načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Do třetího a čtvrtého pokolení - II - Jan Herben

Do třetího a čtvrtého pokolení - II
-11%
sleva

Elektronická kniha: Do třetího a čtvrtého pokolení - II
Autor:

Herbenova románová trilogie Do třetího a čtvrtého pokolení (III. nedokončený díl vyšel poprvé tiskem v roce 2000 zásluhou edice nakladatelství Carpe diem) žije podnes mezi čtenáři ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  160 Kč 142
+
-
4,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 536
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-871-9553-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Herbenova románová trilogie Do třetího a čtvrtého pokolení (III. nedokončený díl vyšel poprvé tiskem v roce 2000 zásluhou edice nakladatelství Carpe diem) žije podnes mezi čtenáři jako obraz národního a mravního obrození Moravy.

V původně dvoudílné kronice, jež náleží do zlatého fondu české literatury, autor sleduje vývoj moravského venkova ve století, které zbavilo vesnici nevolnictví a pak roboty, a tím jí dalo možnost svobodného podnikání. Soustřeďuje se hlavně na rub získávání svobod: na rozvrat pospolitosti, úpadek obcí i rodin. „Všeobecná volnost převrátila se ve všeobecnou bezhlavost,“ komentuje důsledky roku 1848 pro venkov.

Postupný rozvrat demonstruje na čtyřech generacích selské rodiny Hrabců, a to od nejstaršího příslušníka, panského drába a později bezohledného utiskovatele lidu až k národně buditelskému úsilí jeho pravnuka. Zachycuje zároveň i vliv významných dějinných událostí na život a myšlení venkovského lidu hanáckého Slovácka, kde se děj odehrává. Biblický výrok o tom, že hříchy otců se mstí ještě na čtvrtém pokolení, dává autorově kritičnosti vůči jednomu století pak rozměr mnohem širší.

Zařazeno v kategoriích
Jan Herben - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Herbenova románová trilogie Do třetího a čtvrtého pokolení (III.nedo

končený díl vyšel poprvé tiskem v roce 2000 zásluhou edice nakladatelství

Carpe diem) žije podnes mezi čtenáři jako obraz národního a mravního

obrození Moravy.

V původně dvoudílné kronice, jež náleží do zlatého fondu české literatury,

autor sleduje vývoj moravského venkova ve století, které zbavilo vesnicine

volnictví a pak roboty, a tím jí dalo možnost svobodného podnikání.Sou

střeďuje se hlavně na rub získávání svobod: na rozvrat pospolitosti, úpadek

obcí i rodin. „Všeobecná volnost převrátila se ve všeobecnou bezhlavost,“

komentuje důsledky roku 1848 pro venkov.

Postupný rozvrat demonstruje na čtyřech generacích selské rodinyHrab

ců, a to od nejstaršího příslušníka, panského drába a později bezohledného

utiskovatele lidu až k národně buditelskému úsilí jeho pravnuka. Zachycuje

zároveň i vliv významných dějinných událostí na život a myšlenívenkovské

ho lidu hanáckého Slovácka, kde se děj odehrává. Biblický výrok o tom, že

hříchy otců se mstí ještě na čtvrtém pokolení, dává autorově kritičnosti vůči

jednomu století pak rozměr mnohem širší.

JAN HERBEN (1857-1936)

prozaik, novinář, literární kritik a historik; stoupenec masarykovskéhore

alismu a jeden z průkopníků uměleckého realismu u nás vůbec. Postudi

ích založil časopis Čas, působil i v Národních listech, v Lidových novinách.

V díle se mu podařilo vytvořit široký obraz života slováckého venkova vně

kolika generacích a také přiblížit přírodu a lidi Táborska, kde ke konci života

ponejvíce pobýval.

KNIHY

Tři chorvatské osady na Moravě (1882)

Vzorná obec (1885)

Moravské obrázky (1889)

Slovácké děti (1890)

Na dědině (1890)

Deset let proti proudu 1886-1896 (1898)

Bratr Jan Paleček, šašek krále Jiřího (1902)

Hostišov 1, 2 (1907, 1933)

Do třetího a čtvrtého pokolení (1919-21)

Chudý chlapec, který se proslavil (1928)

Listy z válečného deníku 1914-1918 (1933)

Kniha vzpomínek (1935)

Básně (posmrtně 1946)

-----------------------------------------------

O NĚM

Jan Herben - kronikář rodného kraje + DVD (2007)

Na dědině (DVD box, 2007)



JAN

HERBEN

DO TŘETÍHO

A ČTVRTÉHO

POKOLENÍ■

2011


© Carpe diem, 2011

ISBN 978-80-87195-53-6


JAN HERBEN

DO TŘETÍHO A ČTVRTÉHO POKOLENÍ

DÍL DRUHÝ


SRDCE MÁ SVÉ PRÁVO

Staří sedláci i mladí ženáči zabráni byli klopotně do velikých

věcí: konstituce, robota, garda, výkup, volby... Mládež měla

však podle věčných zákonů své starosti, žaly a rozkoše...

Tehdy se mezi dvěma sousedními domy v Brumovicíchneozorovaně spřádal svazek něžné lásky dvou mladých srdcí,

jimž konstituce, robota, garda, výkup i volby nakonec byly

věcmi naprosto vedlejšími.

U Krátkých a Benešů žili od nepaměti v dobrémsousedství. Obě rodiny byly spořádané a domy jejich také. Humna se táhla vedle sebe do kopečka a nebyla místy oddělena od sebe ani trnovým plotem. Jen u stodol, proti chaloupkám, ohrazena byla parkanem, aby děcka z chalup nelozila dohumen na ovoce. Tam nad humny kupí se totiž chalupy chudého lidu, jenž v létě pracuje u sedláků na poli, v ziměplete sotůrky.

Vždycky panovalo jen přátelství mezi Krátkými aBenešovými, nikdy pohoršení, ani peklo. A také si to obě rodiny libovaly. Vždyť i cigán, syn volné přírody, přeje-li komu co zlého, přeje mu nejraději zlého souseda.

Za dlouhá léta z žijících tvorů v obou domech nikdo se nehašteřil, jen psi, černý Cigán Benešův a Strakoš Krátkých. Ti snad denně strhli v plotě zuřivý zápas, zakousli senavzájem do uší a uváleli kus země pod sebou v divoké a vzteklé zuřivosti.

U Krátkých byli evangelíci, jak víme, u Benešů katolíci.

7Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


Dobré shody to nerušilo. „Co na tom,“ – myslila si v duchu

každá rodina – „přiběhne-li sousedova slípka s kuřátky nebo

husa s housaty na naše humno? Pohrabe zem, pokutá se pod

stromy, to stromům neškodí.“ A tak slepice Krátkýchpřeletovaly k Benešům a Benešovy ke Krátkým. I ta drůbežnejraději tam, kde má zapovězeno. Někdy se odvázalo hříbě

a v bujnosti proletělo humnem domácím i přeskočilo nízký

plot a dupalo humno sousedovo. Nebylo pro to mrzutosti.

Když byly děti v obou domech ještě drobné, taképodlízaly pod plot hned k Benešům, hned ke Krátkým, a ovšem všude zavazely. Benešův Petříček byl u Krátkých vařenýpečený a Hanyška Krátkých u sousedů vařená pečená.

Potom, když děti chodily spolu do školy, raději oba capkali nahoru humnem a chaloupkami nežli dědinou, kdež se báli psů. A zase humnem buď Benešovým nebo Krátkých přelízali domů.

Celkem však může se říci, že se u Krátkých dětem více líbilo. Předně, že u Krátkých měli víc dětí. A potom, když strýček Krátký přemítal v knížkách sedě za stolem, hned ukázal dětem pěkný obrázek, hned jim vypravoval omládenci Tobiášovi, o velikém obru Samsonovi, o Absolonovi, jak krásné měl vlasy a uvízl za ně na stromě...

U tatínka Beneše nebylo ani Petříčkovi milo, neboť tatínek celý den bafčil z hrubé dřevěnky, plival a páchl tabákem, jejž si sám krájel a kropil. Kdekoli zasedl, měl kolem sebe louži. Ta protivná fajfka děti zapuzovala. A poněvadž maminkaBenešová zase celý den šukala po domě, Petříčkovi líbilo se víc u Krátkých.

Tak ve svatém pokoji u lidí dobré vůle uplynulo mnoho let. Zvláště starý kuřák Beneš miloval ten „svatý pokoj“.

Petr a Hanyška časem přestali chodit do školy, zatochodili několikráte za den ke studni na dvoře, kterou oba domy měly společnou v plotě. A poněvadž studně byla hluboká a oni se nemohli zhlížeti přes sruby v zrcadlové její hladině, 8 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II. stávalo se, že se Petr zhlížel v čistých a hlubokých očíchHanyščiných. Stávali pod akátem spolu, nebo vyšli si i dohumna, a spolehnuvše se na nízkou zídku tam, kde byl sklepBenešův, povídávali si, jako by se dávno nebyli viděli.

V neděli ráno Petr, když dorostl v šohaje, čekával na muškát nebo voničku za klobouk, nežli šel do kostela. A vždy si našel záminku. A Hanyška také si vždy našlazáminku.

Hanyška vyrostla v dívku tak pěknou jako květ. Petr byl po ní jak oheň, třeba ji znal odmalička. Taková byla jemná, plachá, milounká jak ovečka. A když šla, nechodila pozemi, poletovala jako motýl. Když jí Petr den neviděl a onavyšla do dědiny, v očích se mu zatemnilo. Všechno na ní bylo pěkné, radostné, i černé řasy na očích, i bílé líce, i hlas jako stříbrný zvonek.

Petr nebyl po svém otci; otec jeho byl jakýsi neúhledný, hubený, lopatky měl vysedlé a bradu ostrou a vždyckyhleděl ospale. Zato Petr byl zdravý, silný, a zvláště oči měl živé a stále se usmívaly. Byl letory pohyblivé, lehko se vznítil a lehko vzkypěl, i lehce odpouštěl.

Lidé cizí zpozorovali lásku těchto výrostků dříve nežlirodiče, což si Krátký nikdy později odpustit nemohl. Bylo již pozdě, když zakázal dceři své přísně, aby se Petrovivyhýbala. Ona, když dva dni Petra neviděla, utekla do polí a hledala ho po polích, kde oral. Marně jí přikazoval otec: „Hanyšo, popravuj a nepostávej večerem u studně, budeš nešťastná!“ – – a na noc musili ji zrovna zamykat v komůrce. Byla by celou noc u studně prostála s Petrem.

I matka po straně kárávala Hanyšku: „Dcero moja, měj všady Boha na paměti. Neudělej nám žalost a zármutek! Naplakala by ses a já s tebú, a já bych téj hanby nepřežila...“

Hanyška těm řečem nerozuměla. Jen to cítila, že Petr je něco jiného nežli jiní chlapci a že by za Petra duši dala.

Její duše byla panenská, nevinná. Lidé nevěřívají vnevin>9Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


nost a čistotu dívčí, když mohou najít jen stín za záminku.

V nevinnost Hanyščinu věřili, ač měli příležitosti k domněnkám nadmíru; a ne k domněnkám, zrovna k pohoršování.

Hanyška nahonem doma poklidila a vyběhla nad dědinu hledat Petra. Viděla, že tam ke kříži jel orat buď na Prostřední nebo na Zadní. Bylo jaro. Slunce zářilo a všeckozpívalo. Hanyška vyběhla ke kříži. Slunce ji oblilo, zpěv jízalehl v uši a jí připadalo, že slunce jen pro ni září a ptáci jen pro ni zpívají a osení jen pro ni voní, protože ona a Petr jsou tak mladí a hezcí a protože ona s Petrem se tak mají rádi.Radostně dýchala a mladičká prsa se jí třásla štěstím. Usmívala se na lidi, které potkávala, na pole, na celý svět.

„Kde ideš, Hanyško?“ ptala se jí tetka Balúsková.

„Idu hledat Petra, oře tadyk,“ odpovídala upřímně.

„To je špás,“ potřásla hlavou Balúsková k sousedce, se kterou se vracela z vinohradu; „to je špás, ta děvčica jako by ešče nevěděla, co je chlapík a co děvčica. Dyť sem taky byla mlaďoch, ale byla bych se styděla říct, že mám ráda teho svýho. A taky sem se za ním táhla, just jak se povídá v téj pěsničce – jako tá ovečka za zelenú trávú. Tato děvčina nic. Hledá Petra, každýmu to řekne a po poli s ním chodí přikoněch...“

Hanyšku samu, když zašla, napadlo, že hledá Petra jako ta dívčina v písni Šalomounově...: „Kvítečko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel... Aj, jak je krásný milý můj, jak utěšený... Zavazuji vás přísahou, dcery jeruzalémské, viděly-liž jste toho, kteréhož miluje duše má? A jakž jsem jich jen pominula, tak jsem našla toho, kteréhož miluje duše má... Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem seděti...“ Tak po drobtech šeptala si verše, na které si vzpomněla.

Jak uzřela Petrův kosárek, třepetající se na klobouku,poskočila jako srna a běžela napříč přes pole k němu. Oral na Prostředním. A koně Petrovi, když uviděli běžet dívčinu, 10 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II. sami se již zastavili, dřív než Petr na ně zavolal. Podali si ruce milenci, a potom Petr oral, přidržuje kleče od pluhu jednou rukou, Hanyška chodila vedle něho vyoranoučerstvou brázdou, švitořili a smáli se a pořád si měli co povídat. A občas se vedli za ruce jako děti. Celý svět byl jejich a pro ně. Všecko jim bylo mladé a radostné jak oni sami. Zhlíželi se v sobě, jako by to bylo první jaro tak krásné, co tato země žije. Před nimi nebylo nikdy tak pěkně na světě, ještě tak bíle nekvetly hrušky v poli a tak růžově jabloně vevinohradech, ještě nikdy tak nevoněla tráva na mezích a čistá rosa se v ní tak netřpytila. A na sousedních polích chlapci, kteří také orali, hvízdali, povolávali na sebe i na ně a zpívalitaková sladká slova v písničkách jako nikdy dřív. Jistě tak krásně a šťastně nebylo posud na světě.

Když se naobjížděli pole, usedli na podolku pole při dolní cestě, aby si koně i oni odpočinuli. Petr měl s sebou kus chleba a slaniny. Hanyška přinesla koláč. Podali si asnídali společně, ale bylo jim tolik do smíchu, že nemohli jíst. Když posnídali, dívali se s potěšením na sebe. Hanyškaměla hnědé oči, čisté jak studánky a jak studánky hluboké. Byla všecka osmahlá v obličeji i na krku, husté černé brvy nad očima a její tmavé vlasy, spletené do věnce, dodávaly jí výrazu ohnivého. Petr byl svižný, vysoký, plavovlasý,modrooký chasník; obličej měl velice srdečný a jeho usmívavé oči byly sladké.

A zas objížděli pole a pořád si měli co povídat. Ažnajednou sebou Hanyška trhla:

„Ej, podívej se, kde je slunéčko, mosím dom, pomáhat vařit!“

„No jdi, aby se vaši nevadili!“ radil Petr.

A Hanyška jako srna přeběhla napříč, odpověděla žertem chlapcům, kteří na ni povolávali, a po cestě od kříže za chvíli zmizela v dědině.

V Petrově matce ozval se nejdřív hlas bohatství, sobectví.

11Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


Rozdíl u víře těch výrostků netrápil ji tuze. Viděla několik

takových svateb, znala ty lidi, a nebyli nejhorší ani rodiče,

ani děti jejich. Ale počala uvažovat v srdci svém o bohatství.

Jejich Petr jest jedináček, dostane celý selský statek.

A kdyby si našel stejně bohatou nevěstu, nebylo by většího

magnáše nad Petra. A touto jehlou začala Petrovi vypichovat

Hanyšku ze srdce, ač na důvěrnost jeho nepohlížela příliš

starostlivě, neboť Petra i Hanyšku pokládala ještě za děti.

Starý Beneš byl muž dobrého srdce, nesvárlivý anesobecký. Pro svatý pokoj, jehož si přál se sousedstvem i smanželkou, chodil vlastně v sukních. Udělal, co viděl ženě na očích, jen aby byl pokoj. Matka čím dál tím ovšem neraději viděla Petra na dvoře, v humně a vůbec nablízku Hanyše, ale otci to bylo lhostejno. On sám nepřikládal ženitbě ani váhy velké, a proto nevěděl, proč by se musili pro Petraznepokojovat. „Nejni nad svatej pokoj,“ nepřestával opakovat, když žena začala mluvit to a ono.

Beneš se pamatoval, že sám oženil se v bázni boží a ve svatém pokoji. Rodiče jeho našli mu dobrou nevěstu – nynější jeho ženu –, na kanceláři se to zapsalo, pan farář jim svázal ruce, a Beneš nezpozoroval, že by jejich manželství bylo nešťastné nebo proti svatému pokoji. A proto nechával i Petrovi zvůli, ať si najde nevěstu podle srdce svého sám.Jakožto otec je povinen dát mu požehnání a statek, cožpak má dělat ještě víc?

Žena se s ním nemohla pohodnout. Když přiběhla snovými vrtochy proti Petrovi, našla u muže pokaždé jednakou odpověď:

„Tak ať si ju vezme, ať mám svatej pokoj.“

„Si ty otec?“ hněvala se matka. „Jak to mluvíš, člověče?“

„Ja, já mám s liďma nejradši svatej pokoj, to víš,“ bránil se Beneš.

„Ale dyť je žebrota! To by si pěknú žebrotu uvázal na krk náš syn.“ 12 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.

„Jakápak žebrota?“ mrzel se Beneš.

„Ještě se ptej! Dostane pět tisíc šajnů, co je to na náš grunt?“

„No, tak ať ju teda nechá, aby byl svatej pokoj,“ rozhodl se Beneš a již nemluvil. Pokuřoval si a hleděl spokojeně na stůl, na dvůr, na nebe, na celý svět.

„Ty s ním máš promluvit!“

„Ale jejda, jejda, co já – já...“

V takových drobných rozmíškách starým i mladýmuplynul první rok lásky, rok 1848.

Ale roku následujícího bylo již hůře. Stará Beneška pořád a pořád vyhlídala synovi bohaté nevěsty, tu domácí, tu přespolní, a také o dohazovačky nebylo nouze. Vzala si do hlavy jednou, že syn musí být boháčem, a s tou myšlenkou vstávala líhala. Všechny její plány však hatil Petr a dobře bylo viděti proč: nemohl se odraditi od Hanyšky.

Když matka někdy bývala o samotě s Petrem, odkašlávala, odkašlávala a znova začínala mu domlouvat.

„Ná, Petře, co ti napadlo s tú Hanýšú?“

Petr se zardíval a neodpovídal.

„Co za ňú běháš?“ nedala pokoje matka. A zpravidlavyčítavě na něho spustila: „Nevíš ty, že otec její má děcek jako dřínek? A že pořád by ležel v knihách a zahálel? Tak už nic jim nezahospodaří, to sedlák nemože dělat! Co by ti táHanyša nakrásně přinesla do domu? Řekni enom sám!“ (Matce při takových otázkách skoro vždy vstupovaly slzy do očí; ne pohnutím z těch slov, která pronášela, nýbrž proto, že by Petra ráda byla obměkčila.)

„Ty se nám, Petříčku, špatně odměňuješ. Co si ty myslíš, že my dva, tata tvůj a já, tento statek sme nakradli? Když ho chceš tak vyhodit? Ano, ano, ty si mně hodnej synáček...“

Petr se stával při takových kázáních zamlklý a zarputilý. Těžce nesl, že matka na starém Krátkém nebo na jeho rodině vždy viděla něco nepěkného, cítil, že to není pravda, –

13Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


a zase nedovedl odporovat matce a nechtěl ji zarmucovat.

Slzí nemohl vidět.

Ještě hůře se Petrovi vedlo, když musil potkat otceHanyšina. Starý Krátký řekl mu jednou na potkání, když už seveřejně mluvilo o lásce mezi Hanyškou a Petrem:

„Petře, tys býval odmalička hodnej chasník, enom trochu nerozvážnej. Nech teho, nepleť děvčici hlavy, nemože z teho nic byt. Já k temu svolení nedám a tvoji rodiče stejně ne. Tož teda ať už nevidím a neslyším...!“

A pohrozil prstem tak důrazně, že nebylo pochybnosti o významu tohoto pokynu. Petr vyhýbal se od té dobystarému. Nechtěl mu chodit na oči, nebylo to však tak snadné, když byli sousedé. Proto klopíval oči před starým jakochlaec chycený na hruškách a vyhýbal se přísným a tvrdým jeho zrakům.

Od Hanyšky však neupustil. Hanyška neupustila od něho, a tak bylo těžko lidem zamknout ústa, aby to jednounedonesli jeho rodičům, podruhé Krátkému. Ano, přísnímravokárci ukazovali prstem na to, že to děvčisko běhá za Petrem do polí jak bez rozumu. Citlivým lidem bylo zase líto, že ti dva tak se mají rádi a tolik vystojí od svých rodičů.

Vůbec lidských řečí bylo pořáde dost. Protestanti hádali, že Petr vezme jejich víru; katolíci, že Hanyša přestoupí, obě strany se v hospodě o to i pospíraly a dohněvaly, neboť sezačaly hádat o přednostech svého vyznání. Byli také sousedé a sousedky, kteří říkali: „A co, ať si každej nechá svoje a vezmú se tak. Sú oba hodní, budú mět pěkný děti.“

Petr i Hanyša začali už dobře rozumět překážkám. Tím vášnivěji však k sobě přilnuli. Hanyša tak visela na Petrovi, že by za ním byla šla kraj světa. Dávala pozor na každé jeho pohnutí, a jakmile den dva ho neviděla, pátrala v jeho očích, zdali se nezměnil. Ona hlouběji chápala nebezpečí nežli Petr. Když bývala o samotě, nejednou si zahořekovala atajně zaplakala. Ani domácích, otce a matky, se tak nebála ja- 14 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II. ko matky Petrovy. Ti její snad se nad její láskou ustrnou: ale matka Petrova nikdy! Ona se na Hanyšku ani nepodívala, když se potkaly, neopakovala jí pozdravení... ta jí nikdy snad neuzná za svou nevěstu a dceru...

K žalosti obou mladých lidí začal se mezi ně vkládatfarář, páter Vacek.

Páter Vacek zděsil se ke konci roku 1848 podivnéhohnutí, jež se v jeho farnosti zjevilo. Sedlák Starosta byl sicepodle názoru jeho na rozumu pomatený člověk, ale přece dosti nebezpečný svými řečmi. Tu znenadání přímo na helvetskou víru přestoupil selský chasník kvůli svatbě, a Petr Benešův byl obecně v podezření, že není stálý. Farář se lekalnásledků... Co by mu řekli v Brně u konzistoře?

Tu zavál jiný vítr z Vídně. Říšský sněm v Kroměříži, který měl pro říši vypracovat ústavu konstituční, jak by si jí byli národové přáli k svému svobodnému rozvoji, rozpuštěn byl 6. března 1849 a rozehnán vojskem. Místo sněmuministerstvo nazvané Schwarzenbergovo-Stadionovo samo vydalo ústavu národům vnucenou.

Svobody, jež roku 1848 kynuly národu našemu, bylytytam. Národ okusil ovoce, a ovoce bylo sladké. Velikýmúžasem naplněni byli vůdcové národa, co přijde. Všechno jaksi ztrácelo odvahu a drželo se v ústraní. Košut v Uhrách již také císařským rádcům nenaháněl strachu. Nastával obrat ve smýšlení vlády za nového císaře. A zejména o svoboděnáboženství nechtělo se už slyšet. Tento nový vítr zavál faráři Vackovi velice vhod, jako na zavolanou.

Za nových okolností začal pronásledovat všechny farníky, kteří se mu nezdáli být pevni u víře, a proti evangelíkům teprve se ničeho nelekal. Tak začal na ně dorážet, aby, když jde on s velebnou svátostí k nemocnému neb o procesí,klekali, čeho posud žádný katolický zdejší kněz na jinověrcích nežádal. Jednoho dne na počátku roku 1849 jel „s Pánem Bohem“ k nemocnému do Morkůvek. U Morkůvek praco>15Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


val na poli evangelík Bula a neklekl. I zavolal si ho farář po

poledni do fary, a když se mu Bula bránil, farář – silný muž

byl – dotloukl Bulu pěstí tak, že byl několik dní nemocen,

a ještě ho udal úřadům pro rušení náboženství.

Farář pojednou zvával k sobě na faru matku Petrovu; nebo vraceje se z procházky jako náhodou zastavoval se u Benešových zahrádek s tetkou; na kázáních pak takzřetelně na lehkomyslné mladé lidi narážel, že se lidé poPetrovi ohlíželi.

Hanyška všechno to věděla. Nebyla urputná, ani nebyla vychována v nenávisti ke katolickému knězi. Ba když bývala školačkou a chodívala do školy s Petrem, jakmile Petr běžel panu faráři políbit ruku, i Hanyška běžela a „dávala pac“. Tehdy se pan farář dobrotivě na ni usmíval.

Nyní však dobrota jeho zmizela. Hanyška, kdykoli viděla kněze u Benešovy branky se zastavovat, pokaždé sezachvěla: „Snad zítra už tomu bude konec. Oni přece Petrapřevrátí!“

Na počátku masopustu roku 1849 již mnoho nechybělo, aby Petra převrátili. Již nemohl snést toho stálého sužování a matčiných slzí, toho vyčítání, hanění a křiků, už začalkolísat.

Poddal se matce natolik, že se jednou v sobotu večernastrojil a dal se vést k Jordáňům na besedu. Nebylo ho tajno, jaký beseda má účel. U Jordáňů měli děvčicu na vdaj a její matka navzkazovala se dávno matce Petrově, že by se kPetrovi hodila.

„Udělám všemu konec,“ mínil Petr, „ožením se s druhú, na Hanyšku zapomenu a ona taky zapomene.“ Cítil, že si nalhává. Co si tak umiňoval, už viděl právě v tom okamžiku před sebou i Hanyšku, i Jordáňovu a otřásl se odporem k té vnucované nevěstě. „Ale snáď si zvyknu...,“ slevoval dále. Matka nenechávala mu mnoho času na přemýšlení, pořád obcházela, do něčeho jej strkala, napomínala, oblékala, že 16 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II. konečně všechno po ní dělal jako bezduchý stroj. – – Oba staří i syn šli navečer k Jordáňům.

V neděli ráno po té besedě Petr chodil s těžkou hlavou a zlým svědomím jako zločinec. Popravoval koně nevrle; nemyslil na to, co dělá, neměl stání ani ve světnici, ani ukoní: všudy na něho něco padalo.

U studně ukázal se červený šátek. Bázlivě tam Petr pohleděl – Hanyška! Jak se tak dívala na Benešův dvůr avytahovala vodu, v Petrovi každá žilka zahrála. V tom okamžiku cítil, že nikdy jiné děvčice milovat nebude než Hanyšku. Přiskočil ke studni.

Hanyška se usmála tiše a pohleděla Petrovi zpytavě do očí.

„Jak se máš?“

Petr se zapálil jako viník a mlčel.

Hanyška se zalekla a zbledla. Neříkala nic, ale viděla, že je zle.

„Dondeš po požehnání do humna?“ zeptala se tichounce.

„Dondu, Hanyško!“ řekl Petr také tiše.

„Opravdu?“

„Ale, Hanyško!“ řekl Petr káravě a upřel na ni zpytavě zase oči on.

„Kdoví, smíš-li?“ řekla velice vážně dívka.

Petr se zarazil. Nežli odpověděl, vrzla branka na náspích u Benešů a zazněl volající hlas matky Petrovy:

„Petře, kde se zas poklúkáš?“

„Beneška se jen přetvařovala, jako by Petra u studněneviděla. Tomu dobře i Hanyška porozuměla. Byloť z náspípřece vidět ke studni tuze dobře.

Mladí lidé odskočili od studně. Petr se vypravoval na mši svatou. Hanyška zamyšlena, stísněná a smutná k pláči, poravovala po domě a chystala oběd domácím, kteří o mnoho časněji odešli na služby boží do Klobouk, jak činívali každou neděli.

17Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


Bylo po požehnání. A byl masopust, kdy chasa mívala muziku skoro každou neděli. Sotva se Benešovi odstrojili a oblekli do polosvátečních šatů, již k nim zaznívala znedaleké hospody muzika. Starý Beneš sedl si jak obyčejně kraj stola a cpal si do dřevěnky. Nevěděl, kam by si zašel na besedu. I myslil si: „Však může někdo jednou také dojít k nám. Vína na zavdanou máme a co zajíst také,chválabohu!“

Beneška rozvěšela sváteční sukně nablízku kamen, přehodila přes sebe vlňák a stojíc u kamen dívala se zamyšleně oknem do dědiny. Myšlenky její bloudily bůhvíkde, to bylo viděti.

Petr si zastrkoval za klobouk páví oko a jiný kosárek, nežli měl v kostele. Kosárek provinul větvičkou muškátu, kterou sám si doma uřezal za oknem, protože Hanyška ráno u studně zapomněla nebo nemohla... Ale byl nepokojný, mrzutý a hněval se na sebe. Bylo znát, jak nevrle obracel klobouk a jak prudce tloukl svátečními botami, místo nichž si přezouval jiné, patrně k muzice. Matka brzy si toho dobře všimla, a Petrův úmysl jít k muzice byl jí po chuti. Věděla, že se v hospodě nesetká s Hanyškou, která se od nějakédoby vyhýbala muzikám. Nejspíše jí „ten starý“ zakázal. Zato sejde se Petr s Rozárkou Jordáňovou – –

Vzpomínka na Rozáru učinila Benešku hovornou.Podívala se na Beneše, jenž se halil v oblaky svého tabáku, avidouc jej zamyšleného, pravila lichotivě, jako by jej pro něco chtěla navnaditi:

„No, dnes nepůjdeš na besedu?“

„Mm,“ odbyl Beneš ženu krátce. (Že také záporně zakroutil hlavou, nebylo pro kouř vidět.)

„No, jak chceš,“ pokračovala žena.

Beneš mlčel.

„Ale ty, starej,“ – začala ještě roztomileji – „dals tem buchtám včera, co?“ 18 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.

„Mhm.“

„Aji ta pečínka šla ti pod fúsa!“

„Co by ne.“

„A koblihy – jak z másla –“

„Ty sú všady jednaké,“ řekl dosti mrzutě Beneš. A toproto, že koblihami nikdo ho neuctil. Koblihů nejedl rádodjakživa, třebas žena už přes třicet let důsledně ho trápila přesvědčováním, jaké jsou koblihy výborné jídlo. I nyní ji mrzutá mužova odpověď podráždila. Začala prudčeji:

„Takovým věcám ty nerozumíš. Kdybys to nekde řekl, slízl bys leda posměch. To byly koblihy, no, tak se třásly...“

„No, nechť si,“ mínil pokojemilovný Beneš.

„Měls vidět, jednú sem kúsla do koblihů toť u tech (a kývla hlavou na sousedy Krátké), a bylo to jako pegáčky. Mosela sem to pro nezbedu chválit...“

Benešovi tím hovorem vyhasla fajfka. Vstal a otevřev kamna chytal do prstův uhlíček z dohasínajícího ohně. Od včerejška na tváři jeho spočíval klid, po jakém vždycky duše jeho lačněla. Od včerejška měl se ženou svatý pokoj adoufal, že už bude konec těm starostem o nevěstu, kterými ho stále bouřila. A zatím pokoj ten rázem zmizel. Předně se zas musil hádat o koblihy a za druhé vyhasla mu fajfka.

„Kdybys neplkala se svýma plackama. Placka jakoplacka, krom božího daru. To už se ti zas ten divúr zalíbil? –Divúr je to, celá ta Rozára – lítá, křičí, rozhání rukama. Jaja, bez chuti málo koblihů sníš, a s tú Rozárú je to navlastakový. Pravda, Petře?“

„Panenko Mariá!“ vykřikla žena.

Ďas ví, kdo Benešovi takové nerozvážné řeči našeptal. Žena stála před ním jako ztuhlá. Byla tak zaraženaneobvyklým odporem mužovým, že krom výkřiku nemohla najít slov, kterými by ho zdrtila, vyslovila mu své opovržení apokořila ho, kterými by mu dokázala, jak nerozumně a hloupě před synem mluví. Na to si Beneš také nevzpomněl, že ženu

19Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


tak popudí. Teprve nyní se zalekl své nepředloženosti, když

už bylo pozdě a když krupobití jako z mračna začalo se na

jeho hlavu sypat.

Buďto nemohl zachytit v kamnech uhlíčku, nebo se chtěl útěkem spasit před ženinou řečí. Oprášil si koleno a vyklouzl do síně jakoby pro sirku. Dveře za sebou hodně přirazil,takže Petr až zaúpěl, neboť chtěl vyjíti za otcem a klika udeřila jej do lokte, až mu ruka zmrtvěla.

Beneš si škrtl v síni a usedl na moučnou truhlu, v duchu se trochu na sebe mrze. Ženu doslýchal ze světnice jako vzdálenou bouřku.

Konečně vyběhla i ona z jizby, a starého si nevšímajíc, volala za Petrem:

„Kde chceš ít?“

„K muzice, maminko.“

„Myslela sem, že tam za tú (a zase ukázala na sousedy, jichž jména po mnoho neděl nemohla vysloviti). Ať za ňú nelozíš, povídám ti naposledy. Taková běhula, takováneznahaňba – –“

„ Ale maminko!“ ozval se Petr. „Co vám udělala? Vody vám nezakalila, zbla vám nepřehnula přes cestu –“ A dále nemohl promluvit. Červenal se pro slovo, jaké matkavyslovila o Hanyšce. Slzy mu stály v očích a třásl se. Chtěl říci matce, že Rozáry nechce a od Hanyšky neupustí, kdyby ho měli z domu vyhnat a kdyby měl jít do Němec sloužit. Nohy se třásly pod ním hněvem...

Stál, stál, potom vyšel dvorem, a matka se o něhonestarala. Nerozuměla jeho zardění a netušila, jako nebezpečnou bouři rozpoutala v srdci svého syna sprostým pohaněním děvčice, která mu k srdci přirostla. Právě proti tomutopohanění chtěl se Petr postavit na obranu své Hanyšky. Věděl, že je to svatá povinnost, a ponejprve propukl v něm vzdor. A just nepovolí!

Vzdorovitě, hrdě vyšel dvorem do dědiny. Vyhnul se hos- 20 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II. podě, kráčel uličkou k chaloupkám, a obešed humna,přeskočil přílazek u Krátkých stodoly a vklouzl do jejich humna.

U hospody stály již skupiny děvčat i mladých žen, vchaloupkách na prahu besedovaly staré báby, z lisoven vyhlíželi hospodáři, kteří si zašli po požehnání na hlt vína. Ti všichni viděli, kam Petr jde, posuzovali jeho i Hanyšku, dělali poznámky a vtipy. Petr veřejně, směle a pyšně všechny minul, nedávaje pozdravení, ani hlavy nepozdvihuje. Krev muvařila v žilách, nenáviděl lidí, ač mu nic neudělali. Nepokládal jich za hodny pohledu.

Pod hruškou u sklepa, v němž se ukládají brambory a mléko, seděla na kameni Hanyška. Protože bylo chladno, zabalila se do vlňáku. Petr dobře věděl, že asi dávno čeká. Jindy vklouzl sem nepozorovaně, porozprávěl dvě tři minutky a zmizel jako duch, aby Hanyšce nezpůsobil mrzutostí s otcem a sobě s matkou. Dnes mu byli obojí rodiče lhostejni.

Hanyška byla bledá, ale krásná. Ruměnec polil jí bledélíce, když spatřila ve vzduchu vlající Petrův kosárek.

Přivítali se vzájemným a napohled lhostejným „vítám tě“, podali si ruce a nevěděli, co by si honem začali povídat.

Hanyška se probrala a řekla:

„Proč chodíš naším humnem, Petře? Lidi tě viděli, zejtra teho bude plná dědina, a ty doma neobstojíš.“

„A co je po lidech,“ uškubl se Petr.

„Ale falář!“ – – dodala Hanyška zamyšleně a mírněji.

Petr hledal odpověď a Hanyška zatím pátravě pohlížela Petrovi do očí, aby pochopila, co se v jeho duši děje.Pozorovala, že je rozčilen. Kdykoli upřela naň oči, trochunepokojně se odvracel. Zardíval se; proč? I vstala z kamene ahrajíc si rozpačitě s cípkem své zástěrky, pravila:

„Naši odešli na besedu. Poď, Petře, k nám na dvůr. Tam je trochu za větrem, tady fučí.“

I sešli mlčky na dvůr, stanuli u ovčírny a sedli na hrubou,

21Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


dubovou lavici, jaké mívají stolaři. Hanyška fěrtochem sehnala z ní prach. Petr jako maní vzal ji za ruku a hleděl chvíli

před sebe. Hanyška sklonila hlavu a skryla svou tvář vměkkém Petrově šátku, jejž chlapci nosí na prsou za kordulou.

Petr cítil její oddanost i přivinul ji rukou pevněji na svá prsa.

Tak seděli dlouho a mluvili o věcech nahodilých anejvšednějších. A přece bylo dobře pozorovat, že oběma něco velkého srdce tíží a že hovor dosavadní ani Hanyšky, ani Petra

neuspokojuje. Konečně děvče začalo:

„Kdes byl včerá, Petře?“

„Kde? Já?“ opakoval si Petr jako ze sna a mohl sezalknout. Byl přichystán na tu otázku, a přece ho tak pomátla. Červenal se a bledl střídavě jako v zimnici.

„Nemohls dojít, pravda?“ jemným a litujícím hlasemHanyška sama dávala za Petra odpověď. Petr mlčel.

„Hanyško, ty budeš moja, a žádná jiná,“ vydralo se mu konečně z prsou. „Ty budeš moja, věř mně to! Dyby se všecí postavili na hlavu.“

Slova ta pronesl, jako by se s někým hádal, jako by mu Hanyšku někdo bral a on se bránil. Objav ještě pevnějiděvče, proklínal v duchu včerejší večer, a byl by se nejradějistudem propadl za to, že se od matky dal vést k Jordáňům jako na provázku.

A přece byl zase tak slabý, že se nepřiznal Hanyšce,nedělal pokání, aby dostal od ní odpuštění. Bál se, že by mu toho nikdy neodpustila. Zato si v duchu svatosvatěumiňoval, že co živ bude, za jiným děvčetem již nepůjde.

„Já se bojím o tebe,“ zašeptala Hanyška tesklivěji poslovech Petrových. Cítila z jeho rozechvění, že se něcopřihodilo, co Petr tají. Nechtěla však vyzvídat a nevěděla ani, co by Petrovi řekla. Vzpomněla si opět na matku Petrovu, na kněze, a nemohla porozumět, proč Bůh dopustil, aby byli na světě katolíci, protestanti, – jak by bylo šťastné jejichživobytí na tom světě! 22 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.

„Co se bojíš, Hanyško?“ rozhodně řekl Petr, „a dyby se celej svět na hlavu postavil, já provedu svú.“

„Mně se zdá, že nebudem šťastni!“ zaštkala dívka a zase se Petrovi přitulila na prsa.

Petr netušil, že Hanyška před ním skrývá hlubokétajemství. Byla by se ráda nahnula a pošeptala mu je, aby jí neviděl do očí, – než nemohla si dodati smělosti. A co tak usedavě štkala na prsou Petrových, Petrovi byl pláč její zrovna takneochopitelný jako Hanyšce dříve ten výbuch Petrovy lásky.

A zase seděli mlčky hodně dlouho.

„Slunko zapadá,“ řekl Petr a pohnul se k odchodu. Hanyška vstala za ním. Posud nevěděla, jak s ním promluvit na rozloučenou.

Hlas hudby z hospody, jejž sem vítr přes střechy domů donášel k milencům, připomněl Hanyšce minulý rok, kdy v tuto dobu vesele tančívala v kole a kdy Petr tiskl jejíhorkou ruku ve své, až srdce bušilo. I napadlo ji, anižpřemýšlela proč, zeptat se Petra:

„Půjdeš k muzice?“

„A nepůjdu – já nevím – myslím nepůjdu,“ přemítal Petr, připomínaje si odpolední výstup s matkou. Protivilo se mu jít mezi lidi. „Šak dyž ty nechodíš, co bych tam bez tebedělál...“

Hanyška se vděčně usmála, a vzpomenuvši na svůj stav, rozhodla se rychle, že Petrovi déle nic tajit nebude.

Zahořela studem a pravila:

„Petře, budeš ešče nosit kosárky a voničku?“

Petr se vzpřímil udiveně, ucítil důtklivost tónu v otázce Hanyščině jak ostří nože a rychle řekl:

„Proč se ptáš?“

A sotva vyslovil otázku, zapálil se i on jak oheň, neboťrázem pochopil. Viděl bledé tváře dívčiny, oči horečně planoucí jako dva žhavé uhle a zrak jeho svezl se po sličnépostavě dívčině až k bokům.

23Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


Hanyška zaštkala a odvrátila se. Tvář skrývala pod fěrtouškem, jejž křečovitě tiskla do očí.

„Podívej se, Hanyško,“ pravil Petr, smekl klobouk, urval kosárek, paví oko, muškát, roztrhal všechno napadrť,rozhodil po humně a dodal: „Ať to teda ví celej svět.“

Hanyška přemožena úzkostí a studem klesla na kolena,Petr vyzdvihl ji jako pírko, bez řeči ji políbil a uháněl humnem.

Přesvědčení, že do hospody nepůjde, zvrátilo se.

Když vešel do hospody, všem bylo na něm cosinápadného. Ale teprve po chvíli kterési ženičce se otevřely oči: „Aha, Petr je bez voničky!“ A již se slovo to rozletělo z úst do úst po všech koutech: „Ah, Petr nechodí pod voničkú!“ „Hej, hej, hleďte, Petr je strýc!“ šeptalo se v hospodě. Slovo to budilo ozvěnu, již bylo také slyšet ze všech koutů, kde stáli chlapci, kde se tlačila děvčata, ale zvláště kde staré báby držely sněm a strkaly hlavy dohromady. A ozvěna ta zněla: „Proto Hanyška nechodí k muzice!“

Petr divoce tančil a zpíval, bral do kola všechna děvčata, zvláště kamarádky Hanyščiny, vyjma Rozáru Jordáňovu,honil se jako zmámený a pil nemírně. Když svítalo, kamarádi odvedli ho zpitého rodičům, což se stalo ponejprv v jehoživotě.

Toto první zpití bylo však jen předehrou.

Když se rozkřiklo po dědině o Petrovi a Hanyšce, co se v neděli prozradilo u muziky, v obou domech nastaly smutné dni pro mladé lidi. Krátký, vždy mírný a rozvážný, chodil před lidmi zamlklý a jako by ho neštěstí bylo ohnulo. Petr měl nekonečné výstupy s matkou, při nichž ona křečovitělomila rukama nad tou hanbou – Petr však, jak obyčejně,zatvrzele mlčel, potom utíkal z domu, pil, lumpačil a řádil. Den ze dne nebýval k světu podoben. Byl strach, aby do smrtineuvázl v opilství.

Na faře se rychle našel prostředek pro Petrovo obrácení, a matka jej schválila. Byl to odvod k vojsku. Zrovna po ma- 24 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II. sopustě roku 1849 konala se první řádná rekrutýrka poMoravě, k níž se musili dostavit šohaji od 19 do 24 let, i ti, kteří se dříve, když se na vojnu chytalo, zachránili útěkem, což způsobilo nemalé rozechvění v obci. Na Petra se zákonnevztahoval; nemohlť býti odveden po spravedlnosti, kdyby otec byl mu dal připsat statek a kdyby byl podal reklamaci, že Petr je jediným dědicem velikého hospodářství a rodiče že jsou již staří, práce bezmála neschopní. Ano, zákon idovoloval tehdy, že se synové selští mohli z vojny vyplatit a postavit za sebe náhradníka.

Přesto Petr v Hustopečích odveden a ihned odvezen na Špilberk. Matka i kněz ve vojně viděli jedinou spásu, aby Petr na helvítku zapomněl. V dědině každý chápal, proč se to stalo, chápal i Petr, co se s ním děje...

Zpočátku zuřil. Umiňoval si v hořkosti své, že si sáhne na život. Potom se opíjel a vůle jeho onemocněla. Stával se zase bezmocným děckem. Odvezli ho s jinými do Brna, a jako voják nebyl než stroj. Najednou však vojáky, sotva trochu zbraní uměli vládnout, poslali do Itálie.

Petr přál si přijíti do ohně, aby první koule, která přiletí, zasáhla jeho prsa. Zatím pluk, do něhož Petra vřadili, do ohně ani nepřišel. Radecký už předtím pětidenním tažením v druhé polovici března porazil krále sardinského aLombardii podrobil. Zbývaly jen Benátky, které se ještě bránily.

V Itálii se Petr vzpamatoval. Jako dítě trápíval se vzpomínkami na své rodiště. Na rodiče své, a zvláště nanecitelnou matku tak zanevřel, že se rozhodl, jako kdysi Ondra Kupkův, do smrti Brumovic nevidět.

Předsevzetí to nebylo pevné. Jednou v podzim napsal psaní Hanyšce; byl žádostiv zvědět, je-li otcem chlapečka či děvčátka. Když nepřišla odpověď, zanevřel i na Hanyšku, nemysle jinak, než že se provdala a na něho zapomněla.

Zatím Hanyška probouzela se z dívčího snu svéhopanenství do světa drsné skutečnosti. Už nebyla motýlek, už ne>25Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


byla ptáček, už nepoletovala nad zemí. Petra odvedli aodvezli do Brna, a rozkvétalo jaro. Rozloučila se s Petrem

v humně, na těch místech, která bývala svědkem jejichlásky. Petr zapřísahal se nejsvětějšími jmény, že Hanyška bude

jeho ženou, a Hanyška slibovala, že na něho počká, kdyby

i čtrnáct let byl na vojně.

Když rozkvétalo jaro roku 1849, Hanyška vycházela do humna i do polí jako vloni a toužila po Petrovi. Kampohlédla, všechna místa připomínala jí stopy po Petrovi a blaženost jejich lásky. Toužila a zase vzpomínala slov písněŠalomounovy: „Věj, větříčku půlnoční, a přijď, větříčku polední,prověj zahradu mou a ať přijde milý můj do zahrady. Neboť zde v zahradě to bylo, kde levice jeho bývala pod hlavou mou a pravicí svou objímal mě. Což na tom, že synové matky mojí rozpálili se hněvem proti mně. Ó, by mě políbilpolíbením úst svých!“

„Čas prozpěvování přišel a hlas hrdličky slyší se v krajině naší“ – znělo jí v duši, když chodila po polích a kdyžnosila nádeníkům snídani do vinohradů. Vídala třepetavé kosárky chlapců jezdících s koňmi, a každou chvíli zdávalo se jí, že poznává kosárek Petrův mezi nimi. Ó, nebyl to Petr. „Oznam mi ty, kterého miluje duše má, kde dlíš? Navrátiž se, připodobni se, milý můj, srně nebo mladému jelenu,běhajícímu po horách.“

Vracívala se do dědiny smutná: „Hledala jsem toho,kteréhož miluje duše má; hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho. Po ryncích i po ulicích hledati ho budu, až ho uvedu do domu rodičů svých a do pokojíčka rodičky své. Spávámťněkdy, avšak srdce mé bdí. Slýchám nadto hlas milého mého, tlukoucího a řkoucího: Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubičko má...“

Bylo po žních. Tenkrát Hanyška ještě více cítila, že není motýlek, není ptáček, že nepoletuje lehounce nad zemí.Přišel čas, přišly bolesti, a Hanyška stala se z děvčete matkou 26 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II. líbezného chlapečka, nad jehož kolíbkou šeptala snivéukolébavky.

U Benešů bylo teprve smutno. Místo Petra s koňmipracoval pacholek. Starý Beneš byl mrzutý a nespokojený,neboť jeho svatý pokoj byl porušen těžce a krutě nyní, na stará kolena. Beneška, sotva zaslechla, že Petra z Brna poslali do Itálie, sklesla na duchu. Skutku svého litovala kajícně asváděla vinu na pátera Vacka. Ona si představovala, že Petra obleknou jen tak do bílého kabátu, trochu ho budou držeti na uzdě, aby nepil; mezi kamarády v Brně že na své kousky zapomene, a když ona potom řekne „už dost“, že jí ho vrátí domů změněného, poslušného, spořádaného. A zatím Petr kdesi v cizím světě, v ohni – byla skoro jista, že ji Bůhpotrestá a že Petra už jakživa neuvidí. I běhala pořád na faru, aby jí panáček k Petrovi dopomohl.

„Ach, Bože můj,“ hořekovala jednou, vracejíc se z fary a potkavši Bacháčka, „co vy temu říkáte, súsede?“

„Já neříkám nic,“ tvrdě odvětil Bacháček, „kdo sel, ať sklízá.“

„Bože můj,“ pokračovala Beneška, jako by neslyšelatvrdých slov těch, „já aji táta sme staří, smrť už na nás čeká za dveřma, a syn na vojně. Co sme celej život zahospodařili, ani snáď nebudem kemu mět odkázat.“

Bacháček, čím více bylo mu stařeny líto, tím více se zatvrzoval.

„A vy si myslíte, tetičko, že vás nekdo v dědině lituje? Živá duša ne. Včil je pozdě banovat. Srdce má svý práva, milá brachu. A ostatek, Petr má chlapca – ten je váš... máte kemu statek odkázat. Aji Hanyška je vaša...“

„Tá? Tá mně nesmí na oči do nejdelší smrti!“ rozkřikla se Beneška, „tá je všeckýho příčina.“

„A tož si raďte sami a dejte mně pokoj!“ odseklBacháček a šel svou cestou.

Benešku odbytí neodstrašovalo. Uplynul rok, co Petrne>27Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


byl doma. Kdo měl lepší šaty, s každým se Beneškazastavovala a s každým se dávala do řeči, jejíž cíl byl slyšetnějakou radu. „Co vy temu říkáte? A co byste mně radili?“

Panáček nepomáhal, nevěděl rady k dobrému. („Lůní mně

poradit uměl, ó já neščasná, že sem ho poslechla!“pomlouvala ho Beneška.) Napadlo ji tedy jednou zajít k starostovi.

Starostou obce byl tehdy Josef Chlup, sedlák velmi chytrý a honěný. Zvláštní shodou okolností padly zraky spoluobčanů na něho, když poprvé volili svobodně starostu svobodné obce. Stály proti sobě dvě strany, Hrabcova a Bacháčkova. Hrabec pracoval pro sebe, neboť si neuměl představit, jak by mohl žít v obci bez bývalého vlivu a bez moci. Proti němu však vzpírala se strana mladších sedláků s Bacháčkem,podorovaná evangelíky, a vyčetla mu veliký rejstřík hříchů, až i ty podvodné dopisy do novin a podkopnou práci proKošuta. Tato strana chtěla volit Bacháčka. A když se tak několik neděl tahaly obě strany, pojednou někdo nadhodil: „Zvolme si Chlupa!“ A kupodivu, obratný Chlup byl oběma stranám vhod. Chlup se proplétal v obou stranách a nikde si nezadal. S Bacháčkem čítal noviny, všechno rád zvídal, při všembýval, co nového se kde vařilo. Ale nikdy nestrkal prsty, kde svíralo. Měl umění mlčet. Stejně býval zadobře se starými; chodil mezi ně, přikyvoval, poslouchal, nikde však nehasil, co ho nepálilo, a jazyk držíval za zuby. Obě strany seshodovaly v mínění, že má za ušima, a obě strany si ho zvolily za starostu.

Kdo se v něm zklamal, byli mladí. Sotva byl Chlup v úřadě potvrzen, zvážil obě strany a shledal, že stranamladých je lehčí na váze. Jak se stalo, stalo se, než minulo půl roku, vyšlapal si chodníček k pantátovi Hrabcovi. Hrabec zanevřel na obec a stranil se. Jeho zájmy se vyvinovalyjinak. Opravdu se zřekl touhy po bývalé všemohoucnosti v obci. Ale při vší unavenosti a uzavřenosti nebylo muasoň to lhostejno, že v čele obce nestojí muž, který by proti 28 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II. němu štval a ryl a který by mu otravoval život. Proto vítal Chlupa, kdykoli přišel se radit nebo hledat pomoc. Chluovi pak přízeň Hrabcova byla velmi cenná, protože vnových poměrech obecních se vyznat bylo by bývalonesnadno i muži nepoměrně vzdělanějšímu a světa znalejšímu. V Kloboucích byl starostou poslanec Josef Wurm, vKobylím Otáhal, jemuž radil kupec Bezděk. S těmi se měřit bylo těžko.

Beneška tedy šla ke Chlupovi. Že co by jí poradil?

„Ja, milá tetičko, radit jak radit, ale dobře poradit!“

„No šak – prosím vás – znáte zákony a býváte pohromadě aji s pánama. Pan falář povídali, že máme Petra vykúpit a že by to stálo s dvanást set rýnských.“

„To já nevím, milá tetičko, ale byl bych vám tú radú, zandite si k pantátovi Hrabcovi.“

Benešku jako by byl blesk osvítil.

„Že mě to nenapadlo! Víte, oni lidi na něho strkajú psí hlavu, tož sem si na něho nepomyslila.“

Poděkovala starostovi za radu. Jak by nešla k pantátovi Hrabcovi! Byla by šla přes kolikery hranice a třeba k babě čarodějnici, jen aby Petra dostala z vojny. Zdálo se jí někdy, že umře strachem a lítostí o syna, kterého bezcitně vyhnala z domu. Šla k pantátovi Hrabcovi směle a s důvěrou. Hrabec přivítal ji přes zuby a poslouchal její vzdechy na půl ucha a díval se na její slzy na půl oka. Byl nevrlý anevlídný, ani jí neřekl, aby si sedla.

„Že prej ho máme vyplatit.“

„Kterej osel vám to naradil?“ utrhl se Hrabec.

„Pan falář – krom jeho posvěcenej hlavy,“ odpověděla Beneška skoro šeptem.

„No, temu on nerozumí,“ řekl Hrabec mírněji.

A jako by chtěl zamazat příkré slovo a zamezit, aby babka ho nedonesla na faru, začal rozprávět vlídněji, chodil po světnici a zamýšlel se.

29Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


„A copak si u nás ani nesednete?“ pravil, jako by teprve nyní zpozoroval, že tetka stojí.

Hrabcova rada byla taková: Ať rodiče dají Petrovi připsat dům, ať jim doktor napíše vysvědčení, že jsou sešlí a práce neschopní, ať jim dá také starosta Chlup takové vysvědčení od obce, a s těmi doklady mohou prosit cestou milosti, aby Petr byl z vojny propuštěn.

Beneška byla v pátém nebi. Běhala jako kvočna naúřady, šla s mužem k doktorovi, požádala starostu, a po každé takové cestě přicházela k pantátovi vyřizovat, jak pochodila. Bývala by se Hrabcovi povídavá babka zprotivila, kdyby Hrabec nebyl pojal plán v duchu, aby z té oštídavé historie také něco měl. Hrabec nikdy nic nedělal zadarmo. Bylo v létě roku 1850, když manželé Benešovi, díky pantátovi Hrabcovi, měli všecky dokumenty pohromadě a poslali je do Brna. V tu chvíli však byl také Hrabcův plán hotov aBeneška byla v desátém nebi, když pantáta Hrabec před ní svůj plán rozvinul. Dočká-li se toho štěstí, že jí Petra pustí zvojny, dočká se hned dvojího štěstí. Její zarmoucené srdcezalesalo ponejprv od té doby, co Petra odvezli. Nosila plán pantátův v tajnosti a byla jak omámena. Ani muži svému se nesvěřila, čím tak okřála a co nosí za lubem. Z boha člověk je ten pantáta Hrabec!

Hrabec mě tři dcery, synů neměl. Dvě dcery už vdal.Nejstarší, švitořivá Verunka, je s mužem svým v Praze na třetí rok a psává domů o svém štěstí. Druhá, Tekla, provdala se do dobrého domu v Kloboucích, také šťastně. Nejmladší dcerka, Anežka, je doma ještě, a byla by už na vdaj.Nespěchalo sice, ale Hrabec hleděl, aby už měl pokoj.

Ze svých dcer otec měl nejradši Verunku, švitořivou lichotku. I na Teklu rád myslívá, protože Tekla je pravá otcova krev – prudká, tvrdohlavá; když si vezme něco do hlavy, také to provede. Z poslední, Anežky, má malou radost. Není do rodu Hrabcova, zvítězila v ní selská krev matčina. Často 30 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II. si při pohledu na Anežku vzpomínal, jak vedl před lety matku její k oltáři – tichou, oddanou, poslušnou dívku kobylskou. Jak za svobodna chodila v kobylských Dvorcích, tak zůstala podnes; nikdy nesvlekla ze sebe ani svých selských šatů, jen si je trochu poměštila, zůstala při svýchmravech a zvycích, jak si je přinesla s sebou. A dcerka je po matce – Kobylanka, selská děvčica, ne dcera Hrabcova.

Hrabec by byl rád dceru vydal. Co ustoupil po roce 1848 stranou (byl vlastně odvalen jako balvan z cesty), dům jeho býval prázdný. Hrabec byl poražen, odsouzen tichou nenávistí obyvatelů, a proto se zavíral jako na výměnku. Poslední dobou odprodal již i většinu polností, když se ceny ustálily po výkupu z robot a desátků. Jsa jako vyvržen z obce,nestýkal se ani se starými známými. Ani z panstva pavlovského a hodonského nikdo k němu nepřijížděl, tím méně z Klobouk, kde se objevili samí noví lidé při úřadech. V těchto okolnostech mu Beneška přišla zrovna do cesty. Má jediného syna, švarného chasníka; na jeho bláznovském kousku zmládí, na tom výbuchu krve a trochu třeštění po hospodách, nu což by na tom záleželo. Anežka by si dobře sedla.

Teprve zjara roku 1851 došla do Brna bezpečná odpověď, že se k propuštění vojáka Petra Beneše z vojny svoluje, jenže nemůže býti propuštěn hned, protože leží ve Veroně vešpitále vojenském s těžkou zimnicí. Zprávou tou byl Hrabec stejně rozčilen jako rodiče Petrovi. I jeho zájmů se velicetýkala.

To bylo řečí v dědině! Všady to věděli rychlostí blesku, že Petr Benešůj už by mohl být z vojny doma, kdyby nemělhodonky. Hanyškou Krátkých div nezalomcovala závrať, když to zaslechla. Smutně žila, co se z děvčice motýlka stalaženou – matkou. Měla krásného chlapečka a říkali mu po otci Petříček. Co Petra odvedli na vojnu, hlásilo se o Hanyškuženichů dost, evangelických chasníků z Brumovic, Morkůvek i Klobouk. Její oči mnohému uhranuly, a všichni byli by jí

31Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


odpustili její lásku k Petru Benešovi i její hřích. Ale ona je

zamítla, čekala. Nebyla zlomena, byla z rodu tvrdého apevného. Chodila však jako vtělený smutek. Hnědé oči její se

zvětšily a zvážněly, ruměnec z tváří sice vymizel, ale polil je

jakýsi bledý nádech jako měsíční svit. Když šla po vsi nebo

do pole, kráčela jako mramorová socha, a přece ne sochastudená a chladná, neboť vlekl se za ní pruh smutku a v sebe

uzavřeného utrpení. Nikdo se nesehnul, aby po ní hodilposměchem nebo urážkou. Byla milá, pracovitá a krásná jako

dřív. Jak byla nedotknutelná ve své dívčí nevinnosti, takodzbrojovala nekalé jazyky jako matka nesoucí pevně,neplačtivě a neskrývavě svoje utrpení. Jak dospěla za ta dvě léta!

Dokud byl Petr na vojně, ani otec Krátký nelámal sihlavy, co se stane s Hanyškou. Smířil se s křížem, jejž na něho poslal Bůh, smířil se s osudem Hanyščiným a bylo mumilované děvčice líto. Byl spokojen s tím, jak ona svůj hřích nesla. Rozhodnutí spočívalo v rukou Petrových, až se vrátí. Kdyby jeho matka svolila ke smíšenému sňatku, byl by se tomu podrobil i Krátký. Presbyterství sboru klobouckého složil napřed ze sebe, aby svou slabostí nebyl kamenempohoršení druhým rodinám. I Krátký se otřásl, když uslyšel, že se Petr vrátí.

Bylo již k podzimu a bylo podvečer, když Petra přivezl otec na voze z Brna, kam Petr přijel s transportemvysloužilých vojáků z italského bojiště. Matka Benešova doma omdlívala radostí i starý Beneš na voze veseleji bafčil,třebas nic nemluvil. Na ten den se mnozí pamatovali, neboť z každého skoro domu v dědině, kudy vůz jel, vyběhl někdo mezi zahrádky dívat se, jak se Petr vrací z vojny. „Je přeadlej,“ byl obecný úsudek lidí, kteří mu viděli do obličeje, jak seděl vedle otce. Na ten den pamatovali se mnozí, třebas nic neměli z návratu Petrova, protože to nebyl den veselý, nýbrž smutný, snad nejsmutnější z uplakaných dní prvního podzimku. 32 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.

Nejvíc pamatovala na ten den Hanyška Krátkých, smutná děvčica. Věděla, že za svítání starý Beneš odjel s koňmi do Brna. Vyšla dopoledne na pole. Sama si našla zábarku kjakési práci, aby nebyla rodičům na očích, aby neviděly jejich staré oči, jak se ona třese a chvěje rozčilením. Bože, to byl den! Řídká bílá mlha roztáhla se nad poli jako tenounkýzávoj a tím závojem silo a mžilo na zem. Vítr byl sychravý a ochlazoval drobné kapečky, že bodaly do tváří a do rukou jako špendlíky. Zoraná černá pole, nasátá vodou, ležela těžce a bez ruchu jako mrtvá. Pod oblaky nebylo barvy; tam, kde slunce mělo zářit, prokmital světlejší kotouč, sotvaznatelný, po veškeré ostatní obloze válel se však jako špinavý kouř v chumáčích. Zvuky také vymřely v širém okolí,kromě několika vran; slyšeti bylo jen ve stromech hvizd větru a tenký svist špendlíkových kapiček. Hrobové ticho, žeHanyšce připadalo, jako by měla jít po špičkách.

A v prsou ubohé vřela bouře. Nastřádaný smutek zápasil v ní s nadějemi, které se stavěly před ni jako bílé cudné lilie, a se vzpomínkami, jež voněly mateřídouškou a květempolních růží z oněch mezí, na kterých sedávala před třemi roky s Petrem. Mezi těmi polními růžemi a nad mateřídouškou rozhořela se její láska. Tady vyhledávala Petra a výskalo jí srdce, když spatřila třepetavý kosárek za jeho kloboukem. Potom přišel smutek. Veselý motýl si spálil křídla v žáru lásky, a jeho rány se nehojily. Čím jediné žilo vysychající a drásané srdce její, byl ten malý škvoreček, její dítě. Petr se neozval. Neměla tušení, že Petr jí psal z Itálie a že farářzabavil dopis jeho, když jej uviděl v rukou obecního posla,nosícího poštu, a odevzdal jej staré Benešce. (Ta si přečetla vzdechy Petrovy, zlostně zmuchlala psaní a hodila je dokamen.) Teď vyrůstají před Hanyškou nové naděje. Petr se vrátí. Ne naděje ohnivé a žhavé jeho milenky, nýbrž cudné jako bílé lilie, čistá touha po otci svého dítěte, která by měla být posvěcena sňatkem před Bohem i před lidmi.

33Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.


Jak přišla na pole, nevěděla; co pracovala, na tonemyslila, a jak se vrátila při poledni domů, věděla nejmíň. Domácí rozuměli, co se v ní děje, proto jí přáli samoty a nevyrušovali jí ze zamyšlení. Chodila až do večera po domě jako němá, bála se vyjít i jen na dvůr, neboť se jí zdálo, kdyby zaslechla přijíždějící vůz do Benešova dvora, že by umřela z tohookamžiku. Čím více však se toho zvuku lekala, tím častějislyšela hrčení kol, a pokaždé se v ní zatajil dech. „Ó, Petře,Petříčku, voňavý hřebíčku, jaks ty mně zavoněl v tom čirém polečku...“ Jak on jí slibovával: „Počkej, až budeš moja...“

Co by udělala v takové chvíli ona, kdyby byla Petrem? Seskočila by z vozu, jak bude přijíždět před dům, a rozběhla by se ne domů, ale ke Krátkým, a volala by celou cestou: „Hanyško, kde jsi, Hanyško moja?!“ Petr to neudělá, tověděla. Bude zpracován a postrašen, on je trochu nestálý,trochu třtina. Ale kdy přece přijde a kdy se na ni podívá?

Několik dní vstávala líhala Hanyška s touto otázkou vduši. Všecka její bytost byla napjatá až do nemoci. Zvířechycené do želez nemohlo by se hůře trápit, očekávajíc buďvysvobození nebo smrt. Den ze dne umdlévala, napjaté struny ochabovaly, nedočkavost povolovala. Nikdo nepřišel aneřekl jí: „Hanyško smutná, nečekej a neraduj se, jsi prodána! Hanyško smutná, vymaž z paměti své vzpomínky namateřídoušku a polní růže, které ti vonívaly na mezích, když jsi hledávala Petra. Hanyško smutná, věz, že bílé lilie tvýchnadějí zvadly a jsou pošlapány. Hanyško smutná, budeš opět nosit a střádat na léta svůj žal z opuštěnosti, neboť Petr tě opustil.“ Neřekl jí to nikdo, sama to po několika dnechpochopila...

A všecko ostatní, co potom slyšela, bylo jí lhostejno.Narovnala se, byla z rodu tvrdého. Její hnědé oči ještě vícepotemněly a zvážněly a bledý nádech tváří jejích stal se průhlednějším. Ale svůj smutek hrdě nesla, bez jediné slzy a bez jediného postěžování. 34 Jan Herben: Do třetího a čtvrtého pokolení II.

Co ji mohlo zajímat, že Petr si vezme nejmladší Hrabcovu dceru Anežku? A co měla mluvit o tom, že svatba s Hrabcovou dcerou dostala se na buben celé dědiny?

Petra, toho švarného kdysi šohaje, mnohý by byl nyníneoznal. Byl při svém návratu do Brumovic jako zlomen. Jako bez života, jako by se vracel z jiného světa. V útrapáchotráveného mládí, v hořkosti nad skutkem kruté matky, vmalomocných touhách po domově a zase kletbách na domov a k tomu v soužení vojenského života ztratil vůli, sílu i mládí. Vedlo se mu na vojně jako všem selským synkům nezvyklým štrapácím, kázni a nedostatku. A nakonec zlomila jej zimnice.

Seděl doma nyní jako bezvládné tělo, poslouchal matku jako ovce, a co mu nařekli, ke všemu přisvědčil. Stroj bez ducha. Nikdo ho neviděl ani na dvoře u koní, neřku na ulici v dědině.

Pozdvižen



Jan Herben

JAN HERBEN


7. 5. 1857 - 24. 12. 1936

PhDr. Jan Herben byl český politik, novinář, spisovatel a historik.

Studoval na Slovanském gymnasiu v Brně, kde v roce 1878 maturoval. Rodina z něho chtěla mít kněze, ale Herben místo toho na FF UKF v letech 1878-1883 absolvoval historii, zeměpis a češtinu. Byl žákem Tomka, Golla a Rezka. Velký vliv na něj měl Jan Gebauer a Tomáš Garrigue Masaryk.

Na přelomu století konvertoval k protestantství.

V roce 1892 se oženil s Bronislavou Foustkovou, příležitostnou spisovatelkou.

V letech 1885-1886 byl novinářem Národních listů. Julius Grégr ho však propustil za podporu odpůrců tzv. Rukopisů. Na Vánoce 1886 založil čtrnáctideník Čas, list realistů (Kaizl, Kramář, Masaryk), který měl sice málo čtenářů, ale byl poměrně vlivný. V roce 1889 se Čas přeměnil na týdeník.

V letech 1894-1906 byl vlastníkem Času, který dotoval z vlastních prostředků. Od roku 1895 vycházela Knihovnička Času a od roku 1896 beletristická příloha Besedy Času. Herben objevil Petra Bezruče a Jana Karafiáta, autora Broučků. V roce 1901 se Čas přeměnil na deník. V roce 1915 byl Čas zastaven. Herben pak krátce vydával Novinu a od roku 1917 se vrátil do Národních listů. V letech 1918-1920 byl redaktorem satirického časopisu Nebojsa. V letech 1925-1927 byl redaktorem Lidových novin.

V roce 1905 ho Emanuel Chalupný obvinil z defraudace, za což byl vyloučen ze strany. Na sjezdu byl ale rehabilitován. Od roku 1907 vydával sebrané spisy.

Za války byl členem Maffie. V roce 1918 působil v Národním výboru, pak v Revolučním národním shromáždění. V letech 1920-1925 byl senátorem za národní demokracii. Od roku 1925 byl člen Národní strany práce (hradní strana, která měla konkurovat národní demokracii), za kterou byl v roce 1927 zvolen do pražského ústředního zastupitelstva a v roce 1928 byl zvolen do českého zemského zastupitelstva. Od roku 1930 byl národním socialistou.

Zemřel v Praze a je pohřben na Olšanech. Jeho synem byl Ivan Herben.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist