načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dlouhá Země - Terry Pratchett; Stephen Baxter

Dlouhá Země

Elektronická kniha: Dlouhá Země
Autor: ;

Obvykle, když neměl co na práci, naslouchal Tichu. Tady bylo Ticho velmi slabé. Téměř se ztrácelo ve zvucích obyčejného světa. Chápali vůbec lidé v téhle naleštěné budově, jak jsou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 383
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Jan Kantůrek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7475-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nečekané spojení předního britského autora sci-fi s tvůrcem kultovní Zeměplochy vyústilo v nevšední sci-fi sérii, ve kterém lidstvo získává přístup do nekonečného pozemského prostoru. Vynález vědce Willise Linsaye zvaný Vkročec nevypadá na první pohled extra geniálně. Obzvláště když jeho podstatnou částí je brambora. Ale stane se převratným objevem v historii lidstva. Věci z historie a současnosti se podivně propojují, přelévají, aby vyústily v šokující vysvětlení. Voják Percy se ze špíny a vraždění první světové války ocitá náhle v klidné lesní krajině. Mladinká Maria Valienté o století později rodí osamocena své první dítě Joshuu a také zde dochází k vjemům mimo známou realitu. Možnost Vkráčení do Dlouhé Země však s s sebou přináší i nebezpečí trollí migrace a problematických paralelních světů.

Popis nakladatele

Obvykle, když neměl co na práci, naslouchal Tichu. Tady bylo Ticho velmi slabé. Téměř se ztrácelo ve zvucích obyčejného světa. Chápali vůbec lidé v téhle naleštěné budově, jak jsou hluční? Řev klimatizace a počítačových větráků, slyšitelné, ale nesrozumitelné mumlání mnoha hlasů... tohle byla kancelář TransZemského Institutu, což byla paže Černé Společnosti. Anonymní kanceláři, která byla samý sádrokarton a chrom, dominovalo obrovské logo firmy, šachový kůň. Tohle nebyl Jošuův svět. Nic z toho nebylo z jeho světa. Kdybychom šli skutečně ke kořenům věci, on vlastně ani žádný svět neměl, měl je všechny. Celou Dlouhou Zemi.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TERRYPRATCHETT

ASTEPHENBAXTER

DLOUHÁ

ZEMĚ

TALPRESS


Copyright © Terry and Lyn Pratchett and Stephen Baxter 2010

Translation © 2013 by Jan Kantůrek

Cover © Trilabit Praha

First published as The Long Earth Volume 1 by Transworld.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno

použít nebo jakýmkoliv způsobemreprodukovata šířit bez souhlasu

nakladatele.

ISBN 978­80­7197­477­2


Plán původního „Vkročce“ Willise Linsaye tak, jak byl anonymně

umístěn na net.

(Vezměte prosím na vědomí, že vydavatel odmítá jakoukoliv zodpovědnost

za nesprávné použití tohoto nákresu nebo zařízení, které znázorňuje.)



KAPITOLA1

L

ESNÍ MÝTINA:

Vojín Percy se probudil zpěvem ptáků. Bylo to už dlouho,

co naposled slyšel zpívat ptáky, o to už se postarala děla.Nějakou chvíli mu ke štěstí stačilo, že takhle může ležet vpožehnaném tichu.

Pochopitelně si dělal jisté starosti, protože byl poněkud zmatený tím, proč leží ve vlhké voňavé trávě, a ne ve svých dekách. No ano,voňavátráva,tam,kde byl,mocvoňavé trávy nezbývalo!Bylzvyklýna kordit, horkýolej,spálenémasoazáach nemytých mužů.

Napadlo ho, jestli není mrtvý. Koneckonců, bylo topekelné ostřelování.

Dobrá, jestli byl mrtvý, pak tohlebudepo všem tom hluku, výkřicích a blátu jako nebe úplně stačit. A kdyby to nebylo nebe, pak už by do něj jeho seržant kopal, zvedal ho na nohy, kontrolovaljehovýstrojaposílalhodokantýnyprohrnekčaje a kusžvance.Aletadynebylžádný seržant a žádný kravál, svýjimkou ptačího zpěvu ve stromech.

A jak se na oblohu začalo vkrádat světlo úsvitu, napadlo ho: „Jaké stromy?“

Kdy naposled viděl strom, který alespoň vzdáleněpřipomínal strom, nemluvě o stromu s větvemi a listím,strom,který bynebylrozstřílenýnatřísky dělostřeleckou palbou astřepinami? A přece tady byly stromy,spousta stromů, celý les stromů.

7


Vojín Percy byl praktický a systematický mladík, a proto se v tomhle snu rozhodl, že si se stromy nebude dělat starosti, protože stromy se ho nikdy nepokusily zabít. Znovu si lehl a pak musel ještě na chvíli usnout, protože když znovu otevřel oči, byl jasný den a měl žízeň.

Den... ale kde? Samozřejmě, ve Francii. Musela to být Francie.Tenvýbuch,kterýPercyhoomráčil,honemohlodho- dit moc daleko, musela to být pořád Francie, ale byl tady les, který tady být neměl. A taky tady nebyly ty zvuky pro Francii tak typické – jako hřmění děl a výkřiky raněných.

To byla záhada. A Percy by dal život za doušek vody.

Taksiv tom nadpozemském tichu, vněmžstrašilyjen hlasy ptáků, zabalil všechny své starosti do toho, co zbývalo z jeho polnítorny,apomyslelsi, že v té písnipřece jenbylo kuspravdy: k čemu si dělat starosti? To opravdu nestálo za to, ne, když jste právě viděli muže, kteří se vypařili jako rosa po ránu.

Jenže když vstal, ucítil známou bolest hluboko v kosti levé nohy. Byl to pozůstatek po zranění, které sice nestačilo na to, aby ho poslali domů, ale díky kterému dostal o něcosnesitelnější post u maskovací jednotky a otlučenou bedýnku sbarvami, kterou měl v báglu. Jestli ho ovšem bolela noha, tak tonebyl žádný sen! Jenže nebyl tam,kde bylpředtím, to bylo jasné.

Když se pak vydal směrem, kde, jak se zdálo, bylo méně stromů než jinde, naplnila mu hlavu jediná myšlenka: Proč jsme zpívali? Byli jsme šílení? Co jsme si to, do hajzlu, mysleli, že děláme? Všude kolem se povalovaly ruce a nohy a chlapi se měnili v pršku masa a kostí! A my jsme zpívali!

Jak hrozní, nebetyční pitomci jsme to byli!

O půl hodiny později vojín Percy scházel po svahu kpotoku v mělkém údolí. Voda byla poněkud kalná, ale právě te[ byl ve stavu, kdy by se napil z koňského žlabu a odstrkoval při tom koně.

Šel podél potoka až k místu, kde vléval do řeky. Nebyla to

8


právě široká řeka, ale vojín Percy byl venkovský kluk a věděl,

že pod břehem budou raci. Za půl hodiny už se řečení raci

vařili a je třeba říct, že větší v životě neviděl! A tolik! A tak

šavnatých! Jedl, až ho bolel žaludek, otáčel postupně hojnou

kořist na zeleném prutu nad spěšně zapáleným ohněm a trhal

ji rukama. Te[ si myslel: Možná jsem opravdu mrtvý a dostal

jsem se do nebe. A to mi úplně stačí, Bože, protože si myslím,

že pekla už jsem viděl dost.

Tu noc ležel na mýtině u řeky a svůj batoh měl pod hlavou. Když vyšly hvězdy,byly mnohem jasnější,než kdy viděl.Percy sizačalpobrukovat:„Zabalvšechnytrabledosvýstarýtorny“. Umlkldřív,nežstačildozpívat,ausnul spánkem spravedlivých.

Percyseprobudil,kdyžmunatvářdopadloslunečnísvětlo. Cítil se odpočatý. Posadil se, a ztuhnul, nehybný jako socha před těmi klidnými pohledy, které ho studovaly. V řadě před ním stál tucet mužů a všichni ho upřeně pozorovali.

Kdo jsou ti lidé? Co je to za lidi? Vypadali tak trochu jako medvědi, ale neměli medvědí tváře, nebo možná trochu jako opice, ale o něco tlustší. A jen tak tam stáli a nevzrušeně ho pozorovali. To jistě nebudou Francouzi. Stejně alefrancouzštinu zkusil. „Parlézuješ frantíkovštinu, hele?“

Pozorovali ho dál se stejným výrazem.

V nastalém tichu si Percy odkašlal, a protože měl pocit, že se od něj čeká něco víc, spustil: „Zabal všechny trable do svý starý torny“.*

Chlápci mu soustředěně naslouchali, dokud neskončil. Pak se rozhlédli jeden po druhém. Nakonec, jako kdyby dospěli k nějaké dohodě, jeden z nich popošel kupředu a přezpíval Percymu píseň bez jediné chybičky.

Vojín Percy naslouchal s nelíčeným úžasem. * Pozn. překl.:Stará anglická pochodová píseň z r. 1915, která byla

za První světov éválky velmi populární.

9


A o století později:

Prérie byla rovná, šavnatě zelená a tu a tam rostlynepravidelně roztroušené skupinky dubů. Nebe bylo modré jako v reklamních letácích. Na obzoru se něco hýbalo, vypadalo to jako stín velkého mračna – bylo to obrovské stádo zvířat v pohybu.

Pak zaznělo něco jako povzdech. Pozorovatel, který by stál dostatečně blízko, by možná ucítil na kůži šepot vánku.

Na trávě ležela žena.

Jmenovala se Maria Valienté. Měla na sobě svůj oblíbený růžový angorový svetr. Bylo jí teprve patnáct, ale byla těhotná a dítě se chystalo na svět. Hubeným tělem jí lomcovala bolest prvních kontrakcí. Ještě před chvilkou nevěděla, jestli se víc bojí porodu, nebo hněvu sestry Stephanie, která jí sebrala její opičí náramek. Přestože to bylo jediné, co měla Maria odmatky, řekla sestra, že je to hříšný symbol.

A te[ tohle. Modré nebe tam, kde měl být špinavý strop pokrytý skvrnami od nikotinu. Tráva a stromy, kde měl být prošlapanýkoberec.Všechnobylošpatně.Kdebylotohle tady? Byl to vůbec Madison? Jak se sem dostala?

Ale na tom nezáleželo. Znovu ji zaplavila vlna bolesti acítila, jak se dítě dere na svět. Nebyl tady nikdo, kdo by jí mohl pomoci,dokonceanisestraStephaniene.Zavřelaoči,vykřikla a zatlačila.

Dítě vypadlo do trávy. Maria věděla dost na to, abypočkala,až vyjdeiplacenta.Když seto stalo,mělamezinohamavlh- kou kaluž a dítě, pokryté ulepenou krvavou tekutinou.Otevřelo... otevřel oči a slabě zakňoural.

Odněkud hodně z dálky zaznělo něco jako zaduněníhromu. Bylo to zařvání, jaké slyšíte v zoo. Jako lví řev.

Lev? Maria znovu vykřikla, tentokrát strachem –

Výkřik utichl v půli, jako by ho někdo vypnul. Maria byla pryč. Dítě zůstalo samo.

10


Samo s výjimkou vesmíru. Ten se vlil dovnitř a promluvil k němu nekonečným počtem hlasů. A pak následovalonekonečné Ticho.

Pláč dítěte přešel ve vrnění. Ticho bylo uklidňující.

Pak se znovu ozvalten zvuk,tentokrátpodobnývydechnutí. Maria byla zpět na trávníku pod modrou oblohou. Sedla si a v panice se rozhlédla. Tvář měla šedivou, ztrácela hodně krve. Ale její dítě bylo tady.

Zvedla dítě a placentu – zatím ani nepodvázala pupeční šňůru –, zabalila dítě do svého angorového svetru a pochovala hovnáručí.Jehomalátvářičkabylapodivněklidná.Pomyslela si, že zemřel. „Jošua,“ řekla. „Jmenuješ se Jošua Valienté.“

Tiché puknutí, a byli pryč.

Na širé pláni nezůstalo nic, jen schnoucí kalužinka krve a tělesných tekutinatrávaanebe.Pachkrve ale už brzo přiláká pozornost. A kdysi dávno, ve světě, který je našemu tak blízko jako stín:

Velmi odlišná verze Severní Ameriky hýčkala velké slané vnitrozemské moře. Moře se hemžilo mikrobiálním životem. Všechen ten život sloužil jen jedinému děsivému organismu.

A na tomhle světě, pod zamračenou oblohou, celé kalné moře prostoupila jediná myšlenka.

Já...

Tu myšlenku následovala další.

K čemu?

11


KAPITOLA2

L

avice vedle moderně vypadajícího nápojového automatu

byla výjimečně pohodlná. Jošua Valienté nebyl v poslední

době na měkké zvyklý. Nebyl zvyklý ani na ten nesprávný

pocit být pod střechou, v budově, kde nábytek a kobercejistým způsobem vnucovaly světu ticho. Vedle luxusní pohovky

ležela hromada křídových časopisů, ale Jošua neměl žádný

vztah ani ke křídovým časopisům. Knihy? Knihy, ty byly vpořádku. Jošua měl rád knihy, zvláš paperbacky, protože byly

lehkéa skladné a snadno se přenášely. Akdyž už jstejenechtěli znovu číst, no... pro rozumně slabý a měkký papír sevždycky našlo uplatnění.

Za obvyklých okolností, když nebylo co na práci,poslouchal Ticho.

Tady bylo Ticho velmi slabé. Téměř se ztrácelo. Chápali vůbec lidé v téhle naleštěné budově, jak jsou hluční? Řevklimatizace a počítačových větráků, slyšitelné, alenesrozumitelné mumlání mnoha hlasů, tlumený zvuk telefonů následovaný hlasy lidí, kteří vysvětlují, že oni tady právě nejsou, ale bu[te tak laskaví, a až se ozve písknutí, zanechte nám jméno a číslo; a toto prohlášení bylo vzápětí následováno pípnutím. Tohle byla kancelář transZemského institutu, což byla paže Černé společnosti.Anonymníkanceláři,kterábylasamýsádrokarton a chrom, dominovalo obrovské logo firmy, šachový kůň.Tohle nebyl Jošuův svět. Nic z toho nebylo z jeho světa.Kdyby>12


chom šli skutečně ke kořenům věci, on vlastně ani žádný svět

neměl, měl je všechny.

Celou Dlouhou Zemi. Země, nekonečné množství Zemí. Někteří říkali, že víc Zemí, než bylo možno spočítat. Stačilo přitom do nich vejít nakoso a procházet jednou po druhé, dál a dál jejich nekonečnýmřetězcem.

To ovšem experty,jako byl profesor Wotan Ulm zOxfordské univerzity, výjimečně popudilo. „Všechny tyhle paralelní světy,“sdělilBBC,„jsouzcelaidentickésvýjimkouúrovněpo- drobností. Ach, ano, a také až na to, že jsou prázdné. No, víte, ony jsou ve skutečnosti plné, tedy hlavně močálů a pralesů. Rozlehlých, temných, mlčících pralesů a hlubokých,neodbytně ulpívajících, smrtelně nebezpečných močálů. Ale bez lidí. Země je přeplněná, ale Dlouhá Země je prázdná. Adolf Hitler měl opravdu nesmírnou smůlu, jemu nebylo dovoleno vyhrát jeho válku nikde!

Pro vědce je těžké o Dlouhé Zemi i jen mluvit, aniž by při tomblábolilom-bránovýchpřekryvechakvantovýchmnohovesmírech. Podívejte, možná, že se vesmír dělí pokaždé, když třeba jen spadne list, že v každém okamžiku vznikají miliony nových větví. Zdá se, že něco takového nám říká kvantová fyzika. Ne, nejde tady o miliony skutečností, které bychom mohli zažít, kvantové stavy se řadí za sebou jako kmity najediné houslové struně. Ale možná,že jsou chvíle –když setřeba probudí vulkán, zavadí o sebe komety, někdo zradí pravou a nezištnou lásku –, kdy můžete narazitnaoddělenouempirickou skutečnost, na cop spletený z kvantových vláken. Amožná, že tyhle copy jsou pak díky své podobnosti dohromady taženy nějakou vyšší dimenzí a řada světů se sama organizuje. Nebo něco takového! Možná ale, že je to jen sen, kolektivní představa lidstva.

13


Pravda je, že jsme tímhle úkazem zaskočeni stejně, jako by byl Dante, kdyby na okamžik zahlédl Hubbleův rozpínající se vesmír. Dokonce i slova, kterými to popisujeme, nebudou o moc výstižnější než analogie s balíčkem karet, která bývá lidem poměrně blízká: Dlouhá Země je obrovský paklíktrojrozměrných karet, narovnaných ve vícerozměrném prostoru, a každá z těch karet je sama o sobě jednou Zemí.

A co je nejvýznamnější, pro většinu lidí je Dlouhá Země otevřená. Skoro každý může cestovat sem a tam tím balíčkem, abychom tak řekli, jako by se provrtával jednou tou kartou do té další. A lidé postupně pronikají do celého popisovaného prostoru. Samozřejmě že ano! To je jeden z prvotníchinstinktů. My, obyčejné opice, se pořád ještě v noci obávámeleoarda – když se rozptýlíme, nemůže nás pozabíjet všechny.

Je to velmi znepokojivé. Nic z toho do sebe nezapadá! Aproč někdo tenhlepříšernýbalíček karetlidstvurozdalprávě te", vdobě, kdylidé potřebujínový, takzoufalenový prostor? Jenže věda není nic jiného než řada otázek, které vedou zase jen k dalším otázkám, a to je vlastně dobře, protože jinak by taková kariéra nikomu dlouho nevydržela, že? Ale věřte mi, že a už zní odpovědi na tyhle otázky jakkoliv, pro lidstvo se tím všechno mění... Stačí to, Jokasto? Nějaký blbec cvaknul propisovačkou, právě když jsem se zabýval tím Dantem.“

Jošua samozřejmě chápal, že transZemská vznikla jenproto, aby ze všech těch změn těžila. A dalo se předpokládat, že právě to byl důvod, proč sem byl Jošua více méně proti své vůli přiveden ze světa, který se rozkládal hodně daleko odsud. Nakonecsedveřeotevřely.Dovnitřvstoupilamladáženaanes- la si laptop silný jako plátek zlata. Jošua měl Doma taky takovou mašinku. Byl to silnější, antikvární model, kterýpoužíval především k tomu, aby si v něm vyhledával recepty na zvěřinu. „Pan Valienté? Je to od vás moc laskavé, že jste

14


přišel. Jmenuji se Selena Jonesová. Vítejte do transZemského

institutu.“

Je opravdu přitažlivá, pomyslel si. Jošua měl ženy rád, na svých několik krátkých vztahů opravdu rád vzpomínal. Ale nestrávil se ženami moc času a byl ve styku s nimi poněkud nešikovný. „Že je to laskavé? Vždy jste mi nedali na výběr! Našlijstemoupoštovníschránku,toznamená,žejstezvlády.“

„Abych vám řekla pravdu, tak se mýlíte. Občas pro vládu pracujeme, ale rozhodně nejsme vláda.“

„Jste legální?“

Omluvně se usmála. „Váš poštovní kód našel Lobsang.“

„Kdo je zase Lobsang?“

„Já,“ odpověděl mu místo Seleny nápojový automat.

„Ty jsi nápojový automat,“ zavrčel Jošua.

„Vytvořil jste si mylný předpoklad, i když bych vám mohl během několikavteřin vyrobitkaždý nápoj,jakýbystesipřál.“

„Ale máš na sobě napsáno Coca Cola!“

„Odpus e mi můj smysl pro humor. Shodou okolností, kdybystedoměvhodildolarspředpokladem,žesevámdosta- ne občerstvení na sodové bázi, byl bych vám ho rozhodně vrátil. Nebo vám načepoval sodovou vodu.“

Jošuasesnažilnajítvtomhlerozhovoru nějaký smysl.„Lob- sang kdo?“

„Já nemám příjmení. Ve starém Tibetu měli příjmení jen šlechtici a žijící Buddhové, Jošuo. Já na to nemám nárok.“

„Ty jsi počítač?“

„Proč se ptáte?“

„Protožejsemsiposakrechjistý,žetamuvnitřnesedížádná živá bytost, a kromě toho mluvíš dost legračně.“

„Pane Valienté, mám mnohem lepší výslovnost a dikci než kdokoliv z lidí, které znáte, a samozřejmě nejsem uvnitř toho automatu. Tedy, ne celý, abychom si rozuměli.“

„Přestaňte si z toho muže utahovat, Lobsangu,“ řeklaSele>15


na a obrátila se k Jošuovi. „Pane Valienté, vím, že když se svět

poprvé doslechl o Lobsangovi, byl jste někde... jinde.Onje

unikátní. Fyzicky je to počítač, ale kdysi býval... jak bych to

jen vyjádřila? Tibetský opravář motocyklů.“

„Tak jak se dostal z Tibetu do té bedny na limonády?“

„To je dlouhá historie, pane Valienté...“

Kdyby Jošua nebyl tak dlouho pryč, byl by o Lobsangovi vědělvšechno.Lobsangbylprvnístroj,kterýúspěšněpřesvědčil Soudní dvůr, že je lidská bytost.

„Je samozřejmé,“ pokračovala Selena, „že už to předtím zkoušely i jiné stroje šesté generace. Pokud zůstaly ve vedlejší místnosti a mluvily s vámi přes reproduktor, byl jejich projev stejnělidský jakoprojev některýchtroubů, kterékaždouchvíli potkáte kolem, ale to v očích zákona nic nedokazuje. Jenže Lobsang o sobě netvrdil, že je myslící stroj. Nesnažil se získat nějaká práva na základě takového tvrzení. Prohlásil, že je mrtvý Tibean.

No, Jošuo, a tím je dostal do kouta. Reinkarnace je stále ještě základní kámen světové víry a Lobsang prostě prohlásil, že se ve své inkarnaci stal počítačovým programem. Jak bylo zaznamenáno u soudu – když budete chtít, ukážu vám soudní zápis –, ožil odpovídající software přesně v té mikrosekundě, kdy ve Lhase zemřel opravář motocyklů s naprostonevyslovitelnýmjménem.Netělesnédušievidentněpřipadázázraktech- nologické magie v podobě gelového média o kapacitě dvaceti tisícteraflopůtéměř totožný spárstygramymazlavé mozkové hmoty. Řada kvalifikovaných svědků potvrdila překvapivou přesnost Lobsangových kratičkých průhledů do minuléhoživota. A já sama jsem byla svědkem toho, jak si s Lobsangem několik hodin spokojeně povídal drobný šlachovitý človíček s tváří jako sušená broskev, vzdálený bratranec toho opraváře, ajakvzpomínalinastarédobréčasyveLhase.Bylotokouzelné odpoledne!“

16


„Ale proč?“ zeptal se Jošua. „Co by tím mohl získat?“

„Jsem přímo tady,“ ozval se Lobsang. „On není dřevěný, víte?“

„Promiňte.“

„Co jsem tím získal? Občanská práva. Bezpečí. Právovlastnit majetek.“

„A kdyby tě někdo vypnul, tak by to byla vražda?“

„Byla. I když je to mimochodem fyzicky naprostonemožné, ale to bych tady nerozebíral.“

„Takže soud se usnesl na tom, že jsi člověk?“

„No, víte... ona vlastně nikdy neexistovala nějaká úřední definice člověka.“

„A te[ pracuješ pro transZemský institut.“

„Já ho zčásti vlastním. Douglas Black, jeho zakladatel,vůbec neváhala nabídl mi, abych se staljeho společníkem.Nejen proto, že jsem byl tak známý, i když ho takové věci přitahují. Hlavně kvůli mému translidskému intelektu.“

„No ne.“

Ozvala se Selena. „Vrame se ale k pracovním záležitostem. Vy za sebou máte hodně nálezů, pane Valienté.“

Jošua se na ni podíval a v duchu si udělal poznámku, že příště si toho najde mnohem víc.

„V poslední době navštěvujete Zemi dost zřídka.“

„Jsem pořád na Zemi.“

„Vy víte, jak to myslím,“ řekla Selena „Na téhle Zemi, Prvozemi, nebo vůbec na některé z těch nižších Zemí.“

„Nejsem k mání,“ prohlásil Jošua rychle a snažil se, aby v jeho hlase nebylo slyšet znepokojení. „Rád pracuju sám.“

„No, to je celkem pochopitelné, že?“

Jošuadávalpřednostživotuvesvýchpalisádách,naZemích daleko od Prvozemě, dál, než se většina lidí odvážila cestovat. I on se stranil společnosti. Říkalo se, že se Danielu Boonovi stačilo k tomu, aby se sbalil a vyrazil na další cestu, už to, že

17


v dáli zahlédl kouř z nějakého cizího ohně. Ve srovnání sJošuou byl Boone až chorobně společenský.

„Ale právě proto jste tak užitečný. Víme, že nepotřebujete lidi.“ Selena pozvedla ruku. „Ó ne, vy nejste asociální. Ale uvažte tohle. Před objevem Dlouhé Země nebyl nikdo vhistorii lidstva sám. Tím myslím opravdu sám. I ti nejostřílenější námořníci vždycky věděli, že tam někde někdo je. Dokonce i kosmonauti na Měsíci viděli Zemi. Každý věděl, žepřítomnost dalších lidí je jen otázkou vzdálenosti.“

„Jo, ale s Vkročci jsou, co by šachový kůň doskočil,prakticky za rohem.“

„Jenže, bohužel, tohle naše instinkty nechápou. Víte, kolik lidí provádí průzkumy samo?“

„Nevím.“

„Ani jeden. No... skoro žádný. Být jediným člověkem na celé planetě? Možná jediným mozkem v celém vesmíru? To devadesát devět lidí ze sta nezvládne.“

JenžeJošuanikdynebylsám, pomyslel si. Ne s Tichem,které tam bylo vždycky a ukrývalo se těsně za oblohou.

„Jak řekla Selena, to z vás dělá užitečnou osobu,“ ozval se Lobsang. „Ale tohle, stejně jako vaše ostatní schopnosti,můžeme probrat později. Aha... ano, a taky to, že máme jistý nátlakový prostředek, který na vás můžeme použít.“

Jošuovi začalo svítat. „Vy chcete, abych podnikl nějakou cestu. Na Dlouhou Zemi.“

„V tomjstepřecevýjimečně dobrý,“ zapředla Selenasladce. „Chtěli bychom,abystesevypravildoHorníchkřížení, Jošuo.“

Horníkřížení...označenípoužívanéněkterýmiprůkopníky pro světy, z nich většina byla spíše legendou, světy, které byly více než milion kroků od Země.

„Proč?“

„Ten důvod je více než nevinný,“ odpověděl mu Lobsang. „Abychom zjistili, co tam je.“

18


Selena se usmála. „Informace o Dlouhé Zemi jsou vpodnikání transZemského institutu zbožím, pane Valienté.“

Lobsang byl poněkud sdílnější. „Uvažujte, Jošuo. Přednecelými patnácti lety mělo lidstvo jen jediný svět a snilo oněkolika dalších, o světech v našem solárním systému, které byly děsivě pusté a jejichž dosažení by bylo nesmírně drahé. Te[ máme klíč k tolika světům, že to ani nedokážete spočítat! A zatím jsme sotva prozkoumali ty nejbližší. Te[ mámemožnost právě tohle udělat.“

„My máme možnost?“ podíval se na něj Jošua. „Beru vás s sebou? V tom je ten hák? Počítač mě platí za to, abych mu dělal šoféra?“

„Ano, tak to v základních obrysech je,“ odpověděla Selena.

Jošua se zamračil. „A důvod, proč bych to měl udělat – říkali jste něco o jakési páce?“

Selena bez zaváhání nevzrušeně odpověděla: „K tomu se dostaneme. Prostudovali jsme si vás, Jošuo. Takže prvníúdaje, které se ve vašich záznamech objevují, je hlášenímadisonsképolicejnípříslušniceMonicyJanssonové, kterou zapsala hned den po dni Nazemvkročení. O tajemném chlapci, který se vrátil a přivedl s sebou ještě řadu dalších dětí. Byl jstetakový malý pištec, že? Jednou o vás budou mluvit jako o slavné osobě.“

„A možná,“ vmísil se jí do řeči Lobsang, „že v jiném čase by o vás jednou mluvili jako o čaroději.“

Jošua si povzdechl. Dožije se toho dne? Nikdy nechtěl být hrdinou, neměl rád, když se na něj lidé dívali tím směšným způsobem. A když už se o tom mluví, on vůbec neměl rád, když se na něj lidé dívali. Jakkoliv. „Byl to hrozný zmatek, to je všechno,“ zabručel. „Jak jste na to přišli?“

„Policejní hlášení, podobné tomu od Janssonové,“odpověděl nápojový automat. „Na policii je hezké to, že majízáznamy o všem. A já tyhle záznamy prostě miluju. Ze záznamů

19


se dozvídám věci. Řekly mi například, kdo byla vaše matka,

Jošuo. Jmenovala se Maria, že?“

„Do mé matky vám nic není.“

„Jošuo, mně je něco do každého a v záznamech je každý. A záznamy mi taky o vás prozradily všechno. Podle nich jste možná velmi výjimečný. Že jste byl na den Nazemvkročení u toho.“

„Na den Nazemvkročení u toho byl každý.“

„Ano, ale vy jste se tam cítil doma, že je to tak, Jošuo? Cítil

jste se, jako byste přišel domů. Poprvé ve svém životě jste cítil,

že jste na správném místě...“

20


KAPITOLA3

D

en Nazemvkročení. Před patnácti lety. Jošuovi byloprávě třináct.

Později si většina lidí pamatovala, kde byli v denNazemvkročení. Většina z nich byla ve srabu.

V té době nikdo nevěděl, kdo pustil na web schémaelektrických obvodů Vkročce. Ale když prolétl světem večer,podobný ostří kosy, děti na celém světě začaly Vkročce skládat. Jen v okolí jeho madisonského Domova jich bylo alespoň tucet. Na prodejny s elektrosoučástkami se podnikaly doslova skupinové nájezdy. Elektrické okruhy byly až směšnějednoduché. Brambor, který se měl připojit do jeho středu, vypadal jako nesmysl, ale byl důležitý, protože to byl váš zdrojenergie. A pak tam byl vypínač. Vypínač byl absolutně nezbytný.Některé děti si myslely, že vypínač nepotřebují. Že stačí zkroutit dráty dohromady. A to byly ty, které skončily s křikem.

Jošua skládal svůj první Vkročec opatrně. Vždycky dělal věcipečlivě.Patřilktomudruhuhochů,kteřívždyckyvšechno natřou, než to začnouskládat,apakjednotlivé kousky skládají ve správném pořadí, jeden po druhém, tak, jak si je před zahájením práce rozložili do řady před sebou. Jošua vždycky věci zahajoval. Znělo to mnohem rozvážněji a důležitěji než obyčejné „začínat“. Když se ještě Doma pouštěl do starých a často nekompletních skládaček, kterým se dnes říká puzzle, vždycky si ze všeho nejdříve všechny kousky pečlivě roztřídil,

21


a než k sobě složil první dva, oddělil si nebe a moře a okraje.

Dostčastopotom,coobrázeksložilazjistil,že jenekompletní,

se přesunul do své malé dílničky, velice pečlivě vyřezalchybějící kousky z vhodného kousku překližky, kterou si nastřádal,

a pak je vhodně natřel. Kdybyste to nevěděli,nevěřilibyste, že

byla v hlavolamu původně prázdná místa. Aněkdy,zadohledu

sestry Serendipity, vařil. Snesl si všechny ingredience, pečlivě

sijepředempřipravil,paksipročetlreceptapustilsedopráce.

Během práce po sobě dokonce uklízel a myl použité nádobí.

Vařil rád a líbilo se mu ocenění, které za ně v Domově sklízel.

To byl Jošua. On tak věci dělal. Proto také nebyl prvním dítětem, které Vykročilo ze světa, protože on nejenže svůj Vkročecnatřel,alepakještěpočkal,nežbarvazaschla.Aproto také byl prvním dítětem, které se vrátilo zpět, aniž se počuralo nebo dopadlo ještě hůř.

Den Nazemvkročení. Děti mizely. Rodiče pročesávaliokolí. V jednom okamžiku tam děti byly a hrály si s tou poslední nejnovější bláznivou hračkou, a vzápětí byly pryč. Kdyžzoufalý rodič potká dalšího zoufalého rodiče, mění se zoufalství v hrůzu. Byla zavolána policie, ale... aby udělala co? Zatknout koho? Hledat kde?

A Jošua sám Vkročil – poprvé.

Stalo se to mezi dvěma údery srdce. Při prvním byl ve své dílničce v Domově. Vzápětí stál v lese, mohutném, hustém, kde měsíční světlo jen stěží pronikalo k zemi. Všude kolem slyšel další děti, jak zvrací, volají rodiče, a několik z nichječelo, jako kdyby utrpěly nějaký úraz. Přemýšlel, proč všechny ty potíže. On nezvracel. Bylo to trochu strašidelné, to ano. Ale byla teplá noc. Slyšel pískot moskytů. Vnucovala se jen jedna otázka – teplá noc kde?

Všechentenpláčhorozptyloval.Kousekodnějbylonějaké dítě, které pořád volalo rodiče. Podle hlasu to byla Sára, další dětská obyvatelka Domova. Zavolal na ni jménem.

22


Přestalaplakatazaslechldocelanablízkujejíhlas:„Jošuo?“

Znovu se nad tím zamyslel. Byl pozdní večer. Sára by byla v dívčí ložnici, což bylo asi dvacet metrů od jeho dílničky. Nepohnul se,alepřitombylněkdejinde.TohlenebylMadison. Madison měl své zvuky, auta, letadla, světla, ale on te[ stál v hustém lese, který vypadal jako z pohádkové knihy, a široko daleko nebyl jediný záblesk pouliční lampy. Jeho myšlenky se spojovalypostupně,kousekpokousku,jakonekompletnísklá- dačka. Mysli, nepanikař. V poměru k tomu, kde je on, nebo kdebyl,jeonatam,kdeje,nebobyla.Musíšjenprojítchodbou do jejího pokoje. Na druhé straně, te[ a tady žádná chodba ani pokoj není. Problém je vyřešen.

Jenže to znamenalo, že k tomu, aby se k ní dostal, musí projít stromem, který měl před sebou. A byl to výjimečněmohutný strom.

Pomalu strom obešel a prodíral se spleteným podrostem, trnitým houštím a padlými větvemi divokého pralesa. „Mluv dál,“ zavolal. „Nehýbej se, já už jdu.“

„Jošuo?“

„Hele, já ti něco řeknu. Zpívej. Nepřestávej zpívat. Tak tě v té tmě najdu.“ Jošua rozsvítil baterku. Byla to malá baterka, která se mu právě tak vešla do kapsy. V noci s sebou vždycky nosil baterku. Samozřejmě. Byl to přece Jošua.

Nezpívala.Začalasemodlit.„Otčenáš,jenžjsinanebesích...“

Přál si, aby lidé dělali to, co jim řekl, nebo aspoň někdy.

Z okolní pralesní temnoty se k ní postupně připojily další hlasy.

„Posvě se jméno tvé...“

Zatleskal a vykřikl: „Všichni mlčte! Dostanu vás odsud. Věřte mi.“ Nevěděl, proč by mu měli věřit, ale jehoautoritativní tón zabral a hlasy utichly. Nadechl se a zavolal: „Sáro, ty první, jasné? Všichni ostatní půjdou směrem k modlitbě. Nic neříkejte. Jen se vydejte k té modlitbě.“

23


Sára začala znovu. „Otče náš, jenž jsi na nebesích...“

Jak s rukama nataženýma před sebou pomalu postupoval temnýmlesem,prodíralsepichlavým houštím, zakopával okořeny a opatrně nohama zkoušel zem před sebou, slyšel všude kolem sebe zvuky pohybujících se lidí a další volající hlasy.Některé si stěžovalynato,že seztratily.Jiné zasena to, že tadyjejichmobilynemajísignál.Občasjejichtelefonyizahlédl–malé displeje světélkující jako světlušky. Tu a tam se ozývalozoufalé vzlykání, a několikrát dokonce zaslechl bolestivé sténání.

Modlitba dozněla obligátním „amen“, které se kolemrozlehlo několikerou ozvěnou, a ozvala se Sára: „Jošuo? Už jsem skončila.“

A já si myslel, že je chytrá, pomyslel si Jošua. „Tak začni znovu.“

Trvalo mu několik minut, než se k ní dostal, i když nebyla ani na délku Domova daleko. Ale přitom si všiml, že tenhle chomáč stromů, který vypadal zprvu jako prales, je docela malý. Za ním viděl v měsíčním světle něco, co se podobalo prérijnímu kvítí, jako v arboretu. Ale ani známky po Domově nebo Třídě Spojenců.

Nakonec se k němu Sára došourala a přitiskla se k němu. „Kde to jsme?“

„Řekl bych, že někde jinde. Víš, co myslím. Jako je třeba Narnie.“

V měsíčním světle viděl, že jí po tvářích stékají slzy a pod nosem má nudli, a cítil, že jí pyžamo zapáchá zvratky. „Nikdy jsem do žádné skříně nevlezla.“

Vybuchl smíchy. Chvilku se na něj dívala, ale protože se smál,smálase také.Amalou mýtinu začalplnit smích,protože se k nim už pomalu blížily ostatní děti, stahovaly se ke světlu baterky a na okamžik překonaly svůj strach. Bylo něco jiného ztratit se a být sám a úplně něco jiného ztratit se a být v partě a smát se.

24


Někdo se dotkl jeho paže. „Joši?“

„Alfréde?“

„Bylo to hrozné. Byla tma a já jsem najednou spadl někam dolů, dolů až na zem.“

Jošua si vzpomněl, že Alfréd měl akutní zánět žaludku a ležel na marodce, v prvním patře Domova. Muselpropadnout mizející budovou. „Nestalo se ti nic?“

„Ne... Joši? Jak se dostaneme domů?“

Jošua vzal Sáru za ruku. „Sáro, ty sis udělala Vkročec?“

„No.“

Podíval se na změ součástek, které ještě svírala v ruce. Neměla je v žádné krabičce, ani v krabici od bot ne, natož v krabičce, která byla pečlivě vyrobena přímo k tomu účelu. „Co jsi použila jako vypínač?“

„Jaký vypínač? Prostě jsem zkroutila dráty.“

„Podívej, v tom návodu jasně píšou, že se tam má umístit odstředivý vypínač.“VelmiopatrněvzalVkročecdorukou. Co se týče Sáry, musel být člověk velmi opatrný. Sára nebyla problémem, zato problémy téměř neustále potkávaly ji.

No,alespoňžetadybylytřidráty.Hmatemsledovalokruh. Strávil celé hodiny tím, že upřeně zíral na plánek obvodu – znal jej nazpamě. Oddělil dráty a propletený svazeček jí pak vložil do rukou. „Poslouchej mě. Až řeknu te[, spojíš tenhle a tenhle drát. Jestli zjistíš, že jsi ve svém pokoji, ho[ celou tu věcičku na zem a vlez do postele. Jasné?“

Několikrát popotáhla a zeptala se: „A co když to nebude fungovat?“

„No, tak budeš pořád tady a já taky. A to zas nebude tak špatné, co říkáš? Takže jsi připravená? Tak jdeme na to.Budeme odpočítávat od deseti. Devět, osm...“

Když došel k nule, Sára zmizela a ozvalo se tiché plesknutí, jako když praskne velká mýdlová bublina.

Ostatní děti chvilku zíraly na místo, kde byla, a pak seob>25


rátily k Jošuovi. Z těch tváří, které viděl kolem, pokud nějaké

viděl, jich celou řadu nepoznával. Neměl tušení, jaký kus ve

tmě urazily.

Právěte[ bylkrálemsvěta.Tyhle ubohé děti udělají, co jim

řekne. Nebyl to pocit, který by se mu líbil. Byla to povinnost.

Obrátilse k Alfrédovi.„Tak,Frede, te[ ty. ZnášSáru.Řek-

nijí,asinedělástarosti.Řeknijí,žesebudespoustadětívracet

domů přes její ložnici. Řekni jí, že Jošua říká, že je to jediná

cesta,jakjedostatdomů,aprosímtě,nerozčiluj se při tom. Te[

mi půjč svůj Vkročec.“

Jeden za druhým, jedno tiché „pop!“ po druhém, děvčata

a chlapci mizeli.

Když zmizel poslední z těch kolem něj, pořád ještě slyšel v temnotě pralesa, možná i mimo něj, hlasy. Pro ty nemohl Jošua nic udělat. Nebyl si ani jistý, že bylo správné to, co už udělal. Stál tiše v temnotě a poslouchal. Kromě vzdálených hlasů neslyšel žádný zvuk – jen slaboučké pištění moskytů. Lidé vám řeknou, že moskyti dokážou během nějakého času zabít i koně.

Pozvedl svůj pečlivě sestrojený Vkročec a posunul vypínač.

Okamžitě se ocitl nazpět v Domově, vedle Sářiny postele, v jejím malém, přecpaném pokoji, právě včas, aby zahlédl vchodběmizejícízádaposlední,stáleještě hysterické dívenky, kterou poslal nazpět. A zároveň zaslechl vysoké hlasy sester, které volaly jeho jméno.

Spěšněznovupohnulvypínačemaznovu stál v samotětemného pralesa. Jeho pralesa.

Te[ kolem slyšel mnohem víc hlasů a byly blíž. Vzlyky.Výkřiky.Nějakédítěříkalovelmivychovaně:„Promiňte,prosím. Mohl by mi někdo pomoci?“ Pak zabublání. Někdo zvracel.

Další příchozí. Proč je jim všem špatně, pomyslel si. Když na to později vzpomínal, tak to byl pach dne Nazemvkročení. Všichni zvraceli. On ne.

26


Vydal se do tmy a hledal poslední volající dítě.

A po tom dítěti tady bylo další. A další, které mělozlomenou ruku, protože, jak se zdálo, spadlo z nějakého vyššího poschodí. A pak další. Pokaždé se objevilo další dítě. Prvnínáznakránanaplnilhustýlesíkptačímzpěvemasvětlem. Bylo ráno i doma?

Te[užnebyloslyšetvůbecžádnélidskézvuky,ažnavzlyky posledního chlapce, který si vrazil do nohy kus špičatého dřeva. Ten hoch v žádném případě nemohl ovládat svůjVkročec, a to byla škoda, protože v sílícím světle mohl Jošuaobdivovat řemeslnou dovednost, s jakou byl vyroben. Ten chlapec očividně strávil nějaký čas studiem nabídky radiosoučástek. Inteligentní hoch, ale ne dost chytrý na to, aby si s sebou vzal baterku nebo sprej proti moskytům.

Jošua se opatrně sehnul, zvedl chlapce v náručí a narovnal se. Chlapec zasténal. Jednou rukou Jošua zašmátral povypínači svého vlastního Vkročce a znovu si v duchu poblahopřál k tomu, že přesně dodržel všechny pokyny.

Když se objevili tentokrát, svítilo mu do tváře světlo aběhem několika vteřin před ním se skřípěním brzd zastavilo policejní auto madisonské policie.

Z auta vystoupili dva policisté. Jeden z nich, ten mladší ve světélkujícím oděvu, od něj vzal raněnéhochlapceapoložilho na trávník. Druhý policista, přesněji řečeno policistka, před Jošuou zůstal stát. Rozevřela paže k objetí a usmívala se. To ho poněkud znervóznilo. Takhle se usmívaly sestry, když se objevil nějaký Problém. A paže rozevřené k objetí se mohly rychle změnit v paže,které vás pevně uchopí. Za policisty byla spousta světel, která vypadala jako filmové reflektory.

„Ahoj, Jošuo,“ řekla policistka. „Jmenuju se MonicaJanssonová.“

27


KAPITOLA4

P

ro policistku Janssonovou to všechno začalo ještě dříve,

den předtím, kdy se už potřetí v několika posledníchměsícíchvydaladovypálenéhoLinsayovadomu,hnedvedleMif-

flinovy ulice.

Nevěděla, proč se tam vlastně vrátila. Tentokrát neslyšela žádné volání. Přestoseznovupřehrabávalavhromadáchpopelu a zuhelnatělého dřeva, které kdysi bývaly nábytkem. Sedla si na bobek ke zbytkům televize s plochou obrazovkou.Poněkud nejistě našlapávala na koberec, zažloutlý žárem,potřísněný hasicí pěnou a zašpiněný těžkýmibotami hasičů a policistů. Znovu zalistovala začernalými listy něčeho, co muselo býtobsáhlou sadou poznámek, matematických rovnic, to vše psáno téměř nečitelným rukopisem.

Vzpomněla si na svého paráka Clancyho, který zřejmě touhle dobou dopíjí v policejním autě svou pátou kávuStarbucks a myslí si o ní, že je idiotka. Co by tam ještě mohlo být po tom, co celé místo doslova prolezli hoši z kriminálky a lidé z forenzního odvedli svou důkladnou práci. Dokonce i tadcera, podivínská vysokoškolská studentka Sally, vyslechlacelkem bez překvapení, skoro bez zájmu, když jí řekli, že hledají jejího otce, aby ho vyslechli, protože je podezřelý ze žhářství, podněcování k terorismu a krutosti ke zvířatům. Ne nutně v tomto pořadí. Jen klidně přikyvovala, jako by to bylo něco, co se v Linsayově domě stává zcela běžně.

28


Nikoho jiného to nezajímalo. Tohle místo bude jako místo zločinu brzy opuštěno a majitel může začít vyklízet pozemek a dohadovat se se svou pojišovnou. Bylo to něco jiného, než kdyby někdo přišel k úrazu, ale tady k tomu očividně nedošlo, dokonce ani Willis Linsay, protože nebyla objevena jediná známka toho, že by při tom pěkném malém ohníčku v domě zemřel. Bylo to všechno jako hlavolam, který nebude nikdy rozluštěn. Byla to záhada, na jakou policisté narážejí neustále, jakřekl Clancy,aty bysmělavědět,kdytonechatbýt.Možná, že byla Janssonová ve svých devětadvaceti letech pořád ještě zelenáč.

Nebo to možná bylo tím, co viděla, když před několika měsíci reagovali na to první volání. Protože poprvé jim volala sousedka, která ohlásila, že viděla, jak do toho přízemního domu tady, uprostřed Madisonu, vchází muž s kozlem.

Kozel? Následovaly předvídatelné Clancyho žertíky typu, jestli to náhodou není tak, že si kozel ke kozlovi sedá, a jestli se ten chlap nechce něčemu přiučit, a tak dále, a tak dále, ha, ha,ha.Jenžetatážsousedka,dostirozčilená,řekla,žeužnějaký den předtím viděla, jak soused vlekl do domu hlavnímvchodem tele, a jindy dokonce i hříbě. A to prý nemluví o kleci plné kuřat. A přece se z domu neozýval žádný hluk, nebyl cítit žádný zápach hospodářských zvířat. Nevšimla si jedinéznámky toho, že by v domě žila nějaká zvířata. Co tam s nimi ten chlap dělá? Šuká je nebo je zabíjí a vaří?

Jak se ukázalo, Willis Linsay žil v domě sám od smrti své

ženy, která zahynula při autonehodě před několika lety. Měli

jednu dceru, Sally, jíž bylo osmnáct let, studovala naWisconsin-Madisonské univerzitě a žila u své tety. Linsay byl něco

jakovědec, a kdysidokonce zastával místo teoretického fyzika

naPrincetonu.Te[sivydělávalpeníze jakoexterníkonzultant

na UW a ve svém volném čase... no, čím se zabývá ve svém

volném čase, nikdo vlastně nevěděl. Janssonová sice našla

29


v záznamech jakési nepřesné údaje o tom, že pod jinýmjménem dělal nějakou práci pro průmyslníka Douglase Blacka. To

však nebylo velké překvapení. V posledním čase pro Blacka

tak či tak pracoval prakticky kdekdo.

A už Linsay dělal cokoliv, choval v obývacím pokojikozla. Možná, že to všechno byla jen nějaká sousedská zlomyslnost a že se nějaká všetečná sousedka pokoušela nadělat tomupošahanému dědkovi odvedle trochu nepříjemností. To seněkdy stává.

Jenže další telefonát byl jiný.

Někdo po sítirozeslal plánek na hračičku, které říkal,nebo říkala, „Vkročec“. Vnější vzhled jste si mohli upravit podle vlastního uvážení, ale nakonec to bylo přenosné zařízení svelkým třípolohovým vypínačem nahoře, s různýmielektronickými součástkami uvnitř a s napájecím kablíkem napojeným na... bramboru?

Tohosiúřadyvšimlyapoplašilojeto. Vypadalotojakověc, kteroubysisebevražednýatentátník připevnil na prsapředtím, nežbysivyrazilnaprocházkupoStateStreet.Vypadalo to jako něco,cobudelákatkaždédítě nasvětě,kterétodokážesestro- jit z krámů ve svém pokoji. Každý si myslel, že „brambora“ musíbýtkrycíslovoproněcojiného,jakojetřebakussemtexu.

Jenže když pak vyjelo auto k Linsayově domu na schůzku s federály, kteří byli na místě, přišel třetí rozhovor, zcelanezávislý na předchozích dvou. Dům hoří. Janssonová bylasoučástí dalších akcí. A Willis Linsay beze stopy zmizel. Bylo to žhářství. Technici z forenzního tam našli olejemnasáklý hadr, levný zapalovač, kupu papírů a kusyrozlámaného nábytku na místě, kde požár začal. Jak se zdálo, tak cílem požáru bylo zničit hromady Linsayových poznámek a dalších materiálů. Podezřelý mohl být Linsay, nebo někdo, kdo ho chtěl zabít.

30


Janssonovácítila,žetobylLinsaysám.Nikdyhonepotkala, nikdy neviděla ani jeho fotografii. Jenže letmý kontakt, do kterého se s ním na dálku dostala, její hlavě zanechal určitou představu. Bylo jasné, že je prudce inteligentní. Jinak by se s vámi na Princetonu nikdo nebavil. Ale něco tady nebylo v pořádku. Jeho dům byl neudržovaná, nepořádná směsice. Ani to, ani založení požáru sem nezapadalo.

To, čemu ale opravdu nerozuměla, bylo, proč to všechno. Co měl v úmyslu?

Te[ Janssonová našla Linsayův vlastní Vkročec, nejspíš jeho prototyp. Byl v obývacím pokoji, ležel na římse krbu, v němž se jistě netopilo celá desetiletí. Možná, že ho tam nechalúmyslně,abyhonašli.Lidézforenzníhohovidělianechalihotam, pokrytý silnou vrstvou prášku na otisky prstů. Až se dům – místo činu – strhne, nejspíš tu hračku odvezou do skladu. Janssonová se naklonila kupředu, aby si ho prohlédla. Byla to hladkáplastikovákrabička,krychličkaostranáchzhrubadeset centimetrů. Technici si mysleli, že v ní kdysi mohly býtstarodávné tři a půl palcové diskety. Linsay evidentně patřil klidem, kteří si takové krámy schovávají. Průhlednými stěnami byly vidět součástky, kondenzátory a rezistory, relátka, cívky, a to vše pospojované připájeným měděným drátem. Na víčku byl velký třípolohový vypínač a jeho polohy byly popsány rukou, černým permanentním fixem:

ZÁPAD – VYPNUTO – VÝCHOD

Te[ byl vypínač v poloze VYPNUTO.

Zbytekprostoruvkrabičcevyplňovala...brambora.Oprav- du brambora. Ne semtex nebo trubička s kyselinou nebonějakýjinýprvekmoderníhoteroristickéhoarzenálu.Jedenztech- niků nadhodil, že by to mohl být zdroj energie, jako třeba u starých známých hodin poháněných bramborem. Většinou

31


si lidé mysleli, že je to jen příznak šílenství, nebo v lepším

případě nějaký podivný kanadský žertík. Ale a už to bylo

cokoliv, bylo to především to, co se právě te[ v nevyhlášeném

závodě „kdo dřív“ pokoušely sestrojit děti na celé zeměkouli.

Jak se zjistilo, stál Vkročec na kousku papíru, na němž bylo tím samým permanentním fixem a tím samým rukopisemnasáno VYZKOUŠEJ MĚ. Skutečná Alenka v říši divů. Linsayův poslední výstřel. Janssonovou napadlo, že se ani jeden zjejích kolegů neřídil pokynem na papírovém útržku.VYZKOUŠEJ MĚ.

Uchopila krabičku a potěžkala, Nevážila skoro nic.Otevřela víčko. Na dalším kousku papíru, nadepsaném DOKONČI MĚ, byl krátký návod, který patřil k náčrtku schématujednoduchého okruhu, který skončil na netu. Nesmíte používat žádné železné součástky, četla tam, a tohle bylo silněpodtrženo. Musela by dovinout několik závitů měděného drátu a pak nastavit kontakty tak, aby se závity bůhví jak doladily.

Pustila se do práce. Jak se ukázalo, bylo vinutí závitůneuvěřitelně příjemná činnost, i když nedokázala říci proč. Byla tady jen ona a kousky stavebnice, jako když si dítě sestavuje svou první krystalku. Následující ladění bylo velmijednoduché, svým způsobem správné nastavení vycítila, kdyžpohybovalakontakty po smyčkáchdrátu–ikdyžanitohlenedokázala vysvětlit, auž te[ uvažovala,jaktouvededoběžnéhodenního hlášení.

Když byla hotová, zavřela víčko krabičky, uchopila prsty vypínač,hodilasivduchumincíapřepnulavypínačdopolohy ZÁPAD.

Ucítila závan čerstvého vzduchu a dům zmizel. Všude kolem bylo najednou luční kvítí, sahalo jí až do pasu, a okolí vypadalo jako nějaké přírodní přebytky.

A k tomu měla pocit, že ji někdo udeřil do žaludku. Shla>32


sitým zasténáním se zlomila v pase a upustila krabičku. V nose

cítila silnou vůni čistého ostrého vzduchu a všechen zápach

popele a hasicí pěny byl tentam.

Přepadl ji nějaký grázl? Sáhla po služební pistoli. Zbraň byla na svém místě, v pouzdře na opasku, ale byla nějakádivná. Umělohmotný rám a zásobník Glocka se zdály být vpořádku, ale podivně chřestily.

Opatrně se narovnala. Žaludek ji bolel, ale te[ to byla spíš silná žaludeční nevolnost než bolest po fyzickém úderu.Rozhlédla se kolem. Kolem nebylo ani živáčka, a užnebezpečného nebo jiného.

Nebylytamanižádnéstěny,žádnýdůmnaMifflinověulici. Jen prérijní květy, hustá skupinka obrovských, přinejmenším pětatřicet metrů vysokých stromů a modré nebe bezkondenzačních stop a nejmenší známky smogu. Vypadalo to jakoarboretum, gigantická napodobenina prérie uvnitř hranic města Madison. Arboretum, které pohltilo město. A ona se z ničeho nic ocitla uprostřed toho všeho.

Dokázalazesebevypravitjen„Oh“.Nezdálo se,že bytoslovo bylo dostatečně výstižné. Po krátké úvaze dodala: „Pane!“ A pokračovala, i když tím popírala svůj celoživotnínedogmatický přístup ke světu, který hraničil s ateismem: „Bože!“

Odložila pistoli a pokoušela se myslet jako policista. Vidět jako policista. Všimla si odpadků na zemi v místě, kamupustila svůj Vkročec. Nedopalky cigaret. Něco, co vypadalo jako kravinec. Takže tohle je to místo, kam Willis Linsay zmizel? Ale jestli je to tak, pak po něm ani jeho zvířatech není ani stopy...

Už sám vzduch byl jiný. Bohatý. Plný. Měla pocit, že se na něm vznáší. Všechno to bylo skvělé. Bylo to taky nemožné. Kde to vlastně je? Z rozjařeného úžasu nad tím vším se hlasitě rozesmála.

Pak si uvědomila, že už brzo bude jednu z těch krabiček

33


vlastnit skoro každé dítě v Madisonu. A když už o tompřemýšlí, pak vlastně skoro každé dítě kdekoliv na světě.

A pak ji napadlo, že by možná nebylo špatné vrátit se domů.

Sebrala Vkročec ze země. Pořád ještě na něm tu a tam byly vrstvypráškunaotiskyprstů.VypínačpřeskočilnaVYPNUTO. S určitým rozechvěním uchopila páčku vypínače, zavřela oči, odpočítala si od tří a překlopila ji do polohy VÝCHOD.

A byla nazpět v Linsayově domě a u nohou jí na zničeném koberci ležely kousky, které vypadaly jako kovové součástky její zbraně. Ležel tam i její odznak, psí známka, dokonce i její spona do kravaty. A další kovové součástky, u nichž sineuvědomila, že je postrádá.

Clancy pořád ještě čekal v autě. Začala přemýšlet o tom, jak mu to všechno vysvětlí. Když se vrátili na základnu, ukazovala registrační tabule šéfa Dodda, na které se objevovala telefonní hlášení opohřešovaných osobách, že každé dvě minuty te[ přichází znejbližšího okolí podobný hovor. Pomalu se začínala rozsvěcet celá tabule.

Poplašná hlášení začala přicházet z celé země. „A tak je to po celém světě,“ oznámil jim Dodd po tom, co na chvílipřenul na CNN. „Epidemie lidského mizení. Dokonce i v Číně. Podívejte se na to.“

Pak se jim všem noc ještě zkomplikovala. Došlo k řadě vloupání, jednoseodehrálodokoncevpancéřovémsejfuvbudově Kapitolu. Městská policie měla co dělat, aby hovory stačila vůbec registrovat. Pak začala přicházet nařízení z úřadu Národní bezpečnosti a FBI.

Janssonové se podařilo chytit velitele denní směny. „Co se to děje, seržante?“

Harris k ní obrátil pobledlý obličej. „To se ptáte mě? Já

34


nevím. Teroristé? Všichni jsou z toho vyděšení.Mimozemšani? Zavinili to prý oni, alespoň na tom trvá nějakej chlápek

v klobouku z alobalu, kterej je dole ve vestibulu.“

„Tak co mám dělat já, seržo?“

„Udělejtypapíry,kterémášpředsebou na stole,“ a spěšným krokem vyrazil chodbou.

Zamyslela se nad tím. Kdyby byla občanem tam někde venku v ulicích, co by ji zajímalo ze všeho nejvíc? Ztracené děti, samozřejmě. Vyšla ze stanice a dala se do práce.

A našla děti a hovořila s nimi, s některými v nemocnici, a každé z nich mluvilo o jednom konkrétním dítěti, chlapci, který byl klidný, o hrdinovi, jenž je dovedl do bezpečí, jako Mojžíš, – až na to, že se nejmenoval Mojžíš, ale Jošua. Jošua před policistkou o něco ustoupil.

„Ty jsi Jošua, že? Vím to. Ty jsi jediné dítě, které neblinká.“

Mlčel.

„Řekly mi, že je zachránil Jošua. Řekly mi, že je našel a přivedl nazpět domů. Ty jsi ten pravý, kdo chytá v žitě. Četl jsi tu knihu? Měl bys. I když... možná, že je v Domovězakázána. Ano, znám Domov. Ale jak jsi to dokázal, Jošuo?“

„Neudělal jsem nic špatného. Já nejsem Problém,“ řekl a ještě o kousek ustoupil.

„Jávím,ženejsiproblém.Aletyjsiudělalněcojiného.Ráda bych jen věděla, co jsi to udělal. Vyprávěj mi o tom, Jošuo.“

Jošua nenáviděl, když lidé opakovali jeho jméno. Dělali to obvykle, aby vás uklidnili, když si mysleli, že jste Problém. „Postupoval jsem podle návodu. To je všechno. Lidé tonecháou. Musíte postupovat podle návodu.“

„Chtěla bych tomu porozumět,“ řekla. „Řekni mi to.Nemusíš se mě bát.“

„Podívejte,“ řekl Jošua, „i když uděláte obyčejnoudřevěnou bednu, musíte ji nalakovat, protože jinak zvlhne a dřevo

35


nabude a může se roztrhnout. A děláte cokoliv, musíte toudělat pořádně. Musíte postupovat podle návodu. Na to návody

jsou.“ Říkal toho příliš mnoho a příliš rychle. Zmlknul. Když

zmlknete, obvykle to funguje. A navíc, co vlastně mohl říci?

Jošua byl pro Janssonovou záhada. Bylo jasné, že ve tmě každý propadal panice, děti křičely a zvracely, klopýtaly,dělaly si do kalhot, požírali je moskyti a narážely do stromů. Ale Jošua ne. Jošua byl klidný. Začala si ho prohlížet. Hubený, na svůj věk dost vysoký, měl bledou tvář, ale vlasy uhlově černé. Byl klidná záhada.

Nahlas řekla: „Víš, Jošuo, podle toho, co ty děti vyprávěly, bych si skoro myslela, že si některé z nich musely hrát sdrogami. Až na to, že byly pokryty listím a škrábanci. Jako kdyby byly tady, uprostřed města, na procházce v hustém lese.“

Udělala další malý krok kupředu a on zase další malý krok nazpět.

Zůstala stát a spustila ruce podél boků. „Podívej, Jošuo, já vím, že říkáš pravdu. Protože jsem tam sama byla.Užsinebu- deme hrát. Mluv se mnou. Ta krabička, kterou držíš, vypadá ve srovnání s těmi ostatními velmi úpravně. Můžu se na nipodívat? Co kdybys ji položil na zem a ustoupil, nechci těpodvést.Rádabych jen přišlanato,pročdětizrůznýchčástíměsta mizí, aby uvázly v nějakém tajemném lese, celé vyděšené, že je tam sežerou skřeti!“

Tohlekupodivuna Jošuuzapůsobilo.Skutečněpoložilkrabičku na zem a ustoupil. „Rád bych to dostal nazpět, protože

nemám dost peněz, abych si nakoupil nové součástky.“ Na

okamžik zaváhal. „Vážně si myslíte, že skřeti?“

„Ne, nemyslím si, že by tam byli skřeti. Jenže nevím, co si

mám myslet. Podívej, Jošuo, ty jsi položil na zem svoukrabičku, takže já tady položím na zem svou navštívenku, tady, kde

si ji můžeš vzít, ano? Je tam mé soukromé číslo. Mám pocit,

že my dva bychom měli zůstat v kontaktu.“ S krabičkou v ruce

36


udělala několik kroků nazpět. „Moc pěkná řemeslná práce!“

Najednouseobjevilodalšíautosrozsvícenými světly arychle se přibližovalo. Policistka Janssonová se ohlédla. „To je jen další policista na objíž[ce,“ řekla, „nedělej si starosti –“

Ozvalo se tiché pop!

Podívala se na krabičku ve svých rukou a na prázdnýchodník. „Jošuo?“ Jošua si okamžitě uvědomil, že tam nechal svou krabičku.

Vkročil bez Vkročce! A co bylo horší, ta policistka ho při tom viděla! Te[ byl v maléru.

Takže unikl. Pokračoval v přechodech, dál od místa, kde byl,aužvtomtopřípadě„dál“znamenalocokoliv.Nezastavil se, ani nezpomalil. Pokračoval v cestě, jeden Krok za druhým, každý Krok provázený mírným otřesem vnitřností. Jeden svět po druhém, jako kdyby to byla řada pokojů. Krok za Krokem dál od policistky Janssonové. Hlouběji do té pralesní chodby.

Jak pokračoval, neviděl už žádná města, žádné budovy, žádná světla, žádné lidi. Jen ten hustý prales, ale prales, který se měnil s každým Krokem. Při jednom Kroku se stromyvynořily odnikud jen proto, aby při dalším Kroku zase zmizely, jako kulisy ve hrách, které občas secvičovaly děti v Domově, ale přesto se všechny stromy zdály skutečné, všechny tvrdé a pevné a s kořeny hluboce zapuštěnými v zemi. Někdy bylo tepleji, jindy chladněji. Ale prales kolem něj tam byl vždycky. A vždycky bylo ráno. Některé věci se ale neměnily: pevná zem pod nohama, ranní nebe. To, že v tom novém světě nacházel nějaký řád, ho potěšilo.

Návod na internetu neříkal nic o Kráčení bez krabičky, ale on to přestodělal.Ta myšlenka v něm vyvolala pocit podobný závrati,jakokdybystálnaokrajisrázu,asoučasně to bylo ivzrušující, cítil vzrušení z porušování pravidel. Jako tehdy, když s Billym Chambersem sebrali dělníkům, kteří přišli opravovat

37


rozbité okno, láhev piva, vypili ji v koutě kotelny a pak láhev

rozbili a hodili ji do popelnice. Při té vzpomínce se usmál.

Pokračoval dál a do stromů si odskakoval, jen když musel. Stromysealepostupněměnily.Te[byly pokryty hrubší kůrou, větvenasedalynakmennízkoaměly úzképichlavélisty.Boro- vý les. Bylo také chladněji. Ale les to byl a on pokračoval dál.

Pak došel ke Stěně. Bylo to místo, kam už Vkročit nemohl, bez ohledu na to, jak daleko šel vlevo nebo vpravo. Vrátil se dokonceněkolikKrokůnazpětarozběhlseproti ní a pokusil se prorazit si cestu silou. Nebolelo to, měl pocit, jako by vběhl do obrovské pozvednuté dlaně. Ale dál to nešlo.

Jestli ale nedokáže pralesem projít, třeba by ho dokázal přelézt. Vyhlédl si vysoký strom, nejvyšší v celém okolí, vytáhl se do spodních větví a pomalu stoupal vzhůru. Borové jehlice hopíchalydorukou.Zhrubakaždédvametry se pokusilprotlačitsebokem,jenabyzjistil,jestlitojde,aleStěnatambylapořád.

A pak to najednou šlo.

Padl břichem na rovnou zem, podobnou nerovné hlazené maltě.Bylašedá,sucháatvrdá.Nebyltadyžádnýstrom,žádný prales. Jen vzduch, nebe a ta podlaha. A byla tady zima, cítil, jak mu tenkou látkou džínsů na kolenou proniká chlad a jak ho studí holé ruce. Led!

Vstal. Dech se mu kolem obličeje srážel v bílýchobláčcích. Chlad byl jako dýky, které se pokoušely proniknout mu oděvem na kůži.Celýsvětbylpokrytledem.Bylvjakésiširoké strouze, vyhloubené v ledu, která se kolem něj zvedala ve vysokých svazích. Ve starém a špinavém ledu. Nebe bylo čisté a prázdné, v barvě šedomodrého časného rána. Nikde se nic nehýbalo, ani pták, ani letadlo a na zemi neviděl jedinoubudovu, jedinou živou věc, jediné stéblo trávy.

Usmál se.

Pak vkročil nazpět do borového pralesaazmizelsezvukem podobným prasknutí mýdlové bubliny.

38


KAPITOLA5

L

obsang řekl: „Janssonová, ta policistka, si vás hlídala. Vy

jste to věděl, Jošuo, že?“

Jošua se vrátil duchem do přítomnosti. „Poslyšte, naprodejní automat jste dost chytrý.“

„To byste se divil. Seleno, vezměte, prosím, Jošuu dolů, ano?“

Žena se zatvářila překvapeně. „Ale, Lobsangu, Jošua zatím neprošel bezpečnostní prověrkou.“

V nápojovém automatu to zacinkalo a do odběrníhookénka spadla plechovka Dr. Peppera. „Co by se vlastně mohlo stát? Byl bych rád, kdyby se se mnou náš nový přítel setkal osobně. Mimochodem, Jošuo, ta plechovka je pro vás.Pozornost podniku.“

Jošuavstal.„Ne,díky.Chuasodumě přešlauž před lety.“ A i kdyby mě nebyla přešla už dávno, jistě by mě přešla te[, pomyslel si, když jsem viděl, jak ji vyměšuješ.

Když zamířili ke schodům, řekla Selena: „A mimochodem, udělal jste dobře, že jste se oholil. Vážně, plnovousy už vtěchhle průkopnických dnech vycházejí z módy. Lidé jsou takoví snobové.“ Usmála se. „Víte, tak trochu jsme čekali nějakého jeskynního muže.“

„No, řekl bych, že kdysi jsem něco takového opravdu byl.“

Jeho strohá odpově[ se jí viditelně dotkla, zdálo se, že by od něj chtěla slyšet víc. Došli na odpočívadlo, kde nebylo nic

39


jiného než několikery neoznačené kovové dveře. Když sedvojice přiblížila, jedny z nich se otevřely a znovu nehlučnězaadly v okamžiku, kdy jimi Jošua se Selenou prošli a začali

sestupovat po dalším schodišti, klesajícím někam dolů.

„Jošuo, něco vám řeknu,“ prohlásila s poněkud jízlivým humorem, „Nejraději bych vás shodila z těch schodů! A víte proč? Protože si sem přijdete, a najednou máte bezpečnostní hodnocenínula,velké„O“,cožteoretickyznamená,žesemůžete dozvědět všechno, co se tady děje. Já, na druhé straně, mám bezpečnostní prověrku třídy pět. Máte vyšší postavení než já a já pracuji pro transZemskou a její přidružené podniky od samého začátku! Co jste doopravdy zač, když se tady z ničeho nic objevíte, a už můžete být zasvěcen do každého tajemství?“

„Podívejte, je mi to opravdu líto. Ale řekl bych, že jsem jen Jošua. A mimochodem, co myslíte tím ‚od samého začátku‘? Já jsem byl ten začátek! Proto jsem tady, je to tak?“

„Ano. Samozřejmě. Ale myslím, že pro každého je jeho začátek ten první Krok...“

40


KAPITOLA6

J

imRussopoprvéVkročildotoho,cozanedlouhohromadní

žvanilové na webu začali nazývat Dlouhá Země, protože byl ambiciózní. A taky proto, že ve svých osmatřiceti letech, během nichž prožil bezpočet ošklivých dní a zrad, došel knázoru, že má před smečkou náskok.

Velmi brzo po dni Nazemvkročení si připravil plán a dobře

si promyslel, co musí udělat. Mířil přímo do svého kouta

Kalifornie. Přivezl si mapy, fotografie a p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist