načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Do slov má láska odívá se - Ono no Komači; Zdeňka Švarcová; Zdeněk Gerych

Do slov má láska odívá se
-7%
sleva

Kniha: Do slov má láska odívá se
Autor: ; ;

Z dálky více než jedenácti staletí promlouvá hlas japonské básnířky Ono no Komači, pozoruhodné, legendami opředené postavy japonské literatury. Velkou skupinu tvoří pětiverší umožňující nám proniknout ... (celý popis)
175
Kniha teď bohužel není dostupná.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 16.05.2011
Počet stran: 96
Rozměr: 128x168
Úprava: 93 stran : barev. ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: z japonských originálů přeložila a doslov napsala Zdenka Švarcová
přebásnil Zdeněk Gerych
ISBN: 978-80-7429-058-9
EAN: 9788074290589
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Z dálky více než jedenácti staletí promlouvá hlas japonské básnířky Ono no Komači, pozoruhodné, legendami opředené postavy japonské literatury. Velkou skupinu tvoří pětiverší umožňující nám proniknout do typicky japonské poetiky snu, která je u básnířky Komači nerozlučně spjatá s básněmi milostnými a také s řadou pověr. Její poezie je bohatá na básnické obrazy a jak je v japonské poezii zvykem, často přírodní úkaz vyjadřuje stav lidské mysli. Souborné vydání jejích sto šestnácti krátkých pětiverší (tanka) a jedné delší skladby (čóka) vychází česky vůbec poprvé.

Další popis

Doslovné překlady z japonštiny pořídila Zdenka Švarcová, přebásnil Zdeněk Gerych. Svazek doplňuje literárně historická studie z pera Zdenky Švarcové.


Související tituly dle názvu:
Legenda Komači Legenda Komači
Švarcová Zdenka
Cena: 202 Kč
Blahoslavená Zdenka Blahoslavená Zdenka

Cena: 108 Kč
Zdenka Procházková Zdenka Procházková
Procházková Zdenka
Cena: 222 Kč
Ondrej and Zdenka Ondrej and Zdenka
Nererová Zdenka, Jones Rebecca
Cena: 133 Kč
Ke knize "Do slov má láska odívá se" doporučujeme také:
Písně z Ostrova vážek Písně z Ostrova vážek
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vyšehrad


Do slov

má láska

odívá se



Vyšehrad

Ono

no Komači Do slov má láska odívá se

Copyright

© Zdenka Švarcová, 2011

© Zdeněk Gerych, 2011

ISBN 978-80-7429-058-9

Supported by

the Japan Foundation

Kniha vychází

s laskavým přispěním

nadace

( 74 )

[ 110 ]

Do listů slov má báseň odívá se...

A nakreslím-li slovo žal,

jako by z listů kapky rosy nabíral.

Anebo ještě spíše,

to pro lásku tak dávno ztracenou

mé slzy kutálejí se tiše.

[ 111 ]

O životě v ústraní přemítám...

Jistě svá úskalí má

přebývat v horské vísce osamělé.

Že přináší však velký svět

jen chmur a strázní bezpočet –

já v horách měla bych se skvěle!

( 75 )

[ 112 ]

Noční lov

Jak pokojně bych mohla spát,

kdybych nemusela do tmy naslouchat,

zda jeleni vyvázli a znovu troubit nezačnou,

až v lesích pod horou Ogura

pochodně lovců dohasnou.

[ 113 ]

Odloučení

Až k nepřestání nekonečně dlouho

jsem ani slůvko neslyšela

od toho, s nímž bych se vídat měla.

A pokradmu v těch dnech a nocích nejistých

přišel čas jasných barev podzimních.

( 76 )

[ 114 ]

Hořkosladká upomínka

Nevím, zda jednou pochopíš,

že dárek, cos mi kdysi dal,

je mi dnes jenom na obtíž.

Možná že bez něj, alespoň na pár chvil,

zapomněla bych, žes u mě někdy byl!

[ 115 ]

Mlha nad krajinou

Není to smutné pomyšlení?

Na okamžik prchavý, kdy člověk už není,

a v mlžný opar přemění se,

tak lehce do ztracena zelený,

k pláním tam v dálce vánkem nesený.

[ 116 ]

Mořská skica

Ač nikdy nevydají zralé ovoce,

přesto k nebi rozkvétají tak divoce –

bělostné hřebeny vln,

jež krášlí ušlechtilou skráň –

to z hlubin vynořil se sám Všech moří pán.

[ 117 ]

Poslední přání

Ne dříve, než k podzimu nakloní se můj čas,

ne dříve, než na obtíž všem připadne můj hlas,

jistě až potom!

Jak listy stromů, když spadnout vzpomenou si,

do kouta ať zametou má slova nemohoucí!

( 79 )

Jemná a tajemná Ono no Komači

Pokusili jsme se o aktuální překlad veršů vzniklých

před více než jedenácti stoletími. V nejrůznějších kou

tech světa tak před námi učinili už mnozí, i když spíš

výběrově než uceleně, i po nás ale nepochybně zůsta

ne literární dílo paní Ono no Komači výzvou pro dal

ší překladatele, básníky a recitátory. Od doby svého

vzniku v druhé polovině 9. století podněcují tyto verše

zvídavost, představivost a úvahy nejen jako ducha

plná poetická poselství, ale i jako klíč k vytvoření si

vlastního obrazu básnířky, jejíž totožnost je doložena

právě jen jejími verši. Marné hledání skutečné podoby

autorky těchto veršů vedlo ke vzniku mnoha legend,

díky kterým ožívá Ono no Komači – pověstně krásná

šlechtična a básnířka – na jevištích tradičního diva

dla nó, na obrazech slavných malířů, v každoročním

průvodu historických postav o Svátku starých dob

(Džidai macuri) v Kjótu, v historických inscenacích

a v neposlední řadě i v překladech do cizích jazyků.

Svazek básní, jejž Zdeněk Gerych výstižně na

zval „Do slov má láska odívá se“, vznikl na základě

mého pracovního překladu Sbírky básní Ono no

Komači sestavené kolem r. 1000 a v dalších staletích

( 80 )

průběžně opisované, posléze vydávané tiskem. Použili

jsme vydání z roku 1958, jehož editorem byl Kubota

Ucuho (1877–1967), básník a literární historik. Sou

bor sto šestnácti krátkých pětiverší (tanka) a jedné

delší skladby (čóka) připisovaných převážně Ono

no Komači opatřil úvodním výkladem a poznámka

mi k jednotlivým tankám. Kromě Ono no Komači se

ve výběru objevují – vždy jen jednou – autoři Óšikóči

no Micune (898–922), opat Hendžó (Jošimune no

Munesada, 816–890), Abe no Kijojuki (858–900),

„starší sestra Ono no Komači“ a „vnučka Ono no

Komači“. V úvodu k jedné z nejslavnějších básní Ono

no Komači (č. 38) je jmenovitě zmíněn básník a dvo

řan Funja no Jasuhide (?– po r. 902) – básnířka v pěti

jinotajných verších odmítla jeho pozvání na cestu

do provincie, kde se ujímal úřadu guvernéra.

Zatímco aristokraté starého Japonska měli svá,

dnes už historická, jména, ženy byly pojmenovávány

pomocí odkazů na místa, odkud pocházely, na úřady,

které zastávaly, na čtvrti a budovy, kde bydlely, apod.

Kubota Ucuho říká, že „Ono“ (dnes běžné příjmení)

mohlo být v případě Ono no Komači odkazem buď

k místnímu jménu v provincii Ómi (oblast u jezera

Biwa) nebo staré rodové jméno. Pozdější badatelé

(Jošida Sei’iči, Komačija Teruhiko, Katagiri Jóiči aj.)

se přiklánějí k druhé z těchto možností. Domnívají

se, že básnířčiným příbuzným, nebo dokonce otcem,

( 81 )

mohl být dvořan Ono no Takamura (802–852), uzná

vaný autor čínských básní kanši. „Komači“ znamená

doslova „malá čtvrť (okrsek)“ nebo „malá (dívka) ze

čtvrti“. V rozsáhlém areálu císařského paláce, kde se

případná Takamurova dcera, sestra nebo jinak s ním

spřízněná žena mohly pohybovat, byly pavilony obý

vané ženami nazývány „mači“. Odtud pramení do

mněnka, že básnířka mohla bydlet přímo v paláci

a zastávat tam nějakou funkci. Není však vyloučeno,

že žila v šlechtickém sídle mimo palác nebo že v paláci

pobývala jen kratší dobu. Většina badatelů se shodu

je v názoru, že Ono no Komači byla činná přibližně

v letech 838–853. O půl století později zhodnotil její

básnickou tvorbu Ki no Curajuki (868? – 945?), dvo

řan a významný básník, kterého císař Daigo (885–

930) ustanovil hlavním pořadatelem první císařské

antologie japonské poezie waka, Sbírky starých a sou

časných básní (Kokinwakašú). Curajukiho předmluva

k této sbírce je považována za základní text japonské

poetiky. Autor v ní mimo jiné charakterizuje tvorbu

pěti básníků a jedné básnířky předchozího období.

Celá skupina vstoupila do dějin japonské literatury

jako Šest básnických géniů (rokkasen). Onou geniální

ženou je Ono no Komači a Curajuki o ní píše: „Je to

básnířka navazující na styl své dávné předchůdkyně,

princezny Sotóri. Je tklivá, nikoli důrazná. Přirovnal

bych její výraz k duševní trýzni ušlechtilé ženy. Že není

( 82 )

důrazná, to přece patří k ženské poezii.“ Do sbírky

Kokinwakašú bylo k různým tématům (roční doby,

putování, láska, meditace apod.) přiřazeno osmnáct

pětiverší Ono no Komači.

Už v roce 1896 se český čtenář mohl s paní Ko

mači setkat v „Písni za vlahé noci“, povídce, již Julius

Zeyer (1841–1901) vydal v době takzvané japonské

horečky u J. Otty v Obnovených obrazech. V eseji Ja

ponské motivy v díle Julia Zeyera o tom podrobně píše

Antonín Líman. Zeyer dal básnířce podobu přízraku:

„[...] kisaki (císařovna) vzpřímila se pod baldachý

nem a pozvedla ruku jako na přivítanou a tázala se:

,Kdo jsi?‘ ,Óno-nokómač‘, odpověděla vidina a sklo

pila zrak. Jako bzučení včel rozléhalo se šeptání kve

toucí zahradou, každý opakoval to jméno slavné kdys

po celé zemi.“ Další setkání s Ono no Komači na české

půdě na sebe nedalo dlouho čekat. Básník a spisovatel

Emanuel z Lešehradu (1887–1955) nabídl své překla

dy staré japonské poezie Bohuslavovi Martinů a díky

tomu mohlo v r. 1912 vzniknout Nipponari – Sedm

písní pro ženský hlas, dvě z nich jsou zhudebněním

textů Ono no Komači. Jde o upravené překlady z něm

činy, které bychom dnes jenom stěží dokázali identi

fi kovat s japonskými originály. To ale neplatí o básni

Sen publikované poprvé v r. 1943 v oblíbené sbírce

Verše psané na vodu. Přeložil ji Bohumil Mathesius

(1888–1952) na základě pracovního překladu Vlasty

Hilské (1909–1968):

( 83 )

Na tebe

tolik jsem myslila –

ve spánku tvou jsem podobu zřela:

kdybych tak znala, že je to sen –

což bych se probudit chtěla?!

(V tomto svazku č. 16, Když o něm zdálo se mi...) Během dalších let se sporadicky objevovaly překlady jednotlivých básní Ono no Komači například v antologii Bledý měsíc k ránu (1994), nebo Sto básní (1997). Usoudili jsme, že jediná žena z „šesti básnických géniů“ 9. století si zaslouží překlad kompletní.

Legendy dopřávají slavné básnířce dlouhý život – sto let. I kdyby skutečně žila tak dlouho, vzniku Sbírky básní Ono no Komači kolem roku 1000 by se dožít nemohla. Víme, že sestavování sbírek bylo v té době samo o sobě svébytným uměním, nabízí se proto úvaha, zda pořadí básní v této sbírce zvolila autorka sama, nebo se v něm spíše odráží určitý záměr sestavovatele, případně sestavovatelů. Pokud nějaký záměr, například pokus seřadit básně tak, aby tvořily „příběh“, byl, je velmi těžké jej po tisíci letech s jistotou rozpoznat. Ponecháme-li však stranou otázku, zda je řazení autorské nebo editorské, zbývá se zamyslet, jak působí a čím nás zaujmou jednotlivé básně i jejich sled. Přitom je třeba mít na zřeteli, že lidé v 9. století žili rychleji; dospívali, vyzrávali a umírali dříve než my. Ono no Komači mohla mít v dvaceti pěti letech

( 84 )

zkušenosti a „světonázor“ dnešní čtyřicetileté zralé

ženy. Na vysoký věk v několika básních naráží. Jestli

jí ale ve chvíli vzniku takové básně bylo čtyřicet, še

desát nebo i více let, o tom můžeme pouze spekulo

vat. Z pohledu stárnutí působí nicméně řetězec jejích

pětiverší jako skladba doprovázející příběh života

„starší“ ženy. Uprostřed prohlubujícího se smutku

probleskují jiskry (jednotlivá pětiverší) naděje, vti

pu, milé vzpomínky, ba i frivolnosti. Není to, jak bylo

od 10. století zvykem, řazení podle tematického mo

delu, kde po básních čtvera ročních dob následují bás

ně loučení, putování, díkůvzdání a po nich třeba básně

milostné v pořadí od prvotního vzplanutí po konečné

naplnění či nenaplnění. Naopak, tanky ve Sbírce bás

ní Ono no Komači oscilují mezi jarem a podzimem,

dnem a nocí, vírou a pochybností.

Je zřejmé, že k celkem věrohodnému vřazení ob

dobí života Ono no Komači do druhé poloviny 9. sto

letí přispěla i ověřitelná jména mužů, historických

osobností, s nimiž si vyměňovala básně, s nimiž se

znala a stýkala. Mezi partnery nebylo zvykem za bí

lého dne si povídat, držet se za ruce a dívat se při

tom jeden druhému do očí. Dáma seděla za zástěnou,

již jenom vzácně poodhrnula. Muž seděl na polštáři

prostřeném na dřevěné podlaze ochozu. Přicházel

za tmy, odcházel před rozbřeskem. Brzy poté poslal

po poslíčkovi báseň. Jen se znalostí těchto dobových

zvyklostí jsme schopni docenit funkci a význam básní

( 85 )

waka jako mocného média utvářejícího, posilujícího,

oslabujícího i ničícího mezilidské, především však

partnerské, vztahy. Pravděpodobnost selhání takové

komunikace – nevhodná formulace, pozdní reakce,

nedorozumění kvůli nepochopení textu atp. – byla

vysoká. K tomu všudypřítomné „cizí oko“ (josome),

povídavost a zvědavost poslíčků, slídění, pomluva,

závist, žárlivost... Na druhé straně však to byl způsob

soužití naplňující vrchovatě dramatickou dimenzi lid

ského života, jejíž naplňování si člověk – podvědomě

i vědomě – také přeje. Pokud se ovšem představy až

příliš dramaticky nerozejdou se skutečností. Verše

Ono no Komači svědčí o příliš mnoha zklamáních

a rozčarováních. V básních se však předpokládaná

žitá dramata rozplynou v dimenzi poetické, pro člo

věka též nezbytné.

Básně tanka, které nám paní Ono no Komači

zanechala, skýtají čtenáři, především díky své nadča

sovosti, prostor pro textem zprostředkovanou zku

šenost napínavého vnitřního boje, v němž síla ducha

pomáhá zapudit tíživé představy přibývající s věkem.

To se však týká jen části básní v této sbírce. Velkou

skupinu tvoří pětiverší umožňující nám proniknout

do typicky japonské poetiky snu, která je u paní Ko

mači nerozlučně spjatá s básněmi milostnými a také

s řadou pověr, například s tou, že šaty oblečené na

ruby přilákají milovanou osobu do snů. Zapamato

vaný, vyprávěný, verši opředený sen se stává pomy

( 86 )

slnou skutečností. Dochází v něm k setkáním, která

jsou jinak kvůli vnějším nepříznivým okolnostem ne

představitelná, ovšem snícími jsou prožívána velmi

intenzivně. Snové básně jsou básněmi s tajemstvím

právě proto, že hranice mezi jume (snem) a ucucu

(skutečností) je vnímána jako velmi nezřetelná, a tu

díž i plynule překročitelná. V pořadí poslední snové

básni (č. 109) vyjadřuje Ono no Komači pocit hlubo

ké životní nejistoty zcela jednoznačně: „Je tento svět

doopravdy, / anebo se nám jenom zdá? / Nedozví se,

kdo se ptá, / zda skutečný je, či pouhý sen, / když je,

a přitom není zároveň!“

Zasvěcený čtenář japonské poezie již ví, že pěti

verší tanka má celkem 31 slabik rozdělených do veršů

podle vzorce 5-7-5-7-7. Dodržet tuto stručnou formu

a neztratit přitom nic z obsahu je v překladu ve větši

ně případů nemožné. Ve staré japonštině se však tato

forma dala naplnit poměrně hutným obsahem pomocí

specifi ckých jazykových i mimojazykových prostřed

ků. Především zde již v době Ono no Komači byla už

více než třísetletá tradice poezie waka, počítáme-li

i období ústně tradovaných „písní“ (uta). Postupně

vznikal kánon této poezie s řadou ustálených básnic

kých přívlastků, opakovaně používaných stejných

dvou- a víceznačných homonym, asociativně spojova

ných „spřízněných“ slov, gramaticky polyfunkčních

slov atd. Postupně se ustálil také počet poetických

místních jmen i takzvaných sezónních slov zastupu

( 87 )

jících některou z ročních dob. To všechno jsou výrazové prostředky nesoucí jeden nebo více „smluvených“ významů, kterým každý dávno rozumí, což umožňuje text zestručnit. Záleží pak jen na vynalézavosti a jazykovém nadání básníka, jak tyto ustálené výrazy propojí s optimálně výstižnými výrazovými prostředky neotřelými, aby mohl, také jen stručně, formulovat významná poselství vycházející z jeho nitra. Překladatel však nemůže předpokládat, že je každý jeho potenciální čtenář znalcem kánonu japonské poezie waka. Ví, že slovo hana musí přeložit jako „třešňový květ“ nebo „třešňové květy“ (a už toto je obtížná volba), a pokud to kontext vyžaduje, musí ještě nějak naznačit, že jde o symbol smrti. (Že jde o symbol jara, český čtenář pochopí. Ale co čtenář v rovníkové Africe?) Stručnost japonské tanky tak bere v překladu za své.

Měsíc, rosa, květy, ptáci, rudnoucí listy javorů, vítr, bouře, déšť a sníh skýtaly dávným básníkům nejen podívanou, ale i vůně a zvuky. Vnímali přírodu všemi smysly, pozorovali nebe i proměny rostlin, naslouchali hlasům ptáků a zvířat, vciťovali se do života přírody, ztotožňovali se s ním. Proto je poezie waka bohatá na básnické obrazy, v nichž je tak často přírodní úkaz vyjádřením stavu lidské mysli, v nichž prchavá rosa znamená nestálost lidského života a slova jsou listy opadávající se stromů.

Zdenka Švarcová

( 89 )

Obsah Vyznání / 7 Na kvetoucí strom se dívám... / 9 Když připadlo mi, že se rozmyslel... / 9 Muži, jenž kolem prošel,

jako bych byla jen vzduch... / 10 Odpověď / 10 Z očí do očí kdybychom mohli se dívat... / 11 Sběrači kořenů / 11 Než spustíš svůj smutný zpěv... / 12 Ne že bych vám nechtěla rozumět... / 12 Kam zmizela jsi, chůvo moje milá? / 13 Podzimní úplněk na horách / 14 Jinou noc... / 14 Do samého rána jsem marně doufala, že přijde řeč

na věci podstatné, a teď abych se bránila nařčení,

že jsem se celou noc pro něco trápila! / 15 Odpověď pana Óšikóči no Micuneho / 15 Můj vytrvalý ctitel pro mě se trápí potají... / 16 Tomu, kdo ztratil rozum a za mnou slídí... / 16 Když o něm zdálo se mi... / 18 Smutno ti bude, až budeš mé řádky číst!

Vděčně, tvá... / 19 ( 90 ) Odpověď / 19 Osamělá / 20 Povzdech nad jeho srdcem nestálým... / 20 Ptám se, zda klasy vysypané nevěští,

co s námi dvěma se stane... / 21 Jemu posílám... / 21 Neodbytnému nápadníkovi, jenž dochází

bez ustání, leč bez naděje na setkání... / 22 Požár za temné noci / 22 Noc a den / 23 A učím já se od rybáře... / 23 Odmítnutý milenec / 24 Dárek na rozloučenou / 24 Úpěnlivá prosba / 25 Na námět z ostrova Ide / 25 Milenci, jenž na mne už dávno zapomněl... / 26 Odpověď / 26 Naříkám nad údělem svým... / 27 Pouť do kláštera Na skále / 28 Záhy jsem dostala tuto odpověď: / 28 Opuštěná / 30 Posteskl si jeden vzácný dvořan,

že jsem na něj zapomněla... / 31 Pozvání / 31 Takováto kouzla se slovy

umí pan Abe no Kijojuki: / 32 Neodpustila jsem si tuto odpověď: / 32 Rada milenci, jenž, zdá se, na mne zanevřel... / 33 Nezvaní hosté / 33

( 91 )

Stmívání v horách / 34 Milostné hrátky / 34 Otázka určená vysoko postavenému dvořanovi,

jemuž obava ze skandálu v císařském paláci

brání v tom, aby mě navštívil jinak než tajně,

v nuzném přestrojení... / 35 Se stvolem kosatce jemu posílám, pátého dne

pátého měsíce, jenž je svátkem chlapců

i mužných ctností... / 36 Bez konce... / 36 Tomu, kdo kdesi daleko přebývá... / 37 Když za mnou nepřišel jsi potají... / 37 Miluji, a přesto sama jsem... / 38 Stará borovice / 38 Nastal čas... / 39 Zklamání / 39 Překvapená / 40 Sama za jarního deště / 40 Psáno ve větrném počasí, nad ránem,

kdy zemřel Čtvrtý princ... / 42 Tomu, kdo mi vzkázal:

„Zapomeň na mne, umírám.“ / 42 Vězte, že nesnadno to psaní píši vám,

jež nyní posílám... / 43 Neopětovaný cit / 43 Jarní obrázek / 44 Vážné starosti / 44 Uprchlé jaro / 45 Po dlouhém odloučení / 45 ( 92 ) Sdílený úděl / 46 Jak zapomenout mám? / 46 Tvrdíš, že udivuji tě víc než kdysi... / 47 Světská elegance / 47 Psáno pro bolestnou chvíli, kdy nás opouští

milovaná bytost, a mluví se o tom, že se jako

jeřáb z rákosových plání vznese a ve výšinách

oblačných navždycky rozplyne se... / 48 Z paláce přikázali mi, ať o dešti báseň složím

v tomto prosluněném dni... / 50 Když zalévání, jež nezná míru,

záhon chryzantém vyplavilo... / 51 Tajná setkání / 51 Odpověď posílám v listu přivázaném

ke klasům trávy ozdobnice... / 52 Odpověď tomu, kdo se ptá, jaké to je snášet

posměch, že dostala jsem se do řečí... / 54 Muži, o němž povídá se, že je v lásce nestálý... / 55 Bolestné poznání / 55 Milenci odmítnutému ne tak zcela... / 56 Daleko do Mičinoku posílají tě, a mně nezbývá

než se ptát, kdy na cestu se musíš dát... / 56 Když úzkost v srdci mám

a bezradná si připadám... / 57 Jak jen to bylo ráno za svítání? / 57 Co netušila jsem... / 58 Když zemřel, koho jsem vídávala... / 58 Splněný sen / 59 Do daleké provincie posílám... / 59

( 93 )

Lidská neomalenost / 60

Bojím se, bojím... / 60

Pochybnosti o sobě samé / 61

Další otázky / 61

Tomu, kdo o mě ztratil zájem... / 62

Výhody dlouhého života / 62

Marná snaha / 63

Pohřební hranice / 63

Smutný nápěv / 64

Na rozbřesk když čekám dlouze... / 64

Zrádné slzy / 66

Podzimní vítr vzdul se zas... / 66

Strastiplná noční vycházka / 67

Když procitla jsem... / 67

Přítelkyně z hory zvané Čekání / 68

Nezdařený útěk / 68

Známky podzimu / 69

Navečer podzimu se ptám... / 69

Měsíc na ranním nebi / 70

Horský pramen / 70

Proměna / 71

Jarní zvědavost / 71

Příchod podzimu / 72

Naléhavá prosba / 72

Uzda, jež strhává mě zpět... / 73

Otázka nad otázky / 73

Do listů slov má báseň odívá se... / 74

O životě v ústraní přemítám... / 74

Noční lov / 75

Odloučení / 75

Hořkosladká upomínka / 76

Mlha nad krajinou / 76

Mořská skica / 78

Poslední přání / 78

Jemná a tajemná Ono no Komači

(Zdenka Švorcová) / 79

EDI CE

ver še

SVAZEK

(30)

Ono no Komači

Do slov má láska odívá se

Z japonských originálů přeložila

a doslov napsala Zdenka Švarcová,

přebásnil Zdeněk Gerych

Ilustrace na obálce, s. 5, 29, 41, 65, 77 –

Národní galerie v Praze; s. 17 – Západočeské

muzeum v Plzni; s. 53 – Národní muzeum –

Náprstkovo muzeum asijských, afrických

a amerických kultur

Typografi e Vladimír Verner

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2011 jako svou 986. publikaci

Vydání první. AA 1,05. Stran 96

Redakčně zpracovala Blanka Koutská

Odpovědná redaktorka Marie Válková

Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava

Doporučená cena 188 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-058-9



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist