načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Divotvůrce 4: Spoutávač – Sebastien de Castell

Divotvůrce 4: Spoutávač

Elektronická kniha: Divotvůrce 4: Spoutávač
Autor: Sebastien de Castell

Kellen a jeho vražedný kočkoveverčák Reichis jsou sami na cestě a pátrají po tajemném mnišském klášteře známém jako Ebenové opatství. Je to místo, které nezasvěcenci nikdy nemohou najít, a Kellen začíná být zoufalý. Mniši v Ebenovém ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EGMONT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 438
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Soulbinder přeložil Peter Kadlec
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-252-4606-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kellen a jeho vražedný kočkoveverčák Reichis jsou sami na cestě a pátrají po tajemném mnišském klášteře známém jako Ebenové opatství. Je to místo, které nezasvěcenci nikdy nemohou najít, a Kellen začíná být zoufalý. Mniši v Ebenovém opatství totiž údajně vědí o černém stínu víc než kdo jiný, a dokonce ho prý umějí i léčit. Potom se však stane něco, co Kellena a Reichise rozdělí. Kellen poprvé čelí světu sám a pronikne do stínové magie mnohem hlouběji, než se kdy odvažoval tušit. Čtvrtý výlet do fantastického světa přeludů a stínů.

Popis nakladatele

Kellen a jeho vražedný kočkoveverčák Reichis jsou sami na cestě a pátrají po tajemném mnišském klášteře známém jako Ebenové opatství. Je to místo, které nezasvěcenci nikdy nemohou najít, a Kellen začíná být zoufalý. Mniši v Ebenovém opatství totiž údajně vědí o černém stínu víc než kdo jiný, a dokonce ho prý umějí i léčit. Potom se však stane něco, co Kellena a Reichise rozdělí. Kellen poprvé čelí světu sám a pronikne do stínové magie mnohem hlouběji, než se kdy odvažoval tušit.

Zařazeno v kategoriích
Sebastien de Castell - další tituly autora:
 (e-book)
Divotvůrce 2: Černé znamení Divotvůrce 2: Černé znamení
Divotvůrce 3: Kouzelnice Divotvůrce 3: Kouzelnice
 (e-book)
Divotvůrce 3: Kouzelnice Divotvůrce 3: Kouzelnice
Divotvůrce 4: Spoutávač Divotvůrce 4: Spoutávač
Divotvůrce 5: Královnovrah Divotvůrce 5: Královnovrah
 (e-book)
Divotvůrce 5: Královnovrah Divotvůrce 5: Královnovrah
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DIVOTVŮRCE

– S P O U T ÁVAČ

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.egmont.cz

www.albatrosmedia.cz

 

Sebastien De Castell

Divotvůrce – 4. díl – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

 

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


S

POUTÁVA

C

ˇ



S

POUTÁVA

C

ˇ

SEBASTIEN DE CASTELL


Original title: Soulbinder

Copyright © Sebastien de Castell, 2018

Illustration copyright © Sam Hadley, 2018

First published in English language as Soulbinder by Hot Key Books,

an imprint of Bonnier Zaffre, London

The moral rights of Sebastien de Castell and Sam Hadley to be

identified as author and illustrator of this work have been asserted.

Toto dílo je fikce. Jména, místa, události a příhody jsou buď plodem

autorovy představivosti, nebo použity fiktivně. Jakákoli podobnost

se skutečnými osobami, živými či mrtvými, je čistě náhodná.

 

Vydalo nakladatelství EGMONT,

v Praze roku 2019 ve společnosti Albatros Media a. s.

se sídlem Na Pankráci 30, 140 00 Praha 4.

Číslo publikace 35495

Z anglického originálu Soulbinder přeložil Peter Kadlec

Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec

E-book konverzi provedl Art D – Grafický ateliér Černý, s. r. o.

E-book konverze © Art D – Grafický ateliér Černý, s. r. o.

ISBN tištěné verze 978-80-252-4606-1

ISBN e-knihy 978-80-252-4713-6

TS 14. První vydání

 

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou

doporučenou spotřebitelskou cenu.

www.egmont.cz

www.albatrosmedia.cz


Když mi bylo sedm let, rodiče nás jednou s bratrem nečekaně

vyzvedli ze školy. Myslel jsem si, že se stalo něco hrozného, ale

místo toho nám představili dvě štěňata. Pojmenovali jsme je

Lady a Tramp podle nejlepšího filmu všech dob. Nějakým podiv

ným řízením osudu Tramp připadl „mně“ (nebo spíš já jemu).

Domnívám se, že podobné zkušenosti má spousta lidí, a pořád

nevím, proč pro nás tolik znamenají, ale je to tak. Znamenají

pro nás všechno.


Naděje je rajský ostrov, na jehož břehy všichni toužíme vstoupit.

Měj se však na pozoru, a až zjistíš, že se tvé zraky upírají ke

vzdálenému obzoru, nezapomeň se občas podívat pod nohy...

– přihlouplé argosanské přísloví


11

1

Potíže s pískem

Poušť je lhářka.

Ano, jistě, z dálky tento nekonečný prostor zlatého pís­ ku vypadá lákavě. Člověk stojí na vrcholu písečné duny, teplý vánek zmírňuje sluneční žár a vábí ho vstříc dob­ rodružstvím, která čekají dole. Ať si přejete cokoli – ne­ představitelný poklad, únik před nepřáteli nebo dokonce lék na černá znamení vinoucí se kolem levého oka, která se neustále zvětšují –, vždy se najde nějaký blázen, který bude přísahat, že to všechno na vás za pouští čeká. Že je to nebezpečná cesta? Možná, ale ta odměna, člověče! Představ si tu odměnu...

Při bližším pohledu však – myslím tím skutečně blíz­ kém – řekněme ze vzdálenosti několika centimetrů, ale vypadá vše jinak. Je to snadné, když ležíte tváří v písku a čekáte, až zemřete žízní. Vidíte, jak je každé zrnko pís­ ku jedinečné? Různé tvary, velikosti, barvy... Dokonalost bez hranic, kterou jste viděli předtím, byla pouhou iluzí. Zblízka je poušť špinavá, ošklivá a zlá.

Jak jsem řekl: je to smrdutá lhářka.

„Ty jsi smrdutý lhář,“ zavrčel Reichis.

Polekaně jsem trhl hlavou. Vůbec jsem si neuvědomil, že mluvím nahlas. Se značnou námahou jsem otočil hlavu, abych viděl, jak je na tom můj takzvaný obchodní partner. Nedostal jsem se příliš daleko. Nedostatek potravy a vody si na mně vybral svou daň. Krvavé šrámy způsobené kouzly nedávno zesnulého mága, jehož páchnoucí mrtvola hnila pár metrů od nás, mi také dvakrát nepřidaly. Měl jsem tedy strávit těch pár chvilek života, které mi ještě zbýva­ ly, pohledem na špatně naloženého, něco přes půl metru dlouhého kočkoveverčáka, který umíral vedle mě?

„Ty smrdíš,“ odvětil jsem.

„Hehe,“ zachechtal se. Kočkoveverky si nedovedou dobře představit svou vlastní smrt. Mají nicméně velkou zálibu v obviňování jiných. „Všechno je to tvoje chyba,“ zaprskal.

Převalil jsem se na druhý bok v naději, že trochu rozhýbu ztuhlou páteř, ale v tu chvíli se ozvaly krvavé šrámy na zá­ dech. Bolest mi vyloudila z vyprahlého hrdla chraptivý sten.

„Nesnaž se to popřít,“ varoval mě Reichis.

„Vždyť jsem nic neřekl.“

„Ale řekl. Zaskučel jsi a já slyšel: ,Ale Reichisi, jak jsem mohl vědět, že nás vedu do smrticí pasti nastražené mým vlastním lidem? Chci říct, jistě, varoval jsi mě, že ty řeči o skrytém klášteře v poušti, kde mě mniši mohou vyléčit z černého stínu, jsou podfuk, ale znáš mě, jsem pitomec. Pitomec, co nikdy neposlouchá svého chytřejšího a mno­ hem hezčího obchodního partnera.‘“

Pro případ, že jste nikdy neviděli kočkoveverku, před­ stavte si vzteklou kočičí tvář, lehce soudkovitý trup, roz­ cuchaný chlupatý ocas a podivné osrstěné kožní záhyby mezi předními a zadními končetinami, které jim umož­ ňují snášet se klouzavým letem z vrcholků stromů a vrhat se na svou kořist. Rozhodně vás přitom nenapadne výraz „hezký“.

„To všechno jsi vyrozuměl z toho mého zasténání?“ za­ jímal jsem se.

Reichis se odmlčel. „Kočkoveverky mají silnou intuici.“

S námahou jsem vydechl. Žár písku mi spaloval plíce. Jak dlouho jsme tam leželi? Den? Dva? Natáhl jsem se po posledním z našich měchů s vodou a přisunul jsem si ho blíž k sobě. Okrádal jsem sám sebe s vědomím, že se o to, co zbylo, budu muset rozdělit s Reichisem. Říká se, že člověk přežije bez vody tři dny, ale nepočítá se s tím, že poušť z vás vysává veškerou vlhkost jako... jako zatracená kočkoveverka! Měch na vodu byl vysušený jako troud. „Tys vypil naši poslední vodu?“

„Napřed jsem se tě zeptal,“ odsekl dopáleně Reichis.

„Kdy?“

Znovu se odmlčel. „Když jsi spal.“

Poušť zjevně nebyla jediný lhář, se kterým jsem se mu­ sel potýkat.

Bylo mi sedmnáct, byl jsem vyobcován vlastním lidem, pronásledován všemi čarostopaři a lovci lidí, vybaven pouze dvěma kouzly a špatnými názory, a moji poslední vodu mi ukradl tvor, který široko daleko nejvíc připomí­ nal něco jako mého přítele.

Jmenuju se Kellen Argos. Kdysi jsem býval nadějným studentem magie a synem jedné z nejmocnějších rodin na jan’tepském území. Pak se mi kolem levého oka udělaly klikaté černé čáry následkem záhadné kletby známé jako černý stín. Teď mě lidé nazývají psancem, zrádcem, exu­ lantem – a to ještě když jsou vůči mně zdvořilí.

Jednu věc mi ale nikdy neříkají, a sice že mám štěstí.

„Jistěže to místo znám,“ řekla stará stopařka a nespouš­ těla své různobarevné oči ze zaprášeného koženého měšce na stole mezi námi, který obsahoval měděné a stříbrné cetky. Jedno oko měla hnědé a druhé zelené. Byli jsme v přízemí zájezdního hostince sami, až na dvě do bezvědo­ mí opilá individua ve vzdáleném koutě a jednoho smut­ ného chlapíka, který seděl osamocen na zemi a znovu a znovu házel dvěma kostkami a pofňukával při tom do svého piva, že má tu největší smůlu na celém světě.

Co ty víš, kámo?

„Mohla bys mě tam dovést? Do tohoto kláštera?“ zeptal jsem se a položil jsem kartu lícem nahoru na stůl.

Stopařka zvedla kartu a s přimhouřenýma očima hledě­ la na přízračné věže, které na ní byly vyobrazeny. „Pěkná prácička,“ poznamenala. „To jsi maloval sám?“

Přikývl jsem. Za posledních šest měsíců jsme s Reichi­

sem prošli půl kontinentu v marné snaze nalézt lék na černý stín. Sbírali jsme stopy všude možně, od poznámek naškrábaných na okrajích pochybných listin odkazují­ cích na tajné svatyně až po zvěsti donekonečna opakova­ né opilci v hostincích, jako byl tenhle. Argosané malují na karty důležité lidi a místa a vkládají do nich všechny útržky informací, které shromažďují, v naději, že výsledné obrázky odhalí jinak skryté významy. A tak jsem jednu kartu namaloval i já. Pokud bych při hledání léku zemřel, byla tu pořád možnost, že si karta najde cestu do argo­ sanských rukou a pak k Ferius Parfax, aby věděla, že už se s pátráním po mně nemusí obtěžovat.

Stará stopařka hodila kartu na stůl, jako by to byl její vklad do hry. „Místo, které hledáš, se jmenuje Ebeno­ vé opatství a jo, mohla bych tě tam dovést... kdyby se mi chtělo.“ Usmála se, až se jí na dohněda opáleném čele a kolem očí udělaly vrásky a celá její tvář nabyla podoby mapy nějaké dávno zapomenuté krajiny. Bylo jí nejspíš už hodně přes šedesát, ale její kožená kazajka bez rukávů odhalovala na pažích a ramenou svaly jako provazy. To mi spolu se soupravou nožů zasunutých do pásu přes tělo a kuší zavěšenou na zádech prozrazovalo, že by si v pří­ padném boji vedla víc než zdatně. Ze způsobu, jakým zíra­ la na vak s tretkami, aniž věnovala příliš pozornosti mně, vyplývalo, že jsem na ni rozhodně neudělal stejný dojem jako ona na mě.

Pátrání po zázračném léku dosud nebyl moc výnosný pod­ nik. Každý groš, který jsem si jako divotvůrce vydělal, jsem utratil u pokoutních obchodníků se smrdutými odvary, po kterých mi bylo často tak špatně, že jsem prozvracel i ně­ kolik dní v kuse. Proto mi teď obnošená košile jen smutně plandala na kostnatém těle. Na mé tváři a hrudi byly stá­ le znát podlitiny a jizvy od posledního střetnutí s dvojicí jan’tepských lovců lidí. Plně jsem tedy chápal, proč pohled na mě nenaplňoval stopařku kdovíjakým nadšením.

„Uvažuje o tom, že ti napráská a sebere nám peníze,“ sdělil mi Reichis a větřil ve vzduchu ze svého posedu na mém rameni.

„Nemá to zvíře vzteklinu?“ podezíravě na něho po­ hlédla stopařka.

Ostatní lidé nerozumějí prskání, vrčení a někdy dokon­ ce i pšoukání, které Reichis používá ke komunikaci. „Po­ řád se to pokouším zjistit,“ odvětil jsem.

Kočkoveverčák temně zavrčel. „Nezapomněls, že ti klid­ ně můžu vyrvat oči z důlků a sežrat je, až budeš spát?“ Seskočil mi z ramene a vydal se do kouta ke dvěma spícím opilcům. Nebylo pochyb o tom, že se šel podívat, jestli jim nemůže vybrat kapsy.

„Obrať se na ty, kdo znají příběhy,“ začala stopařka mo­ notónním hlasem. „Neřeknou ti nic jiného než to, že za zdmi Ebenového opatství dosud pobývalo jen sedm ci­ zinců. Pět z nich je po smrti. Jeden je závislý na snovém býlí a nenajde ani svůj nos mezi očima, natož tajný kláš­ ter ukrytý v poušti.“ Sáhla po měšci obsahujícím všechny cennosti, které mi ještě zbývaly. „A potom jsem tu já.“

Podařilo se mi sebrat měšec dřív, než se ho zmocnila. Možná na to nevypadám, ale mám rychlou ruku. „Ještě jsme se nedomluvili.“

Poprvé se různobarevné oči staré stopařky upřely na mě. Pokusil jsem se vydržet její pohled, ale je znervózňují­ cí, když na vás zírají dvě oči a každé má jinou barvu. „Proč si vlastně chceš začínat s Černými spoutávači?“ zeptala se. Pohled jí zabloudil k mému levému oku a byl bych se vsadil, že si všimla nepatrného rozdílu barvy v místě, kde se okraje tělově zbarveného mesdetového krému stýkaly s horní částí lícní kosti. „Nemáš náhodou černý stín?“

„Černý co?“ nechápal jsem. „V životě jsem o tom ne­ slyšel.“

„No, já jen že jsem slyšela o partě jan’tepských čarodě­ jů, kteří nabízejí velké peníze za jednoho z nich, který je prý posedlý ďáblem. Už nějakou dobu po tom chlapíkovi jdou. To jsem aspoň slyšela.“

„O tom nic nevím,“ řekl jsem a snažil jsem se, aby má

slova zněla aspoň trochu výhružně. „Jak už jsem říkal, já jenom píšu knihu o tajemném pouštním řádu.“

„Spoustu peněz za toho chlapíka. Možná víc, než je

v tom tvém měšci.“

Nechal jsem měšec být a spustil jsem ruce dolů, abych

otevřel váčky, které jsem měl u boků na opasku. V nich byl červený a černý prášek. Používal jsem je k jedinému kouzlu, o němž jsem věděl, že vždycky vyvolá dojem. „Víš co?“ řekl jsem jakoby nic. „Teď, když ses o tom zmínila, mě napadá, že jsem možná o tom chlapíkovi posedlém černým stínem slyšel. Říká se, že už se ho pokoušela dostat spousta nebez­ pečných lidí. Musím se ptát, co se s nimi všemi stalo.“

Stopařka se ušklíbla koutkem úst. V jejích rukou, jak jsem teď viděl, se objevil pár zahnutých nožů. „Už jsem v životě potkala plno nebezpečných lidí. Žádný z nich mě moc nenadchnul. V čem bys měl být jiný?“

Opětoval jsem její úsměv. „Podívej se za sebe.“

Neudělala to, místo toho nepatrně pootočila jedním z nožů, až jeho ostří zachytilo odraz mého kočkoveverčá­ ka, který se mezitím nenápadně vyšplhal na věšák za ní a teď čekal na pokyn k útoku.

Jo, ten malý prevít se někdy opravdu hodí.

Napočítal jsem tři nadechnutí, než stará stopařka po­ malu položila nože na stůl. „Zdá se, že ta kniha, kterou píšeš, bude fakt dobrá, mladý příteli.“ Popadla můj měšec s cetkami a vstala od stolu. „Musíme se před tím výletem ve městě pořádně zásobit.“

Vyčkal jsem o chvíli déle a ze všech sil jsem se snažil tvářit se, jako bych ještě nebyl rozhodnutý, jestli si ji na­ jmu jako průvodce, nebo ji rozmetám na prach. Popravdě řečeno jsem čekal, až mi srdce přestane bít jako splašené. „Jak daleko je to opatství?“ zeptal jsem se.

Přitáhla si popruh na kuši a zastrčila nože do pouzder. „Hodně daleko, ale neboj se, ta cesta se ti bude líbit.“

„Opravdu?“

Usmála se. „Lidi říkají, že Zlatá stezka je nejbezpečnější a nejkrásnější místo na světě.“

2

Vlastnost mrtvol

Slabé škrábavé zvuky mě vrátily do nepříjemné reality. Pootevřel jsem jedno oko a v mrákotách jsem očekával, že mě oslepí sluneční svit odrážející se od třpytícího se zlatého písku. Místo toho mě uvítalo šero a lezavá zima. Pomysleli byste si, že cesta ve dne tak rozpálená jako Zlatá stezka bude v noci prohřátá. Ale ne, teplota na tom místě spadne ze spalujícího žáru pod nulu během necelé hodin­ ky, jediné části dne, kdy je docela snesitelně. Otřásl jsem se a snažil se znovu usnout.

Škrábání však pokračovalo – v jeden okamžik tak blíz­ ko, až jsem se plácl přes ucho v obavách, že se mi do něj dobývá nějaký hmyz. Když se mi nepodařilo objevit pů­ vod toho zvuku, přinutil jsem se zvednout hlavu natolik, abych ji mohl otočit ke zdroji neustávajícího hluku. Půso­ bil ho Reichis, který se ztěžka vlekl po písku.

Snaží se dostat ke mně, pomyslel jsem si.

Zaplavil mě pocit něhy, který mi dal zapomenout na chlad a zoufalou situaci, v níž jsme se nacházeli. I když jsme se spolu často hádali, kočkoveverčák a já jsme si vzájemně zachránili životy víckrát, než každý z nás doká­ zal spočítat; a teď chtěl Reichis zřejmě zemřít po mém boku.

Natáhl jsem k němu ruku a zjistil jsem, že se vůbec ne­ přibližuje. Že se ve skutečnosti plazí ode mě pryč.

Už jsem se někdy zmínil, že kočkoveverky jsou nevděč­ ní parchanti? Můj takzvaný obchodní partner neplýtval posledními zbytky energie na to, abychom se dočkali kon­ ce společně; tohle nebyl nějaký poslední projev přátelství mezi námi. Ne, místo toho se ta chlupatá bestie pomalu blížila k mrtvole válečného mága.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se.

Žádná odpověď. Reichis se plazil dál a centimetr po centimetru se blížil svému cíli. Když konečně ulehl vedle nebožtíkovy hlavy, vyčerpaný a ztěžka oddychující, obával jsem se, že kočkoveverčákova mysl je snad po dlouhém žíznění natolik zatemněna, že si spletl mrtvého muže se mnou. Sáhl třesoucí se tlapou po mágových nehybných očích, slepě hledících do tmavnoucího nebe. Teprve teď jsem konečně pochopil, co má Reichis za lubem.

„Ach, u všech mých mrtvých předků,“ zaklel jsem, „ře­ kni mi, že nemáš v úmyslu –“

Se zručností, která měla svůj původ v praxi – dlouholeté praxi – Reichis jedním drápem vydloubl muži oko z důl­ ku. Pak široce rozevřel čelisti, vložil si odpornou, slizo­ vitou kouli do tlamy a začal ji žvýkat. „Ach...,“ zasténal slastně, „to je dobrota.“

„Jsi nechutný, víš to?“ Nejsem si jistý, jestli ta slova skutečně splynula z mých rtů. V danou chvíli jsem totiž vynakládal poslední zbytky vůle na to, abych se nepo­ zvracel.

„Mňam,“ zamumlal mezi dvěma skousnutími, načež hlasitě polkl.

O kočkoveverkách se málo ví, že ještě odpudivější než způsob, jakým hltají svou potravu, je jejich posedlost o ní následně básnit. „Víš,“ začal se spokojeným vzdychnutím, „jeden by se bál, že bude rozvařené, když měl ten chlápek tak spálený obličej, ale nakonec chutnalo báječně. Mírně křupavé na povrchu; měkké a teplé vevnitř.“ Natáhl tlapu ke druhé straně mágovy tváře. „Nechceš to levé?“ zeptal se a doplnil to tichým zavrčením, jímž dával najevo, že nabídka nebyla myšlena zcela vážně.

„Jen si dej. Nebudeš mít potom ještě větší žízeň? Nedo­ statkem vody nejspíš umřeme mnohem dřív než hlady.“

„To je fakt.“ Reichis se přitáhl blíž k mágově hrudi, kde zela velká rána po našem souboji a zanechala po sobě kaluž krve. Kočkoveverčák ji začal chlemtat. Přestal, když si všiml mého zděšeného pohledu. „Nejspíš by ses měl taky napít, Kellene. V té krvi přece musí být aspoň nějaká voda, ne?“

„Já nepiju krev. Nejím oči.“

Kočkoveverčák posměšně zamručel. „No jistě, protože pro tebe jsou tvoje kulinářské zábrany mnohem důležitěj­ ší než naše přežití.“

Chtěl jsem mu dát nějakou ostrou odpověď, ale nic mě nenapadalo. Mohl mít totiž pravdu, ačkoli jsem neměl tušení, jestli mohou lidské bytosti skutečně získat z krve dostatek tekutiny, aby přežily, nebo jestli mi po ní bude jenom špatně. Každopádně jsem nedospěl k žádnému roz­ hodnutí, a tak jsem několik minut jen nečinně ležel a na­ slouchal Reichisovu náruživému srkání. Když konečně přestal, lehl si na bok a zavolal na mě. „Kellene?“

„No?“

„Já vím, že je to pro tebe citlivé téma, ale...“

„Co?“

„Až budeš mrtvý, nebude ti vadit, když sním tvoji mrt­ volu?“ Chvatně dodal: „Bude přece lepší, když jeden z nás přežije, ne?“

Z posledních zbytků sil jsem se od něho odvrátil a pře­ valil jsem se na záda, ačkoli mě při tom příšerně zabolela má zranění. Nepřál jsem si, aby poslední věc, kterou na tomto světě uvidím, byla krví zbrocená tvář kočkoveverčá­ ka, který přemítá, jestli mi má napřed sežrat oči, nebo uši.

Vysoko nade mnou, daleko od malicherných starostí smrtelníků, se začaly objevovat první hvězdy, tisíce malič­ kých jiskřiček probouzejících se k životu. Přestože Zlatá stezka byla vyprahlá, neobyvatelná pekelná díra, noční nebe nad ní poskytovalo vskutku nevšední pohled. Zhlu­ boka jsem se nadechl a vzápětí se mi bolestivě stáhlo hrd­ lo – reflex, který, jak se domnívám, vyvolal dlouhý nedo­ statek vody.

Zemřu tady. Ta slova ovládla moji mysl tak náhle a tako­ vou silou jako železné znehybňující kouzlo. Dnes v noci tu doopravdy zemřu, zabitý nějakým pitomým jan’tepským lovcem lidí a díky vlastní hlouposti. Cítil jsem, že se každou chvíli rozpláču, a pokusil jsem se rozechvělými prsty otřít si slzy, které tam nebyly.

Nejspíš jsem mimovolně vzlykl, protože Reichis zavrčel: „No výborně, když budeš brečet, fakt ušetříš spoustu vody.“ Kočkoveverky nejsou zrovna proslulé svým soucitem.

Když se dostanu do potíží, mé přežití obvykle závisí na včasném příchodu jisté hazardní hráčky s vlnitými rudý­ mi vlasy jménem Ferius Parfax. Klečím třeba na kolenou, prosím o milost nějakého šílence, který má náhodou vý­ hrady vůči černému stínu, a čekám, až na mě dopadne jeho meč (palcát, střela z kuše, ohnivé kouzlo, nebo... do­ plňte si sami) a rozdrtí mě, když se zničehonic objeví ona.

„Hej, vy dva, netvařte se tak zuřivě jako dvě divoké fret­ ky, které se perou o kapradinu,“ řekne. Ve skutečnosti tato slova nikdy nepronesla, ale obyčejně je to něco stejně nesmyslného.

„Neopovaž se do toho plést, Argosanko,“ vykřikne mág (voják, zabiják nebo nějaký jiný rozzuřený člověk).

Ferius si posune ten svůj hraničářský klobouk o centi­ metr výš nad obočí, vytáhne z vesty cigárko a řekne: „Ani zdaleka se nechci do ničeho plést, příteli, ale nějak jsem si na toho hubeňoura, kterého se zřejmě chystáš rozsekat na kusy, zvykla. Takže tě musím požádat, aby ses laskavě stáhl.“

A potom? Následuje nelítostný souboj, uštěpačná po­ známka, jistá smrt, zázračný úhybný manévr, nemožné se stává skutkem, protivník klesá, poslední uštěpačná po­ známka – obyčejně na můj účet – a jsem zachráněn. Tak to bylo pokaždé od chvíle, kdy jsem v den svých šestnác­ tých narozenin opustil rodnou zemi.

Jenomže teď je všechno jinak. Před šesti měsíci jsem od Ferius, své učitelky argosanským způsobům, a Nephenie, kouzelnice, kterou jsem kdysi miloval, odešel, protože jsem se dozvěděl, že můj lid nikdy nepřestane pronásle­ dovat mě ani ostatní, kteří mi budou nablízku, dokud budu mít černý stín. A poněvadž černá znamení vinoucí se kolem mého levého oka zjevně nehodlala zmizet, měl jsem jen dvě možnosti: buď opustit dvě ženy, které mi byly nejbližší, nebo riskovat, že budou zabity nepřáteli, kteří měli ve skutečnosti v úmyslu dostat mě. Jakkoli bo­ lestný byl můj odchod, vypadal aspoň trochu ušlechtile.

Asi šest minut.

Ušlechtilost a sebeobětování mají jednu chybu, a sice tu, že když se dostanete do maléru – řekněme třeba, když se vytetované kovové pásky na pažích jan’tepského ča­ rostopaře rozzáří veškerou magií, kterou přivolal, aby vás zabil – není nablízku nikdo, kdo by vás zachránil.

„Ty, Kellene...?“ zeptal se Reichis na něho netypicky nesměle.

„Ano, můžeš mě sežrat, až budu mrtvý. Spokojen?“

Po chvilce ticha následovalo: „Ne, já jen přemýšlel o tom, jestli ten mág nelhal.“

„V čem?“

„Když říkal, že zabil Ferius.“

3

Potíže s kouzly

Podezíral jsem starou stopařku, že nás zradí, od chvíle, kdy jsme se s ní ocitli v srdci pouště daleko od zvídavých očí. S Reichisem jsme ji střídavě sledovali ve dne v noci, zatímco jsme se plahočili přes jednu písečnou dunu za druhou. Naše opatrnost nicméně nakonec vyšla nazmar, poněvadž ačkoli nás vedla do pasti, nepadli jsme do té, kterou nastražila ona sama.

K mnoha způsobům, jimiž si s vámi poušť zahrává, pat­ ří i odraz světla od písku, který před vašima očima vytváří nejrůznější klamné obrazy. Někdy vidíte chvění vzduchu v dáli, které vypadá přesně jako jan’tepské štítové kouzlo. Připravíte se k boji na život a na smrt, aby se vám vzápě­ tí váš zlomyslný průvodce vysmál, že jste „nervózní jako štrajchpudlík.“

Nemám tušení, co jsou „štrajchpudlíci.“ Zřejmě jsou ale dost nervózní.

Pokaždé, když mě nějaký takový přelud vyvedl z míry, stará stopařka vyjížděla do třepetavého oparu, mávala nad hlavou svými zahnutými noži a volala: „Ztrať se, ty odpor­ ný kuse vzduchoprázdna!“ Přišlo jí to všechno náramně legrační až do okamžiku, kdy na ni z jednoho takového mihotavého oparu vylétl záblesk ohnivé magie a proměnil ji v hromádku popela.

Reichis a já jsme v tu chvíli byli tak vyčerpaní, že jsme se málem nestačili vrhnout k zemi, než proti nám vylétl další záblesk. Vzápětí se ukázalo, že jsme vlastně nebyli terčem útoku: tím byli naši koně. Zemřeli milosrdnou a rychlou smrtí. Bohužel na nich byly naložené zásoby, které jsme potřebovali k přežití dalšího týdne v poušti.

„Kolik?“ otázal se ramenatý mág, když vystoupil ze své­ ho zahalovacího kouzla. Nebylo moc působivé, což mi dávalo naději, že tento chlapík možná spoléhá na jedno kouzlo a sám není příliš silný. Možná měl rozzářený je­ nom jeden pásek jako já.

„Kolik čeho?“ zvedl jsem se na nohy a nenápadně jsem sáhl po svých prášcích.

„Kolik mých kolegů mágů jsi zabil, černý stíne? Kolik našich lidí zahynulo, když se snažili učinit spravedlnosti zadost?“

Zvažoval jsem jeho otázku. „Devět,“ zalhal jsem a vzá­ pětí jsem se opravil: „Teď už vlastně deset.“ Vyhodil jsem do vzduchu před sebe červený a černý prášek. Těsně před tím, než se srazily, jsem rukama vytvořil tělesný tvar: uka­ zováčky a prostředníčky mířily na můj cíl jako naváděče, prsteníčky a malíčky byly přitisknuté k dlaním na zname­ ní sebekázně a palce směřovaly vzhůru k nebi, aby vyslaly modlitbu, jíž jsem žádal své předky o pomoc. „Carath,“ pronesl jsem.

Výbuch otřásl vzduchem mezi námi. Červený a černý plamen se navzájem propletly jako hadi a s řevem se vrhly na mého nepřítele. Okamžik nato plameny zmizely, roz­ bité o jeho štítové kouzlo.

Tak tenhle chlapík nejspíš rozzářil víc než jeden pásek.

„Opravdu sis myslel, že to bude fungovat?“ zajímal se.

„Ne, ale teď tě mám tam, kde jsem tě chtěl mít. Ne­ můžeš vyslat další ohnivý blesk, aniž bys zrušil svůj štít.“ Spustil jsem ruce zpět k váčkům na bocích. „Chtěl bys vidět, kdo tasí rychleji?“

„Hehe,“ zachechtal se Reichis.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Nic. Jen je legrační, když se snažíš dělat ze sebe drsňáka.“

„Díky za podporu.“

Můj protivník mě pozorně sledoval a zvažoval moji sílu stejně jako já jeho. Byl mladý jako většina potulných mágů, něco přes dvacet. Obyčejně proto mohu počítat s tím, že moji výzvu přijmou, tenhle se ale neobtěžoval s dalším ohnivým kouzlem. Místo toho si odhrnul vlasy měděné barvy z očí a držel tělesný tvar svého štítu jednou rukou, zatímco druhou zvedl, takže jsem viděl, že má na jednom z prstů nepřirozeně dlouhý nehet. Pomalým, roz­ vážným pohybem si přitiskl tento nehet k zápěstí a vyryl do něj silnou, asi dvanáct centimetrů dlouhou čáru, která za sebou zanechávala rudou stopu.

Reichis se posadil na zadní tlapy a olizoval si pysky. „Neměli jsme mu to krvácení způsobit my?“

„Krvavá magie,“ zašeptal jsem a proklínal svou smůlu. „Proč to musí být zrovna krvavá magie?“

Kdyby byl ten chlapík Berabesq, mohl bych ho po­ važovat za jednoho z jejich šílených bojovníků za víru, kteří s pomocí vlastní krve vytvářejí štíty, ale tohle byl Jan’tep jako já, což znamenalo, že půjde o něco mnohem horšího.

„Chtěl bys vědět, jak jsem tě našel, černý stíne?“ zeptal se.

Teď už nemohlo být pochyb – byl to Jan’tep. Můj lid má pokaždé neodolatelné nutkání umluvit vás k smrti, než vás doopravdy zabije. „Nejspíš vyzařuju nějaké signály pro písečnou magii,“ usoudil jsem, „protože mám takové tušení, že mi to právě chceš říct.“

„Slyšeli jsme zvěsti, že jakýsi odpadlý divotvůrce putuje křížem krážem po kontinentu a hledá lék, což je samozřej­ mě směšné, protože každý ví, že na černý stín žádný lék není. Ale byl jsem si jistý, že ten blázen, o kterém je řeč, není nikdo jiný než Kellen z rodu Ke, nechvalně proslulý nejhorší zrádce v historii našeho lidu.“

To mi připadalo nespravedlivé. Mohl jsem být nanejvýš druhý nebo třetí nejhorší. „Takže sis usmyslel, že dostaneš svoje jméno do dějepisných knih?“

„Nebylo to lehké.“ Ukázal na stříbrné symboly kolem střechy mého hraničářského klobouku. „Ta krycí kouzla jsou pozoruhodně účinná.“

Nu, to bylo dobré vědět. Sebral jsem ten klobouk ji­ nému divotvůrci jménem Dexan Videris jako částečnou náhradu za to, že se mě pokusil zabít. Nikdy jsem si nebyl jistý, jak účinnou ochranu před sledovacími kouzly po­ skytuje.

Mág si poklepal prstem na hlavu. „A pak mě napadlo: vypovězený černý stín, který prchá před jan’tepskou spra­ vedlností a který ví, že ho štěstí dříve či později opustí – nemohlo by ho zoufalství dovést k té komické staré le­ gendě o ,Ebenovém opatství‘?“ Zasmál se tomu názvu. „To tě nenapadlo, že i kdyby takové místo vůbec existovalo, že by ho náš lid už dávno zničil?“ Rozhlédl se po prašné žluté pustině kolem nás. „Nu, své bájné útočiště jsi právě nalezl. Sem takzvaní ,stopaři‘ vodí pronásledované. Pod­ říznou jim tu krk a nechají je zemřít, jejich maso sežrat mrchožroutům a kosti dočista ohladit větrem, aby zmizely v písku a udělaly místo pro dalšího nešťastníka.“

„Co jsem ti říkal?“ zavrčel na mě Reichis a dodal: „Ty důvěřivý pitomče.“

Mág, který stále udržoval jednou rukou tělesný tvar štítu, obrátil druhou a zaťal pěst, až z ní začaly stékat na zem kap­ ky krve a zbarvily zlatý písek u jeho nohou do temně ruda.

„Co to dělá?“ zajímal se Reichis.

„Myslím, že vyvolává krvavé tvary,“ odvětil jsem.

„To nezní dobře. Jak s tím budeme bojovat?“

„Vymýšlím plán.“

Kočkoveverčákův kožich změnil barvu: přizpůsobil se červené skvrně v písku, která se šířila směrem k nám, a splynul s okolím. Svaly na zadních nohou se mu napnu­ ly. „Takže bych měl nejspíš zdrhnout?“

„Jo.“

Reichis se rozběhl, co mu nohy stačily. Nezazlíval jsem mu to. Jak mi pravidelně připomínal, naše štěstí nás jed­ noho dne nevyhnutelně muselo opustit a nedávalo smysl, abychom přišli o život oba. Byl bych se také dal na útěk, ale mágova krev se už vsákla hluboko do písku. Ještě ně­ kolik tajemných slabik a zaklínání bylo dokončeno. Kouz­ lo ožilo a spolu s ním i poušť kolem mě.

Krvetvůrce – neboť nebylo pochyb, že jím skutečně je – zvedl krvácející ruku a natáhl ji ke mně. Ze země se zvedly tisíce kilogramů písku a vytvořily dokonale stejný tvar, jaký měla jeho ruka, jen asi stokrát větší. Když sevřel prsty vzduch, jejich písečná obdoba zopakovala pohyb, popadla mě a zvedla tři metry nad zem.

Mág se pomalu vydal ke mně, náležitě samolibě jako ten, jehož pečlivě nastražená past právě sklapla. „To je zvláštní,“ řekl a teatrálně se rozhlížel kolem. „Neměla by tě právě teď přijít zachránit jistá Argosanka, která do vše­ ho strká nos?“

„Dej jí ještě chvilku,“ řekl jsem. Trocha blufování v této situaci nemohlo uškodit. „Když jsme viděli tvoje působivé zahalovací kouzlo, Ferius šla pro své argosanské přátele. Nejspíš si teď dávají partičku pokeru o to, kdo ti nakope zadek jako první.“

Mág sáhl volnou rukou do záhybů pláště a vytáhl kar­ tu. Vybarvený povrch pokrývaly zručně vyvedené linky: ruka se sedmi trny v dlani. Okamžitě jsem v ní poznal jednu z Feriusiných karet dluhů – ty, které uchovávala jako připomínky každého závazku, který za léta na cestách nashromáždila. Tahle ale byla potřísněna jakýmisi tmavší­ mi skvrnami. „Krev té Argosanky způsobila, že můj malý suvenýr je strašně lepkavý. Obávám se, že zbytek balíčku je úplně zničený.“

„Blufuješ,“ řekl jsem a marně jsem se snažil vykroutit z té obrovské písečné ruky, která mě věznila. „Ferius Par­ fax je mnohem chytřejší, než aby se nechala chytit něja­ kým hloupým –“

Mág mě přerušil nesouhlasným zamlaskáním. „Nepře­ ceňuj tolik památku své mrtvé přítelkyně. Dokonce ani ona by nedokázala vyzrát na všech sedmdesát sedm.“

„Sedmdesát sedm...“ To číslo mi vyrazilo dech. Nebo to možná byla jen písečná ruka, která mi drtila plíce.

Mág na mě triumfálně pohlédl. „Mučitelé. Spoutávači. Světlotvůrci. Váleční mágové. Oslepovači. Je nás sedmde­ sát sedm, Kellene. Hotový válečný konvent.“ Ušklíbl se. „Ačkoli myslím, že ta Argosanka tomu říkala... Jak jenom zněl ten legrační název, který nám dala? ,Domobrana‘?“

Domobrana bylo přesně to slovo, které by Ferius použila. „Teď vím, že lžeš,“ řekl jsem. „Válečný konvent se nesešel už tři sta let. Žádný klanový kníže nemá takový vliv, aby...“ Už při prvních slovech jsem věděl, že se mýlím. I když přimět jan’tepské mágy, aby se na něčem dohodli, bylo jako sehnat dohromady smečku rozzuřených koček ovládajících kouz­ la, byla tu jedna osoba, která by to snad mohla dokázat: nově zvolený kníže mého klanu, jediný muž na světě, jehož talent pro intriky a manipulaci s lidmi by mohl sjednotit sedmasedmdesát lordů mágů pro jeho věc.

Krvetvůrce musel postřehnout rostoucí zoufalství v mém výrazu. „Ke’heops,“ potvrdil. „Pán rodu Ke. Tvůj otec.“ Zachechtal se přes sevřené rty. „Ty jsi musel být strašně neposlušný syn, co?“

„Tohle by neudělal! Jenom kvůli tomu, aby mě zabil!“

„Co praví stará moudrost? ,Otcovu lásku pokaždé pře­ může jen jeho hněv.‘“

Nikdy předtím jsem toto rčení neslyšel, ale vystihovalo Ke’heopse dokonale.

„Pokud tě to uklidní,“ pokračoval krvetvůrce, „netýká se to jenom tebe. Lord Ke’heops požádal klany, aby ho jmenovaly mágem vládcem veškerého našeho lidu, ty však o této záležitosti zatím nerozhodly. Svolal tedy sedmdesát sedm mágů, aby ho doprovodili na jeho velkém tažení. Hodlá prokázat svou cenu tím, že pochytá všechny zbylé černé stíny na kontinentu.“ Krvetvůrce zvedl prst a část mohutné písečné ruky se jemně dotkla černých znamení kolem mého levého oka. „A začne vlastním synem.“

Stále na mě hleděl, jako kdyby čekal na nějakou odpo­ věď, ale když jsem se pokusil promluvit, sevřel pěst o kou­ síček víc, abych nemohl ani dýchat. „Měl bys na něho být hrdý, Kellene! Nikdy od té doby, co jsme zbavili svět záplavy mahdeckých kmenů, nebyl náš lid tak jednotný.“ Mág se odmlčel, načež dodal: „Nu, možná jsme tu a tam pár zatoulanců přehlédli.“

Ferius, pomyslel jsem si. On ví, že Ferius je Mahdek.

„Zemřela kvůli tobě,“ řekl krvetvůrce tiše, takřka laska­ vě. „Asi tucet z nás rozšířilo zvěst, že jsi byl zajat nedaleko odsud a že se sem sjíždějí příslušníci tvého klanu, aby tě odsoudili k smrti. Argosanka usoudila, že tě musí osvo­ bodit dříve, než dorazí ostatní. Vběhla nám přímo do pasti. Tak jsme ji zajali, Kellene. Proto tam její mrtvola hnije ještě dnes. Nepohřbená. Čeká na mrchožrouty, aby zbavili svět jejího puchu.“ Přistoupil blíž a hodil po mně kartu. Odrazila se mi od tváře a spadla na zem. „Šikovný trik, co říkáš, černý stíne?“

Zmocnil se mě bezmocný vztek a jako naprostý hlupák jsem sebou začal ještě víc házet v marné snaze uniknout z drtivého sevření jeho písečného výtvoru. Dost, nařídil jsem si. Hněv ti teď nijak nepomůže. Uvažuj, sakra! Uvažuj!

Naneštěstí nejsem jediný, kdo se často nechává unést hněvem. Vzduch prořízl vzteklý Reichisův řev. „Ty mizer­ ný jan’tepský vypelichanče!“

Koutkem oka jsem ho viděl, jak se vrhá na mága s tesá­ ky a drápy připravenými zarýt se do našeho nepřítele. Kr­ vetvůrce byl však chytrý – a připravený. Musel o Reichiso­ vi vědět, stejně jako věděl o Ferius, takže kočkoveverčákův útok očekával. Rozevřel dlaň, čímž přiměl její písečnou repliku učinit totéž, a já jsem se zhroutil na zem. Následo­ valo lehké mávnutí a výtvor prudce zasáhl Reichise a od­ razil ho asi sedm metrů daleko. Kočkoveverčák dopadl na zem jako hadrová hračka a zůstal nehybně ležet. Než jsem stačil sáhnout po prášcích, mág natáhl ruku ke mně, sevřel ji a byl jsem opět znehybněn.

„Devět mágů,“ pravil záštiplně a přitom mi svíral hrudní koš, až jsem myslel, že mi ho v následující vte­ řině rozdrtí. „Devět skvělých mužů a žen přišlo o život jenom proto, že jsi neměl dost odvahy smířit se se svým osudem.“

„Na mou obranu,“ zachroptěl jsem a zalapal po dechu, „to nebyla kdovíjak vábná budoucnost.“

Zasmál se, přistoupil blíž a jeho písečné sevření ma­ ličko polevilo. „Nemůžu neobdivovat protivníka, který dokáže žertovat ještě ve chvíli své smrti. Ferius Parfax to taky tak dělala.“

„Vážně?“ opáčil jsem a snažil jsem se natáhnout ruce, abych dosáhl k váčkům u boků. Neměl jsem šanci vyhodit prášky do vzduchu – natož vytvořit tělesný tvar, abych je mohl nasměrovat –, ale v mysli mi vyvstával nový plán. Byl podlý, zákeřný, ba dokonce krutý, o to však lákavější. „Škoda že jsi neviděl, jak jsem těch devět mágů odpálil, protože to bylo opravdu zábavné.“

Ústa se mu zkřivila ohavnou grimasou. Na okamžik zvedl ruku nad hlavu a vzápětí jí máchl dolů, čímž mnou mrštil o zem a vyrazil mi dech. „Ty se budeš posmívat smr­ ti svých krajanů?“ obořil se na mě. „Cožpak si ani vyhna­ nec jako ty neuvědomuje, jak málo opravdových mágů je mezi námi? Jak početní jsou naši nepřátelé?“ Roztřásl se spravedlivým hněvem a proměnil písek v mohutnou pěst, která na mě vzápětí dopadla jako kladivo.

Loučil jsem se v tu chvíli se životem, ale ukázalo se, že tvar už nebyl tak pevný jako předtím. Písek se při nárazu do mých ramenou rozpadl a napůl mě pohřbil. Rána bo­ lela jako čert, ale odhalila mi, že soustředění mého pro­ tivníka není nezlomné.

Vyplivl jsem písek. „Nejsou to moji krajané. Je to banda darebáků, kteří se schovávají za kouzla, protože jsou příliš zbabělí na to, aby si ušpinili ruce.“

„Hnusný černý stíne!“ zařval a udeřil mě hřbetem asi dvoutunové písečné ruky. Tvar se však opět rozpadl dřív, než mi mohl vážněji ublížit. Mezitím se většina prášku z mých váčků vysypala do zbytků jeho výtvoru.

S námahou jsem se postavil a věnoval mágovi ten nej­ drzejší úsměv, jakého jsem byl schopen. „Nevím, nevím, příteli, ale vypadá to, že se tvoje dokonalé kouzlo roz­ padlo.“

Samolibě se ušklíbl. „Vážně tomu věříš? Že mě můžeš dohnat k tomu, abych ztratil vládu nad svými kouzly? Do­ vol, abych ti předvedl rozdíl mezi amatérským divotvůr­ cem a skutečným mágem.“ Obrátil ruku dlaní vzhůru a písek se zvedl do vzduchu a vytvořil tvar, který si přál. Začal pomalu svírat prsty a díval se, jak čekám na smrt. Jenže čekání na smrt nikdy nebylo můj styl. Ve skutečnos­ ti jsem čekal na něco docela jiného.

Dělej, modlil jsem se v duchu. Ukaž mi, jak jsi silný. Vytvoř pěknou velikou pěst, abys mě s ní udeřil.

Na předloktí se mu zaleskly rudý a šedý vytetovaný pá­ sek označující krev a železo. Zářily jasně, když soustředil svou vůli a svíral pěst co nejsilněji, aby byl písečný tvar co nejsoudržnější, až mi jím zasadí úder do hlavy. „Nějaká poslední slova?“ zeptal se.

Měl jsem sto chutí mu odpovědět: „Jenom jedno, blbeč­ ku,“ ale tím bych riskoval, že propásnu správný okamžik pro své kouzlo. Držel jsem jazyk za zuby a čekal jsem na znamení. Když se hned neobjevilo, začal jsem se obávat, že se prášky v písku příliš rozptýlily a nebudou se moct zažehnout. Ale pak jsem to znamení uviděl: první nád­ hernou jiskru vystupující z písku, jak se prášky uvězněné uvnitř spojily. „Carath,“ pronesl jsem.

Mág vytřeštil oči, když si i on povšiml záblesku svět­ la a spatřil tělesné tvary, které vytvářely mé ruce. Dvo­ jí plamen, rudý a černý, se na něho obořily se zuřivostí sta pekel a obklopily ho. Reflexivně zrušil krvavé kouzlo a zoufale se snažil vytvořit tělesné tvary pro štít. Ale na to už bylo pozdě, protože v tom okamžiku písek všude kolem nás vybuchl. Ucítil jsem žár a tlaková vlna mě vyzdvihla do vzduchu.

Musel jsem na několik vteřin ztratit vědomí, protože když jsem otevřel oči, ležel jsem tváří k zemi. Nedokázal jsem se zvednout, a tak jsem přilezl k mému nepříteli po čtyřech. Řídil jsem se při tom čichem a stále ještě pořád­ ně rozostřeným zrakem.

Když jsem se k němu konečně dostal, zjistil jsem ke

svému úžasu, že se mu přece jenom podařilo vytvořit štít. K jeho smůle kouzlo působilo pouze částečně, když ho zasáhly plameny. Místo aby bylo jeho tělo sežehnuté na škvarek, skládalo se teď z částí nezasažené kůže a kusů spáleného masa barvy popele. Z rány na prsou se mu vali­ la krev tak silně a rychle, že ji ani já, ani nikdo jiný nedo­ kázal zastavit. „Deset,“ hlesl a z úst se mu vyřinula další krev. „Deset našich lidí. Jsi na to pyšný?“

„Skoro vůbec ne,“ odvětil jsem.

Zasmál se, přestože měl v očích slzy, které poněkud zpochybnily sílu kletby, již vzápětí pronesl: „Moje smrt ti nepřinese nic než nové utrpení. Na mé místo nastoupí jiný a po něm další, pokud padne. Sedmdesát sedm mágů tě bude pronásledovat, dokud se poušť nezbarví doruda tvou krví. Slyšíš je přicházet, divotvůrce?“

Za jeho předstíranou odvahou a opovržením byl cítit nekonečný smutek, jako by byl nucen sledovat, jak se všechny jeho sny o tom, že se z něho stane velký mág – sny, které jsem kdysi sdílel i já –, hroutí podobné hra­ dům z písku. Jeho utrpení mě naplňovalo studem nad tím, co jsem se chystal udělat, ale přece jsem to udělal. Uchopil jsem ho za ramena a stiskl je, až sebou trhl bo­ lestí. „Řekni mi, co se stalo s Ferius Parfax. Říkal jsi, žes ji zabil. Byla to lež?“

Rty se mu zachvěly a nebyl jsem si jistý, jestli mě vní­ mal. Pak ze sebe vyrazil chraplavý smích doprovázený dal­ ším proudem krve. „Řekl jsem, že jsem ji zabil? Možná unikla. Možná jsem ji ani nenašel. Pros mě, abych ti řekl pravdu, a třeba si vzpomenu.“

Znovu jsem s ním zatřásl. „Prosím! Jen mi řekni, jestli je –“

Můj protivník skonal s tichým vydechnutím, ve kterém dozněla jeho poslední slova: „Budeš trpět, černý stíne.“

4

Na prahu smrti

Uběhl den a noc, než jsme se s Reichisem dokázali od­ plazit o pár metrů dál, aniž bychom při tom omdlévali bolestí. Byli jsme vyčerpaní a polomrtví. Pobyt v poušti bez průvodce a bez zásob se brzy postará o tu druhou polovinu.

„Víš, na co jsem myslel?“ vyrušil mě Reichis z dřímoty, z níž bych se patrně nikdy neprobral.

S námahou jsem otevřel oči. Temnotou si razil cestu první oranžový záblesk svítání. Za chvíli bude zase horko. „Na co?“

„Když se tě ten mág ptal, jestli chceš vyslovit nějaká po­ slední slova. Měl jsi říct: ,Jen jedno‘. A pak ho odpálit.“

Zůstal jsem ležet, dokud jsem nenabral do plic dost vzduchu, který bych mohl vyplýtvat při odpovědi. „Dobrá připomínka. Zapamatuju si ji propříště.“

Když mně po tváři přejely první paprsky ranního světla, začala se mě zmocňovat otupělost. Bylo to tady. Bylo to skutečně tady. Za další hodinu, možná dvě, zemřu.

Sebral jsem poslední zbytky vůle, které mi zbyly, a po­ malu jsem se sunul k Reichisovi.

„Co to děláš?“ zpozorněl.

Zhroutil jsem se půl metru od něho a natáhl jsem ruku, abych ji položil na jeho kožich.

„Kellene?“ Došlo mu, co mám v úmyslu. „Okamžitě ze mě dej tu svoji smradlavou pracku!“

„Ne,“ řekl jsem a sledoval, jak jeho srst pomalu mění barvu. Snažil se, aby se proměnila na černou s rudými pruhy, což dělal pokaždé, když chtěl vypadat hrozivě, ale byl příliš zesláblý, takže srst získala jen světle šedou bar­ vu. Něžně jsem ho pohladil. „Jestli tady máme zemřít, pak řeknu to, co říct musím. A ty budeš poslouchat.“

Kočkoveverčák se pokusil odplazit z mého dosahu, ale neměl na to sílu. „Nech mě být, vypelichanče! Nejsem tvůj příbuzný. Nejsem dokonce ani tvůj přítel! Byla to čistě obchodní dohoda!“

„Reichisi,“ nedal jsem se odbýt jeho protesty, „byl jsi

protivný a vzteklý. Zloděj, lhář a...“

„Vrah,“ doplnil mě.

„Správně. To taky. Ale přes to všechno jsi byl... Reichi­

si, chci, abys věděl, že jsem tě měl –“

Přerušil mě zuřivým zavrčením, při kterém se snažil do­

stat nohy pod tělo. „Pitomý vypelichanče! Kvůli tvému fňukání a kecání jsme je málem neslyšeli!“

„Neslyšeli koho?“ Ale pak jsem je uslyšel i já: tiché, šou­

pavé kroky v písku. Podařilo se mi převalit se na záda; i když mi to moc neprospělo. Měl jsem tak ztuhlé prsty, že kdy­ bych se pokusil vyslat kouzlo carath, jen by mi utrhlo ruce.

Nad námi stály dvě postavy v kápích a vycházející slunce za jejich zády jim skrylo tváře ve stínu. Postupně jsem roze­ znal dlouhé černé kožené kabáty, které ničím nepřipomí­ naly barvami zářící hedvábný háv jan’tepského mága. Byly ovšem mnohem praktičtější. Postavy poklekly a začaly mě nakládat na nosítka zhotovená ze spleteného rákosí.

„Tak co ty na to?“ řekl jsem Reichisovi. „Stopařka ne­ lhala, že nás dovede k Ebenovému opatství.“

„Jo,“ zavrčel tiše, „jenže něco vynechala.“

Kočkoveverky mají lepší zrak než lidé, proto si všiml toho, co bylo špatně, dřív než já: mnichovu tvář pod kápí brázdily křivolaké černé čáry, které se pohybovaly jako živé. Aspoň takový jsem měl při pohledu na ně dojem.

„A sakra,“ zamumlal jsem a ztratil jsem vědomí.

Nakonec jsme tedy všem zkouškám a mukám navzdory bájný klášter v poušti našli, nebo spíš on našel nás. Pro­ blém byl v tom, že nedostal své jméno proto, že v něm měli lék proti černému stínu.

Nazýval se Ebenové opatství, protože mniši, kteří v něm žili, mu propadli.

5

Odvrácená strana snů

Můj lid nenávidí sny.

Nesnáší je.

Strašlivé věci.

Nejzákladnějším požadavkem magie na mágovu mysl je soustředění: dokonalé povědomí o okolí a naprosté zkrocení myšlenek. Nemůžete ovládat šest esoterických sil světa, pokud je váš mozek zaměstnán tím, že vás infor­ muje, jak poskakujete na hřbetě mořského hada obklope­ ný bílými medvědy, kteří vám bez ustání hvízdají do uší.

Takže ano, mému lidu jsou sny k ničemu.

Stejné je to, mimochodem, s psanci. Těžko se dosta­ nete z úzkých, když budete mít halucinace o něčem, co – zpětně – nejspíš nebylo o moc horší než to, co se vám má stát v nejbližší chvíli.

„Bílí medvědi!“ zaječel jsem a snažil jsem se zbavit pout. Jako by medvědi nestačili, jakási kluzká, slizká moř­ ská obluda mi navíc polykala nohy. Byl jsem už napůl pohlcen a odporné hadovité tělo příšery mě dusilo ve svém vlhkém mrazivém objetí. Čím víc jsem se snažil ji odkopnout, tím silnější bylo sevření odporného tvora, až se moje dokonale vycvičená jan’tepská mysl konečně pro­ brala a převzala vládu nad mým vědomím.

Jsi zamotaný do přikrývek, pitomče. A vlhké jsou proto, že ses zpotil.

S jistým úsilím jsem vyprostil nohy z přikrývek a od­ hodil je. Vzápětí jsem toho litoval. Ať jsem byl kdekoli, musela být noc, protože se do mě dala pořádná zima. Kolem byla tma. Potřásal jsem hlavou, dokud jsem se necítil úplně probuzený, a abych si tím byl zcela jistý, ješ­ tě jsem se několikrát plácl do tváří. Sny bývají v tomhle záludné; popletou vás tak, že si myslíte, že jste vzhůru, aby vás o několik vteřin později přišli sežrat další hvízdající bílí medvědi.

Když si mé oči pomalu zvykly na tmu, zjistil jsem, že se nacházím v jakémsi stanu tvořeném třemi tyčemi sváza­ nými nahoře koženými řemeny a přikrytými silnou plach­ tovinou. Měl jsem na sobě pořád své oblečení, což bylo špatné, protože stejně jako přikrývky bylo nasáklé zimnič­ ným potem. Roztřásl jsem se chladem, ale přesto jsem se zvedl do sedu a poohlédl jsem se po něčem, co by se dalo použít jako zbraň. Skoro nikdy se totiž neprobouzím na cizím místě, aniž by měl někdo v plánu mě zabít.

Vedle sebe jsem nalezl zbytky mé mošny – aspoň to, co nebylo v poušti spáleno na škvarek jan’tepským krvetvůr­ cem. Většina obsahu byla zničena, ale pořád mi zbývala polovina balíčku Feriusiných jako břitva ostrých ocelo­ vých karet. Položil jsem je stranou, přejel jsem prsty po spodní obrubě košile a nahmatal jsem tam známé tvary pěti castradaziho mincí zašitých v tajné kapsičce, kam jsem je ukryl před Reichisem, aby mi je nemohl ve spán­ ku ukrást. Hned se mi dýchalo o něco lehčeji. Můžete si myslet, že půl balíčku karet a pár mincí není moc, ale v situaci, jako byla tato, se člověk spokojí i s málem.

Rozhlížel jsem se dál po stanu a hledal... Ano! Asi půl metru stranou ležel stočený můj opasek i s připnutými váčky. Teď byly samozřejmě skoro prázdné, protože jsem většinu prášku spotřeboval na toho zatraceného krvetvůr­ ce, ale i pár špetek mohlo znamenat rozdíl mezi únikem a popravou.

Vzal jsem si opasek a uložil ocelové karty do koženého pouzdra, které jsem si nechal přišít na pravou nohavici kalhot. Krejčímu připadal ten nápad velice zvláštní, ale peníze za jeho uskutečnění ode mě s radostí přijal.

Dobrá, pomyslel jsem si. Mám všechny svoje věci. A teď, kde je –

„Vida. Jsi vzhůru.“

Hlas, který mi málem způsobil srdeční záchvat, promlu­ vil daromansky, ale podle přízvuku jsem měl podezření, že patří Berabesqovi. Ve vchodu do stanu se objevila tvář, jejíž ostře řezané rysy mé podezření potvrdily. Ten člověk byl mladší, než jsem očekával – jen asi o rok starší než já –, a nevypadal jako žádný z mnichů, které jsem dosud viděl. Kaštanově hnědé vlasy mu spadaly skoro až na ramena a místo pláště měl na sobě dlouhý kožený kabát bez rukávů, který odhaloval štíhlé paže a kroutící se černé čáry, jež se vinuly kolem nich. Co tam nebylo, bylo stejně překvapující.

„Nemáš žádné pásky,“ podotkl jsem a můj hlas zavrzal jako panty zrezavělých vrat.

Obrátil oči v sloup. „Typický Jan’tep. Nejspíš tě vycho­ vali ve víře, že černý stín mohou dostat jedině mágové, co?“ Ohnul ruku a znamení na kůži se zavlnila. „Jedna z mnoha lží, které tvůj lid šíří.“ Posadil se na paty. „Jme­ nuju se Tournam, a kdyby tě to zajímalo, byl jsem to já, kdo tě zachránil před smrtí v poušti. Slzet vděčností ne­ musíš.“ Podal mi stříbrnou mísu. „Tady je jídlo, kdybys měl hlad.“

„Já...“ Mám hrozný hlad, uvědomil jsem si. Příšerný hlad. Snědl bych vlastní ruku, kdyby na ní bylo dost masa.

„Asi bych se mohl najíst,“ odpověděl jsem a zachvěl jsem se, protože mnich vpouštěl dovnitř chladný vzduch.

V míse byla na pohled dost odporná směs sušených trav s kousky vařeného masa čehosi neurčitelného a nej­ spíš stejně odporného. Skoro jsem mu ji vytrhl z ruky.

Vynikající..., pomyslel jsem si. Vlastně jsem si chuť jídla uvědomil, až když jsem většinu spolykal a na jazyku mi zůstalo posledních pár kousků masa.

„Neměl bys jíst tak rychle,“ napomenul mě. „Bude ti –“

„Ještě!“ požadoval jsem a podal mu prázdnou mísu.

Založil si ruce na prsou a napnul svaly, což – tísnivě – opět rozvlnilo jeho znamení černého stínu jako hady. „Později, až si tvůj žaludek zvykne na jídlo.“

„Hned,“ zasípal jsem. Můj hlas přece jen ještě nebyl připravený na tak dlouhé hovory.

Popravdě není příliš rozumné vznášet požadavky vůči svým hostitelům – či únoscům –, ale hladověl jsem po­ měrně dlouho ještě předtím, než mě zajali, a od té doby muselo uplynout dalších několik dní. Mé chování při jíd­ le možná také poněkud utrpělo proto, že jsem strávil to­ lik času ve společnosti jednoho přes půl metru dlouhého chlupatého žrouta.

Počkat, napadlo mě, jak je možné, že mi ani jedno sousto neukradl?

„Kde je Reichis?“ zeptal jsem se.

Můj dobrodinec na mě zmateně pohlédl. „Neznám žád­ né místo, které by se tak nazývalo. Je to snad –“

„Kočkoveverka! Zvíře, které bylo se mnou, když jste mě našli.“

Zasmál se, což se Berabesqům daří dělat s přízvukem. „Aha, to zvíře.“

„Jaké ,aha‘?“ naléhal jsem a žaludek jako by mi náhle sevřela ledová ruka.

Mladý mnich si klekl a posadil se na paty. „Opat nám poručil, abychom přinesli tebe a nikoho jiného. V opat­ ství jsou zvířata k ničemu.“ Kývl hlavou k míse, kterou jsem stále držel v ruce. „Kromě jídla, samozřejmě.“

Ve váčcích už moc prášků nezbývalo, takže jsem vzal jenom špetku do každé ruky, než jsem toho parchanta odpálil.

6

Bílý písek

Moje kouzlo nepůsobí pokaždé stejně jako obyčejný oheň. Červený a černý plamen spolu reagují různě v závislosti na tom, kolik prášku použiju a jak přesně ohnu prsty. Škála účinku se pohybuje od úderu hodně velikého stro­ mu až po dravé ohnivé zjevení, které z vás doslova trhá maso. Malá špetka prášku, kterou jsem použil v tomto případě, spolu s tím, že ukazováčky a prostředníčky na každé ruce mířily kousíček od sebe, zafungovala tak, jako kdybyste vzali rozžhavenou pánev a praštili s ní Tournama do prsou. Hodně, opravdu hodně prudce.

Rána ho odhodila asi o dva metry dozadu a já jsem vy­ užil jeho okamžité ztráty orientace a vyrazil jsem ze stanu. V následujícím okamžiku jsem už byl deset metrů od něj a uháněl jsem do noci.

To o Reichisovi byla lež, opakoval jsem si znovu a zno­ vu. I když byl zraněný, kočkoveverčák by jim snadno dokázal uniknout. S jeho schopností měnit barvu srsti tak, aby splývala s okolím, se jim mohl ztratit ve zlata­ vém písku.

A potom co?

I kdyby se Reichisovi podařilo utéct, nechal jsem ho

v poušti samotného, s hnisajícími ránami, umírajícího žízní...

„Reichisi!“ zavolal jsem.

Blízko za mnou se ozval pleskot nohou v sandálech.

Kdosi mě pronásledoval.

Musím se udržet v pohybu, uvědomil jsem si, protože se mě

opět začala zmocňovat ta zatracená zima. Podíval jsem se na zem a zjistil jsem, že mi mimo jiné vzali také boty a že písek zde je bílý. Chladil mi chodidla a byl zvláštně jemný, na což jsem vůbec nebyl zvyklý. Jak daleko mě odnesli?

„Reichisi!“

Naslouchal jsem, jestli se mi ozve. Zavrčení, zakňučení – sakra, i nadávku bych uvítal. Žaludek se mi sevřel, ať už strachy, zimou nebo snad proto, že mi nesedlo kočkove­ verčí maso.

Předkové, jestli jste mi dovolili sníst mého obchodního partnera, přísahám, že si obstarám dva plné váčky červeného a černého prášku, sejdu se s vámi v šedé uličce a vyřídím si to s vámi tak, že se vám to ani trochu nebude líbit.

„Stůj!“ křičel můj pronásledovatel. „Odsud se nedo­ staneš!“

Ohlédl jsem se. Dva mniši. Berabesq a ještě jeden.

Zjevně jsem Tournamovi nezpůsobil tak vážné zranění, abych ho vyřadil z boje. Jeho společník byl větší, na sobě měl kabát s rukávy, které mu zakrývaly ruce, a měsíc nad námi osvětloval jeho oholenou hlavu pokrytou zkrouce­ nými čarami černého stínu zakončenými trojím zname­ ním ve tvaru slzy pod levým okem, takže skoro vypadal, jako by plakal.

Běžel jsem dál a mé oči hledaly nějakou zbraň v té za­ tracené bílé poušti, jejíž mrazivý vítr mi pronikal až do morku kostí.

„Poslechni nás, ty blázne,“ hulákal větší mnich. „Ženeš se rovnou do náruče smrti!“

Už mě doháněli, což znamenalo, že moje šance unik­ nout jim byla malá. Naštěstí jsem měl s pronásledováním spoustu zkušeností.

Sáhl jsem do kapsy pro ocelové karty. Prudce jsem se zastavil, otočil se na patách a stanul jsem svým pronásledo­ vatelům tváří v tvář, přestože jsem trochu podklouzl na jem­ ném písku. Hodil jsem na přibližující se mnichy dvě karty.

Když říkám „hodil“, měl bych připomenout, že to ve skutečnosti znamenalo, že jsem proti nim vyslal dva jako břitva ostré obdélníkové ocelové listy otáčející se tako­ vou rychlostí, že bylo takřka nemožné před nimi uskočit. Mým pronásledovatelům se měly zaříznout do masa stej­ ně hluboko jako vržený nůž.

Mniši neměli ani čas zvednout ruce a chránit si obličej, když karty letěly vzduchem přímo na ně. Nepotřebovali to. Těsně před tím, než ostří zasáhla cíl, se znamení čer­ ného stínu na Tournamových rukou sama od sebe roz­ vinula, roztančila se ve vzduchu jako cákance černého inkoustu z pera a odrazila karty stranou.

Napůl zděšeně a napůl okouzleně jsem sledoval, jak se křivolaké čáry vracejí ke svému majiteli, ovíjejí se kolem jeho rukou a skládají se opět do obrazce, který vytvářely předtím.

Kdykoli se projeví můj černý stín, buď mi předvádí pří­ šerné vidiny lidí měnících se v ohavná strašidla, nebo mě vrhá do temnoty. Život je někdy tak nespravedlivý.

„Zůstaň, kde jsi, pitomče!“ křičel Tournam. Předek jeho koženého kabátu byl na místě, kde ho zasáhly moje plameny, skrz naskrz propálený, ale kůži pod ním měl tak hustě pokrytou černými znameními, že se nedalo po­ znat, jestli jsem ho vůbec zranil. Uvažoval jsem o tom, že se pokusím o své kouzlo ještě jednou, ale měl jsem málo prášku, což znamenalo, že bych ho musel vyškrabovat ze stran a dna váčků, abych ho měl dost na správné vy­ slání kouzla – a na to jsem neměl čas. Nezbývalo mi, než běžet dál.

V situacích, jako je tahle, mám k dispozici přesně pět zbraní, kterých mohu použít. První je moje kouzlo s práš­ ky, které – jak víte – vyžaduje prášky. Druhá jsou ocelové karty, které se ukázaly být proti těm dvěma neúčinné. Tře­ tí je větrný duch zvaný sasutzei, který žije v mém pravém oku a který mi nikdy – a tím myslím opravdu nikdy – ne­ pomáhá, když to po něm chci. Čtvrtá jsou castradaziho mince v mé košili, které jsem se dosud nenaučil používat. A poslední položka mého smrtícího arzenálu? Půl metru dlouhý, špatně naložený kočkoveverčák.

Teď byla ideální doba na to, aby se objevil.

Neobjevil se.

„Podívej se, ty blázne!“ zavolal na mě velký mnich s ho­ lou hlavou. „Podívej se, kde stojíš!“

Ukázalo se, že je to rozumná rada, jelikož jsem se právě dostal na okraj útesu. Při pohledu do hlubiny pode mnou se mi zatmělo před očima a kolena se mi roztřásla.

Kdo dal horu doprostřed pouště?

Spousta věcí najednou začala dávat smysl – proč jsem přestal cítit nohy, pro



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.