načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Do temnoty -- Zpověď českého vojáka v Afghánistánu - Pavel Stehlík

Do temnoty -- Zpověď českého vojáka v Afghánistánu
-15%
sleva

Kniha: Do temnoty -- Zpověď českého vojáka v Afghánistánu
Autor:

Osobní vyprávění českého vojáka, ve kterém otevřeně líčí své osudy od motivace pro vstup do armády přes náročný výcvik a půlroční nasazení na základně v Afghánistánu až po ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
pravděpodobně doručíme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 84.7%hodnoceni - 84.7%hodnoceni - 84.7%hodnoceni - 84.7%hodnoceni - 84.7% 90%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 2 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-01-01
Počet stran: 272
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 238 stran, 32 stran obr. příl. : barev. ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2014-41
ISBN: 9788026405153
EAN: 9788026405153
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Osobní vyprávění českého vojáka, ve kterém otevřeně líčí své osudy od motivace pro vstup do armády přes náročný výcvik a půlroční nasazení na základně v Afghánistánu až po boj s těžkou nemocí po návratu domů… Kniha nepřináší líčení superhrdiny, jde v prvé řadě o příběh člověka. Zachycuje jeho zrání – od nadšeného kluka ve vyzrálého muže-vojáka, který musel projít řadou profesních, ale i životních zkoušek, překonat nástrahy, které mu osud vmetl do cesty, a najít sám sebe. „Přáslavický borec. Rod a krev se nezapomíná. Vždyť to znáš.“ Podplukovník M. B. „Autor seznamuje čtenáře se svojí životní cestou hovorovým vojenským stylem, což dává celé knize vysokou autenticitu.“ Jan Čurda, šéfredaktor časopisu Válka REVUE Praporčík Bc. Pavel Stehlík, veterán z Afghánistánu. V současné době slouží u Společného operačního centra Ministerstva obrany na Generálním štábu Armády České republiky. Studiem mezinárodních vztahů a evropských studií na Metropolitní univerzitě v Praze a soudobých dějin – orální historie na Univerzitě Karlově se připravuje na svoji další kariéru. Snaží se tak nepromarnit druhou šanci, kterou dostal. Má rád knihy, jídlo, airsoft a lidi, kteří si na nic nehrají. Část ceny z každé prodané knihy bude věnována na charitativní pomoc vojenským veteránům. (zpověď českého vojáka v Afghánistánu)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Pavel Stehlík - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Do temnoty -- Zpověď českého vojáka v Afghánistánu" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



trisu 2017-02-08 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Úplně souhlasím s předchozím komentářem včetně nutnosti zvyknout si na hovorovou češtinu v knižní podobě :) Kniha má to, co mnohé jiné postrádají - a to kompletnost. Jako celek působí výborně, uvede čtenáře do doby výcviku, dále ho provede hlavním tématem a naštěstí nekončí, nýbrž pokračuje a příběh tak získává zajímavou tečku. Jde o popis minulých událostí, vsuvky ze zápisníku vám současnost a aktuální prožitky hlavního hrdiny, fotografie doplňují obrázek o autorovi a zprostředkují tehdejší místech, kde se jeho životní příběh odehrává. Za mne výborná kniha z nám blízkých reálií (ČR) s trochou exotiky a pro mne osobně (nevojáka či spíše nevojačku)přiblížení se k pochopení, o čem ta vojna vlastně je :)
reagovat
 
Do temnoty apache 2015-01-14 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Na takovou knihu jsem čekal velmi dlouho. Na nic si nehraje, popisuje život vojáka, a hlavně působení našeho PRT v Afghánistánu očima přímého účastníka. Finální boj s nemocí je třešnička seznamující ty, kteří se do podobné situace nedostali (a snad nikdy nedostanou) s tím, jaké je to bojovat s nepřízní osudu a se sebou samým. Co se týče formy, musel jsem si pár stránek zvykat na hovorový styl, což je ale problém můj, neboť můj někdejší učitel češtiny byl opravdový pedant. Myslím, že tuto knihu ocení i ti, kteří válečnou literaturu běžně nekonzumují.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KAPITOLA VI.

Odlet

a první dny

v Afghánistánu

20. února 2010, Praha20. února 2010, Praha

J

E OSUM VEČER. STOJÍM NA ČERVENÝM KOBERCI SVÝHO

pokoje a koukám kamsi do nepřítomna. Nitro se mi chvějevzruše

ním a emocema. Jak by ne. Jako vlny se mnou mává jedno jediný

magický slovo: Afghánistán.

Jako křesťani dělíme historii na to, co bylo před Kristem a po Kristu.

V tenhle moment začínám dělit svůj život na to, co bylo do teď a co

bude pak. Co bylo před Afghánistánem a co bude po něm. Přijdu si

jako masochista, co se řeže nožem pro chvilkový potěšení, který se


Odlet a první dny v Afghánistánu

101

změní v dlouhou agónii bolesti. Jsem magor, když vím, že jdu do války,

a doslova prahnu po tom, abych tam už byl? Uvědomuju si skutečnost,

že mi půjde o život? Že se může cokoliv posrat? Jestli to vůbec zvládnu?

Kladu si otázku, kde se ve mně vlastně bere ta vášnivá a neutuchající

touha okusit všechno to, co mi nasazení v Afghánistánu přinese...Odpověď na tuhle otázku mám poznat během následujících šesti měsíců. Jaká

ta odpověď bude, posuď sám...

Do pokoje přichází máma, táta a moje holka. Až na tátu majubulený oči. Bublá to ve mně a snažím se to ustát. Moc se mi to nedaří. Na rameno si nahazuju batoh. Už je čas.

Když vycházím z pokoje, očima o sebe zavadím v zrcadle v předsíni. Sám sebe tam vidím jako chlapa, bojovníka v maskáčích. Ty bys tam viděl mladýho kluka, v pouštní uniformě, kterej se snaží frajersky držet a vypadat v pohodě. Moje máma tam vidí desetiletýho kluka, co fláknul s aktovkou a jde si hrát do rondelu s dřevěným samopalem od táty. A táta. Co tam vlastně vidí táta?

Nasedáme do auta a vyrážíme přes Prahu směr letiště Praha-Kbely. Atmosféra v autě je jako londýnský počasí: chvíle srandy a odlehčujícího smíchu se střídaj s napjatě dusivejma křídlama tesknoty.

V devět vystupujeme z auta. Táta otvírá kufr. Nakláním se pro batoh. Nahazuju ho na rameno, ale nechávám ho znovu sklouznout tam, kde byl. Otáčím se. Naši s holkou tam stojej zařezaný jako tři sudičky. Objímám se s mámou. Bulí. Říká takový ty věci, abych na sebe dával pozor, byl opatrnej, a přeje mi, aby se mi nic nestalo. Pak sipodávám ruku s tátou, dáváme si pusu a táta říká, abych se držel a nakopal Bin Ládinovi prdel. Nakonec se loučíme s holkou. Objímáme se sezavřenejma očima. Tiskne se ke mně a já se snažím si zapamatovat vůni jejích vlasů a kůže. Dáváme si vroucí polibek. Pak se otáčím, beru si batoh a říkám jakoby nic: „Tak čau!“ A mrknu u toho okem. Pomaluodcházím. Pokaždý, když se v tý tmě ohlídnu a zamávám, vidím je, jak tam stojej. Mezi krokem zpomalím a naposledy se ohlížím. Sekundu a pár mrknutí oka se dívám. Vím, že je půl roku neuvidím. Že je už nemusím vidět nikdy. Hlas v hlavě mi říká: „Ale hovno, ty blbče, proč bys je neměl Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu 102 vidět.“ Pak zacházím za roh baráku. Mnu si vlhký oči. Nechci, aby mě kluci z jednotky takhle viděli.

Vcházím do haly a mísím se do hloučků kluků z jednotky. Kecáme o blbostech. Každej chce ze sebe, za každou cenu, setřást smutek z loučení. Pak do haly přišla vojenská policie a zrentgenovaly se batohy. Velící důstojník nás s dozorčím terminálu nechali seřadit do dlouhýhotrojstupu a dovedli nás k letištní ploše. U závory se udělala přestávka na poslední cigarety. Stál jsem tam. Díval se na zimní nebea uvědomil si, že smutek je pryč.

Když jsme pak zamířili v půl druhý v noci k osvětlenýmuvojenskýmu Airbusu A319 s namalovaným českým lvem na kýlovcea naloďovali se na palubu, byl jsem hrdej na to, že jsem voják. Jak kdybych si až teď uvědomil, že „tam“ fakt letím.

Let na Bagram dlouhej 4 900 km trval asi šest hodin. Snažil jsem se tu zdlouhavou cestu prospat, ale vzrušení z blízkýho očekávání mi nedopřálo klid. Když jsem z malýho okýnka poprvý zahlídnulrozeklaný štíty afghánskejch hor, říkal jsem si, co za hrdej a drsnej národ tam musí žít. Prostě jsem si přišel v ten moment hrozně malej.

Přistání proběhlo hladce, ale několikrát jsme museli obkroužit ve vejšce okruh nad letištěm, než pilot provedl taktickej manévrpřistání. Po něm jsme dorolovali na odstavnou plochu plnou vojenskejch transportních a bojovejch letadel.

Ten pocit, když do nás po výstupu z letadla udeřila vysokáteplota a dala nám ťafk u, se nedá popsat. Tamější vzduch je jinej, než na jakej jsme byli zvyklý. Byl svěží i dusivej zároveň. Stejně jsem ale měl hubu od ucha k uchu. A víš proč? Protože jsem „byl“ tam. Konečně. A v momentě, kdy kolem nás startovaly dvě americký stíhačky F-15 a zvuk jejich motorů, při taktickým vzletu, nám rval ušní bubínky, přišel jsem si jako v ráji.

Batohy nám přivezli na paletách a my je naházeli na náklaďák. Sami jsem nalezli do dvou autobusů a vydali se na cestu přes celou

Odlet a první dny v Afghánistánu

103

zdejší vojenskou základnu, která byla tou největší, jakou jsem kdy

viděl. Původně to tam za sovětsko-afghánský války v 80. letechvybudovali Sověti jako jedno ze svejch hlavních vojenskejch letišť. Jak jsme

jeli kolem perimetrů, ještě pořád tu byly uzavřený oblasti plnýsovětskejch min a zrezivělý vojenský techniky, kterou tu při ústupu Sověti

nechali. Všude byla hlína, prach, kilometry ostnatýho drátu,na kterým se ve větru třepotaly potrhaný igelitov ý pytlíky. Na zaprášenejch

a smutnejch akátech seděly hejna malejch hnědejch ptáčků.

Ubytovali nás ve velkejch stanech, spíš to byly takový nafukovací hangáry, kde byly stovky dvoupatrovejch postelí. Na postele jsme si dali batohy a šli si nafasovat kevlarový helmy a balistický vesty.V hangáru jsme procházeli kolem kluků z brnky

*

, který končili misi a čekali

na odlet. Bylo na nich vidět, co tu prožili a jak se těšej domů.

Na podvečer jsme šli na večeři do stanů, kde byla jídelna. Tam nám spadly brady dolů, protože o tak dobrým a pestrým jídle bysme si mohli doma nechat jenom zdát. Inu, byli jsme konfrontovanýs americkou fi lozofi í, že bojovníkům na velký základně je potřeba excelentně připravit to nejlepší jídlo. Pravidlo, že dobře najedenej voják dobře bojuje, platí pořád stejně.

Jako Damoklův meč nad námi visela permanentní hrozbatalibanskýho raketovýho útoku. Byli jsme poučený, že v případě denního nebo nočního útoku sebou máme okamžitě švihnout na zem a pak běžet do krytu nebo do nejbližší budovy. Ležel jsem na bidle

**

, v uších jsem

měl špunty, to aby mě nerušil zvuk z centrál na elektriku a startující

letadla, a při čelovce jsem si před spaním z nostalgie četl od Ignáta

Hermanna knížku Ze soudní síně.

Druhej den jsme měli absolvovat speciální školení z oblasti hrozeb

a nejnovějších taktik, který v boji používal Taliban. Každej, kdo přiletěl

* Brnka – slangový výraz pro 4. brigádu rychlého nasazení AČR.

** Bidlo – slangový výraz pro dvoupatrovou postel.


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

104

do Afghánistánu, ho musel absolvovat. Z výcviku jsme věděli, ženejvětší hrozbou jsou improvizovaný výbušný systémy. A tak násnepřekvapilo, když jsme celý dopoledne strávili dvouma teoretickejma

přednáškama na učebně. Pouštěli nám drsný videa různejch IED

útoků na koaliční vojáky. Po obědě jsme si šli zblízka prohlídnout čtyři

vybouchlý auta. Byly to tři hummery a jedna toyota. Ten třetí hummer

byl nejhorší. Nebylo to nic jinýho než hromada pancéřovanýho šrotu,

co byla na kaši. Ostatní vozidla byly poškozený střepinamaa tlakovejma vlnama. Řeknu ti, tahle přímá konfrontace nebyla nicpříjemnýho. Navíc když si člověk uvědomil, že v každým tom autě někdo při

výbuchu seděl a že na základně Shank v Logaru, kam jsme mělinamířeno, jsou pro nás přesně takový auta připravený, tuhla mu krev žilách.

Pak jsme zamířili do speciálního hangáru na praktický ukázky, kde byly nasimulovaný reálný situace z terénu. Tam jsme viděli různý druhy IED, vojenský munice a protitankový a protipěchotní miny. Jak jsme se jako hlouček přesouvali od jedný ukázky ke druhý, někdo z nás na něco v hlíně v hangáru šlápnul a rozezvučela se siréna.Americkej specialista se na nás otočil a s chladným výrazem nám sdělil, že jsme právě všichni natáhli brka, protože jeden z nás nohou inicioval nášlapný IED. Prostě nám udělil pořádnou veteránskou lekci. Další praktickou ukázku jsme absolvovali na venkovním polygonu, kde nám ukázal, jak může vypadat odpaliště talibanských raket ráže 107 mm. Nakonec nám všem podal ruku a popřál šťastnej návrat domů. A věř mi, že jeho slova nebral nikdo z nás na lehkou váhu.

Odpoledne se zamračilo. Mírnej vítr jedovatě roznášel píseks děšťovejma kapkama. Kdo neměl brejle, byl nahranej. Pomalu jsme si připravovali věci. Dostala se k nám totiž zpráva, že druhej den máme vrtulníkama odletět do Logaru, na základnu Shank. Na místo, který se mělo stát na půl roku naším přechodným domovem. Řadíme se na okraji letištní plochy. Uprostřed hnízda našich batohů stojíme a sedíme v hloučcích. Na sobě balistiky s plátama a helmy. Díváme se na ten mumraj kolem nás. Kolorit velkejch dopravních nebo

Odlet a první dny v Afghánistánu

105

transportních letadel, stíhačky, vrtulníky, cisterny s palivem, hemžení

pozemního personálu, v rohu u přepravního kontejneru pohozenýplastový láhve od vody, na zemi vajgl, temná obloha. Vytahuju puks tabákem a s klukama si dáváme za ret maklu.

Z nebe se snášej dva český vrtulníky v pouštní kamufl áži. Sedaj na ranvej. Pojížděj směrem k nám. Rotory vířej vzduch. Partachrudimáků z našeho průzkumnýho odřadu si na povel bere batohy a vydává se ke sklopenejm zadním rampám. Na bocích vidím palubní střelce z kulometů. V naší armádě je to nově zřízená funkce. Kluci pomalu nasedaj a během chvíle nám mizej v odlítajících mašinách z očí.

Pak si pro nás přicházej Amíci. Rozdělujeme se na dvě půlky a napnutý jak struny odcházíme k dvěma stojícím chinookům. Jsou neskutečně veliký. Hotový almary. Maj nakoplý oba dva rotory. Jejich listy vířej vzduch a já obdivuju tu skrytou bublající sílu. V hlavě si říkám: „Pičo, poletím chinookem, paráda!“

Po celým prostředku mašiny dáváme batohy. Upevňujou sepopruhama k podlaze vrtáku. My si sedáme v řadách podél stěn na látkunapnutou mezi trubkama a zapínáme si bezpečnostní pásy. S klukama po sobě koukáme. Na sobě máme vesty a helmy. Po pár minutách jdeme nahoru do vzduchu, a jak zároveň letíme dopředu, příď je níž a zadek zase výš, je to zajímavej pocit. Kam se hrabe matějská. Mašina se třepe jak feťák při absťáku. Vidím dva piloty. Za nima jsou dva palubní střelci z kulometů. Není jim vidět do obličeje, protože maj ksichty schovanýv celoobličejovejch helmách. Třetí kulometčík je u zadní rampy. Sedí tam na ní, přímo na hraně. Nohama houpe ve vzduchu, jako by pod ním nebyla několikstovek metrů prázdná díra. V prackách má kulomet. Jediný, čím se jistí, je šňůra s karabinou připnutou na laně u stropu mašiny. Skrz malý kulatý okýnka se snažíme zahlídnout něco málo z týhle bohem zapomenutý země. Let trval asi 45 minut. V momentě, kdy jsme se dostali nad Shank, kulometčíci odklopili do stran kulomety. Došlo mi, že je tobezpečnostní opatření. To kvůli tomu, aby někdo omylem nevykropil vlastní vojáky dole na základně. Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu 106

Jen co chinooky sedly na zem a sklopily se rampy, začali jsme v ynášet batohy ven. Je takov ý pravidlo, že prostě bereš batoh, kterej je zrovna na řadě. Dělá se to tak proto, aby v mašině nebyly zmatky, že někdo bude hledat zrovna ten svůj.

O kus dál už na náš přílet čekal vedoucí praporčík kontingentu a lidi z jednotky. Jak jsem tam tak stál, zamyšlenej, zadívaneja splavenej z toho sluníčka jako prase, přitočil se ke mně vedoucípraporčík a něžně s ledovým klidem se mě zeptal: „Pavlíku, je ti zima, že máš ruce v kapse?“ Odpověděl jsem: „Ne, pane praporčíku, není.“ A rychle jsem je z kapes vytáhl. Voják totiž nesmí nikdy stát s rukama v kapsách. Výjimku maj jen pyrotechnici, to aby měli citlivý prsty. V duchu jsem si říkal, že se nic, lautr nic nezměnilo oproti pakárně doma v kasárnách. Lepší první minuty na základně jsem si ani nemohl přát.

*

Nalezli jsme do aut a odjeli se ubytovat.

A tak jsem se ocitnul na vojenský základně Shank. V provincii Logar.

Na planině v nadmořský vejšce přes 2 000 m a sevřený mezi prudce

vystupujícíma zasněženejma horskejma hřebenama. Bylo mi 24 let.

Tady, na tomhle místě, jsem prodělal od února do srpna roku 2010

svůj vojenskej křest...

* Tehdy jsem ještě netušil, že onen vedoucí praporčík, kterej nám dělal vedoucího praporčíka i doma

na praporu, se o mě v mý nemoci bude svědomitě starat. Že za mnou bude jezdit do nemocnice i dorehabilitačního ústavu na Slapech a že pro mě vždycky bude mít povzbuzení. Děkuju, pane praporčíku Ladislave

Vrbo. Jste frajer.


KAPITOLA VII.

FOB Shank

V

OJENSKEJ ŽIVOT NA SHANKU BĚŽEL NA PLNÝ

obrátky. A tak jsme do těch hoven i světlejch chvil padalirovnejma nohama. Pobízet nás nikdo nemusel. Na druhou stranu

na vybranou jsme opravdu nedostali.

První dny na základně se nesly ve znamení ubytování, fasování výstroje, zbraní a úvodních školení, který nás měly zasvětitdo specifi k taktický situace v Logaru.

Bydleli jsme v jednoduchejch barácích uspořádanýchdo pravidelnejch řad, kterejm se říkalo bihat. Ty byly udělanýz dřevotřískových desek a prken. Stěny a střecha byly z praktickejch důvodů nastříkaný protipožární a izolační pěnou. V našem bihatu nás bylo jedenáct a při utváření jeho vnitřního uspořádání a vybavení se vyřádila kreativnost každýho obyvatele, kterej tam kdy před naší rotací bydlel. Všichni jsme se chtěli co nejlíp a nejpohodlnějizabydlet. Vnitřní prostor byl rozdělenej skříněma, dřevěnejma deskama Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu 108 a šňůrama se závěsama, na takový malý „kóje“, který obejvali dva lidi.

Ve volnejch chvílích člověk relaxoval a vypínal třeba při sportu. Někdo chodil běhat, někdo zvedat činky do korbírny. Někdo zase pařil počítačový hry nebo koukal na fi lmy. Já dělal všechno. Člověku to pomáhalo zaměstnat mozek. Hlavu. Aby nepřemejšlela nadkravinama. Aby člověku dopřávala klidu.

Jídlo bylo bezvadný. Jídelnu Amíci situovali do stanů. Její chod zabezpečovali Filipínci. Jednou jsme tam s klukama seděli, dlabali nějakou dobrotu, tuším, že to byli humři, a já si říkal, že to je faktparadox. Že musím do války, abych tu jako sváteční jídlo ochutnal humra. Amíci moc dobře věděli, že bez dobrýho jídla to tu nejde. Protože když už se člověk cejtí pod psa, chce se dobře najíst. A my měli štěstí, že Shank byla poměrně velká základna. Na malejch základničkáchv kopcích to s jídlem rozhodně nebylo niják veselý.

Poprvý jsem se domů ozval až po pár dnech, kdy jsem byl na Shanku. Měl jsem v krku divnej knedlík. V jednom z bihatů byly udělaný tři kóje pro tři telefony, ze kterejch se dalo zadarmo, na deset minut, zavolat domů. Jenže pokud chtěl člověk slyšet svý blízký, musel si vystát pořádnou frontu. Jen si to představ, bylo nás tu skoro 300 vojáků. Na tři telefony. Takže jsem to nakonec vykoumal tak, že jsem si chodil zavolat třeba v jednu nebo ve dvě v noci.

Ty telefonáty byly tenkou spojnicí s rodičema a holkou. Dokážeš si to představit? Bejt tam, kde jsi. Dělat, co tu děláš. A mít jen párkratičkejch okamžiků, kdy jsi mohl něžně zacvrlikat nebo drze zaflirtovat s holkou? Slyšet tátu a mámu a vypravovat si nesmyslný maličkosti a radovat se z nich?

Někdy, když se poštěstilo a my přijeli z patroly, cejtil jsem touhu slyšet svý blízký hned. To jsem pak ze sebe shodil taktikua vytočil číslo, aby se ze sluchátka ozval milej hlas, kterej mi znovu dobil baterky, a já mohl s klidem fungovat dál.

Jak si možná správně říkáš, jednou z největších výzev, který voják na misí musí čelit, je nedostatek soukromí. Spíš jeho naprostá absence.

FOB Shank

109

A to rovnou na dobu 6 měsíců. Jediný místo, který patří jen a jen tobě,

je tvoje postel, polička z prkna, kterou si přitlučeš na stěnu, skříňka

na věci a na vybavení. Musím říct, že někdy to bylo dost těžký,zvlád

nout komplikovaný mezilidský vztahy. Když se na to zpětně dívám,

celý to bylo o vzájemným kompromisu, braní ohledů a respektu. Ale

nikdo není dokonalej.

Jednou večer jsem z batohu vytáhl svoji čajovou konvičku. Venku

u zaprášenýho stolu jsem si sednul pod hvězdy. Na neohoblovaný

prkna jsem položil umně vyřezávaný čajový moře. Jeho uhlazenej tvar

kontrastoval se všema těma věcma okolo, který připomínaly válku.

V konvičce jsem si vylouhoval zelenej čaj, nalil ho do jedný ze dvou

mističek a pak ho pomalu srkal. Každej neuspěchanej a ladnej pohyb

provedenej při přípravě čaje v yjadřoval jednu věc: nebylo kam spěchat.

Na všechno tu byl čas. Nebylo kam utýct. A jak se konvička pozvolna

vyprazdňovala, naplňovala ji melancholická šestiměsíční odevzdanost.

Čas se tady neměřil na dny, tejdny nebo měsíce. Čas tu neurčitě

plynul od patroly k patrole. Svoji první patrolu si pamatuju, jako by

to bylo dneska.

KAPITOLA VIII.

Zápis z deníku:

28. 2. 2010

M

ÁM ZA SEBOU SVOJI PRVNÍ PATROLU. BYL TO KŘEST

ohněm. Špatně se mi spalo. Ráno jsem měl hroznou sračku.

Málem jsem se nervozitou poblil. Na snídani jsem se snažil dostat do sebe něco k jídlu. U stolu mě Jindra rozesmál svojípovedenou průpovídkou: prý si nebude dávat vaječnou omeletu s pálivejma papričkama, protože to bude venku už tak dost ostrý.

Po snídani jsem si připravil věci: taktický vybavení, munici, zbraně,

vysílačku a bágl pro medika. V osum ráno jsme měli sraz u aut.Uložil jsem si do hummeru materiál. Udělal zkoušku spojení a rušičky.

Pak velitel nechal nastoupit jednotku. Rozhodili jsme si čtyřiinženýry. Já dostal přidělenou holku, jmenovala se Klára a byla to holka

krev a mlíko. Upřesnili jsme si úkoly, vydaly se poslední pokyny a šlo

se na to.


Zápis z deníku: 28. 2. 2010

111

Před opuštěním základny jsme na určeným místě provedli nabití všech zbraní. Osobních i lafetovanejch. Když jsem si sedl do auta, vytáhnul jsem medailonek na řetízku, kterej jsem dostal od holky. Zavřel jsem oči, držel ho palcem a ukazováčkem. Poprosil jsem ho, aby mě ochraňoval a abych se vrátil živej. Pak jsem otevřel oči, dal mu pusu a znovu ho schoval pod triko a blůzu s vestou a výstrojí. Klára mě pozorovala. Nic neříkala. Nesmála se mi. Každej z nás mělnějakej rituál a talisman.

A tak jsme v šesti hummerech vyrazili. Ta škála pocitů byla široká jako Picassova malířská paleta. Cílem patroly bylo městečko Puli Alam a jeho okolí. Čekalo nás několik zastávek. To, co se dělo za branou základny, mi přišlo jako dobrý peklo proti tomu, na co je zvyklejEvroan: chudoba, špína, odpadky, hliněný domy a zdi, mumraj lidí. Venku pověšená rozbouraná kráva, jejíž maso si mohli lidi normálně koupit. Někde nám lidi mávali, nebo nám hrozili pěstí. Někde nás častovaliupřenejma nenávistnejma pohledama, co se nám vrejvaly pod kůži. Kdekoliv jsme zastavili, seběhly se k nám děti a žebraly na nás žvejkačky a malý džusíky, který jsme si brali z jídelny. Sem tam se o to mezi sebou popraly.

Mám pocit, že abysme se vrátili, nebude záležet jen na našem výcviku, ale i na sakra vrtkavý náhodě a notný dávce štěstí. Jsemhotovej z toho, jaký to je. Kdo to nezažije, nepochopí.

První místo, kde jsme zastavili, byla nově postavená mlíkarna. Autama s těžkejma zbraněma jsme vykryli hlavní směry, ze kterejch jsme předpokládali pravděpodobný problémy. Pak se sesedlo,prověřila a zajistila se oblast a objekt. Pak teprve sesednul tým, kterej měl na starost inženýry, a šlo se dovnitř. Od Kláry jsem se nehnul na krok. Byla můj „batoh“, tak označujeme osoby, jejichž osobní bezpečnost máme přímo na starosti.

Druhou zastávkou byla stará mlíkárna u jedný vesničky, kam jsme dodali stroj na výrobu mlíka. Bylo to v hodně rizikový oblasti zvaný Babus. Všude byly remízky, políčka a roztroušený hliněný kaláty

*

. Tam

* Kalát – barák či statek s dvorem obehnaný vysokou zdí.


Do temnoty – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu

112

jsme při průjezdu jednoho zúženýho místa mezi kalátama urvali boční

zrcátko u auta.

Třetí místo, kam jsme zamířili, byl kus pole, kde se v budoucnou měl realizovat projekt výstavby mlíkárny pro celou vesnickoukomunitu. Když jsem po sesednutí prověřoval bezpečnost prostoru kolem našeho auta do vzdálenosti 5 metrů (tzv. pětka), krve by se ve mně nedořezal. V příkopu u cesty jsem totiž uviděl malý umělohmotný rádio zabalený v igelitovým pytlíku. Nejdřív jsem na to upozornilvelitele a lidi, a pak to dalekohledem omrknul. Velitel se nakonecrozhodl, že to nepředstavuje bezprostřední hrozbu, byť zde bylo jasný, že je to možný komponent části IED. Všude okolo nás byla spousta lidí z vesnice, včetně chumlů dětí. A my věděli, že děti jsou pro Afghánce skoro posvátný, že by jim sami neublížili.

*

Povstalci totiž nebylihluáci a věděli, že si nemůžou dovolit znepřátelit si místní obyvatelstvo

tím, že by jejich děti byly zraněný při útocích na koaliční vojáky.Potřebovali vesničany na svý straně. A tak jsem pořídil fotky. Nasedli jsme

do aut a pokračovali dál. Jen jsem si říkal, že tohle se snad může stát

jenom mně. Na první patrole vylezu z auta a už hned „něco“ najdu.

Posledním místem, kam jsme zamířili, byla budova nemocnice v Puli Alam. Měla se tam stavět márnice a kontroloval se tam projekt vodárny. Bohužel afghánský fi rmě se to moc nepovedlo, a tak se to bude muset v budoucnu udělat znova. Klára si všechno fotila.V okolních budovách bylo všude nasráno. Leželo tam jedno lidský hovno vedle druhýho. Prostě hegeš.

Při zpáteční cestě jsme minuli mrtvolu psa. Člověku trnulo,protože doma jsme se učili, že povstalci strkaj do pohozenejch mršin u cesty IED. Taky se mi chtělo hrozně čůrat. Venku jsem nikam jít nemohl, ještě štěstí, že jsem měl prázdnou lahvičku od energetický limonády. Byla to celkem legrace, vytáhnout ho v autě, strčit do lahve a čůrat. Klára se taktně chvíli dívala ven z okýnka. * Tohoto faktu jsme často využívali při patrolách. Přes sladkosti jsme si k sobě a autům natáhli děti. Byla to vzájemná symbióza. Ony měly sladkosti a my byli v relativním bezpečí.

Zápis z deníku: 28. 2. 2010

113

Po příjezdu na základnu jsme v ybili zbraně a já dal sv ýmumedailonku, navlečenýmu na psích známkách, pusu a poděkoval mu za ochranu. Velitel patroly si mě vzal s sebou na velitelství a šli jsme tam podat hlášení o tom, co všechno se stalo. Fotky podezřelýho nálezu se předaly zpravodajcům a pyrotechnikům z EOD. Výstup z toho byl takovej, že se pravděpodobně jednalo o „volavku“. Čili povstalci si prostě chtěli načíst naše taktický postupy při objevení podezřelýho předmětu. Byli jsme totiž nová jednotka a moc toho o nás nevěděli.

A ještě jedna věc. Při příjezdu i odjezdu tam s námi byli náš padre Vícha a psychouš Láďa Kabát.

Taková tedy byla moje první patrola. Jsem zvědavej, jaký budou ty další.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist