načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Do třetího a čtvrtého pokolení III – Jan Herben

Do třetího a čtvrtého pokolení III
-4%
sleva

Elektronická kniha: Do třetího a čtvrtého pokolení III
Autor: Jan Herben

Kronika sleduje vývoj moravského venkova ve století, které zbavilo vesnici nevolnictví a roboty, tím jí dalo možnost svobodného podnikání. Nakladatelstvím Carpe diem v roce 2000 poprvé publikovaný třetí díl románové kroniky z moravského ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  75 Kč 72
+
-
2,4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 112
Rozměr: 20 cm
Úprava: 3 sv., (494, 534, 109 stran)
Vydání: Vyd. 8.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Brumovicích, Carpe diem, 2000
ISBN: 80-86362-19-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kronika sleduje vývoj moravského venkova ve století, které zbavilo vesnici nevolnictví a roboty, tím jí dalo možnost svobodného podnikání.

Nakladatelstvím Carpe diem v roce 2000 poprvé publikovaný třetí díl románové kroniky z moravského venkova autora Jana Herbena přivádí na scénu nové postavy: pokrokové sedláky Ondřeje Kmenta a Vavřince Zkúmala. V jihomoravských Brumovicích, hlavním dějišti celého trojdílného románu, se začíná pátrat po příčinách, které z obce vyštvaly Jiřího Beneše. Taky po tom, kde vůbec je…

Jan Herben (1857-1936), český prozaik a novinář, představitel realismu

Předmětná hesla
Každodenní životČesko – 18.-19. století
Morava jižní (Česko)Dějiny – 18.-19. století
Zařazeno v kategoriích
Jan Herben - další tituly autora:
 (e-book)
Do třetího a čtvrtého pokolení II Do třetího a čtvrtého pokolení II
 (e-book)
Do třetího a čtvrtého pokolení - III Do třetího a čtvrtého pokolení - III
 (e-book)
Do třetího a čtvrtého pokolení - II Do třetího a čtvrtého pokolení - II
 (e-book)
Do třetího a čtvrtého pokolení - I Do třetího a čtvrtého pokolení - I
 (e-book)
Zlatými brýlemi Zlatými brýlemi
 (audio-kniha)
Proč nejsem komunistou I. Proč nejsem komunistou I.
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Herbenova románová trilogie Do třetího a čtvrtého pokolení (III.nedo

končený díl vyšel poprvé tiskem v roce 2000 zásluhou edice nakladatelství

Carpe diem) žije podnes mezi čtenáři jako obraz národního a mravního

obrození Moravy.

V původně dvoudílné kronice, jež náleží do zlatého fondu české literatury,

autor sleduje vývoj moravského venkova ve století, které zbavilo vesnici ne

volnictví a pak roboty, a tím jí dalo možnost svobodného podnikání. Sou

střeďuje se hlavně na rub získávání svobod: na rozvrat pospolitosti, úpadek

obcí i rodin. „Všeobecná volnost převrátila se ve všeobecnou bezhlavost,“

komentuje důsledky roku 1848 pro venkov.

Postupný rozvrat demonstruje na čtyřech generacích selské rodiny Hrab

ců, a to od nejstaršího příslušníka, panského drába a později bezohledného

utiskovatele lidu až k národně buditelskému úsilí jeho pravnuka. Zachycuje

zároveň i vliv významných dějinných událostí na život a myšlení venkovské

ho lidu hanáckého Slovácka, kde se děj odehrává. Biblický výrok o tom, že

hříchy otců se mstí ještě na čtvrtém pokolení, dává autorově kritičnosti vůči

jednomu století pak rozměr mnohem širší.

JAN HERBEN (1857-1936)

prozaik, novinář, literární kritik a historik; stoupenec masarykovského re

alismu a jeden z průkopníků uměleckého realismu u nás vůbec. Po studi

ích založil časopis Čas, působil i v Národních listech, v Lidových novinách.

V díle se mu podařilo vytvořit široký obraz života slováckého venkova v ně

kolika generacích a také přiblížit přírodu a lidi Táborska, kde ke konci života

ponejvíce pobýval.

KNIHY

Tři chorvatské osady na Moravě (1882)

Vzorná obec (1885)

Moravské obrázky (1889)

Slovácké děti (1890)

Na dědině (1890)

Deset let proti proudu 1886-1896 (1898)

Bratr Jan Paleček, šašek krále Jiřího (1902)

Hostišov 1, 2 (1907, 1933)

Do třetího a čtvrtého pokolení (1919-21)

Chudý chlapec, který se proslavil (1928)

Listy z válečného deníku 1914-1918 (1933)

Kniha vzpomínek (1935)

Básně (posmrtně 1946)

-----------------------------------------------

O NĚM

Jan Herben - kronikář rodného kraje + DVD (2007)

Na dědině (DVD box, 2007)



JAN HERBEN

DO TŘETÍHO

A ČTVRTÉHO

POKOLENÍ■

2011


© Carpe diem, 2011

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-87195-54-3


JAN HERBEN

DO TŘETÍHO A ČTVRTÉHO POKOLENÍ

DÍL TŘETÍ


ONDŘEJ KMENT

Obyvatelé vesnice jsou rozvrstveni na čtvero kast: nejnižší kasta jsou hofeři čili podruhové, nejvyšší jsou sedláci, mezi nimi jsou chalupníci, jak se někde říká domkáři a pomenší sedláčkové – podsedníci, pravý sedlák začíná čtvrtláníkem, jenž má polí nad 60 měřic výsevky, může být také pololáník a celoláník, ale pololáníci jsou v dědině jen dva a celoláník žádný.

Vesnice je uspořádána tak, že pololáníci mají domy uprostřed dědiny, k oběma krajům pokračují čtvrtláníci, podsedníci jsou zcela na kraji a skupinami chalup vytrácí se dědina do polí. Hodnostní třídy mezi sedláky zakládají se na majetku, a význam jejich ukazuje se v zastoupení obce. Vliv sedláků je rozhodující, podsedníků dost malý, chalupníků pranepatrný a o podruzích se vůbec nemluví, jako by to byla polní tráva. Může být, a nemusí. Podle této stupnice se také z obecního jmění krade a podle ní ovšem se dělí zbývající obecní pastviska i úlehle na jednotlivce. Přednostou obce nemůže být než sedlák a nikdy jinak nebude, dříve nebe a země pominou. Jsou i nyní v obci moudří lidé, pracovití, znalí poněkud i písma a zákonů. Ale jsou podsedníci, a tudíž svým nižším rodem neschopni zaujmout křeslo vladařské.

(Nemluvíme o některých sedlácích z helvítské strany – ti vůbec nesmějí doufat, že by je někdo z katolíků volil do zastupitelstva obecního.) Takový je na příklad podsedník Kment, slavný člověk. Jak on se vypracoval!

7Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.


Tady na tom výstavném sedlisku čtvrtlánickém bydlívala před časy tvrdá žena, Helena Miklíčka. Nyní tu bydlí Ondřej Kment.

Miklíčka byla bohatá vdova, do manželství přinesl jeden čtvrtlán muž a druhý čtvrtlán ona, tak se stali pololáníky. A ještě přikoupili mnoho svobodných polí. Byli snad nejbohatší sedláci v Brumovicích. Oba syny Miklíčka oženila zase na pevno, každý dostal čtvrtlán celý. Sestře Apoleně měli každý splatit po tisíci zlatých, aby měla peníze k těm svobodným polím, na kterých matka zůstala hospodářkou a výměnkářkou zároveň. Sedlisko od jedné čtvrti také zůstalo matce, protože syn se přiženil na dům, kde se ženou dostal sedlisko své. Miklíčka byla ještě statná žena, když vyženila syny z domu, a hospodařila na zbytku pevnou rukou.Tu bydlela na tom domě uprostřed dědiny. Je to jakýsi pyšný dům.

Však i Miklíčka se nesla pyšně. Jako královna. A její královskou korunou byla Poluška, na ni byla matka pyšnější nežli na syny. Odmalička jí skládala výbavu, plné truhly plátna, cích a šátků. V parádní světnici bylo lůžko natlačeno prachovými peřinami až do stropu. A po pravdě řečeno, mohla si matka na takové dceři zakládat. Tak švarné, urostlé, čistotné a černooké děvčice nebylo vůkolečně – říkali si chlapci. Ovšem ani ženicha nebylo pro ni vůkolečně – to zase podle přesvědčení matčina. („Može pro ňu dojet ve zlatým kočáře a nebude banovat.“) Polušce táhlo od patnácti ke dvaceti, rok od roku zapalovala se jako hrozen a nalívala jako májová třešně. Dvakrát se pokusili o ni mládenci z domů, přišli před hody prosit o ni za stárku, jednou Husákův chasník, po druhé Gazdův. Matka se zlostně pozastavila nad jejich smělostí, ani jeden, ani druhý nebyli jí pochuti. A Poluška také nelitovala.

Na domě u Miklíků, co tu hospodařila Miklíčka s nebožtíkem mužem, měli mlatce z chaloupek. Jmenoval se Kment. Kment a Kmentka pracovali tu, co byli svoji. Kment se při- 8 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III. ženil do Brumovic z Čejkovic, neboť v dědině sloužil několik let za pacholka, koupil si chaloupku a žil se ženou brumovskou spořádaně. Ona měla několik kousků polí. Potom bylo těchto spolehlivých nádeníků tím více třeba, když Miklík zemřel. Tito Kmentovi měli chlapce Ondřeje, čiperného chlapce. Když povyrůstal v chasníka, byl hezký mladík k pohledání, třebas byl tmavý jako cigán a měl trochu veliké zuby. Ale když začal mládencovat a dospěl mezi chasu, která už smí chodit k velikým muzikám a nosit sebevědomě kosárek za kloboukem, byl to jadrný šohaj. Ty bílé zuby zdaleka svítily a černé oči zdaleka se blýskaly. Rovný byl jak svíčka, živý jako rtuť a zdravě silný, silou sálající jako málokterý rovesník jeho v dědině.

Kmentův Ondřej, třeba chalupnický chlapec, nebyl ani mezi chasou selskou obyčejným pacholkem. Ba, celá dědina dívala se po něm jaksi výjimečně. To byl už ze školy. Farář i učitel projevovali mu pozornost, protože „měl výbornou hlavu“ a „škoda, že nemohl jít do škol“.

Ačkoli Kmentovi byli lidé chudí, v jejich chalupě nebylo takové prázdnoty jako v jiných. Když Šebestián Kubínek – podivný moravský poustevník – v padesátých letech začal obcházet dědiny s knihami, otec Kment jednoho roku dal mu deset zlatých na Dědictví svatého Cyrila a Metoděje v Brně, po dvou letech dal mu deset zlatých na Dědictví svatojanské v Praze a opět po několika letech předplatil svým (vedle Ondřeje měli děvčičku, která ve dvanácti letech zemřela) Dědictví maličkých v Hradci Králové. Kubínek každoročně přinášel knihy z těchto tří „dědictví“. Tyto knihy všechny Ondřej přelouskal, jak jenom našel prázdnou chvilku, a v podzimních a zimních večerech předčítával rodičům. Uměl z těch knih mnoho nazpaměť. I Kubínek, ač si příliš dětí nevšímal, míval z toho radost, když mu Ondřej správně odříkával, co v těch knihách četl. Do školy Ondřej chodil za rechtora Večeře, číst, psát a počítat naučil se velice dobře,

9Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.


neboť rodiče na to drželi, aby chlapec chodil pořádně do školy. Dokud bylo děvčátko živo, myslívali na to, že Ondřeje, když má dobrou hlavu, dají na řemeslo. Když jim děvčátko umřelo, řekli si: nač, k čemu? Ať zůstane doma, nač bychom zůstávali sami v prázdné chalupě?

Na tehdejších školách všelijak se učilo, ale čemu se učilo, to Kmentův Ondřej byl chlapík ve všem. Starý rechtor Večeřa nejradši učil ještě zpěvu. Když školáci všecko odříkali a poříkali, Večeřa vzal housle, předehrával a chlapci i děvčata učili se zpívat. Pro zpěv kostelní byli vybráni extra zpěváci, kteří musili umět noty, ve škole zpívali všichni bez rozdílu a zpívali, co rechtorovi napadlo: „Kde domov můj“, „Moravo, Moravičko milá“, „Hej Slované“, „Slovan su a Slovan budu“, „Naprej“, „Bude vojna, bude“, „Má zlatá Mařenko, pozoruj to“. Slova k písním se nepsala, mladší chytali je od starších, a nejmladší často dlouho neznali smyslu toho, co zpívali. Ondřej Kment se smíchem vzpomínával si, když už byl pacholek, že v jedné písničce opakovala se slova, kterým on se naučil v první třídě takto: „Spálila si vlasy má, mé srdce ti klápolá, sláva tobě, vlasti milená.“ Ale jak přišlo na zeměpis, na mapy, na dějepis a tak dále, tu Večeřa měl slabé stránky. Roku 1863 vypravoval dětem, jak svatý Cyril a Metoděj přišli na Moravu. Že byli Slovani ze Soluně. Ve škole visela mapa Evropy, Večeřa si stoupl k mapě, zavolal několik čipernějších chlapců a povídal: „Pojďte chlapci, pomožte hledat, ať to spíš nandeme!“ A hledala se Soluň, až se našla.

Ondřejovi pomáhaly domácí knihy doplňovat zeměpis. Měli doma z Dědictví Cyrilometodějského mapu Svaté země, mapu Černé Hory, mapu střední Itálie, a Ondřej pojezdil je prstem stokrát, snad tisíckrát. Zejména tenkrát, když z Dědictví docházely cestopisy Chmelíčkovy do Svaté země, do Francouz a do Španěl. Každoročně přicházel kalendář Moravan s obrázky časových událostí nebo památných 10 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.

míst. Ondřej všecko četl. Měl z toho zisk několikerý: měl

vědomosti o věcech, kterých jiné děti neznaly, byl vždycky

dychtiv po nových knihách, a naučil se i mluvit, když se mu

zachtělo, jak se psalo v knihách, jaksi obratně i květnatě, jak

nikdo snad v dědině neuměl. Ale mluvíval tak jen při zvlášt

ních příležitostech a s lidmi cizími, rozumí se, neboť bru

movští lidé byli by se mu vysmáli, a on sám cítil, že se ne

hodí, aby mluvil jako dělaně.

Když Ondřej začal chodit k muzikám – chasník nesmí,

dokud mu není osmnáct roků – a když se stal pacholkem

u bohaté a pyšné Miklice, byl jako jiní. Na knihy zapomněl,

nosil kosárek a voničku, chodil, zápase o ně, a býval při

všem, co se mezi chasou semlelo. Ale těžko, těžko mu by

lo, když roku příštího k muzice začala chodit i Miklíččina

dcera Poluška. Dávno se oni milovali, dávno, „ale před

liďma jakby nic,“ prosívala Poluška Ondřeje. A tak Ondřej

musel u muziky vídat, jak chlapci se točí okolo ní a s ní,

a sám směl na ni kývnút prstem jen tak, aby jich lidé nepo

zorovali nápadně spolu. Dva mlýnské kameny tak neskřípa

jí, jak skřípával Ondřej zuby, stoje v koutě u muzikantů.

Rok před odvodem chlapci vyvolali Ondřeje za druhého

stárka, byť byl chalupníkův, a on nesměl jít k Miklíčce pro

sit o Polušku za stárku, aby neřekla: „Co, ty žebroto, si trú

fáš!“ Aby Polušku nepohněval s jinou, vzal si za stárku se

střenici. A přece když vzal Polušku k tanci a ona se ovinula

rukama kolem jeho prsou, oba věděli, že už k sobě patří.

Svět okolní jim zmizel z očí, oni dva sami se v něm točili

štěstím, jeden druhému duši vypíjel. On ji nadnášel jako

pápěří, ona sama občas přitiskla si ho k sobě! Ale když

Ondřej v noci chodíval od muziky, nejčastěji zpívával do

všech úhlů dědiny:

„Kamaráde, bratře, nechoď k mej galánce,

lebo tě ponesú v krvavej košulce.“

11Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.

Vyzýval a hrozil všem známým i neznámým, kteří se jednou pokusí namlouvat si Miklíččinu dceru. Tušil, že to jednou přijde, hrozil se toho a trápil se žárlivostí.

Často, když popravil koně, vyšel si do humna, aby byl sám. Opřel se o starou hrušku a hleděl nehleděl do širého světa, kde nic nehledal a nic vidět nechtěl. Horké oči planuly. Tmavý závoj začal zakrývat okolí, stromy šepotavě šuměly a na nebi vyskočily první hvězdy. V tom trochu zašustěla někde jen tráva, po níž běhala snad myš, nebo se zpínala žába. Tráva šustěla a jemu připadalo, jakoby lehké bílé nohy ji lámaly. Ty bílé nohy, lehučké jako srnčí, které on znal a tak rád vídal.

Nad zahrady doletěl hlas zvonů, napřed klekání, potom předsvátečního vyzvánění. Jaktěživ nepocítil, že jsou tak smutné tyto brumovské zvony. Poslouchal – neposlouchal, myslil na své opuštěné a osamělé srdce. Když dozněly, pokračoval ještě jejich smutek v jeho duši a začal si hledat slova. Jednou daleko od Brumovic slyšel písničku, která měla taková těžká slova... Neznal slov těch dobře, sám si je skládal, jak se mu asi zdály:

Ty brumovské zvony smutně vyzváňajú,

lidé se divijú, co to znamenajú.

Jedni povídajú: pútničkové idú,

druzí povídajú: pochovávat budú.

Pochovávat budú jednej matky syna,

co ho opustila galánečka milá.

Matka zaslechla písničku synovu, chodíc po dvoře. „Ty, čuješ Ondřeju, poslúchej!“ zavolala na muže, jenž vycházel z chlíva.

„Co je?“ 12 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.

A už poslouchal také.

Chlapec jejich zpíval. A zpíval čím dál smutněji:

Galánečko moja, až na pohřeb půjdeš,

galánečko moja, jak ty plakat budeš.

Ty brumovské zvony...

a zas celou písničku opakoval podruhé.

Matka se dívala do očí mužových, Ondřej zvážněl a mlčel. Až po chvíli řekl jako lhostejně, jen aby na pohledy ženiny odpověděl:

„Pěknej hlas má ten chlapec.“

„Pěknej, tys měl taky takovej... takovej hustej a těžkej, srdce se mně při něm třáslo. Vždycky sem uhodla, co ti je a co nemůžeš povědět. A taky dnes: chce se mu umřít. Něco se mezi něma stalo. Ona však bude plakat. Neměla by se trápit, chuďato. Víš, jak nám bývalo.“

„A vždyť my sme sebe netrápili? Nás trápila tvoja matka.“

„Ale jakýsi trápení má ten chlapec.“

Kment vzal ženu za ruku a odvedl ji do domu. Chlapec v humně ještě pozpěvoval.

Trápení bylo na smrt, když Ondřeje odvedli, když si představil, že tři roky bude pryč a že třeba půjde do vojny a víckrát neuvidí Polušky, humna, Brumovic. O vojnách se tenkrát pořád mluvilo, a vojna roku 1866 jako by byla nepřestala.

Ano, už bylo tak: Miklíččino království už patřilo tomu „černému cigánovi“ Ondrovi.

Stará Miklíčka to viděla, jak Poluška je pořád tam, kde Ondra, a pořád si mají co povídat, když Ondra s rodiči pracoval na statku. Viděla to, ale byla by však urazila svou selskou důstojnost, kdyby si jen pomyslela na to, že její králov

13Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.


ství by se tak zahodilo, aby si oblíbilo chalupnického chasníka, tím méně, aby dceru varovala nebo ji hlídala. Po straně se někdy zatřásla, když ta děcka viděla pospolu. Ale myslila si: „Však ona se vyblázní. Je přece ze selskej krvi!“ Když bylo Ondrovi sedmnáct let, vzala ho za pacholka ke koňům do domu. Byl chlapec jak jiskra. Koně se leskli, pole obdělaná až radost a v chlévě i na dvoře všecko v pořádku jako na panském zámku.

Ale tenkrát už Miklíčka někdy nemohla v noci usnout. Ta děvčica pořád okolo pacholka, jako by byli bratr a sestra! Jednou se Miklíčka odhodlala až i k tomu, že Ondřeje pokropila tajně hlínou ze hřbitova, aby ho Apolena nechtěla. Tenkrát už se jí zdálo, že je potřeba takových prostředků. Příliš se ty děti do sebe zahleděly. Pustit Ondru ze služby a snad zakázat, aby k nim docházel, nebylo možná pro lidské řeči. Pracoval s rodiči u Miklíčků odmalička, Miklíčka neměla spolehlivějších nádeníků. Nemohla se dočkat okamžiku, až Ondra půjde k odvodu. Odvedou ho, přijde z očí a děvčica zapomene.

Hřbitovní hlína neúčinkovala. Přišla pozdě, třebas opravdu hustopečtí páni Ondřeje odvedli.

Bývalo Ondřejovi vidět vlhké oči. Chodívaje večer po dědině s jinými odvedenci, zpíval zoufale písně vojanské, ve kterých se umíralo v širém poli, kde kůň hrabal nohou pod padlým, ve kterých milá na milého nečekala.

„Jakús to zpíval včera?“ ptala se Poluška jednou večer Ondřeje. Neboť ona nespávala. Otevřeným oknem poslouchala, jak chlapci přecházejí dědinu a vyzpěvují svým dívčicím. A jak Ondra zpívá jí.

„Kterú myslíš?“

„Slyšela sem, že prej ,byl bych ti hlavu sťál,‘ lebo tak nejak.“

„A to je smutná pěsnička,“ řekl jako pro sebe Ondřej.

„Říkej mně ju, Ondřejku!“ 14 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.

Ondřej říkal. Chtěl říkat jen tak, jak se říkává, ale čím dále říkal, v jeho slovech něco plakalo. Vypravuje se v písničce, jak na horách leží porubaný šohajek. Milá mu vystlala postýlku, bílým šátečkem mu čelo utírá a zeleným průtečkem muchy mu odháňá. A porubaný šohaj zahledí se na její krásu, rozžárlí se a povídá: „Podej mně, má milá, šablu zrcadelnú, nech se já podívám, jak mně líčka blednú.“ Milá mu šavli podala a honem odskočila, neboť na jeho srdéčku zradu ucítila. A žárlivý šohaj vyznává: „Byl bych ti, milá, byl bych ti hlavu sťál, aby po mej smrti žádný tě nedostal.“ Při posledních slovech Ondřej se zajíkal, zhluboka vydychoval a když říkal: „aby po mej smrti žádný tě nedostal,“ jako by měl v ústech plno mouky.

Poluška se chvěla. Povídala:

„Ty bys mně to, Ondřeju, taky udělal?“

„Taky. Hneď. Poluško!“

Poluška zbledla láskou a zakryla si fěrtochem oči. Ondřej sevřel ji do náruči a odnesl ji jako pírko k šeříkovému houští do trávy.

Zdálo se jim oběma, že by bylo nejkrásnější, kdyby hned spolu umřeli, hned v tuto krásnou letní dobu, kdy stromy šumí, trávy voní a hvězdy se třesou rozkoší.

Hlína hřbitovní neodpuzovala. Poluška ji při Ondřejovi necítila. Ondřej narukoval 1. října toho smutného roku do Brna a příštího jara Miklíčka s hrůzou a třesením začala si všímat, že Poluška je jakási plná, že měnívá barvu a že mívá smutné, ulekané oči. Udeřila na děvčicu a Poluška se vyzpovídala. Matka div tu chvíli přežila. Děvčica z takového rodu! Matka vzkypěla hrozným hněvem nad dceřinou hanbou, proklela ji a ukrutným způsobem vyhnala ji na místě z domu. Vyhnala ji bez trojníku, bez šatů, bez pomoci.

Poluška utekla ke své nevlastní tetičce z otcovy strany do Morkůvek, k tetičce Skřivánkové. Tato tetička byla potřetí vdovou. Poprvé byla provdána za člověka tichého, podruhé

15Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.


za člověka velice rozumného, kteří oba umřeli předčasně, a potřetí za surového divocha Skřivánka, který se však záhy upil. Dobrota muže prvního, rozum muže druhého a surovost posledního měly takový snad vliv na tetičku Skřivánkovou, že byla žena dobrá, zkušená a k lidským bolestem citlivá. Neměla však dětí. Smilovala se nad zapuzenou Apolenou a vzala ji k sobě. „Pojď, pojď,“ pravila, „milá děvčico, tvoje matka byla vždycky divůr, snáď ju to přende.“

Ondřej vzpomínával v brněnských kasárnách. Přicházela občas za ním matka a řekla mu, co se děje u Miklíků, co v dědině. On tuze často psával do Morkůvek, neboť třásl se strachy, vydrží-li Poluška matčin hněv, a bývalo mu líto, že on to byl, který děvčeti ten žal způsobil. Jak mohl, chodíval na Špilberk nebo na Františkov, odkud je dobře vidět pálavské kopce a podle těch si určoval, kde leží Brumovice. Vídal, jak uháněly vlaky v tu stranu, a podle doby, kdy hleděl k domovu, říkal si: Stmívá se, v tu dobu lidé vracejí se z polí a děvčice laškují s chlapci u studní, pootevírají vrátka, aby viděly, který jde, povolávají na toho svého. A já tady sám, v cizím světě. Dnes je sobota. chlapci chodí hore dolů dědinou a prozpěvují. Dnes je neděle, právě teď je po požehnání a v hospodě už výská muzika, a chlapci nedočkavě vyhlídají děvčata. A Poluška sedí u tetičky u okna, poslouchá muziku zdaleka a hladí chlapečka, převíjí ho, taková líbezná maminka, jako květ, dívčina ještě, není snad spanilejšího stvoření na světě, hebounká, měkká, vonná, jako šalvěj; a to diťátko červeňoučké, a tělíčko se mu svítí jako slunečko, zdravé a hraje si s Poluščiným prsem. Ondřej stál opřen o strom, nevěda, co se kolem děje. Nejraději byl by utíkal domů.

Bylo to veliké trápení: tři roky na vojně. Zpočátku zhubeněl, oči mu plály z hluboka. Poluška nepsávala, neuměla dobře a styděla se před Ondřejem. Jen matka Ondřejova přicházela vyřizovat od ní.

Ale přečkal to. Ba, zesílil a zmužněl na vojně, zejména za 16 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III. poslední dobu, co ležel v Loukách u Znojma a měl kolem sebe pole a čistý vzduch z lesů. Když se vrátil, to už bylo štěstí nebeské.

U tetičky se i Poluška dočkala, až se Ondra vrátil z vojny. Vrátil se, když chlapeček jejich byl více než dvouletý. Tetička Skřivánková přijala i Ondru k sobě a vystrojila jim tichou svatbu.

Ondřej začal hospodařit v Morkůvkách na jejím statku a tetička chovala se k mladým, jakoby Ondřej byl synem a Poluša dcerou její. Když Ondřej jel na pole s koňmi a Poluška seděla vedle něho, byli takový pěkný párek, že se lidé po nich otáčeli, a nebylo snad šťastnějších lidí na světě. A doma Poluška pořád se točila kolem Ondry jako slepička. Dokud byl na vojně, plakávala; co byl doma a její, uklidnila se, ale zůstala tichá, skromná, usmívavá. Jen když měla své potěšení. V neděli chodívali do Brumovic spolu do kostela, spolu z kostela, všecko tak pěkně, že z nich lidé měli radost a každý jim přál. A Ondřej si štěstí vážil, co viděl Polušce a tetičce Skřivánkové na očích, to dělal. Tenkrát se zase vrátil ke knihám a již četl, co kde mohl sehnat, a neměl většího potěšení, nežli když s Poluškou jeli na voze nebo sedali večer mezi zahrádkami, vypravoval jí, co četl. Všecky smysly se mu jako otevřely a zbystřily se. Zdálo se mu, že vidí zřetelněji na svět, zajímalo ho vědět pořád víc a více a nemohl pochopit, jak to, že druhým lidem je lhostejno všecko, čeho se mohou dovědět z knih.

Stará Miklíčka dceru vydědila a zemřela. Nikdy jí, tvrdé, pyšné a nesmiřitelné, Poluška nesměla na oči. Ani chlapec Poluščin neznal brumovské stařenky. Nebylo slýchat na dědině, aby tak někdo zanevřel na vlastní krev. Až se lidé hrozili. Ale už bylo tak: stará selská pýcha! Poluša ani Kment netoužili po statku, když by byl bez matčina požehnání, a nereptali, když Poluša dostala jen zákonný podíl. Také nepotřebovali majetku, měli dost. Neboť zemřela i tetička

17Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.


Skřivánková a poručila jim celé své jmění, které měla v Morkůvkách.

Tak Ondřej hospodařil počátkem sedmdesátých let jako mladý sedlák mimo Brumovice a hospodařil dobře. Stal se z něho muž usedlý, zdravý, jeden z nejpilnějších v okolí. Říkalo se, že má pole jako šafrán, vinohrady jako muškát. I to selské humno jeho vypadalo jako panská zahrada. A tak Kmentovi zahospodařili si bez matčina požehnání dobré jmění.

Po několika letech buclatá Poluška zatoužila do Brumovic. To jest, někdy si posteskla, že prý má daleko „do božího kostelíčka“. Toužila vpravdě žít na místech, kde vykvetla v dívku a kde našla svého muže. A majíc Ondřejka, nepocítila úzkostí z kleteb své pyšné roditelky. Ondřejovi to tak přímo neřekla, on však jejímu stesku rozuměl. Až jednoho dne byl v Brumovicích na prodej podsedek, a Ondřej ho koupil. Když prodal statek morkovský, zbylo mu ještě dost peněz, aby mohl k podsedku přikupovat pole, takže se brzy vyrovnal majetkem většině čtvrtláníků brumovských. Těm, kteří po pyšné Miklíčce zdědili lehce jmění, nepřineslo požehnání. Zejména syn Josef hýřil a hújal, až po nějakém roce odprodával sedlisko, po matce zděděné. Kment koupil i to a stěhoval se do domu, kde vykvetlo jeho a Poluščino štěstí, kde odmalička pracovával a kde nebylo místečka, aby po něm Poluščiny nohy nebyly šlapaly. Tam bylo humno se starými jabloněmi, s houštím vonného šeříku, jež stínilo sklep, a všechen vzduch, jenž se nad humnem vznášel, byl ještě, jak se zdálo, naplněn jejich tajným milovaním.

Lidem brumovským mladí Kmentovi byli milí, vítali je mezi sebe a pohlíželi na ně jako na jakousi zajímavost, neboť jejich románek byl vábivým předmětem povídání. Kmentovi sami žili však dosti osamoceni. Poluščini bratři vyhýbali se sestře, dokud byla v Morkůvkách, aby nepohněvali matku. Nesmiřovali ani matku, neboť tím se zvětšovalo jejich vlast- 18 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III. ní dědictví. Nyní Poluša i Kment nevyhledávali s nimi sblížení, nějaké slovo promluvili spolu, leda když se potkali. „Polúbni ruku strýčkovi nebo tetičce, Janíčku,“ říkali chlapečkovi svému, a to bylo všechno.

Nějaké stíny padaly přece na mladého sedláka. Jaký vlastně byl on sedlák? Sedláci nepokládali ho za svého. Nebyl ze selské krve. Dávali mu to cítit i tam v Morkůvkách i tady, když se nastěhoval do Brumovic. Viděli v něm chalupníka, který se do vyššího stavu vetřel nezákonným způsobem. Ondřejovi samému připadalo, jakoby chodil v cizích šatech.

Sedláci nevolali ho, aby si sedl mezi ně. Tam byl čtvtláníkem, tady podsedníkem, ale ani ti podsedníci brumovští neuznávali ho za sobě rovného. Hodnostní třídy mezi sedláky nezakládaly se v letech sedmdesátých už na majetku, neboť při dělitelnosti statků nejeden byl sedlákem už jen podle jména, když oženil syna nebo dceru a dal jim část polí. Ještě však trvala tradice a tato tradice určovala sedlákům místo v zastoupení obce.

A Ondřej Kment byl teprve cizí, vetřelec, skoro něco jako panchart, ač osobně byl milý a nenafukoval se svým povýšením.

Nuže tento Kment mohl být většině brumovských sedláků vzorem hospodáře. Kment byl muž pokrokový, pokud se v našich dědinách o pokrokovosti smělo mluvit. Zapisoval si účty aspoň o svém hospodářství, četl nějaké noviny a bylo vidět za petýlkem u něho knih, jakých nikdo v dědině neměl. Než Kment nemohl být starostou obce a nestal se nikdy ani radním, protože byl z krve – chalupnické. Teprve snad jeho děti budou přijaty do kasty selské, neboť nejeden sedlák bude pokukovat, čí dcerku si zamiluje Kmentův syn a čího synka si oblíbí Kmentova dcera. Budou mít hodně statku oba! Anebo nebudou přijaty do kasty, protože kasty vůbec – přestanou.

19Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.


Uprostřed let sedmdesátých byly obecní volby v Brumovicích. Rozšafný Kment zvolen byl opět do obecního zastupitelstva ve sboru – třetím. Tehdá se začalo v dědině říkat „Dyť ten Kment by měl být pudmistrem, šikovnějšího beztak v ubci nejni“, ale sedláci poslouchali takové řeči s opovržením.

Zvolen byl sedlák, jenž hrubě neuměl ani číst, neřku-li psát, ale byl – sedlák a ze selské krve. A kasta selská udržela se až do konce století devatenáctého. Když takto Ondřej pociťoval svou osamocenost uprostřed dědiny, tím méně vyhledával společnost mezi sedláky. V létě pracoval, v zimě čítával. Slyšel o chalupníkovi kobylském Duhanském, že má mnoho knih a odvážil se k němu v neděli odpoledne. Přinesl si od něho vypůjčené Františka Palackého Dějiny národu českého a v těch ležel celou zimu. Duhanský měl pravdu, když mu povídal: „To čtěte, člověče, to se vám otevřú oči.“ Potom si řekl, že je hanba mít u sebe cizí knihu tak dlouho, a když jel do Brna na trh, koupil si svého Palackého. Tuto knihu pokládal za klenot, který mu byl po Polušce a a chlapečkovi – bylo mu Cyril (předtím Jan) – nejdražší. Dějepis se Ondřejovi nejlíp líbil ze všeho. Co kde mohl zvědět dějepisného o nejbližším okolí, to hltal. Když se dostal do Brumovic učitel Kalina, ten mu šel na ruku, neboť se také pídil po dějinách kraje, ve kterém žil. Bohužel o nejnovějších věcech bylo málo knih; jen o císaři Josefovi II. našel Kment knihu u evangelíka Leksy a ta mu otevřela zase nový svět.

Tenkrát právě byl Ondřej Kment zánovním sedlákem v Brumovicích, když se obeznámil se študenty. A že se za nimi táhl, nebylo náhodou.

O prázdninách roku 1880 v kterousi neděli srpnovou, když už bylo po žních, Ondřej Kment počkal si u hřbitova na studenta Vávru. Bylo po nedělní mši, Vávra si ještě něco povídal u kostelních dveří s učitelem. „Pane Vávro, chodíváte zasej do Klobúk? Nevzal byste mě nekterej deň s sebú? 20 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III. Já myslím, že mezi vama něco klúdnýho člověk pochytí. Několik věcí mě tuze klačí.“ (Ukázal si na čelo.)

„Proč ne? Příští zkouška divadelní bude v sobotu. Včera jsme také byli pohromadě. Když vás to mezi takovou nevázanou cháskou těší, proč ne, pane Kmente. A já budu mít aspoň společníka, když v noci jdu domů.“

„Však na to se aji já těším, tu cestu klobúckú mám rád, jakobych po ní byl chodil za nevěstů. Enom, je-li pak v Klobúcích ten – víte s tým uherským mínem. Teho já, pane, rád poslúchám, že je z Vídňa. Co on teho ví!“

Příští sobotu po poledni šli do Klobouk tři, neboť k Vávrovi a Kmentovi přidal se technik Lžičař, jenž zatím přijel k mamince z Vídně a měl radost, že si zajde zas jednou do veselé společnosti studentské. Jako myslivci říkali „poslední leč“ volné zábavě, která po divadelní zkoušce pokaždé následovala. Bývalo to buď na kuželkách „U České koruny“ za městem nebo „U Vystavělů“ v městě, kde měli útulnou extra světnici pro místní honoraci.

Štěstí Kmentovi přálo. Těšil se na „toho s uherským jménem“ a Tomáš Masaryk opravdu mezi studenty přišel. Zpívalo se, žertovalo, debatovalo, a společnost se rozcházela, když měšťané kloboučtí dávno už spali a měsíc už dávno přešel polovici své noční dráhy. Kment mezi studenty mlčel, jen poslouchal. Slovíčko mu neušlo. Na zpáteční cestě však sypal studentům otázku za otázkou, aby se přesvědčil, zdali dobře rozuměl, co se povídalo o říšské radě ve Vídni, o vstoupení českých poslanců do říšské rady a o nové dráze politické našeho národa. Ale byl velice smutný, až sklíčený.

Kmenta začaly tyto věci bavit od r. 1876, co ponejprv docela náhodou se trefil do studentské společnosti v Kloboukách. Tenkrát byl přítomen, když na Balkáně povstali Srbové a Bulhaři proti Turkům a když studenti hořeli dychtivostí, vysvobodí-li vševládné, veliké slovanské Rusko své pobratimce ze jha sveřepých Asiatů. Tenkráte přišel mezi

21Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.


mladší studenty okolní mladý doktor filozofie, jenž ukončil

studia svá ve Vídni a byl vychovatelem u bohatého ředitele

banky. Však svého chovance, právníka, měl sebou v Klo

boukách. Ten právník byl roztomilý Židáček, jemuž se ven

kovský studentský život velice líbil. Rychle se učil česky

a jen toho mu bylo líto, že neumí tolik, aby mohl také hrát

divadlo. Roku příštího i roku 1878 dr. Tomáš Masaryk opět

žil přes férie u rodičů svých v zámku klobouckém, kde otec

jeho byl šafářem. Toho roku doktor Tomáš byl už ženat, při

vezl si ženušku z Ameriky, což náleželo k velikým senzacím

v celém okolí. Neboť mnoho bylo těch, kteří myslili, že pa

ní ta, když je z Ameriky, je černoška. Toho roku Kment vi

děl doktora Tomáše pouze jednou, neboť dr. Tomáš dlouho

stonal na horkú nemoc čili hlavničku. („Bylo s ním zle. Už

o něm púščali. Ptal jsem se jednú dr. Warausa na něho. Mi

lej brachu, povídal, jestli si příroda nepomože, já ho neza

chráním.“) Až zas roku 1879 bylo veselo. Kment potkal

doktora Tomáše na procházce za městem, přihlásil se k ně

mu a doktor Tomáš doprovodil ho až k větřákům bru

movským, což si Kment pokládal za takovou čest, na kterou

do smrti nezapomene. O tom všem rozpovídal se Kment

s oběma průvodčími v noci a pamatoval si i takové malič

kosti, které studentům dávno vyprchaly z paměti.

Hlavně však mudroval o politice; o tom, jaké postavení

národ náš má v říši rakouské – tak, jak to slyšel od Ma

saryka a studentů. Opakoval si, že v říši rakousko-uherské

žije pod žezlem rodu habsbursko-lotrinského tolik národů

a žádný není spokojen! Kdo na tuto říši hledí, jak vypadá

v celém 19. století, mohl si myslit, že ta haluzna, jakžtakž

sbitá a jen jako nazatím železnými klamry spojená, musí se

každý okamžik rozletět, jakmile do ní foukne silnější vítr.

V této říši není nic bezpečného, statistika snad nejméně, ale

i podle té úřední statistiky nás Čechů je skoro 8 milionů se

Slováky (v Čechách 3,930.093, na Moravě 1,727.270, ve

22 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení III.


Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.




Jan Herben

JAN HERBEN


7. 5. 1857 - 24. 12. 1936

PhDr. Jan Herben byl český politik, novinář, spisovatel a historik.

Studoval na Slovanském gymnasiu v Brně, kde v roce 1878 maturoval. Rodina z něho chtěla mít kněze, ale Herben místo toho na FF UKF v letech 1878-1883 absolvoval historii, zeměpis a češtinu. Byl žákem Tomka, Golla a Rezka. Velký vliv na něj měl Jan Gebauer a Tomáš Garrigue Masaryk.

Herben – Jan Herben – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.