Kniha: Do celistvosti -- Cesta hlubinné imaginace - Eligio Stephen Gallegos

Přeložila Lenka Adamcová

K ATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Gallegos, Eligio Stephen

[Into wholeness. Česky]

Do celistvosti : cesta hlubinné imaginace / Eligio Stephen Gallegos ; z anglického

originálu Into Wholeness ... přeložila Lenka Adamcová. -- První vydání v českém jazyce.

-- Praha : Maitrea, 2018

ISBN 978-80-7500-342-3

159.923.2 * 159.954.3 * 159.96 * 159.964.21 * 159.923.5 * 615.851 * (0.062)

– sebepoznání

– imaginace -- psychoanalytické aspekty

– archetypy -- psychoanalytické aspekty

– rozvoj osobnosti

– sebeuzdravování

– integrita (psychologie)

– populárně-naučné publikace

159.96 - Zvláštní duševní stavy a procesy. Hlubinná psychologie [17]

Eligio Stephen Gallegos, Ph.D.

Do celistvosti

Into Wholeness

Copyright © Eligio Stephen Gallegos, 2001, 2018

Translation © Lenka Adamcová, 2018

Cover: Design & preparation by Mary Diggin, Ph.D.

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2018

ISBN 978-80-7500-342-3

Pro Mary

Milí čtenáři,

snažíme se, aby naše knihy byly perfektní. Pokud i přesto objevíte v textu nějakou

chybu, napište nám na nakladatelstvi@maitrea.cz a my ji rádi opravíme.

Díky, Vaše nakladatelství

Obsah

Obhajoba ................................................................................ xi

Do celistvosti .......................................................................... xiii

Úvod ....................................................................................... xv

1. kapitola: Cesta hlubinné imaginace ................................................ 1

2. kapitola: Mnoho životů ..................................................................... 5

3. kapitola: Kořeny ................................................................................. 9

4. kapitola: Rané zranění .................................................................... 17

5. kapitola: Zmatek a hledání ............................................................. 21

6. kapitola: Nalezení kořenů ............................................................... 31

7. kapitola: Otázky .............................................................................. 39

8. kapitola: Objevuju cítění ................................................................ 43

9. kapitola: Různé způsoby poznávání ............................................... 49

10. kapitola: Léčivé cesty ....................................................................... 61

11. kapitola: Rys ..................................................................................... 65

12. kapitola: Moje umírání ................................................................... 71

13. kapitola: Jsem buben ....................................................................... 77

14. kapitola: Tati, pojď domů ............................................................... 81

15. kapitola: Divoký a krotký chlapec .................................................. 87

16. kapitola: Nová úroveň energie ........................................................ 97

17. kapitola: Popravčí .......................................................................... 101

18. kapitola: Píseň bandity .................................................................. 105

19. kapitola: Mezera ............................................................................ 109

20. kapitola: Kapr ................................................................................ 113

21. kapitola: Zvíře sociálního zranění ................................................ 115

22. kapitola: Žena v chodící posteli .................................................... 117

23. kapitola: Lví rodina ....................................................................... 121

24. kapitola: Léčivé místo .................................................................... 125

25. kapitola: Léčení mojí zranitelnosti ............................................... 137

26. kapitola: Cesta do středu univerza ............................................... 149

27. kapitola: Jenom průchody .............................................................. 153

28. kapitola: Malý černošský chlapec .................................................. 155

29. kapitola: Setkání s Matkou ........................................................... 157

30. kapitola: Twin Towers ................................................................... 173

31. kapitola: Had ................................................................................. 177

32. kapitola: Dědeček Jesus .................................................................. 181

33. kapitola: Neviditelná místnost ...................................................... 185

34. kapitola: Do světla ......................................................................... 189

35. kapitola: První syn ......................................................................... 191

36. kapitola: Imaginace jako cesta k celistvosti .................................. 195

Informace .............................................................................. 201

Odkazy .................................................................................. 203

Zdroje informací .................................................................... 205

Knihy od E. S. Gallegose, Ph.D. .............................................. 207

O autorovi ............................................................................. 209

xi

Obhajoba

MŮJ PŘÍTEL MEL BUCHOLTZ ŘEKL o mojí knize Zvířata čtyř oken

(Animals of the Four Windows), že  z  ní při prvním přečtení cítil, jako by byla zplozena pod velkým tlakem. Přesně jsem mu rozuměl. Možná ne tak, jak zamýšlel, ale svým vlastním způsobem. Protože já skutečně cítím obrovský tlak, abych předložil svoje myšlenky, a ostatní lidé tak mohli nahlédnout do území, které si nachází cestu do mého prožívání. Ten tlak je způsobovaný tím, že jsem našel oblast tak moc hodnotnou pro mě samotného, že  si přeju sdílet tyto informace okamžitě s někým jiným. Jako kdybych po plahočení se pouští trvajícím většinu mého života najednou zahlédl oázu: „Hej! Tamhle je voda! Vážně! Pojďte se napít! Pojďme se napít!“

Jsem obvykle velmi bezradný, protože mě naléhavost zasahuje s obrovskou silou. Přeju si nedělat žádné prostoje, ale je potřeba naťukat slova do mého počítače, když jsem si zároveň jistý, že každou věc, kterou říkám, by bylo možné říct mnohem jasněji či důkladněji nebo by bylo možné ji lépe prozkoumat a rozvést do podrobností z akademického pohledu nebo že bych měl věnovat čas sledování závěrů, jež se vynořují s každou myšlenkou.

Ale nacházím se v časové tísni: Tyto věci potřebují do světa právě teď!

A pak je tady způsob, jak pracuje moje vlastní mysl. Protože já si v  pravém slova smyslu tyto věci sám nevymýšlím, ony ke mně přicházejí spontánně a  razí si cestu buď náhle, nebo pokradmu do mého vědomí, často v okamžicích, které jsou nejméně vhodné pro psaní – když se máčím v horké lázni pod noční oblohou v River Spirit, čtu něco naprosto nesouvisejícího, s  někým mluvím, jedu autem po dálnici v Novém Mexiku... Myšlenky přicházejí chvatně

Do celistvosti

xii

nebo letmo nebo mlhavě a já je pak musím znovu vyvolávat, jakmi

le mám před sebou papír nebo počítač. A někdy se prostě vyřinou,

když sedím u počítače, a zavedou mě na místa, kde jsem ještě nikdy

nebyl, takže si nikdy nejsem úplně jistý, kam putuju, a přesto cítím

neobyčejnou naléhavost předložit cestu, která se rozvíjí před mým

vnitřním zrakem. Jsem tak trochu jako cestující v kočáře taženém

koňským spřežením. Sice se domnívám, že vím, kam bychom měli

jet, koně ale podle všeho znají cestu líp než já a mají v sobě tolik

síly, že bych je nikam jinam nedokázal nasměrovat. Nastávají však

také okamžiky, kdy sedím u počítače a oni se ani nepohnou. Ne

vím, jestli se je snažím vést nesprávným směrem, nebo v tu chvíli

opravdu není kam jít.

Cítím, že  možná objevuju to, co většina spisovatelů už určitě

ví: že řemeslo není mým vlastnictvím, ale že já patřím jemu. Bez

něj mohu hovořit pouze neobratně. Když si ale přeje být projeveno

navenek, já se mohu s hlubokou vděčností pouze dát k dispozici.

xiii

Do celistvosti

KDYŽ JSEM PSAL ZVÍŘ ATA ČTYŘ OKEN (Animals of the Four Win

dows), dal jsem této knize původně podtitul „Integrace myšlení,

smyslového vnímání, cítění a imaginace do celistvosti“, ale jak se

čím dál víc přibližoval okamžik vydání této knihy, uvědomoval

jsem si, že  nemůžu do  podtitulku uvést „do celistvosti“, protože

já sám jsem dosud nebyl celistvý. A já se snažím psát v první řadě

myšlenky, jež vycházejí z mojí vlastní zkušenosti, protože jsem při

svém celoživotním vzdělávání poslouchal učitele, kteří druhé vy

učovali různým myšlenkám, velmi málo z nich ale učilo na základě

vlastních zkušeností. Od  napsání Zvířat čtyř oken jsem si prošel

celou řadou prožitků, z nichž každý mě učinil o něco víc celistvým,

než jsem byl předtím. Teď jsem ve svém životě dospěl k bodu, kdy

cítím, že můžu psát z pozice stále většího přibližování se k celist

vosti, a tak je čas přidat poslední dvě slova, která byla vynechána.

Proto má tato kniha název Do celistvosti.

xv

Úvod

SPIRITUÁLNÍ CESTA BY MĚLA OD K AŽDÉHO z nás vyžadovat je

dinečnou pouť do hlubin naší vlastní duše. Bohužel se stalo, že následování spirituální cesty začalo znamenat spíše poslušnost nějaké vnější organizaci a napodobování přístupu ostatních před opravdovou individuální cestou do vlastní duše. Objevení a odhalení vlastní duše je událost, k níž se současný západní svět teprve teď začíná vracet. Tato touha existuje a vždy existovala, protože návrat domů do  duše je také dosažením vlastní celistvosti. A  v  našem moderním světě, kde nejběžnější popis toho, co to je být člověkem, nebo dokonce být živý, připomíná popis fungování nějakého mechanického přístroje, je chápání celistvosti smutně nedostačující. A ať je tato touha jakkoli silná, cesty k jejímu naplnění naneštěstí scházejí.

Silná potřeba patřit sami sobě a patřit do univerza jsou v podstatě jedním a  tímtéž – puzením k  celistvosti. A  protože tato touha s sebou nese snahu o naplnění potřeby přináležení, je potřeba přináležet kladena na první místo a lidé se přidávají ke všem možným společnostem nebo kultům, aby tuto potřebu naplnili. Nicméně přináležení k  nějaké skupině může s  sebou nést pravý opak usilování o dosažení vlastní celistvosti, zejména pokud tato skupina vyžaduje poslušnost a napodobování, jako je tomu u většiny kultů a dokonce i organizovaných náboženství.

Cesta k  dosažení celistvosti, která by byla specificky uzpůsobená jedinci, dlouho scházela a  pouhé pomyšlení na  něco takového by se mohlo dokonce zdát paradoxní. Jak by mohl někdo následovat cestu, jež je jedinečně osobní, jedinečně individuální? Odkud by přicházela zpětná vazba? Jak by člověk věděl, že  se na  takové cestě nachází nebo že  se nachází mimo

Do celistvosti

xvi ni? Jaké  by byly instrukce? Jak by se člověk na  takovou cestu v první řadě dostal?

Taková cesta se překvapivě už nachází v  každém z  nás. Systém zpětné vazby je na svém místě. A volání na cestu často bývá velmi silné. A pozvání je současně hluboké a tajemné a existuje v samém srdci toho, kým jsme. Proč by všechno, co roste, každé zvíře, každá květina, každý strom, bylo vyzýváno ke zrání do vlastní celistvosti a bylo o něj na této cestě pečováno, a o lidské bytosti nikoli?

My všichni jsme ale bohužel byli naučeni tuto cestu ignorovat, obávat se jejího volání a zpochybňovat její zpětnou vazbu. A tento systém výcviku se nazývá vzdělávání. Vyžaduje, abychom se přizpůsobili, poslouchali, vzdali se vlastní vůle ve prospěch učitele, odešli od svého pravého volání a naučili se ignorovat přirozenost proudu vlastního vědomí. Vyžaduje, abychom se vyhýbali vlastním zájmům a usilovali o obyčejnost a stejnost - podle plánu, pochopitelně. Takže přirozený rytmus, přirozený pocit načasování, ten organický tlukot, který v sobě má každý z nás, je podřizovaný tikání hodin.

Cesta k  celistvosti však tomuto tikání podřízena není. Je to cesta objevování, trvalého uzdravování se a  přirozeného odhalování, vyvíjení se a rozkvětu. Zdroj této cesty leží v samotném jádru toho, kým jsme, je s námi od samého počátku a trvale nás volá a  dává nám znamení po  celý náš život. Požaduje od nás vztah, opravdový vztah, nikoli nepřirozenou poslušnost a  konformnost, které nám byly vštípeny ve  jménu výchovy dítěte. Tento opravdový vztah vyžaduje, abychom byli tím a tam, kým a  kde jsme, a  dávali to přímo najevo. Protože vztah je jádrem dosažení celistvosti. Nemůžeme se k  ní dostat prostřednictvím vlastnění, ale pouze prostřednictvím vztahu, hlubokého vztahu s našimi vlastními individuálními prožitky.

Úvod

xvii

Práce ve vrstvách hlubinné imaginace je tou nejmocnější cestou k emocionálnímu uzdravení, růstu do zralosti a dosažení rovnováhy s vlastním pravým bytím, kterou znám. Je to cesta, jež nás vede k naší vlastní celistvosti. Je to směr vedoucí k naší živosti.

PROČ HLUBINNÁ IMAGINACE?

V dnešní době je těm, kdo usilují o dosažení celistvosti, k dispozici mnoho přístupů. Jsou zde ty, jež se spoléhají na modifikování našich vzorců myšlení a  nabízejí metody založené na jazyce. Některé zaměstnávají myšlení tím, že člověka vybízejí k opakování různých frází; jiné navrhují jít k polaritě negativní myšlenky a pokusit se ji eliminovat prostřednictvím vytvoření její pozitivní polarity – například „jsem smolař“ nahradit „jsem úspěšný“. Další zahrnují rozvíjení behaviorálních nebo obřadných vzorců zaměřených na tělo místo na myšlení, např. jógové pozice. Přístup hlubinné imaginace se od ostatních liší v tom, že zahrnuje rozvíjení vztahu s  hlubinnými dimenzemi vědění, se spontánními projevy hlubinné imaginace. Hlubinná imaginace s sebou nese moudrost, jež je hlubší a  univerzálnější než konceptuální myšlení nebo jazyk. Moudrost hlubinné imaginace vyzařuje ze života samotného.

Práce s hlubinnou imaginací znamená respektování jedinečnosti imaginace každého člověka a vývoje vztahu mezi jeho myšlením a  přirozenou spontánní svobodou hlubinné imaginace. Když je hlubinné imaginaci umožněno podílet se rovnou měrou na našem poznávání společně s  ostatními způsoby (myšlením, smyslovým vnímáním a cítěním), dokáže sjednotit všechny naše způsoby poznávání kolem jednotné reality zahrnující tu vnitřní. Tato cesta, kterou chápu jako cestu života samotného, nás provedla evolucí

Do celistvosti

xviii nesčetných variant životních forem až k naší současné přítomnosti na planetě v lidské podobě. Tato cesta s sebou tudíž nese poznání a moudrost každé z těchto životních forem.

Celistvost z  tohoto pohledu znamená univerzální respekt vůči životu jako empirické (zkušenostní) dimenzi, jež je vždy v pohybu, neustále se proměňuje a vyvíjí. Život nemůže být statický. A přesto bývá spirituální cesta často znázorňována jako nějaká předvídatelná událost nebo mapa. Přehlížíme tak skutečnost, že tato cesta je jedinečná pro každého, kdo po ní kráčí. Jedinečnost směřování každého člověka k celistvosti bývá často obětována na oltář stejnosti, běžnosti. My ale nemůžeme dosáhnout své celistvosti napodobováním jeden druhého, ale pouze absolvováním této jedinečné cesty do samého středu své živoucí bytosti a uvědomováním si a respektováním svých rozdílů a kreativní jedinečnosti.

Při mojí vlastní práci se zvířata v  hlubinné imaginaci často objevují spontánně. Hlubinná imaginace však není omezena jen na  moje vlastní prožitky. Jiní lidé, s  nimiž pracuju, se setkávají s náboženskými a historickými postavami, stejně jako s přírodními událostmi a  objekty, geometrickými tvary nebo barvami. V  hlubinné imaginaci je toto vše živé a zakořeněné v poznání a moudrosti příslušející ke konkrétní individuální cestě. Tato setkání v hlubinné imaginaci nám ukazují hloubku, krásu a  inteligenci života samotného. Často následuje dosažení souladu zahrnující rozpuštění strnulosti konceptuální mapy, kterou si v sobě nosíme, a prohloubení moudrosti života samotného coby velkolepého integrátora. Reorganizace hluboko v  nitru člověka v  něm oživuje hlubší ocenění dokonalé jedinečnosti života na této zemi a  v  univerzu. Pochopení, že život ovládá tuto zemi, vede k  pochopení, že život je jednou z fundamentálních charakteristik univerza. My jsme jednou jeho dimenzí, každý z nás svým jedinečným způsobem.

Úvod

xix

Vrcholku této hory tvořené moudrostí života musí každý dosáhnout individuálně. Pak dokážeme pochopit, že cesta každého jednotlivce je odlišná. Všechny stromy rostou ke slunci, každý ale svým jedinečným způsobem.

Rozvíjením otevřeného a  přímého vztahu se svou hlubinnou imaginací se otevíráme této moudrosti, jíž je život obdařený. Hlubinná imaginace v sobě nese potenciál všech prožitků. Nejen prožitek tohoto krátkého života, který považujeme za svůj, ale prožitek celé té cesty, kterou život urazil od samého počátku, od prapůvodního zdroje.

Před třiceti lety jsem dostal obrovský dar, jenž odstartoval reorganizaci mého života, mojí bytosti, mojí přítomnosti ve světě, mého myšlení. Tímto darem byla práce s  hlubinnou imaginací prostřednictvím mých čakrových silových zvířat. Čakrová zvířata přišla spontánně a spustila dlouhou cestu léčení, aby mě vrátila do jádra toho, kým jsem vždycky byl. Prožitek setkání s  čakrovými zvířaty mě změnil a  dal mému životu zcela nový směr. Inicioval návrat, opětné nastolení rovnováhy, reorganizaci toho, kým jsem. Setkávám se s těmito zvířaty pravidelně ve své hlubinné imaginaci a ona mě podporují na léčebné cestě, která byla a je nejen hluboká, ale rovněž udivující.

Od prvního vydání knihy Do celistvosti můj vnitřní život dál rostl a vyvíjel se zejména v oblasti hlavního tématu této práce – zranění a jejich léčení směrem k celistvosti. Jsem přesvědčený, že každé zranění zahrnuje oddělenost. Prototypem by mohla být zlomená kost. Když si zlomíte nějakou kost v těle, znamená to, že vznikne prasklina mezi (minimálně) dvěma částmi toho, co dřív bývalo jedinou kostí. Tyto dva kusy je potřeba držet v jejich původní pozici, dokud se mezi nimi nevytvoří nové spojení, dokud tyto dva kusy znovu nesrostou v jedinou strukturu.

Do celistvosti

xx

Podobné spojování je nezbytné i v případě nějakého emocionálního zranění. Při emocionálním zranění je v člověku cosi odděleno a je potřeba to znovu spojit. Hledání metody opětného spojování by znamenalo převyprávět celou historii psychoterapie. Bohužel až na pár skvělých lidí byla v tomto hledání jedna dimenze téměř ignorována, a to skrytá membrána hlubinné imaginace. Právě prostřednictvím hlubinné imaginace získáváme přístup ke strukturám své vlastní bytosti a ke schopnosti podepírat tyto struktury v pozici nezbytné pro jejich opětné spojení do celistvosti.

Lidská bytost je zvíře jako každé jiné až na skutečnost, že disponuje schopností abstrahovat, objektivizovat, předvídat možnosti, převádět svět do souboru zvuků a značek, které se pak stanou náhradou za svět jako takový. Na rozdíl od ostatních zvířat jsme se do značné míry vzdálili od bezprostřednosti svého prožívání, jež je vždy styčným bodem s přítomným okamžikem. Roztáhli jsme se v čase a prostoru díky své schopnosti myslet, aniž bychom si uvědomovali, že se pokaždé musíme vrátit na  místo svého ukotvení v přítomném okamžiku, k bezprostřednosti svého současného prožitku.

Proto se myšlení také stává trhlinou mezi naší bytostí a naším spojením se zbytkem existence. Není to tak, že by bylo nutné myšlení odstranit, aby bylo možné tuto trhlinu zacelit, ale myšlení se musí dobrovolně vrátit do své vyrovnané pozice v rámci celistvosti toho, kým jsme.

Změny ve druhém vydání zahrnují hlavně přidání několika kapitol na konci této knihy, jež dovršují jedno z raných témat v mém životě, moje zážitky s mým otcem a moje zmatení a nakonec vztek a zděšení týkající se způsobů, jak se mnou bylo zacházeno.

Jsem vděčný, že mě tato cesta zavedla k plnému pochopení těch sil v jeho životě, které zasahovaly do toho mého.

Úvod

xxi

Děkuji Velkému Duchu univerza za cestu, která mi byla dána, za každý krok této cesty. V  následujících kapitolách představuju letmý náhled na tyto prožitky převedené tak nejlépe, jak dovedu, do slov a jazyka, abych jejich prostřednictvím ukázal existenci cesty k celistvosti prostřednictvím hlubinné imaginace.

Mohl bych představit i příběhy jiných lidí, protože mnozí lidé prostřednictvím následování této cesty dozráli, ale  já si nejlépe uvědomuju svou vlastní cestu a  respektuju právo ostatních popsat jejich cestu, k čemuž je také vybízím.



1

1. kapitola

Cesta hlubinné

imaginace

BEZNADĚJ, KTEROU JSEM CÍTIL PO VĚTŠINU svého života, hrůza,

naprosté neporozumění tomu, co se se mnou nebo mně děje, nesmírná osamělost a pocit, že ostatní lidé vědí, o co se jedná, zatímco já nemám ani tušení, byly jen pár skutečnostmi, jež mě přiměly k napsání této knihy. Předkládám tady sám sebe jako pokusného králíka nikoli s nějakým pocitem hrdosti, abych si vy slechl gratulace, ale v zájmu dalších lidí, kteří ve svém životě zakoušejí obdobné pocity, aby věděli, že  je naděje. Dostat se sám v  sobě na  takové místo, do takového stavu, v němž teď žiju, kdysi bývalo nepochopitelné, nedokázal jsem si to ani představit, věřit tomu.

Protože jsem dospěl na místo v  sobě, místo vztahu se všemi svými rozličnými dimenzemi a charakteristikami, na místo samoty v sobě a ocenění lidí kolem sebe, na místo důvěrného vztahu se vším existujícím a s univerzem samotným, a poprvé od okamžiku, kdy jsem se narodil, jsem doma.

Toto je cesta k  celistvosti, budování vztahu se všemi našimi rozličnými dimenzemi. Je to cesta otevřená každému. Hluboko v  kaž dém člověku přebývá vědomí možnosti transformace, možnosti dosáhnout místa, kde místo aby člověk dál kráčel všedním životem, musí sestoupit hluboko dovnitř, kde se odehrává shromáždění všech jeho dimenzí, které pak splynou v jediný celek větší než

Do celistvosti

2 součet předchozích částí. Tato možnost transformace je nám snadno dostupná prostřednictvím cesty hlubinné imaginace.

Pokud jsme ochotni přistupovat ke své imaginaci otevřeně, bez předčasných úsudků, s ochotou učit se od ní, místo abychom s ní zacházeli, jako že už víme, o  čem to je, můžeme zjistit, že je to ztracený poklad, o němž jsme doufali, že by někde mohl existovat. Pokud přistupujeme k  imaginaci s  pocitem pokory, s  otevřeností a  ochotou učit se, můžeme odhalit cosi překvapivého: zjišťujeme, že se setkáváme s přesně takovým mocným učitelem, kterého jsme si vždy přáli, učitelem, jenž nás důvěrně zná, nemá však vůči nám předsudky, učitelem, který ví, že se učíme svým jedinečným způsobem, a ví, jak uspořádat situace, abychom do nich byli hluboce zapojeni, aby nás lákaly k učení se, místo abychom měli pocit, že je nám něco vnucováno, a učitelem, který má zájem nejen o naše studium, ale také o náš růst. Každý z nás si hluboko v sobě takového učitele nese.

Učitel je ale nejspíš chabý výraz pro tuto vnitřní dimenzi, protože učitelé velmi často bývají našimi nepřáteli, protivníky, malichernými tyrany, jimž zjevně neleží na srdci naše nejlepší zájmy, ale pouze jejich vlastní přežití v  rámci systému soustředěného na udržování své vlastní organizace, místo aby se skutečně zaobíral studentem a  jako svůj nejvyšší cíl měl jeho růst a  vývoj. Možná lepším způsobem zpodobnění této hluboké dimenze by byl nějaký zralý a vědoucí přítel, ale ani tak se nám nepodaří sdělit nesmírnou živost tohoto přítele, pocit temperamentního vědomí a milý, vřelý humor, jenž z něj (nebo z ní) neustále spontánně vyvěrá. Protože toto místo/stav hlubinné imaginace nemá žádná omezení. Může použít cokoli, aby nám pomohlo v  našem růstu. Není svázáno omezeními prostoru a času. Toto místo není pevně dané nějakou matematickou logikou, ale vyzařuje z  hluboké organické logiky,

Úvod

3

živoucí logiky, stejné jako ta, která otevírá květ a drží vesmír pohromadě, která zahrnuje veškerý život.

Jediným požadavkem pro zapojení tohoto učitele, přítele, moudré a živoucí existence je naše ochota pravdivě komunikovat o svých prožitcích a věnovat této existenci dostatečný čas a pozornost, aby mohla odpovědět.

My všichni můžeme dobrovolně jít za svou imaginací a oslovit jí: „Ahoj. Jsi ochotná se mnou mluvit?“ Naše imaginace na sebe může vzít podobu dlouho ztraceného přítele a říct: „Celou tu dobu na tebe čekám, až se ke mně vrátíš.“ A my zjistíme, že se rozpouštíme v slzách kvůli čemusi krásnému v sobě, co bylo velmi dlouho odmítáno.

Naše nejhlubší imaginace je přirozeně živá. A  proč by neměla být? Jsme živé bytosti a  imaginace je hluboká a  starobylá součást toho, kým jsme. Spolupracuje s námi, aby nám pomáhala uzdravit emocionální zranění, jež jsou součástí našeho života, zranění, která nás v  mnoha případech odváděla od naší celistvosti, od přímého kontaktu s tím, kdo jsme na všech úrovních, zranění, jejichž součástí byla naše odevzdanost vnějšímu světu coby způsob vyhýbání se dalším zraněním v budoucnosti. Imaginace ví, jak nám pomoct uzdravit tato zranění a navrátit nás k uctívání plnosti našeho přirozeného vědomí.

Cestu, kterou jsem v sobě já nebo kdokoli jiný vykonal, není nikdy možné plně zdokumentovat. Těch pár ojedinělých vzpomínek, jež tady popisuju, nebylo mým životem, ale jen to, co se udrželo v  paměti. Cesty, které zaznamenávám, nejsou prožitky jako takové, ale pouze příběhy, jež je možné sdílet psanými slovy. A přesto má látka utkaná v této knize nějaký vzor. Sama o sobě je potenciální mapou pro ostatní. A právě s tímto záměrem svůj příběh vyprávím.

Do celistvosti

4

Moje putování k celistvosti se odehrává následováním pozoruhodné cesty, cesty uctívání a přímé komunikace s hlubokými dimenzemi imaginace, které existují ve  mně stejně jako v  každém člověku. Trasa této cesty je pro každého jedinečná, protože je založená na jeho vlastním unikátním prožívání, směr je ale správný a neomylný – prostřednictvím léčení emocionálních zranění, shromažďování ztracených nebo skrytých elementů a  nakonec jejich integrací do jediného celku.

Děkuji Velkému Duchu univerza za  to, že  mi takovou cestu poskytl.