načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu - Becky Chambersová

Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu

Elektronická kniha: Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu
Autor: Becky Chambersová

- Vesmír se možná zdá nekonečný, ale lodě jím putující můžou být tísnivě malé. - Když se Rosemary Harperová připojí k posádce Poutníka, příliš toho neočekává. Touží ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 491
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The long way to a small, angry planet ... přeložila Lucie Bregantová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7144-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vesmír se možná zdá nekonečný, ale lodě jím putující můžou být tísnivě malé.

Když se Rosemary Harperová připojí k posádce Poutníka, příliš toho neočekává. Touží jen po nenápadném, pokojném místě, které by mohla na chvíli nazývat domovem, a po úniku od problematické minulosti. A přesně takové útočiště jí Poutník nabízí. Život na palubě lodi je sice trochu chaotický, ale jinak vcelku poklidný.

Až do doby, kdy posádka dostane životní nabídku: vybudovat hyperprostorový tunel na vzdálenou planetu a zajistit si tak na několik dalších let pohodlné živobytí — pokud ovšem přežijí dlouhou cestu mezihvězdným prostorem, aniž dojde k ohrožení některého z křehkých spojenectví, jež udržují galaxii v klidu.

Potíž je v tom, že Rosemary není na palubě jediná, kdo skrývá nějaké tajemství…

Becky Chambersová vyrůstala v rodině se silným zájmem o kosmické vědy a umění. Živila se mimo jiné tvorbou technické dokumentace, jako barmanka nebo asistentka produkce. Její první román Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu (2014) získal nominace například na ceny Arthur C. Clarke Award (2016), Kitschies (2014) a Baileys Women’s Prize for Fiction (2016). Druhý díl série Poutníci A Closed and Common Orbit (2016; česky vyjde na jaře 2018) byl nominován na cenu Hugo. Autorka žila ve Skotsku a na Islandu, v současnosti pobývá v rodné Kalifornii.

Zařazeno v kategoriích
Becky Chambersová - další tituly autora:
The Long Way to a Small, Angry Planet: Wayfarers 1 The Long Way to a Small, Angry Planet: Wayfarers 1
Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu
Dvě místa na slunci Dvě místa na slunci
 (e-book)
Dvě místa na slunci Dvě místa na slunci
Record of a Spaceborn Few: Wayfarers 3 Record of a Spaceborn Few: Wayfarers 3
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

BECKY CHAMBERSOVÁ

DLOUHÁ CESTA NA MALOU, ROZZLOBENOU PLANETU



BECKY

CHAMBERSOVÁ

DLOUHÁ

CESTA

NA MALOU,

ROZZLOBENOU

PLANETU

BRNO

2017


The Long Way to a Small, Angry Planet

Copyright © Becky Chambers, 2014

First published in Great Britain in 2015

by Hodder & Stoughton, Hachette uk company

The right of Becky Chambers to be identified

as the Author of the Work has been asserted by her

in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988

Translation © Lucie Bregantová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání) isbn 978-80-7577-269-5 (pdf) isbn 978-80-7577-270-1 (epub) isbn 978-80-7577-271-8 (MobiPocket)

POVSTÁVÁME ZE ZEMĚ,

ŽIJEME NA LODÍCH,

DOUFÁME VE HVĚZDY.

EXODANSKÉ PŘÍSLOVÍ

/9/

DEN 128,

STANDARD GS 306

-----------------

LET

Když se probudila v modulu, pamatovala si tři věci. Za

prvé, že cestuje vesmírem. Zadruhé, že začne v nové prá

ci, kde to nesmí zvorat. Zatřetí, že podplatila vládního

úředníka, aby jí vyřídil novou totožnost. Nic z toho ne

byla žádná novinka, ale radost jí to při probuzení zrov

na neudělalo.

Navíc se ještě probudit neměla, alespoň jeden den,

ale tak to dopadá, když si zamluvíte lacinou přepravu.

Laciná přeprava znamená laciný modul na laciné palivo

a laciné pilulky na uspání. Od odletu už se napůl probu

dila několikrát — byla celá zmatená a sotva se jí začalo

rozjasňovat, tak zase usnula. V modulu byla tma a ne

byly tam žádné navigační obrazovky. Nedokázala určit,

kolik času mezi jednotlivými probuzeními uplynulo, jak

daleko se dostala nebo jestli vůbec někam letí. Z toho

pomyšlení jí bylo zle.

Zrak se jí už dostatečně rozjasnil, a tak mohla zaostřit

na okno. Bylo zakryté, aby dovnitř neproniklo případ

né světlo. Věděla, že to se nestane. Už byla hluboko ve

vesmíru. Nebyly tam uspěchané planety, cestovní dráhy

ani třpytivá orbitální plavidla. Jen prázdnota, strašlivá

prázdnota, ve které je ona a občas nějaký kus kamene.

/10/

Když se motor připravoval skočit do další vrstvy, za

skučel. Prášky zase začaly působit a ukolébaly ji do ne

klidného spánku. Jak usínala, vzpomněla si znovu na

práci, na lži, na úředníkův samolibý úsměv, když mu na

účet převáděla kredity. Uvažovala, jestli jich bylo dost.

Muselo. Muselo to stačit. Za chyby, za které nemohla, už

tak zaplatila příliš mnoho.

Oči se jí zavřely. Pilulky ji zase uspaly. A modul snad

letěl dál.

/11/

DEN 129,

STANDARD GS 306

-----------------

STÍŽNOST

Život ve vesmíru rozhodně nebyl tichý. Planeťáci to ni

kdy nečekali. Každému, kdo vyrostl na planetě, chvíli

trvalo, než si zvykl na všechno to klapání a vrčení ves

mírných lodí, na tu všudypřítomnou atmosféru, která

provázela život v kusu stroje. Ale pro Ashbyho byly ty

zvuky stejně přirozené jako tlukot vlastního srdce. Po

dle skučení vzduchového filtru nad postelí dokázal po

znat, kdy je čas vstávat. Když do lodního pláště vrazily

kameny, věděl, které jsou dost malé na to, aby si jich ne

všímal, a ze kterých budou problémy. Podle statického

praskání komunikačního systému dovedl určit, jak je

osoba na druhém konci daleko. Tohle byly zvuky živo

ta ve vesmíru, podbarvovaly zranitelnost a vzdálenost.

Připomínaly, jak je život křehký. Ale ty zvuky také zna

menaly bezpečí. Nepřítomnost zvuku značila, že vzduch

neproudí, motory neběží, síť umělé gravitace už vás ne

drží nohama na zemi. Ticho patřilo k venkovnímu vzdu

choprázdnu. Ticho znamenalo smrt.

Byly tu i další zvuky, ty, které nevyluzovala loď, ale

lidé v ní žijící. I v nekonečných chodbách obytných lodí

jste mohli zaslechnout ozvěny rozhovorů, kroky na ko

vové podlaze, slabé dusání, jak technik šplhá stěnou

/12/

a chystá se opravit nějaký ukrytý obvod. Ashbyho loď

Poutník byla prostorná, ale ve srovnání s tou, na kte

ré vyrostl, byla přece jen maličká. Když Poutníka kou

pil a naverboval posádku, i on si musel zvykat na stís

něné prostory. Ale brzy ho začaly zvuky toho, jak lidé kolem pracují, smějí se a hádají, uklidňovat. Otevřený

vesmír je prázdné místo a někdy se i ten nejostřílenější

vesmířan dívá do hvězdami posetého prázdna s poko

rou a úžasem.

Ashby hluk vítal. Uklidňovalo ho vědomí, že tam ven

ku nikdy není sám, zvlášť při jeho povolání. Budování

červích děr nebyla zrovna oslnivá profese. Intergalaktic

ké průjezdy byly v Galaktickém společenství tak běžné,

že je všichni brali jako hotovou věc. Ashby pochyboval,

že by se průměrný člověk tunely zabýval víc než třeba kalhotami nebo teplým jídlem. Ale kvůli své práci na

tunely myslet musel, a to dokonce usilovně. Když sedí

te a přemýšlíte nad nimi moc dlouho a představujete si,

jak se vaše loď zanořuje do vesmíru a zase se vynořuje

ven jako jehla látkou... přesně kvůli tomu pak oceníte hlučnou společnost.

Ashby seděl u sebe v kanceláři a četl si nad šálkem

meku zprávy, když najednou uslyšel jeden velmi speci

fický zvuk a trhl sebou. Kroky. Corbinovy kroky. Corbi

novy naštvané kroky mířící přímo ke dveřím kanceláře.

Ashby si povzdechl, spolkl podráždění a přepnul do ka

pitánského módu. Výraz ve tváři neutrální, uši nastra

žené. Každý rozhovor s Corbinem vyžadoval trochu pří

pravy a spoustu odstupu.

Artis Corbin byl talentovaný specialista na řasy a ob

rovská osina v zadku. Na dálkové lodi, jako byl Poutník,

/13/

se to první víc než hodilo. Dávka zkaženého paliva moh

la znamenat rozdíl mezi úspěšným přistáním a zmize

ním ve vesmíru. Polovina jedné z dolních palub Poutníka byla plná nádrží s řasami a u všech bylo potřeba, aby

se někdo pečlivě staral o jejich výživu a salinitu. V téhle

oblasti byla Corbinova neschopnost komunikovat s lid

mi vlastně výhodou. Ten chlap byl radši celý den zalezlý

u řas, mumlal cosi o hodnotách a snažil se vytvořit „op

timální podmínky“. Ashbymu se podmínky zdály opti

mální dost, ale co se řas týkalo, rozhodně se nehodlal

Corbinovi stavět do cesty. Od té doby, co ho přivedl na palubu, se Ashbyho náklady na palivo snížily o deset procent, a navíc jen málo odborníků na řasy by místo

na tunelářské lodi vůbec přijalo. Řasy byly háklivé i na krátkých cestách, ale při dálkových přeletech potřebo

valy úzkostlivou péči a taky vytrvalost. Corbin nesnášel

lidi, ale svou práci miloval a byl v ní zatraceně dobrý.

Proto byl podle Ashbyho názoru nedocenitelný. Takový

nedocenitelný bolehlav.

Dveře se otevřely a Corbin vstoupil dovnitř. Na obo

čí se mu jako obvykle perlil pot a prošedivělé vlasy na

spáncích měl mastné. Na Poutníkovi muselo být teplo

kvůli pilotům, ale i tak Corbin od prvního dne dával

jasně najevo svou nelibost vůči standardní teplotě. I po

letech na palubě se jeho tělo odmítalo přizpůsobit, zřej

mě z trucu.

Corbin měl červené i tváře, ale těžko říct, jestli to bylo

jeho náladou, nebo tím, že musel jít do schodů. Ashby si

na ten intenzivní ruměnec nikdy nezvykl. Velká část pře

živších Lidí pocházela z flotily Exodus, která odplula da

leko z dosahu prastarého Slunce. Mnoho z nich, včetně


/14/

Ashbyho, se narodilo na stejných lodích, které patřívaly

původním pozemským uprchlíkům. Jeho husté černé

kudrny a jantarová pokožka byly výsledkem celých ge

nerací míšení na palubách těch obrovských lodí. Většina Lidí, ať už narozených ve vesmíru, nebo v koloniích, měla právě tento smíšený exodanský vzhled.

Corbin naopak nepochybně pocházel ze sluneční sou

stavy, i když v posledních generacích se i lidé z domov

ských planet začali Exodanům podobat. Lidské geny jsou pestrá směska, takže se vědělo, že čas od času se i mezi

Exodany objeví někdo se světlou pletí. Ale Corbin byl

skoro růžový. Jeho předkové byli vědci, raní průzkumní

ci, kteří u Enceladu postavili první výzkumná orbitální

plavidla. Ta tam pak byla celá staletí a hlídala bakterie,

které se množily v ledových mořích. Protože ze Slunce

nad Saturnem nezbylo nic než matný otisk, výzkumníci

s každou dekádou ztráceli víc a víc pigmentu. A výsled

kem byl Corbin, růžový muž vzešlý z jednotvárné práce

v laboratořích a potemnělého nebe.

Corbin hodil svůj skrib Ashbymu na stůl. Tenký, ob

délníkový tablet proplul mlhovitou pixelovou obrazov

kou a s rachotem dopadl přímo před Ashbyho. Ten na

pixely mávl a nařídil jim, aby se rozptýlily. Titulky zpráv visící ve vzduchu se ztenčily do barevných sloupečků. Pixely se jako droboučcí broučci stáhly do projektorů na

obou stranách stolu. Ashby se podíval na skrib, pak na

Corbina a pozvedl obočí.

„Tohle,“ ukázal Corbin na obrazovku kostnatým prstem,

„musí být vtip.“

„Nech mě hádat,“ prohlásil Ashby. „Jenks se ti zase

vrtal v poznámkách?“ Corbin se zamračil a zavrtěl hla

/15/

vou. Ashby se soustředil na skrib a snažil se nesmát

vzpomínce, jak se Jenks naposledy naboural Corbino

vi do skribu a vyměnil mrzoutovy pečlivé poznámky za

tři sta šedesát dva vlastních fotografií, kde byl nahý, jak

ho pánbů stvořil. Zvlášť ta, kde Jenks drží transparent

Galaktického společenství, stála podle Ashbyho za to.

Když se to tak vezme, měla v sobě jakousi dramatickou

důstojnost.

Ashby skrib zvedl a otočil ho obrazovkou k sobě.

Komu: Kapitán Ashby Santoso

(Poutník, tunelovací licence GS č. 387-97456)

Předmět: Resumé Rosemary Harperové

(administrativní certifikát č. 65-78-2)

Ashby ten soubor poznal. Bylo to resumé jejich nové

účetní, která má přiletět následující den. Zrovna teď

byla zřejmě připásaná v modulu a po celou dobu dlou

hé, klaustrofobické cesty omámená sedativy. „Proč mi

to ukazuješ?“ zeptal se Ashby.

„Aha, takže tys to vážně četl,“ zavrčel Corbin.

„Samozřejmě. A tobě jsem říkal už dávno, ať si to pře

čteš taky, abys zjistil, co je zač, než přijede.“ Ashby netu

šil, o co Corbinovi jde, ale tohle byl jeho obvyklý postup.

Nejdřív si stěžovat, teprve pak vysvětlovat.

Corbinova odpověď byla jasná, ještě než otevřel ústa.

„Neměl jsem na to čas.“ Corbin měl ve zvyku ignorovat

úkoly, které neměly původ v jeho laboratoři. „Co tě to

napadá, brát na palubu takový nedochůdče?“

„Naznal jsem, že potřebuju certifikovanou účetní,“ od

větil Ashby. Proti tomu nemohl nic namítat ani Corbin.

/16/

Ashby měl v záznamech binec, a přestože tunelovací lodě

pro udržení licence účetní tak úplně nepotřebovaly, kra

vaťáci z Odboru dopravy Společenství dali jasně najevo,

že Ashbyho neustále opožděné odevzdávání hlášení mu

nedělá dobrou službu. Živit a platit dalšího člena posád

ky nestojí zrovna málo, ale po pečlivém zvážení a troše

pošťuchování od Sissix požádal Ashby Odbor dopravy,

aby mu poslal někoho s papírem. Jestli se nepřestane

pokoušet dělat dvě věci naráz, jeho podnikání tím do

budoucna utrpí.

Corbin si založil ruce a odfrkl si. „Mluvil jsi s ní?“

„Včera jsem si s ní volal na sibu. Vypadá v pohodě.“

„Vypadá v pohodě,“ zopakoval Corbin. „Tos mě utěšil.“

Další slova vybíral Ashby opatrněji. Mluvil koneckon

ců s Corbinem. Králem sémantiky. „Prověřil ji Odbor. Je

plně kvalifikovaná.“

„Na Odboru hulí smeč.“ Prst opět zapíchl do skri

bu. „S dálkovými lety nemá zkušenost. Podle toho, co

tam píšou, nikdy nežila jinde než na Marsu. Sotva od

promovala...“

Ashby začal vypočítávat na prstech. Tuhle hru mů

žou hrát dva. „Pro práci s dokumentací Společenství je

školená. Na praxi byla u pozemské dopravní společnosti,

kde potřebovala stejné základní dovednosti, které po ní

chci já. Mluví plynně hantsky i s gestikulací, což by nám

mohlo otevřít pár dveří. Má doporučující dopis od profe

sora mezidruhových vztahů. A především — z toho mála,

co jsme si spolu řekli, mi přijde jako člověk, se kterým

bych mohl pracovat.“

„Nikdy to nedělala. Jsme vprostřed vesmíru, chystáme

se na tunelování naslepo a ty nám sem přivedeš štěně.“

/17/

„Není štěně, jenom je mladá. A každý musí mít první

práci, Corbine. Tys taky musel někde začínat.“

„Víš, co byla moje první práce? Drhnul jsem tátovi

laboratorní sklo. To mohla klidně dělat cvičená opice.

Tak má vypadat první práce, ne...“ zadrhl se. „Můžu ti

připomenout, co tu děláme? Lítáme vesmírem a děláme

v něm díry — doslova a do písmene díry. To není bezpeč

ná práce. Kizzy a Jenks mě už tak tou svou lehkovážností k smrti děsí, ale aspoň mají zkušenosti. Nemůžu praco

vat, když se pořád musím bát, že nějaký nekompetentní

ucho zmáčkne špatnej knoflík.“

Tohle bylo varovné znamení, argument „za takových

to podmínek nemohu pracovat“, který naznačoval, že

Corbin začne mluvit z cesty. Bylo na čase vrátit ho zpátky

na zem. „Corbine, ona žádný knoflíky mačkat ne bude. Nebude dělat nic složitějšího než psát hlášení a vyplňo

vat dokumentaci.“

„A komunikovat s celníkama a planetárníma hlídka

ma a klientama, kteří platí pozdě. Ne všichni, s kým pra

cujeme, jsou hodný lidi. Ne všem se dá věřit. Potřebu

jeme někoho, kdo si dovede stát za svým, kdo dovede

zpražit namyšlenýho zástupce, co si myslí, že zná před

pisy líp než my. Někoho, kdo pozná rozdíl mezi opravdo

vým potravinářským kolkem a pašeráckou náhražkou. Někoho, kdo ví, jak to doopravdy chodí, ne vyjukanou

absolventku, která si cvrkne, když ji poprvé zastaví que

linskej vymahač.“

Ashby položil hrnek. „Já potřebuju někoho, kdo mi

udělá pořádek v papírech. Potřebuju, aby někdo vedl

schůzky, dával pozor, že před přeletem hranic máme

všechny potřebný očkování a skeny, a někoho, kdo mi

/18/

roztřídí faktury. Je to komplikovaná práce, ale náročná

není, rozhodně ne, tedy pokud je tak pečlivá, jak to vy

znívá z jejího doporučení.“

„To je jasnej dopis přes kopírák. Vsadím se, že ten pro

fesor poslal ten samej dopis každýmu studentskýmu

troubovi, co mu mňouknul u vrátek.“

Ashby zvedl obočí. „Studovala na Alexandrijské uni

verzitě, stejně jako ty.“

Corbin se ušklíbl. „Já byl na katedře přírodních věd.

To je něco jinýho.“

Ashby se zasmál. „Sissix má pravdu, Corbine. Ty seš

vážně snob.“

„Sissix ať jde do háje!“

„Zaslechl jsem, jak jsi ji tam včera večer poslal. Bylo to

slyšet až na chodbě.“ Corbin a Sissix se jednoho dne po

zabíjí. Nikdy spolu nevycházeli a ani jeden z nich nemá

zájem hledat společnou řeč. Byla to oblast, kde musel

Ashby našlapovat zvlášť zlehka. Ashby a Sissix se přáte

lili dávno před Poutníkem, ale když teď byl Ashby kapi

tánem, musel se k ní i ke Corbinovi chovat stejně jako

k ostatním členům posádky. Ke zklidňování jejich bojů

vek bylo třeba citlivého přístupu. Většinu času se snažil

vůbec se do nich nemíchat. „Mám se vůbec ptát?“

Corbinovi zacukala ústa. „Vzala mi posledního dent

bota.“

Ashby zamrkal. „Vždyť víš, že v nákladovým prostoru

máme balíčků dentbotů celý krabice.“

„Ale ne těch mých. Kupuješ ty laciný šmejdy, po kte

rejch bolí dásně.“

„Já je používám každý den a dásně mám úplně v po

hodě.“

/19/

„Ale já mám dásně citlivý. Jestli mi nevěříš, klidně si

Šéfdoktorovi řekni o moje dentální záznamy. Musím si

kupovat vlastní dentboty.“

Ashby doufal, že mu není ve tváři vidět, kam tenhle

žalozpěv řadí na svém seznamu priorit. „Uznávám, že je

to otrava, ale pořád jde jenom o jedno balení dentbotů.“

Corbin se začal rozčilovat. „To ale něco stojí! Udělala

to, jenom aby mě naštvala, to je mi jasný. Jestli ta sobec

ká ještěrka nedokáže...“

„Hej!“ Ashby se prudce narovnal. „Takhle teda ne! Nic

takovýho už od tebe nechci nikdy slyšet.“ Mezi rasistic

kými urážkami nebyla „ještěrka“ zdaleka nejhorší, ale

lichotka to taky nebyla.

Corbin semkl rty, jako by se uvnitř snažil uvěznit dal

ší nepřístojnosti. „Omlouvám se.“

Ashbymu začaly docházet nervy, ale tohle byl poprav

dě nejlepší způsob, jak může rozhovor s Corbinem pro

bíhat. Hovořit s ním o samotě, nechat ho vymluvit, po

čkat, až to přežene, a domluvit se s ním, zatímco má

výčitky svědomí. „Se Sissix to proberu, ale ty se musíš

k ostatním chovat líp. A je mi jedno, jak jsi zrovna na

štvaný, ale takhle se na mojí lodi mluvit nebude.“

„Jen mi to ujelo, no.“ Corbin byl očividně pořád do

pálený, ale i on věděl, že se nevyplácí plivat do studny,

ze které pije. Věděl, že je cenný člen posádky, ale byl to

Ashby, kdo mu posílal kredity na účet. „Cenný“ nezna

mená totéž jako „nenahraditelný“.

„Jedna věc je, že ti to ujede, ale jsi součástí mezidru

hového týmu a musíš to brát na vědomí. Zvlášť když se

k nám přidá někdo nový. A co se toho týče — mrzí mě,

že si děláš starosti, ale upřímně řečeno to není tvoje

/20/

starost. Rosemary navrhl Odbor, ale odsouhlasit jsem to

musel já. Jestli se to ukáže jako chyba, seženeme někoho

nového. Ale do té doby ji nebudeme odsuzovat předem.

Ať už si o ní myslíš cokoli, očekávám, že ji tu slušně uví

táš. Vlastně...“ Ashbymu se po tváři pomalu rozlil úsměv.

Corbin se zatvářil obezřetně. „Co?“

Ashby se pohodlně opřel a propletl si prsty. „Corbi

ne, mám pocit, že naše nová účetní přijede zítra kolem

půl šesté. Já mám na pátou naplánovaný sib s Yoshim

a víš, jak rád si povídá. Pochybuju, že budu hotový, až

Rosemary přistane, a ona bude potřebovat někoho, kdo

ji tu provede.“

„Ale ne.“ Corbinovi přelétl po tváři stín bolesti. „Ať to

udělá Kizzy. Ta takový věci zbožňuje.“

„Kizzy má spoustu práce s výměnou vzduchového fil

tru u ošetřovny a pochybuju, že to bude mít zítra hoto

vé. A Jenks jí bude pomáhat, takže ten taky nemůže.“

„Tak Sissix.“

„Hmmmm, Sissix toho musí před zítřejším tunelová

ním hodně připravit. Asi na to nebude mít čas.“ Ashby

se zakřenil. „Ty jí to určitě všechno krásně ukážeš.“

Corbin na svého zaměstnavatele vrhl zlověstný po

hled. „Někdy jsi vážně osina v zadku, Ashby.“

Ashby zvedl hrnek s mekem a dopil, co v něm zbylo.

„Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout.“

/21/

DEN 130,

STANDARD GS 306

-----------------

PŘÍLET

Při vytahování kelímku vody ze zásobníku na stěně si

Rosemary promnula chřípí. Kvůli doznívajícím účin

kům sedativ měla mysl ještě trochu zamlženou a ze sti

mulantů, které ji měly povzbudit, se jí zatím jen rozbu

šilo srdce. Tělo se toužilo protáhnout, ale bezpečnostní

pásy si nemohla odepnout, dokud byl modul v pohybu,

a uvnitř se stejně dalo maximálně akorát tak stoupnout.

Se zaúpěním zaklonila hlavu. Modul vyletěl už před tře

mi dny. Solárními dny, připomněla si. Ne standardními.

Na ten rozdíl si bude muset zvyknout. Delší dny, delší

roky. Ale musí se soustředit na důležitější věci než odliš

nosti v kalendáři. Je vyčerpaná, hladová, špatně naladě

ná a nepamatuje si, že by se jí za celých jejích třiadvacet

let — solárních, ne standardních — kdy chtělo takhle

čurat. Aeluonský stevard z letiště jí stroze oznámil, že

sedativa tuto potřebu potlačí, ale nikdo nezmínil, jak

se bude cítit, až přestanou působit.

Rosemary si představila dlouhou stížnost, kterou by

po takovém letu sepsala její matka. Zkusila si představit

okolnosti, za jakých by matka vůbec byla ochotná modu

lem cestovat. V životě by na letiště veřejné meziplanetár

ní dopravy ani nevkročila. Rosemary překvapilo už i to,

/22/

že se tam ocitla ona sama. Ošuntělá čekárna, blikající pixelové plakáty, zatuchlý puch šlemu z řas a čisticích prostředků. Navzdory všem těm exoskeletonům a tyka

dlům okolo se tu ona cítila jako vetřelec.

Právě při tomhle ji trklo, jak daleko od sluneční sou

stavy vlastně je — změť sapientů, kteří s ní stáli ve fron

tě na lístky. Doma to bylo poměrně kosmopolitní, ale

krom občasného diplomata nebo zástupce nějaké kor

porace mnoho jiných než lidských cestujících na Marsu nebylo. Pozemštěná skála obydlená jedním z nejméně vlivných druhů Společenství nebyla zrovna vyhledávanou destinací. Profesor Selim Rosemary varoval, že stu

dium konceptů mezidruhových vztahů se značně liší od

situace, kdy s ostatními sapienty hovoříte tváří v tvář.

Plně toto upozornění však pochopila, až když ji obklo

pila spousta těžkopádných bioobleků a nohou, které nepotřebují boty. Byla nervózní dokonce i tehdy, když měla mluvit s Harmagiánem za pokladnou. Věděla, že

hantštinu zvládá na výbornou (tedy na Člověka), ale už

nebyla v bezpečném, kontrolovaném prostředí univer

zitní jazykové laboratoře. Nikdo ji nebude jemně opra

vovat, ani neomluví její případný neúmyslný společen

ský přestupek. Teď už na to byla sama, a pokud chce mít

kredity na účtu a kde spát, musí odvést práci, o které

kapitánu Santosovi tvrdila, že ji zvládne.

To je přece hračka, že?

V žaludku už zase ucítila studenou pěst. Nikdy v živo

tě si s kredity ani s tím, kde bude bydlet, nemusela dělat

starosti. Ale teď jí ubývaly poslední úspory a spálila za sebou všechny mosty, takže si nemohla dovolit žádné chyby. To, že se nemá o koho opřít, byla cena za nový začátek.

/23/

Prosím, pomyslela si. Prosím, ať to nepodělám.

„Zahajujeme přílet, Rosemary,“ zacvrlikal modulový

počítač. „Budete si ještě něco přát, než započnu přistá

vací procesy?“

„Záchod a sendvič,“ ucedila Rosemary.

„Promiňte, Rosemary, vaši žádost jsem nezachytil.

Můžete ji zopakovat?“

„Nic nechci, děkuji.“

„Dobrá, Rosemary. Teď otevřu okenice. Raději zavřete

oči, abyste se lépe přizpůsobila vnějším zdrojům světla.“

Jakmile se okenice se zabzučením otevřely, Rosemary

oči poslušně zavřela, ale za víčky měla stále tmu. Otevře

la oči a zjistila, že jediný zdroj světla se nachází v modulu.

Jak očekávala, za okny nebylo nic než prázdnota a ma

ličké hvězdy. Nekonečný vesmír.

Napadlo ji, jak asi silný je trup modulu.

Modul se zhoupl nahoru a Rosemary si zakryla oči

před náhlou explozí světla vycházejícího z oken té nej

ošklivější lodi, jakou kdy viděla. Kromě vypouklé ku

pole, která trčela ze zádi jako zdeformovaná páteř, byla

celá loď hranatá. Nebyla navržena pro vybíravé komerč

ní pasažéry. Nebylo na ní nic elegantního ani podnětné

ho. Byla větší než dopravní loď, ale menší než nákladní.

To, že neměla křídla, naznačovalo, že ji postavili ve ves

míru a nikdy nemusela pronikat atmosférou. Ke spod

ní straně byl připevněn složitý masivní stroj — ostrý,

kovový, s řadami zoubkovitých hřebínků nakloněných

k tenkému, podlouhlému bodci. O lodích toho Rose

mary moc nevěděla, ale podle nesourodých barev vněj

šího trupu nabyla dojmu, že je spíchnutý dohromady

z různých kusů, možná dokonce ze součástí několika

/24/

lodí. Taková skládačka. Utěšovalo ji na tom jen to, že

loď vypadala bytelně. Ta nějaké ty rány snese (a zřejmě

už snesla). I když byla zvyklá cestovat luxusnějšími pro

středky, povzbudilo ji, že mezi ní a celým tím prázdným

vesmírem bude pevný a robustní trup.

„Poutníku, tady modul 36-A, žádám o povolení k při

stání,“ ohlásil se počítač.

„Module 36-A, tady Poutník,“ odpověděl ženský hlas

s exodanským přízvukem. Rosemary zaznamenala měk

ké souhlásky a až příliš dokonalou výslovnost. Umělá

inteligence. „Potvrďte prosím identifikaci cestujícího.“

„Rozumím, Poutníku. Právě zasílám informace.“

Následovala krátká odmlka. „Potvrzuji, module 36-A.

Můžete přistát.“

Modul se pohnul směrem k Poutníkovi jako nějaký

vodní živočich, který se pluje nakojit k matce. Zasunul

se do Poutníkova přistávacího portu. Rosemary slyšela,

jak do sebe mechanické součástky zaklaply. Pečeť pře

chodové komory zasyčela a aktivovala se.

Poklop se otevřel. Rosemary při vstávání zasténala.

Měla pocit, jako by se jí měly svaly roztříštit. Ze zavazad

lového prostoru si vzala cestovní tašku a batoh a kulhavě

se vydala vpřed. Mezi modulem a Poutníkem pocítila leh

kou gravitační nerovnost a zhoupl se jí přitom žaludek.

Trvalo to jen pár vteřin, ale spolu se zamlženým vědomím,

rozkolísaným tepem a bolavým močovým měchýřem to

stačilo k tomu, aby Rosemary přešla z nic moc spíš na

nic než moc. Zadoufala, že její nová postel bude měkká.

Vkročila do malé dekontaminační komory, která

byla — až na zářivý žlutý panel ležící na stojanu sahají

cím jí po pás — prázdná. Z voxu na stěně se ozvala ui:

/25/

„Zdravíčko! Jsem si poměrně jistá, kdo jste, ale můžete

prosím přes panel přejet svým zápěstním čipem, ať to

máme potvrzené?“

Rosemary si vykasala rukáv a odhalila svůj čip — měla

ho pod kůží na pravém zápěstí a chránil ho pletený nára

mek. Na tomhle maličkém kousku techniky bylo uloženo mnoho dat — Rosemaryina identifikační složka, informace o bankovním účtu a zdravotnické rozhraní, které jí umožňovalo komunikovat s přibližně půl milionem

imubotů v jejím krevním oběhu. Stejně jako většina ob

čanů Společenství dostala Rosemary svůj první čip už

jako dítě (u Lidí byl obvyklý věk očipování pět let), ale její současný čip byl starý jen pár dekadnů. Jizvu okolo

čipu měla stále lesklou a citlivou. Nový čip ji stál skoro

všechny úspory, což bylo na pováženou, ale nebyla v po

zici, kdy by se mohla dohadovat.

Podržela zápěstí nad žlutým panelem. Ten tlumeně

zazářil. Krví se jí kromě stimulantů prohnala dávka adrenalinu. Co když čip není v pořádku a zobrazí její staré

dokumenty? Co když uvidí její pravé jméno a dají si dvě

a dvě dohromady? Zajímalo by to tyhle lidi? Záleželo by na tom, že neudělala nic špatného? Odvrátili by se od ní

stejně jako její přátelé? Odvedli by ji zpátky do modulu

a poslali ji zase na Mars, zpět ke jménu, které už nechtě

la, a k průšvihu, který...

Obrazovka přátelsky zeleně zablikala. Rosemary vy

dechla a zasmála se vlastní nervozitě. Nový čip hned od

začátku fungoval úplně bezproblémově. Během celé ces

ty neměla jediný problém s potvrzováním identity ani

s platbami. Bylo nepravděpodobné, že by skener na ta

kové ošuntělé tunelovací lodi zaznamenal nesrovnalosti,


/26/

kterých si nevšimly ani špičkové skenery na letištích.

I tak byla tohle ta poslední překážka. Teď už si musí dě

lat starosti jen s tím, jestli bude v nové práci úspěšná.

„Tak vás tu máme, Rosemary Harperová,“ přivítala ji ui. „Jmenuji se Lovelace a sloužím jako lodní komunikační rozhraní. Hádám, že máme tím pádem docela podobnou práci, že? Vy jednáte za posádku a já za loď.“

„To máte asi pravdu,“ odvětila Rosemary trochu nejistě. Se sentientní umělou inteligencí neměla moc zku

šeností. U nich doma byly všechny řídicí počítače mdlé

a výhradně užitkové. V univerzitní knihovně měli ui

jménem Orákulum, ale ta se zaměřovala spíš na akademické problémy. Rosemary nikdy nemluvila s tak příjemnou ui, jako byla Lovelace.

„Můžu vám říkat Rosemary?“ zeptala se Lovelace.

„Nebo máte nějakou přezdívku?“

„Klidně mi říkejte Rosemary.“

„Dobrá, Rosemary. Mně říkejte Lovey, jestli chcete.

A můžeme si tykat, tady to dělají všichni. Je to prima být

konečně venku z toho modulu, že?“

„To si ani nedovedeš představit.“

„Pravda. Ale ty zase nevíš, jaké to je, když ti překa

librují paměťový blok.“

Rosemary se nad tím zamyslela. „Máš pravdu, to

nevím.“

„Rosemary, budu k tobě upřímná. Povídám si s tebou takhle dlouho, aby ses nenudila, zatímco ti dělám

kontaminační sken. Jeden člen naší posádky je vysoce

citlivý, takže musím provádět podrobnější kontroly než

některé ostatní lodě. Už to nebude trvat dlouho.“

/27/

Rosemary vůbec neměla pocit, že na něco čeká, ale

taky netušila, co pro ui znamená „dlouho“. „Určitě s tím

nespěchej.“

„To jsou všechna tvoje zavazadla?“

„Ano,“ potvrdila Rosemary. Ve skutečnosti s sebou

vezla všechen svůj majetek (tedy to, co nerozprodala).

Pořád ji udivovalo, že se jí všechno vešlo do dvou ma

lých zavazadel. Po životě v obrovitánském domě svých

rodičů, který byl plný nábytku, dekorací a starožitnos

tí, ji vědomí, že nepotřebuje víc, než co unese, dávalo

zvláštní pocit svobody.

„Když si dáš tašky do nákladního výtahu po pravé

ruce, můžu ti je převézt na horní palubu. Pak si je mů

žeš vyzvednout cestou do pokoje.“

„Díky,“ řekla Rosemary. Otevřela sklápěcí dveře na zdi,

dala tašky do správné přihrádky a dveře zaklapla. Ze zdi

se ozval zvuk pohybu.

„Tak, Rosemary, dokončila jsem prohlídku. Nerada to

říkám, ale máš v systému pár nežádoucích virů.“

„Jakých virů?“ zeptala se Rosemary. S děsem si vzpo

mněla na ušmudlaná zábradlí a ulepená sedadla na leti

šti. Mars opustila teprve před třemi dekadny a už stihla

chytit nějaký vesmírný mor.

„Neboj, nic co by tě ohrozilo, ale vadily by naší na

vigaci. Než zase opustíš loď, náš doktor ti bude muset

updatovat imuboty. Zatím alespoň provedeme dekon

taminační ozáření. Nevadí to?“ Lovey to řekla omluvně

a měla k tomu dobrý důvod. Jedinou dobrou věcí na

dekontaminačním ozáření bylo to, že proběhlo rychle.

„Dobrá,“ procedila Rosemary skrz zaťaté zuby.

/28/

„Vydrž chviličku,“ instruovala ji Lovey. „Tři... dva... jedna... teď.“

Místnost se naplnila ostrým oranžovým světlem. Rose

mary cítila, jak zář prochází přímo skrze ni. Cítila studené pálení v pórech, zubech, v koříncích řas. Na chviličku

si uvědomovala každičkou kapiláru.

„Strašně se omlouvám,“ litovala ji Lovey, když ozá

ření skončilo. „Dělám to hrozně nerada. Vypadáš, že ti

není dobře.“

Rosemary vydechla a snažila se ten pocit bodavé bo

lesti setřást. „Ty za to nemůžeš,“ uklidnila ji. „Mně ne

bylo dobře už od začátku.“ Odmlčela se, protože si uvě

domila, že se právě snaží uklidňovat ui. Byla to vlastně

hloupost, ale kvůli čemusi v Loveyině chování jí připa

dala jakákoli jiná odpověď hrubá. Mohly se ui vůbec

urazit? Rosemary si nebyla jistá.

„Doufám, že ti bude brzy lépe. Vím, že teď je pro tebe nachystaná večeře, ale jsem si jistá, že hned potom si budeš moct jít odpočinout. Ale já už tě tu zdržovala

dlouho. Můžeš jít dál. A dovol mi, abych ti jako první

popřála: Vítej na palubě.“

Vox ztichl. Rosemary se čelem opřela o dveře. Vnitř

ní dveře přechodové komory se otevřely a za nimi stál bledý muž s kyselým obličejem. Jakmile Rosemary vy

kročila dál, výraz v jeho tváři se změnil. Byl to ten nejfa

lešnější úsměv, jaký kdy viděla.

„Vítejte na Poutníkovi,“ prohlásil muž a natáhl k ní ruku. „Artis Corbin. Starám se o řasy.“

„Ráda vás poznávám, pane Corbine. Já jsem Rosemary Harperová.“ Rosemary mu potřásla rukou. Měl

chabý stisk a upocenou kůži. Ráda jeho dlaň zase pustila.


/29/

„Corbin stačí a můžeme si tykat.“ Odkašlal si. „Potře

buješ... ééé...“ Kývl směrem k protější stěně. Byly v ní

dveře s lidským znakem pro toalety.

Rosemary se k nim rozběhla.

Vyšla odtamtud o několik minut později v dobré ná

ladě. Srdce se jí pořád chvělo, hlava se rozjasňovala, v zu

bech ji stále mravenčilo po ozáření. Ale mohla si ze se

znamu stížností na fyzické nepohodlí škrtnout alespoň jednu položku.

„Cestování v modulech je nejhorší,“ poznamenal Cor

bin. „Lítají totiž na béčkový palivo. Dřív nebo později

z toho bude průšvih. Vážně by je měli líp regulovat.“ Rosemary se snažila vymyslet odpověď, ale než na ni přišla, Corbin jí pokynul: „Tudy.“ Následovala ho chodbou dál.

Uvnitř nebyl Poutník o nic hezčí než zvenčí, ale ne

sourodé chodby měly jakési zvláštní kouzlo. Stěny v pravidelných intervalech členila malá okénka. Samy nástěnné panely byly spojené různě velikými šrouby. Stěny měly

stejně jako vnější trup lodi různé barvy — na jedné straně měděně hnědá, na druhé unylá mosaz a čas od času jako bonus ještě kus světle šedé.

„Zajímavý design,“ utrousila Rosemary.

Corbin si odfrkl: „Jestli slovem ‚zajímavý‘ myslíš, že

to vypadá jak babiččina stará deka, tak jo. Poutník je

stará loď, stejně jako většina ostatních tunelářských plavidel. Kapitáni, kteří vylepšují staré lodě, dostávají víc

peněz než ti, kteří kupují nové. Toho Ashby rozhodně

využil. Původní loď byla stará asi třiatřicet standardů.

Byla postavená, aby něco vydržela, ale na pohodlí posád

ky se nebraly ohledy. Ashby zvětšil obytné i skladovací

prostory, pořídil sprchy na vodu a tak podobně. Všechno


/30/

z druhé ruky, pochopitelně. Neměl peníze, aby to všech

no kupoval nové.“

Rosemary se při zmínce o vylepšených obytných pro

storách ulevilo. Smiřovala se s vyhlídkou úzkých patrových postelí a sprchy na saniprach. „Předpokládám, že

Lovey se taky pořídila až později?“

„Jo. Koupil ji Ashby, ale je to Jenksův miláček.“ Cor

bin pokračoval dál bez vysvětlení. Kývl směrem ke zdi.

„V každém pokoji a tam, kde se kříží důležité chodby,

jsou voxy. Ať jsi, kde jsi, Lovey tě slyší a může od tebe přeposílat zprávy. Voxy jsou slyšet všude na lodi, takže

dobře zvaž, co řekneš. Všude na lodi jsou taky hasicí přístroje. Kizzy ti může dát mapu s jejich umístěním.

Skříňky s exoobleky u přistávacího východu, na hlavní palubě a u nákladového prostoru. Únikové moduly jsou

k dispozici na všech palubách. Za nákladovým prosto

rem máme i člun. Když se na stěnách rozsvítí poplašné panely, jdi směrem k exooblekům, únikovým modulům nebo ke člunu, podle toho, co bude nejblíž.“ Chodba se

teď rozdělovala na dvě části. Corbin ukázal doleva. „Oše

třovna je tímhle směrem. Není zrovna nejmodernější,

ale stačí na to, abychom někoho udrželi naživu, než se

dostaneme do přístavu.“

„Rozumím,“ kývla Rosemary. Zkoušela se moc neza

bývat tím, že jí Corbin pověděl jen o věcech spojených

se stavem nouze nebo zraněními.

Od nejbližší křižovatky k nim dolehl hlasitý, družný

hovor. Ozvalo se zařinčení, jak cosi spadlo na zem. Ná

sledovalo krátké dohadování a pak smích. Corbin přimhouřil oči, jako by se snažil zahnat bolehlav. „Tuším, že se seznámíš s našimi techniky,“ oznámil.

/31/

Zašli za roh a tam našli hnízdo z drátů a kabelů po

házených po podlaze. Ležely tam jen tak halabala, ales

poň tak se to Rosemary zdálo. Z otevřeného stěnového

panelu se jako vnitřnosti hrnuly ven trubice na řasy. Pří

mo ve stěně pracovaly dvě osoby, muž a žena, oba dva

Lidé — nebo ne? O ženě nebylo pochyb, muselo jí být

něco mezi dvaceti a třiceti. Černé vlasy si svinula do vol

ného drdůlku a svázala je roztřepenou, zašlou stužkou.

Na sobě měla oranžovou kombinézu ušmudlanou od

oleje a šlemu, s nahrubo přišitými záplatami. Rukávy

měla popsané poznámkami: „kontrola 32-b — starý

dráty?“ a „nezapomeň na vzdušný filtry, troubo“

a „najez se“. Na placatém nose jí seděl podivný set op

tických čoček. Místo toho, aby měla na každém oku jed

nu, bylo jich k obrubám připevněno alespoň půl tuctu.

Některé byly vypouklé a zvětšovaly, na jiných probliká

valy droboučké digitální panely. Vypadalo to, že jsou po

domácku vyrobené. Co se týkalo vzhledu samotné ženy,

podle olivové pokožky se zdálo, že strávila hodně času

pod přírodními slunečními paprsky, ale její neurčité

rysy byly nepochybně exodanského původu. Rosemary

odhadovala, že vyrostla v extrasolární kolonii — „bez

Slunce“, jak se říkávalo na Marsu.

Muže nebylo na druhou stranu tak snadné zařadit,

i když vypadal převážně jako Člověk. Nevýrazné obli

čejové rysy, tvar těla, končetiny i prsty, to všechno bylo

lidské. Měděnou pokožkou se podobal Rosemary, přes

tože byl o pár odstínů tmavší. Ale zatímco hlava byla

normální velikosti, zbytek těla měl muž drobný jako

dítě. Byl také zavalitý, jako by mu končetiny sice zesílily,

ale odmítly se protáhnout. Byl tak malý, že se ženě vešel

/32/

na ramena, a právě tam teď stál. A jako by jeho postava

nebyla už tak dost pozoruhodná, dal si také hodně prá

ce se svým zevnějškem. Hlavu měl po stranách vyhole

nou a na temeni se mu kroutila kudrnatá čupřina. Uši

si ozdobil řadou piercingů a paže měl celé potetované.

Rosemary se na něj snažila nezírat. Usoudila, že je to

opravdu Člověk, ale určitě je genotvor. Žádné jiné vy

světlení ji nenapadlo. Ale stejně, proč by si někdo dával

tolik práce s tím, aby se zmenšil?

Žena vzhlédla od práce. „No hurá!“ zaradovala se.

„Jenksi, slez ze mě, musíme se družit.“

Malý muž, který se ve stěně vrtal jakýmsi hlučným ná

strojem, otočil hlavu a sundal si ochranné brýle. „Aha,“

poznamenal a začal šplhat dolů. „Nováček se blíží.“

Než mohla Rosemary cokoli říct, žena se postavila,

sundala si brýle a neuvěřitelně silně Rosemary objala.

„Vítej doma.“ S nakažlivým úsměvem se odtáhla. „Já jsem

Kizzy Shao. Mechanická technička.“

„Rosemary Harperová.“ Snažila se nedát na sobě znát

překvapení. „A díky.“

Kizzy se usmála ještě víc. „Jú, máš boží přízvuk. Vy

Marťani vždycky zníte tak uhlazeně.“

„Já jsem počítačovej technik,“ představil se muž a had

rem si utíral z rukou olej. „Jenks.“

„To je vaše křestní jméno, nebo příjmení?“ zeptala

se Rosemary.

Jenks pokrčil rameny. „To je jedno.“ Natáhl ruku na

pozdrav. I se svými malými dlaněmi měl silnější stisk

než Corbin. „Těší mě.“

„Nápodobně, pane Jenksi.“

/33/

„Pan Jenks! To se mi líbí.“ Otočil se. „Hej, Lovey. Pro

poj mě ke všem, prosím.“ Zapnul se nejbližší vox. „Ozná

mení celé posádce,“ zahlásil Jenks slavnostně. „Po vzoru

naší nové účetní mě ode dneška oslovujte pouze mým

celým titulem, tedy ‚pan Jenks‘. To je vše.“

Corbin se naklonil k Rosemary a ztišil hlas. „K tomu

hle voxy rozhodně nejsou.“

„Tak,“ začala Kizzy. „Jaká byla cesta?“

„Už jsem zažila lepší,“ přiznala Rosemary. „Ale dora

zila jsem celá, takže si asi nemůžu stěžovat.“

„Stěžuj si dle libosti,“ povzbudil ji Jenks. Z kapsy vy

táhl ošoupanou plechovou krabičku. „Moduly jsou mi

zerná doprava. A vím, že jinak se sem rychle nedostaneš,

ale je to děsně nebezpečný. Seš po stimulantech rozkle

paná?“ Rosemary přikývla. „No jo, ale věř mi, udělá se

ti líp, jak do sebe dostaneš nějaký jídlo.“

„Už jsi byla u sebe v pokoji?“ zeptala se Kizzy. „Ty zá

věsy jsem dělala já, ale jestli se ti ta látka nebude líbit,

tak řekni a já je hned sundám.“

„Ještě jsem tam nebyla,“ odpověděla Rosemary. „Ale

už jsem měla možnost obdivovat tvou ostatní práci. Musí

to být těžké, přetvářet starý model.“

Kizzyina tvář se rozzářila jako žárovka. „To jo, ale přes

ně proto je to taková zábava! Je to jako skládačka, zjišťo

vat, s jakejma obvodama budou ty starý komunikovat,

přidávat nový kusy, aby to tu bylo domáčtější, pamatovat

si, kde co ve starý kostře je, abysme si to tu nevyhodili

do povětří.“ Spokojeně si povzdechla. „Je to ta nejlepší

práce na světě. Už jsi viděla Akvárko?“

„Co prosím?“

/34/

„Akvárko.“ Kizzy se radostně usmála. „Jen počkej. Je

úplně nejlepšejší!“

Corbin loupl očima po druhém technikovi. „Jenksi,

to nemyslíš vážně!“

Jenksova plechovka byla plná rudotrávy. Pořádný

kus jí nacpal do malé prohnuté fajfky a zrovna ji zapa

loval svářečkou. „Co?“ zamumlal tlumeně, protože mu

sel fajfku držet mezi zuby. Zabafal a vlákénka rudotrávy

zajiskřila a začala dýmat. Rosemary polechtala v nose

slabá vůně skořice a popela. Vzpomněla si na otce, kte

rý rudotrávu vždycky pokuřoval při práci. Pokusila se

nežádoucí vzpomínku na rodinu potlačit.

Corbin si dal ruku před nos a ústa. „Jestli si chceš

plnit plíce toxiny, prosím, ale dělej to u sebe v pokoji.“

„Uklidni se,“ zpražil ho Jenks. „Tohle je ten upravenej

druh, co ukuchtili Laruové. Šikulové osmichlopňoví. Po

vznese tě na duchu jako čerstvá rudotráva, ale bez toxi

nů. Stoprocentně prospěšný. Teda aspoň ti to neškodí.

Měl bys to zkusit, s náladou to dělá zázraky.“ Corbino

vým směrem vydechl obláček kouře.

Corbinovi ztuhly rysy, ale vypadalo to, že se tím ne

hodlá dál zabývat. Rosemary začínala mít dojem, že přes

všechno to rozčilování ohledně pravidel nemá Corbin

u techniků žádnou autoritu. „Ví o tomhle binci Ashby?“

odfrkl Corbin a ukázal na podlahu.

„Nečerti se, mrzoute,“ uklidnila ho Kizzy. „Do večeře

to všechno opravíme a uklidíme.“

„Večeře je za půl hodiny,“ poznamenal Corbin.

Kizzy vyletěly ruce k hlavě. Zatvářila se dramaticky.

„Ale ne! Vážně? Já myslela, že večeře je v osmnáct.“

„Je sedmnáct třicet.“

/35/

„Sakra!“

Kizzy zanadávala a zalezla zpátky do stěny. „Popoví

dáme si potom, Rosemary, musím makat. Jenksi, kámo,

šup na ramena, presto!“

„Hup!“ odvětil Jenks, fajfku skousl mezi zuby a začal

šplhat nahoru.

Corbin beze slova pokračoval chodbou dál.

„Ráda jsem vás poznala,“ rozloučila se Rosemary a spě

chala za Corbinem.

„Taky nás těšilo!“ zakřičela Kizzy. „Do háje, Jenksi! Na

sypals mi popel do pusy!“ Ozvalo se plivání a dvojí smích.

„Je zázrak, že ještě nejsme všichni mrtví,“ pozname

nal Corbin do éteru. Po cestě pak už nic dalšího neřekl.

Rosemary si z toho vyvodila, že nezávazná konverzace

nebude jeho silná stránka. I když bylo ticho nepříjemné,

rozhodla se ho nepřerušovat.

Chodba se stáčela dovnitř a vedla na druhou stranu

lodi. Na konci zatáčky byly dveře. „Tohle je řídicí míst

nost,“ vysvětloval Corbin. „Navigace a ovládání tunelo

vání. Tuhle místnost moc potřebovat nebudeš.“

„Mohla bych se tam i tak podívat? Ať se zorientuju?“

Corbin zaváhal. „Zrovna tam asi pracuje naše pilotka.

Neměli bychom ji vyru...“

Otevřely se dveře a vyšla z nich Ándriska. „Já si říka

la, že někoho slyším!“ zajásala. Přízvuk měla maličko

drsněj ší, ale i tak byla její řeč zatím nejčistší, jakou Rose

mary od jejího druhu dosud slyšela. Ne že by Rose mary

měla s Ándrisky velké zkušenosti. Jako jeden ze tří zaklá

dajících druhů Galaktického společenství byli v galaxii

často k vidění. Nebo tak to alespoň Rosemary slyšela.

Ándriska stojící před ní byla první, se kterou kdy osobně

/36/

promluvila. Mozek jí pracoval o sto šest, dolovala z hlavy

všechno, co o ándriské kultuře ví. Složité rodinné struktu­

ry. Naprosto žádný pojem o osobním prostoru. Fyzicky vřelí.

Promiskuitní. V duchu si za to dala facku. Byl to stereo

typ, takový, který znali všichni Lidé, ať už chtěli, nebo ne,

a zaváněl etnocentrismem. Prostě se nepárují tak jako my,

vyčinila si. To je něco jiného. Kdesi v hlavě se na ni mračil

profesor Selim. Představovala si ho, jak vysvětluje: „Už

jen to, že slovo ‚chladnokrevný‘ je synonymum pro ‚krutý‘,

by vám mělo prozradit něco o předsudcích, které máme my

primáti automaticky proti plazům. Nesuďte jiné druhy po­

dle vlastních sociálních norem.“

Odhodlaná chovat se tak, aby na ni profesor mohl být

pyšný, se Rosemary obrnila proti tomu, že ji Ándriska

začne laskat tváře, jak kdesi slyšela, případně proti dal

ším nečekaným objetím. Ať už ji tato osoba bude chtít

pozdravit jakkoli, prostě se přizpůsobí. Je teď součástí

mnohodruhové posádky a, k čertu, zvládne to s grácií.

Ale k Rosemaryinu zklamání k ní Ándriska jen natáh

la jednu ruku s drápy. „Ty musíš být Rosemary,“ přivítala

ji vřele. „Já jsem Sissix.“

Rosemary Sissixinu šupinatou dlaň uchopila, jak nej

líp dovedla. Jejich ruce k sobě moc nepasovaly, ale obě

z toho vyšly se ctí. Na to, aby Rosemary označila Sissix

za krásnou, byl pro ni její zjev příliš nezvyklý, ale byla...

okouzlující. Ano, to bylo lepší slovo. Byla o hlavu vyšší

než Rosemary a tělo měla pružné a štíhlé.

Od hlavy až po ocas její tělo pokrývaly mechově zele

né šupiny, které na břichu trochu bledly. Tvář měla hlad

kou — místo nosu, rtů a uší měla vlastně jen otvory na

dýchání, na slyšení a coby ústa malou škvíru. Na hlavě

/37/

jí jako krátká, slavnostní hříva rostla pestrobarevná pír

ka. Hruď měla stejně plochou jako lidští muži, ale roz

díl mezi úzkým pasem a svalnatými, ještěřími stehny

vytvářel iluzi ženských boků (i když Rosemary věděla,

že i tahle představa je výsledkem kulturních předsud

ků — ándriští samci měli úplně stejné postavy jako sa

mice, jen byli menší). Nohy byly lehce prohnuté, jakoby

připravené ke skoku, a prsty na nohou i rukou byly za

končené tlustými tupými drápy. Každý dráp si Sissix po

malovala rozvolněnými zlatými spirálami a zdálo se, že

si je piluje. Na sobě měla volné, nízko posazené kalhoty

a vestičku s jedním knoflíkem. Rosemary si vzpomněla,

jak jim profesor Selim říkal, že Ándriskové nosí oblečení

jen proto, aby se s nimi ostatní druhy cítily příjemněji.

Z oděvu, přízvuku a podání ruky Rosemary usoudila, že

Sissix už se mezi lidmi pohybuje dlouho.

Kromě Sissix se do chodby dostalo i něco dalšího. Ze

dveří zavanul horký, suchý vzduch. Rosemary cítila, jak

z místnosti sálají vlny horka. I na prahu ji dusily.

Corbin přimhouřil oči. „Víš, že se ty panely začínají

kroutit, když se moc zahřejou.“

Sissix po bledém muži loupla očima. „Díky, Corbine.

Na téhle lodi žiju jen celý svůj dospělý život, takže ne

tuším, jak bezpečně manipulovat s nastavením vnitřní

teploty.“

„Řekl bych, že na téhle lodi už je teplo dost.“

„Kdyby tam se mnou pracoval někdo další, ztlumila

bych to. Vážně, v čem je problém?“

„Problém je v tom, Sissix, že...“

„Mlč.“ Sissix zvedla dlaň. Těkala očima mezi Corbi

nem a Rosemary. „Proč ji po lodi provádíš ty?“

/38/

Corbin zaťal zuby. „Požádal mě o to Ashby. Vůbec

mi to nevadí.“ Corbinova slova zněla zdvořile, ale Rose

mary v nich slyšela tu stejnou neupřímnost, s jakou ji

oslovil, když vyšla z přechodové komory. V žaludku se

zase objevila studená pěst. Je na lodi deset minut a už

ji tu někdo nemá rád. Paráda.

„Jasně,“ odtušila Sissix. Přimhouřila oči, jako by se

snažila na něco přijít. „Pokud máš na práci něco jiného,

ráda tě jako průvodce vystřídám.“

Corbin semkl rty. „Nechci být nezdvořilý, Rosemary,

ale musím udělat pár testů salinity. A čím dřív, tím líp.“

„Výborně!“ zaradovala se Sissix a položila Rosemary

ruku na rameno. „Hezky se s řasama bav!“

„Eh, těšilo mě,“ rozloučila se Rosemary, když ji Sissix

odváděla pryč. Corbin už zmizel na druhém konci chod

by. Celý ten rozhovor byl matoucí, ale Rosemary byla

ráda, že už je snad v přátelštější společnosti. Snažila se

nezírat, jak se Sissixiny bosé nohy napínají nebo jak jí

při chůzi nadskakují pírka. Celá její chůze byla úchvatná.

„Rosemary, za celou posádku Poutníka bych se chtěla

omluvit,“ prohlásila Sissix. „Příchod do nového domova

si zaslouží lepší přivítání, než jakého je schopen Artis

Corbin. Teď už určitě víš všechno o únikových modu

lech, ale nic o tom, kdo jsme a co děláme.“

Rosemary se proti své vůli zasmála. „Jak to víš?“

„Protože s tím chlapem musím žít,“ ušklíbla se Sissix.

„Stejně jako teď taky ty. Ale naštěstí budeš žít i s námi

ostatními a myslím, že jsme docela sympatičtí.“ Zastavi

la před kovovým schodištěm, které stoupalo od podlahy

ke stropu. „Už jsi viděla svůj pokoj?“

„Ne.“

/39/

Sissix obrátila oči v sloup. „Tak pojď,“ pobídla Rose

mary a při chůzi po schodech se snažila nepraštit ji oca

sem. „V nové lodi se vždycky cítím líp, když vím, kde

mám své místo.“

Ándriska měla pravdu. Ukázalo se, že Rosemaryino

místo je pokoj zastrčený v rohu nejvyššího patra. Jedi

ným nábytkem byla krabicovitá sestava zabudovaná do

stěny naproti dveřím, se zásuvkami, maličkou skříní a vý

klenkem velkým tak akorát na palandu. Ale strohost pokoje zjemňovalo několik lidských zásahů (nebo, jak Rose

mary předpokládala, sapientních). Palanda byla přikrytá

měkoučkou dekou a kupou barevných polštářků, takže

ze spartánského lůžka bylo hnedle útulné hnízdečko. Zá

věsy, které zmiňovala Kizzy, byly z květované látky — ne,

to nebyly květiny, byly to medúzy. Na Rosemaryin vkus

byl potisk trochu moc křiklavý, ale byla si jistá, že se jí nakonec zalíbí. Na sousední stěně byl připevněn malý hyd

roponický květináč, ze kterého splývaly dolů kapkovité

listy. Vedle viselo zrcadlo s vytištěným nápisem: „vítej

doma!“ Byl to ten nejmenší, nejjednodušší a nejskrom

nější obytný prostor, jaký Rosemary kdy viděla (i včetně

ošuntělých hotelů na vesmírných letištích). A přece byl,

celkem vzato, dokonalý. Nedovedla si pro nový začátek

představit lepší místo.

/40/

DEN 130,

STANDARD GS 306

-----------------

AVÍZO

Zatímco Yoshi mlel na sibu, Ashby nasadil nucený úsměv.

Nikdy toho chlapa neměl dvakrát rád. Nebylo na něm nic

vyloženě špatného, ale, hvězdy, dokázal mluvit celé dny.

Registrace u Odboru dopravy byla tak jako tak prázdná

formalita, slovní potvrzení, že Ashby nebude tunelovat v prostoru, který mu nepatří. Zrovna on naprosto chápal, že je potřeba dvakrát měřit a jednou řezat, ale Yoshi vždycky dokázal z jednoduché komunikace jako „Dostali jste letový plán? — Výborně, tak šťastnou cestu!“ udělat

hodinový rozhovor.

Pixely obrazu trochu zablikaly, za to mohl slábnoucí

signál. Yoshi si právě vytáhl dlouhé rukávy a zamíchal mek — studený, jak si Ashby všiml, na harmagiánský

způsob. Ashby se musel hlídat, aby nad tou propracova

nou šarádou neobracel oči v sloup. Studený mek, oblečení v aeluonském stylu, naučený přízvuk z oblasti Středu, ve kterém byly stále patrné zbytky marťanského rytmu, pokud jste věděli, na co se soustředit. Převlek úředníka,

který se snaží předstírat, že má stejný vliv jako mocné

druhy, které ho obklopují. Ashby se za svůj původ ne

styděl — ba naopak —, ale když viděl Člověka, který ze

sebe dělá něco, co není, tak ho to iritovalo.

/41/

„Ale dost už o mně,“ zasmál se Yoshi. „Jak to jde na

Poutníkovi? Posádce se daří?“

„Jo, všichni jsou v pořádku,“ potvrdil Ashby. „A ode

dneška máme novou členku.“

„Ano, ano, ta nová účetní! Chtěl jsem se na ni zeptat.

Zabydluje se dobře?“

„Já ji ještě vlastně nepotkal. Slyšel jsem, že před chvílí

tu přistál její modul.“

„Aha, tak to tě nebudu zdržovat.“ To určitě. „Ashby,

dobře víš, že nová účetní ti přidá u Odboru pár bodů

k dobru. S tunelováním se na tebe vždycky dalo spo

lehnout, ale tohle dokazuje, že jsi rozhodnutý dbát i na

administrativu. To je chytrý tah.“

„Hlavně praktický. Pomoc navíc potřebuju.“

Yoshi se opřel do židle, a protože se vzdálil od kamery,

jeho obraz se rozostřil. „Práci třetího stupně provádíš už

dlouho. Neuvažoval jsi, že bys postoupil o kousek výš?“

Ashby zvedl obočí. Yoshi byl pokrytec, ale hloupý ne

byl. Věděl, že Poutník není na vysokostupňové zakáz

ky vybavený. „Jasně, ale nemáme na to vybavení,“ od

větil Ashby. A ani si to vybavení nemohli dovolit. Jeho

loď byla stavěná na tvorbu jednoduchých transportních

drah — většinou mezi koloniemi. Na tunelování náklad

ních konvojů se dala vydělat spousta peněz, ale na tvor

bu tak velkého tunelu je potřeba pořádná výbava. Ashby

nevěděl o žádných lidských lodích, které by něco tako

vého dělaly.

„To je pravda, ale ani to neznamená, že by ses měl ome

zovat,“ podotkl Yoshi. Významně se ohlédl přes rame

no. Ashby se zase musel nutit, aby neobrátil oči v sloup.

Pokud věděl, Yoshi byl v místnosti sám. „Prostě hlídej,

/42/

jestli se nedoslechneš o nějaké zajímavé nabídce. Tvoje

obvyklá liga, ale... no, trochu jiná.“

Ashby se naklonil mírně dopředu. Bylo těžké věřit

Člověku, který používal harmagiánská chrčivá „r“, ale

i tak nehodlal ignorovat rady od někoho, kdo sedí v par

lamentním úřadu. „Co je to za práci?“

„Nemůžu prozradit, co přesně to je,“ vysvětloval Yoshi.

„Prostě řekněme, že by to byla pro tebe hezká změna opro

ti obvyklému tempu.“ Podíval se Ashbymu do očí. Pixely

zablikaly. „Je to práce, která by tě mohla posunout výš.“

Ashby nasadil úsměv, o kterém doufal, že působí

sympaticky. „To je trochu vágní.“

Yoshi se ušklíbl. „Sleduješ zprávy?“

„Každý den.“

„Tak si hlídej, abys je sledoval dalších... asi tak pět

dní. Teď si s tím nedělej starosti. Postarej se o účetní,

zítra zvládni tunel a pak... pak se ukáže.“ S důležitým,

vědoucím výrazem usrkl studený nápoj. „Věř mi. Poznáš

to, až to uvidíš.“

/43/

DEN 130,

STANDARD GS 306

-----------------

TUNELÁŘI

Poté co si Rosemary uklidila svá dvě zavazadla (která Sis

six pochválila — „balení nalehko šetří pohon“), násle

dovala svou průvodkyni zpátky po schodech dolů. Cosi

upoutalo její pozornost, něco, čeho si cestou nahoru

nevšimla. Každý kovový mřížkový schod byl pečlivě za

krytý tlustým pruhem koberce.

„Proč to tady je?“ zeptala se Rosemary.

„To je kvůli mně. Aby se mi v mřížkách nezachytáva



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist