načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dívky nalehko - Iva Procházková

Dívky nalehko

Elektronická kniha: Dívky nalehko
Autor:

V soukromé zahradě je nalezena mrtvá dívka, oděná jen v lehkém erotickém prádle. Na první pohled okolnosti ukazují na sexuálně motivovanou vraždu. Svérázný komisař Holina, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 337
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2772-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dívky nalehko jsou dalším setkáním s majorem Holinou z pražského Oddělení vražd, kterého známe ze seriálu Vraždy v kruhu. Stejně jako Muž na dně, i Dívky nalehko předcházejí událostem seriálu. V soukromé zahradě je nalezena mrtvá dívka, oděná jen v lehkém erotickém prádle. Na první pohled okolnosti ukazují na sexuálně motivovanou vraždu. Svérázný komisař Holina, který dá stejně na svou policejní intuici jako na radu bývalé lásky, psycholožky a astroložky Sabiny, se snaží proniknout co nejhlouběji do okruhu lidí kolem zavražděné Vietnamky. Pátrání ho nejprve vede do proslulé tržnice SAPA, postupně však zjišťuje, že ve hře je mnohem víc.

Popis nakladatele

V soukromé zahradě je nalezena mrtvá dívka, oděná jen v lehkém erotickém prádle. Na první pohled okolnosti ukazují na sexuálně motivovanou vraždu. Svérázný komisař Holina, který dá stejně na svou policejní intuici jako na radu bývalé lásky, psycholožky a astroložky Sabiny, se snaží proniknout co nejhlouběji do okruhu lidí kolem zavražděné Vietnamky. Pátrání ho nejprve vede do proslulé tržnice SAPA, postupně však zjišťuje, že ve hře je mnohem víc. Dívky nalehko jsou dalším setkáním s majorem Holinou z pražského Oddělení vražd, kterého známe ze seriálu Vraždy v kruhu s Ivanem Trojanem, Richardem Krajčem a Hanou Vagnerovou v hlavních rolích. Stejně jako Muž na dně, i Dívky nalehko předchází událostem seriálu. Procházková Iva
Spisovatelka a scenáristka Iva Procházková (1953) je především autorkou literatury pro děti a mládež, ale také románů pro dospělé a divadelních her. Píše česky a německy. Několik jejích knih bylo oceněno prestižními literárními cenami v Čechách i v Německu a přeloženo do mnoha jazyků. Dvakrát získala cenu Magnesia Litera (Myši patří do nebe 2006, Nazí 2010).

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

PASEKA


3

Iva Procházková

DÍVKY NALEHKO

Vraždy v kruhu


4


5


6

DÍVKY NALEHKO

Copyright © Iva Procházková, 2016

ISBN 978-80-7432-772-8 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-3432-810-7 (epub)

ISBN 978-80-3432-812-1 (mobi)

ISBN 978-80-3432-811-4 (pdf)


7

30. listopad Padá-li sníh na Ondřeje,

hrdlička už nezapěje

Všude matky. Tamara jim nevěnovala pozornost, alenemohla je nevidět. Matky byly každodenní všudypřítomnou

množinou Prahy. Množinou, ke které nikdy nepatřilaa nikdy už... Povedlo se jí myšlenku včas zachytit a zbavithořkosti. Při poslední zpovědi jí otec Daniel poradil, jak má se

svým pocitem zacházet. Přijmout ho jako přirozenéhoprůvodce změny.

„Stojíte ve frontě?“ zeptal se jí starý muž s vyplněnousázenkou v ruce.

„Ne, promiňte.“ Ukročila stranou, aby muži udělalamísto, a zalétla pohledem k pokladně. Ondřej už platil.Nakláněl otevřenou peněženku nad pult, neobratně počítalvysyané mince. Ještě v létě mu Tamara při placení pomáhala, ale dostal se do dalšího stadia rehabilitace, kdy muselipodorovat nácvik soběstačnosti.

„Dal jste mi jenom dvacet korun,“ slyšela prodavačův hlas. Prozrazoval špatně ovládanou netrpělivost. „Ještě sto.“

Ondřej něco odpovídal, ale nebylo mu rozumět. Hledal Tamaru pohledem. Rychle sklopila oči k časopisům nastojanu, aby nepoznal, že ho sledovala. „Ustavičná kontrola není správná. Dovolte mu chyby, nehlídejte ho pořád,“naomínal ji psychoterapeut, ke kterému Ondřej chodil. „Váš soucit ho oslabuje. Můžete manžela litovat, ale nedávejte mu to najevo.“ Snažila se, ale ne vždy s úspěchem.

„Říká, že mi chybí sto korun.“ Ondřej stál vedle nís otevřenou peněženkou.


8

„Dej mu tu dvoustovku,“ poradila.

„Jakou dvoustovku?“

Tamara si od něj peněženku vzala a prohlédla všechny přepážky. V záhybu kapsičky na drobné objevila zapadlou korunu. Nic víc. Bankovka v peněžence nebyla. Překvapilo ji to.

„Budete ten tiket chtít, nebo ne?“ slyšela prodavačův už nezakrytě podrážděný hlas. Sáhla do vlastní peněženky,našla stokorunu, podala ji Ondřejovi. Zatímco se vracel k pultu, aby sázkový tiket doplatil, znovu jeho peněženkuprohledala. Bankovka, kterou si do ní předevčírem vložil, byla pryč. Tamara vyzkoušela zavírací cvoček. Maličko se vzpíral, bylo nutné na něj zatlačit. Ondřej peníze nejspíš vytrousil. Síla jeho úchopu a jemná motorika prstů byly pořád chabé.Dennodenně však cvičil a Doubravka tvrdila, že se funkce rukou zlepšují a můžou se dostat takřka k normálu. Tamara jí věřila. Doubravka byla výborná fyzioterapeutka a uměla motivovat. Bez ní by se Ondřej nikdy nedostal takhle daleko.

I teď, tři roky po úrazu, dělal pokroky. Rehabilitační pracovníci mu zavedli částečně samostatný režim a Tamara začala chodit na poloviční úvazek do práce. „Kdy přijdeš?“ ptával se jí denně, když odcházela, a ona mu čas svéhopříchodu pokaždé nastavila na ciferníku dětských papírových hodin. V její nepřítomnosti je porovnával s kuchyňskými, a pokud se zpozdila třeba jen o pět minut, okamžitě jítelefonoval. Když u něj byla Anh (ztřeštěná, ale asistovala mu už rok a půl, takže si na ni zvykl – trochu až příliš), takTamaru nepostrádal, úplnou samotu však snášel obtížně.Zavolal třeba uprostřed dopoledne. „Mně to tak pomaluutíká,“ svěřoval se, v hlase potlačovaný pláč. „Nemůžeš přijet?“ Nechoval se jako pětačtyřicetiletý muž, ale jako dítěv předškolním věku. „Hned jsem u tebe,“ slíbila pokaždé, všeho nechala a jela domů. Výraz, s nímž jí otevíral dveře, bylodměnou za všechny problémy, které si svou pracovníneukázněností způsobila.


9

„Nic mi nevrátil.“ Opět stál u ní, mluvil šeptem, přesrameno se ohlížel k pultu, kde už prodavač obsluhovaldalšího zákazníka.

„Dal jsi mu sto dvacet korun.“

„A to je správně?“

Jeho tvář prozrazovala nejistotu. Tamara si na ni dávno zvykla, Ondřejův předúrazový obličej už zapomínala. Když se občas dívala na jejich svatební foto, nemohla se ubránit dojmu, že vedle ní v obřadní síni stojí cizinec. Přitažlivý muž s inteligentním čelem a sebevědomýma očima, linku úst usměvavě zvlněnou, a přesto ukazující rozhodnost.Právě rozhodnost, sebevědomí a inteligence byly vlastnosti, pro které si Ondřeje vybrala. Líbilo se jí, jak se dovedl prosadit a s jakou samozřejmostí přebíral zodpovědnost. Byl rozený lídr. Převahu, kterou cítil nad svým okolím, kompenzoval humorem – poněkud sarkastickým, ale ne zlým. Smál se rád a v jeho smíchu byla síla. Tenkrát. Kdo ho viděl dnes, těžko věřil, že je to tentýž člověk. Nepředvídatelný Boží plána neředvídatelná porucha na hydraulickém jeřábu z něj udělaly jinou osobnost.

„Předevčírem sis do peněženky dával dvě stě korun. To je celkem dost peněz,“ vrátila se ke ztracené bankovce,zatímco opouštěli trafiku a kráčeli k východu z pasáže.

„Jak se tam vešly?“ zeptal se s údivem.

„Byla to jedna bankovka.“

„Jakto jedna?“ Nechápavě na ni hleděl.

„Ondro, bankovky jsou různý, ukazovali jsme si je,pamatuješ? Tahle byla oranžová s obrázkem fousatýho chlapa. Měla hodnotu dvě stě korun,“ vysvětlovala trpělivě, ale s pocitem marnosti. Samostatné zacházení s financemi ještě evidentně nebylo na pořadu dne.

„Když vyhrajeme spousty milionů, tak na jednomfousatým chlapovi nesejde,“ prohlásil a svým bujarým tónemTamaru přiměl k úsměvu. Přestala ztrátu dvoustovky řešit.

„Za co ty miliony utratíme?“ zeptala se.


10

„Pojedeme na celej rok k moři,“ odpověděl okamžitě.

„Tam, jak jsou ty velký vlny.“

Kdyby vyhráli čtvrté nebo třetí pořadí, mohli by siopravdu splnit nějaký sen, třeba častější pobyty u moře. „Kde je

tvůj poklad, tam bude i tvé srdce,“ odpověděl otec Daniel,

když se ho Tamara ptala, co si o hazardu myslí. Pochopila.

Člověka nejvíc ovlivňuje, na co se v myšlenkách nejvícupíná. Její ani Ondřejova mysl se k výhře neupínala.Eurojackot pro ně nebyl nic než zábava. Věnovali mu pozornost pár

minut týdně, nikdy nevsadili víc než dva sloupečky.

„Podívej!“ Zastavila se před květinářstvím a kývla hlavou k tabulce se jménem. „Kdo má dneska svátek?“

Upřeně se na tabulku zahleděl. Po úrazu se učil všechno od nuly: jíst, chodit, mluvit. Později i číst a psát. Cesty, kudy dřív proudila slova, se vytratily, mozek si musel hledat nové. Doktoři Tamaře vysvětlili, že rozsah poranění levéhemisféry je značný, něco už zůstane trvale ztraceno. „Kromě ztrát se ale můžou objevit i nálezy,“ upozorňovali. Měli pravdu. Komplex inženýrských znalostí se rozpadl, Ondřej se musel rozloučit se svými matematickými schopnostmi a jen pracně si obnovoval verbální myšlení, ale zároveň se mu zlepšila zraková vnímavost a vytříbil se sluch. Začal být citlivější vůči hudbě, výtvarnému umění i vůči náladám jiných lidí. Pravá mozková hemisféra převzala vedení.

„On-dře-j,“ přečetl pomalu jméno na tabulce. Záblesk pochopení mu rozjasnil obličej. „Já mám svátek!“

Ráno hned po probuzení mu Tamara pogratulovala a u snídaně všechno důkladně probrali. Chystali se jeho jmeniny oslavit s Doubravkou, která v průběhu tříletérehabilitace přerostla úlohu fyzioterapeutky a stala se přítelkyní. Skoro členem rodiny. Žádná důležitá událost se bez níneobešla. Ondřej se na oslavu těšil, ale přes den mu všechno vypadlo z hlavy. Jako obvykle.

„Doubravka chystá nějaké překvapení,“ připomněla mu. „Nedivila bych se, kdyby přinesla dort.“


11

„Doubravka je moc fajn,“ řekl. Fajn se stalo pevnousoučástí jeho nové, pracně vytvořené slovní zásoby. Moc fajn vyjadřovalo nejvyšší ocenění. „Koupíme jí kytku.“

Nečekal na Tamařinu reakci, vtáhl ji za ruku dokvětinářství, rozhlížel se. Nakonec vybral chryzantémy.

„Dobře je zabalte,“ nabádal prodavačku. „Abynezmrzly.“

Na poslední listopadový den se udělalo mimořádně chladno. Pražské střechy jiskřily mrazem, ve vzduchupoletovaly drobné vločky, na schodech před kostelem se užzačínal tvořit sněhový koberec. Když na svatého Ondřeje sněží, sníh dlouho poleží, tvrdila lidová pranostika. Globální změnyklimatu sice zkušenosti předků zpochybnily, takže už na ně nebylo spolehnutí, ale pořád v sobě nesly něco magického. Tamaře zněly jako zaklínadla: Mráz svatého Ondřeje ovsu, žitu nepřeje. Dá-li Ondřej mrazy, Anežka dá slzy. Padá-li sníh na Ondřeje, hrdlička už nezapěje... Nakladatelství, ve kterém byla zaměstnaná, vydávalo kalendáře, soubory lidové poezie a přísloví, diáře s citáty. Tamara svou redakční prácizbožňovala. Celý život sbírala moudré myšlenky. Po babičcepodědila stářím zežloutlý sešitek plný úsloví a rčení, sama během let nashromáždila tisíce dalších. Měly pro ni nezměrnou hodnotu. Nacházela v nich hloubku a útěchu pro každou situaci. Četla je i Ondřejovi, ale ten měl nejradši pohádky. Poslouchal je s dětským úžasem. Některé ho děsily. Vnímal kruté příběhy přímočaře, jako kdyby šlo o násilí páchané tady a teď.

„Představ si, ta ježibaba chtěla Jeníčka a Mařenku upéct!“ vychrlil na Tamaru před několika dny, když sevrátila z práce. Zalykal se hrůzou a hněvem. „Byla zlá! Chtěla je strčit do pece! Ale děti tam místo toho strčily ježibabu. To taky neměly dělat. Víš, jak to muselo bolet?“ Měl oči plné slz, živě si smrt v ohni představoval. Pravá, nyní dominantní mozková hemisféra extrémně vystupňovala jeho schopnost empatie.


12

Vstoupil do zádveří kostela, podržel dveře, nechalTamaru vejít do lodě. Zhluboka se nadechla. Kadidlo, tající vosk

pod knoty svíček, zvlhlé kabáty, letitý prach usazený ve

vráskách dřevěných lavic – všechno dohromady tvořilosměsici vůní, která se v posledních třech letech stalaneodmyslitelnou součástí jejího života. Pomáhala jí neztratitperspektivu, vidět události ve správném měřítku. V předúrazové

době pro ni nebylo náboženství téma. Ani pro Ondřeje.Neměli křesťanskou výchovu, do kostela to žádného z nichnetáhlo. Ondřejovo zranění je obrátilo. Bez kariéry a tučného

konta v bance se dalo existovat, bez naděje ne. Pokřižovali

se, usedli. Když se ozvaly varhany, ucítila Ondřejovu ruku.

Hladil jí koleno a vnitřní stranu stehna. Hudba pro něj byla

katalyzátorem emocí, které potřeboval vyjádřit. Naklonil se,

dal jí pusu na tvář.

„Mám tě rád.“

Oči mu jiskřily, v hlase neměl ani stopu lítosti. Dávno

zapomněl, co bude zítra, jakému zákroku se Tamara musí

podrobit, s jakou ztrátou se musí vyrovnat. Seděl vedle ní

a byl šťastný. Jednoduše.

„Taky tě mám ráda,“ zašeptala a vrátila mu políbení. „Jsi

fajn. Moc fajn, Ondro.“

Ještě víc se rozzářil. Tamara zavřela oči a pokusila sedosáhnout stejné prosté blaženosti jako její muž. Tísnivý pocit

smutku tomu bránil, ale zacházela s ním podle rady otce

Daniela. Byl přirozeným průvodcem změny, bez které by

život nemohl existovat. A život, přes všechny útrapy, které

s ním byly spojené, Tamaru těšil. I život bez dětí.

„Odo-vědná redak-tor-ka Tamara Knot-ko-vá,“ slabikoval

slova na poslední stránce knihy. Složitá slova. Znamenala

jeho ženu. Zvedl k ní oči. Stála ve dveřích kuchyněa povídala si s Doubravkou. Určitě o dortu. Dort byl překvapení.

Schovávaly ho před ním, neměl vědět, jak vypadá. Až po


13

večeři. Asi na něm bude čokoládou napsáno Ondřej. Měl rád

čokoládu. Bezděčně polkl a zalistoval k místu, kde bylavložená šňůrka. Položil knihu před sebe, opřel lokty o stůl.

„Sně-hurka rost-la do krásy,“ přeříkával si šeptem. Znělo to povědomě, asi ta slova už četl. Přemístil pohled níž na stránku. „A zr-cadlo odpo-vědělo...“

Normální zrcadla neodpovídala. Tohle bylo kouzelné. Královna se ptala, kdo je nejkrásnější, a zrcadlo řeklo:Sněhurka. Královnu to kdovíproč rozzuřilo. Proč se ptala, když nechtěla slyšet pravdu? „Protože chtěla, aby zrcadlo řeklo: Na světě i v zemi zdejší ty, královno, jsi nejkrásnější,“vysvětlila mu Anička dnes ráno. Nebo včera. Anebo předevčírem. V čase bloudil, nedalo se v něm vyznat. Stejně jako vejménech. Anička se ve skutečnosti nejmenovala Anička. Zvedl pohled od knížky, snažil se skutečné jméno své asistentky vylovit z paměti. Anita? Aneta? Anka? Anh! Jmenovala se Anh, ale to se mu vůbec nelíbilo. Anička se k ní hodilo víc. Anička, hezká holčička. Mohla by se jmenovat Sněhurka. Měla hebkou kůži, dlouhé řasy a vlasy... Živě se mu vrátil pocit blaha, jaký měl, když mu dovolila vzít pramen jejích vlasů do prstů a ustřihnout ho.

Začal rychleji dýchat. Cítil, jak mu tvrdne přirození, a položil si na ně ruku, ale uvědomil si to a zase ji dal pryč. Kdyby tu Anička byla a dovolila mu hladit ji, vystříkl by a ona by se smála. Ale nebyla tu. Měl jenom pramen jejích vlasů a voňavé kalhotky, jenže k nim teď nemohl. Před svou ženou a před Doubravkou je schovával. Aničkanechtěla, aby věděly, že je má. Říkala, že by s tímnesouhlasily. Stejně jako s tím, že jí dává peníze. Znovu sklopilpohled ke knížce, ale byl příliš vzrušený, oči se nedokázaly zachytit textu. Musel si vzít kus papíru a podložit jímřádek, který četl.

„Krá-lov-na rozká-zala mys-liv-ci,“ slabikoval. I tohle místo mu znělo povědomě. Měl dojem, že brzy přijde něco děsivého, ale nevzpomínal si, co. To byl jeho problém. Cítil,


14

že má nějakou věc v hlavě, ale neuměl ji najít. Nešlavytáhnout, jenom kolem ní šmátral. Přitom cítil, jakou mápodobu. Dokázal rozeznat, jestli je pěkná anebo škaredá, veselá

nebo smutná. Někdy takové schované věci vnímal i v hlavě

jiných lidí. Hlavně své ženy. Dnes v kostele byla Tamara

smutná, ale neřekla mu proč. Nebo mu to řekla?

„Mys-li-vec vedl Sně-hur-ku dál a dál,“ četl a cítil, jak se mu ježí chloupky na rukou. Teď to přijde! Po zádech mu běžela hrůza nad tím, co se myslivec chystal udělat. Bylo to zlé. Moc zlé. Posunul papírovou podložku pod další řádek, ale neodvažoval se na něj upřít oči. Když tu zlou věcnepřečte, tak se nestane. Zůstane v knížce zalezlá jako věciv hlavě, které nejde vyndat. Jako jeho inženýrská chytrost.Zajímalo by ho, co inženýrská chytrost vlastně je. Něco s čísly. Se sílou, která se nejmenuje síla, ale...

Těkal očima po pokoji, přemýšlel. Věděl, že v šuplíku černé skříně, které Tamara říká sekretář, leží důležitý papír. Ukazovala mu ho. Byl starý, ale pořád platil, tak jako platily staré fotografie, i když se lidi na nich sami sobě užnepodobali. Na papíru bylo napsáno Diplom a pod tím OndřejKnotek, inženýr energo-elektriky nebo elektro-energiky nebo něco takového. Tamara se mu snažila vysvětlit, co všechna taslova znamenají, ale připadalo mu to složité. Moc a mocsložité. Inženýr Knotek byl nad jeho chápání. Postavyv pohádkách nad jeho chápání nebyly, těm rozuměl. Ale některých se bál. Dělalo se mu z nich vevnitř úzko. Těsno a úzko, až to bralo dech a tlačilo slzy do očí. „Ale no tak, vždyť je tojenom pohádka,“ utěšovala ho Anička. Myslela si, že pohádky nejsou skutečné. Pletla se. Ondřej cítil, že pohádky jsou pravda. To, co vyprávěly, se stalo a může znovu stát, možná se to dokonce zrovna děje. Teď. Ve stejnou chvíli, kdy on tu sedí. V tom byl čas záludný. Dělal toho hodně naráz, alenikdy všechno neprozradil.

Oči mu zabloudily zpět ke knížce. „Za-vedl Sně-hur-ku do hlu-boké-ho lo... lesa,“ četl s námahou. V rozrušení mu


15

písmena splývala dohromady, hlava mu třeštila, srdcedivoce bušilo. „Tam vy-táhl ost-rý nůž...“

A bylo to tady! Nemohl pokračovat. Věděl, k čemu má

myslivec u sebe ostrý nůž, proč ho v hloubce lesa vytáhl.

Bylo jasné, co přijde. Co by přišlo, kdyby četl dál. Rychle

knížku zavřel. Srdce mu pořád splašeně bilo, ale hlava se

zvolna uklidňovala. Zabránil nejhoršímu. Vstal a odnesl

knížku ke knihovně. Postavil ji do řady a okolní knihy k ní

těsně přitiskl. Už ji nebude číst. Nikdy už ji neotevře, nikdy

už ji z knihovny nevytáhne. Nedovolí, aby z ní zlo vylezlo.

Ozval se zvonek.

„To je kvůli odečtu vodoměru,“ zavolala Tamaraz kuchyně. Pořád tam něco s Doubravkou kutily. To překvapení.

Ten dort. „Ondro, otevřeš?“

„Už jdu!“

Šel do předsíně. Zvedl sluchátko domovního telefonu.

„Haló? Je tam někdo?“

„Pražské vodovody a kanalizace,“ ozval se z ulice ženský

hlas. „Odečet vodoměru.“ „Pojďte nahoru,“ řekl Ondřej.

Jak se může vzdálený hlas dostat telefonem k jeho uchu,

nechápal, ale mluvit do sluchátka bylo zábavné. Rád toprotahoval. „Bydlíme v prvním patře.“

Zmáčkl otvírač domovních dveří. Byl pyšný, že ses takovou složitou věcí naučil zacházet. Dřív prý uměl ovládatdaleko složitější stroje. Předtím, než se uvolnilo to ramenojeřábu. Než vrazilo do okna kanceláře, kde Ondřej seděl,

a všechnu inženýrskou chytrost mu zamáčklo do hlavy. Měl

ji tam schovanou. „Co je schované, to se jednou zase najde,“

ujišťovala občas Tamara. Ondřej si tím nebyl jistý. Tamara

byla chytrá, ale události, které teprve měly přijít, neznala.

Jenom je hádala – a mockrát neuhádla. „Člověk míní, Pán

Bůh mění,“ řekla vždycky, když jí hádání nevyšlo. Pán Bůh

byl čas, to už Ondřej pochopil. Času se věřit nedalo.


16

Doubravka se zavrtěla ve snaze najít trochu pohodlí. Možná

by bylo lepší ustlat si na zemi. Knotkovic starý, prosezený

gauč byl jako skřipec, ráno ji bude bolet celé tělo. Nerada

spala v cizích bytech, na měkkých matracích, v přetopených

místnostech. Ale nedalo se nic dělat. Tamara odejde zítra

časně ráno do nemocnice a Doubravka jí slíbila, že tuzůstane celou dobu, než se vrátí. Byla to aspoň malá pomocv Tamařině nezáviděníhodné situaci. Odstranění dělohy pro ni

znamenalo konec naděje na mateřství. O jedno dítě přišla

dřív, než se narodilo, další už nikdy nebude mít.

„Snad je to tak lepší,“ opakovala stále znovu, když s Doubravkou mluvila o budoucnosti. „Je mi pomalutřiačtyřicet a Ondřej potřebuje veškerou mou pozornost.Nevím, jestli by to šlo dohromady s rodičovstvím.“

Doubravka Tamařiným úvahám přitakala. A jak byste taky k tomu rodičovství přišli? dodávala v duchu. Co se dělov manželském loži Knotkových, se jí netýkalo, ale v poslední době si všimla, že Ondřej potají onanuje. Dělal to v komoře na smetáky a staré krámy, kde se vždycky se záhadnýmvýrazem zavřel a ona přes dveře slyšela jeho hlasitý dech. Měl tam schované tajemství – v postranní kapsičce zeleného kufru. Možná o tom Tamara věděla, možná ne. Doubravka jí rozhodně nic říkat nebude. Každý má tajemství. Úraz před třemi lety Ondřejovi sice způsobil závažnékomplikace, ale impotenta z něj neudělal. Byl schopný erekce(Doubravka to občas zaznamenala během rehabilitačníhocvičení) a chuť mu taky nechyběla. Jeho sebeuspokojování mělo zřejmou spojitost s tím, že mu chyběl pravidelný pohlavní styk, a ten mu chyběl kvůli Tamařiným myomům. Změnily Tamaře sex v bolestivou záležitost, takže se mu vyhýbala. Lékaři ji ujišťovali, že po odstranění dělohy se všechno zase upraví.

Venku sněžilo. Doubravka z gauče viděla, jak se vločky sypou úzkým trychtýřem ulice, lucerna před domem i římsy protější budovy už měly bílé manžety. Některý z blízkých


17

kostelů začal odbíjet půlnoc, po chvíli se přidal další.Provoz pod oknem zřídl, pneumatiky aut v čerstvém sněhu

měkce šustily. Do tlumených nočních zvuků se náhle vetřelo

pípnutí, na stole se rozsvítil displej mobilu. Doubravka po

něm sáhla. Vzpominam na nas prvni snih, sděloval jí Arnošt.

Kdy vyzkousime tenhle? Jejich první sníh byl ve skutečnosti

poslední sníh loňské sezóny. Užívali si ho v alpskémKirchenbergu koncem dubna, nejdřív každý zvlášť, na konci

zájezdu už společně.

Klouzala pohledem po řádkách esemesky, váhala, jak odpovědět. Měla vůči Arnoštovi už delší dobu špatnésvědomí. Lhala mu a nemohla s tím přestat. Kdyby mu řekla pravdu, byl by mezi nimi konec. Který muž se smíří s tím, že ho přítelkyně podvádí, navíc s kamarádem? I když slovo kamarád nebylo v tomto případě úplně na místě. David a Arnošt kopali kdysi za stejný klub, ale od té doby, coDavid fotbalu nechal, se vídali jenom ojediněle. Byli staříznámí, nic víc je nespojovalo. Kromě Doubravky.

Co treba v patek? odpověděla nakonec otázkou. O sníhsamozřejmě vůbec nešlo. Ráda by strávila s Arnoštem pár chvilek, kdy oba zapomenou na povinnosti a budou sevěnovat jenom sami sobě. V pátek by se to mělo podařit;odoledne přijde Anh a na několik hodin Doubravkuvysvobodí.

Jdu vyluxovat zebru, dorazila vzápětí Arnoštova odpověď. V Doubravce vyvolala úsměv a zároveň lehké vzrušení.Naodobenina zebří kožešiny (pravou by exekutoři už dávno zabavili) před krbem v Arnoštově garsonce jim užněkolikrát posloužila jako příjemné místo k milování: plameny v krbu, vůně rozehřáté kůže, stoupající žádost, láhev sektu chladící se v kyblíku. Vychutnávali ten rituál všemi smysly. Samozřejmě měli s Arnoštem i jiná místa, jiné rituály, které si během svého devítiměsíčního vztahu vytvořili. David se na ně bezostyšně vyptával. Lačněl po intimních detailech a Doubravka mu je rafinovaně líčila. Ukazovala.


18

la ho. Byla to vzrušující adrenalinová erotika. Dovedli se

vydráždit až k extázi.

„Mrcho,“ šeptla do tmy pokoje. Poslední dobou takhle

artikulovala pohrdání, které k sobě cítila. „Ty jedna malá

čubko.“

Udržovat důvěrný vztah se dvěma muži v ní vyvolávalo

čím dál silnější výčitky. Bylo to nemorální a perverzní, alenedokázala se přimět k tomu, aby jednoho z nich pustila k vodě.

Ani když jí Tamara, které se jednou ve slabé chvilce svěřila,

bez okolků řekla svůj názor. „Mysli si, že jsem staromódní,

ale podle mě jsou tyhle multivztahy svinstvo. Prostě se pro

jednoho rozhodni a s tím druhým to skonči.“ Prostě! ProTamaru bylo všechno prosté. Její víra dělala život jednodušším. Doubravka víru neměla. Měla multivztahy. A stigma.

Potichu vstala a otevřela dveře obýváku. Okamžiknaslouchala, pak zamířila ke koupelně. Jakmile jí na myslivytanulo slovo stigma, musela se podívat – byl to Pavlovův

reflex. Kradla se předsíní co nejopatrněji, aby na sebežádným zvukem neupozornila. Ondřej bezpochyby spal, ale

Tamara byla před zítřejším nástupem do nemocnicenervózní, ležela zřejmě s otevřenýma očima a uvězněnáv nekonečné smyčce myšlenek si svou budoucnost znovu a znovupromítala do tmy.

Doubravka minula ložnici, vešla do koupelny, tišezavřela dveře, rozsvítila. Postavila se před zrcadlo a vyhrnulanoční košili. Ovšem, nic se nezměnilo, zázraky se nedějí.Zjizvené břicho připomínalo krajinu po válce. Odpuzovalo na

pohled, nevybízelo k doteku. Odborníci ji ujišťovali, že není

pozdě s tím něco udělat. Kvalitní plastická operace bymnohé spravila, ale cena takového zákroku nebylav Doubravčiných možnostech. Ani vzdáleně. Položila si dlaň pod prsa

a pomalu ji posunovala dolů. Přes zdeformovaný pupek až

ke slabinám, kde kožní štěp hraničil s původní tkání. Hnus

necítila, na to byl hmatový vjem už příliš známý. Zvykla si

na něj. Ale cizí ruce musel připadat... jak?


19

Spustila noční košili, vrátila se očima k obličeji. I to byl Pavlovův reflex. Po frustraci, kterou jí způsobil pohled na břicho, si potřebovala dopřát zážitek tváře. Byla přitažlivá. Muži se za ní otáčeli, navazovali s ní kontakt, pokoušeli se ji dobývat. Někdy se jim to podařilo. Průběh byl skorovždycky stejný: smělá ofenzíva, náhlé vychladnutí, zbabělý ústup. Přes spálenou krajinu břicha se odvážili jenom nejotrlejší, a ani ti nezůstávali dlouho. Arnošt a David tvořili výjimku. Byli jediní, se kterými neměla pocit zahanbení. Jediní, pro které zůstávala žádoucí i po svléknutí. Rádi se s ní milovali. Proto si je ponechávala. Oba.

„Mrcho,“ řekla znovu. Tentokrát se na sebe usmála. „Ty jedna malá čubko!“ „Anh, půjdeš už?“

„Hned!“

„Vem si sedmej stůl. Usadila jsem k němu bílý límečky,“ informoval ji Vandin hlas. „Jsou čtyři, vypadá to, že chtějí pustit chlup.“

„Za minutu jsem u nich!“

Kroky za dveřmi odspěchaly. Anh naposledy protáhla jehlu švem, udělala uzlík, překousla nit. Vyzkoušela, jestli vyspravené místo drží. Červený síťový overal působivěkontrastoval s její kůží a zakrýval přesně tolik, aby se necítila úplně nahá. Vypadal atraktivně, ale byl to šmejd. Roztrhl se, jakmile ho na sebe navlékla. Zítra si koupí lepší. Nesnášela šmejd, připadala si v něm laciná.

V rychlosti obtáhla řasy, rty přetřela krvavě červenou rtěnkou, místo po ustřiženém pramenu vlasů schovala pod čelenku. Perfektní! Vyšla z převlékárny, a zatímco kráčela na vysokých podpatcích do lokálu, dolaďovala výrazobličeje. To, co dokázalo chudinku Knotka vynést do nebe,nemohlo stačit zákazníkům Niveau baru. Měli opravdu vysoké nároky. Na to ji Vanda upozornila, hned když s nabídkou


20

přišla. „Nahoře-dole-bez neznamená, že jim budeš nahatároznášet koktejly a tím to hasne. Chtějí mimořádnej zážitek.

Všechno musí hrát dohromady: make-up, chůze, parfém,intonace i výraz obličeje. Dej jim pocit, že každý zhoupnutí

zadku a mrknutí oka je osobní benefit. Zbožňujou benefity,

kvůli tomu jdou sem a ne do normální hospody!“

Anh moc dobře věděla, co jsou vysoké nároky. Taky je

měla a neváhala pro jejich uspokojení něco dělat. Pilněbiflovala právní předpisy a texty zákonů, ochotně vodilaKnotka na procházky, ohřívala mu oběd, diskutovala s nímo morálce Jeníčka a Mařenky, hrála s ním Člověče, nezlob se,

a když se dostal k penězům, ráda mu od nich pomohla. Byly

to malé částky, ale taky za ně skoro nic nechtěl. Stačilo mu

vískat ji ve vlasech, trošku se k ní přitisknout, sáhnout jí na

bradavky, stříknout si do kalhot, pusinkovat ji, kde honechala. Vždycky dělal jen to, co mu dovolila –pětačtyřicetiletý muž, který se choval jako poslušný chlapeček. Než se mu

stala ta nehoda, musel být zajímavý. Něco z bývaléhosexappealu v něm zůstávalo pořád.

Bar se teprve začínal plnit. Anh tu byla dnes druhý týden

a pořád ještě bojovala s trémou. Při přijímacím rozhovoru

s ní manažer mluvil věcně, až neomaleně. „Vietnamku jsme

tu ještě neměli,“ poznamenal a měřil si ji ze své takřkadvoumetrové výšky. V kozačkách s rovnou podrážkou mupřipadala malá. „Bude to chtít štekle. Co nejvyšší!“ Pochopila, že

je to rozkaz. Poradil jí, ať se zákazníkům nepředstavuje Anh,

ale Anička. Řekl, že jí dává zkušební lhůtu do Vánoc. Když

se neosvědčí, tak adieu, zájemkyň je víc než dost. Anh o tom

nepochybovala. Vanda jí svěřila, že si za hodinu vydělá až

pět stovek. Manažer dal najevo, že by si mohla přijít i květším penězům. Když bude chtít. Bez váhání mu řekla, že

chce a že pro to udělá, co bude třeba. Taky že udělala.

Stůl číslo sedm byl v zadním rohu barové místnosti.Seděla u něj trojice mužů. Čtvrtý si zřejmě odskočil, naprázdné židli visela jeho černá šála. Když se Anh blížila,


21

la trojici pohledem. Dva kolem padesátky, jeden mladý.

Dobře oblečení, kultivovaní. Obchodní partneři, nebo spíš

kolegové z jedné firmy, odhadovala.

„Dobrý večer, pánové,“ pozdravila s úsměvem, který v předchozích dnech důkladně nacvičila. „Dovolte mi, abych vám poblahopřála.“

Čekala, kdo z nich zareaguje první.

„K čemu?“ zeptal se jeden z těch padesátníků. Nazápěstí měl rolexky, růžové zlato.

„K tomu, že jste si vybrali nejlepší pražský bar,“odpověděla.

„Kdo tvrdí, že je nejlepší?“ převzal konverzaci druhýpadesátník. V očích mu vesele jiskřilo, chtěl se bavit. Anh o pár milimetrů rozšířila úsměv.

„Jmenuju se Anička a budu vás dnes večer obsluhovat,“ pokračovala v úvodních formulacích a klouzala pohledem z jednoho na druhého. Vanda jí vysvětlila, že je důležitévěnovat všem u stolu stejnou pozornost. Nikdo nesmí mítpocit, že ho zanedbává. „Můžu vám na účet podnikunabídnout náš originální uvítací koktejl Niveau?“

„Jsem otevřený všemu, co nám nabídnete, Aničko,“ujistil ji ten s jiskřičkami v očích.

„Radši bych zůstal u osvědčených začátků,“ prohlásily rolexky. „Přineste mi Jacka Danielse, bez ledu.“

Zbýval nejmladší z trojice. Dosud se jí vyhýbalpohledem, jeho výraz dával tušit, že sem nepřišel z vlastníhopoudu. Starší kolegové ho zřejmě přemluvili.

„V čem je koktejl Niveau originální?“ zeptal se.

„Je to původní receptura našeho barmana,“ vysvětlila s příslibem v hlase. Všechno, co se v baru nabízelo, muselo působit žádoucně, exkluzivně. „Základ tvoří švédskávodka a čerstvá limetková šťáva. Víc vám neprozradím. Dáte si?“

Konečně zachytila jeho pohled. Uvědomila si, že jehodně mladý. Sladký. V obočí měl piercing. Cítil se tu trapně.


22

Hleděl jí přímo do očí, aby si nemyslela, že ho zajímá její

nahé tělo.

„Tak dobře,“ řekl s pokusem o nenucený tón. „Zkusím to.“

Anh se chystala s objednávkou vzdálit, když za zády uslyšela další hlas. Patřil tomu čtvrtému, majiteli černé šály.

„Přišel jsem o něco? Copak se tu nabízí?“

Známý baryton se známými, výraznými sykavkami.Známá vůně. Nemohlo jít o záměnu. Anh ucítila prudké sevření žaludku, hlavou jí prolétlo několik nápadů, jak se zachránit. Všechny prakticky neproveditelné. Když tuhle práci brala, bylo jí jasné, že k něčemu takovému může dojít. Nečekala ovšem, že se to stane tak brzy. S námahou polkla, zklidnila dech, otočila se. Stál před ní ve svém nejlepším obleku,decentně obklopený vůní Terre d’Hermes, kudrnaté vlasyležérně hozené do čela. Ať už pro něj bylo setkání jakkolinečekané, nedal to najevo. Díval se na Anh, jako by ji viděl poprvé v životě.

„Anička nám nabízí koktejl na účet podniku,“ vesele ho informoval muž s jiskřičkami v očích. „Dáš si?“

„Nechám Aničku, ať mi donese, co sama uzná zavhodné,“ odpověděl. „Jsem si jistej, že to odhadne správně.“

Rukou si přejel po úzkém, pečlivě přistřiženém knírku a pak udělal gesto, které jeho společníci nemohli vidět. Bylo výmluvné: palec směrem k zemi. Nenechával ji v nejistotě, co se bude dít.

„Vynasnažím se,“ zaševelila. „Hned jsem zpátky.“

Obdařila celou skupinku oslnivým úsměvem, vykroužila na vysokém podpatku elegantní otočku. Když odcházela k baru, měla tělo pod síťkou overalu pokryté husí kůží. O tom, že dnešní noc bude mít důsledky, se nedalopochybovat. Přemýšlela, jak rychle se dostaví a jestli jim můžepředejít.


23

13. prosinec Svatá Lucie

teplo zabije

„Je to už deset dnů, co neznámý český výherce získalv loterii Eurojackpot miliardu a dvě stě milionů korun.Neuvěřitelná částka pořád ještě odpočívá na účtu Sazky. Kdo je

onen šťastlivec a proč se o svou výhru dosud nepřihlásil, se

můžeme jen dohadovat. Podal svou sázku v Praze, to jediné

o tajuplném výherci...“

Natáhl ruku, potmě nahmatal knoflík rádia, vypnul je. Sázení, miliardové částky a tajuplní výherci ho aniv nejmenším nezajímali. Podíval se ven. Zahrada připomínala čerstvě vyprané prostěradlo. Oslnivě bílé, s lehounkým nádechem do modra. Pokaždé když se měsíc schoval za mračnem, sníh potemněl; jakmile mračno odplulo, jas se vrátil.

Bedřich Holopírek pozoroval proměnlivou hru světla a stínu oknem domku, který už druhým rokem obývalceloročně. Po ženině pohřbu mu nějakou dobu trvalo, než siuvědomil, že je opět neomezeným pánem svého času a konání. Bylo mu sedmasedmdesát. Cítil, že mu ze života zbývá příliš málo na to, aby dělal, co nechce, na místě, které nikdy neměl rád. Beze stopy lítosti opustil pražský byt a vrátil se tam, kam vždycky patřil: na samou výspu metropole, do maličkého domku po rodičích. Tady pod chuchelským lesem, nanecelém čtvrt akru soukromého ráje se dvěma okny, prošlapaným zápražím a mechem obrostlými sloupky plotu, byl Bedřich Holopírek šťastný a doufal, že mu to štěstí ještě pár let vydrží.

Podíval se na hodiny. Ve tmě neviděl dobře na číslice, ale zdálo se mu, že je pár minut po půlnoci. S čistým svědomím


24

si zapálil cigaretu. Vykouřil denně pět, i to patřilo kekonceptu štěstí – žádné extrémy. Nikdy neschvaloval anipoživačnost, ani askezi, přehnané flákačství, ani velkou námahu.

Jedna z prvních věcí, kterou po nastěhování udělal, byla, že

se zbavil všech rostlin, které vyžadovaly nadměrnou péči.

Poté vyměnil dosluhující kamna za nová, kterými se domek

dal vytopit jako sauna. Bedřich Holopírek měl rád teplo. Na

světě byla jen jedna věc, kterou měl ještě radši: lelkování.

Správně prováděné lelkování byla z Holopírkova pohledu

tvůrčí, velmi ušlechtilá forma existence v harmonii s okolím.

Harmonii, kterou si v manželském područí nesměl dovolit.

Dopoledne lelkoval na jihovýchodní straně svéhopozemku, během dne se důmyslným obloukem za doprovodu

drobných pracovních činností přemisťoval na severozápad,

za soumraku sedával na zápraží. V noci, když nemohl spát,

se uvelebil v houpacím křesle a díval se kuchyňským oknem

k lesu. Odevšad měl poutavý výhled, stále bylo copozorovat, s čím si lámat hlavu. Ani minutu se nenudil.

Seděl, mírně se pohupoval, vychutnával si nočnícigaretu, občas zívl. Okraj okenní tabulky se začal potahovatnámrazou. Holopírek si uvědomil, že nechal v kamnech takřka

vyhasnout. Než vleze pod peřinu, pořádně přiloží, aby se

mu ráno hezky vstávalo. Ve chvíli, kdy z koše u kamenvybíral vhodné poleno, uslyšel ten zvuk. Někdo venku chodil.

Vrzání sněhu pod těžkými kroky se ozývalo nedaleko domu.

Podíval se oknem, ale v zahradě ani na kraji lesa nic neviděl,

žádný pohyb nerušil bělostnou strnulost krajiny zalitéměsíčním světlem. Zvuky se ozývaly z opačné strany. Přešel do

druhé místnosti, kterou používal jako ložnici, obezřetně se

přiblížil k oknu, upřel pohled do noci.

Spatřil toho člověka až po chvíli. Kráčel po obvoduzahrady, kde byla podezdívka starého odstraněného plotu

a kde se Holopírek chystal (až přijde okamžik pracovníinspirace) oddělit svůj a sousedův pozemek dvěmavodorovnými kládami. Bytelnější přehrazení nepovažoval za nutné.


25

Se svými čínskými sousedy vycházel bezkonfliktně. Měli na

tomto konci zahrady bazén a ozdobné keře; v jejich zákrytu

Holopírek za letních dnů rád lelkoval s pohledem nakoupající se čínskou rodinu.

Postava venku se rýsovala jen nezřetelně, padal na ni stín kůlny. Holopírek přesto viděl, že něco nese.

„Do prkýnka!“ zaláteřil. Po včerejším rozřezávánístarých planěk nechal v kůlně řetězovou pilu. Byla skoro nová, koupil si ji na konci léta, když začaly slevy. Že budecennější nástroje nosit na noc do domu, anebo kůlnu opatří lepším zámkem, si umínil už mnohokrát, ale od rozhodnutí k činu vedla u Holopírka vždy dlouhá cesta. „Měl jsi pilu, mášhovno, ty vole stará,“ nadával si, zatímco spěchal ke dveřím. Přemýšlel, co udělá. Měl by být opatrný, reakce zloděje se nedala předvídat. Pohled mu sklouzl ke vzduchovce navěšáku. Rychle ji sundal, odsunul petlici, otevřel dveře.

„Stůj,“ zařval, co mohl nejsilněji, a zacílil do tmy. „Stůj, nebo střelím!“ Rozbřesk si dával na čas. Ve čtvrt na sedm bylo slunce stále hluboko pod horizontem a obrys lesa se teprve začínalodrážet od oblohy. Ještě na ní zářily hvězdy. Mrzlo, hlavní chuchelskou ulicí projížděl posypový vůz.

Marián Holina, vrchní komisař z pražského Oddělení pro vyšetřování vražd, si zimu neuvědomoval. Díval se na tu dívku. Ležela kousek od zahradního bazénu, černé vlasy jí částečně přikrývaly tvář, minimalistické prádlo naopaknezakrývalo skoro nic. Mariánovi se mimoděk vybavilapohádka o chytré horákyni, kterou mu teta Jozefína čítala v dětství. Zkoušel si tenkrát představit, jakoblečená-neoblečená dívka asi vypadá. Teď to věděl.

„Bože, co to má na sobě?“ zamumlal sklíčeně. Nebyla to otázka, spíš pokus oddálit hovor týkající se tragičtějších věcí.


26

„Fishnet bodystocking,“ poskytla mu vysvětlení soudní

lékařka Léblová. Dostavila se chvilku po Holinovi, na rozdíl

od něj a navzdory časné hodině velmi čilá. Jakmile jetechnici k mrtvé pustili, což kvůli zajištění stop na sněhu trvalo

nezvykle dlouho, provedla ohledání, odebrala vzorkya bezochyby už věděla své. Jenže si to nechá pro sebe, dokud

nebude mít jistotu, a tu bude mít až po pitvě, pomyslel si

Marián. Vedl s lékařkou už léta boj o rychlejší uvolňování

informací. Už léta ten boj prohrával. „Aspoň moje dcera

tomu tak říká.“

„Vaše dcera tohle nosí?“

Okamžitě své poznámky litoval. Léblová měla výjimečný

talent: dokázala jediným krátkým pohledem vehnat člověku

ruměnec do tváře.

„Taky se tomu říká síťový overal,“ poznamenala. „Apokud vás to opravdu zajímá, tak ne, moje dcera ho nenosí. Na

operačním sále by se jí v něm špatně pracovalo. Tohle nosí

go-go tanečnice a dámy nabízející erotické služby. Možná

i bláznivé holky, co rády provokují. Musí na to mítsamozřejmě postavu.“

Marián přejel očima po mrtvé. Postavu měla.Provokovat už nikdy nebude.

„Go-go tanečnice nejsou můj obor, ale předpokládám,

že takhle nalehko z domu nechodí.“ Ironický obsahsdělení zanikl v jeho skleslé intonaci. Slyšel z vlastního hlasu

beznaděj. Nemohl se jí zbavit. Byla tam od okamžiku, kdy

dívku poprvé spatřil – kontrast jejích vlasů a čerstvěnapadaného sněhu, oblé tělo a na něm nesmyslnou červenou

síť, přes kterou vyčnívaly hrášky bradavek a kteránebránila pohledu na tůňku pupku a vyholený klín. „Navíc bez

bot.“

Dívčiny bosé nohy ležely na sněhu špičkami k sobě,nehty nalakované červeným lakem. Nahé paže měla těsně u těla,

krk stočený do strany. Marián se sklonil, odhrnul rukavicí

pramen havraních vlasů, zblízka si prohlížel jemný obličej


27

s asijskými rysy. Na levém spánku byla rána pokrytá kůrkou

zaschlé krve.

„Nestalo se to tady,“ zdůraznila Léblová fakt, o němž se

nedalo pochybovat. Rána evidentně nebyla čerstvá. Strup

měl šedou barvu, vypadal zatvrdle a v okolí bazénu,ozářeném policejními reflektory, se žádná krev nenašla.

„Kolik jí podle vás je?“

„U Asiatek se to těžko odhaduje. Mezi dvaceti a třiceti.“

„Kdy umřela?“

„Před několika dny.“

„Dny?“ Odpověď Mariána překvapila. Čekal, že budou

mluvit o hodinách.

„Tělo bylo zřejmě celou dobu v chladu, takže nedošlo

k výrazným posmrtným změnám.“

„A příčina?“ Marián se stále díval na rozražený spánek

mrtvé.

„Nejsem si jistá. Zatím nevím, jak je ta rána hluboká

a jestli došlo ke krvácení do mozku. V každém případě si

před smrtí způsobila tohle.“ Léblová ukazovala na oděrky

a podlitiny. Byly nejen na dívčiných rukou, ale i na obličeji.

Krk byl zčernalý. „Někdo ji škrtil. Pokud pitva potvrdísexuální násilí...“ Nechala úvahu nedokončenou, zamyšleně

se na podlitiny dívala. „Uvidíme.“

Bylo jasné, že víc neřekne. Vstala a po lávce, kteroutechnici v zahradě instalovali, aby se místo nálezu nepošlapalo

ještě víc, než už bylo (svědek Holopírek odvedl skutečně

mistrovský výkon v likvidaci stop), se vrátila k domu. Byl

temný, zamknutý. Prvorepubliková vila s věžičkou, terasou

a dvoukřídlým schodištěm u vchodu, vše nákladně, ale ne

příliš stylově zrenovované. Marián rozeznávalarchitektonické prohřešky v podobě skleněných tyček zábradlí,zlatých klik a zrcadlových vitráží. Pán domu měl očividněslabost pro lesklé povrchy. Pán domu byl Wang Li, čínský

obchodník a majitel řady restaurací, už dvanáct let usídlený

v České republice. To byla jedna z mála věcí, kterou o něm


28

zatím zjistili. Kromě toho, že momentálně trávís manželkou a dvěma syny dovolenou na Kanárských ostrovech

a mrtvou dívku, alespoň podle snímku policejníhofotografa, nezná. Sdělil to poručíku Mrštíkovi, kterému sepodařilo navázat s ním telefonní kontakt. Wang byl událostíotřesen a slíbil, že zjistí možnosti, jak se co nejdřív vrátit do

Prahy.

Marián odvrátil hlavu od Wangovy temné vily a znovu se sklonil k dívce. Neměla doklady, neměla žádná zvláštníznamení, neměla nic. Nic než fishnet bodystocking. Za chvílinebude mít ani ten. Až ji odvezou na patologii a položí napitevní stůl, stane se číslem.

Naposledy po ní sklouzl pohledem a vstal. Ranní setkání se smrtí se ho dotklo mnohem víc, než mu bylo vhod. Cítil, že má nahrbená záda, a rázně je narovnal. Umínil si potlačit ochromující skleslost aktivitou.

Energicky přešel lávku, rozloučil se s Léblovou a vyšel ze zahrady na cestu. Les na jejím konci už začínal dostávat bledší barvu a konkrétní tvar, v postupujícím svítání bylo vidět ptáky přeletující mezi korunami stromů – vrány,možná kavky. Jejich pronikavý křik Mariánovi nepříjemněrezonoval v lebce.

Zamířil k mladému muži, který stál opodál. Patřil k týmu techniků a měl mimořádnou schopnost utkvět v paměti.Navenek tomu pomáhaly brýle s nápadně silnými obroučkami tyrkysové barvy, v hlubší rovině sympatický, u technickyzaložených lidí spíš neobvyklý rys: kombinoval věcnosts fantazií.

„Co mi povíš, Rudolfe?“ zeptal se Marián krátce.

„Počasí nám to zjednodušuje. Vrstva staršího sněhu byla pěkně zmrzlá a včera na ni napadly tři až čtyři centimetry. Všechny tyhle stopy jsou čerstvý,“ odpověděl Rudolfa rozmáchlým gestem ukázal na úsek cesty zahrazený policejní páskou. Za ní se ve světle reflektorů rýsovaly otiskypneumatik, některé už vyplněné trasologickou hmotou.


29

„Jak čerstvý?“

„Musí být od auta, co sem přijelo včera po jedenáctývečer. To je přibližně doba, kdy přestalo sněžit.“

„Jeden vůz?“

„Vypadá to tak. Sjetý gumy. Přijel zespodu. Tahle změť otisků je od couvání a otáčení... tudy se vracel zpátky.“

„Budu potřebovat co nejrychlejší porovnání se stopami pneumatik dodávky z tý bouračky dole pod kopcem.“

„Toho Volkswagenu?“

Marián přikývl. Na Rudolfovi byla osvěžující nejen jeho schopnost pomáhat si při práci fantazií, ale i to, jak rychle se k němu dostávaly relevantní informace z jiných stran. Tím, že byl neustále v obraze, se šetřila spousta času.

„Podle mě tohleto dodávka klidně mohla být,“poznamenal s pohledem na otisky pneumatik ve sněhu.

„Proč myslíš?“

Rudolf nadzvedl pásku, nechal Mariána podlézta opatrně ho vedl okrajem cesty k místu, kde byly stopy poparkování.

„Každopádně to tipuju na model s posuvnými bočními dveřmi. Tady je vidět, jak z nich vylezl. Chodidla kolmo k vozu, vidíš?“ Natáhl ruku, a aniž stoupl na neporušenou sněhovou vrstvu, ukazoval kus před sebe, kde Marián viděl nepřehledné bludiště otisků. Rudolf z nich zdatně četl. „Na straně řidiče nikdo nevystoupil. Jenom tady. A stejnoucestou zase vlezl dovnitř. Jeden člověk. Celkem malý boty.Maximálně čtyřicítky.“

„Takže buďto mezi řídící kabinou a nákladnímprostorem nebyla přepážka, nebo byli v autě minimálně dva,“dedukoval Marián. Pokud opravdu auto, které sem v nocipřijelo a posléze zase odjelo, mělo spojitost s mrtvou dívkou

v zahradě Wanga, nedalo se to podložit důkazy. Marián

doufal, že Volkswagen Crafter, který skončil po ošklivém

smyku kilometr odtud převrácený v příkopu, jim dáodpověď. Od řidiče se žádné odpovědi nadít nemohli – zatím.


30

Ležel s otřesem mozku a řadou zlomenin v nemocnici.Jmenoval se Nguyen Duong a byl to Vietnamec. Marián neměl

sklon k unáhleným závěrům, ale přemíra asijských faktorů

(mrtvá dívka, zahrada čínského obchodníka, vietnamskýřidič) se mu zdála přinejmenším zvláštní. Vyhodnocení stop

kolem bazénu by mělo do věci vnést světlo. Pokud škody

napáchané Holopírkem nebyly přílišné.

„Je na první pohled patrný, že tahle řádka stop je hlubší. Takže když šel od auta, něco těžkýho nesl. Nebo šel v jeho botách nazpět někdo jinej, mnohem lehčí. Nebo...“ Rudolf se zatvářil, že teď na to kápl: „... během doby, co byl z auta pryč, extrémně zhubnul.“

Marián jeho hypotézu ocenil úsměvem. Ucítil při tom bolestivé štípání na bradě a kolem úst, jak se mu napjalazimou podrážděná pokožka obličeje. Trávil v mrazivémprosincovém vzduchu už tři hodiny.

„Určitě všechny možnosti zakalkuluju,“ řekl a sáhl do kapsy pro telefon, který oznamoval doručenou esemesku. „Máš ještě něco?“

„V tuhle chvíli ne.“

Marián kývl způsobem, který zahrnoval jak pozdrav, tak poděkování, a opatrně se po kraji cesty vracel k policejní pásce. Při tom si četl Divišovu zprávu. Pochopil z ní, ževýslech Holopírka je namáhavý.

„Kdyby něco, jsem támhle,“ oznámil uniformovanépolicistce, která s termoskou v ruce zátaras hlídala. Ukázal k malému domku, jehož pozemek sousedil s Wangovouzahradou.

„Trochu čaje?“ Policistka odšroubovala uzávěr,v mrazivém ranním vzduchu vylétl z termosky bělavý obláček páry.

„Jen si ho šetřte pro sebe, nějakou chvilku si tu ještěpobudete.“

„Jsem na to vybavená,“ prohlásila. „V botách mámponožky s turmalínem.“

„S čím?“


31

„Turmalínem.“ Když viděla, že se Marián nechytá,ochotně přidala vysvětlení: „To je minerál. Zvyšuje krevnícirkulaci.“

„Turmalín?“ opakoval a vzal si od ní víčko s nabízeným

čajem. Napil se. Byl silný, sladký. „Zahřívací šutr?“

„Nejenom zahřívací. Dodává energii a má spoustuléčivých účinků. Vyzkoušejte ho.“

Její nadšení z turmalínových ponožek působiloblahodárně. Marián cítil, že ho sklíčená ranní nálada pomalu

opouští. Jakkoli byla magie smrti mocná, malé životníradosti nad ní nakonec vždycky dokázaly zvítězit. Poděkoval za

čaj, vrátil prázdný uzávěr a kráčel k Holopírkovu domku,

z jehož komína se slibně kouřilo. Těšil se na teplo.

Prsty poručíka Diviše Mrštíka běhaly po klávesnicinotebooku, který ležel před ním na kuchyňském stole. Psalvšemi deseti, hbitě a bez chyby. Hlas měl mrzutý.

„Předtím jste říkal, že viděl, teď zase že ne. Tak serozhodněte.“

„Viděl. Ale ne do obličeje. Byla tma. Teda... když zašel měsíc.“

„Ale že nese vaši pilu, jste poznal.“

„Viděl jsem, že něco nese. Myslel jsem, že je to moje pila.“

„Kterou jste ale později našel v kůlně,“ ujasňoval siDiviš. „Je to tak?“

Bedřich Holopírek pokýval hlavou.

„Co zámek?“ vložil se do výslechu Marián. Stálu rozpálených kamen a pozvolna rozmrzal. Z tepla kuchyně se mu zasněžená zahrada za oknem zdála romantická,k sousedovu bazénu odtud neviděl. „Zámek na kůlně bylneporušený?“

Holopírek pomalu vzhlédl.

„Jo, zámek byl v pořádku,“ odpověděl rozvážně. Marián v jeho gestech a slovech nacházel cosi povědomého. Někdo,


32

koho znal, se pohyboval a mluvil s podobnou flegmatickou

zdlouhavostí. Nemohl si vzpomenout kdo.

„Kůlna byla zamknutá... nic se neztratilo... pila na svým místě... ale to jsem v tu chvíli nevěděl. Je skoro nová...nechtěl jsem o ni přijít,“ vysvětloval Holopírek způsobem, kterému Marián říkal „prdět písmena“ a který Diviše poněkolikerém přepisování protokolu očividně dohánělk zoufalství.

„Takže jste vzal vzduchovku,“ pokusil se popostrčitrozvláčný rozhovor o kousek dopředu. „Co v ní máte?“

„Broky. Je stará, ale pořád dobrá. Táta s ní střílel špačky, co mu ožírali třešně.“

„A vy zloděje, kteří vám nic neukradli,“ poznamenalMarián jízlivě. S teplem se mu vracel smysl pro kousavý humor. Opustil místo u kamen, přešel do sousední místnostia vyhlédl oknem, které vedlo k Wangově zahradě. Bazén nebylo vidět, zakrývala ho Holopírkova kůlna.

„Nechápu, jak se vám povedlo ve tmě trefit,“ slyšelz kuchyně Diviše.

„Nemířil jsem. Chtěl jsem ho jenom postrašit.“

„A čirou náhodou jste ho zasáhl.“

„Náhoda je vůl,“ zafilozofoval si Holopírek. „Mně senáhodou stávají věci, který kdybych trénoval, tak je zaboha nedám.“

Teď, když se na něj Marián nedíval, jenom za zády slyšel jeho hlas, vzpomněl si, koho mu připomíná. Úplně stejně mluvíval strýc Belo. Pomalu, netečně, s rozjímavýmipomlkami mezi jednotlivými slovy. Belo býval dálkový řidič, a když zrovna neseděl v kamionu, povaloval se na starévyřazené autosedačce v Lehôtce za domem. Marián sinepamatoval, že by ho někdy viděl chodit. Jako kluk si dokonce myslel, že je strýc tělesně postižený. Teprve pozdějipochoil, že Belo se měl narodit jinde než na Slovensku. Patřil víc na východ. Do některé z hinduistických zemí, kde byl život považován za iluzi, které se člověk může zbavit jedině


33

ním klidem, v optimálním případě naprostou absencívzruchů. Strýc Belo takového stavu ve stáří dosáhl, Holopírkovi

zbýval ještě velký kus cesty. Dokud mu stálo za to bránit

svůj majetek se vzduchovkou v ruce, měl k vnitřnímu míru

daleko.

„Co bylo potom?“ nasměroval ho Diviš zpět ke svědecké

výpovědi. „Když jste vystřelil?“

„Zavyl. Lek jsem se, že to koupil do voka. To by se asi

hodnotilo, jako že jsem použil nepřiměřenou obranu, ne?“

„Dál,“ pobídl ho Diviš místo odpovědi.

„Chtěl jsem vědět, co tam dělá. Ale neodpovídal mi.Slyšel jsem jenom křupání sněhu. Pak bylo vidět, jak z druhý

strany...“ Holopírek vešel do ložnice a postavil se vedleMariána. Ukazoval přes okenní sklo k rohu zahrady, kdechyběl kus plotu. Ze sněhu vyčnívala betonová podezdívka

s několika sloupky. „Támhletudy běžel pryč. Chvíli nato

jsem zaslechl odjíždět auto. Tak jsem si oblík kalhoty. Já byl

předtím v trenkách.“

„Můžu se zeptat, proč tam není plot?“

Marián hleděl oknem k podezdívce s osiřelými sloupky. Bylo to místo, na kterém technici našli nejbeznadějnější skrumáž stop.

„Spadl. Na jaře tam přijde novej.“

„Kdy spadl?“

Holopírek chvíli přemýšlel, pak pokrčil rameny.

„Pár měsíců už to bude.“

Marián si byl jistý, že udaná doba je podhodnocená. Strýc Belo potřeboval na opravu plotů a jiných věcí celé roky. Závadám se věnoval, až když byl okolnostmi nebovyšší autoritou donucen.

„Pane Holopírku, já krátce shrnu, co už máme, abychom se dostali k závěru,“ ozval se z jídelny Divišův hlas, v němž podráždění vyhřezlo v rezolutnost. „Asi deset minut popůlnoci jste slyšel, že v blízkosti vašeho domu někdo chodí.Podíval jste se oknem a uviděl člověka, který něco nese.


34

mníval jste se, že je to vaše pila, kterou vám ukradl. Vystřelil

jste na něj ze vzduchovky...“

„Ne na něj. Pro výstrahu,“ opravil ho Holopírek. „Chtěl jsem ho jenom postrašit.“

„Podle toho, že se ozval výkřik, soudíte, že jste ho zasáhl. Utekl mezerou, kde chybí plot, a za chvíli jste slyšelodjíždějící auto. Šel jste se podívat ke kůlně, abyste zjistil, co se ztratilo. Až sem bychom to měli jakž takž v kupě, paneHolopírku. Můžete svou výpověď dokončit? Jasně a conejstručněji, prosím!“ požádal Diviš. „Váš telefonát na linku 158 klidně vynechte, máme záznam. Volal jste tam vetřičtvrtě na dvě ráno. Proč tak pozdě?“

„Říkám, že jsem byl v trenkách. Musel jsem se voblíct... a vobout... vzít si baterku... v kůlně nesvítí světlo. Teprve potom, když jsem zjistil, že se nic neztratilo, tak jsem setrochu rozhlížel po zahradě.“

„Vaší i sousedově, je to tak?“

„Napadlo mě, že se ten syčák vloupal Wangovi dobaráku. Má ho sice zabezpečenej, ale jsme sousedi, žejo? Když je pryč, tak dávám bacha... pro všechny případy,“vysvětloval Holopírek. Čím víc se dostával k podstatné částipříběhu, tím mluvil svižněji. Rytmus jeho řeči už se takřka blížil normálu.

„Kam až jste v sousedově zahradě šel?“ zeptal se Marián.

„Jenom k bazénu. Tam jsem to děvče uviděl.“

„Co jste udělal?“

Holopírek neodpověděl. Bez hnutí, s nepřítomnýmvýrazem zíral skrz Mariána. Noční situace se mu evidentněpromítala v mysli.

„Poznal jste hned, že je mrtvá?“

„Sáhl jsem jí na ruku a posvítil jsem jí do obličeje. Byla studená jako rampouch. Úplně bílá. Nikdy bych nevěřil...“

Holopírkovi se zničehonic zlomil hlas, zaškubalo mu ve tváři, oči se mu zalily slzami. Mariána to překvapilo. Pod flegmatickou maskou se schovával druhý Holopírek, citlivý


35

a zranitelný. Slzy mu vyklouzly z koutků a tekly řečištěm

vrásek dolů k bradě. Vytáhl kapesník, utřel si obličej, hlučně

se vysmrkal.

„Je mi sedmasedmdesát, ale nikdy... za celej svůj život jsem neviděl mladou holku mrtvou,“ přiznal rozechvěle. „Je to nepřirozený... nenormální. Bojím se, že už ji pořád budu mít před očima. Kolem toho bazénu bejvá v létě veselo... Wang mívá hosty... v zahradě je plno vejskání a života... teď už tam pořád bude ležet tohle mrtvý děvče.“

Znovu se vysmrkal. Ze sousední místnosti bylo slyšt tiché klapání klávesnice. Diviš zapisoval Holopírkovu výpověď tentokrát bez poznámek.

„Víte, kdo ta dívka je?“ zeptal se Marián.

Holopírek okamžik přemýšlel, pak váhavě potřáslhlavou.

„Nikdy předtím jste ji u sousedů neviděl?“

„To je těžký,“ odpověděl Holopírek. „Možná viděl. Ale upřímně řečeno, mně se ty šikmovoký zdají všechny stejný. Jsou hezký, to jo, ale jednu vod druhý nerozeznám.“ Desátý den po operaci, druhý den doma, první den bez Doubravky. Opět sama s Ondřejem. Život se vracel donormálních kolejí.

Tamara se opatrně otočila na druhý bok a pohledem se dotkla svého muže. Ještě spal, z peřiny mu vyčuhovalajenom hlava s bujnou kšticí vlasů. Tamara se na ně sezalíbením dívala. Byly dosud husté, kaštanové, bez šedin.Dokonale zakrývaly poúrazovou jizvu. Ondřej do ní někdy při česání zajel hřebenem a bolestivě sykl, ale většinu času o ní nevěděl. Během tří let se natolik zhojila, že na ni téměřzaomněl. Tamařiny jizvy byly příliš čerstvé, zapomenout se na ně nedalo. Každých pár minut se kvůli nim převracela a hledala vhodnou polohu. Teď, po probuzení z trhaného, mělkého spánku, se cítila rozlámaná a bez energie. Měla


36

cit, že už nikdy nebude jako dřív. Kdo se drží minulosti,upadne, byl citát v diáři pro dnešek. Zhluboka vzdychla.

„Kam jdeš?“ zamumlal Ondřej. Měl zavřené oči, mluvil ze spaní. „Vrať se! Nikam nechoď!“

Tamara se usmála. Měl vždycky živé sny a nikdy si jeneamatoval. Aspoň to tvrdil. Když byli ještě hodně mladí a jejich manželský život v začátcích, několikrát se dopustila morálně sporného experimentu: kladla svému spícímu muži otázky. Připadalo jí to zábavné. Dokud se jí její chovánínevymstilo. „Rozvedu se,“ zašeptal jednou v noci. „Chci žít s tebou, lásko. Miluju tě.“ Jeho hlas byl plný něhy a výraz v obličeji tak šťastný, že se Tamaře sevřelo srdce. Její muž přemýšlel o rozvodu! Měl jinou, říkal jí lásko. Tamaruzachvátila palčivá žárlivost. Manželství Ondřeje zřejměnenalňovalo. V jeho životě byla ještě nějaká žena. Snil o ní.Tamara ji nikdy nevypátrala. Snad by ji spatřila, kdyby nahlédla do Ondřejových snů, ale to nemohla. Mohlaudělat jen jednu věc a tu nakonec – i když ji to stálo hodněúsilí – udělala. Ovládla svou trýznivou žárlivost. Přestalasvému spícímu muži klást otázky. Smířila se s tím, že jeho život nemá zcela pod kontrolou.

„Nikam nechoď!“ opakoval rozčileně. „Zůstaň...“

Tamara natáhla ruku a lehce mu přejela po čele. Zmlkl, trochu se zavrtěl, ale neprobudil se. V ložnici bylo šero,zatažené rolety pouštěly dovnitř jen úzké proužky světla.Podle zvuků z ulice se úterní ráno dostávalo do obrátek.Tamara nahmátla mobil na nočním stolku a podívala se na displej: sedm hodin dvacet minut. Chvíli uvažovala, jestli má vstát, ale nebylo proč. Nikam nespěchala. Doubravka včera před odchodem všechno vzorně zorganizovala. Byt byl uklizený, lednice plná, dokonce



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist