načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Do temnoty - Pavel Stehlík

Do temnoty

Elektronická kniha: Do temnoty
Autor:

Osobní vyprávění českého vojáka, ve kterém otevřeně líčí své osudy od motivace pro vstup do armády přes náročný výcvik a půlroční nasazení na základně v Afghánistánu až po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.7%hodnoceni - 84.7%hodnoceni - 84.7%hodnoceni - 84.7%hodnoceni - 84.7% 90%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 2 recenze

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 238
Rozměr: 22 cm
Úprava: 32 stran obr. příl. : barev. ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-0515-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Osobní vyprávění českého vojáka, ve kterém otevřeně líčí své osudy od motivace pro vstup do armády přes náročný výcvik a půlroční nasazení na základně v Afghánistánu až po boj s těžkou nemocí po návratu domů… Kniha nepřináší líčení superhrdiny, jde v prvé řadě o příběh člověka. Zachycuje jeho zrání – od nadšeného kluka ve vyzrálého muže-vojáka, který musel projít řadou profesních, ale i životních zkoušek, překonat nástrahy, které mu osud vmetl do cesty, a najít sám sebe.

„Přáslavický borec. Rod a krev se nezapomíná. Vždyť to znáš.“
Podplukovník M. B.

„Autor seznamuje čtenáře se svojí životní cestou hovorovým vojenským stylem, což dává celé knize vysokou autenticitu.“
Jan Čurda, šéfredaktor časopisu Válka REVUE


Praporčík Bc. Pavel Stehlík, veterán z Afghánistánu. V současné době slouží u Společného operačního centra Ministerstva obrany na Generálním štábu Armády České republiky. Studiem mezinárodních vztahů a evropských studií na Metropolitní univerzitě v Praze a soudobých dějin – orální historie na Univerzitě Karlově se připravuje na svoji další kariéru. Snaží se tak nepromarnit druhou šanci, kterou dostal. Má rád knihy, jídlo, airsoft a lidi, kteří si na nic nehrají.


Část ceny z každé prodané knihy bude věnována na charitativní pomoc vojenským veteránům.

Předmětná hesla
Stehlík, Pavel
Provinční rekonstrukční tým České republiky Lógar
* 2001-2010 * 21. stol.
* 2005-2014
Vojáci -- Česko -- 21. stol.
Speciální jednotky (vojenství) -- Česko -- 2001-2010
Zahraniční vojenské jednotky -- Česko -- 2001-2010
Lógar (Afghánistán)
Zařazeno v kategoriích
Pavel Stehlík - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu



trisu 2017-02-08 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Úplně souhlasím s předchozím komentářem včetně nutnosti zvyknout si na hovorovou češtinu v knižní podobě :) Kniha má to, co mnohé jiné postrádají - a to kompletnost. Jako celek působí výborně, uvede čtenáře do doby výcviku, dále ho provede hlavním tématem a naštěstí nekončí, nýbrž pokračuje a příběh tak získává zajímavou tečku. Jde o popis minulých událostí, vsuvky ze zápisníku vám současnost a aktuální prožitky hlavního hrdiny, fotografie doplňují obrázek o autorovi a zprostředkují tehdejší místech, kde se jeho životní příběh odehrává. Za mne výborná kniha z nám blízkých reálií (ČR) s trochou exotiky a pro mne osobně (nevojáka či spíše nevojačku)přiblížení se k pochopení, o čem ta vojna vlastně je :)
reagovat
 
Do temnoty apache 2015-01-14 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Na takovou knihu jsem čekal velmi dlouho. Na nic si nehraje, popisuje život vojáka, a hlavně působení našeho PRT v Afghánistánu očima přímého účastníka. Finální boj s nemocí je třešnička seznamující ty, kteří se do podobné situace nedostali (a snad nikdy nedostanou) s tím, jaké je to bojovat s nepřízní osudu a se sebou samým. Co se týče formy, musel jsem si pár stránek zvykat na hovorový styl, což je ale problém můj, neboť můj někdejší učitel češtiny byl opravdový pedant. Myslím, že tuto knihu ocení i ti, kteří válečnou literaturu běžně nekonzumují.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Do temnoty

Zpověď

českého vojáka

v Afghánistánu



Do temnoty

Pavel Stehlík

Brno

2014

Zpověď

českého vojáka

v Afghánistánu


Do temnoty

Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

Pavel Stehlík

Jazyková korektura: Eva Hánová

Obálka: Tomáš Krejčiřík

Odpovědný redaktor: Tomáš Krejčiřík

Technický redaktor: Radek Střecha

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN 978-80-264-0515-3

Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2014 ve společnosti Albatros Media

a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 18 695.

© Albatros Media a. s., 2014. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

publikace nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování

v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání


5

OBSAH

Poděkování 9

Prolog 13

I. část Zrození vojáka

1. Počátky 18

2. Vyškov 25

3. Fakulta 42

4. Operace Opona 2007 48

5. Výcvik 70

II. část Afghánistán

6. Odlet a první dny v Afghánistánu 100

7. FOB Shank 107

8. Zápis z deníku: 28. 2. 2010 110

9. Plnění operačního úkolu 114

10. Střípky 118

11. Rakety 131

12. Zápis z deníku: 10. 6. 2010, základna Shank 137

13. Operace Colection Milk 141

14. Kherwar 149

15. Pyrrhův vítězný návrat 169

III. část Nemoc

16. Krk 178

17. Mezi životem a smrtí 189

18. Naděje 205

19. Návrat 222

20. Závěr 235

Epilog 236

Poznámka autora 239


MottoMotto

„Your life isn’t any worse, it’s just diff erent.“

Kurt Yaeger

Z e-mailu Kurta Yaegera zaslaného autorovi knihy:

„... I hope you have a great holiday this season. Th ank you for your

service and all that you‘ve had to go through in your struggles. You

are a hero! Of course you can use that citation in your book, I would

be honored if you did!!! Th ank you very much for thinking ofinclu

ding me into your work, it‘s much appreciated. And feel free to write

me any time, Kurt...“ 27. 12. 2013


VěnováníVěnování

Knihu věnuju nám, válečným veteránům z Afghánistánu,

mámě, tátovi, Michelle,

Mrs. Hájkové, kamarádům,

doktorům, sestřičkám, fyzioterapeutům, kteří se o mě starali,

a tomu frajerovi s křídlama, co při mně stál.



Poděkování

K

NIHA, KTEROU BUDEŠ ČÍST, JE MALÝM PODĚKOVÁNÍM

následujícím lidem:

Redaktorovi z nakladatelství CPress Tomáši Krejčiříkovi.

Za jeho odborné vedení, za to, že si tenkrát koupil Refl ex, ulovil mě

a měl tu stoickou trpělivost čekat na moje opožděný texty.

Aleši Knížkovi a Pavlu Löff lerovi. Za jejich duševní mecenášství. Chlapi, nebejt vás, nebyl bych dnes tam, kde jsem. Vděčím vám za hodně!

Ivanu Hamšíkovi za to, že mi dal šanci v Ref lexu a vsadil tak všechno na jednu kartu.

Dr. Janě Hájkové, za starostlivou pomoc. You are Angel.

Davidu Schnábelovi, za to, že je důstojník a gentleman s velkým srdcem.

Mirce Macků, za její ochrannou ruku a nebeskýho citronovýho malfoje. Jsi báječná ženská.

Kláře Janotový, za noční sprint do krytu před raketama, za naše rozhovory a plyšovou opičku, cos mi dovezla z Kábulu do nemocnice.

Jakubu Mertenovi, za večeři v nemocnici hodnou britskejch lordů. Nikdy na to nezapomenu!

Martinu Palíkovi, za kábulský kapučíno a jinej úhel pohledu na svět.

Pavlu Chlubnovi, za to, že není nic důležitějšího než vůle přežít.


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

10

Jindřichu Němcovi, za podporu a pevný přátelství, na který často vzpomínám. Díky Ragnare!

MUDr. Petru Vaňkovi, za to, že nade mnou nezlomil hůl a dal mi šanci!

Monice Vrbský, za její zlatý ruce. Jsi nejlepší čarodějka mezi fyzioterapeutama!

Petře Zbuzkový, za milý rozhovory, pochopení a dobrej kus fyzio práce, kterou si na mně odvedla.

Zdravotnickýmu personálu ÚVN-VFN v Praze-Střešovicích a odborníkům ve Vojenském rehabilitačním ústavu Slapy. Nebejt vašeho umu a nasazení, byl bych v háji. Proto před vámi smekám.

Bojovníkům ze 72. mechanizovanýho praporu v Přáslavicích a jeho velení. Jmenovitě velitelům praporu podplukovníku Botíkovi,podplukovníku Simmerovi, jeho zástupci majoru Blechovi, vrchnímupraorčíkovi praporu praporčíku Vrbovi, prapornímu doktorovi MUDr. Luptákovi, padremu Danielu Waclawkovi a našemu prapornímupsychologovi Láďovi Kabátovi. Za podporu. Za návštěvy v nemocnici. Za to, že jste mi pomohli dostat se ze sraček. Že jste mě neodepsali.

Klukům z našeho 3. MOTu Charlie a ze 3. roty. Za pět let našeho společnýho válčení.

Kolegům ze Společného operačního centra Ministerstva obrany, za každodenní pracovní pochopení.

Mirce Paškové, za strhující entuziasmus a nadšení pro válečné veterány.

Olče a Jardovi, mnohaletejm rodinnejm přátelům, za vtipnou vánoční návštěvu bez jídla.

Michalu Jelínkovi, srdnatýmu bojovníkovi a parťákoviz nemocnice. Za inspiraci.

Zdeňku Kindlovi, za jitrnice, který jsi mi udělal, a já je zpráskal v nemocnici.

Marušce Pavlové, za crazy kindervajíčkovou nemocniční smršť.

Ivaně Jablonovské, za spisovatelský azyl na parapetu a lahodnej banánek.


Poděkování

11

Soně Šimáčkový, za oči nad rouškou. Za smetánek.

Lucce Kopřivový, za „funny“„ měsíc na jipce. Za skvělou péči.

Airsoftovému týmu AS Angels Beroun (Kindlíkovi, Crashovi, Mikymu, Radkovi Bartoníčkovi, Standovi, Adamovi, Přémovi, Jerrymu, Hebeďákovi, Slávovi) za skvělej koníček a bezvadnou partu.

Všem kamarádům, kamarádkám, přátelům a třídní profesorce z gymnázia Naděždě Jeřábové. Za vaše návštěvy v nemocnici a naSlaech. Byli jste mi oporou, kterou jsem přesně potřeboval! Děkuju zkušebním čtenářům mých textů: Michelle, DaviduSchnábelovi, Romě, Františku Chalupovi, mámě a tátovi. Děkuju paní Evě, Rosťovi a Romě. Za inspirativní chvíle odpočinku u kávy pod ořechem. Děkuju babičkám a dědům z Nový a Zahradní ulice. Asi jsem vám přidělal nějakou tu vrásku navíc. Děkuju svý holce Michelle. Byla první, kdo slyšel a četl koncepty mých textů. Děkuju Ti za to, že to se mnou všechno prožíváš. Za pochopení a porozumění. Za trpělivost. Za to, že mě miluješ takovýho, jakej jsem. Největší poděkování míří rodičům. Za to, že jste mi pomohlivybojovat bitvu. Bez vás bych to nedokázal!



Prolog

Srpen 2011, Kábul, AfghánistánSrpen 2011, Kábul, Afghánistán

Z

 PALUBNÍHO MIKROFONU SE OZÝVÁ ZAPÍPNUTÍ

a hlas pilota trhaně hlásí: „Cabin crew, arrival position please.“

Letuška ve vojenský kombinéze nás všechny obcházía kontroluje, jestli máme zapnutý přezky. Jo. Sedím ve vojenskýmletadle. Na sobě mám svoji opranou starou pouštní uniformu. Na nohou pevný bojový boty, se kterejma jsem tady před rokem prochodil kus týhletý neúprosný země. A srdce? Srdce mi bije jak splašený stádo mustangů kopytama do prérie. Jak by ne. Ani ve snu by měnenaadlo, že se do týhle bohem zapomenutý země ještě někdy podívám. Rozhodně ne po tom všem, čím jsem si za poslední rok prošel.Kloužeme pomalu dolů. Cejtím, jak se vysunul podvozek. Jsme párdesítek metrů nad zemí a prudce klesáme dolů. Malý afghánský domy s políčkama se střídaj s většíma obytnejma barákama. Očima piju to, co je pode mnou. Je tam Kábul...... Víš, je těžký ti popsat, co se ve mně děje...... Pilot vysunuje klapky. Letadlo tvrdě dosedána přistávací dráhu. Za hukotu zpětnýho reversu motorů se všichni třeseme.


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

14

Letadlo se klepe vibracema. Napětí by se dalo krájet jako sekaná, ale

já, já se usmívám.

Stojím na zádi letadla. V levé ruce držím desky se seznamem

54 bojovníků, který jsem právě dovezl do Afghánistánu. Čeká je peklo

ve Wardaku. Budou tam v horách mentorovat afghánskou národní

armádu v rámci mise OMLT

*

. Jak tam tak stojím a čekám, až seotevřou dveře, přichází ke mně Milan a Ondra. Jsou z vojenský policie

a lítají jako vojenská ostraha letu. Žertujou s letuškama. Kolem mě

se protahuje palubní technik, šlape mi na nohu. Já to ale nevnímám.

Na nose mě šimrá sluníčko. Pro mě existuje jen tady a teď. Tenhle

okamžik. Tahle chvíle. Pozemní personál doráží schůdky...... Kurva.

Věděl jsem, že to nemám vzdávat...... Krev ve spáncích mi tepe, nohy

se mi chvějou. Letuška pomalu otvírá dveře. Přes botu mi jede paprsek

světla. Otvírám přivřený oči. Nasávám vzduch. Je to tady. Afghánistán.

Schod. Krok. Hlava mi vře jako voda v papiňáku. Schod. Krok.

Nemůžu tomu pořád věřit. Schod. Krok. Prstama levý rukykřečovitě svírám desky s dokumentama. Schod. Krok. Hlavně to neposrat.

Schod. Krok...... Řeknu ti jednu věc. Každej z těch dvaceti schodů

jsem si vychutnal tak, jako nikdo na celým širým světě...

Dole pod schůdkama už čeká velitel Úkolového uskupení Armády

České republiky v operaci ISAF

**

. Srážím paty k sobě, stavím se

do pozoru, salutuju a podávám hlášení: „Pane plukovníku, vedoucí

přepravy, praporčík Stehlík, Společné operační centrum Ministerstva

obrany.“ Tiskneme si ruce. Jsem v té chvíli ten nejštastnější praporčík

pod sluncem... Pak začínáme řešit spolu s dopraváky náklada mate* OMLT (anglicky Operation Liaison and Mentoring Team) – Operační styčný a výcvikový tým. Jeho úkolem bylo cvičit, mentorovat a pomáhat v procesu plánování, velení a řízení pěší jednotky Afghánské národní armády o síle praporu (kandaku). ** ISAF (anglicky International Security Assistance Force) – Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly

jsou vojenskou misí v Afghánistánu pod vedením Severoatlantické aliance a ustavenou Radou bezpečnosti

Organizace spojených národů od 20. prosince 2001. Ukončení operace ISAF se předpokládá na konec roku

2014.


Prolog

15

riál. Kluci vystupujou z letadla a mizej v autobuse. V duchu jim přeju

štěstí. A přes radost v nitru pláču, protože bych dal nevím co za to,

abych mohl jít s nimi.

Ležím na dřevěné palandě. Větrák hučí. Světlo zářivek pálí do očí jako

kobří jed. Nikdo z těch lidí tady netuší, co se ve mně děje. Jak moc to

pro mě znamená být tu. Jsem unavenej, ale nemůžu spát. To vzrušení

mi pořád koluje v žilách. Vyndavám ucpávky do uší. Oblíkám simas

káče. Beru si láhev s džusem a jdu ven na lavičku. Sedám si,pozo

ruju ten mumraj kolem. Vytahuju doutník. Pomalu si ho prohlížím.

Odštípnu jeho zadní část. Škrtám zápalkou. Bafám. Pak se spokojeně

opírám. Na patře a jazyku mě hladí chuť kubánský milenky. Kolem mě

se míhaj vojáci, auta, civilisti. K uším mi dolíhá zvuk startujícícha při

stávajících letadel. Můj pohled se tím vším proplejtá jako světlov dešt

ným pralese. Myslím na tu cestu, kterou jsem sem musel chtě nechtě

ujít. Na to, kam všude mě zavedla. Do jakejch dálek. Na jaký dna...

Myslím třeba na setkání s Cháronem. Na pohled jeho děsivěprázd

nejch očí... Myslím na jeho mávnutí ruky. Myslím na svýho Anděla

strážnýho, kterej mě doprovází... Myslím na to, jak mi nikdonedá

val naději. Jak nikdo nevěřil tomu, že znovu po tom všem oblíknu

uniformu. Že neochrnu. Že přežiju. Že budu žít plnohodnotnej život.

Jediní drzí rebelové, který tomu všemu věřili, byli spolu se mnou moji

rodiče. Potahuju z doutníku, halím svoji hlavu do hávu opojnýho

dýmu. Ta cesta, o který tu mluvím a kterou mám před očima, trvala

dva sakra dlouhý roky. Vlastně ne. Tenhle příběh se začal psát už před

šesti lety. A jestli tě zajímá, tak tady je...



I. část

Zrození

vojáka

Kde vůle neschází, cesta se nachází.

J. R. R. Tolkien


KAPITOLA I.

Počátky

28. října 2005, Pražský hrad28. října 2005, Pražský hrad

S

TOJÍME PEVNĚ JAKO STROMY V LESE. MÍSTO LISTÍ

na sobě máme zelený a modrý slavnostní uniformy. A stejně jako

se neklidně vzdouvá míza ve stromech, i v našich mladejchdevatenáctiletejch nitrech to vře. Všichni jsme si vědomi velikosti přítomnýho okamžiku. Ptáš se jakýho? Čeká nás vojenská přísaha. A to není jen tak. Slib dáváš druhým lidem, nebo sobě. Máš na výběr. Můžeš ho třebaporušit. Pak se zodpovíš jen sám sobě. Jenže přísaha, přísaha je něco úplně jinýho. Přísahou se zavazuješ. Nevratně. Se všemi důsledky. A k čemu? Třeba k tomu, že pro obranu vlasti jsi připraven položit i svůj život. I když vojenská přísaha byla po dlouhou dobu záležitostí mužskou, tak zkušený oko Dona Juana by dokázalo identifi kovat řadu holek mezi náma. Není to tak dlouho, co jsem se s nima, jako pražskej frajer, kočkoval na zastávce tramvaje před gymplem ve Vršovicích. A teď, teď jsme tady.


Počátky

19

Na hlavách máme kulatý čepice s kšiltem. Přichází generálové, poté politické a duchovní špičky naší země, nakonec prezident. Můj pohled bloudí po zástupech lidí, po ochozech a střechách katedrály sv. Víta, po státní vlajce. Hrozně nás už bolej nohy. Z těch nekonečnejch nácviků, z únavnýho pochodování. Ale co víc si přát, než přísahat tady, na místě, odkud vládli čeští králové. Kde sídlili prvorepublikovíprezidenti. Na místě, který vstalo sametovou revolucí jako fénix z popela.

Nikdo to prostě nechce zkazit. V momentě, kdy začíná hrátvojenská kapela, čestná stráž přináší státní vlajku. Nad hlavu se nám vznese a zakrouží hejno holubů a zamíří kamsi na východ. Třebado Afghánistánu, kde jsme tou dobou už tři roky odváděli svůj díl práce v boji proti terorismu.

Pak se čte vojenská přísaha. Její slova burácí svým obsahemv hlavách všech přítomnejch a odráží se od stěn hradního nádvoří jako puk od mantinelů. Pak přijde ten okamžik. Přes dvě stě nás zakřičíhlubokým hlasem: „Tak přísaháme!“ Ozvěna se nese až k Petřínu a vpíjí se jako inkoust do všeho, co je kolem.

Na hlasité povely velících praporčíků a za bryskních tónůvojenských pochodových písní se řadíme a poté po jednotlivých četách defi - lujeme před prezidentem. Soustředím se na to, abych držel krok a své postavení v četě. Jsem v tu chvíli hrdej. Stát se vojákem byl můj sen. Cesta k jeho uskutečnění nevedla sice rovně, ale jen do pekla se chodí přímo. Čím víc si toho v životě člověk vybojuje, čím delší a náročnější cesta ke snu je, tím víc si ho pak váží. A jak říká jeden z moudrejch, i cesta je cíl.

Dup. Pravá ruka. Levá noha. Dup. Prapočík řve: „Jednotkóó, vpravóó hleď!“ Očima sleduju prezidenta. Dup. Levá ruka. Pravá noha. Dup. Vtom mi to všechno dochází. Dup. Pravá ruka. Levá noha. Dup. Nezáleží na tom, kdo je zrovna prezidentem. Kdo tam zrovna sedí. Dup. Levá ruka. Pravá noha. Dup. Jestli se mi líbí, nebo ne. Jde o to, že prezident je symbol... a já složil přísahu své zemi do jeho rukou. Dup. Pravá ruka. Levá noha. Dup. Prapočík řve: „Jednotkóó, přímóó hleď!“


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

20

Stejně jako tam defi luje četa za četou, všech dvě stě novejchprofesionálních vojáků, tak i ve mně defi lujou vzpomínky na minulý měsíce jako fotky ze starýho fi lmu...... Je to jako dneska, co si pamatuju chvíli, kdy jsem přišel na podzim roku 2004 domů a u večeře rodičům sdělil s lehkostí a grácií vlajících šatů Marylin Monroe, že „asi“ půjdu do armády. Máma nedoneslavidličku s rizotem do pusy, táta se zakuckal a já se na ně culil. No, myslím, že tomu tenkrát moc nevěřili. Že to dotáhnu do konce.

Za měsíc jsem přišel jedno odpoledne pozdě domů. Naši sesamozřejmě ptali, co mě zdrželo. Odpověď, že „vojenský rekruťák “, mi bez problémů zaručila jejich pozornost. Nebylo se čemu divit. Mojerozhodnutí tak trochu víc měnilo směr, kterým si mysleli, že sepo gymlu vydám. But I’m going my way...

Vzhledem k tomu, že jsem v té době chodil na přípravku na práva, počítali rodiče s tím, že je i vystuduju. Místo toho jsem si zvolilurčitej kompromis mezi tím, co jsem dělal doteď, a tím, co bych dělat chtěl. Na jedný straně dolarový mince bylo deset let vrcholovýho triat lonu a sportovní gympl. Tady mi bylo jasný, že uživit se bude dost těžký. Na druhý straně mince pak byla armáda. Udělal jsemrozhodnutí a podřídil mu všechno. Ptáš se jaký? Podal jsem si přihlášku na vojenskou tělovýchovu na Fakultě tělesné výchovy a sportuUniverzity Karlovy.

V hlavě jsem neměl seno, fyzička, díky sportu, byla parádní. Ani v nejmenším jsem si nepřipouštěl, že bych se nedostal. Ale jestli simyslíš, že dostat se tam by byla nedělní procházka, tak se pleteš. Přijímačky se totiž skládaly nejen z teorie, ale i z tzv. talentovek. Jejich součástí byla atletika, basketbal, volejbal, plavání a gymnastika. Zaplatil jsem si přípravný kurzy a ve volným čase, na rozdíl od většiny mejchvrstevníků, který chodili kalit, jsem chodil pilovat do tělocvičenjednotlivý disciplíny. Nejtěžší pro mě byla gymnastika. Mořil jsem se hodiny a hodiny do úmoru. Pot se ze mě linul, tělo bylo omlácený jak sedlácký cepy v srpnu, ale já to nevzdával. Večerní návraty pražskou MHD se


Počátky

21

stávaly nekončícím a opakujícím se tunelem. Každou noc jsem upadal

do milosrdný hibernace. Ta ale trvala jen pár hodin.

Na začátku jara mi domů od rekruťáku přišla pozvánka. Každej,

kdo se chce stát profesionálním vojákem, musí absolvovat, ažneuvě

řitelně podrobný, zdravotní prohlídky a psychotesty v jednýz vojen

skejch nemocnic. Je to sejto, přes který se dostane jen sakra jemnej

a kvalitní píseček.

Jedu v tramvaji. Choulím se do bundy. Nefunguje topení. Je sice březen,

ale venku je ještě lezavo. Na výhybce u Brusnice, nedaleko Pražskýho

hradu, to se mnou hodí tak, že mi spadne bágl na zem. Kromě svačiny

v něm mám studentskej průkaz s omluvenkou pro profesorku. Když ji

táta včera večer psal, usmíval se. Nervózně koukám venz poškrába

nýho okýnka. V žaludku mi kručí tak, že by to přehlušiloi leningrad

skej metronom. Nepříjemný tóny a chrchlavej hlas z reproduktoru hlásí:

„Vojenská nemocnice.“ Zvedám se, scházím tři schůdky a vystupuju.

Jsem ve Střešovicích. Stojím na obrubníku zastávky. Je po dešti. Kolem

mě valej auta. Jedno za druhým. Natahuju nos a odplivávám sina roz

bitej asfalt. V ten moment mě ohazuje projíždějící auto vodou z louže.

Kurva. Koukám na svý manšestrový kalhoty, který jsou zepředu mokrý

od černý břečky. Nějakej pubertální smrad se mi ze zadního sedadla

auta směje...... S rozšířenejma nozdrama přecházím silnici a mířím

do areálu nemocnice. I když mám špinavý kalhoty, i když mě studěj

mokrý stehna, nenechávám se vyvíst z míry. Neexistuje nic, co by pro

mě teď bylo důležitějšího než úspěšně projít kompletníma prohlídkama.

Bez nich se nestanu vojákem z povolání. Bez nich mě, i kdybych sebelíp

udělal přijímačky, nevezmou na vojenskou školu.

Všichni jsme se tenkrát dostavili před kancelář vojenské komise. Pár

lidí už tam sedělo v přítmí na starejch komunistickejch koženkovejch

lavicích, co měly připínáčkama pobitý lemy. Sedl jsem si a pomalu se

rozhlížel po lidech. Naproti mně seděly dvě opálený kočky. Očividně

to přehnaly někde na solárku. Vzhled kakaovejch bobů jim ale zřejmě


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

22

nevadil. Mně už vůbec ne. Kakao mám totiž tuze rád. Jak říká moje

máma, je dobrý na spaní. A to i s piercingem v jazyku. Pak se otevřely

dveře a po jménech nás začali volat. Do ruky jsme dostali speciální

formuláře na lékařské vysvědčení. Čekala nás okružní jízda po všech

odděleních nemocnice. Rozdělili nás do dvojic a každou poslali pro

začátek někam jinam.

Se mnou ve dvojici byl jeden kluk, mohlo mu táhnout na 19 jako mně. Jak jsme procházeli jednotlivejma vyšetřeníma, začal jsem sivšímat jedný věci. Všude, kam jsme přišli a kde se nás pak doktoři ptali na různý nemoci nebo zranění z minula, tenhle kluk vždycky dlouho povídal. Nebyla snad nemoc, kterou by neměl. A já si v duchu říkal, jestli to myslí vážně. Chce se nechat nalejt do armády, ale s jehozdravotním stavem nemá nejmenší šanci. Ten kluk na sebe řekl i to, co sám nevěděl. Buď byl hloupej, nebo nebyl soudnej. Možná obojí. Vůči němu jsem byl hroznej kontrast. Vysportovaný tělo, žádný nemoci a úrazy. Záznamy od obvodní doktorky jim nedávaly šanci nad něčímpolemizovat. Armáda by si prostě nemohla přát nikoho lepšího.

Nejhumornější chvíle nastala v okamžiku, když jsme přišli na kožní. Do ordinace si nás vzala postarší doktorka, prostě dáma v letech. Představila nejen sebe, ale i pekelně hezkou studentkumedicíny, co u ní byla na stáži. A pak to přišlo. Musel jsem se svlíknout a postavit se před ně, jak mě pánbů stvořil. Copak o to. Jenže háček, za kterej jsem visel jako štika na prutu, spočíval v tý mladý studentce. Oba dva jsme se na sebe culili. Rozpak nerozpak. Ale co, říkal jsem si v duchu. Hlavně s úsměvem. A taky že jo. Doktorka se mě zeptala, jestli mi nebude vadit, pokud mě vyšetří studentka. Očividněpřihořívalo. Alespoň od mejch lejtek jo. No a pak proběhla prohlídka. Za ostřížího pohledu obou dam mi projely celý tělo, každej záhyb, a to včetně penisu. Přiznám se, že jsem z ordinace odcházel rudej jak zadek paviána.

Kolem oběda jsem se dostal k té části prohlídek a testů, ze kterých jsem měl největší obavy. Člověk může bejt zdravej jako řípa. Pokud ale podělá psychotesty nebo zvorá pohovor s psychologem, může si


Počátky

23

jít místo pro uniformu tahat kačera. Testy se dělaly na počítači a byly

pěknej porod. Přes dvě hodiny jsme tam seděli a dělali jednu sérii testů

za druhou. Jednou na úsudek, pak na reakci ve stresu, jindy zasečlověk odpovídal na 150 otázek. Některý otázky se opakovaly. Chyták byl

v tom, že jen byly jinak formulovaný. V tom množství otázek a stresu

šlo vlastně o to, aby nás nachytali při nějaký lživý odpovědi.

Vy fl usanej a s opocenejma zádama jsem si sednul venku na chodbě na lavičce. Za chvíli na mě měla přijít řada. Čekal mě pohovor. Tam jsem se měl, kromě jiného, dozvědět i výsledky všech testů.Najednou se otevřely dveře, z nich vyšla tobě už známá holka à la solárkové kakao. Brečela a mezi vzlykama cedila vzteky: „Ten zasranejpsychoušskej imbecil mi to nedal.“ Moje záda v tu chvíli polila další vlna potu. Už jsem si na to začínal zvykat. Přesněji já a mé tričko.

K uším dolehlo mý jméno a já vešel dovnitř. Za stolem sedělmladej doktor, vlastně psycholog. Nebylo mu víc než 35. Vysportovaný tělo. Pohlednej. Takovej sen všech holek. Ale jak jsem na chodbě viděl, s holkama se příliš nepáral. Po chvíli jsem se přesvědčil, že se nepáral ani s klukama. Začal mě totiž rovnou trhat vejpůl.

Kromě hromady věcí se mě ptal, proč chci do armády. A co simyslím, že budu po vojenský škole dělat. Moje vize byla jasná. Po škole jít k bojový jednotce a vyjet s ní do mise. Jemu se to moc nelíbilo, šťoural se v tom a tvrdil mi, že budu jen a jen vojenským tělocvikářem.Oponoval jsem s mladickou zatvrzelostí a stál si za sv ým. Pak mi to došlo. Snažil se mě vyprovokovat k hádce. Pozoroval mě. Jak argumentuju. Jestli se rozčiluju anebo naopak, jestli jsem v klidu. Sledoval každej můj pohyb. Testoval mě.

Očividně jsem u něj obstál, protože pak najednou otočil. Ptal se mě na gympl. Vylezlo z něj, že taky chodil na Přípotoční a jestli prej neznám profesora Fuhrmanna, dělal mu třídního. Řekl jsem, že mě učil biologii. V ten moment se mu na tváři rozlil sentimentální úsměv (za kterej jsem byl setsakra vděčnej). Vzal moje papíry a pronesls grácií větu: „Tak já vám to teda napíšu.“ Mokrým razítkem to zpečetil a já s úsměvem vyrazil na zubní.


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

24

V dubnu mi domů přišlo doporučeně vyjádření vojenské posudkové

komise. Očima jsem letěl až k té větě, co jsem hledal. Byla vyštěkaná

starým psacím strojem: Zdravotně a psychicky schopen za vojáka

z povolání. Půlka cesty byla za mnou. Teď už zbývalo jen udělatpři

jímačky. Jen?


KAPITOLA II.

Vyškov

Červenec–září 2005, VyškovČervenec–září 2005, Vyškov

V

YŠKOV. MĚSTO, KTERÝ BYS NAŠEL SEVEROVÝCHODNÍM

směrem od Brna. Do doby, než mi přišel z rekruťáku povolávací

rozkaz, jsem toho o něm moc neslyšel. Snad jen to, že je tam pivovar, že je na Moravě a hlavně, že od dob první republiky je u něj velká vojenská základna s vojenským výcvikovým prostorem plným strží, lesů a planin. Jeden by řekl, že je to přímo ideální místo na to, jak z někoho udělat vojáka. A jak je vidno, za chvíli se o tom přesvědčím na vlastní kůži. Přijímačky na vojenskou vejšku jsem totiž udělal. Vzali nás jen šest. A to se tam hlásilo na 120 lidí.

Sedím v autě vedle svýho táty, vzadu je mamka. Jsme někdena dálnici mezi Prahou a Brnem. Z rádia naší starý astry nás objímájedovatej cajdák, stejně jako Droběna objímala prince v Popelce. Nemáme

klimošku, a tak se pečeme jako legionáři u Bir Hákimu. Všichni tři jsme


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

26

takový zamlklejší. Co zamlklejší. Jsme spíš zaražený jako prdy. Táta se

snaží občas prohodit nějakej vtip. Samozřejmě jak jinak než o vojně.

Stejně ale myslím hlavně na to, co mě čeká. Moji spolužáci maj teď před

nástupem na civilní vejšky tři měsíce prázdnin. Mě čekaj tři měsícepernýho základního výcviku. Z vyprávění chlapů a z fi lmů je mi jasný, že

to nebude procházka sakurovým sadem.

Pomalu se blížíme k Vyškovu a všichni tři cejtíme, že se blížíokamžik, kterým nastane v mým mladým životě velká změna. Táta mi uděluje poslední rady: Až tam přijdeš dovnitř, předložíš jim povolávací rozkaz. Pak ti daj papírovou poukázku a pošlou tě do jídelny na jídlo. Dostaneš velkej párek, hořčici a chleba. Pak vás odvedou ostříhat. Potom si půjdete nafasovat uniformy a vybavení. S úsměvem tátovi říkám: „Hele, tys byl na vojně před dvaceti lety, teď už je to jiný.“ Jenže táta se dál směje pod svý vousy a mně za pár hodin dojde proč.

Zastavujeme před základnou. Jsou tam houfy lidí. Samej nováček, co se brzy stane vojákem, jejich rodiny, manželky, přítelkyně. Všichni se loučej a smějou a brečej a objímaj se a líbaj se. A tak se taky loučím a směju a objímám se. Máma bulí, dává mi poslední pusu. Táta se se mnou loučí jako chlap. Koneckonců on je správňáckej chlap. Jen jsem mu to nikdy ještě neřekl. Vím, že mi fandí. Podáváme si ruce. Jsem v tu chvíli jako vajíčko. Vevnitř naměkko, ale zvenku natvrdo. Snažím se to na sobě nedat znát. Kupodivu mi to jde. Přes rameno si nahazuju tašku. Prodírám se zástupama lidí jako radlice pluhu polem. Uprostřed cesty, na schodech do areálu vojenský základny, se otáčím. Očima hledám naše. Támhle jsou! Táta tam stojí s mámou vedle sebe. Mávaj na mě. Zvedám ruku na poslední pozdrav. Držím ji nahoře. A ještě předtím, než mě spolkne brána, vedle který je nápis Per Asper ad Astra, si v duchu říkám: „Tak čau.“ A mám pocit, že to „čau“ patří nejenom našim, ale i minulýmu životu mladýho kluka z pražskýho gymplu. Když jsem tenkrát prošel tou branou, zařadil se do fronty a čekal v ní čtyři hodiny, došlo mi, proč se táta v tom autě smál. A jak řekl, tak bylo. Ty vzpomínky přicházej jedna za druhou. Oprašuju je. Vkládám


Vyškov

27

je sem s pečlivostí, s jakou restaurátor vkládal kamínky do mozaiky

Posledního soudu.

Předložil jsem povolávák vojenský komisi. Na pozdrav mi nikdo neodpověděl. Asi nebyl v tom bzučivým úlu plným jalovejch trubců slyšet. Tam mi řekli, že budu ve 2. kurzu základní přípravy, přesněji ve 4. skupině. Vyfasoval jsem poukázku na párek, kterej viděl maso na deset sekund, a to když jel dodávkou kolem JZD. Týpekz vojenský kuchyně, jehož kuchařskej úbor mi připomínal sepraný šedivý montérky, mi ho bezeslova plácnul na papírovej tácek. Hořčice bylo na dvě kousnutí. Říkal jsem si: „Vole, buď optimista. Aspoň že chleba je na kousnutí tři.“

Sotva jsem to do sebe nasoukal, přišel nějakej podpraporčík,odpočítal deset lidí a my vyrazili ke kadeřnicím. Ty už na nás čekaly. Stály tam jak kudlanky. Jen místo kusadel měly strojky v ruce, přehozy přes ruce. Na můj argument, že jsem už ostříhanej z domova, si měpodpraorčík přeměřil svým očním metrem a pak vynesl ortel: „Ostříhat!“ A tak se můj pražskej třímilimetrovej sestřih stříhal na vyškovskej třímilimetrovej sestřih. Copak o to, mně to nevadilo. Ale tomuklukovi, co si sednul vedle mě a co měl parádní afro, který by mu záviděla i Whoopi Goldbergová, moc do regé nebylo. Zato nám jo.

Venku nás pak seřadili do čety po třiceti lidech a zamířili jsme fasovat věci a uniformy. Jak jsme tak procházeli skrze základnu a po nebi se honily mraky, začalo přituhovat. Nemyslím teď počasí, ale počínající vojenskou disciplínu. Kdo se bavil, toho seřvalpodpraporčík. Kdo nedržel místo ve tvaru, toho seřval podpraporčík. Komu zazvonil mobil, toho seřval podpraporčík. Kdo nic neudělal, toho seřval podpraporčík. A proč? Protože byl přeci podpraporčík. A co z toho pro nás plynulo? Vyvarovat se všech těchhle věcí. Jinakpodraporčík přijde o hlasivky. A to jsme přeci nechtěli. Kdo by po nás pak křičel.

Zastavili jsme se u starejch nízkejch baráků. Bylo to ideálně vlhký a plesnivý místo na to, aby se tam skladovaly věci. Obzvláště uniformy. Naše třicetičlennná skupina v zástupu rozrazila všudypřítomnou


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

28

zatuchlost jako dálkový světlo noční temnotu. Do okýnka jsemstrčil papír. V ten moment se u druhýho okýnka začala na pultuhromadit neskutečně veliká hora vojenskejch věcí. Třetí kosmická rychlost,

s jakou se tam ty věci kupily, by vzbudila závist i u posádky kapitána

Kirka z Enterprise.

Než jsem stačil k tý hromadě věcí vůbec dojít, z okýnka užvysokej ženskej hlas křičel: „Dalšíííí!“ A tak jsem tu kupu věcí vzal, o deset metrů dál ji položil na zem a začal si zkoušet vojenský kanady. Víš jak. Kalhoty od maskáčů můžeš mít o něco větší, trička o něco menší, ale boty, boty jsou základ. Musej sedět přesně. Věděl jsem, ženásledující tři měsíce je z nohy skoro nesundám. A tak jsem kašlal na to, že se za mnou dělá fronta dalších lidí. Že na zemi je dalších pěthromad nafasovanejch věcí. Že mi někdo říká: „Vole, pohni si!“ Tenkrát jsem se nadechnul a pomyslel na to, že sv ý místo si člověk musí vybojovat. Obzvláště tady. Tak jsem dozadu poslal: „Vole, trhni si!“ A měl jsem klid.

Pak nás podpraporčík odvedl na místo, kde jsme měli bejtubytovaný. Dilema, jak odnýst najednou tu horu věcí, si každej vyřešil po svým. Čekal jsem nějakou velkou místnost, kde nás bude dvacet na jedný cimře. Místo toho jsme vyfasovali celkem příjemnýdvojpokojíčky, kde se bydlelo po třech.

Potom následovala seznamovačka s klukama na pokoji a uložení všech věcí do skříňky. Nevím, jestli mám štěstí, nebo smůlu na to, že vždycky vyfasuju něco, co je rozbitý, ale moje skříňka byla uvnitř celá zřícená. Jednotlivý poličky byly popadaný. Chyběly jim totiž podpěry. Šrotovalo mi, jak to mám udělat. A protože v sousedním pokoji ještě nikdo nebyl, tak jsem ty zástrčky vytahal ze skříně, co tam čekala na někoho jinýho. Holt kdo se na vojně stará, ten má.

A pak to přišlo. Na chodbu vlítli rotmistři, naši instruktoři. Řvali, ať na sebe hodíme maskáče a vypadneme dolů na nástup. Do pěti minut.

Nedokážeš si představit ten zmatek. Pět pater dlouhejch chodeb. V každý desítky pokojů. V každým pokoji mladý kluci. Bylo nás sto


Vyškov

29

padesát. Každej to na sebe nějak naházel a běžel dolů po schodech.

Pod nima už stáli rotmistři a cídili nás jako sejto. Nikdo, kdo nebyl

oblečenej, ustrojenej nebo mu na maskáčích chyběla třeba hodnost,

jmenovka nebo odznak na baretu, neměl nejmenší šanci těmhledrá

bům proklouznout. Tenkrát mě dole vyčapal jeden rotmistr. Za opasek

mě vytáhnul stranou, jako když kočka přenáší koťata za krk. Postavil

si mě před sebe. Mlčel. Na hlavě mi srovnal správně baret.Zatahá

ním za blůzu zkusil, jestli mám zapnutý knofl íky a kapsy. Rozepnul

mi opasek a dotáhl ho tak, že jsem si přišel jak Mata Hari v korzetu.

Za rameno mě poslal dál a šel si vyhlídnout dalšího nováčka,po kte

rým zase hrábnul rukou velkou jako lopata na uhlí. Vybíhali jsme

zmatečně ze dveří, jeden za druhým a jeden přes druhýho a řadili se

do jednotlivejch skupin. Tříměsíční přerod z civilisty ve vojáka začal

v plný kráse.

Každý ráno začínal den tzv. rozvodem do zaměstnání. To byl nástup

celý jednotky. Kontrolovaly se počty. Ustrojenost a oholenost.Čis

tota. Kdo nebyl oholenej nebo měl špatně vyčištěný kanady, bylode

slanej z nástupu na pokoj. Ostatní čekali tak dlouho, dokud dotyčnej

nezjednal nápravu a nevrátil se zpátky. Čím víc jsi takovejchhleprů

serů měl, tím víc trestů jsi dostal. Tím horší hodnocení ti pak mohli

instruktoři napařit. Z osobní zkušenosti můžu říct, že největší lekcí

jsou kolektivní tresty celý jednotky. Uděláš chybu. Ale přímo trestanej

nejsi ty, ale jednotka. Třeba tím, že klikujou, zatímco ty jim to počítáš.

Instruktoři moc dobře vědí, že jednotka si to s tebou pak vyřídí. Proto

si člověk dává setsakra pozor.

Může se ti to zdát přehnaný. Jenže pokud se chceš stát vojákem,

musíš se v první řadě naučit disciplíně a sebekázni. A tohle je přesně

ten způsob, jak bandu kluků, který přišli ze všech možnejch koutů

republiky, jsou ze všech možnejch sociálních skupin, těmhle věcem

naučit. Dát je dohromady. V armádě je totiž jedno, co máš za sebou,

kdo jsi nebo odkud jsi. Ty rozdíly pomáhaj stírat povinnosti, který

musíš plnit. A v armádě je všechno postavený na jednotce. Kolektivu.


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

30

A tudíž týmový práci. Pokud někdo nemůže, pomůžeš mu nýst batoh,

zbraň nebo ho podepřeš pod rameno. Je jedno, že jsi zrovnašpičkovej běžec, co by pětikilometrovej přesun zvládl s plnou polní s prstem

v zadku. Tady se vypínaj stopky, až poslední člověk z jednotky protne

pomyslnej cíl. To všechno jsou věci, kterejm se musíš naučit. Bez nich

to tu nejde. Někomu to šlo líp, někomu hůř.

V základním výcviku jde o to, aby se civil naučil těmnejzákladnějším vojenskejm dovednostem. A to jak v teoretický, taki v praktický rovině. Od začátku na nás instruktoři vlítli a my se nestačili divit. Točila se nám z toho všeho hlava jako puberťákovi v sexshopu.

S posilováním a běháním jsem neměl nejmenší problém. Hned na začátku nás instruktoři vzali na fyzický testy. Stál jsem tam na oválu. Na sobě těžce staromódní modrou teplákovku s komunistickoukapsičkou na zadku. Na nohou plátěný placatý zelený tenisky s pogumovanou špičkou. Vejral jsem na to, jak tele na nový vrata. Z triatlonu jsem byl zvyklej na nejnovější běžecký boty za čtyři tisíce a funkční sportovní prádlo. Ale jak říkával můj děda, není to o tom, jak kdo vypadá nebo jak vypadá jeho vybavení. Záleží na tom, co máš v prackách a nohách. A tak jsem se do toho obul. Doslova a do písmene.

Stejnej pocit se mě zmocňoval, když nás poslali fasovat vojenskou výstroj. Upřímně řečeno, když jsem viděl, co jsme dostali, málem mě trefi l šlak. Nosný řemení vz. 85, pogumovaná malá polní, stejně tak velká polní, která si vysloužila přezdívku televize, olezlá hliníková polní láhev se shnilým korkovým špuntem s fl aušovým návlekem, který jsme říkali klíště, svítivě světlá sumka na zásobníkydo samoalu, která byla šitá z prasečí kůže, plechová omlácená helma, který jsme říkali blembák, bodák, lopatka a velká pogumovaná mošnas plynovou maskou a jednorázovou protichemickou pláštěnkou. Věděl jsem, že jsme jeden z prvních běhů nováčků po záklaďácíchdo čerstvě profesionalizované armády, a tudíž jsem nečekal žádné zázraky, ale tohle bylo moc.

Nezbylo, než se oprostit od takovejchhle malejch deziluzí a vrhnout se do toho po hlavě. Od rána do večera se nám zpočátku snažili dostat


Vyškov

31

do hlavy teorii. Ať už šlo o zbraně, pořadovou, chemickou, topografickou, spojovací, taktickou nebo ženijní přípravu. Do toho se hodněcvičila venku pořadovka, sušili jsme se zbraněma a každej den se běhalo

a posilovalo. Pomalu se začínala cvičit i taktika.

Jak už to tak bývá, i mně se jednou nevyhnul trest. Bavil jsem se s kamarádem Tommym v četě. Instruktor nás slyšel. A tak jen zavelel k poklusu a celá četa, včetně něj, musela oběhnout učební blok. Po doběhnutí jsem se usmíval. Instruktor se mě zeptal, jestli je mi něco k smíchu. Nestačil jsem odpovědět a znovu jsmevyrazili oběhnout blok. Poté se usmíval Tommy. Zadýchaný instruktor se zase zeptal a tentokrát nestačil odpovědět Tommy. A my opětvyrazili. Ke škodě instruktora je nutno přičíst, že tehdy nevěděl, že oba s Tommym máme sportovní gympl a že zbytek jednotky se proti němu semknul. Neměli jsme ho rádi za to, že nás častonespravedlivě zadíral. A tak když jsme obkroužili třetí okruh a tentokrát se na během zadýchaného instruktora usmívala celá četa, kapituloval větou: „Vidím, že už toho máte dost.“ Pak zavelel rozchod a už nikdy nás nezkoušel trestat během.

Každý večer v deset hodin byl večerní nástup. Stáli jsme všichni vyrovnaný v oranžových pyžamech, kterým jsme říkali banány. U nohou jsme měli perfektně vyleštěný a vypucovaný kanady.Instruktoři četli jméno po jménu a my se museli hlásit slovem: „Zde!“ A poté ukázat vyčištěné kanady. Jednou se mi stalo, že jsem špatně vyčistil podrážku. A tak jsem tam v pyžamu a v pantofl ích musel klikovat třicet kliků. To by ještě šlo. Jenže erární pyžamo nemělo knofl íčky na poklopci, a tak mi při každým kliku plesknul penis o podlahu. Člověk holt nenadělal nic.

A tak to šlo den po dni. Byl to vojenskej maraton, kterej jsme běželi s Feidipidésem. Srpnový ráno. Pás hustejch zelenejch křovin se táhne podle okraje louky. Ticho by se dalo krájet jako stalingradskej chleba. Nikde se nic nehýbá. Uprostřed louky je polorozbořený torzo dvoupatrovýho baráku.


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

32

To je náš cíl. Obracím se na svýho buddyho

*

. Z jeho blátemzamazanýho obličeje se na mě dívaj dvě unavený bělma. Oba víme, co máme

dělat. Naše nervozita hučí jako větrák v uších. Kejvneme na sebehlavou. Jdeme na to.

Buddy do svýho ramene zaráží pažbu kulometu. Natahuje závěr. Celej svět se pro něj smrskává do úzký výseče, kterou vidí přes mířidla.

Natahuju závěr od samopalu. Začínám se plazit. Pomalu.O-pa-tr-ně. Samopal mám položenej na loktech. Potřebuju volný ruce. Abych mohl dát pryč větvičku, co by mě mohla svým prasknutím prozradit. Abych odhrnul zrezivělou plechovku. Celým tělem se dostávám na volný prostranství napravo od baráku. Ten pocit, že mi někdo spolehlivej zleva kryje prdel kulometem, je teď k nezplacení.

Plížím se k betonovýmu kanálu. Jeho víko leží pohozený stranou. To je moje šance. Temný ústí kanálu mě polyká bez jedinýho mrknutí oka. Spouštím se do úzký šachty. Lezu čtyři metry dolů. Dolepřidřeávám. Hlavní samopalu mířím do úzký stoky. Naslouchám. To ticho rozbíjí jen kapající voda. Nikdo mě zatím neslyšel. V pololežea v polokleku se soukám úzkou trubkou. Ve tmě. Ve smradu z tlejícího bordelu. Nohy mám celý mokrý. Snažím se to všechno rozdejchat. Úkol i tu úzkou trubku, ve který jsem.

Konečně. Po deseti metrech jsem dorazil na konec. Samopalem mířím do šachty nad sebou. Vím, že ústí do jedný z místností toho baráku na louce. Zase naslouchám. Vzduch je čistej. Pravou rukou pomalu vytahuju cvičnou výbušku. Má imitovat granát. V levý ruce držím odjištěnej samopal, kterej jsem přepnul na plně automatickou střelbu. Pravou rukou, ve který svírám výbušku, se přidržuju a pomalu se škrábu po kanálovejch stupačkách nahoru. V hlavě mi rezonuje jediná věta: hlavně to neposer! Tají se mi dech. Srdce mi tluče. Nesmí mě prozradit jakejkoliv zvuk. Moment překvapení je můj triumf. A já ho hodlám využít. Dokonale. * Slangový výraz pro parťáka.


Vyškov

33

Nadechuju se nosem. Odjišťuju výbušku. Zespoda ji hážu tam, kde si myslím, že je roh místnosti. Pravou rukou se držím stupátka, nohou se zhoupávám ke stěně šachty, abych se kryl. Výbuch. Kouř. Vymršťuju se nahoru. Vystrkuju ruce se samopalem a kropím místnost dlouhoudávkou cvičný munice. Z levýho okraje louky slyším ostře štěkat buddyho kulomet. Krátkejma dávkama střílí na někoho na střeše. Vyhoupávám se z kanálu. Tisknu se ke stěně u dveří. Zaklekávám. Měním zásobník. Dorážím závěr samopalu. Jako blesk vtrhávám do další místnosti. Tři krátký úsečný dávky z mýho samopalu se přidávaj ke kulometu.Vystřílený nábojnice se odrážej od stěny a padaj s cinkotem na zem. Přede mnou jsou schody. Zajišťuju je. Vykláním se z okna. Mávámna buddyho. Řvu: „Čistýýý!!!“ David se zvedá s kulometem a sprintuje ke mně. Vráží do místnosti a řve na mě: „Střecha čistý!!!“

V momentě, kdy se chystáme po schodech nahoru, okolní zvuk prořízně divoký zaburácení. Oba se na sebe díváme a současně řveme na toho druhýho: „Tank!!!“

Víme, co máme dělat. Vybíháme do druhýho patra. Schováváme se za nízkou zídku. Buddy se ke mně v kleku otáčí zády. Z jeho malý polní vytahuju velkej kus prostěradla. Pokládám ho na zem. Vykláním se ven. Po lesní cestě přijíždí tank. Buddy na mě kejvá. V rychlostipřebíjím novej zásobník. Teď zase já kejvu hlavou na něj. Přebíjíkulometnej pás. Tank je skoro u baráku. Jede po cestě, co ho těsně míjí. Slyším, jak řidič podřazuje. Vidím, jak na louce stojej tři instruktořia hodnotěj každej náš krok.

Tankový pásy klapou přímo pod námi. Díváme se na sebes Davidem. Hlavou mi během sekundy probleskává scéna z filmu Obecná škola. Jak skáčou na projíždějící vlak. Jenže pod náma je tank.Odvracíme od sebe pohledy. Ruka se mi zarejvá do vlhkejch cihel na okraji zdi. V levý ruce držím samopal. Pravou šahám po prostěradle. Svaly na nohou se napínaj. Obličej se šklebí do odhodlaný grimasy. Buddy řve: „Tééď!!!“ Nadechuju se a skáču do prázdnoty pode mnou.

Buch. Tvrdej dopad. Pravá noha mi ujela na motorovým prostoru. Než se seberu, buddy mi vytrhává prostěradlo. Háže ho na periskopy.


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

34

Bere mě za ramenní řemen. Staví mě na nohy. Seskakujeme sežuchnutím za jedoucí tank. Zaklekáváme. Otvíraj se poklopy od věže. Vylejzaj

dva tankisti. Snažej se stáhnout prostěradlo, co jim brání ve výhledu.

Tiskneme spouště našich gunů v dlouhý dávce a ke kanadám do trávy

se nám snáší proud horkejch nábojnic.

Přibíhaj instruktoři. Řvou na nás: „Splnili jste úkol! Začněte plnit úkol č. 2!“

S buddym se otáčíme. Běžíme dvacet metrů po cestě zpět. Rychle přebíjím samopal. Proti nám jede pásové bojové vozidlo pěchoty. Na určených místech na cestě, před instruktory zaleháváme na zem. Jsme za sebou pět metrů. David první. Já druhej. Bévépéčko ses rachotem blíží. Koukám na tu malou mezeru mezi zemí a spodkem korby, na jejíchž okrajích se s rachotem otáčej pásy.

Skrze chrániče uší slyším, jak instruktor řve na Davida, ať okamžitě odhodí ze zad svoji malou polní. Ten totiž měřil přes dva metry a byl ho pořádnej kus sportovce, co se v civilu živil jako fi tness trenér.

Bevépéčko se rychle přibližuje. Vidím, jak se David snaží zuřivě vyháknout malou polní ze závěsů. Koukám na instruktora, jak k sobě tiskne zuby. Lup. Povedlo se. David odhazuje malou polní pět metrů před rachotícím transportérem.

Úzká mezera polyká Davida. Pak mě. Cejtím, jak se nade mnou vzpíná silnej motor. Klap. Kurva. Klap. Pásy mi klapaj kolem hlavy. Klap. Kurva. Klap. Za krk se mi sype hlína. Klap. Kurva. Klap. Konečně světlo. Je to za mnou.

Přibíhá buddy. Zaklekáváme. Z kapsy vytahuju kámen, co máimitovat granát. Hážu ho na vršek bévépéčka. Tam, kde je slabej pancíř. Strefuju se dokonale. Otvírají se oba poklopy. Vyčuhujou dvě hlavyv černejch kuklách. Zase střílíme.

Přibíhaj instruktoři. Řvou na nás: „Splnili jste úkol! Začněte plnit úkol č. 3!“

Otáčíme se a běžíme po cestě dozadu. Skáčeme do zákopu, co se táhne přes cestu. Přijíždí tank. Dusot. Rachot. Ta masa pancíře ti


Vyškov

35

nahání strach. Krčíme se ke stěně zákopu, zatímco nám párcentimetrů nad ocelovejma helmama duněj tankový pásy.

V momentě, kdy řidič tanku překonal zákop, přidal plyn. Čumíme na sebe s buddym. Vyplavujou se endorfi ny. Podáváme si ruce a říkáme si: „Dobrý, pičo, dobrý!!!“

Přibíhaj instruktoři. Řvou na nás: „Splnili jste úkol! Dobrá práce! Běžte na shromaždiště!“

Vylejzáme ze zákopu. Špinavý. Utahaný. Ale šťastný. Jako ozvěna se k našim uším nesou hlasy instruktorů, který tam maj další dvojice kluků a holek... Tenkrát jsme byli druhej den venku. Začal totiž několikadenníkomlexní polní výcvik. Znamenalo to, že od pondělí do čtvrtka budeme nonstop v terénu cvičit. Za sebou jsme měli střelby ze samopalu, pistole a kulometu. Před sebou jsme měli házení ostrejch ručních granátů. Jsem schoulenej v bunkru. Ocelová helma chvilkama naráží do jeho betonu. V pravidelnejch intervalech vybuchujou ostrý granáty. Tady jde všechna sranda stranou. Víme to jak my, tak instruktoři. Tohlezaměstnání není povinný. Nikdo nemůže nikoho nutit, aby ten granát šel hodit. Většina z nás se ale těší. Chceme si to zkusit. Zažít to. Máme za sebou hodiny a hodiny teorie a praktickejch nácviků na tuhle chvíli.

Nakonec házíme obranný granáty. Ty jsou specifi cký tím, že když je hodíš, tak nevybuchujou hned po dopadu, ale tak za tři sekundy. Jejich střepinovej účinek je naprosto devastující, a to do vzdálenosti mnoha desítek metrů. Hážou se proto z nějakýho krytu. Naproti tomuútočnej granát se háže za chodu, na minimální vzdálenost a ničí nepřítele na pár metrech. Vybuchuje hned po dopadu na zem. Z učebnice víme, že jsou ještě granáty univerzální. Tam si jejich účinek člověk nastavuje malou páčkou. Ta pak určuje, jestli se granát bude chovat jakoobrannej nebo útočnej.


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

36

Nad zákopem se nese velitelův hlas: „Do výdejny granátů vpřed!“ Na ten povel běžím zákopem do malýho bunkru. Tam dostávám granát a jeho převzetí podepisuju do výkazu munice. Na další povel vybíhám na místo, odkud se hážou granáty. Všechny cviky provedu s roboticky chirurgickou přesností. Na nervozitu není čas. Nebo spíš na ni prostě zvysoka seru. Na povel odjišťuju dopravní pojistku, vytrhávám ji,napřahuju ruku, dívám se za granátem dozadu, a pak ho hážu obloukem na tři fi guríny přede mnou. Ještě stačím zahlídnout, jak v letu odletuje vrhová pojistka, a napadá mě, kde se vzalo to nesmyslný klišé v podobě vytržení pojistky zubama. Okamžitě jdu k zemi a tisknu se s velitelem na stěnu zákopu. Cvičištěm se rozlehne mrda jako blázen. Letěj kusy střepin, kamenů a hlíny.

Mám chuť se smát a vejskat radostí. Velitel mě bouchá do ramene, beru samopal a na povel odbíhám do krytu. A stejně jako chrti hltavě lemtaj vodu, my s klukama si hltavě líčíme nový zážitky. Pak následuje vyhodnocení. Dozvídám se, že cíl jsem zasáhl a granát se dokutálel až k fi gurínám. Do hodnocení jsem získal plnej počet bodů. Yes! Na kostkovanou silnici s pravidelností bucharu v hutích dopadajsešlaaný podrážky mejch kanad. Pot se ze mě leje. V proudech mi stejká až na prdel. Teče mi do očí. Zpocený trenky dřou v tříslech a mezi půlkama. Do ramen mám zaříznutý popruhy batohu. Do kyčle mě dře sumka na čtyři zásobníky. Do druhýho boku mě mlátí polní lopatka. Běžím. Běžíme celá četa. Čtyři devítičlenný družstva vedle sebe.

Třicet šest párů kanad buší do asfaltu jako kladiva do kovadliny.

Vedle mě je Tommy. Za mnou Vodys. Máme na sobě kompletní výstroj. Na zádech velkou polní. V rukou samopaly. Máme mezi sebou šest holek. Běžej vepředu. Nesou na zádech to samý co my. Pár kluků začíná odpadávat. Nejdřív je hecujeme. Vydrží to kilometr. Pak sirozdělujeme jejich výstroj. Někdo jim bere zbraň. Někdo velkou polní. Holky se vepředu furt držej. Oddechujeme jako stádo divokejch uřícenejch koní.

Třicet šest párů kanad buší do asfaltu jako kladiva do kovadliny.


Vyškov

37

Dotahujeme jinou četu. Holky to rvou furt vepředu. Držíme tempo. Instruktor kluše nalevo od nás a řve na nás: „Čtvrtá skupino, chci vidět, jak předběhnete první četu. Chci vidět, jak to dokážete!“

Valíme se jako parní válec. Kdo nemůže, skučí, ale běží dál. Jsme jednotka. Jsme tým. Jsme čtvrtá skupina! Předbíháme první četu. Každej v sobě mobilizuje síly a ždíme je na maximum. Kapky potu z čela padaj dolů na samopal. Máme za sebou šest kilometrů zrychlenýho přesunu s plnou polní a tři dny a noci polního výcviku.

Třicet šest párů kanad buší do asfaltu jako kladiva do kovadliny.

Poslední dva kilometry k bráně základny jsou utrpením. Aledokázali jsme to. Naše čtvrtá skupina za sebou nechala tři další čety.Instruktor nás zastavuje. Předkláníme se. Zůstáváme na nohou. Pijeme. Vydejcháváme se. Po minutě se znovu seřazujeme. Čeká nás přesun přes základnu. Upravujeme si výstroj. Na instruktorovi je vidět, že má radost. Naše mladý dychtivý obličeje na něj koukaj. Je náš vzor. Je tovelitel, kterýho respektujeme. Je to pár tejdnů, co se vrátil z elitního kurzu drill seržanta v Americe. A svým neotřelým přístupem a vystupováním si nás hned od počátku získal. Je jinej než ostatní instruktoři, který nás hlavně zadíraj. Tenhle je tvrdej, ale vidíme, že se nás snaží něco na - učit. A zatímco jiný čety kopou nesmyslný okopy, my trénujeme taktiku v barácích podle nejnovějších poznatků, co si dovezl z kurzu ve Státech.

Když jako četa pomalu scházíme po široký asfaltový silnici, nikdo z nás netuší, že ten podpraporčík, co nám tu velí, to v pozdějších letech dotáhne na vrchního praporčíka Armády České republiky.

*

Instruktor jde vedle nás a rázuje: „Raz, raz, raz-dva-raz!“Sjednocujeme krok. Jsme na sebe pyšný. Že jsme to zvládli. Že jsme jakojednotka porazili ostatní čety. Pak nám začne předzpěvovat a my po něm sborově do kroku opakujeme pochodovou píseň. A nad vyškovskejma kasárna se k zapadajícímu slunci nese instruktorovo: „Čtvr-tásku-pi-náá-á!“ A jako ozvěna se nese odpověď třiceti šesti párů kanad:„Čtvr-tá sku-pi-náá-á!“

* Jedná se o štábního praporčíka Petra Seiferta. Díky, Petře!


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

38

Jak šel vyškovskej čas, čím dál tím víc jsem si uvědomoval jednu věc.

Jak by řekl Monsieur Michelin: jít si vojenskou cestou pro mě bylo to

pravý ořechový. Prostě mě to bavilo. A dělo se tak i přesto, že řada věcí

nebyla dokonalá. Poznal jsem, že je všude chleba o dvou kůrkách. Že

tam, kde ti armáda něco dá, tam ti i něco sebere.

Štvaly mě dlouhý prostoje mezi jednotlivejma zaměstnáníma. Štvaly mě hnusný vepřový konzervy, který jsme fasovali k jídlu. Štvali mě lidi, na kterejch bylo vidět, že tu práci nedělaj a ani nechtěj dělat srdcem. Asi nejmarkantnějším střetem s realitou pro mě bylo poznání, že když je někdo vůl, zrovna má náhodou vyšší hodnost, funkci, nebo když měl člověk odlišnej názor, tak s tím neudělal nic. Na druhou stranu musím uznat, že mladýmu klukovi, kterej si myslí, že svět patří jemu, neuškodí sklonit se před autoritou. To, že to někdy musí udělat i proti svý vůli, na věci nic nemění.

S úsměvem vzpomínám na to, jak jsem při rozebíránía skládání pistole vzal dvě bouchačky do rukou a začal předvádět Calveru ze Sedmi statečnejch. Instruktor mě pak nechal hodinu a půl zametat koštětem jehličí v borovým lese.

Jak jsem klečel u louže, kde se ve vedru vařilo a hnilo bahno. Jak jsem si ho patlal na svůj obličej a helmu, abych se zamaskoval.

Nebo třeba na to, jak nás po měsíci všechny přestěhovalido starýho baráku a my chrápali zbylý dva měsíce na železnejchpalandách po šestnácti na jednom pokoji. Kdo ten ranní smrad nezažil, nepochopí.

Jak jsem snad tisíckrát kopal okop pro ležícího střelce. Jak se mi malá polní lopatka zarejvala do dlaní a psala v nich krvavým písmem puchejře. Jak kolem chodil instruktor a bral lidem samopal, když si ho nehlídali. Jak ocelovej konec lopatky fatalisticky narážel hrotem na břidlicový kameny a já u toho zuřil. Přes zatnutý zuby mi tekly nadávky. Pod nos jsem si tiše cedil, proč všechny cvičáky musej bejt s tímhle zasraně kamenným podložím, který se chová k vojákovi, co se zakopává, nanejv ýš nepřátelsky. Jenže limity na splnění úkolu neznaly slitování, stejně jako instruktoři.


Vyškov

39

Možná nepochopíš ani to, že když jsme se tenkrát vrátili v jedenáct večer z nočních střeleb, tak jsme pak všichni seděli na zemi na chodbě a čistili zbraně. Útočila na nás nejen únava, ale ze studený podlahy i hemeroidy. Na to, jak jsem ve dvě v noci přišel, s podle měvypulírovaným kvérem, k instruktorovi do kanclu a on mi bílou štětičkou do ucha předvedl, že můj gun není vůbec, ale vůbec vyčištěnej. Až ve čtyři ráno mě instruktor vzal na milost a já si mohl jít na hodinu a půl lehnout.

Vzpomínám na to, jak každej den ráno muselo bejt prostěradlo vyhlazený a napnutý tak, že by na něm poskočila hozená pětikoruna. Jak vojenskej spacák musel bejt přesně srolovanej na čtyři záhyby podle plánku, co nám visel ve skříňce.

Myslím na rajóny. Na to, jak jsem vyfasoval úklid umývárky se záchodama. Jak jsem to tam drhnul kartáčem. Ty posraný hajzly, proti kterejm jsou sprejeři z Jižňáku slabým odvarem. Jak jsem na chodbě v ytíral mazlákem ve znamení toho, že co je na vojně mokrý, to je čistý.

Anebo únavný hodiny teorie a přednášek na učebnách. Nekončící učení po večerech, protože zdolání postupovejch fázovejch testů byla výzva, na kterou ani svatej Petr omluvenku nevystavoval.

Nebo třeba na to, jak jsme s klukama dostali vycházku a v patnácti lidech vyrazili do hospody. Jak jsme tam lemtali ten vyškovskej patok, jak kdyby to byla božská mana. Srandy tam bylo tolik, kolik jemílovejch patníků na Road 66.

Myslím na ty zdlouhavý a vzácný víkendový cesty domů. Na to, jak jsem se za sklem starýho autobusu vypejkal ve vojenský košilia maskáčích. Na to, jak mě na autobusáku v Praze pokaždý čekala holka s vychlazeným džusem a my pak jeli k našim na barák. A já byl hrdej na to, že mám na rukávu našitou českou vlaječku.

A vůbec, věděl si o tom? Že českej voják, když si oblíkne uniformu, tu vlajku na svým rukávu má? Ať už je v kasárnách, nebo na misi? Že na rozdíl od hokejovejch fanoušků, který se vlasteneckyprojevujou jen v době konání nějakýho důležitýho mače, on je tím, kdoukazuje příslušnost ke své zemi každý den? Přemejšlel si o tom, že být


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

40

profesionálním vojákem a nosit uniformu je zavazující? Že si nemůžeš

dovolit chovat se špatně? Že bys měl jít příkladem? Připustil sismyšlenku, že vojákem seš i v momentě, kdy na sobě tu uniformu nemáš?

A víš proč? Protože bejt vo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist