecnou bezhlavost,“

komentuje důsledky roku 1848 pro venkov.

Postupný rozvrat demonstruje na čtyřech generacích selské rodinyHrab

ců, a to od nejstaršího příslušníka, panského drába a později bezohledného

utiskovatele lidu až k národně buditelskému úsilí jeho pravnuka. Zachycuje

zároveň i vliv významných dějinných událostí na život a myšlenívenkovské

ho lidu hanáckého Slovácka, kde se děj odehrává. Biblický výrok o tom, že

hříchy otců se mstí ještě na čtvrtém pokolení, dává autorově kritičnosti vůči

jednomu století pak rozměr mnohem širší.

JAN HERBEN (1857-1936)

prozaik, novinář, literární kritik a historik; stoupenec masarykovskéhore

alismu a jeden z průkopníků uměleckého realismu u nás vůbec. Postudi

ích založil časopis Čas, působil i v Národních listech, v Lidových novinách.

V díle se mu podařilo vytvořit široký obraz života slováckého venkova vně

kolika generacích a také přiblížit přírodu a lidi Táborska, kde ke konci života

ponejvíce pobýval.

KNIHY

Tři chorvatské osady na Moravě (1882)

Vzorná obec (1885)

Moravské obrázky (1889)

Slovácké děti (1890)

Na dědině (1890)

Deset let proti proudu 1886-1896 (1898)

Bratr Jan Paleček, šašek krále Jiřího (1902)

Hostišov 1, 2 (1907, 1933)

Do třetího a čtvrtého pokolení (1919-21)

Chudý chlapec, který se proslavil (1928)

Listy z válečného deníku 1914-1918 (1933)

Kniha vzpomínek (1935)

Básně (posmrtně 1946)

-----------------------------------------------

O NĚM

Jan Herben - kronikář rodného kraje + DVD (2007)

Na dědině (DVD box, 2007)



JAN

HERBEN

DO TŘETÍHO

A ČTVRTÉHO

POKOLENÍ■

2011


© Carpe diem, 2011

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-87195-54-3


JAN HERBEN

DO TŘETÍHO A ČTVRTÉHO POKOLENÍ

DÍL TŘETÍ


ONDŘEJ KMENT

Obyvatelé vesnice jsou rozvrstveni na čtvero kast: nejnižší

kasta jsou hofeři čili podruhové, nejvyšší jsou sedláci, mezi

nimi jsou chalupníci, jak se někde říká domkáři a pomenší

sedláčkové – podsedníci, pravý sedlák začíná čtvrtláníkem,

jenž má polí nad 60 měřic výsevky, může být také pololáník

a celoláník, ale pololáníci jsou v dědině jen dva a celoláník

žádný.

Vesnice je uspořádána tak, že pololáníci mají domyuprostřed dědiny, k oběma krajům pokračují čtvrtláníci,podsedníci jsou zcela na kraji a skupinami chalup vytrácí se dědina do polí. Hodnostní třídy mezi sedláky zakládají se namajetku, a význam jejich ukazuje se v zastoupení obce. Vlivsedláků je rozhodující, podsedníků dost malý, chalupníkůpraneatrný a o podruzích se vůbec nemluví, jako by to byla polní tráva. Může být, a nemusí. Podle této stupnice se také zobecního jmění krade a podle ní ovšem se dělí zbývající obecní pastviska i úlehle na jednotlivce. Přednostou obce nemůže být než sedlák a nikdy jinak nebude, dříve nebe a zeměpominou. Jsou i nyní v obci moudří lidé, pracovití, znalíponěkud i písma a zákonů. Ale jsou podsedníci, a tudíž svýmnižším rodem neschopni zaujmout křeslo vladařské.

(Nemluvíme o některých sedlácích z helvítské strany – ti vůbec nesmějí doufat, že by je někdo z katolíků volil dozastupitelstva obecního.) Takový je na příklad podsedník Kment, slavný člověk. Jak on se vypracoval!

7Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.


Tady na tom výstavném sedlisku čtvrtlánickém bydlívala před časy tvrdá žena, Helena Miklíčka. Nyní tu bydlíOndřej Kment.

Miklíčka byla bohatá vdova, do manželství přinesl jeden čtvrtlán muž a druhý čtvrtlán ona, tak se stali pololáníky. A ještě přikoupili mnoho svobodných polí. Byli snadnejbohatší sedláci v Brumovicích. Oba syny Miklíčka oženilazase na pevno, každý dostal čtvrtlán celý. Sestře Apoleně měli každý splatit po tisíci zlatých, aby měla peníze k těm svobodným polím, na kterých matka zůstala hospodářkou avýměnkářkou zároveň. Sedlisko od jedné čtvrti také zůstalo matce, protože syn se přiženil na dům, kde se ženou dostal sedlisko své. Miklíčka byla ještě statná žena, když vyženila syny z domu, a hospodařila na zbytku pevnou rukou.Tubydlela na tom domě uprostřed dědiny. Je to jakýsi pyšný dům.

Však i Miklíčka se nesla pyšně. Jako královna. A jejíkrálovskou korunou byla Poluška, na ni byla matka pyšnější nežli na syny. Odmalička jí skládala výbavu, plné truhly plátna, cích a šátků. V parádní světnici bylo lůžko natlačeno prachovými peřinami až do stropu. A po pravdě řečeno, mohla si matka na takové dceři zakládat. Tak švarné, urostlé, čistotné a černooké děvčice nebylo vůkolečně – říkali si chlapci. Ovšem ani ženicha nebylo pro ni vůkolečně – tozase podle přesvědčení matčina. („Može pro ňu dojet vezlatým kočáře a nebude banovat.“) Polušce táhlo od patnácti ke dvaceti, rok od roku zapalovala se jako hrozen a nalívala jako májová třešně. Dvakrát se pokusili o ni mládenci zdomů, přišli před hody prosit o ni za stárku, jednou Husákův chasník, po druhé Gazdův. Matka se zlostně pozastavila nad jejich smělostí, ani jeden, ani druhý nebyli jí pochuti. APoluška také nelitovala.

Na domě u Miklíků, co tu hospodařila Miklíčka snebožtíkem mužem, měli mlatce z chaloupek. Jmenoval se Kment. Kment a Kmentka pracovali tu, co byli svoji. Kment se při- 8 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III. ženil do Brumovic z Čejkovic, neboť v dědině sloužilněkolik let za pacholka, koupil si chaloupku a žil se ženou brumovskou spořádaně. Ona měla několik kousků polí. Potom bylo těchto spolehlivých nádeníků tím více třeba, když Miklík zemřel. Tito Kmentovi měli chlapce Ondřeje, čiperného chlapce. Když povyrůstal v chasníka, byl hezký mladík k pohledání, třebas byl tmavý jako cigán a měl trochu veliké zuby. Ale když začal mládencovat a dospěl mezi chasu, která už smí chodit k velikým muzikám a nosit sebevědoměkosárek za kloboukem, byl to jadrný šohaj. Ty bílé zuby zdaleka svítily a černé oči zdaleka se blýskaly. Rovný byl jak svíčka, živý jako rtuť a zdravě silný, silou sálající jako málokterýrovesník jeho v dědině.

Kmentův Ondřej, třeba chalupnický chlapec, nebyl ani mezi chasou selskou obyčejným pacholkem. Ba, celá dědina dívala se po něm jaksi výjimečně. To byl už ze školy. Farář i učitel projevovali mu pozornost, protože „měl výbornou hlavu“ a „škoda, že nemohl jít do škol“.

Ačkoli Kmentovi byli lidé chudí, v jejich chalupě nebylo takové prázdnoty jako v jiných. Když Šebestián Kubínek – podivný moravský poustevník – v padesátých letech začal obcházet dědiny s knihami, otec Kment jednoho roku dal mu deset zlatých na Dědictví svatého Cyrila a Metoděje v Brně, po dvou letech dal mu deset zlatých na Dědictví svatojanské v Praze a opět po několika letech předplatil svým (vedle Ondřeje měli děvčičku, která ve dvanácti letech zemřela) Dědictví maličkých v Hradci Králové. Kubínek každoročně přinášel knihy z těchto tří „dědictví“. Tyto knihy všechny Ondřej přelouskal, jak jenom našel prázdnouchvilku, a v podzimních a zimních večerech předčítával rodičům. Uměl z těch knih mnoho nazpaměť. I Kubínek, ač si příliš dětí nevšímal, míval z toho radost, když mu Ondřej správně odříkával, co v těch knihách četl. Do školy Ondřej chodil za rechtora Večeře, číst, psát a počítat naučil se velice dobře,

9Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.


neboť rodiče na to drželi, aby chlapec chodil pořádně do

školy. Dokud bylo děvčátko živo, myslívali na to, žeOndřeje, když má dobrou hlavu, dají na řemeslo. Když jimděvčátko umřelo, řekli si: nač, k čemu? Ať zůstane doma, načbychom zůstávali sami v prázdné chalupě?

Na tehdejších školách všelijak se učilo, ale čemu se učilo, to Kmentův Ondřej byl chlapík ve všem. Starý rechtor Večeřa nejradši učil ještě zpěvu. Když školáci všecko odříkali a poříkali, Večeřa vzal housle, předehrával a chlapci iděvčata učili se zpívat. Pro zpěv kostelní byli vybráni extrazpěváci, kteří musili umět noty, ve škole zpívali všichni bezrozdílu a zpívali, co rechtorovi napadlo: „Kde domov můj“, „Moravo, Moravičko milá“, „Hej Slované“, „Slovan su aSlovan budu“, „Naprej“, „Bude vojna, bude“, „Má zlatáMařenko, pozoruj to“. Slova k písním se nepsala, mladší chytali je od starších, a nejmladší často dlouho neznali smyslu toho, co zpívali. Ondřej Kment se smíchem vzpomínával si, když už byl pacholek, že v jedné písničce opakovala se slova, kterým on se naučil v první třídě takto: „Spálila si vlasy má, mé srdce ti klápolá, sláva tobě, vlasti milená.“ Ale jak přišlo na zeměpis, na mapy, na dějepis a tak dále, tu Večeřa měl slabé stránky. Roku 1863 vypravoval dětem, jak svatý Cyril a Metoděj přišli na Moravu. Že byli Slovani ze Soluně. Ve škole visela mapa Evropy, Večeřa si stoupl k mapě, zavolal několik čipernějších chlapců a povídal: „Pojďte chlapci,pomožte hledat, ať to spíš nandeme!“ A hledala se Soluň, až se našla.

Ondřejovi pomáhaly domácí knihy doplňovat zeměpis. Měli doma z Dědictví Cyrilometodějského mapu Svatézemě, mapu Černé Hory, mapu střední Itálie, a Ondřej pojezdil je prstem stokrát, snad tisíckrát. Zejména tenkrát, když z Dědictví docházely cestopisy Chmelíčkovy do Svaté země, do Francouz a do Španěl. Každoročně přicházelkalendář Moravan s obrázky časových událostí nebo památných 10 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.

míst. Ondřej všecko četl. Měl z toho zisk několikerý: měl

vědomosti o věcech, kterých jiné děti neznaly, byl vždycky

dychtiv po nových knihách, a naučil se i mluvit, když se mu

zachtělo, jak se psalo v knihách, jaksi obratně i květnatě, jak

nikdo snad v dědině neuměl. Ale mluvíval tak jen přizvlášt

ních příležitostech a s lidmi cizími, rozumí se, neboť bru

movští lidé byli by se mu vysmáli, a on sám cítil, že sene

hodí, aby mluvil jako dělaně.

Když Ondřej začal chodit k muzikám – chasník nesmí,

dokud mu není osmnáct roků – a když se stal pacholkem

u bohaté a pyšné Miklice, byl jako jiní. Na knihy zapomněl,

nosil kosárek a voničku, chodil, zápase o ně, a býval při

všem, co se mezi chasou semlelo. Ale těžko, těžko muby

lo, když roku příštího k muzice začala chodit i Miklíččina

dcera Poluška. Dávno se oni milovali, dávno, „ale před

liďma jakby nic,“ prosívala Poluška Ondřeje. A tak Ondřej

musel u muziky vídat, jak chlapci se točí okolo ní a s ní,

a sám směl na ni kývnút prstem jen tak, aby jich lidénepo

zorovali nápadně spolu. Dva mlýnské kameny takneskřípa

jí, jak skřípával Ondřej zuby, stoje v koutě u muzikantů.

Rok před odvodem chlapci vyvolali Ondřeje za druhého

stárka, byť byl chalupníkův, a on nesměl jít k Miklíčcepro

sit o Polušku za stárku, aby neřekla: „Co, ty žebroto, sitrú

fáš!“ Aby Polušku nepohněval s jinou, vzal si za stárkuse

střenici. A přece když vzal Polušku k tanci a ona se ovinula

rukama kolem jeho prsou, oba věděli, že už k sobě patří.

Svět okolní jim zmizel z očí, oni dva sami se v něm točili

štěstím, jeden druhému duši vypíjel. On ji nadnášel jako

pápěří, ona sama občas přitiskla si ho k sobě! Ale když

Ondřej v noci chodíval od muziky, nejčastěji zpívával do

všech úhlů dědiny:

„Kamaráde, bratře, nechoď k mej galánce,

lebo tě ponesú v krvavej košulce.“

11Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.



Jan Herben

JAN HERBEN


7. 5. 1857 - 24. 12. 1936

PhDr. Jan Herben byl český politik, novinář, spisovatel a historik.

Studoval na Slovanském gymnasiu v Brně, kde v roce 1878 maturoval. Rodina z něho chtěla mít kněze, ale Herben místo toho na FF UKF v letech 1878-1883 absolvoval historii, zeměpis a češtinu. Byl žákem Tomka, Golla a Rezka. Velký vliv na něj měl Jan Gebauer a Tomáš Garrigue Masaryk.

Na přelomu století konvertoval k protestantství.

V roce 1892 se oženil s Bronislavou Foustkovou, příležitostnou spisovatelkou.

V letech 1885-1886 byl novinářem Národních listů. Julius Grégr ho však propustil za podporu odpůrců tzv. Rukopisů. Na Vánoce 1886 založil čtrnáctideník Čas, list realistů (Kaizl, Kramář, Masaryk), který měl sice málo čtenářů, ale byl poměrně vlivný. V roce 1889 se Čas přeměnil na týdeník.

V letech 1894-1906 byl vlastníkem Času, který dotoval z vlastních prostředků. Od roku 1895 vycházela Knihovnička Času a od roku 1896 beletristická příloha Besedy Času. Herben objevil Petra Bezruče a Jana Karafiáta, autora Broučků. V roce 1901 se Čas přeměnil na deník. V roce 1915 byl Čas zastaven. Herben pak krátce vydával Novinu a od roku 1917 se vrátil do Národních listů. V letech 1918-1920 byl redaktorem satirického časopisu Nebojsa. V letech 1925-1927 byl redaktorem Lidových novin.

V roce 1905 ho Emanuel Chalupný obvinil z defraudace, za což byl vyloučen ze strany. Na sjezdu byl ale rehabilitován. Od roku 1907 vydával sebrané spisy.

Za války byl členem Maffie. V roce 1918 působil v Národním výboru, pak v Revolučním národním shromáždění. V letech 1920-1925 byl senátorem za národní demokracii. Od roku 1925 byl člen Národní strany práce (hradní strana, která měla konkurovat národní demokracii), za kterou byl v roce 1927 zvolen do pražského ústředního zastupitelstva a v roce 1928 byl zvolen do českého zemského zastupitelstva. Od roku 1930 byl národním socialistou.

Zemřel v Praze a je pohřben na Olšanech. Jeho synem byl Ivan Herben.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist