načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dlouhá válka - Terry Pratchett; Stephen Baxter

Dlouhá válka

Elektronická kniha: Dlouhá válka
Autor: ;

Dlouhá Země je otevřená. Lidstvo se rozlilo bezpočtem světů spojených flotilami vzducholodí, které podporují průzkum, obchod i kulturu. Jenže zatímco si lidstvo pokouší přizpůsobit ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  245
+
-
8,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 462
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Jan Kantůrek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7538-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Alternativní verze budoucnosti Země je následující. V kalendáři se píše deset let od posledních událostí Dlouhé Země a kolonizace vkročných světů přináší lidstvu velkou dávku problémů. Lidstvo dychtivě cestuje bezpočtem světů a jak už je v jeho povaze, snaží si je přizpůsobit. Jenže akce, jak známo, vzbuzuje reakci, a Dlouhá Země má také své možnosti, jak pro změnu přizpůsobit lidstvo sobě. A na obzoru je tak velmi reálná hrozba Dlouhé války. Druhý díl nevšední sci-fi fantasy série, kterou přináší nečekané spojení autorského dua předního britského sci-fi autora s kultovním tvůrcem Zeměplochy. Nastává čas, kdy lidstvo získává přístup do nekonečného pozemského prostoru.

Popis nakladatele

Dlouhá Země je otevřená. Lidstvo se rozlilo bezpočtem světů spojených flotilami vzducholodí, které podporují průzkum, obchod i kulturu. Jenže zatímco si lidstvo pokouší přizpůsobit Dlouhou Zemi, Dlouhá Země si na oplátku přizpůsobuje lidstvo a začíná narůstat řada kritických situací. Více než milion Vkročení od Země se začíná vynořovat nová Amerika - mladý národ, který se odmítá zodpovídat prvozemské vládě. A trollové, ti úžasní humanoidé s kolektivním vědomím, jejichž zpěv kdysi naplňoval celou Dlouhou Zemi, teď najednou tváří v tvář neúprosnému postupu lidstva začínají umlkat a mizet. Jošua Valienté spolu s všudypřítomnou bytostí známou jako Lobsang jako první prozkoumal tyto mnohočetné světy. A je to právě Jošua, k němuž se Dlouhá Země obrátí o pomoc. Najednou se totiž vynoří velmi reálná hrozba války...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nakladatelství Talpress dosud vydalo následující tituly

Terryho Pratchetta:

V sérii Úžasná Zeměplocha:

BARVA KOUZEL

LEHKÉ FANTASTIČNO

ČAROPRÁVNOST

MORT

MAGICKÝ PRAZDROJ

SOUDNÉ SESTRY

PYRAMIDY

STRÁŽE! STRÁŽE!

ERIK

POHYBLIVÉ OBRÁZKY

SEKÁČ

ČARODĚJKY NA CESTÁCH

MALÍ BOHOVÉ

DÁMY A PÁNOVÉ

MUŽI VE ZBRANI

TĚŽKÉ MELODIČNO

ZAJÍMAVÉ ČASY

MAŠKARÁDA

OTEC PRASÁTEK

HRRR NA NĚ!

NOHY Z JÍLU

POSLEDNÍ KONTINENT

CARPE JUGULUM

PÁTÝ ELEFANT

PRAVDA

ZLODĚJ ČASU

ÚŽASNÝ MAURIC

POSLEDNÍ HRDINA

NOČNÍ HLÍDKA

PODIVNÝ REGIMENT

ZASLANÁ POŠTA

BUCH!

NADĚLAT PRACHY

NEVÍDANÍ AKADEMIKOVÉ

ŠŇUPEC

Další tituly:

PORTFOLIO

KUCHAŘKA STAŘENKY

OGGOVÉ

SVOBODNEJ NÁROD

KLOBOUK S OBLOHOU

ZIMODĚJ

OBLÉKN USI PŮLNOC

VÝTVARNÉ UMĚNÍ

ZEMĚPLOCHY

ULICE ANKH-MORPORKU –

MAPA

MAPA ZEMĚPLOCHY

SMRŤOVA ŘÍŠE – MAPA

TURISTICKÝ PRŮVODCE

PO LANCRE – MAPA

KOBERCOVÉ

VĚDA NA ZEMĚPLOŠE

KOULE

DARWINOVY HODINKY

PRŮVODCE

PO ZEMĚPLOŠE

LU-TZEHO ROČENKA

OSVÍCENÍ

TO NEJLEPŠÍ

ZE ZEMĚPLOŠSKÝCH

DIÁŘŮ 1998–2007

ZEMĚPLOŠSKÝ

ALMANACH

FOLKLOR ZEMĚPLOCHY

OTEC PRASÁTEK –

ILUSTROVANÝ SCÉNÁŘ

NEFALŠOVANÁ KOČKA

NÁROD

DLOUHÁ ZEMĚ

(se Stephenem Baxterem)


TERRYPRATCHETT

ASTEPHENBAXTER

DLOUHÁ

VÁLKA

TALPRESS


Copyright © Terry and Lyn Pratchett and Stephen Baxter 2013

Translation © 2014 by Jan Kantůrek

Cover © Typografické studio Trilabit, s.r.o.

First published in Great Britain in 2013 by Doubleday an imprint

of Transworld Publishers.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebojakýmkolivzpůsobemreprodukovatašířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-540-3


Lyn a Rhianně jako vždycky

T. P.

Sandře

S. B.



Kapitola 1

N

A JINÉM SVĚTĚ, DVA MILIONY VKROČENÍ OD ZEMĚ.

Jak si Monica Janssonová přečetla v průběžnýchtitulcích videoklipu, říkali ošetřovatelé trollí samičce Mary. Jak si

říkala sama trollí samička, nikdo nevěděl. Ošetřovatelé, oba

muži, jeden znich vněčem,covypadalojakovesmírnýskafan-

dr, te stáli proti Mary, která se krčila v rohu místnostivyhlížející jako moderní laboratoř. Pokud se ovšem dá říci otvorovi, který je stavěný jako cihlová ze porostlá černou srstí, že

se krčí. Krčila se tedy v koutě a na mohutnou hru si tiskla

mládě. Mládě, kompaktní kus svalstva, bylo také oblečeno ve

vlastní stříbřité kombinéze a ze senzorů, připevněných k jeho

ploché lebce, visely dráty.

Janssonová slyšela, jak jeden z mužů říká: „Vra^ ho, Mary. No tak. Plánovali jsme tenhle test už dlouho. Tady George ho v tom skafandru hodí do Trhliny a to malé tam bude hodinku dvě plout ve vakuu a pak se zdravé a veselé vrátí sem. Bude v pohodě a bezpečí, a ještě si užije legraci.“

Druhý muž zachovával výhrůžné mlčení.

První se začal krok po kroku přibližovat k Mary. „Jestli se takhle budeš chovat, tak nedostaneš žádnou zmrzlinu.“

Maryiny velké, velmi lidské ruce se bleskově rozhýbaly v řadě znaků. Gestikulovala tak rychle, že bylo těžké tosledovat, ale posuňky byly zcela rozhodné.

Jak byl záznam přehráván neustále kolem a kolem, objevila

7


se průběžně celá řada spekulací, proč Mary v téhle chvílijednoduše Nevkročila a nezmizela. Nejspíše to bylo proto, že ji

drželi pod zemí, a nikdo nedokáže Vkročit do sklepa ani z něj

Vykročitdopevnéskály,nanižbypoVkročenínarazil.Kromě

toho Janssonová, penzionovaná policistka Madisonskéhopolicejního sboru, věděla, že je celá řada možností, jak zabránit

trollovi ve Vkročení, jakmile se ho můžete dotknout.

Hodně se diskutovalo i o tom, co se to ti dva muži vlastně pokoušeli udělat. Byli ve světě sousedícím s Trhlinou – jediný Krok od vzduchoprázdna, od vesmíru, od mezery, kde měla být Země. Pracovali tam na kosmickém programu achtělizjistit, jestli by se dala trollí práce, tak užitečná na celé Dlouhé Zemi, využít i v Trhlině. Nebylo nic udivujícího, že dospělí trollové přistupovali k požadavku, aby vystoupili dovzduchorázdného prostoru Trhliny, velmi neochotně. Výzkumníci ze Stanice Trhlina se proto pokoušeli přivyknout na tenhle úkol mláata. Jako právě tohle.

„Taknatohlenemámečas,“prohlásildruhýmuž.Odněkud vytáhl železnou tyč. Ochromovač. Popošel kupředu a namířil tyč Mary na hru. „Je čas, aby máma řekla na chvilku sbohem svému –“

Trollka bleskově uchopila tyč, zlomila ji napůl a ostrýulomený konec vrazila druhému muži do pravého oka.

A^ jste to viděli bůhví po kolikáté, vždycky to bylo šokující.

Mužsesbolestnýmjekotemodpotáceldozaduameziprsty rukou, jimiž si svíral obličej, mu tekla jasně rudá krev. První mužhoodtáhldozadu,mimodosahtrollísamičky.„Oh,Bože! Oh, Bože! Oh, Bože!“

Mary, srst zbrocenou lidskou krví, si dál tiskla k prsům své mládě a donekonečna opakovala své posuňky.

Pak už měly události rychlý spád. Trollí samičku, tuhle matku, se pokusili vzápětí nato zpacifikovat vesmírní kadeti. Vytáhli na ni dokonce pistoli. Zastavil je ale jeden staršíchla>8


pík, jak se zdálo mnohem slušnější, který Janssonové připadal

jako penzionovaný kosmonaut.

A kvůli všeobecné pozornosti sdělovacích prostředků,kterou případu věnovaly, te měl přijít trest.

Od chvíle, kdy tahle nahrávka prosákla na veřejnost, stala se senzací outernetu a vedla k celé záplavě hlášení, kterápoisovala podobné události. Mluvilo se o týrání zvířat,obzvláště trollů,ato po celé DlouhéZemi. Internetaouternetvzplály válkou mezi těmi, kteří věřili, že lidstvo má s ostatnímiobyvateli Dlouhé Země nakládat, jak se mu zlíbí, v případě potřeby je iusmrtit.Někteříse odvolávali na biblickou nadvládu, která byla dána člověku nad rybami, ptáky, dobytkem i všemizemělazy – a těmi druhými, kteří si nepřáli, aby si lidstvo s sebou do nových světů bralo všechny své nedostatky a chyby.Incident u Trhliny,právěproto,žekněmudošlouprostředrodící- ho se vesmírného programu, výrazu nejvyšších tužeb lidstva – a přestože podle Jansonnové byl spíše výrazem necitlivosti, než skutečné krutosti–se stalvykřičeným případem.Ukřičená menšina volala po tom, aby s tím vláda na Prvozemi něco udělala.

A jiní by byli rádi věděli, co si o tom všem myslí trollové. Protože i trollové měli svůj způsob komunikace.

Monica Janssonová, která se dívala na klip ve svém bytě na Madisonu Západ 5, se pokoušela přečíst Maryinuznakovou řeč. Věděla, že znaková řeč, které se trollové učili vpokusných zařízeních, jako bylo tohle, je založená na lidském jazyku, na americké znakové řeči. Janssonová se s ní během své policejní praxe trochu seznámila.Nebyla žádnýexpert, ale rozuměla tomu, co trollka říká. A věděla, že stejně tak tomu rozumí miliony lidí na celé Dlouhé Zemi, všude, kde byl klip zpřístupněn veřejnosti.

Nechci.

Nechci.

9


Nechci.

Tonebylotupézvíře.Tobylamatka,kterásesnažilachránit

své dítě.

Nenech se do toho zatáhnout, říkala si Janssonová. Jsi

v penzi a nemocná. Dny tvých křížových tažení jsou ty tam.

Jenžesamozřejměnemělanavýběr.Vypnulamonitor,spol-

kla další prášek a začala telefonovat.

Zatím na světě, který ležel skoro na dosah Trhliny:

Tvor, který nebyl tak docela člověkem, stál proti tvorovi,

který nebyl tak docela psem.

Ty humanoidy lidé nazývali více méně nepřesně koboldi.

„Kobold“ bylo starogermánské jméno pro důlního skřeta.

Tenhle konkrétní kobold, podivně závislý na lidské hudbě –

v tomto případě na rockové hudbě šedesátých let –, se k dolu

v životě nepřiblížil.

A stvořením, která se podobala psům, říkali lidé stejněneřesně– bígl.Nebylitobíglovéanepodobali se ničemu, co kdy Darwin zahlédl z paluby toho nejznámějšího Beagla ze všech.

Ani kobold ani bígl se nezajímali o jména, která jim dali lidé. Zato se zajímali o lidi. Nebo lépe řečeno, štítili se jich. Přestožev koboldově případě tadybyloještěněco.Kobold byl lidmi a jejich kulturou beznadějně fascinován.

„Trollové nešš^asstní vššude,“ zasyčel kobold.

„Dobrré,“ zavrčel bígl. Byla to fena. Na kožené tkanici kolemkrkumělapověšenýzlatýprsten s několika safíry.„Dobrré. Závany zločinů smrrdutých rrozkrroků špiní svět.“

Koboldova řeč byla velmi podobná řeči lidské. Řeč bígla byla směsicí vrčení, póz a škrabání o zem. Přesto si rozuměli, protože používali jako všeobecný základ pseudolidský jazyk.

A měli společný cíl.

„Zaženeme smrrduté rrozkrroky do jejich norr.“ Bíglice napjala tělo, vztyčila se na zadní, pozvedla svou vlčí hlavu

10


a zavyla. Brzo se z celého močálovitého okolí začaly ozývat

odpovědi.

Kobold v duchu jásal nad možností zisku, který mohl být odměnou za všechny tyhle nesnáze. Mohl získat věci, kterých si nade vše cenil, a další, které mohl výhodně zpeněžit avyměnit. Ze všech sil se při tom ovšem snažil skrýt strach, který mu jeho nezvyklá návštěvnice a spojenkyně, bíglí princezna,naháněla. Na vojenské základně na prvozemské Havaji zíralavelitelka amerického námořnictva, kapitánka Maggie Kauffmanová, v úžasu na USS Benjamin Franklin, vzducholo velikostiHindenburgu, zbrusu nové vzdušné plavidlo, jehož velením byla pověřena... A v ospalé anglické vesničce přemítal reverend NelsonAzikiweosvémalévenkovskéfarnosti,otomdrahocennémkousku starýchčasůležícímuprostřednezmapovanéhonekonečna, a její souvislosti s Dlouhou Zemí, a také o své vlastní budoucnosti. A v hemžícím se městě více než milion Kroků od Prvozemě bývalý průkopník Jack Green pečlivě formuloval výzvu k boji za svobodu a důstojnost na Dlouhé Zemi... A v Yellowstonském národním parku na Prvozemi:

Strážce parku Herb Lewis byl v novém zaměstnání teprve druhý den. Neměl nejmenší ponětí, jak si poradit srozhořčenou stížností manželů Daviesových z Los Angeles na to, že se jejich malá devítiletá Virgilie vyděsila skoro k smrti a jak te tatínek vypadá, přímo na její narozeniny, jako lhář. Nebyla to Herbova vina, že Starý věrný nezačal stříkat. Nenapravilo to ani to, že téhož dne, o něco později, zmíněná rodina spatřila své tváře ve zprávách většiny televizních stanic. Bylo to ve

11


chvíli,kdyzprávy onepochopitelnémchovánígejzírudorazily

na titulní stránky novin.

A v zdravotnickém zařízení Černé korporace na jedné zNižších Zemí.

„Sestro Agnes? Musím vás zase na chvilku probudit, jenom pro kontrolu...“

Agnes měla pocit, že zaslechla hudbu. „Myslím, že jsem vzhůru.“

„Vítejte nazpět.“

„Nazpět odkud? A vy jste kdo? A co je to za zpěv?“

„Stovka tibetských mnichů. Byla jste čtyřicet devět dnů –“

„A ta příšerná muzika?“

„Aha. Tak to musíte říct Johnu Lennonovi. Slova a citáty z Knihy mrtvých.“

„To je ale kravál.“

„Agnes, vaše smysly budou potřebovat ještě nějakou chvíli,

než si zvyknou. Ale myslím, že byste se na sebe dokázalapodívat do zrcadla. Nebude to trvat dlouho...“

Nedokázala říci, jak dlouho to trvalo, ale nakonec seobjevilosvětlo,zpočátkuvelmislabé,alekaždýmokamžikemsílící.

„Na některých místech ucítíte jistý tlak, jak vás budeme

zvedat do vzpřímené polohy. Nemělo by to být nepříjemné.

Na vašíschopnosti rozsáhlejšího pohybu nemůžeme pracovat,

dokud nebudete silnější, ale s novým tělem splynete sminimální bolestí. Věřte mi, já sám jsem tím prošel mnohokrát.

Takže se uvidíte asi... te.“

A sestra Agnes se skutečně uviděla. Podívala se na své tělo,

růžové, nahé, čerstvé a velmi ženské. Necítila, že by se jípohnuly rty – ale když už o tom mluvíme, ona své rty necítila

vůbec –, ale okamžitě se zeptala: „Kdo nařídil tohle?“

12


Kapitola 2

S

ally Linsayová dorazila do Čertvíkde rychle a rozzuřená.

Ale na tom nebylo vůbec nic neobvyklého.

Jošua Valienté, který se vracel z odpolední práce vkovárně, zaslechl její hlas už kus od domu. Na tomhle světě, jako na všech světech Dlouhé Země, se blížil konec března a světlo už pomalu sláblo. Ode dne, kdy dorazila na jeho svatbu, byly návštěvyjehostarédobrépřítelkynězřídkavé a výjimečné aobvykle znamenaly, že je něco v nepořádku – a to hodně. Helen, jeho žena, to věděla stejně dobře jako on. Jošua, kterému se sevřel žaludek, přidal do kroku.

Sally seděla u kuchyňského stolu a rukama objímala hrnek z místní keramiky, s napůl vypitou kávou. Dívala se naopačnou stranu, zatím si ho nevšimla a on se u dveří zastavil, aby si ji dobře prohlédl, zkoumal náladu, zvažoval situaci.

Helen se přebírala ve spíži a Jošua viděl, že už připravila sůl, pepř, zápalky. Na stole viděl rozbourané a očištěné maso, kterého bylo tolik, že muselo obyčejné rodině vystačit na několik týdnů. To bylo podle zákona průkopníků. Valientovi samozřejmě maso nepotřebovali, ale na tom nezáleželo. Platil nepsaný zákon, že poutník, který přišel na návštěvu, přinesl maso, a hostitel mu oplatil nejen jídlem, vařeným adoplněným přílohou, ale také trochou těch malých příjemností apotřeb, které se v divočině prakticky nedaly získat – jako nocleh v pohodlné čisté posteli nebo sůl, pepř, zápalky a podobně.

13


Jošua se usmál. Sally se pyšnila tím, že je soběstačnější než

Daniel Boone a kapitán Nemo dohromady, ale každopádně

i Daniel Boone musel toužit po pepři, stejně jako Sally.

Te jí bylo třiačtyřicet, byla o několik let starší než Jošua

aošestnáctletstaršínež Helen,cožjejich vzájemnýmvztahům

nijak zvláš^ nepomáhalo. Prošedlé vlasy měla úpravně staženy

vtýleanasobě měla své tradičníoblečení–silnédžínsyavestu

bez rukávů s mnoha kapsami. A jako vždycky byla štíhlá,šlachovitá a až nezvykle mlčenlivá a ostražitá.

Právě te pozorovala předmět na stěně – zlatý prstenposázený safíry, pověšený na kusu niti na hrubém hřebuvykovaném v místní kovárně. Byla to jedna z mála památek, které si

Jošua schovával, památka na objevitelskou cestu napříčDlouhou Zemí, již oni dva podnikli s Lobsangem. Nebo na Cestu,

jaktomu podnikuříkalsvět o desetlet později.Byla to okázalá

věcička a příliš velká na lidský prst. Jenže, jak Sally věděla,

nevyrobili ji lidé. Hned pod prstenem visela další ozdoba,laciný náramek z umělé hmoty a suchých těstovin, náramek pro

dítě, křiklavý a nevkusný. Jošua sibyljistý,žeivýznamtohohle

předmětu si Sally dobře pamatuje.

Vykročil kupředu aúmyslněstrčildodveřítak,žezaskřípaly. Otočila se a bez nejmenšího úsměvu si ho kriticky prohlédla.

„Slyšel jsem, že jsi dorazila,“ řekl.

„Přibral jsi.“

„Jo, taky tě rád vidím, Sally. Předpokládám, že jsi nás navštívila z nějakého důvodu. Vždycky máš nějaký důvod.“

„Hm, jasně.“

Zajímalo by mě, jestli takhle nevypadala Calamity Jane, pomyslel si Jošua, když si váhavě sedal. Jako výbuch střelného prachu,kterýčasodčasuotřesevašímživotem.Možná,žeano, i když Sally měla lepší přístup k osobní hygieně a toaletním potřebám.

Helen se přesunula do kuchyně a Jošua ucítil grilované

14


maso. Když zachytil její pohled, mávnutím ruky odmítla jeho

nevyslovenou nabídku pomoci. Poznal, když chtěl být někdo

taktní. Helen se pokoušela poskytnout jim trochu prostoru.

Chtěla být taktní, ale Jošua se obával, že by to také mohl být

začátek jednoho období Helenina ledového mlčení. Vždy^ tak

nebo tak, Sally byla přece jen žena, která měla dlouhý, složitý

a všeobecné známý vztah s jejím manželem, a to ještěpředtím, než Helen poznal. A bylo to dokonce tak, že když Jošua

potkal Helen poprvé, byla Sally po jeho boku. Sedmnáctiletá

členka průkopnické rodiny ze zbrusu nového městečkakolonistů Dlouhé Země. Jeho mladá žena nikdy netančila radostí,

když se Sally objevila.

Sally si to neuvědomovala, nebo jí to bylo jedno, a te čekala, až se jí zeptá.

Povzdechlsi.„Notak,dotoho.Cotěsempřivádítentokrát?“

„Další slizák zabil dalšího trolla.“

Zabručel. Na outernetu sev posledních dnech objevila celá záplava podobných incidentů, které se odehrávaly po celé Dlouhé Zemi, od Prvozemě po Valhallu a ještě dál, očividně všude až k Trhlině, pokud se dalo soudit podle události smalým trollčetem ve skafandru z padesátých let.

„Tentokráthorozřezal.Doslova,“pokračovalaSally.„Ohlá- sili to v kanceláři na Olovnici, to je hned za Izolanty –“

„Vím, kde to je.“

„Tentokrát to bylo mládě. Části těla byly odebrány pro nějaké obřady lidového léčitelství. Tentokrát toho chlápka vážně chytili a zavřeli na základě obvinění z krutosti. Ale jeho rodina kope na všechny strany, protože prý, k sakru, o co jde, vždy^ to bylo jenom zvíře, ne?“

Jošuazavrtělhlavou.„Všichnipodléhámefederálnímzáko- nům. V čem je problém? Copak se na ten případ nedajíaplikovat prvozemské zákony o týrání zvířat?“

„Tak právě v těch vládne pěkný chaos, Jošuo, mají jiná

15


pravidla na státní a federální úrovni a pře o výklad těchpravidel se vede po celé DlouhéZemi.Atoužnemluvímonedostat-

ku prostředků je prosazovat.“

„Víš, já politiku Prvozemě příliš nesleduju. My tadychráníme trolly na základě práv o občanství města.“

„Vážně?“

Usmál se. „Vypadáš překvapeně. Nejsi sama, kdo se stará, víš? A kromě toho, trollové jsou příliš užiteční, než abychom je nějak obtěžovali, nebo dokonce vyhnali.“

„No, jak je vidět, ne všichni jsou tak civilizovaní.Nezapomínej, Jošuo, že oficiálně tu šéfují prvozemští politikové, a to jsou, s prominutím, pěkní hajzlové. A vůbec tomu nerozumí! To nejsou lidé, kteří by si byli ochotní zablátit své naleštěné boty kdekoliv dál než v parku, maximálně tak na nějakémZáadu 3. Nemají představu, jak je důležité, aby lidstvoudržovalo s trolly přátelské styky. Dlouhá řeč je toho plná.“

To znamenalo, že o tom bude brzo vědět každý troll na Dlouhé Zemi.

Sally pokračovala: „Pochop, problém je v tom, že před dnemNazemvkročenívětšinatrollůznalaaposuzovalalidstvo podle zkušeností, které měli z míst jako Š^astný přístav, kde žili s lidmi. Mírumilovně, konstruktivně...“

„I když trochu nepřirozeně.“

„No, dobrá. Ale te dochází k tomu, že se trollovépotkávají s obyčejnými lidmi. To znamená s pitomci.“

S pocitem sílících obav se zeptal: „Sally – proč jsi sempřišla? Co chceš, abych s tím udělal?“

„Máš své povinnosti, Jošuo.“

A Jošua věděl, že chce, aby s ní vyrazil na Dlouhou Zemi. A znovu zachraňoval světy.

K čertu s tím, pomyslel si. Časy se změnily. On se změnil. Mělpovinnosti tady, ke své rodině.Ke svémudomovu,kměstu, kde ho, podle něj dosti hloupě, zvolili starostou.

16


Jošua se do toho místa zamiloval ještě dřív, než ho spatřil, protože si řekl, že první obyvatelé, kteří nazvali svůj domov Čertvíkde, budou pravděpodobně slušní lidé se smyslem pro humor, a ukázalo se, že je to pravda. A co se týče Helen, která se vydala se svými rodiči na Dlouhou Zemi, aby si tam založili nový domov,protubyltenhlezpůsobživotato, v čem vyrostla. A jak se ukázalo, tohle místo, kam přišli, milion Krokůvzdálený otiskúdolíMississippi,měločistývzduch,řekasehemžila rybami a země byla bohatá na zvěř adalšípřírodnízdroje, jako byly žíly olověných a železných rud. Díky hmotovéspektrometrii, kterou provedly twainy na okolních krajinnýchútvarech a kterou si Jošua vyžádal jako protekční službu, dokonce otevřeli měděný důl. A jako prémie, jak se ukázalo, tady bylo ovzduší o trochu chladnější než na Prvozemi a v zimě místní kopie Mississippi pravidelně zamrzala – což bylo dech beroucí divadlo, i když každoročně ohrožovalo několik neopatrných životů.

Kdyžsemdorazili,bylJošua,dokonceiprotisvémladéženě, bez ohledu na všechny své cesty po Dlouhé Zemi usedlickým nováčkem. Te už ho ale považovali za zkušeného lovce, řezníka a univerzálního řemeslníka – a v posledních dnech už izakovářeahutníka.A,alespoňdodalšíchvoleb,izastarostu. Helen momentálně pracovala jako starší porodní asistentka a hlavní botanička-bylinářka.

Byla to samozřejmě tvrdá práce. Rodiny průkopníků žily mimo dosah nákupních středisek a vždycky bylo třeba upéct chleba, vyudit šunku, vytopit tuk a uvařit pivo. Tady venku se pracovalo neustále. Jenže práce byla potěšením. A práce te byla Jošuovým životem...

Někdy postrádal samotu. Svávolna, jakjimříkal.Ten pocit prázdnoty,kdyžbyljedinýnacelémsvětě.Nepřítomnosttlaku ostatních myslí, tlak, který poci^oval i tady, i když to byl jen stín toho, co cítil na Prvozemi. A pak ten podivný pocit toho

17


dalšího, čemu vždycky říkal Ticho, co se podobalo náznaku

bezbřehých myšlenek nebo souboru myslí, shromážděných

někde nesmírně daleko. Kdysi se setkal s jednou z těchvzdálených myslí v podobě výjimečné První osoby jednotnéhočísla. Ale věděl, že tam jsou ještě další. Slyšel je jako gongy dunící

ve vzdálených horách... To všechno kdysi měl. Ale tohle,co

takopožděně objevil,bylomnohem vzácnější.Žena,synajednoho dne možná i druhé dítě.

Te se pokoušel nevšímat si toho, co se děje za hranicemi města. Vždy^, koneckonců, on Dlouhé Zemi nic nedlužil.Zachránil řadu životů na Vkročných světech už v denNazemvkročení, a později polovinu z těch světů společně sLobsangem otevřel. On už si svou prácivtéhle nové doběodvedl,ne?

Jenže te tady byla Sally, jako vtělení jeho minulosti seděla u jeho kuchyňského stolu a čekala na odpově. No, sodpovědí spěchat nebude. Obecně řečeno, Jošua nebyl ani v těch nejlepších časech uspěchaný řečník. Utěšoval se tím, že ten nejpomalejší je nakonec ten nejrychlejší.

Upřeli pohled jeden druhému do očí.

K Jošuově úlevě nakonec vešla Helen a donesla pivo akarbanátky. Doma vařené pivo, doma pěstované hovězí, doma pečený chleba. Sedla si k nim, začala docela příjemnýrozhovor a vyptávala se Sally na její poslední cesty a místa, která navštívila. Když se najedli, Helen se zvedla, posbírala nádobí a dala se do jeho mytí. Znovu odmítla Jošuovu pomoc.

A celou tu dobu pod povrchem probíhal další rozhovor. Každé manželství má svůj soukromý jazyk. Helen dobřevěděla, proč tady Sally je, a po devíti letech manželství slyšela ten pocitblížícíseztrátystejněsilně,jakokdybyhovysílalivrádiu.

Pokud to slyšela i Sally, nedbala na to. Jakmile je Helen nechala u stolu zase samotné, pokračovala. „A jak říkáš, není to ojedinělý případ.“

„Co není jediný případ?“

18


„Ten masakr na Olovnici.“

„To praví šeptanda, hm, Sally?“

„A te už to není ani ten nejznámější. Chceš podrobný seznam?“

„Ne.“

„Jistě chápeš, co se to tady děje, Jošuo. S Dlouhou Zemí lidstvodostalodruhoumožnost.Novýzačátek,možnostopus- tit Prvozemi, celý svět, který se nám podařilo zkazit –“

„Vím, co se chystáš říct.“ Věděl to, protože to řekla už snad milionkrát předtím. „Zničíme si svoji druhou šanci žít v ráji ještě dřív, než na něm zaschla barva.“

Přišla Helen a s rozhodným „bum!“ postavila na stůlvelkou mísu zmrzliny.

Sally se na zmrzlinu zadívala pohledem psa, který uviděl brontosauří kost. „Vy děláte zmrzlinu? Tady?“

Helen si přisedla ke stolu. „Jošua vloni vynaložil spoustu hodinprácenaledárnu.Nebylo totaktěžké,kdyžjsmejednou zjistili, jak na to. Trollové zmrzlinu milují. A tady bývá teplé počasí. Je úžasné mít něco takového, když provádíš výměnný obchod se sousedy.“

Jošua slyšel podtext, i když Sally samozřejmě nikoliv. To nemluvíme o zmrzlině. Mluvíme o našem životě. O tom, co tady budujeme. A čeho ty, Sally, nejsi ani vnejmenším součástí.

„Jen do toho, posluž si. Máme jí spoustu. Je dost hodin, samozřejmě, budeme rádi,kdyžtadyzůstanešnanoc.Nechceš se zajít podívat na Danovo školní představení?“

Jošua zahlédl na Sallyině tváři výraz upřímné hrůzy. Aby projevil milosrdenství, řekl: „Neboj se. Nebude to tak špatné, jaksimyslíš.Mámechytré děti,slušnéaochotnérodiče,dobré učitele – a já bych to měl vědět, jsem jedním z nich stejně jako Helen.“

„Společná výuka?“

„Ano. Soustředili jsme se na techniky přežití, metalurgii,

19


léčebnou botaniku. Na biologii zvířat Dlouhé Země, na celou

řadu praktických znalostí a dovedností, od opracovánípazourku k výrobě skla...“

„Ale nejsou to všechno jen průkopnické záležitosti,“vmísila se mu do řeči Helen. „Máme opravdu vysokou úroveň. Učí se dokonce i řecky.“

„To pan Johansen,“ přikývl Jošua. „Příslušník Aristotelovy akademie. Přichází sem dvakrát měsíčně z Valhally.“ Usmál se a ukázal na zmrzlinu. „Tak do toho, dokud je to studené.“

Sally si naložila velkou sběračku a rychle ji zhltala. „Páni. Průkopníci se zmrzlinou.“

Jošua sito vzaljakozáminkukobraně svéhodomova.„Víš, nemusí to být vždycky jako u Donnerovy skupiny, Sally –“

„Vy jste taky osadníci s mobily, je to tak?“

Byla pravda, že tady byl život o trochu snazší než život průkopníků jinde na Dlouhé Zemi. Na téhle Zemi, Západ 1 397 426, měli dokonce satelitní navigaci – a jen Jošua,Helen a několik dalších věděli, proč se Černá korporacerozhodla využít tenhle konkrétní svět k vyzkoušení prototypu nové technologie, díky níž svět obíhalo čtyřiadvacet minisatelitů, vypuštěných z malé, mobilní rampy. Říkejme tomu službička od starého přítele...

Mezitěminěkolika,kteřítověděli,bylasamozřejměiSally.

Jošua se k ní obrátil. „Nech toho, Sally. Navigační satelity atoostatníjetadysamozřejměkvůlimně.Játovím.Mípřátelé to vědí také.“

Helen se usmála. „Jeden z techniků, kteří tady ten projekt prováděli, řekl jednou Jošuovi, že Černá korporace hopovažuje za ,cennou dlouhodobou investici‘. Kterou stojí za to si pěstovat. Tu a tam mu dát nějaký pěkný dáreček.“

Sally si odfrkla. „Tady vidíš, jak tě Lobsang bere. Jakponižující.“

Jošua si toho nevšímal, jako si ostatně nevšímal žádných

20


poznámeksměřovanýchktomu konkrétnímujménu.„Anavíc

vím, že někteří lidé se rozhodli přijít sem kvůli mně.“

„Proslulý Jošua Valienté.“

„Proč ne? Je fajn, když nemusíš dobré lidi shánět. A když sem nezapadnou, stejně odcházejí.“

Sally otevřela ústa připravená pronést několik dalšíchjízlivých poznámek.

Ale jak se zdálo, Helen už toho měla dost. Vstala. „Sally, jestli si chceš odpočinout, v chodbě o kousek dál je pokoj pro hosty. Divadlo začíná za hodinu. Dan – náš syn, možná si ho pamatuješ – už je na radnici a pomáhá s poslednímipřípravami,cožznamená,žesekýrujeostatníděti.Dejsidalšízmrzlinu, až budeme pryč, jestli dostaneš chu^. Je to jen kousek odsud.“

Jošuasetrochunucenězasmál.„Tadyjevšechnojenkousek odsud.“

Helenvyhlédlahrubýmsklemokna.„Avypadátojakodalší překrásný večer...“

21


Kapitola 3

A

skutečně to byl dokonalý jarní večer.

Samozřejmě, tenhle svět už zdaleka není nedotčený,pomyslel si Jošua, když všichni tři kráčeli k budově městské

radnice na školní představení. Bylo vidět mýtiny, které se

zakusovaly do hustých lesů na březích řeky, kouř z výhní

a dílen a vyježděné cesty, které procházely lesem, přímé ajasné. Ale přesto to první, co upoutalo oko, byla klasická krajina,

dlouhý záhyb téhle Vkročné kopie Mississippi a mosty a lesní

moře, které halilo oba břehy. Čertvíkde vypadalo tak, jak

pravděpodobně vypadalo jeho mateřské městečko naPrvozemi – Hannibal v Missouri – někdy začátkem devatenáctého

století,zadnůMarkaTwaina.CoseJošuytýkalo,říkalsi,žeza

své peníze dostal dobré zboží.

Bohužel, v téhle chvíli byla dokonalost oblohy narušenadoutníkovým tělem twainu, který visel nepříliš vysoko nad zemí.

Vzducholo právě vykládali s pomocí provazové lanovky, takže se z jejích útrob k zemi snášela bedna za bednou, balík za balíkem. V houstnoucím soumraku se její trup leskl jako bronzový a plavidlo vypadalo jako lo z jiného světa, a vjistém slova smyslu tomu tak i bylo. I když mělo představení na radnici zakrátko začít, bylo tady pořád několik studentů, kteří zvedali pohledy k nebi, chlapců s hladovými výrazy, z nichž každý by byl dal nevím co za to, kdyby se mohl jednoho dne stát na twainu kormidelníkem.

22


Jošua si pomyslel, že twain je symbolem mnoha věcí. Tak prozačáteknapříkladsymbolemrealitysamotné Dlouhé Země.

Dlouhá Země: Před pětadvaceti lety, v denNazemvkročení, zjistilo lidstvo, že má schopnost ukročit stranou a vejít do nekonečné řady planet Zemí, z té první do druhé a do další a další. Nebyla k tomu třeba žádná kosmická lo, na každou z těch Zemí se prostě dalo dojít. A každá z nich se podobala originálu, až na to, že na nich nebyli lidé a následky jejich činnosti. Každý, komu se zachtělo světa, ho mohl mít. Pokud byly správné hlavní vědecké teorie, pak tady existovalymiliony a miliony světů.

Existovali samozřejmě lidé, kteří v okamžiku, kdy stanuli tváří v tvář takové krajině, zamkli dveře a schovali se. Jiní lidé udělali totéž ve vlastní hlavě. Ale jiní ožili. A právě pro tyhle lidi, v jejich osadách roztroušených po mnoha nových světech o čtvrt století později, byly twainy životní nezbytností.

Po průkopnické průzkumné cestě před deseti lety, kterou podnikli Jošua s Lobsangem na lodi Mark Twain – což byl prototyp,prvníVkročujícíloschopnápřevážetnákladyices- tující, Douglas Black, majoritní podílník Černé korporace, která Twaina postavila a podporovala Lobsanga a Jošuu na jejich výpravě, oznámil, že tahle technologie bude jeho dar světu. Bylo to Blackovo typické gesto, komentované s velkou dávkoucynismukvůlijehomotivaci,ale přivítané všemi sotevřenou náručí. Te, o deset let později, dělaly twainy prokolonizaci Dlouhé Země totéž, co konestožské vozy a Ponny Expres kdysi udělaly pro Divoký západ. Twainy létaly a létaly a jejich cesty propojovaly vznikající rašící Vkročné světy... Daly dokonce podnět ke vzniku nových průmyslovýchodvětví. Helium pro plnění komor, na Prvozemi vzácné, se te čerpalo ve Vkročných kopiích Texasu, Kansasu a Oklahomy.

V dnešních dnech se dokonce i zprávy na Dlouhé Zemi

šířily díky vzdušné flotile poměrně rychle. Vznikala jakási sí^

23


podobná internetu, která ovšem spojovala řadu světů a byla

známá jako ,outernet’. Na každém světě, kterým prolétaly,

složily vzducholodě v ústředním uzlu spěšné aktuální zásilky,

kterébylypozdějidistribuoványpocelém světě, a naložilypoštu a zásilky určené pro další světy. A když se vzducholoděmíjely někde mimo hlavní, neboli páteřní trasu Prvozemě –Valhalla, odehrál se takzvaný „gam“ – což je výraz používaný

v minulosti na velrybářských lodích, které se na svýchdlouhých plavbáchnáhodněsetkávaly–přirazilyksoběavyměnily

si novinky a poštu. Bylo to většinou zcela neformální, ale to

byla i internetová sí^ Prvozemě před dnem Nazemvkročení.

A právě proto, že to bylo neúřední, bylo to spolehlivé. Pokud

měl váš dopis správnou adresu, našel si cestu na místo určení.

Samozřejmě existovala i místa jako Čertvíkde, kterápřítomnost takových vetřelců odmítala, protože twainy, tak či tak, představovaly dosah prvozemské vlády, dosah, kterýnebyl vždy vítaný.

Během let se vztah prvozemských úřadů ke koloniímměnil, kolísal od nenávisti a zavržení ke spolupráci a legislativě. V dnešních dnech platilo pravidlo, že jakmile měla nějaká kolonie víc než sto lidí, čekalo se od ní, že se ohlásí nafederálních úřadech na Prvozemi jako „oficiální“. Brzy se pak ocitla na mapách a objevily se twainy, které se snesly z oblohy, aby vyložily lidi a zvířata, suroviny a zdravotní potřeby aodvezly jakékoliv produkty, jež chtěla kolonie nabídnout, do velkých Vkročných středisek, jako byla právě Valhalla.

Jak twainy pluly mezistarýmiSpojenými státy asvětajejich Aegisu – až do daleké Valhally, skoro půl druhého milionu Kroků od Prvozemě –, spojovaly mnoho Amerik a více méně k všeobecné spokojenosti potvrzovaly, že většina z nichpochoduje podle stejného bubnu. A to navzdory skutečnosti, že mnoho lidí na Vkročných světech nevědělo, o jakém bubnu se to mluví, nebo, k čertu, v jakém rytmu bubnují, protože jejich

24


prioritou byli oni sami a jejich sousedé. Prvozemě a jejípravidla, politika a daně se zdály být čím dál tím vzdálenější

abstrakcí, twainy netwainy ...

A právě te zvedala k tomuhle poslednímu twainu dvojice lidí oči plné podezření.

Sally řekla: „Myslíš, že je on tam nahoře?“

„Přinejmenšímnějakéjehovtělení,“odpovědělJošua.„Twai- ny nemohou Vkročovatbezuměléinteligencena palubě.Znáš ho, je samý záložní systém. Je rád, když může být tam, kde se něco děje, a právě te se něco děje všude.“

Mluvili samozřejmě o Lobsangovi. I te by měl Jošuapotíže vysvětlit, kdo přesně Lobsang je. Nebo co. Představte si Boha ve svém počítači, v telefonu, v počítačích všech ostatních. Představte si někoho, kdo téměř je Černou korporací, sveškerou její silou a bohatstvím a vlivem. A kdo se, navzdory tomu všemu, chová ve srovnání s většinou bohů jako příčetný adobročinný. Ach, ano, a kdo občas kleje vtibetštině...

Jošua pokračoval: „Shodou okolností jsem slyšel, žedokonce vyslal jedno ze svých zmnožení ven z našeho solárního systému v nějaké vesmírné sondě. Znáš ho, vždycky se dívá daleko dopředu. A záloh není nikdy dost.“

„Takže te by dokázal přežít i výbuch slunce,“ prohlásila Sally suše. „Hned jsem klidnější,“ ušklíbla se, „jsis ním vespojení často?“

„Ne. Te ne. Už deset let ne. Ne od té chvíle, kdy on, nebo které to jeho vtělení sídlí na Prvozemi, dovolil, aby bylMadison zničen malou atomovou pumou. Bylo to moje rodnéměsto, Sally. K čemu je přítomnost něčeho takového, jako jeLobsang,kdyžnedokážezabránitněčemutakovému? Ajestlitomu mohl zabránit, proč to neudělal?“

Sallypokrčilarameny.VstoupilatehdydotrosekMadisonu spolu s ním. Očividně neměla odpově.

Pak si uvědomil, že před nimi kráčí Helen a hovoří se

25


skupinkou sousedů, přičemž měla na tváří výraz, který Jošua,

veterándevítiletéhomanželství,nazýval„společenský“.Mírně

poplašený zrychlil, aby ji dohonil.

Měldojem, žekdyždorazilikradnici,všemseulevilo.Sally přečetla název hry z ručně napsaného plakátu, přilepeného na ze. „‚Moby Dickova pomsta.‘ To si ze mě musíte dělat srandu.“

Jošua nedokázal potlačit úsměv. „Je to dobrá věc. Počkej, až uvidíš tu část, kde se objeví podloudná velrybářská flotila. Děti se dokonce kvůli té scéně naučily trochu japonsky. Tak poj, máme sedadla úplně vpředu...“ Bylotoopravduznamenitépředstavení,odúvodníscény,vníž na forbínu vyšel vypravěč v solí potřísněném nepromokavém kabátě: „Říkejte mi Ismael.“

„Ahoj, Ismaeli!“

„Ahoj, kluci a holky!“...

Když pak po velké závěrečné scéně „Harpuna lásky“musela zpívající oliheň třikrát přidávat, smála se dokonce i Sally nahlas.

Na oslavě, uspořádané po představení, se ve velké síni děti a rodiče promíchali. Postávala tam i Sally se sklenkou v ruce. Ale jak si Jošua pomyslel, její výraz při tom, jak se rozhlížela po rozpovídaných dospělých a rozzářených dětských tvářích, pomalu kysnul.

Jošua se rozhodl riskovat otázku: „Na co te myslíš?“

„Je to všechno tak zatraceně milé.“

„A ty jsi ničemu milému nikdy nevěřila, Sally, že?“ obrátila se k ní Helen.

„Vždycky si myslím, že se tak člověk otevírá.“

„Otevírá čemu?“

„Kdybych byla cynik, začala bych přemýšlet o tom, jestli se

dřívčipozdějineobjevínějakýzkurvysyn,kterýcelýtenhleváš

26


vysněný Malý domek na prérii zadupe do země.“ Podívala se

na Helen. „Omlouvám se, že jsem řekla ,zkurvysyn‘ před

vašimi dětmi.“

K Jošuově, ale především k Sallyině překvapení se Helen rozesmála. „Ty se neměníš, Sally, co? Ne, to se nikdy nestane. Myslím to zadupání do země. Podívej – myslím, že jsme dost silní. Tím chci říct fyzicky i intelektuálně silní. Pro začátek – nemáme tady Boha. Většina rodičů v Čertvíkde jsou ateističtí nevěřící, nebo v lepším případě agnostici – prostě lidé, kteří žijí svůj život, aniž by žádali pomoc shůry. Učíme své děti zlatému pravidlu –“

„Nedělej, co nechceš, aby jiní dělali tobě.“

„To je jedna věc. A podobné životní lekce. Daří se nám dobře. Pracujeme společně. A myslím, že děláme pro děti to nejlepší. Učí se, protože jim to podáváme jako hru. Podívej se na malého Michaela, na toho chlapce v kolečkovém křesle támhle. Napsal scénář té hry a Achabova píseň byla celá jeho.“

„Která?,Dalbychvděčněsvoudruhounohuzatvésrdce‘?“

„Ano, to je ona. Je mu teprve sedmnáct, a jestli se munedostane příležitosti rozvinout svůj hudební talent, neexistuje spravedlnost.“

Sally vypadala nezvykle zamyšleně. „No, pokud má kolem sebe lidi, jako jste vy dva, jistě svou šanci dostane.“

Helenin výraz se změnil. „To se nám posmíváš?“

Jošua zpozorněl a připravil se na výbuch.

Ale Sally řekla jen: „Nikomu neprozra, že jsem to řekla, ale závidím ti, Helen Valientová, rozená Greenová. Rozhodně aspoň trochu. I když to není kvůli Jošuovi. A mimochodem, to pití je skvělé, co je to?“

„Roste tady v okolí jeden strom, je to jakýsi druh javoru... Ukážu ti ho, jestli chceš.“ Pozvedla sklenici v přípitku. „Tak na tebe, Sally.“

„Proč to?“

27


„No, třeba proto, že jsi udržela Jošuu naživu tak dlouho, že jsem ho mohla potkat.“

„Tak to je fakt.“

„A bu naším hostem, jak dlouho se ti líbí. Řekni mi ale pravdu. Přijela jsi proto, abys Jošuu zase odvedla, že?“

Sally se zadívala do sklenice a pak poněkud chladněodpověděla: „Ano, je mi líto.“

„Jde o ty trolly, že?“ zeptal se Jošua. „Sally, a co chceš, abych s tím dělal, ale konkrétně?“

„Podívej se na všechno, co souvisí se zákony o ochraně zvířat. Podívej se na případy, které se te projednávají na Olovnici, kolem Trhliny a jinde. Pokus se získat nějakénařízení proochranutrollů,kterébudesprávněformulovánoavy- máháno –“

„Chceš tím říct: ,Vra^ se zpátky na Prvozemi‘.“

Usmálase.„ZahrajsinaDavyCrocketta,Jošuo.Vylez zpralesů a běž do kongresu. Jsi jedním z mála průkopníků Dlouhé Země, kteří mají na Prvozemi nějakou pověst. Ty a pak ještě těchněkolikmasovýchvrahů,kteříporcovalisvéobětisekerou.“

„Díky.“

„Tak co, jdeš se mnou?“

Jošua vrhl rychlý pohled na Helen. „Rozmyslím si to.“

Helen odvrátila oči. „Poj e, najdeme Danyho. Na jednu noc to bylo vzrušujících věcí až až, bude to utrpení, dostat ho do postele a uspat...“ Helen musela té noci opravdu dvakrát vstát, než se Danuklidnil. Když se vrátila z dětského pokoje podruhé, strčila do Jošuy. „Spíš?“

„Te už ne.“

„Přemýšlelajsemaněcoměnapadlo.Jestlipůjdeš,půjdeme já a Dan s tebou. Alespoň na Valhallu. A myslím, že by měl alespoň jednou v životě vidět Prvozemi.“

28


„To by se mu určitě líbilo,“ zamumlal Jošua ospale.

„Ne, když zjistí, že máme v plánu zapsat ho na studia ve Valhalle...“Přesto,jakSallyLinsayovévychválilazdejšíškolu, by byla Helen ráda poslala syna Dana na nějakou dobu do města, aby si rozšířil obzory, kontakty a získal dostatekzkušeností, aby se dokázal zodpovědně rozhodovat o svébudoucnosti. „Sally není tak špatná, když si přestane hrát na Annie Oakleyovou.“

„Většinou to myslí dobře,“ zamumlal Jošua. „A když to myslí špatně, pak si to většinou cíl její zlosti zaslouží.“

„Připadáš mi... ustaraný.“

Obrátil se tak, aby na ni viděl. „Díval jsem se naouternetové novinky, které dorazily twainem. O těch incidentech strolly Sally nepřeháněla.“

Helen se natáhla a vzala ho za ruku. „Je to všechnopřipravené. Nemyslím, že by se tady Sally najednou objevila jen tak, z ničeho nic. Mám dojem, že tvůj řidič sedí tam nahoře a čeká, až si nastoupíš.“

„Ano, je to opravdu zvláštní náhoda, že se tady ten twain objevil právě te, že?“

„Nemohl bys to nechat Lobsangovi?“

„Bohužel, takhle to nefunguje, miláčku,“ zazíval Jošua,

natáhl se, políbil ji na tvář a obrátil se na druhý bok. „Bylo to

skvělé představení, že?“

Helen ležela na zádech a nemohla usnout. Po chvíli se

zeptala: „Musíš jet?“

Ale Jošua už začal tiše chrápat.

29


Kapitola 4

J

ošuu nepřekvapilo, když Sally nepřišla ke snídani.

Ani když zjistil, že už odešla. To byla Sally. Pomyslel si, že te už je nejspíš někde daleko, v nekonečných prostorách Dlouhé Země. Prošel dům a hledal známky její přítomnosti. Cestovala nalehko a až úzkostlivě se snažila nezanechat za sebou žádný nepořádek. Přišla, odešla a obrátila mu život vzhůru nohama. Znovu.

Nechala po sobě jen lístek s jediným slovem. „Díky.“ Po snídani se vydal do své kanceláře na radnici, aby se několik hodin věnoval starostovské práci. Jenže přímo na jediné okno jehokancelářepadalstíntwainu,neurčitápřízračnápřipomín- ka, která mu nedovolovala soustředit se na běžné záležitosti.

Přistihl se, jak upírá oči na jediný velký plakát na stěně, na takzvané „Milosrdné prohlášení“, napsané kdysi kdesinějakým těžce zkoušeným průkopníkem. Od té chvíle se jako vir rozšířilo outernetem a bylo přijato za vlastní tisíci vznikajících kolonií:

Drahý zelenáči,

MILOSRDNÝ SAMARITÁN je popisován jako laskavý atrělivý. Bohužel, v kontextu Dlouhé Země, v tomnekonečném honu za půdou a územím, od tebe MILOSRDNÝSAMARITÁN žádá:

30


ZA PRVÉ: Než opustíš domov, zjisti si něco o prostředí, do

kterého míříš.

ZA DRUHÉ: Když se tam dostaneš, naslouchej tomu, co ti

budou říkat ti, kteří už tam jsou.

ZA TŘETÍ: Nedej se ošálit mapami. Dokonce ani nejbližší

světy nebyly nikdy opravdu prozkoumány. Nevíme, covšechno tam může být. A jestliže to nevíme my, ty to nevíš určitě.

ZA ČTVRTÉ: Používej makovici. Cestuj alespoň s jedním

spolehlivým člověkem. Kdekoliv to jde, nos s sebouvysílačku. Řekni někomu, kam máš namířeno. A tak dále.

ZA PÁTÉ: Udělej každé možné bezpečnostní opatření, když

už ne kvůli sobě, tak alespoň kvůli těm chudákům chlapům,

kteří budou muset sesbírat to, co zbylo z tvého bolavého

zadku, a donést to domů ve vikslajvantovém pytli.

DRSNÁ slova, ale nezbytná. Dlouhá Země je štědrá, ale

neodpouští.

DÍKY za přečtení.

MILOSRDNÝ SAMARITÁN.

Jošuovi se to Prohlášení líbilo. Říkal si, že se v něm odráží

silný, optimistický lidský smysl, který charakterizoval novénárody,vznikajícívdálaváchDlouhéZemě.Ano,novénárody...

Městská radnice, velký název pro solidně postavenoudřevěnou budovu, v níž bylo všechno,co osadapotřebovala kúřadování, a která te, v dozvucích včerejší dětské hry, vypadala poněkud omšele. No, svému účelu sloužila a mramor může počkat.

Samozřejmě, že venku neměla sochy jako ostatní podobné budovy tam, na prvozemské Americe. Žádné kanóny zobčanské války. Žádné bronzové tabule se jmény padlých. Když se vzrůstající město zaregistrovalo a získalo tak nárok na služby twainů, nabídla mu federální vláda jakousi sadu památníků k vylepšení, aby tak komunitu budoucnosti připoutala kame>31


rické minulosti. Jenže obyvatelé Čertvíkde tuhle nabídkuodmítli z mnoha důvodů, z nichž některé měly původ až vezkušenostech jejich pradědečků ve Woodstocku, nebo ve státě

Williama Penna. Nikdo ještě za tuhle zemi krev neproléval,

samozřejmě až na Hamiše, který spadl z věže při správcehodin, a na oběti moskytů. Tak na co nějaký pomník?

Jošuuažpřekvapilarozhodnost,kterou občané města v této

věci projevili, a občas se nad tím svým tichým, trpělivýmzpůsobem zamyslel. Nakonec došel k tomu, že to má něcospolečného s identitou. Podívejte se do historie. Otcové zakladatelé

Spojených států byli z větší části Angličané až do chvíle, kdy

zjistili, že jimi být nemusí. Lidé z Čertvíkde právě tímodmítnutímpřiznávali,žepořádještěmyslíjakoAmeričané.Začínali

se však cítit blíže svým sousedům a tomuto světu, přehršli

společenstev ve Vkročných kopiích Evropy,Afriky,adokonce

i Číny, s níž komunikovali krátkovlnnými vysílačkami, než

lidem tam někde doma na Prvozemi. Jošua se zájmempozoroval, jak se chápání vlastní totožnosti pomalu mění.

Spojení a příbuzenství s Prvozemí zároveň začínalo být čím dál tím nepohodlnější. Ten zápas se už táhl celá léta. Právně vzato, před několika lety úřady prezidenta Cowleye přišly s tím – Cowley už předtím úspěšně dosáhl toho, že všechna práva a výhody byly kolonistům odebrány –, že Prvozemě přichází o vysoké částky z nevybraných daní z obchodu, který kvetl jak mezi různými komunitami Dlouhé Země, tak mezi vzdálenými světy na jedné straně a Prvozemí na straně druhé. A proto Cowley prohlásil,že jestliže jste pod „ochranou“Spojených států – to znamená, že jakmile žijete v otisku národa, promítnutého napříč Vkročnými světy na Východ a na Západ donekonečna–,jstepraktickyobčanemSpojenýchstátů,podlé- háte zákonům Spojených státůa musítepodlenich platitdaně.

A v tom byla ta potíž. Daně? Daně z čeho? A jak se budou ty daně platit? Velká část místních obchodů byla prováděna

32


formou směny zboží za zboží na základě pouhých stvrzenek

nebotřebajenvýměnouslužbyzaslužbu.Jenkdyžseobchodo-

valo s Nízkými Zeměmi, tak do hry vstupovaly dolary a centy.

Pro mnoho daňových poplatníků to byla ošklivá zátěž, sehnat

dostatek finančních prostředků, aby uspokojili daňovépožadavky.

A i když jste zaplatili, co jste za ty daně vlastně dostali? Kolonistébylibohatí,cosetýčepotravin,čerstvévody,čistého vzduchuaúrodnézemě–spoustyaspoustyzemě.Cosetýkalo vyspělejších technologií, ještě před deseti lety jste museli pro cokoliv složitějšího nebo technicky vyspělejšího, od dentistů po veterináře, zajet domů ke strýčkovi Samovi, a na to jstepotřebovali americké dolary. Ale dnes? Dnes byla přímo vČertvíkde úplně nová klinika a kousek po proudu řeky v Křivém kopci veterinář, který měl rychlého koně, společníka, adokonce učně. Pokud jste potřebovali město... no, Valhalla byla skutečně vysokoškolské město, které vzniklo a rozrostlo se v Horních kříženích, kde jste mohli najít veškerou kulturu a techniku, kterou jste si mohli jen přát.

Kolonistézjiš^ovali,žeječímdáltímtěžšípochopit,k čemu vlastně prvozemskou vládu potřebují, a tedy co vlastnědostávají za své daně, které jim byly pravidelně strhávány ze zisku za náklady surovin, které celé karavany twainů ve dne v noci odvážely zpět na Prvozemi. I v tomhle úpravném acivilizovaném městečku, daleko od chaosu Valhally, obydleném lidmi, jako byl Helenin otec Jack, se našli lidé volající po tom, aby byla pouta, která je vázala ke starým Spojeným státům,odříznuta úplně.

A na druhou stranu, po letechrelativníhoklidu,připosled-

níchjednáníchsPrvozemíJošuaodhalil,ževevztazíchfederální

vlády k novým koloniím znovu začal narůstat odpor. V USA

se dokonce znovu začala šířit šeptanda, která říkala, žekolonisté jsou vlastně svým způsobem parazité, dokonce i přes to,

33


ževšechnyjejich starousedlickéfondynaPrvozemibyly dávno

zlikvidovány. To všechno bylo nepochybně spojeno s tlakem,

kterývyvíjelCowley,abydosáhlsvéhoznovuzvolení v letošních

volbách.Pojehoprvníkandidatuře do Bílého domu to bylozatlačeno dopozadí kvůli Madisonskémuincidentu, kdy bylavětšinapopulacezachráněnapředatomovým útokem tak, že zmísta nula Vkročila. Někteří komentátoři naznačovali, že se te

Cowley vrací ke své původní podpůrné základně – ostřenenávistnému hnutí Lidstvo především, zaměřenému protiVkročníkům. Spojené státy se už dávno naučily podezřívat každou

jinou zemi na planetě, a te začínaly podezřívat samy sebe.

Jošua, který pozoroval oknem sluncem zalitou oblohu, si povzdechl.Jakdalekotohlevšechnomůžezajít?Bylovšeobec- něznámo,žeCowleysbíraljakousivojenskouskupinuoperují- cí za pomoci twainů s úmyslem vydat se na Dlouhou Zemi. Jenže naouternetprosakovalymnohemtemnějšízprávy,nebo možná dezinformace o tom, že budou následovat ještě horší věci.

Mohlo by snad dokonce dojít k válce? Většina minulých válek se vedla bu o půdu, nebo o majetek. Když vezmeme vúvahudoslovanekonečnébohatstvíDlouhéZemě,pakvlast- ně už nebyl k válce žádný důvod. Nebo ano? Byly tady ale v historii jisté případy, kdy příliš tvrdá daňová politika a jiné akce ústřední vlády vedly k tomu, že její kolonie začaly žádat nezávislost...

Dlouhá válka?

Jošua se zadíval k twainu, který ještě pořád tak trochu záhadně visel nad městem. Čekal tam na něj, aby ho odvezl někam, kde by se měl znovu podílet na záležitostech velkého světa. Vyšel ven, aby se podíval po Billu Chambersovi, městském sekretáři, hlavním účetním, výborném lovci, skvělém kuchaři

34


a překvapivě dobrém lháři, i když právě tahle poslednívlastnost vrhala slabý stín na jeho tvrzení, že je vzdálený dědic

panství Blarney v Irsku.

Bill bylasiv Jošuověvěkua kdysibyl tam doma jehokamarádem,tedyalespoňvtom slovasmyslu,vjakémsamotářijako Jošua přátele mívají. Před několika lety se Bill objevil vČertvíkde a Jošua ho přivítal s otevřenou náručí. Když se Jošua vrátil ze své cesty s Lobsangem, zjistil, že má nezanedbatelnou popularitu, což on sám považoval za nežádoucí. Navíc tomu napomáhalo i to, že Lobsang a Sally ustoupili do pozadí,zmizeli ve stínuaponechaliJošuu všem napospas.Zjistil,žesečím dál tím víc utíká k lidem, které znal předtím, než se stal„slavným“, a kteří díky tomu byli diskrétní a neměli sklony od něj neustále něco požadovat.

V mnoha věcech se Bill během let vůbec nezměnil.Pocházel z irského prostředí, a když měl příležitost, rád tozdůrazňoval. Také pil víc než v době, kdy byl jen teenager. Nebo spíš mnohem víc.

Kdyžseuviděli,loudalseprávěBillnapilu.„Zdravím,pane starosto.“

„Ijátězdravím.Poslyš...“JošuařeklBilloviosvévynucené cestě na Prvozemi. „Helen trvá na tom, že pojede se mnou a vezme s sebou i Dana. Není to špatný nápad. Jenže by se mi mohla hodit nějaká podpora.“

„Takže Prvozemě, říkáš? Plná lumpů, mordýřů a jiných zlých hochů. No jasně, jsem tvůj člověk.“

„Pustí tě Ranní příliv?“

„Právě te má ve dvoře plné ruce práce s topením tuku. Zeptám se jí později.“ Odkašlal si, což byl jeho pokus naznačit delikátnost otázky. „Je tady ještě otázka nákladů na cestu.“

Jošua zvedl oči k čekajícímu twainu. „Mám pocit, že za tenhle výlet nikdo z nás nebude muset platit, příteli.“

Bill vesele zahalekal: „To je skvělé. V tom případě nám

35


zajistím nejpřepychovější místa, jaká najdu. A doufám, že tobě

Helen taky podepsala povolenku, že ano?“

Jošua si povzdechl. V budoucnu ho čekala další těžkádebata. „Já to zvládnu, Bille. Nějak to zvládnu.“

Dál šli spolu.

„A mimochodem, jaká byla ta hra toho tvýho kluka?“

„No, musím říct, že do toho pěkně šlápl.“

„Bylo to tak špatné?“

„Ne, kapitán Achab vážně šlápl na žraloka. Byl to vrcholný okamžik druhého dějství. A na vodních lyžích to bylo opravdu působivé...“

36


Kapitola 5

H

elen Valientová, rozená Greenová,si velmidobřepamatovalaokamžik,kdyvztahymeziPrvozemíajejímivzdá-

lenými dítky, roztroušenými po celé Dlouhé Zemi, zkysly.

Byla ještě mladá, vlastně dítě, a žila v městečku Reboot na Západu 101 754. Během těch let si vedla deník, už od dětství, od doby, kdy ještě bydleli v Madisonu na Prvozemi, pak se přestěhovalina Západ 5 a nakonecpodniklispodstatnoučástí rodiny cestunapříč stovkamitisícůsvětů,abyvybudovalinové město v prázdném světě. Vybudovali ho sami a do začátkuneměli prakticky nic jiného než vlastní holé ruce, srdce a mozky. A prvozemská Amerika – protože oni se pořád považovali za Američany – se jim odměnila tím, že je zavrhla. Při zpětném pohledutobyltenhleokamžik,neten,kdymatkaonemocněla, kdy její mírný otec Jack Green dokončil svou vnitřní cestu od softwarového inženýra vychovaného na Prvozemi přeszdatného kolonistu k zanícenému radikálnímu mysliteli.

Došlo k tomu před dvanácti lety. Bylo jí patnáct... Krize. Stále ještě mladé město Reboot se rozdělilo.

Někteří lidé odešli, aby někde začali znovu. Jiní se vrátili na stanici Sto K, aby počkali, až Společnost zorganizujezpáteční cestu na Prvozemi.

Ale co bylo nejhorší, otec s matkou, bez ohledu na jejínemoc, nemluvil.

37


Za to všechno mohla vláda. Všichni, každá domácnost, dostali Dopis, který doručil se zahanbenou tváří poš^ák Bill Lovell. US pošta už sice Billa propustila, ale on prohlásil, že bude přesto dál doručovat, dokud neprochodí boty, a lidé mu na oplátku slíbili, že ho budou živit.

Dopis byl od Federálnívlády.Každému, kdo žije dálnežna Zemi 20, a^ už na Západě, nebo Východě, a má aktiva naPrvozemi,budoutatoaktivazmrazenaa v konečné fázi zabavena.

Protože matka byla nemocná a upoutaná na lůžku, musel Helen tohle všechno – slova jako „aktiva“, a „zabavena“ –vysvětlit otec. V zásadě to znamenalo,že všechnypeníze, které si tatínek s maminkou vydělali předtím, než se rozhodli vydat se na Dlouhou Zemi, a nechali na bankovním kontě a v jiných investicích na Prvozemi, aby se z nich platily potřebné výdaje jakomatčinylékynarakovinu,studiabratraRoda,kterýnaPrvo- zemi zůstal, a vzdělání pro Helen a její sestru Katie, pokud by nějaké vzdělání chtěly, jim prostě vláda ukradla. Ukradla.To byloslovo,kteréotecpoužil.AHelentonepřipadalonijaksilné.

Otec řekl, že hospodářství Prvozemě Vkročováním hodně utrpělo.Tobylojasnéužpředtím,nežGreenoviodešli.Všichni ti lidé, kteří zmizeli na Dlouhé Zemi, představovali odlivpracovních sil a zpět se vracel jen pramínek surovin a zboží. Ti, kteří zůstali, zuřili, protože museli podporovat tuláky, kteří se štítilipráce,jakvidělivšechny,kteříodešli.Anavícněkteřílidé nedokázali Vkročit vůbec a začali nenávidět ty, kteří todokázali. Lidé jako Rod, například, Helenin neVkročující bratr, kterého nechali doma. Často uvažovala, jak se asi cítí.

„Řekl bych, že se vláda pokouší spácháním téhle krádeže uchlácholit protiVkročnou lobby. Podle mě za to může ten velkohubý Cowley,“ řekl otec.

„A co s tím uděláme?“

„Svoláme shromáždění na radnici, to uděláme.“

V té době neměli radnici. Jen místo, kde vykáceli prales

38


a které vyčistili od pařezů, křoví a kamení, říkali mu radnice

a shromažovalisetam.Ještě,ženepršelo,pomyslelasiHelen.

SchůzisvýmobhroublýmzpůsobempředsedalReeseHenry, bývalý prodavač ojetých automobilů, který byl snad nejblíže funkci zdejšího starosty. Pozvedl Dopis. „Tak co s tím budeme dělat?“

Rozhodně s tím nebudou souhlasit, to bylo jasné. Hodně se mluvilo o tom, že by měli uspořádat protestní cestu akororativněsevydatnaPrvozemidoWashingtonu. Jenže kdo by zatím krmil kuřata?

Nakonec se rozhodli, že udělají soupis všech věcí, které stáleještědovážejízPrvozemě.Třebaléky.Knihy,papír,pera, elektroniku, dokonce i luxusní věcičky jako parfémy. Když se podělí, uskrovní a něco si vymění mezi sebou, možná byvydrželi,než secelá tavěc vyřeší.To bylo založeno i na myšlence spojit se se sousedy. V tuctu okolních světů existovala řada osad, kterým někteří lidé začali říkat okrsek Nové Scarsdale. Mohli si v případě nedostatku nebo nouze vypomáhat.

Někteří mluvili o návratu. Matka s cukrovkářskýmdítětem. Manželský pár, který zjistil, že přibývající věk se dost dobře nesnáší s namáhavou farmářskou prací. Dalších pár, kteří, jak se zdálo, dostali strach, že přijdou o podporu vlády, bez ohledu na to, jak je vzdálená. Ale jiní, jako Helenin otec, byli pro to, aby nikdo neodjížděl. Spoléhali jeden na druhého. Sepsali seznam základních dovedností, které by jim umožnily přežít, pokud by spolupracovali. Nechtěli dovolit, aby sekomunita, již tak pracně budovali, rozpadla.

A tak dále.

Reese Henry tohle všechno odříkal svým hřmotnýmhlasem a odešel. Rozešli se bez rozhodnutí.

Jenže příštího rána vyšlo slunce jako vždycky, kuřatapotřebovala nakrmit, bylo třeba nanosit vodu ze studny a život prostě šel tak nějak dál.

39


Uběhly tři měsíce.

Helenina sestra Katie v tichostioznámila datum své svatby. Ona a Harry Bergreen chtěli původně se svatbou počkat až napřesrok, protože doufali, že si do té doby postaví vlastní dům. Každý věděl, že se berou te, dokud je matka naživu, aby to ještě viděla.

V Helen byldostvelkýkusromantickéholčičky,kterásnila oprinceznách a svatbě jako zpohádky.No... tohlebylasvatba úplně jiná – průkopnická. Byla sice jiná, ale i tak hezká



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist