načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Do náruče hor - Michaela Vaščíková

Do náruče hor

Elektronická kniha: Do náruče hor
Autor:

Kniha vypráví příběh mladé ženy prchající do hor, kde hledá klid a bezpečí. Nachází nejistotu a zjišťuje, že musí bojovat nejen s přírodoou, ale i s vlastním strachem. Čeká ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Michaela Vaščíková
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-2834-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha vypráví příběh mladé ženy prchající do hor, kde hledá klid a bezpečí. Nachází nejistotu a zjišťuje, že musí bojovat nejen s přírodoou, ale i s vlastním strachem. Čeká vás dobrodružství, setkáni s padouchy i muži na správném místě.

Související tituly dle názvu:
Vrátíme se do otcovské náruče Vrátíme se do otcovské náruče
Doležal Miloš, Toufar Josef
Cena: 75 Kč
Pán hor IV. Pán hor IV.
Körnerová Hana Marie
Cena: 283 Kč
Pán hor III. Pán hor III.
Körnerová Hana Marie
Cena: 283 Kč
Uhranuti výšinami Uhranuti výšinami
Svensen Henrik
Cena: 250 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

4

V horském údolí končil podzim a zima se ozývala náhlými poryvy ledového větru, který pĜinášel v návalech sněhové vločky velké jako dolar. Evelyn Slickerová kráčela bílou plání pod horou s batohem nejnutnějších věcí pro pĜežití. Za zády nechala ošklivé vzpomínky a civilizaci, která je pĜinášela. Byla velmi mladá na takový samotáĜský život, ke kterému se impulzivním rozhodnutím odhodlala.

Nedávných dvacet let, které oslavila balením na tuto dalekou cestu, ji definitivně určovalo v hlavě mezník. Po ztrátě rodičů se na celkem hezkou dívku sesypaly nemravné nabídky majitele nevěstince a hotelu i obstarožních pánů, kteĜí sice nabízeli stĜechu nad hlavou, ale chtěli za to ptáčka ve zlaté kleci. Evelyn se rozhodla, že tady žít nebude. Otec ji naučil obstojně lovit a nějaké to dĜíví si také zvládne sama obstarat. Co víc potĜebuje k životu, myslela si.

Nepoznala nikdy lásku muže, kromě otce, který ji velmi miloval. Po smrti svých rodičů poznala jen vypočítavost, nenasytnost a chlípnost mužů. Proto ani žádného nechtěla. Považovala muže za jeden jediný druh – agresivní a chlípný. V tomto světě odmítala žít.

Její matka se udĜela k smrti pĜed pěti lety a otec, válečný veterán a mrzák, ji následoval o dva roky později.

Byla nyní na cestě do hor, kde, jak jí otec kdysi vyprávěl, stojí opuštěný srub, pod ním teče Ĝeka a nad ním stojí les. Pak už jen hory a pustina. Les je bohatý na dravou i lovnou zvěĜ a Ĝeka na ryby.

Vlastně neměla ponětí, jak tam pĜežije, ale neměla ani moc na výběr. Neboť rodiče jí nezanechali nic a ona se odmítala výhodně provdat. Doufala, že ji ve městě budou mít brzy za mrtvou a zapomenou na ni.

Ovšem její zjevná nezkušenost ji pĜivedla do hor v nejhorší možné době. Končil podzim a zima se hlásila o slovo. Cesta byla dlouhá a Evelyn měla navíc jen pĜibližný plán cesty ke srubu, o kterém jí otec vyprávěl. Odhadovala cestu na čtyĜicet mil, možná víc. Svižnou chůzí by tam mohla za dva až tĜi dny být.

Šla chvíli klidnou tichou krajinou, zahalenou zatím jen do bílého závoje, který se měl brzy stát peĜinou. Těžkou a neprostupnou. Chvílemi se prudce zvedl vítr a pĜihnal smršť vloček a sněhu drobného a ostrého, jež ji bodaly do tváĜí jako jehličky. Za hodinu byl zase klid.

Teploty sahaly pod bod mrazu, ale na to byla Evelyn dobĜe vybavena hustým kožichem z vlčí kůže po otci a praktickým stanem, který otec kdysi sám udělal. Jedna z mála věcí, které jí rodiče zanechali.

Krajina se brzy změnila a změnila se i cesta plání. Zužovala se, až zůstala jen úzká soutěska sotva pro dva jezdce na šíĜku. Evelyn se rozhodla využít závětĜí a na kraji úžiny postavila svůj stan a rozdělala oheň. Snědla sušené maso, které měla s sebou, a pár vaĜených vajec. Zapila vše čajem a šla spát. Chce brzy ráno vyrazit, aby nemusela další noc spát venku.

Druhý den sbalila a vydala se úzkou soutěskou, která měĜila asi míli. Na konci se cesta opět mírně otvírala do kraje, ale ne již na takovou velkou pláň jako dosud. Po levé straně byl hustý les táhnoucí se do kopců až k horám, kde Ĝídl, ale tam již vidět nebylo. Po pravé straně se krajina mírně svažovala a zdáli bylo chvílemi slyšet hučení Ĝeky.

„Jdu dobĜe,“ usmála se a jen mírná nejistota jí na krátkou chvíli sevĜela srdce. Pohodila hlavou, jakoby chtěla všechny obavy setĜást. Šla dál, paličatě, zarputile a svižně. Ten den žádná velká vánice nepĜišla. Chvíli sněžilo, chvíli ještě vysvitlo slunce. Den se zdál tak tichý a klidný. Evelyn měla pocit, že je na celém světě sama.

Jedla za pochodu a nechtěla se zastavit. Cesta byla namáhavá, ale hnala ji touha spatĜit ten srub, rozdělat oheň a ulehnout bez všech dotěrných a hloupých mužů, kteĜí používají jen sílu k dosažení svého. Podvědomě se mračila, když vzpomínala, jak odmítla muže, jemuž patĜil hotel a on ji pĜetáhl Ĝemenem tak, že se sotva doplazila do pokoje. Potom začala okamžitě balit. K ránu se vykradla z domu a zmizela směrem k horám. Ještě teď cítila na rukou a na zádech modĜiny.

Zarputile se drala dál. Vztek, který v ní bouĜil krev, ji neuvěĜitelně hnal dopĜedu, cesta se jí pak zdála snazší.

Kvečeru pochopila, že srub bude asi ještě o něco dál a nezbude jí než znovu rozdělat stan. Dnes již určitě naposledy.

Pohodlné zateplené kalhoty, které na ní dost plandaly, byly na tu dobu u ženy opravdu nezvyklou módou, ale bylo lepší trmácet se v otcových kalhotách na lov než v nepraktických šatech. Zdáli to vypadalo, že u ohně sedí spíše malý kluk v oblečení po starším bratrovi. Hezkou tváĜ jí zakrýval klobouk a schovával tak dlouhé rudé vlasy. Obličej měla drobný stejně jako postavu. Nebyla ani štíhlá, ani silná. Nebyla ani krásná, jen hezká. Pro muže z Poterville až moc. Velké, hnědé, smutné oči ukrývaly dobĜe vnitĜní touhy a dávaly číst jen odhodlání. Malý nosík byl celý červený od zimy a jindy tak nachové hebké rty, které nikdy nepoznaly něžné políbené muže, byly bledé a suché.

Ráno rychle sbalila a s nadějí se hnala za svým cílem. Krajina se neměnila. Po levé straně měla stále ten hustý les táhnoucí se do kopce až k horám a po pravé straně občas zvlněný mírný svah vedoucí k Ĝece, která ji jako dobrá pĜítelkyně doprovázela a ukazovala cestu. Již bylo pozdě odpoledne, když ztrácela naději a docházela jí, trpělivost. PĜikládala stále častěji k očím dalekohled, který jí dal otec. Jediná užitečná věc, kterou si pĜinesl z armády.

Náhle ho spatĜila, mírně vpravo, na malé vyvýšenině nad Ĝekou pod lesem, pĜesně jak to otec Ĝíkal. Malý srub. Z komína se nekouĜí. Nikdo tam není. Kdo by tu také co pohledával.

S úlevou se vydala pĜímo k němu. Zastavila se u srubu a ohlédla se na své stopy vedoucí pod lesem. Otočila se zpět. Srub byl malý, dvě okna na straně, odkud pĜišla, ale dveĜe byly z druhé strany. Z boku bylo ještě jedno malé okno. Stavitel si dal záležet, aby i v tak malém srubu bylo dost světla. DovnitĜ nebylo vidět. Srub byl tmavý, ale vypadal útulně. Obešla srub a vešla dovnitĜ. DveĜe šly dobĜe otevĜít. Byla na nich petlice, ale zámek chyběl. Očividný nepoĜádek a prach ji pĜiměly jen k úsměvu:

„Koukneme se, co tu máme a pak se do toho dáme.“

Shodila batoh na dĜevěnou úzkou lavici, která byla zaházena starými dekami. Našla dvě vědra, došla pro dĜevo, vyskládala ho u docela velkého krbu a šla pod srub k Ĝece pro vodu.

Neznalost terénu a nezkušenost jí ovšem pĜivedly do nepěkného maléru. Když pĜicházela k Ĝece, odbočila pĜíliš vpravo, kde byla jen kĜehká ledová vrstva klenoucí se nad strouhou, která sloužila jako odpadní koryto od srubu. Hned jak vkročila na ledový krunýĜ, okamžitě praskl a Evelyn se ztratila jen s chabým výkĜikem v mrazivých vlnách pokrytých na většině míst ledem. Jak padala, v té vteĜině spolu s vlastním výkĜikem zaslechla ještě jiný výkĜik. Nebo se jí to zdálo?

Proud tu nebyl rychlý. Snažila se bojovat s vlnami, které ji co chvíli vrhly pod ledovou kru, ale brzy ji chlad ochromil a ona ztratila vědomí. Jen těsně pĜedtím zahlédla ruku v huňatém rukávu, jak rozrazila led a chytila ji za límec kabátu

Nevěděla, co se děje, když lehce otevĜela oči a cítila pĜíjemné a ospalé teplo. Ihned je zase zavĜela. Znovu je jen lehce pootevĜela. Měla pocit, že vidí za oknem nějakého muže. Pro sebe si jen vzdychla:

„Bože, to snad ne.“

Ani tomu nevěĜila a ihned opět usnula.

Za hodinu, když opět otevĜela oči, viděla, že muž zarostlý, v dlouhém hnědém kabátě, s hustým plnovousem, je skutečný. Stál venku asi tĜi yardy od okna a bedlivě ji pozoroval. Zjistila, že je sice oblečena v pánských šatech, ale ne ve svých. V suchých, ale cizích pánských kalhotách, košili a kabátě. PĜikrytá suchými dekami.

Strach ji zachvátil mysl. SpatĜila, že muž uviděl její probuzení a blíží se ke dveĜím. Rychle oči zavĜela, aby se ten zlý sen ztratil. Nebyl to sen. Utekla z města, aby se osvobodila od mužů a vrhla se tím jen do spárů jiného.

Jak opět zavĜela oči, stalo se něco zvláštního. Hromotluk opět ode dveĜí ustoupil a postavil se pĜesně tam, jak pĜed tím stál, a jen se na ni oknem díval. Vkrbu hoĜelo dĜíví a Evelyn měla pocit tak pĜíjemný a domácký, který jí ovšem kalil strach. Dusivý, hrůzyplný strach.

„Možná se mi vážně zdá,“ myslela si pro sebe.

Vydržela ještě deset minut mít zavĜené oči a oddalovala tak to nejhorší, jak se domnívala. Nevěděla, ale proč ten muž nejde prostě dál i když ona zavĜe oči. Náhle je otevĜela a prudce vyrazila ke dveĜím, které chytla. Muž vzápětí vyrazil také a snažil se dostat dovnitĜ. Když ale ucítil odpor, pĜestal se o dveĜe tahat a opĜel se venku o sloup malého závětĜí pro koně.

„Co se děje?“ Uslyšela za rohem další mužský hlas.

„O můj bože, oni jsou dva?“ špitla pro sebe zděšeně.

PĜíjemný a zvláštně měkký hlas mu odpověděl:

„Vzbudila se, ale drží dveĜe, tak se mi asi nepovedlo ji nevyděsit.“

„Tak otevĜi, nebo ji nepĜepereš?“ smál se bodrý chlapík lišáckým tónem za rohem srubu.

„Vždyť bych ji srazil na zem, kdybych tam vtrhl a něco jí zlomil,“ šeptal ten první muž, který se stále opíral o sloupek závětĜí.

Evelyn na chvíli pustila dveĜe a sledovala jeho odraz v kousku zrcadla pĜibitého na dveĜe jakési skĜíňky. Viděla jej jen od stehen dolů. Noha pĜes nohu se opírala ležérně špičkou o zem, jako by tak chtěl stát celý den. Vtom prudce vyrazil a otevĜel dveĜe. Evelyn to nečekala a dala se na ústup k lavici, kde pĜed chvíli tak klidně spala.

„Co mi chcete? Já nic nemám, ani výkupné za mě nedostanete!“

Muž vešel pomalu dovnitĜ a snažil se působit co nejklidněji. Ovšem na poslední slova Evelyn se pĜekvapeně otočil.

„Né? Za vás by výkupné nikdo nedal? To se tedy divím.“

„Tak o to vám jde?“ zeptala se vyděšeně Evelyn a hlavou se ji honilo jak z toho ven. „Mám nůž, velmi ostrý nůž,“ vykĜikla naivně a vrhla se pro něj na lavici a jakmile ho popadla, obrátila se s ním k muži. Pohlédla mu poprvé Ĝádně do tváĜe a musela se podívat hodně vysoko. Sama byla velmi drobná, měĜila sotva něco málo pĜes sto šedesát centimetrů a on musel mít nejméně o tĜicet víc. Měl široká ramena a mohutný hrudník. PĜipadala si směšně jako trpaslík s tím svým nožem. Čekala, že se na ni vrhne a nůž jí vyrve z ruky, aby ji odzbrojil. Byla odhodlána nedat se lacino a co nejvíce ho zranit.

Místo toho se jen usmál a ve vlídných očích se mihlo pochopení. To ji mátlo. On jen Ĝekl:

„To je dobĜe, že v tomhle kraji máte ostrý nůž, jinak byste tu asi zemĜela hlady. I když podle toho, co jste včera vyváděla, jste se chtěla spíše utopit.“

Usmál se a sedl si na další lavici, pĜed ní. Ona se zmateně posadila a dívala se teď na jeho široká záda. Proč si k ní sedl zády? V ruce stále držela ten nůž a pĜemýšlela, že mu ho vrazí do zad. Ruka se jí chvěla, zvedla ji a on Ĝekl, aniž by se otočil.

„Ale, no, co to děláte? Já vás vytáhnu z vody a vy mi vrazíte nůž do zad? Nikdo vám pĜeci nechce ublížit.“

„Vážně ne?“ Ĝekla ironicky a pochybovačně. Náhle jí došlo, co Ĝíkal:

„Včera? Do té Ĝeky jsem spadla včera? A vy jste mne vytáhl? Proč?“

„Proboha a proč ne? PĜeci vás nenechám utopit.“

„Možná jste měl,“ Ĝekla jen tak tiše pro sebe. Strach ji neopouštěl.

„Já jsem Jack a tam venku je můj pĜítel Shorty. Jsme trapeĜi, lovci. A kde vy jste se tady vzala v té divočině?“

„Co dělá Váš pĜítel tam venku a co ode mne chcete?“ trvala Evelyn paličatě na svém.

Znala pĜeci muže, věděla, jací jsou a co chtějí. Jen to chtěla slyšet, aby věděla jistě, na čem je.

„Můj pĜítel tam venku stahuje králíky a kuchá ryby, chystá nám príma baštu. My vám opravdu nechceme ublížit. PoĜád bych se chtěl dozvědět, kde jste se tu vzala. Stejně odsud nemůžete, takže bych chtěl vědět aspoň, jak se jmenujete, když spolu strávíme pět měsíců tady v té pustině.“

„Pět měsíců? Proč mě tu chcete držet tak dlouho?“

„My? Snad zima, milá slečno. Nebo paní? Odsud se nikdo nedostane dĜív než na jaĜe. Cestou do Potterville je průsmyk dlouhý asi míli a ten je celou zimu neprůchodný. PĜišla jste odtud, podle stop, jestli se nemýlím, takže to musíte vědět. Tím průsmykem jste jistě šla. Pokusíme se s pĜítelem udělat vám to tu co nejpohodlnější.“

Chvíli tiše pĜemýšlela a pak Ĝekla jen:

„Evelyn Slickerová, slečna Evelyn Slickerová.“

„Těší mě, slečno Slickerová. Až o tom budete chtít mluvit, jistě mi Ĝeknete, co vás pĜivedlo do hor, tak samotnou.“

Vtom vrazil dovnitĜ Shorty:

„Dobrý ráno, slečinko, tady nesu nějakou baštu, opečem si králíka a nějakou rybu, zbytek zchladíme, hihihihi, kdyby pĜišel blizard, může trvat i několik dní a pak nezavadíte ani o mĜenku.“

Náhle se zarazil, když ucítil napětí v místnosti. Byl to prostý, jednoduchý člověk, zvyklý spíše samotě a mužům než dámské společnosti. Proto mluvil, jak mu zobák narostl. Občas ani nepĜemýšlel tak docela, co mluví, hlavně byl rád, že má s kým mluvit. Byl nižší postavy, mírně zarostlý s veselým obličejem a kĜivýma nohama do O. Ač vypadal jaksi pĜihlouple, pĜi pohledu do jeho očí každý poznal bystrého chlapíka. Vycítil, že ve srubu rozhodně nepanuje pĜátelská nálada. Rozhodl se tedy zpomalit svůj jazyk:

„Slečinko, tady Jack rozbil včera pěstí led a sáhl tam pro vás do vody. Vytáhl vás jak mladého pstruha. Jednou rukou! Páni, jak vy jste byla celá modrá, já na mou věru netušil, jestli se ještě proberete.“

„Děkuji, že jste mne zachránil,“ sykla odměĜeně, aby dala Jackovi znát, že s vděčností v posteli by počítat neměl.

Shorty chystal v krbu dĜíví a mlel a mlel. „Udělám čaj a polévku, to vás uvnitĜ prohĜeje.“

„Shorty, tohle je slečna Slickerová, Evelyn Slickerová. To je Shorty, prostě jen Shorty. Vyrostl v traperském táboĜe a ani se nevědělo, z kterýho hnízda vypadl. Já jsem Jack McRoy. V létě chytáme mustangy v údolí a v zimě kožešinovou zvěĜ tady nahoĜe.“

Evelyn se stále krčila v koutku své lavice a svírala nůž. Její strach by se dal krájet. S tím nepočítala, že tu na někoho narazí.

Oba muži se zvedli a šli po své práci. Evelyn seděla ani se nepohnula a hlavou se jí rojily děsivé pĜedstavy. Musí odtud pryč. Nebude pĜeci jejich milenkou, aby jim ukrátila dlouhou zimu, jak si to jistě malují.

Chvíli byl klid. Muži pracovali, aby dali srub trochu do poĜádku, a Evelyn se krčila na své lavici. Měla strach se jen pohnout.

Zarostlý habán jí naštěstí nevěnoval pozornost. Jeho vousy zakrývající tváĜ nedovolily ani odhadnout, co se pod nimi skrývá. Oči však působily klidně. Věnoval se práci a bylo vidět, že je soustĜeděný jen na ni. Shorty šel pro dĜevo pĜipravené u srubu. Evelyn se odhodlala k otázce, která ji trápila. Bála se zeptat, ale prostě to musela vědět.

„Pane McRoyi?“ začala nesměle.

Jack se na ni podíval.

„Můžete mi Ĝíct,“ zaváhala. „Zajímalo by mne jak, kdo...“ Podívala se na oblečení a chytla se za límec.

„Já, slečno. Nemohl jsem vás nechat v těch mokrých šatech. VěĜte, že mne nezajímalo nic jiného, než abyste nezmrzla. Svlékl jsem vám ty mokré věci. Spodničku ani košilku ne,“ dodal

12

rozpačitě. „Zabalil jsem vás do dek a položil na další ke krbu. Když

jste oschla, oblékl jsem vám své náhradní oblečení. Vaše se suší u

krbu,“ dodal věcně.

„Děkuji,“ špitla a polil ji nach. V hlavě se jí honilo trochu

pochybností. Nevěděla, co si má myslet o těch dvou mužích.

Shorty se vrátil a nesl náruč dĜíví. „Udělám nám baštu.“ zasmál se.

Jack rozdělal rozvrzanou lavici a z prken, která se tu válela, začal stloukat postel. Ta ve srubu vůbec nebyla. Evelyn seděla tiše jako myška a snažila se být neviditelná. PĜemýšlela jak z té zapeklité situace ven. Musí zmizet co nejdĜíve, hned jak bude pĜíležitost, musí odejít. Její oblečení se sušilo u krbu. Z myšlenky, že ji ten habán pĜevlékl se jí dělalo mdlo. Na druhou stranu ji zachránil, ale muži jsou pĜeci jen muži. Nic nedávají zadarmo.

Jack pracoval klidně, tiše a systematicky. Shorty si u vaĜení pobrukoval. Chystal ryby a králíka na oheň, vaĜil čaj a chystal polévku.

Během hodiny tu stála celkem bytelná postel, kterou Jack dotáhl vedle krbu. Vycpal slamník senem a hodil na postel. Ještě pĜidělal velikou deku k posteli jako závěs. Když ji zatáhl, nebyla za ní postel vůbec vidět. Otočil se k Evelyn:

„Snad vám to bude vyhovovat, hotel to není, ale nic lepšího tu nevymyslím. Tady máte skĜíňku na své věci.“ ukázal pod okno kousek od postele. „Myslím, že to bude pohodlné spaní. My si se Shortym usteleme na druhé straně srubu, proti dveĜím.“

Nečekal na odpověď, ani žádná nepĜicházela. Evelyn se dívala s vděčností na ten malý koutek zázemí. Když Jack odtáhl další velký slamník za zbývající lavici na zem, vrhla se, se svými věcmi na postel, kterou jí Jack udělal. Věci, které měla v batohu byla odhodlána nevybalovat, a tak celý batoh hodila do skĜíňky. PĜi nejbližší pĜíležitosti zmizí. Co ji to jen napadlo? Hledala útočiště pĜed muži v horském srubu a narazí tu hned na dva bez jakékoli možnosti úniku.

Vtom se Jack obrátil k Shortymu:

„Kluci se už najedli, vezmeme je dovnitĜ, venku bude boží dopuštění.“

Shorty jen kývnul a vyšel ven.

Evelyn polilo horko. „Kluci? Ono je vás víc?“ Ĝekla si pro sebe.

„NeĜíkal jste, pane McRoyi, že jste tu jen vy dva? Jací kluci jsou ještě venku?“

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist