načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Divoký západ III. Cesta na severozápad - Jiří Černík

Divoký západ III. Cesta na severozápad
-10%
sleva

Elektronická kniha: Divoký západ III. Cesta na severozápad
Autor:

Poslední svazek volné trilogie zasvěcené kolonizaci Spojených států (zatím vyšly svazky Muži zákona a Muži víry), jejímž autorem je Čechoameričan Jiří Černík, se věnuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50 Kč 45
+
-
1,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 180
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7190-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poslední svazek volné trilogie zasvěcené kolonizaci Spojených států (zatím vyšly svazky Muži zákona a Muži víry), jejímž autorem je Čechoameričan Jiří Černík, se věnuje vylíčení dnes doslova už klasického příběhu dobrodružné cesty Lewise a Clarka, zpopularizovaného románem i filmovým přepisem. Slavný příběh oslaví už své 200. výročí!

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Jiří Černík, 2003

© Libri, 2003

ISBN 80-7277-190-6


Obsah

CESTA NA SEVEROZÁPAD

Pár slov úvodem

Z Washingtonu do Saint Louis

Proti proudu Missouri

Do země Šošonů

Přes pohoří Bitterroot k Pacifiku

Návrat

Pár slov na závěr

Přílohy

Seznam literatury

Seznam účastníků expedice

Přehled nejdůležitějších událostí

TRAPEŘI

V kožešinovém království

Hugh Glass

John Colter

Jim Bridger

Pár slov na závěr

Přílohy

Seznam literatury

Slovníček měr

Obsah

7

16

27

39

51

63

73

83

83

85

87

113

128

144

168

177

177



Cesta na severozápad

Pár slov úvodem

S historií amerického Západu jsou spojeny desítky jmen

více či méně známých osobností. Mezi prvními to byli

Španělé, kteří se, hnáni touhou po zlatě, tlačili z Mexika

na sever a usazovali na území nynější Kalifornie, Texasu,

Nového Mexika, Arizony a Colorada. V 18. století pak

kanadští trapeři francouzského původu: ti, lákáninesmír

ným bohatstvím srstnaté zvěře, pronikali na jih podél řek

Mississippi a Missouri prakticky až k Mexickému zálivu,

k francouzskému přístavu New Orleans. Francouzskáko

runa si poté činila nárok na obrovské území, které najiho

západě hraničilo s Texasem a rozkládalo se od Mississippi

až ke Skalnatým horám. Po prohrané válce s Anglií, v tzv.

sedmileté válce (1756–63), území připadlo Španělsku,kte

ré si je podrželo až do roku 1800, kdy NapoleonBonapar

te přinutil Španěly, aby je vrátili Francii.

Američané tento vývoj sledovali s jistými obavami.Mla

dá republika poté, co vybojovala nezávislost na Británii,

musela čelit mnoha potížím, které se týkaly i prostoru

mezi Mississippi a Appalačským pohořím. Tamějšíoby

vatelstvo se cítilo odříznuto od pobřežních měst, a tedy

také od trhů, na kterých byl zájem o jejich produkty:pře

devším o kožešiny, obilí a whisky. Mnozí osadníci proto

využívali splavnosti řek Ohia a Mississippi a dopravovali

své zboží na španělské území až do New Orleansu, kde


8 9

je mohli výhodně zpeněžit. Koncem 18. století se pakne

jedny místní noviny zcela veřejně zaobíraly myšlenkou na

odtržení tohoto území od Spojených států a na jehopři

pojení k Louisianě. Američtí politici si z počátku nedělali

s těmito náladami příliš velké starosti, neboť Španělsko

bylo tehdy již oslabené a nemohlo vojensky hájit svézá

jmy v zámoří. Situace se podstatně změnila v momentě,

kdy Louisiana opět přešla do rukou Francouzů. Území na

západ od Mississippi se stalo majetkem expanzivníFran

cie, jejíž výbojné úmysly neklamně potvrzovaloNapoleo

novo tažení Evropou. Mladým Spojeným státům hrozilo

nebezpečí, že jim bude znemožněn další růst a nárok na

území, které považovaly za své přirozené dědictví.

Roku 1801 se stal prezidentem Spojených států omas

Jefferson. Jefferson si byl vědom secesionistických nálad

mezi obyvatelstvem na západní straně Appalačských hor

a na rozdíl od ostatních politiků je nepodceňoval.Nao

pak se je pokusil neutralizovat, a to zcela ráznýmzpůso

bem – Spojené státy musí koupit New Orleans. Jakmile se

toto odbytiště dostane do amerického vlastnictví, důvody

k secesi se rozplynou. O dva roky později poslal doFran

cie Jamese Monroea, kterého pověřil delikátním úkolem

spojit se s Robertem Livingstonem, americkým vyslancem

v Paříži, a pokusit se tento strategický přístav odkoupit za

dva miliony dolarů. Jen nejbližší spolupracovníci věděli,

že Jefferson byl ochoten jít až na deset milionů. Napoleon

oba představitele přijal, vyslechl si jejich návrh a pakuči

nil nabídku, která jim vzala dech. Proč jen New Orleans,

proč ne celou Louisianu? Američané, kteří měli za úkol

koupit jen přístav, si vyžádali pár dní na rozmyšlenou

a pak – vědomi si skutečnosti, že koupí Louisiany by

prakticky zdvojnásobili rozlohu Spojených států –přikýv

li. Pochopitelně vyžádat si svolení Kongresu či prezidenta

by trvalo měsíce, a co kdyby si to Napoleon mezitímroz

myslel. Podobná příležitost by se sotva už naskytla.


8 9

Když se o tom dozvěděl Jefferson, jeho nadšení neznalo mezí. Na otázku, co tomu řekne Kongres, se jen usmál a přesvědčivě prohlásil: „Pánové, až jim řekneme, za kolik jsme to koupili, nikdo nebude nic namítat.“ V tom se však poněkud mýlil. Našli se kongresmani, zejména z opoziční strany, kteří považovali tento obchod za vyhozenépeníze, nicméně většina senátorů o důležitosti této transakce neměla nejmenší pochyby a smlouvu pohotově schválila. A tak snad jeden z největších realitních obchodů vhistorii lidstva vstoupil do amerických dějin pod názvem Louisiana Purchase. A – jen tak mimochodem – cena byla jedenáct milionů dvě stě padesát tisíc dolarů. Jen o jeden a čtvrt milionu více, než byl Jefferson ochotný zaplatit za samotný New Orleans.

Na otázku, proč se Napoleon tak lehce vzdalLouisiany, je odpověď poměrně lehká. V prvé řadě potřeboval peníze na další válečná tažení v Evropě a současně také věděl, že si nemůže dovolit válku na dvou frontách. A pak existovalo jisté nebezpečí, že by se Američané – v případě zaoceánského konfliktu – mohli spojit s Angličany. To by znamenalo jejich absolutní převahu na moři. Koneckonců sám omas Jefferson, autor textu oficiálního vyhlášení samostatnosti, se nechal nejednou slyšet, že pokudFrancie obsadí Louisianu, budou muset Američané spolknout hořkou pilulku a obnovit spojenectví se svými bývalými koloniálními pány. A pak tu byla – jak bychom dnes řekli – geopolitická realita. I kdyby Napoleon Lousianu vojensky udržel, nemohl by ji zalidnit – a toho si byl velmi dobře vědom. Budou to američtí osadníci, kteří –vyzbrojení yankeeovskou podnikavostí, nutkáním zjistit, co se nachází za pohořím, za nímž každodenně zapadá slunce, a bezpříkladným smyslem pro dobrodružství – budounezadržitelně pronikat dál na západ. Nakonec obsadí nejen Lousianu, ale i horské oblasti, na které si činily nárokAnglie a Španělsko, a zastaví se teprve na březích Pacifiku.0 11

Po zakoupení Louisiany vznikla poněkud trapnásituace. Jen málo Američanů mělo jasnou představu o tom, jak vlastně tato oblast vypadá. Jistě, trapeři a obchodníci s kožešinami byli obeznámeni s Mississippi a NewOrleansem, ale území dál na západ byla pro ně terraincognita. Na rty se drala otázka: „Co jsme to vlastně koupili?“ K pokusům o průzkum tohoto území docházelo nejen v letech před jeho zakoupením, ale dokonce i v dobách před americkou revolucí. Tyto celkem neúspěšnépodniky byly v zásadě motivovány snahou objevit takzvanou Northwest passage – cestu na severozápad. (Někteří čeští čtenáři jistě znají román amerického spisovateleKennethe Robertse se stejným názvem.) Hledali vodní cestu, po které by se zboží mohlo dopravovat až k Pacifiku, kde by se nakládalo na lodě směřující do Číny a naopak zboží dovážené z Asie by se mohlo po stejné trase dovážet na východ. Tato myšlenka se opírala o tehdejší zeměpisné znalosti. Mělo se za to, že řeka Kolumbie, ústící doPacifiku, přitékala z východu a Missouri, pramenící kdesi na západě, tekla na východ. Bylo třeba zjistit, zda se splavné horní toky těchto řek nacházejí v relativní blízkosti a zda existuje schůdná cesta po souši, která by obě řekyspojila. Prakticky všechny tyto pokusy skončily neúspěchem – především proto, že tamější indiánské kmeny, zejména Siouxové a Černonožci (Blackfeet), nemínili na své území nikoho pustit. Dva z těchto pokusů však stojí za zmínku. Ne, že by byly úspěšné, ale proto, že za nimi stál omas Jefferson. Ještě než se stal prezidentem, pevně věřil, že budoucnost amerických kolonistů spočívá v expanzi na západ. Snažil se tudíž učinit vše, co bylo v jeho silách, aby se tato vize realizovala.

V roce 1786 se omas Jefferson setkal ve Francii sjistým Johnem Ledyardem, členem posádky lodi, jíž velel známý anglický mořeplavec a objevitel kapitán James Cook. (Cook též zmapoval severozápadní pobřeží od 0 11 dnešního Vancouveru až po Beringovu úžinu včetně ústí Kolumbie.) Po návratu do Evropy Ledyard navrhlJeffersonovi, že sám pěšky přejde celý euroasijský kontinent, nechá se převézt přes Beringovu úžinu a budepokračovat v cestě dál na východ až na území Spojených států. Historické záznamy neuvádějí, zda a případně jak velkou finanční podporu obdržel. A i když si řada lidí myslela, že se jedná o podvodníka, Ledyard se opravdu vydal na cestu. Prošel evropským Ruskem, ale pak se o tomtopodniku dozvěděla carevna Kateřina II., a protože v té době si činilo Rusko nároky nejen na Aljašku, ale také na značnou část pacifického pobřeží, nechala Ledyarda kdesi na Sibiři zatknout a dopravit do Polska.

K druhému většímu pokusu prozkoumat neznámáúzemí amerického Západu došlo až v roce 1793. Jeffersonovi – členu Americké filozofické společnosti se sídlem veFiladelfii – se podařilo přesvědčit vedoucí představitele této organizace, aby dali k dispozici sumu ve výši jednohotisíce liber tomu, kdo prozkoumá území mezi horním tokem Missouri a Tichým oceánem, úspěšně se vrátí a předloží společnosti konkrétní informace o této oblasti. Přihlásila se celá řada lidí a Jefferson nakonec vybral francouzského botanika Andrea Michauxe. Michaux, vybaven penězi, příslušnými instrukcemi a doprovázen nevelkou skupinou mužů, se v červnu téhož roku vydal na cestu. A opět to byly politické zájmy, které i tento projektpřivedly k předčasnému, trapnému konci. Michaux ještě ani neopustil Kentucky, když se Jefferson dozvěděl, že tento slavný botanik je francouzským agentem. Jeho skutečným posláním bylo zorganizovat z francouzsky mluvícíhoobyvatelstva vojenské jednotky, které by pak získaly NewOrleans a celou Louisianu zpět pro francouzské impérium. Financování výpravy bylo okamžitě zastaveno a Michaux putoval zpátky do Francie.

Jefferson se pak o „cestě na severozápad“ nezmínilsko

12 13

ro deset let. Teprve až roku 1802, když už bylpreziden

tem Spojených států, se mu do rukou dostala kniha, která

v něm rázem probudila nadšení realizovat někdejší plány.

Podklady pro tuto knihu připravil mladý Skot Alexander

Mackenzie. Podařilo se mu totiž to, o čem snilo mnoho

lidí před ním. Mackenzie prošel po souši z kanadské

provincie Alberta až k tichomořskému pobřeží.Přibliž

ně ve stejné době, kdy se Michaux připravoval na cestu

k Mississippi, Mackenzie, doprovázen dalším Skotem,

šesti Francouzi a dvěma Indiány, překročilkontinentál

ní předěl v místech, kde Skalnaté hory dosahovaly výše

jen kolem jednoho tisíce metrů, a poté sledoval tok řeky

Frazer. Vzhledem k tomu, že tato řeka směřovala stále na

jih, rozhodl se odbočit na západ. O několik týdnů později

dosáhl Pacifiku, konkrétně průlivu Georgia nacházejícím

se severně od dnešního Vancouveru.

Úspěch Alexandera Mackenzieho vyvolal v Jeffersonovi

přesvědčení, že je třeba jednat, a to velmi rychle. Na jedné

straně jeho výpravu bral jako výzvu, neboť si byl jistý, že

Američané jsou schopni něco podobného také dokázat.

Na druhé straně se jednalo o něco mnohem závažnějšího.

Přestože americký námořní kapitán Robert Gray objevil

v roce 1792 ústí velké řeky a pojmenoval ji podle lodi,

které velel, Kolumbie, existovalo nebezpečí, že si Ang

ličané budou dělat nárok na celé severozápadní pobřeží

(s výjimkou Kalifornie). Na podzim roku 1802 Jefferson

oznámil své rozhodnutí zorganizovat oficiální, americkou

vládou podporovanou výpravu k ústí řeky Kolumbie. Její

oficiální účel měl být čistě vědecký. Expedice mělazma

povat terén, získat informace o domorodém obyvatelstvu,

flóře a fauně, a tak obohatit znalosti jak amerických, tak

i evropských vědeckých společností. Neoficiálně měla tato

cesta utvrdit nárok Američanů na oblast povodíKolum

bie – tzv. Oregonské území. Zbývalo jen najít schopného

člověka, který by výpravu vedl a na něhož by bylo stopro-2 13 centní spolehnutí. Volba padla na Jeffersonova osobního sekretáře, virginského plantážníka a kapitána americké armády Meriwethera Lewise.

Čtenáři jistě nebudou namítat, když se v úvodu k této knize, jež je věnována Lewisovu největšímu životnímu úspěchu, nejdříve seznámí s jeho životopisnými údaji.

Meriwether Lewis se narodil 18. srpna 1774 ve Virginii nedaleko dnešního Charlottesvillu. Jeho rodiče vlastnili plantáž Locust Hill, jež sousedila s Monticellem,honosnou usedlostí patřící přednímu virginskému plantážníkovi omasu Jeffersonovi. Meriwetherův pradědeček Robert Lewis přijel do Ameriky v roce 1635 a kromě nezbytných svršků si s sebou přivezl také královský patent na 33 333 akrů půdy, jež se nacházela v podhůří Modrých hor (Blue Ridge Mountains). Jeden z jeho synů, též Robert, se usadil v Albemarleském okrese a v závěti odkázal svému pátému synovi Williamovi 1 896 akrů s rezidencí a otroky. William, motivován snahou rozšířit svůj majetek, se oženil s vlastní sestřenicí Lucy Meriwetherovou, a tak se stal majitelem pozemků, jejichž rozloha dosahovala skoro 20 000 akrů.

William a Lucy měli tři děti. Nejstarší Jane, mladšího Meriwethera a nejmladšího Reubena. Otec William Lewis byl patriot tělem i duší, a jakmile vypukla revoluce,vstouil do kontinentální armády v hodnosti poručíka. Na podzim roku 1779 navštívil rodinu a po několika deštivých dnech, které strávil se svými blízkými, se vydal zpět ke své jednotce. Když se pokoušel přebrodit rozvodněnou řeku Rivannu, proud strhl koně, avšak Williamovi se zposledních sil podařilo doplavat ke břehu. Druhého dne ulehl, přivolaný lékař konstatoval zápal plic a dva dny nato se Lucy stala vdovou.

Na jaře příštího roku, v souladu s přáním umírajícího manžela, se Lucy opět vdala. Vzala si jistého kapitána Johna Markse. Po podepsání Pařížského míru, jímž byla definitivně uznána nezávislost Spojených států americ-4 15 kých, se kapitán Marks odstěhoval s celou rodinou do Georgie, kde se pod vedením generála Johna Matthewse zúčastnil zakládání nové plantáže nedaleko Široké řeky. Léta strávená v Georgii hluboce ovlivnila dorůstajícího chlapce. Meriwether měl nejen možnost pozorovat dění na plantáži, ale v prvé řadě se seznámit s životem v divočině. Záhy si osvojil základní principy orientace v nekonečných lesích, naučil se lovit a používat střelnou zbraň, což byly nepostradatelné předpoklady pro přežití v nehostinné pustině.

Podle tehdejších tradic Meriwether jakožto nejstarší syn měl převzít vedení rodinné plantáže ve Virginii,kterou zdědil po svém otci Williamovi. K tomu všakpotřeboval příslušné vzdělání, jež v Georgii nemohl získat. Proto se v patnácti letech vrátil do Virginie a tři roky strávilstudiem na různých soukromých školách. Z dochovaných pramenů můžeme soudit, že patřil mezi lepší studenty a jeho učitelé se netajili přesvědčením, že by měl studovat na vysoké škole buď ve Williamsburgu, nebo dokonce ve Filadelfii. Avšak osud opět zasáhl. Kapitán John Marks zemřel a Lucy ovdověla podruhé. Tentokrát se odmítla provdat a současně vyjádřila přání vrátit se na svou starou virginskou usedlost. Osmnáctiletý Meriwether, vědom si svých povinností, přerušil studia a vypravil se pro matku a mladšího bratra do Georgie. Po návratu do Virginie se ujal řízení plantáže.

Monotónní život plantážníka ho však neuspokojoval a Meriwether v hloubi duše toužil po změně. Příležitost se mu naskytla v roce 1794 během takzvané whiskové rebelie. Tehdejší ministr financí Alexander Hamilton se totiž rozhodl zdanit veškerou produkci whisky na západní straně Appalačských hor. Reakce místního obyvatelstva se v mnohém podobala bostonskému incidentu z roku 1773, když anglická koruna trvala na dani z čaje. Tehdy američtí osadníci Bostonu naházeli čaj do moře a obyva-4 15 telé západní Pensylvánie zase namazali dehtem a obalili peřím nejednoho výběrčího daní. Nebezpečí odtrženízáadních částí se opět stalo aktuálním a americká vláda na tato území vyslala vojsko. Prezident George Washington, který sám vlastnil hezkých pár tisíc akrů v Ohiu, povolal do zbraně na třináct tisíc dobrovolníků a osobně jedoprovázel až do Bedfordu ve střední Pensylvánii, přičemž všem důstojníkům kladl na srdce, aby nedopustili rozbití země, za jejíž vytvoření zaplatilo tolik kolonistů životem.

Meriwether Lewis se nechal pod záminkou vlastenecké povinnosti ochotně naverbovat a – i když nakonec zrebelie nic nebylo a daň byla odvolaná – v armádě už zůstal. Matka si zřejmě uměla s plantáží poradit a z jejích dopisů vyplývá, že jediné, co jí dělalo starosti, bylo synovo zdraví a bezpečí. Meriwether byl rychle povyšován, protože si mnoho vysokých důstojníků pamatovalo na vojenskézásluhy jak jeho otce, tak i kapitána Markse, až se nakonec dočkal jmenování kapitánem. V této hodnosti byl pověřen rozvážením žoldu po pevnůstkách, jejichž posádky měly poskytovat ochranu proti nájezdům Indiánů, zejména Shawneů. Tento způsob života Meriwetherovi vyhovoval. Nejenže se seznámil s oblastí od Velkých jezer až po Kentucky, ale navíc se jako velící důstojník naučil, jak získat oblibu u prostých vojáků a jejich oddanost. Pro naši knihu je však nejdůležitější skutečnost, že se během služby u roty ostrostřelců seznámil s dalším Virgiňanem, jehož rodina pocházela z Charlottesvillu, s kapitánem Williamem Clarkem.

V únoru roku 1801, jedenáct dní před inaugurací, třetí americký prezident omas Jefferson poslal Lewisovidois, v němž mu nabídl místo osobního sekretáře. Tento krok zdůvodňoval tím, že potřebuje člověka, kterémumůže nejen plně důvěřovat, ale také někoho, kdo je dokonale obeznámen s oblastmi mezi Mississippi a Appalačskými horami a též se situací v armádě. Zde se musíme zmínit

16 17

o zajímavém faktu. Vzhledem k tomu, že se kniha oMac

kenzieově úspěchu dostala Jeffersonovi do rukou až o rok

později, nemůžeme tvrdit, že obsazení úřadu osobního

sekretáře byl první krok k americké expedici na západ.

Hlavní důvod, proč si Jefferson vybral Lewise za svého

důvěrníka, byl v prvé řadě politický. Těsně před volbami

se totiž podařilo federalistům, což byla opoziční strana,

obsadit poměrně velké množství důstojnických míst

v armádě jejich lidmi. Vzhledem k tomu, že momentálně

nehrozilo nebezpečí ani od Angličanů, ani od Indiánů,

byl Jefferson rozhodnut za každou cenu snížit stavarmá

dy – pochopitelně na úkor federalistických důstojníků.

Lewis, který byl horlivým stoupencem Jeffersonovypo

litiky, měl vládě poskytnout příslušné informace. Lewis

se zhostil tohoto úkolu na výbornou. Kolik důstojníků

bylo celkem propuštěno, dnes už nelze zjistit, avšak na

Lewisovu a Jeffersonovu obranu můžeme říct, že většina

federalistických důstojníků, o kterých se vědělo, že jsou

vysoce kvalifikovaní, v armádě zůstala.

Spoluprací na této čistce si Lewis zajistil prezidentovu

neomezenou důvěru, a když na jaře příštího roku vyvstala

otázka, kdo povede výpravu k Pacifiku, Jefferson sedlou

ho nerozmýšlel.

Z Washingtonu do Saint Louis

Zbytek roku uplynul v přípravách na cestu. Jefferson

připravil pro Kongres žádost o financování cesty a Lewis

pořídil podrobný seznam veškerého potřebného vybavení

včetně mnoha darů pro Indiány. Těm bylo třeba věnovat

zvláštní pozornost, protože úspěch celé expedice závisel

v mnohém na jejich dobré vůli, zejména při přechodu

Skalnatých hor. Zásoby jídla, pušky, střelivo, léky, měřicí

přístroje a celá řada dalších věcí, bez kterých by sepodob

16 17

ná výprava nemohla obejít, přišly na 2 500 dolarů. Směšná

suma, když přihlédneme k obrovskému kvantu informací,

se kterými se měla vrátit. Po Novém roce 1802 se tempo

příprav zrychlilo. Jefferson předložil Kongresu návrhces

ty na severozápad jako projekt, jehož hlavním přínosem

bude rozšíření obchodu s kožešinami. Kongres, protože se

jednalo o poměrně malou sumu, prezidentův návrhurych

leně schválil, avšak záhy vyvstal nový problém. Výprava

se měla z větší části pohybovat na cizím území, konkrétně

francouzském a anglickém, a tady bylo třeba opatřit, jak

bychom dnes řekli, povolení průjezdu. Angličané jevy

hotovili celkem bez velkých průtahů, Francouzi se však

ošívali, neboť historce o čistě vědeckém účelu celé výpravy

příliš nevěřili. V téže době Jefferson vyslal do Francie již

zmiňovaného Jamese Monroea, budoucího prezidenta

a autora Monroeovy doktríny, jehož úkolem byloNapo

leonovi nabídnout dva miliony dolarů za New Orleans.

Lewis mezi tím odcestoval do Filadelfie, aby sepodro

bil rozsáhlému vědeckému školení, a to v oboru biologie,

zoologie, mineralogie a astronomie. Hlavně se měldoko

nale obeznámit s používáním sextantu, naučit sespoleh

livě určovat polohu podle hvězd a přesně ji zakreslovat

do budoucí mapy území Louisiany. A nakonec zbývalo

stanovit počet mužů, kteří by tvořili jádro expedice. Ani

Jefferson, ani Lewis neměli pochybnosti o tom, ževšich

ni členové výpravy musí být vojáci. Jinými slovy muži,

kteří měli smysl pro disciplínu a bojové zkušenosti, aby

v případě ohrožení mohli úspěšně čelit nepříteli. Velikost

této jednotky však byla dost citlivou záležitostí. Na jedné

straně tu bylo nebezpečí, že větší počet mužů by mohlvy

provokovat ozbrojený konflikt s indiánskými kmeny, a na

druhé straně příliš malý počet členů výpravy by mohl vést

k záměrnému útoku Indiánů s cílem získat jejich zbraně.

Po delších poradách bylo nakonec dohodnuto, že se celá

výprava bude skládat z dvanácti mužů, kteří mají zkuše-8 19 nosti nejen s životem v divočině, ale i s bojem s Indiány. A jaká bude jejich odměna? Dvojitý žold a půda.

Jakmile cesty vyschly, Lewis se vypravil do federálního zbrojního skladu v Harper’s Ferry, kde objednal patnáct ručnic v té době známých pod jménem Kentucky rifles. Jednalo se o pušky s dlouhou vrtanou hlavní, které ve skutečnosti vyráběli němečtí puškaři v Pensylvánii, ale protože byly velmi rozšířené v Kentucky, dostalo se jim tohoto názvu. Na rozdíl od ostatních mušket měly mnohem větší dostřel a na vzdálenost jednoho sta yardů mohly spolehlivě skolit srnu i jelena. V květnu se potom Lewis vypravil opět do Filadelfie, kde nakoupil zásoby papíru, inkoust, dvě stě liber nejkvalitnějšího střelného prachu, čtyři sta liber olova, pazourky do mušket, teplé oblečení, křesadla, rybářské háčky, jehly a pro Indiány barevné korálky. Všechno toto zboží pak mělo býtdopraveno do Pittsburghu, odkud se celá výprava měla vydat na cestu po řece Ohio k Mississippi. V Pittsburghu vláda u místního loďaře objednala člun, který měl pobrat členy výpravy i všechen náklad. Lewis počítal s tím, že velký člun s plachtou a hlubším kýlem poslouží na cestu pořekách Ohio a Mississippi. Jakmile dosáhnou horního toku Missouri, podle jejich očekávání méně splavného, veškeré zásoby a vybavení se přeloží na kánoe, a zatímco dvanáct vybraných mužů bude pokračovat v cestě, ostatní se vrátí nejen se člunem, ale i s písemnými zprávami pro vládu ve Washingtonu.

Někdy začátkem června Lewis a Jefferson došli kpřesvědčení, že výprava by měla mít ještě jednoho důstojníka – pro případ, že by se s Lewisem něco stalo. Někdo bymusel převzít nejen velení, ale také se postarat o bezpečnou dopravu všech získaných informací zpět na východ. Lewis se dlouho nerozmýšlel. Muž plně kvalifikovaný pro tento úkol, s nímž by se Lewis ochotně pustil dodobrodružství, byl jeho starý přítel, kapitán od ostrostřelců William



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist