načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Do nitra - Jerronime

Do nitra

Elektronická kniha: Do nitra
Autor:

V dnešní době se čím dál častěji setkáváme s prohlášeními typu „pozitivní myšlení“, „síla myšlenek“, „transformace vědomí“. Jen málokdo ale ví, co to ve skutečnosti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  213
+
-
7,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Global Contract s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 322
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: překlad a korektura: Nicole Kottnauerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-899-0017-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V dnešní době se čím dál častěji setkáváme s prohlášeními typu „pozitivní myšlení“, „síla myšlenek“, „transformace vědomí“. Jen málokdo ale ví, co to ve skutečnosti znamená, když dosáhnete svého osvícení či získáte skutečnou a věčnou spokojenost, lásku a štěstí. Ve většině případů se to stane, možná ani ne vědomě, lidem, kteří přežili klinickou smrt nebo překonali jiné těžké choroby. No a potom si tuto cest u vol&ia cute, ti, kteří prožili těžký duševní pád anebo jich – právě takových pádů – zažili v životě několik a opakovaně.
Hlavní hrdinku příběhu motivuje mistr Osho a právě síla vědomí, získání vnitřní stability a pokoje, energie vesmíru, existence, kvantových polí. Tomu všemu začala rozumět a tím začala žít ve smyslu úplně nového vnímání světa. Přeměna úspěšné, inteligentní, krásné a navenek šťastné ženy ve skutečnou láskyplnou bytost, jejíž životní cykly a omyly se jen tímto přestanou konečně opakovat.
Neuvěřitelný příběh založený na skutečnosti.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jerronime - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Do nitra

... jak nalézt své nitro a zvolit správnou životní cestu...

Jerronime



Do nitra

Pointa této knihy a její závěr, ve smyslu efektu životní změny

a postoje hlavní hrdinky, jsou skutečné.

Časoprostor, v němž se děj odehrává, osoby, obsazení

a jednotlivé částečné události jsou smyšlené,

respektive pozměněné.


Jerronime

DO NITRA

Překlad z originálu

Copyright © 2017 by Jerronime / GC s.r.o.

Překlad a korektura: NicoleK

Obálka: NicoleK

Vydavatelství: GC s.r.o.

Grafická úprava a sadzba: Oždy production, s.r.o.

ISBN: 978-80-89900-18-3


OBSAH

Předmluva ............................................................................7

Můj první deník – „7 dní očisty“ .......................................10

Deník – DEN 1 ..................................................................13

Spouštěč .............................................................................16

Deník – DEN 2 ..................................................................29

Před patnácti lety... ...........................................................34

Deník – DEN 3 ..................................................................51

Deník – DEN 4 ..................................................................53

Úlet z reality – oddych? .....................................................55

Deník – DEN 5 ..................................................................70

Po prvním osudovém rozchodu .........................................79

Deník – DEN 6 ..................................................................91

Zamilování a tak dál ..........................................................94

Deník – DEN 7 ................................................................134

Terapie u Daniela – začátek změn ...................................145

Bloudění a tápání .............................................................149

Naposledy u Daniela ........................................................159

Začátek transformace .......................................................167

Výlet.................................................................................201

„Zvláštní události“ ...........................................................241

Zrcadlo .............................................................................271

Žebrák ..............................................................................284

Odcyklení .........................................................................303

Doslov ..............................................................................320

Poznámka: ........................................................................322



7

Předmluva

Seděla jsem v letadle a vracela se ze služební cesty – zkonference o úspěšných ženách. Dost nuda, ale musela jsem se jí

zúčastnit a nasbírat nové náměty pro psaní. Ještě že se to celé

konalo v mé oblíbené destinaci – na „Ostrově“, u moře, se

sluníčkem a v teple... Cestující postupně nastupovali do letadla.

Vedle mě byla stále dvě volná místa. Když se všichni usadili,

zaradovala jsem se, že budu mít celou trojici sedadel pro sebe

na celý let a budu se moci konečně dospat po měsíci cestování,

konferencí, sponzorů, námětech na články, nemluvě o všech

těch koktejlových párty a recepcích. Byla jsem už pořádně

utahaná. Seděla jsem skoro až vzadu.

V tom jsem zaznamenala jakýsi rozruch.

Spolucestující na sedadlech přes uličku do sebe šťouchali loktem a významně si ukazovali hlavou směrem ke kokpitu. Natahovala jsem krk tedy i já, co že se děje.

Nic. Vpředu podávala nějaká cestující letušce palubní lístek pro kontrolu. Když vešla do uličky, všimla jsem si, že na ní upíná oči snad celé letadlo. I já jsem zůstala v němém úžasu. Ona totiž byla krásná. Ale nebyla to taková ta tupá krása. Jako by kolem ní byla záře. Sálala z ní taková energie, jako by do letadla nastoupilo slunce. Lehké opálení, polodlouhé blonďaté rozpuštěné vlasy, obrovské zářivé modré oči. Na tváři měla pokojný výraz a přitom z ní vyzařoval takový náboj. Perfektně oblečená, sportovně. Roztrhané rifle, k tomu nějaká sportovní blůzička (takový střih jsem ještě ani neviděla), sandály naplatformě (s takovým stylem jsem se zatím nesetkala). Vše sladěné,

Do nitra

poutavé, extravagantní, nové a přitom vše elegantní. Takové,

že každá žena v letadle určitě zatoužila mít celý outfit ve svém

šatníku, bez ohledu na to, jak která vypadala.

Když se přiblížila, měla jsem pocit, že ji znám. Odněkud...

Kdo jen to je? Odkud ji znám? Ta razantní chůze, štíhlá, ale

šlachovitá postava, ta energie, která z ní sálala každým krokem.

Přicházela, zastavila u mě a mrkla na mě:

„Ahoj! Jak vidím, tak si mě nepamatuješ. Jednak, sedím

s tebou, teda vedle tebe... a pak, jsem Naomi. Byly jsme spolu

před pěti lety na takové trapné konferenci o úspěšných ženách

ve světě reklamy. V Japonsku, vzpomínáš?“

Samozřejmě že jsem si ji pamatovala. Vždyť už tenkrát se

celá naše „ženská výprava“ nezabývala, mimo konference

a japonského pořádku, ničím jiným, jen jí. Už tenkrát bylazajímavá. Super postava, krásná, vždy stylově oblečená. Ano, už

tehdy všechny ženy postupně zjišťovaly, kde nakupuje, jaké

parfémy používá, kam a co chodí cvičit, jaký má stravovací

režim, kdo jí dělá nehty. Tehdy si každá zapisovala do diáře

nebo mobilu svá předsevzetí, co se sebou začne dělat hned, jak

se vrátí z dovolené. Prostě je nastartovala.

A teď přistoupila, sedla si vedle mě. Vypadala ještě o deset

let mladší než tenkrát. Vzpomněla jsem si, že během téjaponské cesty byla jaksi „nezdravá“, vystresovaná, stále něco řešila,

koukala do mobilu, často telefonovala a výrazně artikulovala,

mnohdy zvýšeným hlasem, a živě při tom gestikulovala. Byla

zajímavá a všechny okouzlila, ale teď a tady vedle mě byla

přímo éterická bytost. Vyzařoval z ní pokoj, rozvaha, pokora.

Letěla z Ostrova, pořád to byl její druhý domov. Před čtyřmi

měsíci se rozešla s někým, o kom si myslela, že je její poslední

zastávkou, že je to ten „PRAVÝ“, se kterým zůstane už do konce

života. Teď je vše jinak. Ale to, co se událo, mělo význam.

Nic by nevzala zpátky. Pochopila, že všechno, naprosto každá

událost v jejím životě měla svůj význam a nic by nezměnila.

Už jen stručně konstatovala, že ještě před čtyřmi měsíci byla

natolik v koncích, že si dokonce chtěla vzít život. Ukázala mi

svůj první „deník“, který začala psát týden po rozchodu... Mě

zabralo sotva deset minut ho zhltnout, protože i navzdorynepříliš úhlednému rukopisu, jsem se od něj nedokázala odtrhnout.

Zaujal mě, a hlavně mě zaujala tato bytost vedle mě natolik,

že jsem z ní v průběhu letu dostala skoro celý její příběh. Tedy

ten, který souvisí s touto její životní epizodou. Naomi. Neznala

jsem ani její celé jméno. Měla jsem jen její skromný deník, jen

prvních sedm dní, nejtěžších a nejbolestivějších. A její příběh,

který sama nazvala „transformací aneb odcyklením“. Deník

jsem si s jejím svolením nechala, neboť je autentickýmvyjádřením toho, co v těch sedmi dnech prožívala. Zbytek jereprodukcí všeho, co mi v průběhu letu vyprávěla.

Předmluva


10

Do nitra

Můj první deník – „7 dní očisty“

(tento název jsem vybrala pro svůj první deník)

Vše to odstartoval „rozchod“. Zoufalý, nepochopitelný, rychlý, bolestivý.

Náhle jsem se ocitla na okraji propasti jako Alenka v říši divů... Tohle ne! Tohle měl být můj poslední vztah, ten souzený, předurčený, dokonalý, ten, který vydrží až do smrti, navždy...

Jakékoli pochybnosti, které jsem měla v průběhu těch pěti set devadesáti dní tohoto vztahu, mi moje láska a věčnýoptimismus vyvrátili. Věřila jsem, že se to poddá. Nasazovala jsem si opakovaně růžové brýle, ale nepomohlo to... Cítila jsem, že je to mým posláním, mojí misí. Že sice nenaplním své základní úlohy a přirozenou touhu ženy po dítěti a rodině, ale smířila jsem se s tím, neboť jsem uvěřila, že tento muž mě potřebuje více než já jeho. Mám mu pomoci procítit lásku a přimět ho k tomu, aby se očistil od všech negativních vlivů, které si v sobě nosí, od bloků, od bytostí, které ho ovlivňují, a aby poznal štěstí.

Tak, a teď ležím na pohovce v bytě u kamarádky Rebeccy, o níž jsem si vždy myslela, že je jako já, že je mi sestrou, že mi přeje jen to dobré. Byly jsme si přeci tak podobné a vedly jsme tentýž styl života. Stejné kariéristky, v životě osamělé nebo jen s milencem, nejmoudřejší a nejinteligentnější, rozuměly jsme si

beze slov. Teda, trošku se to změnilo už za doby mého vztahu

s Patrikem, ale teď mi to bylo jedno. Potřebovala jsem být s ní,

s někým, nebýt sama.


11

V jednom kuse pláču, sleduju mobil a Patrikovo připojení na

chat. Hlídám, zda mi nepípne zpráva. Pípne. Ale od Daniela.

Mého učitele, mentora, duchovního průvodce. Velmi zvláštní,

že se v mém životě objevil právě v té době, pouhé tři týdny před

rozchodem s Patrikem.

„Jak se cítíš? Jestli jsi sama, zastav se na chvíli a definuj si,

co chceš. V oblasti vztahů, podnikání, hobby, vize, čehokoliv jen

chceš. Napiš si to. A přitom si začni psát, jak bys, podle sebe,

měla postupovat, krok za krokem, a představuj si, jaké to je,

když toho postupně dosáhneš. Taky si napiš, jak se budeš cítit,

jak budeš reagovat a hlavně, po každé větě si řekni: Děkuji za

to a to.

A především to stále prociťuj a těš se z toho :-). Hlavně hodně sni a představ si, že jsi malé nevinné dítě, jak se chová, když je šťastné.

Naším cílem je, abys po emoční stránce byla jako spontánní malé dítě. Po stránce rozumu buď jako starý člověk, plnýmoudrosti věků, a uvědom si, že máš v sobě sílu přenášet hory. Toho si buď vědoma. Jsi vítěz dvacetimiliardového pelotonu spermií a tvé vědomí je větší než známý vesmír plný energie, která nemá obdoby :-). A užívej si to. Pa.“

Nejdřív jsem na zprávu koukala jak nevěřící Tomáš, ale nakonec jsem udělala přesně to, co mi napsal.

Lehla jsem si v obýváku na pohovku, zavřela oči a zkusila se soustředit jen sama na sebe. Proud myšlenek, který pozablokování snad všech čaker a po otupení všech smyslů začal přicházet, byl tak jasný a osvobozující! Vzala jsem papír a tužku a začala psát „své touhy“... Ten naškrábaný, tužkou počmáraný papír

Můj první deník – „7 dní očisty“


12

Do nitra

si navždy ponechám mezi svými poklady, protože ten zázračný

systém propojení myšlenek, mé vnitřní energie s vesmírem,

právě nastal. Bytostně jsem to cítila. Uklidnila jsem se, vyšlo

slunce, přestal pláč a venku ustal i déšť.

Chci procítit štěstí a najít ho. Myslím, že se to splní, pokud

potkám lásku, pokud ji znovu objevím s Patrikem, nebo najdeme

novou... Doslova jsem si napsala toto:

1. Potkám MUŽE, který je mi předurčen, a který mě konečně

bude milovat pro „mne“, pro to, co jsem. Pochopíme to oba

hned, že jsme se konečně našli, a budeme dojatí k slzám štěstí.

On je už někde v čekárně a každou chvíli ho potkám a poznám.

Stanu se jeho bohyní, přítelkyní, doživotní partnerkou a budeme

mít i dítě. Nejspíš syna.

2. Dům, bílý, na kopci, nad mořem. Možná jachta.

3. Budeme mít společné pracovní zájmy.

4. Začnu se věnovat spíše umělecké činnosti, psaní, tvorbě a vysloveně využití kreativní energie, kterou v sobě cítím.

5. Tanec

6. Klid, láska a mír v mém nitru

A pak se VŠECHNO začalo měnit...


13

Deník – DEN 1

Podívala jsem se na sebe do zrcadla – od pláče jsem už ani

neměla žádné oči, jen jakési čárky, připomínající mongolskou

step. Nedokázala jsem na něho přestat myslet. Co se vlastně

stalo, proč? Vždyť jsme si nijak fatálně neublížili, my seneoklamali, nepodvedli, ani žádné výrazné vztahové problémy jsme

neměli. Spíš jsme se uměli číst navzájem, doplňovali jsme se,

byli jsme jako spřízněné duše. Nebo jsem to tak vnímala jenom

já? Nemohl se přeci tolik přetvařovat, ne tak dlouho. A hlavně

proč se nakonec rozplakal? Kdyby mu to bylo všechno jedno,

nereagoval by takhle... Vždyť pokud by mě nemiloval, bylo by

mu to jedno. Neměl by čas od času žárlivé a majetnické reakce,

nevyhledával by stále mojí společnost, netrval by na tom, že

budeme trávit veškerý čas spolu. Vždyť byl se mnou rád, chtěl

být se mnou pořád a sdílet se mnou své zájmy, radosti a starosti.

O co jde? Co se vlastně stalo a proč tomu nerozumím? Hlavou

mi probíhalo vyšetřování 24/7 – čtyřiadvacet hodin sedm dnů

v týdnu – tedy bez přestávky se střídalo obviňování asebeobviňování, lítost a sebelítost. A především miliony otazníků.

Po dvou dnech ukrutného pláče, týden po rozchodu s Patrikem, nastal jakýsi pocit uvědomění. Kdosi moudrý jednou napsal, že žena, když se v koupelně sprchuje, maluje, líčí a podobně, tak vše, co jí v té chvíli projde hlavou, všechny myšlenky, co jíspontánně napadnou, jsou vlastně jasným „viděním“ a intuicí, jež je potřeba poslechnout.

Toho večera, když jsem byla na pokraji sil, uslzená a bolavá,

jsem najednou pocítila neuvěřitelnou úlevu.


14

Do nitra

Tohle – on, Patrik – byla zřejmě další škola. Ale už poslední. Poslední zkouška a poslední etapa před očištěním mé karmy a možností poznat skutečné štěstí a klid duše.

Prošla jsem tak dlouhou cestou. Tolik jsem toho musela zažít, tolik bolesti a „facek“, než jsem pocítila, že tohle byla už moje poslední zkouška. Nastala změna. Měli jsme si – obě duše – navzájem odevzdat důležité zvěsti a poznání.

Já se měla naučit pokoře, měla jsem poznat pocit domova, měla jsem si projít rolí ženy, matky, pečovatelky, uklízečky, ačkoliv ne skutečnými, přesto v tomto vztahu potřebnými a skloubenými do jedné osoby. Měla jsem se naučit starat se o domácnost, měla jsem přijít na to, že mě baví vaření, že mě baví „nicnedělání“ a mazlení se s partnerem. Že náhle vůbec

nepotřebuju přesně stanovený program a harmonogram na

každý den, každou vteřinu... Že umím jen tak v tichu ležet

u čtení knihy, novin, internetu, sledování televize, vedlepartnera a jeho rodiny. Že nemusím být v práci do půlnoci, ale

všechno v pohodě zvládnu do čtvrté hodiny odpolední, a dál

se poté věnovat společnému programu s mou novou rodinou.

Zjistila jsem, že je velmi důležité a příjemné mít po boku lásku,

partnera, který s vámi rád tráví čas, touží po vás a miluje vás.

Najednou se všechny hodnoty, do té doby prvořadé, vytratily.

Zůstala jen láska a touha stát se skutečnou „ženou“.

Žádné dokazování, předvádění se, získávání přízně. To vše se změnilo v prach. Zůstala jen sebedisciplina, tvořivost aenergie tvořit, ukázat své schopnosti, ale moudrostí, intelektem a šikovností.

Co se měl naučit ON?

15

V tu chvíli, kdy jsem cítila, jak se pouto mezi námi začalo

postupně trhat, jsem uslyšela šepot jedné myšlenky, že mě

neuvěřitelně miloval. Možná, že vůbec poprvé začal skutečně

milovat ženu, jen ho přemohlo něco jiného... Co? Jako by se

lekl lásky...

Deník – DEN 1

Do nitra

Spouštěč

Byla to už jejich druhá cesta za exotikou během dvouposledních zimních měsíců. Karibik byl jejich rájem na celých deset dnů. Byli tam sami, jen ona a Patrik. Tak to bylo vždynejkrásnější, romantické a plné lásky. Věnovali se jen jeden druhému. Tato karibská dovolená byla spíš její pracovní záležitostí – kongres se konal v Dominikánské republice a ji pozvala její mateřská nadnárodní reklamní společnost, pro niž pracovala, respektive jejíž franšízu vlastnila. Tento kongres se každoročně pořádal v exotické destinaci a byl jakýmsi vyhodnocením předešlého roku. Jelikož Naomi zastupovala své dvě pobočky, kterým šéfovala – jednu za svou Rodnou zemi a druhou za Ostrov – měla v podstatě nárok na dvě místa, dva účastníky zdarma. Bylo samozřejmostí, že Patrik představovalneodmyslitelnou, povinnou součást jejích cest. Co se poznali, nebyla prakticky nikde sama, vždy jen s ním.

Tentokrát, dokonce tak celkem nesměle, padl návrh, zda by se cesty mohl zúčastnit i jeho syn. Submisivní typ, neprůbojný, ustrašený, uzavřený. S dobrým srdcem. Vysokoškolák. Dostala ho do vínku zhruba před rokem a půl, když se seznámila s Patrikem. Byl součástí domu, součástí jejich společného prostoru.

Setkání s Patrikem jí vždy připadalo jako osudové. Jako by ho znala v minulých životech. I když měla ráda lidi a byla vždy pozitivní, loajální a sociálně orientovaná, přeci jen po tolika letech samoty, po pěti letech bez partnera, bez vztahu – vážného, trvalého – byla tohle řádná změna.

Ale brala to. Zamilovala se a vše ostatní se stalo součástí...

Někdy by určitě upřednostnila samotu a „líbánky“ se svým

nejdražším, jen takové sladké nicnedělání o víkendech, sami

doma... Někdy se to podařilo... Ale většinou to bylo vzájemné

sdílení času a prostoru.

Kromě „bed-time-stories“. Pro ty si už, naštěstí, k tátovi do ložnice nechodil... Teda... Občas...

Zvykla si, stal se součástí jejího života.

Proto ani neváhala s odpovědí:

„Samozřejmě. Pojede s námi, když si to přeješ. Alespoň budeš mít společnost, když já budu na kongresu.“

Mile se na ni usmál a políbil ji. Vždy byl maximálně šťastný, když viděl, že jeho děti jsou šťastné. Když viděl, že se o ně Naomi umí postarat, vypere, vyžehlí a, je-li potřeba, sbalí jim věci. Když se někam cestuje, poradí, co si mají obléct, uvaří večeři, zažertuje si s nimi. Měla ráda humor. Byl pro ni solí života. Tolik úskalí a facek, které v životě dostala, by nikdy bez humoru a schopnosti obrátit i vážné situace na sarkazmus, satiru či ironii, nezvládla.

Někdy jí ani Patrik, ani jeho syn, nerozuměli. Chvíli jim trvalo, než se naučili pochopit řeč jejího těla a očí, než věděli, že sice odpovídá s vážnou tváří a úplně monotónním hlasem,

ale že „hláška“, kterou vypustí, bude stát za všechny drobné.

A právě takhle probíhala i celá dovolená. Každé ráno společná

snídaně, potom pláž. Dva dny byla Naomi na kongrese, tehdy

šli kluci na místní výlet. Jinak oběd, večeře, někdy večerní

animační program, někdy byli jen tak na pokoji a hráli karty

nebo si četli. Naomi jim před večeří na postel připravilaobleSpouštěč


18

Do nitra

čení, co si mají vzít na večeři. Kluci se rádi nechali takhle

rozmazlovat, protože ani jeden z nich neměl k módě specifický

vztah.

Ještě před dovolenou byla dvakrát u Daniela. Pozorovala

změny. Vnímala svět okolo trochu jinak, a hlavně vnímala

Patrika jinak. Zřetelněji viděla, jak neustále sleduje směr jejích

očí, kterým směrem se dívá, jak k ní vždy doběhne, aby se

náhodou nedostala do jakéhokoliv kontaktu s nějakým jiným

mužem. Vůbec jí to nevadilo, protože neměla potřebu se snějakým jiným mužem potkat či seznamovat. Jejím životem byl on

– Patrik – a vše ostatní okolo se proměnilo v šeď, v mlhu. Když

už mělo ke komunikaci dojít, právě s mužem, tak k ní došlo ne

proto, že to byl muž, ale proto, že to byl člověk, se kterým si

měli nebo chtěli předat informaci, vtip, nápad, prostěkomunikační tok.

Nevadilo jí to, ale vnímala to. Čím dál citlivěji a ostřeji. Vždy

se uklidnil, když mu byla vyloženě nablízku. Když se hodotýkala, lehla si k němu na lehátko, držela ho za ruku. Jinak byl

stále ve střehu. Nervózní, neklidný. I přes to, že měl s sebou

své milované děti. I přes to, že byli dennodenně spolu, každou

minutu, každou vteřinu.

Dřímající šotek konfliktu zároveň v napětí vyčkával. V napětí,

které jaksi ze dne na den rostlo a stupňovalo se. Možná to

zapříčinil i nedostatek sexu – tím, že objednávali dodatečnou,

třetí osobu až těsně před odletem, hotel měl k dispozici už jen

apartmán, a ne dva samostatné pokoje. Apartmán měl sice dvě

oddělené místnosti, ale žádné dveře mezi nimi, jen příčku sotvorem v prostředku. Tak byli všichni spolu, svorně. Na dovolené.


19

Něco už ale viselo ve vzduchu. I když paradoxně s jeho

synem to bylo skvělé, perfektní. Naomi s ním vycházelaukázkově. Zdálo se, že si vysloveně žádá její společnost. Baví ho

řešit s ní svá „vysokoškolská témata“, intelektuálně mudrovat.

Dokonce z něj vydolovala i tajemství (samozřejmě s trochou

alkoholu) týkající se jeho tajných lásek, vkusu, milenek... Jeho

otec se doslova vznášel. Láskou, štěstím... snad to tak bylo.

Měl vedle sebe soběstačnou partnerku, která dovedla všechno

zařídit, nikdo z nich se nemusel o nic starat. Jen se tak vezli...

plavali v realitě, kterou byla dovolená. Myslela deset kroků

dopředu. Cítil z ní lásku, musel lásku cítit. Bylo nemožné, aby

nepronikla každou částí jejich těl, ale asi jen těch těl. První fáze

lásky. Cítili touhu, přitažlivost, jedinečnost..., ale zřejmě ještě

nevěděli, co měli poznat během drastických chvil odloučení.

„Naomi, dáš si Piňa Coladu?“

„Dones...“

„Co byste řekli, že bychom si dnes večer zašli na tufantastickou show Coco Bongo?“

„Jak myslíš...“ Patrik na ni laskavě a láskyplně mrknul.

„Aha, tam se blíží jeden z plážových prodavačů... Koupím lístky...?“

„Počkej, já je koupím!“ křičel z moře Patrik.

„Nech to, mám u sebe hotovost, tak je koupím a pak se vyrovnáme...“

Lístky tedy byly koupeny a v sedm večer se sešli sostatními přihlášenými hosty v hotelové lobby, odkud se zajištěnou organizovanou dopravou přesunuli do Klubu. Naomi koupila

Spouštěč


20

Do nitra

VIP lístky. Po tolika letech práce si už odvykla přizpůsobovat

se ostatním. Neměla to ráda.

Ale z kluků nevycítila jinou tendenci, než splynout s davem

v autobuse, proto se ani neunavovala vyrukovat s možností

objednat, pro ně tři, taxi.

Byla by to obstarala sama. A to byla další „ne zas tak vhodná“

vlastnost, totiž její přílišná samostatnost. Až příliš se naučila

žít svůj život, starat se o sebe a své nejbližší, o firmu, firmy,

zaměstnance. Zodpovědnost. Přehnaná zodpovědnost a o to

větší nezávislost, suverenita, svébytnost. Co se týče hmotných

statků a formy zabezpečení, nepotřebovala nikoho. Byla už tak

zvyklá. Ale teď, po dvou letech s Patrikem, to dovedla až do

jakéhosi extrému. V podstatě si vždy koupila všechno sama,

dokonce i jim. Co se týče darů, neznala její štědrost mezí.

Koupila letenky kamkoliv, když ji napadlo. Koupila lístky za

kulturou, když cítila, že je potřeba změnit prostředí a být na

chvíli jen „sami dva“, zajišťovala běžné nákupy potravin –

prostě to neřešila. Ale tím patrně jen druhé straně ukazovala,

že tak je to v pořádku. V souvislosti s ní nemá Patrik nic řešit.

Při nejbližším konfliktu, hádce, jí on vytýkal, jak málo času

s nimi tráví, nebo že koketovala s muži (během jejich dvou

prvních „rendez-vous“) a ona mu zas na oplátku vytýkala, jak je

skoupý, jak jí nic nekoupí a jak se ona musí starat o všechno. To byly ty „fatální“ konflikty, které se opakovaly čím dál častěji. Zcela bezpředmětné, protože oba dělali jen to, co si navzájem ukazovali nebo co jeden druhému dovolili – a přitom si to pak vyčítali a hádali se.

Vědomí ještě nebylo rozvinuté. Cítili, že tento vztah je silný.

Cítili lásku, ale ještě ji neuměli hluboce procítit. Neměli to


21

„know-how“ potřebné pro vysvětlení si jevů, které prožívali,

situací, které se opakovaly. Alespoň Naomi tomu nerozuměla –

nechápala, proč neustále cítila naprosté přiblížení se a vzápětí

absolutní odpudivou sílu. To flirtování, ke kterému párkrát

došlo, nebylo přeci z důvodu jejího zájmu o někoho jiného,

to vůbec ne! Bylo spíše snahou upoutat Patrikovu pozornost

pokaž dé, když cítila, že něco není v pořádku, že se vzdaluje.

Nepříliš vhodný způsob, ale ono těžko přemýšlet, co je správné,

když jste zamilovaní a neumíte si jisté okolnosti vysvětlit – proč

a jak se dějí.

Patrik jí zase natruc dokázal dát patřičně najevo, že do jeho

rodiny nepatří a ať je ráda za pozici, v níž se nachází. Vydali

se na nákupy. Oni dva a Naomi. První značkový obchod, do

kterého vešli, byl jen další fackou. Patrik a syn se od ní oddělili

a hrdá Naomi odpochodovala do své sekce. Sešli se u pokladny

a každý zaplatil svůj účet. Vskutku příjemný pocit, obzvláště

pro někoho, kdo tuhle dovolenou – a mnoho jiného – svému

partnerovi daroval a akceptoval přítomnost jeho synátora ve

společném pokoji.

Kdo byl v Punta Cana, v Dominikánské republice, a dostal se

do Coco Bongo tak ví, že je to mimořádný zážitek. Aréna s bary

kolem dokola, se světelnými a mlhovými efekty, vlastní disko

show s geniálním programem. Imitátoři zpěváků, tanečníků, do

toho zakomponovaná akrobatická show, přičemž se všechno

děje kolem dokola, všude a nikde, jako byste byli celou dobu

interaktivní součástí této show. Na každém poschodí arény

jsou stupínky, na nichž místní „výběrčí“ – nikoliv daní, nýbrž

účinkujících – z davu vždy někoho vyberou, pěknou kočku,

Spouštěč


22

Do nitra

pár, nadržený pár, milého pána, otylého pána, směšně oblečené

turisty... prostě kohokoliv, kdo dané místo na určitou dobu

zaplní, zavlní se, odprezentuje. A třeba ho natočí i interaktivní

kamera, a třeba ne. Jde jednoduše o formu interaktivní zábavy

a patří to k show Coco Bongo.

Samozřejmě že se výběrčí, pikolík, zastavil i u Naomi.Pochoitelně odkráčela k určenému stupínku a začala se vlnit. Cítila,

že odezva o tři metry dál za jejími zády, v podobě přihlížejícího

Patrika, není zrovna pozitivní, a tak se raději v polovině skladby

ze stupínku vrátila na své místo.

„Předváděla ses. Zase ses musela ukazovat. Musíš vyčnívat

z davu, jako vždy, a nemůžeš normálně posedět na místě...“

zaznívaly jeho výčitky cestou domů.

Už to nezvládala, nemohla uvěřit – nevinný tanec v rámci

show, kde to navrch patří k programu a dotváří celkový efekt, kde se účastníci běžně předhánějí v tom, kdo si alespoň na pár minut či vteřin zatancuje na vymezeném půlmetrovém výseku...

Na pokoj se večer vrátili mlčky. Ačkoliv, velmi čilá a živá

konverzace probíhala mezi ním a jeho synem. Ne však s ní. Čím

živější a spontánnější (navenek?) byla debata mezi nimi, tím

izolovanější, sklíčenější a smutnější se Naomi cítila.

Ráno, když se vzbudili, nezaznělo dokonce ani pouhé „Dobré

ráno...“. Mlčeli celou zpáteční cestu letadlem z Karibiku do

Evropy, mlčeli celou cestu autem z letiště domů. Mlčeli už

třicet šest hodin.

Doma se přivítali s prázdným domem. Naomi všem vybalila,

uklidila věci, pustila pračku... Běžná rutina.

Ticho.


23

Napětí se dalo krájet.

Celé se to zaseklo v bodě, jako kdyby zapomněli mluvit. Měl by přijít logoped a opět je to naučit.

Ráno druhého dne po návratu. Každý si jde za svoukaždodenní rutinou – práce, schůzky, domů.

Shodou okolností, šťastnou či nešťastnou náhodou, měla Naomi v ten den návštěvu. Sestřenice, která žila v Kanadě, a s níž měla velmi blízký vztah, se přijela podívat na své blízké, na svou rodinu. V Naomině městě se však měla zdržet jen ten večer, pak pokračovala v cestě za rodiči. Byly si nejbližšími přítelkyněmi a sestřenice navíc byla ve třetím měsícitěhotenství, nemohla se s ní tedy nesetkat. Za normálních okolností by ji pozvala k nim domů, ale teď to nebylo možné. Do dusné atmosféry zamlklého akvária by to bylo nanejvýš nevhodné – nikdo by se necítil komfortně. Tak se dohodly, že se sejdou v restauraci ve městě, dají si večeři a možná vínko – to jen možná – sestřenice je těhotná, zřejmě pít nebude, a Naomi pojede autem. Vlastně to mělo být jen obyčejné posezení, pokec s nejlepší kámoškou, ještě k tomu sestřenkou, s níž se neviděla dva měsíce. Poslala Patrikovi zprávu přes messengera:

„Večer si jdu posedět se sestřenicí. Přijdu okolo deváté. Píšu to takhle, poněvadž se nebavíme, ale ať aspoň víš, kde jsem.“

Nic.

Žádná reakce.

Když přišel Patrik večer domů, Naomi už byla v posteli. Syn byl někde se svými kamarády. Patrik byl tedy zřejmě také s kamarády, někde. Pokud chce něco říct, tak nepoví nic a ticho. Naomi nebude vyzvídat, kde byl. Je příliš hrdá, než aby vedla

Spouštěč


24

Do nitra

křížový výslech. Vždyť na tom ani nevidí nic špatného nebo

zakázaného. Kýchl. Ona: „Na zdraví.“ On: NIC. Další ráno,

další probuzení... další nic, další ticho.

„Prosím tě, co ti vlastně přelítlo přes nos? Co ti tak vadí? Že jsem šla v Coco Bongo tancovat?“

„A co tobě vadilo na letišti, že ses chovala tak arogantně?“

Ach, zapomněla na ten malý incident, na ten přešlap, kdy Patrik vešel se synem do obchodu, tedy vešli všichni společně, ale vydali se jaksi každý svým směrem. Oni si šli nakupovat svoje a Naomi zase to svoje. V jednom obchodě, dva muži a jedna žena. Sešli se u pokladny, kde si každý zaplatil to své. Mrzelo ji to, to ano. Hodila na ně arogantní pohled a ostře reagovala, když jí chtěli vzít její nákupy: „Není třeba, zvládnu to sama.“ – sarkastický, arogantní ostrý tón. Situaci tímsamozřejmě nepomohla, jen tím přiložila na doutnající uhlíky.

Přišlo jí zkrátka líto, že se celou dobu o všechno a všechny stará. Ano, přízemní a ubohé, teď to vidí. Ale tenkrát to tak cítila a prožívala – jako by k nim nepatřila, jako by byla jen nějaká milenka či služka, a ne rovnocenná partnerka. Se současným vědomím by takové reakce určitě nenastaly. Odehrával se film, který prožívala sama. Dívala se do zrcadla sebe sama – Patrik dělal jen to, co mu naprojektovala svým jednáním. Kdyby se neustále nehrnula do placení, nejspíš by jí kluci nenechali bokem. Oni ji díky tomuto gestu nepovažovali za bezcennou služku, ale za silnou vůdkyni, která se o sebe umí a chcepostarat. To byly ty odchylky. Přízemní lidské odchylky, bez kterých by byl život hezčí. Bez nich by se nedopracovali k fatálnímu krachu, naprostému ponížení se na nejprimitivnější úroveň.

Bez nich by se o dva dny později neobjevila v telefonu zpráva:

„Bude lepší, když se rozejdeme...“

Textová zpráva v mobilu toho rána po dvou dnech ticha.

Víkendového rána, kdy jen narychlo vyběhla z domu na

„zkrášlovací kúru“ ke kosmetičce. Protože bylo doma dusné

ticho, tak jen při odchodu zahučela: „Jdu ke kosmetičce a na

masáž.“ Normálně taková procedura trvá dvě hodiny a on to

velmi dobře věděl. A přesto, co ho dohnalo k napsání takové zprávy? Tehdy tomu nerozuměla a nazvala to ješitností, slabostí chlapa, který nezvládá ženu, protože je silná, výjimečná,samostatná a soběstačná. V podstatě mu nijak neubližuje a právě tím mu ubližuje. Tím, že neexistoval žádný zásadní fatální důvod, že se podřídila jejich domácím pravidlům, že jim byla po ruce, tím už se nedala ta „téměř dokonalá“ bytost snést. Nelze, aby to všechno jedna žena zvládala a tolerovala.

Kluci byli zvyklí papat, jak to nazývali, v šest večer. Zpočátku

jí tento čas činil značné problémy. Za posledních pět let samoty,

podnikání a tvrdé dřiny si navykla končit ve své firmě či končit

poslední pracovní schůzky v devět, deset večer, a po nich ještě

absolvovat své tréninky. Patrik se pochopitelně o večeřipostaral, první měsíce. Buď něco koupil a uvařil, nebo objednal

kvalitní donášku.

Ale čím dál častěji jí při jakémkoliv zpoždění dával zřetelně

najevo nespokojenost. Ona se sice snažila odejít z práce v pět,

jenže tehdy pracovala na dvou velkých mezinárodníchzakázkách. Její zaměstnanci už ve firmě pomalu nocovali a ona

se snažila všechno změnit a přizpůsobit se novému životu.

Častokrát trvalo nad rámec vytyčeného času vůbec se dostat

Spouštěč


26

Do nitra

v dopravní špičce do nového domova, k Patrikovi a jeho synovi.

K tomu nesla zodpovědnost za firmu a zaměstnance. Už po

prvních měsících pochopila, že její finanční stabilita asoběstačnost, jsou důležitými imponujícími prvky či „známkami jejího

charakteru“. Naomi to nijak nepřekáželo, až doposud se celý

život o sebe starala sama, tak proč ne i nadále... Problémem

bylo skloubit v sobě: novou rodinu a své povinnosti, očekávání,

jež cítila jako daná a stanovená, zabezpečení plynuléhofungování firmy, zajištění financí a dalšího na mnoho let do budoucna,

aby stále měla na účtu dostatek a mohla být i nadále samostatná,

živit sama sebe, sem tam koupit dovolenou či dárky (i nové

rodině) a ještě mít dost času na vaření, domácnost, oblečení,

šatníky, praní, a když vypadla uklízečka, tak i na žehlení, mytí

nádobí, vytírání, čištění a domácí práce vůbec. Skloubit to vše

s návštěvami známých a rodinných příslušníků, s tím spojeným

dalším vařením, společnými nákupy, dovolenými, cestami za

golfem. Golf.

To vše ji samozřejmě bavilo, ale taky na to musela mít,

potřebovala na to také vydělat. A jak to tak vypadalo, tak nejen

v danou chvíli, ale i v budoucnu. Dostávala se do celkem

dobrých stresů. Na jedné straně milovala Patrika a tento životní

styl (ve větším klidu a pohodě jí připadal příjemný). Na straně

druhé musela vymyslet jak a kde získat zakázku na potřebnou

sumu, aby měla úspory na minimálně dvacet let takového života.

Pracovala přeci jako generální ředitelka dvou sekcímezinárodního koncernu. Byla to její noční můra. Začala se zamotávat víc

a víc do vlastní sítě, přesněji řečeno do vlastní pasti.

27

Nové obzory, vlastní podněty na nové aktivity, které by ji

uživily, se vytrácely prakticky každým dnem. Abyneprovo

kovala, nedomlouvala už žádné PR schůzky, žádné pracovní

obědy, natož obchodní večeře. Pokud měla něco nezbytného

zajistit (ovšem výhradně operativního charakteru, nikolivstra

tegického či plánovaného řešení), pozvala obchodní partnery

domů k Patrikovi nebo šli na večeři všichni – i Patrik.

Věděl o ní úplně všechno.

Jenže Naomi v pracovní oblasti trpěla. Dostávala se víc a víc

mimo dění, mimo informace. Nevadilo jí to, byl to vlastně větší

klid. Jen ji zneklidňovalo, jak zajistit na svůj účet sumu XYZ,

a stát se tak Patrikovi obstojnou a soběstačnou partnerkou.

Čili opak ženského principu.

Nikoliv jak se o ní někdo – dobře zaopatřený partner –

postará, ale jak ona vystačí s úsporami po jeho boku...

Tak, dilema vyřešeno.

Patrik ho vyřešil. Prostě ho vyřešil.

Všechno spustil ten rozchod.

Při finálním vystěhování – proběhlo během dvou hodin – už

nebylo Naomi, s její tehdejší výbušnou povahou, zapotřebí ještě

něco vysvětlovat. Jedna jediná SMS? „Rozchod“?

Jako tajfun otočila svůj mercedes, zaparkovala před domem,

kde už nikdo nebyl, a začala balit. Rychle a zběsile, neuváženě.

Patrik ji zastihl, až když snášela dolů poslední, věcmi nacpané,

zavazadlo do kufru auta. Chtěl ještě něco vysvětlovat. Ale v ten

moment už nebylo co.

Ne v tu danou chvíli.

Plakali oba.

Spouštěč

28

Do nitra

Dvě tvrdohlavé bytosti, ješitné a nevědomé, možná zničili

něco krásného a schopného přežít i smrt...

Nezvládli to.

Tentokrát ne. A nevěděli, zda dostanou druhou šanci.

Deník – DEN 2

Tohoto dne jsem zažila neuvěřitelné poznání. Celý den

jsem byla smutná. I přes jednu veselou událost, a sicejednodenní krátkou návštěvu mé drahé sestry, i přesto, že jsem byla

na obědě se svými nejlepšími kamarádkami a mou nejmilejší

sestřičkou, i přesto, že mi další kamarádka zařídila snížení

úrokové sazby hypotéčního úvěru v bance, i přes to všechno

jsem cítila smutek. Snad jsem podvědomě čekala na SMS, na

květinu, na jedno pěkné slovo od Patrika k mému svátku. Nic

takového se nestalo.

Moje citlivá nálada se nadále stupňovala. Večer jsem už

sama v kanceláři plakala a nemohla přestat.

Musela jsem se projet autem a mluvili za mě „jiní“ jménem

Patrika. Slyšela jsem, přesněji řečeno, měla jsem vidinu

budoucnosti, jeho hlasem:

„Naomi, miluju tě, uvědomil jsem si to. Nikdy jsem nikoho

nemiloval tak, jako tebe. Dala jsi mému životu smysl. Nechci

tě ztratit. Chci se o tebe starat, učinit tě šťastnou, splnit ti

všechna tvá přání... Byl jsem sobec, zaslepený a zablokovaný.

Ty jsi mi ukázala cestu a směr, jak to změnit. Že to mám změnit.

Jinak bych byl celý život smutný, zaměřený jen na materiálno

a peníze, a opičí lásku ke svým dětem... Nikdy bych nepoznal

skutečnou lásku, humor, radost... Děkuju ti za to. Miluju tě

a hrozně rád bych ti to dokázal a udělal tě šťastnou.“

Náhle jsem se začala cítit líp... Naprostý vrchol dne byl, když

jsem přišla domů. Alice, moje spolubydlící, na mě už „čekala“

s krystalem.

Do nitra

Kdo mi jí vlastně přitáhl do života? Jak se v něm tohle dobré

stvoření ocitlo? Tahle osůbka s čistým srdcem a otevřenou myslí

je sídlem duchovních sil a procesů uvědomění. Vešla do mého

života, aby mi pomohla „pochopit“ a vkročit konečně na cestu,

po níž mám předurčeno jít, a nepokračovat už v cyklechpatřících minulosti.

Byla mým důkazem toho, že v životě někdy musímepřekonat všechny ty zvraty, bolesti a radosti, že máme potkat tolik různých, lepších či horších lidí, aby nám pomohli dostat se k těm posledním „pomocníkům“ předurčeným ujistit nás, že naše intuitivní představy jsou správné a že jsme blízko cíle.

Alice se pustila do výkladu. Někdy mi přišlo, že za formou, jíž komunikuje s kyvadlem, se skrývá rozhovor s někým jiným, něčím jiným. V tu večerní hodinu mi však všechna její odhalení neuvěřitelně pomohla. Začala mě „odkrývat“ a já pochopila, že tu jsem pro nějakou životní misi – poslání jaké má každý z nás – a veškerý můj smutek, veškeré nepřejícné myšlenky, lidé a stavy začali být neopodstatněné.

Pochopila jsem, že se mám vydat na cestu očisty, změnyvnitřního nastavení – nastavení nitra. Už mám všemu a všem odpustit. Moje spolubydlící – andílek, kterého mi pravděpodobněpodstrčili úmyslně na mou životní dráhu – mi řekla (respektivereprodukovala, co jí sdělil její „krystal“): že všechny mé čakry jsou otevřené na maximum, jsem otevřená vesmíru a je ve mně velké duchovno. Na vesmír jsem už napojená. Ještě nikdy u nikoho takovou energii neviděla. Mám v sobě zářivé světlo a dokonce při mně stojí archandělé: Michael a Raziel. Všechno dokážu ovlivnit vírou a myšlenkami. Bude se mi dařit v každé oblasti –

cokoliv si usmyslím, naplánuju, udělám – vše se mi bude dařit,

pokud tak budu činit od srdce, s láskou, vírou a odhodláním.

Mám se věnovat své tvořivé energii, přát si a povídat si s anděli,

vesmírem a archanděli, a vše se mi splní.

To, že jsem potkala Patrika, se mělo stát, bylo to vzájemně

prospěšné. A díky němu nyní mohu rozvinout své „neprobádané“

schopnosti. Patrik měl možná rovněž něco pochopit, změnit. Je

toho dost, ale to už bude jenom na něm: zablokované čakry,

přízemní myšlení, nemá v sobě lásku, neumí prožít skutečnou

lásku, upíná se na materiálno, na to, co vlastní, má rád jen své

děti, přesněji řečeno – je ovládaný, má v sobě smutek.

Se mnou měl možnost poznat, co je to láska, radost, humor,

denní radosti, neupínat se na peníze a materiálno. Musí se ale

odblokovat, dostat na jinou duchovní úroveň, začít na sobě

pracovat. Dokud to neudělá, nebude nikdy šťastný.

Ta moje energie je údajně neskutečná, jen dosud nebyla

použita správným směrem. Musela jsem nejdřív poznat pocit

domova a klidu (s Patrikem), potom bolest a pak sama sebe. Sebepoznání. S Patrikem jsem se měla naučit vést rodinný život a zjistit, že se mi to líbí, že jsem zodpovědná a starostlivá, mám vztah k vaření a domácnosti, a hlavně že umím milovat jednoho jediného člověka, kvůli němu se změnit a pracovat na sobě.

Doslova toto mi Alice řekla.

Mám naplnit své životy, přičemž budu přesně vědět jaké...

Stojí při mně archandělé Michael a Raziel, nastoupila jsem

cestu duchovního dospívání, proto mi už údajně přišli na pomoc.

Pochopitelně jsem si hned vygooglila, co vlastně archandělé

jsou, aby mi to celé dalo alespoň trochu smysl. Ve stavu smutku

Deník – DEN 2


32

Do nitra

a utrpení vám totiž jakákoliv dobrá a nadpřirozená prognóza

dává světélko naděje.

„Archanděl Michael je jedním z hlavních archandělů a je

nejblíže Bohu,“ – to jsem vyčetla na internetu – „je andělem

ochrany, míru, bezpečnosti a pohybu vpřed. Michael má

pomoci překonat strach, dát nám sílu a ukázat cestu, aby naše

další počínání bylo správné.“ Tak Miku, vážně děkuju, protože

tohle usměrňování teď potřebuju ze všeho nejvíc. Už nemůžu

panikařit, nemám energii na odbočování na různé lesní a luční

cestičky, narážet sem tam na medvěda či zmiji, vracet se na ten

samý začátek zas a znova...

„Raziel vám může pomoci pochopit ezoteriku, principy projevu, posvátnou geometrii, kvantovou fyziku a dalšíinformace na vysoké úrovni. Zároveň vám může otevřít cestu k vyšším úrovním psychických schopností a zvýšit vaši schopnost vidět, slyšet, cítit a poznat božské vědění. Raziel vám, jakožto božský průvodce, může pomoci též s projevem.

Raziel je milující, laskavý a inteligentní. Jeho přítomnost se může zdát subtilní, ale postupem času jak ho vzýváte, siuvědomíte jeho pozitivní vliv ve svých duchovních cvičeních.“

Alice mi vysvětlila, jak fungují čakry a jejich význam.

Opravdu jsem netušila, že mají takový význam. Samozřejmě, po subjektivním opisu stavu mých čaker, které jsou údajně maximálně otevřené a zharmonizované, mě tato tématika prvně v životě nadchla natolik, že jsem strávila hodinu nad studiem jejich významu. Bylo mi velmi sympatické, že moje sedmá čakra je propojená s první základní a obě jsou sobě otevřené.

33

Kdo se vyzná v čakrách, ví, že to znamená hodně. V mém

zoufalém rozpoložení a ubohém stavu byly právě takové zprávy

nejvzácnější. Dávaly mi naději, víru, že nejsem až tak„budižk

ničemu“, a že ve mně přeci jen něco dobrého musí být, a že se

tohle současné utrpení v štěstí obrátí...

Tonoucí se stébla chytá.

Deník – DEN 2

Do nitra

Před patnácti lety...

„Zavolej mi Naomi, prosím tě.“ i přes zavřené dveře slyšela

razantní hlas svého šéfa, jak křičí na tu milou paní sekretářku.

„Ano, slyšela jsem!“ vyšla ze své kanceláře přímo dosekretariátu. „Jdu.“ Mrkla na vedoucí sekretariátu a vydala se ke dveřím generálního ředitele. Ještě než vzala za kliku, otočila se na tuhle jí ze srdce nejmilejší paní, jakou kdy v životě potkala. Byl to jejich signál. Paní Marta jí kývla hlavou, že vypadá fantasticky a že je jednička, a Naomi tak mohla klidně vejít.

„Dobré ráno!“ zašveholila zvesela, když uviděla velkého, zkormouceného a nanejvýš vážného ředitele.

„Ahoj Naomi“ zorničky se mu rozšířily, když ji uviděl, a po opálené tváři se rozlil obrovský úsměv. Fešák, pomyslela si Naomi. Paní Marta má pravdu, je to pěkný chlap, musel být moc hezký, když byl mladý, a stále má šmrnc a hlavně to vyzařování. Není divu, že si za generálního zvolili právě jeho.

„Jak se máš, naše krásná Naomi? Jaký byl víkend?“

No super, takže ten děsně přísně znějící hlas, když ji dalzavolat, byl jen zástěrkou vzbuzující disciplínu a respekt. O co tu teď jde? Chce si jen pokecat?

„Dobrý, byla jsem tady – v práci. Dotáhla jsem ty organizační záležitosti ohledně tvé cesty do Itálie a připravila ti rozpočty na všechny plánované reklamní akce do konce roku. Máš to v podpisové knize. Viděls to už?“

„Ale Naomi, to přeci nemusíš tak přehánět. Vždyť to má čas. Ty jsi tu už pomalu pořád... Kdykoliv sem někdo přijde, najde tě tu i o víkendech... Vážně, nic tak nehoří... Jedině, že by ses sem chtěla nastěhovat.“

Ale hoří. Naomi bylo jen dvacet pět. Byla čerstváabsolventka, dokončila dvě školy najednou – ekonomii a práva. Paní

Marta ji objevila na jedné akci, kde postávala jako hosteska ještě

v době studia, a hned ji doporučila ředitelovi za asistentku. To

byl její život, takhle lehký a plynulý. Disciplína, sebekázeň,

kontrola. Ve škole byla vždy ta nejlepší, během studia milion

aktivit – sportovních, vzdělávacích, výdělkových. Prostě měla

cíle, ambice, jasné nasměrování. Žádní kluci, žádné vztahy,

žádná vidina rodiny. To byly naprosto vzdálené a nepolapitelné

mety, které v té době do jejího života nepatřily.

„Vypadáš dnes skvěle, Naomi, ostatně jako vždy.“

„Děkuju“, usmála se a modrá kukadla jí zasvítila. Byla zvyklá

na poklony ze všech stran. Čím víc ji mužské pokolenínezajímalo a ignorovala ho, tím přitažlivější pro ně byla. Mucholapka.

„Půjdeme dnes na oběd? Řeknu Martě, ať nám zarezervuje

stůl. Už otevřeli tu novou restauraci, prý nějaký francouzský

koncept, tak bychom se tam mohli zajít podívat.“

„Ano, jasně. Je to vše, co jsi chtěl?“

„Ne, ne. I když to, co ti musím říct, nebo tedy na co se tě

musím zeptat, mi je trochu proti srsti... jenže nemámvhodnějšího člověka...“

„Co se proboha stalo?“ skočila mu Naomi do řeči.

„Nic, nic. Nevím, zda už jsi slyšela, že otevíráme dalšídceřinou firmu v zahraničí. Potřebujeme tam dát multilingvistu,

někoho, komu věříme... a hlavně chytrého, inteligentního,

šikovného pracanta, vůdce. Myslím, že ty splňuješ všechna

kritéria, a k tomu jsi svobodná, tak předpokládám, že nebudeš

mít problém se dlouhodobě přestěhovat. Jak tě znám, budeš

přímo skákat radostí, že můžeš odjet.“

Před patnácti lety...


36

Do nitra

„Páni! Děkuju. Moc si toho vážím, že jste mě...“ napadlo jí,

že s tím asi nemuselo souhlasit úplně celé představenstvo.Minimálně byl proti jeden beznadějně zamilovaný ředitel, který se

údajně kvůli Naomi rozvádí, a generální to nemůže rozdýchat,

protože alespoň takhle si to pro sebe vyhodnotil...“Kam přesně

by to mělo být? a od kdy? Budu tam sama? Nebo jedou i další

kolegové?“

„Víš co? Všechno to probereme na obědě...“

Tanečním krokem vešla do sekretariátu. Paní Marta už o tom

očividně věděla, protože ji čekala se skleničkami šampaňského.

Aj, jak tuhle paní měla ráda, byla to dáma s velkým „D“. Naomi

si vždy říkala, že se od ní musí učit její způsoby, vystupování,

gestikulaci, projev a diplomacii při jednání s kýmkoliv. Byla

jejím vzorem a Naomi byla zase jejím oblíbeným miláčkem,

a nejen paní Marty. V této úspěšné celostátní firmě s honosným kapitálem ji milovali všichni.

Byla mladá, krásná, ale i chytrá. Jiná, než její vrstevníci.

Oplývala vrozenou nadprůměrnou inteligencí a intelektem. Byla

slušná a úslužná, pracovitá, nekonfliktní. A ještě navíc sexy.

Hned od začátku si ji zamilovali pochopitelně všichni muži,

a postupně si získala i ženy. Právě tím svým nenucenýmchováním. Kolegyně tak zjistily, že Naomi je neohrožuje, ale že spíš

pomůže. A hlavně se nevyvyšovala, nezneužívala svůj vzhled

ani jiné kvality. Byla prostě bezprostřední a vyrovnaná, mladá

a neposkvrněná. Připravená do života.

Z oběda se vrátila celá u vytržení. Tou cizinou je její vysněná

země! Na jihu, u moře – respektive obklopená mořem. OSTROV!

Sluneční ostrov!

Stěhovat se měla už za měsíc. Natrvalo, tedy dokud budefiliálka funkční a zisková. Mohla tam využít svých sedm cizích řečí, které plynně ovládala, především angličtinu, ruštinu, řečtinu a italštinu.

Už se nemohla dočkat. Cítila, že to bude její životnípříležitost, její kariéra, její budoucnost a ohromná šance. A hlavně,

vypadne z Rodné země – nenáviděla ji a nikdy v ní nechtěla žít.

Cítila se jako mimozemšťan. Nevěděla proč, ale už od studia na

vysokých školách měla neustále tendenci utíkat do zahraničí při

každé možné příležitosti.

A tak odjela. Rozloučila se s mamkou, babičkou, tetami. Se sestrou už ne, protože ta studovala medicínu v Paříži, kam získala stipendium. Další šikulka.

Na Ostrově vedla filiálku úspěšně rok. Pak se představenstvo rozhodlo celou firmu prodat zahraničnímu investorovi, který pobočku na Ostrově nepotřeboval, protože tam už sám působil. V podstatě jen pod sebe přesunuli portfolio aktivit, které tam rozvinula a zajistila Naomi. Byl to rok dřiny, pracovala skoro dvacet hodin denně. Výsledky byly neuvěřitelné – vlastně ne, byly důvodem, proč rating firmy tak stoupl a tudíž se ji domácí majitelé a její oblíbený generální ředitel rozhodli prodat. Za astronomickou sumu. Byli by blázni, kdyby to neudělali.

Naomi se tím svět nezhroutil.

Na Ostrově už byla doma a etablovaná a již dávno mělapřipravený plán B. Ona je samostatná jednotka, silná. Umí řídit firmu sama, nepotřebuje šéfy a vlastně nad sebou už nikoho nesnese.

Zvládne to sama. A hned dvakrát.

Před patnácti lety...


38

Do nitra

Doletěla na vytoužený Ostrov a ihned ji ovál horký mořský

vzduch. Byla štěstím bez sebe. Cestu a celou organizaci svého

dalšího pobytu na Ostrově si měla zařídit sama, a tak si to

i patřičně zajistila se svou příznačnou dokonalostí. Na letišti ji

čekali místní firemní právníci i s autem, pronajatým na jeden rok.

Nějaká Toyota Corolla – na začátek stačí. Předali jí vůz, klíče,

mapy s vyznačenými jejich úřady a nově otevřenou kanceláří,

jejím „office“, které má nyní Naomi šéfovat, a dohodli si termín

setkání na následující den. Naomi sedla do auta, otevřela okénka

a vydala se ubytovat. Místní právníci jí zprostředkovali, či spíše

doporučili, bydlení v nějakých pěkných apartmánech, které byly

součástí hotelového komplexu, jehož majitel byl partnerem

této právnické společnosti, jakýsi pan Andreas. Ve své podstatě

jí bylo jedno, kde bydlí. V mapě zjistila, že tento polyfunkční

komplex se nachází přímo v turistické části města, čili zhruba

padesát metrů od pláže. A ještě lepší, jen deset minut od jejího

budoucího pracoviště. K jejímu překvapení byla ta poloha ještě

o hvězdičku kvalitnější. Po sjezdu z dálnice – která spojovala její budoucí bydliště s hlavním městem a letištěm, kam bude zřejmě častěji cestovat kvůli klientům a mateřské firmě – jí trvalo jen dvě minuty, než dojela na místo určení. To je úplně nejlepší poloha, jakou si vůbec mohla vybrat, a zřejmě ani právnícinetušili, jak skvělou službu jí tím udělali. Miluje moře, miluje pláž, slunce a sport. Všechno měla blízko, a veškeré možnostiefektivního využití času jí byly otevřeny. Ani minutu nazmar. Ráno si půjde zaběhat k moři, vykoupe se, osprchuje, převleče a pak

ji čeká „office“ anebo „terén“, jak to nazývala – zkrátka práce

v kanceláři nebo jednání v terénu, podle potřeby.

Dojela do hotelového komplexu „FLAMINGO“, zaparkovala a vydala se na recepci. Jak procházela kolem pool-baru,

zaslechla, jak někdo anglicky volá:

„Hello, jste slečna Makie?“

„Ano, jsem.“ Odpověděla též anglicky

„OK... dáte si kávu nebo něco k pití? Whisky?“ Měl zářivé

oči, i když vypadal velmi přísně. Věk odhadem kolempětapadesáti, šedesáti let, tmavší opálená pleť, zelené pronikavé oči,

které se smály.

„A vy jste...?“ málem řekla: „... zdejší barman?“ ale něco ji

zastavilo.

Občas poslechla svou intuici, namísto té proklaté mysli.

Občas. Škoda, že ne vždy. Její životní cesta by byla možná

jednodušší... možná... a možná měla být přesně taková, aby

spadla na samé dno a zjistila, kým ve skutečnosti je. Cesta

k tomu poznání byla dlouhá. Kdyby jí o tom někdo tehdy řekl, pochopitelně by nevěřila. Jí? Jí se přeci nic takového nemůže stát. Je krásná, mladá, chytrá, má před sebou úspěch, bohatství a slávu. A po boku nejlepšího a nejkrásnějšího chlapa. I rodinu,

i když to si zrovna nedovedla tehdy představit. Tvrdila to, ale ve

skutečnosti to její sen tenkrát ještě nebyl. Dítě, její vlastní dítě,

se jí ve snech skoro nikdy neobjevovalo. Toužila po lásce, opoře

a denně snila o svém „vyvoleném“. A tam to celé také končilo.

Do té chvíle v jejím životě mnoho mužů nebylo. Tedy, bylo jich

hodně, ale jen jako „žebravých psů“. Naomi se zamilovala jen

do jednoho, asi ve třetím ročníku na vysoké škole. A přibližně

po šesti měsících randění s ním i přišla o panenství. Pak se s ním

obratem rozešla. Od té doby to byla už jen taková zajímavá

Před patnácti lety...


40

Do nitra

hra na kočku a na myš, na krásku a zvíře. Muži po ní šíleli,

dvořili se jí a Naomi si to vychutnávala. Byla milá, zábavná,

byla miláčkem každé společnosti, zbožňovali ji. Byla ženou „na

tancovačku i na ples“. Dokázala vést konverzaci na jakékoliv

téma, chrlila vtipy, měla v malíčku biografie lidí, jež ji zaujali.

Zkrátka, nenudila dámskou ani pánskou společnost. Vlastně

ani ona sama neznala nudu, tak zákonitě nikdy nemohla nudit

ostatní. Byla jako vítr v plachtách, vždy v pohybu, bez zastávky,

aktivní a neúnavná. Její jedinou relaxací byl spánek a opalování

se na pláži. A i tento oddych byl předem pečlivě naplánován –

co bude na pláži číst, na jakém projektu pracovat, jakou firemní

strategii vyvine, kolik minut bude plavat, jakým stylem, zda

bude obědvat či ne, pokud ano tak v kolik hodin a v jaké kvalitě,

aby náhodou nepřibrala. Každý den musel zahrnovat i nějakou

sportovní aktivitu bez ohledu na to, zda se jí chtělo, nebo zda

po celodenním stresu padala únavou, jako tolikrát. Nešla spát,

dokud nesplnila vytyčený cíl, ať již sportovní, společenský nebo

vzdělávací v podobě čtení odborné literatury, zdokonalování se

v cizích řečech či studia umění. Frustrace z nesplnění by byla

enormní a z ní setrvávající feedback by trval i několik dní.

Nikdy se sebou nebyla spokojená. Měla pocit, že ji nikdo

neuznává pro to, jaká je. Nikdo ji tak přeci nemůže uznávat.

Vždyť ještě ničeho nedosáhla. A v dnešní společnosti se hodnota

dokazuje získanými zlatými medailemi, úspěchem, penězi,

mocí, prestiží, respektem, no ne? a místo, to si musí obhájit. Tato

od dětství zakořeněná okolnost, respektive masáž společností,

v ní neustále vyvolávala silný pocit bezmoci.


41

O něco později po krátkém setkání s Andreasem, měla na

recepci potkat někoho osudového, možná někoho, s kým by

mohla být skutečně šťastná po celý svůj život. Buď nebyla

připravená, nebo jejich setkání nemělo správné načasování. Po

pár krocích ho spatřila... Tedy, spíše on ji.

Naomi už po své první lásce, dost platonické a krátké, neměla

žádný vztah. Nikdo ji neoslovil, neupoutal. Těšila se zpozornosti,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist